Shounen - ai povídky

Panenky 6

Hned druhý den se pustí do balení. Má pocit, jako by se loučil s rodinou. Tu svoji viděl naposled před osmi lety. Řekl jim čím je a tím nastal konec. Čekal do poslední chvíle v srdci naději, že ho prostě neodsoudí. Naděje je krásná věc, ale bláhová. Samozřejmě se to nepovedlo. Přestal pro ně existovat a on odhodil je. Otec později přišel do nemocnice. Po nehodě. Řekl jen, že je to trest za to, čím je. Nic víc. Odešel, jak přišel.

Byl rád, že tehdy sotva vnímal. Později jen na to vzpomínal.

„Sněhule, nemotej se tu.“

„Haf!“ ocas buší do podlahy v tlamě svírá vodítko.

„Ty chceš na procházku?“ Sněhule nachýlí hlavu na stranu. „Vím, vím. Jsem tu už příliš dlouho. Dřív jsem si povídal s panenkami. Teď s tebou. Neleze mi samota na mozek?“ vezme vodítko a připevní k obojku. „A ne, že potom budu mít vykloubenou ruku! Nedostaneš žrádlo.“ Směje se mi potvora. Povzdechne, vezme klobouk a vyjde ven. Vůbec není hezky, usoudí s holí v ruce. Jenže psovi je to jedno. Tomu pár kapek deště nevadí. V ruce vodítko a snaží se ji udržet. Mohl by ji pustit, ale trochu se bojí, že někam se může zaběhnout. Nevyhazoval tolik peněz pro nic za nic.

Hrom. Zděšeně se podívá na oblohu. „Sněhule, domu!“ Otočí se. Ušel pěkný lán. Chvilku se dívá na osamělou chaloupku se zahradou. Dokonce je vidět i auto a o kus dál vesnice s rybníkem. Zafouká studený vítr. Měl si vzít něco silnějšího. Opatrně schází dolu. Nemá rád tenhle úsek.

Opět hrom a na to blesk. Obloha potemní. Sněhule jde vedle něho. „To bude dobrý,“ uklidňuje ji, ale neví koho víc. Najednou se rozprší. Nejdřív lehounce, ale po chvilce zesiluje, začíná bubnovat do vyprahlé země.

To nebude letní přeháňka.

Zem dychtivě vsákne do sebe déšť, ale brzy je nasákla. Richard se sevřenými rty pozoruje, jak se hůl boří do rozměklé půdy. Nemá odvahu jít loukou, protože může upadnout. V ten moment mu podjede noha. Zděšeně se snaží čehokoliv zachytit. Před očima mu roztančí mžitky a bolesti zařve na krajinu. Sedí a chladně s bušícím srdcem pozoruje, jak bolest ustupuje. Pokusí se zvednout. Nakonec se mu to podaří. Když se podívá dolu, je mu špatně. Podívá se k lesu. Bude to lepší. Opatrně zajde do lesa. Už je mu fuk, že je promoklý. Lesem, který ho trochu chrání před vodou, jde dolu. Na druhou stranu, co chvílí zasykne, jak škobrtne o nějaké dřevo. Vedle něj starostlivě kráčí Sněhule.

„Budeme… Budeme si muset najít tras… su.“ Oddechne si, když kopeček skončí. Vyjde z lesa. Otřese se zimou. Dojde dolu. Bude muset si vzít prášky, i když je nerad bere. Jsou zrádné a on raději trpí bolest, protože mu ukazuje, kam až může zajít. „Ježíš, ty vypadáš,“ prohodí k ní. Zmoklá slepice, usměje se. Vytáhne prostěradlo a utře ji. Ta si okamžitě lehne ke krbu.

Richard se dotkne zraněné nohy. Snad nebude muset k doktorovi. Ale nejdřív si dá i koupel. Sprchu. S lítosti si vzpomene na dobu, kdy si sedl do vany se skleničkou vína, svíčkami, hudbou a relaxoval. Potřese hlavou. V koupelně ze sebe stáhne promočené a špinavé oblečení. Nacpe je do koše. Vstoupí pod sprchu a nechává na sebe dopadat horkou vodou. Po dobrých patnácti minutách se odplouží do ložnice.

