Shounen - ai povídky

9.

Spirály života

„Tiše.“

„Stejně to vědí,“ řekne znechuceně Raven. Kai se na něho zaškaredí.

„Jistěže mladíku, že víme?“ Oba se provinile otočí k Marii. Raven nenápadně šťouchne do Kaie. „Kam jdete?“

„No ehm,“ začne nejistě Kai. Raven ho obejme kolem ramen.

„Ukázat krásy Říma. Projít se a podobně. Opravdu neděláme nic špatného.“

„Počkám na vás. Řím je Věčné město. Minulost tu na vás dýchá z každého koutu. Starý Řím se spojil s novým. Středověk vedle současnosti. Počkám tu na vás. Lezení přes zeď není po takové procházce zrovna to pravé. Vím o čem mluvím!“ zarazí je, když vidí, že chtějí protestovat. „Stejně mám špatné spaní,“ zamumlá za nimi. Zavře dveře.

„Odešli?“

„Matko představená! Jen šli se podívat na Řím.“ Christina přikývne a jde na obchůzku stejně jako před ní její předchůdkyně.

„Ten oběd byl vynikající!“ právě říká Kai hlubokým smyslným hlasem do ucha Ravenovi. Ten se zachvěje a provokativně se na něho zahledí.

„Raději jíš než procházka se mnou?“

„Pokušiteli. Lákávé a jak, ale raději mi ukaž to Věčné město!“

„Kdepak asi začnu?“ ale nedívá se na město, ale do šedých očích Kaie. Před nimi zabrzdi taxik. Nastoupi.„Fontana di Trevi. Nebyl jsi v Římě pokud jsi ji neviděl.“

„To je pravda, signore,“ potvrdí mu taxikář, který nezakrytě poslouchá jejich konverzaci. Sice neumí moc anglicky, ale fontana zná každý.

„Vidíš. Musíme to vidět a pak se uvidí.“

„Dám na tebe.“

„Signore circolare?“ optá se nadějně, když vidí jejich rozzářené oči. Je mu jedno koho to veze, ale kdyby dostal to rito, mohl by to dnes zapíchnout.

„Okružní jízda?“ obrátí se na Kaie.

„Proč ne. Quanto costa?“ Raven se nepokrytě zašklebí. Kolik vlastně jazyků Kai umí?

„Cento euro?“ Kai se ušklíbne  a zamumlá vydřiduch.

„Giá.“ Řidič si málem výskne a dupne na plyn. Začne rychle něco drmolit.

Raven s Kaiem chvilku poslouchají a potom pochopí co mají všechno vidět. Fontánu di Trevi, Koloseum v noci, Fontanu řek, Baziliku sv. Petra, Andělský hrad a další pamětihodnosti.

„Vystoupíme u Fontány di Trevi,“přeruší ho Raven.

„Signornó.“ Oba projíždějí Římem, dívají se na osvětlené výkladní skříně, na proudící davy turistů i domorodců. Drží se za ruce a Raven ukazuje na jednotlivé památky, na ty, které stojí za to vidět. Po dobrých dvou hodinách taxík zastavuje nedaleko fontány. Taxikář inkasuje peníze a odjiždí. Raven vede ho k fontáně s Neptunem, která se proslavila v tolika filmech. Oba stojí s ostatními turisty a dívají se na tu osvětlenou nádheru. Raven vytáhne minci a hodí ji do fontány.

„Pojď tohle je nádherné, ale Řím je i něco jiného než památky.“

„Povídal jsi, že ho nemáš rád.“ Raven jde a zastaví se.

„Řím za to nemůže. To oni. Já...“

„Slyšíš?“ Ravenovi se rozjasní úsměv.

„Jo harmonika. Rusko a Sibiř. Noci na lovu a pak pitka v hospodě s rusama. Nesměla tam nebýt a někdo vždy něco zanotoval. Zřejmě jeden z mnoha co se snaží vydělat jak se dá.“ Jdou vedle sebe a tiše vnímají ruch uliček. Otevřené obchody plné světel a hudby. Terasy s otevřenými slunečníky jako by byl den. Hudba je doprovází a mísí se s letní atmosférou. Šumot řeči splývají v jeden hlas a oni sotva rozzenávají angličtinu od italštiny, francouzštinu nebo japonštinu. Blesky fotoapáratů je co chvilku oslní a odevšad zaznívají nadšené výkřiky lidi. U zdi sedí lidi a hrajou na všechny nástroje jaké jsou k viděni. Veselá hudba vedle tklivé melodie houslí a nedaleko malá skupinka  hudebníků hraje Beethovena. O kus dal na podstavci, oděni do bílých prostěradel, další skupina lidi, která předvádí starověký Řím a senátory v nehybných pózách. V tmavších uličkách zkroucené postavy žebrající s klouboukem nebo plastikovou miskou u nohou. Kolem projede s řevem skútr se svátečně oblečeným mladíkem. Za ním sedí v dlouhé róbě dívka. V ruce drží lesklou kabelku. Zazní nádavky v několika jazycích i úsměvy.

Lidi sedí v kavárničkách i v restauracích, objednávají si italské i mezinárodní speciality. Kolem nich pobíhají děti jako by nevěděly, že mají dávno spát. Ulicemi se nese vůně tak typické pro klikaté úzké uličky. V temnějších zákoutích s méně lidmi stojí nehybně u sebe milenci a lidi je nevšímvě míjejí. Občas z oken je slyšet televize a hádka. Raven Kaie chytne za ruku a pomalým lenivým krokem ho táhne dál a dál. Nakonec si sednou na malém náměstí a objednají si italskou kávu. Popíjejí a vnímají potichlý ruch malého městečka. Kolem nich se vznáší tisíciletá historie protkaná vším co město zažilo.

„Málem to vše skončilo,“ když pozoruje jak rodina s kočárkem a zívajícím dítětem se zvedá od vedlejšího stolu a chystají se na návštěvu nebo domu?

„Dokázal jsi tomu zabránit, Kai. Nerozumím jakým způsobem jsi věděl jak Kopí použit, ale zachránil jsi naše bezcenné kůže.“

„Ne my všichni jsme to dokázali a nejvíc ty.“ Raven na něho pohlédne jestli si z něho nedělá legraci. Pak se zadívá na svůj šálek kávy. Má pravdu. Jeden by to nikdy nedokázal.

„Co uděláme teď?“

„Pojedeme domu. K nám domu, Ravene. Já chci pokračovat tam kde jsem skončili a co ty?“ Raven chvilku přemýšlí jestli myslí jejich vztah nebo práci. Vlastně je to jedno jak to myslí. Budou spolu. Nějak to vnitřně tuší.

„Já taky. Půjdeme na svatbu Nicole a Danielovi. Moje první svatba. A co Knihovníci?“

„Ufouni?“ zažertuje Kai. „Bude záležet na jednom jejich rozhodnuti a na tobě.“ Klidně se mu podívá do tváře. Raven shrne vlasy za ucho.

„Chápu,“ zamumlá. „Nechtějí mít se mnou nic společného, že.“

„Hloupost,“ rozhořčí se Kai. „Kdyby jo tak Darius nevrhá na tebe tak zamilované pohledy při obědě.“

„Spíš bych řekl, že vztekle.“

„No jo do té doby než se pustil do té polévky.“

„Vidíš.“

„A co? Vaříš skvělé. Tedy podle mně a Dariuse a ...“

„Víš, že o to nejde...“ spustí Raven. Kai vytáhne z peněženky deset euro a hodí na stůl. Vytáhne Ravena na nohy a vleče ho pryč. „Počkej co jako myslíš, že děláš?“

„Tohle!“ Obejme ho v uličce a začne líbat. Odněkud se ozve hvízdot. Raven šokovaný z toho polibku se nechá vléci dál. Po chvilce se uklidni a srovná krok s Kaiem.

„Nezlob se.“

„Já se nezlobím jen bych možná rád, kdyby se tohle všechno nestalo.“

„Jenže se stalo,“ tiše namítne Raven.

Kai zastaví. „Vím to. Co chceš Ty?“ zdůrazní ty.

„Chci, aby se u nás nikdy neukázali, abych nezjistil svoji minulost. Já chci, aby bylo to jak to bylo. Chci zůstat s tebou a milovat se, vařit a nechci být sám.“ Kai se s každým slovem rozzáří.

