Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Poslání v Paříži

„Bylo to moc pěkný Nový Rok co si myslíš, Tosi?“ hřejivě se optá Patrik a vášnivě políbí Tosiho na ústa. „Jsem celý rozpálený jak jsme tančili a ty některé páry kolem nás...“

„Jsi kouzelný,“ řekne trochu napitý Tosi. „Chceš to tady hned teď? I když nevím jestli se na něco vzmohu.“

„Ale ano a žárlím, takže půjdeme domu do té krásné velké vany, kterou jsme si nechali udělat a budeme se milovat až do úpadku. Miluji tě a ohňostroj!“ vykřikne nadšeně Patrik a zakloní hlavu, aby lépe z Tostigovy náruče viděl jiskřicí světýlka.

Tosi neodolá a políbí ho na krk. Přisaje se a vnímá jeho tep, sametovou pokožku i pulsující žilku. Laská ho jazykem a vnímá jeho tichý rozkošnický smích.

„Jsme doma, Tosi ušáčku! Můžeš přestat.“

„A já mám v náručí něco co chci sníst a to teď hned.“

„Já jsem k jídlu a kde?“

„Otevři!“ vyštěkne.

„Přijato. Vítejte doma!“ Tosi trochu vystřizlivi. Zatracené vynálezy.

„Nevšímej si toho,“ a vymaní se mu z náruče. „Přítmí!“ a dům ihned ztlumí světla. „Nevrč nebo budeš mít po svačince, protože ti zmizí.“ Shodí ze sebe košili a zatočí se dokola. „Jak se ti líbí svačinka?“

„Hlavní jídlo, žádná svačinka!“ zamumlá Tostig a nadšeně zírá na polonahého Patrika. „Celou dobu co jsme tam byli a od toho polibku o půlnoci jsem měl chuť z tebe všechno strhat a vzít si tě.“

Patrik se k němu přikročí a začne mu strhávat věci. Divoce a chaoticky. „Já taky.“

„Stvořil jsem sexuálního maniaka.“

„Ty máš zrovna co říkat.“ Zasměje se Patrik a dotlačí Tosiho ke stěně. Nadzvedne mu nohu a polaská ho mezi ni. Jsou vzrušení oba a on ...„Líbí se ti to?“

„Až ti to oplatím tak ti to řeknu. Můžeš pokračovat?“ Patrik se zasměje a vstoupí do něho. Rty se přisaje k Tosiho ústům a začne se v něm prudce pohybovat. Musí přiznat, že je tak vzrušený... „Aaaa, sakra!“ zavrčí a po chvilce ho opustí. „Promiň, ale ...“

„Psss!“ já to asi taky moc dobře nezvládnu, pomyslí si a lehne si na podlahu. Patrik se usměje a klekne. Tosi vezme svůj úd a nasměruje ho k Patrikové zadečku. Přivře oči a zasténá jak najednou je v jeho teple. Natáhne ruce a hladí Patrika všude kam dosáhne. Promne bradavky, sklouzne k břichu a níž k ohablému mužství. Sevře ho a vykřikne. Uvědomuje si, že tohle bylo doslova jen uspokojení těla.

„Promiň.“

„Blázínku. Ráno si to vynahradíme, protože já jsem vyčerpaný.“

„Mně to povídej, jen je to tu nepohodlné.“

„Opravdu? Mně je tak nádherně jako bych ležel v prachových pokrývkách,“ zamumlá Patrik a zívne si. Opravdu nic krásnějšího si nedovede představit než usínat vedle Tosiho a je to jedno jestli na tvrdé zemi nebo v měkkoučké posteli.

Usnou ani nevědí jak.

„Otevři! Sakra Tostigu otevři nebo to vylomim!“ Tostig se probere.

„Otevři.

„Co se.. eh.. mohu se přidat?“ směje se Ankheton a pohledem přejíždí jejich nahá propletená těla.

„Tosi, nemůžeš ho konečně zabít? Je jak otravná štěnice,“ zamumlá Patrik a vstane. Klidně odchází i když se trochu červená jak je tu Ankheton našel. Nenápadně sebere košili a zahalí se. Ve dveřích se otočí.

„Tosi, jdu se sprchovat. Přidáš se?“

„Jistě. Co tak po ránu!?“ Tostig se zvedne ze země a zaúpí. Někdy i upír si může přeležet nějaký ten sval.

„Jsi stejně nádherný jako když jsem tě poznal. Někdy lituji, že to jsi nebyl ty, kdo mně uchvátil?“ zamumlá Ankheton a položí mu ruku na stehno. Rozkošnicky je pohladí.

„Ane, nech ho na pokoji!“ ozve se a Ankheton ucukne rukou. „Tosi do koupelny.“

„Trochu žárlí, můj Ušáček.“ Vstane a klidně nahý jde za Patrikem. „Už jdu Ušáčku!“ zakřičí.

„Jako asi každý upír. Jsou krásní a jsem tu sám,“ řekne zklamaně Ankheton. Tosi co jako tady sám mám dělat? Živě si dokáže představit co v té sprše dělají. Zajímalo by ho jaký je jejich vztah. Kdo je asi nahoře, kdo je dole nebo oba stejně. Podle té polohy, kterou spatřil si to ale zřejmě oba užívali a už ví, zajde Tosimu vyplundrovat sklep. Aspoň se zbaví té frustrace z nich dvou a z toho co jim chce povědět. A pak zaslouží si za to, co mu tady tak po ránu předvedli.

