Shounen - ai povídky

Panenky 2

„Zatracená Lucie,“ zavrčí muž za volantem, rychle předjede auto a dupne na plyn. Už tam měl být ráno, ale ne to ne. Ona si musí vymyslet tohle. Zbláznila se nebo co? Nejraději by ji uškrtil. Nechápe, proč tohle dělá. Nebýt to jeho sestra poslala by ji do háje, ale bohužel je o rok starší než on. Co komu udělal, že vyfasoval za sourozence hypochondrickou semetriku?

Ráno ji musel zavézt k doktorovi. Odvézt ji odtamtud. V sobotu k doktorovi! Kdo to kdy slyšel? Rodiče ji moc rozmazlili. Otcova dceruška… brr. Odpoledne museli jít na oběd. Než se vymanil z jejich stížností na zdraví, na rodinu, na práci, byly dvě hodiny. Málem že ji nezabil.

Podívá se na papírové desky, které trůní na sedadle vedle něj. Obsahují fotky, které se mu podařilo sehnat. Jsou nádherné. Ty fotky ne, ale obsah ano.

Má malou galerii v Praze a rád by vystavil tam ty panenky. Nechápe, že takový umělec zůstal neobjevený. Mají v sobě něco lidského. Jako by žily a tím ho fascinují. Samozřejmě je tu dokonalost propracování, ale především krása. Rozkoš. Doufá, že mu dovolí je vystavovat, ale myslí si, že to udělá. Každý umělec po té nabídce skončí. A kdyby ne, potom nadejde jeho schopnost přesvědčit i medvěda, aby šel po Václaváku.

Usměje se a jeho zamračené rysy se rozzáří. Najednou vypadá na dvacet. Prohrábne si vlasy a vymění po paměti CD s hudbou. Zaposlouchá se do soundtracku Pána prstenů. Není nad tu vznešenou hudbu. Tiše si ji brouká.

Nemůže se dočkat, až potká dotyčného. Tedy podle nezřetelného stínu je to chlap. Nechápe, jak může muž dělat panenky. Předpokládal by, že je to záležitost žen. Zvláštní.

Opět se podívá na růžové desky s třemi fotografiemi, které zanesl k známému, aby vůbec něco viděl. Dostal se k nim úplně náhodou. Byl u svého kamaráda a manželka jim předhodila album z dovolené. Žádná exotika, ale putování po Čechách. Nuda, si pomyslel a myslel si do okamžiku, kdy zahlédl panenku. Nebyla moc zřetelná, ale v tom jak seděla, byla něco úchvatného.

„Máte ty fotky?“ píchnu do alba.

„Cože? Tyhle ehm my to fotili na film.“

„Na film?“

„Jo. Proč je chceš?“

„Kvůli tomuhle.“ Ukážu v pozadí na stánek. „Kde to bylo?“

„Čert ví. Nějaká pouť v nějakém městečku. Aleši, kde to bylo?“

„Co já vím?“

„Mohu je dostat?“

Oba se na sebe podívali a potom na mě. Jako bych byl zloděj. Milí. Proč mě zvali? Získal jsem je. Teď je tu mám, samozřejmě bez osob v popředí.  Když dostal první zřetelnou fotografii, úplně se rozklepal. Samozřejmě nemusí být takové, jak na nich vypadají, ale on má tušení, že právě našel skvost. Nemůže se dočkat, až je sevře v rukou a prohlédne si a taky… slabě se začervená… na majitele. Je strašně zvědavý, jak vypadá, kdo to je.

Velmi dlouho zjišťoval místo, kde ho má vlastně hledat. Nakonec uplatil drahým košem dobrot manželku svého kamaráda a jeho dobrou whisky, aby se pokusili vzpomenout na svou tehdejší cestu. Tři hodiny sledoval, jak se hádají nad mapou a vzpomínají. Nakonec mu předali poznámky a on začal hledat.

Nakonec to našel přes jednoho známého, který jezdí na tyhle akce se stánkem hliněných výrobků. Není nad to mít známé, kteří mají známé a ty mají další známé a mít galerii.

Teď spěchá do jednoho malého městečka, kde se konají každoroční letní trhy, ačkoliv nechápe proč v létě. To je fuk. A doufá, že najde toho pravého. To ho odvede od myšlenek na panenky na jeho vlastní smůlu v milostném životě.

Zkoušel to, kde s kým. S ženami, nakonec i s muži a pořád nic. Jako by v tom něco vázlo. První rok byl vždy fajn a potom najednou přesně po roce prudký pád buď s trpkým koncem, nebo o trochu hezčím koncem. Ale vždy rozchodem. Je mu dvacet osm a nikoho nemá. Hezký, úspěšný, zajištěný a nikoho nemá. Už přemýšlel, že vyhledá psychologa, aby mu řekl, kde je chyba. I když si myslí, že je to jenom tím, že prostě poblouznění vyšumí a on zjistí, že ten jeden má rád rock nebo nachází ponožky do koše nebo sedí u televize a nevěnuje se mu. V nejhorším případě zapomene, že sex existuje… Sex ne, mazlení, předehra, drobné pozornosti. Miluje je.

