Stříbrný medailon
3.
„Nepřinese ti štěstí, slávu, zdraví,
Neochrání tě před osudem
Je to jen památka na přítele.
Až bude čas, dej vzpomínku tomu,
Kdo ji bude potřebovat
„Chrisi ty jsi už vzhůru? Jdeme na tržiště. Těším se jako malý kluk.“
Ani si nevšiml, jak jsem zhuntovaný, pomyslí si Chris cestou do hotelové restaurace. Alan v klidu vykládá, co by chtěl sehnat. Po očku sleduje unaveného Chrise. Vypadá hrozně jako by celou noc nespal. Možná zase se ozvala Afrika a on se někde toulal venku.
Dorazí na tržiště. Křik prodavačů, křik kupujících. Jazyky propletené do nepředstavitelné mozaiky zvukových intonací. Francouzština, angličtin, arabština, svahilština a národní řeči kmenů. Ale všichni se domluví. Ale jediným opravdu platným zde jazykem jsou peníze. Máš, dostaneš, co chceš, nemáš, můžeš se jen dívat. Koberce a látky nepředstavitelných vzorů. Dá se sehnat vše. Koně i velbloudi. Chcete vodní dýmku nebo jen suvenýr, ruku mumie, dá se sehnat.
„Nejjemnější hašiš, pane. Prosím zkuste si to!“ křičí arab v kaftanu a vedle něho sedí Ind v bělostném turbanu, co nepřítomně kouří dlouhou dýmku. A do toho prodavači občerstvení, vůně pečiva, jídla, dýmek a potu. A slunce začíná hřát. První vějíře. Stánky s jídlem, ovocem. Co chcete, můžete mít.
Chris prohlíží koberec a zajímá se o práci a odkud je.
„Sáhib se vyzná,“ mumlá v turbanu starší pán a tahá se za bradku. „Persie. Ruční práce. Jen se podívejte na barvy, vzory, starý čtyři sta let a pořád nádherný,“ líčí mu a předvádí krásu koberce. Je opravdu krásný, připustí Chris, ale nechá ho a odejde.
„Proč jsi ho nevzal? Je nádherný.“
„Persie to ano a nádherný taky, ale chtěl mně ošidit. Čtyři sta let? To tak. Padesát let víc ne a je tam chyba. Malička, nezanedbatelná, ale je. Podívej se na to!“ vykřikne a žene se k látkám.
„Je to jasné. Je to obchodník, ale proč předstírá, že je vědec?“ mumlá se a dívá se, jak prohmatává látku s nebeským vzorem květin.
„Beru!“ slyší bez zaváhaní a víc ho nezajímá. Vyndává peníze a platí kus látky. Dívají se, jak se balí do hrubší. A už u nich je malý nosič. Ind se uklání a oni taky.
„Bronwyn bude nadšena. Viděl jsi ty barvy? Stejné jako její oči.“ Jeho oči bloudí po nádherných věcech. Přepych východu je tady vyložen v obchodech a ve stáncích. Jdou dál na tržiště méně přepychové. Prohlížejí si sošky, zboží méně nákladné, rozbité a on se dívá, jak Alan se tím prohrabuje. Pokračují od jednoho stánku k druhému.
Chris zatím se snaží dávat pozor na ty lidi, kteří včera šli po Alanovi. Možná šlo opravdu jen o lovce, ale je taky možné, že šlo o Francouze nebo o někoho jiného. Ve městě jako toto se jimi hemží. Civilizace říkají městu a vše za hranicemi města je necivilizace. A Afrika je obrovské území, které trhají jako lev svou kořist. Čím víc ukořistíš, tím víc můžeš z ní vyždímat. Chápe, proč to vlády dělají včetně Anglie. Nemůže s tím nic dělat, ale může ochránit toho snílka, který se chce vrátit na území, kam kromě domorodců nikdo nevkročí. Až tam dojdou, půjdou sami a on ho musí dovést zpět. Už podruhé se nestane to, že tam nechá svého přítele. Přítele… Jsou tak krátce a už ví, že budou přátelé. Ne, tak dobří jak s Ianem, ale má toho blázna rád.
„Tak myslím, že je to vše co tady mohu najít. Půjdeme ne? Za chvilku bude takové vedro, že ani moucha se nehne, natož my. Nic sis nekoupil. Jen pořád se díváš po tržišti. Hledáš někoho?“
„Ne nikoho.“ Chris je překvapený, že si všiml, že se rozhlíží. Měl pocit, že je úplně ponořený do hledání pokladů pro sestru. Alan pokrčí rameny. Lže, ale kdo nelže? Možná má důvod. Ohlédne se po nosiči. Je to už skoro deset let, co se zakázalo otroctví, ale svým způsobem existuje dál. Jdou k hotelu, kde převezme látku poslíček a odežene malého nosiče. Alan mu hodí drobnou minci a dívá se, jak kluk vycení zuby a s pokladem rychle metá ulici pryč. S úsměvem se za ním dívá.
„Mám docela hlad. Chci si dát něco chladného, osvěžujícího. V tuhle chvílí bych dal vše za kru ledu nebo za kostku ledu za cokoliv studeného. Závidím ti, jak si v tom vedru užíváš.“ Alan si otře čelo kapesníkem. Chris pokrčí rameny. Má horko rád a Afrika to je vedro. Aspoň v téhle části Afriky. Pamatuje si noci na Sahaře, kdy teplota klesla pod nulu. Jdou do hotelové restaurace a objednají si jídlo.
„Myslíš, že se Mabutu objeví?“
„Na sto procent. Zachránil jsem mu tu jeho černou kůži před otrokáři a on ví, co by ho tam čekalo. Nevšiml sis těch jizev?“
„Popravdě jsem si všiml spíš jeho tetování.“
„Kmenové tetování. Bohužel celá jejich vesnice byla odvlečena a kdo ne, ten byl zabit, takže je tak trochu mým dlužníkem. Neboj, je velmi spolehlivý a lidi, které sežene, se ho budou tak bát, že udělají, co mu na očích přikáže. Budeme si hrát na lovce?“ Klidně se zeptá. Jídelna je prázdná, a až na ně dva a jednoho klimbajícího muže, nikdo tam není.