Sejde do sklepa.

„Heslo.“

„Jaké heslo? Otevři!“ řekne Tosiho hlasem.

„Prosím druhé heslo!“ Ankheton na ně chvilku nevěřícně zírá a pak se začne smát. „Ty zatracený Tostigu!“ Obrátí se od těch pitomých dveřích. Násilim tu nic nevyřeší to už tuší dopředu. Bude muset být na sucho a poslouchat jejich sprchové výlevy. Škoda, že nepomůže ani vata v uších.

Oprostí se od všecho a přestane naslouchat jim dvěma nebo by snad se k nim přidal i proti jejich vůli a pak by to zřejmě dům nepřežil.

„Patriku, tak se nezlob, on...“

„Vždyť já ho znám. Vím jaký je a jak se tebe rád dotýká.“

„Tebe taky,“ oplatí mu to Tostig. Oba se usměji a Tostig přistoupí k umyvadlu a vezme kartáček. Za chvilku si už čistí zuby.

„Zajímalo by mně co tu chce?“ řekne Patrik a vyplivne vodu. Odloží kartáček a jde pod sprchu.

„Nevím, ale dělá mi to starost.“ Tostig odloží kartáček modré barvy a přejede si bradu. Nechá to tak být. Patrik si nikdy nestěžoval na to, že má strniště, ale vousy nemá rád.

„Proč?“

„Protože si rád užívá a zvlášť svátky. Kdyby mohl, slavil by je všechny. Od těch egyptských až po naše pohanské i křesťanské.“ Obejme ho kolem těla  a přitiskne se k němu. „Nebude ti vadit, že se nebudeme milovat? Nějak mi to dělá starost.“

„Máme před sebou celou věčnost.“

„To je pravda, ale jeden polibek bych zvládl.“ Začne ho líbat nejdřív něžnými a pak hlubšími a vášnivějšími polibky. „Včera to bylo nádherné.“ Vezme mu tváře do rukou a prohliží si ho.

„Proč si mně tak prohližíš?“ ale popravdě dělá mu to dobře, když si ho všímá. Uvědomuje si, že je pro něho jen on a nikdo jiný.

„Jsme spolu skoro pádesat let a přesto jsi pro nně stále neobvyklý. Pokaždé jiný. Jako by ses měnil jenže ty se neměníš. Tvoje oči jsou jednou smutné, podruhé radostné a ...“ neví co mu je. Možná je to tou Ankhetonovou  návštěvou. Zneklidnila ho.

„Tosi co je ti?“ Patrik ho pohladí po tváři a rty se dotkne prstů na tváři.

„Nic, jen se bojím.“ Nejistě se usměje a vezme gel na sprchování. „Otočit, jdu tě umýt.“ Patrik poslechne a otočí se. Ruce položí na chladné kachličky. Neví proč, ale Tosi ho zneklidnil taky. Tostig rozkošnicky přiloží houbu k Patrikově tělu a mazlí se s ním.

„Tak co máš na srdci Ane.“

Ten otevře oči a pomaličku se usměje. Jsou kouzelní, oba dva a on pro ně má slabost. Nechce,aby se jim něco stalo. „Tvůj sklep je nedobytný.“

Tostig pokrčí rameny. „Musím ho chránit jako oko v hlavě. Jsou tem poklady.“

Ankheton se uchechtne. „Děkuji Patriku.“ Napije se kávy. „V naší době káva nebyla. Mám ji rád.“ Vloží dvě kostky cukru. „Ani cukr nebyl.“ Zamíchá ji. „Jsme nemocní, Tosi, Patriku.“

Patrik, který se chce usadit ztrne. „Hloupost, přece upír nemůže být nemocný.“

„Už čtyři z nás. Jsou u Elizabeth v Pařiží. Od léta, čtvrtý případ.“

„Jak to, že to nevíme? Kdo je to? Jak? Víte něco víc?“

Ankheton zarazí zdviženou rukou otázky.

„Víme toho dost a nejsou to vůbec potěšující zprávy. Chci, abyste oba dva tam odjeli. Jako doktoři máte nějaké zkušenosti s laboratoři a podobně a vyznáte se a zároveň jste naši ochránci.“

„Samozřejmě, že půjdeme. Nechodí se nám to, ale tohle má přednost a teď řekni co a jak to dělá.“

„Víte, že Elizabeth je prvním z upírů?“ začne z jiného soudku. Tostig s Patrikem jsou zmatení. Proč jim to říká, když chtějí slyšet jinou věc, ale Tostig odpoví.

„Nevíme.“

„Já jsem byl druhý. Ten třetí odešel do Světla už dávno. Elizabeth napadl v jejím chrámu nejstarší.“

„Tak oni existuji?“ uklouzne Patrikovi.

„Ano. Ale to je vedlejší. Elizabeth má ohrommnou sílu, ale i ona neví co dělat. Onemocněli z krve,“ přeskočí zas úplně někam jinam.

 „Napili se zkažené krve.“ Ticho.

 „To je hovadina!“ skoro vykřikne Tostig. „Blbost. Člověk a zkaženou krev?“

„U jednoho možná, ale ti tři zbývajííc říkají, že pili jen dobrou krev. Začali jsme to zkoumat a lidská krev se kazí. Lidi se kazí. Jestli to takhle dopadne, zahyneme. Možná se mýlíme.“

Patrik s Tostigem sedí vedle sebe ztuhle a nemohou tomu uvěřit.

