Shounen - ai povídky

6.

Zrada

Zabít, musím poslechnout. Co to dělám? Ne musím. Srdce. Ano je nechráněné a snadno se trefím. Bude to rychle.

V druhé skupině se k muži, kterého nazvali Mistrem se nakloní mladý muž a něco šeptá.

„Samueli?“ zavrtí odmítavě hlavou.

„Jossi! Ber to jako příkaz!“

Kai ohromeně sleduje zbraň a vnímá celou bytosti jak mu Raven uniká. Ovládají ho? Je jejich nebo se k nim přidal dobrovolně a zradil? Proč to jméno Rafael? A kdo je Rafael? Nedokázali jsme to Daemone a je to moje vina. Promiň. Myšlenky mu chaoticky viří a koutkem mysli si uvědomuje, že je konec. Konec a on už nebude ležet vedle Ravena, dívat se do jeho tváře, tisknout se k němu a šeptat mu dráždivé slovíčka, které tak rád poslouchá.

Znám ho nebo byl to cizinec s kým jsem žil? Ravene, vzpamatuj se. Porazíme je, křičí jeho část, která se nikdy nevzdává. Hledá jak se z toho dostat, jak zachránit i Ravena, ale nevidí skulinu přes tu zbraň. Zná dokonale Ravena i jeho schopnosti. Dostanou ho a Kopí osudu taky. Proč Ravene? Proč jsi to udělal? Co máš  s nimi společného? Odpověz mi, ale mlčí a skoro lhostejně se dívá jak pomalu natahuje spoušť. Čeká na výstřel a na smrt. Jednou se musí umřít, říkal Ravenovi, ale nečekal, že to bude Ravenova ruka, která ukončí jeho existenci.

„Nestřílej!“ Raven se zastaví a uvolní spoušť. Nepřestává miřít. „Vezmi mu Kopí!“

„Nemohu vzít kopí. Jedině Kai je může vzít,“ řekne nezúčastněným lhostejným hlasem Raven.

Díky Ti! V duchu řekne Kai a neví komu to říká jestli jemu nebo Bohu, ale ve skutečnosti je to jedno. Pokud zůstane naživu je pořád nějaká šance se odtud dostat. Říká se, že naděje umírá jako poslední a on tomu věří. Musí věřit. Jenže co Raven? Otočí se k těm mužům, kteří tu stojí a prohliží se jak dva zápasnici před turnajem. Jeden z nich, mladý s očima, které jsou tak kruté a lhostejné k němu přistoupí a vezme mu kopí. Kai chce ho zarazit, ale ucítí jak Kopí zajásalo.

Takže další kdo může kopí použít. Jeden ze Synů Enochových. a on je v jejich zajetí. Co ho čeká? Sarkasticky si pomyslí, že teplá cela s pravidelným jídlem rozhodně ne.

„Kdo jste?“

„Kdo jsme, Ochránce? Jsme Synové toho, který chodil s bohy a ty jsi poslední Ochránce Knihovníků. Těch zkostnatělých pazourkařů, kteří nevidí, že svět potřebuje silnou ruku a že se mění. Potřebuji vůdce...“

„Jako druhého Hitlera?“ dovolí si ozvat Kai. Musí s Ravenem přestat počítat. Je jejich a on musí teď myslet na to jak se zachránit sám. Možná až z toho pekla, které tuší v těch lidech se dostane, pak začne uvažovat o dalších věcech. V duchu se smutně usměje. Opět sám. Jako celý život. Bolí to. Tak strašně to bolí. Samota ale i zrada. Neví co se stalo, co se děje, ale ví, že Raven ho právě vydal napřátelům a přešel k nepříteli. Jak fádní jak známé, jak stupidní. Skoro se vším počítal jen ne se zradou.

„Ne. To byl jen obyčejný megaloman. My chceme něco jiného a když tak uvažuji, děkujeme za donesení Kopí osudu. Od těch... Knihovníků,“ vyplivl to jako nadávku, pomyslí si Kai, „ bychom ho ještě dlouho nezískali. Samueli je to ono?“

„Jistě Jossi. Konečně ho mohu použít.“ Kai zbledne. Kopí nesmí být použito. Raven pořád miří na Kaie a ani se nezachvěje.

V jeho hlavě se vynořuji obrazy a dávají dohromady smysl. Byl už tady dávno tomu a...

„Eliminuj strážce!“

Zabít, natáhne kohoutek.

„Ne ty pitomče. Jen ho uspí!“ Raven se napřáhne zbrani a jednou ránou do týlu Kaie uspí.

Ještě jsi mně nikdy neuhodil, pomyslí si Kai nesmyslně, když se hroutí na studenou  zem. Raven k němu přistoupí, změří mu tlak a a narovná se.

„Hotovo mistře. Ještě něco?“

„Jistě vezmi ho ke mně do laboratoře. Prozkoumáme ho důkladně a zavolej mistra Raymonda.“

„Udělám to sám. Chcete ho podrobit výslechu?“ optá  se Samuel.

„Jistě. Může mít informace, které nám budou k užitku. Tak běž Samueli a dávej pozor na Kopí!“

„Nemusíš mi to říkat Jossi.“ Odejde a v rukou svírá kopí. Jeho duše, jeho celé já jásá nad tou mocí, kterou cítí z této mocné zbraně. Těší se jak ho použije a svět bude jeho. Opájí se vidinami jak mu svět klečí u nohou a on jedním rozkazem může všechno a pak uhodí na Knihovníky jako bůh spravedlnosti a pomsty za to co museli vytrpět. Zničí je jednou pro vždy a vše co mají, co podle sebe chrání  si přivlastní. Bude to jen jeho a samozřejmě jeho nejbližších, ale musí je nějak ovládat a to mu zajistí moc kopí. Protože jen on může je používat. Možná ještě ten chudák Ochránce, který takhle spadl do pasti, ale toho se zbaví hned jak ho vyslechnou. Nebude už nikdo na světě  kdo by svedl ovládnout Kopí osudu. Nadme se pýchou a jeho oči září lačnosti.

„Vezmi ho Rafaeli a pojď za mnou.“ Raven si mlčky přehodí Kaie přes rameno a jde za Jossem. Má pocit, že je něco špatně, ale neví co. V paměti se mu vynořuji místa kterými procházejí a on jde jako by tady byl odjakživa. Občas mu před očima proběhne vzpomínka, ale brzy ho opustí. Nese to břemeno a ví, že jsou nedaleko místnosti, kde strávil i on hodně času s ostatními.

Před nim se Joss s dalším mužem tiše baví. Neví o čem, ale je mu to jedno a má zakázano slyšet to co si povídaji Starší.

Ano patří k synům. Oni ho vychovali, sebrali z ulice, ale proč má vzpomínky na dětský domov? Jednou to zjistí. Občas minou další lidi, kteří ustoupí jim z cesty a pokloní se před muži, kteří jdou před nimi. Poznává jejich tváře. Joss  jeho mistr a vedle něho jde nejvyšší z kněží a povídá se, že je starší než katakomby, ale on si to nemyslí. Říkají mu Nejstarší a jestli měl nějaké jiné jméno, dávno už odešlo s těmi, kteří je znali.

Vedou ho k laboratořím a k výslechové místnosti mistra Raymonda. On a Joss. Dva lidé, kteří ho cvičili. V paměti se mu vynořuji vzpomínky na cvičení se zbraní, boj na blízko a jedy. Raymond ho naučil co se dá použít, které jedy najde v přírodě, ktreré jedy jsou dobré a jak se mají aplikovat. Zamiloval se do nich a neví vlastně proč, protože Raymond je neměl přilíš v oblibě i když je hodně používal.

Brzy tam budou a pak odejde do ubytoven. Zajímalo by ho jestli je tam natonio. Snědý chlapec.. vlastně teď už muž s kudrnatými vlasy a černýma očima. Měl číslo dvacet jedna a nějak spolu vytvořili nerozlučnou dvojici. Spolu bojovali, spolu se učili a sdíleli kavalec. Pak se něco stalo, ale neví co. Všechno je tak podivně zahaleno jemnou mlhou.

