Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Odchod

„Počkat Ane, co tím myslíš Odcházíme?“ optá se Flo a přitáhne si ho za oblečení k sobě.

Konečně ho někdo drží pod krkem, si zlomyslně pomyslí Patrik.

„Viděl jsem to.“

„Co jsi sakra viděl?“

Ankheton se nadechne. „Svět. Jiný svět než náš, ale pořád jako náš. Jen zelenější. Byly tam trochu jiné odlišnosti, ale zanedbatelné.“ Flo ho pustí a uhladí mu na hrudi látku.

Thyrross, se uvnitř chvěje. Takže se to přece jen povedlo. Nakonec oni vyhraji, protože jsou silnější, lepší. Jejich plán, sice za dlouho, ale vyšel. Vrací se domu. Tak nerad odtamtud odcházel.

„Proč bychom tam měli odejít? Viděl jsi lidi?“

Ankheton se zakaboní. „Ne, je mi líto neviděl.“

Všem se uleví.

„Tak proč jsi rozhodnut odejít?“ položí otázku Patrik.

„Protože tady nemůžeme nic dělat. Nemůžeme ani odletět do vesmíru. Není pro nás, že Lissy jak nám teď řekla. Uvažoval jsem i o něm.“

Ta smutně zavrtí hlavou. „Bohužel. Možná kdybych byla sama, řekla bych, že se mi ta bolest zdála, ale zkusili jsme to.“

„Proč vlastně jste letěli?“ zeptá se Day. „Mně nikdy nelákalo odejít ze Země. Je to naše domovina a obývá jí náš zdroj potravy. Tak proč jste letěli?“

Robbie se zadívá na Lissy. „Chtěli jsme letět. Pokusit se najít jiný svět, kde bychom mohli žít. Měli jsme vytipováno pár planet. Aspoň pokusit se.“

„Víme, že je to šílený nápad, ale nic lepšího nás nenapadlo. Necitíme se ještě na odpis nebo se  uložit k spánku. Chceme ještě spolu nějaký čas být  a možná zkusit mít dítě. Prostě my...“ Robbie ji konejšivě pohladí po zádech.

„Já chápu. Zkusíme to?“

„Kde jsi to viděl? Ten druhý svět?“

„Existuje co jsme jako národ vystavěli a nikdy nezjistili proč. Tak nákladné. Vždy, když jsem se na to díval, jsem si říkal, proč takové monstra? Nemuseli bychom nic mít takového, ale dokazovalo to náš um a technickou vyspělost nad ostatními národy tehdejšího světa. Díval jsem se na ně jak se tyčí nad pouští. Velkolepé a nehnuté, postavené tak, aby cokoliv překonalo. Čarokrásné místo prodchnuté divnými věcmi.“ Odmlčí se. „Pyramidy. Nádherné, nesmrtelné. Jediný ze sedmi divů světa, který přežil až do dnešních dnů. Stál jsem mezi nimi a hledal místo a pak najednou jsem to uviděl. Na chvilku jsem nestál v poušti, ale v zelené úrodné zemi. Kolem prošel jelen klidným krokem a za ním stádo lani. Vysoko na obloze něco letělo a já už jsem nepoznal co.“

„Ane, co když to byla halucinace? Víš, co po nás chceš?“

„Nikoho nenutím, ale chci vám to ukázat. Já pokud to půjde, odejdu a doufám, že Flo se mnou. Pokud Thyrross má pravdu, pak tam žijí lidé nebo možná ne, ale já tu nechci být. Čas Země se chýlí ke konci. Kolik je lidi, kteří jsou nás schopni uživit a kolik jich umře? Nebo máme odejít do Světla? O nic se nepokusit? Já nechci lovit upíry, abych přežil a přežil bych vůbec?“ rysy mu ztvrdnou v rozhodnou masku.

„Já půjdu s tebou. Žijeme dlouho. Kdysi jsem si myslela, že nemohu už nic vidět nového, že to bude nuda, ale mám pocit, že to tak není. Je tolik toho co učit, vidět, poznat a já tě nechci ztratit.“

„Děkuji!“ pozvedne ruku ke rtům a vtiskne polibek. Flo se zardí. Přesně takhle se na ni díval, když ji uviděl. Vypadal jak bůh v bílém oblečení a zářil. Rozechvěl ji ke konečkám prstů a ona myslela, že shoří na popel. V tu chvílí věděla, že udělá vše, aby mu patřila. Rozhlédne se po ostatních.

„Já zůstávám!“ řekne Ryann.

„Proč?!“ vykřikne Patrik. „Ty nechceš žít?“

Ryann uhne očima. „Nevíme, jestli tam je pro nás vhodná potrava.“

„Máme zahynout v slunci tam nebo tady?“

„No pro mně by bylo lepší tam kde jsem se narodila nebo v tvoji náručí,“ pronese Jekatěrina k Alexovi. „Ale já jdu. Zkusím to pro budoucnost, kterou nosím pod srdcem. Alexi?“

„Také.“

„Ne.“

„Pořád jsi mi neřekl důvod.“

„Loki.“

Patrik se zardí. Rozhlédne se po ostatních. „Má pravdu co bude s našimi divokými druhy?“

„Vezmeme je sebou.“

„Stanou se vyvrženci. Osamoceni bez svých druhů.“

„Jenže pomalu ty druhy ztrácejí. Kolik jich vymřelo? A kolik ještě musí? Nenávidím to. Chráníme je jak můžeme a přesto je ztrácíme.“

„Já už svůj rod nemám. Bolelo to hodně. Nemohu mluvit za ně.“

„Já taky už svého druha nemám,“ pronese Imiu. „Jsem na tom stejně jako Sven a ostatní. Ryann má pravdu. Nemůžeme jít proti nim. Musí se rozhodnout.“

Ne! chce vykřiknout Thyrross. Ptát se těch hloupých zvířat? Vždyť nic nepochopí. Jsou přilíš měkký. K ničemu. Celý plán na nějakých pitomých zvířatech kiksne. Musí nějak zasáhnout.

