Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

3.

Spoutané zahrady

Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…

Nebe modré bez mráčku, žhavé slunce svým žárem hýčká poklidnou atmosféru na ostrově. Květiny vydávají vůní, která omamuje smysly. Stromy se nehýbají, protože už dva týdny trvá období bezvětří. I Eamon je tím unavený. Apaticky sedí na lavičce u kamenného domu a sní. Nechce se mu nic dělat. Vedle něj podřimuje Zoer, který přece jen občas pohne ocasem nebo dlouhýma ušima.

Eamon ho pohladí po sněhobílé srsti. Je rád, že má tu někoho, kdo s ním sdílí jeho vyhnanství. Začátky byly krušné a Zoer si ho dobíral mockrát nad jeho neumělým domem ze dřeva. Nakonec měl toho dost a začal zkoumat možnosti magie.

Pro změnu mu nadával, že se mu nevěnuje. Jako by byli milenci nebo druzí a ne jen člověk a zvíře. Bylo to zvláštní období, kdy jedl, protože ho Zoer k tomu donutil. Občas si popovídal s Rikii, která jediná s ním kromě Darta mluvila. Taky vedl dlouhé rozhovory s Dartem, které pravidelně končívaly s jeho nocí. Býval unavený, ale nakonec se mu to podařilo.

„Zoere! Zoere! Podívej se!“

Zoer pootevře oko, zívne a opět si lehne. Zvedat se kvůli takovému nýmandovi? Už celé staletí tu čeká na pořádný dům a kde nic tu nic. „Bolí!“ zaskučí.

Eamon ho tahá za ucho. „Když ti říkám podívej se, tak se podívám! Neslyšíš nebo co?“

„Pche, na a co? Pusť nebo tě kousnu!“

Eamon ho ihned pustí. Nesnáší jeho drobné zuby zakousnuté v lokti. Předvádí mu ruku s drobnou věci. „Tak se podívej. Vytvořil jsem to.“

Zoer si zívne. Eamon má pocit, že buď spí, nebo mu nadává. Možná se ho Rikie zbavila ráda. „Nic moc. Mohl bys dělat něco pořádného. Jako vystavět dům. Podívej se, mám tlapky odřené od té hnusné dřevěné podlahy!“

Eamon se podívá na polštářky s drápky. „Kdyby sis je okousal, nebyly by třísky. Tohle je tvoje práce a trpím tím jedině já!“

„Zmlkni. Jdu spát.“

„Tohle jsem stvořil magii. Samozřejmě jsou to začátky, ale postupně zesílím.“

„Oh to je něco jiného. Konečně budu moci klidně spát a neutíkat před tou bestii.“ Oba se zahledí na širé moře. Zachmuřeně přemýšlí, kdy Dra´lll povstane. Už dvakrát ho odrazil. Poprvé ho porazil jen tak tak, ale povedlo se mu, ale podruhé mu snad pomohla štěstěna nebo neví co.

Bylo ticho. Nádherné ticho. Nic nerušilo moje rozjímání. Den, kdy se posadil do písku, nechal se ovívat vánkem. Nic nenasvědčovalo, že by se to mělo stát. Dart získal z knihovny knihu, kde byl popis vzniku věcí. Zdá se, že dříve to byl docela běžný jev, aspoň u nejvyšších čarodějů, ale i čaroděj je smrtelný. S umírajícími mágy, umírali i znalosti. Těm, co přišli po nich, už se nechtělo obětovat půlku života jen za honbou, co nemuseli nikdy zvládnout.

Druhé nejvyšší magii.

Magie tvorby věcí z energie, která obmotává svět svými neviditelnými prameny. Poznat je, učit se o nich a učit se odebírat jim energii aniž by se poškodil svět, který tvoří. Když se optal na nejvyšší magii, Dart pokrčil rameny. Prý knihovna mlčí. Nechal to být, protože on má čas se to naučit.

Naučil. Když poprvé uviděl jemné záchvěvy barev, oněměl a srdce mu splašeně bušilo. Nemohl se vynadívat, ale neudržel pozornost, přesto ty chvilky byly čím dál delší.

Seděl, díval se na barvy, které se točily. Uvažoval, které by mohl vzít, ale ještě se jich nedotkl. V tu chvílí zahlédl pramínky šedé. Nejdřív nechápal co to je. Vždy viděl rozjásané barvy plné života a najednou taková barva.