Je unavený. Navleče na sebe pyžamo a lehne si. Usne ani neví jak. Sněhule večer se probudí a protáhne. Podívá se ven. To chce procházku. Vezme vodítko a jde do ložnice. Otevře si a vstoupí do šeré místnosti. Posadí se k posteli. Podívá se na spícího páníčka. Otočí se, dole si otevře dveře a proběhne se venku. Potom zajde a zavře je za sebou. Loudavě přejde do kuchyně k misce. Napije se a kouká na prázdnou misku. Jde k dvířkům, které schovávají granule. Jemně si je otevře a vytáhne pytel. Začne ho kousat do doby, než se granule se začnou sypat po podlaze. Posadí se a začne jíst.

Richard se v noci probudí a uvědomí si, že je mu špatně. Noha? Sáhne na čelo. Horečka. Nejspíš nastydl, když v tu chvílí kýchne. Posune se a otevře šuplík s léky. Sáhne dovnitř, ale nemůže nic nahmatat. Rozsvítí lampičku, zamžourá do šuplíku. Kondomy. K čertu ty nechce, vyhrabe paralen a spolkne rovnou dva. Snad pomůžou. Vezme ještě lék na bolest.

Za chvilku spí, i když neklidně.

Ráno se probudí celý rozlámaný. Nemá na nic chuť. Dívá se na strop. Potřebovalo by tu vyvětrat. Pomalu se zvedne, ale má pocit, že neudělá krok. Nakonec přidržujíc se stěny dojde k oknu a otevře je. Dovnitř začne proudit čerstvý vzduch.

„Haf!“ zaslechne. Sněhule! Má jídlo? Přidrží se postele a bosý s holí v ruce jde dolu. Proklíná ji i sebe. Vejde dovnitř. „Sněhule,“ hlesne, „ty bestie.“ Málem se nerozpláče, když vidí ten bordel, co napáchala. Granule, které měly vydržet ještě dva týdny, jsou fuč. A ještě bude muset uklízet.

„Kašlu na to.“ Vezme láhev vody, sklenici a jde nahoru. Zdá se, že se o sebe umí postarat, tak ať se stará. Lehne si do postele, ale za chvilku se chladem roztřese. Vypadá to, že opět prší, usoudí, když se probudí podruhé. Je skoro tma, jak tam leje. Zavře okno a opět si lehne. Už ani nemá síly cokoliv si vzít a tak se jen napije. Pět usne.

Sněhule běhá venku a po domě, jako by se nic nestalo. Občas si otevře dveře do ložnice a nakoukne dovnitř. Občas si tam lehne a pozoruje pohyby páníčka, ale když ji to omrzí, jde ven nebo do kuchyně. Když zazvoní telefon, jde se na něj podívat, pozoruje ho a potom ticho. Nejraději má místečko v obývacím pokoji u krbu. Je tam příjemně na tom starém hadru, který našla.

Je mi hnusně, pomyslí si Richard, když otočí hlavu a podívá se ven. Smrdím. Já, pokoj, všechno. Zavře oči. Přemýšlí, zda dokáže vstát a osprchovat se. Neví, kolikátého je, kolik je hodin. Přetočí hlavu na stranu, kde stojí velký budík. Pět hodin odpoledne. Najednou se usměje, když pocítí žaludek. Uzdravuji se. Začne si plánovat večer.

Nejdřív se osprchuje, potom půjde něco sníst, potom se podívá na Sněhuli a nakonec převleče postel. Vstane. Sedí a masíruje si bok. Má pocit, že se nezvedne. Potom jako stařec se postaví. Dojde k oknu a pootevře je, aby se vyvětralo. Do koupelny dojde s čistými tepláky. Má pocit, že mu cesta trvá věčnost věčnost. Jeden krok a takové úsilí.

„Sněhule, ahoj.“

„Haf!“ jde vedle něj a pokaždé, když zastaví, zastaví i ona. Do koupelny ji nepustí. Osprchuje se a cítí se hned lépe. V teplácích s ručníkem na hlavě jde do kuchyně.

„Bože!“ zavře oči před nepořádkem. Otočí se za Sněhuli. Zmizela. Dobře udělala, protože by o ni nejspíš přerazil koště. Podívá se na sáček s granulemi. Zbylo tak na jednu dávku. Jenže do obchodu nemůže jet, protože se na to necítí. Bude o hladu. V uklízené kuchyni otevře ledničku.

