Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

7.

Spoutané zahrady

Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…

Eamon prudce otevře oči. Odsune ruku, která spočívá mu na hrudi. S láskou se podívá na Ramona, ale vzápětí se zamračí. Cítí to. Řekl by, že i Zoer to musí cítit. Vymaní se ze sladké náruče, políbí na rty. Rychle se obleče.

Před dveřmi už stojí Zoer.

„Je čas.“

„Ano.“

„Byl bych rád, kdybys Dra´llla konečně zabil.

„Já taky, ale nejde to.“

Vyjdou ven před dům. Od té doby, co k nim přibyl Ramon, změnil se. Do oken udělal záclony jemné jako dech. Na podlaze jsou různé koberečky, které zlomyslný Zoer rád přesouvá a krabatí, ale oni se na něj nezlobí. I v truhlách je více oblečení.

Jednoho dne v zrcadle v granátovém rámu představil Rikii a Dartovi svého druha. Byli velmi potěšení, že si někoho našli. Netušil, že jim to dělalo starosti. 

Horší byly zvěstí, které mu řekli. Z jihu přichází temnota, mořští mágové, kteří plují ze severu, vypráví o podivných úkazech. Nekromanti vypráví o šílených šepotech, které je provází při komunikací s mrtvými. Někdo je velmi rozzlobený a nikdo neví jak. Vědí jenom jedno.

Není to zaměřeno na Červené Alastralské věže. Země okolo věží jsou protkány klidem, jako by se nic nedělo. A nikdo neví proč. I přes klid se připravují, protože to, co přichází, může zasáhnout i je.

„Vidíš tam!“ ukáže rukou směrem k šedým barvám.

„Není to mlha?“ ale dobře, ví, že se Eamon nemýlí.

Ten zvedne oči k zapadajícímu slunci. „Není,“ Zašeptá. „Kéž by byla. Bojí se o svůj život, protože mohl by ztratit to, co našel.

„Soustřeď se. Musíš bojovat.“

„Jsem unavený.“

Zoer švihne ocasem. Dosluhuje. I tak je zázrak, že tu ještě je. Udělá krok, vycení zuby. On bude bojovat.

„Utíkej!“ zašeptá Eamon. Nadechne se, napřáhne ruce. Svět se zachvěje a objeví se pestrobarevné nitě. Dostane strach, co když rozplete svět? Barvy zmizí. Ví, že oheň na něj nepůsobí. Usměje se.

„Ledové jezero!“ Moře se potáhne škraloupem ledu. Eamon dobře ví, že veškerý život před Dra´lllem utíká. Není v něm nic, co by mohl zničit, kromě nádherných stromů.

„Co kdybys přestal?!“ zaskučí naprosto nevhodně Dra´lll. „Co kdybychom si popovídali?“

„Zbláznil se?“ poznamená tiše Zoer.

„Nemyslím. Je na tom stejně jako já. Sedí tam… podívej se!“ Ledové moře se rozbouří a k nim zavane vůně krve. Něco zranili, Dra´llla? Před nimi se objeví paní smyslností – paní Jara.

„Ty zmetku!“ zasyčí Eamon. Z jeho rukou vyklouznou provazce blesku. Ještě a ještě. Jenom se mu směje, připomíná mu celou jeho patálii. Kdyby tehdy nepodlehl svodům a našeptáváním i své pýše, mohl žít ve věžích. Pravda nepotkal by nikdy Ramona.

Zoer vedle něj skoro netečně sedí. Musí ho hlídat, aby neprošel Proměnou.

„Nejsem krásná? Pusť mě! Dostaneš vše, po čem opravdový muž touží!“ Dra´lll zasyčí vzteky, promění se zpět na démona a z pařátů, vytryskne oheň.

Eamon v poslední chvíli vytvoří bariéru, ale nechá ji zrušit, protože by ho zdržela. Ještě trochu ho olízne plamen. Později se vyléčí. Ze špiček prstů vystřelí ledové rampouchy. Ví, že jedinou skutečnou sílou je útočit. Znovu a znovu. V mysli vyvolává pavouky i ryby, které na něj bez efektu útočí, ale zdržují ho. Na čele se mu perlí pot, ale on dál zkouší všechna možná kouzla. Co si vzpomíná, posledně ho tím udolal. Snad i tentokrát bude mít štěstí. Cokoliv. Ví, že stejně nakonec bude muset použít krvavou magii.

Udiveně sleduje, že slábne. Jak to?

„To koukáš co?“ ozve se z moře šílený smích a Dra´lll se hne směrem k ostrovu. Eamon cítí, jak pečeť je namáhána. Zlatý medailon kolem krku se bouří. „Malá příprava, chápeš? Tentokrát mě neudoláš svými nicotnými útoky. Nebýt toho, že mi pečeť svazuje část síly, nikdy bys mě nepřemohl!“ Vítězoslavný smích nesoucí se hladinou i nebem.

„Eamone! Dělej něco!“

„Nevím co!“ zasyčí.

„Eamone!“ Eamon se otočí stejně, jako zpozorní Dra´lll. Zašklebí se. Pečeť skoro povolí, ale ví, že musí získat víc magie. Ten druhý mu dá, co potřebuje. Trochu síly, i když necítí z něj magii. Ale magie je požitek, nedodává mu energii… To jídlo…

Ramon stojí na zápraží udiveně hledí na temné moře. Je mu zima. Najednou uvidí obrovský pařát, který se k němu přibližuje. Ztuhle na něj zírá. V očích uvědomění svého konce. Nehybně čeká…

Eamon zaskučí. Sebere moře, i když je to jeho nejslabší kouzlo. Zalije Dra´llla mořskou vodou od hlavy k patě. Dra´lll zaskučí, protože to nečekal. Sykot a zvedne se kouř. Vzteky se oklepe.

