Pomsta za polovinu duše
1.část
IGNÁCIUS
Jede cestou, která ubíhá pod nohama jeho koně. Je okřídlený jako dávný Pegas, pomysli si s lehkosti v srdci. Za dva dny je před bránou města a opět vytahuje glejt stráží. Mijí příbytky a rozhliží se jestli ho někde neuvidí. Ale je možné, že byl poutníkem a už je pryč. Možná to vše byl jen sen, který...
„Luciusi vyřiď svému...“ Hrubý hlas a on se otočí kdo to říká. Jeho srdce poskočí radosti. Ten muž otočený k němu zády. Dlouhé světlé vlasy s čapkou, je ten muž z chrámu. Lucius, převaluje to jméno na jazyku. Zanedlouho je opět neděle a on ho tam uvidí. Kým je. Jaký je jeho stav a rodina. Možná je ženatý a zbledne.
Pokračuje dál ztuhlý. Jestli je... ne musí vše zjistit a pak neví. Uvidí se. Nechá to být tak jak to přijde. Zastaví se za nim a poslouchá. Ví, že se to nemá, ale vše co se týká toho muže.. ne je to Lucius. Už zná jeho jméno. Jeho duši prostoupí nesmírná radost. Lucius ustoupí o krok a dotkne se jeho koně.
„Promiňte ...“ Lucius vytřeští oči a Ignácius vidí v jeho očích zmatek.
„To nevadí. Já se omlouvám, že jsem tu zůstal stát. Šedák...“ ne lhát ne. Cítí jak se začervená a doufá, že je to jen pocit.“Zaslechl jsem něco a chtěl vědět víc. Omlouvám se za nemístnou zvědavost. Jmenuji se bratr Ignácius.“ Představí se, i když ví, že Lucius zná jeho jméno. Pobídne koně s jásotem v srdci. Dokázal to. Oslovil ho, mluvil s nim a hlas se mu netřásl. Lucius a ten druhý muž se za nim dívají.
„Ty ho znáš Luciusi?“ Lucius se dívá za jeho postavou. Myslel si, že už ho nikdy..
„Neznám a teď mi dopověz co jsi chtěl otci.“ Popadne pod paží svého bratrance, kterého nesnáší a má důvod k tomu, odvádí pryč.
Ignácius jede ke klášteru. Zabuší na fortnu a jako předtím vytáhne kříž. Už nikdy se nebude na něj dívat tak jako předtím. Je zvědavý jestli někdy ztmavne, ale on ho bude o něho chránit a pečovat tak jak se zavázal. A nelibosti je vpuštěný do komplexu klášterních budov. Opět podá uzdu pacholkovi jako minule. Dívá se jak ho odvádějí do stáje.
„Bratře Benedicte. Zdravím Vás.“ Ignácius se otočí se na příchozího. „Je zde bratr Gregory?“
„Ano je. Je trochu nemocný, ale povídal, že není to nic vážného. Pojďte se mnou. Vede ho do hloubi kláštera a on opět slyší nadpozemský zpěv. Znovu ho uchvátí jako poprvé.
„Děkuji moc za doprovod.“ Ignácius otevře dveře a nechá bratra Benedicta za dveřmi. „Gregory?“
„Ignáciusi? Jsi to ty? To jsem rád, vyřidíl jsi co jsi měl, ale podle toho jak jsi brzy zpět Vaše sídlo je velmi blízko.“ Ignácius se usměje a sedne si na prostý kavalec.
„Co je ti? Vypadáš hrozně.“ Zděsí se v jakém stavu je Gregory. Celý hoří. Copak tady se o něho nikdo není schopen postarat?
„Jen jsem asi nastydl. Neboj nic vážného. Za nedlouho budu vpořádku.“ Gregory zakašle.
„To vidím. Přivezl jsem něco od našeho bratra Serge. Hned se podívám co tam je a udělám čaj a donesu teplejší pokrývky. Mlč, ano.“ Vyskočí a jde shánět věci. Gregory se za nim dívá a poprvé od toho dne se usměje. Pokusil se zjistit, kdo je ten světlovlasý muž, ale podcenil počasí a nastydl. Ani nemrkne a už má horu pokrývek a horký čaj s něčím voňavým. Poznává meduňku a další rostliny a med. Pije a cítí jak se mu trochu ulevilo.
„Bude to v pořádku. Vypadáš nějak jinak. Stejně tak jako jsi přijel. Dobré zprávy?“
„Jak se to vezme. Ano i ne. Musím do města a pak přijdu ano a budu ti vyprávět jeden příběh.“ Zvedne se a chce otevřít.
„Ten muž co má světlé vlasy, že mám pravdu,“ Gregory opět zakašle. Ignácius ztuhne.
„Ano. Musím s nim muvit.“ Ignácius za sebou tiše zavře dveře. Zastaví se a pak vyjde do ubytovny. Má tušení, že i Lucius bude ho chtít vyhledat. Už jen proto, aby ho zabil. Rád by věděl proč ho chce zabít. Klidným krokem dojde do budovy v kterém je ubytován. Mnich ho do něho zavede a opustí. Víc se starat o něho není jeho povinnosti. Co vůbec opět tady chce? Dumá bratr Benedict. Zahalí se do šedého pláště a prochází ulicemi města, kterými už jen procházejí hlídky stráži s pochodněmi. Mapuje město a vtiskává si jeho každý kout a zákoutí každé i té nejmenší uličky. Chtěl by vědět kde bydlí, ale všechno má čas. Město je velké a chvilku mu trvá. Obdivuje z dálky chrám a některé budovy. Na náměstí je nádherná fontána. K ránu se vplíží do kláštera. Cestou, kdy obchází zeď kláštera objeví branku. Bude muset zjistit co a jak. Jde chodbami k cele Gregoryho. Vklouzne a zastaví se. Jemně se dotkne jeho čela. Necítí to co k Luciusovi a přesto se mu zdá, že ho zná taky dlouho. Horečka klesla. Zavře dveře a dojde do svého pokoje. Pomodlí se usne. Spí do poledne a pak se opět vypráví do města.
K večeru se vrátí a hned jde ke Gregorymu. Vstoupí a potěší ho, když ho vidí sedět.
„Citíš se lépe?“ Ignácius se k němu posadí. Vezme ho za ruku. Jak by to snadné bylo, kdyby on ho zaujal, ale on z něho necítí to co z Luciuse.
„Ano. Díky těm bylinkam co mně od tebe vaří jsem zdravý. Musíte mít úžasnou knihovnu a léčitele.“ Gregory se usmívá, ale v očích má otázku. „Našel jsi ho?“Optá se nakonec napjatě. Ignácius zvážní a vstane. Přistoupí ke kříži na stěně a dotkne se ho.
„Ne nenašel jsem, ale chtěl bych tě o něco požádat. O velkou laskavost.“ Ignácius se k němu otočí. Gregory se zatváří nejdřív odmítavě a pak se optá.
„Co potřebuješ?“ Gregory zrezignuje.
Ignácius se nadechne. „Potřebuji klíč k brance. Jen na pár dní. K pátrání, víš.“ Vidí jak Gregory váhá. „Prosím.“ Tichounce dodá.
„Zkusím něco, ale až zítra ano. Je to vedle mé zahrádky s bylinkami, tak snad by to neměl být problém. Je to určitě k pátrání?“ Musí se ho zeptat.
„Ano. Jakmile ho najdu, klíč ti vrátím. Slibuji.“ Gregory Ignáciovi přikývne. Pokusí se ho získat. „Potřebuješ si odpočinout a já tady zacláním.“ Zvedne se a otočí se k němu ještě jednou. „Děkuji, Gregory.“
„Raději běž. Jsi unavený stejně jako já.“ Jako předchozí večer dojde do pokoje. Svlékne se a v kalhotech ulehne pod pokrývku. Jako každou noc se mu zdá stejný sen. Něco ho vzbudí a on ucítí na svých rtech ruku.
Políbí ji a otevře oči. Nad sebou tuší postavu a ví kdo to je. Klidně leží zvědavý co chce Lucius dělat. Lucius se dotkne těch rtů a opět se zachvěje. Jsou tak...uvědomí si, že chce ho vidět znovu a ten polibek, vždyť je to proboha kněz. Je zmatený. Ignácius natáhne ruku a dotkne se. Po hmatu si uvědomí, že buď má na sobě kutnu nebo plášť, ale jak se sem dostal?
„Zítra ráno.. ne dnes ráno,“ když si Lucius uvědomí jak pokročila noc „pojedeš po levém břehu řeky až dojedeš k lesu a tam tě budu čekat.“ Odtáhne se a dívá se kde tuší obrys Ignácie, muže, kterého přišel před několika dny zabít a místo toho ho nechal žít. Ignácius zaslechne otevírané dveře a víc nic. Na rtech mu hraje úsměv a on se dotkne rukou rtů. Nemýlil se, nic se mu nezdálo, nevysnil si toho muže a jeho vliv na něho a svoji touhu po jeho dotyku. Zavře oči a vybaví si jeho obličej. Krásné.. zítra ho bude držet v náručí. Určitě bude a klíč už nebude potřebovat. Zasní se a ani neví jak usne.
Ráno ho na tváří pošimrá první paprsek a on vyskočí. Rychle na sebe nahází oblečení. Hodí na sebe svůj šedý plášť a dojde si pro koně.
„Musím ho trochu projet lenocha.“Ignácius odpoví na překvapený výraz stájníka. Vyhoupne se na něho a opustí klášter. Snaží se krotit a nejet rychle, ale pomalu jako by jel na procházku. Vyjede z městské brány a snaží si nevšímat její ozdoby. Zase chytili asi nějakého lupiče. Dojede k řece a zahne do leva. Řeka se mírně kroutí a on jede klidným krokem. V dálce uvidí zelenou hradbu lesa a jeho srdce zabuší prudčeji. Sevře mezi prsty uzdu a pobídne koně do klusu. Nemůže se dočkat. Před lesem zpomalí a rozhlíží se. Nikdo nikde. Copak lhal? Ale nechce se mu to věřit. Určitě se jen zpozdil nebo ho něco zdrželo. Sedí na koni a pozoruje línou řeku jak teče. Není moc velká a snadno by ji přeplaval.
„Proč jsi tady? Mohl bych tě zabít!“ uslyší za sebou hlas Luciuse. Neotočí se a dál se dívá na druhý břeh řeky.
