Shounen - ai povídky

1.

 Pobřeží Jadranu

     Melodie. Mobilní telefon. Bethoven Devátá. Jeho oblíbená. Ani se nepodívá kdo to je. Jen jeden člověk má na něho telefonní číslo. Jeho zprostředkovatel práce. Zakleje. Zrovna se mu to moc nehodí. Je na cestě k jedné rozkošné blondýnce, ale nakonec vytrvalé zvonění poslechne a telefon zvedne.

  „Ať je to něco opravdu důležitého, nebo..“ nedořekne, přerušen druhým hlasem z konce. Je udýchaný jak po maratonu a skoro do telefonu křičí.

  „Máš to! Vysněný úkol, prácičku nazvi si to jak chceš.“ Samým vzrušením se hlas na konci zalyká, ale Kai je klidný jako jezero za ranního úsvitu.

  „Dobře a co má být? Dobře já vím, že poslední dobou jsme toho moc na práci neměli, ale nemusíš ječet do telefonu jak na lesy. Tak v krátkosti řekni co máš a zbytek mi pošli jako obvykle.“

  „Jadran. Jeden generál s pobočníkem. A drž se- nabízejí půl milionu.“ Hlas se ztiší a Kai se zastaví. Půl miliónu za tu práci je velká suma. A to taky znamená, že je velmi nebezpečná. Jenže pokud si chce zachovat standart svého života, hlavně ženy, autíčko a vysněný dům tak ty peníze potřebuje. A vůbec je to práce jako každá jiná.

   „Tak  řekni, že to beru.“

   „Já to věděl!“ křičí nadšený hlas. „Už jsem ti údaje odfaxoval do bytu. Budou penízky.“ Kai vypne telefon a znechuceně se na něho podívá. Tak se bude muset blondýnce omluvit a něco koupit. Nesnáší to, ale jeho práce ho zavádí na různá místa a tato vypadá, že by si po ní mohl vzít dovolenou. Stojí na ulici v New Yorku a vnímá neutuchající život v tomto hektickém městě. Není minuty, aby se tady něco nestalo. Podívá se kolem sebe a všimne si květinářství. Květiny  ženy nikdy neodmítnou. On sám má je rád. Klidným krokem vejde do krámku a prodavačka zvedne hlavu, když uslyší dveře.

  Je nádherný, první co ji napadne, když ho uvidí. Vysoká, štíhlá postava, černé krátké vlasy trochu rozcuchané, že má chuť je rozcuchat ještě víc. Pravidelná tvář, možná trochu ostře řezaná, brada tak akorát, ani vystrčená ani zastrčena a smyslné rty. Nevidí mu do oči a její ženské nitro se tetelí touhou je vidět. Oblečen je tak akorát na podzimní New York. Ležérně a draze ji řeknou její zkušené oči prodavačky. Nedivila by se kdyby v jeho šatníku byly takové jména jako Armani, Versace, Kenzo nebo Pierre Cardin. Dívá se jak se rozhlíží po květinářství a v duchu tipuje jaké květiny vybere. Možná růže, anebo něco prostšího? Nebo orchideje? Kai k ní přistoupí a pohlédne ji do očí.

  Bože to není spravedlivé, vykřikne její ženská duše. Šedé oči plné jiskřiček smíchu, orámované dlouhými řasy. Sjede trochu níž a zadívá se na jeho plné rty. V první chvílí ani nevnímá co ji říká. Jen ho vidí ve své posteli. V tu chvílí se ji vykouří z hlavy její přítel a snubní prsten na ruce. Ještě dnes ráno si ho prohlížela a těšila se na dnešní večer při svíčkách. Zvedne znovu oči a napadají ji všechny hříšné a zakázané věci.  Kai trpělivě čeká až se prodavačka vzpamatuje. Dveře bouchnou a do květinářství vstoupí dvě slečny. O něčem se dohadují a ještě si ho nevšimli. Prodavačka se vzpamatuje.

   „Co byste si přál? Květiny pro dámu srdce nebo snad pro manželku?“ a obě v duchu škrtí.

   „Řekněme pro jednu rozkošnou blondýnku, která dnes na mně bude marně čekat. Takže kytice s omluvným textem. To víte práce.“ Proč každý trochu slušný chlap dává přednost práci? Chudák holka. Srdce prodavačky se zmocní soucit. Sice je nádherný, ale bezcitný.

  „A květiny, co růže?“ Kai zakroutí hlavou.

  „Chci 7x červené růže, 6x SG lilie, 5x wax, rumura, asparagus umbellatus,  tiki,  možná trochu trávy a nějakou stuhu. Tu nechám na výběr vám. Květiny doručte na  adresu Sophie Liedermann, 1500 Avenue of the Indians.“ Prodavačka je ohromena. Málokterý chlap zná květiny a ten k tomu ví jak z nich vytvořit něco krásného.

   „Mohla bych dát i korálky a nějaký vzkaz pro slečnu?“

   „Ach ano, děkuji. Málem bych na to zapomněl.“ Prodavačka s jménem Katherine mu přisune vizitku a jde dozadu nadiktovat z čeho mají vytvořit kytici. Opravdu se vyzná. Květiny vyjádřující milostnou vášeň. Jenže ani dokonalá kytice ho nenahradí, říká si pro sebe  Katherine.

   „Tak a je to. Děkuji moc. Co jsem dlužen?“ Chtěla by mu říct, že nic, ale i ona musí platit nájem.

   „50 dolarů.“ Kaiovi je jedno kolik to stojí. Vytáhne 70 dolarů a položí je na stůl.

   „To je za upozornění.“Usměje se široce a prodavačka zjihne. Stojí a dívá se jak odchází do podzimního New Yorku. Zůstala jen po něm vůně citrusů, máty, cedru a pod tím vším vůně muže. Katherine se zhluboka nadechne. Chtěla by vědět co je to za kolínskou.

   „Tak Sophii mám z krku a mohu se věnovat své práci“ říká si pro sebe Kai alias Kardinal, jeden ze současných  nájemných vrahů. Je dobrý a na to místo se těžko dostával. Začínám být opravdu žádaný, ale ta práce s tím generálem, možná jsem to neměl brát. Musím do bytu a podívat se o co jde. Začíná být trochu chladno. Zapne si svrchník a přidá na kroku. Nedaleko parkuje se svým novým autíčkem maseratti. Je nádherné a těžko by vysvětloval finančnímu úřadu, jak detektiv může mít takové auto. Pospíchá a doufá, že to stihne před tím než se rozprší. V New Yorku je počasí dost nevyzpytatelné, ale co může dělat. Miluje New York.

   Stihne to včas, když pozoruje z auta lidi snažící se utéct před pohromou v podobě prudkého deště. Stěrače autíčka příval deště snadno zvládají a on přemýšlí o té rozkošné blondýnce Sophii s kterou se seznámil před týdnem na výstavě v Gugenheim muzeu. Miluje sochy a rád si tam vyjde na novou výstavu, když má trochu volného času mezi jednotlivými pracemi.  No  a hned jak ji uviděl, tak si řekl, že je moc pěkná. Samozřejmě, že po procházce a večeři skončili u ní v posteli. Má fantazii a je bez ostychu což on má rád. Jsou spolu už tak týden a on se ji věnuje jen jak ji čas  to dovolí. Nemá potuchy kdo je a čím se živí a on ji to nebude vykládat jakou vlastně to práci dělá. Nerad říká vraždami, ale ve skutečnosti opravdu zabijí lidi pro peníze. Vždycky si říká, že kdyby on to nedělal, tak by to dělal někdo jiný. A on s tím problémy nemá, pomyslí si pochmurně.

   Jeho auto tiše klouže ztemnělými ulicemi New Yorku. Asfalt po dešti se leskne a vzduch je nabitý ozónem a deštěm. Miluje tu vůni deště. Pomalu se blíží  k svému bytu. Zaparkuje a vystoupí. Přeběhne ke vchodu a vejde. Kývne na vrátného a vyjede do sedmého patra. Má tady malý, ale útulný byt. Jenže chtěl by něco většího. Sundá si svrchník a po cestě si pustí své nové CD Arranjuez od Joaquín Rodrigo. Bytem se rozlehnou vášnivé tóny kytary. Kai se na chvilku zaposlouchá a potom přejde k faxu. Na zemi leží hromádka papírů. Kai zakleje. Už zase zapomněl tam dát zarážku. Posbírá papíry a položí je na stůl. Přejde k oknu, podívá se ven na ulici a  na provazce deště jak stékají po okně. Přejde k stolku a vezme do ruky karafu. Nalije si na dno skleničky whisky a vychutnává její jemnou kouřovou příchuť.

