Shounen - ai povídky

                                         Pomsta za polovinu duše

                                                1 část

                                           IGNÁCIUS

    Je jaro a on doprovází karavanu zbožných poutníků k svatému místu. Jmenuje se  bratr Ignácius a patří k řádu bojovných mnichů – kněží chránicí karavany a poutníky, kteří putují na svatá místa. Začínalo jaro a on i přes bláto, tající sníh nepředpokláda, že někdo zaútočí. Nic tomu nenasvědčuje a oproti jiným karavanám jsou skvěle vyzbrojeni a doprovází je hodně mužů. Jede v čele na věrném šedákovi, kterého už má léta a dobře si na sebe zvykli a poznali své vrtochy. Jako vždy je v čele a on se rozhliží pečlivě po okolí. Nechce zanedbat ani tu nejmenší maličkost. I ta nejmenší může být znamením, že něco je v nepořádku. Přes kroužkovou košili má přehozený šedý plášť s kapucí stahnutým do čela, aby ho neoslňovaly první sluneční paprsky. Slabé zatím, ale ... položí ruku v rukavici na hrušku svého meče. Tak uklidňující dotek, který mu přináší bezpečí. Každý z bratrů dostal stejný, když skončilo jeho vysvěcení a každý z nich se vydal na první cestu z karavanou. 

  Za to, že mohou vládnout mečem musí řád chránit poutníky. Každému i jemu se dostalo odpuštění hříchu Nezabiješ. Nerad zabíjel, ale dobře si uvědomoval, že na světě je zlo. V ranním šeru kdy ranní mrazík vytváří kotouče páry od lidských i zvířecích úst, v tu chvílí mezi přechodem noci a dne na karavanu zaútočili. Banditi z lesů. Tiše a divoce jako tatatři o kterých slyšel, že prý nehlesnou, ale to on neví. Jednou by chtěl putovat tak daleko..  vytáhne meč a kapuce šedého pláště se mu sveze z hlavy pokryté kroužkovou přilbou. Pobídne  koně a s křikem jim cválá vstříc. Za sebou slyší povely ostatních strážců. Musí zaútočit a převzít iniciativu. Švihne mečem a jeden muž se zhroutí do jarní země rozmočené tajícím sněhem. V duchu se pokřižuje za duši lapky a útočí dál. Svírá svého koně stehny a pobízí ho. Šedák, kterého nikdy nepojmenoval se točí kolem vlastní osy a jako správný válečný kůň kouše kolem sebe, kope a cení zuby. Ignácius se snaží si prosekat cestu, ale je to dobře vyzbrojená tlupa banditů. Koutkem oka zaregistruje, že se rozdělili, jeho izolovali a další zaútočili na karavanu. Uvědomuji si vůbec, že je to posvátná karavana nic nevozíci kromě poutníků? Ne jim to je jedno. Možná to způsobil hlad, který teď na jaře vládne a lidi se krmí kořínky, které vyhrabávají ze země.  

  Další sek a další, jeho ruka neumdlévá a rozdává jednu ránu za druhou. Někdo ho chytne za botu a on ho odkopne. Trochu zavravorá, ale udrží se na koni. Pobídne šedáka a on mohutným skokem se dostane pryč ze sevření. Za sebou nechá bandity. Zastaví koně až přisedne na zadek a obrátí ho. Šedák vypoulí oči a zdvihne hlavu, ale otočí se a vrhne se zpět do boje. Jeden a další. Už je jich méně a uvědomuje si, že obrana se konečně zformovala a zaútočila. Slyší křik, ale on bojuje dál.  

  „Zpět!“ někdo křičí a on si uvědomí, že se stahují od karavany. Zaslechne vítězoslavný křik strážných od karavany. Chtěl by je pronásledovat, ale obrátí se a drobným skoro tanečním krokem kluše Šedák k ostatním lidem z výpravy. Opět se mu podařilo ochránit nevinné poutníky, kteří jen chtějí navštivít posvátné místo. 

  „Bratře Ignáciusi, děkujeme bez Vás... je Vám něco?“ teprve teď si bratr Ignácius uvědomí, že v ruce, která jako jediná byla jen chráněna kabátcem ze silné kůže vězí šíp. V zápalu boje si toho ani nevšiml.  

  „Nic jen šíp. Potřebuje to ošetřit. Asi jsem ztratil...“ usměje se a sveze se z koně. „Jsem trochu sláb. Asi mně to oslabilo.“ Pochmurně si pomyslí, kdo na něho střílel, jelikož bandité neměli luky a tohle, když ho zlomí, je šíp z karavany. Náhoda, některý ze strážných  se netrefil. Přistoupí k němu jedna ze starších žen a pomáhá mu sundat kabátec a košili. Na krku mu visí velký stříbrný kříž s červeným kámenem uprostřed.  

  „Hned Vás ošetřím bratře Ignáciusi. Nevím co bychom si bez Vás počali. Děkujeme.“ Někdo mu podá pálenku, ale on zatne zuby. Ne jako mnich má zakázano cokoliv jiného pozřít než vodu a víno při obřadu. Zatne zuby do dřeva, které mu podává žena a jedním tahem vytáhne šíp. Před očima mu proběhnou žluté a fialové kruhy, ale nevykřikne, ani sebou necukne. Houfem mužů proběhne uznalé zamručení. Nejvíc se cení statečnosti, ale podle něho je to hloupost.  

   Žena nese obklad, který někdo připravil, ale bratr Ignácius zakroutí hlavou a snaží se usmát. „Jen chleba a víc ne.“ Žena nadzvedne v údivu obočí. „A kus plátna prosím.“ Ostatní se rozhází a jen on sedí opřený o vůz, pod sebou plášť. Dívá se jak krvácí a jen doufá, že to přinese brzy. Chybí pavučiny, ale teď tady žádná není. Bude muset stačit.  

  „Tady bratře Ignáciusi“ žena mu podává chleba. 

  „Děkuji. Rozdrobte to a spojte slinami, pak mi to přitiskněte na ránu a pevně uvažte.“ Ignácius se dívá jak dělá vše jak ji řekl. V řádu se museli i naučit jak ošetřovat a nebrali zrovna co tehdy doporučovali a spoléhali se hlavně na bylinky. Jenže svoje už vypotřeboval a oni je určitě nemají. Potřeboval by najít nějaký klášter v kterém by se mohl zásobit. Podívá se do tváře ženy, která ho ošetřuje. Je vdaná,  když si uvědomí na hlavě plachetku a taky dost zámožná, když si všimne kvalitního plátna a silnějšího pláště s kapucí. Žena obchodníka nebo méně urozeného muže.  

  „Děkuji Vám paní.“ Osloví ji zdvořile a natáhne na sebe košili. Je skoro k ničemu, ale musí počkat až bude ve městě. 

  „My děkujeme za naše životy. Vedl jste si hrdinsky. Budeme o Vás všude vykládat. Zachránil jste nejen naše životy.“ Vezme zbytky plátna a jde k vozu, z kterého vykukuje roztomilý obličej s ďolíky ve tvářích a síťkou ve vlasech. 

  „Kdo je to?“ Otočí se na vůdce karavany vedle sebe.  

  „Jsou z Nitry. Paní Cecilie je ženou zámožného pláteníka Guéreta. Ta druhá je její neteř Gwenn. Roztomilá a prý má velké věno, ale taková pro nás není.“ Ignácius se zvědavě podívá po Algernonovi. Už spolu putovali několikrát a kromě jména nic o něm neví. Ale o kom se všechno ví? Přejde k šedákovi a poplácá ho po krku. 

  „Dobře sis vedl Šedáku.“ Nakonec mu začal říkat Šedák. Nemyslel si, že někdy mu tak dlouho vydrží kůň. Koně byli vzácní a snadno v bitvách zranitelní a on prošel tolika šarvátkami. Vyšvihne se na mohutného koně a zasykne jak ho paže zabolí. 

  „Plášť pane!“Ignácius stočí svůj šedý zrak k malému klučinovi, který se táhne s pláštěm. 

  „Děkuji. Jak se jmenuješ?“ Optá se Ignácius a vezme mu z ruky plášť i když ho ruka bolí. 

  Klučina se usměje úsměvem bez dvou předních zubu: „Chapin pane! Byl jste tak statečný. Taky chci umět tak bojovat jako Vy.“ Statečně vyhrkne a s obdivem zírá na mohutného koně a zbraně. 

  „Jednou se ti to určitě splní!“ Pohladí ho po vlasech. Sklepe plášť od země a přehodí před sebe. Rána bolí, ale není až zas tak významná. Dnes už určitě nezaútočí. Jsou nedaleko města a kláštera s chrámem v kterém si může odpočinout. Nebude tam vítaný, ale tolerován bude. Povzdechne si. Jejich služby jsou vítány, ale málokdy je přivítají s otevřenou náručí. Vyhýbají se jim jako by dělali něco špatného, ale jejich řád existuje už velmi dlouho a je stejně zbožný jako všechny ostatní. Dodržují všechny přikázání a možná důsledněji než ostatní řády. Už dávno si všiml, že morálka v některých řádech se uvolnila. 

  Sleduje ostřižím zrakem obzor a hledá cokoliv, co by napovědělo co se bliží. Ptáci, výkřik cokoliv, ale cesta pokračuje tak klidně jako ráno začala. Za nedlouho už jsou vidět první hradby a věže města. Z dálky slyší zvony, které ohlašuji poledne. Otočí se na karavanu v které kromě něho a pár lidi, kteří byli zraněni v bitkách s tlupami, nikdo nezemřel. Cítí úlevný výdech všech přítomných v karavaně. Zas jedna cesta, ktera skončila šťastně. Cesty po Evropě jsou nebezpečné a teď na jaře dvojnásob. Cestovat není lehké a na cestě se může stát cokoliv.   

  Ignácius pobídne koně a klusem  se vydá k bráně. Už zdálky vidí stráž s meči. Velmi silná stráž, ale město je význmné a je také poutním místem. Představitelé a mistři cechů si mohu dovolit silnou posádku a znamená to taky blahobyt města. 

  „Stát!“ zavelí mu stráž a vytasí meče. Ignácius si koutkem oka všimne vykukujících luků ze střílen. V duchu pochvalně přikývne. 

  „Jsme karavana z Tours a já jsem bratr Ignácius. Doprovázím karavanu. Po cestě nás napadla dost silná tlupa banditů. Nečekali jsme to, ale poradili jsme si.“ Ignácius vytáhne glejt a rozbalí ho. Pochybuje, že umějí číst, ale kdo ví. Kapitán vezme pergamen z ruky a zběžně ho prohlédne.  

  „V pořádku. Máte štěstí. Včera nedorazila jedna karavana. Našli jsme jen zúhelnatěle zbytky, když jsme náhodou zahlédli kouř“ vypráví co se stalo a podává tomu jezdci na krásném šedákovi glejt. Ignácius se zamračí a přemýšlí proč purkmistr v čele s konšely nic nedělají a jen se dívají jak před městskými bránami řádí banda zločinců. Ale to není jeho starost. On si odpočine a pak se vydá dál. Nebo by mohl navštivit řád a ostatní bratry. Dlouho je neviděl. Otočí koně ke karavaně, která dorazila. 