„Vidíš já to chci taky. Jednoduše škrtneme to co se stalo.“

„A když se to znovu stane?“

„Nestane,“ s jistotou prohlásí Kai. „Nedovolím to a jdeme do cely. Jsem unavený.“ Raven ho zadrží a tentokrát ho on něžně políbí.

„Děkuji.“ Kai chce něco říct, ale nakonec mlčí. Má pocit, že se nic z toho nestalo, že všechno si právě řekli. Je rád. Jdou vedle sebe tiše a poslouchají ranní zvuky probouzejícího města. Dodávky zastavující před obchody. Vůně čerstvého chléba z malých pekáren. Motorky tak všudypřítomné se proplétají ranním provozem stejně obratně a troufale jako nočním. První ospalce zívající a nepřítomně hledíc před sebe i noční zoufalce hledající kde by se ještě pobavili, ale i noční podniky už uzavřeli svouji pohostinou náruč. Občas narazí na zhroucené postavy vyspávající u zdi svůj noční tah po barech. Bezdomovce přikryté jen kusem hadru a vedle sebe v nákupních košících celý svůj majetek. Světla tiše zhasinající svůj svit ustupujíc dennímu neúprosnému světlu. Probouzí se další den, který nikdy neskončil. Další lidi vstanou do ulic Říma, aby ho opět oživili, kdy na chvilku utichl hluk.

Raven si zívne a nakonec odchytí taxík. Nadiktuje adresu. Kai si klidně položí na jeho rameno hlavu a zavře oči. V tichosti dojedou do kláštera. Zaťukají na bránu, kde je čeká Marie. Poděkuji a jdou matožně do pokoje pro hosty.

„Jdeme spát. Vraždil bych pro hodinku spánku,“ zamumlá Kai. „Ale ten večer bych neměnil za nic.“ Raven přikývne a lehne si na postel. Poklepe vedle sebe. Kai si lehne na bok. „Takhle se zas nevyspíme,“ zdůrazní.

„Je mi to jedno a mlč. Spím nevidíš?“ Kai se tiše rozesměje. Má pravdu i on skoro spí.

„Zabij ho, Kai,“mimoděk řekne Raven. Kai se zvedne a otevře dveře.

„Jak chcete zabít?“ Darius na ně dva nevěřícně zírá v jakém jsou stavu. Když Kai neuslyší odpověď zabouchne dveře.

„Kdo to byl?“

„Nevím, ale neřekl jak chce zabít. Nechtělo se mi nad tím přemýšlet.“ Zavrtá se k němu a blaženě se ponoří do snů. Darius otevře dveře a strčí dovnitř hlavu.

„Ka...“ nedořekne. „Sodoma Gomora! Vy neznabozi!“ zakřičí a jde je budit. Raven s Kaiem něco zavrčí a Darius uslyší kroky na chodbě. Ne tohle nesmí vidět nikdo. Nechá budíček budíčkem a vyběhne ven.

„Stalo se něco?“ optá se starostlivě sestra Marie. 

„Nic kdepak.“

„Já jen, že jste křičel. Měla bych tu nově povléci a uklidit. Mohu dovnitř?“

„No ehm ne. Víte... tam zrovna obvazuje mu R.. Kai obvazuje ránu Ravenovi. To není pohled pro zbožnou sestru.“

„Pomohu mu. Mně to nevadí a měla bych se podívat na tu ránu. Přece jen jsem vyškolená sestřička.“ Za dveřmi poslouchají už probuzení Raven s Kaiem a baví se jak Darius se z toho vykroutí.

„No víte. To opravdu není pohled pro vás. Ta rána je strašná.“

„Nevypadal ráno, že by mu něco bylo. Opravdu bych se měla podívat.“

„Ráno?“ přihlouple se optá Darius. „Jaké ráno?“

„No ráno. Byli se procházet po památkách Říma. Řím je kouzelné město plný nádherných fresek minulosti. Měl jste jít s nimi,“ řekne trochu přísně.

„Já jim dám památky,“ zabrumlá vztekle. „Já ...“ otevře dveře aniž přemýšlí, že tomu chtěl zabránit. „Vy zmetci! Já si dělám starost a vy mně tu necháte být! To mám za tu všechnu péči o vás?“ Kai s Ravenem zavrávoraji jak dveře se otevřou dovnitř a sotva uskočí. Tváří se nevinně.

„Byl jsi unavený a říkal jsi, že tě nemáme rušit. Nebo ne?“

„Ne! Nic takového jsem neříkal! Jedeme domu. Balit! Vy bezbožnící!“

„Děje se tu něco?“

„Christino! Právě jsem říkal Kaiovi a Ravenovi, že nesmíme dál využívat vaší pohostinnost a odjedeme jen jak to bude možné.“

„Nám nevadí, že tady jste.“

„Nám taky ne,“ snaživě a škodolibě dodá Raven. Darius zrudne. Ti lišáci. Však já se jim pomstím. Kai neutrálně mlčí, ale Darius na něm vidí, že bude souhlasit se vším co Raven řekne.

„Vaše pohostinství bylo dokonale, ale máme toho spoustu na práci a taky nemůžeme tu být. Musíme vrátit Kopí osudu na místo kam patří. Přece jen je to drahocenná věc.“

„Prohráli jsme. Jdeme balit,“ uzná porážku Raven.

„Tak za hodinku, Ravene.“

„Jasně miláčku.“ Christina se ošije a Dariuse málem chytne infarkt. Kai vypluje z cely a přejde ke své. „Mohu si jít balit nebo budete se dívat jak se převlekám?“ Raven se šibalskými jiskřičkami v očích si začne rozepínat knoflík u kalhot. Darius chytne dveře a práskne jimi.

„Nevím proč jsi to udělal. Nejsem světice a před vstupem do řádu jsem měla sex.“ Darius zaúpí. Bože všichni se zbláznili. Copak jen on se na nic nevzmůže? „K tomu oba vypadají opravdu úžasně.“ Darius už neví co říct.

„Jdu balit,“ nakonec ze sebe zoufale dostane a zapadne do dveří svého pohostinného pokoje. Zničeně si sedne na postel. Oni ho odrovnají. Všichni. No nic musí zabalit a odvézt je k nim a pak ať si ti sexuální maniaci v čele s Daemonem a Rittem dělají si co chtějí. I když Ritto, je moc milý. Povzdechne si a pak vytáhne kufr. Začne brumlat o nevděčnících a odříkání. Dobalí, sedne si an kufr a zavře ho. Otře si čelo. Nesnáší balení. Proto taky nerad někam jezdí. To Del rád někam jezdil. Jenže pak musel zaujmout jeho místo. No co teď je cestování konec. Vlastně ještě jim neřekl, že... vyběhne ven a jde ke Kaiovi. Otevře dveře. To ne. Zakašle. Nakonec to vzdá. Stejně je to jedno, když je vidí v objetí a horlivě se líbajíc. Počká. Jedině, že by snad došlo k tomu...

„Dariusi potřebuješ něco?“

„No ano. Chtěl jsem říct to tobě, ale když už jste tu dva, tak to udělám v jednom. Budeme rádi, když pro nás budeš pracovat, Kai.“

„I s tou podmínkou?“

„Jistě.“

„Jakou podmínkou?“

„No, že půjdeš se mnou,“ řekne s odzbrojujícím úsměvem Kai. „Přece nechceš, abych po světe lítal za nějakými divnými věcmi sám?“

„Blázníš? Jasně, že nechci! Ještě tě někde spolkne nějaká mucholapka!“

„Skvělé, tak to musíte podstoupit pár testů!“ škodolibě pronese triumfující Darius.

„Jakých testů?!“ vykřiknou oba naráz.

Amerika, sídlo Knihovníků

„Tak jsem rád, že jsi Kai svolil s náma pracovat a ty taky Ravene.“

„No ono to nebylo zas tak dobrovolné,“ zamumlají najednou. Všichni se potěšeně v hangáru usmívají. Nedaleko stojí Bea, která trucuje, že si ji nevšímají. Daemon to prohlášení úplně ignoruje.

„Tak nejdřív vrátíme Kopí osudu a pak si popovídáme trochu o budoucnosti co říkáte?“ Raven se nakloní ke Kaiovi.

„Já to tušil. Chtějí nás usmažit zaživa.“ Kai málem vyprskne smíchy.