„Dobře  a omlouvám se. Prozkoumáme situaci a rozhodneme se. Každý z vás se optá svých divokých druhů. Pak se znovu sejdeme. Také musíme to zprostředkovat ostatním jako Francoisovi, Sybellin a dalším.“

„Vezmu si to na starost,“ prohodí Akiko. „Možná tam konečně najdu někoho vhodného,“ zamumlá a jde ke dveřím. „Rio,“ v duchu zavolá na malého sobola, který se nádherně vyjímá vedle jejích dlouhých černých vlasů.

„Potřebujeme vidět, co nás tam čeká,“ pronese Tostig a vystoupí do popředí.

„Světla temnoty,“ zašeptá Ankheton mimoděk. Za Tostigem stojí ostatní Ochránci.

„Musíš nám nějak zprostředkovat co můžeme očekávat. Máme vás chránit.“

Ankhetonovi připadá, že v něm vidí vlka se sklopenýma ušima vrčícího na nepřítele a zároveň čekajícího, odhodlaného bránit a chránit svoji kořist.

„Půjdete?“

„Já ano. Naše úloha je chránit vás. Možná si tak ulehčujeme rozhodnutí jestli jít nebo ne, ale pokud tu někdo zůstane, někdo z nás s nim zůstane.“

Ankheton neví co říct. Vybíral je velmi pečlivě a první o co se zajímal byl jejich ochranářský pud. Zkoušel je všechny a prošli jeho testem, ale tohle nečekal.

„Dobře.“ Nic jiného říct nejde.

„Výborně. Co vy na to.“

„Jak jsi řekl. Proto jsme byli stvořeni.“

„Tosi,“ zatahá ho Patrik za ruku.

„Omluvte mně. Za chvilku tu budu,“ obrátí se na ostatní. Patrik vypadá vážně a podivně. „Co se stalo?“

„Ryann. Něco mu je a odmítá mluvit. Já vím, že spolu moc nevycházíte, ale myslím, že jde o Lokiho a na tebe dá.“

„Je s ním dlouho, že,“ podotkne. „Déle, než kdokoliv jiný a Loki je inteligentnější než ostatní naše druhové.“

„Ano. Prosím promluv s ním, než nám zmizí z dohledu.“

Tostig nic neřekne a přistoupí k Ryannovi. „Ryanne?“

„Patrik si zas dělá starosti? Nemusí. Nikam nejdu a Lian taky ne.“

„Možná, že Loki by chtěl odejít. Má velmi dobrodružnou povahu narozdíl od tebe.“

„Nemohl.“

„Proč? Chci to vědět a pokud udáš rozumné důvody, pustím tě odtud.“

„Pustíš?“ zasměje se krátkým hořkým smíchem. „Loki je se mnou dlouho, nemohu bez něj odejít. Nemohu ho zde opustit, aby skončil sám.“

„Tak ho vezmeme sebou! Moře tam určitě jsou.“

„Jak to víš?“

„Vím to!“ řekne upartě Patrik. „Přestaň si vymýšlet.“

„Nevymýšlím. Jen nevím jestli bude chtít. Nebude žádný jeho zástupce. Trápí se tím a ještě ho vléci někam do cizí země a pak přeprava.“

„Pche. Blábolíš.“

„Já mu to říkala, taky. Jenže stojí si za tím, ale pokud bude chtít, zůstanu s ním zde,“ vmisí se do řeči Liana.

„Už jsem ti řekl, že můžeš odejít. Auuu!“ zařve, až se po nich upíří podívají.

Tostig stáhne pravačku. Bože tohle potřeboval jako sůl. „Ani nevíš jak se teď cítím lépe. Jsi dokonalý blbý fackovací panák. Pro Lokiho postavíme nádrž a přeneseme ho tam a pokud ne, bude v pytli. Ostatní pomohou a vyberem místo kde bude mít blízko k moři. Ihned ho tam odneseme. Takže raději se ho padej zeptat. Vím, že keporkakové rádi zpívají písně a vím, že si tím vyprávějí příběhy. Pokud tam nějací budou, předá jim zprávy o tomto světě a složí novou píseň. Jsou to dobrodruzí a přestaň myslet formou já já.“ Ryann, mnoucí si tvář, se zardí.

„Ryanne!“ ucítí ruku Liany na předloktí „Byla jsem s tebou přiliš krátce.“

„Jdeme!“

„Myslíš to s nádrží vážně?“

„Mám rád Star Trek. Tam je taky tak převáželi.“

„Co vy s nima naděláte? Neuvěřitelné. Zahodíte vše jen kvůli zvířatům!.“

„Cože?“ Patrik s Tostigem se otočí k Thyrrossovi.