  „Myslím, že budu muset jet Algernone. Rád jsem opět s tebou putoval. Nechť Vám všem žehná Bůh.“ Všichni z karavany pokleknou do prachu cesty a Ignácius jim požehná.  

  „Amen!“ všichni zvolají a zvednou se. Ignácius pobídne koně a vydá se ke klášteru. Jede nejdřív uličkama s pokroucenými domy. Chudobnými příbytky, z kterých se ozývá pláč dětí a před kterými posedávají staří lidé. Ale čím jede hloub do města tím jsou ulice širší, je vidět určitý blahobyt, první krámky. Zámožnost začíná vidět na domech, ale i na šatech měšťanů a měšťanek. Zářivější barvy, často vyšívané a různě zdobené. Ulice jsou rušnější a obchody se uzavírají jeden přes druhý. Hlasy se proplétají jeden přes druhý a není neobvyklé zaslechnout vlámštinu nebo němčinu. Všichni se uhýbají jezdci ve zbroji a s mečem u sedla. Bratr Ignácius se usmívá. Už dlouho nebyl ve velkém městě a ta pestrost života je tak nádherná. Svým způsobem kdyby nesloužil Bohu  možná by byl obchodníkem nebo kdo ví čím byl.  

  Je nalezenec a svoji rodinu nezná. Našel ho bratr Austin, který se vracel a zahlédl kroužicí vrány a havrany. Pohřbil tehdy všechna mrvá těla a jeho našel v jednom voze. Vyprávěl mu jak tam seděl  přikrytý dekou. Vzal ho a Řád ho vychoval jako vlastního. Stal se z něho bratr Ignácius, ale má i druhé jméno. To které používal, když byl novicem. Když se ptal proč ho tak pojmenovali, odpověděl bratr Austin, že to jediné řekl, když ho našel v té karavaně smrti. Takže ho pojmenoval Desmond a dal mu i své jméno Savin. Žil tam šťastně. Copak asi teď dělá jeho učitel nebo spíš adoptivní otec? Jeho tvář se rozzáří úsměvem. Jede ke klášterní budově vedle chrámu. Ta pravá ruka chce pořádně ošetřit a i jeho šedák potřebuje stáj a pořádně vydrhnout. V bitvě bojoval skvělé. Pohladí ho po hřívě. Zastaví se před fortnou a sesedne z koně. Přehodí uzdu přes hlavu šedáka a zdravou rukou zabuší na bránu kláštera. Otevře se špehýrka a vykoukne poměrně mladá tvář. Ignácius napřáhne před sebe kříž. „Bratr Ignácius.“Mnich sklouzne pohledem na kámen uprostřed kříže. Ignácius má skoro chuť tomu uvěřit, že by se nejraději pokřižoval. Fortna se otevře.  

  „Vítej bratře Ignáciusi. Potřebuješ něco?“ Ignácius si povzdechne. Jako vždy. Všude je to stejné.  

  „Ošetření. Byl jsem zraněný a kůň potřebuje vytřít a...“ zapotácí se, ale na nohou se udrží. Je mu slabo, ale neudělá jim tu radost, že se u brány kláštera skácí. Vejde dovnitř a koně vede za sebou. Přistoupí k němu pacholek a převezme od něho uzdu. 

  „Důkladně Šedáka vytřete a hodinu ho voďte po dvoře, pak mu dejte oves..“ zarazí se  když vidí nezřetelné mihnutí se v očích. Klidně se pousměje.“Nechám to na Vás. Hýčkejte ho. Zaslouží si to.“ Obrátí se na vrátného. Je to jiný muž. Je starší  a spíš by představoval vrátného než tamten mladíček.  

  „Bratr Benedict. Dovedu Vás k našemu léčiteli. Stalo se něco po cestě?“ Představí se mu ten starší muž a vede ho hloub do kláštera. Ignácius pocítí vůči němu nechuť. Neví proč, ale svůj instinkt vždy poslouchá. V hloubi chodeb a místnosti zničeho nic uslyší chór hlasů. Píseň se úchvatně rozléhá po chodbách.
  „Nádhera!“ zašeptá omámeně Ignácius. „Váš sbor?“ 

  „Naše pýcha“ přikývne bratr Benedict. „Bratr Clementin mu věnuje svou každou myšlenku a vše to dělá pro chválu boží. Je to krásné poslouchat jak zpívají.“ Oba jdou vedle sebe zadumaně a poslouchají jak ve zdech budov rezonují hlasy. Vznášejí se až do nebes, aby klesly na sotva slyšitelnou úroveň a oni natahují uši i duši prahnoucí po zpěvu. Po nebesky nádherné písní, které zpívají lidé, ale oni v ní slyší anděly.  

  „Zde bratr Gregory je náš léčitel. Je nejschopnějším léčitelem ve městě a nejední lékáři si chodí pro jeho rady a jeho zahrada bylin je nádherná. Rád v ni sedávám v létě a poslouchám bzučení včel. Dal mi mast na moje revma a přisáhám pomáhá mi. Tady, pojďte!“ vyzve ho. Ignácius s bratrem Bendictem vejdou do velké světlé místnosti. Vzduch je provoněný bylinami a květinami. Po celém obvodu vidí svazečky sušených bylin. Na velkém stole jsou různé misky, hmoždíře, paličky a různé flakónky. Pod jednou stěnou je skromné lůžko s polštářem a dekou úhledně složenou.  

  „Bratře Gregory?!“ Zavolá bratr Benedict. „ Kam se asi zas schoval?“ zabručí si pod vousy. „Usaďte se a já se po něm půjdu podívat. Vím určitě kde je“ Ignácius se dívá po svazcích bylin a dívá jak se bratr Bendikt zneklidněně rozhliží po místnosti. Aniž si uvědomí jak, je zanechán v místnosti a jen z chodby k němu doléhá“Bratře Gregory, kde jste?!“  

  Ignácius si povzdechne. Přejde ke stolu. Neměl by, ale je unavený. Snad bratru Gregorymu nebude vadit, když si na chvilku lehne. Přejde k lůžku, shodí ze sebe kroužkovanou košili a kapucí z kroužků. Taková úleva. Zacvičí krkem a vše spustí na podlahu. Tření a cinkot kroužků  zní hlasitě ve voňavé  prosvětlené místnosti. Rozváže si tkanice u kabátce a zůstane v kalhotech, botech a košili zbarvenou krví. Stáhne si ji ze sebe, pohodí ji na hromadu a zkoumá obvaz na ruce. Zdá se, že krvácení ustalo, ale je to na chvílí. Začne jednou rukou rozvazovat plátěný obvaz. 

  „Je to poprvé co se setkávám s mnichem Vašeho Řádu. Je to pro mně čest. Vypadáte spíš na rytíře než na mnicha.“ Ignácius se prohlédne. Svalnaté tělo poseté jizvami. Ploché břicho, silné dlouhé nohy. Na rukou mozoly od meče. Nikdy nepřemýšlel jak vlastně vypadá. Jistě některé ženy než se dozvěděly kým vlastně je, říkali, že je moc hezký se svýma šedýma očima a blond vlasy. Ale on vždy si říkal, že vypadají spíš špinavě blond do hněda a ženy ho nezajímaly. Celou svou duší slouží Bohu. Zvedne hlavu k tomu kdo promluvil. 

 Pozoruje s údivem mnicha v hnědé kutně s provazem kolem pasu, s růžencem a sandály, který mu říká takové věci. „Nepatřím sem do toho kláštera. Přijali mně jen díky tomu, že umím léčit. Dalo by se říct, že jsme poslední svého druhu. Vy i já.“ Přejde ke stolu. „Velmi obdivuji kam jste, jako Řád došli v léčení.“ Vezme plátno a spěšně dojde k Ignáciovi. Aniž co řekne začne rozvazovat plátno, které škrtí jeho ránu.  

  „Použil jste chleba. Pavučiny ne. Byl bych řekl, že ano.“ Ignácius jen zabručí:“Nebyly.“, ale bratr Gregory si toho nevšímá a pokračuje ve svém výkladu. „Já tam ještě přidám jitrocel a plátky divokých růží. Provoní to a mast s heřmanku. Heřmánek nikdy neuškodí. Chcete něco na spaní?“ Zkoumá chléb, ránu. Docela dobře vypadá. Nečeká na odpověď a hned připravuje obvaz. 

  „Bratře Gregory js... hledal jsem Vás!“ Ve dveřích stojí bratr Benedict udýchaný jak honil bratra Gregoryho po klášteře. „Našel jste... a vy bratra Ignácia už ošetřujete. To je dobře. Je to zranění vážné?“ Zeptá se neklidně. Jeho oči těkají z jednoho na druhého. Ignácius s Gregorym se na něho dívají jak na někoho kdo tady by neměl co dělat, který je přerušil v něčem posvátném. 

  „Ne! Ne!“ nese se od nich dvojmo. Bratr Benedict zrudne.  

  „Nechám Vás tady v klidu. Půjdu to říct převorovi. Bude určitě rád.“ Gregory se podívá na Ignáciuse, který zkoumá si ránu a nevšímá si bratra Benedicta. Tiše zamumlá. „Nesnáším ho.“ Ignácius mlčí. Taky ho nemá rád. 

  „Nemají Vás moc rádi, že.“ Gregory se otočí k Ignáciovi, když se zavřou dveře. Ignácius zvedne hlavu a mlčky pokrčí  rameny. Trochu se zamračí. 

  „Chtěl bych si tady odpočinout a jestli dovolíš bratře Gregory rád, bych si vzal něco z tvých zásob pokud ti to nebude vadit.“ Gregory se usměje. Ano Ignácius musí mít rád bylinky stejně jako on. 

  „Je ti to tady k dispozici. Byl bych rád, kdybys ses zdržel. Aspoň bych měl s kým si popovídat. Hodně jsi toho viděl, putoval po dálkách. Víš myslím, že právě...“ rozpačitě přistoupí k misce, vezme paličku a začne mnout bylinky. Mlčí a pak se na něho podívá. „..právě to Vám závidí. Proto Vás nesnášejí tu Vaši údajnou volnost.“ Položí misku. „Zůstaneš tady?“ Ignácius poslouchá co mu povídá ten podivný mnich. Má unavený obličej a přece v něm není hořkost. Rozhlédne se po svazcích rostlin. Tady to ani není možné.  

  „Musím. Odpočinu a pak se vydám k nám domů. Chci vidět své bratry, mluvit snimi. Nikdy nevíme kdy opustíme svoji cestu tady.“ Zvedne se a chce sebrat svoje věci. 

  „Nech je být donesu ti je pak. Raději běž nebo tady padneš.“ Ignácius mlčky přikývne a tiše vyjde ze dveří. Přes sebe má jen košili a na hrudi se mu houpe stříbrný kříž s krvavým kámenem. Jde do ubytovny. Cestou potkává novicie. Někteří zvědavě se dívají na stříbrný lesk na hrudi, na jizvy a někteří odvrátí oči od něho.  