Napadl ho a on začal bojovat. Hlava nehlava vrhal kouzla. Ledová, oheň, blesky… Vše co mu přišlo pod ruku. Cítil, že prochází Proměnou. Unavený se ohlížel po Zoerovi. Věděl, že stačí Dra´lllovi jen napřáhnout pařát, seknout a je po něm.

Nestalo se nic.

Zmizel, jak se objevil. Barvy se vrátily do normálu a on pochopil, že to co viděl, je jeho barva. Týdny ležel jako bez duše. Věděl, že stačí sebemenší kouzlo a projde Proměnou. Tak trochu by ho zajímalo, v co by se proměnil.

Zoer poprvé a naposled mlčel. Drápky jako člověk namáčel kus plátna a dával mu na čelo, když se příliš vysiloval. Zachránil ho, což mu neopomněl později připomínat den co den. Když otevřel poprvé oči, nic neviděl. Barvy nic, prostě byl. Vyděsil se, že je slepý. Bylo mu to jedno, ale zrak se pomalu vracel.

„Děkuji.“

„Tak se laskavě postav na nohy! Kdo tu má pořád kolem tebe pobíhat?“ vyštěkl a pyšně odkráčel se zdviženým ocasem. Uvědomil si, že leží pod stromem s hustým listím, kterými probleskovaly sluneční paprsky. Zavřel oči a spal. Druhý den se probudil. Z jeho dřevěného domu byly ruiny. Postavil ho znovu a uvědomil si proč Zoer chtěl mít kamenný dům.

Stromů bylo stále méně a ani on s magií neurychlil jejich růst tak, jak by chtěl. Nerozuměl tomu, protože ve věžích běžně nechávali stromy vyrůst, ale tady to nešlo.

„Jak jsem ho dostal?“

„Co já vím? Je pryč. Měl by ses rychle naučit nějaká lepší kouzla. A taky osedlat si nějaký živel. Jakýkoliv!“ zavřeštěl, až Eamon zrudnul. Chápal to, protože i když byl silný, stejně nedosahoval úrovně těch, kteří ovládali živly. K čemu mu bylo, že mohl použít cokoliv, když každý průměrný adept ho porazil ovládáním. Zvedl se. Začne znovu.

A začínal. Znovu a znovu.

Pochopil nejvyšší magii a zalekl se. Začal ji říkat Prameny smrti, protože kdyby vzal příliš z jednoho pramene - nitky, věc i svět by zanikl. Začínal chápat, proč se přestala praktikovat. Zřejmě nikdo nechtěl mít za vinu rozpletení světa a tím i své smrti. Možná sebevrah, ale mág si vždy uvědomoval hodnotu života. A on si ji uvědomil plně.

Jednoho dne se pokusil uchopit modrou barvu. Proklouzla mu mezi prsty.

Pokus za pokusem. Barvy se mu smály, tančily mu i ve spánku. Míhaly, okouzlovaly svým jasem i nedotknutelnosti. Neuchopitelné.

„Mám to!“ Výkřik se rozlehá ostrovem. „Zoere! Zoere podívej se!“ V ruce drží žlutý pramen. Oslabil věc, ale vzal z pramene přesně tolik, aby věc neusmrtil. Pochopil jak je křehká rovnováha. Stvořil věc. V tu chvílí, co to dokázal, vytvořil zrnko písku.

Pyšně ho ukazoval Zoerovi.

Večer to ukázal Dartovi a Rikie. Byli ohromeni. Přesto na nich viděl velké zneklidnění a potom otázku, kterou napůl čekal.

„Teď můžeš zabít Dra´llla.“

„Nemohu. Kdyby to šlo, nejspíš by ho zabil Strážce knihovny, ale mohu ho udržet v mezích lehčeji než dřív. Minule jsem prošel skoro Proměnou. Zoer o mě pečoval. Díky vám Rikie.“

„Ne. To díky němu. Jak se má?“

„Je pichlavý jak jehelníček mojí matky.“ Zasměje se. „Mám ho rád. Postavím mu ten kamenný dům.“

„Mnoho štěstí.“

„Děkuji“

Červené Astralské věže

„Darte, začínám se bát.“

„Koho. Eamona nebo Dra´llla?“

„Obou. Bojím se té neznámé magie. Jestliže má pravdu, potom může zabít celý svět. Stačí jeden pohyb navíc, víc odebrat energie. Nemusí sesílat žádné kouzla. Chápeš, co ovládá? K tomu je tak zbrklý. Co kdybychom ho odvolali?“

Dart chvilku přemýšlí. Je celý v černém, zlatisté prameny vlasů se vlní jak živé. Z příšeří strážci na něm mohou nechat oči. Kráčí klidně vedle Rikie, která je v červeném. „Nebojím se. Myslím, že pochopil, co to znamená. Přemýšlej, kdy nám prvně oznámil, že ví jak na to?“

Rikie svraští černé brvy. „Půl století?“

Dart přikývne. „Sedmdesát pět let, mám pocit. Teprve teď uchopil moc, kterou objevil. Pamatuješ, když my jsme objevili svoje živly?“ Na rtech mu rozkvete uličnický úsměv.