„Bude to tak nejlepší. Jak jsem vyrozuměl, tak s námi tam nikdo nepůjde.“
„Nepůjde, ani kdybychom jim drželi nůž u krku. Prostě řeknou, že raději zemřou tady než pod jejich šípy. Ani jméno kmene nevyslovují.“
„Ty taky ne.“
Chris zamžourá do skleničky. „Ještě teď slyším jejich nelidské vytí. Jako by byli napůl lidmi napůl zvířaty. Nikdy nic takového jsem nikdy neslyšel a neuslyším. Jen když je úplněk, mám pocit, že slyším ten smích, skřek nazvi si to, jak chceš, při kterém ti stydne krev.“ Napije se. „Uvidíš sám. Nevyhneme se jim a pak bude záležet na štěstí a rychlosti našich nohou,“ dodá s humorem, ale Alan nechápe, proč by se měl smát. Spíš je to děsivé, ale mlčí.
Chvilku sedí u stolu, mlčí, jen se po sobě dívají. Neví, co by řekli. Jen po chvilce to Alanovi nedá a váhavě se ozve.
„Chrisi…“
„Ano?“
„Co se tam tehdy stalo?“
„Už jsem řekl, že nic. Prostě se neptej, ano. Ještě, raději bych se vesnicím vyhnul.“
„To jsem rád. Já taky, takže povezeme spoustu zásob nebo vlastně ani nemusíme. Budeme přece lovit.“ Chris přikývne. Za chvilku půjdou za Mabutem a zítra ráno vyrazí. Konečně bude z města pryč a ukáže tu krásnou stránku Afriky Alanovi. Koutkem oka zahlédne mihnout se toho chlápka ze včerejška. Co tady chce mizera jeden? Přece mu včera řekl jasně nejméně dvě míle. Jenže zrovna teď nemůže spustit Alana z dohledu. Jedině, že by ho zamkl v pokoji, ale to by Alanovi došlo, že je něco v nepořádku a on ho děsit nechce. Upřeně sleduje dveře, kde zmizel ten chlápek. No vida, už vystrkuje ten svůj opičí obličej. Jak se rozhlíží a jde pryč. Zajímalo by mě, co tam dělal? Zanedlouho vypadnou z města ven a tam bude vědět o každém šustnutí. Jestli bude slídit, tak ho zabije jako škodnou.
„Chrisi! Konečně sis mě všiml. Koho jsi to tak upřeně sledoval? No jistě! Ty mi to neřekneš,“ odpoví si sám na svou otázku. „Myslím, že je čas vyrazit.“ Chris vstane. Nejraději by ho tady nechal na druhou stranu - vezme ho sebou. „To je poprvé, co nás neobtěžují,“ pochvaluje si Alan, jako by se nic nedělo.
„Mabutu má tady určitou pověst. Snad víc nemusím vysvětlovat.“
„Stačilo mi jeho: Zmizte prašiví psi. Rychleji ani neutíkají zajíci při chrtích závodech.“ Oba se uchechtnou.
„Chodíš na ně?“
„Ano. Je to docela sranda. A když jim toho zajíce nedají, docela je lituji. Ale viděl jsi už závod koček?“
Hoří nadšením, uvědomí si Chris. Hazardér? „Závod koček?“ Nikdy o tom neslyšel.
„Musím tě tam někdy vzít. Je jedno speciální místo a musíš mít speciální kočku. Přemýšlím, že pořídím nějakou takovou Bronwyn.“ Chris nadšeně vykládá.
„A co dostihy?“
„Mám závodní stáj. To snad mluví za vše.“ Oba se chvilku baví o závodech a koních.
„Bwana, Mabutu je dobrej.“ Oba uslyší za sebou hluboký hlas. Alan zaujatý hovorem skoro nadskočí, když ho uslyší.
„Ztrácíš schopnosti, Mabutu, nebo co? Slyšel jsem tě už od tamté uličky!“ obviní přítele Chris.
Mabutu zařičí smíchy. „Pojďte, Bwana, uvidíte.“ Vede je do jedné uličky a pak do většího dvorku. Sedm koní z toho pět šedáků.
„Jak se ti je podařilo získat?“
„Pro Mabuta nic není nemožné!“ ušklíbne se. „Vyjedeme brzy, že?“
Chrisovi to dojde. „Mabutu je měl koupit ne...“
„Bwana, za co mě máš? Jen si je vypůjčil.“
„Chrisi, tím chceš říct, že jsou…“ Alan myšlenku nedopoví.
„Přesně. Jen by mě zajímalo, co je s majiteli. Raději se ptát nebudu. A lidi?“ Mabutu hvízdne. Chris s Alanem si je prohlížejí. Přikývnou. „Poslechnou tě?“
„Bwana, dívej se.“ Něco vyštěkne na jednoho a ten padne a plazí se.
„Mabutu, to nám úplně stačí. Zítra ráno tady a jedeme. Víš kam?“
„Mabutu ví. Mabutu nespokojený. Moc nebezpečný, ale Mabutu pojede a tihle taky!“ udeří se do hrudníku. Chris kývne.
„Tak jdeme. Jak říkáš poslední den, aby ses klidně vyspal, než tě něco sežere, kousne nebo vysaje.“
„Páni, ty si to pamatuješ? Udělal jsi na mě dojem, Chrisi.“
„Tak jen doufám, že mě budeš poslouchat stejně hezky jako tamti Mabutu.“ Alan ztratí krok. Poslouchat? On? Tak to asi bude problém.
„Musím?“ Nerad někoho poslouchá.
„Jistě jinak nejdeme. Abych to tlumočil přesně: průvodce, který mě dovede tam a zpět. Vida tak mě máš a kde jsi, Alane?“ Otočí se. To ne, když se dívá na nějaký domek.
„Chrisi, podívej se na to. Ta kytka v okně.“ Chris nechápavě zírá na něco v květináči. Podle něho je to červeno růžové s trochou zeleně a hlavně odporné. „Chci ji mít.“ A už jde dovnitř. Chris sotva stihne natáhnout ruku.
„Je to vědec. Takhle obchodník se nechová,“ poopraví si svůj názor z dřívějška. Udělá krok a vrazí do Alana s květináčem v rukou.
„Bro...“
„Myslíš ještě na někoho jiného kromě na ni?“ Ta jeho hezounká sestřička se mu už začíná zajídat.
Alan zvedne oči a zářivě se usměje. „Ale jistě.“ Chris je zvědavý, co z něho vyleze. Kočka, pes, kůň, milenka? Počkat tu nemá. „Přece na tebe.“ Chris se zastaví a dívá se na spokojeně se culícího Alana.
