Shounen - ai povídky

                                             Pomsta za polovinu duše

                                                  6.část

                                                 POUTO DUŠÍ

„Nudím se“ pronese v pekle nejvyšší pán démonů. Sedí a bubnuje rukou do opěradla vysokého křesla. Jediné křeslo v pekle.„Nudím se, nudím se.“

„Tomu dnes na zemi říkají deprese!“ uctivě a znalecky pronese fialová démonka s křídly. Sedí na druhém opěradle židle a nudí se taky. Raději by byla s Desmondem. Pokud ví, zrovna je na cestě do Prahy jak s Henrim tak se Senecou. Nemá moc v lásce filozofy a básníky, ale jeho docela snáší. Snad proto, že se nějak ledy prolomily a vůbec co po ní chce její pán?

„Já vím jak tomu říkají! Sám jsem to před staletimí vymyslel. Deprese jsou užitečné, ale deprese nemám mít já! V depresích člověk dělá hlouposti a to já rád! A vůbec jak je na tom Desmond? Pomalu je to už pětset let a on si vesele kráčí po zemi jak čerstvě narozené mimino s čistým štítem. Kde jsou jeho hříchy, kde jsou jeho provinění? Dhekro?!“ Konečně má pocit, že ho pochmurná nálada, která ho ovládla minulý týden opustila.

„Snažím se ho svést každou minutu, pane. Pokud nejsem u Vás.“ Pronese a zachvěje se. Nejvyšší anděl zla ji popadne za vlasy a zvedne do výšky.

„A ty tři milostné dostaveníčka s tím démonem to je jako svádění Desmonda? Nebo jak jsi to myslela?“

„Jen využití jeden druhého pane. Stále se učím jak svést Desmonda, Pane veškerého zla! P..“ málem zařve, když si vzpomene, že v pekle přísahy nejsou moc populární. V poslední chvílí roztáhne křídla jak ji ďábel odhodí. Začne přecházet nervózně sem a tam a peklo se chvěje pod jeho kroky. Ticho se rozlehne a i duše ztichnou jen proto, aby neupoutaly jeho pozornost.

„Co chce tentokrát?“ zavrčí zle a peklo ožije. Pán má špatnou náladu, ale mluví. Peklem se rozlehnou výkřiky utrpení.

„Nic pane. Opravdu.“ Dhekra pro jistotu stojí stranou od svého pana. „Je spokoje..“ ukousne si skoro jazyk, když ďábel zařve.

„On nemá co být spokojený! On má být v depresi! Ne já! On má být zničený zoufalý, propadlý beznaději!“ řve a peklo se choulí. „Dobře, dobře ty přece za nic nemůžeš.“ Dhekra se ohlédne jestli za ni nestojí někdo jiný komu by ta slova patřila.

„Ale on je. V nic nedoufá“ pronese pravdivě Dhekra. Ustoupí pro jistotu o krok zpět.

„Nedoufá, zoufalý a já musím splnit dohodu.“ Pronese zachmuřeně a Dhekra pochopí co se stalo. Musí pustit na zem nějakou duši. Nechá ji zrodit, aby mohla vykoupit své činy a zřejmě je to Lucius. Vydechne, ale nedá na sobě nic znát. Proto její pán je tak vzteklý. Ani On ani Ten nahoře nemají rádi, když jim odcházejí duše zpět. Je škoda, že nemůže to říct Desmondovi.

„Tak požaduje něco nebo ne?“ si vzpomene ďábel.

„Ne pane. Vše co jste mu dal je v pořádku.“

„Tak co tady civíš? ZMIZ!“ Dhekra tiše luskne prsty a zmizi. „Taky by mohl být milejší.“ Brrr. Ne to ne. Nedovede si představit, že by tam byl někdo jiný. Její pán se vyžívá v utrpení druhých. Miluje, když  může svést někoho na scestí a nesnáší, když někoho musí pustit ze svých tenat a Desmond odolává. Všechny pasti, léčky a intriky se o Desmonda rozbily jako o skálu. Všechny rafinovanosti, všechny svůdnosti opomíjel. Ví, že vydrží do konce a přece je ji ho líto. Když říkala, že je bez naděje mluvila pravdu.

Mám špatnou náladu a nic mně nebaví. Možná bych mohl vyvolat nějaký nepokoj, válku nebo někoho přivést na scestí, ale nic se mu nechce dělat. Lidé většinou to zvládnou i bez  něho se dostat do potiží a tak si koupit jízdenku sem dolu. Ďábel se zachechtá. Někdy se ani nemusí snažit, ale ta nejvzácnější duše mu stále uniká. Přejde ke dveřím a jedním neznatelným pohybem je otevře. Jeho pokladnice.  Sbírka duši, které jsou pro něho afrodiziakem, lákadlem. Miluje tady stát a slyšet jak křičí  a prosí. Nejdřív vzdorují, ale nakonec každá tak skončí. Jen jedno místo to nejčestnější je prázdné. Všechno co udělal bylo zbytečné. Jako by Desmonda odmítlo samotné peklo a nechtělo ho přijmout. Bouchne do stěny, až duše zaúpí. Některé žalostně vykřiknou a on potěšeně poslouchá. Jen kdyby tady byl On. Nebo jiný rytíř toho zatraceného řádu, který stvořil Pán mrtvých.

Proč ho vlastně stvořil? Pro svoje potěšení? Proč? Ten řád je mu k ničemu  a on je samotný k ničemu. Zastaralá instituce a přece s moci je zničit. Jenom ten jeho Svědek, aby ho peklo pozřelo.

„Pětset let a ani o fous víc“ promluví Svědek. Tu smlouvu má vyraženou do duše. Jeho nejhorší smlouva, kterou uzavřel a nedávno přišla nepěkná připomínka k tomu, že ji ještě nesplnil což mu na náladě zrovna nepřidalo a ani nové duše, které přibyly do pekla ho nepotěšili.

„Nejde to. Ta duše je moje, Svědku a proč Pán mrtvých se o to stará?“ zneklidňuje ho svědkův nevyzpytatelný  pohled. Svědek si jeho slov nevšímá. Ďábel by řekl, že se nudí.

„Pak bude s nim. Desmondovi dáš vše co bude potřebovat k lovu na tvé uprchlé mazlíčky. Na konci období,  po kterou bude tvůj mu vrátíš polovinu duše. Takovou jakou jsi ji dostal! Lucius se zrodí v dobré rodině s čistým štítem, nezatížen vinou, rozumíš zplozenče pekla“ pronese výsměšně Svědek.

„Nesnáším tě. Jsi zastaralá instituce a Pán mrtvých plesnivý dědek!“ už vykřikne zlobně.

„Pak může tedy  vypustit na svět svoji smečku?“ posměšně odpoví Svědek. „Kdybys mně tehdy nezadržel, kdybys mně tehdy neobešel...“ klidně na něho hodí jeho vlastní chybu. Ďábel zavrčí. Svědek se podívá ne Desmonda, který ničemu nerozumí.