  Ignácius má chuť vykřiknout, že je stejný jako on, že není nakažený, že slouží bohu stejně věrně jako oni, jen jiným způsobem, ale mlčí. Musí tu svoji stránku ovládnout. Dojde do ubytovny, kde na něho čeká už bratr Benedict. Ten upřeně pozoruje kámen zasazený v stříbře. Zvedne k němu oči a polkne. Musí to říct. Převor mu to důrazně připomenul. 

  „Musím Vás poprosit, abyste toto neukazoval zde ve stěnách kláštera.“ Ignácius pozoruje jak je rudý jako rak. Povzdechne si a mlčky si zapne košili. Stříbrný lesk kříže zmizí.  

   Nadechne se:“ Můžete mi ukázat můj pokoj. Jsem po cestě a bitvě s bandity unavený. Děkuji za upozornění bratře. Zapomněl jsem.“ Schýlí hlavu. Bratr Benedict si oddechne. Čekal větší bitvu. Ví dobře, že odznak Řádu může nosit kdekoliv. Neví proč mu to převor nakázal. Otočí se a jde mlčky k jedním dveřím. 

   Ignácius vstoupí a nevšímá se jak se za ním zabouchnou dveře. Přistoupí ke stěně a poklekne před prostým křížem ze dřeva  s Ježíšem Kristem na  něm. Sepne ruce a krátce se pomodlí za duše zemřelých. Vstane a přejde k posteli. Jednoduchý kavalec s dekou a polštářem. Z ničeho nic si uvědomí jak je doopravdy unavený. Den se pomalu chýlí ke konci a on zítra se bude muset objevit na ranní mši. Shodí boty a připomene si, že musí příště říct si o vodu. Lehne v kalhotách a košili na lůžko a chvilku pozoruje strop. Ani neví jak a usne. 

  Ráno se vzbudí ještě za noci a chvilku jen tak se  dívá do tmavé místnosti. Vstane a zapálí svíčku. Dívá se jak po ní stéká vosk. Je zvyklý budit se s ranním úsvitem. Už v semináři si vypěstoval jak tomu říká hodiny v hlavě, ale teď ho vzbudilo sotva něco neidentifikovatelného. Něco zlého. Něco co mu buší v srdci. Ne, zavrtí hlavou. Tady přece nemůže.. jen se mu to zdálo. Po té šarvátce s bandity a je zraněn. Ale pořád ten nepříjemný pocit v něm zůstává. Otočí se k oknu. Bude svítat a za chvilku bude mše. Je neděle a musí být tam přítomný. Potřebuje se umýt a vykoupat. Zašklebí se, když si vezme jak voda bude studená. Nesnáší to, ale zvykl si na to. Nikdo neví kdo to vlastně z bratří zavedl, ale zjistili, že to neškodí a zůstalo při tom. Zvlášť neměl rád koupele v zimě. Jak on to nesnášel! Konec konců může to počkat. Rozhlédne se po pokoji a zjistí, že mu někdo přinesl vaky s věcma. Zamračí se. Proč se nevzbudil? A pak si vzpomene na Gregoryho. Musel to být on. Otevře vak a vytáhne košili. Ta jeho co má na sobě je už špinavá a na mši se nehodí, aby šel ze zakrvácenou. Dá ji potom do praní. Pečlivě schová medailon, zapne košili a vezme kabátec. Nakonec boty a opasek. Zbraň nechá tady a jen do boty si schová nůž. Starý zvyk, který mu leckdy zachránil jeho ubohý život. Vytáhne hřeben a pročeše svoje nepoddajné vlasy.  

  Tak a mohu jít!  Řekne si a pak se otočí. Klekne si před křížem a pomodlí se. Vstane a vyjde ze dveří. Pečlivě za sebou zavře. Vyjde ven, ale zdá se, že všichni ještě spí.  

  Přece jen všichni ne, když slyší tichý zpěv ze stáje. Jde za svým šedákem. Chtěl by mu donést nějakou dobrotu, ale na jaře, povzdechne si nic neroste. Jen trochu zelené výhonky.  Aspoň se podívá jak je o Šedáka  pečováno. Zima je a zamne si rukama. Vejde do stáje a jde hledát svéko koně. Potěší ho, když vidí jak je krásně vyhřebelcovaný. Šedák k němu otočí svoji hlavu a spokojeně zafrká. Ignácius k němu přijde a poplácá ho po krku. Schová tvář v jeho hřívě. Šedák do něho šťouchne svoji mohutnou hlavou. 

  „Nemám nic pro tebe. Musíš ještě nejakou dobu počkat.“Pohladí ho a otočí se k tomu tichému zpěvu. Je úplně někde vzadu, když uslyší zvon. Je čas jít na mši uvědomí si. Spěšným krokem byjde ze stáji a jde k chrámu s ostatními, které potká. 

  „Bratře Ignáciusi. Jak se má rána?“ Ozve se těsně vedle něho. 

  „Dobře, bratře Gregory. Bude krásné počasí. Už dlouho jsem nebyl na mši.“ dtuší lehce a usměje se. „Děkuji za vaky.“

  „Není za co“ mávne rukou. „Jen to brnění si odnesete sám. Řekl jsem si, že čisté věci se Vám budou hodit.“ Zvedne hlavu k svítání. Začínají se ukazovat první slabé aprsky. Oba jdou vedle sebe tiše.  

  „Tak jsme tady. Nechcete jít se mnou?“ Otáže se Gregory trochu napjatě a velmi formálně. 

  „Velmi rád. Většinou stojím sám.. pokud nejsem doma.“ Řekne s úsměvem. Rozhlédne se po nádheře katedrály. Za chvilku se začne plnit lidmi. V hlavní lodi je nádherný oltář celý vyzdobený zlatem. Vzpomene si na ten jejich jednoduše vyřezáváný. Barevná okna vrhající nádherné stíny po kamenné podlaze. Přepych je vidět z každého kouta. Vše pro slávu Boha. Poslední dobou si to musí připomínat stále častěji. Asi je na čase se vrátit domu a zůstat s ostatními nějakou dobu. Možná cvičit nováčky. I když poslední dobou přicházejí jen starší rytiří hledající klid a mladých je tak málo.   

  Rozhlédne se po ostatních. U oltáře u stolu stojí.. uslyší otevírání těžkých vrat chrámu. Dovnitř začnou proudit lidi. Nejdřív nejvznešnější z města, konšele a cechmistří a pak podle stavu další. Dívá se na ten proud lidi. Nakonec poutnící, které doprovázel. Vidí paní Cecilii a její sestřenici. Ti nejchudší zůstávají před chrámem. Jeho oči klouzají z tváře na tvář. Jedna jako druhá. Viděl je tolikrát. Ženy a muži v tom nejlepším co mají a pak si všimne pližícího stínu od hlavních dveří. Zaujme ho jak se schovává ve stínech. Na tu dálku není dobře vidět, ale stále se víc a víc přibližuje. Je vzrušený tím stínem a neví proč. Ještě jeden sloup a uvidí ho v celé jeho k... zarazí se a zbledne. Je nádherný. Tvář anděla by řekl, ale je to muž. Dlouhé rovné vlasy světlé barvy. Oči nevidí, ale tvář, trochu vystouplé líce a smyslné rty. Zarazí se nad tím jak nad ním přemýšlí, popisuje. Smlsné.. ne je to tak. Jsou smlsné. Jakou asi mají barvu jeho oči? Může hádát tolikrát.  Brada tak akorát. Na sobě má hnědý kabátec vyšívaný, kožený pásek s dýkou posetou drahokamy, stejné barvy kalhoty a vysoké černé boty. Kolem krku kožešina. Usmívá se. Postava ne přilíš vysoká a štíhlejší. Je menší než on. 

    Civí na něho a naprosto nechápe proč proč je jim tak zaujatý. Nevšimne si jak ho tahá za ruku Gregory. Nechápavě se k němu otočí co po něm chce. 

  „Klekni! Není ti něco? Jsi celý bledý. Není ti zima? “ Konečně k němu dojdou Gregoryho slova a on rychle poklekne. Zardí se hanbou. „To je tou nemocí!“ šeptá Gregory. „Neměl jsi...“ 

   „Ne je mi spíš horko.“ Zašeptá tichounce Ignácius. Klečí na podlaze a poslouchá zpěv, který ho včera tolik uchvátil. Nic mu neříká. Jeho duše, tělo, mysl jsou upnuty na toho muže, mladíka v hnědém. Snaží se oprostit od těch pocitů, ale je to tak těžké. Má pocit, že shoří a za chvilku se třese zimou. Neví co se to s nim děje a jen se modlí, aby bylo po mši a on mohl v klidu svého pokoje o tom všem přemítat.  

  Gregory znepokojeně pozoruje svého přítele. Jak jinak mu říkat. Bratře ne to ne. Má pocit, že ho zná velmi dlouho. Celou věčnost. Je tak bledý a vypadá jako by něco strašného zažil. To jak se chvěje. Jak list ve větru hnaný větrem. Zavře oči a začne se modlit za jeho zdraví. Oba přestanou vnímat čas a nevšimnou si, že mše skončila. Teprve zasyknutí jednoho z bratrů je upozorní, že je konec. Gregory se zvedne a dotkne se rukou ramene Ignáciuse. Ignácius se omámeně postaví. Celou dobu se jen snažil ovládnout myšlenky až nakonec se mu to podařilo. Otočí se k místu, kde byl ten světlovlasý muž. Nikdo tam není. Prázdné místo.  

  „Určitě se mi to zdálo!“ zašeptá svéhlavě. Snaží si vsugerovat, že to byl sen, že se mu to zdálo. Ano bylo to tak. Trochu se uklidní. Otočí se ke Gregorymu. 

  „Bratře Gregory myslíte, že bych tady mohl někde sehnat káď s vodou?“ optá se klidným hlasem. Gregory přimhouří oči a usměje se. 

  „Chceš prát prádlo nebo něco podobného?“ Popíchne ho. Ignácius se rozesměje. 

  „To jsi uhodl“ odpoví s úsměvem. Gregory se potěšeně usměje. „Vyperu akorát sebe. Nikoho jiného. Víš“ spiklenecky se k němu nakloní.“Narozdíl od ostatních bratří z řádu se nerad koupu v studené vodě.“ Oba vyjdou z chrámu a přimhouří oči před sluncem. Gregory měl pravdu: Počasí bude nádherné. 

  „Zařidím to. Pojď zatím se ti podívám na tu ránu. Možná by to chtělo stříbro..“ nadhodí. Ignácius se zamyslí.  

  „Uvidíme“ zahučí. Je to drobná ranka, oproti některým, které utržil, ale i ty se musí řádně ošetřit. Zničeho nic si všimne, že jde sám. Zastaví se a všimne si jak Gregory někomu dává příkazy. Asi kvůli té kádi plné vody. Zničeho nic se začne těšit. 

  „Pojď!“ Jdou vedle sebe. Ignácius v černém oblečení a Gregory v hnědé kutně. „Letošní zima byla hrozná. Ve vesnicích je hlad a není to lepší ani ve městech. Ale pořád lepší než, aby řádil mor.“ Oba mlčí. Je hrozné co dovede udělat nemoc s lidmi. Gregory dovede ho do léčitelské místnosti. Ignácius se s rozkoší nadechne voňavého vzduchu a vzpomene si na stejnou místnost u nich doma. Zajede tam určitě, si mysli, zatímco mu bratr Gregory rozvazuje plátno a dívá se na ránu. 