„Utíkej!“ zvolá na Ramona. V mysli vytvoří nůž, rozřízne předloktí. Dívá se do šokovaných Ramonových očí.

Zaklíná svoji krev. Zoer k němu přistoupí a připojí svou krev k Eamonovi.

Ramon ohromeně na něj hledí. Cítí nebezpečí. Má strach. Z toho démona, ze sebe, ale hlavně ze Eamona. Vypadá jinak. Vážný, hrozný s krví, která černá, houstne, něco se vytváří. Něco děsivého zakázaného. Bojí se, že ho ztratí. Nechci to!

„Hej! To je proti pravidlům!“ ale to už se Černá apokalypsa zvedá, tančí svůj chtivý tanec. Eamon ji usměrňuje. Hodí ji. Zásah, protože díky pečeti se nemůže pohnout. Temnota obaluje temnotu. Živí se jí.

„U všech démonů! Ty nestvůro!“ vykřikne Dra´lll. V očích se mu zableskne a z posledních sil vypustí jed.

Ramon se předkloní, chytí se za krk a kašle. Klesne na kolena. V očích děs. Eamon se k němu plazí. „Musím!“ Zoer ho za oblečení tahá k Ramonovi. Je to blázen, mysli si. Ohlédne se po démonovi. Zmizel. Pečeť se na chvilku zableskne jemnou fialovou energii a opět je klid. Měsíc zalije ostrov průzračně smetanovým světlem a objeví se hvězdy.

„Ramone, promiň,“ zašeptá. Zavře oči. Zoer zděšeně na to hledí. To nemůže. To nejde!“ otočí se a vběhne do zahrad. Eamon je za hranici proměny. Může jedině zemřít. Rychle najde zrcadlo. Dotkne se ho.

„Rikie! Rikie!“ volá úzkostlivě. „No tak nechrápej! Vstávej!“

„Zoere?“ v zrcadle se objeví polonahá starší čarodějka. Za ní stojí zamračený Ré. „Co se děje?“

„Dra´lll. Eamon je v bezvědomí. Nemám léčivou moc. Musíš pomoci. Ramon je otráven. Pomoz!“ rozčileně švihá ocasem, dlouhé uši se chvějí.

„Dobře.“ Na chvilku zmizí. „Ré, pomoz mi!“

I on zmizí.

Po dobrých pěti minutách, kdy Zoer se točí nervozitou do kolečka, se něco ozve. Konečně, vydechne úlevou, když se v ploše zrcadla objeví Rikie. Zaslechne. Je tu Dart?

„Ano.“ Zableskne se a před něj vypadnou dvě lahvičky.

„Ta žlutá je protijed. Bude fungovat na cokoliv. Ta druhá – vylij ji na Eamona. Pomůže mu. Nový lék v případě války…,“ zaslechne z dálky, ale je mu to jedno.

Zoer se dál neptá, popadne žlutou lahvičku a běží. Potom přinese druhou. Jak ji mám otevřít? Zadumá se a nakonec ji jemně rozbije o roh lavice. Donese ji k Eamonovi. S potěšením sleduje, jak ho obklopí jemná modravá záře. Teď Ramon. Opět ji rozbije. Má to vypít, ale jak ho vzpamatovat?

Vždy to chtěl udělat. Vytáhne dráp a sekne přímo do obličeje. Ramon sebou trhne, v očích se objeví mimoděk slzy. Otočí se k němu.

„Vypij. Hned!“ přikáže mu a natáhne packu k lahvičce. Ramon pomalu se k ní natáhne.

„Nemohu.“

„U Dra´lllovy pleše! Vychlastej to!“ zaječí. „Nebo tě seknu!“ vysune všechny drápy. Zazubí se.

Ramon popadne lahvičku a vypije jí. Zahrčí. Zoer k němu přijde. „Snad nezemřel.“

„Zoere, Dra´lll?“

„Zmizel. Musíš ho zabít.“

Eamon se pracně posadí. „Vím.“ V tom si vzpomene na Ramona. Polije ho děs. Zemřel? Všimne si lahviček.

„Rikie. Nový lék. Boj. Uzdraví se?“ Zoer si dělá starosti. Eamon pomalu natáhne ruku a dotkne se svého druha. Žije. Uklidní se. Cítí jeho nit. Vybaví si barvy. Je tu. Modrofialová s příměsí zelené, což u něj není dobré, protože představuje jed. Vzpamatuje se.

Opře se o sloupek verandy. Musí pryč. Nesmí ho opět vystavit té hrůze. Dobře si všiml, jak se bál Dra´llla, ale hlavně jeho. Ale nejen to. Co kdyby ho démon zabil? Co by udělal? Mít další život na svědomí? Neokáže ho ochránit. Zoer je smířen se smrtí.

„Nelíbí se mi tvé myšlenky,“ prohodí Zoer. Dá si hlavu do klína. Nad čelem mu trochu srst zešedivěla. Oba vědí, co to znamená. Oba dva se s tím smiřují, ale je to příliš těžké.

„Na co myslím?“

„Udělat hloupost.“

Eamon ho pohladí. „Je hotová. Nesnesu, kdyby se mu něco stalo. Příliš ho miluji na to, abych viděl jeho smrt. Neodkážu ho ochránit.“

„Dokážeš.“

„Nebýt dneska tebe, zemřu sám.“ Hořce se začne smát. Rukou vjede do Ramonových vlasů. Zotavuje se. Přitiskne se k němu.  Odešle ho pryč. Mezi tím najde způsob, jak Dra´llla zabít. Vrátí se pro něj a budou spolu žít. Volně v míru, beze strachu, že by ho někdo zabil. Prodlouží mu život, jak to jenom půjde. Políbí ho na chladné rty. Cítí, že stále bojuje s jedem ve svém těle.

