Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Předvečer Milénia

„Tosi, tohle už není náš svět!“ Oba sedí na malém pahorku a dívají se na zářivé město. Nad nimi se objeví nízko letící vznášedlo.

„Ne, je to stále náš svět,“ odporuje mu Tosi. „Víš, kolikrát jsem přešel milénium? Viděl jsem nástup počítače, mobilního telefonu, ale i pušky, viděl jsem nástup technologie. Tohle je jen další kousek na mé cestě. Tolik věcí, malých velkých, které jsem spatřil i nespatřil. Všimnul i nechal bez povšimnutí. Je to náš úděl.“

„Nevím, možná máš pravdu. Cítím se neklidný. Měl bych něco udělat, ale nevím co. Možná je to tím, že je konec dalšího století.“ Posadí se a rukou jemně přejede trávu. Je to luxus tu takhle sedět a mít možnost se dotýkat toho co dřív bylo takovou samozřejmostí. Kdysi dávno mohli běžet lesem několik dní, aniž někoho potkali a dnes už je skoro vše zastavěno. Existuji jen rezervace, do kterých se lidé jezdí dívat na stromy. Pohladí vlka po srsti a ihned neopomene pohladit Syrii, svého divokého druha. I když se jím prodlouží čas pobytu na Zemi, umírají a Syrie je nástupkyně Soly a jak řekl kdysi Tosi, tak ho kouše stejně jako Sola. Stejně jako přírody, i zvířat pomalu ubývá. Pokrok si vybírá svoji daň a oni létají ke hvězdám. Země se stěhuje do vesmíru.

Osídlili měsíc a začínají osídlovat Mars. Vyměnil by to za kus trávy.

Tostig vedle něho sedne a obejme ho kolem ramen.

„Dnes jsi smutný.“

„To je tím, že skoro nevidím les. Tosi jak můžete tak žít? Chci zpět. Chci být nazpět ve svém století. Chci vidět maminku a otce. Prosím, jak?“

„Jak?“ Tostig se smutně uchechtne. „Někteří to nezvládli. Mnoho jich odešlo, protože zanikla jejich doba, v které vyrostli, kterou znali a nechtěli porozumět novému světu.“ Patrik dychtivě naslouchá. I po tolika letech ho Tosiho hlas konejší, uklidni a zároveň svede vzrušit a jeho vyprávění rád poslouchá stejně jako prvního dne, kdy otevřel oči a on mu řekl, že je upírem. „Podívej se, s čím se musel vyrovnat Ankheton a další, ještě starší upíři. Nevím, jak to dokážeme, ale vím, jak to dokážu já.“ Odmlčí se a zahledí se na pohyb hvězd, které už dávno nejsou přirozenými. „Překonávám to jenom proto, že jsi tu ty, Patriku.“

„Já? Nechápu,“ odtáhne se od něho. Zahledí se do Tosiho tváře. Chvějícími prsty ji pohladí. Cizí smích. „Lidi jsou všude,“ zamumlá. Tostig se smutně usměje. Ano to má pravdu. Venku už se skoro nemohou milovat, protože se může stát, že je někdo spatří. Jistě někteří toho využívají a dnešní morálka? Oni dva patří historii. Jsou něčím dávno zapomenutým. Volnost, vystřídaná prudernosti, se razí za letošní heslo. Přichází to ve vlnách jako móda. Jednou jsou lidé zahalení po krk, podruhé kolem těl vlají jemné látky a jindy zas je lidem vidět všechno co se dá. Létat volně jako pták je heslo pro Milénium a to platí i ve všem ostatním.

„Zapomněl jsi mi odpovědět.“

„Sex - láska. Nebýt tebe odešel bych už dávno ke Světlu. Proto hledáme někoho tak usilovně, proto máme partnery. Jistě je tu láska, milování, děti, ale potřebujeme mít někoho jako oporu. Nezbláznit se. Držíš mně nad vodou.“

Patrik ho něžně obejme. Opět má pravdu. I jeho drží nad vodou Tosi. Když zemřeli jeho rodiče a ani moderní věda nemohla jim prodloužit život, myslel, že to nepřekoná, ale Tosi mu pomohl. Nikdy netušil, jak moc pro něho Tosi znamená. Teprve v té době smutku, kdy stál při něm, poznal, že může být rád, že někoho má.

