Jdi na obsah Jdi na menu

cyklus Světlo temnoty: 3- Hledání

22. 8. 2008

 Světlo temnoty

3.

Hledání

 

„To jako myslíte, že bude s vámi pracovat?“ řekne udiveně Juhani. Tostig se zarazí. Zřejmě to nepochopili, ale možná je to lepší. Přímo skvělé! Zařve v duchu. Nemusí nic vysvětlovat.

„No ano. Víte, dostal moji krev a může na slunce, což je...“ zarazí se podruhé.

„Což je?“ napoví Juhani. I Patrik se na něho divně dívá. Sakra do čeho jsem to zas vlezl?

„Báječné ne?“ i jemu to zní podezřele. Teď se  celá Patrikova rodina  na něho dívá jak na blázna.

„Netušil jsem, že můžete na slunce.“ Neřekne přímo upíří. Na tohle si asi bude muset zvyknout.

„Na slunce ne. Na světlo ano, proto...“ Co blbnu! Zařve na sebe podruhé.

„Proto?“ napoví mu Leena. Tostig by řekl, že skoro soucitně a laskavě.

„Proto tu bydlím!“ vydechne.

„Aha. Je pravda, že si tu moc sluníčka neužijeme. Ale rád bych s vámi ještě o budoucnosti Patrika promluvil. Hlavně bych rád věděl, co všechno pro něho znamená ta proměna a hlavně ta práce. Studoval zvěrolékařství. Má rád zvířata.“

„V studiu může pokračovat. Klidně si později i nějaké může pořidít. Samozřejmě jen jedno...“ zmlkne pod jejich pohledy. Bože měli by mi zašít pusu. Nejistě se usměje.

„Proč jen jedno? Nemůže mít jich víc?“

„Proč jen jedno?“ ozve se do toho i Patrik.

„No, protože mám doma vlka!“

„Aha a co s tím má společného váš vlk a jeho zvířata?“ Tostig v duchu zaúpí. Tohle je horší než inkvizice a to ji zažil.

„Myslel jsem, že u mně bude nějakou dobu bydlet. Musí se toho spoustu naučit.“ Nesouhlasí. Tak to je trapas jaký snad nezažil.

„Bydlel? Nerozumím. Bude bydlet u nás a jen si pro něho přijdete.“ Tostig bezmocně otočí hlavu k Patrikovi.

„Myslím, že bude lepší když na začátku budu bydlet tady s doktorem.“ Neodváží se mu říct Tosi před rodiči. I když by rád. Nechápe, co se s ním děje. Přece nikdy se mu nelíbili kluci. Má jednoho kamaráda, který mu nedávno vyznal lásku, ale jemu se vždy líbili dívky a teď najednou ho přitahuje muž a k tomu mu jasně řekne, že je krásný. Nechce se mu bydlet s rodiči. Musí si zvyknout na Tosiho i na nový život a doma by mu všechno připomínalo co ztratil.

„Jsi si jistý?“

„Ano mami. Určitě a budu každý den chodit k vám, ale musím se toho dost naučit.“ To musí rozmrzele si pomyslí Tostig. Já a učitel. Slyšet to Baptista, je mrtvý smíchy. Ten dobrý kněz říkal, že i blecha je trpělivější než on. Ale za ta staletí možná se stal trpělivějším.

„Nebude vás to přilíš obtěžovat?“ Tostig se zářivě usměje.

„Kdepak a myslím, že zítra nanejvýš pozítří bude moci domu, tedy odejít z nemocnice.“

„Něco mu zabalím.“ Tostig vidí jak jsou z toho neradi. Stojí tam a mlčí. I Tostig s Patrikem mlčí.

Klepot na dveře. Faith. Konečně.

„Doktore Brodiere konec návštěv,“ řekne rozpačitě Faith ve dveřích, naznačujíc, že je Patrikova rodina musí odejít.

„Jistě za chilku odejdou,“ otočí se k nim. Je rád, že vypadnou a on zůstane s Patrikem sám. Přece jen s rodiči má ještě menší zkušenosti než s proměnou.

„Tak Patriku buď tu hodný a bože stejně je to neuvěřitelné!“ vyhrkne Leena a má slzy na krajíčku. „Vypadáš normálně. Trochu pobledlý, ale cítím tvůj tep a jsi teplý a aa..“ neví co říct. „Promiň...“ a vyjde spěšně na chodbu.

„Půjdu taky. Neuvěřitelné!“ zavrčí Juhani a neví co udělat. „No já jdu!“ Tohle se nedá zvládnout, myslí si a odejde.