„Sven a Katherina, kteří poslední léta se zabývají biologii už jsou v Paříží. Další jsou tam taky. Chci, abyste se i vy k nim připojili. Všechny případy se staly v Pařiží a okolních zemích, ale může být zasáhnuta jakákolilv lokalita na světě. Je mi to líto. Musíme najít nějaký lék na to a rychle. Doufám, že je to jen náhoda, ale za ty staletí na náhody nevěřím. Nechci, aby Florian a moji dva synové zemřeli. Rozumíte. Chci tady být dál i když je to těžké.“

„Samozřejmě, že tam odcestujeme jak jen to bude možné,“ odpoví Tostig. „Pojedeš se mnou?“

„Určitě.“

„Děkuji a Patrik ještě nemá divokého druha?“

„Nemám a podle toho jak to sledují, ani snad nebudu mít,“ hořce odpoví Patrik. „Ještě můj čas nepřišel a když přijde může to být i za třista let. Tygři už tady nejsou. Jen v Zoo. Nedovedu si představit, že bych měl ...“ nedořekne.

„Je mi to líto.“

„To nic. Snad si ochočím aspoň pijavici.“

„Zvířata vymírají to je pravda, pokrok jde kupředu... Ankhetone, nemůže to spolu souviset?“

„Jestli ano, pak nemůžeme nic dělat. Pokrok nezastavíme. Pak musíme vymyslet co s tím.“ Všichni sedí a přemýšlí o té situaci.

„Zvládneme to.“

„Vždycky jsem si myslel, že jsme všemocní a najednou zjišťuji, že to tak není.“  

„Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Proč bych neměl být v pořádku?“ Tostig se odmlčí. „Ane, ty jsi něco viděl?“ Ankheton prudce vstane a přejde k oknu.

Patrik si opět pomyslí jak je svůdný.

„Ano.“

„Týká se to mně nebo čeho?“

„Nevím, zatraceně! Je to tak nejasné, plave to v mlze. Nemohu ani celou sílou, kterou mám, dostat se dál. Už jsem si myslel, že vidím budoucnost!“ otočí se k nim. „Nejde to. Jen útržky, zákmity toho co se stane. Vím, že někdo s vámi bude a nebude to muž. Nevím kdo a nejsem si jistý, ale...“

„Co?“ optají se dychtivě.

„Nevím jestli je to jedna z cest budoucnosti nebo není. Nevím ani to, jestli si můžeme budoucnost vybrat. Čím víc pronikám do tajů budoucnosti, tím je mi nejasnější. Měl jsem se zaměřit na něco jiného.“ Odmlčí se. „Podle té vize, kterou jsme měli odejdeme.“

„Jak?“

„Kam?“

„Nevím. Jen vím, že musím chránit pyramidy.“

Všichni se odmlčí. Proč zrovna je? Je možné že to nějak souvisí s Egyptem?

„Je zázrak, že je ty pumové útoky před pěti léty nezničily.“

„To ano, ale já spíš mám pocit, že je chrání ještě něco víc, jenže nevím co, ale ve všech vizích hrají důležitou roli. Vědět tak víc. Samé dohady. Nesnáším to a bojím se.“

„Jsme nesmrtelní. Ne vlastně už ne. Kdo je nemocný?“

„Patriku, znáš jen Ryanna, myslím.“

„Ne, Loki!?“ vykřikne. „Jak mu je?“

„Popravdě nevím. Tak mně to vzalo, když jsem se doslechl o dalším nemocném, že jsem už dva týdny na cestách a sháním lidi. Poprvé asi v našem životě se budeme muset dát dohromady a bojovat o svou existenci.“

„Nic není věčného,“ zamumlá mimoděk Patrik a stiskne Tosiho ruku. Z ničeho nic má strach, že by ji už nesvíral, nedržel ho v náručí a neviděl jeho rozzářené oči ani smyslné rty šeptající pitomosti.

„Odcházím do Egypta.“

„Proč? Je tam vražedné slunce.“

„Já vím, ale tam to všechno začalo. Jsem jeden z malá, který umí ještě stále dokonale egyptsky. Elizabeth, ne Imiu, přijde za mnou hned jak se ti čtyři uzdraví. Musí, se uzdravit.“ Nejistě se usměje. „Je mi líto, že nesu na Nový Rok tak mizerné zprávy.“

„Nic se nedá dělat. Patriku obvolej nemocnici a tvoji praxi, ano.“ Ten se zvedne a přikývne. Tosi zahlédne jak se zapne přístroj a objeví se virtuální tvář sestřičky z nemocnice.

„Stejně zamilovaní.“

„A ty taky.“

„Ano. Tohle je pro nás pohroma.“

„A co regenerace?“

„V to jediné doufáme. Že nás z toho dostane. Problém je, že k tou potřebujeme krev a co když jim dáme špatnou? Musíme přijít která je zdravá a která ne a i když to zjistíme tak co potom? Jsme lovci. Musíme mít živou krev.“

„Chovat je...“

„Nemyslíte to vážně, že ne.“

„Jistěže ne, Patriku. Máme úctu k lidem, ale co když nám nic jiného nezbyde?“

„Jenže pokud je to změna genetická, tak nám nepomůže ani svatí.“

„Začneme budovat nějaké pracoviště nebo rovnou ho koupíme. Bohatí jsme dost.“ Tosi přikývne.