„Propůjčíme ti ho a ty se o něho budeš starat. Máš v povaze svádět, lhát a  dělat kejkle to je v pořádku, ale pozor. Pokud nedodržíš tu smlouvu vypustíme nejen do světa smečku, ale hlavně do pekla.“ Ďábel zesiná a Svědek vstane. Víc nemusí vyhrožovat. Ďábel zatíná vzteky pěsti a přemýšlí koho zabije. „Ještě něco necháš je být, když se setkají.“

„To ne. Mohu si dělat co chci a oni se nesetkají.“

„Setkají.“ Zavrčí Svědek.

„Ne. proč to vlastně chceš? Vždyť je to jen obyčejný  člověk. Nebo snad Pán mrtvých?“ oplzle se zachechtá.

„Ne to je pro mně a lekce pro tebe, že si se mnou nemáš zahrávat. Mně po něm nic není, ale ty...“

„Dodržím smlouvu“ procedí mezi zuby, „ale duši propustím až já budu chtít.“

„Na konci doby“ pronese Svědek. „Máš na to právo. Pamatuj na to, že moc Pána mrtvých je nepopiratelná a ty jsi nahraditelný.“ Pán veškerých utrpení se zachvěje. Ne. Jen kvůli jedné nicotné duši a takhle mu vyhrožuji.

„Nevyhrožuj Svědku.“ Uslyší smích, který se nese očistcem.

„Já nemusím vyhrožovat. Já jen to provedu. A Teď mu to oznam.“ Ďábel opakuje smlouvu Desmondovi a půlku smlouvy, jak je to v jeho povaze  vynechá. Svědek to tak nechá být. Vždyť smlouva je vypálená a dosud nikdy nebyla porušena. Už od času věku. 

Má ji vypálenou jako cejch a musí ji dodržet, ale i on má šanci. Přejde k zrcadlu a po ploše zrcadla přejede nehtem až udělá dlouhou čáru. Zrcadlo vydá vysoký naříkavý zvuk, rozpůlí se a on vidí svět.

Dívá se na lidi, kteří lidský svět zamořují svoji přítomnosti a v každém vidí co spáchal a kolik mu zbývá života. Vidí jejich duše až do doby kdy se poprvé zrodili.

Uchechtne se nad tím co vidí a je spokojený. Lidi jsou tak bezvýznamni a pořád dělají tu stejnou chybu. Jsou nenapravitelní a svoje hříchy s koloběhem života opakuji. Skončí opět v očistci a Lucius i když bude nazatížen minulosti udělá tu stejnou chybu jako prvně a opět skončí u něho v pekle a vše začne nanovo.

Nálada se mu zlepšuje každým okamžikem, kterým se dívá na lidský svět. Možná by měl na svět vypustit pár duších černějších než peklo, aby svět opět přivedli do chaosu. Jenže je to přilíš velký zásah a zatím... dotkne se zrcadla, které se zacelí a on přejde ke kouli. Dotkne se ji a v rukou cítí duši Luciuse jak se v jeho dlani chvěje. Co na něm Desmond viděl, že byl ochoten  uzavřít smlouvu se samotným peklem!?

„Dohoda se splní!“ a vypustí duši z pekla do světa.

„Kde jen může být?“ si začne dělat starosti Dhekra. Přitom jak ho doprovází dalších pětset let úplně zpustla. Její ambice se splaskly na dobré jídlo a pár občasných schůzek s jinými démony. Při něm úplně zlenivěla. Tušila to předem a prosila Pána, aby ji nedával k němu jako posla, ale ten jen mávl rukou a zaujatě se dál díval jak Evropou postupuje černá smrt a všechny kosí.

„Desmonde, jak se daří?“ Dřív by to sotva řekla. Spíš by zavřeštěla: Kde jsi byl? nebo něco podobného. Občas udělá to ještě i teď, ale když se tak na něho podívá....

„Jde to. Brzy bude konec viď!“ Desmond pohladí Senecu po bělostné hřívě. Když se dozvěděl na kom jezdí a koho mu ďábel vybral, aby na něm jezdil, málem se propadl pod zem. Seneca netečně zírá před sebe.

Je to pod jeho úroveň odpovídat nějakému smrtelníkovi na takové banální věci. On je přece Seneca.

„Konec? Jo aha no jo konec. Kolik ti zbývá?“

„Asi tak padesát let a duše Luciuse bude svobodná. Bude viď, Dhekro“ ozve se úzkostným hlasem. Dhekra mlčí. Nezná celou smlouvu, protože to co ji řekl Desmond není určitě vše. Dhekra se snese na jeho rameno a posadí se. Desmond si už zvykl, že občas se takhle posadí a nakonec mu to přestalo vadit. Cítí jají vůní síry smíšenou s ohněm a něčím ještě, ale nemůže ten zápach rozeznat. Jednou se ji na to zeptal a on jen se na něho podívala jako by nerozuměla. Od té doby se už nikdy nezeptal.

Dhekra se nadechne jak má chuť mu všechno říct, ale nakonec mlčí. Vždyť co kdyby mu dala falešnou naději a nebyla to pravda o propuštění Luciuse? Prohlédne si ho a v duchu se zazubí. Od té doby co ho uviděla poprvé prošel už třetí proměnou. Tedy ne on, ale jeho oblečení. Jinak zůstává pořád stejný. Hezký chlápek se zoufale smutnýma očima, které přitahuji ženy jako magnet. Změnil plášť a teď nosí dlouhý kabát, vysoké jezdecké boty a klobouk podobný těm americkým. Její  pán byl vrcholně pobavený tím co požaduje a sám osobně mu navrhl tyto věci. Jistě Desmond požadoval černou barvu, ale to mu neprošlo. Prý vypadá v bílé nápadně, ale neopakovatelné vlastnosti pláště jsou možné jak to pronesl její Pán jen ve variaci bílé barvy. Ostatní zůstalo černé. I rukavice zůstaly stejné a kupodivu si ponechal svůj meč. Jen si ho přendal od boku na záda. U pasu má dýku, kterou mu věnoval v lázních nebo spíš ponechal Lucius.

I tak vzbuzuje pozornost, ale když loví démony, plášť ho chrání před lidskou neutuchající zvědavosti. Vrací se z Prahy kde lovil démona, který obvzlášť navztekal Pána, protože utekl i s něčím co neměl brát. Teď nejspíš pro něho Nejvyšší pán démonů vymýšlí něco rafinovaného. Povzdechne si a dívá se jak Seneca loudavým krokem kráčí krajinou. Vedle něho běží Henri.

Taky další zvláštnost, kterou Dhekra nechápe. Jistě vypráví se, že vlk pána mrtvých doprovází zemřelé, ale proč zrovna Desmonda a ještě k tomu tak dlouho? Přece jsou i jiní a ona to ví nejlépe. Proč ho doprovází? Je to snad kvůli kříži nebo kvůli nečemu jinému? Neví.