„Nic nedostaneš, protože si to nezasloužíš. Moc toho tu nemám,“ usoudí. Podívá se do kastrůlku. Svíčková. Přičichne. Vypadá ještě k snědku. Dojí poslední zbytek.

Sedí a přemýšlí co teď. Převléknout postel, ale co Sněhule? Co má dělat? Erik, ale ihned to zavrhne. Nechce ho vidět nejméně týden. Podívá se na hodinky. Poledne. Zívne. Půjde spát. Sněhule bude hladovět a potom si vzpomene na babičku Bořetickou. Ona to zařídí. Vytočí číslo.

„Paní Bořetická?“

„Ríšo? To jsi ty?“

„Ano. Potřebuji pomoc.“

„Povídej.“

„Jsem trochu nachlazený a nemohu dojet nakoupit psovi jídlo. Nemohla byste někoho pro to poslat. Ať koupí cokoliv.“

„Neboj se a co je ti?“

„Ale ta pondělní bouřka. Dostala mě. Cítím se jak vyždímaný hadr.“

„Máš na sebe dávat pozor. Ríšo a je čtvrtek. Přivezu i nějaké pečivo.“

„Děkuji moc.“

„Není za co, chlapče a lehni si do postele. Udělej horký čaj s medem, co jsem ti přinesla. Je domácí, ne jako ty šunty, co prodávají v krámech.“

„Ano.“

„A máš ještě ten bylinkový čaj?“

Zapomněl na něj, ale popravdě nemá ho moc rád. „Ještě trochu.“

„Dobře. Hned tam budu a odpočívej. Taková lehkovážnost v tvém stavu.“

„Ano. Já půjdu si lehnout. Není mi příliš dobře.“

„Uvidíme se večer.“ Ticho. Richard na ni z vděčnosti vzpomene, když mu dojde čtvrtek. Doprdele a on nemá připravené panenky. Zítra, usoudí při zívnutí. Teď nemá náladu. Převleče postel a zaleze do ní. Za chvilku spí, jako by ho do vody hodil.

„Co je?“ zavrčí. Zamžourá, když si uvědomí babičku Bořetickou. Jak se sem dostala?

„Vstávej, Ríšo. Jak ti je?“

„Jsem slabý jako slimák.“

Smích. Otevře oči a nad sebou spatří vrásčitou tvář s bílými vlasy staženými do drdolu. Modré oči na něj hledí klidně. „To muselo být pořádné nachlazení. Máš na sebe dávat pozor.“

„Já vím, zastihlo mě to venku na kopci.“

„Tady máš čaj, dole nějaké pečivo a uklidila jsem ti důkladně kuchyň.“

„To nemuselo být. Zaplatím…“

„Dost. To si strč někam.“

Richard přikývne. Měl by se už to naučit, ale pořád ji nabízí peníze.

„Ta tvoje kráska je ale hodně zvířátko.“

„Za ten nepořádek může ona. Polévka?“

„Pokud neusneš, dostaneš ji.“

„Mám hlad,“ přizná rozpačitě.

„To je znamení, že se uzdravuješ.  Počkej tu.“ nadzvedne ho a upraví polštář. „Otevřela jsem tu okno. Sněhule, pojď dál.“ Pustí ji a ona si sedne u lůžka. Za chvilku si už pochutnává na vývaru. Je výborný.

„Máš tam celý hrnec. Bude ti to stačit. Zítra přijdu se podívat, ale myslím, že budeš v pořádku. Tak já jdu. Potřebuji mě moje slepičky a nakrmit králíky. Donesla jsem ti nějaké vajíčka a nákup vyrovnáme zítra. Sněhule má tam granule, tak se o ní nemusíš starat.“

„Moc děkuji.“ Nějak ji to musí vynahradit.

„Hloupost. Uzdrav se.“ Odejde, aniž stačí cokoliv říct. Lehne si. Chvilku zírá na oblohu. Je večer. Zítra bude muset připravit panenky. 

Ráno se probudí s jasnou mysli a spokojený. Protáhne se a uvědomí si žaludek. Skoro vyskočí z postele, když ho noha donutí zpomalit. V klidu udělá očistu, nají se, pustí ven Sněhuli a jde k panenkám. Chybí mu ještě zabalit pět a bude to. Jen nechápe, proč chtěl sestavu z Angelic layer. Stejně jedna chybí.