„No nejste daleko od pravdy!“ za nimi klidně řekne Darius. Oba ztuhnou a nejistě se k němu otočí.

„Dariusi nestraš je, ano. Nic to nebude uvidíte. Jen ve vás trochu posílíme vrozené dispozice.“

„Jak trochu?“

„Tvoje genetické dispozice Ochránců. Neboli tvé matky a otce a u tebe Ravene nejdřív zjistime proč jsi zaujal Syny Enochovy, ale myslíme, že už víme proč.“

„Jaké dispozice?“ upjatě řekne cestou k místnosti, kterou obývá Kopí osudu.

„Vycítít a manipulovat se starými artefakty.“

„Měl jsem pravdu, Ravene.“

„Jo spolkne tě nějaká mucholapka někde v Kongu.“

„Jaká mucholapka?“ nechápe Daemon.

„To nic a co Raven?“ Daemon váhá. Neví jestli to má říct nebo ne.

„Darius mi vykládal, že jsi unikl Sirénám.“ Nečeká na přikývnutí. „Myslíme, že máš dispozice opačné než Kai. Odolnost proti vlivu různých těch věcí, ale musíme to zjistit. Nevím opravdu nevím. Pokud ano, mohl bys chránit Kaie před vlivy artefaktů. Kvůli tomu, že Ochránci nemohou být odolni proti nim, tak jsme je skoro všechny ztratili. Pokud...“

„Dobře to stačí.“ Raven se dotkne Kaie. Ten zvedne hlavu.

„Chceš to? Mohu použít Kopí osudu a dostaneme se odsud.“

„Ty bys to udělal?“ Daemon mlčí. Musí se rozhodnout sami. Nedaleko stojí ostatní a Darius, který nevraživě hledí na Ritta. Ten je tím překvapený a neví jak reagovat.

„Udělal.“ Raven na něho hledí a pak na ostatní. Má to udělat nebo mají odsud odejít a přestat vědět? Kai na něho hledí a v ruce drží Kopí. Cítí jeho sílu. Neví jestli tomu byl náchylný odjakživa nebo až co potkal Knihovníky.

„Jak moc je to rizikové?“ optá se aniž se na Daemona podívá.

„Nijak. Jednoduše buď je máš nebo ne. Pokud ne, nic se nestane. Pokud je máš, tak se změní jen něco uvnitř tebe. Stejně jako u Kaie. Zůstane stejný, jen no...“ pokrčí rameny. Raven na něho hledí a pak na Kaie. Chtěl by se ho zeptat jak se on rozhodl, ale má tušení, že tentokrát mu to neřekne, že je to na něm. Že je to on kdo rozhoduje o jejich další budoucnosti.

„Ano.“

„Jupíííí!“ uslyší nadšený výkřik a zakolísaní světla.

„Beo!“ slyší odevšad, ale té je  to jedno. V části, kde je sama sebou a kterou využívá pro svůj prospěch už si plánuje jak toho využít, zneužít, prostě jak mít ty dva pod kontrolou.

Kai sevře Kopí a otevře dveře. Vejde dovnitř a uloží ho na podstavec. Vrátí se k ostatním. „Takže teď co máme dělat?“

„Darius už mi přikázal, že mám připravit nádrže. Nebojte, žádné utopení, usmažení nebo něco takového nebude. Máme jemný sluch. Jednoduše vás do nich ponoříme a pak vás tam necháme snít a nic víc. Po pár dnech vás vytáhneme a to bude vše.“

„Nezní ti to nějak jednoduše?“

„Nápodobně. Nebude to bolet?“ Daemon zavrtí hlavou. „Nebude pálit, Bodat? Píchat, natahovat, řezat?“ Kai pálí snad všechny formy mučení jaké ho napadnou. „Stejně je to divné a jak to víte?“

„Jak?“ Daemon s Dariusem se rozesměji. „Nic tě nenapadá?“ Kai se na ně zadívá na jejich oči.

„Takže vy dva.“ Oba přikývnou.

„A náš bratr.“

„Opravdu se nemusíte ničeho bát,“ prohlásí Ritto.

„Vyzkoušel to někdo z vás?“ otočí se k nim Raven

„Ne. Je to náročné, drahé a není to pro nás,“ říká s jistotou. Darius se k němu nenápadně přitočí a nadechne se. Krásně voní. Dezinfekcí, mátou a Rittem. Líbí se mu to.

„Tak půjdeme, ale ještě jedno.“

„Podmínka?“

„Dalo by se říct. Budeme pro vás pracovat, ale jinak náš svět je ten venku.“

„To nejde!“ šokovaně zvolá Miriam.

„Má pravdu. Ochránci žijí s námi!“ zvolá souhlasně Joshua.

„Nemůžeme dělat výjimky,“ souhlasně přitaká Alaziel.

„Pak se rozloučíme,“ tvrdě řekne Kai. Daemon bezmocně na všechny pohlédne. Vidí, že nikdo nechce ustoupit. Bože a to si myslel, že nejhorší budou ty testy. Tohle nepředpokládal ani náhodou.

New York o měsíc později

„Nevím proč jsem souhlasil,“ mrzutě pronese Raven v dokonalem obleku. V rukou drží obálku a kytici. „Kdybych věděl, že ji uděláš tak nádhernou kytici, tak nikam nejdu.“

„Ale no tak. Pro tebe by se nehodila. Pro tebe to chce něco jiného, něco nádhernějšího, skvostnějšího, jednoduššího, přímo omračujícího ne tak obyčejného jako tohle.“ Zahledí se na kytici, kterou objednal u Katheriny v Paláci květin. Ta byla ráda a hned se ptala, jestli ji může přidat do katalogu. Kaiovi je to jedno, ale je pravda, že jsou krásné. Nechápe proč je z té kytice Raven tak mrzutý. Jedou na svatbu Nicole Ballard a doktora Daniela Wilcoxe. Nakonec přece jim jen poslal pozvánku.

Žluté lilie a devět žlutých růží. To je žárlivost, vzpomíná si Raven na svoje chabé poznatky květomluvy. Jen neví co je těch pět vínových květin.

„Co je tohle?“ a zatahá za plátek vínové květiny.

„Alstromerie, dole jsou  palmové listí, kokos, pokud ho neznáš a sušená barevná tráva. Dřív to nešlo, ale teď seženeš květiny jakékoliv barvy. Nemůžem tam jet bez květin, Ravene.“

„Je velká. Moc velká.“ Kai na ni mrkne. Velká. No je do výšky, ale copak má přinést nějakou chudinku? Hanbou by se musel propadnout.

„Snad nechceš, abych tam přinesl nějaké nedomrlče a vůbec taky se tě neptám co jsi včera dělal, když já jsem ji pracně u Katherine kupoval. Nechceš mi to říct?“ do hlasu se mu vloudí chtivý naléhavý tón. Raven najednou oživne a rozpustile na něho vyplázne jazyk.

„Nic se nedozvíš. Bude překvapení. Bude překvapení. Ostatně jsem rád, že dnes nás nevyrušili Knihovnici.“

„Dalo to práci je přesvědčit, ale jsem rád, že nemusím žít v podzemí.“

„To tedy ano. Rozhodně jsme to tam provětrali, protože i ostatní konečně vyšli na slunce. Bože byli tam zalezli jako krtci a tvůj nápad, aby i ostatní vyšli ven byl geniální!“ Raven schová červenající tvář do růží. Taky je tomu rád a poté co vylezli z těch hnusných nádrží spolu byli každou chvilku. Udělali si krátkou dovolenou u moře a celičký čas ztrávili jen věnovaním se tomu druhému a pak odjeli do New Yorku.

Oba mají pocit, jako by nebylo Knihovníků, katakomb, Kopí osudu a Říma. Kdyby každému doma netrůnila na stole ta krabice, kterou jim s jiskřičkami v očích věnovala Bea, mysleli by si, že to byl jen opravdu sen. Jenže pak zavolal Daemon přes ten jejich videotelefon a počítač dohromady, a přidělil jim první úkol a oni ho vzali. V té době zjistili, že ty lázně opravdu fungovaly.

Popravdě se moc toho nezměnilo. Dál jezdí po světě a živí se tím co se naučili. Nemuseli by, ale mají pocit, že by jinak zlenivěli a popravdě dělat jen pro ty ufouny? Nejspíš by se oba zbláznili.

