Stříbrný medailon
5.
„Nepřinese ti štěstí, slávu, zdraví,
Neochrání tě před osudem
Je to jen památka na přítele.
Až bude čas, dej vzpomínku tomu,
Kdo ji bude potřebovat
Alan nejdřív vyrazí do stájí, potom na Lilce do Southamptonu. V náručí svírá Ianovu lebku a je mu divně. Má pocit, že to bylo pro Chrise nesmírně důležité, ale o něčem s ním teď diskutovat není možné. Musí tu lebku vrátit tam, kam patří. Snaží se jet co nejrychleji, ale Lilka je unavená. Je prvním potomkem jednoho z hřebců, které se mu podařilo získat v Africe. Povzdechne si. Jako by vše se točilo kolem ní. Dívá se na mraky a jen doufá, že nezačne pršet. Sleduje východ slunce. Ještě kousek a bude doma. I on je unavený. Drží se koně a nechává se jim vést. Když mu lebka málem vypadne z rukou, vzpamatuje se a pobídne odpočinutou Lilku. Ta zařehtá a vyrazí s obnovenou sílou vpřed.
Konečně. Zastaví před domem a hodí uzdu podkonímu. Vyběhne nahoru do schodů.
„Jak to, že mě nevítáš?!“ křikne na Bronwyn. Ta jen mávne rukou. Proč by měla? Z daleka se nevrací.
„Chrisi!“ zavolá. Snad bude mít světlou chvilku. Vrazí do pokoje a rozhrne závěsy. Přistoupí k posteli a posadí se na ni. V rukou má pořád ty lebku.
„Alane? To jsi ty? Už je tady, Mabutu?“ Vyskočí a chytne se za hlavu. Nebýt té jeho vyhublosti, tak je skoro stejný, jako byl. Vousy mu nesluší a Bronwyn na něm zapracovala.
„Kde to jsme?“
„U mě doma. V Southamptonu.“
„Aha a co tady dělám?“
„Byl jsi nemocný, tak jsem tě svázal, strčil do kočáru a přivezl. Pamatuješ si vůbec něco? Byli jsme v Africe,“ vysvětluje klidně a odloží lebku na stolek. Pozoruje, jak se jeho zorničky rozšíří při vzpomínce. Nejsou to pěkné vzpomínky.
„Ty jsi… Ty jsi mrtev.“
„Skoro. Nechal mě žít, Chrisi.“ Vstane a přistoupí k oknu. „Musíme se tam vrátit!“
„Ani nápad. Tam už ne. Nechci to místo už nikdy vidět.“ Nejlepší bude přímý útok.
„Odvezl sis odtamtud něco, co ti nepatří, Chrisi a musíme to tam vrátit, rozumíš? Víš, v jakém stavu jsi byl, dokud jsem tě po měsíci hledání, úplatků a vyhrožování našel?“
„Ty jsi… Ty jsi.“
„Ano. Museli jsme tě sem dovézt svázaného.“
„Co se do toho vůbec mícháš? Nemáš absolutně právo na něco takového.“
„Poslouchej. Tvůj bratranec tě chtěl odvézt do léčebného ústavu pro choromyslné kvůli tvému majetku. Byl jsi tam někdy? Ne? Tak se tam podívej. Tvůj sluha byl na pokraji zhroucení a doma jsi ležel mezi láhvemi levného ginu a ve zvratcích. Ian patří tam, kde zemřel, ne tady. Ne, na tenhle hřbitov a vůbec ne k tobě. A jestli mám právo?“ přistoupí k němu. „Nemám žádné, ale rád bych.“ Políbí ho a Chrisovi se vrátí všechny vzpomínky. Na to jak ho uhodil, jak ležel na zemi a myslel, že zemře. Na lebku a na všechno. Prudce ho od sebe odstrčí.
„Dal jsi mi medailon a já bych chtěl ti být něčím víc.“
„Ne. Myslíš, že když jsem slabý, můžeš všechno?“
Alan zesmutní. Tušil, že to tak dopadne. Asi se nechal moc unést.
„Dobře. Ale do Afriky musíme jet. Ian sem nepatří. Miloval Afriku stejně jako ty a zřejmě jsi ji vzal z jejích posvátného pohřebiště. Chrisi, prosím tě.“
Chris se teprve teď podívá na stolek vedle postele. Rozbalí šátek a uvidí vybělenou lebku. Má pravdu a nerad si to přiznává. Matně si vzpomíná na to, jak ho pořád něco tam volalo a volá stále. Slabě, ale je to v něm. Podívá se na Alana. Tak on je na muže. Tak proto se tak strašně smál, kdykoliv začal o milenkách. Začíná mu docházet spousta věcí. To jak se na něho zvláštně díval, jak se u večeře začervenal. Nebo jak byl v posteli nahý a on ho klidně budil.
„Musel sis připadat hrozně.“
„A ty myslíš tebe.“ Zrudne. „Líbíš se mi a doufám, že to zůstane mezi námi.“
„Bronwyn to ví,“ konstatuje.
Alan pokrčí rameny. Přejde k oknu, z kterého je výhled na zahradu a tím i na sestřičku. Sedí u stolku a probírá korespondenci. Opodál sedí všudypřítomná Mary. Bronwyn zvedne hlavu a zamává. Oplatí ji to.
„Tak jak ses rozhodl?“
„Pojedu. Sám.“ Alan zavrtí hlavou.
„Musím taky. Celou dobu mám sny. Nevím, jestli se vrátíme. Ani Bronwyn to neví.“
„Jak to myslíš? Tvoje sestra je podivná. Co jsem tady, je pořád u mě.“
Alan si povzdechne. Nerad vysvětluje její schopností. „Bronwyn. Její prabába a matka to měly taky. Čarodějnice. Prostě některé věci ví. To ona mě zachránila. Proto jsem chtěl, abys odešel, ale nestihl jsem ti říct proč.“
„Tak pojedeme oba dva.“ V hlase mu zní rezignace a únava.
„Jestli se cítíš na cestu, potom zítra. Mistral nás doveze do Džibutska.“ Chris přikývne. „Půjdu to zařídit.“ Tiše zavře dveře. Chris otočí hlavu a podívá se na Iana. Vlastně už to není Ian. Alan má pravdu. Patří do země, kterou Ian tolik miloval. Zakryje ji hadrem.
„Mohu dál?“ Ve dveřích je sestra Alana Bronwyn.
„Jistě jste tady doma.“ Překvapeně se na ni podívá. Je nádherná v tmavých zelených šatech.
„Jsem moc ráda, že je vám lépe. Nebude vám vadit, když ti budu říkat Chris?“ Popojede vozíčkem dovnitř. „Jsi tu spokojený?“
„Vůbec ne. Jistě jsem.“
Bronwyn popojede ke stolku a odhrne hadr z lebky. „Patří tam. Bylo bláznovství, že jsi ji odnesl. Ohrozil jsi nejen svůj život, ale i Alana. Musela jsem zasáhnout a stálo mě to dost sil.“
„Kdo jste?“
„Čarodějnice. Moje prapraprababička byla upálená. Nevíme, proč se to dědí v naší rodině.“ Odmlčí se.
„Proč mi to říkáte?“ Chris je zvědavý proč mu to vlastně vysvětluje.
„Proč?“ Tichý vědoucí smích, z kterého mu běhá mráz po zádech. Ale takový příjemný. „Uvidíte, Chrisi. Můj bratr vás miluje. No, nekulte na mě ty svoje hezké šedé oči. Co je na tom divného? Mám Alan moc ráda. Jsme jen poloviční sourozenci, ale pro nás nic to neznamená. Odpočiňte si.“ Otočí se s vozíčkem. „Nechte se od něho trochu rozmazlovat. Bude se vám to líbit,“ dodá podivně a vyjede ven. Chris zahlédne na chodbě vysokou postavu ženy v černém, která zavře dveře.