Připraví krabice, ale žaludek ho opět donutí sejít dolu do kuchyně. Ohřeje si vývar. Sedí v kuchyni, oknem se dívá ven. Najednou si uvědomí, že vyhlíží modré auto. Sevře lžící. Proč? Proč zrovna on? Nepoddá se tomu. Ta noc nic neznamenala, ty dlouhé prsty vzbuzující v něm zapomenuté pocity, neznamenaly nic. Nebyly. Byl to jen sex, i když si ho moc neužil. Vstane a dobalí krabice. Vezme Sněhuli na vodítko a jde do vesničky. Babička Bořetická se u něj nestavila. Jen aby se jí nestalo.

Dorazí k zahrádce se spoustou zeleniny a květin.

„Paní Bořetická!“ zakřičí. Zezadu vykoukne bělovlasá hlava,

„Ríšo, omlouvám se, zapomněla jsem. Vidím, že jsi už v pořádku. A Sněhule taky. Pojď, mám upečenou bábovku.“

Richard se usměje. Jediné, co zatím nezvládl je pečení. Má to tu rád, i když je to stará chalupa s vůní takové zatuchliny.

„Tady máš a odneseš si ji domu. Komu já bych ji dávala.“

Richard jí podá obálku. „Za jídlo.“

„Dobře. Co dělají panenky?“ optá se s úsměvem. „Povídej a počkej, něco jsem našla. Je to staré.“

Vstane, přejde k starobylému prádelníku a vytáhne kus látky. Podá mu ji. Richard ji vezme. Udělá z ní tu nejkrásnější panenku pro nejlepší ženskou, jako kdy potkal.

„Bude se ti to hodit?“

„Určitě. Děkuji.“

„To jsem ráda. Tak povídej, na čem děláš a sundej si ten strašný klobouk. Nikdy jsem je neměla ráda. Dej si ještě!“ vezme nůž a ukrojí pořádný kus bábovky. Posadí se naproti němu a vezme do ruky pletací jehlice. Richarda to zaujme. Možná by nebylo těžké se to naučit, i když s tou rukou, ale co zkusit to může.

„Naučíte mě to?“

Milada zvedne hlavu. „Proč ne. Jsi divnej na chlapa.“ Richard se rozesměje. Kašle na to. Život je jen jeden a on našel ten svůj svět. Usmívá se, zatímco do sebe hází tu nejlepší bábovku na světě.

„Vítej. Mám to připravené, ale musíš mu pomoci je nanosit,“ vítá ho na dvorku v sobotu.

Erik si ho podezřívavě prohlédne. Sakra, co se stalo? A vypadá ještě hubenější, než byl. „Něco se stalo?“

„Co by? Jedl jsi?“

„Ano. Jsem tu jen pro odvoz krabic, tedy panenek.“ Opět si vzpomene na úchvatnou noc. Od té doby na něj nemůže zapomenout. Vyšel si se ženou, s mužem, ale nebylo to ono. Jako by tomu chyběla – šťáva. Neví, proč zrovna on, proč mu na něm tolik záleží.

„Chceš kus bábovky? Zbyla mi.“ Na nic nečeká a jde do domu. Za chvilku vyjde s tácem ven. Postaví ho na stolek a posadí se na lavičku. „Dělala ji babička Bořetická. Zkouším plést, ale zatím mi to moc nejde. Vylepším jejich šatník o svetříky a podobné věcičky a dala mi krásný kus látky. Proč tam stojíš? Bože, ty jsi vůl.“

Erik se konečně pohne. Vůl? On? Spíš ten druhý. „Mléko?“

„Musím. Nařízení doktora.“ Ulomí si kousek bábovky a polkne. „Kdy je výstava?“

Erik se zarazí, vyndá ze saka obálku. „Tady.“

Richard ji otevře. „Za týden. Brzy.“ Položí na ní talířek s bábovkou, aby ji neodfuknul vítr.

„Přijedeš?“

„Ne. Necítím se na to. Bude to beze mě, ale díky. Sněhule je šílený pes.“

„Omlouvám se. To víš, nalezenec. Nemá žádné vychování.“

Na to ti skočím, pomyslí si klidně Richard. Bude lepší, když odjede. Kdy ho asi uvidí? Mít odvahu padat, ale tu on nemá. Bude raději se plazit. Sluší mu to víc.

