Shounen - ai povídky

5.

Řád sester šálu

„Nepřipravíme ho na to, Daemone? Mohli bychom ty testy provést ihned.“ Znepokojeně nabídne  Darius Daemonovi. Bojí se, že Kai nesnese knihu Enochovu.

„Nemáme čas. Testy, nebo vysvěcení je náročné a oni odletí už zítra. Bojíš se jak zvládne knihu? Kopí unesl v pohodě.“

„Popravdě ano. Není to žádný obyčejný artefakt jaké se toulají po světě běžně. Popravdě bojím se. Pokud ovlivnila tolik Syny, tak co může provést jim dvěma a pak zajímá mně co se tam píše, že sešli z cesty Enocha.“ Daemon se odmlčí a pořád hledí na Kopí osudu, které je odmrštilo.

„Nemá cenu se tím zabývat. Pojedeš ty nebo já?“ Darius se usměje.

„Já bratříčku, přece dobře víš, že aspoň něco umím narozdíl od tebe.“ Oba se otočí od Kopí a odchází.  

„Jo a kdo se nechal postřelit?“ lehce odpoví Daemon a obejme ho kolem ramen. Přitiskne si ho k sobě. Má ho rád a jeho oči na něho hledí s láskou. Bože už si myslel, že tu nebude.

„Náhoda...“

„Které nejsou. Půjdeme připravit pro ně ty věci. Ostatní už určitě je chystají. Tak je posbíráme a zabalíme.“

„Připadám si jako rodič,“ povzdechne si Darius. „Jdu k lékářům,“ zamumlá.

„Pak pozdravuj Ritta.“

„Nechápu proč,“ ale ošije se. Když vidí Kaie s Ravenem, napadají ho myšlenky na partnera. Na někoho s kým by žil celý život. Jistě moc žen v komplexu není, ale snad se uvidí jak by to mohl vyřešit. Pořád je tu Bea... Daemon se usmívá. Darius přesně ví na co myslí a tak ho lehce praští do hrudi a odchází. Daemon se začne tiše smát a pak zvážní. Jejich osud závisi na dvou lidech. Jenže odjakživa závisel na Strážcích. Strážci, proč muselo to dopadnout, tak, že už není nikdo kdo by střežil Knihovnu? Odbočí k technické sekci.

„Rád s tebou létám,“ položí Kai ruku na Ravenovu a sevře ji. Nemá rád létání, ale s Ravenem je to hned snesitelnější. Sedí v letadle do Říma a před nimi sedí Darius nebo spíš spí. Něžně ho hladí břišky prstů.

Druhý den, kdy se moc nevyspali byli probuzeni Beou jak jim pořád opakuje: Vstávát lenoši. Vstávát lenoši. Vstali, sice neradi a s kruhama pod očima, ale ten neodbytný hlas je rozhodně nenechal na pochybách jak by asi dopadli, kdyby nevstali.  Až později se dozvěděli, že takhle budí každého na koho je rozzlobena. V tom případě na ně byla šíleně vzteklá, ale přežili to a pak dostali krátoué instruktáž k lékům a technickým věcem. Moc je nadchlo zařízení do kterého Bea a oba inženýři umístili podzemní chodby a pak menší technický deník, kde bylo všechny informace o synech i Vatikánu. Kapesní průvodce 22. století..

Miriam jim všechno řekla o řádu, který nazvala Řád sester šálu. Otec Pedro kroutil hlavou, že nic takového neexistuje, načež Miriam ho bez rozpaku usadila tím, že Vatikán má dvě ruce a to pravou a levou a že žádná neví co dělá mozek a pak jsou organizace,otče Pedro o kterých nemá potuchy ani Vatikán.

Čímž ho umlčela nadobro a chudák kněz tam seděl a červenal se.

Když odcházeli uviděli ještě Beu jak trucuje, ale přišla k nim a vlepila jim pusu na tvář a pak zmizela jako dým. Daemon jim zavázal oči a pak už jen seděli ve vrtulníku a miřili na nějaké letiště.

Jediná informace byla ta, že jsou v Americe což už předtím věděli.

„Jsou to Skalisté hory, víš Kai.“

„Já bych tipnul na Alajšku nebo Kanadu. Je tam méně lidi.“

„Neblázni, ale jsou to Skalisté hory.“

„Tak dobře,“ dohadovali se čistě z nudy a taky nevěděli co bude dál. Jenže všechno probíhalo tak normálně. Nasedli do letadla, dostali někde nad oceánem nebo nad travnatou planinou uprostřed Ameriky, jídlo a pití a teď leželi na polosklopeném sedadle a drželi se za ruce. Před nimi spí Darius, který se celou dobu potutleně usmívá jejich rozhovoru kde může být Knihovna.

„Co myslíš, že nás tam čeká, Ravene?“

„Nevím, ale nerad létám do Říma. Vždy když jsem tam dostal práci, tak jsem se tomu snažil vyhnout. Nic mně tolik nevadí jako Řím se svými uličkami, nočním životem a opravdu nevím proč.“ Kai ho ohromeně poslouchá. Kdyby ho neznal, myslel by si, že má strach. Jenže to je hloupost. Raven a strach z města? Vždyť byli v horších zemích, ale je pravda, že neměli nic do činění s kopím, knihou a dalšími neznámými věcmi.

Tentokrát všechno může být úplně jiné. Nevědí co je tam potká a ta zbraň, ukrytá v pouzdře, která leží nad jejich hlavami mu nepřidává ke klidu. Vždy si myslel, že jsou to pověsti o těch artefaktech, ale teď jsou tady a skutečné. Proč vlastně on? Mohl mít tak klidný život po boku s Ravenem. Nakonec zřejmě by přistoupili na to, že budou učit nebo něco podobného dělat. Dožiji klidný života a zatím je minulost uvrhla do nových dobrodružství. Ale dá se tomu říkat dobrodružství? Podle něho je to nutnost přežití.

Raději by byl sám a jistě to napadá i Ravena. Jenže jsou spolu a budou spolu. Musí. Stal se na něm závislý a miluje ho. Všechno dobře dopadne. Určitě. I Daemon s Dariusem si to myslí. Jinak by přece jim nepůjčili tu zbraň. Ta ruka, kterou svírá ho tak podivně uklidňuje. V myšlenkách se vrátí do minulosti jak se s ním setkal. Byl šťastný tehdy na Balkáně. Byl i potom, když ho našel. Jemný úsměv mu hraje na rtech, když si vzpomene na tu noc, kdy se poprvé milovali a pak jak seděli v klubu a on se zeptal: „Staneš se mým milencem, Kai?“

Copak se mu asi zdá, pomyslí si Raven. Natočí hlavu, tak aby ho viděl. Nemá rád Řím kam jedou, ale kvůli němu by udělal všechno. Jeho život patří jemu a on ho má chránit. Jak tehdy to bylo podivné setkání i rozloučení a později, slabě si povzdechne a má chuť tady ho políbit, přitisknout se k němu a ujistit, že všechno bude v pořádku. Bude, musí. Chtěl by uchopit čas do rukou a zstavit tuhle chvíli.

Zastavit a držet v dlaních. Zastvit ty chvíle, kdy jsou jen spolu a nemusí se starat o to co bude další den.