„Víš, podle toho květináče to nevypadá na to, že na mě myslíš.“ Jak to myslel s tím zájmem? Alanův pohled, možná je jistější některé věci raději nevědět. Možná na něj myslí jako na ugrilovanou antilopu. Proč se na mě musí pořád tak divně dívat? Trochu se ošije a vykročí.
Alan jde spokojeně za ním. Konečně mu to řekl. Podívá se na květinu. Bronwyn bude mít radost.
„Příště až něco takového uděláš, tak mi to předem řekni. Některé domácnosti nejsou tak přátelské jako tahle.“
„Máš o mě starost?“
„Jistěže mám. Mám tě chránit.“Ještě chvilku a zařve to na něho. Někdy se chová jako by byl na výletě a ne v nebezpečném kraji.
Alan věrně za Chrisem. Přemýšlí, co mu zase přelétlo přes nos. Kdyby to řekl, vyvaroval by se toho. Pane jo, ale vypadá dobře jak zezadu, tak zepředu. Sice by nemusel být tak hubený, zas na druhou stranu tlustý taky není. Povzdechne si. Je to moc těžké. Kdepak je akorát. Už se nemůže dočkat, až ho prvně políbí. Bude zděšený nebo to vezme chladnokrevně, nebo mu dá facku, což by nerad. Nebo mu to oplatí? Pochybuje. Spíš to bude facka nebo pěst v žaludku.
„Dávej pozor, promiň,“ zahučí, když zpozoruje, že stojí u hotelu.
Chris mlčí, ale rovnou ho vede do svého pokoje. Alan udiveně pozoruje, že je pořád naštvaný.
„Alane, tak to dál nejde. Asi bude lepší, když to řeknu na rovinu. Mám tě chránit, což mi stěžuješ. Trh teď ta květina. Když něco chceš, řekneš mi to, je to jasné? A pak ty tvoje stavy. Povídal jsem ti o cestě a určitě jsi neslyšel ani slovo.“ Alan drží kytku a nejraději by rozpaky začal trhat listy. „Pokud chceš to dělat co před chvílí, nikam nepojedeme. Mám rád - miluji Afriku, ale je nebezpečná. Zvíře, člověk, chvilka nepozornosti a je po tobě. Ještě…“
„Dobře, máš pravdu. Omlouvám se. Stačí. A teď mi řekni, proč jsi naštvaný.“
„Někdo kolem šmíruje a já bych velmi nerad abych vezl domu tvé sestře mrtvolu.“
„Ten chlápek co nás oslovil?“ pochopí rychle Alan.
„Ano. Jak to víš?“ Je udivený. Jak na to přišel?
„Malý přízvuk Francouze nebo Belgičana.“
„Proto ty otroci?“
„Je to Belgičan řekl bych. Velmi ho to zajímalo. Otrokářství je zakázáno, ale tak úplně nezmizelo.“
„To vím moc dobře. Nesnáším to. Minule jsem se s Ian...“ polkne.
„Ianem?“ rychle napoví Alan.
„Ano. Přítel. Spolu jsme se pustili s nimi do křížku. Tehdy jsme osvobodili Mabuta.“
„Dobře, zítra vyrazíme a budu hodný. Chceš, abych s tebou spal?“ Rozpačitě se dívá na květinu. Kdyby tak tušil.
Chris přemýšlí. Má lehké spaní, ale nemůže věčně hlídat na chodbě. „Dobře. Vyspím se u tebe na pohovce.“ Alan chce něco říct, ale jen se prudce otočí a vyjde z pokoje.
Co mu je? Dumá chvilku a pak nad tím mávne rukou. Sebere pár věcí a jde vedle k němu do pokoje. Jak dlouho tady asi stojí a zírá na tu pohovku? Je velká, ale zajímává rozhodně ne.
„Alane, není ti něco?“ zeptá se starostlivě. Ten prudce zvedne hlavu.
„Ne...ne, promiň. Zamyslel jsem se.“ Pořád nemůže uvěřit tomu, že bude tak blízko něho. Jistě až pojedou savanou, budou blíž, ale to je něco jiného. Dívá se, jak se svléká. Otočí se a jde do sousední místnost. I tak by ho zajímalo, v čem spí.
„Beru si pokrývku!“ Klidně. Jestli se prostěradlo dá nazvat pokrývkou. Neví co dělat. Spí nahý a teď má si něco na sobě nechat nebo nemá? Nakonec to vzdá, omotá si ručník kolem boku a proplíží se do postele. Oddechne si. Vypadá to, že už spí. Jen on bude mít horší spaní. Chris zakroutí hlavou, co to tam vyvádí a přetočí se na druhý bok.
Usnout neusnout, počítat nepočítat, dělat nedělat, co dělat? Víří Alanovi hlavou a snaží se ignorovat své vzrušení. Už poznal, jak má jemný sluch a jestli teď začne se ukájet… Je tady horko, ale ví, že je to spíš z té představy jak ho má v rukou, hladí si ho a kousek od něho je Chris. Stiskne rty a snaží se skoro nedýchat. Nakonec se stočí do klubíčka a snaží se zhypnotizovat zeď.
„Vstávej!“ Alan se otočí a nevšimne si jak je prostěradlo úplně zvalchované a spíš jeho tělo odhaluje, než zakrývá. Rozhodně to žádný měkkota není, pomyslí si Chris. Spí jak mimino. Zatřese jim opět.
„Nech toho, miláčku,“ zamumlá Alan a sevře polštář.
Chris se pousměje. Vida, tak přece jen je normální. To snad chce studenou vodu. Zatřese jim důkladněji.
Tak hezký sen a někdo jim klepe. Otevře oči mžourajíc do šeré místnosti. Vždyť je ještě noc, tak proč ho někdo budí? Koutkem oka nad sebou zahlédne Chrise. Příjemné pokračování snu. Prudce se posadí a uvědomí si, jak vypadá. Vždyť je vše vidět i jeho vzrušení.
„Vypadni!“ zařve skoro hystericky, vezme polštář a hodí směrem, kde tuší Chrise.
Ten ho zachytí. Nikdy by Alana nepovažoval za někoho, kdo je po ránu tak nevrlý. Sleze z postele a začne se klidně oblékat. Alan zatím se vyhrabe s prostěradlem kolem sebe zavinutý jako mumie a jde do další místnosti. Musí se umýt. Nalije si vodu, oholí si strniště a pořád mžourá do zrcadla. Obleče se a jde do ložnice. Ze stolku sebere brýle.