„Proč jsi vlastně Desmonde nikdy u nikoho nezůstal? Víš, myslím tím oženil se. Klidně bys mohl. Děti sice ne, ale partnera...“

„Ne. Prošel jsem všechny Černé smrti, nemoci, objevy a války. Třicetiletá válka, Napoleon, první a druhá světová válka. Vidět je jak umírají a já zůstávám stále stejný? Nesmrtelný. Kdo by chtěl být nesmrtelný? Jedině blázen.“ Zaslechne odfrknutí Senecy a jeho našpicované uši. „Ne. A když si vzpomenu na Luciuse tam dole a já bych se měl bavit, Dhekro myslel jsem, že mně už na tolik znáš a ...“ odmlčí se a zadívá se někam daleko “stále ho miluji.“ Zašeptá a svěsí hlavu. Neřekne koho, ale ona dobře ví kdo to je. Dhekra umlkne. Nerozumí tomu citu, který ovládá jednání Desmonda. Kvůli tomu se vrátil lovit démony a dělá to už dobrých pětset let. Kvůli té lásce uzavřel smouvu se samotným peklem a ta smlouva ho pomalu niči. Každé projiti démona do pekla jeho očima jako by mu ubralo něco z něho. Nepamatuje si kdy se zasmál, kdy byl šťastný.

Vidí jak je vyčerpán a unaven. Znechucený tím co musí dělat a přesto to dělá, protože se zavázal. Její Pán by kdykoliv tu smlouvu porušil. Pro něho smlouvy nic neznamenají kromě smlouvy se Svědkem. A on ne. Je jako tvrdohlavý beran, který stojí proti vlkovi a neuhne, i když vidí, že nemá šanci.

„Měl by sis odpočinout Desmonde. Někam vyrazíme, pobavíme se nebo zajedeme na jih k slunci a nic nebudeme dělat“ zatřepotá křídly. Desmond o tom uvažuje a pak zamítne.

„Ne už ta doba není daleko a pak budu konečně volný a ty taky potvůrko“ řekne mile a ona se zvedne.

„Zelenáči!“ snaží se ho vyprovokovat, když si povzdechne.

„Desmonde Argos.“

„Řecko? Ty Dhekro, řekni mi proč pán si lépe nehlídá ty svoje miláčky?“ řekne znechuceně a přemýšlí jak a kde nakrmí Senecu. Dhekra pokrčí rameny a její kůže dostane tmavší odstín. Stydí se mi to říct? Pomyslí si Desmond udiveně.

„Protože se Desmonde baví“ pronese Seneca a zastaví. Vedle něho usedne Henri a vyplázne jazyk. Zvědavě se rozhliží. „Démon si nikdy nepřizná, ale je stejný jako člověk. V jeho moci je uzavřít svoje území neprodyšně, ale protože se nudí stejně jako člověk tak si nalezl zábavu. I Nejvyšší pán je jen bytost s pocity.“ Uzavře a zmlkne. Dhekra na něj kouká jako na zjevení.

„Hele nechci ti jako oponovat, ale on je zlo. Nesnáší ty ... „ hledá jiný název.

„Klidně to řekni. Dobro. Dobro a zlo. Jedno nemůže být bez druhého. Kde je jedno musí být druhé. Jak poznáš štěstí bez neštěstí?“

„Hele Desmonde snášíš filozofy jako já?“ Desmond se bezmocně podívá na Henriho, který je, by přísahal na všechny svaté, pobaveně sleduje. Co má jako říct? Že nemá rád. Nebo naopak má je rád. Když se přikloní k jedné straně naštve Senecu, když k druhé tak naštve Dhekru.

„Neměli bychom najít nějakou nemocnici?“ Navrhne tiše. Seneca pohrdavě si odfrkne a Dhekra zakoulí očima.

„Ty Desmonde ... v jádru jsi zbabělec.“ Zasupí Dhekra a  Desmond se napřimí.

„Ne. Jsem diplomat. Prostě nechci naštvat ani jednu stranu. Když si to vezmeme, tak nakonec vždy to odnese třetí strana. Neboli já.“ Seneca po něm loupne očima.

„Tak přece ses něco naučil.“ Nezapře v sobě kdysi slavného učitele. Pohne se a vzpomíná na to jak kdysi byl jmenován učitelem Nera, mladého císaře římského. Získal moc, slávu bohatství. Měl všechno a Řím mu ležel u nohou a pak kde se stala chyba? V něm nebo v mladém císaři? Nezapomene jak musel zemřít a nezapomene na své hříchy. Když se to vezme tak vždy bylo peklo, ráj i očistec v té nebo jiné podobě.

Potřese hlavou a neomylně jde k blízké nemocnici. Nikdo si jich nevšimne. Seneca se zastaví uprostřed komplexu budov nemocnice a stojí. Desmond si vzpomene láskyplně na Angelicu. Ta jezdila na krev to bylo i jemu srozumitelne, ale na utrpení? Proč mu ďábel vždy vybírá tak kuriózní přepravu. Jako by nestačil kůň, který je na  trávu nebo na seno. Jednu chvílí jezdil na Machiavelim. Ten musel ... dokonce na mrtvoly. Nechutné. Ďábel to určitě dělá naschvál.

Po necelé hodině se Seneca pohne. Desmond nemá rád to čekání, když Seneca stojí a krmí se a za to čekání... stojí před Argosem. Taky mu schází: A jsme tady. Je tak málomluvný, že by přísahal, že není to za co se vydává. Vede koně do města a naslouchá kříži. Další démon putuje zpět do pekla.

Londýn, Dublin, Milano, Touluse ... jedno město za druhým. Je jich tolik a on snad navštívil už všechna. Dívá se na svět jak se mění a on pořád zůstává stejný. Vrací se na místa, která poznal ve středověku, prošel jimi stoletimi a je tady přelom dalšího tíscileti. I to mine a on si uvědomuje, že mu bude končit doba lovení démonu. Začíná se těšit na konec života a přesto je čím dál tím unavenější a v očích se mu usídlí smutek. Dhekra si říká kolik ještě vydrží a vydrží to dokonce?

„Měl by sis odpočinout Desmonde.“ Dhekra ho navádí. Když je v takové náladě, tak je zranitelnějším a její Pán by toho mohl využít a ona už dál nechce trávit v tomto světě a zabývat se lidskými pocity a dívat se jak démoni procházejí lidskýma očima do pekla.

„Dhekra víš.. myslím dostanu svoji duši na konci nebo budu muset ji hledat?“ otáže se nejistě Desmond. Stojí uprostřed válečného konfliktu a Seneca nasává utrpení lidi kolem nich. Dalšé zbytečná bitka v tom zaapdlém koutku balkánského poloostrova. Seneca udělá krok a přibliží se k ženě, která nevidoucíma očima drží v náručí tělo.