„Jednoduše nemají co do toho mluvit. Jsou to jen zvířata.“

Drž mně! Vyšle k Patrikovi.

Patrik se uhne stranou. Posluž si a důkladně.

Je host. „Ty zvířata nám zachraňuji krk, protože dokážou vycítit, kdo z lidi prošel evolucí a kdo ne. Ty zvířata nás chrání, tak o nich nemluvte tady jako o něčem co nemá rozum. Lpíme na nich ano,“ upozorní ho. „Patriku jdeme. Musíme zjisti vše co potřebujeme, abychom chránili ostatní. Půjdete s náma? Mohl byste nám poradit a jistě rád uvidíte svoji zemi, nebo ne?“ pronikavě se na něho zadívá.

„Ano, velmi rád ji znovu spatřím.“

Patrik s Tostigem a Thyrrossem přejdou k Ankhetonovi a ostatním Světlům temnoty.

„Půjdeme?“

„Myslím, že ano. Víte, mám konečně pocit, že žiji.“ Ankheton to dál nerozvádí, ale Tosi má pocit, že tomu rozumí. Konečně není tak bezmocný a nemusí jen čekat. To čekání je nejvíc ubijelo a možná proto jich tolik to vzdalo.

 „Tohle je výborný vynález,“ pronese Thyrross, když vylezou v Egyptě v domě nedaleko pyramid, který si tady nechali upíří postavit.

„Výborný? Jen narušuje soukromí,“ rozčili se Tostig.

„Tosi to bylo před pádesáti lety,“ jemně ho upozorní Patrik.

„Ehm tak dlouho?“

„Ach, vy myslíte jak jsem k vám přišel neohlášen,“ vpadne do toho Ankheton. „Pohled to byl rozhodně božský. Jen nechápu proč vždy přerušíte, tak pro vás i pro mně prospěšnou činnost. Uvědomujete si jakou z toho mám špatnou náladu a frustraci. A vy taky,“ dodá, aby si nemysleli, že mu jde jen o něho.

„Ankhetone...“ nedokončí Tosi. Jeho drzost nezná mezi.

„Ano?“ drze se optá Ankheton a předkloní se k němu. „Pořád jsi můj oblíbenec.“

„Tak nezapomeň, že patří mně, Áne!“ protáhne Patrik a majetnicky se dotkne Tostiga.

„Není tvoje hračka.“

„Tvoje taky ne!“ vypálí Patrik.

„Pánové, mohli byste toho nechat? Hádáte se tady jak trhovkyně. Mám pocit, že století ne století, pořád je to stejné.“

„Day, tohle je důležité. Přece si jeho řeči nenechám líbit. Uvidíš to sama.“

Day se zardí a skupinka uhýbá očima a snaží se zachovat kamennou tvář. Tihle tři jsou proslavení svými hádkami a oni tajně z toho těží a pak Patrikova předstíráná žárlivost je roztomilá. I když tak trochu všichni žárlí na své partenry. Je to podivné, protože nikdy by nikoho nenapadlo toho druhého podvést.

„Měli bychom jít, ne!“ ozve se nelibě Thyrross. Vůbec nechápe proč se ti dva o toho černovlasého muže hádají a proč ostatním to připadá jako jeden velký dobře vydařený vtip.

„Ankhetone, jdeme a víš už jak to my uvidíme?“

„Zprostředkuji vám to. Jen doufám, že mně to nebude stát moc sil. Pojďte.“

Vyjdou z domu a začnou se pohybovat směrem pyramidy, které tam stojí a stojí. Neměnné dokazujic, že kdysi lidé uměli stavět. Pohybuji se poušti sotva vnímající jeji nádheru postříbřenou měsícem a umělými hvězdy.

„Jsme tu!“ Stoupnou si na okraj oblasti pyramid hned u Sfingy, která se dochovala jen díky zakonzervování lidmi.

„Tady jsme se objevili,“ vzpomíná Thyrross. „Byla noc jako teď a nám vzduch připadal jako balzám.“

„No jako balzám zrovna nevoní,“ těžce podotkne Adam a křivě se usměje.

„Co chceš? Buď rád, že máme co dýchat,“ zavrčí Lyssnder. „Nebýt vyvinutých technologii na čištění vzduchu...“ pokrčí rameny. „Bylo to u vás stejné?“

„Naprosto!“ přisvědčí Thyrross. „Zajímalo by mně kdo je dal postavit.“

„Faraónové. Půjdeme a snad se mi to povede.“ Mine Srážce pyramid ve fromě Sfingy. Co si pamatuje, vždy důstojně hlídala údolí a její spokojený spánek. Její čas přijde. Z útržků egyptských papyrusů i z nápisů na zdech začíná chápat jaká je úloha pyramid. Jenže proč to všechno? Proč oni přežívají? Mají nějaký úkol? Nemají žádný úkol? Jsou na Zemi jen tak?

„Tady by to mělo být.“ Začíná v kruzích chodit místem, kde viděl druhý svět. Takový jaký si ho pamatuje, jaký byl.

Patrik se křečovitě drží Tosiho za ruku. Povede se to Ankhetonovi?

Tady to je. Teď jen otevřít smysly a vidět. Prosím! Zvrátí hlavu a zadívá se na oblohu. Snědými rysy se mu rozlije úleva. Otočí se k ostatním Ochráncům. Tosi a Patrik. Day, Lyssander, Wyara, Istiu a Adam, všichni, které vybral pro to aby je chránili a oni to dělají důkladně. Každý je jiný, ale oni je chrání i přesto co jim udělali. Dojetím se mu stáhne srdce a polkne. Nebude plakat.

