Shounen - ai povídky

Není jídlo jako jídlo

6.

Zoe s Patrici hledí na Sergeje. Dortík mu spadl do klína, obličej je potažen vrstvou těsta s krémem. Sergej zapomene na situaci a mimoděk si olízne rty, kam až dosáhne. Nemůže tomu uvěřit, že ho tu vidí.

„Stu,“ otočí se ke dveřím Zoe, ale tam už nikdo není.

„Zadržte ho!“ zařve z ničeho nic ohromený Sergej. Neví z čeho víc. Zda z dortíku nebo z návštěvy svého Pamlsku. Byl tu. Hodil po něm dortem. Sváří se v něm jedno s druhým. Jásat nebo řvát vzteky, co si dovolil.

Patricie se pohne k telefonu, ale Sergej v duchu kleje, že jde tak pomalu.  Patricie jako ve snu zvedne sluchátko a přemýšlí nad číslem, které jindy vytáčí automaticky.

„Sardinie, je tam někde muž s oteklou tváři?“ optá se snově.

„Právě vyšel. Mám ho zastavit?“

Patricie si představí, jak Sardinie na vysokých podpatcích utíká za Stuartem. „Je tam někdo z ochranky?“

„Ano.“

„Dohoňte ho a přiveďte.“

„Samozřejmě.“

„Vypadněte!“

Zoe urychleně zavře dveře a opře se o ně. Zírá před sebe, jako by viděla ducha.

„Neskutečné. Ještě jsem to nezažila,“ promluví první Patricie.

„Já taky ne.“

„Sergej s dortíkem ve tváři. Na bradě mu visel zelený lístek!“ Rty ji zacukají v úsměvu a ona si dá na pusu ruku, aby se nezačala chechtat.

„Víš, nikdy jsem ho neviděla rozčileného. Nikdy,“ zdůrazní Zoe takovým způsobem, že Patricii přejde smích. Zoe se posadí na druhou židli, protože zatím kancelář nedostala. Stejně je pořád pryč. Spíš si připadá jako poslíček než asistentka, ale má práci. Čert to vem a vůbec nechápe, proč ji napadají takové pitomé myšlenky. „Co tu dělal?“

„Sergej se zřejmě do tvého bratrance zamiloval.“

„ON je gay?“ vykulí oči a nakloní se nad stůl. „Jako vážně?“

„Zoe, být tebou, tohle bych nikde neroztrušovala. Ví to jen málokdo. Sergej je velmi mocný muž.“

„Já vím,“ mávne rukou. Hledí před sebe, zvažuje tuhle informací. Tenhle zlostný muž je gay a má rád jejího milého hodného bratrance? Katastrofa. „Stuart má rád muže. Myslíš, že… jejej to je krásné? Co myslíš?“ Možná teď bude i hodný na ní.

„Krásné?“ Zoinim myšlenkovým pochodům vůbec nerozumí. „To nevím.“

„Ale já ano. Přinesu jeho jídlo a on se zamiluje do neznámého a krásného mladíka. Začne se mu dvořit, nakonec ho získá a bude svatba. Celá v bílém, víš. Je to jako v harlequince. Bohatý krásný muž se zamiluje do chudého, ale talentovaného kluka.“

„Eee?“ tohle nechápe vůbec. „Není ten mladík už krapet starší a hezký?“ To by mohl říct jedině slepý.

Zoe úplně u vytržení se už vidí, jak si vybírá šaty na svatbu. Jaká barva by byla nejlepší? Na druhé straně, se móda hodně mění. „No, mladý úplně není, ale krásný ano. Svatba jedině v bílém. Na nějaké travnaté louce s kopretinami nebo ne. V zimě. Aby všude byl sníh a všichni byli v bílém.“

Patricie na ní zírá a přemýšlí, o čem tu mluví. Svatba? Ta nebude nikdy. To ví stoprocentně.

Sergej ve vedlejší kanceláři zírá na dortík. Nemůže se odhodlat vstát. Nakonec ho sebere z klína a položí do krabice. Kousky dortu popadají na drahý koberec. Je mu to jedno. Jen je mu líto, že nemohl ho sníst, protože chutná výborně. Zasteskne se mu po Stuartovi, po jeho náručí, po ústech vonící vší sladkosti světa. Olízne si prst, který soustředěně cumlá. Přes zavřené oči se snaží si přivolat noc, kterou s ním strávil.

Takhle to nejde. Omluví se mu a budou spolu.  Podívá se na sebe, načež se perfektně vzpamatuje. V tomto obleku nemůže do města… Nejspíš by ho poslali do bláznice. To v žádném případě nechce, on si přeje jiné věci. Je na to dost starý, aby se konečně usadil a někdo pro něj vařil. Sice bude muset víc cvičit, než dříve, ale po nocích se to spálí. 

„Jdu se převléknout,“ řekne Patricii a zmizí z kanceláře.

Ohromená děvčata za ním zírají, načež vybuchnou v šílený smích. Patricie zapomene na svůj perfektní make up a utírá si slzící oči.

„Ten flek… v klíně…velký…,“ směje se Patricie. „Ty, Zoe, jaký je vlastně tvůj bratranec?“

Zoe se přestane smát a pohodlně se usadí. „Jaký je? Neuvěřitelný. Už jako dítě přesně věděl, co chce.“

„Být cukrářem?“

„Jo. Udělal proto všechno. Učil se snad u všech mistrů, různé ty cizokrajné školy a nakonec začal vytvářet svoje vlastní zákusky. Umí to. Nic jsem od něj nejedla, co by nebylo dobré. Je to až podivné. Je trpělivý. Strašně moc. Nikdy jsem neviděla, že by se rozčilil. Víš doopravdy. Tady to bylo poprvé. Je hodný a milý a možná i trochu naivní. Tedy byl.“

„Byl?“ optá se zvědavě. „Povídej.“

„Ale je to docela hnusná historie. Společně se svým přítelem – intimním - založili společnost. Krachlo to.“

Patricie tiše sedí a zvědavě naslouchá, do koho se to vlastně Sergej zamiloval. Těší ji to, ale bojí se, aby to nebyl nějaký zlatokop.