„Rozmazlovat?“ pronese do tichého pokoje. Co tím myslí? Ale teď půjde ještě spát. Zavře oči. Neslyší, jak do pokoje vstoupí Alan a tiše stojí u jeho lůžka. Váhá a nakonec se ho dotkne. V posledním momentě stáhne ruku a skoro uprchne.
„Jsi vůči němu, tak plachý. Alane, tím si ho nezískáš!“ Dole na něho houkne sestra na vozíčku.
„Bronwyn, nemuč mě ještě ty!“
Ta si povzdechne. „Máš vše přichystané?“
„Mám a víš, na co chci se zeptat.“
„Ano vím, ale tentokrát nevím. Promiň.“ Pokrčí rameny a přivře oči. „Nemohu vidět vše.“
„Nemáš se za co omlouvat. Musí to být těžké s tím žít.“
„Ani ne. Ty máš to těžší. Mně stačí mlčet a nekecat!“ uchichtne se. „Víš, ta květina co jsi mi poslal.“
„Jistě.“ Co zase bude chtít?
„No víš… já… no kdybys….,“ souká ze sebe.
„Bron?!“ výhružně zasyčí.
„Dobře. Kdybys tam zahlédl ještě takovou, dovez mi je. Je to masožravá rostlina.“ Ten vytřeští oči. Špatně slyšel.
„Orchideje jsou masožravé?“
„Promiň, ale je nádherná.“ Zrudne.
„Přivezu, pokud ještě budu žít.“ Bron se vřele usměje a pak jí úsměv zvadne. Žít. Neví o téhle cestě nic. Jako by její síla ji zklamala. Může jen věřit, že její instinkty neklamou. Ale na druhé straně, Chris s Alanem budou spolu. Pak snad mají šanci na budoucnost.
„Budeme mít jednu kajutu,“ oznámí sladce a neochvějně Alan Chrisovi.
„Ne.“ Zatvrdí se Chris.
„Ano. Potřebuješ někoho, kdo na tebe dohlédne. Už jsem to zařídil.“ Chris se vzteky nadechne a pak sklapne. Tohle má být rozmazlování? Spíš tyranizace, když o další hodinu je před něj postavené jídlo a on musí pod Alanovým dohledem jíst.
„Loď patří mně. Máš to zbytečné. Jedině můžeš skočit přes palubu.“ Alan stojí uprostřed kajuty a v klidu ho informuje, co zařídil. Pobaveně se dívá na vztekajícího Chrise. Je tak roztomilý.
„Dobrý nápad a jak se asi protáhnu tím okénkem?“
„Právě proto jsme v téhle kajutě a já hodlám na tebe dohlédnout. Jen se podívej, jak vypadáš.“ Sebere talíře a zamračí se nad nedojedeným pudinkem. Chce mu to vrátit, ale nakonec si to rozmyslí. Vyjde ven a strčí to do ruky námořníkovi.
„Hele, oni to vědí?“ Vyhrkne Chris na Alana a kývne hlavou ke dveřím.
„Co? Aha jako tohle? Ne. Kdepak. Jen sestra a pár mužů. Jinak nikdo. Co koukáš? Jsem zdravý a někdy se potřebují uvolnit. Zatím to bylo jen fyzické uvolnění. O nic nešlo, ale s tebou je to jiné. Já vím. Neboj se. Spát s někým, komu se to nelíbí, se mi nechce. Kapitán říká, že budou bouřky. Za chvilku jsem zpět.“ Chris se uvelebí na palandě. Konečně aspoň na chvilku sám.
Převrátí se na druhou stranu. Usně. Aniž ví jak. Je to docela příjemné. Při té myšlence otevře oči a přímo u sebe uvidí Alana.
„Nechtěl jsem tě budit, ale bál jsem, že spadneš, tak jsem nám oběma ustlal na podlaze.“ Chris sebou trhne a přemýšlí, proč se nevzbudil, ale v tom okamžiku ucítí, jak se loď zmítá. „Kapitán je zkušený. Neboj se.“ Alan ho sevře pevněji.
„Udusíš mně. Nebojím se bouřky, Alane. Jsem dospělý.“ Něco je tady špatně. Pak si to vybaví.„Co tvoje nemoc?“
„Mořská? Už ji mám za sebou.“ Drží se ho v náručí a spokojeně přemítá, jak je to krásné, že ho konečně má, kam patří. Kdy se rozhodl, že se ho pokusí získat? Přemítá. Asi u něho doma, když byl na čtyřech a zkoušel najít láhev nebo možná jak ho tam viděl v tom pokoji. Neupraveného, zpustlého. Potřebuje zkrátka někoho, kdo na něj dohlédne. Políbí ho na špičku nosu.
„Už to nedělej!“ Chris vyjede na Alana.
„Nelíbí se ti to?“
Chris se nadechne. Popravdě ani neví. Momentálně má co dělat, aby nevyskočil z jeho náruče, sám sev sobě a svých pocitech nevyzná. Je to příjemné, ale přece nemůže být tak, tak divný. Alan pozoruje jeho tvář a oči, ve kterých se odráží zmatek. Je mu ho líto, ale pokud je tady aspoň mizivá šance, nepovolí. Stále ho drží, i když dobře ví, že chce z jeho náruče pryč.
„Ne.“
Alan se rozesměje. „Nevěřím. Nic neříkej. Nech se rozmazlovat. Víš, že pokud svolíš, tak tě budu nosit na rukou?“ Alan ho hladí ho přes košili po zádech. Chris cítí jeho tělo na svém a nechápe proč zrovna on.
„Proč já?“
„Nevím. Proč?“ Chris se dívá, jak pomalu rozvažuje, co má říct. „Nejdřív jsi mě štval, ale pak hned na začátku v kočáře na cestě do Southamptonu jsem si říkal, že je škoda, že nejsi na muže. Je to vidět. A pak čím dál víc ses mi líbil. Proč se člověk do někoho zamiluje? Jakým způsobem a hlavně kvůli čemu? Víš to ty? Já ne. Jednou jsem se na to zeptal Bronwyn. Smála se ještě týden, kdykoliv si na to vzpomněla. Jen mi tehdy řekla, že člověk by měl být šťastný, když ji najde a dvojnásob šťastný, když je opětována. Takže se pokouším o nemožné. Šťastný jsem už teď, protože tě držím v náručí a byl bych ještě víc, kdybys mně miloval. Zní to šíleně viď.“ Políbí ho opět na nos.
„Zní to šíleně. Nedokážu si to vůbec představit. Nikdy jsem se tím nezabýval.“
„Tak víš co? Já ti to ukážu, a když se ti to nebude líbit, tak tě nechám být.“
„Je to nepřirozené, Alane.“
Alan se odtáhne.
„Nepřirozené. Já…,“ mlčí. Slyšel to tolikrát, ale pro něho je to přirozená věc. Neví proč, ale Chris má pocit, že ho zranil. „Dřív jsem si to myslel taky, ale nakonec jsem se tím smiříl. Dokonce jsem proti tomu bojoval. Nyní uvažuji jinak. Je to přirozené. Prostě jsem jiný. Bronwyn je jiná. Asi to a ona její názory mi pomohly překonat tu dobu.“ Pustí ho z náruče, zvedne se a nechá ho samotného. Chris si přetáhne prokrývku přes sebe, protože je mu najednou zima z toho jak mu chybí teplá Alanová náruč. Přece to nemůže přijmout. Je to divné, nepřirozené… Polibek a on zasténá. Ty měkké rty… Otevře oči. Kruci už zase. Usnul a Alan se vrátil. Odtáhne se od něho dál.