„Promiň mi mou náladu. Mluvím už sám se sebou,“ zamumlá Alan. Na stolku zahlédne lístek. Zabal si. Alan si povzdechne. Rozkazy mu jdou dobře. Bere si vše, co si myslí, že bude potřebovat a svou lékárničku. Podívá se na hromadu věcí. Bude nadávat. Probere se jimi a pár věci vyřadí. Je menší, ale stejně bude nadávat.
„Už jsi hotový? Trochu velká, ale čekal jsem větší.“ Prohlíží si věci. Zbraně, lékárnička síť neví k čemu to je a pak přejde k vaku, když ho zadrží ruka Alana. Vezme a začne ho rozbalovat.
„Nesmí se to zničit. Tohle musíme tam dostat. Je to lehké, ale dost křehké.“ Chris se dívá na skleněné flakónky.
„Tak jsi vědec nebo obchodník?“ zeptá se mrzutě.
Alan se rozesměje z plného hrdla. „Obojí. Byl jsem na škole dobrý v chemii a zůstalo mi to a po otci jsme s Bronwyn zdědili obchodní instinkty. Tak jsem to spojil a dělám obojí a Bronwyn mi pomáhá. Zvládneme to?“
Chrise zarazí úzkost v jeho hlase. „Musíme. Jdeme. Mabutu už čeká.“
Do pokoje vejdou nosiči a začnou vynášet věci. Jdou ke koním a k čekajícím lidem. Všem vévodí Mabutu svou velikosti i hlasem. Alan vybere dva koně a jednoho přidělí Chrisovi a druhého si nechá. Dohlíží na náklad koní a správné rozmístění nákladů. Chris jen poslouchá, jak jim směsici svahilštiny a angličtiny vysvětluje, že jestli se z toho nákladu něco rozbije tak jim uřeže uši. Asi to pochopili, protože dávají pozor. Oba nasednou a všichni vyrazí svižným krokem ven z města.
„Taky jsme mohli vyjet později.“
„Chci to mít rychle za sebou, Alane. Co nejrychleji.“ Ten přikývne. Jedou mlčky a za chvilku jsou už za městem. Jeden z mužů začne notovat popěvek. Alan s Chrisem se uvolní. Jako by teprve teď si uvědomili, že jsou v Africe. Alan se rozhlíží po krajině. Jedou savanou. Vysoká tráva teď po deštích je ještě zelená. Pár týdnů a bude hnědá. Občas je vidět stromy ve skupinkách nebo osamoceně. Všechno kvete. Spíš hýří barvami a Alan s Chrisem vnímají tu pestrobarevnost savany. Květiny, které na krátko vykvetou po deštích, pak uvadnou, ale v tu chvílí je radost jet tou rozkvetlou krajinou.
„Líbí se mi tu, Chrisi. Nemám rád africká města, ale vyjet si do divočiny, to je jiné.“ Ušklíbne se. „Jen tak být a na nic nemyslet, mít potěšení z krajiny, ze zvířat. Chápu, proč ses do ní zamiloval. Ale ten zbytek, ten bych nemusel.“ Chris se k němu otočí, ale vidí, že Alan je zachmuřený.
Jedou za doprovodu jednoduchého, ale přesto rytmického popěvku dál. Horko se stupňuje a oni se musí rozhodnout, zda půjdu přes poledne nebo ne.
„Utáboříme se!“ rozhodne Chris a mávne na ostatní. Za chvilku už hoří oheň a připravuje se jídlo. Chris s Alanem sedí opření o sedla a dívají se, jak se koně pasou, na nosiče jak obratně připravuji polední jídlo.
„Večer jestli bude nějaká šance, chtěl bych něco ulovit. Co ty na to?“ otočí se Alan ke Chrisovi. Nevnímá ho nebo co? Povzdechne si. Určitě slyší to co on na moři nebo jen je zadumaný? Zvedne se a jde ke koním. Začne si je prohlížet. Miluje ty zvířata a na nich bude záležet jejich návrat. Plácne se na krku. Moucha. Nenávidí je.
Chris zatím sedí a poslouchá. Poslouchá volání tam toho území a nejen ji. Láká ho to. Krajina, lidi, nebezpečí. Co víc ho láká, netuší. Zvedne hlavu a dívá se, jak Alan jde ke koním. Měl by taky. Nechce se mu. Vzpomene si na Indii, kde svého koně kontroloval na každé zastávce a tady nějak jak bude tak bude. Nemůže si to dovolit. Není sám, ale má sebou Alana. Zvedne a jde mu pomoci.
„Hotovo. Zatím je to v pořádku. Jen už jsem zabil první mouchu. Kdyby to byly peníze, jsou všichni v Africe boháči. Krásně to voní. Jdeme jíst a pak vzhůru dál.“ Jdou k ohništi. Arabský chleba, něco co se nedá identifikovat a nějaké ovoce. Z láhve se napijí vody. Alan si jen lokne. Má obavy jak to bude s vodou, i když je po deštích.
Chvilku ještě lelkují a snaží se přestat vedro. Ostatní kouří nebo jen tak polehávají. Alan vytáhne zápisník a něco píše.
„Poznámky,“ odpoví na upřený pohled Chrise. Podle něj je to zbytečnost, ale když se chce unavovat, klidně. Nakonec vyrazí na další cestu. Jedou vepředu připravené zbraně.
„Vyhneme se jezeru Abhe Bid. Je dost hustě osídleno a nějakou vodu najdeme.“
„Už jsem myslel, že jsi ztratil řeč.“
„Jen se dívám.“
„Takže jsi naše průvodce taky zaregistroval?“
„Jo, ale myslím, že bude lepší dělat nevědomé a lovit. Po cestě je ztratíme. Není nádherné?“
Alan se zadívá před sebe. Slunce pomalu zapadá. Vše jako by v tu chvíli utichlo. Okamžik kdy není den a není noc. Noční život se ještě neprobudil a denní skončil. Pozorují, jak pomalu zapadá a vytváří pestrou paletu barev, která je každého večera jiná a přesto podobná. Slunce není takové jako na poušti, kdy je to horká koule, je spíš měkčí a odstíny přecházející z červené do růžové a pak modré. Je dokonalé a přesto, že obloha je bez mračků vytváří útvary podobné oblakům. V tu chvílí se rozprostírá do dálky. Vzduch se chvěje a vše pomalu tmavne, jak paprsky slunce mizí za obzorem. Světlo ubývá a nastupuje noc. Pomaličku ale neúprosně slunce, které vládne Africe přes den, se schovává. Poslední paprsek a krajina ožije zvuky, z kterých stydne krev. Je to zařvání lva, nebo jen kočkodana? Co je to za hlas? Komu patří? Predátorovi nebo oběti? Kdo této noci zahyne? Lov začíná. Teprve teď, kdy žhavý den zmizel, probouzejí se zvířata a jdou lovit. A jiní zas jdou spát. Denní Afrika jde spát a noční ta tajemná, strašná ožívá.