„Kdo to bude zařizovat?“

„Nevím ještě, ale je možné že tím pověřím Akiko.“

„Cože tu....“ Patrik zrudne.

„Je v čele nádnarodní japonské korporace jejich rodiny už celé staletí,“ suše pronese Ankheton a usměje se. Každý ví jaká je Akiko.

„To ji tolerují?“

„Jsou divní. Spíš je to šedá eminence. Nikdo o ní neví. Myslí si, že je to dcera dcery ... no znáte to.“

„Jistě. Zdržíš se nebo půjdeš dál?“

„Jdu dál. Jen počkám na večera  zajdu za Jekatěrinou a Alexem. Musí být varování. Pokud někoho potkáte, řekněte mu to.“

„Telefon by byl lepší,“ podotkne suše Patrik. „Jdu telefonovat nebo to někoho už napadlo? A spojím se s Jirkou. Je blázen do elektroniky. Většina to bude vědět ještě dnes.“ Patrik odejde brumlajíc něco o pokroku a zaslechnou jen Ahoj Jirko.

Ankheton zavrtí hlavou. „Jsme staří.“

„To já už byl před pádesáti léty. Patrik je taková moje kotva v tomhle bláznivém světě. Zaspali jsme dobu, Ane?“

„Nemyslím, Tostigu. Jdu spát. Stejně všechny nechytí, ale dost asi ano.“ Vstane a svůdně se protáhne. Přistoupí k Tostigovi a nakloní se.

Tostiga ovane známá vůně a teplo.

„Nechceš mi dělat společnost při odpočinku?“

„A koštětem nechceš dostat Ane? Jsi nějak moc blízko Tosiho. Jdeme!“ chytne ho za ruku a za pobaveného Tostigova pohledu ho táhne do ložnice pro hosty.

„A Ty nechceš? Jsi stejně kouzelný jako Tostig.“

„Nechápu co na tobě Flo vidí?“ zamumlá Patrik, doslova ho vecpe do ložnice, zabouchne dveře a zařve „Dobrou noc!“ Z vnitřku místnosti zaslechne smích. Spokojeně dojde do pokoje.

„Nepoučitelný.“

„Vždyť ho znáš, ne.“

„No jo, ale vždycky mně tím dopálí. Tosi, myslíš, že to bude něco vážného? Nechci tě ztratit,“ zamulá mu už s hlavou v klíně. „Nechci tě ztratit,“ zopakuje.

Tostig přemýšlí. Nebude lhát. „Víš, když to vyděsilo Ankhetona, tak je to vážné. Zajdeš se podívat za Lokim?“

„Ano. Zase pocestujeme. Tentokrát do Paříže.“

„Ano. Počkáme na večer.“

„Letadlem, ano.“

„Ne, pěšky. Promiň, ale tomuhle já moc nevěřím a pak nechci tu nechávat vlka. Dovedeš si ho představit zavřeného v letadle?“

„Nejspíš by s náma spadlo,“ přizná poctivě Patrik.

„Neboj získáš svého divokého druha. Pevně tomu věřím. Proč o tom mluvíš?“

„Ani nevím. Víš, ještě není čas, nějak to vím?“ řekne zamračeně, „ale, nějak vnitřně .. já ti tomu nerozumím. Dnes tedy vrazíme?“

„Ano. Měli bychom jít do města... je slunce. Lehneme si a večer se musíme nakrmit.“ Zarazí se. Bojím se, uvědomí si Tostig. Poprvé v životě se bojím, že bych mohl onemocnět. Proč? Patrik se na něho dívá.

„Bojíš se?“

„Ano.“

„Já taky,“ Patrik se zvedne. „Nesmíme si to připustit. Jestli si to připustíme, tak je konec. Kdyby něco se stalo já...“ sakra chce se mi brečet. Otře si oči. „Půjdeme si lehnout, ano.“ Tostig přikývne a zvedne se z pohovky. Vezme Patrika do náruče a zachvěje se. Co když je to naposled co ho takhle drží. Nese ho do ložnice a prohliží si jeho tvář. V jeho modrých očích jsou stíny. Bojí se stejně jako já a já nevím jak ho ochránit. Chtěl bych zničit všechny stopy po těch řečích co sem donesl Ankheton.

Položí Patrika doprostřed postele a dívá se jak leží. Nebude se dnes s ním milovat, chce ho jen držet v náručí.

Patrik jako by mu četl myšlenky po něm vztáhne ruce.

„Nemohu...“ zašeptá Tosi a lehne si vedle něho. Přitáhne si ho do náruče.

„Jen tě chci držet,“ řekne stejně tiše Patrik. Tosi se pousměje a schová se do jeho náruče. Chtěl by takhle v něm zůstat navždy. Patrik se schoulí do jeho objetí. Vnímá jejich společný dech i úzkost. Zavřou oči a vnímají poklidnou atmosféru a sebe.

