Shounen - ai povídky

3.

PS: Hledá se páníček!

„Ahoj Clarenci. Záříš jak světlo z Betléma, takže se povedlo?“

„Hmmm,“ povzdechne si.

„Jak hmmm?“

„Dobře nejdřív já,“ když vidí, že culíci a vzdychající se Clarence se nemá k řeči. To bylo tak skvělé nebo co?

„Tak jsem tam vtrhl, myslím k Brettovi. Představ si měl tam jednu sekretářku. Poté co jsem odešel, tak mně rychle nahradil tou kuželkou ve tvrau X. Kdyby aspoň si vybral nějakou hezkou, ale ne. On musel si vybrat bábu jak z nápravného ústavu, ale jak mně znáš, rychle jsem se ji zbavil.“ Nadme se pýchou.

„A jak?“ nevydrží to čekání Clarence a usrkne si kávy. Je pozdě večer a oba se sešli v kavárně Corso na kávu a prásknout na sebe jak jim to dnes šlo.

„Donutil jsem ho hodit hrnek... jako po mně a schytala to ona. Na to podala okamžitou výpověď.“

„Úžasné! To je geniální.“

„Viď. Taky si to myslím. Pak můžeš jistě si domyslet.“Clarence si povzdechne a zrůžoví.

„Umím. Ty ses tedy měl.“

„Jasně a k tomu jsem si pustil DVD co natočil můj kamarád.“

„Tak to byl den k nezaplacení.“

„To ano.“

„Hele a povolil ti to video?“

„Nepovolil. Víš,“ nakloní se k němu, „bylo to úžasně vzrušující takhle přes zákaz se na to dívat. A nebezpečné.“

Clarencovi zasvítí oči. Ten má štěstí, ale i on se neměl špatně.

„Víš Clarenci,“ olízne si lžičku a zašermuje,“ myslím, že se nám to povede.“

„A není to škoda, že je rozdělíme, když jsme je dali dohromady?“

„Clarenci musíš být tvrdý. Chceš páníčka?“

„Chci.“

„Tak vidíš. Taky jsem se ho optal na klub, ale tam zřejmě ho nedostanu ani volským potahem s bagrem v zádech těch volů. Musíme vymyslet jiný plán.“

„Víš napadlo mně co takový park. Zábavní. Ještě jsme tam nebyl a rád se bavím. Nebo víš co kino. Něco hodně romantického.“

„No kino.. super. Mám rád filmy a ti naši drahoušci určitě taky. A Brett dnes vypadal tak nádherně. Jednoduše k nakousnutí. Jako sachrův dort s dvojitou šlechačkou.“

„To Keinovi taky. Slušelo mu to v tom lehkém saku a jak si povolil kravatu a nakonec sundal... úplně mi to rozhodilo hormony. Ještě teď je chytám.“

„Tak se nedej prosit jak to bylo? Clarenci, budu zlý a začnu vrčet!“

„Dobře dobře... začalo to takhle.“

„Hned jak jsme se rozoučili naším pozdravem, tak jsem šel na univerzitu. Věděl jsem, že tam je Kein s těmi svými drahoušky. Myslím, že povídal o tom něco, že je načase je nakrmit než se sežerou navzájem nebo zdivočí a omylem snědí koho nemají, ale nevím to jistě. Mohli by sníst rektora. Nemám ho rád od té doby co mně nachytal se studentem v přírodověckém kabinetě.“ Clarence se zasní. Jo byly to hezké časy...

„Ahoj Keine, sluší ti to dnes.“

„Tobě taky Clarenci. Počkej musím tu krajtu přestěhovat do většího akvária!“ Kein popadne hada a pak ji položí nazpět. Sundá si kravatu a nakonec rozepne pár knoflíčku. Clarencovi se rozzáří oči. Bože nemůže se dočkat až zas se k němu přitiskne a on ho odmítne a nakonec povolí. Bude to nádherné jako vždy. Jistě není tak dobrý jako Nik, ale má svoje přednosti. Je akorát vysoký, kaštanové vlasy a má modré oči jako Brett. Líbi se  jak děvčatům tak chlapcům. Jenže on už má dost mít každý den jinou teplou večeři a chce mít stálého partnera. Taky musí si dávat pozor na to, aby ho neobvinili, že svádí nezletilé, ne zletilé, ale stejně žáky... bože někteří toho uměli víc než kdy on se dozví. Prostě takové malé roztomilé štiky s postranními úmysly co se týče jejich známek. Prokoukl je hned po prvním semestru. Chňapnou a nepustí, takže nakonec od toho ustoupil.