„Něco se mezi nimi stalo, ale vím určitě, že to nebyla vina Stuarta. K tomu to udělal na soutěži o nejlepšího cukráře. Něco jako Miss universum. Měl to vyhrát. Všichni mu to prorokovali. Největší naděje… říkali.“

„Co udělal?“

„Pokazil mu renomé. Jednoduše ho zdiskreditoval a najednou byl v dluzích. Hodně velkých, ale on to neudělal.“

„Parchant. Takže ho očernil.?“

Zoe přikývne. „Nikdo mu neuvěřil a ještě vytulenoval společnost. Stuart se nezajímal o finance. Jeho doménou byly no, víš co. Věřil svému příteli. Moc ho miloval, alespoň mi to tak říkal. Viděla jsme ho asi dvakrát nebo třikrát. Dojem na mě neudělal, ale věřila jsem Stu. Staral se o chod výroby a její kvalitu. Najednou byl na dlažbě a v kruzích cukrářů byl černou ovcí. Nic neměl, nic mu nezbylo. Přítel ho vyhodil. Byla na dně.“

„Ježíši. A teď?“

„Teď? Tvrdě makal, aby si mohl otevřít cukrárnu Nebeský mls. Dělá si všechno sám, až na účetnictví. To mu dělám já, ale já ho nezklamu. Jsme jako rodina.“

„Rodina?“

„No ano. Oba jsme černé ovce rodiny. Nechtění.“

„To snad ne?!“

„Jo. Stu kvůli tomu, že je na muže a já no…,“ vystrčí poprsí, ale v očích se jí objeví smutek. „Kurva,“ vesele dodá a netuší, jaký šok způsobila Patricii.

Ona šlape chodník? Tady na to musí zapomenout. Kdyby to nějaký čmuchal zjistil…

„To muselo být strašné.“

„Už je to za námi. Nastěhovala jsem Stu k sobě a starala se o něj, dokud se nevzpamatoval. Mám výsadní právo pobývat v jeho kuchyni.“

„Cože?“

Zoe přikývne. „Stuart má rád jedno a je na to háklivý. Kuchyň. Nesnese tam vetřelce. Však se tam blyští čistotou. Jako jediná v ní mohu pobývat. Jak mu tam někdo vleze, vybuchne, ale já ho chápu. V takové kuchyni musí být úplně čisto a on je na to jako ďas. Proto se nedivím s tím dortíkem. Šéf může být rád, že po něm nehodil nůž. Dobře mu tak, pitomci.“

„Tak nůž. A já jsem pitomec, co?“

„Ježíši!“ zděšeně zašeptá Zoe a přikrčí se. A teď má padáka. Podělala to na všech frontách.

„Patricie, kdo je na řadě?“

„Sergeji, máš ve vlasech ještě těsto.“

„Sakra. Budu muset se jít vykoupat. Ten váš bratranec Zoe, je…“

„On to tak nemyslel, ale v takové chvilce je mu strašně špatně. Určitě nepřemýšlel,“ brání ho, i když zoufale přemýšlí, jak vyžehlit to pitomé přeřeknutí s pitomcem. Má se mu omluvit?

„To je v pořádku. Netušil jsem, že je alergický na květiny.“

„Na orchideje není,“ odvážně špitne Zoe a přikrčí se ještě víc pod šéfovým vzteklým pohledem. Tohle je převtělený Ivan Hrozný. Bojím se, pomyslí si.

„Orchideje má rád?“ Je zvědav, kdy se před ním přestane krčit. To Patricie vypadá, že se udusí smíchem. Jen její dobré vychování nedovolí, aby se rozesmála, i když podle obličeje má pocit, že se před chvilkou nasmála až dost.

Zoe přikývne.

„Výborně. Telefon!“ natáhne ruku a Patricie mu ho podá.

„Bree Flowers? U telefonu Ivanov.“

Arogantní spratek, pomyslí si nelichotivě Zoe. Pookřála, když nepadlo slovo vyhazov.

„U telefonu Sergej Ivanov. Tři kytice orchidejí. Různé barvy. Po hodině na stejnou adresu. Výborně.“ Rozverně hodí sluchátko Patricii a vyjde z kanceláře.

„Kam jde?“

„Do sprchy,“ rozesměje se. „On je fakt zamilovaný. Nikdy jsem ho v tomto stavu neviděla. Omlouvám se. Jupííí,“zařve nadšeně. Konečně. Málem, že za tím svým stolem neseschnul.

„Vy ho znáte už dlouho, že?“

„Byli jsme zasnoubení,“ klidně řekne. „Tohle si necháš pro sebe.“

„Samozřejmě. Opravdu?“

„Ano. Chtěl udělat radost rodině. Po půlroce jsme se rozešli. Má tvrdou rodinu. Pro Stuarta to nebude jednoduché, ale Sergej ho ochrání.“

„To byli ti, co tu přišli?“

„Přesně tak. A teď do práce. Zavolám úklid, ale stejně by mě zajímalo, co chce dělat.“

Zoe se usměje. „Já taky. Bratránek totiž řekl, že už o žádném vztahu nechce slyšet a on drží slovo, i kdyby padaly užovky.“

Patricie málem nevychovaně hvízdne. Bude mít to těžké, načež zvážní. Zasloužil by si trochu štěstí. Jen jestli je Zoin bratránek ten pravý s velkým P.