„Pamatuji, u Dha´la! Myslím, že jsem léčila, co se dalo a co ty?“

„Obloha vzplála blesky, až byla bílá! Můj mistr se tehdy vztekal, že se věže třásly, ale já byl v euforii. On ne. Byl zticha sedmdesát pět let.“

Rikie vážně přikývne. Má pravdu. „Ale zmoudřel tím?“ Oba se na sebe podívají.

„Bojím se, že nám na tuhle odpověď dá čas.“

Traalský ostrov

„Blbe! Blbe! Hňupe! Ignorante! Ty Dra´lllovo lejno! Co sis myslel? Bohové, mám to já tu hlupáka! Pomozte mi!“

„Nikdo tu není,“ zašeptá Eamon. Leží na písku, tváře propadle, oči horečnatě hledí před sebe.

„Mumie je plnější než ty?!“

„Co jako mám dělat?“

„Nevím. Nechat mě umřít. Dům máš!“

„K svaté Dha´riii! K čemu mi dům, když se odtud nedostanu a co Dra´lll? Mám ho jako kousnout do zadnice a on uteče?“

„Dobrý nápad!“ uchechtne se zaskučením.

„Čím jsem si to zasloužil? Bože, čím? Pověz mi, ó vznešená Rikie. Mohla jsi mě rovnou pohodit do stok než zanechat s takovým budižkničemu.“

Eamon naslouchá lamentování. Postavil dům, jaký Zoer chtěl. Kamenný dvoupatrový. Jeden pokoj je jeho. Bohužel narušil svůj proud života. Netušil, že je to možné. Když chytil tu žílu nesmírné energie, nepoznal čí je. Skoro umřel. Ne, on umírá. Cítí to.

Otočí se tváří k slunci. Vidí barvy, ale zavře oči před tou nádherou. Naučil se nevidět barvy. Teď jen vidí modrou oblohu, zlaté slunce se svými hřejivými paprsky. Občas se mu nad obličejem kmitne sněhobílý ocas.

„Co mám dělat, Eamone?“

„Nevím. Nech mě tu. Dům už máš. Vzal jsem moc energie. Platím za to. Mýlil jsem se, že ji mohu ovládnout.“

„Hloupost. Ovládl jsi ji. Jen s ní ještě neumíš pracovat. Pamatuješ, co nám říkal Dart. Podle některých zdrojů se mág to učil až pět set let. To je půl tvého života. Kolik ti je?“

„Čtyři sta a něco. Nepamatují si.“

„Výborně máš ještě pět set na ovládnutí. Měl by ses vzpamatovat.“

„Proč? Nikomu nescházím.“

„Jo to máš pravdu, ale ty musíš zastavit Dra´llla.“

„Opravdu? Jsem jen oběť, která má ho zastavit, aby se věže připravily. Máš mě za hlupáka, že to nevím?“

„Popravdě si myslím, že si mysleli, že na to nepřijdeš!“ drápkem se poškrábá za uchem. „Ale celkem vzato je to jedno.“

„Proč?“

„Proč?“ zamyslí se a hledí na trosku u svých tlapek. „Jestli máš zahynout tady nebo tam…,“ víc neřekne. Mlčí a dívá se znepokojivým pohledem na Eamona.

Eamon se posadí. Nechápe tomu. „Tím chceš říct, že jestli ho tady nezastavíme, nezastavíme ho vůbec.“

Zoer nerad přikývne. „Je to jenom moje domněnka.“

„Pesimistická. Zoere, připravují se tam vůbec, kdybych neuspěl?“

„Myslím, že ano, ale oni v skrytu duše doufají, že k té válce nedojde. Možná Dart, Rikie, Lian, Lao ano, ale ten zbytek ne. Podřizují se novému životu, ale doufají, že nikdy nebudou muset dát svůj život. Co ty?“

„Já? Mám rád život. Ale tady nemohu nic… Chtěl jsem projít Proměnou, dostat se pryč z toho všeho. Vlastně jsem zbabělec,“ nerad přizná, ale komu by to Zoer řekl? Větru, stromům nebo snad mlčenlivým květinám?