Savanou se nesou zvuky a do toho rytmický zvuk bubnů. Všudy přítomný táhnoucí se několik kilometrů. Přidává se další a člověk si říká, co si asi sdělují. Možná jen nevinné věci a možná o jejich karavaně a o tom, jak jsou zde nežádoucí. Možná jen o svatbě nebo o lovu. Smrti nebo životu. Kdo rozumí řeči bubnu? Mabutu poslouchá a pak zavrtí hlavou. Alan se podívá na Chrise, který sedí nehnutě v sedle a dívá se na slunce a jeho západ.
„Dnes už nestihnu nic ulovit,“ řekne Alan. Jít v noci na lov je bláznovství. Snaží se přerušit kouzlo západu.
„Času dost a stejně tady není zvěř. Dal bych si divoké prase nebo antilopu.“ Všichni sesednou a začnou stavět tábor. Poslední paprsky líbají zem a oni skoro nevidí. Za chvilku už plane oheň. Dřeva v savaně není moc a tak se po cestě sbírá. Staví se stany a Chris určuje hlídky. Je jich dost, takže se všichni vyspí a ví, že při hlídce se nikdo neodváží spát.
Sedí před stanem a dívají se na noční oblohu. Kolem nich šumí drobné zvuky a savana voní jak je rozkvetlá. V dálce se nesou tajemné zvuky.
„Tak to je na Africe nejkrásnější. Člověk má pocit, že leží zároveň s hvězdami. Trochu se bojí, že na něho spadnou. Byl jsem v Austrálii. Je to velmi podobné jen jiná souhvězdí, ale stejné. Tmavé s blýskajícími se jiskřičkami. Kdyby tady vše nebylo postavené na smrti…“
„Na smrti? Afrika žije,“ namítne Chris.
„Nechtěl bych se s tebou hádat.“
„Mám toho dost jak pořád do ní rejpeš.“
„Afrika není žena.“
„Moře taky ne,“ vrátí mu to Chris. Přece se nedá umlátit nějakými hloupými argumenty.
„Na rozdíl od tebe si to uvědomuji,“ odsekne Alan. „Je to krásná krajina, je hezky tu pobýt nějakou chvilku, ale víc ne. Když se Bronwyn stala nehoda, byl jsem na moři. Nemohl jsem udělat nic. Když jsem pak viděl, jak trpí, řekl jsem ji, že už nikdy na moře nevyrazím a ona se smála. Po nějaké době mě vyhodila, ale pro mě už to nebylo stejné. Nikdy si neodpustím, že jsem nebyl s ní, že byla obklopena cizíma lidmi. Měla bratra a musela se spolehnout na cizí. Proto vyrážím na moře, ale nikdy ne na dlouho. A nikdy na ni nezapomínám. Tady až moc rychle zapomeneš na ty, kteří jsou ti blízcí, a já se snažím vrátit. To je poslední nebezpečná výprava a nebýt Bronwyn, nikdy nejedu. Jen kvůli ní jsem tady. Je lehké odjet a zapomenout na ty, které jsi tam nechal a víš, jsou tam bez tebe. Bojí se o tebe a tobě je to jedno. V tu chvílí tě nezajímá nic jiného než vítr v tváři, širé moře a nebezpečí, které může každou chvíli přijít. A zatím tam doma nevíš, co se může stát. Promiň. Dobrou noc, Chrisi.“ Zvedne se a jde pryč.
Chris se za ním dívá. Proč mu to říkal? On nikoho nemá. Jediný na kom mu záleželo, byl Ian a ten je mrtvý. Zůstal tady v téhle zemi. Dopije hrnek čaje a jde si taky lehnout. Lehne si a poslouchá vzdálené zvuky zvířat. Má pocit, že se vrátil v čase a on není tady s Alanem, ale s Ianem a smějí se. Bylo to pro ně dobrodružství. Aspoň do té doby než zůstal v tom pralese ležet s oštěpem v boku. Nejraději by tam zůstal s ním ležet, ale nemohl odmítnout jeho poslední prosbu a odnést zpět ten vak. Od té chvíle cestu nevnímal. Ví, že se dostal pryč a nic se mu nestalo, ale jak - neví. Všechno od té chvíle plavalo v mlze. Vzpamatoval se až v základním táboře, kde rozkázal zabalit a doslova uprchnout. Nikdy se neohlédl zpět. Jen se díval dopředu. Nezapomene nikdy ten smích, jekot, křik, který za sebou slyšel. A bubny. Ještě několik dní je slyšel zřetelně si vyprávět a ve snech je slyší pořád. Někdy když je ticho, takové to studené ticho, slyší je bubnovat. A někdy ostatní zvuky je aspoň na chvílí přehluší, a on je za to vděčný.
Ráno vstane mezi prvními a jde se podívat ven.
„Nádherný východ slunce, ne?“ stojí s hrnkem kávy a zasněně pozoruje slunce.
„Jistě a zas bude vedro a hlavně dusno čím víc se budeme blížit k bažinám a pralesu, ale zatím nás čeká savana a pahorkatina a lov. Musím se ti přiznat, Chrisi, těším se na pečínku z divokého prasete nebo na antilopu.“
„Víš, že já taky?“
Dny ubíhají ve stejném rytmu. Ráno vstát, nasnídat se, něco ulovit, pohlídat koně. Cesta je jednotvárná a ti co je sledovali, už dávno to vzdali. Vesnicím se vyhýbají, i když vědí, že všichni o nich vědí. Oba povídají o všem možném, ale na téma Afrika hovor už nezačínají. Jako by to bylo tabu. Chris cítí, že jsou stále blíž a začíná si vzpomínat na cestu. Vrací se na místo svých nejstrašnějších dní.