Sergej dojde do sprch pro zaměstnance, kde se umyje. Nikdy ji nepotřeboval, proto někomu sebere ručník a je rád, že si ho tu dotyčný zapomněl. Utře svalnaté tělo a ručník pohodí na místo. Je rád, že měl v kanceláři záložní oblek. Tamten rovnou vyhodil. Nebude nikomu vysvětlovat, jak se dostal ke skvrnám na intimních místech.

Usměje se, když si zapíná košili. Byl rozzuřený do červena. Krásný, ale moc ho to mrzí. Měl se nejspíš optat hned. Povzdechne si. Byl osel. Je osel, ihned se opraví. Teď přijme toho zástupce firmy a potom odejde za Stuartem. Musí se to vyřešit. Nechce, aby se na něj zlobil. Pokorně se mu omluví a požádá, jestli by s ním zkusil chodit. I když Zoe říkala, že nechce s nikým chodit, jeho vezme. Určitě. Zkusil? Potřese hlavou. Ani náhodou. Zkusil ne, rovnou chodil. Žádná zkouška.

Opuštěným hřebenem na umyvadle si učeše plavé vlasy. Zaměstnanci jsou nepořádní, když zahlédne otevřenou skříňku s vykukujícím fénem. Nakonec to nechá být a odejde. Sluší mi to i tak, usoudí. Na setkání musí vypadat dokonale.

„Už je tu, Patricie?“

„Ne. Ale čeká vás někdo z banky. Odmítl mi to předat. Zvláštní kurýr.“

„Výborně! Ihned ho zavolejte.“ Zamne si rukama, přejede zpytavým pohledem Zoe, která pilně opisuje a snaží se zneviditelnit přikrčením do křesla. Vzpomene si, že s ním Stuart spal kvůli ní. Mají spolu něco? Hloupost, usoudí. Vidí všude samé vrány. Vejde do kanceláře, když za minutu se objeví zvláštní kurýr.

„Pan Ivanov?“ Optá se. V ruce drží kufřík, připevněný k zápěstí řetízkem.

Patricie vstane a otevře dveře. „Pane Ivanove, kurýr z banky.“

Ustoupí a zavře dveře do Sergejovy svatyně.

„Pan Ivanov?“

„Ano.“

„Prosím neurazte se, ale potřebuji identifikační průkaz.“

„To je v pořádku.“ Zvedne se a vytáhne řidičský průkaz. Kurýr důkladně zkontroluje fotografii, jméno a údaje, které mu byly nadiktovány. Položí černý kufřík na stůl, odemkne řetízek, nakonec otevře kufřík.

„Zde.“

„Děkuji.“ Rozechvěle drží desky. Moc peněz je v těchto deskách. A díky nim může získat všeho. Dokonce i Stuarta.

„Nashledanou.“ Vysoký muž už opět s kufříkem připnutým k ruce odchází. Rozloučí se s Patricii a Zoe. Ti za ním hledí.

„To by mě zajímalo…“

„Zoe, hleď si svého. Máš to napsané?“

„Omlouvám se,“ pípne s povzdechem. Nemůže říct klidně: Omlouvám se? To musí vždy špitat s pocitem viny? Neudělal nic špatného. K čertu se vším. „Omlouvám se,“ řekne pyšně, že se rozhodla promluvit normálně.

Patricie zamrká nad druhou omluvou, pokrčí rameny. „Už ses jednou omluvila. Dvakrát nemusíš. Máš to?“

„Tady,“ podá ji papíry a Patricie uznale na ně mrkne. Obléká se příšerně, chová se taky nic moc, ale práci zvládá perfektně. Není na tom, co opravovat, překvapeně zjišťuje. Michele opět předvedla, jaký má čich na zaměstnance.

Sergej ve své pracovně otevře desky a mrkne na sumu. Není, až zas tak velká, usoudí. Ihned si uvědomí, že pro něj je sice malá, ale pro Stuarta je to doživotní závazek splácet. Sklapne je a nemůže se dočkat, až ho uvidí. Povšimne si krabičky. Přitáhne si jí k sobě s kusem dortu, který mu skončil v klíně. Kašle na to, kde ho sebral! Vytáhne ze šuplíku malou vidličku, uvelebí se a vloží sousto do úst.

Zasténá.

Hřích.

Žádný člověk nemůže stvořit takovou symfonii lahodné chutě. Nikdo, a přece se mu právě na jazyku rozplývá těsto hebčí než samet, něžnější než milencova náruč. Lahodnější než smetana. A ten krém s malými kousky nějakých oříšků. Zkouší co to je. Pistácie, kešu? Čert to vem. Jsou výrazné, proto v mdlém těstě zvýrazňují požitek chuťových buněk. Jako po sladkém se vezme čili paprička, ale ta chuť není tak výrazná.

Patriciin hlas ho vyruší a on jadrně zakleje. Krabičku i s vidličkou hodí do posledního šuplíku. Olízne rty a upraví si kravatu.

„Ano?“

„Pan Tarde je tady.“

Zvedne se a otevře dveře sám.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, pane Ivanove.“ Navzájem se vidí poprvé, ale to co mu vypravovali, je pravdou. Velký lev s chladnýma modrýma očima. Tvrdý obchodník.

„Prosím, posaďte se. Čaj, kávu?“

„Kávu se smetanou, bez cukru. Děkuji.“

„Patricie, prosím tě černou kávu se smetanou bez cukru a pro mě čaj.“ Zavře dveře a s úsměvem si sedne naproti tomu muži. Prohlíží si ho. Možná bude jeho zástupcem pro asijskou pobočku. Možná. Vzpomene si na sebraná data od Michele a Leonarda. Není v nich žádná skvrnka, ale taky ne nic excelujícího, co by ho nutilo ho zaměstnat pro tak důležitou funkcí. Přesto jako jediného ho Michele doporučila. Školy v pořádku, dosavadní zaměstnání taky. Proč odešel z bývalého zaměstnání, se nedozvěděl.