„Pojedeme?“

„Kdepak půjdeme. Pořád jsme rychlejší než ty taxíky na antigravitační pohon.“

„Máš pravdu. Blíží se naše bronzová svatba, že ano. Musíme vymyslet něco extra.“

„To jsi už se mnou tak dlouho?“ zasměje se Tostig a vstane. Ano musí něco vymyslet. Jenže co?

„Zdá se mi to jako celá věčnost, když jsi mně vzal poprvé do náruče a začal se mnou pohybovat. Rád se nechávám nosit.“

„A já tě rád nosím. Bude tam Ankheton.“

„Ten perverzák?“ směje se a Tosi je rád, že je mu lépe a není tak smutný. Svírá ho v náručí a dívá se do jeho modrých očí. Odráží se v nich jeho obličej a on je rád, že ho má.

V posledních letech je to čím dál horší a oni už skoro nenalézají lidi, kteří nemají genetickou úchylku, která jim brání v sání krve. Dřív si mysleli, že nemohou pít krev partnera, ale pak přišli na to, že mohou. Dřívější potěšení se stalo skoro nutnosti. Jenže i tak všichni cítí, že slábnou, že je to spíš delikatesa než vydatné hlavní jídlo. Pomaličku se šíří strach a někteří už raději odešli do Světla než, aby čekali na konec. Je jich čím dál méně a taky přestávají věřit, že se mohou zachránit.

V předvečer Milénia přišla zpráva od Ankhetona a Imiu.

Konečně po tolika letech je šťastná. Z posledního běsnění na světě vzešlo něco dobrého, Elizabeth družka Imiu. Před třemi dny pozvali jeho a Patrika, aby oslavili jejich společné soužití. Ankheton byl trochu neurčitý, ale nadšený.

Elizabeth nápadně připomíná postavu na obraze. Tostiga až obchází mráz, když vidí, jak mluví a jedná. Má pocit, že před ním stojí Elizabeth - ta, která už odešla dávno do slunce.

Zeptá se Imiu na to.

„O čem přemýšlíš?“

„O Imiu a Elizabeth. Víš, znal jsem ji, a co si vzpomínám, je skoro stejná jako skutečná Elizabeth. Ta na obraze,“ dodá na vysvětlenou.

„Možná jen mají stejné povahy.“

Tostig zavrtí hlavou. „Nevím nevím. Nechceš tu ještě chvílí zůstat?“ Na cestě do Paříže se zastavili v jednom z mala parku, které v Evropě zůstaly. Země se mění v beton a železo a on by rád věděl co na to příroda.

Patrik pohlédne na Vlka se Syrii. „Rádi by zůstali, ale raději půjdeme. Kdo tam bude? Víš to?“

„Kdepak. Poslední dobou mám pocit, že je víc smutnějších věcí než veselejších.“

„A víš proč?“

„Proč, myšičko?“

„Protože mně málo nosíš, přemýšlíš o hloupostech a v poslední době se stáváš velkou želvou místo želvičkou!“

„Patriku, no dovol? A co předevčírem? Pokud vím, bylo ti dobře. Nebo máš choutky na někoho jiného?“

„Hm takový Ankheton s… Au! Proč jsi mně pustil?“

„Nevyslovuj to jméno v mé přítomnosti!“ Patrik se začne smát. I Tostig cítí, jak se uvolňuje. Poklekne k němu. Sedí uprostřed měkkého pryžového chodníku a smějí se. Nikdo si jich nevšímá, jen občas sklouznou po nich cizí pohledy a dál spěchají za neurčitými cíly. Jsou uprostřed padesáti miliónového města. Chybí pár kroků a budou uprostřed města, které znali a z kterého je Evropská památka. Notre Damme, Eiffelovu věž návštěvníci prohlížejí už z dálky. Jsou zakonzervovány pro příští generace. Lidi si je lhostejně prohlédnou a jdou dál k imitaci památek, kde se najedí a pak se pochlubí, že byli prohlížet památky.

Na okrajích městských čtvrtí jsou vysoké domy ukrývající lidi, kteří nemají kam jít a kteří mají jediný zájem - jak se ještě lépe bavit. Plně automatizované město se pro upíry stálo noční můrou. 