Vstane. Jde směrem k lodi, která se pohupuje na moři. Je daleko menší, než ta původní. Na přídi se skví ženská soška. Malá víla. Vedle něj jde pomalu Zoer. Nechápe Eamonovo rozhodnutí. Vždyť jsou spolu svázání. Oba souhlasili se svazkem. Kdyby tady byla Rikie, rozmluvila by mu to. Je bezmocný.

Eamon si ji uvědomuje. Otočí se od ní a zamíří do domu. Cítí, že lék, který mu podal Zoer začíná přestávat působit, ale vyléčil to nejhorší.

Lék do bitev. Připravují se. Dlouho s nimi nemluvil. Své štěstí nalezl na pustém ostrově. Už neměl potřebu je tak často volat. Vezme do náruče Ramona a přenese ho do společné ložnice. V druhé si udělali malou oázu klidu, kde odpočívají. Ulehne vedle něj, mysl na pokraji vědomí a hlídání, zda se Dra´lll neobjeví. Drží Ramonovu ruku ve své. Zpod víček ve snu vyklouznou zrádné slzy.

Ramon se otočí. Jsou na malé víle. Usměje se, natáhne ruku, ale nikdo tu není. Přetočí se. Pohupování je výrazné, nemýlí se. Voní to tu soli a mořem.

„Eamone!“ zvolá. Protáhne se. Vzpomene si na bitvu, kterou viděl. Démon byl strašný, alel krásný. Jako zlo. Tohle je zlo, ne ty čarodějnice, které jsou popravovány. Hořce se usměje, když si vzpomene na Eamona.

Nechápala, jak mohl dlouho váhat. Jako by ho teď obklopovalo samotné štěstí. Vyhříval se v jeho lásce. Už zapomněl, jak jeho snoubenka vyhlíží. Stále víc a víc ho miloval.  

„Eamone!“ zavolá. Zřejmě pro něj přichystal další překvapení. Výlet na širé moře. Nádhera. Nahý vstane z lůžka. Zívne. Má pocit, že spal sto let. Zamračí se, když si vzpomene na boj. Bude mu muset hodně vysvětlovat. Vyjde z kajuty. Na palubě se rozhlíží po svém druhovi. Přepadne ho špatné tušení. Přeběhne k zábradlí. Voda víc nic. Loď pomalu, ale jistě klouže po vlnách do neznáma.

„Eamone!“ zvolá úzkostlivě. Začne prohledávat loď. Se stále větší jistotou zjišťuje, že je tu sám. Eamon ho posadil na loď a nechal ho jít.

Tak jak žádal a toužil, když ztroskotal.

Opustil ho. „Proč?! Proč, Eamone?!“ Apaticky se posadí na palubu. Kolébá se. Neví, co dělat. Opustil ho. Po všech slovíčkách lásky ho opustil. Jede neznámo kam. Měl vědět, že to tak dopadne. Nejdřív ho svede sladkými řečičkami o tom, jak je jedinečný a potom ho odhodí jako nepotřebnou věc. Vstane, protože nastupuje noc a jemu je zima. Přejde do kajuty. O loď se nestará. Jen ať si klidně ztroskotá a on se utopí. Nechce se mu nic. Zavře dveře, rozhlédne se po bohatě vybavené kajutě. Dělali ji spolu. On navrhoval a Eamon splnil každý jeho rozmar. Koberec na podlaze, velká postel, židle vhodná pro milování i obrovské zrcadlo. Přistoupí k němu, když si všimne stolu. Něco tam leží. Přistoupí k němu a smete to na zem.

Praští pěstí do stolu. „Ty… ty…“ vrhne se po kusu papíru.

Má lásko,

Nemohu tak dál. Viděl jsem v tvých očích zděšení, hrůzu nad démonem, ale nevadilo by mi to jako tvoje zděšení nade mnou. Nechci vidět v tvých očích děs. Chtěl bych ti vysvětlit vše, ale jsem zbabělec. Posílám tě pryč. Asi se ptáš proč?

To se tedy ptám. Zděšení? Hrůzu. Jo cítil to, ale nejvíc z toho, že Eamon může být mrtvý. Nepoznal to? Když viděl, jak bojuje proto něčemu, co je třikrát tak velké? Bál se o něj. Bál se, že už ho nikdy neuvidí. Je to Hlupák. Zoer měl pravdu.

Neodkážu tě ochránit. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo. V této chvílí jsem oslabený. Až zjistím, jak ho porazit, přijdu si pro tebe. Slibují.

Jestliže mě někdy chceš vidět, prosím napij se z té modré lahvičky. Pokud ne…

Nech tě, doprovází přízeň bohů

Eamon.

„Eamone, ty Dra´lllovo lejno! Já tě zabiju, až se objevíš!“ Vzteky odhodí pergamen na podlahu. Vydá se k truhle. Otevře ji. Vyndá opatrně dvě modré lahvičky. Pil to na ostrově. Jedna kapka denně. Bude to užívat, protože až ho dostane do rukou, nikdo ho nepozná. Ten uvidí, co je to Ramonova pomsta. Rozhodovat za něj. Je blázen nebo co?

Už chce zavřít truhlu, když ho upoutá látka. Odhrne ji. Látky, koberec nesmírných krás, perly. Náhrdelní, drobné ozdoby. Papírek. Zvědavě ho přečte.

Za loď, za náklad. Prosím buď šťastný. Dávej na sebe pozor. Malá víla tě zavede do tvého rodného města. E

Je z něj boháč. Jen jedna perla ho udělá nejbohatšího kupce ve městě, ale k čemu mu to je, když tu nebude? Co si o sobě myslí? Že je bůh? Ukáže mu. Bude žít. A jestli se neobjeví, přijde za ním. Ne… začne se smát. Má plán. Vezme oblečení z další truhly. Uklidněný se postaví na příď. Dívá se kupředu. Malá víla je určitě očarovaná. Bude ho chránit. Doveze ho tam kam má přikázáno.