„Promiň mi to. Jen tě chci držet v náručí. Chybí mi to. Nejraději bych tě svlékl, všude líbal, hladil.“ Chris cítí, že Alanova slova bortí jeho zábrany. Doslova cítí ruce, rty na svém těle. Zpanikaří, když ucítí, že se mu ztopoří úd. Rychle se vysmekne z jeho náruče. Zadívá se do modrých Alanových očí. Nemá, kam utéci a jestli to tak bude pokračovat dál, bůhví kde to skončí. Shoulí se na palandu a předstírá spánek, Poslouchá, jak Alan vstává. Nejde k němu, proto se mu uleví. Absolutně neví co dělat. Když je s ním tak blízko, úplně panikaří. Neví co dělat a nechápe, jak se vůbec mohl vzrušit jen vlivem jeho slovy. Nezpozoruje Alanův úsměv na druhé palandě.
„Dobré ráno!“ Chris ucítí na rtech polibek a mimoděk oplatí.
„Nemůžeš mě nechat spát?“ zavrčí a chce si přetáhnout deku přes sebe.
„Ne. Potřebuješ nabrat síly. Víš, jaká je cesta. Jestli chceš tak tě mohu krmit.“ Chris zasténá. On by byl toho schopen udělat. Posadí se na palandě a opře o stěnu. Na stehna mu přistane tác s jídlem. Chris zamžourá očima na tác. Tolik jídla. To není jídlo, to je vykrmování husy na svátky.
„Chceš mě mít tlustého.“
„Takže ses s tím smiříl,“ chytí se Chrisových slov Alan. „Budeš mým miláčkem!“ Nadšeně se nad něj nakloní. Chris si povzdechne. Nejdřív ho hlídat, teď odolávat jeho útokům. Jen kdyby pokaždé nezačla zmatkovat a špatně dýchat. Pokaždé když s tím začne, má pocit, že jeho mozek je ve stavu chaosu.
„Nebudu.“ Chris má pocit bezmocí, když vidí, že prohlášení na Alana nemělo účinek.
„To nevadí, já jsem trpělivý a cesta je dlouhá.“
Tak přesně toho se bojím, že nakonec budu souhlasit, pomyslí si Chris.
„Právě proplouváme Gibraltarem. Mistral je plachetnice, takže není rychlá jako Nile, ale je spolehlivá. Stejně budu muset vyměnit flotilu za parníky. Hrozná investice. Nebo mohu toho obchodů, ale moc se mi nechce.“ Chris zaujatě poslouchá vyprávění o jeho aktivitách se zámořím a dalších problémech. Ani netušil, že obchod umí být tak zajímavý a nebezpečný.
„Jezdíš často pryč.“
„Hodně. Ne, tolik jako dřív, ale hodně. To víš Bronwyn, ale kdybys souhlasil, určitě bych tě nenechal doma. Mohl bys jezdit se mnou.“ Alan si hraje s pokrývkou a červená se. Chris se zadívá na tác. Ani si neuvědomil, že to všechno snědl.
„Chceš ještě, Chrisi?“
„Ne, děkuji. Půjdu si lehnout.“ Cítí se unaveně, jak ty měsíce v Londýně si vybraly svoji daň.
„Vidíš, taky bych mohl. Hned udělám postýlku.“
„Asi Ne nebudeš akceptovat.“
„Jak jsi to uhodl?“ řekne ode dveří Alan. „Musím na tebe dávat pozor.“
Chris se za chvilku dívá, jak stahuje matrace a jeho přenáší v náručí na zem. On to s tím nošením asi myslel vážně. Nemůže tomu uvěřit. On důstojník britské armády a nechá se nosit jako malé děcko. Jenže je to příjemné a je unavený. Nechá to na někdy jindy. Alan za moment s pýchou se dívá, jak spí. Má chuť ho zlíbat. Tvář, pootevřené rty. Je tak roztomilý, když spí a pomalu se v něm vzmáha vzrušení. Nespí a přemýšlí o všem, co se stalo od té doby, co ho poznal. Někdy se mu zdá, že ho zná celé věky. Spí trochu neklidně, ale od té doby co mají lebku, vrhne pohled k truhle, nejsou sny tak hrozné. Pořád se jim zdá o tváři a slyší tlumený tlukot. Tlukot srdce. Tolik ho miluje. Možná… Vklouzne pod deku a jemně ho hladí. Pozoruje Chrisovu tvář, jestli se neprobouzí. Rozepíná jeden knoflíček po druhém. Snaží se ovládnout svůj dech, ale jen to, že se ho dotýká, ho nepříčetně rozechvívá. Mimoděk ho sevře pevněji. Usylší zasténání. Hladí ho po pevných svalech na hrudníku a pak sklouzne níž.
„Ne.“ Ztuhne. Proč ho nezarazil už dřív? Chris se otočí a Alan zaúpí, jak ucítí jeho hýždě ve svém vzrušeném klíně. Je to vrah, zatmí se mu před očima. Chris má otevřené oči a přemýšlí, proč ho nezastavil už dřív, když ho hladil a mazlil. Nevzpomíná si, kdy se vlastně s někým miloval? Slyší Alanovo zaúpění, ale ignoruje ho. Trochu se zavrtí a uslyší zase.
„Nehýbej se nebo za sebe neručím.“
„Kdybys netrval na té zemi, tak bys nemusel tady sténat jak v posledním tažení.“
„Nejsem v posledním tažení, ale po smrti skoro ano. Jsem vzrušený z tvého zadečku až nepříčetně.“ Chris cítí, že se červená a snaží se odtáhnout. Ježíš, to ho vůbec nenapadlo. Takže, hlavou mu začnou viřít představy. Jistě měl pár žen, většinou kurtizány jestli se to tak dá nazvat a většinou to bylo rychle, ale párkrát zůstal na noc. Ulevit svým potřebám a jít za dalším dorodružstvím. Vlastně dobrodružství je jeho skutečná milenka. A po některých misích byl rád, že žil. Nikdy se tím moc nezabýval. Nenapadlo ho nikdy přemýšlet o tom, jak se milují dva muži. Možná knihy…
„O čem přemýšlíš?“
Už zase ta jeho ruka. „O knihách,“ dostane ze sebe pravdu. Špatně se mu myslí, když má ruku v klíně.
„O knihách?“ Úžas v Alanově hlase je nepřehlédnutelný.
„Jo o knihách. Víš takových, kde jsou obrázky žen a mužů.“ Špatně se mu myslí.
„Aha. Aaa?“
„Jen, že si nikde nevzpomínám, že bych viděl knihu s obrázky muž a muž.“
Hřejivý pobavený smích. „Jsi tak rozkošný. V takové situaci mě takhle pobavit.“
„To jsem moc rád, že jsem, co to děláš?“
„Jsi vzrušený, tak ti chci ulevit. Klidně zavři oči a nic nedělej.“
Chris mimoděk poslechne. Zavře oči a snaží se vypnout mozek. Nejde to moc dobře a zasténá. Je to jiné než, když si to dělá sám. Alan cítí Chrisovo chvějící tělo. Snaží se, aby se měl co nejlépe. Je tak mohutný, pár pohybů a dostaví se vyvrcholení. Chris se schoulí a neotáčí se. Cítí se provinile pod jeho rukama. Nikdy se mu nic takového nestalo. Ruce se stáhnou a on si horečnatě zapíná kalhoty. Polibek na tvář a: „Spí.“ Jak teď může spát?