Chybělo mu to a pak na školu přišel Kein. Idol všech žen a dívek a jednoho profesora jménem Clarence, odborníka přes matematiku. Má rád ty čísilka, ale radší než je, má rád profesora biologie co chová hady. Nebýt Nika nikdy by se neodvážil za nim přijít a udělat to o čem snil, když vykladál svým zabedněným studentům o diferenciálních rovnicích.

A teď ho chce nazpátek. Ano je pro něho dokonalý. Jen když vidí ty napnuté svaly, když stěhuje svoje miláčky... závidííím... kalhoty se mu smrknou na velikost 46 a povyroste o dalších deset centimetrů. Co na tom, že je menší než Kein. Na výšce nikdy nezáleží. Vodítko do jeho ruky je mu přesné. Bože když si vzpomene na ten klub... proč jsem jen poslechl Nika. Dobře ty přestávky byly nádherné a ty polední přestávky na stole v laboratořích skvostné. Knihovna večerem byl plná romantického slunce a napjatého oddechování aby je nenachytala nějaká pilná včelka popřípadě čmelák. Jak vzrušující to bylo!

Nakonec stal na tribuně závodiště a díval se jak jeho sen o společném žití s profesorem biologie se rozplývá v nenávratnu. Jenže oni se tak miluji. Bylo mu do breku a přitom byl rád.

Po dvou měsících samoty už nechce dál trpět. Uspěji a dobyde svého idola! Přece Německo taky skoro vyhrálo válku. To skoro se mu tam nelíbí, ale on ji vyhraje úplně.

„Hotovo a jsem celičky tvůj.“

„Můj Keine? Ty jsi sladký. Víš co kdybychom pokračovali tam kde jsme skončili. Není přestávka?“

„O prázdninách přestávka? A víš co spolu s Brettem žijeme a nepotřebuji tvoji pravidelnou výpomoc o přestávkách a v podvečer.“

„Byly tak roztomile, ale víš co já si myslím, že ti to chybí.“

„Clarenci co je ti!?“ Hraju hru o život o své štěstí a co to dělám? Ne já, přemýšlí a přitiskne se k němu a obejme.

„Stýská se mi a hodně, přijď do knihovny. Nechybí ti to vzrušení?“ Kein se zamračí. Co je s Clarencem a co kdyby je někdo viděl? Vedle nich zasyčí  hroznýš a dívá se na ně svýma nehybnýma očima. „Ssssvačinka. Velká svačinka,“ syčí.

„Dost!“ zařve a Clarence přivře blahem oči. Bože to je ono a slastně se vzruší. Kein ho do sebe odtrhne.

„Víš Keine nemusíš tak řvát!“

„Jenže ty reaguješ jen na to. Takže vyklop co tvoje dušinka prahne?“ Má ho docela rád co ho poznal. Když ho poznal pomyslel si, další matematik- suchar, ale to se pletl.

„Jen chci být tvým mazlíčkem!“ řekne přímo „A Brett mi nevadí, opravdu. Můžeš přece mně mít v práci a jeho v domě. Myslím, že nás oba dva zvládneš a jen občas mně vyvedeš na procházku jako tehdy do mého  klubu. Víš jak ti to slušelo? Jsi ten nejhezčí páníček jakého jsem kdy měl. Všichni tam nad tebou slintali, že pak museli najmout dva uklízeče navíc.“

„Ne.“

„Jak ne? Nechci toho mnoho.“

„Clarenci nejspíš byste mně oba dva uhnali k smrti. Nechci mít pohřeb v tak ranném věku a na náhrobku nápis Sexuálně uštvaný muž zemřel ve věku třiceti let. Chci se dožít toho že budu nosit papuče...“

„Já rád nosím papuče,“ blaženě podotkne. Kein ho ignoruje.