„Nemohu Dhekro, nemohu tak dál! Nemohu to vidět jak tady stojí a živi se tím.“ Desmond seskočí z koně a jde pryč od toho všeho. Dhekra mlčky letí za nim.

„Co tím sleduje, že mi dává takové koně? Proč to dělá? Raduje se tím?“ Útočí na Dhekru a ta jen pokrčí rameny.

„Jak jednou řekl Seneca. Nerad se vzdává duši, které ma v držení a on chce tu tvoji celou.“ Porušila mlčení a snad to Pán nezjisti. Čeká, že ji povolá, ale nic. Desmond vyjde z vesnice a postaví se na okraj městečka ke stromu.

„Někdy si říkám jestli jsem neudělal chybu, jestli jsem neměl to tak nechat být. Víš tehdy když jsem uzřel Luciuse... chybí mi Dhekro. Ještě trochu a nevím, nevím co udělám. Zatne bezmocně ruce do pěsti. „Nejdřív to bylo tak jednoduché. Zachráním duši Luciuse. A teď.. je to sobecké, že ji zachraňuji. Vlastně jsem nikdy nezjistil co udělal a co když je vinen?“ sesune se podél stromu.

„To ti neřeknu jsem démon ne člověk, ale Lucius by to určitě pro tebe taky udělal.“ Desmond zvedne hlavu a zadívá se na ni.

„Změnila jsi se.“ Dhekra se nafoukne.

„No dovol jsem pořád tak krásná jako před sedmisty lety a jsem okouzlující. Naprosto jedinečná a nesnáším ty senecovy projevy a nesnáším tvoje projevy a výlevy a kdybych mohla svedla bych tě.“ Desmond se tiše zasměje.

„Svést?“

„Co tak koukáš, na to půlstoletí stále vypadáš k světu.“ Zachichotá se a sletí k němu blíž.

„Stejně jeho život skončí jako všechny.“ Suše řekne Seneca.

„Kušuj koni!“ houkne Dhekra k Senecovi. Ten k ni pohrdavě shlédne jako by viděl před sebou nicotnou věcičku, která náhodou mu poletuje před nosem. Zvedne trošku hlavu a foukne. Z nozder vyletí ohnivý plamen. „Se nedivím, že jsi v Očistci!“ zavřeští Dhekra a rychle poodletí od koně dál. „A dobře ti tak ty mezku oslovitý. Máš inteligencí houpacího koně!“ ještě spokojeně zaječí Dhekra a vyplázne jazyk. Seneca zvedne nahoru hlavu a dívá se do dálky.

„Měli bychom Desmonde jet dokud mi stačí to utrpení co jsem .. lapil“ dodá prostě. Desmond se vyhoupne a pomyslí, že měl raději Machiavelliho i s tou jeho nechutnou zvyklosti, ale byla s ním docela legrace. Seneca .. no je Seneca.

„Jak poroučíš o senátore římský!“ řekne v legraci Desmond.

„Konsul. Roku 57 jsem byl jmenován konsulem“ podotkne Seneca.

„Och omlouvám se konsule.“ Seneca si povzdechne. „Pojedeme nebo budeme žvanit o věcech římských?“ Desmond se začně usmívat. Není to často co ho vyprovokuje k něčemu takovému. Ale někdy rád přednáší a cituje celé své hry. Možná ho změnila proměna na koně.

„Tak jedeme a řekni jaké to bylo v Ŕímě?“

„Veselé a nebezpečné. Největší město tehdy známého světa. Bylo nejkrásnější a největší na světě. Byl to Řím ne to co je teď. Jen matná vzpomínka skvělé slávy římské říše. Byli jsme mocní, byli jsme římané!“ Hrdě pronesl tehdy. Desmond vzpomíná jak byl Seneca šokován novodobým Římem. Projížděli jim celou noc a on vykládal kde stál jeho dům, kde veřejné fóra a kde stál císařský palác a další stavby. Kde kdo bydlel, kdo miloval i nenáviděl. Pikantní klípky i nechutnější věci. Život římana i zasedání senátroů. Před Desmondem se odkryla jedna kapitola lidských dějin. Pak jen smutně koukal na to co zbylo z jeho doby. Od té doby nerad se tam vracel.

„Takže Praha.“ Opět to nádherné město ve středu Evropy. Vzpomíná si na jeho proměnu. Z největšího města Evropy až po skoro po provinční město v habsburské říší až po dnešní podobu. Někdy se diví, že mu hlava tím přilívem co viděl, zažil nerozskočí.

„Projdu se Dhekro, Seneco.“ Ti přikývnou. Občas to dělá a pak vyráží na lov sám bez nich.

„Zahrajeme si karty co ty na to Seneco?“ Dhekra se mu usadí na hřbetě a v rukou se ji objeví karty. Seneca vyhodí zadníma a Dhekra vesele zapiští.

„Šachy!“ Desmond ještě uslyší Senecu a na to nějakou odpověď Dhekry. Nakonec se pohádají a skončí to tak, že na sebe budou nasupeně hledět. Chce být na chvilku sám se sebou a svými myšlenkami. Chybí mu ještě pět let, přibližně a bude konec jeho služby. Možná je to trochu delší než se spočítalo, ale nakonec nemůže si stěžovat, i když je unavený. Chtěl by si přitáhnou bílý kabát blíže ke tělu, ale nejde to jako s pláštěm. Je mu zima a přece je jaro.

Začátek jara. Mimoděk si vzpomene na první rašící lístky na stromech, na první vykukující jarní trávu u nich ve Francii. Na to jak tehdy potkal Luciuse a jak se do něho zamiloval. Někdy si říká, že je to nepřirozené, aby ho miloval i po tak dlouhé době, ale v srdci má pořád jeho obraz. Někdy za svitu hvězd si jeho obraz vyvolá a pak tiše s nim promlouvá nebo se s nim miluje a to je nejhorší ze všeho. Ta frustrace, že se ho nemůže dotknout, nemůže ho polibít a pošeptat cokoliv.

Démon. Napřímí se o v očích se mu mihne záblesk bolestí s trýznivým pocitem, že už je to tady opět. Vykročí za noci a mlhy do pustých uliček starého města pražského. Jindy tak plné město lidi je teď z ničeho nic prázdné. Jde a dívá se před sebe. Nic nevnímá jen tupou bolest na prsou. Cítí jak růženec začíná dýchat svoji vlastní vůli. Mimoděk zasténá a v očích se mu mihne utrpení všech těch duší i démonu, které musel poslat do pekla.

Jde dál a jeho bílý dlouhý kabát ho chrání před zraky zvědavců. Na ruce si navleče rukavice se stříbrnými kříži. Je připraven a přece každý další krok udělat je stále těžší a těžší. „Chci už konec!“ Nějakou dobu hledal stříbrné dýky a přemýšlel všechno to skončit, ale Řád, jeho řád je schoval důkladně. Teprve loni je našel v Americe na výstavě s poznámkou  ´Používány zřemě k neznámým rituálním účelům´ Druhý den byly odcizeny a on se ptá kdo to udělal? Démoni ne, protože ti se jich nemohou ani dotknout. Možná se stáhli...