V noci zajde do kuchyně. Prohlédne si sklad. Je zásobený. Uvaří si večeři. Jeho sluhové by se divili, co se naučil. Připomene si, že jede domu, po kterém vůbec netouží. Magie ho dostala na kolena. Jeho domovem se staly čarokrásné zahrady, kamenný dům, v kterém je chladno. Procházky po břehu, když měsíc je zalévá mdlým světlem. Potápění v moři v pestrobarevném reji mořského světa.

Smích.

Milování.

Objetí.

To doma nemá. Není to už jeho domov, ale je dobře, že tam jede. Vyřídí své záležitostí. Hlavně s Ladie. Jak vlastně vypadá? Nemůže si vzpomenout. Za to vidí čarovné černé oči s havraními vlasy. Jsou hebčí než lístky květin.  Touží být zpátky v jeho náručí. Co na tom, že zemře? Být s ním. Slyšet jeho hlas. Jeho úvahy o světech, o barvách.

Usmívá se, když jde si lehnout. Nejraději by cestu prospal.

Zdá se mu opět sen.

Sluneční světlo zalévá pokoj. Leží pod průsvitným baldachýnem. Je doba odpočinku, kdy všichni odpočívají, protože jsou velká vedra. I on šel si odpočinout. Svlékl se a vklouzl do chladivého damašku. Nespí, jen leží. Vzrušeně, očekávané. Ví na co, i když chápe, že je nesmysl čekat na nočního návštěvníka, když je žhavé poledne.

„Ty?!“ zvolá, když na něj padne stín a závěs se pohne. „Zbláznil ses?“ tlumeně zašeptá.

„Jsem blázen. Do tebe.“

„Nemáš loupit? Zabíjet, znásilňovat panny?“

Návštěvník pokrčí rameny. „Jsem bohatý. Nemusím. Proč panny a ne panice? Chceš se mě zbavit? Myslím, že nezbavíš. Jedině, že bys odjel se mnou.“

„Ne… Co to děláš?“ když ho vidí svlékat. Kalhoty spadnou na zem a proti němu trčí pyšně zvednutý úd.

„Co bych měl dělat? Je doba odpočinku. Buď odpočíváš, nebo se miluješ. Budeme dělat to druhé.“ Odhrne pokrývku, polaská černýma očima krásu nahého těla.

Mladík, chce mu vytrhnout pokrývku, ale pirát ji drží pevně. Radostně se usmívá. Mladík ji nakonec pustí, až pirát zavrávorá. Vyzývavě se protáhne, ruce pustošivě přejedou tělo.

„Chceš si hrát?“ lehne si k němu a políbí.

Smích. „Možná.“ Pirát, který se drze vkradl za slunečního dne, políbí ho, sklouzne níž a drze mu roztáhne nohy.

„Takhle tě miluji,“ zamumlá a vezme do úst jeho úd. Mladík sevře pokrývku mezi prsty. Proč mu nemohu odolat, myslí si, když zvedá nohy, aby se k němu dostal. Když do něj pronikne, jenom si ho ještě víc přitáhne a zesílí stisk.

„Nádherný, můj miláček.“

Mladík přijímá jeho vpády do sebe. Tolik po tom touží, ale poddávat se mu nebude. Vyklouzne z něj a on zakňourá na protest. Pirát se potěšeně usměje. Vezme ho opět do úst a pohltí ho svým uměním. Mladík slabě sténá, až nakonec s výkřikem, který je ztlumený velkou snědou rukou, vyvrcholí. Malátně leží. Je mu dobře. Připadá si jako hadrová panenka. Pirát ho políbí a otočí. Podloží mu pod břicho a boky velkou poduškou. Aniž zaváhá, vklouzne do něj. Pomalu do něj zajíždí. Když cítí, že bude, vytáhne ho a nechá semeno dopadat na bělostné tělo. Políbí ho na záda.

Položí se vedle něj. Miluje ho a jen ho štve, že nechce slyšet o tom, že by s ním odjel. Nechápe proč.

„Budeš se mít jako v ráji.“

„Já jsem v ráji,“ zamumlá mladík. Přetočí se. „Proč to chceš měnit?“

Pirát si povzdechne. Opět odmítnut. Jednou ho unese.

„Teď už běž. Budu muset jít.“ Pirát se neochotně zvedne. Na polštář upustí nádhernou perlu.

„Platba za mé služby?“

Polibek. „Dar, abys věděl, že nikdo na tebe nemá nárok. Nos ji.“ Ještě jednou ho políbí. Zastaví se. „Kdyby na tebe někdo sáhnul, zabiju ho. Rozumíš?“ mladík se za ním dívá. Chápe až moc dokonale, ale proč by měnil něco, co mu vyhovuje.

„Ramone, čekáme na tebe!“

„Hned to bude, otče.“ Vstane. Perlu si schová do kapsy. Zítra zajde za nejlepším zlatníkem, aby si nechal udělat prsten. Bude ho nosit. Vstane s rozjitřeným tělem. Jak by chtěl, aby se zdržel déle…

„Ty mizero?“ zašeptá ve spánku Ramon. Přetočí se na druhou stranu. Kajutou se nese slabé oddechování, na rtech spáče je nedočkavý a spokojený úsměv.

Každou noc se mu zdá o návštěvách černovlasého a černookého piráta. Miluji se stále divočeji. Bojí se, že to otec zjistí. Prsten s perlou nosí na prstě. V pirátových očích se vždy zablýskne, když ho políbí na hřbet ruky, když se loučí.

„Jsi jen můj, pamatuj si.“

„Jak bych mohl zapomenout?“

Jednoho dne uvidí rodné věže. Proti slunečnímu ostrovu se mu to zdá jako temnota. Povzdechne si. Všimne si rozruchu, který vzbudil svým příjezdem. Jak dlouho jsem byl na moři? Najdu přátelé, svoji rodinu? Najdu vůbec někoho, kdo mě pozná? Stojí ještě můj dům? Zakotví.