„Výborná bábovka,“ pronese rozpačitě Erik. Vůbec ho nechápe. Položí mu ruku na paži. Pohladí. Chtěl bych. Znovu. Opět se s ním milovat.

Richard si uvědomí teplo, chtěl by tak zůstat, přijmout nabídku, ale odmítne ji. Zvedne se a jde do domu. Erik za ním zklamaně hledí. Ještě si kousek ulomí bábovku a jde za ním. Za chvilku už stěhují krabice do velkého černého auta, s kterým přijel. Sněhule je pozoruje zpod lavice. Občas přejede obzor, jako by někoho hledala.

„Všechno?“

„Ano. Hodně štěstí.“

„Díky. Já…,“ sevře dvířka u auta. „Přijeď. Nikdo nebude vědět, že to jsi ty.“

„Ne. Jeď už a dobrou cestu.“

Zasmušilý Erik se usadí za volant, připoutá se a vyjede.

„Tak opět sami, Sněhule. Půjdeme na procházku, co ty na to?“ Sněhule vyrazí pro vodítko. Richard ji připoutá a vyrazí jinou cestou, která se vine lesem. Nemá ji moc rád, protože vidí jen stromy. Má rád výhled na louky, na vesničky i ploty a silnice.

„Jak se asi povede výstava? Co myslíš?“ přemýšlí. Jaká bude? Přemýšlí a moc si nevšímá okolí, když proti němu se objeví tři výrostci.

„Hele, to je ten mrzák!“ smích. Richard si jich nevšímá. Jsou pitomci. Chce je minout, když najednou zjistí, že nemůže. Ustoupí, když k němu zavane pach alkoholu. Zřejmě se vracejí z ranního tahu.

„Můžete mi ustoupit?“

Smích a potom najednou jekot. Udiveně hledí na Sněhuli, jak kouše do lýtka černovlasého kluka. Ostatní ustoupí.

„Pusť ho!“

„Napadl mě!“

„Vypadněte nebo zavolám policii. Za napadení. Nevím, komu budou věřit!“

„Padáme.“ Richard svěsí ramena. Nadechne se a snaží se uklidnit. Vedle něj stojí vrčící bestie. Milá? Kde to jenom vzal? Už jsou pryč. Sleduje je, jako nemotorně běží nazpět. Sněhule se posadí a zvedne k němu hlavu s mírnýma hnědýma očima. Jazyk vyplazený v smíchu.

„Ty darebačko. Půjdeme. Budeme mít klid od těchhle návštěv.“ Teď už aspoň ví, kdo občas u jeho vrátek vyje a dělá bordel. Od té doby co má Sněhuli, klid je ticho. „Sněhule udělám ti panenku. Tebe a té druhé. Vrčící bestie.“ Neposlouchá, když ji vidí šmejdit v křoví. Nalezenec… K smíchu jsi Eriku. Otočí se a jde domů.

Tma, občasné zakmitnutí světel, které jedou proti němu. Líznutí okraje černého lesa po obou stranách vozovky. Autem se rozléhá příjemná hudba z filmu Dobytí ráje 1492. Pobrukuje si do rytmu její neuvěřitelné melodie. Miluje ji. Opět světla, které na chvilku ozáří obličej a zhasnou. V bočním zrcátku jsou jen vidět červené světla odjíždějícího automobilu. Občas pohlédne na tachometr. Snaží se dodržet rychlost, ale klid silnice ho svádí k vyšší rychlosti. Chce už být doma v klidu, kde se vykoupe, objedná si nějaké jídlo a lehne na pohovku.

Dnešní den byl výjimečný. Úspěch. Natáhne se, aby vložil další Cd s hudbou tentokrát Poslední Mohykán. Neuvědomí si, co ho donutilo strhnout volant. Brzy zaskřípou, auto zasténá změnou směru. Nic nevidí, jen se snaží udržet volant. Nepovede se mu to. Pásy se zařezávají do těla. Neslyší svůj zoufalý řev. Necítí splašené srdce, adrenalin, který mu zdvihl tlak. Vše se mu začíná rozmazávat.

Konec. Naráz a on ještě pomyslí na airbagy. Nic necítí. 

Zvedne se a zasténá. Podívá se na hodinky. Ví, že už neusne. Proč se mu zdál ten sen? Nikam nejede. Včera byl na obvyklém velkém nákupu. Dnes si po obědě lehl, protože mu nebylo moc dobře. Proč ten sen? Vždyť se mu zdá jedině, když někam jede. Nikam nejede.

