Strážce snů
6.
Gordon pomalu otevře oči. Uvědomí si, že je stále v nemocnici, ale jasně si pamatuje včerejší den, i Wapashiho. Je doma. Zavře oči, když dveře se tiše odsunou.
„Dobré ráno, pane Blanchette.“ Dovnitř vstoupí mladá ženy v zelenkavém overalu. „Za chvilku vás navštíví doktor Javier. Máte hlad nebo něco potřebujete?“
„Ne, děkuji.“ Ať zmizí, ale neřekne to nahlas. Ze snu si toho moc nepamatuje, ale dobře ví, že v něm byl. Pozoruje její dokonalou postavu. Je to snad taky android? Četl, že by se měli objevit i v nemocnicích. Určitě není. Nemocnice není velká, proto si nemohou dovolit tak drahý stroj.
„Tak vítejte ve světě živých.“
„Dobrý den.“
„Javier. Ten vás Wapashi je unikát. Opravdu přišel ze snu?“
Gordon mrkne po sestřičce, ale vypadá, že neposlouchá. „Ano.“
„Zajímavé. Tak ukažte ránu.“ Šikovně mu ji odváže. „Výborně. Zacelil jsem, co se dalo, ale namáhejte se co nejméně. Stále platí, že nejlépe je, aby se s tím tělo vypořádalo samo. Ten jed skoro vás dostal.“
„Jed?“ optá se udiveně.
Javier se ušklíbne. „Přesně. Nejnovější pulzní pušky co sebou nesou jedy, které dotyčného nejdřív ohromí, potom zparalyzuji na libovolnou dobu. Záleží na dávce chemikálie. Měl jste štěstí. Musím toho Wapashiho prozkoumat lépe a hlavně se vyptat na ty rostliny, co vám dál. Nebýt jich, nejspíš byste tu nebyl.“
„Pokud bude mít čas. Ahoj, Gordone,“ pozdraví ho muž v uniformě.
„Jessie! Je všechno v pořádku? Wapashi?“
Jessie se posadí do křesílka, které ho obklopí. „JO je. Akorát mi šéf vynadal. Vše je natočené na kameru, takže bys neměl svědčit. Byl to hazard, který skončil naštěstí dobře. Nenapadlo by mě, že používají jed.“
„To mě taky ne. Musím říct, bolí to.“ Dotkne se rány.
„Nebýt toho, že ten unikát ti něco podal, tak by to bylo daleko horší. Prostě naše Bezpečnost je tak akorát okrasu,“ podotkne jedovatě doktor.
„Nechci nic říkat o nemocnici, ale měl bych strach se tu léčit!“ Oba na sebe se dívají nasupeně. Gordon ničemu nechápe. V nemocnici je poprvé, doktora nikdy neviděl, ale líbí se mu, tak proč na sebe se dívají, že by jeden druhého zabil?
„Co s nimi bude?“ přeruší, je když vidí, že se chystají k dalšímu kolu. Jsou jak ježci, i když žádného neviděl. Někdy se tak dědeček vyjadřoval o babičce.
„S nimi?“
„Zbaví je jejich právo na život,“ řekne Javier místo Jessieho.
„Jo,“ hlesne Jessie. „Co jinak, jak se máš?“
„Jde to. Cítím se dobře. Myslím, že pojedu domu. Mohu, doktore?“
„Jistě, ale žádná námaha, protože tu budete coby dup.“
„Aspoň byste něco dělali!“ podotkne jedovatě Jessie.
„My děláme, na rozdíl od naší slavné Bezpečnosti, která sedí doma na zadku a jen se dívá, jak jsou občané napadení.“
Jessie zrudne. Ten darebák. „Snažíme se, nastavujeme krky za všechny. I tady, abyste měli co nejméně případů.“
Gordon v duchu zaúpí. Jsou strašní. Podívá se ven velkým oknem. Rozhodne se. Ten sen, ta touha, nemá nic společného s Wapashim. Musí se ovládnout, ale jde to vůbec? Vzpomíná si matně na cestu autem, ale dobře si vzpomíná na ráno.
„Doktore, mohu s vámi důvěrně mluvit?“
„Jistě, co potřebujete?“ optá se udiveně. Dívá se do stejných rysů, i když ne vůbec podobných Wapashiho.
„Já…“ podívá se rozpačitě na Jessieho. Ten se zvedne.
„Gordone, stále chceš být pomocným strážcem rezervace?“
„Ano. Chci,“ řekne pevně.
„Děkuji. Oficiální dokumenty tě budou čekat doma. Wapashi se stal taky členem Bezpečnosti.“
„Cože?!“ Prudce vstane, až zasykne. Javier se k němu vrhne, zatlačí nazpět do podušek. „Jak? On…“
Jessie se na něj zmateně dívá. „Je ilegálním člověkem. To jsme se učili na akademii. Je to každý člověk, který odmítl čip nebo z nějakého důvodu ho nemá. Musel dostat totožnost. Jmenuje se Wapashi Ashley Wayne. Má svůj čip a z moci mě svěřenou státem a lidem, mohu jakéhokoliv člověka povolat do služby, pokud to situace vyžaduje. Je zkušeným stopařem, možná jediným na celém světě. Neřekl Ne.“
„Jméno naší rodiny?“
Jessie pokrčí rameny. „Myslel jsem, že ho budeš vydávat za vzdáleného příbuzného, ale radím ti dobře, jestli něco provede, jeho právo na život se skončí, chápeš?“
„Ano. Nic neprovede. Je laskavý, milý, přátelský.“
Oba se na něj dívají. Gordon se začervená. „Zachránil mě,“ vysvětlí.