Alan poslouchá klidný Chrisův dech. Bylo to nádherné, když cítil, jak se pod jeho rukou úplně roztřásl a pak vyvrcholil. Jestli ho nezíská, olízne si jeden prst a pak druhý. Kdyby viděl, co dělá… Tiše se zasměje. Zítra mu nechá malý dáreček. Knihy. Chris ještě slyší tiché uchechnutí a s myšlenkou co ho zas pobavilo, usne.
Chris se spokojeně protáhne na palandě a vstane. Něco spadne na zem. Nevšimne si toho a rozhlédne se po pokoji. Nakonec si všimne knihy na zemi. Je obyčejná, ale lemovaná zlatým ornamentem a bez názvu. Zvedne ji a otočí ji. Žádný nápis. Otevře knihu, sklapne a odhodí ji na druhou palandu. Zírá před sebe.
„Neměl bys s ní tak zaházet. Dobrý večer. Večeře.“ Jde k němu a políbí ho, dřív než se Chris stihne uhnout. Na stehna mu opět přistane tác s jídlem. Alanova ruka se jen tak mimochodem otře o jeho klín. Chris zrudne a raději se pustí do jídla.
„Nelíbí se ti?“ Vezme knihu a začne jí listovat. „Víš, jak taková věc se těžko shání? Měl bys mít víc úcty vůči knihám.“
„Proč je to tady?“
„Jak proč? Je to moje kniha a nechtěj vědět, odkud ji mám a pak rád se podívám na pěkné obrázky. Nejraději mám tenhle!“ Chladně mu přistrčí obrázek pod nos a Chris je rád, že zrovna v puse nic nemá. Asi by tu vzácnost poprskal. Pozadí je hezké což o to. Les a květiny jen ten ústřední motiv jaksi pokulhává. Zírá na dva muže a jeden sedí na druhém. Ehm stejně jako žena na něm. Polkne a zírá dál. Asi se pohybují. Ne asi, ale určitě a ten druhý má ruku v klíně…
„Dej to okamžitě pryč.“
„To je škoda.“ Zavře knihu. „Nechutná ti?“
„Přešla mě chuť.“ Chris se dívá, jak kniha končí v zásuvce malého stolku. Dívá se na ni jak ďábel na lahvičku se svěcenou vodou, pomyslí si s úsměškem Alan. Měl by vědět, do čeho půjde. Ví, jak je to divné. Tady na lodi se milovat nebudou. Možná v Africe. Zatím to musí zvládnout a pak to hlídaní, aby mu neutekl za sukni. Neměl si vybírat muže, který má rád ženy. Měl se spokojit s nějakým, kdo má rád muže a bylo by to. Ne on si musí vybrat takového přitažlivého tvrdohlavce.
„Večer půjdu pozorovat hvězdy. Konečně se vyjasnilo a obloha bude vymetaná. Chceš jít taky?“
„Jedině pokud mě tam neodneseš. Půjdu po svých.“
„Jistě jak jinak. Polibek!“ Opět. Začíná mít toho dost. Vezme tác a odnese ho. Chris vstane a zapotácí se. Teď by mu bodla jedna sklenička, ale musí uznat jedno. Ty jeho řeči ho tak dokonale znervózňuji a rozptyluji, že na alkohol zapomíná. Vyjde na palubu. Dvě křesla a Alan s dekou. Kruci. Už zase.
„Můžeš toho nechat aspoň tady?“
„Ne. Nechci, aby ses unavil nebo nastydl. Je už podzim, a i když přes den je teplo, v noci je chladno.“ Chris si bezmocně sedne a celý rudý se nechává zabalit. Už aby byl zdravý. Dívají se na hvězdy.
„Vzpomínám si na naši první cestu a moc bych chtěl, aby bylo jich hodně, Chrisi. Budou?“ Ticho. Spí snad a nakloní se nad něj. Ne, jen sní s otevřenýma očima. Ne tady nemůže, ale dole ho zlíbá, čemuž se neúspěšně bude bránit, anebo by ho dnes mohl nechat samotného. Ta kniha snad vykoná své.
Chris jde dolu do kajuty hodně po půlnoci.
„Chci ještě něco pozorovat,“ řekne s úsměvem Alan. „Zvládneš to?“
„Jistě. Nejsem dítě,“ odsekne. Alan ho pozoruje a pak jde spát do jiné kajuty.
Chris se svleče a vklouzne pod pokrývku. Nechce se mu spát. Přetáčí se ze strany na stranu, ale nejvíc je přitahován k zásuvce. Váhá a svádí boj, podívá se na dveře. Klíč nemá, ale do svítání je hodně daleko. Zírá upřeně na tu zásuvku. Nakonec ji prudce otevře a vytáhne knihu. Položí ji na postel a dívá se na ní jak na Evino jablko. Otevřít nebo ne, ale už ji otevřel. Opatrně otevře na první straně. Nic. Oddechne si. Nějaký cizí jazyk. No vida. Angličané by takové nesmysly nikdy nevydali. Otočí další stránku. V pořádku. Muži se líbají. Nějaký doprovodný text. Nepřeložený. Otočí další. Ještě to jde. Jeden je svlečený a on se zájmem zkoumá, co to vlastně dělají. Jen hlazení. Váhá, co najde na třetí. Opatrně otočí. Líbají se, jsou svlečení a ten druhý ho hladí jako včera Alan jeho. Rychle otočí a jen zírá, jak hlava toho druhého je v klíně prvního. On ho má v ústech. Vzruší se a sklapne knihu. Odloží ji zpět do zásuvky. Přikryje se po bradu a v duchu zkoumá to, co viděl. Zkusí si představit, že má ho Alan v ústech. Zasténá, jde to dobře. Jeho fantazie se rozeběhne na plno. Nakonec ji vytáhne opět a nalistuje rychle tu stránku s tou pozici co má Alan tak rád. Přistrčí knihu lépe k světlu. Prohlíží, jak na něm sedí, jeho ruce na penisu, rysy jak jsou stažené rozkoší. Ten kdo to kreslil, byl mistr. Rychle ji zavře a opět šoupne do šuplíku. Znechuceně si uvědomí, že ho ty obrázky vzrušily. Ďábelská kniha. Určitě to udělal schválně, ale když si představí, jak se miluje s Alanem, jak proniká dovnitř něho. Není to nenormální, s tím usíná.
„Dobré ráno? Jaká byla noc?“ Polibek na rtech. Chris zasténá. Celou noc skoro nespal, jak se budil vzrušením a erotickými představami. Snad poprvé by bral tu noční můru. Vyčerpalo ho to rozhodně víc.
„Špatná, Alane.“ Ten odhrne pokrývku. „Chceš pomoci?“ Klidně se zeptá. Chris zrudne a už chce říct ano a zavrtí hlavou.
„Ne, děkuji.“
Alan chvilku stojí. Povzdechne si, tvrdohlavec. „Zavři oči.“ Zajímalo by mě, kam se až včera večer dostal. Je bez košile jen v kalhotách. Asi se snaží zachovat cudnost, v duchu se zasměje. Nejdřív ho hladí, všimne si bradavek a přesune se k nim. Olízne je, ještě, vtáhne je do úst. Poslouchá mručení Chrise. Saje dokud není tvrdá a pak druhou. Přesune se níž a rukama mu rozepíná kalhoty. I on je vzrušený, ale teď o něho vůbec nejde. Chris otevře oči a zrudne, když ho vidí stejně jako v noci na obrázku. Rychle je zavře, ale i tak v mysli má obrázek. Alan ho pohladí a odhrne mu chloupky v tříslech. Skloní hlavu a vezme ho do úst. Poslouchá jeho sténání. Je mu dobře a o nic jiného nejde. Má ho v ústech a líže ho, saje, dokud nevyvrcholí. Chris nemůže se nedívat. Ne a raději zavře oči. Čekal něco jako poprvé a on ho vzal do úst. Má pocit, že je rudý až ke klínu. Alan zvedne hlavu a zapne mu kalhoty.