   Potom si jde sednout k papírům. Skleničku položí vedle. Nikdy si alkohol nedopřává. Jen když je sám a nic mu nehrozí tak si dá malinko. Trochu víc alkoholu a je z něho mrtvý muž. Seřadí a roztřídí dokumenty. Na jednu hromádku generál Boris Nedič a na druhou jeho zástupce Milan Levišovič. Čte dokumenty a vše co mu o nich jeho zprostředkovatel práce poslal.

   Dost nechutné čtení, si řekne pro sebe. No prosím, vražda je vražda, ale mučení, teror, sadismus, tedy ty dva jsou opravdu třináctikarátovi zmetci. Docela rád je zabije. Kdo pak si asi jejich popravu objednal? Odsune papíry stranou a zaposlouchá se do do hudby. Je nádherná ne jako ti dva. Musím tam jet a nejméně dva týdny to tam zkoumat. Hranice jsou otevřené, takže jako turista prahnoucí po moři a exotice by mohl projít. Ale hlavně nesmím zapomenout na únikovou cestu. Musí to být rychlé, jinak... nechce přece, aby po něm šla celá jejich armáda. Tak a teď vybavení. Musím si sehnat kontakt. Nejlépe možná mimo tu oblast, ale někoho kdo má tam spojení.

  „Johny, právě jsem si přečetl o nich papíry. Potřebuji někoho kdo se tam vyzná. Rozumíš mi. Zbraně a podobné věci. Klient chce aby byli zastřeleni. Nechce bombu nebo něco podobného. Objednal si u mně jejich popravu dalo by se říct. Takže máš tam někoho?“ je slyšet šustění papírů a klapot prstů na klávesnici.

   „Jo v Československu, ne počkej - teď je to Česká republika, je nějaký Vit Novak. Ten má spojení na tu stranu. Zkontaktuji ho a on bude připraven. Co asi tak budeš potřebovat?“

  „Jako obvykle Glock 36 a Steyr HS.50 a do toho střelivo. Zbytek se uvidí, ale ty dvě věci chci mít.“

  „Není to moc drahé?“

  „To je, ale nemohu si dovolit nic levného a nekvalitního. Na zbraní mi závisí život. Měl bys už to vědět!“ do Kaiova hlasu se mu vloudí ostrý tón. Hlas na druhém konci zmlkne.

  „Dobře máš to. Hned mu volám.“ Telefon se odmlčí a Kai se zadívá na dvě fotografie. Vezme jednu po druhé a důkladně si je prohlédne.

  Vytočí číslo na Panamerican a objedná si let do Podgoricy. Potom si ještě objedná, jako správný turista auto do přímořského letoviska Budvy. Vše oficiálně na jméno Kenneth Jakobitz. Podívá se na hodinky. Ještě mu zbývá hodně času. Co kdyby zavolal Sophii? Určitě by nějak vybruslil.

   Vytočí znovu číslo. Tentokrát jejího telefonu. Zvoní, ale nikdo ho nezvedá. Zamračí se. Že by zase jeden konec milostného vztahu? Tentokrát by to , ale bylo nějak brzy. Povzdechne si a jde se podívat do lednice. Vytáhne pizzu, znechuceně se na ni podívá a vloží ji do mikrovlnky. Nechce se mu nic objednávat a jít se najíst v tomto dešti taky není lákáve. Zůstane tady s pizzou a pustí si nějaký starý film. Rychle přejde k DVD přehrávači a vsune do něho DVD s názvem Casablanca. Cinknutí ho upozorní, že pizza je hotová. Dá ji na talíř a vezme nealkoholické pivo. Zhasne světlo a uvelebí se na pohovce. Teď už jen chybí nějaká kočka, která má ráda filmy a bylo by to dokonalé. Jasně, musel by vynechat tu pizzu, ale i tak.

 Ukusuje pizzu a vnímá ten starý černobílý film s Huprehey Bogartem. Nakonec usne někde na konci filmu. Ráno se probudí se špatnou náladou jak mizerně se na té pohovce vyspal. Vypne pčehrávač a televizi, na které je vidět zrnění. Jde se obléct a potom si vezme už připravený kufr. Nerad si ho bere, ale jede tam jako turista. Sjede dolu výtahem a hodí kufr s jmenovkou Kenneth Jakobitz do autíčka. Po pekelné dopravě New Yorkem dorazí na Kennedyho letiště. Zaparkuje a vystoupí.

   Na přepážce si nechá orazítkovat svůj už neví kolikátý pas a vejde do prostoru vyhrazeno jen pro pasažéry. Je sám. Nikdo ho nevyprovází, vlastně nikoho nemá. Ani psa si kvůli práci nemůže pořídit, ne že by nějakého chtěl. Trpělivě čeká až ohlásí jeho let do Podgoricy. V duchu si opakuje instrukce. Všechny spálil a spoléhá se jen na svou paměť. Vůbec netuší co ho tam čeká. Konečně a zvedne se. Má bussines class a tak jde do předu. Někteří závistivě zvednou hlavy. Zase další americký bohatý obchodník, který jde krást do jejich země.

  „Good morning!“ pozdraví letušky u vchodu, vezme si noviny New York Times a po zapnutí pásu u okénka si je rozloží. Kolem něho procházejí ostatní cestující. Předstírá, že čte noviny a přitom pozoruje bedlivě kdo všechno vchází do letadla. Po dost úmorném letu, kdy měl tu smůlu, že ho obsluhoval muž a ne žena z čehož byl otrávený, vystoupí na letišti v Podgoricy.

   Dost hnusná atmosféra, myslí si Kai v autíčku, které si to šine přes půlku země k moři. Je ubytován v nějakém zapadlém městečku s názvem Budva. Je to turistické centrum, kde zatím moc turistu nejezdí a teprve začíná, ale pro něho ideální. Excentrický Američan. To bude ono. Například profesor jazyků  na univerzitě.

   Řídí dacii do městečka, kam přijíždí dost pozdě. Z kapsy vytahuje lístek s adresou, kde má za rezervovanou malou vilku. Doufá, že nebude v takovém stavu v jakém  míjel ostatní domy. Poničeny a oprýskany. Všude je vidět chudoba země, která se vzpamatovává z rozdělení Jugoslávie a následných nepokojů laskavě řečeno. Nakonec se ukáže, že je to  malý domek čerstvě omítnutý. Skromný, ale uklízeny. Kai si oddechne. No popravdě spával už v horších brlozích. Je uvítán majitelem domku starším mužem v saku a čepici s dýnkem.V ústech má fajfku. Kai si vyzkouší těch pár vět, které se naučil v letadle a s uspokojením zjišťuje, že mu majitel pan Daševič rozumí.

    Přijel dost pozdě a tak si jde lehnout. Chvilku se převaluje v posteli, ale potom usne jako když ho do vody hodí.

   „Co je to za hluk a to světlo?“ zamumlá a přetáhne si přes hlavu polštář. Ale nedaří se mu usnout a tak nakonec polštář mrští do kouta. Chvilku zírá do stropu a zkouší si vzpomenout kde je. Cítí se jak pomláceny a potom si vzpomene, že není v New Yorku, ale v Budvě v bývalé Jugoslávii. To ty časové pásma. Kvůli nim nerad létá. Ale má tady práci. Vstane a jde se sprchovat. Najednou mu zakručí v žaludku. Jídlo. Potom si vzpomene, že mu ten děda říkal něco o místní hospůdce, kde je dobré jídlo. Hodí na sebe šaty s bundou a vyrazí do té místní hospůdky. Taky musí někde sehnat nějaké informace a tady to je nejlepší místo pro navázání kontaktů.

   Vyjde ven a podle instrukcí se snadno zorientuje. Přece jen není to tady tak velké jako velkoměsta. Skoro by se dalo říct, že jde za davem a za vůni. Počasí je teplé a vzduchem poletuje něco bílého. Kdyby nebylo té práce byl by úplně spokojený. Po pěti minutách chůze dorazí do té hospůdky. Opravdu to voní lákavě a vstoupí dovnitř. V tom okamžiku se na něho upřou všechny oči a hovor utichne. Kai v duchu pokrčí rameny. Je cizinec a tak je samozřejmě objektem zvědavosti místních. Jen doufá, že mu to nebude  vadit při práci. Sedne si zády ke stěně a tváří ke dveřím. Za chvilku k němu přijde nějaká holčina a podává mu jídelní lístek. Kai si v místní řeči objedná hlavní menu. Všichni ho poslouchají. Je cítit z jeho řeči, že to není jeho mateřština. Výslovnost je trochu krkolomná, ale všichni ji rozumí. Otočí se zpět ke svým jídlům a začnou se mezi sebou tlumeně bavit.