  „Vypadá to velmi dobře, co myslíš Gregory.“ 

  „Přímo skvělé a ten jen díky mým bylinkám!“ odpoví nadšeně Gregory Ignáciusovi. „Dnes ráno na mši jsi vypadl strašně. Myslel jsem, že se rána zanitíla a dostal jsi horečku a nic jsi nevnímal.“ Ignácius sebou provinile trhne.  

  „Jen jsem se ponořil do myšlenek a pak do motlitby. Po lázní se půjdu vyzpovídat  a pak zajdu na motlitby do chrámu. Máte nádherný chrám. A ten oltář...“ odmlčí se. 

  „Ano je nádherný.“Souhlasí Gregory a dělá nový obvaz. „Co myslíš chceš ještě chleba s pavučinama?“ 

  „Copak nesouhlasíš s pavučinama?“ Ignácius se zvědavě optá, když postřehne takový divný tón. 

  „Ale ano. Necháme to být hlavně, že to funguje. Tak a je to. Budeš brzy zdravý jako rybička. Povídej kde jsi všude byl? Nechceš trochu mé domácí šťávy z bylinek?“ Gregory vytáhne jednu láhev z přihrádky a dva pohárky. 

  „Rád.“ Vezme a trochu upije. Nadšením se mu rozzáří obličej. „To je spíš ovoce a slunce. Když tohle nabizíš, asi tady budu chodit častěji.“Oba popijejí a mlčí. Ignácius se nadechne a chce něco říct. Ťukot. 

  „Běž to bude tvoje koupel!“ Gregory sedí dál a ani se nehne. Ignácius dopije šťávu a položí pohárek na stůl. Otevře dveře, kde uvidí jednoho ze sluhů, který je určen pro poutníky. 

  „Pane voda je připravena.“ S očima navrh povídá. Je vystrašený jako králík, ale proč? Ignácius zavře dveře. 

  „Tak mně veď.“ Sluha ustoupí a začne skoro o překot utíkat. Ignácius si povzdechne. Že by se už dostala pověst o něm k nim nebo je to tou koupeli? Jdou ven k budově pro poutníky a pak ještě o kus dál k obyčejnému malém přístěnku.  

  „Tady pane. Budete něco potřebovat?“ Sluha uhne očima. 

  „Ne můžeš jít.“ Ignácius se dívá jak sluha od něho vyběhne jak zajíc před psy. Asi vypadám hrůzostrašně. Vejde dovnitř a oči se mu rozsvítí. Uvnitř je dost prostoru. Stolička pro oblečení a menší na mýdlo hned vedle velké kádě vystlané plátnem. Pára mu ihned vytvoří kapičky potu na čele a vlasy zvlhnou. Zlatý Gregory. Bude mu muset něco poslat z  knihovny řádu a od bratra léčitele. Začne si rozvazovat tkanice u kabátce, košili si přetáhne přes hlavu a s rozkoší vnímá teplo, které vytvořila pára. Posadí se na stoličku, stáhne si boty a nakonec kalhoty. Chvilku stojí a dívá se na vodu v kádi. Pomalým pohybem sundá stříbrný kříž a odloží ho na hromádku oblečení. 

  Vyzkouší loktem teplotu a pak do ni vejde. Je trochu horká, ale neopaří se. Dává pozor na ránu na paží a pomalu se do ni ponoří. To je lék na všechny jeho modřiny, které utržil při té potyčce. Pokrčí nohy a ruce si položí na okraj vany. Cítí jak se jeho svalstvo pomalu uvolňuje a on přestává být ostražitý a v takovém napětí. Od té chvíle co vyšel z chrámové lodi má pocit, že vše je jako v mlžném závoji. Zdál se mu nebo nezdál? Znovu si připomene setkání, které se určitě nestalo, ale přesto. Pohne se a tím rozčeří klidnou vodu. Ta postava, jeho vlasy a rysy obličeje. Takový soulad, ale proč tak divně reagoval? Proč mu bylo horko a zima zároveň? Měl pocit, že něco musí udělat. Že musí k němu jít a ... zčervená a zvrátí hlavu. Co se to děje? A přece není to ten divný pocit s kterým se ráno probudil. Ten byl špatný, ale tenhle ho nutí dělat nesmyslné věci, které se přičí řádu i jeho úloze jako služebníka božího. Už má nadávku na rtech, ale v poslední chvili ji spolkne. Znovu si vzpomene na chrám. Jak tam byl... povzdechne si. Potřebuje klid a mír domova. Tam se uklidní, připomene si co je jeho úlohou a zapomene na to vše jak na snový přelud, který nikdy neexi... polkne a strne, když ucítí na krku závan chladu a přitisknuté chladné železo. 

  Vzpomene si na nůž v botě, který je mu teď tak platný. Bojí se pohnout. Na vše byl připravený. Na vše jak ho učili. Jen nepočítal stím, že ho někdo dostane v lázní, kdy je nahý a bezbranný. Ale kdo to je, proč necitil jak otevírá dveře a jeho přítomnost. Možná stárnu a snaží se být nehybný. Co vůbec chce ten muž za mnou, protože to muž je. Žena by nikdy nevstoupila do lázní. Ne počestná a ženy mají svoji vlastní budovu, kde přespávají a jsou izolovány od bratří, aby je neuvedly v pokušení. Proč mlčí? Proč nic neřekne? Nebojí se, protože jdnou musí každý zemřít a on už je i tak dlouho na světě, ale je mu trochu líto, že tamto byl jen sen. 

  „Musíš zemřít rytiří!“ zašeptá mu do ucha hlas, který i přes nůž ho až nemístně vzruší. S hrůzou pozoruje jak se zvětšuje a mohutní. Co dělat? Viří mu v hlavě. Snad si toho nevšimne, ale voda je průhledná...zvrátí hlavu a ucítí krátké zaštípnutí. Na hrdle se objeví drobná krůpěj krve a nůž se zachvěje. 

  „Tak mně zabij! Na co čekáš? Až uděl..“ polkne a dívá se do modrozelených oči svého snu. V duchu zasténá. Tak dlouho se přesvědčoval, že jen to byl výplod jeho fantazie a on existuje. Existuje, protože je tady u něho v lázní, drží mu na krku nůž a jeho vlasy se trochu kroutí od vlhkého vzduchu.  

  Muž za ním pozoruje jeho vzrušení s úšklebkem, ale podivným pocitem, že ho nechce zabít, že nemůže, že je pro něho nějakým způsobem důležitý. Dívá se do jeho nádherných šedých oči. Nádherných a absolutně neví proč ho ještě nezabil a jeho krev nekane na jeho tělo. Snaží se, aby se mu ruka nechvěla. Objeví se krůpěj krve a on má pocit, že udělal něco hrozného. Když ho viděl jak klečí vedle bratra Gregoryho citíl vzrušení, ale dál se tiše bavil se svým bratrancem. Vnímal jeho vliv na sebe až znepokojivě. Řekl si, že už nikdy nikdo nebude mít na něho vliv a nebude mu nic říkat a najednou je tady ten rytíř. Jen nechápe proč stál vedle bratra Gregoryho a s ostatními mnichy. Možná je to někdo důležitý, ale to mu je jedno. Ví, že je pro něho nebezpečný.  

  Krásné oči a jeho rysy. Má chuť ho pohladit. 

  Chce se ho dotknout, pohladit.  

  Nechci ho zabít. Nemohu. Pustí nůž z ruky, který sklouzne na podlahu. Ruka se dotkne malé ránky. Setře krev. Vzruší ho dotyk pokožky. Dívají se do očí a cítí toho druhého. Jak jim bije srdce splašeně a slyší svůj i toho druhého zrychlený dech.  Ne, nejsou klidní jako obvykle. Ignácius se stejně jako ten muž snaží ovládnout touhu po dotyku toho druhého a nevnímají, že už dávno se lehounce dotýkají. Ignácius pootevře rty jak najednou je mu horko. Dívá se na ty druhé rty. Vtiskává si do paměti jejich tvar a jak vypadají. Ne nemohu se snaží mu napovědět jeho druhé já, ale je odtlačeno těmi pocity, které ho svírají úžeji a úžeji. Bojí se svých pocitů, které naprosto nechápe. Nikdy nic takového nezažil. 

  Nic neříkají, protože to není potřeba  a dál pozoruji obličej toho druhého. Každou křivku, každou dokonalost stejně jako nedokonalost, která tvoří přesně to co chtějí. Muž se nad Ignáciem nakloní ještě víc. Už je tak blízko, že vidí jeho modré oči se zelenýma skvrnkama.  Vášnivé oči s tmavším zeleným odstínem a nad nimi husté řasy.  

  Barva bouře nad plání. Je nádherná a teď je tmavá. Ne jasná šedá, ale ztmavlá vzrušením. Má tak nádherné rty. Dotkne se rty jeho úst. Lehounce jako dotyk motýlích křídel. Nesmí víc, nesmí je poranit a přitom jim lomcuje chtíč jak chce víc. Chce je drtit svými rty, ochutnávat, až budou křičet rozkoší, budou žadonit víc a víc po jeho polibcích.  

  Rty tak měkké, nádherné. Ignácius přivře oči. Jeho ruce svírají okraje kádě tak napjatě, že jsou skoro bílé. Proč jen přerušil polibek? Zasténá a ucítí jeho ruku. Jak se jich dotýká. Něžně jako něco vzácného. Poddává se té ruce, která mu hladí rty. Tváře, nos, oční víčka, přejíždí jeho obličej jako slepec, který nevidí a chce si zapamatovat každý rys aspoň hmatem, svými dlaněmi a konečky prstů. Má je tak citlivé. Zas rty a Ignácius políbí konečky prstů. Má pocit, že se spálil jak ucuknou před jeho polibkem. Jeho polibek tak horký a přitom... muž z chrámu mu víc nadzdvihne hlavu a přiloží svoje rty k jeho. Líbá nejdřív jemně, ale vyžaduje víc a víc a jak jeho tělo, tak jeho duše prahne po jeho rtech. Nic nepotřebuje kromě jeho. Ignácius nejdřív neví co chce a pak pod tlakem je otevře. Jsou tak horké, a přitom vláčné. Otevře a muž do nich vklouzne jak na dobyté území.  

   Jsem jeho, oba myslí a tisknou se k sobě víc a víc. Muž sáhne na jeho trochu tvrdší vlasy a zaboří do nich ruku. Oba zasténají jak chtějí víc. Nevědí co, ale je to tak málo. Nestačí jim jen se dotýkat jen se líbat. Prahnou po uvolnění, po sobě. Utopit se v tom druhém a na vše zapomenout. Na to kým jsou, na minulost na vše jen být s tím druhým. Sdílet s tím druhým co s nikým jiným. Dotýkat se toho druhého, mluvit s ním a splynout. Líbají se a ničeho si nevšímají. Muž se odtrhne od rtů a zas se přitiskne. Mají pocit, že není vzduch. Že v tu chvílí dýchají jeden místo druhého.  