„Kolik za něj chceš?“

„Cože?“ oba vzhlédnou k nádhernému mladíkovi. Řecké klasické rysy, oči jak dvě zářící hvězdy, postava Michalengelova Davida.

„No kolik za něj chceš? Jsi jeho pán ne?“

„Patriku za kolik chceš, abych tě prodal?“

„Co za falešnou Mona Lizu?“ zasměje se. „Je mi líto, nejsem na prodej.“

„Hrozné!“ Mladík očima přeskakuje z jednoho na druhého. „Ty jsi volný?“

Patrik si vzpomene na poslední módu, kdy jeden je pán a druhý otrok. Když viděl, jak jedni vodí druhé na ozdobných obojcích, udělalo se mu zle a jen doufá, že je to módní výstřelek mladých. Stejně jako elašortky obepínající kus těla a odkrývající naopak intimní partie.

„Aha vy patříte k zpátečníkům. Co na tom vidíte? Směšné,“ nesouhlasně odfrkne.

„Ty jsi směšný, kamaráde,“ odsekne mu Tosi a zvedne do náruče Patrika. Ten mu obtočí ruce kolem krku a zajede pod vlasy. Zasněně se usmívá.

„Počkat ty nejsi jeho otrok?“ obrátí se na Patrika. „Hele, je sice starší, ale líbí se mi. Kolik za něj dáš?“

„Je mi líto, nosiče neprodávám.“

„Android? Nádherně zpracovaný. Musel stát… Hej, počkejte! Kde ho vyrobili?!“

„S blbcem není radno se bavit, ale aspoň vím, že existují v každé době,“ poznamená Patrik.

„Ty tvoje ruce mně zatraceně vzrušuji. Ještě chvilku a nebudu váhat!“

Patrik se samolibě usměje. Je strašně rád, že i po tolika letech, tolika milováních, je pro Tosiho zatraceně vzrušující. „Opravdu?!“

„Pochybuješ?“

„Ne, nikdy. Miluji tě, Tosi.“ Tosi se zachvěje. Když to řekne a k tomu přidá Tosi, je nejšťastnější člověk vesmíru.

„Budeme tam a po ceremonii nebo co Imiu chystá, si najdeme odlehlý koutek, kde budeme jen ty a já a uvidíš, jak moc mně vzrušuješ.“

„Sliby, chyby,“ provokuje ho Patrik, ale v nitru se chvěje při Tosiho představě jak ho vláčí někam do ústraní a tam si ho bere, jak chce.

Tostig se na něho usměje a políbí. „Jsme tu, ušáčku.“

„Panečku, sešli se tu snad všichni.“

Tostig přikývne a sotva stačí postavit Patrika na nohy, když se otevřou vrata a ve dveřích stojí rozesmátý Ryann.

„Pořád ho nosíš? Nechápu, že tě to neomrzelo, ale takovou kůstku bych taky nosil. Huch já zapomněl.“ Trhne sebou, jak si povšimne nedaleko stojící dívku.

„Tak ty jsi na mně zapomněl?“

„Na tebe nikdy, drahoušku.“ Vrhne se i v ústrety.

Patrikovi i Tostigovi je jasné, že si to u Lian pořádně rozlil.

„Ty Ryanne, zdá se, že jsme tu všichni.“

Ryann mrkne po klidné Lian. Pozoruje, jak se za jejíma nádhernýma černýma očima rozběhl kolotoč myšlenek, jak ho později co nejlépe potrápit. Copak o to, je víc vynalézavá než kdokoliv koho zná. „Jsme tu všichni, včetně vás Ochránců, až na Ankhetona.“

„Super!“ vykřikne radostně Patrik a zamne si rukama. Ryann s Tostigem vybuchnou v smích jak září nad tou novinou.

„Je tu něco k smíchu?“ Jemný něžný hlas a Tostig má pocit, že je zpět o pětiset let ve Venecii a probíhá karneval. Dvě ženy v kostýmech, že by jim je záviděl král, oslňovaly řadu masek. Muži i ženy se za nimi obraceli a ony procházely jak nedotknutelné královny. Elizabeth a Imiu. A tehdy, přesně jak se slušelo na rej prázdnoty a veselí, se smál a výskal, a pak zaslechl slova: „Je tu něco k smíchu?“ „Karneval, já ty ona. Všichni.“ Odpověděl rozverně. Smích jak potůček. Jiskřivý a čistý něhou a veselosti. Otřese se.