Martin Tarde zrozpačití, když ho Sergej hodnotí. Ještě žádný ze zaměstnavatelů si ho neprohlížel. Ne tímto způsobem. Jako by se ho snažil proděravět. Vydrží, i když by se nejraději zvedl a utekl.

„Tak vy chcete se stát mým zástupcem asijské pobočky. Proč? Je velmi náročné jednat s Čínou a Japonskem.“

„Ano, ale v poslední době jsem s nimi jednal několikrát za firmu, kde jsem pracoval. Naučil jsem se vše, co je potřeba.“

Přikývne. „Proč jste odešel od předešlé firmy. Plat jste měl dobrý.“

„Chci něco víc,“ klidně řekne. „Chci zastupovat velkou firmu na asijském trhu.“

„To je velká zodpovědnost. Proč my? Nikdy jste v tomto odvětví nepracoval. Je to zodpovědná práce, už proto, že výrobky jsou určeny dětem!“

„Jste velkou významnou hračkářskou firmou. Uvažujete o vývozu do Asie a já chci být při té expanzi s vámi.“

„Hmm.“ Zaťukání. Dovnitř vejde Patricie, která jim elegantně naservíruje kávu a čaj. Vytratí se.

„Myslíte, že to zvládnete?“

„Ano.“

„Sídlo bude v Japonsku. V Tokiu.“ Povšimne si záblesku v očích. Takže to ví, nebo… „Proč chcete tuhle práci?“ Klidně upije čaj a pozorně se dívá na Martina. Něco tají a on chce vědět co.

„Už jsem vám to řekl. Rozvíjíte se, zatímco ostatní tiše vyčkávají. Chci být u toho, až jim ukážete záda.“

„Ne.“

„Cože?!“ ujede mu. Byl si jistý, že když si ho zavolal samotný šéf firmy, že místo bude jeho.

Sergej se usměje. „Neřekl jste mi pravdu. Nemám rád lháře. Můžete jít.“

Martin odloží šálek. „Měli pravdu.“

„Kdo?“

„Jeden můj známý. Povídal, že jste tvrdý. Když řeknu pravdu, dostanu to místo?“

„V jiné firmě byste dostal v ten moment padáka. Osobní věc, že.“

„Nechápu.“

„Je to na vás. Řeknete mi to?“

„Já - při posledním zaměstnání jsem se seznámil s jedním Japoncem.“ Zrudne jako rak a ošije se. „Jste jediná firma, která zrovna bude mít sídlo v Tokiu. Odvolali ho a zůstane v Tokiu. Chci za ním,“ zoufale prohrábne vlasy. Cítí, že to bylo k ničemu. Poslední naděje. V době krize, kdy firmy neexpandují, je to těžké a uchytit se v jejím prostředí… Přítel mu povídal, že je to nemožné. Přesto, chtěl se pokusit, i když se rozloučili natrvalo. Vztah na dálku nemá cenu, povídal mu, ale on se nechtěl vzdát.

„To není zrovna lichotivé,“ podotkne Sergej, ale on by to udělal taky. Jen by se ta firma nedozvěděla proč.

Martin se zardí. Prohrál, ale bude zkoušet to dál.

„Roční zkušební doba. Jestli mi tam nevytvoříte trh, tak vás stáhnu a chci absolutní věrnost firmě - ne vašemu příteli. Jasné?“ Vyšle Leonarda, aby ten vztah prozkoumal a hlavně zjistil, kdo je to. Má rád riziko.

„Chápu.“

„To jsem rád. Chutná vám káva? A řeknete, co víte o mé firmě a čím se zabývá.“ Uvidí, zda se připravil.

„Je výborná,“ pochválí ji a ze srdce mu spadne kámen. Hned, jak vyjde z budovy, zavolá svému příteli.

„Ještě momentík,“ zastaví ho při odchodu. „Kdo byl tím přítelem?“

„Možná ho znáte. Vysoký černovlasý kluk. Josef.“

„Neznám, ale zjistím si ho.“

Martin se na něj pátravě podívá. Nedal ani mrknutím oka znát, že ví, kdo je Josef. Kluk z lepšího bordelu – klubu Modrá Laguna. Je neuvěřitelný a co když si to Josef vymyslel?

„To je Patricie Swallow a to je Zoe Frey. Moje asistentky. Zoe, můžeš Martina Tarde odvést k Michele.“

„Samozřejmě. Prosím,“ řekne zdvořile Zoe. Oba vyjdou z kanceláře.

„Vzal jsi ho?“

„Vzal. Zná prostředí a bude se snažit, aby tam zůstal. Aspoň dokud bude chodit se svým přítelem,“ ušklíbne se a zapadne do své kanceláře. Vytáhne krabičku se zbytkem dortu. Nevypadá nijak vábně, ale jemu je to jedno. Je to prostě výborné. S chutí se pustí do dortíku a spokojeně si lebedí, zapomínaje, že je šéfem velké firmy a měl by ji řídit. Po dokončení snědení dortíku, kdy vyškrábe z krabičky poslední drobečky, se pohladí po břiše. Večerem bude si muset dát o půlhodinky cvičení navíc. Později, po tom otravném dvoření, spálí kalorie příjemnou činnosti zvanou sex, ale to bude chvilku trvat. Holdovat těmhle dobrotám o trochu víc, to je katastrofa. Měl by začít chodit častěji k zubaři, načež si ihned vybaví nesnesitelný zvuk. Ale co, ty nepříjemnosti stojí za to. Najede ještě drobek a slízne to z prstu. Takhle by chtěl slízávat dobroty ze Stuarta.