„Dobře. Musím jít za rodinou, protože jsem ji neviděl věky. Měj se.“ Vyjde z místnosti. Doktor se za ním dívá.
„Nemá to snadné, ale nemám bezpečnost rád.“
„Já taky ne.“ Oba se usměji. Vědí, že je důležitá, ale milovat ji nemusí. Gordon zvážní, uhne pohledem. „Já - zůstane to mezi námi?“
Javier překvapeně přikývne. „Jistě.“
„To jsem rád. Vím, že tyhle žádosti nebývají obvykle, ale mohl byste provést jeden zákrok?“
„V žádném případě. Je mi líto, tohle nedělám.“
Gordon vytřeští oči. „Ale je to běžné.“
„Já chápu, ale ne, odmítám. Nechápu, proč to chcete. Omluvte mě, ale mám ještě spoustu práce, i když Jessie tvrdí, že ne.“ Vstane ze židle, která se jemně zhoupne pod tělem. Zůstane viset ve vzduchu.
„Doktore, já to potřebuji. Obrátím se na některou jinou kliniku. Je to jen prášek a pozorování. Co je na tom špatného?“
Javier se zarazí. „Počkejte, o čem tu mluvíte?“
„O přeměně. Tedy víte, chci být normální. Já ehm…“
Javier se na něj dívá, potom mu svitne. „Vy chcete být na ženy. Jste homosexuál?“
„Asi ano, nevím, myslím, že jo,“ hlesne.
„Rozumím. V tom případě samozřejmě ano. Rád to provedu, ale nejdřív se musíte uzdravit. Děláte správně, hlavně kvůli dětem. Omlouvám se, ale mám tu poslední dobou případy, kdy chtějí provést zákroky na těle. Hlavně přestavbu obličeje. Nerad to dělám, protože sice to zvládneme, ale většinou organizmus i mozek se z toho těžko vzpamatovává.“
„Ne to ne. Jsem spokojený, ale proč ne? Je to běžné. Jediné co se nesmí měnit, jsou oči.“
„To ano, ale prostě to nedělám a hotovo. Mohou dojet na jinou kliniku. Nechám vás odpočívat. Později přijde sestřička, která vás odvede do sanitky. Pojede s vámi. Potřebujte doprovod.“
„Dobře, ještě mohu se optat, Wapashi, nevíte, co s ním je?“
„Odjel domu. Zřejmě jste si vše neuvědomil. Zajímavý muž, nezvyklý, ale víte, věřím vám, že přišel ze snu.“ Podlaha ztlumí jeho kroky. Gordon osamí. Zaváhá, zda udělal dobře, ale doktorův přístup mu to vlastně usnadnil. Přesně tak. Ožení se, bude mít děti, normální život a vybere si sám dámu svého srdce. Wapashi může bydlet s nimi. Dům je prostorný. Děda by rád měl nějaké vnuky. Ano, rozhodl se správně. Bude jejich strýčkem. Bude je učit jezdit na koni. Dokonale.
Spokojeně usne, když se ho někdo dotkne.
„Probuďte se.“
„Promiňte, na chvilku jsem zřejmě usnul.“
„Není se co divit. Nikoho takového jsme tu neměli, co se pamatuji.“
Gordon si prohlédne sestřičku ve fialovém průsvitném overalu. Nepřitahuje ho, přitom je krásná. Ale po tom zákroku, bude normální.
„Proč? Nikdo se tu neléčí?“
„Ale samozřejmě, ale hrdinu ne. Prý jste byl v divočině. Já bych se tam zbláznila. Víte, nikdo s vámi nechtěl jet, ale šéf mi dá dovolenou navíc, tak jsem to vzala.“
„Vy byste nechtěla bydlet v rezervaci?“
„Ani za nic na světě. Proboha, ještě by se něco stalo a něco mě snědlo. Kdepak!“ Zuřivě vrtí hlavou. „Pomohu vám do overalu.“ Gordon odhodí pokrývku, posadí se. Sestřička mu přidrží overal, do kterého vklouzne, aniž by si poškodil obvaz. Posadí se do křesla, které ho spoutá, aby se mu nic nestalo. Zavrtí se.
„Nedá se to povolit?“
Sestřička se zářivě usměje. „Je mi líto, nejde, ale za chvilku budete v sanitce. Je to kvůli bezpečnosti.“
Gordon se lehce usměje. Samozřejmě jako vždy. Rozhlíží se po nemocnici. Na tak malé městečko je moderně vybavená.
„Tak odjíždíte,“ ozve se u něj známý hlas.
„Ano. Musím přiznat, že rád.“
„Až se budete cítit zdráv, tak zavolejte. Já zatím objednám vše potřebné. Nestává se mi to každý den.“
Gordon má pocit, že je právě laboratorním masem pod pečlivým dohledem. Jenže není výzkumným vzorkem. Naštve ho to.
„Ano, určitě zavolám. Je mi dobře.“
Javier se rozesměje nad tou průhlednou lži. Pomyslí si, že je jenom dobře, že ho z jeho bývalé nemocnice slušně řečeno přemístili sem. Je to tu daleko zajímavější. Jen škoda, že s ním nechtěla jít Sishi, ale nediví se. Bez města by to nebyla ona. Slušně se rozešli a Domi za ním jezdí. Roste jako z vody.
Gordon se podívá na doktora. Je přitažlivý. Uvědomí si, že se propadá do fyzické touhy čím dál víc. Dřív se víc kontroloval, ale co je tady, tak jedna obrana se hroutí za druhou, ale nejdůležitější je, že si to přiznal. Když byl na Blanchett Manor, bránil se tomu zuby nehty. Pořád věřil, že je to jenom - neví co. Ale s objevením Wapashiho, se ta iluze zhroutila jako domeček z karet.