Světla.

Náraz.

Desmond otočí pomalu hlavu k světlům auta a ucítí náraz. Vše vybuchne v oslepujícím bílém záblesku a on upadne. Lapá po dechu jak ho kříž udržuje naživu a celý hoří bolestí. Někdo se k němu sklání. Otevře pomalu oči.

„Pane, pane.. neviděl jsem Vás!“ Z auta vyskočí světlovlasý mladík v kalhotách tmavé barvy, vysokých botách a bundou s kožešinovým límcem. Desmond slyší hlas a uvědomí si, že dotyčný je francouz. Proč na něho mluví francouzsky? Otevře oči a pohlédne do modrozelených oči.

Šedé oči. Vášnivé oči bouře.

Modrozelené dálky moře.

 Slza času se zachvěje a zůstane viset v prostoru. Strnulá,  čekající...

„Luciusi!“ vydechne Desmond. Natáhne ruku s rukavici a pak ji ucukne zpět. Dotýkal se jimi démonů a on je  Lucius. Nesmí pošpinit jeho dokonalou tvář těmi strašnými rukavicemi. Zavře oči štěstím. Konečně se mu dostalo boží milosti a on může ho spatřit znovu. Cítí, že dokáže zachytit věčnost srdcem i duši. Otevře oči a něžně se dívá do jeho oči. Vzpomíná na to jak se setkali, na první polibek. Zašeptá jeho jméno.

„Luciusi.“ Mladík očarovaný pohledem zimní šedi, slyší vzdáleně smích toho cizince, když se k němu skláněl a líbal. Je zde a přece má pocit, že je stále tam někde jinde. V městě se starým oblečením, s divnou mluvou a uprostřed davu stojí rytíř v zářivé zbroji. Dívá se na něho pohledem plným lásky a něžnosti. Stojí, dívá se na něho a kyne mu rukou a on jde. Bere ji do svých rukou a drží. „Navždy!“ slyší jako ozvěnu. „Navždy tě budu chránit, milovat. Celou svou duši, celým svým srdcem.“

„Monsieur?“ Mladík se slyší, jak říká a má pocit, že je stále někde jinde. V jiném čase prostoru. Jsou zde nebo v prázdnotě času?  Zná  toho muže jak sebe sama a přitom ho nikdy neviděl. Vidí sebe, vidí jeho. Jsou spolu jedna duše jedno tělo a přece rozdělení. Proč jsou rozdělení, když jsou jedno?

Má na sobě kabátec modré barvy a otáčí se k němu. Užaslý pohled a pak se sklání k jeho hebkým rtům. Polibek věčnosti. Nebo jen polibek, který stvrdil jejich přísahu. Neví. Ví jen, že je svázáný s tím mužem, kterého drží v náručí a dívá se do jeho hvězdných  oči.

„Ano“ slyší se říkat a dívá se na jeho nahou postavu. Nejsou tady jsou někde jinde...“jak se spolu miluji muži?“ usmívá se ten druhý. Pořád ví, že je to on. Má jeho jméno na jazyku, v hlavě, ale něco mu brání je říct. Chce tak moc toho muže oslovit. Chce znát jeho jméno, které zná.

 První pohlazení a pak oni dva spolu v náručí. Podává mu pohár s vínem a pak je pije z jeho úst. Dotýká se ho něžně jako něčeho vzácného a on vidí před očima stříbrného rytíře na koni, jak bojuje  s démony. Úlomky vzpomínek zběsilé skáčí a oni pořád jsou uvězněni v slze času. „Která kožešina? Kuna ta ti bude slušet a bobr na zimu na plášť. „Slyší sebe jak tomu cizinci vybírá kožešiny.

„Budu tě chránit do konce svých dnů, Luciusi.“ Zazní mu vzdálená slova a přece tak blízká. Vyslovena dnes včerejším dnem.

Mladík sklouzne očima k jeho pootevřeným rtům. Chci je mít. Jsou moje. Natáhne chvějící ruku a dotkne se jich. Sklouzne očima na krk a zachvěje se. Kapka krve, je to můj hřích. Další hřích?

Jsi můj, jsem tvůj. Miluji tě.

„Jsi můj“ slyší říkat toho podivného cizince. „Budeme už navždy spolu.“ Oba se na sebe dívají a stačí jim pohled do oči toho druhého. Modrozelené oči s údivem si prohlížejí šedé tmavé a Desmond se chvěje štěstím. Našel ho. Našel a on je svobodný. Vypadá stejně jako při jejích prvním setkání. Nádherný. Tak jako před léty. Už ho nikdy ze svého objetí nepustí. Nechce ho ztratit podruhé a udělá vše, aby ho ochránil. „Chci jen sílu, abych ho ochránil.“ V duchu si opakuje.

Smích.

„Ne. To ne!“ zašeptají spolu jako jeden hlas. Nechce se jim vrátit do světa, který je tak krutý. Chtějí zůstat tam kam na ně nikdo nemůže dosáhnout, kde jsou volní a svobodní. Šťastni jen jeden s druhým. Jsou sobečtí, ale kdo není a oni byli spolu tak krátce. Musím tě mít, prosím říkají oči. Neopouštěj mně. Zůstaň a nikdy neodcházej.

Smích. Hlasitý.

Ne prosím. Znovu NE! křičí jejich duše.

Smích. Opilý a kroky.

Proč? Proboha proč znovu?

Dvě postavy.

Ztrácím tě. NE! Znovu NE! křičí Desmond a snaží se nevnímat bolest na prsou od kříže, smích opilé postavy. Slza času se pohnula o krok k věčnosti.

„Vezmu tě do nemocnice. Budeš v pořádku.“ Desmond cítí jak ho Lucius zvedá do náruče. Obejme ho kolem krku a má pocit, že právě se ocitl na prahu ráje.

„Ne musím...“

„Jmenuji se Lucien. Spletl jsi mně s někým.“ Ne nikdo jiný než já nesmí být, vykřikne, i když nechápe proč.

„Ne nespletl.“ Zašeptá Desmond. Nechá se nést do vozu a ví, že má povinnost a kříž mu to křičí do celého těla, ale on ho ignoruje a jen se dívá do tváře Luciuse. Lucien je taky krásné jméno a on má taky jiné jméno. Chvěje se v jeho náručí blaženosti i strachem.

Dívá se jak otevírá dvířka vozu a na chvilku je donucen opustit jeho náruč. Předkloní se a zbledne jak ho kříž zabolí. Položí si na něj ruku a v duchu ho proklíná. Narovná se a pohlédne s bolesti v očích na Luciuse – Luciena. Jak mu má říkat? Přes půlstoletí na něho myslí jako na Luciuse. Bolí ho, že ho musí opustit, ale kříž je tak neúprosný...

