Shounen - ai povídky

Dům na pobřeží

Tma pomalu ustupuje šeru a šero ustupuje prvním paprskům slunce, které vychází nad širou modrou plochou oceánu. Něžný svit se pomalu plazí přes divoké skaliska, pláž až dorazí k domu a svými paprsky proniknou do oken osamělého domu. Šplhají po zdi až k otevřenému oknu v druhém patře. Na chvilku jako by zaváhaly a nechtěly se dotknout vnitřku, kde spí jejich obyvatele, ale neúprosný čas je popožene a oni se dotknou spícího obličeje v smetanových pokrývkách. Polaskají havraní vlasy a putují dál, pryč z vnitřku domu zanechávajíc světlý pruh na podlaze, v kterém tančí prachové částice svůj nekonečný tanec.

Šedé oči zastřené spánkem zamrkají a Kai nezřetelně něco zabručí do polštáře. Na tváři ho zašimrají popelavé vlasy a on do nich lehce foukne. Přemýšlí jestli má Ravena vzbudit něžným laskáním, horkými polibky na odhalenou šijí a milovat se, až se oba roztříští v jediném výkřiku do jasného dne. Zasní se a pozoruje jeho zátylek.

Jsou tu už půlroku a pořád tomu nemohou uvěřit, že se dostali z toho hořícího pekla. Pamatuje jak spadl do vody i když teplé, a jak mu to v první chvílí vyrazilo dech, jak zoufale se hrabal na povrch vody za sluncem, které se prodíralo i přes hladinu moře a jak potom pomáhal Ravenovi dostat se do člunu. Kolem nich létaly hořící kusy letadla a dopadaly na vodní hladinu. Modlil se, aby nic nespadlo na gumový člun, který předtím vyhodili z letadla. Měli štěstí a pak se jen drželi klouzajícího člunu, jak na hladinu spadlo letadlo a moře ho spolklo jak nenasytný obr svačinku. Oddechli si, když vlny vytvořeny pádem letadla se uklidnily a oni mohli se i s člunem dostat pryč.

V dálce viděli Zephyr, tak klidně se pohupující na hladině čekající a zvoucí je do své pohostinné náruče.

Jsou tady. K čemu vzpomínky na ty dny. Jsou schovány jako perličky uvnitř něho a stačí si je přivolat a vzpomínat. Nádherné dny na jachtě, pokračující ještě nádhernějšími dny zde v domě na pobřeží. I když poslední dobou mu něco chybí a má pocit, že i Ravenovi. Neví co to je, ale někdy se tak divně dívá a o něčem přemýšlí. Musí se ho na to zeptat. A i on stále častěji tráví hodiny v trucovně, i když mají tady Zephyr, Romanci a Divokou na kterých se projíždějí s větrem o závod. S úsměvem na tváři a rozkoši z jízdy i z toho, že jsou spolu.  

Občas si vyjedou do New Yorku do divadla na představení a nevynechají jedinou výstavu obrazu a soch, u kterých se nudí buď on nebo Raven, ale kterou by si žádný z nich nenechal ujít. Vidět rozzářený a nadšený obličej toho druhého je tak nádherné a nezapomenutelné. Poslouchat přednášky o umělcích, kteří stvořily ty skvosty. Potom zajdou do Spiral nebo do nějakého jiného klubu a baví se.

Políbí ho na krk. Půjde si zaběhat a Raven ať spí. Včera byl dlouho do noci na internetu a něco hledal, tak ať se prospí a jemu dlouhý běh po pláži prospěje. Odhodí pokrývku a vstane. Tiše ze skříně sebere tmavomodrou sportovní soupravu a jde do koupelny. Umyje se, oholí, dojde na toaletu a obleče se. Kolem krku přehodí tenký ručník. Před domem udělá pár cviků na uvolnění svalů a rozeběhne se pravidelným plynulým během jako velká tmavá kočka.

„Kai“ obrátí se Raven na bok a zašmátrá rukou po Kaiovi. Nikde. Zřejmě možná je dole v tělocvičně nebo běhá. Trochu ho mrzí, že ho nevzbudil, jak to umí jen on a nepomiloval ho. Začervená se a rukou vklouzne pod pokrývku. Měl tak sladký vzrušující sen o sobě a Kaiovi. Moc si na něj nevzpomíná, ale ty dozvuky snění si jeho vzrušené tělo pamatuje až moc dobře. Zasténá a vytáhne ruku. Ušklíbne se. Jako nějaký mladíček, který svoje fantazie schovává do ložnice pod pokrývku, aby jeho rodiče nezjistili na co myslí.

Jenže on to ví důkladně co chce. Chce mít v sobě Kaie a cítít ho jak ho zaplňuje. Cítít jak do něho proniká, jak mu říká nestoudné návrhy, které ho vzrušují a slyšet jeho výkřik uvolnění. Zavrtí hlavou a usmívá se. Vykoukne z okna. Bude nádherný den a oni by si mohli vyjet na Zephyrovi na delší plavbu podél pobřeží a on možná by konečně našel odvahu říct Kaiovi co poslední dobou tak hledá a plánuje.

Ne jejich milování a touha se nezmenšila a ani touha být jeden s druhým. To se nezmenší nikdy, ale nemohou pořád takhle žít. Musí něco dělat a když se někdy podívá na Kaie jak stojí na verandě v noci s šálkem kávy a dívá se na útesy, ví určitě, že i on si to myslí. Jen najít odvahu to říct a přervat jejich kouzelný sen.

Přejde nahý a rozcuchaný do koupelny a dá si rychlou sprchu. S ručníkem kolem boku se vrátí do ložnice a obleče se taky do šortek a trička. Nepůjde běhat, ale zajde si do posilovny a večer by mohli zajít na střelnici a trochu cvičit.

Oba pokračuji v cvičeních, jako by byli stále v New Yorku a pracovali. Sejde do sklepa a udělá pár uvolňovacích cviků. Lehy, dřepy, sedy, žebřiny a další nářadí. Svaly se napínají a pot se vsakuje do trička a zanechává mokrou stopu na hrudi a na zádech. Dvacet minut na kole. Nerad cviči, ale za ty dlouhé roky co se drali, jak on, tak Kai na špičku, to už patří k neodělitelné součastí každého dne. Zítra, by mohli spolu trochu zápasit. Sleze z kola a otře se ručníkem. Sundá si gumičku z vlasů, aby mu nepadaly do obličeje a navleče si ji na ruku. Jde opět do koupelny, kde stojí pod horkou vodu a tetelí se rozkoši jak mu prudce tekoucí voda masíruje unavené svaly.

Rozčeše vlasy, odloží gumičku, propocené oblečení hodí do koše a jde nahý do ložnice. Lehká tepláková souprava a podívá se na vodotěsné hodinky na ruce. Za deset minut maximálně za dvacet minut je tady Kai. Stihne ještě připravit něco dobrého na zub a mohli by si ji sníst na malé verandě před domem a dívat se na kroužící racky a povídat si nebo jen mlčet. Vyjde ven a prostře stůl, zatíží obrus vázou s květinama a vejde dovnitř. Dveře nechá otevřené.

Posledně mluvil s šerifem a naposledy co se stalo v okolí městečka, tak byla zaběhnutá slepice slečny Marplové. Tedy slečna Marplová se jmenuje jinak, ale většina obyvatel městečka už zapomněla jak se vlastně jmenuje a všichni ji tak říkají. Vytáhne pánev, toustovač a otevře lednici. Vytáhne pomerančový džus a nalije do skleněného džbánu a vytáhne dvě jednoduché skleničky. Za chvilku se domem rozlije vůně toustu. Nakrají na plátky sýr, dá vařit vajíčka a venku na stůl položí dva talíře, příbory, přikryté máslo na misce, džem z lesních jahod dovezený přímo ze severní  Evropy, sůl a pepř. Zadumá se co dál. Ještě tousty v ošatce a vajíčka. Zadívá se směrem odkud by měl přiběhnout Kai. Možná bude si chtít dát nejdřív sprchu. Vrátí se dovnitř a zapne CD přehraváč s lehkým rockem osmdesátých let. Domem se rozlije lehké taneční melodie. Raven udělá pár tanečních kroku a zatočí se dokola. Tiše výskne a začne si broukat jednu známou melodii za druhou. Při chraptivém hlase Tiny Turner začne chystat koš s jídlem. Určitě Kaie přemluví k delší projížďce Zephyrem, když je tak krásně a k tomu ten větřík, který je tak akorát na plachtění.  