„Patricie, odcházím. Kdyby mě někdo hledal, jsem u zubaře.“

„U koho?“

„U zubaře. Málem bych na něj zapomněl. Zoe, nashledanou.“

„Nashledanou.“

„Zubař?“ tázavě se optá Zoe.

Patricie pokrčí rameny. Naivita někdy bolí. Zřejmě šel za Stuartem… Zubař to určitě. „Dopiš to a vypadneme taky. Ještě, že je pátek.“

„To ano?“ Zoe se vesele zazubí, načež pyšně oznámí. „Jdu na rande.“

„A s kým?“

„S Leonardem. Tím pěkným, milým strážným,“ uculí se sebevědomě.

Patricie si povzdechne. To ještě nezjistila? Je nenapravitelná. „Zoe, ten Leonard je šéfem ochranky.“

„Cože?“ přestane psát.

„Určitě.“

Zoe sedí jako schlíplá slepice a popotáhne. „Kruci, já doufala…,“ nedokončí co, zašátrá v zelené kabele se stříbrnými srdíčky a vytáhne kapesníčky. Vysmrká se.

„Leonard je fajn chlap. Opravdu. Trochu mě udivuje, že s tebou jde na rande.“

„Mě taky.“

„Bude tě nosit na rukou.“

„Pochybuji. Jsem jen…,“ zarazí se a povzdechne si. Měla by ten vztah odepsat a na červené šaty může zapomenout. Není pro někoho takového. Kéž by byl obyčejným strážným. Šéf, to je moc.

Patricie přemýšlí, co ji je, ale aby svatý se vyznal v Zoe a jejích povzdeších. Ta holka má divné myšlení.

Sergej zatím nastartuje své auto a s veselou mysli a s deskami vedle sebe na sedadle, jede za svým Pamlskem. Pustí si rádio a zpívá nahlas. Usmívá se. Možná ještě dnes ho políbí. Bude se dívat do jeho kouzelných hnědých oči. Bude naslouchat mu a možná ho i vezme za ruku. Bude muset vydržet tu pitomou namlouvací dobu. Bude trpělivý jako svatý Antonín. Přesně. Poté otravné době si vezmou dovolenou. Zajedou si na jachtu, kde budou spolu jen oni sami dva a budou se milovat až do úpadku. Nebo nějaký hotel, kde se zavřou a on bude zkoumat všechny chutě svého nádherného Pamlsku. Hotel je možná trochu fádní. Vilka na pobřeží? Co hory? Uvidí. Nesmí ovšem zapomenout se ho optat, kam by jel. Bude péci jenom pro něj. Nikdo jiný neochutná jeho výtvory než on. Bude mít na něj výhradní právo. Uvědomí si, že je vzrušený z představ dovolené. Tohle naposled zažil jako sedmnáctiletý, kdy byl vzrušený, jen před ním prošel trochu hezčí kluk. Kdy si ho honil, až padal únavou. Teď je na tom podobně.

Zastaví před cukrárnou a vejde dovnitř.

„Dobré odpoledne, přejete si?“ optá se s širokým úsměvem Suzie.

„Dobrý odpoledne,“ zvědavě se zadívá na vysokou ženu. To není žádná konkurence. „Jdu za Stuartem.“

„Je mi líto, ale není tu.“

„Cože?“ Nevěřícně zakleje

„Ano. Někam šel, myslím, že domu, ale dělá mi to starosti, protože nemá připraveno na zítřek na pečení. Možná byl unavený a k večeru se vrátí.“

„Počkám.“ S tím nepočítal, ale počká tu.

„Chcete si něco objednat?“

„Ne. Sladké jsem měl před chvilkou.“

„Tak něco slaného? Máme poslední sušenky. Stu je někdy udělá.“

„Tak mi ji dejte a myslíte, že kávu dostanu?“

„Samozřejmě.“ Místnosti se rozlije vůně kávy. Je okolo druhé a to je vždy volněji. Zavře až v šest hodin. Je to dlouhá šichta, ale má to blízko domu.

Suzie pokukuje po tom vysokém fešákovi. Copak asi chce Stuartovi? Sedí tu už dvě hodiny a pořád čeká. Zajímalo by jí, jak dlouho ještě bude tam tvrdnout.

Nepřijde? Možná mu není dobře, ale Suzie se zmínila, že připravuje těsto nebo co na další den. Že musí a v sobotu prý tu mají narváno. Zdá se, že se mu daří a on je rád, ale není rád, že všichni chodí pro ty dobroty. Nikdo je neumí tak vychutnat jako on.

„Tohle je pán, který vždy čeká na ledové špičky. Jsou s alkoholem a ten chlap je z toho na nervy, protože nikdy neví, jaký tam bude,“ řekne mu o muži, který vyšel ze dveří. Utírá vedlejší stůl.

„Copak Stuart dělá pokaždé jinou?“ Není to hloupost?

„Většinou ne, ale u špiček jo!“ usměje se. „Mám dojem, že to dělá jenom kvůli němu. Tahle cukrárna je pro něj vše. Hmm… pro oba,“ dodá, vstane ze židličky, kam se posadila s kávou. Stáhne si malou bílou zástěrku. Jde k pultu. Nějaká žena s dítětem, které si cumlá prst, s úžasem se rozhlíží po vystavených dortech.

„Já chci tamto!“ vysokým hláskem zaječí, až Sergej sebou trhne. Ten hlas by snad přepůlil bochník.

„Ne, Sisi.“

„Ale já chci! Chci! Chci! Chci!“ dupe nohama.