Tak tu ted´oba sedí a jedou za doktorem Wilcoxem, kterému zachránili krk a on pro změnu Kaiovi, když byl postřelen.

„Zatoč.“ Kai v maseratti zatočí na příjezdovou cestu.

„Na svatbu to tu vypadá. Jak vypadám?“ otočí se Kai na Ravena.

„Perfektně. Budu žárlit.“

„To je dobrý vtip.“ Vystoupí a hodí klíčky klukovi, který je s úctou převezme a hladovým pohledem pohladí auto. Kai se trochu zamračí.

„Jsem tu a to auto ti nesní.“

„Hele není to tvoje porsche. Jak by ti by...“

„Vítejte Kenne a Chase!“

„Danieli. Kdepak je Nicole? Něco ji neseme.“

„Nádhera! Nemuseli jste nic nosit.“

„Díky za pozvánku. Máte na to nádherný den.“ Daniel šťastně přimhouří oči. Na prsteníku se mu leskne prsten.

„Danieli?“ uslyší Nicolin hlas.

„Tady, miláčku!“ Daniel se nadme pýchou, když zahlédne v davu Nicole.

„Nádhera!“ zvolá Raven a klekne si na chodník. „Zlomila jsi mi srdce a tohle je od nás,“ a podá ji kytici. Ten tedy obrátil, mrzutě si pomyslí Kai. Nicole se začervená a nejistě se podívá na Daniela. Převezme květiny.

„To je...“

„Krása, že,“ řekne Kai a Nicole přikývne. „Tohle je pro vás od nás.“ Kai podá obálku Danielovi. Ten ji rozpačitě přijme. Neví jak reagovat. Ví, kdo jsou. Polkne.

„Já.“

„Danieli?!“ zašeptá Kai. Daniel ji raději přijme a vytáhne. Hvízdne. Nicole zpozorní a přejde k němu. Vezme mu to z ruky.

„Oh,“ jen vzdechne.

„Vidíš já ti říkal, že ty Havajské ostrovy udělají dojem.“ Nadme se pýchou Raven. Celou dobu se dohadovali jakou zvolit destinaci. Leželi na netu, v posteli a prohliželí si jednotlivé katalogy. Když ho Kai praštil jedním dost tvrdým katalogem přes hlavu za Nový Zeland, tak skončili na nich jak se milovali a asi tehdy dostal nápad Havaj. Muselo to být tehdy, protože jak s Kaiem leželi, bylo to tak dokonale tak uklidňující, prostě pohoda. Usmíval se na sebe.

„To je moc.“

„Danieli, Nicole, stačí jen si vybrat termín a jet. Doufám, že toho využijete.“

„Danieli?“ zazní prosebný hlas Nicole.

„Tak dobře. Nepojedeme do Evropy. Chtěla vidět Paříž a Řím. Nicole je blázen do památek a k tomu Seina a Fontána di Trevi. I když posledně mně překvapilo, že bylo v Římě zemětřesení.“ Raven se nejistě usměje.

„Neříkejte?“ zahraje překvapeného Kai. „Tam můžete jet někdy jindy. Až to bude bezpečnější.“

„To je pravda. Havajské ostrovy jsou na líbánky jako stvořené, že Kai?“

„No ano určitě, ale podíváme se po něčem na zub, ano. Mám hlad. Samou nervozitou jsem nejedl.“ Nicolle se rozesměje až se po nich začnou všichni otáčet.

„Nedokážu si tě tak představit, ale běžte. Nechci tu provádět resuscitaci.“

„Sluší vám to oběma a ať jste šťastní po celou dobu,“ ještě řekne Kai a jde k stolům. Raven zamračeně se dívá jak si nakládá na talířek všechno možné.

„Co kdybys ses krotil?“

„Kdepak mám hlad jak vlk a je to zadarmo. Ten výlet nás stal hodně a není to špatné.“

„Tím jako chceš říct, že vařím mizerně?“

„Ne tím jen chci říct, že je to dobré, protože mám hlad. Tvoje bych snědl i kdybych měl prasknout.“ Raven se zahledí na svůj poloprázdný talířek. Nemůže mu říct svoje překvapení, ale pokud neřekne, z překvapení nebude nic.

„Kai večer jdeme do Spiral na večeři.“

„Někdy jindy.“

„Ale já...“ hlas se mu zlomí. Kruci. „Ne půjdeme teď.“

Kai si ho udiveně prohliží.„Dobře. Pokud na tom trváš, tak já to to vydržím. Jenže co teď s tím jídlem?“ Kai drží v ruce talířek naplněný po okraj vybraným jídlem ze stolu plném lahůdek. Raven ho vezme do ruky a rozhlédne se.

„Slečno vy jste tak štíhlá  a krásná. Tady přítel tvrdí, že je to pro vás.“ Hubená kráska otevře ústa, ale to už má v ruce talířek a ten nádherný plavovlasý chlap je pryč. Bože co ona s tím jídlem udělá? Nenápadně se rozhlédne kde to jídlo nechat. Jenže všude jsou lidi a tak nakonec to odloží na stůl a je to.

„Vidíš to se musí takhle.“

„Zatančil bych si.“

„Tak po večeři můžeme jít do nějakého klubu, co ty na to? Tohle nezvládám moc dobře. Vždy mám chuť převzít vedení a stejně ty kroky jsou moc složité.“

„Nevím jak by Nicole s Danielem rozdejchali náš tanec.“ Raven se rozesměje. Šťastně se otočí ke Kaiovi. Na dnešní večer mu připravil překvapení v klubu Spiral. Intimní atmosféra a diskrétní obsluha. Mají rádi ten klub. Dobře vaří a příjemně posedí a aniž by člověka kdokoliv otravoval. Málokdo ho zná, ale ti co tam vešli se neustále vracejí a oni tam chodí jak jen jim to práce dovolí.

Včera tam zavolal a domluvil si schůzku s kuchařem. Chce mít to dokonale. Nebyl jim nadšen, ale nakonec se dal přemluvit a včera s ním hodně diskutoval o tom co má připravit k večeři. Musí být to prostě symfonie barev a chutí. Nezapomenutelný zážitek pro ně oba dva. Kuchaře zná a on ví, že umí vařit.

„Dobrý večer,“ ho rezervovaně pozdraví a dál netečně míchá kávu.

„Dobrý večer.“ Sedne si naproti němu. „Rád bych po vás chtěl jestli byste na zítřejší den nepřipravil .. no.. hostinu. Pro mně a mého přítele.“

„Jmenuji se Jacques. Co by to mělo být?“ Pro nikoho není v klubu tajemstvím, že mezi těmito pravidelnými zákazníky je něco víc. „Hostina to chce přípravu.“

„Vím, proto už jdu s tím dnes. Pokud to nepůjde odložíme to na jiný den. To co chci není to zrovna... běžné“ Jacques přikývne.

„Tak povídejte.“ Je zvědavý co bude chtít připravit.

Raven se nadechne. „Jako první chtěl bych jemnou porkovou polévku Petit shua. Základ brambory, porek, cibule a zalitý smetanou. Jen pohárek, rozumíte. Na chuť. Musí to být symfonie chuti a barev. Musí to nasytit, ale být lehké jak mořská pěna.“ Jacques přikývne. Zná tu polévku. „Jako druhé bych dal zeleninovou tempuru. Omlouvám se, ale je to dokonale jako další chod a lehounké.“

„Mladé zeleninové výhonky obalené v speciálním těstíčku z čínské mouky a osmažené na horkém olivovém panenském oleji do zlatová a naranžované do špičatého kopečku, podlité sójovou omáčkou a posypanou plátkovou soli Malton. Bude to pracné, ale pro Jacquese ne nemožné.“

„Já vím,“ skoro zkroušeně přizná Raven. Jacques se poprvé usměje.

„Udělám to. Zajímá mně co chystáte dál.“

„Brocheta de solomillo ternera. Špalíčky nejlepšího telecího masa posypané opraženým sezamovým semínkem a ozdobený jemným proužkem tekutého karamelu.“

„Nebyl by lepší lehounký dresink? Bylinkový?“

„Nene. Jednou jsem to náhodou zkusil a jednoduše jestli to nepůjde.“

„Ne, že by to nešlo. Trochu nezvyklé, ale může to být dobré a pak bych navrhl plísňový kozí sýr opečený na plotně s přílohou džemu z růžových plátků. Zrovna jsem je dostal a vhutná a voní... mamamija!“

„Perfektní. Taky a jako hlavní chod chci Langostu. Půlmetrovou pečenou langostu.“

„Vy jste se zblázuil. Odmítám tohle dělat.“

„Proč?“tvrdohlavě si stojí na svém. Jacques na něho zírá.