Přežijou východ slunce? Nebude jedne z nich mrtvý? A co když ano? Co bude dál? Vydrží tu samotu, kdy nebude tady nikdo s kým by mohl sdílet úsměv, starosti? Obyčejné věci se ukazuji tak nevšední, tak vzácné. Teoprve teď si uvědomuje co ztratili tam na pobřeží v jejich domě. Společné chvíle, tolik vzácné. Musí to přežít, musí nadále sdílet život navzájem a dál musí budovat vzpomínky. Nechce se potom ohlížet a zjistit, že všechno co měl jsou jen řady bezejmených lidi, kteří zůstali ležet mrtví. Chce mít něco krásného, něco co je jen jejich. A Raven to chce taky.

V určitém směru jsou si tak podobní a stejní. Stejná práce  je svazuje stejným osudem. Správně by měli se skrývat před těmi, kteří je chtějí dostat. Měli by být chudi s tajnými konty doufajíc, že jednou budou moci odejít na odpočinek. Měli by sdílet samotu se svoji zbrani a ohlížet se za stíny mrtvých. Jenže to tak není. Uživají si života plnými doušky, jako by zahodili opatrnost, zahodili všechno a žili ze dne na den a určitým způsobem je to pravda a prochází jim to. Prochází jim dům, byt, drahá auta a prochází jim to, že jsou spolu.

Kdyby byl věřící asi by řekl, že mají tisíc strážných andělů, kteří hlídají každý jejich krok. Jenže jeho strážným andělem je Kai a i když vypadá jako démon a on bude na oplátku chránit Kaie. Říká mu anděl. Jak od něho bláznivé a krásné.

„Na co myslíš, Ravene?“

„Jak nám všechno prochází.“

„Nechápu. Jak to myslíš?“ otočí se k Ravenovi celým tělem. Chce ho vnímat celou svou bytosti.

„Jak? Užíváme si života. Jak asi žiji nájemní vrazi, Kai? Jako my?“ tichounce se optá.

Kai se uchechtne. „Ne to nežiji a víš co? Mně to nedělá starosti. Až bude konec, chci se ohlédnout a říct: Nebyl to špatný život Kai.“ Raven přikývne. Ano myslí stejně. „Ale víš, bez tebe to už nebude ono. Něco se ztratí.“ Natáhne ruku a jemně ho pohladí po tváří. Nádherné modré oči tak studené a jen pro něho teplé a jiskřicí.

Oba se na sebe usmívají jako by přišli na něco důležitého.

„Nemám rád Řím, ale s tebou půjdu do pekla, Kai.“

„Taky, že tam letíme můj anděli. Přežijeme to a čas bude patřit nám.“ Raven přikývne a uvelebí se na sedadle. Spolu zvládnou i to peklo, které je tam čeká. Zdřímnou si dokud mohou. Nevědí co je čeká a kdy se vyspí a na léky se věčně nedá spoléhat.

„Zapněte si pásy!“ probudí je suchý hlas a cinknutí. Mezerou mezi sedadly se na ně dívá Darius. Jeho žluté oči ve světle září tak cize, že si na chvilku pomyslí, že vidí démona.  Připoutají se a čekají až letadlo dosedne na zem. Kai si tiše oddechne a jen šťouchne do Ravena, který se tomu prachsprostě ušklíba.

„Měla by na nás čekat nějaká sestra z toho řádu. Miriam mně docela překvapila,“ řekne tlumeně Darius. Raven pokrčí rameny a všechno vyndá ze zavazadlového prostoru až na kopí, které vytáhne Kai. Podá mu jeho kabelu a všichni vyrazí s proudem lidi k zavazadlům na které musí čekat. Všcihni tři stojí v klidu u pásu a nevšímají si pohledů, které přitahují. Mužů, žen i děti na ně koukají vyjeveně. Nakonec popadnou kufry a tašku a jdou ven. Oddechnou si, když jsou pryč a rozhlédnou se davem lidi, kteří tu čekají na své drahé, přátele i obchodní společníky, turisty, kteří sem dorazí.

„Najít tu jeptišku bude prostě strašné!“ poznamená Raven rozmarně, když uvidí pár knězů s cedulemi i jeptišky. Kai přikývne a Darius odhodlaně sevře tašku.

„Tak jdeme na to, kdo ji dřív najde ten dostane...“

„Co dostanu?“ ozve se melodicky trochu nakřáplý hlas.

Otočí se k hlasu a vidí sestru, která se jim nepokrytě směje na celou halu. Je v černých krátkých šatech s bílou rouškou z pod které ji vykukují blond vlasy. Prostě obyčejná sestra na jako by mohli narazit kdekoliv na světě. „Vidět vás jak se tu rozhližíte tak rozapčitě, jako byste byla na letišti poprvé...“ prohlédne si je důkladně. „Půjdeme. Matka představená mně pro vás poslala. Sestra Christina, jméno mé!“ a trochu se teatrálně pokloní. Kai s Ravenem a Dariusem nevědí jestli si z nich náhodou neutahuje.

„Musíme se zeptat...“ opatrně nadhodí Darius. Christina si ho pozorně prohlédne a pak ulpí na těch zvláštních žlutých očích. Trochu se zamračí a pak přikývne.

„Sestra Miriam, stačí to? Matka představená mi říkala, že se budete ptát. Teď půjdeme.“ Všichni vyrazí v čele s Christinou. Kai se nakloní k Ravenovi a pak si to rozmyslí.

„Nejdřív bych vás zavezala za matkou představenou pokud nic nenamítaté. Chce vás vidět a mluvit s vámi.“ Zašátrá v kapse a vytáhne klíčky od auta. „Pánové pokud jinak nedáte budu řidít já.“

„Určitě se lépe vyznáte...“ hlas jim odumře, když  zahlédnou malého fiata.

„Děje se něco?“

„Ne nic. Jen sestro....“

„Stačí Christino.“

„No ano Christino, vejdeme se do toho?“ a mávne směrem k malému fiatu. Christina přejede jejich výšku a mohutnost a pak prohlédne autíčko. Její brouček je úžasné autíčko a  jediné, které v řádu mají. Je pravda, že jsou všichni tři úžasně vysocí a úžasně hezcí a to Italové hrají podle ni prim. Ne nějací vyblití Němci se svými plavými vlasy, ale ten světlovlasý... panečku jo, chod u nich doma se zastaví až je tam dodveze. Všichni ji budou závidět. Jenže...

„Budete muset a taxíka vám nedovolím vzít.“ Rozesměje se, když uvidí jejich nevěřícné výrazy. Otevře kufr auta a oni naskládají kufry a tašky. Christina rázně zabouchne kufr a otevře dveře. Sama se nasouká na přední sedadlo a upraví si roušku, která ji sklouzne z hlavy. „Pitomá rouška,“ zabručí a hledá v svazku klíčů ten od auta.

„Tak přátele, trpící spolubojovnící ...“ začne Darius  „...jdu dopředu.“ Začne se cpat, když je zastaven dvěma rukama patřící Kaiovi a Ravenovi. Lstivě se usmívají.

„Jsi nejmenší takže náležitě jsi vzadu a my jak si to rozdělíme, Kai? Normálně bychom losovali.“

„Normálně bychom jeli taxíkem,“mrzutě odpoví Kai.