  Chutná po létě. Je tak .. odtrhne se od těch poddajných rtů a sevře jeho hlavu do svých dlaní. Upřeně ho pozoruje až Ignácius se začne červenat. Proč ho tak pozoruje? Tak naléhavě, tak soustředěně. Je tak nezajímavý narozdíl od něho. Nic v nich nenajde. Neví co bude dál, ale ochotně a klidně udělá co chce. Všechno. Zasní se a jeho výraz zněžní. 

  Nádherné oči. Tak něžné jako by to nebyl muž, který s mečem v ruce bojuje. Ignácius se mu vtrhne z rukou a nastaví tvář blíž k němu. Nemusí říkat co chce a on mu to ochotně vyplní. Mají pocit, že se neznají tu malou chvilku a jen objevují co bylo dávno objeveno. Dotýkají se rty vášnivě až skoro hrubě a někdy to bolí, ale nevšímají si toho, tak prahnou po rtech toho druhého. Muž sklouzne rukou níž a přejede po hladkém hrudníku. Dotkne se bradavky a Ignácius zasténá. Ne déle už nevydrží být tak pasívní. Odtrhne ruku od okraje kádi a chce se ho taky dotknout. Pohladit jeho hebké zvlhlé vlasy. Chce poznat jak chutná ten muž jeho strukturu pokožky, její sametovost. Chce o něm vědět vše. Úplně vše. Zvedne ruku a dotkne se .... 

  „Bratře Ignácii!“ Ozve se z venku. Nevšímají si toho hlasu. Je tak vzdálený a oni se zajímají jen o sebe.„Bratře Ignácii, jsi tam? Není ti něco?“ Ignáciovi dojde slova bratře. Odtrhne se od těch rtů, které jsou tak rozkošné, trochu napuchlé a od těch modrozelených zastřených oči. Otočí hlavu k dveřím a vrátí se zpět k tomu co ho zajímá. K muži s kterým právě.. neví co. Neumí to pojmenovat. Má to v srdci a něco tomu brání, aby to řekl. Dívá se do šokovaných očí toho muže. Ten se od něho odtrhne,  zavrávora a padne na zem. Klečí na kolenou a tu tvář, která se k němu před chvílí skláněla drží v rukou. Třese se jak osika ve větru. Dveře se otevřou a do místnosti vklouzne zároveň se světlem a svěžím vzduchem bratr Gregory. Udiveně se rozhliží po místnosti. Z ničeho nic ho něco, někdo odstrčí tak prudce až upadne na zem a vyběhne ven.  

  „Počkej!“ křikne za ním Ignácius a vstane. Gregory se sebere ze země a pohlédne na Ignáciuse.  

  „Kdo to byl?“ Ignácius omámeně se dívá na dveře. Nechce věřit, že vše je pryč. Pryč a neví ani jeho jméno. 

  „Kdo?“ řekne a pořád stojí a dívá se na dveře. 

  „Ten muž, přece Ignáciusi. Není ti něco?“ Gregory k němu přejde. V tváři má starostlivý výraz, když o něco zakopne. Shýbne se a ze země zvedne blýskající nůž vykladáný drahokamy. Pak si všimne krku. „On tě chtěl zabít! Ihned vyhlásím poplach!“ Chce vyjít ze dveří rozzlobený jako nikdy není. Pokus o vraždu v kláštěře. Tak neslýchané, tak... urážlivé. To nesmí nikomu projít a ještě se to stane hostovi. 

  „Ne počkej nic mi neudělal.“ Posadí se. Gregory nechápavě zakroutí hlavou.  

  „Byl jsi tady tak dlouho. Netušil jsem, že tak rád pereš prádlo.“ Snaží se trochu odlehčit celou situaci. Chvilku mlčí a jeho obličej zvážní. „Bratře Ignáciusi. To nesmí jen tak mu projít. Řeknu to otci...“  

  „Ne!“ přeruší ho Ignácius. Má pocit, že ...“Vyřidím si to sním. Vím kdo to je . Asi.“ Zasní se. Nechce teď tady nikoho mít a ještě chvilku si užívat té koupele a vtisknout do paměti vše co se stalo. Každý dotek, každý polibek toho muže.  

  „Dobře jak chceš bratře Ignáciusi. Myslím, že půjdu. Stejně je to nádherný kříž a drahý“ dodá Gregory, když si všimne slabého lesku kříže na oblečení. V Ignáciovi se krve by nedořezal jak zbledne. On právě... to nikdy se nemělo stát. Gregory si všimne náhle bledosti a paniky v očích. Dnes je tak divný. Ignácius sedí v kádi jak hromádka neštěstí. On je přece kněz.. přikryje si oči. On teď právě před chvilkou zradil řád. Vše co jim přikazuje on zahodil a pošpinil svoji chvilkovou slabosti. Vše co představuje řád je pryč a jeho slib čistoty a... musí jet pryč. Ihned. Musí neví co musí, ale nemůže tady zůstat. Ne teď. Vstane a podívá se po bratru Gregorymu. Je pryč a on si ani nevšiml jak odchází. Vystoupí z kádě a osuší se do plátna. Nejraději by klel jak pohan, kdyby mohl. Nahází na sebe věci a jde rychlým krokem k ubytovně. Někdo přece jen nakonec mu donesl jeho kroužkovanou košili a všechnu ostatní výzbroj. Vytáhne meč a v dívá se do jeho čepele. Prudce ji zastrčí zpět do pochvy a zvedne hlavu ke stěně. Klesne na kolena a začne se modlit, ale jeho dřív tak vroucná modlitba dnes je roztěkaná a bez ducha. Prázdná jako jeho slib... vstane. Musí odejet. Hned. Obleče se a přes sebe přehodí těžký šedý plášť. Vyjde ven a jde do stáje. 

  „Pojedeme Šedáku!“ Trochu se uklidnil tím rozhodnutím a  když na sobě cítí zbroj a pod rukou teplo svého koně. Jako by se nic nestalo, ale jeho rty jsou stále tak citlivé... 

  „Utíkáš? Odjiždíš? Proč?“ Ignácius se otočí za hlasem Gregoryho. Stojí za nim se smutným výrazem v tváří a v ruce drží sáček. Ignácius otočí tvář zpět ke koní. 

  „Musím jet. Promiň, ale....“ mluví tiše a jeho hlas mu nezní jako jeho vlastní.  

  „Dobře. To ten muž, ale najdi ho a... chtěl jsem si s někým popovídat. Vezmi si aspoň tohle!“ Strčí mu sáček do ruky. Ignácius ho vezme a rozváže. Bylinka a mast. 

   „Děkuji. Byl bych rád tady zůstal déle, ale potřebuji něco probrat se svým otcem a bratry. Nevím jestli se vrátím nebo ne. Nechci nic slibovat“ přijde k němu a obejme.“ Děkuji ti za vše Gregory.“ Usměje se a vezme za uzdu šedáka. Vyvede ho ven. Neotočí se a zmizí v bráně kláštera. Za bránou nasedne na koně a pobídne ho do klusu. Na dláždění zaklapou podkovy a mohutný kůň se vydá na cestu. Mine budovy, ale nevšimne si jich, mijí lidi a jeho oči vyhlédavjí jen tu jednu. Chce ji vidět a přitom nechce. Mijí chudobné příbytky. Mijí stráž a pobídne koně do cvalu. Žene ho jako by měl za patami ďábla i s fúriemi. Pobízí koně a vítr vysušuje jeho slzy, které ani nestačí oschnout. Musí pryč než udělá to co v jeho hlavě pořád víří. Pořád má před očima tu jeho tvář. Neví jeho jméno a je to možná lepší než vědět a přitom želí toho, že neví. Neví jak oslovit někoho kdo se mu zapsal trvale do srdce. Pobídne šedáka do cvalu a teprve teď si všimne pěny u huby, mokrého krku a jak je zchvácený. Seskočí z koně a obejme ho. Teprve teď dovolí slzam aby se vpíjely do jeho dlouhé hřívy. 

  „Promiň mi to Šedáku! Promiň! Promiň“ šeptá divoce a tiskne se k němu. „Ty za nic nemůžeš! To já. Já za to mohu. Promiň!“ a neví komu to vlastně říká. Sobě nebo jemu nebo tomu neznámému v městě. Za chvilku se uklidni a vezme šedáka za uzdu. Jde vedle něho a teprve teď si uvědomí, že je uprostřed polí. Za dva dny by mohl být doma a tam konečně v okruhu známých věcí a známých rituálů najde klid. Neklidně se rozhlédne a uvědomí si jakou hloupost provedl. Uštval skoro koně a v okruhu nikde nic. Mohlo se stát cokoliv. Polaská ho po krku. Jde ještě hodinu dokud se nesetmí. Nikde nic a tak rozdělá oheň, přiváže koně k stromu a zachumlá se do pláště. Pohlédne na zamračené nebe bez měsíce a doufá, že nebude pršet. Stáhne kapuci ještě víc do čela. Nechce se mu spát a pořád vzpomíná na koupel a na svůj útěk. Zasténá. Pořád se mu vkrádá do myšlenek.  

  Snaží se usnout a nevnímat zvuky z lesa. Vlci, když uslyší táhlé vytí. Má je rád. Přitáhne si k sobě blíž plášť a zavře oči. Ihned se mu vybaví jeho rty a polibek.  

  „Tak to dál nejde. Nemůže mně přece ovládat!“ řekne mrzutě. Proč vlastně? Je muž. Krásný, ano, ale víc nic. Chtěl ho zabít. Nějaký šlechtický budižkničemu, ale ví,  že ať řekne cokoliv, tak vše vejde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bojí se, že se zamiloval, ale nechápe jak, proč a zrovna teď. Vytí a blízko. Přihodí kus dřeva na oheň. Šedák ho vzbudí, kdyby se něco přibližílo. Zaposlouchá se do toho táhlého vytí. Vlci taky mají jednoho partnera na celý život. Jenže on je kněz. Mnich, který složil určitou přísahu. Neví jak reagovat, co dělat?  Snad mu otec poradí, ale co řekne jako otec představený řádu? Poslouchá vytí a pomalu ho ukolébá do říše Morfea.  

  Neslyší zafrkání koně ani jeho neklidné chování. Nevidí jak ho z houštiny pozoruji oči, které se lesknou v záři plamene. Plameny pomalu hasnou a oči se stále méně lesknou. Nakonec šedý stín zmizí v lese. V hloubi lesa je slyšet opět zavytí a v odpověď další. Z mraků na chvilku vykoukne měsíc. Šedák se upokojí.  