„Takhle to kdysi bylo!“ řekne udiveně Tosi a přikročí s ostatními k Ankhetonovi. „Podívej se sokol Adriany. A tam je lasička. Bože mám pocit, že jsme na zemi.“ Ankheton stojí uprostřed místa, kde se protínají dráhy pyramid a jemně se dotýkají menších pyramid.

Na druhé straně je tma stejně jako u nich a pak opět pusto, prázdno a oni stojí, ohromeni uprostřed pyramid, písku a ševelícího větru. Ankheton se k ni unaveně otočí.

„Tak co?“

„Vypadá to dobře, ale  je to málo.“

Ankheton se křivě pousměje. „Nemohu. Nejsem moc silný. Riskneme to?“

„Musíme se dohodnout, kdo tu zůstane a kdo odejde,“ těžce pronese. „My s Patrikem budeme spolu.“

„Já věřím, že půjdou všichni,“ pronese Adam. „A když Francois zaslechne, že může dál pěstovat révu, bude nadšen. V sedmém nebi a zbytek zůstal jen proto, že stále doufají.“

„Jen divocí druhové.“ Patrik pohladí Syriu a skloní se k ni. Hladí ji a dotkne se tváří jejího obličeje. Zakňučení. Patrik ji obejme a stiskne a pak zaúpí jak se liška zavrtí a sekne po jeho ruce. Vzhlédne k ostatním. „Půjde.“

„I můj Vlk půjde,“ prohodí Tosi.

„Půjdeme do Nového světa.“

„Jako kdysi jste přišli ke mně?“ řekne trochu smutně, i nostalgicky s trochou nenávisti Wyara, jeden z posledních potomků Inku.

„Ano a tobě i po těch staletích to vadí, že jsem zachoval krev vládců Inků.“

„No,“ neví co na to říct.

„Jsme na tom stejně. Jen já jsem měl před sebou o trochu víc nástupců a pak nebyl jsem.. no vy byste tomu řekli bastard.“

„Jéjé tak já měl pravdu!“ vyjekne Patrik a zářivě se usměje.

„Úplnou. Jdeme k Akiko.“

„Ankhetone zastav ještě na chvilku. Když jsme tady, jak se chceš tam přemistit a co sebou můžeme vzít?“

„Thyrrossi, vzali jste si sebou něco?“

„Moc ne. Nějak jsme to nepotřebovali.“

Ankheton zauvažuje. „Tak my taky ne.“

„Naopak!“ začne odporovat Patrik. „Vezmeme sebou vše co půjde a hlavně knihy. Znalosti. Můžeme to zminituarizovat a pak vybudovat něco co bude nám dodávat elektřinu není tak těžké nebo ano? Vybudovali jste pyramidy. My sebou vezmeme vše co jsme se naučili, co jsme zde získali.“

„Ale,“

„Ne, vezmeme. Celou naší kulturu. Sám jsi nadával jak málo jsi měl informaci k tomu, abyste nejstarší probudili a dozvěděli se něco víc. Naši potomci nebo my až nadejde ta chvíle nesmíme se ocitnout v stejné situaci.“

„Tak dobře. Vezmeme vše sebou. Nevím, proč naléháš, ale vím, že Francois neodejde bez své révy, Sven bez knih a další bez toho na čem lpí.“

„Vědomosti a věci, které dělají nás tím čím jsme,“ podotkne Tosi. „Francois by nebyl bez révy nic, Ryann bez lodi taky ne. Já obětuji sklep, ale vezmu si dvě láhve a pak Akiko a další. Nevím proč to Patrik chce, ale rozhodně knihy, vědomosti...“

„Já si to vezmu na starost,“ vmisí se Istiu, který byl dosud potichu. „Miluji číst. Co bych tam dělal bez autorů, kteří stvořili náš svět? Kteří ovlivňovali ty kteří nevládnou umem pera?“

„Tak dobře. Jdeme za ostatními a za chvilku bude svítat.“

Všichni se přesunou do Paříže. Akiko, Flo a Elizabeth s Imiu je už čekají. Ankheton jasně vidí na jejích tvářích jak jsou zvědavé.

„Viděli jsme to.“

„Pak není co řešit, já jdu,“ klidně řekne Akiko s Rio v náručí. „Rio souhlasí.“ Rio zaslechne své jméno a zvedne k ní hlavičku. Jen podle nepatrně chvějícíh se prstů v hnědé hebké kožešině dáva tušit, že není tak jistá jak to předstírá. Neptá se jaké to tam bude, ale všichni vědí, že snadné to nebude. „Půjdeme to říct ostatním.“

Všichni vejdou do místnosti kde panuje různorodá nálada. Od strachu, přes euforii až zamlklost. Každý se tváří i cítí jinak.

Ankheton na sobě ucítí všechny ty pohledy plné očekávíní i skepse. Možná se zbláznil že s tím začal, ale vždy nesl odpovědnost.