Vstane, obleče se do černého. Volné kalhoty, černý rolák. Sejde do kuchyně. Udělá si kávu.

Neděle. Výstava. Zadumaně hledí ven na zahradu. Jak asi probíhá? Uvědomí si, že tam chce být. Slyšet názor na panenky, možná i naslouchat obdivným poznámkám, hřát se ve výsluní. Slyšet pochvalu, ocenění. Ne jenom od Erika nebo poznámky na trhu. Chce slyšet názor, zda ta modrá krajka je hezčí než bílá nebo naopak. Líbí se jim dvojice? A co sestřička Valentýna. Slintají nad ní nebo ne?

„Sněhule, budeš hlídat pevnost. Jedu do vlčího doupěte.“

„Haf!“

„Já vím. Dostaneš spoustu granulí za hlídání. Přijedu až zítra, tak tu buď hodná.“ Uleví se mu tím rozhodnutím. Vezme na sebe dlouhý letní plášť, hůl a pozvánku zastrčí do peněženky. Nastartuje auto a vyrazí. V zrcátku vidí stát Sněhuli. Pocítí bodnutí. Možná ji měl vzít sebou. Ne, nic se nestane a stejně do galerie by ji nepustili. Když stočí na silnici, vidí, jak leží na zápraží. Bude v pořádku.

Pomalu vyjede směr Praha.

Odvykl si tomu provozu, šílenostem řidičů. Unavený zaparkuje na vyznačeném místě pro invalidy. Jediná výhoda té nehody. Vystoupí a zadívá se na galerii. Je osvětlená a před ní parkuje spousta luxusních vozidel. Dokonce strážný. Zaváhá. Co tam bude dělat? Podívá se na hodinky. Zavře auto, rozhlédne se kolem sebe a stočí se do restaurace. Nepůjde tam.

Dá si pořádnou večeři v koutě restaurace. Zaplatí kartou a rozmýšlí, co bude dělat dál.

„Miláčku, tu panenku chci, zařídíš to, že?“ zaslechne škemravý hlas. Zvědavost mu nedá a vykoukne zpoza rohu. Vytřeští oči. Myslel si, že to bude nějaká mladá dívka, ale je ji tak padesát, na krku má perly a šaty od návrháře. Schová se, než si ho všimnou.

„Ale no tak. Nejsou na prodej. Je to jen výstava.“

„Ale já ji chci. Víš, tu černou Lolitku Marianu. Je tak nádherná. K narozeninám,“ přikáže mu kategorický.

„Zkusím.“

Diplomat, usoudí vesele Richard. Dopije skleničku vína. Vstane a s holí vyjde ven. Galerie stále září. Stříbrné auto. Vystupuje z něj žena s mužem. Hm, asi se tam přece jen podívám. Jde k strážnému. Podává mu pozvánku.

„Prosím.“ Otevře mu úslužně dveře. Richard vejde a zalapá po dechu. Nikdy je tak krásné neviděl. Podle reakcí ostatních taky ne.

„Výborná výstava. Lucie Rečková se opět ukázala, ale zajímal by mě umělec, který je stvořil. Všechno ruční práce. Něco takového se nevidí každý den.“

„To ne. Musím zjistit, kdo zatím stojí. Myslíš, že je to jednotlivec?“

„Rozhodně. Přivedu sem své dcery. Budou nadšené, jen aby nechtěly potom stejné panenky. Víš, že je pozvaný i velvyslanec Japonska? Myslíš, že přijede?“

„Tipl bych si, že jo. Erik v tom chodí dlouho a posledně tu vystavoval meče. Úzce spolupracuje s  jednotlivými ambasádami.“ Oba se zasmějí, ale Richard nechápe proč. Netušil, že je galerie tak proslavená. Zacloní si tvář před fotoaparátem. Přes ten klobouk sotva ho někdo pozná, ale přece jenom.

„Pití?“

„Džus, děkuji.“ Vezme skleničku a cestou uzobne jednohubky s lososem. Už dlouho nebyl na takové výstavě.