Žena ignoruje pohoršené pohledy posledních hostů. „Podívej se, koupila jsem už tyhle. To ti stačí.“

„Já je chciiiiiiiii!!! Mamiiii!“

„Ne!“ krátký úsečný hlas ženy ve sportovním. Sergej s ostatními se ohromeně dívají, jak ji přiloží na zadek a řvoucí táhne za ruku ven. Sledují, jak ji něco vykládá, zatímco holčička řve.

„Je už šest,“ podotkne Suzie, když vyprovodí postarší manželský pár.

„To je v pořádku. Počkám.“

„My tu zavíráme.“

„To je jedno.“ Omluví se mu stůj, co stůj, i kdyby měl čekat do rána.

„Heleďte se, zavíráme. Sedíte si na uších nebo co?“

„Počkám na něj, nebo mi dejte jeho adresu. Zajedu k němu.“

„Sakra vypadněte! Adresu nedávám! Přijďte zítra! To tu bude.“

„Ne.“

„Zavolám policii.“

„Můžete to zkusit, ale znám všechny velitele na všech okrscích.“

„Kdo jste?“ Mafie? Výběrčí? Kdo?“

„Sergej Ivanov, šéf Zoe.“

„Doprdele! To jste vy, kdo mu to způsobil? Že se nestydíte a já kolem vás pobíhala. Ježíši, vědět to dřív, otrávím vás jedem na krysy. Víte, jak trpěl a ty orchideje jsou od vás taky, co?“

„Ano. Zoe mi řekla, že orchideje mu nevadí. Vadí vám snad?“ odpoví útočně.

Suzie se na něj dívá, jak sedí. Nohu přes nohu, ruce způsobně složené v klíně. Klidný úžasný chlap, kterého by brala každá ženská a k tomu bohatý, když si dobře prohlédne boty a oblek. Zlatý prsten na ruce. Vsadí se, že je to diamant za několik tisíc.

„Prošel jsem?“

„Cože? Vypadněte!“

„Ne.“

„Zavolám Stuartovi.“

Sergejova tvář se rozzáří. „Když budete tak hodná.“ Měl vzít telefonní číslo od Zoe, ale kdo mohl tušit, že tu nebude.

Suzie vztekle podupává nohou a přemýšlí o své přítelkyni, která ji doma čeká. „Stu, sedí tu vysoký chlápek a tvrdí, že je Sergej něco a nechce z cukrárny.“

„Zavolej policii.“

„Policii? Už jsem to zkoušela. Prej se bratříčkuje s každým.“

„Tomu věřím. Nech ho tam. Zamkni a jdi domu. Přijedu.“

„Jsi v pořádku?“

„Jsem, ale ještě mám rýmu a není mi úplně dobře. Bože, příště řeknu Zoe, že má raději skočit z mostu než si hledat práci.“

Suzie se usměje, načež zavěsí. Nic neřekne, sebere kabát, tašku a najednou je pryč.

Sergej se ocitne ve tmě. Za chvilku přijde, ujistí se. Nenechá ho tu samotného. Rozsvítí a začne se rozhlížet po království svého Pamlsku.

Rukou přejede po židličkách, plochu stolku, dotkne se umělé květiny. Zadívá se ven na ulici. Přijde k pokladně a dívá se na zabalené čokolády. Proti tomuhle jsou nic. Vleze do kuchyně. Otevře lednice a oči se mu rozzáří. Vezme jeden zákusek, co vypadá jako hora s čepicí sněhu a ukousne. Koňak. Prvotřídní a ani neví, že něco měl v puse, tak rychle se mu rozpustí na jazyku. Vezme tácek a brakuje lednici. Po osmi kouscích usoudí, že má dost.

„Vypadni!“

A jejej. Je tu. Zavře oči a otočí se. Zdá se, že je ještě nemocný. „Stu, omlouvám se.“

„Zmiz od mé lednice, z mého království, vypadni, ty všivácká nádhero!“

Sergej se zamračí, ale poslušně jde do cukrárny. Položí na vedlejší velký stůl zákusky. Ze svého malého stolku sebere desky. Hodí mu je. „Tohle vše mi patří.“

„Cože?“ nechápe Stuart.

„Koupil jsem tvoji hypotéku. Co myslíš? Banka raději ztratí tebe nebo mě?“

„Ty parchante.“ Mluví pravdu. Nechá desky spadnout na zem. „Zažaluji je.“ Ví, že je to čirý nesmysl. Už poznal, že peníze mají navrch.

„Jestli máš dost právníků klidně, ale věř mi, udělali to určitě tak, aby to bylo legální.“

„Co chceš?“

„Tebe.“

„Ne.“

„Dlužíš mi.“

„Ne. Raději půjdu do vězení.“

Vzdávám to. Je tvrdohlavější než mula. Posadí se a ukáže na druhou židli. Čeká, až se usadí. „Chci s tebou chodit a je mi jedno, jak toho dosáhnu.“

Stuart s nebezpečným zábleskem v očích, odhodí židličku. Rozhlédne se a zrak mu padne na velký stůl, kde jsou odloženy jeho zákusky. Přesune se k němu a stáhne ze sebe oblečení. Vyskočí na stůl a zvedne hlavu. „Bojíš se?“

Sergej hledí na polonahého Stuarta, jak se hladí na stole. Polkne. Není blázen, aby tu nabídku odmítl. Vstane, přistoupí k němu. Roztáhne mu nohy a rukou se dotkne zvoucího klínu. Tře mu ho rukou, dívá se mu do vzteklých očí a potěšeně vnímá, jak zmohutní. Druhou rukou hladí hruď. Dotkne se bradavky a vzpomene si, že je citlivá. Laská ji bříškem ruky. Skloní se a vezme ji do úst. Vsaje ji, aby ji trochu zatáhl. Nijak silně, ale aby se postavila ještě víc.