„Ano.“

„Jak to vlastně myslíš?“

Zoer si olízne tlapku. „Nevím sám. Eamone, chybí mi magie věže. Bez ní jsem měl být dávno mrtvý, ale ztrácím schopnost nových myšlenek.“

Eamon se na něj zděšeně podívá. To ne! Přece je jako vždy, mluví jako vždy i myslí. „To ne!“

Zoer si ho vážně prohlíží. Někdy v průběhu staletí ho začal mít rád, ale nikdy mu to neřekne. Má pocit, že těmi hádkami si udržuje aspoň trochu smyslu pro život v téhle zapomenuté pustině. „Bude lepší, když to budeš vědět a připravíš se na to.“

„Ale jak to?“

Zoer zavrtí hlavou a lehne si. Smutně se dívá do dálky. „Myslím, že za to mohly věže prosycené magii. Bylo to jiné místo než tady. Nevím, co se tam přesně stalo, ale byl jsem schopen přemýšlet, vymýšlet, ale tady už ne. Ztrácím tu schopnost.“ Vstane, protáhne pružné tělo. „I tak žijí daleko víc než můj druh. Ještě tady budu. Kdybych zemřel, rozfoukej můj popel do čtyř větrů, abych se mohl znovu odrodit!“ pronese co nejvážnějším hlasem.

„Cože?“

„Nic, pitomče, ale funguje to.“

„Co?“

„Už nejsi vyschlá mrtvola, ale pouze sušená ryba. Zdá se, že jsi konečně přestal tahat tu nit.“

Eamon vytřeští oči. Má pravdu! Cítí se o hodně lépe než před chvilkou. Zdá se, že Zoer jen tak kecá, že by přestal myslet. Spíš to vypadá, že jeho myšlení je naprosto zdravé. „Já… já… tě zabiju!“

„Do toho!“ Povyskočí a rozeběhne se. Eamon napřáhne ruce, ústa se pohnou ke kouzlu a potom se zvlní úsměvem. Vstane a šouravým krokem jde chytat zvíře. V duchu poděkuje Rikii.  

Nechytl ho, ale to nevadí. Pyšně se dívá na dům s podloubím, s malou terasou i korouhvičkou, kterou před chvilkou udělal. Nápadně se podobá Zoerovi, proto je naštvaný. Chtěl ji sundat, ale nedostal se tam.

„Víš, Zoere, je strašné ticho a klid. Bojím se, že přijde.“

„Stačí se podívat ne?“

Eamon zakloní hlavu. Modré nebe bez mráčku. Zlozvěstné ticho. „Naučil se skrývat svoji barvu.“

„Óó, to jsi mi neřekl. Co chceš dělat?“ tohle dokonale probere Zoera z dřímoty.

„Nechtěl jsem tě znepokojovat. Víš, možná přijde bouřka. Dva týdny bez větru.“

„Tak ho vytvoř. Od čeho jsi mág?“

Eamon se na něj kysele podívá. Má pravdu. Proč by nemohl použít jednoduché kouzlo. Problém je, že od té doby, co se málem zabil, už nedokáže brát na lehkou váhu ani jednoduchá kouzla. Co kdyby se stalo, že se opět zabije sebe, nebo jinou bytost? Proč jen zkoumal zapomenuté? Měl zůstat bezstarostným mágem. Má sílu o jaké se nikomu nezdá, ale taky sílu, kterou skoro nemůže používat. Ani nemůže zničit Dra´llla, protože neví jak. Tedy ví, ale neví, zda by nezničil tím i zbytek světa. Přece jenom má ho rád.

„Eamone, vykašli se na to, co způsobíš. Jednoduše to použij. Kdybys mohl něco udělat, potom by kouzla už dávno zničila svět.“

„Máš pravdu. Možná existuje mechanismus, který brání tomu, aby kouzla zničila svět.“ Zvedne ruce, pronese slovo a ověje je vánek. „Slast. Půjdu si zaplavat. Nechceš taky?“

„Zbláznil ses? Chceš mě vodou zabít? Zůstanu v zahradě. Je příjemný vánek… hňup. To neví, tak samozřejmou věc?“ Zvedne se a jde k zahradám. Projde popínavým podloubím s modrými květy, z jejichž květů se dnem i nocí snášejí na zem plátky. Stezka pod nimi je pokryta modrým kobercem. Ví, že to bude trvat ještě asi dva týdny a potom modré květy odrostou a nahradí je bílé a on bude chodit po bílém koberci. Nikdy by neřekl, že je možné vytvořit něco tak nádherného. I květiny jako by samy žádaly o jeho přízeň.