Začal si uvědomovat, že to že se mu líbí muži, je skutečnost.
„Tak jsme tu.“ Křeslo zapluje do sanitky, pásy povolí. Sestřička mu pomůže na pohodlné lehátko, které ho zabalí do průhledného kokonu.
Lhala, pomyslí si. Opět je svázaný.
„Je to pro vaši bezpečnost,“ řekne s širokým úsměvem sestřička. Posadí se vedle něj, nahlásí adresu.
Houby bezpečnost. Začíná to nenávidět. Už aby byl doma. Těší se na koně, kterých si vůbec neužil, na Wapashiho, dokonce na D3. Těší se, až bude doma. Dovolená mu bude končit, začne opět tvořit hry. Je zvědavý, jak dopadla jeho Černá spirála.
„Jak tam můžete žít?“
„Kde?“
„Na té farmě. Optala jsem se děvčat, kde žijete. Není to tam děsivé?“
„Aha. Žil jsem tam už jako dítě. Nikdy mi na mysl nepřišlo, že je to nějak zvláštní. Chovám koně, mám malou firmu.“ Mohl by se optat, možná to zná. „Vytvořili jsme Černou spirálu, hru víte.“
Zapištění, které mu málem prorazí ušní bubínky.
„To je gusto! Suprový! Dostal to můj bratr, on na tom vede,“ říká nadšeně. „Půjčila jsem si to. Úžasné a vy jste to stvořil?“
„Ano. S pomocí kolegů, ale nápad byl můj.“ Blanchett Manor byl velmi inspirativní. Byla tam taková nuda, že jednoduše tomu propadl. Miloval tyhle útěky do fantazie stejně jako předříkávání si legend. Ztuhne, v hlavě mu zavíří. Proč by nemohl oživit staré legendy? Co kdyby hráči, byli takovými strážci? Jen jestli by to prošlo kontrolou.
„Jej a mohl byste se mi podepsat?“ Uvolní bublinu, natáhne ruku se svým zařízením. Gordon se jí podepíše, ona zmáčkne pár tlačítek. „Poslala jsem to bratrovi. Bude nadšený. Nevadí vám to.“
„Kdepak.“ Jen je z toho unavený, Z té bubliny, ze sestřičky, i z toho co ho čeká. Těší se, ale uvnitř neví, co bude dál. Cítí, že jeho rozhodnutí je správné. Ochrání sebe i Wapashiho před nepříjemnými situacemi. Záleží mu na něm.
„Jsme u cíle.“
Sestřička uvolní opět bublinu. „Víte, nebude vám vadit, když zůstanu zde?“
„Vůbec ne.“ Posadí se. Velké dveře sanitky se otevřou. Padne na něj stín. D3 a Wapashi.
„Vítejte, pane. Jste v pořádku? Mám něco udělat?“
„Ne, děkuji.“
„Ahoj, Gordone.“ Gordon chce vylézt, když Wapashi ho vezme do náruče. „Děkuji, slečno.“ Nese šokovaného přítele do domu. Před ním D3. Ze sanitky vykoukne hlava sestřičky, ale rychle ji zatáhne, když si všimne prostředí.
„Pusť mě!“ Zní i to Wapashimu tak slabě jako jemu? Nejspíš ano, protože ho nese dál.
„Jsi nemocný. Podívej se.“ Položí ho na postel na verandě. „Musíš ještě odpočívat.“ Přetáhne přes něj pokrývku. Usměje se.
„Tady, pane.“ D3 mu podá na tácu skleničku.
Gordon to vezme, vypije. Bylo mu skvělé v jeho náručí. „Co to je?“
„Pan Wayne to dal namixovat. Jsou v tom vitamíny, pane. Ověřil jsem si to.“
Wapashi se ušklíbne, posadí se vedle něj. „Jessie pro mě hodně udělal.“ Ukáže mu ruku s čipem.
Gordon přikývne, nahne se dopředu a lehátko změní polohu. „Ano, ale měl se optat. Musíme ti pořídit komunikační prostředek. Napojí se přímo na čip.“
„Je to asi nutné, že?“
„Bohužel ano. Nevzpomínám si na dobu, kdy jsem ho neměl. Jistě i on se vyvíjí, ale měl ho otec s mámou, i dědeček, i když ho neměl rád. Je v neustálém provozu.“
„Není to ztráta soukromí?“
„Nevím, ale cokoliv se s člověkem stane, může nejbližší pohotovost zasáhnout, zachránit ho. Kdyby se stala nějaká katastrofa, zařízení ihned dá vědět veškeré údaje o dotyčném. Jak na tom je zdravotně, zda žije nebo ne, přesnou polohu dotyčného.“
„Něco jsem o tom četl. Nejspíš se to vyvinulo po těch katastrofách.“
Gordon se zamračí. „Je to možné, já historii nikdy moc nečetl. Je tu krásně. Chci ten západ slunce vidět každý den.“
„Já taky.“
„Večeře, pane Gordone?“ optá se D3, který stojí za ním. „Pane, mohu vám připomenout ten program Hlídač?“
„Jistě. Zítra.“
„Děkuji, pane. Udělám Kuře ala Stroganov s brambůrky po americku.“
„Výborně.“
„Jako zákusek bych dovolil si udělat Sachr dort.“
„Ano, ano. Nemusíš se mnou probírat veškerý jídelníček.“
„Ale, pane! To nejde. Paní Margaret vždy…“
„D3…“
„Předlož vždy jídelníček na celý týden a my to odsouhlasíme, dobře Gordone?“ navrhne klidně Wapashi.
Ten se zamračí, ale potom přikývne. „Ano.“
„Děkuji, pane.“ Zajde do kuchyně. Gordon s Wapashim osamí. Dívají se před sebe, v ruce drží skleničky s pitím.