„Kai ty s kopím pojedeš ve předu.“

„Ne,“ řekne umanutě.

„Hej jedete nebo vás tu nechám stát,“ otočí klíčkem a autíčko vybuchne a poskočí. Kai s Ravenem se rychle  nacpou dozadu a Darius dopředu. Zabouchnou dveře a snaží se najít nějaký pás. Darius to nakonec vzdá a s kolenami skoro u brady se dívá na křížek, který se pohupuje na zrcátku. Christina se zašklebí a dupne na plyn.

„Jsem rád, že jsem vzadu,“ řekne Raven, který je namačknutý na Kaie.

„Jo já taky. Nechci vědět, kolik porušila dopravních předpisů a umíš italsky?“

„Vždyť víš jak jsem na tom s jazyky. Ne moc valně.“

„To je dobře.“ Ještě by mi tě zkazila! Když zaslechne něco o stupidním zvířeti. Nechce přemýšlet, které to zvíře má být a i někteří další řidiči tu řvou jak o život a bože ty malé klikaté uličky! Raději zavře oči a sdnad poprvé v životě se začne modlit za šťastnou jízdu. Miluje rychlou jízdu stejně jako Raven a dopřává si ji jak může, ale něco takového je prostě moc. V minulosti kdyby byly na silnici slepice, zřejmě by ten den všude měli k obědu slepice. Hrůza a děs. Začíná pochybovat, že je sestrou. Možná padli od pasti členů Enochových a kdo ví. Kde se tak naučila řidít a má vůbec řidičský průkaz? Měl ji zkontrolovat dřív než zasedli do té plechovky, kde se cítí jak smažená sardinka v oleji pokapaná citronem. Ještě, že je vedle něho Raven jinak by asi jeho mizerná večeře z letadla skončila na podlaze auta tedy pokud by tam dosáhl. Přirom malém prostoru by skončila nejspíš v jeho klíně.

„Začínám pochybovat, že má řidičák,“ zašeptá dost hlasitě Raven.

„Nebojte se,“ a dupne na brzdu. Ještě, že není kam jít dopředu a mám zuby v pořádku, pracně si zamne naraženou bradu. Christina se vykloní z otevřeného okna a spustí proud nadávek končící. Pak se pokřižuje a zamumlá „Un perfeto idiota.“

„Že to neřeknete matce představené? Víte někdy člověku na těch silnicich dojdou nervy.“

„Jistěže ne,“ řekne rychle Darius. Kai si pomyslí, jestli rozuměl její italštině, nebo je takový kavalír. V tu chvílí dupne Christina na plyn a smykem předjede auta, o něco se otře a vyjede na volnou silnici. Něco zabručí a v pohodě řídí auto.

„Nebojte už jen deset minut a jsme tam.“ Uklidňuje je.

„Děkujeme sestro...“

„Christino. Víte hodně mně to překvapilo, že ...cretino!“ zařve a vyhne se autu, potom ještě jednomu. „Kde jsem to skončila... no ano, že matka představena dovolila zůstat v našich zdech mužům. Pokud vím z historie.. nejsem v řádu moc dlouho, asi sedm let... tak naposled tam byl cardinal Mendoza někde.. ehm ve středověku? Budu se muset víc učit. Matka představená to pořád do mně hustí, ale mně ty data moc do hlavy nejdou,“ brumlá částečně pro sebe a částečně pro své pasažéry.

Popravdě ji matka představená ukázala fotografie, jenže to brala na lehkou váhu a když viděla je na letišti, málem zapomněla, že před dvěma lety složila řeholní slib. Povzdechne si. Takové kousky stojí za hřích a zřejmě si to myslí i matka představená. Zajímalo by co tady ve Vatikáně chtějí. Jejich řád sídlí na rozhraní Vatikánu a Říma. No spíš Říma, aby to upřesnila.

Miluje  to rušné město, plné starých památek a hříchu. Má jedinečnou atmosféru s kterou se ještě nikde nepotkala. A lide jsou takoví jinší než ti ze severu. Jsou takoví bezprostřední a když se něco slaví dost často to končí rvačkou nemluvě o velkých fotbalových utkáních.

„Jsme tu!“ vesele zvolá a odepne si pás. Vyskočí z auta úplně ignorujíc, tři zhroucené postavy, které se pokoušejí vzpamatovat z projížďky Římem. Otevře kufr a jde k nim. „Pánové to mbě necháte ty kufry tahat nebo zvednete své pozadí a pomůžete mi? Vypadate jako byst  poprvé jeli autem.“

„Poprvé s jeptiškou,“ zahuhlá Raven a snaží se narovnat krk. Nakonec se vysoukají z auta. „Mám pocit, že jsem někde cestou ztratil pět kilo.“

„Vypadáš stále stejně nádherně,“ řekne Kai a statečně si to šine pro svůj kufr. Christina se zarazí a oba si důkladně prohlédne. Měla tušit, že takoví dva skvělí exempláři mužského rodu nebudou  normální.

Nakonec zdárně s taškami i kufry u nohou stojí před vraty s železným kováním a okénkem. Christina zazvoní a v okénku se objeví tvář neurčitého věku. Pohlédne na Christinu a usměje.

„Pojď dál sestro. Matka představená povídala, že ti muži mohou dál.“ Raven se ušklíbne nad zdůrazněným slovem muži. Dveře se otevřou a oni vejdou dovnitř. Rozhlédnou se. Ani nevěděli co čekali, ale toto rozhodně ne. Chodník končíci za rohem nebo pokračuje dál? Trochu zeleně a před nimi stará velebná budova. Jdou za tou ženou  a mají pocit, že se ocitli někde jinde. Z minulosti tak na ně dýchá atmosféra toho místa.

Hluk z ulice se ztratil a oni cítí vůní kadidla, šepot a vůní něčeho co nemohou rozeznat. Jdou tiše a to  ticho se pod jejich krokama rozléhá kamennou chodbou. Chodby jsou pusté jen občas ve výklenku stojí sochy žen. Nikde žádná mužská, ani obrazy. Jako by všechna světská marnivost se ztratila  a ustoupila jednoduchosti. V dálce slyší slabý popěvek.

Procházejí chodbami za oběma sestrami až k dřevěným dveřím složitě vyřezavánými. Kai se zastaví a nechce se mu dál. Nerozumí proč, ale má pocit, že by tam neměl chodit. Raven se ho dotkne.

„Je ti něco?“ Kai zavrtí hlavou a chce něco říct, ale to už dveře se otevřou a oni jsou pozváni dál. Rozhlédnou se po účelné zařízené pracovně s malým oltářem a obrazem zřejmě Panny Marii. Raven má chuť k němu přistoupit a přesvědčit jestli je to dílo opravdu Leonarda da Vinciho nebo jen někdo ho napodobil.

„Vítejte v Řádu. Prosím posaďte se a jak se má Miriam?“

„Výborně sestro Magdaleno. Miriam o vás moc nemluví.“

„Pak je to dobře,“ řekne, postaví a otočí se od obrazu na který se celou dobu dívala. „Omluvte mně, že jsem vás přivítala takhle, ale regule řádu to tak přikazují.“ Kai se posadí vedle Ravena a na klín si položí Kopí osudu. Všichni se prohlížejí. Matka představená je stejně jako Miriam  malá, oblečená do černé a bílé. Na očích má brýle pod kterými se schovávají přísné tmavé oči. Je už starší a zpod roušky je vidět malý pramen vlasů šedé barvy.