„Ahoj tati a mami!“ stihne zavolat ještě Patrik a otočí se k Tostigovi, který se dívá na zavřené dveře.

„Tosi já mám hlad,“ tiše řekne Patrik. „Nechci...“

„Pij!“ skloní se k němu a nabídne mu krk. Uvolní si pár knoflíčku a odhalí ho. Patrik zalapá po dechu. Myslel si, že mluví jen tak o krmení, ale když vidí tu slabou žilku tepat na krku... natáhne rychle ruku a zahalí mu krk.

„Nemohu. Já ne...“

„Hloupost. Můžeš a uděláš to! Myslíš, že jsem tě zachraňoval jen tak pro legraci a dával ti svou krev? Pij!“ řekne důrazně a odtáhne mu ruce z košile a odhalí opět krk. Patrik zvedne oči a dotkne se krku. Je teplý a tak živý. Tostig se skloní ještě víc. Slyší svoje srdce jak divoce tluče a Patrikův dech na svém krku. Je mu tak zvláštně, tak neskutečně dobře. Jako by se nabízel k milování, k pohlazení, k doteku a polibku. Ucítí jeho teplé rty a pak zakloní hlavu jak ucítí bodnutí. Malou bolest přecházející v slast. Sevře pokrývku a sevře rty, aby nezasténal. Nezřídky se milování změní v slastné pití krve partnerů.

Jenže ještě to nikdy necítil tak intezívně jako teď.

Neslyší jak se dveře otevřou a dovnitř nakoukne hlava, která strne a otevře doširoká překvapením oči. Nevšímá si ničeho krom své rozkoše.

Dveře se tiše zavřou a Leena se opře o stěnu. Tohle asi neměla vidět. Tu slastnou rozkoš v obou tvářích nic nevnímajíc, jen sebe. Přivřené oči a dech jak v orgasmu. Bylo to tak vzrušující a přece intimní a kouzelné. Nic takového nikdy neviděla. Sevře kabelku na břichu a civí na druhou stěnu. Slast, rozkoš a přece si uvědomuje, že její syn právě pije krev toho doktora. Smyslnost. Žádné jiné slovo pro tohle nezná a přece bylo v tom víc. Nejenom rozkoš, něco víc. Odmítá si to připustit. Možná něco jako souzvuk, naplnění. Tichounce zasténá a rozeběhne se za svým mužem. Před očima má tvář Tostiga staženou rozkoši a Patrikovu ruku svírající mu ruku.

„Dost!“ zachraptí Tostig a pevně sevře Patrikovu ruku. Patrik tichounce zasténá a odtrhne se. Nepodívá se na něho a ihned se schoulí  do klubíčka. Nechce vidět rozechvělou tvář Tosiho. Nechce nic vidět. Je ještě ponořený do snů, který právě prožíval. Je z toho vzrušený a přitom je mu i špatně z toho co udělal.

„Musíš to dokončit, Patriku. Musíš!“ Tostig mu odtáhne ruce z obličeje. Přitáhne si ho k sobě a odhalí krk. „Olízni ranku a zahoj ji. No tak.“

„Nemohu!“ zavyje Patrik. „Já nemohu. Chci ještě! Prosím nechtěj. Prosím!“

„Olízni ji!“ zavrčí Tostig přísně. Patrik zasténá, ale jemně ji olízne a pak z ničeho nic se přisaje k jeho krku. Tostig ho od sebe odtrhne. Má toho dost. Tohle ještě nikdy nezažil a to se miloval jak s upíry, tak i s lidmi, ale tohle bylo něco víc. Slast a rozkošná bolest, i trochu frustrace.

Dýchá a snaží se uklidnit. Bude to těžké a pokud si nedá pozor, skončí v posteli plné krve a to on nechce. Nechce. Kruci, proč zrovna jemu se to stalo a tak nenadále! Proč Jekatěrino!? Tušila jsi to, ty potvoro? Nebo Alexandr? Ne on ne. To ty jsi mi našeptala, aych provedl proměnu a připoutal ho k sobě. 

„Tosi?“ slyší tichounce Patrikův hlas. Nechce ho poslouchat. Nechce, aby ho vlákal do dalšího zajetí slastné rozkoše.

„Tosi!“ slyší opět. Zvedne se.

„Ano?“ sedne si k němu, ale neodváží se ho dotknout, natož se k němu víc přibližít.

„Chci s tebou spát. Chci tě!“

„Já vím! Já vím!“ vykřikne a sklouzne z postele úplně. Teď tady nemůže být. Teď ne. Vyběhne ze dveří a letí ani neví kam. Až studené vločky ho probudí z opojení. Nastaví jim tvář. Padají hustě a okolí nemocnice je přikryté bílou sněhovou peřinou.