„Musím jít“ zašeptá a dívá se na něho upřeně. Lucien se začervená a zavrtí hlavou.

„Srazil jsem tě. Musíš do nemocnice. Vyšetřit. Co když máš vnitřní zraně...“

„Jsem v pořádku Luciu..Luciene.“ Nechce se mu od něho vzdálit na krok, ale neví co by kříž udělal, kdyby nedostal to co chce. Otočí se a má pocit, že právě udělal ten nejtěžší krok ve svém životě.

„Počkejte jak se jmenujete!“ vykřikne Lucien.

„Desmond“ tiše řekne Desmond a bez otočení odchází, ale Lucien je přesto zachytí. Podivné setkání si pomyslí a je mu úzko u srdce, když vidí jak jde nejistě za svým cílem. Nemůže ho spustit z oči. Co když se mu opravdu něco stalo? Co když... neví proč musí jít za ním a chce ho znovu vidět a starat se o něho i přes to, že to zřejmě nepotřebuje. Je mu tak povědomý a něco ho k němu táhne. Má pocit, že to nejde on, ale loutka, kterou si Desmond přitahuje k sobě neviditelnými pouty loutkáře. Ve středověku by řekli, že ho očaroval. Možná je to pravda a očaroval mně. Plíží se temnými uličkami s mlhou a světla jen těžko ji pronikají.

Už jsem blízko démona. Dnes má pocit, že mu nic nevadí, že jde radostně jako nikdy předtím. Viděl jsem ho, dotýkal jsem se ho, mluvil s ním. Od své smrti nic radostnějšího nezažil. Je to jako sluneční svit, který vyjde po dlouhé bezbřehé noci plné tmavých stínů a přízraků, které člověka trápí a mučí. Má pocit, že vše je jak má být a on se vyhřívá v prvních slunečních paprscích po zimě, která ovládla jeho srdce a zůstala tam předlouho. Cítí jak pookřívá a jde pružněji, pevněji a nedočkavě, aby měl to za sebou a mohl Luciena najít, opět sevřít v náručí, uciti jeho teplé rty na svých.

Démon.

Růženec se rozvine a mlha se před očima rozevře. Ničeho si nevšimá a matně si uvědomuje koho to tentokrát posílá do pekla. V očích se objeví pekelné plameny a lesklá zrcadla zvou démona zpět. Jekot duší a rukavice drží démona stejně jako růženec obtáčí svou oběť ebenovými kuličkami.

Zvuk sotva slyšitelný a Desmond otáčí hlavu.

„NE!“ zakřičí, když vidí bledou tvář Luciena, jeho rozšířený zrak a údiv ve tváří. Křečovitě se opírá o lampu a sotva stojí. Zrcadla se pomalu uzavírají a pekelné plameny pohasínají. Desmond zavře oči a otevře. Pustí z rukou tělo a černý kříž nad srdcem se pomalu uklidňuje. Udělá krok a natáhne k němu ruku s černou rukavici. Drží ji a zve. Prosím, Luciene, prosím neutíkej, šeptá jeho duše. Udělá znovu krok a on si všimne zachvění Luciena. Úprk a klapot kopyt.

Chce se za nim rozeběhnout, když ho zastaví senecova slova.

„Nech ho být Desmonde.“ Dhekra poletuje zuřivě kolem nich obou.

„To byl Lucius, Seneco ty prašivý osle s mozekem opilce.“ Nadává zuřivě Senecovi Dhekra. „Desmonde běž!“

„Ne!“ ozve se Seneca. „Tohle by zničilo každého. Dej mu čas.“

„Vždyť se ztratí ty tupohlavče.“

„Někdo jako ty mně sotva může urazit.“

„Co já? Ty vinný měchu, prázdna nádoba smutku? Jsem démonka prvního řádu a Pán mi důvěřuje.“ Zaječí hlasitě až se ozve praskot z blízkých světel.

„Ticho!“ Zakřičí vysíleně Desmond. Ta nehoda a pak ten démon... ale nejhorší byl pohled do zděšených oči Luciena. Jak mu to vysvětlí? Jak se obhají? Vždyť viděl jak právě zabijí člověka.

„Najděte ho hned!“ Seneca si odfrkne a Dhekra vylétne vzhůru nad střechami. Pánovi se to nebude libit, ale může jít klidně pod kytky.

„Mám ho Desmonde a není to dobré?“ Když ho zahlédne. Desmond se vyhoupne na koně a popožene ho. Vepředu letí Dhekra.

„Nějací... muži..3 nebo..4“ dostává ze sebe pracně. To je dílo Nejvyššího pána zla. „jestli udělá...něo..zlého..“ nedodá už co a Desmond mlčky přikývne. Vše co udělal, vše bude ztraceno. Slyší zvuky bitky a výstřel. Zbledne.

Zraněn?

Ne žije, když vidí jak před ním prchají ti muži. Zvednutá ruka a pistole miří na jednoho z nich.

„Neeee!“ vykřikne zoufale Desmond. Nemůže zabít.

Lucien se otáčí a dívá se na muže na koni bílém jako sníh. Spustí pistoli. To je ten muž, který zabil toho člověka a přece ho něco k němu táhne. Sevře si v rukou hlavu a klesne na zem. Pistole se řinkotem dopadne na dlážděnou ulici.

„Co po mně chceš? Nech mně na pokoji.“ zašeptá a odhání před sebou něco neviditelného. Desmond seskočí ze Senecy a vede ho k němu. Lucien zaslechne kroky a uvidí jak se k němu ten divný cizinec bliží. Zašmátrá kolem sebe a dotkne se pistole. Zvedne ji a namíří proti Desmondovi. Tím jménem se představil. Drží a dívá se jak se neustále k němu přibližuje. „Nemohu!“ zešeptá s výkřikem v duši a odhodí opět pistoli. Vyskočí a začne prchat jako by za sebou měl démony.

„Ne!“ řekne přísně Seneca.

„Nech si ty rady pro sebe!“ vykřikne Desmond,  pustí uzdu a vrazí do Senecy, který se přemistil před něj.

„Co si myslíš, že děláš? Neví kam dřív! Nejdřív nehoda, pak ty s démonem a nakonec na něho zaútočí a my se opět objevíme. Dhekro dávej na Luciuse pozor a sleduj ho.“ Přikáže Dhekře. Ta se chce ohradit, ale poslechne ho a vydá se za Lucienem. Seneca dostrká Desmonda až ke zdi domu. „Nech mu ať si to rozmyslí to co viděl. Nech mu chvilku času, Desmonde. Ty víš kdo je on, ale Lucien neví nic a je zmatený.“

„Nechci ho znovu ztratit Seneco. Jestli jsi miloval chápeš to.“

„Ano miloval a chápu a proto ti říkám: Dej mu čas.“ Desmond se opře o Senecu a položí mu tvář na kůži. Vnímá jeho teplo a začíná se uklidňovat.