„Krajina se změnila. Už tam budeme? V té nekonečné rozloze jsem ztratil přehled,“ prohodí Alan jednoho dne k večeru. Pozoruje stádo pasoucích antilop. Je jich mnoho, že sotva by je spočítal. Tolik zvířat a různých barev, různých rohů. Nedaleko nich jsou pruhované zebry a tamhle majestátně jde skupinka žiraf. Viděli, jak se rozeběhly a uchvátil je ladný krok vysokých zvířat. V dálce zahlédli slony, ale drželi se od nich dál. Stačilo jim je pozorovat. V řece, kterou překročili, pozorovali nosorožce. Nikoho nepotkali, jako by Afrika byla liduprázdná a patřila jen zvířatům. K večeru poslouchají řev lva, ale na lov nejdou, i když je Mabutu přemlouvá.
„Podívej se!“ vezme dalekohled k očím a vidí stádo gazel, které utíká vysokými skoky před gepardem. Gepard rychlým sprintem dostihne gazelu a skočí ji na krk. Zlomí krk a začne se krmit.
„Neuvěřitelné - ta rychlost!“ Alan vzrušeně zašeptá. Chris si pomyslí, kolikrát to viděl. Jsou pod stromy, které už jsou hustější než prve. Rostou ve skupinkách a jsou čím dál častější. Ví, že zanedlouho budou v lese.
„Doprdele!“ zařve Chris.
Alan poplašeně se po něm otočí. Z jednoho ze stromů se svíjí nazelenalé černé tělo štíhlého hada.
„Bojga!“ někdo vykřikne a začnou se rozhlížet, zda jich tam není víc. Hada zatím Chris odhodí daleko od sebe. Chytne se za krk vzadu, kde ho kousl. Alan rychle Chrise stáhne z koně a řízne ho. Začne mu vymačkávat krev. Přemýšlí, jestli nemá risknout, začne jed vysávat a modlí se, aby neměl ranku v ústech. Ještě trochu. Snad to bude stačit, ale ví, že jed se dostal do oběhu. Ještě dezinfekce.
„Oheň a tábor!“ rozkáže. Průvodci se začnou hýbat, ale stany staví dál od stromů. Zatím rozbijí tábor a rozdělají oheň. Rychle Chrise přenesou do stanu. Alan zatím prohrabuje lékárničku. Den co den oba berou malé dávky chininu. Neví, jestli jim to pomůže, spíš ne. Vyndá tablety na spaní. Potřebuje klid. Taky znehybnit ho. Je toho tolik.
„Vodu!“ křikne. Jeden z nosičů ji okamžitě přinese. Alan se usadí ke Chrisovi. Neví, jak ho znehybnit. Vpraví mu do krku trochu uklidňujících léků. Snad had není příliš jedovatý a on stihl toho ještě dost vysát.
Neví, jak dlouho je vzhůru. Pocení, třesavka už za chvilku otřásá Chrisovým tělem. Alan přemýšlí, že to vypadá jako by dostal obrnu. Neví co dělat, nemá dost léků. Musí si s jedem poradit sám. Třetí den zpozoruje, že se více potí. Neodvažuje se mu nic dát, kromě vody. Drží ho, když sebou začne házet. Třetí den zpozoruje, že začíná normálně dýchat, pokožka už není tak děsivě bledá a i celkově, že je na tom lépe. Snad zvítězil. Oddechne si a vyjde ven.
„Jak je?“ otáže se tiše Mabutu.
„Lepší, myslím. Uvidíme dnes v noci.“
„Uštknutí Bojgy málokdo přežít, Bwana. On přináší smrt,“ řekne tiše.
„Chris je silný a snad většinu jedu jsem dostal z těla.“ Nechá Mabutu venku a vleze opět do stanu. Svlečeného Chrise otírá vlhkým hadrem. Masíruje mu svalstvo. Bronwyn přece řekla, že se vrátí, ale i tak má strach. Velký.
V noci přece jen nevydrží a usne.
Ráno se trhnutím probudí a podívá se do jasných očí Chrise.
„Díky. Tak přece jen mně zubatá nechtěla. Jak dlouho?“ zeptá se slabým hlasem.
„Tři dny. Máš hlad, chceš něco?“
„Jen pít.“
„Dobře, ale pomalu a moc nemluv.“ Chris přikývne a zavře oči. Dobře si uvědomuje, že utekl smrti.
Alan vyjde ven. „Promluvil!“ V táboře se ozve jekot. Uloví nějaké čerstvé maso.
„Mabutu, pohlídej Chrise. Půjdu něco ulovit a podívat se na koně.“ Vezme pušku a jde se podívat ke koním. Prohlédne si je. Jsou v pořádku, ale ten hnědák nevypadá dobře. Mohl něco sníst stejně dobře, jako ho mohla kousnout moucha.
„Asi usne, Bwana,“ tiše se ozve za ním.
„Ano, ale ostatní se drží.“ Nasedne na koně a vyjede. Chris by asi vyletěl z kůže, kdyby to viděl, ale musí mít čerstvé zásoby. Vezme druhého koně jako nosiče a zároveň jako návnadu. Antilopa by nebyla špatná. Jede, až uvidí vhodné stádo antilop. Mají podivně zakroucené rohy. Ale domorodci jedí prakticky vše, tak proč ne i oni. Sesedne z koně a zvedne pušku. Stádo je daleko, ale vítr vane proti němu a tak ho nemohou ucítit. Vida nejsem sám, když vidí se přiblížit lva a obrovským skokem skočit na antilopu. A je po večeři, když vidí antilopy prchat a lva někam táhnout svou kořist. Nasedne na koně. Tak někde jinde. Další antilopy tentokrát s rovnými rohy. No, vida i vítr je dobrý. Sleze z koně, namíří a zklidni se. Vybere si jedno ze zvířat na okraji stáda a v klidu vystřelí. Dívá se, jak zvíře klesá. Ostatní se nijak moc nepolekají. Jede blíž a teprve teď, když ho ucítí, začnou utíkat. Vezme antilopu, těžká, kruci, pomyslí si. Měl si někoho vzít sebou, ale nakonec ji přehodí přes koně. Kopyta sváže pevně pod břichem koně a dává pozor, aby mu nepřekážela v chůzi.
V táboře je přivítán s nadšením a hned se antilopy ujímají. Chvilku se dívá, jak ji stahují a pak jde dovnitř stanu. Chris je vzhůru a podle oči se moc zlobí.
„Musel jsem něco zastřelit. V táboře už nebylo maso.“ Chris semkne rty. Ví, že musel jet, ale vůbec se mu to nelíbí. Nechápe, proč ho chce tak chránit. Ani s Ianem, kterého znal tolik let, neměl vůči němu takový pocit.