„Mir...“

„Nejste tu vítání, to víte. V těchto zdech nebyl muž...“

„Od středověku.“

„Ach Christina se aspoň něco naučila. Výborně. Ano přesně tak. Žijeme si tu poklidně a teď jste tu vy. Čeho žádáte po našem společenství?“ Raven se podívá na Kaie. Jak říct v těchto zdech, že chtějí zbraně a pomoc. Že mají tu nejničivější zbraň všech dob? Kai se ošije, když tu záležitost do ruky vezme kupodivu Darius.

„Miriam mi vás doporučila. Chceme zbraně a prý je nám obstaráte..“ To místo na Dariuse nemá vliv nebo co? Diví se jak Kai s Ravenem, když poslouchají v klidu jeho požadavky. „...zbraně a pomoc při hledání Synů Enochových. Miriam povídala, že vám můžeme věřit. Doufám, že ta víra není neoprávněna.“

„Jistě všechno je dojednano. Vezme si to na starost Christina. Její zkušenosti v tomto oboru jsou neocenitelné.“ Její oči spočinou na balíku, který drží Kai. Tak toto je slavné kopí, které probodlo bok Christa. Zbraň v techto zdech. Jenže svět je krutý a oni se musí bránit a hlavně chránit to co je ukryto v těchto zdech od ranného úsvitu křesťanství a které ony Sestry řádu šálu, chrání svými životy. Cítí jak se ty dvě věci přitahuji a zajímalo by ji jestli ten muž, který ho drží to taky cítí.

Podle ni ano, ale nikdo to s určitosti nemůže vědět. Nikdy ty dvě věci se nesetkaly a ona jen může doufat, že se nesetkají nikdy.

„Proč nám pomáháte? Jste mírumilovný řád a najednou jdete takhle do extrému.“

„Vy máte svoje tajnosti a my svoje. Jen doufám, že vše dobře dopadne. Sestry odteď po celý den se budou modlit za úspěch vaše mise.“Darius řikývne. Zřejmě narozdíl od nich má matka představená lepší informace než on a nedivil by se kdyby tušila co má Kai v rukou.

„Děkujeme za vaše modlitby.“

„Není za co. Hlavně, aby vše dobře dopadlo a teď můžete jít. Sestra Christina vám ukáže v kterých celách budete spát.“

„Celách?“ vyhrknou

„Jistě nebo si myslíte, že tady máme pokoje pro hosty se vším komfortem a teď už jděte.“

„Tak s tím jsem nepočítal,“ zamumlá Kai za dveřmi.

„Já taky ne. Doufal jsem, že...“

„Jsme na svatém místě,“ řekne Darius a popadne svoji tašku. „Jdeme. Musíme být rádi, že nám pomůžou.“ Všichni tři vyrazí za Christinou studenými chodbami ke svým celám.

Matka představená zatím se obrátí k obrazu a přejde rukou po rámu obrazu jako slepec. Zavře oči a hledá místa. Někde občas zatlačí až se ve stěně otevřou dveře. Tuhle budovu jejich řád vlastní po celá staletí. V některých obdobích bylo složité tu budovu udržet a tento úkol musí zvládnout každá matka představená. Neztratit místo ochrany. Vezme baterku a začne sestupovat po prudkých schodech hlouběji dolu. Občas některý schod vynechá, až sejde úplně dolu. Ještě jedny dveře a vejde dovnitř. Na prostém katafalku leží něco neurčitého. Klekne si před něj a začne se tiše modlit.

„To je jako...“vydrmolí ze sebe Raven.

„No ano. Co jste čekali? Slámu a pokrývku? Snažíme se jít s dobou a i když je to těžké daří se nám tady žít, tak jak chceme. Každý má svoji celu a večer se nesmí chodit, pokud není to nutné. Ději se tu divné věci?“ a natáhne ruce do spáru.

„Sestro Christino!?“ zvolá trochu pohoršeně jeptiška, která je přivítala u vrat do budovy.

„Sestro Marie, omlouvám se. To je tím, že...“

„Sto otčenášů ještě dnes.“

„Ano,“ pokorně hlesne.

Sestra Marie se nadechne. „Stejně je to zbytečné. Nejdřív se ubytujte a sestra Christina zřejmě ví co potřebujete, takže Vítejte tu.“ Zavrtí hlavou jako by byla s něčím nespokojena a vyrazí od nich pryč za svými povinnostmi. Kai odloží kufr a lehne si na úzkou postel.

„Všechno mně bolí od toho auta a co tomu říkáte?“

„Víte co v tom autě ještě pojedete, takže ho neurážejte a za hodinu pro vás přijdu, tak se oblečte trochu méně formálněji a ne tak teple.“ Kai zasténá. Tohle říct před jejich řidičkou.

„To jsi vymňoukl, Kai,“ neopomene mu to Raven obít o hlavu. „Všimli jste si toho jak se pohybuje a jejich očí?“  dívá se směrem, kterým odešla Christina.

„Ano a co má být?“

„Nerozumím vám,“ postěžuje si Darius. Kai pohlédne na Ravena.

„Hmm no ano. Prostě nemá za sebou zrovna kariéru jeptišky. Už někoho zabila.“

„Možná byla i ve vězení. Jenže to nám nevadí. Teď už spíš chápeme, kde vezmou zbraně. Aspoň jedna ´zagadka´ je vyřešena.“ Kai použije ruské slovo pro tajemství.

Darius si otřeseně sedne na postel vedle Kaie. Zavrtí hlavou. „Kam ty dnešní časy spěji.“

„No co pořád lépe mít vedle sebe někoho zkušeného než úplného nováčka a já jen doufám, že nás nezradí. Měli bychom se převléci.  Ravene nechceš mi pomoci?“

„Rád bych, jenže za hodinu bychom to nestihli.“ Raven se skloní ke Kaiovi a důkladně ho políbí. Chvilku se na sebe dívají, až Dariusův pohled začne bloudit po stropě a je mu z toho tak zvláštně... vstane a vyběhne ven. Kai s Ravenem se rozesměji a spiklenecky na sebe mrknou.

„Zřejmě jsme pana knihovníka něčím rozrušili.“

„Ty bys rozrušil i skálu, Ravene,“ řekne měkkce Kai a pohladí o po tváři. Nakonec se zvedne a vystrnadí ho polibky na chodbu. Raven se usmívá, když jde vedle do cely. Jo cely tam bychom měli být. Shodí ze sebe oblečení a přitom se rozhliží. Malé okénko, na zdi prostý dřevěný kříž  a až po chvilce mu dojde, že na něm není ukřižovaný Ježíš Christus. Jednoduchá postel s malým stolkem a skříň. Všechno jednoduché a účelné. Tak jak to má být.

Vezme na sebe bílou lehkou košili, plátěné světlé hněde kalhoty, tenisky a nezbytné brýle. Hřebenem přejede světle vlasy a jde ke Kaiovi. Možná ho stihnu ještě nahého, ale bohužel už je oblečený v tričku a kalhotech. Přes postel má položené lehké sako. Ve vlasech sluneční brýle a zrovna si zavazuje botu opřenou o pelest. Vzhlédne k němu a na tváři se mu rozlije šťastný úsměv. Uhladí si nohavici a rychlým krokem přejde k Ravenovi a obejme ho.