Blíží se k němu loďka.

„Hola, kdo je to?“

„Ramon de Traves.“

Ochranné znamení. „Ty žiješ?“

„Jo a tohle je Malá Víla. Chci domu nebo mi odepřete vstup do mého města? Má pocit, že jednoho poznává. Je starší, ale je to on. Lavre de Tramon. Určitě je to on.

„Poznávám ho. Co se stalo?“

„Dlouhá historie. Jsem rád, že jsem se vrátil. Tak co mohu na břeh?“ usmívá se, ale je mu těžko. Takhle si návrat domu nepředstavoval. Vlastně to není jeho dům.

„Samozřejmě. Přirazíme k bokům lodě.“ Ramon se nalodí s váčkem perel v kapse. Už předem si připravil, co řekne městské radě, protože určitě bude k ní uveden. To je jisté. Jen, aby ho nepodezřívali z magie. Pak by byl konec. Něco se v něm sevře, když se Blíží k městu. Proč je to tu tak pochmurné? Nikde nevidí si hrát děti.

„Co se tu stalo? Je to tu jak po vymření.“

„Byl jsi dlouho pryč, Ramone de Traves. Mnoho od tvého odjezdu se změnilo, ale hlavně čarodějnice se probudily. Zlé síly na nás útočí. Modlíme se, ale bůh nás zřejmě opustil. Proto jsme byli tvým příjezdem tak překvapení.“

„Čarodějnice jsou zlé. Musí se vymýtit.“ Zajímalo by ho, zda sem přišli mágové, aby hledali mladé čaroděje.

„Rádi tvá slova slyšíme. Ale pojď. Musíš nám říct, co se s tebou stalo.“

„Mě taky zajímá. Co můj dům? Obchod?“ Všimne si, že Lavre je nějak zamlklý. Má vůbec kam se vrátit? Uvidí. Rozhlíží se po městě. Zdá se mu opravdu tak špatné? Nebo je to jinak? Byl zvyklý na to? Neviděl to? Jak to je?

„Co je nového ve městě?“ optá se.

„Jak říkám nejhorší jsou čarodějnice. Potom tvůj přítel z dětství…“

„Drave de Trast?“

„Ano. Oženil se a už má dvě děti. Byl jsi dlouho pryč.“

„Ano. Vpadli jsme do mlhy, která nás zavedla hluboko na moře. S kapitánem jsme propočítávali polohu. Nikde nebyl vidět kousek pobřeží. Měli jsme strach, ale bohatý náklad. V noci, kdy jsme čekali na Směrovku, přišla bouře. Všichni jsou mrtví.“

„Hrozné. Pojď dál.“ Vede ho dovnitř. Velké dveře se znakem města – kotvy – se zavřou. Ramon málem zpanikaří, ale jde dál. Dobře si pamatuje sál, kde se scházeli představitelé města. Jednou by tam i on zasedl. Uvědomí si šero a taky to, že mu to nedělá dobře. Příliš si zvykl na světlo. Znejistí. Pokyne strážím přede dveřmi. Otevřou se a on vejde dovnitř. Jsou tu všichni.

Skloní hlavu a čeká na výzvu.

„Vítej, Ramone de Traves. Jsme rádi, že žijeme. Omlouváme se, za chování, ale musíme zjistit, zda nejsi nakažen.“

„Cože? Nechápu.“

„Jednej!“ Ramon si uvědomí stráže s napřaženými meči i halapartnami. Nechápe, co se tu děje, ale určitě to má co dělat s čarodějnicemi o kterých povídal Lavre. Zbláznili se? Musí jednat chytře. Čeká, s čím vyjde. Slova modlitby. Přidá se. Už je to dávno, co ji říkal, ale její slova jsou v něm vyrytá dlouhými roky opakování.

Pokropení a on poklekne. Očekává ortel.

„Skvělé. Zanedlouho uvidíš sám, o čem jsem mluvil. Město je zaplaveno divnými hlasy, které přicházejí odnikud.“

„To je mi líto. Jsem zděšený. Jak jsem povídal Lavrovi, mlha nás zahnala na širé moře. Potom bouře a já jediný jsem přežil. Moře mě se zbytky lodě vyplivlo na ostrov. Byli tam jenom prostí lidé, ale pomohli mi opravit loď. Zůstalo jenom jméno Malá víla. Nemohu říct, jak dlouho jsem byl pryč.“

„Pět let Ramone.“

Myslel jsem, že déle. Několik let po boku Eamona.

„To je děsné. Co Ladie?“ otočí se na otcova přítele. Ten povstane.

„Je mi líto, ale… každý si myslel, že jsi mrtvý. Čekala na tebe. Nechtěl slyšet o nikom jiném, ale nakonec se provdala za Lavreho de Tramon. Čeká dítě, prosím…“

„V pořádku. Je šťastná?“

„Ano.“

„A můj obchod? Dům?“

„Tvoje sestra ho prodala, obchod přešel na jejího manžela.“

„Takže nemám nic.“ Všichni rozpačitě uhýbají očima. „Věděl jsem to. Byl jsem bláhový, že jsem snil o domovu.“ Domov – slunečný ostrov s osobou, kterou má rád víc než slova. Nepotřebuje jiný.

„Můžeme tě zaměstnat na úřadě.“

„Ne děkuji. Poradím si. Jen jestli by mi mohl někdo půjčit něco do začátku.“

„Chápej nás. Doba je zlá. Obchody jdou špatně. Sami nemám dost, natož abychom půjčovali.“

Ramon zvedne ruku. „Rozumím. Nemusíte už nic říkat.“ Potřebuje mít nějaké místo, kde bude spát… Malá víla je plně vybavena. Usměje se. „Myslím, že budu bydlet na Malé víle. Opět začnu putovat od města k městu. Jak se to dělalo dřív.“

„Jsi statečný.“

„Děkuji za vřelé přivítání,“ řekne ironicky. „Půjdu.“ Rada povstane a Ramon vyjde ven.