„Usnul jsem trochu.“

„Já taky a už se stmívá.“ Patrik pohlédne ven, jako by měl tu moc se dívat skrz sklo a vidět první projevy jara. „Tosi, musíme to zvládnout a musíme pomoci ostatním. Pokud se budeme bát, stane se to.“

„Máš pravdu. Zvládneme to.“ Usměji se na sebe a Tostig přitiskne  ústa na ty svůdné rty, které tak rád líbá. Má pravdu. Nesmí se bát. Musí si to užít a zjistit pravdu. „Tak  vstáváme lenochu. Ankheton už využívá naší sprchy.“ Vstane a protáhne se. Přejde ke skříní a otevře ji.

„Je hloupé, že ještě nic nevynalezli na balení.“ Vytáhne pár věcí a vloží je do malého batohu. Přejde s Patrikem k skříňce a přejede bohatě zdobený reliéf. Vytáhnou měsiční kámen cestovatelu a navlečou si je. Patrik na ruku a Tostig na krk.

„Hotoví?“ optá se Ankheton s šálkem kávy v ruce. Další dva stojí na desce. Oba se napiji.

„Jen se půjdem nakrmit  a vyrazíme.“

„Hodně štěstí a já jdu za Jekatěrinou a Alexanderem, hádám, že už mně čakjí.“ Všichni vyjdou před dům a rozdělí se.

Centrum. Světla, pestrobarevně odění lidé mladých tváří.

„Už se podobají nám,“ řekne Patrik v tmavých šatech. Někdo se pohrdavě zasměje a ukáže na ně.

„Líbí se mi tmavá.“

„Vypadáš v nich sexy, Tosi! Ne jako papoušek a jsi pomilovánihodný,“ klidně pronese k tomu davu. Patrik se zasměje a obejme Tosiho.

„Tys jim dal.“

„Pche. Kašlu na ně. Mládež. Co ti vědí? Nic ani učit se jim nechce. Hrůza. Slyšel jsem, že na Měsíc začal létat pevná linka. Tak přemýšlím, kdybychom se přestěhovali na tu odvrácenou stranu, byli bychom věčně ve tmě.“

„Pokud mně dostaneš do rakety, tak klidně“ zavrčí Tostig a prohliží si lidi. Kývne k jedné skupince a přitočí se k dvěma ženám.

„Dovolíte, pánové?“ řekne Patrik.

„Co potřebujete?“

„Maličkost. Jen bychom vás chtěli pozvat k nám domu.“ V duchu si posteskne kde jsou ty časy kdy začínal: Nechcete si zajít na kávu nebo posedět?

Nejsem kůň, chce jim odseknout Tostig, když na sobě cítí hodnotíci pohled. Tohle už začíná být i na něho moc.

„Jste nějak staromodní, ale proč ne.“ Patrik vezme jednoho za ruku a přitulí se k němu. Tostig to samé udělá s druhým. Teď vyhledat trochu tmavý kout, i když, zastaví se pod loubím a přisaji se ke krku.

„Děkujeme.“

„Jistě.“ Patrik ustoupí a Tostig s ním. Zmizí.

„Tak si říkám, kdy jsou ty časy, kdy jsem je zval na kávu a teď rovnou domu.“

„Mravy jsou čím dál lehčí. Vsadím se, že skončí s někým někde jinde nebo v těchle barech,“ a kývne na jedny dveře do kterých vstoupí mladý pár objímajíc se, že je tupému jasné proč tam jdou. Jenže kolemjdoucí se o to nezajímají.“ Kolem nich prosviští malé červené autíčko. Jedna žena projde před sebou virtuální postavu s kterou mluví. Směje se něčemu co postava vykládá.

„O tomhle jsme mohl snít.“

„Sny se uskutečňuji a jednou budeme létat ke hvězdám a osídlovat planety. Vlku!“ Přitočí se k nim šedý stín a  sedne vedle nich. Žluté oči nehybně hledí na Patrika s Tostigem. „Půjdeme!“ v paměti mu ukáže místo a vlk přikývne. Všichni tří vyrazí přes moře do Paříže.

„Jsme tu.“

„Je to stále krásné město, plné památek a jsem rád, že takové zůstalo. Tak vlku půjdeme za Elizabeth a ty Patriku zkusíš najít Lokiho. Má určitě starost o Ryanna.“

„Nevím, jak se domluvím.“

„Nechám ti vlka. Nevím proč, ale naše zvířata se umí se domluvit.“

„Víš Tosi, pořád se dozvídám něco nového. Až všechny informasce vypotřebuješ řekni mi to laskavě. Někdy si připadám jako hlupák,“ ale usmívá se, když to říká. Odpoutá se s vlkem a pohybuje se směrem k pobřeží. Loki určitě bude poblíž v oceánu. Zastaví se na pobřeží a zahledí se na moře. Je větrno a bude pršet. Přejde a vstoupí na moře. Dnes už není nic nezvyklého, když se někdo takhle pohybuje. Anigravitace opravdu řeší mnoho věcí. Postaví se uprostřed průlivu a rozepne svoji mysl. Má ho a hýbne se i s vlkem směrem severu, kde ho vytušil.

„Loki!“ uklidňuje velrybu. Ta jemně zafuní a vypustí proud vody směrem k nebi. Hovoří prostřednictvím vlka, kde je Ryann. Je smutna a chce mít ho zpátky. Musí dokázat najít lék všichni to musí dokázat.