   „Vy jste z New Yorku?“ ozve se vedle něho angličtina. „Mohu si přisednout?“ Kai se podívá nahoru a dívá se do tváře ne chlapci, ale ne muži. Člověk by řekl, že mu ještě nedávno mléko teklo po bradě. Podle angličtiny soudí, že je studentem a taky, že ho místní nenápadně vyslali na průzkum kdo je ten střelený Američan, který přijel do jejich městečka mimo sezónu.

   „Jistě sedněte si, nerad jím sám. Jmenuji se Kenneth Jakobitz a jsem z jablka světa. Učím na univerzitě jazyky a no mám tam menší problémy, tak jsem se tady zašil,“ řekne Kai se širokým úsměvem.

   „Pane jo jazyky! Já zvládám angličtinu, němčinu a myslím, že mi to stačí. A které umíte vy?“

   „Mimo angličtiny učím němčinu, ale hlavně se věnuji arabštině, japonštině a pár dalších. Líbí se mi učit a tak jsem si řekl, že pojedu někam kde jazyk neumím. A myslím, že se mi to podařilo. Máte tady krásné počasí.“

   „Babí léto. To je tady vždycky krásné. Hádám, že jste měl problémy s nějakou studentkou!“ Kai se křivě usměje.

  „Nooo. Spíš se svoji přítelkyni. Snažila se mi nasadit chomout.“

  „Chomout? neznám ten výraz“ usměje se ten kluk. „A málem bych zapomněl. Jmenuji se Alex.“ Nakloní se důvěrně ke Kaiovi. „Mám vyzvědět co kde, jak, s kým. Znáte to ne.“

   „Jistě to jsem tušil. V takovém malém městečku se nic neutají a zvlášť, když je okurkova sezóna. Je tady něco zajímavého k viděni?“

   „Podle mně je tu totální nuda, ale výlet po moři a Podgoricy stojí za to. Jenom bych se vyhýbal těm kopcům. Je tam armádní středisko a nevidí tam moc rádi návštěvníky.“

   „Tak děkuji za upozornění. Určitě se jim vyhnu. Aaa jídlo. Už mám hlad,“ dodá s odzbrojujícím úsměvem. „Promiň, ale mám hlad. Časové pásma si vybírají svoji daň.“ Alex se na něho podívá.   

   „Tak já půjdu. A děkuji za informace,“ pošeptá mu do ucha.

   „Není za co. Myslím, že večer sem zajdu na skleničku.“

   „Tak na shledanou!“ a odejde někam dozadu restaurace. Jde je informovat, pomyslí si Kai. Takže tábor je tam v kopcích. Samozřejmě, že radu nemíní poslechnout. Teď musím do přístavu Bar pro věci. Doufám, že už je bude mít. Aspoň, že je tady dobré jídlo. Kai vstane, zaplatí a vyjde z restaurace až cinkne zvoneček. Po jeho odchodu se rozproudí živá konverzace. Jede za kontaktem, kterého doporučil Vit Novak. Je prý v městě Baru v jedné hospodě v docích.

    Tak jsem tady a musím najít bar U Mořského racka. Ten bude určitě někde na začátku doků. Hádal správně a první na co narazí, když se blíží k dokům je právě zmíněný bar.

   „Je tady někde Kapitan?“ zeptá se barmana.

   „A kdo, že se to ptá?“ a dál čistí skleničku. Podívá se na ni proti habému světlu a narazí na šmouhu. Plivne na sklenici a utěrkou, která si pamatovala lepší dny, ji přeleští. Podívá se opět a potom klidně ji položí k ostatním.

   „Starý přítel se ptá.“

   „To sotva, ale běžte dozadu,“ a neurčitě mávne rukou někam do tmy. Kai si povzdechne. Jde tam kam mu ukázal barman. Ten se za ním dívá, zvedne telefon a řekne „Nějaký Američan jde k vám.“ Položí sluchátko nazpět a dál se věnuje umývání skleniček.

   Kai zatím jde chodbou osvětlenou jednou žárovkou, když narazí na dveře. Zaklepe. Otevře mu svalnatý chlapík. Za stolem sedí nějaký člověk  v čepici a vykládá si pasiáns.

   „Jdu od Vita Novaka,“ řekne.

   „Posaďte se, “ a trpělivě čeká až se Kai usadí. „Skleničku?“Vyndá láhev a nalije do dvou skleniček. Kai se otřese představou skleniček v tomto baru.

   „Ne děkuji. Nepiji.“

   „Aha. Dobře, bohužel zboží ještě nemám. Přijďte tak za tři dny.“ Kai kývne a zvedne se. „Fakt nechcete?“

Kai zavrtí hlavou, že ne a otevře dveře. Vyjde chodbou do baru a kývne barmanovi. Ten se bezvýrazně dívá před sebe. Bar je prázdný až na jednoho opilce v koutě.

    Vyjde ven a zacloní si oči před světlem. Přejde ke své dacii a nasedne do ní. Najednou mohutně zívne. Už zase časové pásma. Nastartuje a rovnou do svého domku. Ani se nesvleče a už spí jako zabitý. Ráno se probudí do podzimního rána. Protáhne se a jde se vykoupat. Nekoupal se už tři dny a cítí se špatně. Dneska půjde na procházku, ale až po snídaní. Snídaně v hospůdce byla vynikající a on vyrazí na procházku. Když si je jistý, že není sledován, stočí se do lesů. Jde opatrně a snaží se maximálně si zapamatovat prostředí. Vše co by mu mohlo pomoci zabít ty dva. Lesy jsou jehličnaté na okrajích listnaté. Hodně větviček, musím si dát pozor. Tmavší, ale ne černé oblečení, měkkou obuv, zvířata, možná by se dala využít. Jak daleko je tábor? Jde tím směrem a tábor pořád nikde. Že bych špatně poslouchal, když po třech hodinách chůze narazí na zrezivělou destičku s nápisem: Střeženo a pod ním Vojenský prostor. Takže tábor je dál než si myslel. Obrátí se a jde zpět k městečku. V duchu si nadává za tak začátečnickou chybu. Hodně pozdě se vrací do domku, když si vzpomene, že by měl zajít do hospody a trochu se spřátelit s místníma. Nikdy neví jak mu můžou pomoci, i když třeba nechtěně. Převleče se a se zívnutím jde do hospody.

   Sotva vejde dovnitř už k němu s širokým úsměvem otáčí hlavu Alex. „Včera jste tady nebyl. Čekali jsme na vás.“

   „To ty pásma. Dostaly mně.“

   „Pojďte mezi nás. Hrajete?“ a ukáže na stůl.

   „Neznám tu hru,“ a dívá se na karty. „Co to hrajete?“

  „To je škoda. Nazývá se to mariáš. A nechcete se aspoň dívat??“

  „Proč ne? Co se tady pije?“ To už řekl jejich řečí. Alex se na něho obdivně podívá.

  „Musíte mít přirozený talent. Opravdu jste ji nikdy předtím neslyšel?“ Všichni sedí u stolku a rozdávají karty. Výčepní jim přinese po sklenici piva. Kai se napije. Všichni na něho se dívají.

  „Dobré pivo. No popravdě jsem si něco nastudoval v letadle.“ Sedí tak do půlnoci, když se rozletí dveře a do místnosti vrazí dva vojáci. „Už zase,“ zahučí jeden děda, s kterým Kai právě diplomaticky prohrál. Oba dva si poručí pivo a dívají se po místních. Po dopití oba odcházejí.

  „Myslí si, že si mohou dovolit všechno. A to jen proto, že nad nimi drží ochranou ruku Nedič.“

  „Mlč!“ okřikne ho druhý z party.

  „A proč? Vy to nikomu neřeknete, že mám pravdu. A stejně jsou to pacholci, ti dva kati. Nechápu proč se museli usídlit tak blízko nás. Já bych je raději viděl na hony daleko!“

  „To je kvůli Baru,“ zahučí jiný. Kai mlčí a pozorně poslouchá. Alex ho pozoruje. Po půlnoci se místní rozcházejí a v hospodě zůstává jen Kai s Alexem.