„Je tam opravdu jiný svět a musíme se rozhodnout jestli tam půjdeme nebo ne. Naše Světlá temnoty se nabídli, že tu někteří zůstanou s vámi a někteří půjdou. Byl bych rád, aby odešli všichni, ale respektuji svobodu vás i zvířat, ale počítejte s tím, že vás budu přemlouvat k odchodu.“

Thyrross si zamne rukama. Půjdou do země, kterou on nakrátko zahlédl.

Zařízením na anitgravitační pohon je jeho obraz i slova přenášená k ostatním, kteří jsou mimo Paříž.

„Já nepůjdu,“ ozve se Francoise. Sedí za stolem v kuchyni. Mračí se víc než obvykle, pomyslí si Patrik.

„Proč, Francoisi?“

„Nenechám tu své živobytí. Co bych tam asi dělal?“

„Patrik navrhl, že přeneseme vše na co jsme zvykli sebou. To znamená révu, si můžeš vzít. Knihy, ale elektronicky a další vymoženosti.“

„Pak půjdu. Přinesu těm neznabohům víno!“ zašklebí se a vypne obrazovku.

„Já se ještš rozhodnu, Ankhetone,“ pronese s klidem Sybellin.

Někteří souhlasí, někteří prohlásí, že si to rozmyslí. „Ankhetone, jak chceš nás tam dostat? Nechci nic říkat, ale nemáme čas na vývoj nějakého stroje. To chce léta a ty bohužel nejsou. Tak jak, když stroj, kterým se sem dostal Thyrrosse zůstal na druhé straně a dle jeho slov už nejspíš bude zarostlý trávou?!“ Na obrazovce se ukáže krásný muž. Světlé vlasy polodlouhé, s malým knírkem a jiskrnýma fialovýma očima. Zadumaně si je prohliží a zvlášť Ankhetona. „Tak jak?“

Ankheton se rozhlédne. „Pomoci pyramid.“

„Ankhetone, vždy jsem tě považoval za rozumného až na ty tvoje ehm některé úchylky, ale nezbláznil ses?“

„Jirdy,“ plavovlasý muž ani nemrkne okem. „Nezbláznil. Když mohu vidět svět uprostřed pyramid, pak pyramidy jsou bránou do dalšícho světa. Musíme jen přijít na to jak aktivovat bránu.“   

„Nechci nic říkat, ale tohle je nejdůležitější z celého toho žvanění, ne. No až to zjistíš můžeš mně přemlouvat!“ obraz zhasne. Ankheton zafuní.

„Já vím jak ji aktivovat!“

Ankheton se obrátí za ženským hlasem. „Sissi?!“

„Můj otec byl nejstarším. Nikdy mi neřekl své jméno. Myslím druhé jméno. Od malička mně učil jak tu bránu aktivovat. Jsou na světe dvě. Jedna pyramidy a druhá Atlantida. Jenže ta zmizela.“

„Jak jí tedy aktivuješ?“

„Svoji moci, kterou u mně otec aktivoval a předal svoje znalosti, když umíral. Snažila jsem se ji ignorovat, jenže to dál nejde. Mám ji od nejútlejšího dětství a problémem je jen jedna věc. Jak to přežiji? Není ještě na vrcholu a nemůžeme čekat.“

„Přežiješ!“ řekne pochmurně Tostig. 

Sissi se k němu otočí. „Myslíš?“

Tostig k ni přistoupí. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“

„Díky.“

„Jsem Ochráncem, ne?“ ale mrkne an ni. Sissi se zazubí. Chápe to dokonale.

„Pak není co řešit nebo ano?“

„Jedu!“ místnost rozrazí dvě ruce až vyletí z pantu.

„Už zase!“ zabručí Elizabeth, když vidí jedno křídlo viset a druhé se povalovat na podlaze.

„Cože?“

Ryann se usmívá jak sluníčko. „Právě jsem dostal takový bouchanec ploutví, že to moje kosti budou cítí týden. Loki mi vynadal od hlupáku a jen chce vědět co má dělat, aby se to povedlo. Začíná prý už o tom zpívat. Jak jste na tom vy?“

„Většina jede,“ přistoupí k němu s úsměvem Patrik.

„To jsem rád. Mohu s něčím pomoci? Chci si vzít pár věcí. Ne moc, ale přece jen se stěhujeme.“

Stěhujeme se, dopadne na všechny a oni cítí, že něco divného mizí. Vlastně Ryann má pravdu. Jen se stěhujou do jiného místa. I Ankheton cítí jak atmosféra povoluje, uzří první úsměvy a hovor je takový jistější.

„Tostigu, Patriku jdete taky?“

„Záleží kdo bude chtít zůstat nebo půjdeme všichni.“

„Jestli ne, tak si ho podám a pak co s těmi co spí?“

Upiří se obrátí k Ankhetonovi.

Už zase je to na mně. „Necháme je tu. Nemůžeme se s nima vléci. Některé zkusíme vzbudit, ale necháme je tady. Zabezpečíme je před vším co by je mohlo ohrozit.“

„Postaráme se o to, Istiu,“ pronese Adam.

„Jo. Kdyby něco jsme na příjmu.“ Oba odejdou, když Istiu se zastaví. „Odejdeš?“

„Jestli to půjde ano. Chci být s Adrienou a ty?“

„Rád bych, ale pokud tu někdo zůstane, zůstanu tady a zřejmě i Day. Páry budou mít přednost.“

„Díky.“

„Eh, říkal jsi něco?“

„Ne. Vlastně ne. Jdeme k těm spáčům.“ Oba svorně vyrazí zpět do Egypta.