Mít tak za partnera džentlmena, ale vášnivého nebo slečnu, která nechce pozornosti jenom pro sebe, ale se stará i o něj. Partneři by o sebe měli se starat, tedy podle něj. Nějaké - já mám navrch, ty máš navrch, ho nebere. A vychovávat si někoho od plínek? Ani náhodou. Na to nemá trpělivost. Nejraději by nějakého takového dostal pod stromeček. Ve velké krabici s červenou mašli a nemusel by na sobě nic mít. Obléci i svléci ho dokáže sám… Zasměje se té představě.

Problém je najít někoho takového.

Už se v duchu připravuje na život dokonalého strýčka, co bude vodit sestřiny dětičky do parku a kupovat zmrzlinu. Ale v případě, že sestra zůstane doma a dětičky budou mít povahu jejího manžela. Jako by docházeli mužští, povzdechne si. Trochu se zarazí. Proč vždy skončí u chlapů? S ženskými mu to taky vychází skvělé, ale je pravdou, že s muži mu ty vztahy vydržely déle. O tři měsíce, usoudí po chvilce váhání a počítání.

Zavrtí se, když mine cedulí oznamující cíl jeho cesty. Zpomalí, aby nedráždil strážníky. Podle davu jede k centru. Zaparkuje a vystoupí. Vezme desky pod paží. Cítí, že mu srdce bije, jako by se chystal na první rande. Usmívá se na svět. Sestra je za ním a před ním… Kdo ví.

S davem se vydá k stánkům. Jde pomalu, vychutnává si atmosféru, třeskutou hudbu, vůní různých dobrot a řev děcek. Vzpomene si na dětství, kdy okouzleně zíral na všechny atrakce. Chtěl vystřílet růži své kamarádce a vztekal, že se to nedaří. Cukrová vata kolem pusy, ulepené prsty v tureckém medu. Jojo krása, ale tentokrát na to kašle… zarazí se, když mu do nosu udeří vůně trdelníku. Loutkář může počkat. Stejně teprve teď se to rozproudí a některé stánky přibývají teprve teď.

Stoupne si do fronty a snaží se zahlédnout cenu i jaké mají. Sakra nemají mandlové. Vystoupí z fronty, čímž potěší za sebou dost uštvanou maminku s dvěma dětmi. Jde hledat trdelník. Tady. Postaví se do značně delší fronty.

„Mandle a oříšky, prosím.“ Poručí si.

„Zabalit?“

„Kdepak, nejlepší je horký!“ rázně odmítá. Bere trdelník v ubrousku. Desky strčí pod paží, aby měl volnou ruku. Lahoda. Prochází mezi stánky a prohlíží si je. Na konci zastaví, olízne si prsty a zadumaně přemýšlí, zda je ve správném městě. Možná mu dali špatnou informací? Zase nic. Podívá se na desky, na šedivějící oblohu. Zklamaně se obrátí a chce odejít, když zaslechne hluk. Otočí se směrem k prázdnému stánku. Nějaký muž přesvědčuje o něčem druhého. Kývá.

„Kdo to je?“ optá se prodavače, která má vystavené trička.

„Tohle? Rádoby ředitel tohoto cirkusu. Je úplně k ničemu. Dohlíží…,“ přestane mluvit, když si všimne, že muž odešel. Podívá se na vystavené trička. Zase skoro žádná tržba. Nejspíš se přesměruje na jídlo. Ti jediní snad tu budou mít tržbu.

Snad ho dohoním. Musím. Možná bude vědět to, co potřebuji. Prosím, vyslyšte mně múzy. Doběhne ho.

„Prosím vás, neznáte…“

„Neznám!“ odsekne Milan mrzutě a jde do svého provizorního kanclu.

„Ale no tak počkejte, ještě jsem…“

„Nemám volné místo. Je obsazeno.“

Tak to ne. Chytí ho u dveří za ruku. „Potřebuji jen informací.“

„Nejsem informační kancelář!“ odsekne. Podívá se po něm. „Tak jo. Co chcete?“

„Hledám jeden stánek…“

Milan vyprskne smíchy. „Zbláznil ste se člověče? Víte kolik jich je a kolik jsem odmítl? Letos jich je opravdu hodně. V létě se moc toho nekoná. Tak pojďte,“ pobídne ho smířlivějším hlasem. „Tak koho hledáte?“

„Muže. Výrobce panenek,“ začne trochu váhavě.

„Těch je. Jméno?“

„Neznám je.“

„Tak to zabalte. Toho nenajdete.“

„Počkejte, mám fotky.“

Milan ho pozoruje, jak otevírá desky. Blázen je to. Najít výrobce panenek. Cvok. Proč se s ním zahazuje? „K čemu to chcete?“

„Jmenuji se Erik Reček. Mám v Praze malou galerii Noční stíny. Vystavuji všechno možný. Letos jsem náhodou u známých zahlédl jednu fotografii a zaujaly mě panenky. Dalo mi slušnou práci zjistit, že by to místo mohlo tady být. Tady to vystavoval!“ na stole přistanou tři fotografie. Milan si jednu přitáhne a zkoumá. Nejsou nic moc, usoudí a potom mu dojde.