„Eee... ježíší já to vzdám. Jen nevím jestli to seženu, takhle narychlo. Zítra vám zavolám. To není běžné zboží ani pro New York a je to taky drahé.“

„Vím to. Chci to nejlepší a po tom jídle bude to jako třešnička na dortu.“

„Dobře a jako závěr?“

„Něco lehkého, souhlasíte?“

„Jistě po takové dobrotě... víte neděla jsem ji dobrých pět let. To bylo pro jednoho šejka. Promiňte vzpomínky.“

„Co myslíte na Requesen? Requesenové kuličky z ručně dělaného bílého tvraohu polité jemnou želatinou z fialek. Víte kterou myslím. Ještě aby tam byly plátky fialek a ...“

„Jejich vůní cítite ještě dlouho po jídle. Skoro jsem na to jídlo zapomněl. Budu muset z toho něco připravit už dnes. K tomu všemu co pravé francouzské šampaňské? Vychlazené samozřejmě. Tohle bude hostina hostin.“ Neptá se jestli bude na to mít. Když chce tohle tak taky ví co to stojí. „Připravím to a zítra je klub váš.“ Raven začervená.

„Já děkuji.“

„Ne spíš já. Je už málo opravdových gurmánů. Půjdu. Mám hodně práce a taky telefonování kvůli té langustě.“ Zvedne se od nedopité kávy a jde do kuchyně. Cestou Raven vidí jak vrtí hlavou a zaslechne...půlmetrová.

Je možná blázen, ale chce, aby se Kai měl perfektně. Dnes ráno mu Jacques zavolal. Sehnal langostu. Raven zavýskl a nálada se mu prudce zvedla. Bude to večer večerů na který ani jeden z nich nezapomene.

„O čem přemýšlíš?“ ho vytrhne z úvah až Kaiův hlas. Nepřítomně se rozhlédne. Má toho tady dost. Těch svátečně nazdobených lidi. Chce být s Kaiem.

„O dnešním večeru,“ popravdě přizná, „a taky,“ nakloní se k němu, „o tobě.“ Kai ztuhne.

„Je tady moc hezky. Toho jídla a ti lidé. Hudba k tanci a sluníčko nádherně svítí.“ Raven poslouchá se skleničkou šampaňského jak si povídá. Nebo patří to jemu? „Daniel a Nicole mají oči jen pro sebe a my taky. Myslím, že nikoho neurazí, když po půlhodině odjedeme k tobě do bytu. Těším se na večer.“

„Doprava bude šílená.“

„A co. Tobě to někdy vadilo?“

„Ani ne. Jen přemýšlím proč půlhodina. Nešlo by to zkrátit na pět minut odtud ke vchodu?“ Kai se začne smát a postaví skleničku ke květináči a zavěsí se do Ravena.

„Máš pravdu, takže jdeme. Tu skleničku tady nech nebo si budou myslet, že jsi kleptoman a ještě na nás zavolají policii.“ Raven odloží skleničku k témuž květinači s palmou a srovná s Kaiem krok. Dojdou ke vchodu na nikoho se neohlížejíc.

„Co se rozloučit s nevěstou a ženichem?“

„Budou rádi, že se nás zbaví,“ podotkne Kai a mávne na toho kluka. Ten vybere klíčky a smutně kouká jak to nádherné černé auto odjiždí. Nejkrásnější vůz ze všech. Povzdechne si a šouravým krokem starce jde si sednout a poslouchat jak hrajou tu nemožnou hudbu.

„New York je pořád New Yorkem i kdyby nastal soudný den,“ když vidí jak na ulici si vyměňuji bankovky za balíčky, ženy obtížené nákupními taškami o kus dál, hádka s policistou. Auta a nevrlé obličeje řidičů. Chaotický přesun lidi z jednoho místa na druhé, kterému jen rozuměji newyorčani a nikdo jiný. Auta zaparkované kde se dá, úřednící někam jdoucí za svým cílem, kluci se flakající u zdi a poslouchajíc hudbu. Dívky namalované silným makeupem. Prostě New York žije, by se řeklo.

„Chceš se přestěhovat někam jinam?“

„Ne. Jsem tu rád. A pak jsou tu divadla, muzea a další rozkošné věci včetně tvého bytu?“ poznamená Kai a zařadí, jak na semaforu naskočí zelená a proud aut se rozjede.

„Můj byt a rozkošný. No tvůj dům rozhodně nezaostavá. A kdyby dnes náhodou Daemon zavolal tak svět může jít k čertu s velkou parádou.“ Kai na Ravena mrkne. Dnes nějak chce tu večeři. Pročpak asi? Co má za lubem? Zvědavost ho kouše jako malý mravenec. Jenže i kdyby ho mučil stejně mu neřekne ani ň. Raven se odmlčí a dál pozoruje ulice s obchody a domy. Jak asi přípravy k té večeři pokračuji? Je z toho celý napjatý a nervózní. Musí dobře dopadnout. Musí skvěle dopadnout. Ani si nevšimne jak, ale už jsou před jeho domem.

„Ravene!“

„Promiň.“

„Sníš uprostřed bílého dne?“

„Trochu.“ Vystoupí ven, zamknou auto a v hale pozdraví ostrahu s vrátným. Vyjedou do posledního patra luxusního domu s luxusními apartmány. Raven otevře dveře a protáhne se. Kai sleduje jeho krásnou postavu a zničeho nic k němu přistoupí. Mazlivě se rukou dotkne jeho hrudi. Raven se přestane protahovat a zachvěje se, když pohlédne do Kaivých oči potemnělých vzrušením. Stojí nehnutě a jen pozoruje co udělá dál.

Kai ho hladí přes košili a nakonec mu sundá sako. Olízne si rty. Raven je v tom obalu jako lákávý bonónek a on hodlá u něho ten pěkný obal pomaloučku sloupnout. Sice nejraději by ho strhl a ponořil se do něho, ale takhle to protáhne. Odhodí na pohovku sako. Raven koutkem oka sleduje jak dopadlo na zem, ale pak Kai ho zezadu obejme a přitiskne rty na krk.

„Moc tě chci,“ slyší jeho hluboký hlas u svého ucha. Ten jeho hlas. Mohl by ho poslouchat na věky, tak ho vzrušuje. Chce ho poslouchat na věky.

„Budeš jen tak stát?“

„Kdepak, jen ...“ natáhne ruce k prvnímu knoflíčku. Sotva se ovládá. Má na něho tak zničující vliv. Rozepne další a další a rukama hladí tu teplou pokožku, která se pod jeho rukama tak chvěje. Vytáhne košili z kalhot a obrátí ho k sobě. Začne ho líbat na rty, na tváře. Miluje jejich hry. Sklouzne rty na krk a Raven zakloní hlavu. Obejme ho a víc k sobě přitiskne. Cítí jak je vzrušený a bude ještě víc. Nejraději by už měl všechno dole a chtěl by citi Kaiovo nahé tělo na svém.

Níž a níž bloudí rty po Ravenově těle. Zastaví se u bradavek a sevře je mezi rty. Chvilku si s nimi hraje a pak klesne na kolena. Zvedne hlavu a dívá se do tmavých modrých oči Ravena. Je tak žádoucí, tak rozkošný. Chce aby se měl neskutečně dobře. Rozepne knoflík, zip a vklouzne rukou dovnitř. Nesleduje ji, ale tvář svého partnera. Cítí jeho rozkoš stejně jako svoji. Hladí ho a pak stáhne jak kalhoty, tak hedvábné tmavé boxerky dolu. Přestane se na něho dívat a jeho zájem pohltí vzrušený úd Ravena. Ucítí jeho ruku ve vlasech jak mu jemně naznačuje co přesně chce.