  „Dej pokoj!“ odstrčí hlavu koně Ignácius. Vzbudí se celý rozechvělý. Nevzpomíná si na to co se mu zdálo, ale podle toho jak je vzrušený si domyslí co to bylo a pořád chce, aby to neskončilo. Nakonec se zvedne do šera nového dne. Je vlhko, ale ranní slunko se snaží svými paprsky prodrat stromy. Ignácius vezme koně za uzdu a vede ho sotva viditelnými stezkami zvěře. Zastaví se u potoka a nechá ho napít. Nakonec nasedne a proplétají se společně lesem. Konečně si oddechne. Zkrátil si přes ten les cestu, i když to bylo nebezpečné. Měkkce ho pobídne a Šedák zrychlí do klusu. Ignácius vnímá vítr v tvářích a rozhliží se po prvních příznacích jara. Jede celý den bez přestávky a snaží se ignorovat vše co by mu bránilo tam co nejrychleji dojet. Bere jen ohledy na  schopnosti šedáka, kterého má velmi rád. Je to válečný kůň, ale taky si musí odpočinout. 

  „Ještě jeden den a budu tam“ zamumlá,  když sedí druhou noc u ohně. Opět se opře o strom a poslouchá jestli uslyší svoje obvykle společníky, které slýchává na svých cestách. Ale tentokrát mlčí a nikdo ho neukolebává k spánku. Povzdechne si a snaží se usnout bez toho zpěvu. Nevnímá obrovský černý stín, který ho už druhou noc pozoruje z houštiny. I Šedák ho už vzal na vědomí, klidně stojí a nechá ho být. Nezafrká, neupozorní svého pána před tím pozorovatelem, který je tak zvláštní. Stín se zvedne, protáhne, podívá se na temnou oblohu opět bez měsíce a zmizí s prvními paprsky slunce. Šedák otočí svoji hlavu za nim a pak se dotkne svého jezdce. Ignácius otevře oči a už se nediví, že vedle něho není muž, ale jen hlava jeho věrného koně. Neví co by si bez něho počal. Nasedne a klusem vyrazí z lesa. K večeru bude u nich doma. V poledne zastaví, aby dopřál oddechu svému koni a on se mohl najíst  v hospodě.  

  Hospodský potěšeně přiběhne. Všichni znají hrad, který tomu kousku země vládne a jsou to dobří páni a dobře je chrání. Za chvilku je šedák vytřen do sucha a před Ignáciem přistane voda, kus masa a chléb.  Ulomí kus a vytáhne z boty nůž, aby si odkrojil kousek masa. Vloží do úst a žvýká. V klidu jí a občas to zapije vodou. Vzpomene si na šťávu z bylinek, kterou pil u bratra Gregoryho. Možná neměl tak brzy odjet a zůstat tam. Neutíkat jak splašený zajíc jen proto, že někdo na něho má takový vliv. V duchu se okřikne. Vliv, vždyť si s tebou dělal co chtěl! Zmučeně  vykřikne.  Rukou odlomí další kousek chleba. Neví jestli dobře udělal... ne ví, že udělal dobře. Mohlo to skončit hůř než jen polibkem.  

  Neví jak se podívá do oči otce představeného, ale poradit se s někým musí. Říct to nedržet to v sobě. Možná se mu uleví, když to řekne. Odsune zbytek masa a mlčky se dívá na vydrhnutou dřevěnou desku stolu. Poslouchá tichý šepot ostatních lidi, kteří jsou tu přítomní, ale abslutně je nevnímá. Točí svým pohárkem na vodu a přemýšlí. Ano, rozhodne se, zůstanu zde a na tamto zapomenu. Nebude to snadné, ale to co přísahal splní. Řád mu dal hodně a on v něm našel uspokojení. Nemohl by z něho odejit a on  - ten muž z chrámu a řád není spolu slučitelný. Kdyby byl.. oči se mu trochu rozšíří a pobledne. Zvedne se a nedokončí raději myšlenku co by se stalo. Jde k šedákovi na kterého nasedne a pobídne. Ostatní se za ním dívají jak odjiždí směrem k hradu. V dálce už vidí věže s prapory.  

  Neměl se zde zdržovat, ale potřeboval se rozhodnout zastavit se na chvilku na svém útěku a rozmyslet si vlastně co chce. A ta malá chvilka u prostého dřevěného stolu mu pomohla. Pobídne koně k cvalu a napřímí se. Projede bránou jako hrdý člen řádu a pak nechť je vůle boží. Ať se stane co se stane on to přijme. Otec je laskavý a snad ho nebude soudit přilíš tvrdě i když by si to zasloužil, že učinil to co učinil.  Už vidí jak se bliží mohutné hradby a vodní příkop. Rozhlédne se po hradbách na kterých vidí stráž. Kopyta koně zaduní na dřevěném mostě, který se ihned dá zničit a kůň dokráčí v klidu k bráně.  

  „Vítej bratře Ignáciusi. Stalo se něco?“ Ignácius se podívá na stráž a usměje. Najednou má pocit takové volnosti. Ne nikdy odtud neodejde. Možná tady už zůstane po zbytek svých dnů. 

  „Vítejte všichni. Ne potřebuji mluvit s otcem.“ Odpoví a seskočí z koně. Takový je zvyk nikdo nikdy žádný z rytířů neprojel bránou na koni, když se vracel z cest. Neví proč, ale ani posel ne. Vždy všichni seskočí a s koněm za sebou projdou bránou. Vezme koně za uzdu a podívá se na znak nad bránu. Kříž s kamenem uprostřed.  

  „Jsem doma.“ Zašeptá a dotkne se svého na hrudi. Ostatní se na něho mlčky dívají. Dnes bude vyprávět u večeře a oni všichni rádi poslouchají básně, balady a eposy o slavných činech, ale i příběhy a tom co se stalo a co se děje někde jinde. Každý bratr je zde vítaný a každý má tu nějakou historku. Ignácius projde bránou a ovanou ho vzpomínky. 

  Tady lezl na stromy a tady cvičil svoje první výpady mečem a údery a jak se bránit. Tady poprvé plakal a zde se dozvěděl, že bude mít přece jen otce. Jeho první kůň a zbraň. A tady prvně odjel na výpravu a v téhle budově... vzpomínky na něho viří a dotírají. Jsou tak šťastné, ale přece jen jediná ta z toho města je silnější než cokoliv jiného. 

  „Bratře Ignácii!“ Otočí se s vidí k sobě jít vrchního stájníka. Má všechny koně na starosti.  

  „Mervine postarej se o Šedáka. Má dlouhou...“ 

  „Je úplně zchvácený, bratře Ignácii.“ Vyčítá mu stav koně. „A měl byste mu dát konečně slušné jméno. Co například Bouře nebo Stín.“ Vezme uzdu a poplácá Šedáka po krku. Ten potěšeně zafrká a dloubne ho do ramene.  

  „Ale no tak přece jméno není důležité.“ Mervin se zamračí nad zjevnou tuposti Ignáciuse. 

  „Jméno je důležité. Co bys říkal, kdybych tě volal Rytiří nebo Mnichu nebo...“ 

  „Dost dost.“ Ignácius se rozesměje. „Šedákovi to nevadí.“ Pokaždé je to stejné. Zvážní.“Rád bych, ale musím za otcem. Postarej se o něho.“ Mervin se dívá jak se zamračenou tváří spěchá do hlavní místnosti za svým otcem. Zřejmě se něco děje, když přijel na tak zřízeném koni.  

  „Tak pojď starouši. Dáme ti najíst, ošetříme tě. Víš, ale stejně má pravdu. Šedák je hezké jméno a tobě sluší.“ Šedák za ním jemně zafuní. Souhlasí. 

  Nic se tu nezměnilo co tady ty dva roky nebyl. Zdraví bratry, které cestou potká, novicům kývne na pozdrav. Spěchá do pracovny otce a chce už to mít vše za sebou. Chce... zaťuká na dveře nevšímajíc si novicie, který před nimi hlídá. Je to jen formalita jako spoustu věcí tady. I on tady stál takhle na hlídce.  

  „Dále!“ ozve se a on vejde dovnitř do místnosti. Jako vždy zapůsobí svoji jednoduchosti. Dřevo, velký stůl, židle, sekretář, obrazy na stěnách a hlavně v rohu skříňka s bulou o založení řádu a s křížem, který je původní a jedinečný. 

  „Otče!“ Ignácius poklekne a skloní svoji hlavu. Bratr Austin s údivem pozoruje Ignácia. Něco se stalo? Musí to být vážné, když přijel. Vstane od stolu a přistoupí k němu. Položí mu velkou mozolnatou ruku na hlavu.  

  „Vítej bratře Ignácie. Co tě přivádí zpět do našich zdi? Pokud vím, říkal jsi, že chceš poznat co nejvíce Evropy.“ Ignácius zvedne oči. Jsou tak zmučené, se zděsí Austin. Proboha co se mu stalo? Rychle ho zvedne a obejme. V tu chvílí převládla láska otce nad povinnosti představitele řádu. Ignácius ho drží a cítí se v bezpečí. Tady se mu nic nemůže stát a začne pochybovat jestli mu to má říct.   

  „Tak povídej Ignácii. Nestůj tady jako sloup a odlož ten plášť. Povídej a povídej a večer to dobře víš těšíme se na příběh.“ Ignácius se nejistě usměje a odloží plášť. Neví jak reagovat na laskavost Austina, když by naopak měl ho odsoudit, odhodit a pokárat,ale on to ještě neví a možná až se to doví, tak to udělá. Bude se na něho dívat s hněvem a opovržíněhodně jako na kus něčeho co ho zklamalo a je nepotřebné. Austin čte v jeho tváří jako v knize. Nemůže se rozhodnout jestli mu má to říct nebo ne. Bude to asi něco vážného. Rád by viděl jeho kříž. Zamračí se trochu. Doufá, že je vpořádku.  

  „Já nevím.. myslím, že už je to v pořádku“ Ignácius rychle drmolí.“Jen jsem potřeboval  pobýt tady nadechnout se zdejšího vzduchu, setkat se ostatními...“ Austin poslouchá tu jeho řeč a falešný úsměv. Jistě to potřeboval, ale není tady kvůli tomu. Trpělivě poslouchá a přemýšlí kdy mu dojde dech. Konečně se odmlčel. 

  „Netušil jsem, že jsi zbabělec Ignaciusi“ podotkne Austin. Neví co dělat a pak se usměje. „Pojď půjdeme někam jinam.“ Ignácius červený jak rak přikývne. Má pravdu jako vždy. Je zbabělec. „A zatím si pořádně rozmyslí proč jsi tady.“ Dodá a otevře dveře. Oba jdou chodbami, když Ignácius vyhrkne. 

  „Zhřešil jsem.“ Je bledý jak plátno. Austin pokračuje v chůzi dál. „Slyšíte mně“ zatáhá ho za rukáv. „Já jsem...“zakoktá se jak se mu to těžko říká. Austin se zastaví a zvažuje.  

  „Ukaž kříž“ odhodlá se i on. Hřích je těžká věc a pokud by opravdu hřešil čekal by ho trest.  

  „Ale proč?“ nechápe Ignácius.  

  „Ukaž a hned!“ Austin se k němu otočí  s napjatou tváří. Ignácius vytáhne z pod košile kříž. Austin ho vezme do ruky a zavře oči. Vše je v pořádku.„Půjdeme ano. Pak mi to řekneš.“ Zastrčí mu kříž za košili a klidně  pokračuje dál. Neví proč si myslí Ignácius, že zhřešil, ale zatím ne. Kříž, který mají je jen obyčejné stříbro, ale kámeny v něm mají zvláštní moc. Když složí  přísahu hlídají majitele a jsou propojeni. Nechápe jak se to děje, ale... 