„Sebralo ho to.“

„Ano. Kdo by chtěl se plavit od města k městu? V jeho věku.“

„Vypadá dobře.“

„Je dobře, že je pryč. Nevěřím mu.“

„Ano.“

Ramon vyjde ven. Ucítí zápach města. Kanály, špína. Vzpomene si na zahrady. Projde to tu a potom se vrátí na loď. Určitě někoho najde, kdo ho na ní doveze. Ale nejdřív zajde za Starkim. Má pod palcem veškerý směnný pochyb peněz. Od radnice stočí se doprava. Po chvilce dorazí k malému nenápadnému domu. Zabuší. Malý, ale dobře chráněný, když vyjde stráž.

Pokyne mu. Schýlí hlavu a vejde dovnitř. Jde za hromotlukem.

„Vítej, Ramone. Slyšel jsem, že už jsi zpět. Chceš půjčit peníze?“

„A půjčíš mi?“

„Na rozdíl od těch ustrašených bab, ano. Jsi spolehlivý. Spolehlivější dokonce než tvůj otec, ale chci smlouvu na Malou vílu.“

„Díky Starki, ale nebudu potřebovat. Chci peníze a dám ti toto.“ Položí na stůl dokonalou perlu.

„Oh!“ vezme perlu. „To je bohatství. Našel jsi je na ostrově?“

„Ano, ale nikomu to neříkej. Pokud se mi povede tam vrátit, budeme z toho těžit oba.“

„Máš toho víc?“

Ramon neodolá se pochlubit a vytáhne náhrdelník z modrých perel, který dostal pro Ladie. „Měl to být zásnubní dar pro Ladie.“

„Ta hloupá husa nečekala ani dva roky. Vdala se hned, jak to šlo.“

„Já to vím. Nic, tak dáš peníze?“ Náhrdelník schová do kapsy. Předstírá, že si nevšiml chtivého Starkiho pohledu. 

„Tady!“ na stůl dopadne těžký měšec.

„Je to málo, ale tentokrát beru. Měj se.“ Vyjde ven. Čeká na klapnutí dveří. Usměje se. Připraví se a začne utíkat. Nikdo nezná město jako on. Po chvilce zjistí, že nikdo za ním nejde. Určitě si ještě počíhá na břehu nebo na lodi. Je mu to jedno. V pekařství nakoupí spoustu dobrot. Začne procházet městem a utrácet. Lidi kroutí hlavou. Uzené, mouka, nakládané ryby. Jemné předměty, látky, i rostliny. Posílá to do přístavu. Peněz má dost.

Na náměstí se večer posadí ke kašně. Ulamuje si kousky domácího chleba. Je výborný. K tomu sýr. Nakoupil spoustu sýra. Eamon ho určitě má rád a Zoer si zpestří trochu jídelníček.

„Tady jsi. Nakupuješ. Získal jsi úvěr u Starkiho?“ vedle Ramona se posadí vysoká buclatá žena.

„Ladie, zdravím. Jak se ti vede?“

„Dobře. Mám domov, dcer a syna a hodného manžela. Jsem tomu ráda. Miluji ho.“

„Jsem rád. Já miluji někoho jiného. Měj se a pozdravuj Lavreho.“ Ladie za ním udiveně hledí.

„Ty nežárlíš?“

„Proč? Máš svůj život, já mám svůj. Byli jsme zasnoubení, ale před pěti lety. Starki říkal, že jsi nečekala ani dva roky.“

„Jo a co má být. Říkal jsi, že jsi mě miloval. To byla taky lež?“

Co chce? „Miloval.“

Triumfální úsměv.

„Dokud jsem nezjistil, že někoho miluji ještě víc.“

„Která to je?“

Ramon ji vytrhne z ruky rukáv. „Neznáš ji. Má černé vlasy, štíhlou postavu a hluboké černé oči. Směje se a miluje mě.“

„Tomu jako věříš?“

„Věřím.“ Protože jinak by mě neposlal pryč. Ale já bez něj nechci žít. „Měj se tu krásně.“ Odchází.

Ladie dupne nohou. Ona nejhezčí žena města a on ji opovrhuje. To nedovolí.

„Mami, mami!“ otočí se k dětem, které nechala v obchodě.

Co chtěla? Nechápe ji. V obchodě se zbraněmi si pořídil meč. Je modrý a něčím zvláštní. Neví přesně čím. Obchodník se ho viditelně rád zbavil. Na otázku, jaký je to kov, neuměl odpovědět. Možná to bude vědět Eamon.

Stejně je na něj naštvaný, že ho poslal pryč. Vytmaví mu to. Dojde k přístavu, kde ho okamžitě upoutá obrovská loď. Nikdy nic podobného neviděl. Ke břehu už  se blíží loďka s dvěma muži a námořníky. Udělá krok, když ucítí závan a uhne se.

Potěšeně se zazubí. Vytasí meč. Jen doufá, že se nerozpadne při prvním úderu. Vida ten strážce Starkiho má stejný. Meče zajiskří. Je dobrý, zafuní. Rozpřáhne se, škobrtne a svalí se. Už vidí se blížit meč.

„Dobrý den, mohu vědět, zda je to do Sinie daleko?“ Hlavní město. Odkulí se. „Jo dost. Co tam chcete?“

„Obchod.“ Něco pronese k druhému muži a Ramon zpozorní. To je stejný jazyk jaký používal, když volal Rikie a Darta.