„Jídlo.“ Tak teď a jídlo? Nemá ani pomyšlení. Posadí se a dívá se na jídlo. Pořád má před očima, jak jeho semeno polyká a přitom mu to chutná. Nechutné.
„Je ti něco?“
„Nevím jak to říct.“
„Ty myslíš to, co jsem udělal na závěr, že. To že jsem spolykal tvé semeno.“
„E…“ neví jak dál. Bojí se, že se mu bude smát.
„Některé ženy to taky tak dělají a mě tvoje semeno chutná, tak proč ne? Je to docela obvykle.“ Pokrčí rameny a Chris je rád, že se mu nesměje. Sní snídaní a tak na lodi ubíhá čas. Minou Suezský průplav. Každou noc a ráno Alan ho rozmazluje a on neví, zda se má poddat, či ne.
„Zítra budeme v Džibutsku.“ Alan mimochodem prohodí u večeře. Chris pokrčí rameny. Musí tam, pokud chtějí pomoc od Mabutu. Snad tam bude. Jako vždy odnese tácy. Chris si lehne na matraci a čeká, že se k němu přidá Alan. Ten se na něho zkoumavě dívá. Ví, že si už prohlédl všechny obrázky. Schválně ho nechával po nocích samotného. Bylo to tak lepší i pro něj. Ve dne se ještě ovládl, ale v noci za sebe neručil. Dnes, dnes neví, co bude, ale chce něco víc. Chrise ještě asi nenapadlo, že i on má svoje potřeby. Alan se začne svlékat. Chris ho vytřeštěné pozoruje. Košile, kalhoty a on si všimne jak je vzrušený a má ho stejně velkého jako on. Začíná zmatkovat. Už ví co a jak, ale stejně na to není připravený. Alan ulehne vedle něho a začne mu rozepínat košili. Stáhne ji a nakonec chce mu sundat kalhoty.
„Ne, Alane, nechci.“
Ten se zarazí. „Tak si je sundej ty.“ Neví, co do něho vjelo. Možná kvůli tomu, že celé dny je ve frustrovaném stavu.
„Ne.“
Alan má toho dost. Chce to aspoň trochu. Přitáhne jeho ruku ke svému klínu. Donutí ho, aby ho vzal do ruky, a zasyčí.
„Jsem jen taky…,“ nedořekne. Vstane a jde si lehnout na svou palandu.
Chris se zvedne. „Proč jsi mi to neřekl dřív.“
Alan se posadí. Má mu říkat, že to chce? To nepozná sám? Ještě chvilku a udělá něco, čeho bude litovat. Vstane a vezme na sebe jen kalhoty. Chris nechápavě se dívá, jak třískne dveřmi. Vyběhne za ním a dívá se, jak mizí v jedné z kajut. Chvilku stojí a pak pochopí, že celou dobu mu dával v noci čas a on byl tak natvrdlý, že si myslel, že se dívá na hvězdy. Zavře tiše dveře. Ještě váhá, ale nakonec plíživým krokem jde do té druhé kajuty. Zaslechne sténaní. Otevře dveře a uvidí Alana, jak leží na posteli a laská se.
Alan po otevření dveří natočí hlavu. Chris. Je mu jedno, co si bude myslet. Pevně se mu dívá do šedých očí a pokračuje v samoukojení. Chris se rozhodne vejít do kajuty. Stále pozoruje Alana, jak se ukájí. Olízne si rty. Chce vůbec s ním spát nebo chce mu to jen oplatit? Váhá, pak nesmělé mu odsune ruku z penisu, skloní hlavu ke klínu a vezme ho do úst.
Zprvu neumělé pokusy jsou čím dál tím lepší. Alan zasténá a pohybuje pánví proti jeho rtům. Tak dlouho o tomhle snil, tak dlouho to chtěl a teď za ním přišel. Chce to. Odstrčí ho a svlékne, zatímco ho líbá a hladí. Poklekne k jeho klínu a začne ho zkušeně lízat. Za chvilku má jeho semeno v ústech a polyká. Zvedne oči. Je spokojený jak kočka, co slízala smetanu, napadne Chrise. Alan ho otočí a dotkne se hýždí. Chris strne, to nechce.
„Ne, já…“
Alan toho zklamaně nechá. Už si myslel, že chce všechno, když ucítí rty na svém údu. Překvapeně se dívá, jak před ním klečí. To tam v té knize bylo taky. Snaží se to oddálit, ale to, že má objekt své touhy tak blízko a tak dlouho po tom touží, vyvrcholí. Sperma dopadá na podlahu, ale Alanovi to je jedno. Chris se dívá do země a bojí se pohlédnout do tváře Alana. Ten sebere oboje kalhoty ze země a jedny mu podává.
„Půjdeme spát.“ Chris si je natáhne s odvrácenou tváří od Alana. Stydí se za to, co udělal, povzdechne si Alan. Otočí ho k sobě a donutí ho pohlédnout mu do tváře.
„Stydíš se. Není proč. Líbilo se mi to a moc a doufám, že i tobě.“ Obejme ho a drží.
„Mně se to líbí taky,“ odpoví po delší chvilce Chris.
Alan se usměje. Všechno bude v pořádku. Jdou spolu do kajuty a lehnou si vedle tebe. Alan přitáhne si ho do náruče a políbí. Líbá ho, dokud i Chris neotevře ústa a neoplatí mu to. Chris ho poprvé obejme. Alan je spokojený. Objetí a první polibek i to, že ho vzal do úst. Zívne. Konečně jeho touha je aspoň trochu ukojená.
Bušení.
Zaspal jsem, zděsí se Alan i Chris. Oba se vymotají z pokrývky a rychle uklízí je na palandy.
„Pane Blackmoore, jsme na místě,“ ozve se hlas kapitána.
„Děkujeme!“ Pootevře dveře. „Hned budeme nahoře.“
Oba se na sebe podívají a propuknou v smích. Jako by se něco prolomilo.
„Máš s tím vždy problémy?“
„Jo mám. Někdy dojde k takovým situacím. Nejhorší byl asi můj jeden bývalý ženatý přítel a zrovna, když jsme v tom nejlepším, vrátila se jeho paní. Promiň mi to. Někteří muži mají rádi jak ženy, tak muže. Je jim to jedno. Asi půjdeme. Ty jsi to nevěděl?“
„Ne, netušil jsem to. To znamená, že i já?“
„Nevím. Jen vím, že budu žárlit na každou ženskou, která se k tobě přiblíží. Jsem trochu majetnický.“
„Jen trochu, Alane?“
„Dobře. Tak moc. Já… Jdeme i nebo ještě řeknu, co nemám. Mabutu by nás měl čekat na mole. Poslal jsem telegram jednomu mému zdejšímu společníkovi, aby ho vyhledal a vše zařídil.“ Chris přikývne. Dřív si to nepřipouštěl, ale Alan měl i jiné muže než jeho. Jestli neřekne on, že s ním chce být, zřejmě si najde někoho jiného a bude s ním dělat tyhle věci. Ne on to neudělá. Vždyť Bronwyn řekla, že ho miluje.
„Bwana, to jsem rád, že jste se vrátil. Bwana Alan není mrtvý!“ haleká na celé přístaviště. Oba si povzdechnou.