Takovou zahradu nejspíš nemá ani samotný panovník. Lehne si k pramenu, který Eamon upravil, takže se tvoří malé kaskády, které vytvářejí příjemný zvuk. Líbí se mu tu.

Eamon s úsměvem hledí za Zoerem. Neví, co by si bez něj tu počal. Svlékne si tuniku, kterou si vyrobil a skočí do vody. Krásně hřeje a jak je venku vedro, voda je tu studená po celý rok. Plave daleko, potápí se k útesům, které nedávno při hrátkách objevil. Vytvoří si bublinu. Chytí se šedého stínů a pozoruje ryby, které tu proplouvají. Neznají lidskou duší a tak klidně k němu připlují, nebo se vyhnou podle své přirozenosti. Nikdy ho neomrzí se dívat na ten divukrásný svět, i když tady pod hladinou není tak barevný jako na povrchu. Ovšem stačí zavřít oči a vyplují barvy nádhernější než venku.

Zvedne oči a zachmuří se. Barva moře se změnila. Více se chvěje, přemísťuje. Bouře. Rychle vyplave napovrch. Nadechne se soli smíšenou s deštěm. Zakucká se. Podívá se na břeh.

Je daleko. Začne plavat. Usilovnými tempy se snaží dostat na povrch. Cítí, že slábne, ale vztek a touha vyhrát nad bouří ho popohání. Uvědomuje si, že nemůže v tomto počasí použít svého umění, protože barvy se slily do jedné a nechtěl by skončit jako potrava.

Dostane se na břeh, kde se třese vysílením. Nakonec se zvedne, nechává si tělo omývat provazci deště. Miluje ho, jen když není tak prudký jako teď. Vstane, poklesne, ale sebere se. Je mu zima. Lituje, že neovládá vodu. Mohl by si ji podmanit.

„Co jsi dělal?“

„Coby? Chytlo mě to uprostřed plavání.“ Jednoduchým kouzlem zapálí připravené dřevo v krbu. Nebýt Zoera, nidky by ho nepostavil. Takovou zbytečnost. Ale útulnou. Posadí se, když ucítí něco hebkého na pokožce. „Díky,“ poděkuje Zoerovi, který k němu dovlekl velkou osušku. Vytře si dlouhé černé vlasy, které nakonec stočí pod ručník. Zoer si lehne vedle něj. Miluje oheň.  Lehne si před krb na koberec, který se pokusil utkat v barvách, které viděl v tom druhém světě. Pořád není spokojený. Usne ani si nevšimne jak.

Probudí se, zívne, když si všimne jen pár řeřavých uhlíku. Zaposlouchá se. Ticho. Podívá se na Zoera. Spí. Dokonce jemně chrní, až se zdvíhají jeho dlouhé uši. Vezme ho do náruče a odnese ho do jeho pokoje. Okamžitě se rozvalí v posteli, aniž by se probudil. Eamon se na něj chvilku dívá.

Vyjde ven, pozoruje hvězdnou oblohu. Je jiná, než na kterou se díval z Červených věží. Vyjde na procházku podívat se, jakou škodu bouře napáchala na jeho zahradách. Prohlíží si ji, ale kromě pár ulámaných větví není žádná škoda. Vyjde na břeh. Okouzleně pozoruje měsíc hrající si ve vlnách moře. Stříbřitý svit se jemně dotýká tmavé masy. Vlnky s bílou čepičkou se tříští o břeh a omývají mu bosé nohy. Prochází se a vlny smývají jeho stopy. Dýchá provoněný vzduch bouří, solí a mořem. Tvář mu hladí větřík, který mu zároveň suší vlasy. Usmívá se. Občas se sehne prozkoumat věcičku, kterou moře při bouřce vyplavilo.

Modrý kamínek. Přiloží ho k oku. Měsíc se zabarví do modré a objeví se kolem něj aura. Schová si ho do dlaně. Hřeje ho a on jde dál. Ostrov není příliš velký, když se zarazí. Prkno. Zvedne ho. Už dlouho neviděl věc udělanou lidskou rukou. Ted kromě jeho vlastní. Jenom když si vzpomene, že se musel naučit jak postavit dům, udělat šaty, protože i když člověk ví jak to udělat, potřebuje bohužel k tomu znalosti jak to udělat. Jak se říká, nic není zadarmo.