„Jsme tu Rafaeli a polož ho na křeslo.“ Raven Kaie připoutá na křeslo podobné zubařskému. Neví proč ho srdce bolí, ale plní rozkazy jak byl naučen a vychován. Potom se ukloní mistrům a čeká.

„Dobrá práce, Rafaeli. Potom budeme chtít všechno vědět, ano a teď běž do ubytoven. Odpočiň si a potom s ostatnimi běž cvičit mladší učně.“

„Ano Nejstarší,“ pronese uctivě a bez ohlédnutí vyjde. Konečně je z té místnosti pryč. Nemá rád tu vůní krve, která je tam vsákla do každé cihly do každé dlaždice podlahy. Slyší výkřiky lidi na kterých se učil. Možná za ta léta změkl. Tehdy mu to nevadilo. Jenže svět se změnil.

„Nazdar Rafaeli, tak jsi zpět. Nebyl jsi tu od té doby co jsi odešel.“

„Ray. Pořád stejně?“

„No a? Někdo prostě tady musel zůstat,“ v hlase se mu ozve zášť. „Víš zabilli jste mi mého člověka. Sám jsem ho vycičil.“

„Pak byl špatně vycvičen. Zřejmě od mého odchodů tady byli jen žabaři!“ chladně odpoví Raven a vykročí od něho pryč. Nechce ho vidět. Ray ho chytne za ruku.

„Nemysli si, že si můžeš dělat co chceš jen proto, že mistr má rád tvoji tvářičku!“

„Mistr nemá rád nikoho. Měl bys to za ty léta vědět a pusť moji ruku a hned!“ přikáže a v jeho modrých očích zajiskři.

„Bastarde!“

„Tak to jsme na jedné lodi, no ne. Všichni jsme tady bastardi!“ nedaleko nich se někdo uchechtne a vzápěti raději zmizí jako pára nad hrncem, když vidí vzteklý poheld Raye. Raven zavrtí hlavou. Bože jak byl tehdy rád, že odtud odešel. Snad bude moci odejít znovu. Nesnáší katakomby. Stejně by ho zajímalo, kdo byl ten cizinec. Vypadal moc hezky se svýma šedýma očima a pěknou postavou, havraními vlasy a pevnými smyslnými rty.

„Nazdar Rhin!“zvolá potěšeně.

„Rafaeli!“ kolem krku mu skočí krásná černovlasá žena. Už je starší, ale její oči jsou úchvatné. Jako oči kočky, napadne Ravena snad posté. „Tak jdeme se najíst. Víš nebyl jsi tady hodně dlouho. Byl jsi venku, že. Chtěla bych tam být.“

Raven mlčí a usmívá se. Někteří v katakombách zůstanou od té chvíle kdy je sem přivedou a je to poznat na alabastrové pleti Rhin. Je rád, že byl tam nahoře.

„Budu ti vše vyprávět. Je tam nádherně a víš naučil jsem se vařit.“

„Závidím ti, Rafaeli, ale budu muset běžet. Povinnosti.“

„Tak běž a pak za mnou přijď.“ Dívá se za postavou, která se otočí a pošle mu polibek. Co si vzpomíná Rhin snad byla jediná duše s kterou se kamarádil. Povzdechne si. Je unavený, ale tak šíleně. Chce se mu spát. No za chvilku bude ve společných ubytovnách. Po cestě nakoukne do velké místnosti v které je tělocvična a chvilku pozoruje jak tam cvičí ostatní. Vzpomíná si kolikrát takhle cvičil, když nemohl spát a ranní úsvit nikde. S natoniem rádi cvičili ráno, kdy v tělocvičně skoro nikdo nebyl. Těší se až uvidí jeho tvář. Chvilku poslouchá jak vzduchem lítají příkazy jednotlivých instruktorů. Zítra si dá cvičný zápas, pak by mohl si jít zastřílet. Chybí mu ta cvičení. Zavře dveře a zamyšleně pokračuje dál k ubytovnám. Musí se někoho zeptat kde je natonio. Tolik mu chybí. Zítra se zeptá ostatních.

Kdo asi byl ten muž, kterého nesl za mistry? Taková pocta je spatřit skoro všechny a zítra zajde za mistrem Raymondem. Opět si zívne a trochu ho zneklidní, když na sobě ucítí pohled. Otočí se  pak zavrtí hlavou. Nikdo tu není. Za chvilku bude snídaně a on ji vynechá. Určitě mu to dovolí. Zdřímne si a pak vyhledá Antonia. Potřebuji ho vidět. Jeho úsměv a hlas mu tolik chybí.

Otevře dveře do společných ubytovny. Nic se nezměnilo. Je to jak odedávna. Postel, skříňka u nohou a další malá u hlavy. Vejde dovnitř a tiše prochází mezi těmi, kteří spí. Hledá volnou postel až ji najde. Vyndá všechno z kapes a na stolek položí zbraně. Zívne si. Je unavený a neví proč, ale vlastně je to jedno. Úkol splnil a mistři byli evidentně spokojeni. Svlékne si černý oděv a vklouzne pod pokrývku. Usměje se a protáhne. Postel nejlepší věc... kde to jen slyšel. Možná v televizi. Zavře oči a za chvilku spí.

„Co myslíš bude Rafael v pořádku? Nemáme ho zlikvidovat?“ Raymond starostlivě zkontroluje pouta Kaie jestli ho Rafael dobře připoutal. Pouta drží pevně a jsou utaženy přesně tak jak ho to naučil.

„Není potřeba. Přece víš, že nic nám a Sirenám neodolá.“

„Zkouška tehdy proběhla výborně. Tak uvidíme a co s ním?“

„Co by. Odebereme mu genetické informace, dostaneme z něho maximum a pak ho zabijeme a ztratí se v některém kanále jako ti předchozí. Raymonde uvědomuješ si, že náš cíl je na dosah? Nikdy jsme nebyli tak blízko cíle jako teď, když nám jejich Ochránce přinesl Kopí osudu.“

„Nemyslíš, že to může být past? Podle toho co víme, tak je to jejich poslední Ochránce a nejednou se vzdají jeho i Kopí osudu?“ namítne tiše Raymond a přejede rukou Kaiovu tvář. Je tak perefekntí, tak dokonalý. Stejně jako jejich Rafael.

„Past? Ne. Tak zas chytří nejsou nai ti tři a jeden je mrtvý.“

„Pamatuji si to a dokonce mám podezření, že tenhle u toho figuroval, když jsme objevili, že vylezl z té jejich pevnosti! Ztratili jsme tam mnoho mužů!“

„No tak je to minulost a teď jen se odvážit natáhnout ruce a svět je náš!“

„Máš asi pravdu. Zbytečně se bojím. Těším se až vyzkouším některé nové věci na jak se jmenuje,“

„Ochránce. Má tolik jmen, že nai on možná neví které je jeho.“

„Rafael mu říkal Kai.“

„Hmm ne bude Ochránce a je to.“ Oba stojí a dívají se na Kaie, který napůl sedí napůl je zhroucený v křesle. „Půjdeme. Než se probudí chvilku to bude trvat a dám mu ještě drogy po kterých bude o hodně povolnější.“ Nepříjemně se zasměje a přejde k skříní s lahvičkama. Vytáhne injkeční stříkačku a jednu lahvičku. Natáhne z ni a za chvilku už tekutina proudí do žil Kaie. Chvilku ještě nad nim stojí a pak se otočí k Jossovi, který klidně stojí v té strašidelné místnosti a jediné co je děsivější jsou jeho nehybné oči. Místnosti se vznáší železitá vůně krve, kterou Raymond má rád.

„Nechceš zajít za Samuelem?“

„Ano rád bych, ale asi později a vy budete rozvažovat jak nejlépe ho použít nebo máte plán?“ Joss se rozesměje celým tělem.