„Kdybys to chtěl udělat, tak dnes v noci jsem mrtvý. Proč mně chceš zabít?“ Teprve teď se otočí a shodí ze sebe kapuci. Za ním na ušlechtilém koni černé barvy sedí Lucius s mečem v ruce. „Nemůžeš mně zabít stejně jako já bych tě nemohl zabít.“ Stiskne koleny koně a on popojede k boku koně Luciuse. Vidí každý jeho rys, jeho oči, plné rty, hladkou pokožku se strništěm. Nestihl se zřejmě oholit a dlouhé vlasy spadají zpod čapky až na ramena. Dívají se na sebe a zkoumají každý svůj rys v plném světle. Ignácius natáhne ruku a dotkne se tváře. Jeho oči zněžní.
„Jsi proboha kněz!“ slyší vykřiknout Luciuse.
„Tobě to nějak vadí?“ Stáhne ruku.
„Tobě by hlavně mělo vadit. Vždyť... pojď někam jinam. Jsme tedy na ráně a každý by nás mohl vidět. Nejste ve městě moc oblíbený.“ Popíchne ho Lucius a obrátí koně k stezce vysoké zvěře. Ignácius vyrazí za ním.
„Nezáleží mi na těch z města. Záleží mi na tobě a na Řádu. A to je moje věc. Proč jsi mně chtěl zabít?“ Optá se znovu a je zvědavý kam ho to vede.
„To je zas moje věc!“ Lucius se otočí na koni za ním. Neví proč se Ignácius usmívá a jede sním. Je blázen nebo co?
„Dobře. Pojedeme dlouho?“ Odměnou je mu mlčení. Ignácius si povzdechne a mlčí. Zřejmě celou noc nespal na rozdíl od něho. Je to vidět na jeho očích. To jeho objevení a to co je mezi nimi. Zarazí se. Jak se vlastně miluje? Zčervená a přemýšlí nad tím. Měl se zeptat Austina. Je to hloupost, ale tohle je asi nejhorší ta nejistota, ale snad na něco on přijde. Určitě Lucius se už s někým miloval. Stezka už dávno zmizela a oni vjedou na mýtinu, kde je vidět přístřeší. Malá chaloupka v kterých většinou přespávají dřevorubci. Lucius sesedne a uváže koně. Nevšímá si toho co dělá Ignácius a hned vejde dovnitř. Ignácius sesedne z Šedáka a pohladí ho. Přiváže a doufá, že se mu nic nestane. Vstoupí dovnitř. Rozhlédne se a překvapí ho útulnost. Tady pravidelně někdo bydlí nebo je obývaná. Kožešiny, kavalec a jednoduchý stůl s židli. Polička nějaké nádobí, ale nic luxusního. Oheň, žádný krb a u něho na zemi kotlík. Uprostřed stojí Lucius a mlčky se na něho dívá.
„Proč jsi se vrátil? Co po mně chceš? Chceš se pomstít?!“ Vyhrkne na něho a ruce má sevřené. Ignácius odloží plášť a přemýšlí jak začít. Stáhne si rukavice a podívá se na mozolnaté ruce.
„Proč jsi mně sem přivedl? Co chceš po mně ty?“ Ignácius v klidu řekne.
„Ne to co ty. Sakra proč jsi vůbec přijel.“ Jeho oči hoří a je vzteklý. Ignácius k němu přistoupí.
„Pro tohle jsem si přijel.“ Přitiskne ho k stěně a dotkne se jeho rtů. Jsou tvrdé, jiné, ne tak vláčné jako tehdy. Dotýká se a uvnitř se chvěje touhou a žádosti. Chtěl by ho svléci, ale co když neopětuje jeho touhu a city? Ne to ne, když ucítí jak zvláční nejdřív jeho rty a pak tělo. Ucítí jeho ruce kolem krku. Prohloubí polibek tak jak to udělal Lucius. Líbají se a tisknou se k sobě. Líbá ho stejně jako tehdy on, odtrhne rty od jeho a začne líbat tváře, dotýkát se víček, čela. Vrátí se k pootevřeným rtům a vklouzne do nich. Zasténá po tím jaký je sladký polibek. Líbí se mi to jak se k němu tisknu, jak mně dokonale vyplňuje a těší se z toho jak je sním.
„Dost!“ odstrčí ho. Lucius ho drží od sebe, ruce opřené o hrudník. Hlavu ma schýlenou a nedívá se Ignáciovi do očí. „Jsi přece kněz, to je hříšné. Víš vůbec co chceš?“ Ignácius chvilku mlčí.
„Ano vím!“ Odtáhne mu ruce a každou políbí. „Ale pokud chceš nechám tě být. Jestli ...“ neví jak říct, že pokud ho nemiluje a nakonec se odhodlá. „Miluji tě Luciusi. Pokud mně nemiluješ zítra zde nebudeš rozumíš. Pokud necitíš to stejně zítra nepřijdeš a já odjedu. Budu tu čekat celý den a pak zmizím z tvého života.“ Ignácius pustí jeho ruce ze svých. Odstoupí a je mu těžko, ale musí to vědět. Musí vědět jestli jejich city jsou vzájemné. On se už rozhodl, ale Lucius nepřemýšlel o tom jako on. Lucius jde ke dveřím a podezřívavě ho pozoruje, když ho zastaví slova toho podivného rytíře – mnicha.
„Luciusi“ chvilku váhá “ máš krásné jméno. Přitahuješ mně a ještě něco“ polkne, ale nakonec.. přece není zbabělec.“Nevíš jak se muži spolu miluji?“ Vidí jak Lucius vytřeští oči, ztuhne a zalapá po dechu. Ignácius se usmívá čirou radosti. Má radost, že je tady, že ho vidí. Je tak... nádherný. Možná se rozhodl za moc rychle, ale ještě v životě necítil k někomu co to k němu. Touhu i chtíč a pečovat o něho, hýčkat ho v náručí a starat se. Líbat a laskat, dát mu celé srdce, dát mu co chce. Pozoruje jak tam nehnutě stojí.
„Myslíš to.. jako vážně“ ze sebe dostane Lucius. Zavrtí hlavou a snaží se přesvědčit, že je to sen.
„Ano myslím a běž než si to rozhodnu a nikam tě nepustím.“ Ignácius udělá krok směrem k němu. Vidí jak z ničeho nic práskne za sebou dveřím a dusot koně. Jednoho koně. Je rád, že se odsud dostane. Zítra tady bude a bude čekat do konce dne. Pokud nepřijde odjede k moři nebo ještě dál. Cesty jsou divné. Vezme rukavice a plášť. Vyjde ven, ale ještě se otočí a podívá se po místnosti. Zítra.
Venku odváže šedáka a nasedne na něho. Tělo i hlava mu zpívá, zítra. Nepochybuje, že tady bude. Určitě přijede. Jede stejnou cestou jakou přijel. Měl by se vykoupat v řece a tady je i hezké místo. Zítra dnes ne. Pobídne koně do cvalu. Zavýskne rozkoši z jízdy a koně pod sebou. Neměl by, ale má tak velkou radost. Přibliží se k městu a zvážní. Zadrží koně a důstojným krokem projede bránou. Musí být do večera zpět jinak mu bránu zavřou. Jede mlčky městem, které za ty dva dny tak dobře poznal. Zabuší na fortnu a brána se mu opět otevře. Hodí uzdu pacholkovi. O Šedáka bude dobře postaráno a zítra ho poveze k jeho lásce. Nejraději by začal zpívat, ale stačí, že slyší hudbu ve svém srdci. Jde se zamračenou tváří jak se na rytíře sluší. Zaklepe a opatrně vejde dovnitř.
„Gregory?“ale už s oslovením ví, že tam není. Kde jenom může být? Vyjde na chodbu a rozhlédne se. Zkusí to u něho v léčitelské místnosti. Spěšně se pustí chodbou. Dojde ke dveřím a prudce je otevře.
„Gregory?“ ale ví, že tam není. Možná zahrada, ale takhle po nemoci? Vynadá mu, že tak hazarduje ze zdravím. „Hlupák jeden.“
„Máš o mně starost Ignácii?“ Ozve se za ním hlas.
„To víš, že ano. Jsi nemocný.“ Otočí se k němu s úsměvem. „Je ti lépe?“ zeptá se usmívající Ignácius.
„Lépe a něco pro tebe mám. Podařilo se mi ho nestřeženě sebrat.“ Zastrčí ho dovnitř, zabouchne dveře a vítězoslavně vytáhne klíč.
„Děkuji, ale už ho asi nebudu potřebovat.“ Ignácius ho odmítne s myšlenkou na domek uprostřed lesů. Gregory ho drží před sebou.
„Ber jen ber. Možná se ti bude hodit a teď ukáž mi ránu.“ Dotlačí ho ke křeslu a začne rozvázovat mu plátno. „Víš mám pocit, že jsi jako můj bratr. Skvělé se ti to hojí.“ Drmolí, aby zamluvil to bratr.
„Já tě tak beru, Gregory a chci ti navrhnout. Nechceš se mnou odjet k nám?“ Ignácius mu pohlédne do oči.
„Kdepak nejsem rytíř a jsem tu spokojený, ale kdyby něco využiji tu nabídku. Našel jsi toho muže?“ Optá se napjatě. Ignácius si vzpomene na Luciuse.
„Ano našel jsem ho. Vím jen, že se jmenuje Lucius. Znáš to jméno? Zaslechl jsem ho, ale ztratil se mi dřív než jsem ho stihl dohonit. Moji specialitou je boj a ne honba.“ Ignácius se zakření jak mu to plátno přilíš utáhne. Mohl by přestat ten obvaz nosit, ale dokud to bude potřebovat a zítra mu to určitě vadit nebude. Přemýšlí jak moc jejich knihovna bude rozsáhla, ale takové texty jaké potřebuje asi nenajde. I když starobiblické ... uvažuje nad tím jestli tam se něco takového objevuje. Hmm možná by to stálo za úvahu.
„Lucius ach, ale proč tě chtěl zabít?“ Gregory uvažuje a Ignácius zpozorní. Chytne ho za ruku.
„Víš něco, víš?“ dychtivě čeká na jeho slova.
„Znám počkej.“ Gregory se posadí vedle Ignáciuse. „Druhý syn pána z Aubrey. Jeho nejmladší syn byl zavražděn a nedávno jeden z bratranců taky. Něco se povídalo o nehodě, ale nevěřím tomu ani za mák. Má hrad nedaleko města a je to velmi přísný pán.“ Zamumlá a Ignácius pochopí. Poddanní u něho to nemají zrovna lehké. „Velmi dobrý rytíř a je věrným poddaným svého krále. Jezdí každou neděli se svými syny na mši svatou a teď mně napadá, že jeho druhý syn tady bydlí. Ale proč by tě chtěl zabít? Jsi rytíř Řádu a chráníš poutníky.“ Dumá. I Ignáciuse by zajímalo proč, ale jednou mu to řekne. Zítra, zítra snad se to dozví, ale nejdřív zajde do knihovny.