Kdyby se vrátil domu, mohl by stavět domy, mohl by tkát nebo pěstovat rostliny, uvít košíky. Když si vzpomíná na svou naivitu, že stačí jen to vyčarovat. Jo vyčarovat to jde, ale taky se to hned rozpadne, pokud se to neudržuje a on zjistil, že ho to baví. Nechá si ho a přemýšlí, jak se sem dostalo. Podívá se na širé moře, ale je hladké jako temné zrcadlo s jen měsíčním odrazem na hladině. Jemný šumot doléhá jak hlasitá hudba. Vykročí, když zaúpí. Další prkno?

Rozeběhne se. Loď. Nevěřícně se na to dívá a potom začne tančit. Takové možnosti, nechce se mu věřit. Rychle vyšplhá na kostru lodě, která je napůl ponořena do vody. Ční tu jako memento toho, co bouře s mořem dokáže.

Ohmatává věci, potom ji zajistí kouzlem připoutání ke břehu. Zkontroluje neviditelná lana, která ji poutají. Perfektní. Zítra za jasného poledne ji prozkoumá a uvidí, co tam najde.

Vykročí, když se lekne.

„U Dra´llla!“ Skloní se k temnému obrysu. Zalapá po dechu. Člověk. Šťouchne do něj, aby se vzápětí zastyděl. Přetočí ho, uvažujíc kdo to je, kým je a jaký by chtěl mít pohřeb. Odhrne mu slepené tmavé vlasy. Hm nic moc, usoudí. Měl by možná zjistit, jestli je mrtvý.

Tady a živý člověk? Jsi blázen? Zasměj se. Vezme ho do náruče. Tady by neměl zůstávat. Je docela těžký, usoudí po pár krocích. Nakonec si ho přehodí přes rameno. Nevšimne si slabého pohnutí.

„Tak jsme tu. Zítra ti vystrojím pohřeb. Víš, že jsi těžký?“

„S kým se tu bavíš?“ ozve se ode dveří. „Co je to?“

Eamon pokrčí rameny. „Nejspíš je to mrtvola.“

„A kde se tu vzala?“

„Bouře, ty pitomče. Na břehu je celá loď… Je zajištěná!“ zavolá za ním, ale Zoer je nadšením hluchý. Eamon pokrčí rameny. Vejde dovnitř, když si vzpomene, že by přece jen ho měl vzít dovnitř. Některé rostliny nejsou až zas tak nevinné, za jaké se vydávají. U některých to bohužel zjistil trochu pozdě. Dlouho nechápal, čím se krmí, ale jednoho dne zjistil, že jejich šlahouny končí ve vodě, kde jsou malé rybky. Jednou za čas prostě je popadne amok, jinak jsou to něžné růžové květy se zlatým středem. Pýcha jeho severní zahrady.

Vtáhne ho dovnitř, když se zarazí. Něco slyšel. Zavrtí hlavou. To jenom vítr si hraje se zbloudilými větvemi jižní zahrady. Občas vydávají divné zvuky. Odstrčí tělo ke stěně. Spokojeně přemýšlí, že si dá víno, které zasadil v jižní zahradě. Je výborné a pár láhví poslal Dartovi. Neslyšel o něm týden, tak snad mu a jemu druhovi chutnalo, protože občas nenápadně prohodí, zda nemá nadbytečnou láhev. Je tu ráj na zemi a on už dlouho si povídá buď se Zoerem nebo sám se sebou.

V noci se dívá na hvězdnou oblohu a přeje si mít vedle sebe někoho, ke komu by se mohl přitisknout. Jedním rozhodnutím se pochlubit, zničil tuto šanci, protože tu bude, dokud nezemře. Co na tom, že našel útěchu v omamných zahradách? Co na tom, že dovede prosnít dny i noci o tom, jaké by to bylo mít někoho. V některých chvílích nenávidí ty ve věži. Touhu po sexu utlumil rostlinami, ale někdy v noci cítí, jak se dere na povrch.

Zasténání.

Uvědomí si, že celu dobu zírá na postavu. Vyobrazí si barvy. Jsou bledé, smutné. Umírá. Natáhne nad něj ruku a v mysli vyvolá kouzlo léčení. V duchu zavyje. Proč nemůže ovládnout žádného ducha? Je k ničemu. Skřípe zuby, že jde to pomalu.