„Nemáme nic. Víš nikdy jsme nepředpokládli, že se nám Kopí osudu dostane do rukou, ale teď je máme a použijeme.“ Oba vyjdou ven a jdou k Samueli, který si zatím lačným pohledem prohliží kopí. Ruce se muc chvěji jak cítí z něho ničivou moc. Pomalu odhaluje jak ho použit a jeho tělo přitom zpívá píseň moci. Co na tom, že všechno půjde přes něho. Jaký vlastník takové kopí. Čert to vem. Chce vládnou světu a bude vládnout!

„Samueli!“

„Vypadněte!“ zařve vzteky, že ho přerušili.

„Ale...“ odváží se ozvat Joss.

„Nevidite, že zkoumám jeho možnosti?“ ozve se Samuel už mírnějším tónem. Bude je  zatím potřebovat, ale pak ať jdou k Hádu nebo kam to vlastně patří. Josiiho a Raymonda uklidni jeho slova a jen přikývnou.

„Dobře, ale pak nás informuj, at můžeme vymyslet plán. Trochu mně zaráží, že s nim nebyl nai jeden z těch vlčích parchantů.“

„Nejsou důležití. Teď už ne,“ řekne prudce Samuel a sevře v rukou kopí. Joss s Raymondem mlčky přikývnou a vyjdou ze dveří.

„Jdu ke Knize.“

„A já zas si trochu lehnu. Stárnu a musím brzy najít někoho kdo za mně převezme moji práci. Uvažuji o Rafaelovi.“

„Proč zrovna o něm? Je dobrý tam kde byl.“

„Miluje  jedy a má přirozený instinkt vraha. Pamatuješ na Antonia?“

„To tedy nao.“ Oba jdou a necíti v zádech lačnou přítomnost kopí aledový pohled Samuela, který se s kopím mazli jakoby na světě nic důležitějšího neexistovalo.

„Antonio!“

„Tady, tady. Najdi si mně!“ Rafael běží tmavou chodbou za svým nejlepším kamarádem natoniem. Unikli na chvilku dozoru dospělých a teď se honí v katakombách.

„Kde jsi. No tak!“ zlobí se Rafael a hledá Antonia všude možně.

„Tady. Že jsi o tomhle netušil?“ Rozesmáta hlava Antonia vykoukne ze dveří.

„Ne. Jak jsi je našel?“

„Pojď ukážu ti to.“ Antonio zavře dveře a pak ukáže na malý výčnělek, kterým se místnost otevírá zevnitř. Dveře perfektně zapadají do stěny. Kdo to asi zde udělal? napadne Rafaela, ale dlouho ho to nezajímá. Dokonala skrýš pro ně dva před učiteli a cvičiteli.

Postava v posteli se přetočí a zašeptá nevědomky Kai. Spí dál a nic ho neruší ve spánku, až pozdě odpoledne se protáhne a zamrká. Zadívá se na strop a po chvilce si uvědomí umělé osvětlení. Zívne a vstane.

„Dobrý večer!“

„Rhin, co ty tady?!

„Co by. Čekám až se probudíš a vezmeš mně na večeři a pak mi budeš vyprávět jak je to tam nahoře.“ Raven si prohrábné blond vlasy a opět zívne.

„Tak dobře.“

„Zlenivěl jsi tam nahoře.“

„Nevím jsem nějak unavený,“ sedí a dumá proč. „Neměl bych být. Co kdybys mi dovolila se obléci?“

„Ale no tak, dopřej mi kousek zábavy. Nikdo není tak hezký!“ Rhin se vesele zubí a Raven najednou má pocit, že vidí jinou tvář, stejně bezprostřední, ale kdo? Bože co se stalo s jeho hlavou. Jakoby měl v hlavě chuchvalce mlhy, které se převalují sem a tam a nechtějí odejít.

„Rhin no tak ostatní...“

„Ostatní jsou k ničemu,“ nakrčí nosík, ale pak se odvrátí. Raven zavrtí hlavou co mu je. Vždyť nikdy nebyl takový. Rychle se obleče a když si přetahuje černý rolák obrátí se přímo do dychtivé tváře Rhin, která ho nestydatě očumuje.

„Jsi jako Bea!“ vyhrkne rozzlobeně.

„Kdo je Bea? Žárlím. Jsi jen můj, Rafaeli.“ Raven se zarazí. Kdo je Bea? Mimoděk se mu vybaví zelené kočičí oči. Hloupost. Jen snový přelud nebo je někde na zemi viděl.

„Jistě, že jsem a jdeme.“ Nají se a trochu povypráví s Rhin a pak najde Antonia. Těší se na něho jako malý kluk. Rhin se do Ravena zavěsí a vede ho do jídelny. Raven se zvědavě rozhliží.

„Tak co?“

„Je to tu stejné jako předtím. Naprosto stejné a ty jsi se vůbec nezměnila. Jen by mně zajímalo jestli vaří pořad stejně.“

„Řekla bych, že ano a povídej co tam nahoře děláš? Pro některé jsi vzor.“

„Vzor?“ udiveně řekne Raven. „Oni vědí co dělám nahoře?“

„No jistě. Sleduji některé z nich co tam dělají nahoře. Tebe samozřejmě  ne. Tebe má na starosti někdo jiný, i když poslední dobou říkal, že to není jednoduché a jsi slavný a známý, mezi ostatnimi. Později budeš muset za nimi zajít. Co je na tom nechápu. Vždy jsi byl dobrý v tom co děláš.“

„Stejně jako ty v počítačích.“

„To je pravda. Jsem jedna z nejlepších a jakmile odejde Genevive zůstanu vedoucí já. Musela jsem tvrdě dřít, abych se dostala kde jsem!“ Rty ji ztvrdnou a očí zledovatí. U rtů se ji objeví tvrdá rýha. Nelíbí se mi jak takhle vypadá, usoudí Raven.

Vypráví o svém bytě, jak si ho zařizoval a o tom co dělá a kde všude byl a pak se rozpovídá o svém koníčku o vaření. „Víš je to tak příjmené vzít potraviny a vykouzlit něco co ten druhý miluje a má rád a když vidí jak mu to chutná, to je k nezaplacení. Stojí to čas a namáhu, ale...“

„Rafaeli ty tam někoho máš?“ otáže se udiveně Rhin. Raven zamrká.

„Nemám. Přece víš, že je to proti stanovam. Jistě občas si někoho najdu an chvilku. To zas není proti ppravidlům.“

„Já jen, že celou dobu mluvíš, jako by s tebou byl ještě někdo jiný,“ namítne Rhin a zkoumavě se dívá do Rafaelovy tváře. Možná by měla zajít to říct mistrům a pak to zavrhne. Možná nějaká milenka nebo milenky jak říká. Kdo ví co tam všechno dělal. Zas tak důkladně je nesleduji. Mistr Joss  s mistrem Raymondem předtím než je nechá odejít je důkladně prověřuje. Nikdo neví co musí udělat, aby se odtud mohli dostat, ale prý je to něco strašného a nikdo neví vlastně co.

„Myslíš? No nežil jsem tak jako svatý. To bude ono. Proto se ti zdá, že pořád mluvím o někom dalším.“ Rhin si pomyslí své, ale pak převládné zvědavost.

„Jaké byly?“

„No jaké? Krásné. To určitě. Víš moc si na lidi nevzpomínám,“ řekne rozpačitě. „A chytré taky a pak víš co se mi tam nahoře zalíbilo,“ převede řeč někam jinám, jen aby nemusel povídat o lidech, které si pamatuje matně.  „Jsou to obrazy. Jsou tak nádherné. Úplně mně to uchvátilo. Kdybych nebyl tím čím jsem, asi se pokouším malovat nebo s nima pracuji. V nějakém muzeu nebo podobně.“ Rhin si podepře bradu a dívá se do rozzjařeného Ravenova obličeje jak vypráví o svém dalším koníčku.