„Teď jsem šťastný.“Drží ho a jen se objímají, když uslyší ťukot a hlas Chrsitiny.

„To máte čočky nebo jste kříženec kočky?“

„Ne to jsou kajmaní. Vyrval jsem mu je loni v létě.“ Suchá odpověď v Christině zřejmě vyvolá záchvat smíchu a i oni se začnou sumívat.

„To je dobrý a byl ještě živý?“

„Tuhý jako špalek, Christino, ale ty oči v něm držely jak přišité.“ Oba otevřou dveře a spatří jak Christině svítí smíchem oči. Převlékla se a už nevypadá jako sestra Christina, ale jako obyčejná dívka z ulice.

„Hezké ne?“

„Moc,“ odvětí popravdě.  Christina se zaataví a zahledí se na ně.

„Tam kam půjdeme je lepší být nenápadný. Takže půjdeme nebo tady budeme stát a usmívat se na sebe jak slepice?“

„Půjdeme, Christino. Prosím jste náš průvodce.“ Christina je vážná.

„To budu.“ Vyrazí vpřed a za ní ostatní. Nikdo z nich se už neusmívá. Vyjdou ven a trpitelsky se nasoukají do broučka.

„Nesnáším je.“

„Pak můžeš jít pěšky. Mapku ti dám.“ Nastartuje, auto škytne a nic. „No tak broučinku ještě jednou.“ Kolikrát to asi říkala, pomyslí Raven a vnímá těsnou blízkost Kaie. „Buď hodné autíčko a rozjeď se. Dostaneš napapat od tetičky Christiny.“ Auto zahrčí a vyrazí. Za chvilku se Christine obratně propletá šíleným provozem večerního Říma narvaného turisty ai místnimi. „Noční život začíná, ale my jedeme tam kde turisti nejsou.“ Vystartuje na zelenou jak ďábel, prohodí pár nadávek směřovaný na chodce a jede dal. Po půlhodině utrpení auta i pasažerů zaparkuje v pěkné ulici s  bílé omítnutými domy a s ozdobnými balkony.

„Jdeme k muži jmnem Baccano.  Chovejte se klidně. Je to můj starý známý a opatří nám přesně to co potřebujeme. Dlouho jsem ho neviděla,“ zamumlá si pro sebe. „Možná se vám bude zdát podivný a lidi kolem něj si nevšímejte.“

„Je to obchodník?“

„Ano v důchodě. Pořád kouří tlusté havanské doutníky a opakuje, že měl hodně štěstí, že mohl jít do penze.“

„Christino nechci se tě dotknout, ale...“

„Klidně. E... v důchodu,“ zopakuje „to znamená, že už není aktivní a lidi hned nebudou vědět, že jste u něj byli. Ostatní by to věděli rychleji, capito?“ usměje se neveselým úsměvem. „Npeotřebujeme pozornost a za druhé je to můj kmotr a má mě rád. Ne že by mu to zabránilo nás podrazit, ale pak bych se na něj vykašlala. Tak jdeme. Už o mně ví.“

„Jeptiška  kmotřenkyni obchodníka se zbraněmi,“ zamumlá Kai k Ravenovi.

„Přesně tak.“

„Martine!“

„Slečno vítejte a koho to vedete? Panečku vy jste se vyšvihla. Don Baccano bude nadšený až vás uvidí.“

„Je v pořádku?“

„Jen se trochu nudí. To víte shází mu staré dobré časy, ale mám takové tušení, že ty staré časy sebou vedete, že mám pravdu?“ Christina pokrčí rameny a usměje. „Pánové prosím sečkejte chvilku.“ Odněkud se vynoří tři muži a klidně stoji v koutu místnosti.

„Má to tu pěkné,“ napůl úst poznamená Darius. Nikdy ještě nebyl u obchodníka se zbraněmi a tak se rozhliží. Ty gorily nic nedělají. Určitě je tady kromě tech lidi i další. Důchod je drahý.

„Chris! Zlato! Koho jsi to přivedla!?“ slyší bodrý hlas a ostatní někam zmizi a zůstane jen Martin. Před ně se vynoří mohutný muž, ale ne tlustý, spíš svalnatý. V ústech má doutník a jeho tmsvé oči září nadšením i opatrnosti. „Musím ti vyčinit. Vůbec mně nenavštěvuješ a jen přijdeš pokud něco chceš.“

„Zio!“zamumlá a obejme. Ten ji srdečně přitiskne k drahému obleku a třikrát políbí. Pak ji zatahá za plavý cop.

„Musíš ke mně přijít dřív. Co tuhle neděli na oběd?“

„Dobře a dovol mi...“

„Vidím. Nemusíš mi je představovat. Pochybuji, že mají pravé jména a pojďte dál ať nestojíme v hale. Přejde k jedním dveřím a otevře je do velké před horkým sluncem zastíněné knihovny. Vejde dovnitř  a nalije si z broušené karfay pití. „Tak co to bude? I když mám tušení. Přece víš, že odpočívám a už nejsem aktivní.“

„A svědčí ti to strýčku.“

„Ještě, aby ne. Odpoledne mám golf s biskupem... to je jedno. Do kdy je chcete? Dělám to jen kvůli Chris, rozumíte.“

„Potřebujeme zbraně.“

„Hmm ty chce každý. Moje zkušenost. Kde nejsou, chtějí jedno jaké a kde je mají, chtějí lepší,“ povzdechne si a pak se usměje. „Uvidíš, že do starého železa ještě nepatřím.“

„Pistole, munice, infračervené dalekohledy, nože a nějaké plynové granáty...“ Baccano se na ně dívá a jeho oči je pozorně sleduji. Chris se rozvalí v křesle a nezaujatě pozoruje sousední zeď.

„Chystáte třetí světovou? Víte mám Řím rád. Jsou tu veselí lidi a mnoho turistů jejichž peníze pomáhají Itálii přežít. Je to krásné město a byl bych rád kdyby takovým zůstalo.“

„Jistěže zůstane nedotknuté,“ ohradí se Darius. Zbytek v místnosti se na něho skepticky podívá.

„ S tím co chtějí? Vyloučeno, ale je to obchod a moje kmotřenka mně o to žádá, takže mám to tu. Chcete to hned nebo později a platba? To víte nejsem lidumil.  Zbraně většinou stojí hodně peněz a i když je s vámi Chris, přece jen je to velký výdaj...“

„Diamanty budou stačit?“ Don Baccano se zarazí. Nepamatuje si, že by někdo platil diamanty. Jistě šperky ano, ale ...

„Syrové?“

„Leštěné.“

„Chci je vidět.“ Darius se pohne, když ho zarazí Kaiův hlas.

„Nechci vás urazit už kvůli Chris, ale rádi bychom viděli zboží. Znáte to jak to chodí a doufám...“ Baccano zafuní a Chris přestane studovat zeď. Tohle je na nich. Ona je jen průvodkyně.