  „Nestrkejte do toho nos.“ Kai se na něho udiveně podívá.

  „Ty myslíš ty řeči? Jen se snažím pochytit řeč, ale máš pravdu. Co se tady děje? Proč jste na ně tak háklivi? Jistě u nás armáda taky není zrovna oblíbená, ale nenávist? Přece je už po válce ne? Aspoň mi řekli, že je tady bezpečně.“ Kai hraje typického Američana, který se stará hlavně o sebe a svoji bezpečnost. „Neměl bych odjet? Nerad bych tady přišel k úhoně.“ Mračí se nad svým nedopitým zvětralým pivem. Alex zakroutí hlavou. Buď je opravdu nevinný nebo to hraje až moc dobře.

  „Tak nic. Dobrou noc,“ zahaleká na prázdný lokál. Oba se zvednou od stolu a jdou před hospodu. Kai se nadechne vzduchu.

  „Máte tady tak čistý vzduch bez smogu. Jiný než v New Yorku. Tak dobrou noc, Alexi!“ vezme bundu a přehodí si ji přes rameno.

  „Taky dobrou,“ křikne a dívá se za ním.

  Kai zatím dojde do svého domku a praští sebou na postel. Přebírá informace v hlavě. Takže už ví kde je tábor a teď je otázka, jak se tam dostat, zabít generála a dostat se odsamtud. Přetočí se na druhou stranu a dívá se oknem ven na měsíc. Ten Alex, musí si na něho dávat pozor. Je až moc blízko pravdě.

   A tak to jde celý týden. Přes den projíždí autem celou oblast a v noci hraje s místními karty. Čtvrtý den pobytu zajede do Baru k baru U mořského racka.

   Vejde dovnitř a zjistí, že se nic  nezměnilo. Barman za pultem čistí svoje sklenice. V rohu sedí dva opilci. Jen barman na něho kývne a pouští ho dál bez ptaní. A Kai jde dozadu do místnosti jako minule. Začne hned ode dveří.

  „Máte to?“

  „Jo máme. Bylo to obtížné dopravit sem všechno co jste chtěl, ale máte to.“

  „Nezajímá mně. jak jste to dostali sem. Chci to vidět.“

  „Dobře dobře. Jen jsem chtěl být přátelsky.“ Kai se na něho zamračí. Obchodník luskne prsty a svalnatec vytahuje balík ze skříně. Položí na stůl a  rozvine ho. Na stole leží vybavení, které Kai chtěl. Hlavně automatická pistole Glock 36 a dalekonosná puška Steyr HS.50. Kai si je prohlédne, ale vše je jako nové a vpořádku.

  „Perfektní!“ Zabalí zbraně do balíku. Otočí se, když ho zastaví otázka.

   „Kdo má být ji zabit?“ Kai se otočí a ledovýma očima se podívá na obchodníka. Ten jen polkne a myslí, si že ocel je teplejší než  v tu chvílí jeho šedé oči. Mlčky otevře dveře a bez jediného slova odejede.

   „Myslím, že změníme místo působnosti anebo víš co? vezmeme si s Doreen dlouhou dovolenou nejlépe někde v Transylvánii, kde chcípl pes a noviny vidí tak jednou za dva roky. Nechci vědět koho zabije.“

  „Šéfe a co  pustý ostrov? Tam noviny určitě nejsou.“ Ten se na něho znechuceně podívá. Kai zatím hodí balík se zbraněmi do kufru a zakryje ho předem připraveným nákupem. Vrací se do svého domku. Teď jen najít místo odkud bude střílet.

   Druhý den si bere do kapsy dalekohled, nasedne do auta a jede směr tábor. Dojede do nedalekého městečka odkud je tábor už blízko. Městečko je jak po vymření a dokonce v ulicích neštěkne ani pes. Zaparkuje a vystoupí z auta. Má pocit, že se na něho upírají oči celého městečka. Rázným krokem vyrazí pryč a přemýšlí, že bude muset si najít jiný úkryt pro auto. Tady nemůže den co den parkovat. Za chvilku vejde do lesa a opatrně se přesunuje k táboru. Co bude záležet jak dlouho to bude trvat! Po třech hodinách zkoumání a čekání a opět zkoumání  a čekání narazí na první hlídku. Zůstane stát jako sloup. Hlídka ho mine a jen si zívne. Voják se samopalem přes rameno. Kai se za ním dívá dokud mu nezmizí z oči. Rozhlédne se kolem a najde šikovné místo na pozorování. Vleze do křoví a pozoruje hlídky až do večera. Procházejí pravidelně jednou za hodinu. Jsou dost znuděné, ale člověk nikdy neví. Musí si tím být jistý, že to není jen dnes, ale pokaždé. Ale jak zná armádu a její pravidelnost, tak tady budou přesně den co den. Taky musí sem zajít v noci. Nerad pracuje v noci, ale někdy je to nutné. Po pěti minutách se zvedne jak kolem něho prošla hlídka. Oklepe si kalhoty a bundu od listí a protáhne se.

    Vrací se jinudy a přemýšlí co s autem. Přichází k městečku ze strany odkud přijel, když narazí na cestu. Vypadá nepoužívaně a zvědavě se ji vydá. Po půlhodině narazí na velkou kůlnu. Rozhlédne se kolem jestli někoho neuvidí, ale není tady ani živáčka. Jen vítr se prohání po strništi a čerstvě zoraném poli. To mu trochu dělá starosti. Znamená to, že tady jsou lidé, ale musí to risknout než najde něco vhodnějšího. Otevře dřevěné dveře na zrezivělých pantech a podívá se dovnitř. Pár starých zemědělských krámů a nářadí jinak nic. Něco kolem něho prolétne a on uvidí kočku. Vyskočí na trám a dívá se svýma žlutýma očima na toho divného vetřelce. Zamňouká a zmizí  někam do stodoly. Tak úschovnu auta má vyřešenou. Otočí se, zavře za sebou a vydá se zpět k autu.

   Městečko je stejně liduprázdné, jako když ráno tady zaparkoval. Pokrčí rameny, nasedne a rozjede se zpět do teď už podle něho útulné Budvy. Dorazí večer a rovnou do místní hospody. Přivítají ho tam jako domorodce a rovnou ho zatáhnou do sporu o to kdo vypije víc. Kai se brání a nakonec místo něho jde někdo jiný. Kai zatím  opřen u pult se dívá  na ten ruch.

  „Jednu láhev,“ si řekne a barman mu položí na pult láhev whisky. Kai se na ni přemítavě podívá. Zaplatí a s láhvi v ruce jde pryč. Ostatní se na něho překvapeně podívají. Nikdy ho neviděli vypít víc než jedno pivo a i to je na něho moc a najednou celá láhev.

  „Asi potřebuje být sám. Alexi nevíš něco?“ zařvou na Alexe, který sedí v koutě a překvapeně se dívá na tu scénu. Zakroutí hlavou a sám si přihne piva.

  „Nevím. Copak jsem jeho chůva?“ zavrčí a přemýšlí co se asi stalo.

   Kai zatím dá láhev do auta a jde si lehnout. A tak to pokračuje po celý zbytek dne. Přes  den pozoruje hlídky u tábora a večer sedí se štamgasty U Veselého kapitána. V noci přemýšlí o svém úkolu a o tom jak se nemůže hnout dál. Zlom nastane týden po tom co se ubytoval a tři dny po tom co nalezl tu opuštěnou stodolu. Jako obvykle se vracel z pozorování tábora a pořád nevěděl, kde je generál.

   „Zdravím. Vidím, že se rád procházíte po našich krásných lesích. No jo. Už to není co bejvávalo. To byly krásné hluboké lesy plné divočáků a vysoké. Hlavně na tom kopci vedle asi tak 500 metrů. Je tam krásný výhled a to střílení po vysoké no paráda.“ Kai neví co si myslet a dívá se na starého dědu s fajfkou v ústech jak sedí u vrat, kde parkuje jeho auto. Děda poklepe troubelem o stoličku na které sedí a vytáhne tabák. Zvedne hlavu a Kai se dívá do vrásčité tváře, z které hledí laskavé modré oči.

  „Tady je opravdu krásně.“

  „To auto si tady nenechávejte. Občas je tu velmi rušno. Můžete nechat u mně na zahradě za určitý malý bakšiš.“ Natáhne vrásčitou ruku. Kai se zamyslí a vytáhne peníze.