„Bratře Gregory máte tu velkou knihovnu?“ Ignácius se snaží, aby jeho hlas zněl nevzrušeně a klidně, ale má pocit, že jeho hlas hoří vzrušením, že je na něm vše vidět.
„Máme dost svazků a přesně co potřebuješ? Možná mám to u sebe.“ Gregory přistoupí k jedné poličce.
„Starý zákon.“ Zamumlá Ignácius. Gregory se otočí a Ignácius má pocit, že mu vidí až do žaludku k čemu to potřebuje.
„Tak tu nemám. Pojď obstaráme ho u bratra knihovníka. Je to starý morous, ale miluje knihy.“ Oba vyjdou a Gregory ho vede ještě hlouběji do kláštera. Otevře nějaké dveře a vejde dovnitř. Ignácius za nimi tiše zavře dveře.
S pobavením pozoruje jak se tiše plíži mezi regály a stolky.
„Ale, ale bratr Gregory. Tak zase se mi chystáš něco odtud sebrat a nevrátit!“ Ignácius vidí jak Gregory se ztuhle narovná a otočí se zřejmě k místnímu knihovníkovi. Netváří se zrovna vlídně.
„Odpusť bratře Chaviere, ale tady bratr Ignácius potřebuje Starý zákon a nechtěl jsem tě rušit v tvé důležité, pro nás tak práci.“ Ignácius se cítí jak pod drobnohledem.
„Vypadá na rytíře a ne na učence. Rytíří se umí sotva podepsat.“ Ignácius vytáhne medailon. Dnes se nepodíval, ale je pořád stejný jako byl.
„Tak vy jste z Řádu. Vzácný to host, který chce vidět mé sbírky. Bratr Gregory nás jistě rád opustí a ty bratře Ignáciusi pojď. Mám tady několik opisu textů. Promiň mi za tu urážku, ale dnes je. I noviciové .. škoda mluvit. Tady to je“ a vytáhne knihu z přihrádky. Položí ji na stolek a poodejde. „Hezké čtení, bratře. Večer zavíráme.“ Ignácius se dívá za jeho shrbenou postavou v černé kutně. Má pocit, že jeho suchý krákoravý hlas mu bude znít v uších ještě hodně dlouho.
Delikátně otevře knihu s deskami která je v kožené vazbě zdobené emailem a kochá se ilustracii jednotlivých kapitol. Vzpomene si jak četl, když byl v semináři. Víc ho bavilo válčit, ale i číst a psát se museli naučit. Ó jak on to nesnášel malovat jedno písmenko za druhým jen, aby vznikla věta a tu si pak přečetl někdo jiný. Až o hodně později ho to zaujalo. Začne listovat doufajíc, že najde něco co mu tehdy uniklo. Zajímal se spíš o bitvy a jiné věci než o věci milostné povahy. Po hodině luštění se narovná. Ještě zkusí. Přece musí něco najít. Co Eva a Adam a rychle nalistuje první stránky. Samson a Dalila? Ne. Sodoma a Gomora? Ne. Aspoň náznak začíná si zoufat. Nic nic a jiné knihy tady nebudou mít. Musí se spoléhnout na prastarou zkušenost. Opře se o stojan. Skoro se začne smát, ale když si vzpomene na postavu v černém, tak přestane.
„Zavíráme.“ Ozve se za ním hlas bratra Chaviera a on skoro nadskočí.
„Děkuji moc skvělé čtení a nádherná práce iluminátoru.“ Ignácius pochválí rukopis. Nejraději by ji nechal spálit. K čemu je kniha, když se z ní nic nedozví. Vykročí mrzutě z knihovny pryč. Cestou potká Gregoryho a nálada se mu trochu zlepší, pak si vzpomene, že za několik hodin uvidí Luciuse a nálada se mu prudce zvedne. Jde se najíst do ubytovny pro poutníky a přemýšlí jak by to bylo skvělé mít vlastní dům kam by se vracel. Zavrtí hlavou. Opravdu už blázní. Po večeři si jde lehnout. U stěny se pomodlí a lehne si. Usíná s úsměvem na rtech a obrazem Luciuse v srdci.
Brzy ráno vyrazí na Šedákovi do lesa. Jede tak jako den předtím. Zastaví se u lesa a vzpomene jak na něho tady Lucius čekal. Odbočí na stezku vedoucí k srubu. Srdce mu buší a uzdu svírá nervózníma rukama. Už vidí srub a zastaví. Nikdo tam není. Chybí druhý kůň. Přesto dojede a uváže koně na stejném místě jako včera. Otevře ještě dveře s naději, že možná koně nechal někde jinde, ale v malém srubu nikdo není. Shodí plášť, rukavice a rozváže si kabátec. Rozdělá oheň a prohlédne zařízení. Měl pravdu. Tady někdo dost často bývá. Usmívá se, když si sedne za stůl a dívá se do ohně. Přijde určitě ano. Občas se zvedne a přejde po místnosti. Netrpělivě čeká. Vzpomene si, že tak čekal, když měl skládat slib. Čekal a čekal a nakonec se toho dočkal. A dočká se i Luciuse. Jaké to asi bude. Obejme ho políbí nebo něco jiného. Sedne si na židli a nohy si dá na stůl. Má v tom tak málo zkušenosti. Vlastně, když se to tak vezme nezná nic. Absolutně nic. Viděl jistě polibek a v krčmách viděl lehké ženy jak se tiskly k mužům, ale on nechce jen jednu noc. Chce všechny noci. Kde jen může být? Proč nepřichází? Proč ho nechává tak tady čekat. Minuta za minutou letí a hodina za hodinou ještě rychleji. Už si není tak jistý a jak se bliží večer jeho důvěra neustále klesá. Nepřijde. Narovná se, obleče a smutně se podívá po místnosti. Věřil, že tady ... otočí se a otevře dveře. Ztuhne, když vidí ho tam stát.
„Jak dlouho tu stojíš?“ Ignácius se optá zmateně.
„Nevím.“ Odpoví Lucius. Stojí a dívá se na něho. Ignácius ustoupí nespustivší z něho oči. Lucius vstoupí a z ničeho nic se rozhodne. Když už má propadnout peklu ať je to se vším všudy. Přitiskne se k němu a začne líbat. Ignácius odpoví se vší netrpělivosti a touhou, kterou cítí.
„Tak pozdě. Nestihneme ...“ říká mezi polibky. Luciův smích ho vnitřně rozechvěje.
„To je jedno ne. Nevím proč to dělám, nevím proč ty, ale chci tě.“ Rozepne mu sponu u pláště, který sklouzne na zem.
„Pořád ještě nevíš jak na to?“Lucius se zeptá, když se od něho odtrhne.
„Nevím“ Ignácius cítí jak se červená. „Pamatuješ jsem kněz, ale zvládnu to.“ Lucius od něho poodstoupí. Nechápe toho rytíře. Jen ví co udělal posledně a co dělá tady. Taky ví, že je silnější než on. Ne fyzicky, ale jinak. Má navrch nad ním. Jenže aspoň tuhle chvilku...
„Budeme se učit spolu nebo jsi někoho měl?“ Ignácius cítí jak se červená. Nikdy nemluvil o milování a takových otázkách. Nikdy ho nezajímali a teď najednou je tady a bude se milovat. Lucius rozhodně k němu přistoupí a začne mu rozvazovat kabátec.
„Krok za krokem. Půjde to,“ ale ani si nevšimne jak a on je svlékaný. Plášť je dole a košile je rozvázána. Ignácius mu ji přetáhne přes hlavu a odhodí na zem. Natáhne ruku a jen prstem mu přejede po hrudi. Lucius popadne dech, když se ocitne ve vzduchu, přesněji řečeno je drcen v silných pažích Ignáciuse.
„Ignácie?“ Obejme ho kolem krku a políbí ho.
„Řekni je ještě jednou. Víc. Chci z tvých rtů slyšet svoje jméno. Všechny, které jsi kdy měl vymažu z tvých vzpomínek. Budu tady jen já. Nikdo jiný“ Ignácius mu náruživě šeptá do rtů a pokládá na kožešinu postele. Lucius ho pohladí po tváří.
„Ignácie?“ Lucius se zastřenýma očima a hlasem šeptá a hladí ho.
„Všechno co chceš“ nesmyslně mu odpoví. Neví kde začít dřív. Rty, krk, který ho tolik přitahuje nebo bradavky, nebo břicho nebo níž. Neví co se dělá nebo ne, ale laskání a hlazení je v pořádku. „Pokud se ti něco nebude libit, řekni. Miluji jak tady ležíš...“ ucítí prst na svých rtech. Políbí ho a pak se skloní k němu. Tak si to představoval. Přetáhne přes sebe košili a poprvé se k němu přitiskne. Leží k němu na boku a on tiskne. Ostře vnímá jeho i svoje vzrušení. Líbá ho a hladí na té úzké posteli. Je v tu chvílí šťastný jen jak může být. Navždy ho bude chránit.
Lucius se dívá jak jeho oči zněžní a přece z něho cítí hlad a touhu. Je tak zvláštní a to co dělají je tak hříšně, ale nádherně hříšně. Zapomíná kým je. Chce víc a rukou sjede níž a přes kalhoty ho pohladí. Ignácius zasykne. Ještě ne chce si to vychutnat. Neví jestli to vydrží, ale chce, aby to bylo nádherné. Neví jestli ještě víc než to je teď jde, ale doufá, že ano. Pohladí ho taky a je potěšený, že je vzrušený. Oba jsou vzrušení a přesto jen spolu leží a líbají se. Divoce a bez zábran.
„Chci víc, prosím“ už nevydrží Ignácius. Vstane a svlékne ho úplně. Lucius se pod jeho upřeným zrakem začervená. Cítí z něho něhu, ale taky obdiv. Neví proč se snim cítí tak bezpečně. Je mu dobře. Nepamatuje, že by, ale .. Ignácius natáhne ruku a začne ho hladit a líbat po hrudi. Jazykem ochutná jeho bradavku a chvilku ji laská. Sevře mezi zuby a pozorně poslouchá co dělá Lucius. Slyší zasténání a zvedne hlavu. Rukou pohladí druhou bradavku a jemně ji mezi prsty sevře. Má tak citlivé tělo a narozdíl od něho nemá viditelné jizvy a přece ví, že umí bojovat. Lucius se pod jeho rukou vypne.