Stáhne ruku. Z nejhoršího je venku. Opatrně ho vezme do náruče a nese ho do svého pokoje v prvním patře. Sice má hostinský pokoj, ale nikdy ho nevybavil. Je stejný, jako když ho stvořil. Místnost bez ničeho. Podívá se mu do pomlácené tváře. „Kdo jsi?“ bude muset pokoj zařídit a to znamená použít barvy. Začíná to nenávidět.

Uloží ho do jemných tmavých pokrývek. Odhrne mu obličeje vlasy. Ještě jednou natáhne ruku, aby mu předal svou léčitelskou moc. Snad se uzdraví.

„Tak co?“

„Dobrý, ale jsem k ničemu. Nemám ani toho ducha, aby mě provázel při léčení. Víc neumím.“

Zoer neřekne, že umí toho dost, ale bez ducha se nikdy nestane rovnoprávným členem léčitelů. Stejně jako živly ohně a další. Je mu ho trochu líto. Ale za to na rozdíl od ostatních umí vytvářet věci a to neumí žádný mág.

„Tak jaká byla loď?“

„Ty hnusné Dra´lllovo lejno! Ty jsi ji zapečetil!“

„Já jsem to za tebou volal! Tak si nestěžuj,“ řekne mu posměšně. „Jdu připravit pokoj.“

„Ty ho tu chceš nechat?“

„A mám ho zabít? Nebo hodit do moře?“

„To ne, ale…“ Zoer neví jak dál. Už si zvykl, že je tu pánem a najednou je tu někdo další. Možná se s ním začne taky mazlit. Otřese se, když si představí, že ztratí své výsadní postavení. Tohle nedovolí! Poradí se z Rikie a to hned. Otočí se a zmizí.

Eamon mávne rukou. Jen ať jde. „Kdyby něco volej. Jsme hned v sousední místnosti.“ Nechá otevřené dveře. Rozhlédne se po pokoji. Světla je tu dost. Rukama se jemně dotkne vláken moci. Opatrně zvažuje, kterou může vzít, kterou ponechat. Na čele se mu perlí pot. Otře si ho a nit praskne. Zavyje vzteky. Opět.

Po nekonečné chvilce se dívá na velkou postel stvořenou jako pro dva, zdobené truhly na oblečení, stolek se dvěma sedátky. Chybí tu ještě látky a bude to, ale teď je vyčerpaný. Vždy má pocit, že každé použití Vláken jak on to nazývá, ho stále víc vyčerpává.

Dojde do svého pokoje. Otočil se. Posadí se na pohodlnou židli, zavře oči a usne.

„Kde to jsem?“ Zelenkavé oči se zavřou před světlem. Vzpomíná si jasně na obrovskou bouři, která jejich lodí pohazovala jako míčkem. Drželi se, jak se dalo, ale námořnicí mizeli ve vlnách jeden za druhým.

Tři dny předtím zabloudili ve velké mlze. Mysleli si, že jedou správně. Vždy vpřed. Když z ní vyjeli, zjistili, že jsou na širém moři. Pobřeží, které po celou dobu sledovali, zmizelo. Museli čekat na hvězdy, které by je navedly do bezpečného přístavu a zatímco on s kapitánem propočítávali polohu, námořnicí se modlili k dobré paní mořských proudů Jadin, aby je dovedla k rodinám. Když dopočítali, přihnala se bouře, jakou nikdy nezažili. Je zázrak, že loď se nepotopila při prvním blesku, nerozlomila při první vlně, která je zalila.

Buď žije, nebo je mrtvým stejně jako jeho druhové. Otočí hlavu do světla a jeho zrak spočine na muži v křesle. Je zvláštní ve fialovém oděvu s dlouhými černými vlasy svázanými do účesu jaký nikdy neviděl. Snědé rysy vytvářejí znepokojivý dojem. Je silný. Zavře oči. Je unavený.

„Vstávej!“

„Zoere, co je?“ odežene ho. „Půjdu!“ když mu dojde, že chce zařvat. Vstane, podívá se na hosta ve své posteli. Usměje se. Je živý. Přikryje ho a odejde. Tiše zavře dveře. „Tak co je?“

„Jdeme na loď. Může se přihnat další bouřka a smete ji do vln moře. To já nechci.“

„A já myslel, že chceš jídlo.“

„Kdepak. Jdeme. Jsem zvědavý, co tam najedeme.“

„Máme tu hosta, nemůžeme ho opustit. Nebuď takový. Au!“ zařve sám, když se mu Zoer ostrými zoubky zakousne do stehna. „Ty, ty…“