Je nedočkavý. Stejně jako já, pomyslí si a špičkou jazyka ho olizne. Cítí jak se ještě víc napřímí a pohltí ho do svých rtů. Raven zasténá a zvrátí hlavu. Nemůže se na to dívat jak ho Kai svírá v ústech. Zavře oči a má pocit, že se totálně zhroutí. Ty jeho teple ústa, jazyk, který ho přivadí k šílenství a ruce, které ho hladí a připravují. Zblázním se z toho. Nakonec vypne a jen vnímá jak je mu neskutečně dobře. Vykřikne a sevře Kaiovy vlasy a přitiskne si jeho hlavu víc ke klínu.

Kai polyká jeho semeno jak mu nic jiného nezbývá. Nevadí mu to a když cítí, že je to všechno, olízne Ravenův úd a vstane. Raven se k němu přitiskne a obejme. Chce ho polibit, ale Kai si rozepne kalhoty a Raven se opře a pohovku a jednoznačně dá najevo co chce. Kai přehodí mu košili a dotkne se jeho zad. Políbí ho a rukou hladí jeho hýždě. Sklouzne prsty ještě níž a pak do něho pronikne. Jde to snadno, ale přesto si u druhé ruky naslini prsty a dotkne se ho tam druhou rukou.

„Dělej!“ řekne Raven a Kai na chvilku ztuhne pod jeho chraptivým vzrušeným hlasem. Roztáhne mu půlky a přiloží k jeho otvoru úd a pomalu proniká. Slastně přivře oči jak ho sevře jeho teplo. Nádherá. Pomalu pronikne až kam nejvíc může a pak skoro celý vyklouzne a znovu. Přiraží klidnými pomalými pohyby, jak se snaží vychutnat si jejich spojení, když ucítí  Ravenovu ruku na svých varlatech jak ho hladí. Zasténá jak se ztratí ve víru vášně. Nic už nechce, jen se ukojit a uspokojit svoji touhu, svůj chtíč. Chytne ho pevně za boky a zrychlí svoje přirážení. Raven přestane ho hladit a opře se pevněji o pohovku.

Líbí se mu jak Kai do něho proniká, jak ho v tu chvili potřebuje, protože on to potřebuje. Vychutnává si zvuky Kaie i svoje. Vůní sexu  a dokonce i tu nepohodlnou pozici. Je mu to všechno jedno.

Už budu, už „Aaaa!“ zakřičí, když do něho pronikne a obejme ho. Cítí jak  se do Ravena uvolňuje jeho semeno a v tu chvílí by to neměnil za nic na světě. Je mu nádherně. Lenivě ho políbí na krk a mazlivě hladí rukama. Oba dýchají jak po maratonu. Kai olízne jeho pokožku a ucítí na jazyku pot a slanost.  Je mu skvěle. Vystoupí z něho a natáhne oblečení. Dojde do koupelny pro ručník. Otočí se, když vidí jak si Raven drží kalhoty a stojí ve dveřích.

„Co takhle sprchu nebo vanu a pak na chvilku si uděláme siestu jako v Římě a pak půjdeme do klubu?“ Kai odloží ručník.

„Vanu.“ Raven se zasměje a obejme ho kolem krku. Vykoupou se. Je dost velká pro oba. Smyslně se líbají a hladí se. „Tak to mě musíš pustit, Kaii, nebo ji nenapustím.“ Kai neochotně ho pustí z náruče a pak rychle se vytratí. Raven se po něm ohlédne, ale dál napouští velkou vanu. Sundá si oblečení a vklouzne do vody. Vzdychne si, když uslyší šramot a ve dveřích uzří nahého Kaie. Je krásný narozdíl ode mně, si uvědomí jako tolikrát předtím. Některé jizvy nejsou jen od generála a jeho pobočníka z Jadranu. Jenže Kaiovi je to jedno. Prohliží si ho jak k němu jde a pak do vany.

„Není nad pořádnou koupel.“

„To není,“ odpoví Raven, zvedne se a přemístí se do jeho náruče. Kai roztáhne nohy, aby se mohl v klidu uvelebit. Ruce mu dá na břicho a jemně jimi pod vodou Ravena hýčká. „Víš tohle je tak skvělé, že těžko uvěřit, že to máme.“

„Hmm. Proč?“

„Ani nevím. Prostě není možné, aby nám nic nechybělo.“

„Myslíš, že všechno je až moc dokonale?“ a vtiskne mu polibek na tvář.

„Přesně, tak. Podívej se co nám chybí?“

„Plovoucí palác?“ zažertuje Kai.

„Kdepak. Tím myslím, že máme jeden druhého!“ Kai ho pevněji sevře. Ano Raven má pravdu. Mají všechno. Co víc by chtěli?

„Vím co! Ještě ta večeře. Nechceš mi něco k tomu říct?“ nakonec poruší svůj slib, že se ptát nebude. Je prostě moc zvědavý.

Raven vyvrátí skoro hlavu. „Ne!“ v jeho očích jiskří uspokojením.

„No tak aspoň předkrm?“ zaškemrá Kai.

„Noooo,“ protáhne a v obličeji Kaie se objeví dychtivý výraz, „bude to dobré. Musíš počkat.“ Kaiovi se protáhne obličej. Raven je šotek. Přesně tak malý trpaslík, který ho bude schválně trápit.

„Chceš mně jenom trápit, že.“

„Možná a víš co máš pravdu trochu trápení ti udělá dobře.“ Zvedne se z jeho náruče a zavře vodu. Kai nejdřív nechápe, ale když vidí kam jeho oči směřuji , nadzvedne se slastnou předtuchou.

„Tak jak mi to trápení šlo?“ optá se o hodnou chvilku Raven napjatě.

„Trochu víc a je ze mně mrtvola,“ odpoví spokojeně Kai. Raven se zazubí a  vklouzne tam kam byl. Je spokojený sám se sebou. „Ale mně tak napadá, že bychom to měli porovnat, kdo je lepši trapitel. A ten který bude lepší toho druhého osuší a donese do postele,“ zašeptá mu do ucha a ruce sklouznou z břicha níž.

„Když myslíš? A jo poneseš mně,“ jen si povzdechne Raven a nechá se hladit. Rozkošnicky zamručí.

„Tak co?“

„Být trochu víc je ze mně sušená mrtvola. Kdo vlastně vyhrál?“ líně otevře oko. Kai se zamyslí.

„Asi nikdo, ale to nevadí. Osušíme se navzájem a pak jednoduše do té postele dojdeme. Na kdy je večeře?“

„Na osmou.“

„Tak to máme trochu času. Jdeme nebo z nás budou mokré mrtvoly.“ Raven vstane a Kai jen zavře oči. Už dost, když se mu mihne před očima jeho hýždě a vstane raději taky. Rychle se utřou a natáhnou na sebe župany. Vypustí vanu a jdou do obývacího pokoje. Oba dva se podívají na monitor. Černý. Oddechnou si a rychle jako by je to mělo kousnout přeběhnou do ložnice.

„Jsem unavený a ty?“

„Taky. To je tou svatbou. Moc vyčerpávající.“ Raven se na Kaie  podívá skepticky. Když si to chce namlouvat on mu to vyvracet nebude. Sundá župan a vklouzne do postele. Kai hned za ním a přitulí se k němu. Políbí ho. „Nevím proč se s tebou tak dobře spí a přitom se mi nechce spát.“

„Tak se otoč ke stěně a nemusíš se na mně dívat.“

„Dobrý nápad, akorát ta zeď není tak zajímavá. Asi opravdu usnu,“ řekne překvapeně Kai a zavře oči. Pod pokrývkou se dotkne teplého těla. Je to tak konejšivé a ani neví a spí.

Souhlasí s Kaiem. Zdi nejsou zajímavé. Ne tak jako uvolněný obličej vedle něho. Ještě se natáhne po budíku, nerad ho natáhne a pak se obrátí ke Kaiovi a zavře oči. Chvilku sní dokud ho snění neukolébá k spánku.

„Budík. Nesnáším budík v jakékoliv podobě. Je to nejhorší vynález lidstva. Vynálezce zaškrtit. Budík nemá co dělat v ložnici. Budík je můj nejhorší nepřítel. Dokážu se smiřít se vším jen ne s tímhle ďáblovým kouskem. Tohle udělal naschvál. Zazvoní vždy v nevhodnou chvílí. Je prostě odporný. I kdyby byl pozlacený stejně bude hrozný. Musel jsi to dělat?“ Raven pobaveně sleduje mumlání Kaie na téma budík. Kolikrát to slyšel? Ani neví, ale je to stejný monolg, který se jen maličko liší v některých detailech. Občas je dokonce i sprostý, ale on ho taky nemá rád. Nakloní se k němu a vtiskne na rty polibek. Kai zavzdychá.