Je tak nádherný. Nechápe čím si to zasloužil, ale využije toho. Drobnými polibky a hlazením jde níž. Ještě nikdy nezkoumal jak vlastně penis vypadá. Nikdy ho nedržel. Dotkne se ho a sevře. Tolik toho nezná a všechno chce poznat s nim. S nikým jiným.
„Sundej si kalhoty, chci tě taky vidět.“ Lucius se nadzvedne na lokti a dívá se jak ho drží. Ignácius se zvedne a svlékné ze sebe všechno. Podívá se na sebe. Je vzrušený. Pohlédné do oči Luciuse, ale vidí jen zájem, touhu a něco víc co nedokáže rozluštit. Skloní se k němu a políbí ho, když je odstrčený. Neví jak reagovat, ale Lucius ho donutí lehnout a sám se na něho vyhoupne. Sedí na stehnech a jejich penisy se dotýkají. Oba se podívají jak jsou vztyčené a Ignácius odvrátí zrak. Přece jen je to asi na něho moc, když ucítí dotyk jazyka Luciuse na svém těle. Má pocit, že skoro vyletí z kůže, když cítí jeho polibky, laskání jazykem a občas .. kousnutí. Musí být rudý jako rak.
„Jsem...“ udýchaně se táže Ignácius „ červený?“ uslyší smích a vše z něho spadne. Všechno napětí a on se uvolní. Vidí jak se směje. To ne a v očích se mu zableskne. Uchopí ho a sevře. Ticho a Lucius se nad nim skloní. Líbají se a pak cítí jak jde níž se svými rty. Poddává se těm rozkoším. Ne to ne a zvedne se v panice. Ale je to krásné, když ucítí jak jeho rty obemknou jeho úd. Zasténá pod jeho laskáním. I to by mu stačilo a stejně není to pořád ono, ale jak ho rozmazluje.. chce taky. Chce si všechno vyzkoušet a nikdy neskončit. Přitáhne si ho do náruče a políbí. Lucius leží a je zvědavý kam až zajde. Ucítí jeho rty a políbí ho a pak zapomene na cokoliv. Učí se rychle, ještě si pomyslí a už jen vnímá jak ho laská. Ty ruce, které drží meče a přesto jsou tak něžné a laskavé. Ignácius ho hladí lehounce po celém těla. Všude hladí až na jeho úd, kterému se vyhýbá. Protahuje laskání do nekonečná a těší se z jeho těla. Lucius cítí všechny zakončení a prsty, které kouzlí na jeho těle drobné vlnky slasti. Všechno se v něm svírá touhou. Nemůže se dočkat až jeho ruce se sevřou kolem jeho penisu a když je tam ucítí neví jestli skončil v ráji nebo ne. A pak jazyk ho obemkne, vtáhne ho do úst a on cítí jen rozkoš.
Ignácius poslouchá jeho sténání a snaží se ho uspokojit jak nejlépe svede. Hladí ho a zkouší všechno možné co ho napadne. Z ničeho nic ucítí jak vyvrcholí. Dívá se jak semeno má na tváří a na rukou.
„Klid“ zašeptá Lucius a slíže svoje semeno z jeho tváře. Políbí ho. „Nádherné.“ Je spokojený. Ignácius si lehne vedle něho a přitáhne si ho k sobě. Je spokojený, i když .. podívá se dolu. Chtělo by to, ale neví jak. Pořád má zábrany. Lucius se na něho dívá.
„Asi přece jen jsi...“ nakloní se k jeho uchu a vysvětluje co má dělat.
„Vážně se to tak dělá?“ Pohlédne na jeho tělo a na..., když si představí jak je uvnitř něho, vzruší se ještě víc. Začne ho líbat a Lucius se otočí ke stěně. Ignácius stále váhá. To je, ale když vidí jeho hýždě a jak čeká.. ano asi ano to je ono. Začne do něho pomalu pronikat, ale cítí, že to není ono, že je celý ztuhlý a bolí ho to, i když to nedává najevo a vyklouzne z něho. Cítí jak Lucius se uvolní. Přece nějak to musí jít. Obejme ho a jen drží a horečnatě přemýšlí. Neví jak to udělat, aby ho nebolelo.
„Asi to nejde“ řekne rozpačitě. Lucius se otočí a usměje. Schová si tvář na hruď Ignáciuse a poslouchá jeho srdce. Váhávě začne.
„Líbíš se mi a moc. Nevím proč ti to dovoluji, ale od té koupele jsem chtěl tohle zažít. Jít to musí. Určitě. Pokud vím někdy při defloraci se používá mast.“ Ignácius se dívá jak se znovu otočí ke stěně. A jako kde tady má sehnat... pak si vzpomene a vyskočí z postele. Horečnatě probírá svoje věci a pak vytáhne váček. Vytáhne malou dózu. Otevře ji a vezme trochu na prsty. Dívá se do oči Luciuse a zničeho nic rozpačiti.
Uculí se na Luciuse a začnou se smát jako blázni.
Klekne si k němu a políbí mu dlaň „Miluji tě, Luciusi. Budu tě chránit do konce svých dní.“. Postupuje dál a Lucius se jeho polibkům naprosto odevzdá. Ignácius si lehne vedle něho a otočí ho zády k sobě. Odhrne jeho hebké vlasy a políbí na krk. Přitiskne se k němu a líbá mu záda, ruce ho hladí všude kam dosáhnou. Slyší jeho zrychlený dech. Vezme dózu a záváhá. Ještě může to vrátit, ale pak se dohodlá a dotkne se jeho hýždí. Vklouzne prstem dovnitř a musí se ovládat, aby do něho nepronikl hned. Zaslechne zasténání a zarazí se jestli ho to nebolí, ale snad už tentokrát ne.
„Kdyby...“
„Jestli takhle i válčíš...dělej!“ vyhrkne už Lucius. Ignáciovi se zableskne v očích. Vytáhne prst a pomalu začne pronikat do těla Luciuse. Uslyší zasténaní a přestane. Vyklouzne a opět se zasune. Cítí takovou slast jak je v něm sevřený. Drží ho pevně a přemýšlí jak by bylo to pro oba lepší, jak by šlo změnit pozici, ale teď jen prahne po uvolnění. Začne se v něm pohybovat. Pomalu a vychutnává si to. Ne chce víc a přetočí ho na záda. Roztáhne mu drsně nohy a vklouzne do něho aniž se stará jestli ho to bolí nebo nebolí. Žilami mu proudí chtíč a chce jen dosáhnout supokojení. Vidí jak se Luciusovi rozšiří zorničky, ale jen ho obejme kolem krku a sevře kolem pasu. Rozkoš. Proč jen zakazuji milování? bleskne mu hlavou a dál ho tiskne k sobě. Teď už ho ani moc nezajímá Luciova rozkoš. Chce jen svoji a chce se v něm ztratit. Drží ho pevně a nevšímá si co se děje kolem něho. Dívá se do jeho modrozelených oči v kterých vidí jen touhu stejně jako on vidí v jeho. Pohybuje se rychleji a vzdáleně slyší jeho sténání a svůj sípot. Cítí vůní jejich milování, ale ignoruje všechno. Jen se uspokojit. Sebe i jeho za jakoukoliv cenu. Ještě a ještě a nakonec vykřikne. Cítí jak jeho semeno proudí do těla Luciuse. Skloní k němu hlavu a dívá se do jeho obličeje. Políbí ho něžně a lehne si na jeho tělo. Lucius ho pořád svírá kolem beder.
Zůstane tak napořád. Nic se tomu nevyrovná. Nadzvedne se a znovu ho políbí. Líbá ho až ucítí jak Lucius natáhne nohy a pustí ho. Vyklouzne z něho. Obejme ho a neví co říct. Co se říká v takovém případě?
„Luciusi co se říká po tak nádherném prožitku?“ Vidí jak Lucius zamrká překvapením.
„Ještě jsem se tak v životě nenasmál jako s tebou.“ Rozesměje se. Pohladí ho. V téhle chvílí má pocit, že ví víc než Ignácius. „Co se říká? Nevím. Někdy jen odejdeš z lože, někdy řekneš, že to bylo skvělé a někdy jen vedle toho druhého usneš, nebo...“
„Dost Luciusi. Bylo to nádherné. Nikdy jsem nic takového nazažil a mám chuť znova.“ Ignácius se na něho podívá zamilovaně. Prstem obkreslí jeho tvář. Pátrá jako tehdy on po jeho rysech a vtiskává si hmatem všechny nedokonalosti a dokonalosti toho nádherného obličeje. Chtěl by tady zůstat navždy daleko od lidi a nevracet se už tam. Neví co se říká a jestli by měl něco říct. Ucítí ruku na svém těle a přetočí se. Dívá se do kouta chaty a nechává Luciuse, aby ho hladil.
„Je to tady tak zoufale male.“Podotkne Ignácius. „Chtělo by to prostor. Hodně prostoru. ..“ dumá nad tím. Lucius se usmívá.
„Pochybuji, že tady seženeš palác a já na to nemám.“ Ignácius se přetočí a dotkne se jeho hlavy. Vezme do ruky pramen vlasu a promne ho. Přivoní k němu.
„Tohle jsem tehdy chtěl udělat. Dotknout se tvé pokožky, zjistit hebkost vlasů...“ pátrá v jeho tváří po úsměšku, ale nevidí ho.
„Jsi básník pane rytiří?“ Lucius lehce odpoví a dívá se do jeho tváře. Nikdy by nevěřil, že láska může být taková...
„Kdepak jen zamilovaný rytíř. O čem přemýšlíš, Luciusi?“
„O tom, že jsem netušil, že láska je tak divoká a ...“ Ignácius pozoruje jak se červená.
„Lehni si na mně“ požádá ho Ignácius. Lucius zamrká.
„Proč?“
„Abych mohl citit tvoje tělo a lépe tě hladit, hlavně ...“ sjede mu rukou na hýždě k rýze a pohladí. Cítí jak je opět vzrušený, ale snaží se držet na uzdě. Přejíždí rukama a vnímá jeho nahé tělo na svém. Nohama ho pevně obejme a přitiskne ještě blíž.
„Příjemné. Netušil jsem, že někdy tak budu s mužem a ještě...“
„Psst. Už jsem ti přece řekl, že tě chci a když jsi tady stál za dveřmi.. já...“ Ignácius se odmlčí.“Jestli se nechceš milovat vyprávěj mi o své rodině a já ti řeknu něco to málo o řádu. Pokud chceš a co budeme dělat zítra, dnes? Mám v tom zmatek“ Snaží se ignorovat své vzrušení, ale má pocit, že chce..