„Aspoň někdo se nezměnil.“ Pozorují Mabutu, jak tam stoji s výrazem: Patří mi celý svět - a směje se od ucha k uchu. V obličeji mu svítí bělmo oči a zuby. Oba sestoupí s věcmi z lodi.
„Nazpět nás sveze Fén,“ podotkne Alan.
„Další tvoje loď?“
„Jak jsi to uhodl?“
„Bwana, nerad tam jít, ale Mabutu dluží život a Mabutu pojede. Mabutu má všechno připravené. Koně, muže, zbraně, jídlo.“
„Skvělé, Mabutu. Na tebe je opravdu spolehnutí,“ řekne Chris. Alan si uvědomí, jak se najednou vyměnili role. Chris se nadechne. Opět Afrika. Podívá se na Alana. Není mrtvý. A tentokrát tam nezůstane. Buď se vrátí oba, nebo žádný z nich. Potřetí to zažít nehodlá.
„Deset lidí?“
„Ano.“
„Šedáci?“
„Jistě, Bwana. Přání Bwana je mým přáním.“
„Zbraně?“ Rozesměje se. Je šťastný, že je tady a šťastný, že je Alan s ním. Mabutu je vede k okraji města, kde táboří skupinka mužů. Naloží vše na koně a vyjedou. Za chvilku jsou z města pryč.
„Nebudeme zas tak často jezdit do Afriky, Chrisi. Mám ranč v Americe, obchodují s Asií, Afrikou a dokonce s Austrálií.“
„Ještě jsem nesouhlasil.“
Alan se zarazí. Má pravdu. „Pak má, lásko, se budu snažit tě přesvědčit o své důležitosti. Vyjedeme si večer na lov?“
„Vyjedeme. Jsem rád zpět v Africe. Nemáš ji moc rád.“
„Tak se naučím ji mít rád, když ji máš rád ty.“
Chris se na něho podívá. On to myslí vážně. On by byl schopen se naučit mít něco rád, i když nemusí. Povzdechne si. Pak jak má odolávat někomu takovému?
Večer jedou na lov. Pozoruje, jak je vzrušený z lovu. Střílí dobře a dovede se uklidnit, ale to jeho vzrušení z lovu. Oba zastřelí po jedné antilopě.
„To je Voduška puku,“ vysvětlí Chris.
„Chybí mi ty tvoje vysvětlivky. Znáš zvířata dobře. Je jich tady tolik.“
„Ano mám je rád. A když střílíš, musíš vědět, co máš před sebou.“ Oba naloží antilopy na koně a jedou do tábora. Za chvilku nad ohněm se otáčí kusy masa. Cítí, že jsou si bližší a vše se změnilo. I cesta je jiná než obvykle. Žertují spolu, vypráví si různé příhody. Alan nejen z obchodování, ale i ty méně bezpečné a Chris některé věci, které se mu staly za dobu služby.
„Chrisi, vím, že bych neměl, ale můžeš se nějak vyvázat ze služby?“ Napětím skoro nedýchá. Je už večer a oni se dívají na západ slunce a jeho proměnlivou krásu. Sedí na koni a jen vnímají tlukot srdce přírody. Poslední zvuky dne a paprsky mizí za obzorem. Kus po kuse mizí slunce, vzduch se chvěje horkem, které vládne i v téhle době Africe.
„Kéž by ses na mně tak díval jako na západ. Zasněně. Žárlím na ni.“
„Nemusíš, to přece víš.“
„Nevím,“ opáčí Alan. Kéž by nemusel. Je hrozné se srovnávat s kusem kontinentu.
Chris si povzdechne. Stíny se prodlužují, až zmizí v noci. Oba se ohlédnou a vyrazí do tábora. Už jsou v polovině cesty. Spí v jednom stanu a jen se na sebe dívají. Noci se tak rozlehne zvuk.
Řev hladového zvířete. Lev? Možná, ale je daleko.
Další týden a další uteče, aniž by se cokoliv přihodilo, až dojedou k stromům.
„Tady jsem se smrtelně bál. Myslel jsem, že tě ta bojga dostala. Nerad na to vzpomínám.“
„Popravdě já taky. Ale asi musela už něco sníst a neměla tolik v sobě jedu. Ale i tak díky za včasnou pomoc. Dal jsem ti tehdy medailon. Uvědomil jsem si, že je čas dát ho tobě. Dostal jsem ho od Iana, když mi umíral v náručí. Tehdy mi dal polibek, ne takový jako tvůj, a medailon. Ten tvůj byl plný touhy, to jsem si uvědomil hned. Možná to on mě ochránil.“
Chris vypráví, co se tehdy stalo, ale nezapomíná sledovat okolí. Vysušená savana čekající na déšť, aby mohla rozkvést nádhernými barvami. Je proměnlivá stejně jako moře, které miluje Alan. V tu samou chvílí se na Chrise zahledí Alan. Pozorně se rozhlíží a zkoumá krajinu. Chrání ho stejně, jako chránil při té první cestě. Má to v sobě. Chránit ty ostatní, jenže zapomíná na sebe. Potřebuje trochu rozmazlovat za tu ochranu a milovat a on mu to všechno dá. Ví, že to dokáže.
Pomalu se blíží k území, kde málem zemřel. Mají pocit dejavú, když k nim zachmuřeně přistoupí Mabutu.
„Víme, dál půjdeme sami.“ Ten mlčky přikývne a začnou budovat tábor. Za dva dny stojí před táborem a loučí se. Tentokrát nevědí, jestli se vrátí. Stojí a poslouchají zvuk bubnů, který je provází už od města. Od té doby co se dostali pryč z Džibutska, s nimi usínají každou noc. Vkročí do džungle a ta je pohltí jako vejcožrout. Mabutu se za nimi dívá. Bude tady měsíc a pak odejde. Vrátí se za trnovou ohradu.
Žádný nemá na nic jiného pomyšlení. Mají sebou to nejnutnější. Cítí na sobě pohledy domorodců. Nechápou, proč je nezabijí a lebku si nevezmou.
„Jsme blázni, že sem jdeme znova.“
„Jo jsme, ale věčně žít s tamtamy a s tou tváří nechci. Chci žít s tebou a ještě toho dost zažít.“ Chris mlčí. I on chce přežít, a co pak, netuší. Nikdy si moc neplánoval život dopředu a najednou je tady někdo, kdo mu říká, co bude dělat tehdy a tamto, a že s ním počítá. Teď opravdu je bláznovství něco plánovat dopředu a Alan stejně to dělá. Jako by věděl, že přežije, ale to neví žádný z nich. Po třech dnech Alan zahlédnou první lebku. Jdou dobře, i když neví podle čeho se Chris řídí.
Z ničeho nic se před nimi objeví domorodec. Stojí nehybně nahý s oštěpem a štítem v ruce. Na těle má malování a tetování. Bílá a červená barva. Pohne se a jde. Hbitě se proplétá rostlinami. Zastaví se a zmizí. Oba pochopí, že jsou na místě. Chris vybalí lebku a položí ji k ostatním věcem. Přidá prsten.
„Ten si nechat!“ Někdo říká zkomolenou angličtinou. Chris si dá zpět do kapsy prsten. Otočí se. Tvář, která je pronásleduje ve snech. Snaží se proniknout jeho nehybnými rysy. Ten jen dojde k lebce a upraví ji.
„Posvátné místo. Zemřít. Vy dva.“
„Ne!“odmítnou nabídku a začnou utíkat. Všechno tam nechají. Vedle do země, snad jako varování, se zabodne první oštěp. Chrisovi se začne vybavovat cesta, kterou utíkal poprvé a podruhé. Zahnou do močálu, kterým se prodírají. Za nimi se nese hrůzný jekot a smích. Zvíře? Lidské hrdlo? Nezkoumají to.