„Já vím?“ samolibě se uculí. „Jdeme. Host počká, zatímco loď ne.“ Vycení zoubky. „Mám to zopakovat?“

„Ne!“ Nakoukne do pokoje, ale zdá se, že je všechno v pořádku a cizinec se neprobudil. Vykročí z domu, držíc se za stehno a zároveň ho uklidňuje. Zoer vedle něj spokojeně jde mávajíc svým dlouhým bílým ocasem. Kráčí pyšně k lodi. „Je krásná!“

„Jo?“ zabručí. „Kde jsi nechal oči? Je to vrak!“

„A co? Je po dlouhé době jediné co vidím – kromě tebe. Víš, jak je to unavující se dívat pořád na stejné?“ švihne ocasem. „Povol mi na ní vstup!“ zavrčí. Eamon natáhne ruku a odstraní neviditelnou bariéru.

„Tak si běž, já si zatím zdřímnu!“

„Pořád spát, ty lenochu. Trochu živostí do lenošení.“

„Ty máš co říkat, celou nos jsi prospal!“

„Pche!“ Eamon Zoerovi mu pomůže se vznést na palubu. Začne šmejdit po drahocennostech. Je nadšen, že může dělat něco jiného. Zastaví se. Už to má! Eamon mu z toho vytvoří velkou hračku, kde si bude moci nabrousit drápky, prolézat a těšit se. Proč ho to jenom nenapadlo dřív? Seskočí a přiloudá se k Eamonovi.

„Tak co?“ otevře jedno oko. „Našel jsi něco?“

„Nic. Víš, co mě napadlo?“

Nic dobrého to nebude. „Co?“

Zoer se k němu přitiskne. „Napadlo mě, že z toho by byl vhodný hrad.“

„Cože?! Odmítám!“

„Nech mě domluvit. Hračka pro mě! Jako tvůj společník potřebuji zábavu. Ty máš magii, ale co já? Nic, jen tu sedím, spím, jím a občas se podívám po nějaké rostlině, která mě vůbec nezajímá. Jen se podívej na mé drápky. Potřebuji péči i moje pružné krásné tělo! Uděláš to, že?“

„To ti nestačí zahrady? Labyrint, který pořád měním, protože ho znáš zpaměti? Můstky? Bystřiny? Překážky? Co bys chtěl víc? Nic nebude. Jen si vzpomeň na své příbuzné! Odcházím. Bylo tam něco?“

„Ne!“ vyštěkne. Stejně nakonec bude po jeho. Mohl by šplhat po stěžni nahoru, kde by měl krásný výhled, procházel by se po palubách. Udělá to.

„Hej a co ji spoutat?!“

„Už je!“ mávne rukou. Jde do domu. Měl by připravit nějaké jídlo. Opět ryba. Zasteskne se mu po různých chutích. Doma připraví rybu, květiny, o kterých raději nepřemýšlí, k čemu byly. Tlusté stonky jako přílohu a drobné kvítka jako ozdobu. Aspoň mají nějakou chuť. Kořeny jednoho stromu, který pěstuje jen kvůli pikantní chuti. Rád by, kdyby Rikia s Dartem poslali mu nějakou pečínku, ale oni to považuji za zbytečnost a mrháním sil.

Připraví dvě porce. Jednu pro sebe, druhou pro Zoera, kterou položí na stůl. Usedne, vezme příbor do ruky, když zaslechne pád. Žvýká a přemýšlí, co zas Zoer rozbil. Počkat! Vyskočí, až povalí židli. Není tu sám. Úplně zapomněl, že má hosta. Vynadá si.

„Stalo se něco?“ postava sedí na lůžku, předkloněna, takže ji není vidět do obličeje.

„Kde to jsem?“ zaskřehotá postava.

„Traalský ostrov na samém konci nám známého i neznámého světa. Jsem tu vládcem a se mnou je malá otravná šelma jménem Zoer. Vítej, pane. A ty jsi kdo?“

Muž zvedne oči a podívá se na svého zachránce. Nikdy tak krásného muže neviděl. „Ramon de Traves, pane. Prosím, co ostatní? Zachránili se? Co loď? Prosím!“ Podle výrazu v tváři poznává pravdu. Nezachránili se. Nikdo, jen on sám.

„Proč?!“

 Eamon se na něj soucitně podívá. Kéž by některé věci věděl. Nikdo nemá tu moc vidět do budoucnosti. Možná Dart… kdo ví.

Spoutané zahrady - 4