„Proč?!“ zavyje do bílého ticha. Nevšimne si daleké postavy za stromy. Necítí ji. Ta sevře dřevo až do ní vtlačí nehty.

„Ach ano. Proč, že Tostigu!? Proč jsi to provedl?!“ šeptá divoce a škrábe po kůře stromu až zanechává krvavé stopy. Olízne si ji z ruky. „Proč, že?!“ Tiše se odpliží s plánem v hlavě. Zvedne hlavu k obloze a nechá na svoje štíhlé tělo a dokonalou bledou tvář dopadat vločky. Nevnímá chlad, nevnímá mokro. Jen cítí prázdnotu srdce i těla.

 

Stojí ani neví jak dlouho. Stojí a nechává na sebe dopadat sněhové vločky. Otevře rty a slízne první vločku, aby se zchladil. Ani všechny vločky světa by ho nezchladily.

„Doktore Tostigu, kabát!“ slyší a vezme kabát. Rozpačitě se usměje. Faith si musí myslet, že je zapomnětlivý.

„Faith, děkuji.“ Ta roztáhne deštník a stojí s ním u něho.

„Stalo se něco? Máte toho dost a jste tu každý večer a někdy i ve dne.“ Tostig zavrtí hlavou. Jak říct někomu, že citíl takovou touhu, že by svedl udělat cokoliv! Jak říct, že ho málem ovládl chtíč a on se vrhl na Patrika. Že by ochutnal jeho krev a sál mu ji a přitom do něho pronikal a miloval se? Divoce, nezkrotně jako bouře v severním moři. Jak to jenom říct, že málem ztratil kontrolu nad svými choutkami i tělem?

„Nic. Jen mi bylo najednou horko.“

„Nejste nemocný?“ Tostig se zasměje. Chtěl by jednou být nemocný. Možná to bylo tím, že mu Patrik pil krev. Ano to bude tím. Musí svoji touhu udržet na uzdě a naučit Patrika co nejdřív lovit.

„Ne. Děkuji. Už půjdu. Ten nový pacient zítra už asi odejde.“

„To jsem moc ráda.“ Tostig přikývne a obbrátí se k budově. Utekl jako nějaký zelenáč. Jako při prvním rande nebo milování a jeho tam nechal samotného. Je hlupák. Velký osel. Nechá stát Faith venku a sám vejde dovnitř. Pomalu jde k pokoji Patrika. Otevře dveře a na moment zavře oči.

„To jsi nemusel,“ a obratně lapí tabulku čokoládu. Pak chytne skleničku.

„Ty bastarde!“ Tostig se zaculí. Bože, tohle zní jako po dvaceti letech manželství.

„Můžeš pokračovat!“ Patrik nechá klesnou ruku s kytkou ve váze.

„Nechápu, co je k smíchu,“ řekne uraženě a postaví kytku i s vázou na stolek. Poslední věc, kterou mohl hodit mimo polštáře.

„Jen si říkám, jestli budeš házet věci i po dvaceti letech soužití.“

„Blázníš nebo počkej. Ty jsi to myslel jako, jako.. že my.. my dva..“ ukazuje rukou na sebe a na něho.

Tostig slavnostně přikývne. „Přesně tak.“ Škoda vázy! Chytne kytku i vázu, ale vodu už zachytit nezvládne. Teď, aby ještě šel natočit vodu. Přejde vedle do pokojíku a natočí vodu.

„Samozřejmě, že tě k ničemu nutit nebudu. Stačí říct, že to nechceš a můžeš jít.“

„To nejde. Chci být s tebou,“ neochotně se přizná. „Proč to chci?“ Tostig mlčky položí vázu s květinami na stolek. Upraví je, zlomenou vyndá a vyhodí do koše. „Proč?!“ Zopakuje netrpělivě Patrik. Tostig si k němu přisedne na postel.

„Při proměně vznikne pouto mezi tím kdo tě stvořil a tebou. Tím jsem já a ten druhý. Máš krev nás obou, ale on tu není. Takže pouto se utvořilo ke mně. Problém je jeden.“ Zvedne ukazovaček.

„Jaký?“ když vidí, že se Tostig nemá k řeči.