„Nemám rád bažiny, Chrisi!“
„Já taky ne!“ Bažina se skončí dřív, než by řekli. Začnou běžet. Jedině co mají, jsou zbraně a víc nic. Chris má kolem pasu laso. Musí to dokázat. Jsou fit, přece se mu to povedlo poprvé, podruhé… Zamrazí ho, ale Ianovi ne a Alanovi skoro taky ne. Běží dál s děsivým jekotem domorodců kolem sebe.
Běží už den a noc a pořád je mají za patami. Už jsou unavení na rozdíl od tamtěch. Klesnou.
„Asi to nezvládneme,“ zasípá Chris. Alan zvedne hlavu. No tak, Bron, pomoz.
„Jdeme dál. To musíme dokázat.“ Zvednou se a do země se zabodnou dva oštěpy. Zblednou. Ještě chvíli a oštěpy by měli v zádech. Běží dál, ale už pomaleji. Bronwyn, no tak! Zničehonic mu padne zrak na něco ozdobeného. Polkne. Nechce se mu, ale…
„Chrisi, tudy.“ Zahne k oštěpu. Proběhnou jim a najednou je ticho. Alan se rozhlíží. Neví kde je, ale po zádech má mrazení. Něco ho uvnitř sevře. Není to dobré území. Je to špatné území.
„Alane, kde to jsme?“
„Nevím, ale to nás ochrání. Ničeho se nedotýkej a rychle musíme pryč. Zřejmě další posvátné místo. Je děsnější než tamto.“
„To je pravda, jenže nevím, kde jsme.“
„Snad Bronwyn,“ odmlčí se. Chris se na něho zvědavě podívá. Jak moc je se sestrou svázaný? Alan si ničeho nevšímá a pokračuje v cestě. Je docela velké, když jdou tři hodiny a pořád nic. To ticho po jekotu je děsí. Zatočí. Neví proč, ale něco mu říká, že má jít tudy. Voda. Chris se chce napít, ale Alan ho zadrží. Zavrtí hlavou. Jdu dál a uvidí další malý vodopád. Skála? Zvláštní. Kde to jsou? Alan se skloní a napije se, zatímco Chris drží hlídku. Pak se napije Chris. Jdou dál a uvidí další oštěp.
Džungle jakoby ožije a oni se rozeběhnou. Netuší, kde jsou, ale podle slunce běží správně. Utíkají. Ten odpočinek jim pomohl. Cestou tam šli pomalu a tak teď cesta ubíhá. Vědí dobře, že jakmile vyjdou z pralesa, bude vše v pořádku. Dřív to bylo taky tak. Opět uslyší jekot domorodců. Zní to tlumeně, vzdáleně, ale vědí, že brzy jejich stopu opět vyslídí. Utíkají a všimnou si, že stromy ustupují. Za chvilku budou na savaně. Kolem hlavy Chrise proletí oštěp a zabodne se do stromu. Našli je, ale nemají jiné východisko než pokračovat.
„Chrisi, zahoď ten prsten,“ poručí Alan.
Chris sáhne do kapsičky a zahodí ho. K čemu je vedle života? Vyběhnou ven a k nohám se jim zaboří další oštěp. Rozeběhnou se dál, hlouběji do savany. Alan se otočí a vidí v přítmí stromů postavy, jak ječí a zklamaně mávají oštěpy.
„Chránil nás sám bůh, Chrisi!“ Obejme ho a políbí. Ten mu to vrátí. Všechna hrůza, strach děs se úplně převrátí a oni ze sebe strhávají oblečení. Neuvědomují si, kde jsou, jen chtějí cítit toho druhého. To, že jsou naživu a že jsou schopní myslet, cítit. Alan ho divoce hladí stejně jako Chris. Zbraně vše se kolem nich válí. Alan povalí Chrise na jejich oblečení. Nezajímá je, kdo jsou, čím jsou, jen je tu touha být spolu. Alan nasliní prsty a pomalu do Chrise vnikne. Dívá se, jak pod jeho prsty se svijí, sténá a pak do něho pronikne údem. Chris vykřikne bolestí a Alanovi dojde, co zrovna udělal. Jenže byl tak dlouho byl sexu, že se už nemůže vrátit. Pohybuje se v něm, až vyvrcholí. Vykřikne do prostoru. Klesne na Chrise a vnímá, že je ještě vzrušený. Vezme ho do rukou a rychlými pohyby ho uspokojí, až i Chris vykřikne. Oba mlčí a neví, co na to říct. Nakonec Alan z něho vystoupí a vezme ho do náruče. Zašátrá rukou kolem sebe, až najde brýle. Přežily to, ale jen zázrakem.
„Promiň, ublížil jsem ti. Neovládl jsem se. Vůbec nevím, co mě to popadlo.“
„Bolelo to. Půjdeme? Sice tady nikdo není, ale zrovna to není místo, kde bych chtěl mít první zkušenosti s mužem.“
Alan si povzdechne. Je úplný idiot. Chtěl jen nějak ten strach, ten děs, chtěl vědět, že je dosud naživu, že nezůstal tam, ventilovat a když se dotkl Chrise, všechny pocity v něm vybuchly. Sleduje ho při oblékání. Neví co dělat. Chvilku žmoulá košili. Byl hodně hrubý. Poprvé a pomiloval se s ním tak brutálně. Nejraději by si nafackoval. Místo jemného dlouhého svádění si Chrise vezme tak drsně.
„Chrisi, můžeš ještě počkat?“ Ten se k němu udiveně obrátí. Co mu je? Alan k němu přistoupí a obejme. Do ucha mu začne vysvětlovat, co chce udělat a proč. Chris se začíná červenat. Chce ho prohlédnout. Ustoupí o krok a vrtí hlavou. Alan k němu přistoupí.
„No tak, Chrisi. Nech toho, přece víš, co se může stát, pokud se to neošetří.“ Chris zavrtí hlavou. Alan se ho nakonec snaží povalit, ale Chris se brání.
„Kruci, nemohl ses bránit poprvé?“ zafuní Alan při bitce.
Chris povolí a rozesměje se. Lehne si a otočí se. Neví, jestli se mu někdy podívá do tváře. Cítí Alanovy ruce na hýždích, a jak mu je roztahuje. Zavrtá se pohledem na kousek trávy. To nepřežije snad nikdy. Uprostřed divočiny - jazyk a polibek. Alan ho chvilku laská a Chris si myslí, že studem se propadne pod zem. Za chvilku cítí, že se Alan zvedne. Vstane taky a začne se oblékat. Dívá se do dálky a snaží se ignorovat Alana. Ten k němu přejde a zezadu obejme.
„V pořádku. Příště budu opatrnější a použiju mast.“
„Nemusíš to tady vyprávět. Nebude,“ zarazí se. Dívá se na chvějící slunce ve vzduchu. I on to chtěl, chtěl cítit, že je s ním, že nezůstal tam jako Ian a jako podruhé, když Opustil Alana. Alan trpělivě čeká, zda něco řekne nebo ne. „Já. Pomalu ano.“ Vykoktá ze sebe s pocitem, že je hlupák. Jestli se začne smát, ale jen ucítí rty na svém krku a jeho dech ho zašimrá na krku.
„To mě zabije,“ řekne Alan.
Chris se rozesměje. Pociťuje nesmírnou úlevu. Vymaní se z Alanovy náruče a políbí ho. Tak jako líbal ženu. Zašimrá ho strniště. Ženy nemají strniště, napadne ho nesmyslně.