Všechno uloží do košíku a zavře ho. Vezme ho do ruky a položí na verandu. Zatiží kamenem, aby něco se k němu nedostalo. Racci si brzy zvykli na jejich přítomnost a někdy jsou velmi drzí. Stojí na verandě a pozoruje vzdálenou postavu jak se přiblližuje k domu. Usmívá se a rukou si záclaní modré oči před sluníčkem. Vítr mu lehounce hladí tělo. Nemůže se dočkat až Kai dorazí. Vášnivě ho políbí a Kaiovi se rozzáří oči.

„Takže tady jsi“ zamumlá postava s dalekohledem schovaná ve stínech stromů. Je oblečená do zelené polovojenské uniformy a kolem hlavy má uvázaný tmavý šátek. U nohou mu leží opřená puška a nedaleko kus látky, která chránila pušku před pískem a kterou před chvílí sundal. Pozoruje dalekohledem postavu, která se pomalu  bliží k domu. Zrovna si utřela ručníkem čelo a běží dál.

Tam u domu bude mrtvý. Takové má příkazy. Ještě jednou propátra okolí jestli neuvidí svého soupeře. Nikde nikdo kromě racků. Ráno jednoho zastřelil a díval se jak padá na útesy. Mlčky přikývl a pak s dalekohledem na očích pozoroval dům. Ráno viděl vyběhnout cíl a připravil se.

Ještě jednou si prohlédne druhého muže ve dveřích domu. Nemá ho zabíjet. Pokrčí rameny. Když to tak chtějí a když se něco mu stane, nanejvýš řekne, že to byla nehoda. Lehne si na zem k pušce a zamiří. Zklidní se. Skloní hlavu k dalekohledu a na spoušť položí prst. Pozoruje ne cíl, ale místo, kde ho zabije. Nevnímá čas jak ubíhá, vnímá jen svůj cíl a místo činu. Okrajově vnímá zvuky lesa. Všechno je jak má být. Provede svoji práci a půjde dál.

Dnes jsem běžel možná až moc daleko, pomyslí si Kai a otře ručníkem čelo. Jsem zpocený a když uvidí Ravena ve dveřích jak ho očekává, přidá do kroku. Čeká ho. Běží k němu a ničeho si nevšímá. Dnes by mohli si vyjet na koních nebo jít na skaliska nebo na Zephyrovi plachtit s větrem a slanou vodou v tvářích. Můžou dělat vše co chtějí, ale stejně nic se nevyrovná tomu být s ním. Citit jeho blízkost, vidět úsměv na jeho tváří, hledět do rozzářených modrých oči. Čím si ho vlastně zasloužil? Když je s Ravenem vše se zdá jako by to dělal poprvé a všechno má příchuť dobrodružství. Už se nemůže dočkat  až ho sevře v náručí, políbí a pohladí po tváři. Jeho přítel, partner, milenec. Tím, že ho zachránil, získal víc než kdy si myslel, že může mít. Zamává mu. Ještě pár kroků a bude na verandě. Popadne ho a zatočí se s ním a pak ho políbí, což má Raven určitě v úmyslu taky.  

Raven ve dveřích mu zámáva a pak se otočí zpět do domu. Přinese jen tousty.

Výstřel.

Muž s výkřikem na rtech odstrkuje Kaie z cesty kulky.

Raven se otočí a dívá se jak muži vypadává puška z ruky na schůdek verandy. Kai se válí pod schody jak ho muž odstrčil a tím zachránil život. Raven si bleskově  lehne na podlahu a zároveň překotí stůl ze silného dubu. Je to sice habá obrana, ale pořád lepší než nic.

„Kai!“ poprvé zakřičí. Kai se odpliží za stůl a cestou vezme pušku toho neznámého. Automaticky ji zamiři k lesu odkud přišel výstřel.

Ještě jedná rána. Nepočítal s tím, že ten blázen ho zachrání. Tušil, že tam někde je jeho protivník, ale netušil, že bude takový sebeobětující  muž. Blázen je to. Vidí stůl a nevesele se usměje. Nemají šanci a vidět ho nemohou jak jsou níž než on. Raven se podívá na klidného Kaie. Zvládnou to. Zvládli přece horší věci.

„Dům?“ Kai zavrtí hlavou a kývne směrem k střelci. Raven vyběhne a zmizí za domem. Střela a on ucítí doslova jak proletí kolem jeho ucha.

„Parchante!“ zasyčí vztekle Kai. Ničí právě jeho dárek Ravenovi. To nemůže dopustit. To nejde. Nejhorší co mohl udělat. Zamiří pušku a snaží se ho najit. Tuší kde je, ale je tak dobře schovaný a ani sluníčko moc mu nepomáhá. Přesto vystřelí. Možná Raven se k němu dostane dřív než ho opravdu trefí. Chvilku uvažuje o domě. Od dveří by na něho vůbec neviděl, okna to je riziko. Jestli je dobrý bude to předvídat. Pak ho napadne veranda. Je pod ní kus prostoru a zřejmě se tam schovával ten neznámý,  ale podlaha nezadrží kulku z pušky a on nebude moci odtamtud střílet. Další střela a on pořád nic nevidí. Jak je to možné? Nemůže být neviditelný. Každý zanechá nějakou stopu. Soustředí všechny svoje smysly na místo odkud střílí neznámý. Centimetr po centimetrů prohlédává prostor před sebou, i přesto, že si uvědomuje, že musí být rychlý jako nikdy v životě. Možná tamto. Něco tak nezřetelného. Vystřelí. Neví jestli zasáhl nebo ne.

Čeká.

V klidu čeká na další střelu, ale ta nikde.

Zásah. Muž v polovojenském úspornými pohyby  sundá dalekohled ze zbraně a odhodí ho. Nemá sice teď dalekohled, ale zrak má ostrý a snad se na tu vzdálenost podaří ho dostat. Je dobrý, až moc dobrý. Ví kde je cíl a skloní hlavu k pušce. Zvedne hlavu, jak ho jeho smysly z ničeho nic varují. Uslyší dech, lehké kroky, zahlédne stín a křupnutí.

Raven se rozhlédne jestli je poblíž někdo další, ale podle jeho krátkého průzkumu byl zřejmě sám. Prohlédá ho. Nic ani kousek náznaku kým je nebo s kým je ve spojení. Taky takové chyby dělají začátečnici, ne někdo kdo má takovou zbraň. Profesionál a chtěl je zabít na sto procent. Nezáleželo mu na životě a jen chtěl vykonat práci za každou cenu. Musí za Kaiem jestli je v pořádku, ale nejdřív okolí trochu prohlédne. Zesmutní jak mu předtucha zabrousí na záda. Má pocit, že nádherným dnům ve společnosti Kaie, je konec. Zvedne ruku a zamává. Kai to gesto pochopí a jde na obhlídku lesa kolem domu. Vidí Kaie jak se zvedá a něco sbírá z podlahy verandy.

Tam - je to on? Ne Raven. Zvedá ruku. Takže se to podařilo. Zvedne se s puškou v ruce. Rozhlédne se po zničené snídani, po zničeném stolu a květinách na podlaze. Opře pušku o stěnu verandy. Zvedne poničené květiny a dá do vázy. Vázu postaví na podlahu a upravuje květiny, když zaslechne slabé zasténání. Úplně zapomněl na toho muže, který mu zachránil život. Vrhne se k němu a vezme do náruče.

„Jsi v pořádku. To je dobře“ zachroptění a Kai s úžasem se dívá do žlutých jako by  zvířecích nebo kočičích očí. Jen jednou viděl stejně podivné oči a to setkání ho kupodivu provází po celý život. Kai se mračí a prohlíží krev u úst a prostřelenou zřejmě plici a do nemocncie je to daleko. Než dojede bude konec.