„Je mi líto, ale právě se hovor odložil na neurčito“ Ignácius mu šeptá do rtů.
„Ignácie...“
„Ještě. Ani nevíš jak mně to vzrušuje, Luciusi.“ Tře se o něho tělem. Lucius zašeptá „Ignácii, Ig..“ plní jeho žádost, ale slova zaniknout v polibcích.
Venku zafrká kůň a otočí se k návštěvníkovi, který leží na mýtině. Je černý jako samotné peklo a rozhliží se kolem. Kůň zná toho návštěníka a je klidný. Obrovská černá nestvůra vstane a přibliží se k srubu. Je vidět jak větří a oči tiše září. Obrátí se a odkluše jak zpozoruje první paprsky světla prodírající se noci.
Ignácius otevře oči a ponoří se modrozeleného pohledu Luciuse. Už nikdy neuvidí moře, ale podle vyprávění má stejnou barvu jako pohled. Nevadí mu to. Má svoje moře v jeho očích. Lucius vidí jak jeho oči zněžní něčím čemu nerozumí. Ignácius ho políbí.
„Dobré ráno Luciusi.“
„Dobré ráno!“ řekne rozpačitě Lucius. Ignácius se zasměje.
„Ještě jsem si nezvykl, že někoho mám takhle v náručí. Ani nikdy jsem nechtěl, ale to je.. utekl jsem odsud jako bych měl za sebou démony a stejně jsem se vrátil. Vrátil k tobě. Jsem rád, že jsi tady. Tak nesmírně rád.“ Zamyslí se jak to vše bude. Chce vstát a odhodí pokrývky. Jeho pohled sklouzne na jejich těla a zasténá. Zavře oči.
„Ignáciusi je to něco?“ Zeptá se starostlivě Lucius. Ignácius otevře oči a polkne. V noci se s nim miloval ještě dvakrát a pořád má pocit, že nemá dost. Stačí jen si vzpomenout na dotek, polibek a jeho tělo reaguje.
„Už chápu ty studené koupele u nás v Řádu.“ Vyskočí z postele ignorujíc naprosto vše. Lucius sklouzne k jeho penisu.
„Jaké studené koupele?“ Dívá se na jeho vzrušení a nechápe proč tam stojí v tom chladu nahý.
„Studené koupele. Ano vyjedu si k řece a bude vše v pořádku. Chci tě Luciusi a a... počkej to nemu...“ ale zanikne a zasténá. Stojí v srubu a před ním klečí Lucius s šibalskými ohníčky v očích.
„Když už hřešíme tak aspoň důkladně, ano.“ Vezme ho do úst a Ignácius mu vyjde vstříc bedrami.
„Je to lepší?“ Smlsně se olízne po chvilce Lucius a vstane.
„O hodně lepší. Přece jen si tu studenou koupel nebudu muset dávat asi tak často. „ Přitáhne si ho do náruče a potěšeně vnímá jak k němu krásně zapadne.
K večeru stráveným v chatě odjedou do města. Jedou noha co nohu mine a někdy mlčí a někdy si povídají. Ignácius vypráví o životě v u nich na hradě a ukazuje kříž. Mlčí o jeho vlastnostech a jen s tichou radosti se dívá na jasně červený kámen uprostřed kříže. Lucius vypráví o matce, dvou sestrách a bratrovi. Mlčí o tom nejmladším. Dorazí na dohled města a stojí.
„Pojedu první. Chtěl bych“ řekne Ignácius“ to vykřičet do celého světa. Chtěl bych být s tebou na veřejnosti. Chtěl bych...“
„Ne je to lepší.Těším se až tě uvidím. A lidé ve městě, víš Ignáciusi nejsou nakloněni fyzické ne to ne jakékoliv lásce. Možná je to tím, že je to poutní místo, možná něčím jiným...jeď už, ano.“ Stojí a dívá se jak Ignácius pobídne koně a bez otočení jede k bráně. Miluji ho. Nevím proč, nerozumím tomu, ale chci být snim po zbytek života. Možná bychom mohli odsud odejít, ale nejdřív musím zajistit ještě jednu věc. Pak snad... ne bude souhlasit a oba zmizí z toho proklatého města. Pobídne koně a jede k městské bráně. Už se zavírá jak se bliží soumrak a noc, ale on často se vrací pozdě. Stráž zadrží bránu a on jim hodí váček s mincemi. Projede městem a přemýšlí kudy jel Ignácius, co v klášteře dělá.
Kudy pojede a kde bydlí? Pojede tudy nebo tamtou uličkou a jak je to u něho doma? Snad jednou se tam podívá. Chce s nim pokud bude Bůh milostiv zůstat celý život. Citil tohle i Austin k své lásce? Chtěl s ni zůstat po celou dobu? Asi ano. Ne asi určitě. Vzpomene si na krátkou noc podle něho a den, kdy spolu strávili. Tak krátce. Nejraději by ho nepustil z postele tři dny a tři noci a jen se snim miloval. Je snad nemocný, blázen? Neví, ale našel něco co mu celý čas chybělo a nevěděl o tom.
Zaklepe na bránu kláštera. Bratr Benedict. Proč je tady? Co od něho chce? Nemá ho rád a cítí k němu antipatii. Nejraději by tady nepobýval, ale nemůže to udělat. Cítí tady cosi podivného. Už od té první noci.
„Chce s Váma mluvit otec představený“ Tiše řekne bratr Benedict. Ignácius hodí pacholkovi uzdu a následuje bartra Benedicta. Má z něho husí kůži.
Přepychová pracovna a vzpomene si na prostou a jednoduchou u nich doma. Za stolem v bohaté říze sedí přerov kláštera. Přijde k němu a poklekne na koleno. Políbí prsten na ruce. Vstane a sedne si do židle.
„Vítejte zde u nás bratře Ignácius.“ Úlisný jako had.“Je mi líto“ slyší dál Ignácius“že jsem Vás nemohl přivítat osobně, ale povinnosti mně od tohoto potěšení odváděli. Jak se má bratr Austin?“ Sedne si a odstrčí nějaký pergamen.
„Dobře. Pověřil“ stejně nic jiného nechce slyšet. Ty jeho baziliščí oči, brrr“ mně tady posláním a znáte povinnosti. Jsem nadšený, že mohu pobývat v tak nádherném městě. Bohužel“ protáhne obličej „nevím jak dlouho tu zůstanu. Nejraději bych se vydal na cestu s nějakou karavanou, ale nemohu si vybírat. Krásné město a nádherný chrám. V úžas mně uvádí Vás sbor. Něco tak nádherného jsem neslyšel ani v Toulusu, v Paříží. Uchvátil mně.“
„Děkuji je to práce nás všech.“ Aspoň teď řekl pravdu, i když neupřímně. „A sbor. Ano to máte pravdu. Jezdí si ho poslechout z daleka. No nebudu Vás bratře zdržovat od povinnosti a ještě něco. Kříž máte schovaný, že.“ Ignácius zadrží dech. Ta jeho touha v jeho hlase.
„Ano mám. Děkuji moc za skvělou vaší pohostinnost. Budu ji chválit všude kam se dostanu. Stejně tak i město a chrám s jedinečným sborem.“ Dívá se jak se ten had usmívá a přikyvuje a oči opata jsou studenější než ocel meče.
„Tak můžete jít.“ Ignácius se ukloní a odejde. Tak a má to za sebou. Bazilišeka s hadem. Už je pozdě, ale přece snad Gregory nespí. Dojde k jeho cele a zaťuká.
„Nech dveře otevřené Ignácii“ poprosí ho Gregory a on udiveně to udělá. Pak mu to dojde a zrudne.
„Nebyl jsi tady přes noc.“Gregory leží v posteli a pije čaj. Ignácius se změnil. Vyzařuje z něho štěstí. To je tady moc nebezpečné. Chce mu to říct, ale nakonec neřekne. Nechce to co se mu stalo a bylo to něco krásného pokazit.
„Zdržel jsem se venku a přespal v jedné chatrči. Je ti lépe?“ Ignácius mu upraví pokrývku.
„Lépe ano, ale vzal jsem si bylinky na spaní a raději běž.“ Chce dodat ať tak nezáří štěstím, ale opět to neudělá.
Dny ubíhají jak splašení koně a Lucius s Ignáciem se scházejí kde se dá. Projíždějí se tryskem po okolí, loví a tráví spolu víc a víc času. Nikdy by nevěřil, že štěstí je tak krásná věc. Povídají si nebo jen leží spolu v náručí a Ignácius hýčká Luciuse. Neví proč, ale má tušení, že ho tíží něco těžkého, něco o čem mu nechce říct. Je trpělivý a snad jednou mu to řekne.
A zatím co jejich štěstí pokračuje a oni jsou slepí vůči okolí, městem a lidskými srdci se nese nenávist, žášť , zloba a závist. Tiše a nenápadně je přiživována štěstím těch dvou. Netuší, že jejich štěstí je až přilíš nápadné. Že jim září z oči, z těla, z řeči jen jak se dívají na svět, že je vidět a lidi to nesnesou, že někdo je šťastnější než oni. Ani netuší, že rozežírají duše, které nenávidí a v jejichž srdcích bují semínko zloby nenávisti a touhy. Netuší, že je sledují nejen pár zářicích oči, které je hlídá, ale páry oči doutnající zlobou, nenávisti. Štěstí , které je trnem v oku mnoha lidi, kteří jsou nespokojení. A pohár nenávisti, který je živen tolika srdcemi se plní každým slovem, každou jedovatou kapkou pronesena jazykem nenávisti, chtivosti.
A oni dva si toho nevšímají.
Čas letí a město je čím dál pobouřenější a dychtivější potom zničit něco krásného. Nikdo netuší, že ve městě jsou lidé, kteří baží po moci, po bohatství, po něčem co nemůžou mít a ti lidé sledují Ignácie a Luciuse nenávistnými pohledy plné hořkosti, zášti. Hoří jim v srdcích a přemýšlejí jak je zničit. Zničit, tak aby už tady nebyli a nepřekáželi jim v jejich plánech. Utrousí slovíčko sem a slovíčko tam. Našeptávají duším, které jsou méně bohaté, méně šťastnější než ti dva. Pohár se pomalu plní a kapka za kapkou přibývá. Město žije a pod ním jsou emoce, které rozežírají město na holou pravdu.
A oni si nevšímají slidivých oči.