„Nejsem zvyklý tolik odpočívat. Jessie řekl, že jsme členy Bezpečnosti.“
„Jen polovičním, s omezením práv. Kdybys chtěl to dělat na plný úvazek, musel bys projít velmi přísnými testy, které vylučují nevhodné kandidáty. Myslím, že bys uspěl. Chceš to udělat? Jsi můj bratranec vzdálený.“
„Ne. Miluji rezervaci. Jsem takhle spokojený.“
Gordon se usměje. On taky. Nikdy se tak dobře necítil. Na Manor bylo vše tak přísně sešněrované, dokonce měl rozvrh, co si každý den vezme. Každý jeho krok byl naplánován a sledován, tady ne. Cítí se svobodný. Má firmu, má dům, má všechno a má i přítele, který mu kdykoliv pomůže. Podívá se na něj.
Je krásný, dokonalý, až to bolí. D3 mu někde vyhrabal overal, který obepíná jeho dokonale tělo. Vypadá v něm nádherně. Zavrtí se, protože tělem mu projede touha se ho dotknout, strhnout z něj overal, hladit ho. Odloží skleničku, protože by ji nejspíš vylil.
Wapashi se k němu otočí. Dívá se na něj. Čte v něm jako v stopách. Je mu ho líto, ale zároveň štěstím mu buší srdce. Zakloní hlavu.
Kdysi se bál světa, ale možná Hvězda poznala, že se bojí sám sebe. Kdo ví. Utekl z vesnice, aby našel to, čeho se bál. Šel tak dlouho, ale stále to nenacházel. Ke konci přestal hledat. Vše se transformovalo do jednoho: Bude nejsilnějším bojovníkem, který dokáže, že se nebojí, ale bude zároveň chránit ostatní. Nikdo se už nebude bát vlastního stínu.
Možná to tehdy Hvězda vytušila.
Teď je tady.
Po cestě našel svobodu, přestal se bát, stal se slavným, ale lidé z jeho vesnice se to nedozvěděli. Chránil je, stejně jako další lidi na světě. Odháněl od nich jejich vlastní stíny. Nebojte se, jsou to jenom sny, ale byly? Někdy uvažuje nad tím, jak je tu a přitom na mnoha místech zároveň.
„O čem přemýšlíš?“
„O čem? O sobě, o tobě, o lidech, kteří sní,“ řekne popravdě. „Je tu krásně. Podívej se na koně. Nejsou nádherní?“
„Jsou.“
„Prosím, večeře je hotova.“
Gordon překvapeně se podívá na hodiny. Tolik? Jen tu sedí, mlčí, občas něco řekli si, ale nikdy nestrávil tak příjemně čas. „Nemusíš mě zvedat! Polož. Nejsem mrzák,“ ale rád je v jeho náručí. Tak rád by přitiskl tvář do jeho prohlubně, nadechl se jeho vůně, políbil každé místečko na těle.
„Jsi nemocný, Gordone.“ Nakloní se k němu. „Už nikdy tě nebudu nosit. Jsi těžký.“
„Nejsem tlustý,“ brání se s červení ve tvářích. Bože, nikdy se moc o sex nezajímal, ale teď už chápe, proč ho lidé provozují i navzdory novým možnostem.
Wapashi se usměje a ignoruje jeho slova. Posadí ho na židli v kuchyni. „Líbí se ti to.“ Gordon zrudne. Líbí, ale proč to říká? Proto raději mlčí, protože neví, co by na to řekl.
„Doufám, že vám bude chutnat.“
„Výborné D3,“ pochválí ho Wapashi. Gordon by řekl, že kdyby nebyl androidem, který nemá pocity, tak se nafoukl jako balón. „Výborné.“
„Děkuji, pane. Požádám své kolegy o nové recepty, nějaké, které nejsou v mém programu.“
„Jistě, máš mé svolení. Zítra se podívám na to, co můžeme udělat s tvými programy. Chtěl bys ještě něco?“ Je mu divně, že se androida ptá, na co by chtěl.
„Ano, pane. Myslím, že by bylo záhodno můj program rozšířit o program hospodyně, jelikož pan Wapashi říkal, že tu budeme bydlet jenom my. Nebo přijmete do služby jiné androidy, pane?“
„Ne. Proč hospodyně?“
„Hospodyně se prosím stará i o prádlo a podobné věci. Musím říct, že můj program je značně omezený, jak zjišťuji. Trápí mě to, pane.“
„V pořádku. Musím se podívat na koně. Jsou obstarání?“
„Už jsem to udělal. Ale proč je jich tak málo?“ optá se. „Co si vzpomínám z tvých snů, tak tu bylo daleko víc a hlavně jeden pony.“
„Disney. Dědeček je prodal, aby zrenovoval dům, ale hlavně aby splatil advokáty. Promiň, nechci o tom mluvit.“
„V pořádku. D3 je to opravdu vynikající. Tuhle chuť ani neznám,“ řekne na sachr dort.
„Čokoláda pane. Není umělá. Pane, omlouvám se, ale volal vám váš partner s firmy Game fantasy. Chtěl by s vámi o něčem mluvit.“ D3 sesbírá nádobí.
„Neříkal o čem?“
„Ne, pane, ale podle jeho výrazu to nebude špatná zpráva.“ Tiše odejde s nádobím do kuchyně, které vloží do myčky. Zapne a vzápětí se vypne. Bude potřebovat svůj program úplně předělat.
„Hry?“ optá se udiveně Wapashi.