„Musím jít, ale přidju opět,“ řekne Lokimu a ukáže mu slunce. Loki přikývne a oni vyrazí k pobřeží. Včas, když se schová v jednom z mnoha kaváren. Objedná si pití. Je tu tma a přečká slunce do večera. Je rád, že tak snadno našel Lokiho a vysvětlil mu o co se jedná. Možná by se tu mohl i nakrmit. Vybere si dívku a možná ... ani už nezkouší odhadnout jak je vlastně stará. V dnešní plastické chirurgii a implantátech... Čas se zstavil i pro lidi. Přijde k ni, když mezi něho a dívku vpadne vlk a začne vrčet. Patrik ohromeně ustoupí. Ještě se mu nikdy nestalo, že by vlk tak divně reagoval. Od lidi si udržoval odstup. Trochu povýšený odstup.

„Hele hlídejte si ho anebo on nemá implátat poslušnosti nebo co?“ podiví se trochu dívka a odsedne si. Mladá, usoudí Patrik.

Poručí mu, aby odešel, ale vlk nic. Nechápe tomu. Zkusí přistoupit k někomu jinému a vlk nic. Jen se ohlédne k němu a leží pod stolem. Nepřátelství se někam ztratilo. Přisedne a mezi povídání o cestování a nejnovějším poznatku z oblasti elektroniky se nakrmí. Ještě se chvilku baví a pak se zvedne, zaplatí a vyjde ven do tmy.

„Vlku co to mělo být?!“ ozve se a vlk klidně se dívá do noci. „No počkej řeknu to Tosimu a ten ti něco pěkného řekne. Možná.. hej jako kam to běžíš!?“ zvolá a začne se pohybovat směrem k Paříži. Zatracený vlk.

„Elizabeth!“ přistoupí k ni, oblečenou do modrého šatu jeptišek a políbí ji na jednu tvář a na druhou.

„Tostigu jsem ráda, že tě vidím.“

„Nevypadáš dobře.“

„Trochu se bojím cokoliv vypít a badáme dnem i noci. Nedaleko jsme získali laboratoř, tak ji využíváme, ale poohližíme se po důkladnějších. Zatím jsou všichni čtyři v kómatu. Nevíme co to způsobuje ani jak se proti tomu bránit nebo jak zjistit kdo je vhodnou potravou a kdo ne.“

„Vím, že mluvím hrozně, ale na nějaké obcházení a etiku  nemáme čas. Kde je Patrik?“

„Poslal jsem ho za Lokim, aby ho uklidnil. Visí na sobě. Ryann a Loki.“

„Jako všichni. Možná ho pošleš i za těmi ostatnimi.“

„Nechápu.“

„Lední medvěd sem nemůže přijít a tuleň taky ne. Nevydrží tohle počasí. Sice už jim chystáme ubytování, ale i tak znáš to. I když si myslím, že přijdou a ještě sokol. Krouží tu, ale kvůli těm autům nahoře letadélkům nemůže slétnout.“

„Jistě, ned jak přijde pošlu ho za nimi. Tak mně to tu ukáž a jak jsou na tom? Promiň opakuji si. Dělám si starost o Ryanna.“

„A to si konečně našel partnerku.“ Tostig se rozzáří.

„To je nádherá. Přeji mu z celého srdce i když Loki se už asi nedočká děti.“

„Je to upírka.“

„Cože?“ podiví se. „Tak to je hodně neobvyklé.“

„Seznámili se hned po té co oznámil všem, že Jekatěrina čeká dítě. Obcházel snad upíra po upíru a všeude o tom vykládal a o Patrikovi.“

„Ale i tak... i když si vezmu, že Ryann žil především na vodě a moc se s náma nestýkal a kdo je to?“

„Lian. Číňanka a ceou dobu prožila v Číně.“ Tostig se usmívá, taková klika jakou měl a to jen díky Jekatěrině a vlastně i kvůli němu, jenže momentálně je mu to štěstí k ničemu. Zamračí se.

„Neboj najdeme ten lék. Musí to být něco jednoduchého. Určitě.“

„Jistě.“ Jde vedle ni mlčky až k místnosti v které leží. U každého nemocného sedí upír, který je drží za hlavu a šeptá. Kolem pobíhá malá dívenka Suzie.

„Tostigu!“ vykřikne a skočí mu do náruče.

„Suzie, tys vyrostla.“

„Snažím se.“ Tostig ji obejme a drží. Dítě upír o kterém nikdo neví nic. Ani ona neví jak vznikla. Našel ji po Druhé světové válce, když prohlédavali území kvůli zdivočelým upírům. Byla zmatená a nevěděla nic o světě do kterého se dostala. Držela v rukou panenku a neustále opakovala Suzie. Odvedl ji k Elizabeth a zůstaly spolu.

„Pomůžeš jim, že!“

Tostig neví kdy a jak ho pasovala na to, že zvládne všechno.

„Jistěže, něco najdeme. Tak a teď se na ně chci podívat.“ Už z dálky vidí Ryanna, zahalaného jen prostěradlem. Přistoupí k němu.

„Jak ho krmíte?“

„Svou krví, ale všichni se bojíme, že se nakazíme taky. Dobře víš, že potřebuji lidskou krev. Naše je dobrá, ale není to ono. A pak musíme ji sát.“

„Jsou schopni ji sát?“

„Víš, něco?“ vytřeští oči.