Semínka nenávisti zasetá první návštěvou Ignáciuse a zasetá vraždou dávno předtím začínají pomalu kličít městem jak plevel a zachycovat se srdcí lidi drápky. Pomalu, ale jistě kolem se nich stahuje síť, která je má spolknout a nepustit. Rozemlít, aby někteří dostali co chtěli a druzí iluzi, že konečně budou šťastnější když zničí štěstí jiných. Neuvažuji jen vidí jak projíždějí městem, hlasitě se smějí a nezajímá je trápení jich kolem. Jako by byli jen oni dva. Městem se plouží stíny, které nemají nic na práci než sledovat poslouchat a trousit řeči. Stíny, které věrně slouží duším bažícím po smrti Ignáciuse a Luciuse. Jaká to přiležítost zbavit se těch dvou. Město sleduje a město netrpělivě čeká. Pohár pomalu přeteká a kapka neštěstí stéká přes hranu a klouže dolů.
A pro ně opravdu neexistuje nic jenom oni dva. Ignácius vypráví příběhy a Lucius mu brnká na loutnu. Sedí u ohně v domě Luciuse nebo se milují v chatrči na mýtině. Bratr Gregory pozoruje Ignáciuse a dojde mu co se děje a nemá odvahu mu říct ať odejde. Jeho společnost je jediná radost, kterou má a jednoho dne, když spěchá chodbami kláštera zaslechne ...
„Chatrč dnes v poledne. Určitě, bratře „ ale zbytek mu zanikne. Zbledne a dojde co se asi stane.
Pozdě.
Pohár je plný.
Kapka sklouzla dolu. Čeká. Netrpělivě čeká na znamení, aby spadla roztříštíla se na kapičky zloby. A ono přichází...
Slunce je vysoko na obloze, když skupina lidi se bliží k mýtině na které je chatrč a u ní dva uvazaní koně.
„Hřích!“ vykřikne někdo ze skupiny a nenávist ostatnimi se vzedme jako vlna, která je stále mohutnější, nenasycenější a nenebezpečnější.
„Hřích na ně! Upálit!“ vykřikne někdo a zvedne nad hlavu klacek, který po cestě zvedl..
„Ne!“ zahřmí vážný hlas v kutně. „Nejsme barbaři a bude soud. Ať všichni vidí a ponaučí se.“ Vystoupí bratr Benedict. Klidný a rozvážný. On vede skupinu lidi, kteří byli ochotni se postavit jim dvou, kteří sami nešťastní nesnáší štěstí u jiných.
Všichni se připlíží ke dveřím a jeden z nich je prudce otevře. Ztůstanou strnule stát, když uvidí a kožešině v objetí dvě nahá mužská těla osvětlena slunečnimi paprsky. Na rtech jim pohrává úsměv. Jsou jako jeden a oni je vnímají jak celek. Krása, ale i ta krása v nich vyvolá zlobu a závist. Nesnášejí krásné neboť sami žiji v bídě a ubohosti. Proč jiníí můžou mít to a oni ne?
„Hřích!“ vykřikne jeden z davu a pohne se kupředu. „Smilstvo! Hřích! Zabít!“ Ignácius se s Luciusem probudí a nechápavě se dívají po lidech. Co tady chtějí? Včera byli na lovu a vyčerpaní usnuli v zajetí milování. Pořád nevěřícně se se dívají na dav lidi, kteří na ně hledí rozzlobeně. Ignácius hodí kožešinu Luciusovi, aby ho chránil přes těmi krvelačnými pohledy a horečnatě přemýšlí. Je pozdě, ale on slíbil, že bude Luciuse chránit stejně jako řád. Postaví se a stiskne nenápadně rameno Luciuse. Pokud bude chytrý...
„Co tady chcete?“ Optá se přísně Ignácius.
„Porušili jste zákony. Oba dva budete souzeni a potrestáni.“ Benedict vystoupí do popředí. Ignácius by nejraději toho služebníka Božího, který vede ty ovečky k jeho potrestání, něco řekl, ale chápe svoji situaci. Snaží se udržet jen kvůli Luciusovi.
„Nepatřím už k řádu, bratře Benedicte“ Lucius zalapá po dechu. Ví, že to není pravda. Proč lže? „Zač mně chcete soudit? Nebo nás. Lucius je nevinný.“
„Nevinný. Leží tady s Váma a smilnil s vámi. Chlípnost je vidět na Vás i na něm.“ Vyštěkne na Ignáciuse. V hase mu zní pohrdání.
„Omámil jsem ho a použil vše co jsem se naučil u Saracénu.“ Chladně jim oznámí Ignácius. Stojí nahý uprostřed chatrče a stejně nikdo nemá odvahu se ho dotknout.
„Čáry!“ Někdo vykřikne. „Ježíší Maria. Chraň nás Bože!“ Dělají znamení kříže.
„Takže se přiznáváte k čarodějnictví?“ Bratr Benedict si v rozpacích odkašle. Tohle nečekal.
„Ano. Lucius byl donucen k tomu jednání, k smilství se mnou a za nic nemůže.“ Hrdě prohlásí.
„Chráníte ho Ignáciusi. Svého milence! Jste bezbožník a budete souzen naším koncilem. A on taky.“ Benedict neví co dělat. Ignácius zavře oči. Je konec. Jestli ho odvedou do města bude konec. Chce se podívat na Luciuse. Dotknout se ho říct, že miluje. Nemůže si to dovolit, ale on, on musí přežít. Bude nejspíš upálený, ale Lucius se zachrání. Musí se zachránit. Jeho láska. Slyší jak se obléká.
„Oblečte se obviněný Ignáciusi.“ Ignácius se obleče. Neotočí se na Luciuse. Nesmí dát najevo jak ho to bolí a jak mu na něm záleží. Musí zůstat v tom přesvědčení pevný jako skála. Jsou spoutaní a vedení, spíš popohánění. Je slyšet nadávky a různé řeči. Někteří po nich občas hodí a on přemýšlí proč jsou tak rozzlobení. Přece tohle i když je zakázano ... Neví co si o tom myslet. Cítí vedle sebe Luciuse a želí toho že se vrátil, že přišel nazpět. Ne zakroutí v duchu havou. Želí jen jednoho, že to vše bylo tak krátké. Měli odejít už dávno, ale Lucius... chtěl tu zůstat dokud nezjistí jednu věc a teď neudělá už ani to.
Někdo po něm opět něco hodí, ale stráž se jen zamračí a nechává viníka být. Přece je to čaroděj a ti stejně zemřou. Ignácius už vidí město a rozezlené občany města. Všichni jsou seskupení u městské brány. Vepředu jsou nejdůležitější představitelé města a církve. Ignáciovi zatrne. Soud teď hned? Nedají jim čas. Proč? Co se to tady děje s tím klidným městem? Podívá se po Luciusovi. Je tak klidný. Neuvědomuje si co se může za chvilku stát? Je mu smutno u srdce a neví proč. Pláče a nedává to znát najevo a má strach. Tak velký strach o Luciuse. Ne o sebe, ale o lásku, kterou slibil chránit. Pohlédne na medailon. Je červený. Oči mu tiše zazáří. Nezklamu tě Luciusi, nezklamu řád, otče.
„Zde obviněný Ignácius se přiznal k čarodějnictví, a že Luciuse de Charny omámil a zneužil. Proto...“ Bratr Benedict nedokončí předem připravený proslov.. Davem projede vzrušení.
„Lež! Souhlasil a rád se s nim smilnil!“ Ignácius pozná hrubý hlas bratrance Luciuse. Otočí se k bledému Luciusovi. Jeho oči... miluji tě navždy mu říkají smutně. Neví jak se jmenuje ten bratranec, ale jeho hlas se mu vrývá do paměti jak rozžhavené železo.
„Smilstvo. Je to zakázané! Zabijte ho!“ Vykřikne bratranec, vezme kámen a s rozmyslem ho hodí. Lucius se pod ním zapotácí a Ignácius se zhrozí. To přece nemůžou udělat. Je to tak barbarské. Chce přiskočit k němu a chránit ho svým vlastním tělem, ale je stržený strážcem a pouta na rukou se mu zaryji do zápěstí. Nevšímá si bolestí a jen se bezmocně dívá jak na Luciuse dopadá jeden kámen za druhým. Rozhlédne se po nenávistných a zkřivených lidských tváří. Vidí v nich zášť a semínka všecho co spiklenci zaseli.. Klesne na kolena a nevěřícně se dívá jak lidi.. ne jsou to zvířata . s pokřivenými obličejí zlobou házejí na Luciuse kamení. Jeden, druhý. Lucius se shoulí na zem před bránou. První krev a jekot, jak spatří krev. Dav to ještě víc rozvášní a další, kteří se drželi zpět vezmou vše co jim přijde po ruku a hází na něho. Kamínky, klacky, bláto. A nikdo nic neudělá nic proti tomu neřekne. Všichni kdo nehází se dívají jak teče krev. Lucius zvedne hlavu a něco jeho rty šeptají. Neslyší co a pak jeho hlava bezvládně klesne na zem. Už nikdy neuvidi jeho modrozelené oči. Jsou zalité krví. Už nikdy neuvidí svoje moře.
„NEEEEEEEEE! Prosím!“vykřikne Ignácius a trhá pouty, ale marně. Dívá se jak Lucius leží ve vlastní krví a nehýbe se. Je konec a na ničem už mu nezáleží. Nemůže tomu uvěřit, že jeho láska je pryč. Mrtvá. Ještě před chvilkou se těšil z objetí, z toho jak ho držel ve svých rukách, díval se na usmívající obličej a hladil jeho hebké vlasy a teď tady leží v krví, zablácený a mrtvý...Skloní svoji hlavu a tiše vykřikne do prostoru. NEEEE a jeho rozhodnutí letí krajinou jako vlna. Vše kolem zmlkne a sešeří se jak rozhodnutí bylo vyslyšeno.
POMSTA.
Udělá vše proto, aby se pomstil. Pomstí ho i když neví jak
„Patřím k řádu a jako takovém zákonu mně smí soudit jen Řád!“ Ignácius hrdě vstane, ale uvnitř křičí a řve bolestí. Ti kdo u něho stojí vidí jen studené oči. Vstane a nehybně stojí před svými soudci, vězniteli a katy zároveň. Nedívá se na Luciuse, na jeho tělo jinak by se mohl zbláznit. Až pak, když vezme jeho tělo a pohřbí ho ne tady, ale jinde si dovolí smutek. Nejdůležitější je...