Stuart zavře oči a rukama se drží stolu. Proč zrovna on v něm vyvolává takové vzrušení. Proč?! Obtočí mu nohy kolem pasu a přitiskne se k němu víc. Začíná chápat touhu Zoe. Cítí se jak děvka, co lační po mužském objetí. Ne, děvka ne. Prostě ženská, která ho chce mít v sobě. Tvrdého mohutného, a aby mu to dělal hodiny, aby si s ním dělal, co chtěl. Je to jedno, zda je to chlap nebo žena. Chce ho mít v sobě, chce, aby vzlétl a roztříštil se, chce se mít dobře a aby někdo mu to udělal důkladně tak, že zapomene na to, kdo mu to dělá.

„Budeš jen můj,“ zašeptá Sergej potěšeně a přesune se k druhé bradavce. Pohlédne na něj. Vypadá rozkošně. Stáhne mu kalhoty i trenýrky a vezme ho do ruky. Roztáhne mu ještě víc nohy a pohladí ho po zadku. Tohle má ještě čas a nechá ho spustit nohy. Poodstoupí a dotkne se penisu. Olízne si toužebně rty.

„Copak chceš? Řekni to!“

Stuart sevře rty.

„Neřekneš? Neudělám to.“

„Vykuř mi ho! Dělej!“

„Jak si přeješ!“ Vezme ho mezi rty a pomalu si ho vsává dovnitř. Druhou rukou, hladí kořen penisu a varlata. Stuart zavře oči. Chce si to vychutnat, protože on na to přistoupí. Je to jedno, ale chce, aby ho takhle pomiloval často a je fuk zda rychle nebo pomalu.

„Už to bude,“ zavrní Sergej. „Dnes tě nebudu mučit, ale příště…“ Olízne si rty, polkne sliny se Stuartovou chutí a dlouhými rytmickými pohyby rukou a třepotáním jazyk na špičce penisu donutí, aby vyvrcholil. Sleduje, jak krátkými výstřiky se uvolňuje semeno a cáká na Stuarta. Rozmaže je a potom ruku přenese na svůj úd. Stuart zvedne nohy a ukáže zadek s dychtivou dírkou.

Sergej přiloží svůj úd k dírce a zatlačí. Nejde to, proto olízne si ruku a přenese sliny k jeho otvoru. Zatlačí, až vjede dovnitř Stuarta. Nakloní se k němu a otře mu slzy, které mu vytryskly.

„Promiň. Promiň.“

„Dělej, ať to mám za sebou,“ zavrčí Stuart, který hluboce dýchá.

Sergej z něj vyjede a potom zajede opět dovnitř. Má pocit, že už spokojenější nemůže být.

Stuart si drží nohy a doufá, že se na stole udrží. Chce, aby ho někdo perfektně ošoustal. „Teď se udělej! Rychle!“

„Kurva, snažím se!“ zařve Sergej a zaboří se do něj. Vykřikne úlevou a zhroutí se na něj. Nebylo to špatné, pomyslí, když najednou se pod ním Stuart pohne a snaží se dostat pryč. Vypadá to dost legračně a zarazí se. Rychle z něj vyklouzne a jen se dívá, jak seskočí ze stolu a hrabe se v oblečení. Něco vytáhne a potom úlevné Achhh.

Začne se smát.

„Sklapni. Víš, jaké je to se dusit při sexu? Ne, tak to zkus, ty mizero.“

Sergej se zapne a skloní se k němu. Políbí ho. „Mně to nevadí. Přestěhuješ se ke mně.“

„Ne.“

„Cože?“

„Řekl jsem ne. Pokud máš zájem o nezávazně … zapíchání, proč ne, ale nic víc.“

„Ale já…“

„Já taky ne.“ Zvedne se a vklouzne do kumbálu. Utře se a vrátí se. „Málem jsi mě zabil, víš to?“ řekne smířlivějším tónem. Má kliku, že ho dovedl uspokojit. Nic víc stejně nechce. Ty řečičky o lásce už dávno nežere.

„Omlouvám se, ale netušil jsem, že jsi alergik. Máš tu všude květiny.“

„Nekvetoucí, umělé nebo sušené, pitomče. Dívej se příště dobře.“ Obleče se.

„Tohle vlastním. Budeš se mnou chodit, jinak to tu zavřu,“ oznámí mu zatvrzele. Nemíní se vzdát.

„Hele, řekl jsem NE. Nechci se vázat a ještě k tomu na boháče.“

„Mám snad být chudý?“

„Ne. Nechci. Buď na to přistoupíš, nebo ne. Občasný sex. Nic víc.“

„Ne. Buď chození, nebo nic. Zoe…“

„Tu vynech nebo jsi u mě krysa a já skončím v base. Žádná šukačka po nocích nebo ve dne,“ říká tvrdě.

„Tvůj jazyk je jazykem děvky?“ vybuchne.

„Ten tvůj při sexu nebyl o nic lepší,“ odpálí ho Stuart. Oba proti sobě zuřivě stojí.

Sergej sebere desky, přejde ke dveřím. „Já vyhraji!“

„Pche!“ zanikne v třísknutí dveří. Stuart si sedne a zaúpí. Sergej ho má příliš velký a má pocit, že tohle bylo trochu tvrdší než posledně. Snad ho nenatrhl, ale choval se jako fakt děvka. Zakleje. Co má dělat? Nejspíš se poradí se Zoe, jak ona si s tím radí.