„Kdo jsi?“

„Darius“ řekne s úsměvem. „Před let... můj bratr zachr...“ zachroptění a Kai si oddechne. Už myslel, že vidí přízraky. Vzpomene si jak měl toho vojáka zabít a nakonec nezabil. Získal od něho pro co přišel a on musel slibit, že si to nechá pro sebe.

„Je mrtvý, že.“ Slabé přikývnutí. Nějak to celou dobu věděl. Možná ho měl zabít, ale nemohl. Neví proč tehdy ho nezabil. Nebyl mu k ničemu. Neužitečný by řekl a trpký úsměv mu zvlní rty a přesto ho tam zanechal slabého, ale živého.

„Přijedou si pro mně“ zašeptá a zavře žluté oči. Kai ho pohladí.

„Kai?“ uslyší Ravena a dívá se jak si k nim přidřepne. „Kolem nikdo další není. Čisto. Kdo je to? Znáš ho?“

„Jeho bratr pamatuješ, mi dal tu krabičku s léky.“ Raven přikývne. Oba dobře vědí o jakou krabičku se jedna. Zachránila jim několikrát život. Nepotřebujou nic víc upřesňovat.

„Je tam poslední dávka“ zašeptá. Kai vzhlédne. Oba uvažuji stejně, když vidí jak se Raven zvedne a jde dovnitř do domu. Pohladí tu mladou tvář, která mu leží na klíně a přerývaně dýchá. Je to všechno tak zvláštní. Až neskutečně. Darius otevře znova oči a zahledí se do Kaiova obličeje. Je šťastný, že zachránil toho koho měl chránit, i když zemře. Splnil svůj úkol a na jeho místo nastoupí Daemon.

„Je poslední. Jsi si jistý?“ Kai přikývne a Raven vyhrne Dariusovi rukáv. Darius ucítí píchnutí.

„Je to lék od bratra?“ zašeptá vzrušeně. Rukou si rozmaže krev kolem úst.

„Ano.“ Kai pozoruje jak na Dariusově tváří se objeví nevěřícný a nadějný úsměv.

„Kapsa. Pilulka dej mi ji a zbytek léků z té krabičky taky.“ Raven s údivem pozoruje jak i přes krev v ústech mluví velmi zřetelně a přitom to v něm sípá a hrčí. Stáhne z něho oblečení, vytáhne obvazy, které vzal z lékárničky, udělá velkou podušku a začne ho obvazovat.  Kai ho přidržuje, aby se mu lépe obvazovalo. Je to sice zbytečné, ale přesto se ho pokusí zachránit. Kai v kapse najde tubu a vezme jednu pilulku. Darius to těžce spolkne. „Všechno bude v pořádku. Děkuji za život.“

„Za život?“ nechápavě oba pronesou, když si všimnou jak se tělo křečovitě zachvěje a pak ztuhne. Kai má z ničeho nic pocit, že v náručí má mrtvého. Dotkne se tepny a nic.

„Rozumíš tomu Ravene?“ který ho stále obvazuje.

„Ne jen vím, že moje snídaní je v háji a křupavé tousty taky.“ Střídavě hledí na Dariuse a na dům odkud se valí černý dým.

„Uděláš nové tousty. Jenže co s ním? Jestli tomu dobře chápu tak si pro něho někde přijede. To tedy nechápu jak? Ravene náš ráj je prozrazen. Ten střelec... zjistil jsi o něm něco?“

„No ano. Byl to profesionál. Neměl u sebe nic a zbraň prvotřídní. Byla určitě vyrobena na zakázku. V okolí už nikdo jiný není. Auto stálo na kraji cesty a bylo z půjčovny. Nikdo druhý v něm nebyl a neřekl bych, že tam někdy někdo byl kromě toho střelce.“

„Šel po nás, nebo jen po jednom z nás, nebo po našem příteli?“

„Příteli?“ s údivem se optá Raven a připevní obvaz. Kai se zvedne a vezme Dariusovo tělo do náruče.

„Snad nevím. Jdeme dovnitř.“ Odmlčí se. „Víš celé mně to připomíná tehdejší dobu. Bylo to v začátcích kdy jsem dostal tuhle zakázku. Bylo to stejně jako s generálem na balkánském poloostrově kdy jsem tě zachránil. Měl jsem získat tu krabičku. Našel jsem toho vojáka co ji měl u sebe. Popravdě nevím proč zrovna já. Bylo to tak lehké.“ Vystoupí do domu a uloží ho na pohovku. „Běž k těm toustům.“ Raven nerad od něho odejde. O své minulosti ani jeden z nich  nevypráví a přitom jeho zajímá co dělal Kai a dokud má ty léky. Vypne toustovač a tousty spálené na uhel vyhodí do koše. Udělá nové na pánvi a položí do ošatky s květinovým obrouskem.

Začíná se bát co z toho všechno vyleze a taky jejich úkryt i identita je prozrazena. Jeden je sice mrtvý, ale ten kdo ho za nimi poslal to ví, a ti druzí to taky vědí. Zamračí se a jde s košíčkem a s novým džbánem plným džusu ven.

Kai zatím všechno sesbírá ze země a poskládá zpět na stůl. Jen máslo je k ničemu, ale oblíbené talíře Ravena, nějakým zázrakem přežily.

„Donesu máslo“ řekne Raven, když ucítí Kaiovu ruku na své paži.

„Zůstaň. Nepotřebujeme je.“ Raven se posadí a vezme toust do ruky. Položí plátek sýra a dívá se jak od teplého chleba změkne „Uklidíme později.“ Odmlčí se. Potřebuje si to co se stalo v začátku jeho kariéry nějak srovnat v hlavě.

„Myslíš, že je to bezpečné tady tak sedět?“

„Myslím, že ano. Řekl by mi to. Je to všechno tak zmatené. Dopovím ti to. Našel jsem ho tehdy tak snadno. Neuvažoval jsem o tom. Byl silný. Nechtěl mi říct kde ty preparáty schovává. Zkoušel jsem všechno možné a pak jsem ho mučil, abych z něho ty informace dostal.“ Pokrčí rameny a Raven klidně zakousne do toustu. Nalije džus do skleniček. I někdy to je jejich práce. Asi ta nejméně oblíbená, ale je.

„Dál?“ pobídne ho.

„Oslovil mně Kardinale. Věděl celou dobu kdo jsem a požádal mně, abych ho zabil.“ Raven přestane jíst. Tak to je hodně zvláštní.

„Podivné, že znal jméno a nikdo nechce zemřít. Spíš prosí o život.“

„Ano. Nechal jsem ho žít a krabičku s preparáty jsem vzal. Měl podmínku. Nerozumím ji dodnes. Řekl mi o ni jen pod podmínkou, že bude pro mně. Že ji použiji pro sebe. Kontrakt jsem nesplnil, ale ty léky ať je to co to je, zachránily nejen tobě život, ale i mně. Nevím co to je a ani po tom jsem nepátral. Nikdo kromě mně a toho vojáka v budově nebyl. Teď mi ten muž Darius řekl, že tam zemřel.“

„Na“ vrazí mu Raven toust do ruky, který během řeči pro Kaie připravil. „Bojím se, že je konec.“

„Ano“ smutně řekne Kai. Oba se zadívají na skaliska, na poklidnou atmosféru tak drsně přerušenou střelbou. Na oceán v dálce šumící svoji píseň, na drzé racky, kteří létají nad útesy a hledající co by kde sezobli, na pláž po které se spolu procházeli, opalovali se a milovali. Na projížďky s Divokou a Romanci a na spoustu krásných dních prožitých tak bezstarostně.