„Ne, jen se ptám jestli toho budou schopni:“

„Ano, ale musí se naříznout, skanout pár kapek a pak to už jde. Jen je hlídat, aby nevysáli celého člověka. Je to jako vždycky.“

„Dobře. Ankheton povídal, že jste zjistili, že se krev nějak mění. Jak?“

„Není to nic určitého, ale tady se bavit nebudeme.“ Vede ho do pracovny. Na zdi visí obraz nádherné světlovlasé dívky.

„Dobré odpoledne, Elizabeth.“

Tostig zná její zvyk mluvit s obrazem. Odvrátí se od obrazu a sedne si za stůl.

„Víš, že nikdy jsme nepřišli na to proč zrovna potřebujeme lidskou krev a k tomu čerstvou. Je to stejné jako se sluncem a horským sluncem. Oboji je skoro stejné. Ale taky nikdy jsme se tím důkladně nezabývali. Genový fond člověka je už do nejmenších podrobnosti zpracován a dost nemocí se už léčí geneticky. Věk se prodloužil.“

„To já vím a na co jste přišli? Nemusíš mi tu vykládat známé věci.“

„Na nic.“

„Cože? Děláš si legraci?“ zařve Tostig a Elizabeth se zasměje.

„Opravdu na nic,“ ujišťuje ho. „Nemůžeme zjistit čím to je, takže předpokládáme, že je to genetikou. Jenže probrat se těmi geny to můžeme dělat hodně dlouho i kdybychom vzali počítače. Takže....“

„Mají kvůli tomu ti čtyři odejít do Světla nebo uložíme je do spánku?!“ Je rozzlobený jako nikdy v životě.

„Dělám si legrací,“ řekne Elizabeth. „Je pravdou, že jsme nezjistili nic moc a to proč potřebujeme živou krev nevíme doteď. Možná je to něco v nás. Jenže to nám nepomůže v tom zjistit co se děje.“

Tostig přikývne. To jim opravdu nepomůže. „Jenže my musíme zjistit, která krev je špatná a která dobrá. Ty něco tušíš, že.“ Elizabeth se ohlédne na obraz Ellizabeth.

„Bojím se, že lidi se vyvíjejí a my ten proces nezvrátíme.“

Tostig se odmlčí. Pokud Elizabeth má pravdu pak je konec. Jestliže je to opravdu přírodou, pak nemají se čím nakrmit. Sedí a bojí se skoro dýchat. Co mají teď dělat? Jak mají žít? Nechce být bez Patrika.

„Bojíš se stejně jako já a chápu tě. Já jsem dokázala Elizabeth udržet ve mně, ale i tak se mi po ní stýská. Po společných dnech i nocích strávených vedle milované osoby. Potřebujeme čas.“

„K čemu?“

„Jiná planeta, jiná Země... já sama nevím. Musíme najít východisko a i kdybychom začali chovat lidi nepomůže nám to. Nedokážeme bojovat proti planetě.“

„Já to vím,“ řekne Tostig. „Nepatříme sem nebo proč?“

„Ne to ne. Jsme v souladu s přírodou,“ zavrtí hlavou Elizabeth.

Tostig se podiví. Její hlas zní tak jistě. Takže aspoň to. „Pak, ale proč nás odmítá?“

„To nevím. Možná nám chce jen něco říct a my ji nerozumíme. Rozhodně musíme najít čas k tomu, abychom našli jakoukoliv alternativu.“ Tostig se zamračí a jeho oči mimoděk spočinou na hodinkách. Je to možné, že uběhlo tolik času?

„Ankheton něco se zminil. Něco o pyramidách.“

„Ty musíme chránit....“ Znovu se otočí k Elizabeth. „Jsou tam pod nima chránění, nejstarší a ti co jsou v spánku,“ řekne klidně. Jsou důležité.

Tostig skoro zapomene dýchat. Nikdy nevěřil těm povídačkám o nejstarších a najednou jsou tu.

„Tosi, vlk!“ dovnitř vběhne Patrik celý vyděšený.

„Co je s ním?“

„Vrčí na Ryanna, ale zle. Moc zle. Bojím se, že mnu chce ubližít. Nechápu to a  ta malá upírka ...“ Tostig vyběhne ven  a těsně za ním Elizabeth.

„Vlku!“ zařve Tostig, když vběhne do pokoje kde jsou nemocní. Suzie stojí proti vlkovi a hlídá ho. Ten žlutýma očima sleduje ne ji, ale nemocné. Zuby vyceněné a zježená srst. Tostig ho nikdy neviděl v takovém stavu. Jako by se pomátl nebo co. Snad není nemocné.

Čtyři upiří nervózně pokukují po zvířeti, ale nehnou se od hlav nemocných.

„Vlku!“ vykřikne Tostig a pomalu k němu jde. Klekne si a chytne ho. Vezme ho do náruče a nese. „No tak, bude to v pořádku, copak ti je?“ když zaslechne slabé zakňučení pustí ho z náruče. Pohlédne mu do oči a snaží se vyčíst co má na mysli, ale jen se objevuje špatné, špatné, zle. Nechápe tomu.

„Musíš ho nechat v zahradě nebo někde jinde, Tostigu.“

„Jistě Elizabeth. Moc se omlouvám za to.“

„Dnes to udělal už podruhé.“

„Cože?“ Tostig dlouhými pohyby po srsti uklidňuje roztřeseného vlka. Vyděsil se a zároveň se bál, uvědomuje si. Jenže těch  nemocných nebo něčeho jiného?