„Tak prosím pojďte dolů. Stále se udržuji ve formě a mám nejkvalitnější zbraně jaké můžete sehnat. Kvalitní. Jistě za občasnou poruchu nemohu. To si pak stěžujte u výrobce. Reklamovat se dá prý všechno pokud žijete.“

„Strýčku. Neděs je!“

„Chris ty bych nevyděsil a pojďte. Přiděláváš mi starosti. Myslím, že odjedu do Neapole uklidnit se k moři. Přijeď tak za měsíc. Víš ten nedělní oběd budeme muset zrušit.“ Chris se rozesměje a Bacacno se usmívá svým žraločím úsměvem. Drží Chris kolem ramen.

„Tak jsme tu. Můžete si vybrat co chcete a pak chci vidět platbu.“ Poodejde a něco šeptá Chris. Ta zuřivě vrtí hlavou, zatímco Kai s Ravenem probíraji bedny dovedně ukryté ve sklepě pod budovou. Strýček zřejmě je v důchodu, ale zbraně pořád udržuje, jako by se chtěl vrátit. Vyberou zbraně, překontroluji fnukčnost a v klidu stojí, až si jich všimnou. Raven si málem zívne.

„Tak a teď ta platba.“ Darius vytáhne diamanty a podá mu je. Don Baccano si je odsype ze sáčku na ruku a chtivě hledí an jejich chladnou krásu. Mlčí a nasype je nazpět. Pomalu přikývne.

„Dobře. Chlapci ještě tašky a Chris opravdu nezůstaneš?“

„Ne a děkuji ti, zio. Patřím k řádu, to víš, ale děkuji.“ Strýček Baccano se zamračí, ale nic neřekne. Všichni vyjdou ven a opět hodí zbraně do kufru. Zpáteční cesta jim už připadá tak důvěrná tak samozřejmá, že si ani moc nestěžuji a i Chris je zamlkla a moc nenadává.

Zastaví před sídlem řádu a otočí se k nim. V tváří je ji vidět starost.

„Kdy půjdeme?“

„Zítra v noci. Musíme ještě něco dodělat a na něco se podívat. Pak děj se jeho vůle,“ trochu zažertuje, ale hlas má vážný.

„Dobře tak zítra.“ Vystoupí a vezmou zbraně v taškach. Chris opět zazvoní. Opět stejná tvář a jsou vpuštění dovnitř. Zhloubi kláštera je slyšet tiché bzučení. „Modlitby,“ upřesní ten zvuk Christina. Chris je vede chodbami k jejich celám. „Ty věci si nechte u sebe a nikde je neukazujte. Já musím jít, ale uvidíme se u večeře.“ Chvilku váhá, pak se otočí a rychlým krokem odchází.

Tohle se ji nelíbí. Předchozího života se už vzdala před  pěti lety, když se potkala s matkou představenou ve vězení. Malý prohřešek, ale strýček ji nepomohl. Chápala to, i když ji to trochu mrzelo. No něčemu ji to naučilo. A jednou při nedělní mši nepřišel jejich neoblíbený kněz, ale tahle žena. Všichni pospávali dál, jen aby nemuseli poslouchat co bude říkat. Stejně to bude pořád jen o pekelných mocnostech a plamenech v kterých se jejich duše budou škvařit, aby odčinili svoje hříchy. Jenže už úvodní slova ji řekla, že se plete. Mluvila o všem jen ne o peklu a ohni, který tam vyje den co den. Mluvila jednoduše o tom co se děje venku. Všichni se probrali, když začala mluvit o vůní pizzy, o slnicích a dalších jevech běžného života a nakonec se pomodlila. Obyčejně a ona za ni pak přišla. Zůstala v řádu a ten ji poskytl útočiště. Pravda nejdřív to bylo modlení, práce jako o tom četla, ale pak za ní přišla opět a požádala ji o službu a ona nedomítla.

Začala žít i běžný život, ale hlavně se učit a učit a také cvičit. Střílet, ale i boj na blízko. Nejzvláštnější bylo to, že ji to učily sestry v řádu a ona poznala, že tyhle sestry uvnitř řadu mají ještě jeden úkol. Nikdy se nedozvěděla proč. Byla moc zvědava, ale vydržela nástrahy pasti a mlčela. Ani strýček ani nikdo jiný se od ni nic nedozvěděl.

Vejde do dveří. Ví, že je jedna z mála, která může k matce představené vstupovat v kteroukoliv denní a noční dobu. Zarazí se, když nikoho neuzří. Většinou je tu vždy a tak se posadí do křesla a dívá se ven na malou zahrádku, kde pěstujou to málo zeleniny, která je schopná na tak malém místě vyrůst. Musí říct, že ty dny strávené na zahradě se ji líbíly. Proč dala Magdalena ji tak podivný úkol a pak má doprovázet ty dva. Jsou to zabijáci. Ví to. Viděla takové lidi dost často u strýčka a pak ve vězení. Nájemní vrazi nebo někdo jiný? Žoldáci nebo někdo z tajných služeb celého světa? Majíé to v ostražitých očích, v pohybech. Ne asi agenti nebo žolddáci. Ti co zabijejí pro peníze takoví nesjou. Co chtějí tady dělat, ve Věčném městě? Co?

Co mají společného s řádem, který se ona zavázala chránit? Zaslechne nějaký skřípot a pak uvidí vcházet tajnými dveřmi matku představenou.

Odvrátí zrak. Nikdy nepátrala kam mizí a co tam dělá.

„Modlila jsem se Christino. Tak co?“

„Vzala jsem je ke strýčkovi. Matko představená víš kým jsou? Takové jsem vídavala dřív a pak ve vězení taky. Jen nemají stíny v očích. Není tam vina. Jak je to možné?“

„Vím kdo jsou Chris. Prosím důvěřuj mi, ano. Je to nutné, aby tady byli a stíny v očích?“

„Ano ty mrtvé, kteří za sebou zanechali. Většina je tam měli, ale oni... jsou tak špatní?“

„Ne. jen dělají to co mají. Rozhodli se přijmout tu práci se vším všudy. Stejně jako tvůj strýc.“

„Ano. Nikdy jsem neviděšla, že by zapochyboval nebo mu to bylo nějak líto, že jeho zbraně za pět minut zabili někoho. Říkaval: „Jen prodávám to co chtějí. Jsou to jen věci a já na tom vydělávám. Není to o nic špatnější než když ti někdo prodá akcii za tisíc dolarů a je bezcenná. Stejně tomu nerozumím a možná ano. Pochybuji někdy.“

„Jsi jim podobná, ale ty budeš jednou chránit. I když jeden z nich je taky Ochránce. Takoví lidé jsou jako v pasti svázání svým osudem a úkolem. Nezávidím jim. Možná to tak má být.“

„Nakoupili všechno co chtěli. Strýc pořád má... promiň. Je nepoučitelný a to říká, že je v důchodu.“

„To víš starého psa novým kouskům neodnaučíš. Vadí ti to?“

„Ani moc ne. Mám ho ráda takového jaký je. Snad, že je můj kmotr? Nevím. Myslím, že půjdu odpočívat a ještě cvičit. Ty koule jsou pořád tak těžké.“

„Toto umění přivezla jedna ze sester před dvěmasty lety z Číny. Je výhodné do oděvů, který nosíme. Chris budeš nás chránit, že.“

„Máte ve mně takovou důvěru. Já bojím se toho. Chtějí vyrazit zítra v noci. Půjdu cvičit a trochu přemýšlet.“ Pohledne k tajným dveřím a odejde. Matka představená přistoupí k oknu a pozoruje postarší sestru jak pracuje na zahrádce. Za nedlouho přistoupí k ni Christina. Sestra nechá práce, chvilku rozmlouvají a přikývne. Utře ruce do zástěry a jde s Chris mimo. Tak přece jen jde cvičit. Bude z ní skvělá zástupkyně. Ona to má lehčí než Miriam u Knihovníků a to na své místa nastoupili skoro stejně. Jenže ona taky bude žít déle než ona. Slabě si povzdechne, když zapřemýšlí co tam všechno mají. Za jaké zázraky. Kdyby to dali světu, ale dali jim toho tolik a všechno lidé dovedli zneužít. Ne raději ať to tam nechají schované. Jednou lidé snad dostanou rozum, ale přilíš v to nevěří.