„Hotel Diplomat, Desmonde a vypadal hrozně rozrušený.“ Dhekra mu sletí na rameno. „Pán ze mně nebude mít radost. Nejspíš přijdu o něco jiného než o vlasy.“ Povzdechne si. Možná je na čase změnit účes. O vlasy přijde určitě.

„Dobře, vyrazíme tam a pokusíme se zjistit co a jak.“ Desmond vezme Senecu za uzdu a pomalu jdou uličkami, plné chuchvalců mléčné bílé mlhy, která se ne všechno přichytává. Pomalu jdou k hotelu Diplomat. Desmond pevně svírá uzdu a jen doufá, že nejsou vidět. Bojí se toho co zjistí a zároveň je nedočkavý. Už chce, aby vše za nim bylo a oni dva byli spolu jako poprvé.

Nechá Senecu na jednom z míst pro auta a jde do hotelu.

„Dobrý den. Prosím Vás je tady Lucien?“ Desmond se hřejivě usměje na recepčního.

„Promiňte pane, ale o hostech hotelu informace nepodáváme.“ Desmond se zamračí. Co je to za divnou dobu. Jenže peníze na úplatek nemá a Dhekra asi taky nebude mít. Vždy dostal to co chtěl, ale zřejmě se to netýká informací. Když nepomůže dotaz a on nemá peníze... pomalým pohybem zpoza zad vytáhne meč.

„Je velmi ostrý a žádná atrapa.“ Drží veliký meč před sebou a ruka se mu ani nezachvěje. Recepční zatěká očima z meče na toho divného chlapa, který ho drží jako on drží parátko. Rozhlédne se po hale, ale jako by to neviděli. V duchu zakleje a pak opatrně vytáhne papíry. Nechce tady skončit bradou vzhůru. Pomalu listuje a snaží se neudělat prudký pochyb, aby toho muže s velkým mečem nějak nerozčilil.

„Lucien SaintGermain. Bohužel před hodinou odjel.“ Zaklapne knihu a vrátí ji nenápadně na místo.

„Jižní Francie“ si zašeptá Desmond a schová meč.

„Děkuji moc.“ Bude se muset modlit. Nejdřív za to, že proklínal a pak za to, že vytáhl meč. Povzdechne si a vyjde ven. Podívá se na oblohu. Bude svítit slunce a touhle dobou v jižní Francii je krásně. Uslyší nějaký hluk a pak vidí jak auto chce najet na místo kde stojí Seneca. Doufám, že se uhne. Neuhnul a auto má promáčklou kapotu. Přejede ke koni a pohladí ho.

„Jsou hrozní. Není ti nic?“ Seneca potřese hřívou a otočí se k řidiči, který nevěřícně pozoruje kapotu, Desmonda a koně.

„Máte jezdit bezpečně“ zavrčí s utajeným úsměvem Desmond a vyšvihne se na Senecu. Koutkem oka zpozoruje Dhekru, která se tím baví a dokonce Henriho, který se hladově dívá po řidiči.

„Vzhůru do jižní Francie.“

„Omyl do Finska.“ Dhekra mu lítostivým hlasem oznámí.

„Tak počkej. Mám právo na nějaké volno.“

„No někdo si zřejmě myslí, že ne. Ještě jsme tam nebyli, Desmonde. Město Lahti. A vůbec Lucien – Lucius, do démoních pracek čert to vem, ještě doma není. Letadla jsou tak pomala.“

„Tak dobře. Seneco?“

„Jistě hned jak se nakrmím.“ Dhekra nahlas zaúpí a Desmond v duchu. Seneca si to zamiří přímo na hřbitov.

„Bude to delší dobu trvat. To víte pozůstali...“ ale to už mluví do prázdna. Desmond zmizel a Dhekra s Henrim s nim. Já vím, že je to děsné, ale vina je vina. Stojí u pozůstalých a přemýšlí jak málo lidi se rmoutí nad smrti svých bližních. Tenhle je docela veselý a řekl, by že přišel z hospody. Pomalu se krmí a pak vyrazí za Desmondem. Najde ho jak se prochází mezi hroby.

„Budu muset navšitivit domov, kde jsme oba pohřbeni. Tak pojedeme a vyřidíme to.“

„Lahti. Finsko je pěkná země plná lesů a jezer. Tobě Henri se tu určitě líbí.“ Henri přikyvuje a jeho oči snad ještě víc než kdykoliv jindy záři svitem křišťálů. Za tři hodiny hledání ho mají a Dhekra si odfrkne.

„Tohle byl doslova podřadný démon.“ Zahučí Dhekra naštvaně. Desmond pokrčí rameny. Démon je démon.

„Pojedeme.“

„Je mi líto Desmonde, ale tehdy na tom hřbitově...“ Seneca trochu zahanbeně svěsí hlavu.

„Dobře dobře, my tady počkáme.“ Seneca pohodí hlavou a vydá se hledat někoho kdo trpí. „Není to pro něho lehké, stejně jako pro nás.“ Řekne Dhekře. Jde a vedle něho vesele kluše Henri. Mladá dvojice se po něm ohlédne na koho to mluví, ale když vidí jeho postavu raději přidá do kroku. „Bude se stmívat. Už by tady mohl být.“ Promluví Desmond. Jenže Seneca ne a ne přicházet. Je už půlnoc, když zpozoruji bílého přízračného koně, který se k nim bliží.

„To je...“ Desmond se zarazí, když ho vidí. „Je ti něco?“

„Nic.“ Počká až na neho Desmond nasedne. „Potkal jsem dávnou vzpomínku.“ Zabručí a dívá se do dálky. Desmond položí na jeho hřívu ruku. Seneca si odfrkne. „Jsem starý sentimentální blázen.“ Všichni vyrazí vpřed. Desmond se dívá jak kolem něho se vše mihá a věci se rozmazávají.

Ráno a slunce zalévá krajinu svými slunečními paprsky. V dálce vidí moře a pak se zarazí. Kde má vlastně ho hledat?

„Desmonde kde bydlí?“ otáže se Seneca.

„Já nevím.“ Desmond svěsí hlavu. Zapomněl se zeptat.

„Co?! Cože?“ I Henri na něho zírá. Desmond má pocit, že je na pranýři a celé město na něho dívá jak na hlupáka.

„No co může se to stát!“ vyhrkne rozčileně. „Prostě mi to neřekl a já se zapomněl zeptat. Dhekra se začne smát a Seneca se snaží udržet vážný obličej, ale pak vycení záuby a naprosto nefilozoficky vystrčí jazyk a zafrká. Henri je se čtyřmi packami ve vzduchu a válí sudy.

„Proč jen mám pocit, že Henri všemu rozumí?“ Zavrtí rozpačitě Desmond. Dhekra už nemůže smíchy a Seneca nakonec Desmonda shodí. Oba se směji, až nemůžou popadnout dech.