„Říkal jsem ti to. Než jsem sem odjel, tak jsem uvedl na trh hru Černá spirála. Je plně interaktivní a hráč se přímo dostane do děje. Je z budoucnosti, kdy dobýváme světy pomocí černých děr, ale napadlo mě, že bych mohl oživit staré legendy.“ Usměje se. „Jako například o jednom strážci snů.“
„Není to zajímavá legenda.“
„Je, Wapashi. Cítím se nějak unavený. Jsem rád, že jsi tu, i když jsem čekal, že tu nebudeš.“
„Už jsem to říkal, že tu budu do tvé smrti nebo dokud mě nezapudíš.“
„Zapudit? Neznám to slovo.“
„Vyhodíš,“ řekne o hodně opatrněji Wapashi. „D3, prosím ještě kousek dortu. Je vynikající.“
„Děkuji, pane. Mám ten recept od KB 23 ze staré Europy. Ochotně se o něj podělila. Prý ho má od lidí, kteří ji ten recept svěřili.“
„Máte celou stránku receptů, že?“
„Ano, pane. Jsem rád, že vám chutnalo. Ustelu nebo ještě budete vzhůru?“ optá se s kamenným obličejem.
„Ne, vezmu si koupel. Potom půjdeme spát. Ruka už tolik nebolí,“ řekne úsměvem.
„Dobře, pane. Půjdu se dobít. Dnešní program byl náročný.“ Tiše odejde.
„Náročný?“
„Uklidil celý dům. To bych nezvládl. Jdeš se koupat do potoka?“
Gordon vyprskne smíchy. „Kdepak, do vany. Neříkej, že ti D3 neukázal koupelnu.“
„Ale ano, ale popravdě nevím, jak ji používat. Nechtěl jsem ho rušit. Kdyby byl člověk, řekl bych, že byl velmi nervózní. Pořád běhal k terminálu a s někým mluvil. Musel jsem se smát nad jeho otázkami.“
„Musím mu rozšířit program. Má ho omezený, protože je modifikován na sluhu, ale když tu je sám, pak by měl mít víc zkušenosti. Hned jak to bude možné, ale mohl bych to udělat hned.“
„Nechceš se vykoupat?“
„Později. Musím přiznat, že bez něj bych byl ztracený,“ podotkne, když se zvedá. Trochu zavrávorá, ale Wapashi ho přidrží.
„V pořádku?“ optá se ustaraně.
„Jo, dobrý. Jen se mi zatočila hlava. D3!“ zakřičí.
„Ano, pane. Volal jste? Potřebujete něco?“
„Jak dlouho trvá rozšíření programu?“
„Pane! Děkuji. Moc dlouho ne, ale jde spíš o součástky. Bohužel nejspíš budu muset do servisu, což mi dělá starosti.“
„V pořádku. Pojď, objednáme tě.“
„Ano, pane. Děkuji. D3 je strašně rád. Bez programu si neví rady.“ Jde za Gordonem. Wapashi sejde z verandy. Je tu kouzelně, i když za jeho dob svět byl hezčí, jednodušší, srozumitelnější. Teď je sice úžasný taky, ale nerozumí mu. Zatouží být ve své vesnici. Ví, že je to nemožné, ale touhy se neřídí rozumem. Otočí se k domu. Stejně jako jeho touha ke Gordonovi.
„Wapashi!“
„Co je?“ jde k němu s úsměvem a uvědomuje si, že jde domu. „Stalo se něco?“
„Ne. Jen jdu se vykoupat. Pozítří musím D3 odvézt do městečka. Naštěstí servis není daleko. Řekl bych, že je šťastný. Nejsou hvězdy nádherné?“
„Jsou stejné jako za mého života. Ano jsou kouzelné.“ Stojí, dívají se na oblohu posetou drobnými bílými body. Některé z nich se pohybuji.
„Proč se pohybuji?“
„To jsou družice, letadla a zkušební vesmírné stanice. Pokoušíme se dobýt vesmír,“ řekne. „Půjdeme spát.“
„Ano. Je doba spánku. Lidé usínají, někteří se probouzejí.“ Jde za Gordonem do koupelny. Ten naslouchá jemnému hlasu i neopakovatelnému přízvuku. „Odpočinek neexistuje, protože vždy někdo sní, a já jsem s ním, ale s tebou jsem vždy byl strašně rád, Gordone.“ Stojí v koupelně, dívají se na sebe. „Ukážeš mi, jak se to ovládá?“
„Hlasem,“ zachraptí Gordon. „Ukážu ti to.“ Jde k vaně, dotkne se jí. „Voda se nastaví podle teploty, která je pro tebe nejlepší.“
„Takže žádná sauna?“
„Cože? Ach ano, lze to i tak nastavit. Zde jsou přípravky od babičky. Použij, jaké chceš.“ Vezme jednu a dá mu přivonět.
„Jaro.“
Gordon se usměje. „Stačí pár kapek.“ Místnosti se rozlije vůně květin. „Okno,“ řekne. Stěna zprůhlední. Oba se dívají ven do přírody.
„To je úžasné.“
„Ano. Je to pohled ven. Samozřejmě jsou domy, kde můžeš si nastavit jakýkoliv pohled. To znamená jaro, zimu nebo moře, vesmír, ale je to nemoderní. Momentálně letí obrazy záhadného vesmíru. Já například, když jdu spát, řeknu hvězdy a na stropě se objeví hvězdy. Samozřejmě většina je dodána od architektů, ale pokud se ti nějaký obraz zalíbí, můžeš ho nahrát do paměti. Vsadím se, že v paměti domu je i poušť.“
„Nemám slov.“ Gordon se svlékne, Wapashi taky a najednou jsou oba ve vaně. Gordon se na něj rozpačitě dívá. „Člověk opravdu může vše.“
„Je to jenom technika,“ zachraptí, když se snaží uhnout noze v klíně. „Vy jste se koupali společně?“
Wapashimu to dojde, usměje se. „Ano. Vy ne?“
„Ne. Není pro dva trochu malá?“ Wapashi vezme houbu, chvilku studuje přípravky.