Ale jsou nádherní, usměje se. Být tak mladší. Ne ona už nemůže a musí naučit vše potřebné Chris. Až přijde z té mise, ukáže ji jejich svatou věc, kterou chrání. Naučí ji jak se k ni dostat. Musí. Neví, ale je si jistá, že její plamen života pomalu končí. Neví kde bere tu jistotu. Je Chris připravená? Bude na tu moc připravená a co když ji šál odmítne? Co potom? Ne věří svému úsudku a věří intuici sestry Clarissy. Ona ji upozornila na Chris a její schopnosti. Bude to muset zvládnout a ostatní ji budou podporovat.

Půjde pracovat a oznámí Miriam, že dorazili. Jak asi na ně tam reagovali? Přejde k psacímu stolu a otevře notebook. Zapne spojení. Je tu o dvě minuty dřív, když se načítá obrazovka s dvěma propletenými MM. Za chvilku na ni se dívá tvář jejího druhého já, dalo by se říct.

„Miriam dorazili.“ Miriam přikývne. Mezi obočím má vrásku od starosti jak to zvládnou.

Noc. V tichosti tmy dvě postavy vstanou a otevřou tašky. Oblečení. Černý rolák, černá bunda, kalhoty a boty. Vše tmavé nebo spíš odstíny tmavošedé než černé, protože černá je víc vidět. Oblečou se. Vyndají tašky a jako by se předem domluvili a stojí na chodbě vedle sebe. Neusmívají se, ale jsou vážní. Mlčky přikývnou a tiše jako stíny jdou chodbami. V budově kláštera je ticho kromě teď už víc slyšitelného zvuků modlitb a každé šustnutí se rozlehá. Vyjdou ven  a pohlédnou na zeď.

„Ale, ale tak vy mně tu chcete nechat?“ ozve se za nimi tichý šepot a oni se ani neotočí. S tímhle nemohou moc toho dělat.

„Chris, nebylo by lepší, kdybys tu zůstala?“ Uvědomuji si, že by jim mohla pomoci, ale neznají její schopnosti.

„Slibila jsem, že vás doprovodím. Nebojte nepůjdu s vámi kam máte zamířeno a najdu Řím takový jako byl?“ Kai pohlédne na Kopí osudu, které má za pasem. Je mu z toho divně jak cítí jeho teplo a jako by mu něco našeptávalo: Použij mně.

„Kdo ví. Jdeme.“ Chris otevře vrata a vyjdou ven. Kai s Ravenem si koutkem oka prohlednou její oblečení. Je v tmavém a má halenu s dlouhými rukávy končící podivnými cípy. Raven se zazubí.

„Koule?“ otáže se a dotkne se Chrisina rukávu.

„Ano.“

„Pak jdeme. Vchod je nedaleko v jednom kostele. Snad bude otevřený a když ne, tak musíme ho otevřít. Myslíš, že už vědí?“

„Nevím, ale něco mi říká, že ano.“ Tiše jdou s taškami před rameno ke kostelu. Kai vytáhne černou tenkou ktrabičku a zapne ji. Zobrazí se virtuální podoba kostela. Přikývne a Chris s úžasem se dívá na to co má v ruce. Nikdy nic podobného neviděla. Raven vytáhne druhou a začte se. Přistoupí ke dveřím a otevřou je.

Výborně, když vstoupí donitř a rozhlédneou se. Svíčky, moc světla. Zhasnou první, když uslyší kroky. Kai tichounce jako šedavý stín vystartuje a přejde k muži v černé sutaně. Omráčí ho a zachytí jeho tělo do náruče. Svážou ho, pásku přes ústa a uloží do jedné z lavic odkud není nic vidět.

Chris s uznáním se dívá jak postupují. Jako tým. Jako jeden muž. Skvěle se doplňuji. Jako by se sehrávali věky. Jenže jsou milenci. Znamená to, že jsou opravdu vrazi, že nejsou žoldáci nebo ano? Stejně na ty dva je úchvatný pohled. Oba přistoupí k soše znázorňující svatého Petra obklopeného anděly. Zmáčknou různé výčnělky a v podlaze se skřípotem se otevře deska. Na chvilku se zarazí a oni přikleknou a odtáhnou ji úplně. Posvítí dolu baterkou.

„Chceš jít dál nebo?“

„Jdu.“ Je zvědava na maximum. Je to jako by se její sny o Indianu Jonesovi splnily a oni pátrali po pokladu, který chtějí padouši. Jenže poklad to zřejmě nebude. Nejdřív do vytvořeného průchodu skočí Raven. Mávne na ně a Kai pokyne Chris. Ta seskočí a za ni Kai. Přistoupí k desce a zatlačí na ni. Průchod se uzavře a oni rozsvítí baterky.

„Půjdete k první bráně a pak nás tam necháte. Budete nás tam čekat šest hodin, pak zmizíte a oznámíte to matce představené. Bude vědět jak dál. Rozumíte?“

„Ano.“ Kai s Ravenem sundají tašky a vyndají zbraně. Všechno mají přichystané.

„Tak v podzemí jsem ještě nebyl. Zvládneme to a pak odejdeme k nám domu, ano Ravene. Stýská se mi po větru ve tváří.“

„Jo, přesně tak.“ Nabije zbraň. „Vědí, že jsme tu. Nebo mám jen vidiny?“

„Ne cítím je. Cítím jejich zvědavé pohledy. Co můžou být, když se schovávají v katakombách?“

„Kdo?“

„Někdo kdo touží po moci. Po neomezené moci.“ Rozbalí kopí a zadívá se na ně. Vyrazí vpřed. Opatrně až uvidí první bránu. Otevřená a oni se pochmurně usměji. Bez oběti to nebude Daemone, Dariusi, když uzří tmavé postavy.

„Konečně jste nám ji přinesli. Děkujeme. Zabijte je!“

„Mizime!“ všichni tři se obrátili a zalezli do první křižovatky. Raven se zazubí. „Nebudou mít to ti všiváci s námi snadné,“ sáhne dozadu a vytáhne granát, potěžká a chce ho hodit.