„Ne.“ Odpoví biskup, který stojí v popředí. Jeho oči chladně hledí na rytíře a kalkulují. „Přiznal jste se k čarodějnictví a jako takovému přiznání musíme věnovat co největší pozornost. Budete vyšetřován a vyslýchán. Vezměte ho dolu k mistru práva útrpného.“ Všichni vydechnou. Právo útrpné a na představitele církve. Ale není z jejich města. Nikdo se už nepodívá na tělo ležící na zemi. Ignácius si ho nevšímá a v duchu uvažuje.
„Biskup...“
„Nemáte právo mně oslovovat. Umlčte ho.“ Stráže se na něho vrhnou a Ignácius vztekle je dohodí. „Půjdu sám.“ Hrdě vykročí. Někdo po něm plivne, vykřikne, ale on je k tomu všemu hluchý. Ví co ho čeká. Útrpné právo má čtyři stupně. První je výslech a psychický nátlak trvající tak dlouho jak vyslýchající uznal za vhodné. Druhým stupněm pokud se k tomu dostal je použití různých nářadí k vyvolání bolestí například palečnice. Třetím jsou španělské boty a čtvrtým skřipec, kdy se tělo natahovalo. Mohlo se použít i pálení a dalších věcí nutných k přiznání obviněného. Zesmutní. Lidé jsou tak vynálezaví v tom jak druhým působit bolest. Nikdy nechápal jak někdo vydrží tolik mučení, ale on to vydrží. Vydrží všechno jen, aby se odsud dostal a pak se pomstí. Pomsta přisluší bohu, ale on začíná věřit, že snad není. Ne Bůh existuje okřikne se. Jen lidi jsou .. a dál to je už smrt a vyslýchající může pokračovat tak dlouho jak chce. Vlastně dokud nezíská pravdu. Ale on bude chránit tak jak slibil. Chránit řád a .. polkne. Nesmí dát najevo slabost před tím davem, který ho nenávistně sleduje. Jde hrdě i přes to, že občas někdo po něm něco hodí a pak křik dětí. Výrostci jsou horší než dospělí a ženy. Tolik nenávisti v těch nádherných bytostech. Ne teď už si neumí představit ženu jako krásnou a křehkou bytost, když viděl jak berou kámení a hážou možná víc než muži. Pro něho zůstane jen Lucius nikdo jiný.
Dojde k místnímu vězení a zároveň mučírně vše v jednom. Nikdo moc tady dlouho nezůstává. Rozsudky jsou vykonávány ihned a podle práva. Je hozený na špinavou slámu. Vyškrábe se na nohy a opře se o stěnu. Za chvilku do místnosti vrazí drábové a drží ho. Další mu sundá vše drahocenné a jako první kříž. Ignácius ho klidně nechá. Stejně se k němu vrátí. Tak to mu přece řekl otec Austin. Za chvilku je jen v kalhotech a košili. Nedělá si iluze kde skončí jeho skvělé zbraně, kůň a zbroj. A kříž nejspíš skončí u biskupa nebo opata v klenotnici. Povzdechne se a rozhlédne se po kobce. Moc pěkná jen co je pravda. Nikdy si nemyslel, že tak skončí. Otřese a zavře oči. Chce se mu plakat, ale nemůže. Teprve teď na něho doléhne celá krutá pravda. LUCIUS JE MRTVÝ. Už nebude ho hladit, už nikdy nepolíbí jeho sladké rty a nikdy se na něho neusměje s šibalskými ohníčky v očích. Proč? Proč to vše? Nemohli je nechat být? Kousne se do rtů, aby nezačal křičet bolestí a smutkem. Otočí se ke zdí a shoulí. Nevnímá nic kolem něho. Chce jen aby ho nechali být s jeho samotou. Lucius, Lucius si opakuje dokola a uvnitř sebe křičí, aby nekřičel na celé kolo. Sám, opět sám. Jako předtím.
A ani to mu není dopřáno a je vyvlečen ještě ten den ze zamřížované cely a vláčen před soudce.
Pospišílí si, pomyslí pochmurně. Zírá na ně a pořád nechce tomu věřit, že se to vše stalo. Ještě ráno se s Luciusem milovali a pak jen si leželi v náručí, šeptali něžnůstky dokud neusnuli... zacloumá pouty. Snaží se před nimi vypadat neohroženě a jako člen řádu, ale vnitřně je rozsypán na malé dílky vzpomínek.
„Ignáciusi jste obžalován z čarodějnictví. Jelikož jste nejdřív se přiznal a pak popřel svoji účast k čarodějnictví a čarodějným obřadům budete vyslýchán...“ Ignácius si pomyslí kdy to asi řekl, ale ví, že útrpné právo je právo hluché. Tady vládnou soudci s mistry popravčími. Někdo se k němu nakloní a podá mu pergamen. Soudce se sotva mrkne na pergamen.„.. budete odsouzen ke stům ranám bičem.“ Soudce se odmlčí. „Nechápu jak .. jak“ nemůže to dostat ze sebe.“ Pošpinil jste vše co církev učí. Jste smilník, hanobitel jste to nejhorší z nejhoršího. Jste odpad a špína. Fuj!“ ostatní horlivě přikývuji. „Hnusíte se mi. Jste ohavný a spáchal jste nejohavnější čin jaký syn boží se může dopustit. Kdyby nebylo zákonu nechal bych vás uvláčet koním a upálit za živa.“ Rozholí se. „Sodoma Gomora je vedle Vás nic. Jste ten nejodpornější tvor na zemi jaký existuje.“ Uklidni se. „Mistře pusťte se do toho a nevynechte žádnou ránu!“ přikáže mu zpupně a posadí se do křesla. Ignácius se pod tím proslovem ... každé slovo se od něho odráží. Ne on, ale oni jsou ti, kteří zhřešili. On snad jen tím, že moc miloval. Ne hřích není milovat. Soudci se na něho dívají s nenávisti. Je tak hrdý, tak...
„Očištěte ho od všech hříchu!“ pronese další v černém taláru. Ignácius se po něm podívá. Jak rádi dělají svoji práci, ale to už je přivazán ke kruhu a zády k soudcům. Ignácius sevře rty. Sto rán. Dá se to vůbec přežít? V očích mu zahoří. Musí, musí se pomstít. Musí... sevře je ještě víc jak první rána dopadne na záda. Má co dělat, aby nevyl bolestí. První rána, druhá u dvacaté přestal počítat. Neví jak je dlouho u toho kruhu. Minutu, hodinu, den? Vše mu splývá do krvavé mlhy před očima a jedné tváře, která tam je a drží ho. Lucius.
„Kdy už začne?“ Šepot který nevnímá.
„Jednotvárné. Mistře...“ Další rána.
„Je odolný, páni soudci, ale sto ran ještě nikdo nepřežil.“ Uklidňuje je mistr popravčí v černém a červeném. V ruce má bič a už i jeho začíná unavovat nehybnost a hlavně tichost postavy. Je tak... Přejde k němu a zvedne mu hlavu. Rty má krvavé jak se do nich kouše, ale nic nevysloví.
„Pes!“ vztekle si uleví a vztek mu dodá síly. „Padesát jedna“ Řekne druhý. „Jdu domu. Jsem z toho dívání tak unavený.“ Ostatní nic neřeknou a jsou přilepení na postavě, která už jen visí a ne stojí a přece je ticho. Ticho, že je jen slyšet svistot biče a nic jiného. Dívají se jak dopadá jedna rána za druhou na záda, kde už není kůže, ale jen maso. Mistr vyleje na záda vodu a oni uvidí jak se tělo vzepne. Přistoupí k němu a zvedne hlavu.
„Omdlel. Mám pokračovat?“
„Ne chci ho slyšet křičet. Prosit o smilování. Dejte mu cokoliv a udělejte vše proto ať je vzhůru!“ Přikáže hlavní soudce v černém taláru. Jeho oči hoří prožitou rozkoší z mučení a z krve, která teče dolů na kamennou podlahu posetou slámou. Ostatní vypadají stejně. Kdyby mu to stav dovolil sám by vzal bič a ujal se té role. Zvednou se a jdou se najíst. Ignácius visí na kruzích a nic nevnímá. Neví o tom jak je opět na něho vylitá voda a mistr popravčí se ho pokouší probudit nebo spíš vzkřisít.
„Luciusi.. jsi to ty..“ natahuje ruce po postavě. Ta se usmívá a odchází. Otáčí se a mává, kyne mu někam, ale on tam nemůže. Bolest... nadechne se a ucítí chuť krve. Něco mu klouže krkem do žaludku. Zakašle a z očí vytrysknou slzy.
„Dobrý! Dojděte pro ctihodného soudce.“ Přikáže pacholkům. Chytne Ignáciuse za vlasy a podívá se mu do očí. „Nechápu. Nerozumím tomu, kde.. jak. Nikdo nevydržel.“
„Pomstím se. Musím.... Lucius“ Ignácius vydechne a oči mu září. Kat se pokřižuje a pustí ho. Hlava mu spadne na hruď a Ignácius se usmívá. Ano pomstí ho. Jeho tělo nebo duše, ale pomstí se jim. Teď už si je jistý.
„Kolik ješ.. ran?“ zasípá a polyká svoji vlastní krev.
„TOLIK!“ Kat vykřine směsi nepochopením a zuřivosti a jakousi úctou. Ještě žádný vězeň si nedovolil mu vzdorovoat jako tento. On je tady nejdůležitější, z něho jde strach a nikdo se mu nebude vzpírat. Jsou to jen nuly v jeho rucích a bič dopadá na jeho záda s železnou pravidelnosti. Nebude už nikdy nebude ho zesměšňovat. Jeho postavení..švih..další rána...
A Ignácius se usmívá. Je mu vše jedno. Přestal cokoliv cítit. Je mu to jedno, ale přísahu splní. Splní co slibil a pomstu vykoná. Je jedno jak.
Soudci i kat nechápavě a s nevolí svírají rty. Vždyť už musí být mrtvý a on zatím nevydal ani hlásku. Ještě jedna a poslední.
„STO!“ vydechne kat. I on je unavený. Přistoupí k Ignáciovi a zvedne jeho hlavu.
„Pom...“Kat slyší sotva slyšitelný šepot, pustí ho a ustoupí. Klekne si a pokřižuje se. Nerozumí tomu. Nechápe to. Soudci povstanu a nevěřícně se dívají na tělo u zdi. Nevěří tomu a přece to tak je. Ne to nedovolí.
„Na kříž kate a před bránu.“Vybuchne už jeden z nich, přistoupí k Ignáciovi a opatrně do něho šťouchne. Žije!
„Je noc, pane“ odváží se říct kat.