  „Otče proč jsi chtěl vidět kříž?“ Optá se nesměle Ignácius, který za nim spěchá. Austin sebou trhne, když uslyší jeho hlas. Je tak napjatý a bledý. Je mu ho líto a vše se musí vysvětlit. 

  „Řeknu ti potom, ano.“ Austin otevře dveře do společenské místnosti, rozdělené na několik samostatných koutů a přece tvořící jednu velkou místnost. Ignácius zamiří ke svému oblíbenému místu u krbu. Hoří tam oheň a někdo už tam připravil pohoštění. Sednou si a Ignácius se dívá do plamenů. Je mu horko. Stejně jako tehdy v koupeli.  

  „Tak vyprávěj, Ignáciusi. Nikdo sem teď nepřijde a mám pocit, že tady se citíš lépe.“ Vezme si kousek pečiva a rozlomí ho.  

  „Víš...“ začne váhávě Ignácius. „Nevím jestli ti to mám říct jako otci nebo jako představenému řádu. Já stala se mi divná věc a neumím to pochopit. Utekl jsem. Jsem prachsprostý zbabělec.“ Schoulí se na stoličce a pozoruje plameny jak olizují polena. Je krásně teplo a plamínky ho uspávají. Austin se zamyslí.. Musí to být něco zvláštního. Nikdy ho tak neviděl. Vždy byl rozhodný a vždy věděl co dělat a co je správné a nesprávné. Pozoruje Ignácia.  

  Ignácius se narovna. Tak je to tady. Teď mi řekne co se stalo? Ale je divné, že kámen je čistý, když spáchal hřích. 

  „Já jsem se asi zamiloval. Líbal jsem se!“ vyhrkne a zčervená. Austin si oddechne. Konečně. Už si myslel, že to bude horší. Pak si vzpomene na jejich přísahu. Čistota a sloužit jen bohu. Chudák malý. Ostatní poznali lásku. Většina bratři přišli do řádu, když už něco měli za sebou a tak, ale Ignácius byl od jakživa jen v jejich prostředí a nikdy neměl přiležítost poznat milování a tyhle příjemné věci. I on se kdysi zamiloval, ale zemřela nebo spíš mu ji vzala horečka a on zůstal sám. Byla krásná. Havraní vlasy, modré oči a bělostná pokožka. Smála se, že zvonky se rozepívaly a všichni ztichli. Byla veselá, ale i moudrá. Jediné dítě obchodníka a on ji získal. Ale teď není čas na vzpomínky. Musí nějak vyřešit ten jeho problém. Nemůže říct, že je to normální. Odkašle si... 

  „A jak se jmenuje?“ vyhrkne a nejraději by si nafackoval, když vidí jeho nechápavý pohled. Měl připravenou dlouho řeč o povinnosti a on řekne tohle. 

  „Neznám jméno“ a zrudne ještě víc. Odvrátí pohled. Austin polkne. On se... 

  „Aha a jak k tomu došlo.“ On je snad ještě menší než před chvílí, kdy se do té stoličky málem vmáčkl. Má pocit, že je menší než trpaslík. 

  „Dovedl jsem  karavanu do poutního místa a dal jsem si koupel“ vidí souhlasné přikývnutí Austina. Ignácius polkne „.. horkou koupel“ Austin se zamračí. 

  „Víš dobře, že nejlepší je studená a jak vůbec horká. Musíš být zdravý otužovat se. Pak vydržíš...“Mračí se čím dál víc. Tohle je vážné. Ale je konec zimy no snad by mu to mohl prominout.  

  „Dobře pro tentokrát ti to promijím, ale padesát otčenášů tě za to nemine.“ Ignácius nešťastně přikývne. „Já nerad studenou koupel.“ Austin to dobře ví. Tak a teď je to vyřešeno. 

  „No vidíš, že zas to tak hrozné nebylo.“ Spokojeně dodá Austin. „Nemusel jsi kvůli tomu  sem jezdit.“ Ignácius nechápavě vytřeští oči. On přece sem kvůli tomu nejezdil. 

  „Otče já myslím ten polibek.“ Tentokrát se zardí Austin. Zapomněl na to jak na smrt. Co teď?  

  „No víš celkem zákonitě to muselo přijít....“ začne a horečnatě přemýšlí co říct. Něco takového za svoji působnosti nemusel řešit. 

  „Když já...“ nevychovaně vpadne do jeho řeči: „myslím na to neustále kudy chodím. Zdají se mi sny, kdy toužím...“ cítí jak se červená.“ Milovat se a ...“Austin si vzpomene jak se on citil. Bylo to tak skvělé. V duchu je nadšený, že si Ignácius našel lásku. 

  „A jak vypadá?“ přeruší ho. Je zvědavý. Moc zvědavý na tu krásku. 

  „Dlouhé blond vlasy a oči modré se zelenými skvrnkama a řasy krásné černé a pleť hebkou a bílou a urostlá postava...“popisuje muže z chrámu a Austin poslouchá ten výlev lásky. Jen ho cosi zaráží a neví co. Něco mu v tom popise chybí. Jen nemůže přijít co. „ A pak mně chtěl zabít...“ Austin se zakucká. Kruci zakleje a hned si uloží sto otčenášů každý večer celý týden. 

  „On je to muž?“ Pro jistotu se optá a přeruší jeho líčení jak se setkali. 

  „Ano“ Ignácius je opět červený. „Já nevím co dělat. Je to tak zvláštní. Je to hříšné, špatné!“ Běduje a skryje tvář v dlaních. Austin mlčky sedí a přemýšlí co dělat. Není to neobvyklé, že muž má raději muže, ale samozřejmě nikde se to nepovídá. Někdy je přitažlivější... jistě on má rád ženy a co ví tak většina taky. Teď už ví proč přijel v takovém stavu. Jako by ho honili všichni démoni světa. Jeho svědomí a slib mu musely dát pořádně zabrat. Jak říct, že možná bude nejlepší to udělat přes kříž, ale nejdřív se zeptá na jednu věc. 

  „Chceš opustit Řád?“ Optá se opatrně a jeho srdce buší. Nechce, aby Ignácius odešel, ale pokud ano propustí ho, jak se sluší a patří. Za celou dobu z Řádu ještě nikdo nikdy neodešel.. Ignácius zvedne oči. Jsou tak zmučené, ale odhodlané, pomyslí Austin a je mu těžko z toho co musel od toho setkání prožít. Měl už dávno, ještě dřív než složil slib, zařidít, aby poznal ženu nebo muže v jeho případě.  

  „Ne nechci. Už jsem o tom přemýšlel. Jestli mi dovolíš, zůstanu zde. Budu se kát až do konce svých let...“ Hezké moc hezké, pomyslí si Austin. Kát se. Není za co. Ach jo. Ty vymýsly církve. „Zůstanu a budu se bičovat každý den a chtěl bych cvičit ostatní.“ Ignácius se rozhorlí.“Jestli mu nebudu nablízku, časem zapomenu, pomine to. Zbyde jen vzpomínka. Nic víc.“ Tiše dovypráví. 

  „Jsi si jistý? Ale pravdu.“ Austin ví jak je něco takového nemožné dodržet. Ignácius mlčí. Dívá se do plamenů v kterých vidí tu tvář, rty pootevřené k polibku a modrozelné oči zářící touhou. I jeho určitě tak vypadaly. 

  „Ne nejsem.“ Ignácius odpoví popravdě. Nemůže ještě k tomu hříchu přidat lež. Austin si oddechne. 

  „Ne nezůstaneš tady. Není na to ještě čas. Odjedeš k němu. Zjisti jestli ho miluješ nebo je to jen chtíč a přechodná slabost těla. Pokud ano pokračuj ve své cestě. Pokud ne.. budeš vědět co dělat. Jinou radu ti nedám Ignácie.“ Ignácius zalapá po dechu.  

  „Ale....“ zarazí ho vztyčená pravice a výraz v Austinově tváři.  

  „Ten slib je původní, když se založil řád. Máme bulu, ale co víc máme, je kříž, který každý z nás nosí. Nikdo to moc neví, ale on je zvláštní.“ Vstane a přechází. Trochu váhá jestli mu to má říct, ale nechce, aby se trápil. „Víš proč jsem chtěl vidět ten kříž?“ Postaví se k němu. 

  „Ne nevím. Čím je tak zvláštní, otče?“ Otáže se napjatě Ignácius. Cítí, že se dozví jedno z největších tajemství Řádu. 

  „Má několik zvláštních vlastnosti. První je, že kromě bratří  ho nikdo nemůže nosit. Může vlastnit, ale řekněme, že to není rozumné pro dotyčného. Kříž se sám sem vrátí. Za druhé všechny kříže jsou propojeny. Jestliže jeden z bratří zemře víme to všichni. Tobě se to nestalo ještě, ale mně ano. Kříže nás vedou.“ Ignácius s úžasem poslouchá jak mu to vypráví.  

  „Ale to je magie. To není...“ 

  „Nevím co to je. Jestli je to boží dílo nebo dílo padlého anděla, ale je pravda, že slouží jen řádu. Každý kříž je pohřbený s majitelem a časem zmizí. Kam nevíme. Kříž zůstane, ale kámen se ztratí. Proto předpokládáme, že právě on má tu sílu a ještě něco. Jakmile rytíř zhřeší nebo udělá něco proti řádu, kříž tmavne. Čím víc dělá špatných věcí tím je tmavší až je černý. Vypráví se, já to nikdy nezažil, že pak kámen sám zabije nositele. Bratr Taurinus povídá, že byly jen dva takové případy v celé historii Řádu.“ Odmlčí se a dívá se na Ignáciuse. Ten vytáhne kříž  a dívá se na jasně červený drahokam. 

  „Ostatní...“ Austin ví na co se ptá. 

  „Nevím. Proto tady se nosí kříž navrchu. Vidíme kdo a jelikož všichni mají čistě červený... nevím co dělají mimo náš dům, ale jakmile by něco udělali proti Řádu kámen by ztmavl. Neporadím ti co máš dělat. Je to věc tvého svědomí. I já jsem miloval jednu dívku. Byla ohnivá a temperamentní Italka. Zemřela.“ Povzdechne si. Ignácius svírá kříž a přemýšlí jaké to jsou pro něho důsledky. A přece jen se mu přičí. Muž. Milovat se snim. Jak vůbec? Neví jak s ženou natož s mužem. Austin ho s úsměvem pozoruje jak usilovně přemýšlí o tom co se dozvěděl.  

  „Rozhodně nikdo nic neví o křiží natož o bratřích. V tajemství je velká síla. Dnes budeš muset všem vyprávět příběh. Víš já tě odsuzovat nebudu a přijmu jak se rozhodneš, ale přece jen diskrétnost je asi v tvém případě na místě. A co ten  druhý?“ Optá se zvědavě. 