  „Bude to stačit?“

  „Bohatě. Myslím, že ta vysoká, kterou hledáte vychází k večeru a rozhlíží se po svém panství. Občas zabloudí i do jiného teritoria. Jojo není to co bejvávalo,“ ucpe tabák do dýmky a vytáhne sirky. Zapálí a hledí před sebe a bafá. Kai si sedne vedle něho a přemýšlí o tom co řekl ten starý děda. Ten po hodince se zvedne a prohodí. „Mám malý domek na kraji městečka. Poznáte ho podle žluté barvy. Dávejte si pozor i vysoká může být nebezpečná. Na shledanou!“ a Kai hledí na něho jak se sukovici se šourá pryč. Nechápe proč mu povídal o tom kde najít generála a jak to vůbec ví? Má toho využít nebo pokračovat tak jak si to naplánoval? Jenže zatím se moc daleko nedostal. Ví kde je tábor, ale víc nic. Zítra uvidí. Vstoupí do stodoly a prohlédne autíčko, ale nic podezřelého nenajde. Z trámu na něho kouká kočka.

  Druhý den zaparkuje ve stodole a vezme na sebe nepromokavou větrovku. Vydá se přesně tím směrem, kterým ho poslal ten děda. Jako obvykle narazí na hlídku a i tady čeká až přejde. Vyjde na kopec a rozhlédne se. Před sebou vidí malé údolí a jinak nic víc. Zamračí se. Že by mu špatně rozuměl? Ale říkal něco o večeru. Počká a uvidí. Nalézá vhodné křoví a ponoří se do něho, aby nebyl vidět. Pozoruje údolí v kterém se nic neděje. Podívá se na hodinky. Pět hodin. Už se stmívá. Asi kecal, řekne si mrzutě a chce se zvednout, když ho zarazí hluk aut. Do údolí vjíždějí dvě nákladní vojenská auta a jeden džíp. Z  jednoho vyskáčou vojáci a z druhého jsou vyloženi svázaní lidé. Kai okamžitě klesne nazpět a pozoruje divadlo před sebou. Zajatci jsou postaveni na jeden konec údolí a vojáci se postaví před ně. Z džípu se vysouká generál Nedič a za ním jeho pobočník Levišovič. Kai tomu nemůže uvěřit. Tak ten děda mluvil pravdu. Jenom , aby to nebyla past. Ale na druhé straně možná se ho chtějí zbavit.

  Generál jde podle řady zajatců a občas někoho uhodí. Potom se postaví stranou a něco zakřičí. Palba a Kai nemůže podruhé uvěřit tomu co vidí. Vidí vojáky střílet tak, aby nezasáhli důležitá životní centra zajatců. Generál něco zakřičí a Kaiovi dojde, že ty materiály, které dostal byly ubohé. Vyžívá se v tom jak tam ti zajatci sténají bolesti. Odloží dalekohled, jak se nemůže dívat dál na toho parchanta. Pozítří by to šlo. Využije dědovy nabídky a auto přesune na jeho zahradu. Uslyší vzdálenou střelbu a opět zvedne dalekohled očím. Vojáci dobíjejí zraněné zajatce. Generál nasedá do džípu a odjíždí. Takže pozítří tady proběhne poprava. Zítra si přinese pušku a vyzkouší ji a dokonce ví jak. Podívá se na hodinky a počká až projde hlídka. Budu mít tak patnáct dvacet minut na zmiznutí. Víc ne. Raději bude počítat s patnácti minutami. Rychlým krokem dorazí do stodoly a odjede odsud. Celou dobu přemýšlí o tom co se stalo.

   Druhý den dá do auta balík se zbraní a vyjede. Auto zaparkuje na zahradě žlutého domu. Rozhlédne se a  zjistí, že je dokonalé ukryto. Vyjde ze zahrady a zjistí, že musí projít pár uličkami. Hodí si přes rameno balík  plížící se těmi uličkami plné odpadu a stínu. Jde to docela dobře a nakonec zjišťuje, že až moc dobře. Dostane se do lesa a svižnou chůzí vyrazí vpřed. Po dvou hodinách se dostává na místo. Okamžitě zalehne do křoví tak, aby nebyl vidět. Hlídka projde  od něho tak 300 metrů a ničeho si nevšimne. Chvilku počká a vybalí zbraň. Zalehne a začne seřizovat zbraň. Dívá se přes optiku na místo , kde dnes bude generál. Potom ji odloží a vytáhne obloženou bagetu. Povzdechne si. Už aby byl zpět v New Yorku. Má rád dobré jídlo, ale nechce se mu vařit a taky to neumí. Podívá se na hodinky. Čtyři. Kolem opět projde hlídka. Trpělivě čeká na příjezd vozidel. Hluk. Podívá se na hodinky. Pátá hodina. Dvě nákladní auta a džíp. Vezme zbraň a namíří ji vpřed. Z vozidla jsou vyndáni tři zajatci a postaveni jako ti včera. Kai namíří zbraň a čeká na povel. Vojáci začnou střílet a Kai zmáčkne kohoutek. Trochu vedle a dívá se jak muž se hroutí. Dívá se pozorně. Na rozdíl od ostatních je mrtev. Seřídí si zbraň a čeká. Zamíří a při střelbě vypustí další střelu. Perfektní zasáh. Přímo do srdce. Je spokojen. Zítra to budou dvě velmi rychlé střely do hlavy generála a pobočníka. Počká až opět přejde hlídka a velmi pečlivě zabalí zbraň. Přehodí ji přes rameno a jde zpět jako by se nic nestalo.

   Večer opět jde do hospody a jako obvykle si objedná láhev a odnese domů. Vylije to a jde spát. Spí dost dlouho a potom si vše zabalí, aby mohl rychle vypadnout. V dvě hodiny nasedne do svoje dacie a řídí ji směr tábor. Zaparkuje u žlutého domu a rychlou chůzí jde na kopec naproti střelnici. Hlídka by se neměla objevit půlhodiny a tak vytáhne v klidu zbraň, prohlédne si  jestli je v pořádku a rozhlédne se. Počasí je dobré a vítr taky. Zalehne a čeká. Ještě půlhodiny a bude konec. Půlhodiny, hodina a auta nikde. Šeří se a pořád nikdo nikde. Kai v duchu zakleje. Zabalí opět zbraň a jde k autu. Zítra zkusí znova. Možná se něco stalo. Má na to týden a potom musí najít novou variantu.

  Příští den přesně ve čtyři a deset minut zalehne do křoví s připravenou zbraní. Čeká. Trpělivě čeká, ale opět auta nikde. Opět zabalí zbraň a znova odchází k autu. V duchu se ptá co se mohlo stát. Dojde k autu, nasedne a odjíždí k sobě do domku. Nemůže tady být dlouho i tak jsou na něho upřeny oči tohoto pobřeží. Sedí za volantem a zamyšleně se dívá ven. Nakonec se rozhoduje, že to riskne. Dojede a rozhodne se zajít do hospůdky. Možná někdo něco bude vědět. Vjede dovnitř a tam to hučí jako v úle.

  „Co se tady děje?“ povídá už slušnou srbochorvatštinou na místního, s kterým dost často hraje mariáš. Ten se k němu nakloní.

  „Někdo chtěla zabít generála Nediče!“ řekne tiše. Kai zvedne v údivu obočí. 

  „Zabít?! Proboha a povedlo se to?“

  „Naštěstí ne, ale toho dotyčného chytili povídá se.“

  „Chudák malý,“ zamumlá a pod upřeným pohledem dodá. „Samozřejmě generál, ne ten terorista. Jsem chvilku pryč a stane se tady tolik věcí. Budete zase hrát?“

  „Jak se to vezme. Jasně hra nás přivede na jiné myšlenky.“ Ke stolu zasedne obvyklá čtveřice. Kai chvilku hraje , ale celou dobu cítí v zádech něčí oči. Ví komu patří a bude si na něho dávat pozor. O půlnoci se rozcházejí.

   „Postrádali jsme tě,“ přitočí se ke Kaiovi Alex.

   „Byl jsem v Baru zařídit si nějaké nutné věci. Sama nuda.“

   „Slyšel jsi co se stalo?“

   „Jo hrůza. Doufám, že toho teroristu pošlete na hodně dlouho do chládku.“

   „Do vězení? Tady se... aha ano máš pravdu do vězení.“Alex umlkne. „Poslední dobou jsi hodně pil?“ pokračuje nenápadný výslech.