„Není. Na co to je?“
„Šampón. Zvýrazní ti barvu vlasů.“ Rozhodne se, když je klidný Wapashi, on bude taky, ale příště se vystříhá společnému koupání.
„Myslím, že to nepotřebují, ale zkusím to.“ Rozváže si copánky, které měl. Gordon uchváceně pozoruje, jak ho zahalí temná záplava vlasů. Jsou jak stíny, před kterými uteče i světlo. Jen sáhnout, vzít do dlaní, kochat se s nimi. Jsou nádherné ve své propastné černotě. Pohyb a on je má na dosah.
„Umyješ mi je?“ optá se.
Gordon se jich dotkne. Jako šíp jim projede slast z doteku. Vzruší se. „Ji… jistě,“ zakoktá se. Nanese vůní, zavře oči. Vnímá ho celou bytosti. Jestliže dřív váhal, zda se mu líbí muži, teď už ne. Je to rozkoš, čistá slast, že to skoro bolí, že se může dotknout ho. Vezme je do dlaní, pečlivě je myje. Jeden pramen po druhém pouští na svalnatá ramena.
„Chceš umýt záda?“
„Rád!“ odhrne si vlasy, předkloní se. „Líbí se mi tu. Opravdu mám pocit, jako bych byl doma.“
„Bylo to jiné?“
„Ano. Drsnější. Ten můj svět a tvůj se nedá srovnat. Oba dva mají své zápory i své klady, ale teď jsem tady. Přál sis to.“
Gordon mu přestane mýt záda. „A ty?“
„Nerozumím.“
„Chceš tu být? Přál sis to?“ ptá se trpělivě Gordon.
Wapashi chvilku přemýšlí. „Nikdy jsem nesnil o tom. Můj svět byla tam, na druhé straně bdění. Nikdy bych neřekl, že mohu tu být. Ale ano, občas jsem si přál navštívit ne sny, ale realitu. Dotknou se předmětů, lidí. Poznat je i z druhé strany, ne jen přes sny. Ale popravdě jejich svět je ve snách, které jsem chránil a odháněl. Je smutné pozorovat lidi, kteří sní, touží po tom, ale nikdy si to nesplní, protože je ignorují nebo neuvědomují.“
„Já si sny málokdy pamatuji.“
Wapashi k němu otočí hlavu. „Sny jsou jenom odrazem reality. To co se neodvážíš přiznat, to se ti promítne do snů, ale všichni přesně vědí, o čem sní.“
„Takže ten, kdo splnil si sny, tak už nesní?“
Wapashi se usměje. „Sny nikdy nekončí. Vzniknou nové, jiné, ale budou tu. Stačí jen si přiznat, o čem sním. Ukaž, umyju tě taky.“ Přesune se na svou stranu. Gordon se nachýlí, očekává dotek. Má pocit, jako by ho někdo praštil, taková síla z Wapashiho vychází. Přemýšlí o tom, co řekl. Přiznat si sen. Má nějaké sny?
„Všichni mají sny?“
„Ano, mají. I malé děti jenom například jak jí nebo se dotýkají maminky, staří lidé o tom co nestihli. Ano, každý má své sny. Některé jsou hrozné, jiné překrásné, taky zvláštní. Záleží na té osobě, co si přeje. Pak jsou tu sny, s kterými nemohu nic dělat.“
„Jaké například?“
„Toužebné. Sexuální. Lidé si je pamatují nejlépe nebo potom sny, v kterých bdíte. Ty nemohu odehnat. Ale jsou tu nejděsivější sny a to jsou běsy. Jsou to sny na pokraji reality, kdy se stává to skutečnost. Člověk nedokáže je rozeznat. Spojí si oba dva světy. Pak je konec, protože mě do svých snů nevpustí.“
„Šílenci, ale ty…“
„Jen zdání, mámení. V nitru jim stále zuří boj. Končí to špatně. Smutek vždy ve mně ulpí, když vyhrají.“ Domyje mu záda, pohladí křivku páteře. Je rozkošné se ho dotýkat. I on měl sny, které se mu otevřely po setkání s Hvězdou. Poznal, co ho celou dobu hnalo.
„Nikdy jsem tak neuvažoval. Zítra je den taky. Zavři okno.“ Stěna zmatní. Gordon se rychle domyje, vyhýbá se svému vzrušení. Stydí se. Vyleze ven.
„Čím se osušíme?“ optá se zvědavě Wapashi.
„Postav se zde. Osušit!“ zavane teplý vzduch, který je obejme. Wapashi se sytě rozesměje.
„To je skvělé!“ Zvedne ruce do výšky. Gordon sklouzne na jeho hruď. Je tak nepodobný jemu. Větší, svalnatější, krásnější. Září na rozdíl od něj. Sklouzne ještě níž. Pohled se mu zastaví na jeho penisu. Je vzrušený. „Líbí se mi to. Budu se koupat tu častěji.“ Vánek mu nadzvedává vlasy a on tam stojí jako bůh větru.
Nádhera, má jen jednu myšlenku Gordon. Neví, na co se dívat dřív. Vlasy, tvář, tělo nebo jeho mužství. Všechno ho přitahuje.
„Je ti něco?“ ucítí ruku, velkou silnou, ale laskavou na čele.
„Ne.“ Natáhne ruku, dotkne se jeho vlasu. Jsou suché. Rád by ještě chvilku ho pozoroval, ale raději to skonči. „Ukončit sušení.“ Vánek přestane, jako když utne.