„To je jedno. Nevydrží to. Musí zemřít. Nedovolíme, aby se někdo... tak odporný tady roztahoval. Ať ho sežerou vrány!“ vykřikne už rozlobeně a odejde z místnosti. Ostatní za ním. Kat pokrčí rameny. Stejně už je mrtvý a oni ho platí.
„Nic proti tobě“ mumlá“ ale máš můj obdiv. Nikdo ještě to nevydržel. Jenže mně platí a platí slušně. Takže teď vezmu tvoje tělo a pověsím ho na kříž. Nedělal jsem to... „ uvažuje“ nevím hodně let. Položí tělo na zem. „Víš je zbytečné s tebou optarně zacházet a máš štěstí jeden použitelný kříž tady mám. To zas bude fuška. Vykopat díru tebe přivázat.. už jsem to nedělal dlouho.“ Zafuní“ a budu muset najmout pomocníky a rozdělit se snimi o odměnu. Nevíš ani jak je těžký život mistra popravčího.“ Zvedne se a odejde. Ignácius osamí.
Ignácius leží na podlaze a má pocit, že už je konec. Ne musí vydržet, musí, vydržet až pro něho přijedou. Zavře oči a tiše se modlí. Neuvědomuje si, že od smrti ho dělí jen tenounká nitka. Necítí jak ho zvedají a někam nesou. Nevnímá nic a občas upadne do bezvědomí. Neslyší klapot koňských herek u povozu. Neslyší nadávky pomocníku a kata, který dohlíží na vykopání díry. Nevnímá jak ho přivazují ke kříží provazy a nakonec zvedají křiž před městskou bránou. Kat s pomocníky se na něho naposled podívají a pak vjedou zpět bránou do města. Nikdo už si ho nevšímá až na stráž, která po něm občas mrkne. Teprve ranní paprsky , které dopadnou na jeho tvář ho trochu proberou.
„Spěchejte“ zašeptá těžce Ignácius a její hlava opět tiše spočine na hrudi.
Dusot koní rozrývá zemí a krajinou letí dvacet rytířů v šedých pláštích. Koně sípají a oni je popoháněji k většímu úsilí. Ve předu jede muž v bílém plášti, plně ozbrojený. Tváře jsou zachmuřené. Letí krajinou a všichni jim jdou z cesty. Kopyta koní rozrývají cestu a ruce pevně svírají uzdy. Šedé pláště vlají ve větrů a dech vytváří koutouče páry. Letí tiše a hrozivě vpčed ničeho si nevšímajíc. Hlad, únava nic pro ně neznamená a jen slyší volání.
Zastaví se na kopci a polední slunce je ozáří. Odrazí se od zbroje a mečů. Jdou pozdě. Koně frkají a hrabou kopytama. Drobným klusem vyrazí k městu. Je to dva dny co je otec Austin vyzval, aby sedlali a od té doby všichni skoro uštvali koně. Krmili je z ruky směsi pšenice a vína jen, aby vydrželi. A po necelých dvou dnech jsou tady.
Koně neklidně frkají a všichni sjedou dolu k městu. Zastaví se před křížem. Od města je pozoruje stráž a začínají se rojit lidi. Nechápavě se dívají na dvacet rytířů v šedých pláštích. První z nich sestoupí a pokyne ostatním. Seskočí a přistoupí ke k kříží, pokleknou a pokřižuji se.
„Dolu!“ rozkáže postava v bílé. Dva z nich vytasí meče a podetnou kříž, zatímco další ho drží.
„Co to děláte?!“ Někdo vykřikne někdo z davu. Otec Austin v bílém se k nim otočí a udělá několik kroků.
„Zmizte než to tady vypálím!“ jeho oči jsou studené jako peklo. Bratr Taurinus mu položí ruku na rameno. Austin se otočí a on vidí slzy v očích. „Proč Taurinusi, proč to udělali? Vím, že nic neudělal a zůstal čistý jako byl. Mám chuť to tady...“ bratr Taurinus ho zadrží. Austin se otočí ke kříží. Strhne si plášť a položí ho na zem. Dívá se na tvář jediného syna, kterého kdy měl. Nebyl jeho krve, ale stal se jim. Miloval ho víc než tušil. Obejme ho a přitiskne ho k sobě. Kolebá ho v náručí a hořekuje. Žije! Ne to není možné. Skloní se k němu.
„Pomsta... Lucius“ Ignácius s jménem Luciuse vydechne naposled. Dočkal se toho. Austin zdvihne jeho tělo a zařve. Drtí ho v náručí a nevšímá si jak je celý umazaný od krve až na plášť.
V dálce se zvedne obrovský stín. Zaryje drápy do země, zvedne hlavu a zavyje. V tu chvílí zmrzne čas, vítr přestane vát a zvířata se schoulí do úkrytu. Vše ztichne hrůzou. Naříkavý hlas jako z pekla. Lidi zavírají dveře, okenice a křižuji se i psi ztichli a zalezli do děr. Krev jim ztuhla, třesou se doma a vytřeštěně poslouchají ten mohutný žalostný hlas, který pláče. Hlas odnikud, který se rozléhá celým městem. Cítí v něm smrt a nářek.
„Vlk Pána smrti“ zašeptá bratr Taurinus a poklekne do prachu. Ostatní udělají to samé. Zemi, nebesy, vodou se nese smutné táhle vytí. Austin si ničeho nevšímá a drží Ignáciuse v náručí. Hladí ho po vlasech a šeptá nesmysly. Tiskne si ho k sobě a nechce pustit. Zvedne hlavu.
„Přineste toho druhého. Zbroj, koně vše a kříž! Jestli nebudou chtít to vydat tak...“ chce dodat: Zabte je, vypalte to tu, ale bratr Serge s Taurinusem ho zadrží. Dotýkají se ho a Austin se jich němě ptá PROČ? Všichni se zvednou a každý jde za svým cílem. Vytasí zbraně a jdou jako jednotná stěna proti všem ostatním. Nic je neodradí od jejich cíle.
Vystoupí bratr Bernard. Starý bojovník. Na tváří má dvě jizvy jako památku na saracénské šavle.
„Koně, zbroj, zbraně a muže jménem Lucius a hned.“ Neptají se po kříží. Vyrazí dopředu, když ještě dva se k němu přidají. Nepotřebuji vědět kde je. Vidí ho. Nechápou jak je to možné. Procházejí městem v kterém nikdo najednou není. Všichni se krčí doma a modlí se. Rytíří jdou až zastaví před nádherným domem. Zabuší na dveře. Nikdo nepřichází a oni jednoduše vejdou. Jdou na jisto a kolem nich pobíhá vyplašené služebnictvo. Uslyší vykřik a jdou do ložnice. Uctivě pokleknou před biskupem a natáhnou ruku.
„Kříž!“ Biskup vytřeštěně na ně zírá. Drží se za ruku a na zemi leží stříbrný kříž s červeným kámenem uprostřed.
„Vypadněte nebo zavolám stráže!“ zaječí na ně. Ti pořád klečí a mlčí. Ruce mají natažené. Biskup se zamračí a nakonec kopne do kříže. Zaječí. Jako by kopl do skály. Rytiří mají co dělat, aby zachovali vážnou tvář. Zvednou oči k tváří jednoho z vrahu bratra Ignácia.
„Kříž!“ zopakuje Bernard. Biskup vezme kapesník a opatrně zvedne kříž. Hodí jim ho a opět zařve. Bernard ho chytí a políbí. Vstanou ukloní a beze slova vyjdou z budovy. Podívají se na sebe a pak na kříž. Jdou zpět. Jejich úkol dopadl dobře.
Austin zatín hořekuje na Ignáciem. Pořád nemůže uvěřit, že je pozdě, že nestihl to. Když se probudil, věděl, že se něco stalo s Ignáciem. Hned všechny vzbudil. Zapečetil bránu a vyrazili jako štvaná zvěř krajinou. Stále doufal, ale to co našel by ho ani ve snu nenapadlo. Pořád ho drží v náručí. Dívá se jak je přiveden Šedák, zbroj a meč a nakonec i kříž.
„Lucius?“ optá se tiše. Je zvědavý co s nim je, ale myslí si, že bude mrtvý.
„Bratře Austine.“ Tiše se ozve u něho bratr Taurinus. Austin zvedne hlavu a podívá se na bratra Taurinuse. Vedle něho stojí muž v hnědé kutně.“Bratr Gregory by rád...“
„Co chceš? Podívej se co jste udělali mému synovi a to jen proto, že miloval! Co Vám vadilo na tom?! Co proboha?! Tak řekni!“ Všichni kolem nich stojí. Tiše. Gregory svěsí hlavu.
„Nemám právo. Měl jsem ho varovat, ale byl tak šťastný. Nikdy jsem nikoho... já nemohu odčinit, proč jsem mu to neřekl? Proč?“ Gregory klesne na kolena vedle Austina. Ten se na něho podívá.
„Chceš odsud odejít?“ Otáže se tiše Gregoryho. Ten prudce zavrtí hlavou a jemně pohladí Ignácia.
„Nejsem rytíř.“ Austin se trochu usměje a něžně se podívá na Ignácia. „Měl tě rád a rytíř, to nevadí. U nás nejsou jen rytíři.“ Gregory nadějně zvedne hlavu.
„Já.. děkuji moc. Měl jsem ho rád. Budu si to vyčítat do konce života, ale on byl tak slepý...“
„Láska je slepá.“ Austin zašeptá.
„Bratře Austine.“ Ozve se tiše za nimi a oni položí k jejich nohám další tělo. Všichni zblednou. Nedá se poznat...
„Ano to může být Lucius. Viděl jsem ho jen jednou, ale ty vlasy mají stejnou barvu.“ Gregory odvrátí tvář jak mu je špatně. Austin natáhne ruku a dotkne se zbytku obličeje. Otočí se k městu. Proboha co je to za město, že mrtvého člověka hodí krysám jako potravu. Vstane a Ignáciuse zabalí do bílého pláště. Na hruď mu položí kříž s jasným červeným kámenem uprostřed. Nasednou na koně a klidným krokem vyrazí dál. Austin drží Ignáciuse v náručí. Už nikdo se neohlédne po městě. Už nikdo z Řádu nebude doprovázet karavanu na toto svaté poutní místo. Rytíře doprovází černý stín a zářící oči. Koně tiše oddechují a všichni svorně pronášejí motlitbu za mrtvé...
Konec 2 poloviny 1 části.
Ty jsi teda ranhojič...
(Psí Hvězda, 27. 9. 2007 12:07)