„Tostigu nemohu nechat ten černý pytel tady?“ přistoupí k Tostigovi krásná brunetka.

Tostig na ni pohlédne. Další. Sakra co proti těm pytlům mají? Nedali jim je pro srandu králíkům. Propouštějí vzduch a mohou se do ni zabalit jak pánové tak i jejich divocí druhové. Přitom je dokonale ochrání před sluncem, protože odráží sluneční paprsky.

Když se rozhodlo, že půjdou a Ankheton lítal jako hadr na holi, aby je přesvědčil, tak začali oni Ochránci plánovat jak uchránit je před světlem. Přece jen nevědí kde a v kolik hodin vyjdou  a jak a oni by nechtěli zůstat sami. Sami mají tyhle ochranné pytle, které dovedou splynout s prostředím.

Ohlédne se po Lokim, který je v nádrží, která je na antigravitační pohon. Kolem neklidně pobíhává Ryann. Občas přitiskne tvář k umělému sklu. Tostig ho chápe. Zatáhání za rukáv.

„Mohu? Je tak ošklivý.“

„Já ti dám Lissetto ošklivý. Mám to říct  Astatu?“

Lissetta se uculí. Ohlédne se po zamračeném Astatu. Zrovna zkoumá pytel. „Možná by to nebyl špatný nápad. Mohla bych se schovat k němu.“

„Mazej!“ zabručí a vzpomene si jak ho společeně s Patrikem vyzkoušeli. Mají blízko bronzové svatby a oni ji oslavují odchodem a ještě milováním v pytli. Ale pravdou je, že dokonale funkční, i když pro oba v poloze nahoře dost stísněný, ale na bok to šlo jedná báseň. Zasní se.

„Tosi o čem přemýšlíš? O cestě?“

Týden po tom co se rozhodli odejít, jsou v domě v Egyptě.  „O tobě. O ničem jiném nedokážu přemýšlet.“ Patrik se zardí a klidně přede všemi Tostiga obejme.

„Ať se klidně dívají,“zašeptá s úsměvem na povytažené obočí Tosiho.

„Zvykáš si?“

„Na co?“

„Copak hrdličkové.“

„Ankhetone až najdeš svoji mrtvolu v posteli, nediv se, že tě někdo zabil, ano,“ prohodí Patrik mile a nevšímá si ho více.

„Co si mně všímat?“

„Flo je za tebou,“ upozorní ho Patrik a dál zamilovaně objímá Tosiho kolem krku.

„Ach. Flo miláčku, nevypadají nádherně?“

„Jistě a co se mi stejně ke mně jako k nim?“

„Věnuji se ti lásko.“

„Jistě, tak, že celý týden jsi přišel domu jednou a to ještě v stavu, kdy jsi řekl: Promiň, miláčku, ale jsem unavený. Necháme to na jindy? Promiň, Ane, ale tohle říká většinou žena!“

Tostig s Patrikem se nenápadně odpliží o kus dál, dusíc se smíchy.

„Veselo s těma dvěma!“

„Francoisi!“ nadšeně vykřikne Tostig a obejme ho. Jsou ze stejné doby, takže občas si sednou a zavzpomínají na společné mrtvé přátele. Patrik dobře ví, že jsou jen přáteli a kupodivu na pohledného francouze s orlím nosem nežárlí.

„Francoisi,“ pozdraví a obejme ho.

„Jste pořád tak skvělí, i když měl sis vzít nějakou pěknou kyprou dívčínu.“

Patrik si z toho nic nedělá. Ví, že to říká pořád. Když ho uviděl poprvé, tak ho omakal a prohodil: Prvotřídní zboží Tostigu, starý brachu. Proti své vůli se začervenal.

„Co by s ní dělal? Já jsem tak akorát,“ prohodí.

Francois se na něho zadívá. Je rád, že Tostig je šťastný. Než přišel Patrik, tak vypadal dost zachmuřeně a ani to nejlepší víno mu nespravilo náladu. Sice je nemohl pít, ale už jen dívání se na ně, přináší tak nádherný pocit. S Patrikem začal být opět ten starý dobrý Tostig s kterým hrával dámu a bojoval.

Zrodil se uprostřed bitvy, když ho někdo kousl do krku a vysával. Nedal se a kousl ho do ruky, i když podlité oči ho vyděsily. Citil se málátný a pak v noci, neví kdy vstal, úplně nahý a zdravý jakoby se narodil. Okradli ho o všechno co měl na sobě a nechal napospas vránám a hrobníkům. Co by taky mrtvola potřebovala? Jenže on mrtvý nebyl a pak potkal Ochránce. Měl kliku, že byl to Tostig. Naučil ho všemu co upír má znát a vědět. Kdyby mohl zvracel by z toho, ale takhle ho Tostig ošatil a byl mu přítelem. Domu se nevrátil. Věděl, že ho v tomto stavu nikdy nepřijmou.

O století později si založil vinici a propadl tomu. Je jedním z posledních vinařů na zemi a pěstuje víno spíš z lásky. Už nikdo je nechce kupovat a pít a taky proč. Občas prodá pár láhvi nadšencům – gothikům, jak jim říká tahle generace a i ta předešla uvědomí si.

„Ani nevíš jak jsem rád, že s náma jdeš.“

„Já ti nevím,“ popravdě řekne. „Nejsem si jistý tím projektem, ale věřím tobě a Patrikovi a pak chci ti i nadále dodávat víno, zvlášť pokud už je můžeš pít.