„Nikdo nám to nevezme.“

„Vzpomínky?“

„Ne, Kai. Tohle co tady máme. Teprve teď, když to mám ztratit tak si uvědomuji co pro mně to znamená. Najdeme a dostaneme ho. Ano a vrátíme se.“

„Ano. Vrátíme se.“ Oba vědí, že je to iluze, prach slunečných vzpomínek, který zmizí jako dým. Sevřou rty a dívají se na sebe. Nic se mu nesmí stát. Nic mu neubliží, slibuji. Oba myslí na toho druhého. „Dojíme to Ravene. Miluji tvoje snídaně“ řekne lehce a zakousne se do křupavého toustu. Raven se začne smát a Kaiovi se objeví v šedých očích jiskřičky smíchu. Má rád jeho smích. Jeho vzrušující smích. Teď trochu lituje, že ho ráno nevzdbudil polibkem na šijí a lenivě se sním nemiloval, ale musí pevně věřit, že ho ještě dlouho bude pevně svírat v náručí.

Oba pomalu klidně dojedí snídani, jako by se nic nestalo a v obruse se neskvěly díry po střelách, na podlaze nebyl rozlitý džus a rozbitá miska s máslem. Jako by to byl den jako každý jiný.

„Ochutnej tohle Ravene.“ Položí na kousek toustu sýr a na to kapku džemu. Raven si dobře uvědomuje, že je to jen záminka jak se dotknout rtů.

„Moc dobré“ zamumlá a políbí ho do dlaně. Oba cítí jak v nich už nějakou dobu roste touha a chuť se milovat po prožitém zážitku. Po tom co mohli být mrtvi, najednou si potřebuji dokázat, že jsou živí. Kai prudce odstrčí křesílko a sáhne po Ravenovi napůl zvednutém. Přitiskne si ho k sobě a začne hladovět líbat. Chutná po sladkém. Oba se divoce políbí až jejich zuby do sebe narazí. Vyhrnuji si divoce trička jak se snaží dotknout navzájem těl. Zasténají, když ucíti vzrušení a Kai Ravena přitiskne k stěně domu.

Uvědomí si, jak ho tiskne k zdi a trochu se od něho odtáhne. Pohledem uvízne na napuchlých rtech. Něžně je políbí a obejme. Tvář skryje do jeho popelavých vlasů. Vdechuje jejich vůní a hebkost. Je mu tak dobře. Oba se drží jako by všechna vášeň vyprchala, ale uvědomuji si, že se jen na chvilku ukryla.

„Chci tě jako nikdy jindy“ zašeptá Raven a hladí ho po zádech. Kai zvedne hlavu. Usmívá se a zamilovaně si prohliží jeho rysy. Pořád ještě nachází další a další drobnosti, kterých si nikdy nevšiml. Políbí ho.

„I s tím co máme doma?“ Raven se rozesměje nad slovem tím.

„I kdyby tady vtrhla SAS.“ Kai mu zajede rukou dovnitř kalhot.

„Když to říkáš... přání se musí plnit, ne.“ Políbí ho a pak ztuhne, když mu do hlavy pronikne nepříjemný zvuk. Rychle upraví nejdřív Ravena a pak sebe.

„Dnes je tu jak na Time square o Novém Roce.“ Raven se dívá na vrtulník jak krouží a hledá místo na přistání.

„Jo“ řekne tak mrzutě, že Kai neodolá a vtiskne mu polibek na ty rozkošné rty. „Asi si pro něho přijeli a se vší parádou. Divný stroj.“ Kai se otočí. Raven má pravdu. Vrtulník, ale trochu divnější než obvykle vidává, ale taky to co mají uvnitř domu rozhodně obyčejné není a léky taky ne. Možná nějaký tajemný bilionář nebo armáda nebo čert ví co. Klidně by to mohli být ufouni s žlutýma zvířecíma oč... přestane dýchat a má pocit, že ten mrtvý je před ním.

„Další bratr?“ zkusí.

„Daemon. Jsem rád, že žijete.“ Kai se ošije doslova pod jeho zamilovaným pohledem, kterým ho přejíždí. Raven se k němu přitiskne a obejme kolem ramen rukou.

„Taky. Jen většinou by lidi byli rádi, kdybychom byli mrtví.“

„Ach ano no nejsme lidi.“

„Já věděl, že to budou ufouni“ vypadne z Ravena.

„Ty taky?“ Kai se zadívá na Ravena. Ten pokrčí rameny a zrudne.

„Nne ne špatně si to vykládate. Jsme lidi nebojte“ překotně začne popírat jejich teorii Daemon. V tváří je mu vidět zděšení.

„Škoda“ řeknou oba lakonicky. Daemon zrudne. Je to tak neobvykle mu konečně stát tváří v tvář. Je opravdu jak to jen říct. Je dokonalý a Bea bude nadšena a ostatní taky včetně doktorky. Jenže co s tím druhým? Nechá to na později. Taky se musí poradit s ostatnimi.

„Přijeli jste si pro...“ jak to říct decentně a neurazit „..Dariuse?“ Nakonec z Kaie vypadne a Daemon zamrká.

„Ano. Je mrtvý, že“ v hlase se mu objeví žal a Kai s Ravenem pozoruji jak rychle začne mrkat pod náporem slz.

„Tak to bych taky rád věděl“ zabručí Kai. „Něco chtěl vzít a dal jsme mu od vás ten lék co jsem vzal...“

„Deliovi“ zašeptá jméno třetího z podivných bratrů.

„No asi ano. Aspoň vím, jak se jmenuje. Pojďte dál. Podle mně je mrtvý. Aspoň nedýchá.“ Všichni tři jdou dovnitř do obývacího pokoje k bledému Dariusovi. Daemon k němu přklekne a něco vytáhne z kapsy. Raven s Kaiem přihližejí jak ho tím aparátem skenuje. Daemon se podívá se na přístroj. Zvedne se a hluboce se ukloní.

„Děkujeme za jeho život.“ Raven s Kaiem se nejdřív podívají na Dariuse a pak na Daemona. Když si myslí, že je živý, někdy je lépe neodporovat. „Odvezu ho sebou. Řekl něco předtím než vzal léky?“

„Jen se zminil o bratrovi o mně a jinak nic.“ Daemon se na něho přemýšlívě podívá.

„Musel ještě něco říct nebo dát.“

„Ne jen to a ten druhý je mrtvý tamhle za tou dunou v lesích.“ Daemon se rozzáří. To chtěl vědět. Sevře ruku Dariuse, přitiskne si ji k tváři a výraz v jeho tváří se zjemní a nakonec  ji pustí. Je tak rád, že jeho bratr žije. Položí ji na hruď a vyjde ven. Stojí venku a dívá se po čarokrásném prostředí.

„Můžete mně k němu zavést?“ Raven přikývne a naznačí rukou. Všichni tři se vydají k střelci. Raven s Kaiem se rozhlížejí jestli neuvidí něco nenormálního, ale jako by se vše vrátilo do původního stavu. Nic nenaznačuje co se před hodinou odehrálo.

„Tady je.“ Daemon si k němu klekne a otočí. Přikývne a proskenuje ho. Povzdechne si a rozhlédne se kolem.

„Předpokládám, že jste se kolem rozhlédli.“ Raven si odfrkne a Kai mu položí ruku na paži. „Vždy posílají jen jednoho. Jsou tak domýšliví“ zahučí a vezme do ruky zbraň. „Pomůžete mi ho odnést k vrtulníku? Odvezu ho a zbraň taky. Možná něco experti zjisti, i když moc nedoufám. Pěkný zásah, když si lehne a dívá se dolu.“ Kai se začervená a neví proč.

„Byl dobře namaskovaný. Jiná šance nebyla. Ravene popadni ho za nohy.“

„Proč vždycky za nohy?“ zaláteří a chytne ho za končetiny. Kai ho vezme pod paži. Už je docela slušně ztuhlý. Daemon se usmívá tomu hašteření a balí zbraň do kusu látky.

„Protože jsi slabší.“

„Kaii tak to je přilíš. Zítra ti namlátím a uvidíš jak jsem slabý.“

„Slabý jako věchýtek“ dráždí ho Kai. Daemon se zvedne a jde za nimi. Usmívá se tomu pošťuchování. Tolik mu připomínají Dariuse a hlavně Delia. Zesmutní, když si připomene, že poté co před léty ztratil Delia, málem ztratil i Dariuse. Kdyby neměli ten lék už by nežil. Dojdou k helikoptéře a Kai s Ravenem se tam málem nastěhuji. Zvlášť Raven je nadšený jako dítě novou hračkou.