„Škoda. To se mi moc líbilo. Osušit!“ Vánek opět zavane a Wapashi výskne. Gordon se raduje s ním. Sáhne si na ránu. Wapashi si to hned uvědomí. „Ukončit sušení.“ Dotkne se jí. „Bolí?“
„Trochu. Půjdu spát, promiň, ale jsem unavený.“
„Dobře.“ Jde ke dveřím nahý. Gordon ho chce zastavit, když si uvědomí, že v celém domě nikdo není a D3 sedí u zásuvky a čerpá energii. Jde za ním, s očima přilepenýma k zadku. Nikdy tak nádherný neviděl, ale moc jich neviděl, přizná se. Ale i kdyby viděl, tenhle je nejhezčí.
„Dobrou noc. Stačí říct Obraz. Dům bude vědět, co chceš.“
„Dobře.“ Dívá se, jak zmizí v pokoji. Vejde do svého. Je provoněný nějakou neznámou vůní. Obraz.
„Který, pane?“
„Ukaž, jaké máš,“ řekne nejistě. Pole, louky, lesy, vodní hladina. „Stop!“ obraz se ustálí na hvězdách. Lehne si na pokrývku. Je to stejný pohled, který má ve svém pokoji Gordon? Najednou se posadí. Skoro náměsíčně jde vedle.
Kap. Kap. Kap.
Tělo se chvěje.
Postava se přiblíží, dotkne se čela. Sen ustupuje. Lehne si vedle něj, obejme ho. „Už je dobře, maličký,“ zašeptá jako v dětství. „Nic se ti nestane. Je to jen zlý sen, který Wapashi odežene. Nemusíš se ničeho bát.“ Tělo se uvolní, zvláční a přitiskne se k němu. „Tak to má být,“ pomyslí si, když ho políbí na rty. Prohloubí spánek na maximum. Má pocit, že konečně domov se stal úplným. Usměje se, když se k němu postava ještě víc přitiskne.
První myšlenka je, že je ráno, druhá, že je něco jinak, třetí, že vůně je jiná, čtvrtá patří tomu, že nespí sám. Vždy spal sám! Prudce vstane. Nechápavě se dívá na Wapashiho, který se protáhne.
„Dobré ráno.“
„Co tu děláš?!“ zaječí vysokým hlasem.
„Měl jsi neklidné sny, tak jsem přišel, abych je uklidnil. Vzpomínáš si,“ nakloní se k němu. „Je to moje práce, maličký.“ Pohladí ho po čele, dá mu pusu na nos. „Půjdu se osprchovat. Ten vánek je kouzelný.“
Gordonovi se nedostává slov. V hlavě naprostý chaos. „To nejde, to nemůže být. Proč to dělá?“ Utře si oči, v kterých se objevily slzy. „Zatraceně!“ bouchne do nadýchaného polštáře. Uvědomí si, že Wapashi žádný neměl. Musí to přestat. Musí. Prsty vytočí na komunikátoru číslo nemocnice.
„Doktor Javier?“
„Hned to bude, pane Blanchette.“
„Ano?“
„Mohu přijet už dnes?“
Ticho. „A rána?“
„V pořádku,“zalže. Chvilku je ticho.
„Samozřejmě. Dávka dorazí za dvě hodiny. Budeme vás tu čekat.“
„Děkuji.“ Uleví se mu. Bude konec jeho trápení. Nejde dolu do koupelny, i když normálně by si dal sprchu. Sejde dolů do kuchyně.
„Pane, za pět minut bude snídaně.“
„Děkuji, D3. Udělej vajíčka, mám na ně chuť.“
„Ano pane a jaké? Smaženice, na tvrdo, po Bruselsku nebo ala Andy?“
„Smaženice stačí. Potom jedu do nemocnice, ale k večeru se vrátím.“
„Pojedu s tebou,“ ozve se Wapashi. Gordon odskočí, načež zrudne.
„Promiň. Lekl jsem se,“ vysvětluje svoji reakci. „Nemusíš, je to jen kontrola. Budu doma coby dup.“ Usměje se.
„Dobře.“ Společně se nají a Wapashi neopomene vynachválit kuchyňské umění D3. Po snídani jim Gordon zamává.
„Cíl cesty?“ optá se Sebt.
„Nemocnice,“ řekne. Když jeho komunikátor se rozzáří. Podívá se, kdo to je. Ihned hovor přijme. Drobná postava se usmívá.
„Gordone, vyhráli jsme. Černá spirála je na třetím místě a stoupá. Měl jsi geniální nápad.“
„A mám ještě další. Výborně. Jsem rád. Zítra už opět začneme pracovat.“
„Po stránkách nebo sem přijdeš?“
Gordon se skoro otočí za domem. „Po stránkách, ale občas zajedu.“
„V pořádku. Mám takovou radost, že bych objal celý svět. Promiň, jdeme slavit. Škoda, že tu nejsi.“
„Díky za zprávu.“ Postava zamává. Hovor se přeruší. Gordon si pomyslí, že vše jde skvěle, až na jedno, ale i to vyřeší. Najde si nějakou milou dívku, s kterou se nebude trápit, že to není normální. Nebude myslet na Wapashiho jako na sexuální objekt, ale jako na přítele. Nechce ho ztratit. Co by si pomyslel o jeho myšlenkách?
Komunikátor se opět rozsvítí. Margaret. Chce už hovor odmítnout, ale dobře ví, že by vytrvala, dokud by to nezvedl. Přijme ho. Objeví se postava v perfektním černém kostýmku s velkým kloboukem.