  „Já nevím. Nevím jeho jméno. Neznám nic ... přece na lásce není nic špatného, že otče. Bůh přece přikazuje milovat všechno živé, tak proč ne někoho víc. Přece ...“ Austin si oddechne. Nečekal, že na tu pravdu přijde tak rychle. 

  „Ne v lásce nic není špatného.  Každý z nás někoho miloval. Více méně. Nevím co na to říct, ale pokud.. co se týče.. teď mluvím jako tvůj otec, zjistí jestli ten druhý taky opětuje tvoje city. Vrať se tam i když mám pocit, že se stane nějaké neštěstí.“ Sedne si nazpět ke krbu. Neví jestli udělal dobře nebo ne. I on ji potkal, když už byl členem řádu. I on porušil zákon církve. 

  „Proč tedy církev...“ 

  „Nevím proč a popravdě mně osobně to moc nezajímá. Chovají se k nám jako k ...“ 

  „Malomocným“ tiše dodá Ignácius. Austin přikývne. Ano jsou stále čím dál víc odsuzování a bojí se, že Řád zanikne, i když nikdy nezanikne dokud tady budou muži pro které čest a chránit jsou důležitější než cokoliv jiného. Oba sedí tiše u ohně a dívají se do jiskřivých plamenů. 

  „Zdravíme!“ Ignácius zvedne hlavu a usměje se. Vyskočí a obejme svého nejlepšího přítele jakého měl, Fabiana.  

  „Vítej. Jak se daří, Fabiane?“ Ignácius se odtáhne a oči mu svítí. 

  „Dobře teď už ano, ale skoro jsem umíral, když se u mně objevil otec Austin ještě z dvěma bratry. Nechápu jak se tam objevil.“ Ignácius se otočí k Austinovi, který neutrálně pokrčí rameny. „Jsem rád, že tě vidím.“  

  Opravdu je bledý. „Taky tě rád vidím. A ostatní taky.“ 

  „Stalo se něco Ignáciusi?“ Fabian se otáže zvědavě. Ignácius se zasměje. Ne vlastně se nic nestalo.  

  „Ne a teď myslím všichni čekají ten příběh.“ Rozhlédne se po ostatních bratřích, kteří s medailony čekají v místnosti různě rozsazení. V rohu je bratr Serge a on si vzpomene na Gregoryho. Zítra za nim zajde a taky za Taurinem a požádá ho o něco z knihovny. Uprostřed je křeslo. Jde a posadí se. Kolikrát tady seděl některý z bratří a vyprávěl kouzelné příběhy. Jako malý seděl jim u nohou a dychtivě poslouchal o vzdálených krajích o hrdinských skutcích anebo jen vyprávění co je nového v cizích zemích. Dnes poprvé sám se posadí a bude vyprávět a najednou ví co bude vyprávět.

  „Hluboko v lesích ardenských můžete potkat vlka, který není vlkem, ale samotným poslem Pána mrtvých. Doprovází lidi, kteří brzy přijdou....“

  Všichni poslouchají pověst o psu - vlku, který doprovází podivné existence lidi, kteří jsou mrtví a nejsou mrtví a povídá se, že je hlídá a chrání před nebezpečím.  

  Plyne čas a oheň pomalu uhasíná, ale všichni napjatě poslouchají baladu. Nikdo neodchází. Ignácius skončí a všichni mlčí.  

  „Znám pověst o psovi Pána mrtvých. Povídá se, že nemá jméno a proto ho může jen vidět člověk, kterého vidí a nikdy nezemře. “ Taurin se ozve. „Krásný příběh bratře Ignácii a bude zapsaný do naší pokladnice. Hned ještě dnes se do toho pustím. Měl bys častěji nás navštivít a vyprávět.“ Postupně se všichni zvednou a zůstane jen Ignácius. 

  „Je pozdě Ignácii“ osloví ho Austin a položí mu ruku na rameno.  

  Ignácius zvedne hlavu. „Vím to, ale musím si rozmyslet to co se dnes stalo a co jsi mi řekl. Kéž bych ho nikdy nepotkal“ Řekne žalostně a prohrábne skomírající oheň. Austin mu sevře rameno. Každý se s tím musí sám vyrovnat a Ignácius, pevně tomu věří se rozhodne dobře. Spustí ruku z jeho ramene a odejde z místnosti. Ignácius osamí se svými myšlenkami. Je ticho a venku je slyšet i přes tlusté zdi skučení větru. Má pocit, že tam venku je pes- vlk, který tam běhá v lesích. Neví jak se má zachovat. Má se poddat své touze nebo dál putovat a jen vzpomínat na tu chvílí, kterou prožil. 

  Možná by to bylo lepší a nechodit tam. Odjet někde daleko navštivít daleké země a pak se sem vrátit a vyprávět. „Netušil jsem,  že jsi zbabělec Ignáciusi!“ se mu vybaví slova jeho otce  Austina. Stiskne rty i ruce pevně. „Co vlastně chci? Co chci!“ Zaúpí. Neví, je tak rozpolcený. Chce být sním, ale je to muž. Proč nemůže to být žena? Jak jednoduché by to bylo. K tomu ho chce zabít. Sedí až do ranních paprsků, které začínají se prodírat oknem. Vstane a protáhne se. Ještě stále neví co má dělat. Ještě stále neví co udělat se svou touhou. Austin říká, že je přirozené milovat, a že se tam má vrátit. Jenže nemůže. Ne přece je to proti...“ Vyjde z místnosti. Jde do pokoje v kterém strávil tolik let. Otevře dveře a usměje se a pak si vzpomene na padesát otčenášů za tu horkou koupel. Klekne si před prostým křížem a začne odříkávat otčenáš: „Otče náš jenž jsi na nebesích, osvěť jméno své...“ Odříkáva a má pocit, že vše z něho padá i závěrečný verš „..neuveď nás v pokušení ale zbav nás všeho zlého Amen, mu dává i jiný smysl. Neví jestli dobře udělá, nebo špatně, ale copak nemá právo na lásku i když je kněz? Všechno křesťanské učení mu říká, že nemá, že se zavázal bohu a na druhou stranu otec Austin povídá, že je to nejpřirozenější část lidi. Když odříká poslední verš a skončí ještě klečí a pak si lehne. Chvilku se dívá do stěny a jen tak přemýšlí. Rozhodnutí. Usne ani si nevšimne jak a ve snu se mu zdá o vlku jak stojí nad nima dvěma a dívá se. Jsou v krví a pak se to změní a oba se na sebe usmívají. Objímají se ve spánku a nad nimi opět bdí ten velký pes s očima,  které jsou mrtvé a přece hoří. Večer vstane a prohlédne si ránu na paží. Je už skoro zahojena. Má štěstí, že se jeho rány tak dobře hojí. Jde na společné nešpory a pak na večeři. Po cestě ho zastaví bratr Austin. Chvilku jdou vedle sebe.  

  „Jak ses rozhodl bratře Ignáciusi?“ Zvědavě na něho pohlédne. Je tak klidný. Zdá se, že přece jen se rozhodl. 

  „Nerozhodl, ale pojedu a zjistím co je mezi náma. Musím to vědět. Mám pocit, že je to něco důležitého. Kdyby něco chci vrátit kříž a ...“ Austin se zastaví nad jeho slovy. 

  „Ne. Ten kříž je tvůj. A já budu vědět, kdyby se něco stalo. Patříš k nám. K řádu. I kdybys nebyl členem, pak ten kříž je tvůj. Patříš k nám srdcem, Ignáciusi. Žádnou přísahou ničím takovým. Jen srdcem patříš k nám. Pokud tě srdce zradí pak teprve od nás odejdeš. Ať uděláš co uděláš patříš k nám až do konce, rozumíš.“ Ignácius poklekne. 

  „To je velký dar“ zašeptá. „Větší než jsem...“ 

  „Ano. To je. Každého jsme přivítali a sem si najdou cestu jen duše, které Řád potřebuji rozumíš.“ Ignácius přikývne a vstane. Jdou na večeři a on se směje a baví se jako zastara. Jako by těmi slovy mu spadl velký kámen z prsou. Austin má pravdu. Srdcem zůstane tady i když bude jinde, i když část bude patřit někomu jinému. Vždy se sem může vrátit a bude přivítán. Vrátí se tam a pozná to co tam tak zbrkle zanechal.   

   Austin ho pozoruje s tichou radostí. Obohatí ho to a získá zkušenosti. Konečně možná svým způsobem dospěje. Tiše se usmívá štěstí, které z něho vyzařuje.  

  „Bratr Ignácius se nám zamiloval“ řekne Taurinus Austinovi. Sedí vedle něho a sleduje směr pohledu Austina. 

  „Ano. Konečně. Mám radost bratře Taurine. Neschvalujete to?“ Ten se podívá na dno cínového poháru.  

  „Moje paní zemřela před dvěma lety“ Klidně podotkne a dál sleduje ostatní. „Nebyli jsme oddáni, ale milovala mně a nevadilo ji to. Jen litovala jednoho  a to, že nemohla mi dát děti.“ Otočí pohár jako by byl ze skla. V povrchu se odrazí jeho unavená tvář. „Lituji každého okamžiku kdy odešla a není se mnou bratře Austine.“ 

  „Netušil jsem...“ rozpačitě se odmlčí. 

  „Je to nepsané pravidlo. Odejde nám zítra hádám. Když přijel zahlédl jsem ho a byl celý špatný. Byl štvaný démony. Svými vlastními démony.“ Taurinus položí pohár na stůl. 

  „Ano zítra odjede. Bude to pro něho dlouhá cesta.“ Oba sedí a jedí. Zábava pokračuje a spoustu z bratří sedí u her a šachů. Někdo brnká na loutnu a oheň tiše praská v krbu. 

  „Chci se už teď rozloučit otče, prosím o požehnání.“ Ignácius klečí u jeho židle. Austin se zvedne položí mu ruku na hlavu a všichni pokleknou. 

   „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ 

  Austin vstane a mlčky skloní hlavu. 

  „Děkuji ti otče.“ Ostatní povstanou a přijdou k němu. Obejmou ho a každý něco řekne. Ignácius se s každým rozloučí. Zůstane opět sám a pak spěšně opustí jídelnu a vrátí se do pokoje. Zkontroluje věci a všimne si svitku a malého váčku. Bratr Taurinus si vzpomněl a sním bratr Serge bylinkář , který má na starosti zahradu. Nepoděkoval jim a oni si pamatovali jeho žádost, kterou jim přednesl při večeři. S klidným pocitem ulehne a opět se mu zdá stejný sen. Ráno vstane, vezme si věci a jde do stáje k Šedákovi. Vyvede ho ven a nasedne. Teď, když odjiždí musí projet bránou. Uslyší hluk a otočí se. Zapomněl na to. Všichni stojí a dívají se jak odjiždí. Pokleknou na dláždění  a modlí se za jeho cestu a ochranu. Vyjede ven a vzpomene si jak sem přijel. Hnaný sebou, svědomím a běsy, které mu zuřily v srdci a teď je klidný jako jezerní hladina po ránu. Pobídne koně do klusu a kopyta koně zabubnují na dřevěném mostě. 

  „Hodně štěstí a vrať se synu!“ už neslyší.

                                            Konec 1 poloviny 1 části