„Asi nemohu dovnitř, že ne“ tajně zadoufá Raven, když jedním okem zjisti, že ten stroj je uvnitř ještě podivnější než zvenku.

„Je mi líto“ a uloží mrtvolu a k tomu pušku. Zavře dvířka od vrtulníku a jde k domu. Kai s Ravenem za ním. „Našli vás, víte to“ řekne u domu.

„Vy jste nás našli. Posadíte se a dáte si s náma džus?“ Daemon se nejdřív podívá na džus jako by mu nabízeli jed a pak se rozzáří.

„Velmi rád.“

„Donesu toho víc a tousty taky.“ Raven chce odejít a nechat je chvilku o samotě, když ho Kai zadrží.

„Půjdu s tebou. Vždy budeš se mnou a tebe se to týká taky.“ Oba vejdou dovnitř a Daemon sedí na křesílku a přemýšlí o těch dvou. Kai zřejmě nehodlá Ravena odvrhnout. Přál by si, aby Kai si nikdy nenašel partnera a nikdo z nich ani nepočítal s tím, že by si někoho našel, ale nemůžou Ravena jen tak ignorovat. Budou s tím muset počátat. Ale i tak jsou rádi, že ho našli. Prohliží si nepořádek po střelbě.

Kai bude muset projít některými testy, pokud samozřejmě svolí a ostatní ho přijmou a prověřit důkladně Ravena. Je velkou neznámou v této nebezpečné hře o životy. Copak kdyby to byly jen životy, ale celá jejich existence je ohrožena. Povzdechne si, když se otevřou dveře a na stůl Raven položí další džbán a Kai tousty v košíčku.

„Jedl jste?“

„Moc ne. Objev kde žijete mně dostal brzy ráno na nohy a musel jsem sem letět. Je škoda, že se mi nepovedlo zabráni tomu“ a rukou se rozmáchne dokola. „Hlavně, že Darius a vy žijete.“

„Pořád Já. Proč?“ Daemon zvažuje. Jak mu říct, že ve skutečnosti patří k nim.

„Myslím, že všechno má čas.“ Napije se a pohodlně se opře. Prohliží si ty dva tak odlišné jako den a noc. Oba jsou opravdu nádherní. Jak Kai tak i Raven, ale jelikož znal otce Kaie tak se tomu nediví.

 I oni si ho zkoumavě prohlížejí od shora dolu. Zvláštní žluté oči, vlasy špinavě blond, věk, který není poznat, štíhlá postava v hnědé bundě a džínách. Boty, na zápěstí hodinky. Kdyby nepřiletěl vrtulníkem a neměl ty podivné oči, člověk by ho mohl potkat v kterémkoliv městě. Na první pohled obyčejný muž jakých potkáte den co den tisíce. Ani úspěšný ani neúspěšný. Člověk by si ho možná ani nevšiml, nebýt toho něčeho neidentifikovatelného kolem něho.

 Kai zamrká a upije. Má pocit, že to ticho je až moc dlouhé a přitom má pocit, že ho zná roky. V duchu zavrtí hlavou. Ne nikdy ho neviděl, to jen kvůli jeho bratrům, má ten pocit.

„V tom případě kdo nás našel? Zametli jsme stopy dokonale. Nikdo nás nezná.“ Daemon se otočí k Ravenovi.

„My ano a Oni taky.“

„Kdo Oni?“ optá se trpělivě Raven. Tady násilim nic nevyřeší. Daemon zvažuje. Může jim to říct a zvlášť Ravenovi? Má nádherný hlas a nejen to, ale jaký je ve skutečnosti?  Kai a Raven pozoruji jeho váhání. Začne mluvit jako by nerad.

„Jedna skupina fanatiků. Chtějí nás zničit a jelikož Kai patří k nám, snaží se každého kdo má s námi něco společného zabít.“

„Promiňte. Děkuji za záchranu života, ale pokud vím nepatřím nikam.“ Daemon zoufale otáčí skleničkou, jak přemýšlí co všechno může říct a co zamlčet.

„Jsme určitá skupina, která ukrývá něco co chce ta druhá. Tvůj otec Kaii patřil k nám. Pracoval pro nás a tím pádem patříš k nám.“ Kai nevěřícně poslouchá jeho vyprávění. Je to hloupost. Odjakživa byl sirotek.

„Je mi líto, ale nemám rodiče, tedy určitě někde jsou, ale nevěřím vám.“

„Nedivím se. Je to dost neuvěřitelné. Popravdě už od vašeho nalezení pořád se dohadujeme co s vámi dvěma.“

„Ale Raven k vám nepatří.“

„Ne on ne, ale podle toho co jste nám řekl, tak patří k vám. Nevíme co máme dělat. Dost neobvyklá situace, aby náš člen měl někoho zvenku. Neprověřeného.“ Kai si pomyslí, že opravdu vypadá nešťastně z té celé situace. Začne se smát. Nejdřív jen tichounce a pak na celé kolo. Raven se po něm ohlédne co mu na té celé situaci připadá směšného. Podle něho je divná, je neuvěřitelná a hlavně nebezepčná.

„Nevíme co s váma! Daemone jsem Kai a to je Raven. Mám dost toho vykání. Jestli tomu správně rozumím. Můj otec...“

„Caleb“ vysouká ze sebe Daemon.

„Ano Caleb. Tedy můj otec patřil k vaší skupině a tak logicky patřím k ni i já.“

„Správně“ řekne nadšeně Daemon. „Problémem je tvůj přítel.“

„Nechci se tě  dotknout, ale víš jak to zní?“ Daemon splaskne jako propíchnutý míč.

„Neuvěřitelně.“

„Absurdně. Co si myslíš ty Ravene.“ Kai překvapeně zjistí, že se tváří velmi vážně.

„Možné to je. Je tolik podivných organizací a před Arubou po nás někdo šel. Co když to nebyl jen Shadow? A teď ten střelec. Víš jak Loreen umí zamést stopy a nic jsme neponechali náhodě. Přece děláme to celý život a teď nás vyslídi ne jedna, ale hned dvě skupiny a jedna z nich nás chce zabít. Tedy tebe“ opraví se Raven. Kai ztichne a vezme toust. Dívá se na jasně modrou oblohu bez mráčku a slunece, které tak příjemně hřeje. Povzdechne si.

„Nechce se mi odtud.“ Raven mlčí. Ani jemu se nikam nechce pryč a k tomu tajné organizace. Kde je jejich jednoduchý svět, kdy vzali práci, provedli  ji a vyinkasovali peníze? Daemon sedí a nakonec vezme toust. Ukousne. Dobré.

„Můžeme vás ochránit.“

„Ne nemůžete“ řekne Raven. Daemon se zlostně nadechne k odpovědí a jeho žluté oči zahoří emocemi. Zorničky se ještě víc zúži.

„Klid. Raven má pravu. Nemůžeme být pořád zavřeni v kobce. Musíme být venku a tam nás neochránite. Mého otce jste neochránili.“ Daemonovy oči pohasnou. Má pravdu. Caleb zemřel zbytečně, ale stihl aspoň ochránit svého syna. Nebýt jeho i Kai je mrtvý. Sevře rty.

„Je mi líto, ale právě  proto tě potřebujeme. Nikdo od nás není vycvičen jako ...“ Kai s údivem se dívá jak zrůžoví rozpaky.

„Jako vrah, nájemný zabiják, žoldnéř?“ řekne Raven bez okolku.

„No ano“ špitne nerad Daemon a zavrtí se. „Kdysi dávno Delio se pokusil nás chránit, ale zemřel. I Darius se snažil. Nemáme pro to předpoklady. Nejde o fyzickou stránku věci, ale spíš nemáme pro to smysl. Od té doby co zemřel Caleb nemáme žádné ochránce.“ Kaiovi to pomalu dochází.

„Takže jako já...“

„No myslím, že půjdu. Zdržel jsem se dlouho. Rozhodně tebe a Ravena v New Yorku zkontaktujeme. Musíme urychleně něco vymyslet a zasáhnout.“  Kai se ptá jestli je to ten samý člověk co se červenal. Jedná teď tak energický a rázně. Raven s Kaiem se otočí a dívají se jak vchází do jejich domu.