„Prosím ticho!“ přeruší halas v hale domu.

„Zatracený Maur!“ ušklíbne se Francois a Tostig se zakření. Jo dřív jim tak říkali.

„Dostali jste černé pytle a instrukce. Všichni souhlasili, že půjdou. Jsem tomu rád, protože nevíme co nás tam čeká a jestli najdeme potravu. Ale já věřím, že ano. Popravdě si myslím, že buď zůstaneme a skončíme ve Světle nebo půjdeme a zkusíme to dál. Neměli bychom to vzdávat. Dokonce i Loki, velryba Ryanna chce jít. Já děkuji a Sissi, prosím.“

„Dobrý den. Jmenuji se Sissi, schovanka Tostiga s Patrikem. Moje matka zemřela na nemoc, protože netušila, že jí špatnou krev,  a otec, když mně chránil. Vím, co mám dělat, ale prosím, bránou vstupte rychle. Nevím, jak dlouho jo dokážu udržet. To je vše. Děkuji.“

Potlesk, ale vlažný a Tostig ví proč. Sissi to nejspíš nepřežije. Jenže jak se od ní dozvěděl, jako jediná má krev, neboli je přímým potomkem Nejstaršího a tu brána potřebuje. Nechtějí její smrt, ale všichni si uvědomuji, že to jinak nejde. I Tostig to ví. Nadával, bránil, ale když Sissi, řekla, že chce jít přikývl. Budou na ni vzpomínat.

„Jdeme!“ ale než to Ankheton vysloví jsou všichni pryč. Pokrčí rameny. Rozhlédne se s těžkým srdcem po domě v kterém dlouho bydlel. Vyjde ven a najednou se mu nikam nechce. Chtěl by zde zůstat navždy.

„Půjdeme, Ane,“ ozve se tiše vedle něho Flo.

„Ano. Děkuji ti za vše.“

„S tím trochu počkej. I tam jsou stromy ne.“ Ankheton se uchechtne. To ano, dubové poleno tam jistě najdou. Vyrazí za ostatníma. Přistoupí k Sissi, která stojí u Sfingy.

Obdivně vzhliží k vznešené tváři. „Je čas.“ Přistoupí a položí na ní dlaně.

Tostig sebou trhne jak zaslechnou vysoký zvk. Nechápou co se děje, ale sfinga se otáčí. Polknou. Jak je to možné a pak je Sissi zvednuta do vzduchu. Pluje k místu, kde se protínají vrcholky, kdyby byly stejně vysoké. Klidně stojí, nadechne se a zvolá jediné slovo. Nikdo nedokáže poznat jestli je to zvuk nebo slovo, ale z ničeho nic pyramidy začnou tiše vrnět. Všichni pod tím zvukem cuknou a pak zaslechnou i Lokiho, jak se přidává k tomu divnému zvuku, svým zpěvem.

„Ankhetone je to normální?“ úzkostně se otáže Tostig.

„Je. Vyčetl jsem to ze svitků. Ta brána zničí pyramidy i Sfingu.“

„Pak je postavili nejstarší.“

„Právě, že nepostavili,“ řekne zachmuřeně Ankheton. „Ptal jsem se Sissi i Thyrrosse.“

Tostig v šoku otevře ústa. „Nechápu. Pak kdo?“

„Nevím. Vím jen, že nikdo v pyramidách neležel. Maskovali je jako hroby. Proč nač? Nevíme, ale možná na té druhé straně to zjistíme. Sissi otec dostal tu informaci jak ji použít od někoho, řekla mi. Víc neví.“

„Ano. Čeká nás tam hodně. Už je to tady.“ Odmlčí se. „Nechci, aby odešla. Štvala nás, když u nás žila, ale tohle nechci.“Opustí Ankhetona, který mlčí a přesune se k Patrikovi. Prudce ho políbí.

„Za co?“

„Omlouvám se, ale nemohu s tebou déle zůstat.“

„Co?!“ nechápavě vykřikne Patrik. První upíří už procházejí bránou, která znatelně kolísá a jednou je temnější a jednou světlejší. Nemá dost sil, pomyslí si s mrazením v zádech Patrik.

Brána pohasne a pyramidy se otřesou. Začínají se drolit a kolem zaviří prach. I Sfinga ztrácí svůj tvar a mění se v hroudu písku. Nestihnou to, když projede bránou Loki a s ním Ryann a Liana s ptáčkem na rameni. Akiko, Sybellin, Francois, Courteli, Mária a Marius a další a další, které poznal v průběhu věků.

Nestihnou to. Brána není skoro vidět a upiří se zastavili. Dívají se na Sissi, která visí ve vzduchu a na vyjící vítr, který vznikl od otevření brány a vatváří větrný sloup písku, prachu a kousků kamínků.

Tosi, kde je Tosi? Ne! něco v něm zavřeští a ucítí jak ho zaštípou v očích slzy. Tostig si uvědomil, že i on má krev Nejstarších a jde vyměnit se Sissi. Vzpomene si jak slibil, že ji bude chránit.