„Excelentní. Dokonale. Úspěch. Zas to dokázal. Nezmar. Já ji chci. Nádherná. Skvosty, které směle konkurují Mona Lise.“ Usmívá se, prohlíží si hosty. Koutkem oka zpozoruje ruch. Velvyslanec. Je zvědavý co řekne anime postavičkám. Pozná je? Zatají se v něm dech. Mluví s Erikem. Jeho manželka obdivuje panenky. Míří k Hikaru, Blanche a ostatním. Všiml si i Shirahime. Čím asi přemluvila Milana, že mu ji zapůjčil?

Přiblíží se. Zírá, jak velvyslanec jednu bere do rukou. Zdá se, že celý sál oněměl. Všichni zírají na panenku v jeho ruce. Dává ji nazpět, upravuje mašli. Spokojeně přikývne. Měl už strach. Prohlížejí je dál, další. Shaia, Valentýna je v obležení pánů a zabijáci Yan a Ray jsou v obležení dam. Po hodině si všimne, že hostů ubývá. Japonský pár už taky odjel.

Půjde. Ještě jednou je obejde. Je spokojený. Usmívá se, když mu na rameno dopadne ruka.

„Přijel jsi.“

„Ano. Zvědavost vyhrála. Je to krásně uděláno. Prý tvoje sestra.“

„JO. Nebýt jejího nadání, nejspíš bych ji poslal na Nový Zéland lovit raky. Nesnáším ji. Úspěch s velkým Ú. Novináři nadšení, kritici taky. Přemýšlím, že to protáhnu o měsíc. Co ty na to?“ Když ho tu viděl, chtěl se k němu rozeběhnout, ale něco ho zadrželo. Nechá ho být, ale odejít ho nenechá. „Nechceš jít do mé kanceláře?“

„Klidně, ale nezamkneš?“

„Ano. Chvilku počkej.“ Richard čeká. Všechna hlavní světla jsou zhasnuta, ale panenky zůstávají osvětlené. Má pocit, že je jim smutno bez lidí, kteří by je obdivovali.

„Pojď.“ Vede ho do kanceláře. „Napiješ se mnou nebo jedeš?“

„Ne, pojedu do nějakého hotelu. Nerad cestují ve tmě,“ přizná rozpačitě. Erik zatím vytáhne dvě skleničky, bouchne šampaňské. Rozlije a podá mu jednu skleničku. „Na úspěch!“

„Na panenky.“ Napijí se.

„Můžeš zůstat u mě. Mám dost pokojů.“ Ukáže na horu. „Rodinný dům,“ říká váhavým tónem. Co když to odmítne?“

„Sestra Lucie?“

„Není tu. Nebydlí tady. Vyplatil jsem ji raději, než abych ji měl za zadkem. Jasně, když upravuje galerii, přespává tu, ale to je asi tak všechno. Dovede dokonale člověka otrávit svými nářky o tom jak je nemocná. Přitom je zdravá jak kobyla. Jsem rád, že jsi tu.“ Usmívá se celý šťastný, že viděl výstavu. Úplně se v tom koupe. Lepší než šampaňské i než řeči velvyslance. „Zůstaň.“

Richard váhá, otáčí skleničkou. Možná je koněm, který si myslí, že umí létat. Je blázen. Co když si jeho náznaky vykládá špatně. Co když to byl jen úlet? Prostě jen potěšit mrzáka? Udělat dobrý skutek? „Víš…“

„Co je?“

Richard uhne zrakem. Už dávno si přestal na něco hrát. „Kdybys chtěl někdy se mnou spát, můžeš přijet.“

Erik mlčí. Postaví skleničku, prstem zajede za kravatu a uvolní si ji. „Mohu hned teď? Nerad čekám.“ Přistoupí k němu a políbí.

„Zhasni.“

„Proč?“

„Zhasni, ano.“ Nebral si žádné prášky, bude to jiné než tehdy. Užije si to, i když nemyslel, že zrovna tady. Podívá se na pohovku. „Lampičku taky.“ Erik poslušně zhasne. Nerad, ale co má jiného dělat. Nechat ho odejít? Nechce. Místnost se ponoří do tmy, pouze slabě osvětlené lampičkami z galerie.

Erik k němu přistoupí a obejme. „Těším se, až budeš v mých rukou sténat.“ Políbí ho a přitáhne do náruče. 

Richard se usměje. Kdo ví, jak to bude. Zadívá se na pohovku. Chtěl by létat ne plazit se, ale bojí se padat. Vstávání je vždy obtížné. Možná - možná jednou nechá rozsvícené světla. Jednou.

Konec