„Myslíš, že si myslím to co řekl?“

„Přesně. Máš být jejich spasitel.“ Kai se začne smát.

„Směješ se? Nevím sice čemu, ale ještě jednou děkuji za život Dariuse. Zůstal  mi už jen on.“ Odchází s Dariusem v náručí.

„Absurtidě“ volá za nim Kai. Sleduje ho jak kráčí k vrtulníku. „Proč myslíš, že tam budeme?“ Daemon se zastaví a s tělem v náručí se jim ukloní. Nastoupí do vrtulníku. Zavře dveře. Vedle nich leží druhé tělo, ale pohybuje, že z jeho zbraně nebo z něho samotného něco vydedukuji. Nanejvýš jméno víc ne.  

„Je stejný jako jeho otec“ zašeptá Dariusovi do ucha a přimhouří žluté oči nedočkavosti. Konečně ho našli. Je spokojený a usmívá se i přes jejich momentálně těžkou situaci. Každou chvílí je mohou objevit jejich protivnící a pak by... kdo ví co by zbylo po světě. Lidi jsou tak chamtiví, že neuvažují o důsledcích svých činů. Povzdechne si a podívá se do Dariusovy tváře. Vytáhne mobil a zavolá k nim. Oznámí co se stalo a ať se připraví. Bea vše zařidí.

„Co si o tom myslíš, Ravene?“ Kai si nalije ještě džus a dívá se za odlétajícím vrtulníkem. Něco mu na tom přístroji vadí a nemůže přijít co.

„Že jsi důležitá osoba“ hořce řekne Raven. Ten se po něm prudce otočí.

„Proč to říkáš Ravene?“ Ten pokrčí rameny.

„Nejsem nikdo. Jen profesionální vrah bez minulosti a ty najednou máš rodiče a místo kam patříš.“ Kai vyskočí a popadne ho. Začne jim třást.

„K tobě patřím Ravene. K nikomu jinému a už vůbec ne k nějaké pitomé organizaci“ obejme ho. „Spíš já mám strach“ zamumlá a už podruhé se skryje v jeho voňavých vlasech.

„Strach? Proč?“

„Že mně opustíš. Měl bych to chtít. Vím, že to vše bude nebezpečně... auu a to bylo za co?“ vyhekne Kai a drží se za břicho.

„Za blbosti. Patříme k sobě. Přece jsi to řekl ty, nebo mně máš dost?“ nakloní se k němu s provokativním úsměvem.

„Dost? Tebe?“ nevěřícně zvolá. „Pojď dokážu ti to jak tě mám dost.“ Pak zesmutní a posadí. „Musíme si rozmyslet co a jak. Tady to už není bezpečné.“ Šedé oči se dívají kolem sebe. Bezpečné místo, skrýš o které nikdo neví. Z ničeho nic už není tak bezpečné a Raven je v ohrožení. „Nechci, aby se ti něco stalo“ řekne pomalu každé slovo pečlivě vyslovujíc. Raven nad ním stojí a víská mu vlasy.

„Já taky ne. Takže co uděláme?“ Obejme ho kolem těla a bradu si dá na jeho rameno. „Nebo spíš co udělá Kardinal a Mylady?“ Políbí ho na ucho. Kai se narovná. Ano. Málem zapomněl kým jsou. Nedostali se na vrcholek jen náhodou a štěstím. Tvrdě na tom dřeli.

„Mylady a Kardinal? Nakopeme jim ... pozadí. Zničíme je a pak se sem vrátíme. Co tomu říkáš?“

„Že s tím plánem souhlasím. Budeme je potřebovat. Vědí toho o hodně víc než my a popravdě to co mají za hračky a viděl jsi tu věcičku, kterou ho skenoval? Opravdu pořád ještě doufám, že to jsou ufouni.“ Kai se začne smát.

„Na chvílí jsem tomu uvěřil.“ Raven přikývne.

„Uklidíme to a připravíme dům k přezimování. Musíme taky odvézt Zephyra. Nenechám ho tady napospas přírodě.“ Odtáhne se  a začne sbírat větší střepy.

„Dva lední medvědi v New Yorku. Zní to jako nějaký pitomý film a máš pravdu musíme ho odvézt. Víš nejlepší bude, když ho odvezeš a já pro tebe dojedu do přístavu. Nebo naopak?“

„Odvezu ji a přijeď pro mně pane taxikáři. A proč ne a makej a neflákej se Kai.“ Ten si povzdechne a začne uklízet. „Kuchyně se mi nedotýkej!“ zakřičí za ním Raven a v očích se mu mihne úzkost nad jeho vpádem do své říše. Uklidí židličky, prostřílený stůl a vytřou podlahu. Raven začne probírat se kuchyni jaké potraviny přežijou jejich nepřítomnost a které ne. Nakonec zbydou sušené věci, plechovky a koření. Rýže, špagety, makarony a další věci, s dlouhodobou trvanlivosti. Všechno ostatní skončí v pytlích a něco zítra odvezou do New Yorku. Kai zatím všechno pere a začne balit věcí.

„Netušil jsem co jsme nashromáždili.“ Raven pohlédene na plné kufry.

„Jen nevím proč to všechno sebou musíme táhnout. Já bych to vybalil a vzal jen to nejnutnější.“ Kai přikývne. Ano to je fakt.

„Jdu vybalovat.“ Raven sejde dolu a pak si vzpomene.

„Kai ten župan co jsi mi koupil a medvídka zabal a ještě....“

„Ravene trhni si nohou! Vezmeme všechno.“ Kai uslyší zezdola smích. Začne se taky usmívat. Nějak se to všechno vyřeší. Po lehkém obědě oba jdou k Zephyrovi přes úzkou cestičku mezi skálami do přírodního zálivu. Je velmi dobře schovaná a kdo o ni neví tak netuší ani jaký poklad vlastně schovává. Občas se zachytí studené skály a oba si dávají pozor na to kam šlapou.

Kai se usmívá a drží se vepředu. Nikdy nemiloval plachtění a až teprve mu Raven ukázal nádheru větru ve tváří, poslušnost lodě a pravdou je, že je Zephyr odvezl z místa, kde měli zemřít. I proto je Zephyrovi  vděčný. Stojí tam klidně a čeká až oba nastoupí a vyplují sním pod horké slunce nebo pod noční oblohu posétou démanty.

Raven naskočí do lodě v plátěných kalhotech, v teniskách s protiskluzovou podrážkou a tričku s modrým lemováním.

„Vypadáš jako správný příslušník horních deseti tisíc“ zakřičí Kai. Raven na něho vyplázne jazyk a vytáhne kapitánskou čepici. Frajersky si ji narazí na dlouhé vlasy a Kai začne ji odvazovat od úchytek, které pro ni udělali. Hodí na palubu provaz a dívá se jak Raven pomalu vyjíždí z úzké zátoky. Možná by se ji nic nestalo, ale nevědí jak dlouho potrvá než na s ní znovu vyrazí na širý oceán. Odvrátí se od vzdalující lodě a stejnou cestou jde nazpět. Kolem něho těsně proletí racek a pronikavě zakřičí. Usmívá se, ale už se mu stejně po něm stýská.

Nemůže bez něho žít. Nechce se vrátit k minulému životu, kdy spěchal od jedné květiny k druhé a opouštěl je nebo ony jeho. Teprve s ním začal žít trochu normální život. Takový jaký chtěl vždy mít, ale o kterém jen snil. Nebylo by špatné... jenže to už je pasé. Budoucnost od dnešního rána je opět jiná a oni jsou  znova v tom stejném kolotoči v jakém byli před půlrokem.

Začne odnášet první věci do aut. Pak jde do domu a jeho pohled padne na kytky, které nasbíral a některé mu dal Raven. Semkne rty. Ty tady nenechá a do domů nikoho nepustí. Je až přilíš živoucím důkazem čím jsou. Zítra se rozloučí s Divokou a Romanci. Ty dvě klisny jim oběma přirostly k srdci, ale Fanny se o ně dobře postará až budou pryč v New Yorku. Počkají na ně. Nakonec zbytek nechá v domě a podívá  se na hodinky. Je čas, aby vyrazil k přístavu. Raven už se k němu určitě bliží.