„... chci mít ještě svoje vlasy i když bílé a chci si číst a hlavně mít někoho kdo mně zahřeje...“

„Rád zahřívám. Jsem dokonale topení, které naprosto nepotřebuje žádný přísun energie. Prostě funkčnost zaručena v každém věku.“

„... taky chci vypadat dobře a mít po boku Bretta pokud to půjde a jasně chci mít hezké vzpomínky...“

„Mohu ti je hned vytvořit,“ zašátrá rukou po jeho plátěných kalhotech.

„... a hlavně nechci už nikdy mít tvoje ruce v poklopci. Clarenci já vím v jaké jsi hrozné... vyndej tu ruku. Že pro ty ruce mám slabost ještě neznamená... achjoo tak to udělej.“ Zavzdychá. Přece jen ho ukecal k tomu hříchu. Brette promiň koupím ti kytku, když vyvrcholí.

Clarence se usmívá a opatrně zavře zip, aby mu neubližil. Po dvou měsicích se cítí konečně skvělé, i když pořád tomu chybí koruna. Jednoduše sex. Chybí mu divoký sex, kdy je pod páníčkem a ten si  sním dělá co chce a chybí mu nějaký kostýmek ala Lolithka?

Clarence ho obejme a pohladí ho po krku. Kein se ještě vzpamatovává z toho sexuálního útoku na jeho osobnost a přemýšlí jaké koupit květiny. Růže. Ty nezklamou. Clarence mu zavrní do ucha a jemně ho kousne. „Mám menší problémek a...“

„Ne.“

„Počkej ještě jsme neřekl co chci!“ řekne dotčeně.

„Ne.“ odsekne a sundá mu ruce z krku. Umí tak krásně říct ne, zachvěje se Clarence. Autorativně. Jednou si musí zahrát na žáka a učitele. Dá mu do ruky rákosku a on bude říkat špatné odpovědi a on kolem něho bude hodit a pak se na něho vrhne jako Drakula na panenskou oběť přivázanou vesničany u kůlu a vysaje ho úplně a ano, a zaboří do něho svůj nádherný pyšně vtztyčený... je mi tak horko.

„No tak. Prosím jsem na dně. Kleknu si.“

„Ne.“

„Já vím, že jsem ti měl říct jaký je to klub, ale nemohl jsem tušit, že tam bude Brett a vůbec tak hezky jste si zatancovali. Vezmu si na sebe šatičky a víš můžeš se obléci normálně.“

„Bez obojku?“

„Ne to po mně nemůžeš chtítí. Tolik mi sluší a pak bych byl tam snadnou kořisti a víš jak je to hrozné, když takových šest nebo víc....“

„Neříkej, že...“

„Ne, ale jednou jsem to viděl. Byl jsme tam s páníčekem a přišel tam ... byl hloupý a podle mně to chtěl. Jenže pak se stala ta rvačka kvůli němu a on se smál, takže to chtěl, ale já ne. Já jsem monogamní. Jeden a dost. Budu věrný jako štěňátko.“

„Aha. Clarenci. Ne. A teď odejdi k sobě a začni připravovat se na další semestr!“

„Keine!“ vykřikne.

„Ne.“ Je tak přísný. Musí poslechnout. Něco ho nutí toho Boha v lidské kůži poslechnout. Všechno se v něm dme, se mu vrhnout k nohám, ale ovládne se a se slastnou předtuchou jde k sobě do kabinetu. Jedním šmahem odsune papíry a vytáhne katalog nad kterým se skvěje nadpis PETS. Potěšeně ho otevře. Má takový vzrušující pocit, že dělá něco co jeho páníček nechce. Ano tohle si vezme do toho klubu, ale nejdřív musí promluvit s Nikem.

„Bylo to božské listovat v tom katalogu. Víš udělal jsem se jako nezralý mladíček, který je prvně se svým páníčkem a to mně bylo... nevím... Nik moudře odkýva ta slova hlavou.

„Tak dobře půjdeme do kina. Tam se na ně nalepíme a budu naši. Víš těším se na společné volné chvilky.“

„Já taky. I Hanibal vyhrál pár bitev,“ dodá a napije se cappucina. Oba se připitoměle usmívají nad tím jak konečně získají  páníčky.