Závidí mu tu volnost tam nahoře. Závidí mu, že mohl tolik toho poznat. Proč on a proč to nemohla být ona. Jenže ona nemá ten talent co Rafael. Ona jen nmůže ve volných chvílích serfovat po internetu a i na to mají vyměřený čas.

„Ale víš tam nahoře byla jen práce a práce a skoro nic jiného. Pořád jsem cestoval. Všechno stojí peníze a člověk, aby pořád se měla na pozoru před úřady. To tady je to o dost lehčí.“

„Ale i tak aspoň znáš něco víc než jen tady toto,“ a mávne nenápadně kolem rukou.

Raven pokrčí rameny. „Jdu si zacvičit a co ty?“

„Já? Jdu si zdřímnout. Prý jsi přinesl mistru Raymondovi někoho na výslech?“

„Ano. Vetřelec, který si myslel, že se k nám dostane a ani nevím pořádně co chtěl. Ale řekni mi jedno. S mistry byl takový černovlasý muž. Vzal to co nesl ten muž jménem Kai. Kdo je to?“

„Tady je tolik černovlasých mužů. Jedině ty jsi plavovlasý anděl smrti. Dělám si legraci,“ když vidí jeho výraz  jak ho pojmenovala. „Nejmenovali ho?“

„Samuel.“

„Acha to je potomek Enocha, toho který kráčel s bohem,“ v hlase ji zazní úcta i strach. „Nebyl tu, když jsi tady pobýval. Prý ho schovávali před těmi nahoře.“

„Bojíš se ho?“

„Každý se ho bojí. Mistři s ním mají velké plány a dnes večer bude shromáždění. Uvidíš. Dost se od té doby co jsi pryč změnilo.“

„Ale ty ne.“ Rhin se rozesměje a poskládá nádobí. Raven se na ni mlčky dívá. Pravda, možná se změnilo, ale zas tolik ne. Zvedne se a oba vyjdou z jídleny,

„Tak a teď jdu si protáhnout kostru do tělocvičny. Potřebuji to jako sůl. Tam nahoře jsem cvičil každý den.

„Kdyby ne, je z tebe pupkatý páprda,“ řekne Rhin a rozeběhne se k ubytovnám. Po chvilce zpomalí a přemýšlí co ji na tom všem nehraje, ale je tak děsivě unavená, jak se dobývala do nějakého tajného počítače. Trvalo ji to mnohem déle než jindy, ale pochvalný pohled Genevive stál za to. Vklouzne do ložnice, dojde ke své posteli, svlékne se a zavrtá se do studených pokrývek. Něco ji na tom vyprávění nehraje, ale jen zívne a spí.

Šest hodin, přemýšlí Christina v katakombách. Počkám ještě hodinku. Ne, řekli šest hodin a má vypadnout. Za tu dobu tady potkala ještě dvě skupinky. Jedna na ni přišla a tak ji zabila. Bylo ji nevolno z toho a odříkává doteď za jejich duše modlitby.

Vrátí se a všechno oznámí matce představené. Musí. Nejspíš je chytli a pak to by bylo moc špatné. Otočí se k východu a pak se ještě jednou otočí k chodbě kde zmizeli Kai s Ravenem. Nepřicházejí a ona se teď musí dostat odsud. Lehkým krokem vyrazí vpřed a napůl jde a napůl běží podél cihlových stěn katakomb. Už nepřemýšlí kde jsou ti dva, ale jak se odtud dostat. Mrkne se na hodinky a zjistí, že je skoro sedm hodin. Snad vyjde z kostela nepozorovaně a pokud ne, bude muset najít jinou cestou. Všechny cesty vedou do Říma jen některé jsou delší a některé kratší, pomyslí si s úsměškem a vyrazí vpřed. Nikoho nepotkává a tak se dostane k východu nepozorovaně. I brány v katakombách jsou otevřeny. Podívá se vzhůru a uvědomí si, že zrovna probíhá mše.

Čeká a nad sebou slyší velebný chor. Objevili toho kněze nebo ne? Neví to, ale to snad by se nekonala mše, i když mohli ho odvést do sakristie a nic neoznámít. Kdo ví a pak nastane ticho a  kroky mnoha lidi. Z hlavou vzhůru se dívá na průchod. Je dobře maskovaný za sochou, ale i tak může tam být nějaký zvědavec. Nahmatá žebřík, kterého si dřív nevšimli a vyšplhá nahoru. Zatlačí na desku a nic. Vrátí se nazpět. Musí tu být otevírací mechanismus. Většinou to tak bývá a pak si vzpomene jak ti dva ho otevřeli. Nahmatá obrys desky a zatlačí na ni a modlí se ať to funguje. Nahoře pronikne světlo a ona rychle vyšplhá nahoru. Vykoukne, ale zřejmě mše už skončila a v kostele teprve začíná turistický ruch. Rychle vyjde a přistoupí k soše. Rychle nahmatá výčnělky...

„Slečno, tady je zákaz sáhaní na sochy. Prosím ...“

„Promiňte udělalo se mi nevolno a jen jsem se opřela,“ pronese angličtinou. Muž se zamračí.

„Dobře. Ale příště dávejte pozor,“ řekn kostrbatou angličtinou.

„Omlouvám se ještě jednou.“ Rychle vyjde ven a zavře oči jak ji ohromí slunce. Zamrká a pak rychle vyrazí k domovu. Po cestě chytne taxik a důrazně řekne taxikáří, kam má ji odvézt. Otočí hlavu za kostelem kde nechala Kai s Ravenem. Snad si nějak poradí. Je ji smutno, že se nevrátili, ale udělá to co ji řekli.

„Musí si poradit, sami matko představená,“ řekne o nějakou půlhodinku později v pracovně Magdaleny. Ta sedí zkameněla jak socha a nevěřícně poslouchá co ji Christina vypráví. Takže Kopí osudu se dostalo do rukou Synů Enochových. Bože smiluj se nad námi.

„Christino víš co měli sebou?“

„Nevím nic matko...Magdaleno.“ Ta si povzdechne.

„Nesli Kopí osudu, dítě. Jestli ji použiji tak svět padne do chaosu a moje dny se krátí. Je mi líto, ale musím to udělat. Je čas...“ zkoumavě se po ní dívá co ona na to.

„Ale Kopí... neexistuje,“ namítne.

„Bohužel Bůh dopustil, že existuje. Existuje a zřejmě je zajali a v bezbožných rukou mají onu zbraň. Co s ním chtějí dělat jen ví oni a Bůh. Musíme ochránit to co máme tady. Christino převezmeš po mně  řád. Rozhodla jsem se tak už dávno.“

„Ale to nemohu. Přece tady budete dlouho! Nemůžete ještě odejít.“

„Ne. Můj čas se krátí. Víme to všechny. Dřív než smrt nám zaklepe na dveře musíme určit nástupkyni. Tou budeš ty. Je to velká zodpovědnost a ty ji splníš přesně tak jako já a moje předchůdkyně. Všechny v tebe vkládáme naději a teď zjistíš proč.“ Christina chce namítnout, ale přísný pohled matky představené a její zdvižená ruka ji umlčí.

„Obraz Maří Magdalény od Leonarda da Vinciho. Nikdo o něm neví, že byl stvořený,“ pronese pyšně a vede ji k obrazu. „Je vstupem do místnosti kde leží náš nejcennější poklad. Nikdy nesmí ho nikdo uzřít kromě tebe a nikdo tam nesmí vstoupit. Jestli ano budeš ho chránit vlastním tělem, rozumíš.“

„Tak proto ty přípravy? Proto ta veškerá cvičení?“

„Ano. Za to co hlídáme se platilo krví a nejedna moje předchůdkyně za to zaplatila nejvyšší cenou a to svým životem. Christino...“

„Nejsem na to připravená. Nejsem. Omluv mně, ale já to nemohu udělat. Přilíš velká zodpovědnost.“ Bojí se. Není na to připravená a možná nebude nikdy. Proč zrovna ona?