„Když někoho měníme v upíry, jsou to většinou naší partneři po všech stránkách.“

„To jako neměníte nikoho jen tak? Zní to ...“

„Nenormálně, podivně, neuvěřitelně?“

„Neuvěřitelně to je ono. Pak, ale všichni mají už partnery ne a jak se rodí noví upíři nebo nechápu tomu.“

„Jsou někteří, kteří se rodí upíry a ti mohou mít děti. Stvořený upír může mít rodinu až po neuvěřitelně dlouhé době a dřív se to jinak bralo. Upiří nebyli tolik schovaní jako teď. Měli více svobody. Pomalu upadáme.“

„A co ty?“

„Já byl stvořen záměrně a další taky. Nejsem sám, ale byl jsem první. Proto i od ostatních jsem trochu jiný.“ Sleze z postele jak najednou cítí zimu.

„Stvořen?“

„Ano k tomu, abych zabíjel jiné upíry. Ti co se vymkli z řad ostatních a zanechávali dějinami stopy krve. Já je zabíjel jako škodnou,“ říká tiše  a pak se obrátí k Patrikovi. „Nedělej si starosti. Nemusíš se mnou být a nemusíš tuhle práci dělat, ale tím, že jsi dostal moji krev jsi blíž k lidem. Můžeš na světlo. Normální upiří nemohou. Taky můžeš častěji jíst normální jídlo, ale musíš se to naučit. Za to nemáme tak ostré smysly jako ostatní upiří a jejich moc roste rychleji než naše.“

„Pak, ale jsou silnější.“

„Ne. Víš, co může zabít upíra?“ Patrik přemýšlí. „Ne ne. Vynech ty lidské slátaniny, jako stříbro, kůl a sekání hlavy,“ rychle ho zarazí Tostig. 

„Tak co?“

Tostig se smutně usměje. „Slunce a světlo. Zabiju je tak, že je dostihnu, doslova roztrhám  a pak je odnesu na světlo a slunce. Není to příjemné vidět. Spíš je to hnusné, odporné a hořké.“ Patrik tiše poslouchá. Začíná váhat jestli to byl dobrý nápad stát se upírem. „Stále se můžeš rozmyslet.“

„Ty bys mně dokázal zabít?“ Tostig na něho pohlédne a jeho oči dostanou odstín černého skla.

„Ano. Jinak bych nebyl tím čím jsem,“ odpoví tvrdě. Patrik polkne a odvrátí od něho zrak.

„Já to zkusím.“

„Zkusíš?“ nevěřícně se optá Tostig. Přijde k němu a chytne ho za ramena. Zatřese jim. „To není jako zkoušet nějakou hloupou hru. Tohle je realita, život. Zkusit, bože!“ Je otřesený. Jak tohle může říct!? Pustí ho než mu ubliží a poodejde od Patrika jak nejdál může.

„Počkej chci tím říct, že to zkusím s tebou!“

„Ty zmetku co si myslíš? Že jsem nějaká hračka, kterou odložíš až ji nebudeš chtít a nebudeš dál ochoten riskovat? Jsem živá bytost a ne nějaká panenka na hraní. Jak tohle vůbec můžeš říct!?“ to už řve. Je vzteky rozpálený do ruda. Patrik si k sobě přitáhne pokrývku. Proč tak zuří on přece jen se snaží...

Tostig oddechuje. Tomuhle nemůže uvěřit ani za nic. Nadechne se a opře se o stěnu. Vzpamatuj se, říká si. Je to ještě mládě. Jsi o sedmset let starší než on. Víš, toho víc. Musíš to dokázat. Ještě jednou se nadechne.

„Promiň mi to. Já jen...víš, pro mně to není jednoduché být tu neustále a žít na okraji lidi tak upírů. Milovat je  a zabíjet a jsem pořád sám. Omlouvám se. Neměl jsem křičet. Přece jen jsem starší,“ tiše řekne.

„Ne já. Já nevím co mám dělat. Mám strach.“ Tostig si vzpomene na svoji bolest a pak na strach z toho nového světa do kterého byl vržen. Nebyl nikdo kdo by mu pomohl. Neměl partnera, neměl nikoho. Jen upíry kolem sebe, kteří ho stvořili po dlouhých pokusech s upíří a lidskou krví. Obejme se kolem paží. Ta bolest zakusující se do těla znova a znova, ten řev a pak strach z toho kde se ocitl a co po něm chtěli.

„Promiň, je toho tolik. Asi chci, abys najednou dorostl a není to možné. Omlouvám se.“ Kolem krku najednou ucítí Patrikovy ruce a jeho slzy. Povzdechne si, obejme ho a pohladí po vlasech. Drží ho. Víc udělat nemůže.

„Ne to já. To je moje chyba. Já jen nerozumím proč najednou...“ odmlčí a zrudne. Tostig by se nejraději  usmál.

„Přemýšlíš o sexu se mnou?“ Snad jsem se trefil a neudělal ze sebe hlupáka. Pustí ho z objetí a jen ho drží kolem ramen.