„Lepší?“ Kai otevře oči.

„Už jo. Stejně nemůžem spát dál?“

„Ani náhodou a vstaneš nebo tě poliju hodně studenou vodou a je mi jedno, že zničím ten satén!“ Kai se přetočí na záda a protáhne se. Ach jo. Nemá rád studenou vodu. Začíná nějak měknout.

„Začínám nějak stárnout.“

Raven se rozesměje. „No tvůj dnešní výkon měl k starci daleko. Vstávej nebo budu zlý a budu kousat?“ Kai otevře oči naplno.

„Kousat? To jsme ještě nezkoušeli.“ Raven se k němu nakloní a jemně kousne do ramene. Kai sebou trhne. Nečekal, že to vezme vážně.

„A teď vstávat.“ Kai zabručí nerad něco o tyranech a odhodí pokrývku. Raven už v županu ve dveřích skoro tancuje. Zavrtí hlavou. Dnes je nějak natěšený na tu večeři. Možná bude něco speciálního? Jenže co by to mělo být, aby ho dokázalo překvapit. Sedí a přemýšlí, když uslyší „Kaiii!“

„Hned!“ zakřičí. Natáhne na sebe župan a jde do kuchyně. Kávu. Chce to kávu. Prohrábne si vlasy a postaví na kávu.

„Běž do koupelny a hned ti ji udělám,“ uslyší za sebou a rychlý polibek na šijí. Kai přikývne. Kde proboha bere tolik energie? Nechápe tomu, když se dívá na sebe do zrcadla a přísahal by, že tam vidí černé kruhy pod očima. Dojde na toalety a nakonec si v umyvadle na sebe nacáká ledovou vodu. Zafuní jak ho to probere. Utře si obličej, když slyší dveře a vůní kávy. V obličeji se mu rozlije výraz úlevy. Konečně. Vezme ji od Ravena a vtiskne na rty polibek.

„Díky moc. To je to přesně co jsem potřeboval.“ Usadí se  na pohovku a dívá se ven na stmívající se město. Raven si sedne s dalším hrnkem vedle něho a nohy položí na stůl. Mlčky se dívají ven velkým oknem a popíjejí kávu. Nakonec se Raven mrkne na hodinky. Mají hodinu.

„Za hodinu máme být v klubu.“ Kai zasténá.

„Začínáš s tím klubem být nesnesitelný, ale tak dobře.“ Odloží šálek na stůl a zvedne se. Protáhne se. Raven hltá jeho polonahé tělo. Proč jen plánoval tu hloupou večeři? Ani to neví. Měli zůstat doma jako starý manželský pár. Brrr ne to ne. Žádný starý pár. Pojedeme a nebudeme jako nějací zalezlí stařící nad hrobem. Ne budou se bavit. „Začínám se těšit. Nebudeme tu zalezli jako králici no ne. Na to je dost času.“ Raven se zářivě usměje. Někdy má pocit, že myslí stejně což je hloupost, ale teď je to až strašidelné.

„Máš pravdu a hezky se obleč.“ Kai se zaškaredí.

„Světlou na mně nedostaneš ani párem koní, Ravene. S tím se smiř.“

„Neboj už jsem se smiříl a pak v tmavé jsi děsně sexy a všichni mi tě závidí.“ Kai začervená. Zvykne si někdy na ty jeho lichotky? Asi ne. Bude se červenat ještě v sedmdesáti. Nic neřekne a jde se obléknout. Raven se zazubí. Miluje to jak Kaie dovede vytočit svými poklonami. Musí si udělat nějaké zásoby, i když ty náhodné jsou nejlepší a nejhezčí. Jako teď. Jde za ním a otevře svůj šatník. Kai už zápasí s košili. Je mu trochu líto, že nepočkal, ale je to lepší.

Prohlédne si šatník a pak se otočí ke Kaiovi. „Vezmi si něco méně formálního, ano.“

„A to mi říkáš teď?“ znechuceně odpoví Kai a s ulehčením ze sebe stáhne košili. Přejde ke své skromnějšímu šatníku v kterém má některé věci, které se nějak během těch společných  let přestěhovaly k Ravenovi. „A nechci nic slyšet na téma já a moje oblečení.“ Raven se uchechtne a vytáhne bílé kalhoty, lehký pletený svetr do V nebeské barvy, který se líbí Kaiovi. Koutkem oka mrkne co vytáhne Kai. Hmm moc dobrý výběr ocení, když vidí kalhoty antracitové barvy a vínovou košili ze syrového hedvábí. Tu mu minule koupil a líbí se mu. Je moc rád. Vypadá v ni sexy. Obleče se a nakonec natáhne boty okrové barvy.

„Vypadáš dokonale.“ Kaiovi se rozzáří oči, když vidí jak mu to sluší.

„Však ty taky. Ten svetr ti jde nádherně k očím.“ Raven má co dělat aby nezrudl. Kai to říká pokaždé a jemu se to líbí stejně jako když to řekl poprvé. „Tak půjdeme?“

„Ano. Ještě zavolám taxík a pojedeme.“ Přejde do obývacího pokoje a zavolá taxík. „Za pět minut je tu.“ Přistoupí ke Kaiovi a obejme ho. Ten se do něho trochu odtáhne.

„Mám něco v nepořádku?“ když Raven mlčí a pozoruje ho.

„Ne. Jen ... půjdeme,“ nedořekne co chtěl a pustí ho. Kai pokrčí rameny. Dnes je Raven vůbec nějaký divný a možná ho trochu rozrušila ta svatba? Nebo ten dnešní večer? Jenže spolu na večeři už byli tolikrát. Jistě nikdy na tom netrval jako dnešní den. No snad se v klubu dozví co se děje.

Sjedou výtahem dolu a čekají před vchodem na taxíka.

„Klub Spiral,“ nadiktuje adresu Raven a nenápadně vezme Kaie za ruku. Stiskne ji a s úsměvem se na něho zadívá. Taxík se odpoutá od obrubníku a lehce vklouzne do kolony aut spěchajících neznámo kam. Opět pozoruji město jak ožívá nočním ruchem. Po chvilce se přestanou dívat na ulice plné lidi a vnímají sebe a cestu.

„Klub,“ zachraptí s cizím přízvukem taxíkař a otočí k nim hlavu. Raven vytáhne bankovku a zaplatí. Vyjdou ven, kde je už čeká maitre. Uvede je na místa. Kai se rozhlédne. Obvykle je tu plno, ale tentokrát je prázdno a pak si vzpomene, že je to den, kdy má klub zavřeno. Místnosti se nese příjemná hudba Aranjuez od Rodriga.

„Nikdo tu není.“

„Vadi ti to?“

Kai zavrtí hlavou. „Ani ne. Přece víš, že jsem s tebou rád a ostatní jen ruší.“

„Šampaňské,“ tiše k nim přistoupí vrchní číšník. Raven k němu zvedne hlavu a přikývne. Místnosti do rytmu něžné i ohnivé melodie se ozve tlumené bouchnutí. Šumot, skleničky se naplní a diskrétní odchod maitre. Zvuk křišťálových sklenic zazní místnosti jak o sebe ťuknou.

„Tak proč jsme tady v dni kdy mají zavřeno?“

„Možná pro tohle.“ Kai pohladí obrus a teprve teď si všimne sady příborů. Snad nezklame a vždy se může podívat co bere do ruky Raven.

„Petit Shua,“ ozve se tichý hlas a Kai se dívá jak před něj je položený malý šálek s něčím krémovým. Počká až odejdou.

„Ravene já mám hlad. Tohle je .. to je...“

„Něco výtečného před hlavním chodem.“

„Aha. No doufám, že ne posledním. Mám pocit, že je toho jedna lžíce.“

„Ochutnej a potom si můžeš říkat co chceš.“ Kai vezme lžící a trochu si nabere. Ochutná a Raven napjatě pozoruje jeho výraz.

„Tak co?“ optá se jak už nevdyrží to napětí.