„Musíš a uděláš to. Věříme ti a teď se dívej pozorně.“ Christina se donutí dívat jak se otevírají dveře a nezapomenout. Vyzkouší si to sama a když otevře dveře napoprvé, má radost. Matka představená přejde ke dveřím a  začne šeptat modlitbu a pak se otočí.

„Kráčej do mých šlépěji  a šeptej co to já. Jestli špatně uděáš krok zemřeš.“ Christina přikývne a jde jak ji to ukazuje matka představená. Šeptá si instrukce a zní ji to jako modlitba. Cítí jak se něco mění a neví co, až stojí před katafalkem. Matka představená k němu dojde a Christina za ní.

"Tak tohle chráníme svými životy už přes dvatisíce let a budeme chránit tak dlouho dokud to bude existovat."

"Co je to Magdaleno?" optá se Christina a s úžasem se dívá na kus plátna položené na desce s vyrytými slovy v latině. Matka představená se k ni otočí s úsměvem.

"Vítej a pojď dál,“ přivitá ho jeden z cvičitelů v tělocvičně. „Musíme se podívat, jestli jsi pořád hoden nosit titul Bojovníka Enocha." Raven přikývne a hned jde se převléknout. Za chvilku stojí v ringu na rukou rukavice. Má divný pocit, když proti němu nastoupí dva lidé. Usměje se a vyzkouši nohy. Jak za mlada a oči se mu rozzhoří.

Neceká na povel Boj a vyrazí. Ostatní jsou trochu překvapeni, ale mistr se spokojeně usměje. Ano tak to má být. V boji nikdo nebude čekat až se ten druhý připraví k boji. Kritickým okem sleduje jeho práci nohou a rukou. Nahoře rozhodně nezahálel a je pořád dobrý jako před léty. Možná o dost lepší. Ano rozhodně lepší. Je v tom vic jistoty a klidu. Měl by se o tom zmínit na schůzi.

"Dost!" když vidí jak to ti dva nezvládaji. "Další! Rayi a Same do toho." Oba vyskočí.

"Hai." Nemají rukavice a Raven ihned svoje stahuje. Pěkně se rozehřál a postaví se do pozice juda. Má rád tohle bojové umění. V mysli mu probleskne bílý písek a zuřivý boj o nějaký klíč. Zatřepe hlavou. Zřejmě jen někdo koho měl zabít. Rty mu zvlní vyzývavý úsměv. Má dnes chuť zabíjet. S výkřikem vyrazí vpřed, ale ti už jsou poučení a jednoduše jeho úder zablokuji. Chvilku se obcházejí a Raven si pomyslí jak je všechno podivné a pak opět zautočí s přehledem jako někdo kdo má za sebou dlouhé léta cvičení.

Kdysi mu někdo řekl, že boj má být rychlý a definitivní. Nemá se mazlit s protivníkem, protože ten se nebude mazlit s ním. Jen si vzpomenout kdo to byl? Najednou zjišťuje, že nepoužívá jen judo, ale i prvky karate. Odkud to má a uklouzne. Nesmí na nic myslet. To je chyba. Odkulí se a zaútoci vším co zná.

"Zabij ho!" Raven pohlédne na cvičtele a pak ho pustí.

"Ne." Cvičitel se zamračí.

"Proč ne. Je to rozkaz. Nezaslouží být Enochovým bojovníkem" Raven se zvedne.

"Je lepší než ten druhý a pak přijímám rozkazy pouze od mistra Josse." Cvičitel sebou trhne. Nesnáší, když ho někdo neposlouchá. Jenže mistr Joss a mistr Raymond jsou výš než on. Sevře nenápadně ruce do pěsti. Však ten hezoun za to zaplatí. Jen si ať nemyslí, že může urazit ho a nezaplatit za to.

"Dobře. Máš ještě zajít za mistrem Takashim." Raven se upřímně usměje a jedním skokem přeskočí lana od ringu. Neohlédne se jak na jeho místo nastupuji ihned další. Poraženi jsou odsunuti do rohu místnosti.

Převleče se a za chvilku vyrazi za mistrem Takashim. Ma rád toho japonce, který má na starosti zbraně a střelnici. Hodně ho naučil. "Dobrý den, mistře," ukloní se v pase.

"Rafaeli, sedni." Raven usedne a prohlédne si mistra. Věk na něm se vůbec neodepsal a vypadá jako před léty. Jen trochu šedivých vlasů má a skráních, ale černé oči pořád se dívaji tak pronikavě, jak když odcházel a on tady seděl a poslouchal poslední rady.

"Děkuji, pane." Takashi se usměje. Tak si zapamatoval, že má raději oslovení pane. "Jsem rád, že..." zarazí se a Takashi se usměje.

"Jsem tady? Já taky. Hned si tě vyzkouším, ale nejdřív čaj." Naservíruje zelený čaj a malou místnost provoní jasmín. Nic není slyšet, ale oknem vidí ostatní jak střílejí. "Jak bylo nahoře?" Raven pokrčí rameny.

"Dobře a to co jsem se tady naučil tak mně několikrát zachránilo život. Střílení se stalo moji obživou."

"Vím to. Jsi nejlepší."

"Ano jsem žádáný, ale nejlepší ne. Ne ve střelbě." Povzdechne si a upije zeleného čaje. Čaj pro vyvolené nebo pro miláčky Takashiho, tak ostatní ti méně šťastní říkají. Ten se zamračí.

"Lepší než ty? A jméno?"

"Jméno? Jmenuje se..."opět se zarazí.  „Nepamatuji si ho. Jen vím, že je skvělý střelec. Dokonalý. Věděl jsem to jméno." Takashi se dívá jak se usilovně snaží vzpomenout a jak křehký šálek s větvičkou vrby tiskne k v rukou. Ví co se stalo a je zvědavý jak Joss s Raymondem jsou dobří a nakolik svým rozkazem  vymazali paměť Rafaleovi. Jsou si tak jistí, ale on si není vůbec jistý, že si Rafael nevzpomene a jestli si vzpomene, tak nastane peklo. Podle něho Joss s Raymondem si až moc hraji s lidskou mysli.

"Nevadí a dopij čaj. Chci vidět jak jsi na tom."

"Myslím, že dobře," pyšně, ale klidně pronese Raven. Upije čaj a dívá se sebevědomě do oči Takashiho.

Změnil se. Předtím byl taky sebevědomý, ale ten klid ta sebejistota mu chyběla. Něco zřejmě našel z čeho nevědomky to čerpá. Moc by ho zajímalo co to je. Jednou se to dozví. Je trpělivý. V tichosti místnosti, která je dokonale izolována od hluku dopijí svoje šálky čaje.

Zvednou se a vejdou na střelnici. Všichni ihned přestanou střílet a postaví se do pozoru. Mistr jen málokdy vchází do prostor střelnice a většinu střílí sám. A teď ho někdo dokonce doprovází.

Takashi odejde a za chvilku nese čezetku, glock, revolver  a mauserovku. Raven k nim přijde a nevědomky je pohladí.

"Střílí Steyrem HS.50. Slitina titanu a lehkých kovů. Speciálně odlehčena. Co ten s ni uměl. Nikdy jsem to nepochopil."

"Výborná puška." Ví kdo ji střilí. Svět zbraní a nájemných žoldáků je velmi malý a on i když je tady, neztratil úplně kontakt se zbytkem světa. Má se odvážit mu říct jméno toho střelce? Ne raději ne. Nechce zažít peklo. Už jednou je zažil kdysi v minulosti a ono ho dovedlo sem do podzemí, kde slunce není a kde je jeho minulost dokonale pohřbena.

"Ano." Vezme revolver a namiří jim na kus papíru. Má rád tu zbraň, kterouu střílel Earp a další legendy Divokého západu. Vždy když ji vezme do ruky má pocit, že stojí v prachu ulice a čeká na svůj osud v podobě toho druhého. Zapadající slunce a ticho.