Alan se usmívá. Je rád, že Chris přežil. „Dnes dostaneš nějaké ovoce a jinak s jídlem pomalu. Bál jsem se o tebe, víš.“ Sedí u něho.
Pak si Chris vzpomene. „Medailon?“ Zašátrá rukou na hrudi.
„Promiň, sundal jsem ti ho. Překážel, když jsem tě omýval. Hned tě obleču a dám ti ho.“
„Ne to je v pořádku. Vezmi si ho.“
„To nejde, je to určitě památka!“ Brání se Alan.
„Vezmi a je to. Nos ho. Teď je tvůj.“
Alan ho vezme do ruky. Obyčejný stříbrný medailon jakých je tisíce. Nemůže dar, který dostal. Pověsí si ho na krk a vezme do ruky. Otevře ho.
„Nikdy jsem se nepokoušel zjistit, co ta slova znamenají. Možná ani takový jazyk není.“ Chris upírá pohled na medailon v dlouhých štíhlých rukách s mozoly.
„Sanskrt. Počkej možná. Přiblíží ho k světlu. Přinese… ne chyba nepřinese ti štěstí, slávu, bohatství, zdraví… pak nevím je to jen památka, vzpomínka na přítele? Krásné. Já děkuji. Budu ho nosit.“ Sevře medailon v ruce. Neví co říct. Tohle daleko přesahuje hodnotu stříbra.
„Až bude čas, dej ho pak někomu, kdo ti bude blízký. Chce se mi spát. Asi si dnes nedám nic. Jsem tak unavený. Dobr...“ Usne, aniž dokončí větu.
Alan schová medailon a pohladí Chrise po vlasech. Miluje ho. Ví to už od té chvíle v hotelovém pokoji, kdy ho seřval za kytku. Jenže tady je pořád to jenže. On ho vidí, jako přítele nikdy ničím víc nebude. Možná je to tak lepší. Jen by se trápil. Vstane a jde se podívat na kuchaře.
Chris otevře oči. Je zvláštní, ale opravdu se mu chce spát. Dotkne se vlasu. Neví, co si má myslet o tom pohlazení.
Další týden uběhne jako voda a Chris je v pořádku. Alan se směje, že je ze železa, ale on se jen usmívá. Dívá se na západ tam, kam musí jít. Dalšího dne pomalu vyrazí. Pomalu se přibližuji k bažinám Modrého Nilu. Neví, co tam Alan chce najít, ale napětí se podepisuje na všech. Na něm i na nosičích. Dokonce i Mabutu je nervózní. Snaží se to nedat najevo, ale jednoho dne zastaví a přijde ke Chrisovi.
„Chrisssi,“ osloví ho a podle toho oslovení Chris ví, že je to vážné. „Dál už nepůjdeme. Počkám tady, až se vrátíte. Vím, ty se vrátíš.“ Stojí celý zachmuřený a dívá se do lesního ticha přerušovaného občas skřeky paviánů, opic a jiných zvířat.
Chris se otočí k Alanovi. Ten přikývne.
„Tak základní tábor.“ Oba sesednou a všechny koně teď už bez dvou, které museli nechat po cestě, dají do provizorní ohrady. Chris nechápe, proč jim zůstali opravdu jen šedí koně. Půlka staví tábor a druhá dlouhými noži prosekává porost a staví hradbu proplétanou rostlinami s trny. Je to nevděčná práce, ale pak je ochrání před různými zvířaty. Po dvou dnech, kdy tábor je hotový, Alan s Chrisem vyrazí. Mají batohy a zbraně, jinak si nic neberou. Bylo by to zbytečné. Tím porostem kůň neprojde ani, kdyby chtěli.
Mabutu se dívá, jak odcházejí spolu dál. Zakroutí hlavou. Ti běloši jsou blázni, že tam jdou. Ani Mabutu tak šílený není.
Oba mlčí ještě kus za táborem. Alan se zastaví.
„Mám strach. Poprvé v životě mám neuvěřitelný strach.“
„Měl bys mít a pojď. Rád bych odtamtud vypadl co nejrychleji.“ Oba přidají do kroku. Nikomu z nich není do řeči. Pozorují okolí. Všude zeleň, vedro a dusno. Křik neznámých zvířat Alana trochu děsí, ale když se podívá na klidného Chrise, tak děs potlačí. To přece musím zvládnout, opakuje jako mantru. K večeru najdou prázdné místo a přemýšlí, jestli je lepší spát na stromě nebo dole. Nakonec vyhraje strom a oni se uvelebí v koruně stromů.
„Nesnáším Afriku. Mám rád pohodlí,“ pronese mrzutě Alan.
Chris se tlumeně zasměje. „Spí!“ Stáhne klobouk dolu a snaží se uvelebit pohodlněji ve větvích. Později tak příhodný přístřešek nemusí najít. V noci je probudí řev někoho, kdo je velmi hladový. Cítí na sobě pohledy zvířat, kteří hladově přemýšlí, jak moc snadná by to byla kořist. Ráno rozlámání, ale celí, vstanou a sešplhají ze stromů. Jdou dál. Všichni jako by se jim vyhýbali a až na toho hada nebezpečná zvířata moc nepoznali. Prodírají se hustým porostem stále hloub. Alan nechápe, podle čeho se Chris orientuje.
Vzpomínám si na ten porost. Matně, ale vzpomínám, jak jsem se jim prodíral, jak za mou běželi domorodci a přece nedostihli. Ne, chyba. Běželi jsme z toho místa a Ian se obětoval. Už mě skoro měli a on v poslední chvílí mě odstrčil a sám to chytnul do boku. Ten oštěp… Předklonil se a divně se usmál. Držel oštěp a snažil se ho vytáhnout a pak se ke mně obrátil.
„Běž!“ vykřikl. „Běž, blázne, utíkej a dej jím to. Já se odsud nedostanu. Co stojíš, idiote?!“
A on stál a díval se, jak klesl na zem. Toho muže, co hodil oštěpem, zabil a Iana zachytil v poslední chvílí do náruče. Nevšiml si, jak se mu krev vpijí do šatu. Sklonil k němu hlavu.
„Musíš přežít, musíš…“
„Chrisi! Chrisi je ti něco?“ Otočí hlavu. Alan se dívá do rozšířených zorniček. Je někde jinde. Není tady, ale mimo, kam nemá přístup. Zatřese s ním. Chris zavře pevně oči, aby Inaův obraz zmizel.