„Protože rozumí.“ Vyprskne Dhekra a rozesměje se ještě víc. „Brzy jsi na to přišel greenhorne“ použije slovo zapáďáku pro naprostého zelenáče.

„Nemusíte se mi smát. Spíš mi pomozte.“

„Já musím znát cíl, jinak jsem obyčejný kůň.“ Odpoví Seneca.

„Já už jsem udělala dost. I tak přijdu o vlasy“ zachmuřeně řekne Dhekra. Raději zmizi, aby se nemusela dívat na ten vyčítavý pohled Desmonda, kvůli tomu, že jsou ji vlasy milejší než Lucius. Desmond se zadívá na Henriho. Ten se zvedne a přistoupí k Senecovi. Ten k němu natočí hlavu a něco poslouchá. Je udivený. Vlk Pána mrtvých k němu promluvil prvně. Je tím poctěn i trochu zneklidněn.

„Jedeme.“ Desmond vyskočí z trávy kam se posadil, nasedne na Senecu a všichni vyrazí k vesničce Gigondas. Po chvilce jízdy jsou v údolí řeky Rhone a pozorují nádhernou krajinu plnou vinic. Brzy zahlédnou městečko, které je proslulé vínem.

Nedaleko stojí malý zámek a Desmond se musí usmívat. Lucien žije uprostřed vinic a možná jeho otec je vinař. Kdo ví? Jedou mlčky vinicemi, když Desmond zpozoruje jezdce na černém koni. To jak jede.. Lucius. Zamží se mu zrak a všichni se dívají jak se k nim pomalu bliží. Desmond pobídne Senecu a ten k němu vyrazí. Už jsou blízko a mohou vidět krásného černého koně s bílou punčoškou na levé noze.

Lucius zbledne a zadrží koně. Dívá se na toho muže, kterého naposled viděl v Praze. Co tady dělá? Proč je tady a jak ho našel? V hotelu přece řekl, že nechce, aby podávali o něm žádné informace. Celou dobu nespal a pořád o tom přemítal co viděl. Vidí stále jeho oči barvy šedí a pak tělo a dvě zrcadla, které hoří. Má to vypálené v hlavě jako ohnivý cejch. Nemůže se toho obrazu zbavit a přece ho něco k němu táhne. Chce být snim, chce ... „Chci“ řekne jasně.

„Závod tam k tomu starému stromu.“ S jiskřičkami v očích zvolá Lucien. Desmonda píchne u srdce, když vidí stejný výraz jako míval Lucius, když něco provedl, něco o čem si myslel, že se Ignáciovi nebude libít. Desmond se zadívá na vzdálený strom. Neví co je to za strom, ale to už vidí jak Lucien otáčí svého koně a pobízí ho vpřed. Desmond se zasměje. Na Senecu nemá žádný kůň. Pobídne ho a nic.

„Seneco. Uteče nám.“

„Nebudu závodit s nějakým obyčejným koněm. Promiň, ale to je pod mojí důstojnost.“ Desmond otevře ústa, když Senece se pod nim pohne klidným krokem.

„Jsi na něho moc pomalý. Jsi líný...“ zkouší ho vyprovokovat, ale se Senecou ani nehne.

„Nechci si uhnat horečku. Když tak pospícháš můžeš po svých...“ mu odpovídá hbitě Seneca. Dhekra se zalyká smíchy a veze se na Henrimu, který se směje od ucha k uchu.

„Máte mizerného koně.“ Usmívá se Lucien u stromu. Desmond se podívá do větví starého olivovníku pokrouceného staletimi.

„Mladíku já nejsem pomalý. To tvoje klisna je pomala. Nechci ji ubližít“ zavrčí Seneca. Lucien otevře ústa a pak je zavře.

„To je dobré. Jak to děláte?“ Lucien se usměje na Desmonda a seskočí z klisny. „Rhin je nejrychlejší kůň v kraji a pravidelně vyhrává místní závody.“ Pochlubí se. Desmond se na neho dívá s pocitem štěstí. Sesedne a pomalu se k němu přibliží. Rukavice dá si za opasek a Dhekra vyletí na větev. Henri se rozvalí a Seneca stojí kde stál.

„Lucien. Krásné jméno.“ Přistoupí k němu a vztáhne ruce. Sevře mu obličej a skloní svoji hlavu k jeho. Políbí jeho rty.

„Mons... Desmonde.“ Vykoktá rozpačitě Lucien. Neví jak reagovat.

„Pojď.“ Desmond ho táhne ke stromu. Svlékne bílý kabát a rozprostře ho pod něj. Lucien chce říct, že se zamaže, když je přitáhnut do jeho náruče. Zrudne ještě víc, ale neví proč, nechápe tomu, ale klidně v jeho náručí spočine. Zavře oči. Má pocit, že je to tak správné. Ucítí jeho ruku na své tváří a ve vlasech.

„Chci ti vyprávět jeden příběh.“ Lucien nepatrně kývne. Nechce, aby ještě Desmond odešel. Desmond se s úsměvem skloní s políbí ho do vlasů. Vdechne jeho vůní.

„ Je jaro a on doprovází karavanu zbožných poutníků k svatému místu. Jmenuje se  bratr Ignácius a patří k řádu bojovných mnichů – kněží chránicí karavany a poutníky, kteří putují na svatá místa. Začínalo jaro a on i přes bláto, tající sníh nepředpokláda, že někdo zaútočí...“

Dhekra si vytáhne velký kapesník a Henri se u nich rozvalí. Přivře oči a poslouchá pověsti o sobě, o řádu a jejich bratřích, o velké lásce, která se zrodila a pokračuje přes propast věku. O ďáblovi, pomstě i očistci v kterém duše bloudí bez cíle a bez naděje.

„Budu tě chránit po zbytek svých dnů. Luciusi, Luciene“ řekne Desmond. Svírá ho v náručí a hladí ho. Chvěje se touhou, ale ovládá se. „Miluji tě a navždy jsem tvůj.“

„Zní to jako pohádka.“ Zašeptá Lucien a vymaní se z jeho náruče. Desmond ho neochotně pustí. Odhrne si pramen světlých vlasů a zadívá se na Desmonda. „Jak ti mám říkat?“ zašeptá a přibliží se k němu. Klekne si k němu a dívá se do jeho šedých oči. Desmond si ho přitáhne do náruče a obejme.

„Desmond, Luciene. Myslím, že to tak bude správně. Nový život. Jsem nesmírně šťastný, že jsem tě našel.“ Dhekra se hlasitě vysmrká do kapesníku. Seneca a Henri se od nich otočí a jen Dhekra se dívá jak jejich rty se spojí v dlouhém polibku.

Svědek zvedne hlavu a potěšeně se podívá na temný přízrak vedle sebe. Jeho čest je napravena a jeho Pán je spokojený.

V hloubi pekla ďábel bezmocně zařve vzteky, že smlouva je opět naplněna, ztratil duši a jeho plány šly do pekla.

Konec