„Musíš se oholit, Alane.“
„Ty taky. Nebo myslíš, že jsi bezvousý? Nemám rád vousy.“ Alan si sáhne na bradu.
„Já taky. A teď se soustřeďme jak dojít do tábora a přežít.“ Alan přikývne. Jeho sen se splnil. Obcházejí les a jdou jen savanou. V noci se střídají s hlídkami a přes den se snaží něco ulovit a dorazit včas k táboru.
„Nakonec jsem přece jen v Africe něco našel,“ řekne jednoho dne Alan, když pozoruje Chrise, jak naslouchá zvukům Afriky.
„Copak to je?“ optá se s úsměvem Chris a naslouchá ostražitě zvukům savany. Mají štěstí, že zatím na nic nenarazili. Tedy na nic většího než jsou oni.
„Přece tebe. Největší poklad.“
Chris mávne rukou. Blázen je to. Poklad. On a poklad. Zasměje se a prohlédne stopy. Antilopy. Rozhodně nechce skončit jako něčí přesnídávka.
„Jsi blázen. Počkej nějakou dobu a budeš říkat něco jiného. Ještě se mě rád zbavíš.“
Alan se zaculí. „Pochybuji. Myslím, že tě od sebe už nepustím.“ Chris se zadívá na jeho rozzářené oči. Je to zajímavé, ale trochu strašné, být objektem něčího tak usilovného snažení. Alan by mu nic zlého neudělal. Zvedne se od stop a dívá se do dálky.
„Je to ještě daleko podle mě. Je velká,“ dodá omluvným tónem a jemným pokrčením ramen.
„Jenom velká? Savana je ohromná! Půl království za koně,“ zvolá. Zamyslí se. „Celé! Mám blbé boty.“
Chris se mrkne na holínky. „No jo, měl sis vzít mokasíny.“
„Ty a to tvoje oblečení.“
Hádají se o úplné maličkosti.
„Proč se hádáme?“
„Jen diskutujeme. No né! Stal se zázrak.“
„Jaký pak?“ Uvažuje Alan. Podívá se do směru, kam zírá vytřeštěně Chris.
„Zázrak!“ zvolají a rozeběhnou se do svého tábora.
„Bwana! Bubny hlásit neúspěch! Zůstat tady déle. Jaké to štěstí!“ křičí Mabutu a s ním ostatní.
„Není nad civilizací, i když je to stan,“ prohlásí šťastně Alan, zatímco se svléká a omývá se. Chris vezme houbu a začne ho mýt. „Tak to je zázrak Nejsvětější Trojice. Už se nemohu dočkat pobřeží a lodě.“ Začne se holit a pak zkoumá, zda je to perfektní. Je v kalhotách bez košile. Najednou ucítí ruku na svém údu a Chrise se čtverácky usmívat. Zatne zuby. Přece jenom byli spolu, ale ani jeden nechtěl se nechat něčím sežrat po tom, co tak úspěšně zdrhli domorodcům. Mezi africkými cestovateli koluje dost historek o lidožravých lvech. Je den a snad není nic vidět. Zatne zuby a vklouzne rukou do kalhot Chrisovi. Ten přimhouří oči. Svalí se na podlahu a líbají se, zatímco se navzájem hladí. Výkřik ztlumí v ústech. Oba leží na zemi a oddechují.
„Tak uspokojivé.“ Oba se políbí a Chris dokončí za asistence Alana mytí. Druhý den vyrazí za zpěvu nosičů nazpátek do Džibutska, potom do Anglie.
„Konečně civilizace co, Chrisi?“
Stojí před městem a lehký vánek k nim nese vůní moře.
„Když pomineme ty domorodce, bylo to skvělé.“
Alan se rozesměje. „Domorodce, Bojgu, na zpáteční cestě lev, mouchy tse-tse, ovády, hrozba malárie… Jo, máš pravdu, bylo to skvělé. Hlavně s tebou to bylo skvělé.“ V očích mu to zajiskří. Přejede postavu Chrise a nevědomky se olízne.
„Dávej pozor, co děláš. Nejsem dortík.“
„Proč si to myslíš? Takový dortík na tvém těle,“ nakloní se k němu. Chris si povzdechne. Copak na jeho, ale na něm by se špatně taky nevyjímal. Ach to pokušení.
„Na tvém by taky nebyl špatný.“ Koutkem oka pozoruje jeho ztuhlost. Dostal ho dostal, raduje se jako malý. Alan škubne opratí a rozhlíží se. Podivně se zavrtí v sedle. Chrisovi dojde, že asi to byla chyba. Jak je možné, že tam v savaně dělá, co chce on a jakmile dojde na otázky sexu, tak je to obráceně?
„Ne a jedeme do přístavu.“ Oba vyrazí. Jsou zvědaví, jestli Fén tam bude kotvit. Kotví a oni sesednou z koní.
„Důstojně, Alane,“ procedí Chris mezi zuby. Zaplatí Mabutovi a rozloučí se. Ten se za nimi dívá, jak jdou podivným krokem lávkou na loď. Zavrtí hlavou. Ti bílí muži jsou fakt divní. Mávne na své lidi.
„Pane Blackmoore!“ Alan se zastaví a dívá se na kapitána, který k nim pospíchá. Obličej mu kamení, když vidí, jak Chris se vzdaluje a on musí si promluvit s kapitánem. Má chuť řvát, někoho zabít.
„Kapitáne.“ Alan ho pozoruje s úsměvem pirani.
„Chci se zeptat, kdy vyrazíme. Jsme připravení.“ Kapitán srdnatě pokračuje, i když vidí majitelovy oči, jak ho provrtávají skrz naskrz. Vůbec nemá tušení, proč takový je. Pan Blackmoore je skvělý obchodník a muž.
„Hned jak to bude možné. Jsme unavení, tak nás nerušte.“ Kapitán bezmocně se dívá, jak majitel lodi mizí směrem ke kajutám.
„Máme společnou kajutu. Kapitán zřejmě nabral pasažéry,“ řekne šeptem Chris. „Všechny jsou obsazené a vedle nás je nějaká rodinka.“ Alan sevře ruce a pak se rozesměje.
„Možná bylo lépe v Africe. Nevrátíme se tam?“ navrhne Alan uličnicky.
„Ani náhodou. Do Anglie to vydržíme a pak buď Londýn u tebe, nebo u mě. Máš ještě ty sny?“ Optá se trochu nejistě Chris.
„Nemám. A jjejje!“Alan zezelená, jak se loď zhoupne na vlnách a Chris začne se smát. „To není fér!“ Naříká cestou k míse. Začne zvracet. Chris mu jemně položí ruku na záda a účastně ho hladí. Pozdě večer, když Alan spí, vyjde na palubu. Na zádi lodě pozoruje měsíc, který pluje na vlnách. Občas zahlédne vyskočit větší rybu. Noci, odněkud zpod palubí, se ozve píseň o starém námořníkovi, který raději zemřel na moři než, aby se vrátil na souš.
„Je nádherné, ne? Moře v noci, měsíční svit hrající s vlnami. Stříbří je a líbá svými paprsky,“ říká zasněným hlasem Alanovi, který k němu zezadu přijde a obejme. Jsou na palubě sami a dívají se za vzdalujícím Rudým mořem a přístavem.
„Kouzelné je. To je pravda, ale tvoje náruč je hezčí,“ šeptá mu do ucha Alan. Chris se k němu otočí.
„Nádherná noc, že?“ ozve se blízko nich. „Miluji teplé noci na lodi. Nemohu spát, víte?“
„Kapitáne?!“ nese se tmou výhružně od dvou různých hlasů.
Konec