„Vy umíte číst myšlenky?“ vyletí z Patrika. Tostig se rozesměje.

„Kdepak, ale je to tak samozřejmé. U mně je to stejné. Částečně je to poutem a proměnou kterou jsi prošel. Vztahy zintezívní. Pocity zintezívní, chutě, smysly zostří. I sex a touha.“

„Takže je to jenom tím?“ Tostig se zamyslí a zavrtí hlavou.

„Nevím, Patriku. Upřímně nevím. Nikdy jsem s nikým necítil co s tebou a nejsem si jistý kolik na tom má podíl naše pouto a kolik to něco jiného. Proto bych nerad, aby mezi námi bylo něco víc a na druhou stranu chci se s tebou milovat.“ Patrik neví co říct. Poprvé slyší mluvit tak věcně o sexu o milování. Je to něco jiného než ve škole. Tam většinou padaly vulgarismy anebo naopak zasněné pohledy zamilovaných. Rychlovky stejně jako mazlení. Něco takového ještě nezažil. Přemýšlí. Neví jak na to reagovat.

„Proč nechceš se mnou milovat?“ Bude stejný jako Tos. Bude mluvit taky tak věcně, i když popravdě má co dělat, aby nezrudnul jako rajče.

„Proč?“ trochu se od něho odtáhne. „My tomu říkáme dospělost. Do určité doby  budeš závislý na mně poutem a já na tobě. Potom, ale dospěješ. Získáš určitou moc a pouto přestane existovat. Tehdy jsou vztahy vždy nejkřehčí. Najednou tady něco není a jsi volný. Už nemáš potřebu zůstávát s tím druhým. Něco jako manželská krize. Můžeš odejít, dělat co chceš. Jsi volný jako pták.  U každého dospělost nastane někdy jindy. Tehdy se i dost partnerů rozchází, i když popravdě jsem nepotkal ani jednoho. Většinou se k sobě vrací, ale stejně ten strach ze ztráty někoho, koho jsi měl vedle sebe po staletí, je dost ošklivý a já se toho taky bojím,“ přizná nerad. Patrik se zamyslí. Jenže do té doby co? Budou vedle sebe jako cizinci nebo jako lidé s potlačovanou touhou? Tohle vypadá daleko ošklivěji.

Mají žít vedle sebe jako dva neznámí? Obejme ho a poprvé sám od sebe políbí muže. Je to příjemné ho držet v náručí, cítít jeho teplo. Tostig se smutně usměje. Patrik se zřejmě rozhodl jejich vztah změnit na plnohodnotný. Je šťastný i smutný. Nějak ten rozchod, jestli bude přežije. Přežil světlo v temnotě, tak přežije i rozchod. A možná to vidí až přilíš tvrdě. Nic se nemusí stát.

Otočí se, vezme do ruky jeho obličej. Přitáhne si ho k sobě a mlčky se dívá do jeho tváře. „Jsi si jistý?“ Patrik se lehounce usměje.

„Nevím, ale chci to. Chci zkusit ti být partnerem. Nemám moc na výběr a nechci zemřít na nějakou odpornou africkou horečku.“ Tostig se slabě pousměje a skloní se k jeho rtům. Fascinují ho do první chvíle co je uviděl. Dotkne se jich.

„Tosi?“ uslyší slabě a vzdáleně a jeho rty ovane teplý dech Patrika. Přitiskne se k nim víc. Neví jestli začal líbat Patrika jako první on nebo obráceně. Položí ho na polštář a stále líbá. Na krku cítí laskající prsty. Vzrušuje ho to. Odtrhne se od nich a pozoruje hvězdný svit v modrých hloubkách. Povzdechne si a položí si hlavu na jeho hruď. Slyší život Patrika. Ve vlasech cítí štíhlé prsty jak se probírají jednotlivými prameny.

„Musí ti být nepohodlně.“

„Aspoň se na tebe nevrhnu jako pes na kost.“

Patrik se rozesměje. „Ty máš tedy přirovnání!“ 

„Je mi tak miloučko. Nejraději bych spal.“ Patrik zvážní a dál víská černé hedvábné prameny. Nechápe jak mohl tak rychle přijmout to, že je upír a jeho druhem se má stát muž. Možná kouzla nebo něco v tom černém pohledu Tosiho, nebo neví co, ale je mu dobře. Co by víc chtěl? Co víc? Uvědomí si jak je unavený a ještě ho celé tělo pobolívá. Vzpomene si jak pil Tosiho krev. Tak slastné, tak nádherné. Kdyby to měl přirovnat, krev se v něm vařila a on byl vzrušený. Nepamatuje si takovou touhu, slast i bolest.