    „Ta věc z univerzity ...raději se neptej,“ a sklopí hlavu. „Promiň musím jít.“ Objedná si opět láhev a hned na místě si mohutně lokne. Zmetek špiónský, myslí si. Musí čímkoliv zapít tu chuť zrady. Odejde do domku a láhev vylije. V noci přemýšlí o tom co se stalo a o Alexovi. Usne až k ránu. Balík hodí na zadní sedadlo, do pouzdra si dá zbraň a vyjede. Auto zaparkuje na zahradě a zdá se mu, že z domu cítí něčí pohled. Rozhlédne se, ale okna jsou prázdné. Možná dneska. Ale co štěstěna je na mé straně a já vyhraji, i když je tak vrtošivá. Dá si zbraň přes rameno a jde do uliček vedoucí k lesům. Po deseti krocích se zarazí. Vedle popelnice a odpadků vidí se válet nějaké tělo. Obezřetně k němu přistoupí a dívá se na zkroucené tělo nějakého mladého muže. Podle oblečení byl zřejmě důkladně zmlácen až do bezvědomí. To není moje starost a mine ho, jako by tam nebyl. Za sebou uslyší zasténání a pohyb. Otočí se a podívá se zpět na tu postavu jak tam leží. Otočí se zpět k svému cíli a odchází k lesu. Musí dokončit jednu práci. Nemá čas a ani chuť se starat o nějaké zmlacené tělo. Nejspíš ho brzy najdou a postarají se o něho. Rychlým krokem dojde ke kopci a obsadí své obvykle stanoviště. Dívá se před sebe a gratuluje si k babímu létu. Najednou si vzpomene na to zhroucené tělo v uličce. Myšlenku odežene jako obtížnou mouchu. Dívá se dopředu a zároveň poslouchá zvuky lesa. V dálce zaslechne kukačku a po ní datla a ostatní ani nepozná. Zatím jsou to přirozené zvuky, když najednou do toho ticha vpadne nezvyklý zvuk. Zvuky aut. Kai si oddechne. Ani si neuvědomil jak byl napjatý. Konečně. Z auta vyskáčou vojáci a z druhého surově vyhodí zajatce. Jsou surovější než obvykle a občas někoho kopnou. Z džípu vystoupí generál a za ním jeho věrný patolízal pobočník. Kai sevře pažbu a skloní svoji hlavu.

   Přes optiku se dívá na svoji oběť. Vidí jak mlátí nějakého zajatce. Je nesmírně rozzuřen a vykřikuje nějaké rozkazy, nebo nadávky. Neslyší ho na tu vzdálenost. Pobočník mu přizvukuje. Najednou vezme zbraň a přiloží ji k týlu zajatce. Donutí ho klesnou na kolena a zmáčkne kohoutek. Vypadá to jako by se trochu uklidnil. Postaví se stranou a dívá se na svého pobočníka jak řádí na druhém zajatci. Jsou oba rozčilení na nejvyšší míru. Co se asi jim stalo? napadne Kaie. Je maximálně soustředěný na generála. Oba dva stojí blízko sebe. Teď nebo nikdy. Přiloží oko k dalekohledu, soustředí se na cíl a zmáčkne kohoutek. Dívá se jak střela se noří do jeho hlavy. Ruka už se nikdy nezvedne k povelu zabít. Koutkem oka se dívá jak  se všichni  otáčejí ke generálovi. Rychle upraví si pušku a zamíří na pobočníka. Sleduje jak druhá střela se noří do jeho hlavy. Dívá se jak obě těla padají na sebe jako hadrové loutky. Sleduje dalekohledem jestli zásahy byly přesné. Ale byly. Střely do hlavy tohoto kalibru udělá z mozku kaši. Tak to byla po dlouhé době zase jednou uspokojivá práce. Rychle složí zbraň a rozhlédne se jestli nic nezapomněl. Nic nevidí. Místo je čisté. Rychlou chůzi skoro během se dostává k městečku. V dálce vidí vrtulníky a slyší sirény. Úniková cesta je připravena, když najednou se zarazí a vzpomene si na to tělo.

  „Ne, ne!“ šeptá si zuřivě a jeho nohy jdou cestou k tělu. „Co to idiote děláš? Na stará kolena jsi se zbláznil.“ Nakonec to se svým... neví jak to pojmenovat vzdá a rozeběhne se k tělu. Celou dobu si zuřivě nadává, ale rozum jako by zůstal někde vzadu a místo něho pracují instinkty. Kai se jim podvoluje. Nemá je rád, ale jsou užitečné. Už častokrát mu zachránily život. Ale proč zrovna má jít k tomu tělu? Doběhne k němu a sehne se k němu. Neví proč to dělá a je mu to jedno. Všechno mu říká, že má to tělo dát do auta a jet.

   Dovleče ho k autu a hodí na zadní sedadlo. Přehodí přes něj bundu. Všude kolem sebe cítí jak se síť zatahuje. Nerozmýšlí se moc dlouho a dacii žene k Budvě do domečku.

  „Doprdele“ zakleje sprostě, když vidí před sebou zátaras. Co teď? Je sice cizinec, ale to ho neomlouvá, že jede ze směru tábora. Naopak. Chladně se rozhlédne po autě. Najednou si vzpomene na láhev v přihrádce, kterou tam nechal. To by možná šlo. Rychle po ni hmátne, otevře a jedním mohutným lokem se napije. Vykloktá a vše poprská. Nesmí být opilý, ale musí být cítit. Vše dělá skoro automaticky. Trochu vylije na zadní sedadlo a jen se modlí, aby ta postava byla proboha ticho. Uchechtne se: Jen doufá, že neveze sebou mrtvolu. Přece jen v té uličce mohla ležet bůhví kolik hodin. Ještě ho chytí s mrtvolou na zadním sedadle. Rychle si rozepne knoflíčky u krku.

   Už jsou na řadě. Kai sroluje okénko a zakřičí. „Dobrý večer strážníku! Děje se něco?“ Strážník k němu přistoupí, ale když ucítí puch tak mimoděk ustoupí o krok zpět. Nakonec povinnost zvítězí a přistoupí k němu.

  „Doklady!“

  „Doklady? Na co, proboha? Jen jsem byl za zábavou ehm kde vlastně? Víte máte tady krásné kočky v pří..v přístavu!“ škyt „Kde je mám?“ začíná se šacovat s připitomělým úsměvem. Na sedadle začíná se vršit možné krámy. „Kde jsem je dal? A  strážníku, opravdu kde je mám! Bunda! Dami sundej tu bundu. Pán stráž..škyt ..strážník potřebuje vědět kdo jsem.“ Ze zadního sedadla se ozve sténání. Strážník tam zamíří baterku. Tam je postava jak bez života. „Víte trochu to přebral, ale já jsem střízlivý, úplně.. dal jsem si jen takhle malinko....“ a ukazuje prsty kolik si dál. „No možná to bylo víc...nebo kolik. Strážníku, já nevím ale trochu se mi motá hlava,“ najednou se zasměje. Začíná plést anglická slovíčka se srbochorvatštinou. „Já ho našel pane strážníku!“ Vítězoslavně zaškytá Kai. Nazpět se bouchne do hlavy a jak se otočí tak padne do náruče strážníka.

  „Co se tam děje! Ježíší, to nevidíš, že je na mol a ještě k tomu asi v baru někoho sbalil. Nech ho plavat!“

  „Když myslíš!“ a snaží se Kaie opřít o auto. Ten se zachechtá. „Pane strážníku...nechcete..nechcete ještě trochu tady mám „a snaží se dostat na přední sedadlo. „K.. Kde jsme to jen dali...“ koktá.

  „Pane řidiči, raději už jeďte nebo vás zadržíme pro opilství!“

  „No když si to myslíte, ale fakt ještě tady trochu mám,“ a vrazí láhev policistovi do ruky. Nastartuje auto a snaživě zařadí zpátečku. Uchechtne se a jede normálně vpřed. Trochu si to šněruje a nejde rychle, ale jede.