„Ankheton,“ odpoví.

Patrik se lehce zamračí. Tosi se vrátil do minulosti. Dřív by to nepoznal, ale teď zná každý odstín jeho hlasu, tváře i očí.

„ Myslím, že i ostatní jsou rádi, že je mimo. Prý přichází vždy v nevhod?“ nachýlí se k oběma a oni v očích zahlédnou šibalské jiskřičky.

„Ale ale opravdu a jak to, že to nevím?“ vloží se do toho Ryann a obejme jak Lianu tak Elizabeth.

„Ryanne ty piráte, dej ty Vikinské pracky pryč.“

„Imiu, žárlivost je nehezká, ale dám je pryč a to jen kvůli tobě.“

„Tak co? Přichází nebo nepřichází?“

„Popravdě… áno,“ protáhne zamyšleně Patrik a pak se rozpustile zašklebí. „Jenže je pryč a je to. Dnes nebude žádné překvapení.“

Tostig si pomyslí svoje a pak zaslechnou volání zevnitř. 

„Imiu, na slovíčko.“

„Tostigu, později, ano.“ Imiu odvádí Elizabeth v ledových šatech dovnitř a drží ji za ruku.

Změnila se, pomyslí si Tostig, stojíc na okraji sálu. 

„Dnes, v předvečer Milénia, jsem vás pozvala, abych vám něco oznámila. Někteří mně znáte hodně dlouho, někteří trochu méně, ale dobře víte, že jsem milovala jen jednu osobu a tou byla Elizabeth. Myslela jsem, že to tak zůstane navždy. Jenže jsem měla to štěstí poznat ještě druhou Elizabeth. Tímto bych vám chtěla představit Elizabeth, moji družku.“

Potlesk a úklona. I Tostig se nechá strhnout potleskem, když zničehonic ucítí ruku na zádech. Drze putuje výš a výš. Stočí hlavu na stranu a ponoří se do modrých troufalých i vše slibujících očí. Na rtech vytvoří slova Ještě chvilku a v mysli ho zasype obrazy jich dvou.

Jak dlouho? Dostane nedočkavou odpověď a obraz jich dvou v krkolomné poloze.

Hned! Nechce čekat a tak se nenápadně přemisťuji ke dveřím.

„Kampak?“

„Prohlédnout si jak jste si tady zařídili hnízdečko?“

„Och, opravdu? Je stejné jako posledně co jste tu byli. Možná nějaký nový kus nábytku přibyl. Možná ta pohovka v severním pokoji.“

„Nebo to velké křeslo v hudebním salónku,“ snaživě se přidá Elizabeth a odtančí pryč.

„Opravdu? A já myslel, že budete modernizovat.“

„Tostigu?!“ ozve se výhružně. „Snad nechceš zmizet?“

„Já ne, ale Patrik ano,“ ukáže na Patrika, který raději ihned zmizel a zamává rukou. „Dobře, chtěli jsme si trochu odpočinout po cestě, ale Imiu, odpověz mi na jednu otázku.“

„Jakou?“ se otáže ostražitě a vytlačí ho dveřmi do jiné tiché místnosti. Zabouchne dveře.

„Jak moc je Elizabeth původní Elizabeth?“

Imiu sevře rty.

Tostig čeká.

„Znal jsi dost dobře, že.“

„Pamatuji se na ni.“

„Když umírala, sebrala jsem všechny své síly, použila jsem prastarý rituál bohyně Sechmet a spoutala jsem vše, čím byla Elizabeth. Tehdy při tom běsnění bratří Cordeliových, ta dívka v mém náručí zemřela. Co jsem tehdy vzala, jsem ji dala. Nikdy jsem to nedělala a netušila jsem, jestli se to povede nebo ne. Uhodl jsi. Byly ve mně dvě osobnosti nebo jedna část neúplná. Někdy Elizabeth nade mnou vyhrávala a někdy zas Imiu. Bylo to nesmírně těžké. Asi se ptáš, proč jsem nepoužila to už dřív, proč zrovna teď.“