„Chce se ti spát.“ Tostig zvedne se z jeho hrudi.

„Ne,“ začne odporovat Patrik.

„Patriku nezlob a lehni si. Ještě musíš být unavený po té proměně.“ Patrik přestane protestovat a zachumlá se do pokrývky.

„Jaká byla tvoje?“

„Dlouhá. O moc delší než tvoje.“ Patrik posmutní, když slyší bolest v hlase. Muselo to bolet, ale i jemu je ta bolest vtisknutá do paměti jako žhavé železo.

„Zítra bych chtěl jít domu. Mohu?“

„Určitě ano. Jsem přece doktor.“ Patrik se usměje. Chybí mu tíha těla Tosiho.

„Tosi?“

„Ano?“

„Jaka vypadá tvůj byt?“

„Zítra uvidíš a spí nebo se rozzlobím. A je to dům.“ Bude muset jít se napít ještě jednou. Upřeně ho pozoruje dokud nezavře oči. Podle něho nebude spát dlouho a upíří nemusí mít tolik spánku jako normální lidé, ale některé lidské návyky jsou rozkošné a i užitečné.

Patrik zaslechne zaklapnutí dveří a tichounce vstane. Má té postele už dost. Postaví se k oknu a podívá se ven. Nakonec vytáhne roletu nahoru. Slyším, uvědomí si. Dřív toho tolik neslyšel. Je to skoro dotěrné. Vidím lépe, když zahlédne dole obrys postavy. Nikdy by neřekl, že lidské smysly jsou tak omezené. I vůně jsou ostřejší, i když ty co jsou tady, se jim nedá říct vůně. Dezinfekce a pod tím pach krve. To jediné tady voní. Chtěl by jít a najíst se. Otočí se k posteli a pohlédne na stolek. Cítí vůní čokolády tak intezívně, jako by byla rozbalená a on ji držel v ruce.

Nakonec přestane se dívat a zaleze do postele. Tělo ho ještě bolí z té proměny. Tak on je upír. Co na to říct? Ani neví. Na jedné straně je rád, že žije. Na druhé straně představa, že by se měl krmit spolužáky je tak odpuzující. Jenže zná se. Nebude stávkovat a jednoduše udělá to co je potřeba. Prostě se naučí lovit lidi, jak nejlépe bude umět. Jak asi chutná Helen nebo Anna nebo Kaarlo? A má krev chuť? V knížkách četl, že ano, ale Tosi mu taky řekl, ať na ty nesmysly zapomene.

Na druhou stranu funguje na ně světlo a slunce. Takže asi úplně všechno výmysly nebudou. Jenže Tosi a on snáší světlo. Tolik odpovědi a tolik otázek. Tolik toho se bude muset naučit a co tím myslel, že může mít jedno zvířátko? On chce jich mít moc. Chce žít na venkově a léčit zvířata. Jenže kdo ví, jak to nakonec bude. Hmm jedno zvířátko...

Je unavený. Natřese si polštář, vyhekne jak ho zabolí ruka. Možná usnout až zas nebyl tak špatný nápad. Stejně je Tosi krásný. Hezčí než kdokoliv koho poznal včetně těch modelek a herců a a a... přitahuje mně a ten polibek byl kouzelný. Musí si o tom víc zjistit. Nebo se upíří miluji jinak? S myšlenkou na Tosiho a kouzelný dotek rtů usne.

 

„Tak to jsi ty!“ zašeptá postava u nemocnice a sevře ruce v pěst. Takhle vypadáš. Měl jsi být mrtvý jako ostatní. Budeš mrtvý jako můj druh. Budeš a nic mi v tom nezabrání. Nic,“ hořce se zasměje a vyrazí do města. Začne připravovat svůj plán. Zničí je oba navždy. Zničí a pomstí se. Plánování pomsty je sladké jako krev. Zvedne k obloze obličej a nechává na sebe dopadat vločky, které opět začaly padat. Miluje jejich krásu i chlad.

 

V nemocnici už se nenapiju a venku v tuhle dobu bude málo lidi, pomyslí si Tostig. Někdy ho unavuje hledat nějakou vhodnou oběť. „Zpohodlněl jsi? Jo,“ odpoví si sám sobě. „A co? Mám důležitou funkci. Houby důležitou,“ zavrčí v odpověď a začne se smát a pak zahlédne postávat osamocenou postavu. Tvář má zvednutou vzhůru. Upírka. Ne nechce vidět upíra, chce se jen nakrmit. Patrik z něho vysál víc krve než by měl a on byl takový osel, že v té extázi mu to dovolil.