„Rikie? Dart?“

Cizinci na sebe pohlédnou. „Ano.“

„Počkejte! Jen si to vyřídím tady s tímhle přerostlým buvolem.“ Jeden pohne rukou a hromotluk klopýtne. Svalí se. Ramon se skloní a uhodí ho jílcem do hlavy.

„Tak hotovo. Děkuji za pomoc. Umíte krásně naší řeč. Hej chlapi, naložte to a do Malé víly. Zaplatím štědře.“ Usměje se a zašeptá. „Nejsem tu moc dlouho, ale zdá se, že městem se šíří šepoty. Eamon mi povídal něco o mrtvých. Dávejte pozor a nepoužívejte magii. Vím, že můžete si přečíst mysli. Rychle najděte, co potřebujete. Já odjíždím.“

Menší muž přikývne a vloudí se do jeho hlavy. Ramon jim překazuje informace o náboženství o způsobech i toho čeho se vyvarovat.“

„Děkujeme. Budeme mít snadnější život.“

„Vy jste…?“ zaváhá. „ Druhové?“

„Ano.“

„Tady je to zakázané a trestá se to.“

„Chápeme. Pozdravuj Eamona. Byl jsem s ním v ročníku. Ley Faye. Můj druh Jarmi.“

„Pokud ho najdu. Budu. Musím jít, nebo jim to bude nápadné. Tady si vezměte peníze. Nebudu je potřebovat.“ Dá jim zbytek toho, co dostal od Starkiho.

„Ale okouzlit loď ano. Jsem mořským mágem,“ ukloní se Jarmi. Otočí se k lodi. „Eamon byl vždy šikovný na veškerou magii. Jen nic neovládá.“

„To není hřích!“ vyprskne Eamon. Proč všichni neopomenou to říct? Ví, jak ho to trápí.

Oba se rozesmějí. Pochmurným městem se to nese jako příslib něčeho nového. Jako by zavanul svěží vítr. Jarmi jemně si prozpěvuje.

„Vrátí se s vámi, odkud vyplula.“

„Děkuji. Nevím, jak poděkovat. Stejně je to náhoda, že jsme se setkali.“

„Náhody neexistují, řekl by mistr Dart. Čekali jsme na malou loď. Nashledanou. Uvidíme se v bitvě.“ Oba mu pokynou. Ramon za nimi hledí. „V jaké bitvě, co to znamená?!“

„Hej, nastupujete?“ Ramon se otočí po rodném městě. Tady jeho život skončil, když vyplul na poslední plavbu. Bude lepší, když odpluje. Jasně cítí nepřátelský pohled obyvatel. Byli sousedi přátelé, ale něco se změnilo. On? Oni? Jeho pohled na svět? Možná vše. Jeho život začíná. Nastoupí do loďky. Za sebou zaslechne zasténání. Usměje se. Má tvrdou hlavou. Blíží se Malé víle.

Doneseš mě k mé lásce?

Zamává rukou námořníkům, kteří ho sem dovezli. Pokyne velké lodi. Vsadí se, že má svého čaroděje. Je mu to jedno. Dotkne se lodi. Trhne sebou a plachty se rozvinou.

Nadšený křik z velké lodi.

Hrůza u břehu.

Jsem mimo váš dosah. Malá víla elegantně se otočí a vyrazí na dlouhou zpáteční cestu. Ramon si stoupne na příď. Bude s ní cestovat po zemích. Možná s Eamonem. Upírá pohled vpřed. Ten vzadu je za ním. Nemá tam nikoho. Sotva se ztratil, nikdo za ním nesmutnil. Snoubenka, sestra, ti všichni ho nechali odejít. Udělali dobře. Takhle by váhal s návratem. Těší se. S nastupující noci si lehne na postel. Bude se mu zdát sen? Rád by

„Přišel jsem.“

„Proč? Otec to jednou zjistí. Budeš viset na plaza Victory.“

„Je mi to jedno. Chci jen být s tebou. Miluji tě. Nevíš to snad?“ řekne mu s proniknutím do těla.

„Vím a říkám NE!“

Dám ti perly, zlato, drahokamy…“ postel se promění v jiskřivé lože a oni dva zalití sluncem a duhovými barvami se koupou uprostřed bohatství.“

„Nic pro mě neznamená.“

„Přijdeš?“ polibek na rty, svůdný úsměv. Smutek v očích.

„Možná…“ Závěs se pohne a postava se ztratí.

„Přijdeš, já to vím, moje zakázaná lásko…“

„Ramone, otevři. Někdo tam je!“

„Nikdo tu není, otče!“ Zítra pozná někoho, koho si vezme, kdo bude spát vedle něj. Nikdy ji neviděl. Bojí se toho. Usne se slzami v očích.

Jsi můj. Nikdo na tebe nemá právo.“ Mladík v bělostných pokrývkách se probudí. „Konečně.“ Ovine mu ruce kolem krku, políbí.“

„Unáším tě. Musel by mi dát celý svět, aby tě získal nazpět. Nemá ho.“

Na mladíkových rtech rozkvete úsměv. „Eamone…“

„Hm. Řekni to ještě jednou. Pro tohle jméno vyřčené tvými rozkošnými rty jsem schopný zabíjet.“

„Já vím, Eamone…“

„Únos, zašeptá do jitra. Je už několik dní na cestě mořem. Malá víla chráněná kouzlem, stvořená čarodějným uměním ho spolehlivě chrání. Zahlédne v dálce mrak a zemí. Srdce mu zabuší. Ostrov?

Nebe rozčísne blesk.

„Dra´lll!“

Eamon stojí na břehu. Osamocený. Začíná si uvědomovat, že nedodrží slovo dané Ramonovi. Bude čekat zbytečně. Možná teď leží v náručí své snoubenky. Krb hezky hoří. Miluji se na kožešině. Zatřese hlavou. Nesmí tak myslet.