„Ano.“

„Nevím sama. Mohla jsem a jednou to málem udělala. Když jsem se jí dotkla, poznala jsem, že je podobná Elizabeth, že by mohla být mou družkou. Původně jsem to nechtěla udělat, ale měli jste v tom městě Běsnění pravdu, že jsem už zapomněla jaké to je žít pro někoho. Mám důvod žít znovu. To co jsem udělala, je snad špatné?“

„Já nevím. Ne myslím, že ne, asi bych se taky snažil.“

„Miluješ Patrika a přitom jste se dali dohromady tak zvláštně. Někdy nechápu zrození upíra, výběr partnerů a další věcí.“

„To spousta z nás. Hodně nás v posledním desetiletí ubylo, Imiu. Já nechtěl bych čekat až do poslední chvíle.“

Imiu, která přešla k obrazu, se k němu obrátí. „Neuvědomuje si to a obraz jí nevadí. Chtěla jsem jí dát volnost, ale ona se ke mně vrátila.“ Povzdechne si. „Ankheton něco našel. Možná, že dnes dorazí na naše malé shromáždění.“

„Ne!“ zasténá Tostig. „Ne, řekni, že nepřijde.“

„Nevím, jestli přijde nebo ne. A pak, proč ho nemáš rád?“

„Patrik,“ vyrazí ze sebe.

„A přitom jste jeho neoblíbenější pár. Občas vypráví a potom jen slyším, Tostig tamto a Patrik tohle, mám toho plné zuby.“

„A jak myslíš, že se cítím já?“

Imiu se rozesměje. „Raději běž a myslím, že severní křídlo je bez hostí.“

„Já, nevím co říct. Víš, jsem rád, že někoho máš.“

Já taky, pomyslí si už za zavřenýma dveřmi. „Tušila jsi to.“

„Ano.“ Z pohovky vstane štíhlá postava s dlouhými blond vlasy. Přistoupí k Imiu. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Bála jsem se. Měl jsem tě nechat odejít, jenže jsem to nedokázala. I přes veškeré učení, i přes to, že jsem byla kněžkou, jsem nesnesla, že bys ses měla ztratit. Já,“

„Hlupáčku!“ přitiskne se k ní a políbí ji na rty. „Jmenovala se Irtia.“

Imiu otevře údivem rty. „Jak?“ vyrazí ze sebe.

„Už tě nepřitahuji? Mám v sobě obě dvě duše nebo spíš jejich části. Neboj, nejsem schizofrenik nebo tak něco, ale po Irtiu ve mně něco zbylo. Jako jméno, které je v ní vyryto a zůstává, až dokud fyzicky nezmizí úplně. Už mně nechceš?“

„Blázníš? Miluji tě.“

„Já tebe taky. Záleží na tom, kdo jsem?“

„Možná kdysi, ne teď.“

„Myslela jsem, že ano. Ten obraz.“

„Ten obraz je jen malba, Elizabeth. Ty jsi tady živá a já chci s tebou poznat svět.“

„Budeme mít šanci?“

„Tostig by řekl, že ano a Patrik taky. Věřím, že ano.“ přitáhne si ji hlavě a toužebně vklouzne jazykem dovnitř. Elizabeth slastně zasténá a přitiskne se k ní blíž.

„Pss! Neotáčej se, sakra. Couvej.“

„Tosi, co to vyvádíš?“

„Coby? Přece musím rozehnat tvoje pochybnosti!“ zašeptá skoro zuřivě a začne ho hladově líbat na rty. „Miluji sladkost tvých polibků, vůní tvé kůži, to jak pode mnou roztaješ a já pak v tobě. Miluji tvé ruce na své pokožce, to když tě cítím v sobě.“

„Básníku.“ Začne z něho stahovat věcí a povalí Tosiho na pohovku.

„Miluji tě. Nikdy nevím, jak to skončí.“

„Jako co?“

„No jestli já budu uvnitř tebe nebo naopak… Nádhera!“ když Patrik na něho dosedne.

Vydržte, tohle je pohled pro bohy. U Hathor, prosím ještě chvilku, prosím.