Tam a zastaví se. Zná toho muže. Obešel celou nemocnici a rozhlédne se. Přibliží se k němu.

„Krásný večer.“

„Doktore je hnusně. Sněží. Mám rád sluníčko.“

„To já zas tmu a chlad. Dovolíte?“ Muž fascinovaně odloží pohárek s kávou. Natáhne k němu ruku. Tostig mu ji vezme a obrátí zápěstím vzhůru.

„Jistě doktore!“ přivře oči a Tostig se skloní k jeho ruce. Začne sát. Tiše pije jeho krev a hlídá, aby nevypil moc.

„Děkuji Hansi.“

„Není za co. Je mi trochu slabo. Asi půjdu dovnitř.“

„Jen běžete a nezapomeňte  kávu,“ a podává mu ji. Hans ji vezme a odejde do nemocnice. Tostig si unaveně přetře obličej.  Měl by si odpočinout a taky zajít se podívat domu a zkontrolovat jestli tam je všechno v pořádku. Jenže je to jen záminka. Ví, jak to doma vypadá. Vzpomene si na svoji širokou postel pro dva, na dům s velkou zahradou na okraji města. Bude se mu tam líbit? A co jeho vlk? Zvyknou si na sebe? Povzdechne si a spojí se s vlkem. Už kdysi dávno v lesích rodné Francie si zvolil za zvíře Vlka. Měl tolik možnosti, ale tehdy ho v lese napadla hladová vlčice a on k sobě připoutal svoji mocí vlčí rod. „Přijď!“ nakáže mu.

Čeká. Ví, že vyrazí hned jak zaslechne jeho volání. Zřetelně vidí tichý šedý stín klouzající ulicemi nočního města.

„Vlku!“ podrbe ho na hlavě. Vlk tiše sedí vedle něho. Nakonec si lehne. „Co tomu říkáš, že doma budeme mít někoho navíc?“ Podívá se do jeho žlutých oči. Ty jsi můj pán co chceš víc? Rozumí mu tak dobře. „Jdi!“ přikáže mu a ukáže mu dům. Vlk se zvedne a rozeběhne. Tostig se otočí k městu.

Nehoda. Vejde dovnitř a „Sanitky!“ zařve. Nemá rád, když lidi nejsou připraveni. Pak je víc zmatků než, když vědí, že se bliží.

Všichni se po něm ohlédnou a začínají pobíhat. „Nikdy nevím jak to dělá!“ řekne sestra v recepci a položí sluchátko kde ji právě nahlásili, že přijedou.

„Když nad tím tak přemýšlím už delší chvílí, tak je jediná možnost. Je jasnovidec.“

„Dobře vypadající!“ Chápavě se na sebe usměji a už slyší houkačky. Všichni se vrhnou k sanitkám. Nehoda.

Doktor Tostig k sobě přivolá Faith a bere si k sobě malou holčičku. „Zjistěte jak jsou na tom rodiče?“ tiše ji pošeptá. Faith přikývne a odejde. Tostig zatím ji vyšetří a spokojeně přikývne. Přežije to a nemá vnitřní zranění.

„Přežijou to.“

„Tak na to jdeme, ne!“ Faith přikývne a začnou ji stahovat oblečení a ošetřovat. Je vzhůru a naříká, ale on to ignoruje. „Odvezte ji na rentgen,“ přikáže, i když ví, že je v pořádku. Musí zachovat protokoly nebo mu ještě začnou přezdívat Šaman. Jde za ní a uklidňuje tu holčičku. Po cestě bere její bolest na sebe.

„V pořádku.“ Zamumlá o hodně později nad snímky hlavy a břicha. Je rád. Faith ulehčeně se usměje. „Tak ji dáme na pokoj a nějaké utišující prostředky.“ Tohle už zvládne Faith sama. Faith pokyne Hansovi, který vypadá unaveně a odvezou ji.

„Měl bych tu skončit,“ zauvažuje Tostig a protáhne se. Dnes snad už nikdo nebude chtít jeho pomoc. Jde do lékářského pokoje a vezme do ruky odhozenou knihu. Zůstala tak jak ji odložil. Otevře ji a ponoří se do čtení. Začne se usmívat. Autorka, Riceová se hodně sekla v popisu jak žijou, ale jako oddechová literatura není až zas tak špatná.

K ránu v dobré náladě zavře knížku a jde na sesternu. Zaťuká.

„Je tu Jane?“

„Není,  je mi líto doktore Brodiere.“

„Tak ji prosím dejte tuhle knížku, ano. Děkuji.“ Sestra převezme knihu a Tostig odejde. Prochází chodbami a přemýšlí střídavě jestli má opustit nemocnici a práci v ní nebo ne a o Patrikovi i co je čeká za  budoucnost.