„Nepovolím!“ zadívá se na stůl u okna, kde jsou květiny. Orchideje. Je to cvok, na moment rysy povolí a tvář rozzáří úsměv. Když už je tady, tak připraví na zítřek nějaké cukroví. V osm ráno zívne. Byl tu celou noc. Jako by sex z něho nevysál energii, ale spíš dodal. I rýma zmizela. Možná konečně našel lék na rýmu.

„Suzie, ahoj.“

„Stu, jak ti je?“ Suzie si svlékne kabát a v pase si zaváže krátkou bílou zástěrku.

„Dobře, dokonce jsem přišel na to, jak zlikvidovat rýmu.“

„Jak?“

„Sexem,“ políbí ji na udivenou tvář a zamíří si to ke dveřím. „Jdu se podívat do obchodního střediska.“

„Jasně. Pohlídám to tady. Ahoj.“

Sex??? Kde? S kým? Jak? Je to divné. Celé je to divné, ale má hodně práce. Optá se na to jindy.

Stuart zatím dorazí na zástavku autobusu a čeká na číslo, které ho doveze do střediska. Zívne. Zdá se, že to pomilování funguje se zpožděním. Nebo bylo to tím, že byl naštvaný na sebe i na Sergeje. Nasedne do poloprázdného autobusu, který ho vyhodí ve středisku. Je klid, usoudí a proplete se obchody a eskalátory do druhého patra.

Z ničeho nic se mu tvář rozzáří úsměvem a vykloní se, aby lépe viděl do kavárny pod sebou. Zoe by poznal kdekoliv a k tomu ta její záliba v nealkoholických drincích s barevnými deštníčky. Ten druhý musí být Leonard. Udělá krok, aby viděl lépe přes palmu, která ho trochu stíní. Pořád to není ono. Bude muset zaběhnout na druhou stranu. Včera mu volala a byla nejistá, dokonce má pocit, že brečela. Prý je to něčeho šéf a on ji musel uklidňovat, že ten její Leonard má štěstí. Nakonec si dala říct. Podle jejího šťastného úsměvu je vše OK.

Udělá krok, když se zarazí a vrátí se. Ani si nevšiml, že je na místě určení.

Zastaví se před výlohou s porcelánem. Skoro prorazí do skla, když zahlédne krásné talíře. Vrazí do obchodu a jde rovnou k talířům. Hledá cenu. Zamračí se, sevře rty. Moc peněz. Ale jsou tak krásné. Ve tvaru srdce a byly by vhodné na valentýna. Už přesně vidí ten zákusek v bílém a červeném na něm naservírovaném. Vytáhne peněženku. Přepočítává, i když ví přesně kolik tam má. Málo. Mohl by koupit kartou, ale má tam už i tak velký dluh a ještě k tomu Sergej. Zatracený mizera. Kvůli němu si nemůže koupit ani talíře! Vstane, sehne a vezme je. Kašle na nějaký dluh. Musí je mít ve své sbírce nádobí. Valentýn se bez nich neobejde.

„Neplatná karta.“

„Cože? To není možné!“ Čelo se mu orosí. Přetáhl limit, nemá tam žádný. Sergej? Blbost.

„Neplatná, pane. Je mi líto.“

„To není možné, to musí být nějaká chyba. Peníze tam mám!“ Nemám, ale to je jedno. Koutkem oka zaregistruje Sergeje. Jde s nějakou ženou. Je mu to jedno.

„Tohle tu nechejte. Hned jsem tu a nikomu to neprodávejte!“

Tohle bych neprodala ani žebrákovi, pomyslí si prodavačka, když se podívá na tu příšernost a potom po prázdném obchodě. Většina lidí se zajímá o jiné obchody než sklo, porcelán a keramika.

„Sergeji! Sergeji!“

Sergej se s údivem otočí na běžícího Stuarta. „Co se stalo?!“ Někdo měl nehodu?

Stuart ho popadne za ruku a táhne k obchodu. Zastaví před ním. „Hele, půjčíš mi trochu.“

„Jo, jasně.“ Vejde do obchodu, kde vytáhne platinovou kartu. Prodavačka skoro zalapá po dechu. Přejede ji a za chvilku jim podává zabalené talíře.

„Stuarte, doufám…“

„Budu s tebou chodit, pokud tohle není tvoje manželka,“ prstem ukáže na Patricii, která zrudne, když se na ni podívají.

„Jasně že ne. To souhlasíš jen kvůli těm talířům?“

„To nejsou jen tak nějaké talíře! Sháněl jsem je k určitému zákusku měsíce. Konečně je mám a za ně – máš mě. Nechodil bych s tebou kvůli nějakým talířům. Nejsem tak povrchní a děkuji,“ vlepí mu pusu. Asi mám se Zoe víc společného, než jsem tušil, pomyslí, ale je mu to jedno.

Sergej se na něj omráčeně dívá.

„Tak já letím. Uvidíme se večer. Co kino, večeře, sex? Zbytek si večer ujasníme nebo můžeme to vynechat a jít rovnou na věc. A telefon. Tady.“ Načmárá na kus papíru pár čísel a strčí mu ho do kapsy. „Jsem unavený a hezký nákup.“

„Počkej!“

„To byl Stuart?“

„Patricie, on souhlasil. Není to skvělé!“

„To je hezké,“ přisvědčí. „Asi odhalím pravdu o fontáně.“

„Koupil jsem mu talíře.“

„On s tebou chodí kvůli talířům?“ Někoho ji to připomíná. Zoe.

„Ne. Jasně, že ne.“ Vlastně kdo ví, ale co. Konečně je jenom jeho. Souhlasil. Hned jak se Patricie zbaví, mu zavolá.

„Stu, lásko…“

„Ty parchante, co mě budíš!“

Ticho.

Sergej ohromeně se dívá na telefon. Tohle nebude jednoduché…

Konec