„Co je?!“ zahřmí Dra´lll mohutným hlasem. „Kde je ta chlupatá příšera, co tě chránila?! Osvobodím se! Chacha! Osvobodím se.“

Zoer. Mrtvý.

„On, nauč se. On místo mě…“ poslední slova, která nechápe doteď. Myslel, že se zblázní, když se objevil Dra´lll. Je jedno, jestli projde Proměnou. Chce ho zničit. Nebo sebe?

„Óh!“ Dra´lll vypustí svoje kouzlo. „Loď. Jídlo. Tolik jídla!“ Eamon se otočí. Zbledne.

Malá víla! Ne! Proč? Má pocit, že na přídi poznává Ramona.

„Nedovolím!“ zavře oči, otevře. Barvy kolem něj se změní. Mezi nimi zářivá hnědá skvrna Malé víly. Bere nitě. Hlavně svoji. „Dám vše, i svůj život.“

Zrcadla v červených věžích se zachvěje. Jezírko jedinečného se obnoví. Všichni zvednou hlavy.

„Je to tu,“ zašeptá Dart Lieovi. „On to dokázal.“

„Co? Kdo?“

„Nevím. Uvidím. Pojď.“ Vede ho k jezírku jedinečného. Jsou tam už ostatní. Tázavě se na sebe dívají.

„Eamon.“

Rudé oči sledují zápas. S pobavením, zvědavosti a touhou.

Nikdo si ho neuvědomuje.

„Nedovolím, nedovolím,“ drmolí Eamon pořád dokola. „Musí žít. Můj život za jeho!“ vykřikne a strne. Nechápe co se děje. Nitě povolují. Snaží se je zachytit, ale nejde to. Ztrácejí se v jasném světle. Zacloní si oči. Nevidím! Zpanikaří.

„Svět Proměny. Tam, kam odcházejí duše mágů…“ šeptá. Natáhne ruku k září. Ucítí sílu, která k němu přichází. Volná energie, netvořená ničím. Z ní se tvoří podstata světa. Uchopí ji. Pulzuje v jeho rukou. Může vše a přitom nemůže nic.

„Nejvyšší magie.“ Přistupuje k němu černé zvíře. Dlouhou hřívu tahá po zemi, modré oči se blýskají. Místo kopyt lidské nohy. Vzhlédne k němu. Má pocit, že se usmívá. Přikývne.

Vypustí energii.

Pečeť i medailon prasknou. Nic už je nesvazuje.

Dra´lll zařve potěšením. Konečně volný. Konečně… nechápe nic. Chce odejít, nejde to. Zmateně se kolem sebe rozhlíží. Uvidí lesklé pouto. Chce je roztrhnout. Nejde to.

 „Co je to?!“

„On, nauč se. On místo mě…“ najednou mu to dává smysl. Úmyslně kontroluje energii. Svazuje Dra´llla, postupně ho zmenšuje. Řev, vlnobití. Koutkem mysli chrání svůj největší poklad. Malou hnědou skvrnu s jasně modrofialovou září.

Na břehu stane Dra´lll. Napřahuje pařáty. Nevěří tomu, co se s ním stalo. Nemůže to pochopit. Plácnutí přes ně. „Ostříhám ti je, když budeš zlobit.“

„Cože? Víš, kdo jsem?“

„Dra´lll – paní Jara. Teď jsi můj společník.“

„Ne!“

„Ano, Dra´llle nebo chceš umřít?“ Eamon si ho dál nevšímá a jde k lodi. Napřáhne ruku a přitáhne si hnědou skvrnu k sobě. Neví, zda bude ještě někdy vidět, protože momentálně vidí jen barevné nitě. Doufá, že ano.

Ramon seskočí na břeh. Vrávoravě k němu přiběhne. Uchopí Eamonův obličej do své. Políbí ho. Eamon skloní hlavu. V očích smutek.

„Proč?“

„Miluji tě blázínku. Nevíš to? Jak jsi mohl…“

„Tiše.“ Obejme ho. Má pocit, že se mu zrak vrací. Pomalu. Zřejmě jsou na chvilku oslepeny jasem energie. „Bude válka, víš to?“

„Ano, vím. Ley Faye a Jarmi tě pozdravuji. Pomohli mi dostat se z pekla na zem. Co se děje?“

Eamon se otočí k Dra´lllovi, který vztekle k němu štráduje. „Chudák, ale nemohl jsem jinak. Bude ho ještě potřebovat. „Na jihu se vzbouřily duše těch, které mágové mučili. Na severu mágové, kteří byli zabiti. Rozhodli se ničit. Jdou hlava nehlava. Samozřejmě jim to nedovolíme. Musíme bojovat o místo, kde mohou všichni klidně žít.“

„Pak budeme bojovat. Proč jsi ho nezabil?“

„Nech ho být. Zahrady si ho podmaní. Jsi krásnější než sluneční svit. Měl jsi na mě počkat.“

„Ne. Nikdy, protože jsem naštvaný, že jsi mě opustil.“ Odtáhne se do něj.

„Unesl jsem tě ne.“ Obejme ho. Ramon zamručí. Únos. Ach ano.

„Nech mě.“

„Nenechám. Zabiju, každého, kdo se tě dotkne…“

„Au!“ zaječí Ramon a podívá se dolu. Draˇlll spokojeně se mu zakousl do lýtka. Vyplivne nadbytečnou látku.

„Můžeš začít.“ Ukáže na démona.

„Dra´llle?!“

Ten zvedne hlavu, zaječí a utíká. Eamon za ním. Ramon se smíchem se za ním dívá. Smích, láska, našel to, tam kde by to nehledal. Vrátí si dovnitř, když si uvědomí, že nikde nevidí Zoera. Pochopí a rozesmutní.

Domov.

Příběh Ramona de Traves a Eamona končí. A tím i jejich hledání.

Konec