„A co já, Tosi? Mně jsi ni neslíbil?“ zaskučí a pak se pohne. Bez Tosiho nemá život smysl. Běží za nim i přes vítr. „Sakra! Tak to ne! Nedovolím to!“

„Nemůžeš se mnou. Nejsi...“

„Co nejsem? Jsem tvým druhem, láskou, nebo snad ne? Byla to lež?“ zašeptá. „Chci to. Vezmeš moji sílu. Stáhneš si ji k sobě, rozumíš.“

Tostig přikývne. Vymrští se, obejme Sissi a pak ji odhodí k upírům a ihned ucítí jak ho neznámá síla doslova rve na kusy. Ankheton ji v posledním okamžiku zachytí a sevře v náručí. Sola zaúpí a otevře oči.

„Snažila jsem se.“ Ihned k nim přijde Džamila s Hellem. Vztáhnou ruce a dotknou se. Usmívají se.

„Bude žít. Doléčíme ji na druhé straně, ať Tostigova oběť není zbytečná.“ Vykročí i se svým druhem k bráně, která se ustálila do modrého zářicího víru.

Jekatěrina a Alex s havranem na rameni. Jejich syn a Corinna držíc za ruku Cordelii. Maya, Saya a Tina. Další upiří a další.

Tostig cítí kolem sebe neznámou sílu a jak jeho moc slábne. Bere si Patrikovu a pak to zarazí, i když ví, že by ho Patrik za to ztřískal do modra. Usmívá se. Patrik jeho láska. Něco víc. Život. Zamrká, aby schoval zrádné slzy.

„Jsou tam všichni Tosi!“ zaslechne křik.

Nemám sílu cokoliv udělat...

Stočí zrak na Patrika. „Děkuji a sbohem!“ Patrik stiskne rty a zadívá se na bránu a pak ucítí sílu a jak je vše vtáhováno do brány. Písek i oni. Má pocit, že nemůže v tom víru dýchat. Zoufale drží Tosiho v náručí. Nedá jim ho. Nechci ho ztratit a pak už necítí nic.

Vůně louky. Květin. Začichá. Jsem na druhé straně ve Světle? Zvedne se a odplivne si. Má pocit, že má pusu plnou písku. Někdo mu podá vodu.

„Díky!“ zaskřehotá, napije se a pak si vzpomene. Divoce se rozhlédne. Tam. Doplazí s ek němu.

„Konec!“ zaslechne Ankhetona.

„To ne! No tak zachránil vám několikrát život. Přece to jde. Já se nevzdám!“ prohlásí odhodlaně a stiskne spánky Tosiho.

„Uhněte!“ velitelsky hlas Imiu. Přistoupí k tělu Tostiga a pak se zahledí na Patrika a zaregistruje jeho zoufalý a prosebný pohled. Klekne si k Tostigovi. Na rameni ucítí Elizabethinu ruku. „Drž ho a jestli pustíš...“ nedořekne a položí ruce na srdce.

„Teď!“ má Patrik pocit, že řekla. Pocíti vědomí Tosiho. Drží a svírá jeho spánky. Hledá spojení a pak opět nic.

„Yrra!“ zašeptá Imiu a zavře oči. Nikdy to nedělala, ale učili se jak přivolat duši od brán smrti. „Patriku hledej a drž. Nemohu to dělat do nekonečna.“

Patrik přikývne.

Imiu zašeptá slova rituálů. Neví jestli to bude fungovat a pomalu uvolňuje svoji moc.

Patrik se zachvěje a najednou jí udchopí. Drží a nepouští.

„Hotovo.“

„Tosi!“ Nic. Patrik se zoufale zadívá na Imiu.

„Dělala jsem co jsem uměla.“ Vstane a zápotácí se. Elizabeth ji podepře.

Patrik se zamyslí a pak se skloní a začne ho líbat.

„Můžeš pokračovat?“ zaslechne tichý šepot a rty, které se slabě pohnou.

„Díky bohu,“ zašeptá Patrik a přitáhne si ho víc do náruče. „Imiu.“ Chce ji poděkovat, ale ta se vzdaluje. Rozhlédne se.

Louka. Nádherná rozkvetlá louka a ostatní upiří kolem nich. Zahlédne nádrž s Lokim. Věcí co si vzali na památku ze Země. Moc toho není. Jako by každý dál najevo, že začínají nový život. Většinou jen památky a pak krabice elektronických knih a dalších věcí. Každý pod paží drží černý pytel.

Zaslechne burácení a uvědomí si že křičí nadšením a tleskají. Musel jsem na chvilku od toho větrů ochluchnout, pomyslí si a začne se usmívat. Je tu nádherně a před nimi čeká mnoho dobrodružství, objevování a samozřejmě lásky. Sevře Tostiga ještě víc v náručí.

„Tosi jsme doma.“

„Ano. Náš nový domov. Postavíme si něco pěkného co ty na to?“

„Velkého s pěknou vanou.“ Oba se začnou smát. Tostig se vrávorávě postaví na nohy a vzhlédne k nebi.

Měsíc a diamantové kapky rosy. Ano tohle naposled viděl před hodně velkou dobou. Velká a Malá medvědice, Štít, Střelec, Andromeda.

„Jsme v Evropě,“ prohodí šťastně a ukáže na oblohu. Ostatní k ni vzhlédnou. Uvědomí si, že něco nového začíná vznikat. Páry se objímají a vedle nich jsou divocí druhové. Mlčí a jen vnímají nový svět. Mezi nimi stojí Thyrross, radostně se usmívajíc, že je doma.

Konec