„Zdravím, Philipe.“
„Dobrý den, Margaret. Potřebuješ něco?“
„Jistě. Vrátíš s okamžitě domu.“
„Ne.“
„Jestliže ne, ztratíš nárok na výchovu dětí.“
Gorodn zalapá po dechu. „Cože?“
„Jak jsem řekla. Jestli se nevrátíš a nepřijmeš svoje místo, nezískáš povolení mít děti, natož nějaký sňatek. Jsi nevyhovující. Takže si zabal a čekám tě. Jakmile tu budeš, povolení obdržíš. Vítej zpět, Philipe.“ Margaret se usměje, skloní hlavu a hovor se přeruší. Gordon ohromeně přemítá, co to znamená. To nemůže. Vytočí číslo Jessieho.
„Jessie, soukromě.“
„Jistě, jak jinak. Co potřebuješ?“
„Moje babička právě mi oznámila, že nemohu se oženit ani nedostanu právo na děti.“
„To je mi líto. Stává se to.“
„Cože, udělej s tím něco?“ Tiše jedoucí auto nevnímá. Přece nemůže to udělat! Jak?
„Nemohu, to je záležitost Úřadu pro rodinu a výchovu. Nezasahujeme do jejich pravomocí. Pokud vím, tví opatrovatelé to mohou udělat, i když jsem nikdy neslyšel, že by někdo se vzdal toho práva nebo zakázal. Nechci nic říkat, ale proč to udělala?“
Gorodn se ušklíbne. „Mohu to nějak zvrátit?“
„Ne. Bohužel toto právo platí i pro dospělé. Buď rád, že ti ponechali svéprávnost, ale pokud by chtěli i sáhnout na to, pak bych v té věci mohl něco udělat, ale co se týče rodiny, potom ne. Něco nejspíš chtějí, že? Tak to udělej a tvé právo ti bude navráceno. Promiň, ale začíná ten proces s těmi Lovci. Bohužel jsou mezi nimi i… Je mi líto.“
Gordon tupě před sebe hledí. Nemůže tomu uvěřit. Rozhodl se pro rodinu a najednou je mu to odepřeno. Začne se zběsile smát. Potom zvážní. Co má dělat?
Namačká číslo nemocnice. „Prosím doktora Javiera.“
„Hned to bude, pane Blanchette. Přepojují.“
„Dobrý den.“
„Právě to dorazilo,“ řekne obraz hlavy.
Gordon si odkašle, potom se zadívá před sebe. „Mohu to zrušit?“ optá se opatrně.
„Jistě, ale nedoporučoval bych to. Jste si jistý. Jako otec a…“
„Prosím, nechci o tom teď mluvit.“
„Jistě. Omlouvám se.“ Javier se podívá na Gordona. Něco se muselo stát. Byl rozhodnutý, ale nemůže ho sem dovést násilím. To odmítá. „Budu mlčet.“
„Děkuji moc.“
„Jistě. Hodně štěstí, a kdybyste se přece jen rozhodl pro léčbu, jsem tu vždy. Nashledanou.“
„Nashledanou,“ řekne. „Sebte, domů.“
„Ano, pane Gordone. Za pět minut se budu moci otočit.“ Gordon sedí, přemýšlí co dál. Najednou pocítí úlevu, že nebude muset podstoupit léčbu, že nebude muset předstírat. Vlastně ho Margaret svobodila. Optá se Wapashiho, zda by s ním chtěl žít. Pokud ne, zvládne to. V nejhorším případě je tu léčba. Začne se usmívat. Těší se.
„Zprůhlední.“ Auto zprůsvitní. Tiše jedou po silnici. Rozhlíží se po cestě. Cítí se jak motýlek. Lehce. Vše z něj spadlo. Váhavost, vše. Auto zpomalí, vysunou se kola, najedou na cestu vedoucí k domu. Obklopí ho les. Nedočkavě vyhlíží svůj domov. První se objeví ohrady, louky a potom dům. Auto tiše zastaví, zmatní a dveře se otevřou. Na zápraží se objeví postavy. D3 s Wapashim.
Přistoupí k němu, obejme ho.
Wapashi je rád, že se vrátil. Cítil, jak se mu vzdaluje, jak potlačuje své sny. Nevěděl jak mu pomoci, protože někdy nejde za někoho rozhodnout.
„Vzpomínáš si? Vím, o čem sníš. Znám tě lépe než sama sebe.“
Gordon se do něj odtáhne. Políbí ho na rty, a Wapashi mu polibek opětuje. „Miluji tě. Chceš tu se mnou zůstat?“ optá se nesměle.
„Proto tu jsem, nevzpomínáš si. Jeden sen se splnil.“
„Ten nejdůležitější,“ zašeptá. Vezme ho za ruku a táhne do koupelny. Směje se. „Osušit!“ vánek zavane. „Hvězdy!“ kolem nich se objeví hvězdy. Nábytek se ztratí. „Miluji tě, strážce. Budeme to tu chránit a ty budeš chránit mě. Slibuješ?“
„Slibuji.“
Kdysi dávno se setkal s Hvězdou.
„Jaký je tvůj sen, Wapashi? Co si přeješ?“ optala se ho Hvězda.
Wapashi se ji díval do tváře. „Milovat, chránit a být nejlepším bojovníkem.“
Hvězda se usmála. „Máš mnoho snů Wapashi, ale pokud si to přeješ, potom se to stane.“ Když dopadl na zem, cítil se lehký. Běžel do vesnice, ale nikdo he neviděl. Potom uslyšel křik chlapce. Běžel k němu. Byl daleko, ale každým snem, každým krokem mu byl blíž. Věděl, že ho potká. Nevnímal čas, jen slyšel chlapce a sen, v kterém se ozývalo: Kap. Kap. Kap.
Konečně se ho dotkl.
Konec