Nasedne do Broučka jak pojmenovali terénní vůz nemalé velikosti a vyrazí z garáže. V prvních serpentinách mine šerifa a zamává mu. Stojí u auta, které po sobě zanechal ten střelec. Stejně nic nezjistí a auto určitě pohřešované není a když se k němu nebude nikdo hlásit... pokrčí rameny. Jistě později se u nich zastaví  šerif a jen tak dají řeč: „Den jako každý jiný a nikoho neviděli. Jistě celý den jsme byli doma jen teď jsme odvezli Zephyra na přezimování. Jistě práce v New Yorku“... a pak se řeč stočí k místním věcem jako podzim a podzimní výstava oslavy a podobné věci a zima. Jednoduché věci na malém městě. Vyjede z městečka Pinie Rock a zatočí doleva.

Jede pobřežní silnici s větrem ve vlasech a vnímá nádherné teplé počasí. Po chvilce si pustí rádio s oblíbenou stanici a začne si broukat do rytmu. Usmívá se a a pak si na oči nasadí sluneční brýle a šlápne na plyn.

„Jo jsem James Bond a jedu si pro tebe krásko!“ zvolá v dobrém rozmaru. Všechny starosti, se jízdou odplavily do dálky a zbylo potěšní z auta, jízdy a výletu i když jen do nedalekého městečka se skromým přístavem. „A za sedmi horami a sedmi křižovatkami, tam čeká princezna na prince“ povídá a přeladí stanici na něžnější melodie. Za slabou půlhodinu uvidí první domy a přístav. Sjede na krajnici a vytáhne dalekohled. Podívá se na moře. To by mohl být Zephyr, ale je daleko a dnes každý kdo mohl vyrazil na projížďku. Odloží dalekohled, podívá se do zrcátka a vyrazí vpřed. Na náměstí se zastaví před cukrárnou a koupí koblihy. Jak on tak i Raven si rádi zahřeší na sladkém a vůbec jak s oblibou říká Raven v noci to stejně aktivně spálí.

Položí sáček vedle sebe a jede k přístavu a k místnímu jachtařskému klubu. Vystoupí a vezme sáček sebou. Jde k molu a rozhliží se jestli ho neuvidí. Zephyr stojí na místě, ale Raven nikde není. Zas se někde schovává. Měli by si dát pozor, ale od rána je kupodivu klidný.

„Kdo je to?“ když ucítí známou vůní a ruce na očích.

„Bondgirl.“

„Chyba.“

„Dobře tak princezna zlatovláska pro kterou mám tohle“ a zámavá sáčkem.

„Správně princi.“ Kai ucítí jak přijde o sáček a otočí se. Raven už vyndává první koblihu a zdatně ji ukusuje. V obličeji blažený výraz.

„V noci stejně ty kalorie spálíme“ zamumlá na půl úst a sahá pro druhou koblihu posypanou cukrem jak krajina prvním sněhovým popráškem.

„Hele já chci taky!“  a vytrhne mu sáček z ruky. „Nemusíš to všechno sníst sám.“

„Dovezl jsem sem jachtu. Těžce pracoval“ ohradí se.

„Já zas řidil a uklízel. Tak a poslední je tvoje.“

„Díky a raději půjdeme. Všechno jsem vyřidil a zaplatil na půlroku. Potom se uvidí.“ Jdou ven z mola a ve vratech se ještě otočí za Zephyrem jak klidně stojí ukotvený na svém  místě. „Neloučíme se s ním navždy“ řekne Raven a položí ruku na rameno Kaie. Ten k němu zvedne oči.

„Mám takový pocit, ale máš pravdu. Vrátíme se a znovu s ním vyjedeme na vodu.“ Otočí se a zamiří k autu. Raven se usadí za volantem a Kai vedle něho. Sluneční brýle odloží a mhouří oči před posledními paprsky slunce. Pozoruje úchvatný západ slunce a jeho vliv na okolní krajinu. Moře temní a objevují se první hvězdy. Poslední šero líbá zemi a oni už dávno rosvitili světla. Kai se dívá do dálky a jemně se usmívá. Ruku má položenou na ravenově stehně a ten dotek ho tak nějak uklidňuje. Podívá se na něho a z ničeho nic ho píchne u srdce. Nechce ho ztratit.

Oba mlčí a vychutnávají si tichou jízdu temnou nocí k domovu. Tiše dojedou až skoro k domu. Raven vypne motor a oba se dívají na černý oceán, poslouchají šumění moře a pozoruji jiskřivé slzy na tmavé obloze. Les šumí a vypráví svoje příbehy a oni mají pocit, že jsou součastí krajiny, oblohy i země. Sedí s nohama na palubní desce, jsou potichu a drží se za ruce. Mlčí a ticho je netiží, ale osvobozuje. Usmívají se v té poklidné chvilce souznění.

Nechce se jim do domu, ale Raven nastartuje auto a dálkovým ovládačem otevře garáž. Zaparkuje a oba vysednou. Jdou pomalu do domu těsně vedle sebe. Před dveřmi se zastaví a vytáhnou klíče. Kai zasune do dveří klíč a vejde. Přidrží je a pak zavře. Raven pohladí Kaie po tváří.

„Všechno bude v pořádku. Víš co udělám něco k jídlu. Moc toho nebude, ale ...“

„...bude to jak nebeský nektar“ dořekne Kai.

K večeři mají zbytky, které jsou přilíš dobré na to, aby se vyhodily a do New Yorku se nepovezou.

„Víš a to jsem chtěl s tebou mluvit o naší situaci“ prohodí Raven u krbu, když nese chlebíček s kaviárem Kaiovi ke rtům. Ten ho sní a dívá se do jeho tváře. Olízne si rty.  „Hledal jsem na internetu čím bychom se mohli zabývat. Měl jsem pocit, že už dlouho tady jen tak přežíváme. Tady zkus tenhle losos.“ Podá mu k rtům a ten ho pečlivě ukousne, půlku nechá a pak dojí druhou. Jazykem polaská mu prsty. Ravenovi potemní oči. „Taky jsem nám hledal zaměstnaní.“

„Cože?“

„No ano. Víš tobě jsem našel učitelské místo na katedře univerzity. Učil bys ten nějaký hloupý jazyk a já bych se dal tebou vydržovat.“ Kai se začne usmívat a potom vybuchne v bouřlivý smích a nakonec se zamyslí. Popravdě nedokáže si sebe představit jak by učil. Má rád jazyky, ale přednášet před sálem studentů a studentek? Neví jak by to zvládl, ale kdyby nebylo té střelby, Daemona a Dariuse, tak by museli něco hledat. Raven má pravdu, že jim to tady pomalu, ale jistě lezlo na mozek. Jenže zároveň to tady miluji. Nějaký kompromis by našli.

„Už to chci vidět, jak profesoři a zvlášť studenti chtiví po tvých přednostech na mně dotíraji: „ Pane profesore a kdo je to?“ „Toho si nevšímejte to je můj momentální mazlíček. Dávněji se jim říkalo Gigolo.“ „A to si ho můžete dovolit?“ „Je to luxus, ale za ty peníze vaří skvěle.“ Druhý den by u mně klepal na dveře finanči úřad a já skončím v base jako Al Capone. Věř mi.“ Ravenovi cukají koutky rtů a pak se začne smát. Kai ho okouzleně poslouchá. Rozdělali oheň a teď jeho světlo Ravena nádherně ozařuje. Plamínky tančí po jeho tváři, vlasech a vyvolávají pocit nezemskosti. Je nádherný jak se směje. Kai se usmívá a vezme nadivanou olivu. Obkrouží jeho rty a pak ji ochutná, zbytek podá Ravenovi, který ji sní. Ravenovy oči ztmavnou a upřeně hledí na Kaie a jeho výraz touhy v šedých očích. Nakloní se a lehce se dotkne jeho rtů. Chutnají po olivách, kaviáru a něčím co je podle něho Kai. Přisune se blíž a ovine mu kolem krku ruce. Kai ho objeme a drží. Vychutnává si pocit blízkosti, důvěrnosti a bezpečí, které v něm vyvolává a touhy. Nesmírné touhy se s Ravenem milovat.  Odtáhne se a začne ho líbat.