„Už je to v pořádku. Půjdeme… Jen to dunění…“
Alan se podiví, protože nic neslyší. „Jaké dunění? Zastavíme. Ještě nejsi zdravý po tom uštknutí.“
„To je v pořádku. Musíme jít. Musíme přežít.“
Alan se na něho podezřívavě podívá. Co sem vlezli, tak je úplně jiný. Jde jako by se mu nic nemohlo stát. Chris vykročí a Alan za ním.
Týden nebo víc se prodírají zeleni, vodou a zvuky zvířat. Zvykli si na to tak, že už nevnímají řev zvířat, bubny a podivný jekot, z kterého mrzne krev. Jdou dál a občas na tyčích vidí vybělené lidské lebky. Každé ráno a večer si berou chinin. Alan se s obavou dívá jak se tenčí a v téhle krajině, kde v močálech je much, ovádů a komárů na miliony, nebezpečné. Snaží se jim vyhýbat, ale nejde to úplně.
„Chrisi?“
„Co je?“ odsekne podrážděně.
„Ty lebky je jich víc. Jdeme správně?“
„Jo, jdeme. Promiň, ale nedaleko odtud…,“ nedořekne, udělá krok, odhrne větev a ztuhne. Alan se podívá, co vidí. Další lebka, ale tahle je opravdu divná. Jde blíž a vezme ji do ruky a pak se podívá na zbytky věcí, které tam jsou. Kovové věcí, knoflíky od britské uniformy… Otočí se na Chrise. Je bledý a celý se chvěje.
Chris jde blíž jako náměsíčný. Vezme knoflík do ruky a sevře ho. Alan pozoruje, jak horečnatě se přehrabuje ve věcech. Zlatý prsten. Chris si ho vezme a automaticky strčí do kapsy. Vidí, jak odhrnuje dál, oštěp.
„Co to děláš? To nejde!“ vykřikne, když vidí, jak bere z hromady lebku a balí si ji do batohu.
„Nech mě!“ oboří se na něho Chris zle.
Alan se lekne. To není Chris. Oči hoří a ten zlý svit a chladná tvář s hořícími tvářemi. Vypadá, že by klidně zabíjel.
„To nemůžeš. Polož ji nazpět!“ Snaží se mu domluvit, ale ten si toho nevšímá.
Chris mu místo toho jednu vrazí, až upadne na zem.
„Táhni k čertu! To je moje, slyšíš, to je moje!“ křičí zběsile a svírá batoh. Nemůže tu nechat Iana. Patří do Londýna, kde má náhrobek. Tam spočine. Alan vytřeštěně na něho zírá. Drží si tvář a nic nechápe.
Řev.
Smích.
Jekot.
Alan s Chrisem zvednou hlavu. „Ježíší, co to je?!“ vykřikne Alan.
„Pozdě! Zpozorovali nás. Musíme pryč a honem! To jsou oni!“ vykřikne Chris, přehodí si batoh přes záda a podává ruku Alanovi. Ten přivře oči. Stejná ruka ho před chvilkou uhodila. Alan ji natáhne k němu a oba uslyší bubny. Jsou kolem nich, jsou dole, nahoře, všude. Vně uvnitř nich. Všude! Něco vyprávějí, bubnují a svírají je stále úžeji. Nemůžou dýchat. Alan se chytí Chrisovy ruky a kouzlo jako by se prolomilo. Vyskočí na nohy a začnou běžet. Zpět pryč. Co nejrychleji od toho místa.
„Zkusíme později. Musíme do tábora. Rychle, Alane!“ Ten přikývne a běží, prodírají se stromy, bažinami, trávou. Mají pocit, že je sledují, hodnotí tisíce oči, ale nikoho nevidí. Oštěp se zabodne kousek od nich. Alan si povšimne, že se rukojeť jemně chvěje. Divoký nesouhlasný jekot je provází na další cestě. Dál a dál! Kolik ještě musíme uběhnout? Proboha kolik, abychom je setřásli? Ještě dál a dál!
Dva dny a jsou na pokraji sil a za tu dobu nikoho nezahlédli. Jen mihání stínů, které mohli být lidmi a nesmuseli jimi být. Výkřiky z hrdel lidských nebo zvířecích? Prošli takovým kusem Afriky a nic podobného neslyšeli.
Alan klesne na kolena, mohutně dýchá. Už dávno se zbavil všecho kromě zbraní. Dívá se na batoh Chrise. Už je to opět ten starostlivý Chris, který s ním cestoval, ale tam v tu chvílí se ho bál. Strašně bál. Zvedne se.
„Chrisi!“
Ten se otočí a uhranutrě se dívá, jak Alan se drží za bok zalitý krví. Opodál se válí oštěp.
„Neee!“ vykřikne. „Neee! Opět neeeee… To neeee!“ křičí a udělá dva kroky k němu. Zachytí ho.
„Běž, blázne a nech mě tu. Nemohu ještě zemřít, ale ty musíš, jdi… Prosím Bron…“ zavře oči a otevře. Přitáhne si ho k sobě a políbí.
„Iane!“ vydechne Chris. Má pocit, že se vše opakuje. Tenkrát taky stál nad Ianem a on ho políbil a do ruky vtiskl medailon. Neee, není to stejné. Tamten polibek byl jen na rozloučenou, v tomhle je touha. Bojí se dál přemýšlet. Zatřepe hlavou a odežene Ianův obraz.
„Vrátíme se spolu. Už nikdy se nevrátím sám, no tak, Alane, musíš vstát.“
„Nejde to. Nech tady ten batoh a jdi. Řekni Bronwyn, že se vrátím. Řekla mi to.“ Pousměje se a zavře oči.
Chris cítí, jak mu tělo ohabne v náručí. Vztekle se dívá na ránu. Přece to není tak velká rána, ale ta ztuhlost, jed? Nemůže tady nechat pdruhé svého přítele. Nejde, to nemůže. Přece mu Afrika nemůže vzít podruhé přítele. Křik. Vítězoslavný výkřik lovce, který ucítil krev své oběti. Vyskočí na nohy a zapotácí se. Už podruhé splní to, co mu říkají. Otočí se a udělá krok od těla. Rychle se začne prodírat spleti stromů. Slyší za sebou dech domorodců, kteří ho honí, slyší jejich bubny a vzteklý jekot porážky. Uteče jim, zachrání se, ale za jakou cenu? Nevnímá, kudy jde. Cesta mu plave před očima. Netuší, jak dorazí do tábora a vyčerpaně padne do Mabutovy náruče.