„Chtěl jsem se najíst v jedné z kaváren na pobřeží a on najednou skoro napadl tu holku. Nechápu to. Jinak víš už něco nového?“

„Ne. Jen to, že musíme najít nějaký způsob jak prodloužit čas než najdeme lék nebo vymyslíme něco jiného. Ankheton jde nazpět do Egypta, věděla jsi  to Imiu?“

„Imiu, dlouho jsem to jméno neslyšela. Jediný kdo mně tak říká je Ankheton. Ano, hned jak tu skončím, odcházím za Ankhetonem. Musíme přijít o co se tu jedná.“

„Tosi já možná něco vím. Možná, nejsem si jistý.“

„Cože?“

„Víš na jedno skoro zapomínáme.“

„Na co?“ optá se Elizabeth.

„Na ně. Na naše němé druhy. Proč s náma vůbec jsou?“

„No různě jak kdo, ale jsou to přátele a chrání nás a jsou s náma, dělají společnost, posly nebo tak různě.“ Patrik přiklekne k vlkovi a zadívá se do jeho žlutých očí.

„Zvířata mají svoje vlastní instinkty. Ty, které jsme dávno tomu ztratili. Jsme sice lovci, ale velmi krotcí narozdíl od nich. Někdy vědí lépe než my kde hrozí nebezpečí. Jejich instinkty jsou svázány s přírodou a jsou neměnné narozdíl od našich. Vybrušované po celá staletí do krajnosti.“ Elizabeth si slabě povzdechne. Copak něco slyšel o jejich rozhovoru s Tostigem?

„Co tím chceš říct?“

„Co když dokážou rozeznat špatnou krev?“ Patrik napůl čeká výbuch smíchu a sžíravé poznámky. „Možná dokážou instinktivně poznat, že nám něco hrozí. Jenže nám vlastně nikdy nic zlého nestalo, že. Ale lidi varují před nebezpečím nebo...“

„Chápu. Elizabeth můžeš donést jejich krev, lidskou krev a krev zdravého upíra?“

„Blázníš? Nebo to myslíš vážně?“

„Naprosto, protože tohle je jediný rozumný návrh, který jsem zatím slyšel. Popravdě zatím jsme neslyšel nic rozumného nebo podnětného. Kolik je tady zvířat?“

„Uvnitř žádné.“

„A tvoje?“

„Už není?“ řekne smutně Elizabeth. „Odešlo dávno tomu.“

„Pak bys mohla přivést i jiné zvířata. Možná proto se pojíme s rodem divokých a nikdy ne zdomácnělých. Když tak uvažuji, všichni co tu leží, mají zvířata mimo svoji zónu. Jakmile by začali dostávat krev, mohli by se začít uzdravovat.“

„Tak dobře přemluvil jsi mně,“ kapituluje Elizabeth. Odejde a Tostig se zadívá na Patrika.

„Jak jsi na to přišel?“

„Nevím, možná protože jsem zvěrolékář a miluji zvířata. Vyděsil mně v tom baru a pokud mám pravdu zachránil mi život.“ Oba hladí vlka, když zaslechnou kroky a ucítí vůní typickou pro Elizabeth.

„Tak tady.“ Postaví před vlka tři misky s krví.Všichni čekají co vlka udělá.

„Tak pij!“ přikáže mu nerad Tostig. Vlk k němu otočí hlavu a nic. Tostig se zadívá na vlka a vezme první misku. V klidu se z ní napije.

Patrik ho chce zadržet, ale pak sevře ruce a prosí vlka ať má pravdu. Vezme druhou misku, když vlk sklopí uši a vycení zuby. Vrazí do Tostiga tak rychle, že nemá čas cokoliv udělat. Krev z misky se rozlije.

Elizabeth zbledne. „To byla krev Ryanna,“ stroze oznámí. „Suzie...“

„Ano, Elizabeth.“ Zmizí. Elizabeth natáhne ruku k Tostigovi, zatímco Patrik drží vlka kolem krku.

„Elizabeth! Jak se má Ryann?!“ Všichni se ohlédnou po nevelké ženě  s nakrátko ostřihanými vlasy. Usměji se.

„Lian. Těší mně Tostig.“ Hned ví co je to za dívku. Ta udělá malé pukrle.

„Těší mně a to je Suzuki!“ na rameně ji sedí drobný ptáček. Tostig se ohlédne po třetí misce a vezme ji. Přistoupí s ni k Suzukimu. Nabídne mu. Ptáček nic.

„On nepije krev,“ řekne s úsměvem Lian. Má rád čirou vodu viď, Suzuki.“ Elizabeth zatím dá do misky trochu špatné krve a nabídne mu.

„Já jsem.. Suzuki co je ti?“ když vzletne a zatřepotá křídly. Zapíská. Lian se zamračí.

„Fajn, měl jsi pravdu, Patriku.“

Ten šťastně pokrčí rameny. Je rád, že to vyřešil a budou muset sebou brát vlka všude sebou, dokud nepřijdou na to co tu nemoc způsobuje. Poklekne. „Děkuji vlku za nádherný dárek. Máš u mně něco dobrého.“

„Teď to budeš muset to splnit,“ řekne zamyšlený Tostig a hledí na vlka. Patrik k němu zvedne rozzářený obličej.