Převrátí se spolu na měkkou podložku a on k sobě pevně přitiskne Ravena. Chce se milovat nebo jen chce citit jeho blízkost a slyšet jeho dech a tep jeho srdce? Neví přesně co chce, ale chce je oba ponořit do víru vášně a zapomenout na to, že tam venku je jakýkoliv svět. Líbá ho a rukama mu vyhrnuje košili. Zastaví se a Raven zvedne oči. Dívá se do šedých hloubek Kaie. Jak je to dlouho co se ho odvážně zeptal jestli se chce stát jeho milenecem? Neví, ale nikdy toho nelitoval. Pak se usměje, když zahlédne záchvěv nejistoty a váhání. Nakloní se k jeho uchu.

„Mazlíček se chce pomilovat“ řekne chraptivě, plný touhy ho držet a být držen. Touhy po splynutí, být potřebný a být potřebován. Jen na chvilku myslet na sebe a Kaie a na nic jiného. Milovat se a předstírat byť na okamžik, že jsou na světě jen oni dva. Zavře oči.

Kai se nadechne jak ho vzruší jeho dech a jazyk, kterým ho polaská, prudce mu vyhrne košili a rukama sjede dolu na zadek a vjede do kalhot. Pevně mu sevře hýždě.

„Mazlíček může cokoliv. Když mně tak napadá zas budeš mi volat své neskutečně vzrušující fantazie.“ V hlase se mu ozve touha. Raven se hrdelně zasměje plný nedočkavosti a pomalu přikývne s rozzářenýma očima. Miluje, když může povolit uzdu fantazii a dovést k vrcholu Kaie kdy se mu zachce.  Pomaličku si olízne rty.

Zvedne se a začne ze sebe stahovat věci a pak si všimne netečnosti Kaie a jak jen pozoruje jeho. Chce Kaie vidět nahého a rozevře mu košili nehledíc na nic. Jemná látka se trhá a on rukama přejede po jeho zlatavé teplé pokožce. Rozepne knoflík u kalhot, zip a obnaží jeho pohlaví. Vezme ho do úst a pohltí. Nevšímá si okolí ani Kaie a hluboko si ho zasouvá do úst. Ochutná první kapky, když je odtržen a Kai ho začne líbat.

„Jsi oblečený“ a povalí ho na zem. Rychle si svleče kalhoty a potom stáhne z Ravena všechno jediným pohybem a rukou se dotkne jeho penisu. Obdivuje se mu jak je vztyčený a připravený. Touží po mně mu projede hlavou vítězoslavně a vezme ho do úst.

„Ne“ zavrčí  Raven a odstrčí ho. Někde by to tady měl, jenže kde a vyšplhá se na pohovku a hledá v polštářích. Sakra kam jen to mohlo zapadnout? Ucití na hýždích kaiovy ruce.

„Rozkošné a přestaň hledat“ pro změnu zavrčí s toužebným svitem v očích Kai, když vidí jak mu doslova tančí před očima jeho pozadí. Rukou naznačí co chce a Raven roztáhne nohy. Kai se dotkne rukama zadku a klouže níž až vklouzne mezi nohy hladíc rýhu, otvor, varlata  a nakonec penis. Jemně ho sevře do teplých rukou.  Laská ho a těší se z toho jak se mu nabízí. Jazykem začne lízat rýhu a pak otvor. Raven blaženě zavrní, jak je mu to příjemné stejně jako o několik minut i prsty v jeho dírce. Zasténá slasti, když ucítí jak prsty kloužou sem a tam. Zaboří se do polštářů a zuby stiskne látku. Kai se postaví a pomalu pronikne do něho jak nejvíc může. Obejme ho a skoro na něm leží.

„V pořádku?“ zasípá Kai. Uslyší něco mezi zavrněním, zasténáním, souhlasem, neví co přesně to má být, ale dál neuvažuje, pohne se a skoro z něho vyklouzne. Zaboří se znovu a začne se pohybovat. Chce ho vyplnit  a vybuchnout v oslepujícím záblesku rozkoše, kterou mu přináši Raven. Pohybuje se a nevnímá jak tlačí Ravena stale víc a víc do pohovky až skoro pod nimi protestuje. Musí, šumí mu hlavou a pak přirazí a vykřikne a v hlase mu zní úleva, vítězství a rozkoš z uvolnění. Má pocit, že je někde jinde a jen matně si uvědomuje prsty zabořené do Ravenova, těla. Vrátí se a cítí vůní jejich milování. Rukou ho obejme a sklouzne k jeho penisu.

Vystoupí a přetočí ho na záda. Dívá se jak jeho semeno teče po stehnech a má tak nádherný pocit, klekne si a rozmaže po jeho stehnech a penisu. Vezme ho do úst a laská ho.

Raven sevře jeho hlavu a přitiskne ji víc ke klínu. Kai pohybuje ústy pravidelnými rytmickými pohyby jak se ho snaží ukojit. Raven zasténá a vypne se jak vyvrcholí a pak klesne oddechujíc, přivřené oči prožitou touhou. Kai spolkne všechno semeno a pak klečíc se zvedne. Raven mu omotá kolem těla nohy a přitáhne si ho k sobě. Políbí ho a jejich chutě se mísi s polibkem a chutěmi lahůdek co měli.

Kai ho něžně laská po těle chvějícími prsty.

„Nevím co mně popadlo, ale když jsi tak hledal ... co vlastně?“

„Co asi? Cokoliv nějaký gel, vzpomněl jsem, že jsem ho sem dával.“ Kai se na něho podívá. Dával gel pod polštáře pohovky? Mávne nad tím rukou a vnímá jeho tělo na svém, jak mu bije zrychleně srdce a oči se lesknou prožitou vášní. Políbí ho.

„Jsem utahaný jako kotě. Vysaješ mně úplně.“

„Ještě jsem tě nevysál,“ zašeptá mu do ucha dvojsmyslně a uvolněně se zasměje. Zavrtí se, jak je mu neuvěřitelně dobře. Zívne. Kai mu něžně odhrne vlasy z obličeje a dívá se, jak je spokojený a on za jeho stav může. Cítí se jako král. Zvedne se a vezme Ravena do náruče. Ten ho chytí kolem krku a šeptá mu jeden nestoudnější návrh za druhým. Kai se u některých musí chtě nechtě usmívat.

Vyjde s ním po schodech do obrovské koupelny a spustí ho pomalu na zem, aby citil jeho tělo. Pustí horkou vodu a pak záváhá s lahvičkami pěny do koupele.

„Kterou,“ optá se bezradně. Raven zavrtí hlavou. Jak se někdo nemůže rozhodnout pro koupelovou pěnu? Je jich pravda tady sice asi šest, ale i tak. Ukáže prstem na fialovou lahvičku.

„Fialky?“ Kai se usměje a vezme fialky připominající něžnou vůní jara. Nalije a pak si přeměří Ravena chlípným pohledem. Ten raději vleze do vody a Kai za ním. Přitáhne si ho do náruče a pod vodou ho hladí. Nic nedělá a občas ho políbí do vlasů.

„Trochu se bojím toho, co přijde Ravene, ale s tebou po boku zvládnu všechno. I ty ufouny.“ Raven se zasměje a sevře Kaiovy ruce pod vodou ve svých.

„Co když neprojdu jejich t...“ ucíti na rtech prst a zmlkne.

„Ani slovo. Zvládneš je a když ne, jdu s tebou.“

„Takže budeš pro ně pracovat?“

„Jen dokud budou pro nás výhodou a pak se uvidí. Citíš mně?“

„Jsi sexuální maniak.“

„Za to já nemohu. Neměl jsi mi šeptat ty nemravné návrhy.“ Koupelna se ponoří do smíchu a něžných i vzrušujících slov.