  „To byl ten profesor z Budvy,“ řekne jeden. „Tak teď už víme co dělá po nocích. Chlastá a shání ženské!“

  Po dvou kilometrech pracného šněrováni začne jet rovně. Dojede k domku. Kde za troubí a trochu naťukne auto. Klidně to zaplatí. Od auta je slyšet brumláni a smích. Tahá balík se zbraní a to tělo, které sebral v odpadcích. Odtáhne vše do domku, zavře dveře a vše nechá spadnout na podlahu. Vezme zbraň a jde ji schovat na  připravené místo v podlaze. Zamaskuje chatrným kobercem a dojde pro tělo. Chytne ho pod paží a dovleče do obývacího pokoje. Zatáhne záclony a skloní se k tělu. Vše sundává. Ne že by toho měl na sobě moc a to co má, tak drží se to na něm sílou vůle.

  Zasykne, když vidí co zbylo z těla. To nebyli místní. Ten kdo to udělal musel se v tom vyžívat a vědět co dělat. Tělo bylo zbičované, jemně pořezané se stopami soli, když si olízne prst. Popáleniny nejspíš elektrickým proudem a cigaretou. Nejvíc okolo bradavek. Dost nechutný.  Profesionální sadistické mučení usuzuje. Ten kdo to udělal věděl co dělá a jak se to dělá a navíc se v tom vyžíval.

   „Kdo jsi? Co jsi jim udělal? Co chtěli po tobě vědět? A hlavně do čeho jsem se to zase namočil?“ Rozum a vše co se naučil mu říká, že toho těla se má zbavit jak nejrychleji to dokáže. Instinkt mu říká, že ne. Musí se rozhodnout. Nakonec poslechne instinkt.

   „Jednou musíme všichni zemřít,“ řekne k nehybnému tělu. Přejde k němu a otevře lékárničku, láhev alkoholu a další věci. Potom se podívá na něho a na ty věci. Zřejmě nebudou stačit. Nejmenší co má jsou žloutnoucí modřiny od pěstí. Jen, aby neměl nějaké vnitřní zranění.

  „Až tě ošetřím  zbytek bude na tobě. Hádám, že nemůžeš do nemocnice.“ Začíná mu energicky vymývat  rány. Nezajímá ho jestli ho to bolí nebo ne. Používá veškeré dezinfekční prostředky a nakonec alkohol. Neboli čistý špiritus.

  „Vidíš jak to dobře jde. Ještě, že nemusím ti něco šít. Nevím jak bych zvládl. “ Tělo sebou občas škubne, jak jim proběhne křeč. Tak to bychom měli a teď obličej a nakonec záda. Vezme mokrý ručník a odhrne mu světlé skoro popelavé vlasy. Má je trochu delší než je ve zvyku nosit. Otře  mu špinavý obličej a vydechne údivem. Dokonalá tvář rafaelových andělů. Mimoděk ji přejede prsty. Je krásný. Není na ni šrám, jako by se schválně ji vyhýbali. Jaké asi má oči? napadne ho. Obrátí ho  na břicho a jen přivře oči. Dostane chuť ty bastardy znovu zabít. Pomalu a dlouze. To on umí. Záda jsou sešvihané ani neví čím. Tipoval by na něco tenkého, ale co? Tady jemnost nepomůže. Vezme láhev alkoholu a všechno polije. Tělo se vypne do oblouku a z úst vyjde nějaký chraptivý zvuk. Potom opět omdlí. Kai pokrčí rameny. Vezme zbytek antibiotické masti a namaže jim záda. Potom sjede níž na sešvihaný zadek a pak si všimne krve mezi stehny.

   „Parchanti!“ Ručníkem jemně otře rány. Znásilněn. V duchu znovu vraždí ty zmetky. Nenávidí to. Nesnáší to. Ošetří ho a potom ho přenese do postele. Najednou neví jak ho má položit. Z jakékoliv strany ho to bude bolet. Dá ho na břicho. Přikryje ho a potom si lehne na pohovku. Skoro už usíná když si vzpomene. Uklidí věci,  láhev dá do dřezu a vytáhne paruku. Hnědou obyčejnou paruku. Měl ji připravenou pro útěk. Vezme ji a narazí tomu muži na hlavu. Sám se svlékne a jde spát na pohovku.

   „Buďte ticho! Chci spát...“ ale nedořekne to a hned ví, že to není obvykle bušení na dveře. Je skoro ráno a on je vzhůru svěží jak rybička. Takže možná se konec blíží. Nakoukne do ložnice, ale nic neobvyklého tam není. Nadechne se a vyrazí směr dveře. Rozepne si župan a rozcuchá si vlasy.

   „Nemusíte mně budit v tak...“ eh a vytřeští oči. Na zapraží domu stojí dva vojáci a Alex. „Alexi co ty tady?“

   „Jen prohlídka domu?“

   „Prohlídka domu? Ale proč, tady je vše v pořádku,“ a snaží si zapnout župan. Pod ním je vidět, že nic nemá.

   „Včera uprchl jeden nebezpečný zločinec. Mohl by se schovávat tady.“

   „U mně? To je vyloučeno.“ Odmítne kategoricky. Potom se podívá ze sebe. „Ehm mám tam přítele, tak můžete být potichu. Nějak jsme to včera v noci přehnali v jednom baru. Jen nevíme v jakém. Skoro vše máme jako v mlze. A vlastně proč jsou tady vojáci?“ se zeptá až teď.

   „Jen nám pomáhají. Policie má málo mužů.“

   „Tak jo, pojďte dál.“ V kapse županu má strunu a blízko je kuchyň s noži. Alex zastaví pohybem ruky vojáky a vejde sám dovnitř. Projde celý domek, v dřezu si všimne láhve, a všude rozházené věci. Nakonec nakoukne do pokoje a uvidí zvalchovanou postel a v ní muže. Hnědovlasého muže s krátkým střihem.

   „Tak je to vše v pořádku. Tak problémy na univerzitě se ženami, ano?“ řekne posměšně. Kai zrudne a nejraději by ho v tu chvílí zaškrtil. Sáhne do kapsy pro strunu, ale nakonec vyloudí úsměv.

  „Jak jsem říkal problémy se studenty.“ Dál to nerozvádí, ale v duchu zuří. Uvidíme, jestli to hraješ nebo je to pravda, pomysli si Alex. Mlčky k němu přistoupí a dá mu polibek na rty. Kai ztuhne, ale polibek opětuje. Alex se odtáhne, napřáhne ruku a jednu mu vrazí do břicha. Dívá se na něho s nenávistí. Otře si rty a vypadne.

  „Jdeme. Tady ho nenajdeme v tomto brlohu neřesti!“ Kai si oddechne. Jde se podívat do ložnice.

  „Doufám, že za ty problémy stojíš.“ Stojí nad ním a dívá se do té nádherné tváře. Naposled něco takového viděl v Louvre a v Itálii. „Jdu se najíst.“ Obleče se a jde do místní hospůdky a jídlo. Přivítá ho ticho a jemu je jasné, že Alex už referoval. No aspoň to budu mít snazší a nemusím nic předstírat.

   „Zdravím.“ Odpoví mu nějaké zahučení a jinak odvracejí tváře. „Jedno jídlo pro mně a druhé mi prosím zabalte.“ Servírka s očima na vršku hlavy přikývne. Kai se opře o židli a rozhlédne se kolem. Usmívá se. Nají se a vezme sebou jídlo, i když pochybuje, že Dami bude mít hlad. Dami, pojmenovat ho. Taková hloupost.

   Došel do domku a vůbec nevychází ven. Jen na jídlo a vždy vezme pro Damiho jak ho pojmenoval. Ostatní jen vrtí hlavou. A byl to takový milý  a přátelský člověk.

  Krize nastane druhou noc. Dostane horečku a začne sténat. Hází sebou a Kai neví co dělat. Potom si vzpomene na něco co vozí sebou a co jednou vzal jednomu člověku z Mosadu. Dojde pro krabičku a vytáhne ji.

   Je to jako včera co stal nad tím mladým vojákem od Mosadu. Dostal příkaz zabít ho a sebrat tuto skříňku. Byl hodně zvláštní. Jako by ani nebyl člověk. Červenohnědé vlasy a žluté oči, jako oči vlka. Nic si nedělal z toho, že ho Kai mučí, že chce vědět kde je skříňka.