„Nemám slov. To je smyslný tanec chuti na jazyku. Něco tak lahodného jsem nikdy nejedl.“ Ravenovi se rozzáří tvář.“ „Na něčem takovém si pochutnávaji jen asi boháči a je to dobré. Jen škoda, že je toho tak málo.“

„Tak příště udělám trochu víc, ale nebudeš litovat ani toho ostatního.“

„Ničeho nikdy nebudu litovat pokud se mnou budeš.“ Tentokrát se začervená Raven. Rozpačitě ponoří do misky lžící a ochutná. Perfektní. Oba v klidu dojí. Jako kouzlem se objeví nenápadně číšník a odnese misky. Raven se vzhlédne. Vždy ho zajímalo jak to maitre dělá, že ví kdy je čas přinést jídlo a sebrat prázdné talíře. Ne nebude teď uvažovat o tomhle. Je tady s Kaiem. Co víc si může přát? Natáhne ruku a upije šampaňské.

„Kousky zeleniny obalené v tempuře.“ Kai s potěšením se podívá na umně postavenou pyramidu.

„Tak to znám. To jsi už mi dělal a chutnalo mi to,“ ozve se s nadšením a vybere kousek. Nikdy neví co se v těstíčku skrývá. Někdy to odhadne dle barvy, ale většinou ne.

„Já vím, že ano. Jsem rád, že ti chutná.“

„Božské. Tohle je ráj mých chuťových buněk. Rozmazluješ mně. Dobré jídlo, jiskřicí šampaňské a společnost společnosti. Měli bychom to dělat častěji. Je to nádherné a já se omlouvám, že jsem byl protivný. Příště mně můžeš něčím praštit  pokud budu tak zlý, ano.“

„Opravdu?“ nakloní se k němu.

„Jemné bouchnutí samozřejmě.“ Raven se tiše rozesměje. Je šťastný. Víc snad už to nejde. Kai se usmívá a vychutnává si atmosféru. Nejdřív Raven byl takový  neklidný a něco ho trápilo, ale po těch testech co mu udělali Knihovnici byl spokojenější a po prvním případě mu řekl večer, že je rád, že je nějak užitečný. Trochu se tehdy rozčilil, ale Raven ho nějak přesvědčil, že to nemyslel zle nebo podobně. Jen je rád, že mu je v něčem platný a může se na něho spolehnout. Od té chvíle jako by se všechno vrátilo do starých koleji a Řím i katakomby byly zapomenuté.

A on je tomu rád. Viděl jak se tím užíral a kolikrát na to zavedl téma a teď je tak jako zastara. Je šťastný a když on je spokojený i on je klidný a spokojený. Je rád, že se všechno vrátilo do minula.

„Poslední kousek. Lilek. Ten mám rád. Vzpomínám si jak jsem to udělal poprvé. Tehdy v kuchyni jsme se milovali,“ ztiší trochu hlas „a pak trochu se pohádali. Byl jsi jako slon v porcelánu. To bylo po té nemocnici.“

„Což jsem i teď. Mrkev,“ řekne trochu překvapeně Kai a kousne do ni. „Slaďounká. Tohle jídlo je hřích. Takhle si asi užívali na francouzských dvorech.“

„Jen je pak museli odnášet od stolů.“ Oba dojedí a stejně tiše se přitočí číšnici a na to je už druhý chod.“

„Ravene kolik těch chodů bude?“

„To je tajemství nebo jsi už sytý?“ Kai zavrtí překvapeně hlavou.

„Ne moc ne a to šampaňské je výborné. Lehounké a sladké. Mám takové rád.“ Raven se potěšeně usměje. Ta večeře za ty peníze stála. „Co to vlastně je?“

„Ochutnej a pak ti řeknu.“

„Telecí?“

„Přesně tak. Viděl jsem  v Metropolitním muzeu výstavu gotického francouzského umění. Navštívíme tu výstavu?“

„Není nad čím uavžovat. Pokud nebudeme mít práci půjdeme. A já zas zajímavou výstavu v San Francisku v muzeu asijského umění výstavu sošek. Vím, že je nemusíš, ale...“

„Kaii vždyť víš, že půjdu rád,“ naoko se rozzlobí a Kai se tiše rozesměje. „Unudím se, ale přece nepůjdeš na něco tak nudného sám. Někdo tě musí u toho inspirovat,“ Raven nadzvedne obočí. Kai se usmívá.

„To je přesně ono. Jsi moje inspirace. Co bude dál? Jako chod myslím?“ Raven se zamyslí a pak se k němu nakloní.

„Tajemství. Tohle jsem ještě nejedl, pouze o tom slyšel.“

„Tak sem s tím.“ Oba dojedí a opět jako kouzlem se stůl prostře. Decentně stranou aby na sebe viděli je váza s květinami a svíčka vrhající příjemné barvy barvy na stůl.

„Plísňový sýr. Překonaváš se.“

„To kuchař. Já jen vymyslel co a pak no platím to,“ zakření se a rozesměje se. Kai se přidá. „Po tomhle konečně bude hlavní chod. Musím se ti přiznat, že to si fakt ne moc lidi dovolí.“

„Jsem až neskutečně zvědavý.“ Raven dojí kozí sýr s džemem z plátků růží. Je šťastný a něco v něm roste. Chce a neví co, ale má to na jazyku. Možná to měl celou dobu. Neví. Ještě  tomu něco chybí, ale co? Všechno je přece perfektní. Možná až moc? Zavrtí v duchu hlavou. Ne tím to není a on je šťastný. Všechno je tak jak má být a on miluje Kaie a Kai jeho. Je tím si jistý. Neřekli si to nikdy, ale ví to. Může mu i pomáhat a necítí se tak neužitečný jako na začátku. Pozoruje jeho tvář, která ně něho tak klidně dívá. Mimoděk sevře vidličku. Chce víc. Chce ... neví co, ale přijde na to.

Talíře zmizí.

„Omluvte, ale tohle musíme přesunout,“ zazní tichý omluvný hlas maitrého a váza s květinami i svíčka jsou odsunuty na kraj stolu. Kai se tázavě zahledí na Ravena, kterému na rtech hraje tajuplný úsměv. Říká: Neptej se a uvidíš. Světla trochu potemní a hudba se ztiší jako by nechtěla rušit slavnostní okamžik.

„Langusta!“ uslyší oba a Kai se otočí směrem odkud přicházejí. Zamrká. Nikdy nic takového neviděl. Půlmetrová langusta. Položí ji doprostřed stolu a postaví před ně talíře. Světla se rozsvítí.

„Zírám. Něco takového jsem neviděl. To je obr.“

„Pustíme se do ni ne?“ Kai k němu nadšeně vzhlédne.

„Rozhodně.“ Za chvilku už obratně ji jedí. Oba miluji mořské ryby a potvory a kdykoliv je to možné si je dopřávají. Usmívají se na sebe.

„Jsem plný,“ když ji oberou o poslední kousek masa. Teď mohu zemřít jako šťastný muž.“ Raven si sedne a zafuní. Je to nedůstojné, ale čert to vem. Bylo to skvělé. Prostě pohádka.

„Pohádka.“

„Vyřiďte kuchaři, že to byla pohádka.“

„Bude potěšený.“ Raven dolije šampaňské a nastaví skleničku. Jemné cinknutí a napiji se jiskřivého nápoje.

„Ještě zákusek.“

„Nemohu.“

„Můžeš a sníš nebo se budu zlobit!“ Kai zaúpí a pak se zamyslí. Nikdy snad ho neviděl rozzlobeného. Ne na něho.

„O čem přemýšlíš?“

„Jak asi vypadá rozzlobený Raven,“ popravdě přizná. „Viděl jsem tě rozzlobeného, ale nikdy ne na mně.“ Raven trochu ztuhne a pak se uvolní. Ví co ještě chybí. Má to. Tu jemnou sotva zachytitelnou myšlenku, která v něm zraje dlouho a konečně vyplula napovrch a to jen po nevinném: Nikdy ses na mně nerozlobil.

„Zákusek?“

„Ano děkujeme.“ Raven upírá na Kaie oči až znervózní. Stalo se něco? Před ními se objeví zákusek s něčím fialovým a Kai do něho zaboří lžičku.

„Vezmeš si mně?“ Kai sevře lžičku, posune tu fialovou hmotu po taliří. Vzhlédne k Ravenovi a usměje se.

„Ano.“

Konec