Vystřelí. Sest ran.

Papír k němu dorazí a je odložen. Další kus papíru. Zbraň z malé republiky v střední Evropě. Rychle vystřilí zásobník. Další zbraň. Glock. Těžko dostupná, ale velmi spolehlivá.

"Tři rány," mu pošeptá Takashi a on to udělá. Vzpomíná jak to byla jeho zkouška. Už dávno nezkusil střílet jen tři rány tak aby tvořili splývající trojúhelník.

Mauserovka. Chce se přesunout.

"Ve stoje." Raven přikývne. Jedna střela jeden zásah. Zná Takashiho a  ví co od něho očekává. Perfektnost, i když vždy je nejdůležitější zásah při kterém se umírá. Takashi sebere papíry a rozloží je. Ví jak střílel, ale chce to ukázat těm ostatnim a vyprovokovat je k lepším výsledkům. K žárlivosti a jak je zná, povede se mu to.

"Takhle se střílí. Rafaeli pojď. Zlepšil ses v střílení na dálku."

"Čas a když neustále střílite..." pokrčí rameny. Takashi jemně přikývne. Ano Rafael má pravdu. Ostatní se seběhnou k papírům a jen vydechnou. Někteří se sevřepě vrátí k střílení někteří rezignovaně hledí na tři zasáhy doprostřed v podobě trojúhelníka.

"Je skoro večer. Měl bys možná zajít za Jossem a Raymondem." Raven mlčí. Nechce se mu jít za nimi. To by raději byl tady. Nevšímají si ostatních střílejících.

"Mistře..." začne Raven váhávě. Neví koho se zeptat.  Byl vždy trochu jiný, ale ten ho přeruší.

"Běž si lehnout. Kdyby něco vymluv se na mně." Takashi vstane a přistoupí k oknu. Sleduje další lidi, kteří střílí. Raven si povzdechne a ukloní se. Takashi jen slyší klapnutí dveří, ale dál nechybně stojí. Peklo se probouzí a má on o tom ostatní informovat nebo má mlčet? Cítí to. Možná je čas přestat se schovávat. Možná je čas dát průchod chaosu. Stojí dál a pozoruje nehnutě své svěřence.

Proč chce abych šel spát? Jenže možná má pravdu a tak Raven zamiří do ubytovny. Mohl by se vykoupat, ale z ničeho nic nemá chuť na nic a pak si vzpomene. Kde je vůbec Antonio? Měl se optat Takashiho. Oba dva byli jeho oblíbenci a když byli hodně dobří tak jim servíroval zelený čaj. Ošklíbali se nad čajem, ale vypili ho. Raději poslouchali jeho výklady u čaje o zbraních. Byly to krásné hodiny.  Chybí mi. Kde jen může být? Dojde do ubytovny a lehne si na palandu. Otevřenýma očima zkoumá strop a přemýšlí. Za chvilku se mu začnou kližít oči. 

"Myslíš Raymonde, že je odolný nebo co je to s nim?"

"Zkusili jsme všechno. Drogy špatně působí a spíš blekotá o Ravenovi. Jsem znechucený. Budeme muset Rafaela důkladně vyzpovídat a projet znovu testy."

"Zas na druhou stranu nám donesl Kopí osudu. Najdeme Rafaelovi někoho poslušného. Vypadá, že Rhin by byla vhodnou kandidátkou a její loajálnost je nezpochybnitelná." Oba pozorují svlečenou postavu v křesle. Po dvou hodinách zjistili, že jeho prach bolesti je stejně nízký jako u ženy. Takže museli přitvrdit. Odebrali bezohledně vzorky DNA. Nakonec usoudili, že musí to být geny Ochránce jinak není možné, aby tolik vydržel.

"Je velmi odolný. Měli jsme vědět, že obyčejný výslech nebude působit." Kai má svěšenou hlavu a v koutku zaschlý pramínek krve.

"To ano, ale Samuel to trochu přehnal s tím bitím. Říkal jsem mu, že je to zbytečné. Změnil se, nevidíš to. Je nebezpečnější a krutější. Myslíš, že Kopí ho ovládá?"

"Je vyvoleným přes Kopí. Může si dělat co chce, Raymonde a vůbec aspoň se pobavil a něco naučil. Jenže co s ním?" Nadzvedne Kaiovi hlavu a pustí. Bití Samuela se už pomalu začíná projevovat. "Pořád nevíme to nejdůležitější. Kde je Knihovna a Amerika je velmi široký pojem." Joss se zastaví. a chvilku přemýšlí. Přijde ke Kaiovi a začne k němu promlouvat tichým hlasem. Ví, že ho slyší.

"Tak Ochránce. Tak kde je knihovna? Dobře to víš. Kde je? Řekni nám to. Odvedeme tě odsud. Do jiné místnosti. Dostaneš jídlo, pití a ošetření. Léky proti bolesti. Uleví se ti. Musí tě to moc bolet," mimoděk pohladí jeho paži a zmáčkne ji. Kaiovo tělo sebou trhne jako ji projede bolest a zatmí se mu před očima.

Kde je Raven? Kde? Proč ho tu tak nechává? Chce pryč. Tolik to bolí. Jenže on to neví. Řekl jim to tolikrát a oni nevěří. Bolest pomalu odeznívá a on si vydechne. Ta úleva a přece ví, že za chvilku začne to nanovo. To je tak nádherné. Málem na něho přijde slabost, když ucítí jak mu ten muž přejíždí prsty paží a zmáčkne další bod.

"Neeeeeeeeee, prosím!" Je mu to jedno, ale má pocit, že za chvilku bude po všem. "Ravene..." vydechne. Je blázen. Přece ho zradil a on se k němu upíná jako k naději. Nepřijde a přece něco v něm se toho drží drápkem poslední záchrany.

"Knihovna a všechno skončí. Nic už nebudeš cítí. Zádná bolest, nic jen odpočinek a ošetření." Ten vemlouvavý hlas se mu líbí. Je tak příjemný, tak něžný. Chce mu to říct. Je mu to jedno, ale neví to. Nemůže mu odpovědět na jeho otázku. „Kde je?“ Nechce...Kaiovo tělo sebou opět trhne jak ho to zmlátili a s povzdechem sklouzává do hranice nevědmí. Křivě se usměje. Konečně bude mít klid. Na chvilku. Matně si uvědomuje, že za chvilku ho probudí injkeci nebo čímkoliv a kolotoč začne na novo, ale ta chvilka kdy nevnímá co se s ním děje je božska. Má pocit, že někde plave mimo bolest mimo ten hlas, který nenávidí a zároveň chce mu všechno vyklopit.

"Probuď ho a já přivedu Sirénu."

"Ne Jossi. Víš, že pak bude v jejich moci a oblouznění, tak že nebude nám podat jedinou pravdivou informaci. Spíš žádnou informaci."

"Dobře, ale mám ho už dost." Raymond pokrčí rameny a natáhne se pro injekci s ampulkou, která by snad probrala k životu i mrtvého. Už dostal tři. Nikdo víc nesnesl. Nanejvýš zemře. Znechuceně odloží pravou ruku na které už neví kam vpíchnout injekci a vezme druhou. Prozkoumá paži a pak aniž pořádně vyhledá žílu, nabodne injekci a vpustí do žil průsvitnou tekutinu. Kaiovo tělo sebou lehce trhne.

"Dvě minutky. Možná že zemře."

"To bych vám neradil," ozve se suchý hlas a dovnitř vstoupí Samuel s Kopím. Přejde ke Kaiovi a zvedne mu hlavu. Prohlédne jeho svlečené tělo a pak napřáhne kopí k němu. Řízne ho a dívá se jak kopí nasává krev. Odtrhne Kopí od rány a olízne té trochu krve, která zůstane na špičce kopí.

"Co chceš dělat Samueli?"