  „Víš bolest nakonec přejde v rozkoš a ty budeš chtít stále víc a víc. Nakonec se do svého mučitele zamiluješ. Víš jak bolest přejde v rozkoš a ty se v ni ztratíš. Ne myslím, že nevíš. Málokdo to poznal a nakonec zůstal zdravý a živý. Není to nic co bych si pro tebe přál. Umím to a nakonec bych to z tebe dostal. Jen chci vědět kde je skříňka.“ Kai k němu přejde a pohladí ho po paži. Sjede kousek níž nad loket a jemně zmáčkne sval s tepnou. Projede jim bolest, všechny barvy pomalu přecházejí v žlutou a nakonec ve fialovou. Kai povolí  a zmáčkne znova. Potom sklouzne k zápěstí a znova. Voják mlčí a stále se dívá svýma divnýma očima na svého mučitele.

   „Je to pro mně čest Kardinale. Řeknu ti, kde to je, ale ty mi slíbíš jednu věc.“

   „Jakou?“ Mimoděk se zeptá.

   „To co dostaneš, použiješ pro sebe a nikomu to nedáš.“ Kai váhá, ale ví dobře že nemá čas. Kývne. Voják mu řekne kde to najde.

  „Najdeš tam vysvětlení co to je. A teď mně zabij.“ Kai přimhouří oči.

  „Proč?“ Poprvé a naposledy se zeptá. Voják mu neodpoví. Kai se otočí a odchází. Poprvé nechal svoji oběť žít.

Teď se dívá na tu skříňku a nakonec to vyndá. Sada injekčních stříkaček a tablety. Kai přejde k Damimu.

  „Jestli tě nezachrání ten voják tak už nevím co.“ Píchne mu injekcí a do úst mu nalije vodu s práškem. Zbytek zabalí. Jestli nepomůže to, tak je konec. Podle návodu je to účinné antibiotika s příměsi ani neví čeho, ale dá se to přirovnat infúzi. Druhý den se probudí do deštivého dne a vyběhne ven na snídaní. Kolem něho prší jako z konve, ale on má rád déšť. Skončí v hospůdce a opět bere i jídlo pro Damiho. Jestli pak přežil noc? Přeběhne cestu zpět s jídlem v rukou a otevře dveře.

  „Kdo jsi?“ chraptivý cizí hlas. Kaiovi přeběhne mraz po zádech. Nádherný hlas.

  „Jen jsem tě vytáhl z ulice plné odpadků,“ pokrčí rameny. Cítí u hlavy zbraň. Svoji zbraň  a nadává si od pitomců.

  „Proč?“

  „Tak to bych rád taky věděl. Řekneš mi to?“ Zbraň klesne a on zachytí se hroutící postavu do náruče. Opatrně ho položí na zem a pak odloží snídani.

  „Jsi pitomec,“ řekne a dotáhne ho do postele.  Vezme si zbraň a v kuchyni udělá čaj. Ten odnese k Damimu. Ten leží v posteli a dívá se na Kaie. Ten se mu podívá do oči. Modré jako hořce. Květiny, které má moc rád. Dlouhé řasy a k tomu ty popelavé vlasy. Ne jako popel něco mezitím. Stojí nad sebou a hodnotí se.

  „Čaj?“ usměje se. Ten přemýšlí, proč ho on zrovna zachránil. Je mu dlužen. Vezme si ho od něho a přemýšlí co po něm chce.

   „Můžeš jíst?“ přikývne, že ano.

   „To jsem rád. Začal jsem ti říkat Damien. Není to špatné jméno. Já jsem Kenneth Jakobitz.“ Damienu je jasné, že to není jeho pravé jméno. „Myslím, že nějaký čas asi zůstaneme spolu. Dokud se neuzdravíš.“ Damienu je jasné, že neřekl vše proč musí tady zůstat. Ale pistole, kdy a kde ho našel, naznačuje, že má podobnou ne-li stejnou profesi jako on. Kai zvedne k němu šedé oči. Neptá se na nic. Tuší proč byl tak zmlácen a proč se generál s pobočníkem dva dny neukázali a pak byli vzteklí. Podá mu na tácu nějaké jídlo.

   „Městečko si myslí, že spolu spíme,“ řekne. Damien se zakucká. Kai k němu přejde a bouchne ho do zad. Damien zasykne bolestí.

   „Čí to byl idiotský nápad? Já jsem na ženy, kruci.“ Damien se mračí jako čert. Kai pokrčí rameny a neodpoví. „Nepočítej s tím, že bych...“

  „Sklapni. Budu spát na pohovce,“ a odejde. Damien zavře oči a přemýšlí o tom co se stalo. Chytili ho jak se pokoušel zabít pobočníka. Dostali ho a ty dva dny byly peklo. Ani neví jak se od nich dostal, ale myslí si, že mu někdo pomohl. A potom si skoro nic nepamatuje. Jen útěk a potom tento pokoj a toho muže. Dojí a opět si lehne. Za chvilku spí. Kai se přijde podívat jak spí a znovu ho překvapí jeho tvář. Vezme si něco k čtení a nakonec při dešti usne. Damien se vzbudí, dojde na toaletu a potom pozoruje toho muže, který ho zachránil.

  „Jsi vzhůru. To je dobře. Udělám něco k jídlu.“ Odejde do kuchyně a je slyšet bouchání hrnců a nadávky. Usměje se. Zřejmě není moc dobrým kuchařem.

    Tak to jde den za dnem. Damien se uzdravuje velmi rychle. Oba dva se celou dobu pozoruji a hodnotí co jsou zač. Nakonec Damien má toho plné zuby. Jednoho opět deštivého dne zničeho nic pronese.

   „Jmenuji se Raven a dál nevím. Moje skutečné jméno je Raven.“ Kai ztuhne a trochu prkenně se na něho obrátí. Odkašle si a chce říct své krycí jméno.

   „Můžeš mi říkat Kai.“  Dívá se do těch hořcových oči. Raven se usměje.

   „Kai jsi mizerný kuchař.“

   „Tak si vař sám. No, neumím to,“ přizná nešťastně. „Mám rád jídlo a neumím vařit.“ Raven se zasměje. Kai rád poslouchá jeho chraptivý hlas.

  „Zato já umím vařit. Jenže nejsem teď nic moc platný,“ hořce odpoví a zvedne ruce , aby ukázal jak je nemohoucí.

  „Tak nic. Spolehneme se dál na hospodu a co já ukuchtím.“ Od toho rozhovoru nastane zlom. Mluví spolu o všem možném. Zjistí, že mají rádi sci-fi romány a historické knihy. Kai nemá rád Edith Piaf a Raven zase klasickou hudbu. Mají rádi dobré jídlo a pití taky. Kaiovi se líbí blondýnky a rusovlásky s pěknou postavou a Ravenovi zase brunetky. Mají rádi umění. Kai sochy a Raven zase obrazy.

  „Víš, když jsem tě viděl, tak jsem si řekl, že mi připomínáš anděla od Rafaela.“

  „Kai nech toho. Se svým vzhledem bojují dost dlouho, ale to mi neřekl ještě nikdo. A ty mi zase připomínáš démona na jednom starém obraze. Tak je to jedna jedna.“ Zjišťuji, že mají rádi stejné filmy a Raven se přizna, že Casablancu viděl nejméně dvacekrát. Jedno odpoledne se rozpovídaji o svých rychlých autech. Kai se hrdě hlási ke svému maserati a Raven k svému porschi.

  „Mám rád velké prostory. Chci si koupit domek. Mám ho vyhlédnutý. Chce to hodně času a dost tam předělat, ale bude to stát za to.“

   Oba dva se vyhýbají jakékoliv zmínce o svém povolání. Po týdnu Raven už může na krátké procházky. Dost se šklebí, když vidí paruku, ale ví, že je nutná. Berou sebou naťuklou dacii a jezdí na pobřeží. Spíš tam jenom sedí a poslouchají hukot moře. Oba se cítí dost zvláštně. Tak dlouho jsou sami a teď najednou je tady někdo kdo je poslouchá a má stejnou profesí. To už oba dávno pochopili, ale ani jeden to nechce říct jako první nahlas. Raven se uzdravuje a oba pochopí, že to je konec idyly. Oba musí zpět ke své práci.

  Poslední den. Vše je zabalené a Raven s malou taškou přes rameno váhá. Nakonec se otočí a odchází. Z ničeho nic se vrátí a postaví se před Kaie.

   „Můj život patří tobě Kai.“ Zamrká, otočí se, když zaslechne Kaie.

   „A já ho budu chránit po celý život.“ Raven záváha a potom zmizí z oči Kaie.

   Proč jsi to Ravene, řekl? Věděl jsi co to znamená? Pouto mezi zachráncem a zachráněným je trvalé a neopakovatelné