„To je Richard!“

Erik cítí, že mu spadl kámen ze srdce. Zná ho. Super. Má pocit, že hladová šelma v jeho těle se protáhla a zařvala „Victory!“ Konečně ho má.

„Co mu chcete? Fakt chcete jeho výtvory ukazovat?“

„Samozřejmě.“ Sáhne pro peněženku a vytáhne vizitku. Podá mu ji. „Jsou nádherné. Mohl byste mi říct, kde ho hledat?“

„Škoda, že jste nepřijel dřív. Měl nádherné panenky. Počkejte, jednu jsem od něj vyžebral. Neprodává. Stála mě pětku, ale dal bych i víc.“ Vstane a jde ke krabici. Uctivě ji položí na psací stůl. Erik přistoupí. Co to je? Povzdechne si, když víko je sundáno a tenký bílý papír odhrnut.

„Nádhera. Mohu?“ optá se nábožným tónem.

„Máte čisté ruce?“

Erik natáhne je před sebe jako školák. Opatrně ji vyjme. Nemá slov. Poprvé v životě neví, co by o dílku řekl. Skvost.

„Jmenuje se Shirahime. Je nádherná co?“

„To je málo. Dám deset.“

„Ani náhodou,“ zašklebí se Milan a vezme mu ji z ruky. Posadí ji opatrně na okraj stolu. Oba si dřepnou a zírají.

„Já ji zabiju.“

„Koho?“

„Svou sestru. Ráno něco chtěla, proto jsem přijel tak pozdě. Máte jeho adresu? Tohle by bylo hříchem nechat plavat.“

„Dám. Má nádherné věci, ale neprodává je.“

„To je fuk. Peníze zmůžou hodně.“ Milan si pomyslí své. Vezme brožurku, kde je mapa okolí. Začne mu črtat cestu. „Pravděpodobně tady někde bydlí. Budete muset to najít a tady je adresa.“ Vytáhne velkou modrou knihu a přejíždí řádky. Mumlá si jednotlivé jména. Najednou se prst zastaví a opíše adresu na okraj mapy.

„Jestli je vystavíte, přijedu se tam podívat.“

„Dostanete lístek na premiéru,“ slíbí mu ochotně Erik. V ruce drží mapu, ale neustále pokukuje po panence. „Kdyby něco, byl byste ochoten ji zapůjčit? Nějak pochybuji, že udělá stejnou.“

„No…“

„Zaplatím.“

„Vrátit ji.“

„Ok. A děkuji moc.“

„Hm,“ zabručí Milan s panenkou v rukou. Erik se usměje. Už se nemůže dočkat, až bude držet v ruce ty ostatní. Je strašně zvědavý. Když je tahle nádherná, co teprve ostatní? A ta propracovanost! Dělá si to sám? Pomáhá mu někdo? Jsou dřevěné, ale jak se ohýbala… jak je dělá? No stejně nejdůležitější je výsledek.

Vrátí se k autu, na přední sedadlo pohodí desky a na ně položí mapu. Vyjede z městečka. Optá se pro jistotu, zda jede dobře. Vyjede a pustí si hudbu. Občas zastaví a podívá se do mapy. Už je tma. Zanadává. Nechce se mu jet do nějakého motelu a čekat na zítra. Otázkou je, zda by nějaký v téhle pustině našel. Občas ho lízne světly protijedoucí auto. Najednou uvidí trojúhelník. Blikáním ho mine. Mimoděk se podívá po řidiči. Pokrčí rameny. Zřejmě nějaká nehoda.

Povzdechne si a zastaví. Opatrným couváním se přiblíží. Nemůže k tomu loutkáři přijet tak pozdě a tenhle možná bude vědět o nějakém ubytování. Nanejvýš se vrátí zpět do města. Vystoupí a dává pozor, aby nikdo nejel.

„Mohu nějak pomoci?“ optá se. V duchu si vynadá od samaritánů.

„Děkuji moc. Jsem ráda, že někdo konečně zastavil. Víte, tady není signál a nemohu zavolat odtahovku.“

Erik poslouchá melodický hlas. „A co se stalo?“

„Mám píchlé kolo.“

Proč si to neopraví? Richard se zvedne ze sedadla. Na silnici zazní hůl. Erik zrudne. Tak to by ho nenapadlo.

„Nechcete to opravit?“

„Nemusíte, stačí zavolat, i když teď v noci než přijedou…“

Erik se podívá na hodinky. Devět hodin. Je to jedno. „Tak kde je máte? To kolo. Opravím vám to.“

„Velmi děkuji.“ Jde ke kufru. „Já prostě některé věci už nezvládám,“ pronese omluvným hlasem. Erik nakoukne do kufru a zatají se v něm dech, když pozná krabice podobné té z kanceláře toho úředníka. Podívá se na muže vedle sebe. Je to on?

Panenky - 3