"Co? Bude první oběti. Přinesl nám kopí a poslouží mu ještě jednou. Dokonale. Už všechno řekl?"

"Ne ještě ne. Je to pravý Ochránce."

"Pche!" pohrdavě si odfrkne Samuel a jeho oči zasvítí. "Zítra ráno ho chci mít. Živého, jinak to nemá cenu." Vyjde ven, když Kai otevře oči. Krev. Nemá rád tu vůní. Kde je Raven? Proč tu není a kde to vlastně je? Má pocit, že na jeho hlavě sedí těžká dusná peřina, která mu brání přemýšlet.

"Kde jsem?"

Smích suchý bez výrazu. "U nás Ochránce." Kai si na všechno vzpomene. Zas nanovo. Kdy to konečně skončí? Přijde vůbec? Přijde. Ví to celým svým srdcem. Zavře oči, když jim projede bolest. Proč on? a kousne se do rtů. Ucítí svoji krev a olízne ji. Má ještě větší žízeň. Ať už to skončí. Prosím a opět bolest trhající mu svaly na kusy a mozek mačkající jak ve svěráku. Už chce konec. Má pocit, že prosí, ale je mu to jedno. Je mu všechno jedno.

Křičí.

Nemůže, ale křičí dál.

Ťukot. Vzteklý pohled Raymonda a Josse.

"Mistře Jossi," tichý váhávý hlas Rhin.

"Raymonde pokračuj, ano a ať už něco řekne nebo ho zabiji." Vyjde ven a odvede Rhin do vedlejší místnosti.

"Tak copak mi chceš Rhin?" optá se laskavě, ale jeho oči nehnutě zírají mimo. Rhin se ošije, ale pak pokračuje.

"Dnes při jídle, jsem jedla s Rafaelem..." začne mu vyprávět co ji řekl. Joss se stále víc a víc mračí.

"Kai?!" na posteli se zvedne postava a pak zašeptá "Antonio!" Předkloní se na posteli a jeho srdce divoce buší. V očích slzy. Ne už podruhé to nedovolí. Podruhé už ne. Rozpoutá peklo. Neví jak, ale podruhé nedovolí to co tehdy se stalo. Odhrne pokrývku a neustele si. Obleče se do černého. Rozvážně a v klidu. Připne všechno co sebou přinesl a pak si všimne černé krabičky. Chvilku na ni zírá a pak ji otevře. V místnosti se objeví virtuální podoba katakomb. Se vzpomínkama zapomněl i o tomhle. Strčí si to zpět do kapsy a vyrazí tiše jako stín do habě osvětlených chodeb podzemí.

Nedovolí aby se Kaiovi stalo to coAntoniovi. Ne. Stačí to co udělal před léty a teď to zopakoval. Zachrání ho a zemře. Tak to má být. Cítí, že to zvládne.

Musí. Dojde před dveře, kam Kaie odvedl a připoutal ke křeslu u kterého tolik strávil i on. Všechno se mu vybavuje do nejmenších podrobnosti. Dřív by neváhal, ale Kai to změnil. Nenápadně a nechtíc na něho působil a on se změnil. Láska asi každého změní nebo ne? Neví. Uslyší křik drásající mu duši, a který jim projede jako nůž. Bože co to udělal! Je zrůda, že něco takového dovolil.

Je konec, ale dostane Kaie odsud. Už nebudou spolu...otevře tiše dveře a nedívá se na křeslo, ale po lidech v místnostech. Raymond. Perfektní. Tiše k němu přistoupí.

"Rafaeli!" vykřikne mistr Raymond na poslední chvílí jak vytuší za sebou člověka. Otočí se a chce ho zabít, když ucíít strunu okolo krku a pak už nic jen konec jeho života. "Proč?" ho ještě napadne. Raven překontroluje tep a pak odpoutá Kaie z křesla. Chytne ho do náruče.

"Rafalei dvacet jedna," zaslechne hlas, kterému nejde odporovat. Ne, zakřičí a pustí Kaie na zem. Kai se zhroutí na zem. Zavře oči. Je tady Raven je tu, ale jeho ruka se dotkne něco studeného. Sevře to a uvědomí si co to je. Olízne si rozkousané rty a hodí to. Nemá dost síly, ale stojí tak blízko. Možná se to povede.

Joss zachroptí a předkloní se jak mu se do hrudi zabodne skalpel, který před pár hodinami použil na Kaie a zas odhodil na další použiti. Raven ztuhne a neví jak dál. Nemá žádný příkaz a zmateně kouká po místnosti. Co mám dělat?

"Ravene?" Je mimo jeho vliv nebo ne? Raven má pocit, že je ještě v zajetí snu, který najednou přišel a zastavil se. Co má dělat? Pomalu se otočí ke Kaiovi. Jeho partner. S ním bojoval o klíč. On byl celou dobu po jeho boku. S ním spal i pracoval, jemu slibil svůj život. Bože vždyť udělal tak strašné věci. Nezaslouží si Kaie, ale nechce udělat to co tehdy svému příteli. Nechce ho ztratit. Sevře pebně oči a soustředí se a pak je otevře. Skloní se ke Kaiovi.

"Jak ti je?" Kai k němu zvedne oči.

"Blbá otázka Ravene. Kdes tak dlouho se coural?" Raven se zatváří provinile. Kai se snaží nadzvednout.

"Mám pocit, že nemám zdravou kost v těle a chybí mi krev. Co kdybych vypil nějakou tvoji? Víš Ravene, hnusná místnost."

"Ano to je. Člověku změní celý život."

"I tobě?" Raven se zachvěje. Jeho život je úplný. Udělal špatné věci, ale tady v téhle místnosti dělal ty nejhorší. Proti Kaiovi, proti komukoliv je satan.

"I mně. Půjdeme." Snaží se nadzvednout Kaie. Ten se zamračí a snaží se nedat najevo jak ho všechno bolí, ale nakonec mu unikne výkřik.

"Ravene necháš mně tu a budeš informovat Dariuse. Slyšíš mně?"

"Ano Kai. Podruhé už ne. Je mi líto. Dostaneme se odtud oba nebo vůbec ne."

"Ravene osle..."

"Rafaeli dvacet jedna!" Raven se zachvěje a otočí se s Kaiem ke dveřím. Kai se zachvěje. Je konec, když vidí toho Raymonda a nějakou krásnou dívku s alabastrovou pleti a odhodlaným pohledem a pak mu to dojde. Není to mrtvola. Prostě dvojčata.  

"Říkala jsme vám to mistře. On..." překvapeně sklouzne k tělu u křesla. Přece to je... nerozumí tomu.

"Rhin mlč, ano. Rafaeli dej ho do křesla." V tom s údivem vidí jak Raven se zazubí a v očích probleskne smích.

"Jsem svým pánem mistře." Položí Kaie na podlahu a vyrazí k mistrovi.

"Máš mně poslouchat!"

"Ne mám jedině poslouchat mistra Josse. Zřejmě vám tak až nedůvěřoval!“

"Ten bastard!" Otočí se a chce pryč, když ucítí jak ho Raven dohoní a zlomí mu vaz. Nikdy nebyli se svým bratrem dobrými bojovníky. Hbitě se otočí k Rhin, která vytřeštěně zírá na nehybné tělo u svých nohou a na Rafaela. Ten k ni přiskočí a sevře její krk. Rhin cítí jak její život uniká a dochází ji kyslík. Začne se bránit, ale její ruce jen bezmocně sklouznou po svalnatých rukou Ravena.

"Promiň," a v poslední chílí ji pustí.

"Kdo to byl?"

"Přítelkyně. Myslím... nevím sám Kai. Promiň mi to, ale chvilku mi trvalo než jsem zjistil co se stalo. Já... já..."