„Později nemyslíš?“ Raven se zatváří ublíženě, když zaslechnou kroky. „Kryjte mně,“ zašeptá Kai. Raven začne střílet a Kai s klidem zalehne na špinavou zem a začne střílet. S přehledem s klidem v slabém osvětlení. Jeden se hroutí za druhým. Když nikoho nevidí stáhne se. „Pět jich tam zůstalo. Kolik jich bylo nevíš?“

„Šest. Pět chlápků a vůdce.“

„Tak nám chybí ctihodný, vůdce. Jdeme?“

„Jasně. Jednou zemřít musí každý,“ řekne trochu uličnicky Raven a oba vyrazí vpřed. Ryhle vpřed a uhýbají se. Vědí jak obtížné je zásahnou stojící cíl. Rozhodně hůř než na kachnu, která spí. Raven vystřelí a zaslechnou bolestný výkřik. Kai se kolem se zbraní v ruce rozhliží a Raven k tomu muži přistoupí. Dotkne se ho špičkou boty a pak pro jistotu vystřelí znova. Christina trochu sebou trhne, když se tělo vzepne a klidně klesne. Pak se k němu Raven skloní a začne ho šacovat. Stoupne si a zavrtí hlavou.

„Nic.“

„Kniha právě nám sdělila, že Kopí osudu je v Itálii.“

„Cože? Copak jsou tak neopatrní? Kdo ho nese? Vždyť nemají nikoho...“

„Našli posledního strážce,“ odpoví muž v obleku s očima, které se dívají upřeně před sebe. Kolem něho jsou ještě dva, kteří mohou číst Knihu Enochovu. Za tuto výsadu se platí ztrátou zraku, ale pak ty znalosti a umění, které jim dává moc nad knihou, jsou neskutečné.

„Musíme získat Kopí a pak vyhrajeme. Zboříme tento prohnilý svět a nastolím náš řád!“

„Ano! Náš řád!“ opakuji  vedle něho oba slepí muži tolik sobě podobní.

„Řád! Řád!“ opakuji fascinovaně ostatní.

„Jděte na to a zavolejte Samuela!“

„Ano pane!“ K muži přistoupí mladík s krátkými černými vlasy. „Hned pro něho dojdu.“ Vyrazí od nich pozpátku a teprve u devří se otočí. Má přivést Samuela, potomka toho který kráčel s bohem. Všichni před nim mají úctu a strach.

„Zabít!“ se nese od úst k ústům a ta slova rozdmýchavají vášeň a touhu přinést to co tolik chtějí Nejstarší. Do labyrintu katakomb vyrazí muži se zbraněmi v polovojenských uniformách. Jejich kroky se rozléhají slabě osvětlenýma chodbami. Znějí po tmavých chodbách a krysy se tisknou k zdím. Baterky se mihají v rukou a skupinky dychtivé zabíjet pokračují dál a pátrají po vetřelcích.

„Nejstarší?“

„Signál u jednoho z vchodu hlásí cizince a Kniha zjevila příchod kopí.“ Samuelovy oči se rozzáří, ale tvář zůstane kamenná.

„Ano.“

„Zavolej Mistry, prosím. Musí u toho být, protože jedním z nich je Strážce.“

Mladík se ironicky usměje. Ti jejich Ochránci jsou slaboši. Jsou ničím. Vyjde ven pro mistry, kteří je učí.

Jak dlouho ještě?!“

„Nevím Kai, ale myslím, že už blízko.“ Kai se zastaví. Raven s Christinou  se zastaví taky a naslouchají.

„Jsou blízko.“

„Zastavím je a vy jděte. Musíte to získat. Oni proč...“

„Pro moc a Řád. Je tak sladká...“ ozve se hlas a odnikud se vynoří stíny. Chtějí je dostat živé a Christina se trochu cynicky usmívá.

„Na vás chuděrky budu stačit já. Jděte, budu to tady držet. Nebojte, nejsem pro nic za nic kmotřenkou...“ zarazí se „... svého strýčka,“ pronese pyšně. Nevinně přistoupí k svým protivníkům a mávne rukávem. Raven se usměje. Koule v rukávech a pokud má to štěstí, tak nepřežije. Slyší praskot kostí a výkřiky utrpení.

„Jdeme Kai!“

„Ano!“ vyrazí vpřed neohlížejíc se dozadu. Musí si poradit sama a Christina si radí dobře. Tanči tanec s koulemi a co rána to zásah do černého. Muži křičí a nechápou co se děje. Snaží se ji zabít pistolí, ale viřící tělo s rukávy jim znemožňuje miření. Mají pocit začarovaného kruhu.  Posledního skolila nožem. Přijde k němu a vytáhne z hrudi nůž. Otře ho do oděvu mrtvoly a přistoupí k dalšímu.

„Bůh ti buď milostiv,“ a jedním pohybem mu otevře krční tepnu. Zopakuje očištění nože a zasune ho do pochvy na noze. Upraví se a pak zkontroluje rukávy. Vydržely. Sáhne za pásek. Ano pistoli  má a když tak může použít jejich. Skloní se k nim. Dobrá značka, když pozná snadno dostupnou čezetku a opodál se válí dokonce kalašnikov. Zkontroluje zásobník. Bude tu čekat tak dlouho jak bude potřeba. Ne tak jak řekli a pak půjde za matkou představenou. Odejde od maskaru a sesune se do výklenku. Její rty v klidu odříkavájí modlitby za klid jejich hříšných duší.

Světlo. Kai s Ravenem přistupují k tomu světlu velmi opatrně. Nelíbí se jim to. Nikdo nikde. Raven vytáhne černou krabičku s virtuálními chodbami katakomb. Měli by být blízko. Aspoň takhle se domluvili s Beou, když zkoumali tu mapu v Knihovně.

„Ravene Kopí touží... já nevím co.“

„Budeš to vědět. Přece to tak povídal Daemon s Dariusem. Přeběhneme to?“

„Mám z toho zlý pocit.“

„Jenže druhá cesta tam nevede. Buď dopředu nebo se vrátit.“ Klidně vyčkává co na to Kai. Ten si povzdechne a vykoukne na slabě osvětlenou křižovatku chodeb. Jen půlminuta ani to ne a jsou opět v tmě. Jenže za půlminuty se toho tolik stihne.Vytáhne granát a hodí ho. Granát dopadne na zem a po zemi se začne plazit bílá mlha a stoupat. Přikryji si ústa šátky a oba vyrazí vpřed. Vstoupí do tamvé chodby. Kai se zastaví a udělá krok, když je ozáří silné světlo. Zamrkají a chopí se pistoli. Nevědí co mají čekat.

„Rafaeli, udej své číslo!“ Raven uslyší hlas a ztuhne. Snaží se držet, ale jeho jazyk povídá sám od sebe.

„Dvacet jedna.“

„Zabij Ochránce!“ Musím poslechnout. Musím to udělat. Musí... Jeho srdce je studené a jeho oči lhostejně hledí před sbe. Natáhne kohoutek a obrátí se ke Kaiovi.

„Je mi líto!“ Kai s lítosti i nevěřícně vidí jak Raven, jeho přítel, partner,  láska natahuje kohoutek zbraně a miří na jeho srdce. Chce křičet: Neee, ale jen nehnutě zírá do ledových modrých oči, z kterých se ztratil veškerý život.

„Zabít,“ šeptá Raven a jeho zbraň se ani nezachvěje. Musí splnit příkaz.