„Doktore Brodiere!“

„Helen! Co je? Je v pořádku?“ Doktorka Helen Laviene je z dětského oddělení. Snad se nic nestalo té malé.

„Kdepak. Jen jsem vám chtěla říct, že je v pořádku a ptala se po tom hodném doktoru,“ usmívá se.

„To jsem rád a co její rodiče?“

„Ti jsou taky  v pořádku co mně říkal kolega. Tedy až se uzdraví?“ ušklíbne se. Tostig ví, že nesnáší dospělé. Většinou stojí za těmi ohavnými dětskými zraněními, které ona musí dávat dohromady.

„Pak ji přijdu navšívit.“

„Bude moc ráda. Tak musím letět. Vizita!“ Tostig hledí za její pěknou postavou a ohnivými vlasy. Je energická, ale děti ji milují narozdíl od dospělých a ona ty své tygříky, jak jim říká, brání jak může. Povzdechne si a vejde k Patrikovi.

„Tosi mohu jít domu?“

„Jistě. Rodiče nevolali?“

„Volali. Dělají párty na uzdravení.“ Tostig se usměje, přistoupí k němu a políbí.

„U mně tě čeká taky jedna. Večer pokud se budeš cítít dobře, zajdeme do klubu.“

„Do klubu?“

„Ano. Musím tě přece představit ostatním ve městě a hlavně Alexandrovi a Jekatěrině, kteří jsou v městě nejstarší.“ Přejde k oknu a vyhlédne opatrně ven. Znechuceně se zašklebí. Slunce a zatáhne rolety.

„Hodně sluníčka. Děti budou mít radost a my tu budeme trčet až do večera. Pokud se to nezmění pojedeme až k večeru.“ Patrik nespokojeně zavrčí.

„Začínám nesnášet slunce.“ Tostig se zasměje.

 

„Párty,“ zamulá postava v tmavém bytě dívajíc se na televizi. Bude tam pozorovat a zdokonalovat svůj plán. Je trpělivá jako kočka na číhané. Vezme si na sebe něco pěkného a pak půjde na lov. 

 

4.díl.Přivítání

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

E... - eeek!

7. 9. 2008 20:15

božsky. božsky si to napsala, ami *w*. ten začátek, jak se nám doktor do toho vysvětlování zamotal, nemohla sem z něj xD byl až dojemnej, chudáček xDDD ale na druhou stranu, hezky se to vyvrbilo ^^

Delilah - eh, uh, ah...

28. 8. 2008 20:48

Umieram a šialene bažím po ďalšej časti. To, že z nás všetkých robíš závislácke trosky už vieš, ale zrejme ešte nikto nenaznačil, že je to nevyliečiteľné a v mnohých prípadoch smrteľne nebezpečné. Tak sa dnes radšej zamkni, keď budeme prilietať... Muhehehe!
:c)))

Sax - Hezkyyy...

28. 8. 2008 9:13

Moc pěkný příběh, těším se na pokračování jak malá holka ^_^ Tosi je tak krásně popsaný, že bych si přála být Patrikem v jeho náruči... :oP Všechny tvé příběhy jsou k nakousnutí... Jsi moc dobrá pisatelka... MÁŠ MŮJ OBDIV...

Keiro - Super :)

25. 8. 2008 12:51

Tak tenhle dílek se mi moc líbil. Hlavně to jejich jemňoučké poznávání jeden druhého. :)

Moc hezký a těším se na další díl, který nám opět odhalí kousek té skládačky. A hlavně bychom se mohli dovědět něco víc o tajemné neznámé upírce. :D

Takže netrpělivě očekávám další díl a moc se na něj těším. Pa

Mononoke - Rodičia prijali Tostiga.

23. 8. 2008 14:19

A upírku videl a nič jej neurobil, takže nedokáže zistiť, kto je s kým popárený.
Párty... to znie veľmi sľubne. Budú tam nejaké super šaty - spoločenské, alebo koža a striebro?

Teressa - =0)

22. 8. 2008 21:28

ja milujem upirov.....som rada ze budes nakoniec davat tie diely castejsie....ta neznama upirka mi je akosi stale viac a viac nesympatickejsia...dufam ze coskoro dodas pokracko=3

Lilithka - ...

22. 8. 2008 20:59

Když jsi mi napsala, že chystáš upíry, věděla jsem, že se můžu těšit. Nezklamalas!!!

Tosi je úžasná postava a jsem zvědavá, jak to máš promyšlené dál...