"Ravene co mně odtud dostat. Cítím se hrozně. Vysvětlovat můžeš potom. Proboha, nechápu proč ti věřím?!" povídá už v jeho náručí o kousek dál od místnosti v které ztratil nejméně deset let života. Raven mlčí a nese ho chodbou. Svírá pevně tělo Kaie a přemýšlí co dál.  Pomalu se vzdaluje od mučírny. Občas se ukryje ve stínů chodeb a přestává dýchat. Pokud je objeví poštvou na ně všechny a Kai není zdravý. Sám je nezvládne. Ještě kousek.

"Kdo je tam?"

"Nesu mistru Raymondovi vetřelce."

"Nic o tom nevím. Ale, ale Rafael," vycení zuby radostným usměvem. Raven pozná Raye. Ten ho pliživým krokem obchází.

"Věděl jsem, že zradíš. Tušil jsem to a hlídal jsem tě. Každý krok jsem měl pod kontrolou. Nesnášel jsem tě a nesnáším tě," syčí a jeho očí hoří touhou po smrti svého soka. Raven sevře rty a hlídá každý jeho pohyb. "Viděl jsem jak jsi dobrý. Nejlepší co tady byli. Vyvolený mistry. Oddaný za hrob. Ne věděl jsem, že to je jen maska, kterou sis nasadil abys nás oklamal. Nemohu se ti měřit v některých věcech, ale .." vytáhne pistoli..."tohle tě dostane spolehlivě a vím, že zbraň nemáš."

"Nemám a děkuji ti, že jsi mi ji přinesl." Chladně zvažuje. "Promiň Kai." Lehce si ho jakoby nadhodí a hodí Kaiem po Rayovi. Ten vytřeští oči a vystřelí. Kai zařve bolestí jak kulka se mu zaryje do těla a Raven v tu chvílí se pohne a zabije Raye. Prohlédá ho. Vybere mu všechno co má a poschovává si je do svých kapes. Kai se zatím drží za ruku a vztekle vnímá jak mu uniká krev. Cítí se mizerně. Zachází s ním jako s ... chybí mu slova pro tenhle čin.

„Ravene krvácím!“ upozorní ho vztekle. "Mohl jsi mně zabít!"

"Omlouvám se, ale jiné východisko jsem neviděl. Byl dobrý a..." Svleče Raye a zaškrtí jeho tričkem ránu Kaie. Ten si povzdechne.

"Budu tě muset převychovat. Nesnáším to." Raven se na něho vztekle podívá.

"Snad já jo? Víš jaké to bylo tady?"

"Nevím a zvedni mně a chci už ležet v klášteře, úpět a vzít si ty báječné věci od těch mizerů Knihovníků. Jak jim vysvětlím to Kopí?" Raven ho vezme do náruče a udělá krok. "Jaké je vlastně tvoje jméno?"

"Raven je krásné jméno. Raven, ano,"mumlá si pro sebe a najednou slyší sirény. Jak? Jak mohli zjistit, že jsou pryč? K mistrovi Raymondovi lidi moc nechodí. Tedy jedině, když byli pozváni.

"Musím dosáhnout. Ještě kousek," povídá útlá postava na zemi a spíš to sípá. Její ruka se plazí k alarmu. Za chvilku se katakomby rozezní poplach a ona se sesune podél zdi na zem. Drží se za krk. Zavře oči. Rafaeli ty zrádče. Měl jsi být můj, jen můj, sakra. Dveře se otevřou a v nich stojí Samuel.

Rhin mávne k tělům. Samuel aniž se podívá jestli je někdo živ, si k ni klekne a uhodí ji do tváře.

"Ty  krávo hned jdi k počítačům a vyhledej ho.  Potrestám vás oba až později." Zvedne se a Rhin se snaží vyhrabat na nohy. Tvář ji hoří pod tím úderem. Samuel se změnil. Tak strašně. Proč? Nadechne se, ale bolí ji každý nádech a vrávorávým krokem vyrazí k místnosti s počítačí.

Ještě kousek si omílá v hlavě. Není to daleko a sune se podél zdi po kterých přebíhá osré světla a do uši se ji zarývají sirény. Všechno ji bolí, jako dřív když cvičila bojové umění. "Zpohodlněla jsi Rhin," zamumlá s rukou na klice od dveří, které vedou k jejim miláčkům, kteří ji nezklamou. Vstoupí do místnosti a narovná se. Tady je doma. Posadí se k počítači.

"Rhin jsi v pořádku?" Rhin málem se rozbrečí, když uslyší účast v hlase své kolegyně.

"Jo. To bude dobrý," zachraptí a položí ruce na klávesnici. Nasaje do sebe důvěrný známý pocit a otevře program na sledování všech členů Společenstva. Za chvilku ji už bliká na monitoru Rafaelovo světlo. Stojí. Proč neutíká? Zbláznil se?

"Tak co? Našla jsi ho?" uslyší hlas ode dveří. Samuel. Otřese se. Rychle udělá dva mírné pochyby.

Mohl ji zabít. Měl ji správně zabít. Kdysi by ten starý Rafael  ji zabil nai nemrkl. Už to není ten, kterým byl kdysi dávno. Milovala Antonia, ale chtěli aby měla Rafaela. Podřidíla se, ale on ji nechal žít...

Kdysi dávno by to řekla. Kdysi dávno by udělala to k čemu je naučena a určena k vyhledávání, ale něco se změnilo. Něco nepatrného a ona...

"Ne signál se ztratil. Naposled byl vysledován v západních chodbách."

"Hledejte. Použijte na to všechno. Cokoliv a pokud ho nenajdete víte co vás čeká." Rhin se otřese. Ví co je čeká. Už chce změnit svoje prohlášení, když se dveře zavřou. Upře svůj zrak na monitor. Ticho v místnosti by se dalo krájet.

"Peklo začalo," tiše řekne Takashi u sebe s šálekm čaje v ruce. Upřeně pozoruje ze své místnosti, jak si lidi berou zbraně a výbavu pro lov. Potěšení z jednotvárnosti se vznáší prostorem a prosakuje všemi a vším.

"Musíme na chvilku zastavit a ránu ošetřit."

"Najdou nás," namítne Kai. Raven se na něho podívá.

"Nenajdou. Existuje místo o kterém vědí jen dva lidi a jeden z nich nežije. Druhým z nich  jsem já." Starostlivě si prohliží bledou tvář Kaie. Ten má zavřené oči a na čele se mu perlí pot. Raven se rozhlédne po východních chodbách katakomb a snaží se zachytit jakoukoliv změnu rytmu v stínech chodeb. Klid. Trochu ho to zaráží, ale pak si pomyslí, že jim možná unikli.

"Ještě kousek. Objevil jsem to se svým přítelem Antoniem. Myslím, že o něm bys měl vědět víc. Vlastně on to objevil. Je to maličká místnost o které nikdo nic neví. Kdo ji vybudoval nevíme. Tam budeme na chvilku v bezpečí a odtamtud bude už jen kousek k východu. Víš nesebrali mi plánek katakomb a já jsem tu věc ignoroval. Nechápu proč a vidíš jsme tady." Raven opatrně složí Kaie ke zdi a rukama začne ohmatavát zdi. Zatlačí na desku a na jeho tváří se rozlije usměv radosti jak se dvířka otevřou. Vstoupí dovnitř kde nebyl nikdo tak dlouho, ale dá se tam dýchat. Tehdy jim stačila, že existuje. Popadne Kaie pod paží a nasouká ho do malé místnůstky.

Položí ho na zem a pak zavře dveře.  Klesne na kolena a začne se hrabat v tom co před léty tu zanechal. Vzpomíná jak si hráli na indiány a na další společné hry. V koutě je skříňka a on ji otevře. Plátno. Na obvazy tehdy neměli. Vezme je a pohlédne do šedých oči Kaie. Otřese. Málem ho ztratil a je to jeho vina.

Kdesi v hloubce katakomb je slyšet zlý hlas.

"Vypusťte Sirény." Muž s kopím v ruce smete všechny námitky zbylých mistrů. Strážce Sirén se bliží k místnosti, kde tři ženy čekají na své vypuštění.