„Ánkhetone, ty parchante!“

„Ahoj. Můžete pokračovat. Božíčku, víš Patriku, že ze zadu snad vypadáš ještě lépe, než zepředu?“

„Zmiz.“

„Víte, co takhle se natočit doleva, trochu víc, ano, víte, ten předešlý úhel byl přece jen lepší. Hele, to je polštář. To je od vás milé, aspoň nemusím sedět na podlaze. O tom, že bych se mohl přidat, neuvažujete?“

„Tosi jestli ho nezabiješ, zabiji ho já!“

„Hele já, Ryanne co to děláš?! Och najdi si polštář někde jinde, tenhle je můj!“ Patrik se z Tosiho bojí slézt, ale jak hádka o polštář nabírá na intenzitě, začíná tiše běsnit.

„Tosi, prosím znáš nějaký jed, kterým bych je mohl otrávit? Ne!?! Opravdu?“

„Vypadá zklamaně,“ podotkne Ankheton. „Já chci taky,“ zabrumlá.

„Tosi, promiň, kašlu na to, jestli mně uvidí. Kterého chceš zabít?“

„Vezmi si Ryanna a já toho druhého?“ Spojí se v myšlenkách.

„Je krásný. Pro Tostiga je ho škoda!“ oba souhlasně přikývnou hlavou. Sedí na zemi, předklonění a dychtivě nasávají pohovku s dvojicí.

„Co diskrétnost!? To jako vám nic neříká?“ Tostig s Patrikem na nich sedí, s rukama na krku, v očích ledové plamínky vzteku.

„Ry… jsem v r.. v ráji!“ řekne přiškrceně Ankheton.

„Ještě chvilku!“ zachroptí Ryann.

„Tosi, jsou to úchylové.“

„Naprosto. Ode dneška o tom naprosto nepochybuji. Jdeme někam jinam. Myslím, že se rozloučíme s Imiu, Elizabeth a odejdeme domu.“

Klidně seberou oblečení a oblékají se.

„Sen co Ryanne?“ oba si masíruji krky a dívají se za odcházejícím párem.

„Ale nádherný. Musím říct, že jsem dnes už svou drahou polovičku rozzlobil.“

„Proč mi připadá, že ji zlobíš nějak často?“

Ryann si opráší neviditelné smítko z pirátské košile, zazubí se a nakloní k Ankhetonovi. „Ona se pak v noci snaží dokázat, že je lepší než kdokoliv jiný včetně tebe.“

„Neskutečné! Měl jsi kliku. Moje by mně přetáhla pořádným dubovým polenem. Pořád si nemůže zvyknout na to, že se polena používaly ve středověku a ne v dnešní době.“

„Proč jsi tady?“

„Mám pro všechny novinu.  Popravdě jsem byl z ní v šoku do té doby, než jsem uviděl ty dva. Vrátili mně do reality tak rychle, že jsem nestačil zírat. No a po té realitě se dostavil takový ten připitoměly snový přelud a no nemohl jsem jinak, než se dívat,“ pokrčí dokonalými rameny. Zvedne se země a pomůže na nohy Ryannovi.

„No pokud ty jsi byl v šoku, pak my ostatní asi padneme do mdlob.“ Chvilku uvažuje a pak vyhrkne. „Má ta novinka něco společného s lékem?“

„Ano i ne. Ty Ryanne,“ otevře dveře a vyjdou ven. „Uvědomuješ si, že jsme skoro vymizeli? Stále častěji se volí smrt a najít nějakého člověka ještě nezasaženého je nesmírně těžké.“

„Proč mi tu vyprávíš, věci, které všichni známé? Sešli jsme se tady všichni. Mnoho párů raději odešlo, než aby čekali na smrt. Jestli je to něco důležitého, měl bys to oznámit ihned a nečekat až zmizí další z nás a války už nejsou, abychom se zrodili ve víru krve, a dobře víš, že neradi měníme lidi jen tak. Jsou pak k nám připoutání a svázání. Možná jsme sobečtí, že se nechceme vázat na více lidi.“

Ankheton mlčí, když zaslechne zvuky zábavy. Vejdou dovnitř.

„Baví se jako by nic neexistovalo. Možná je to lepší, že zůstali opravdu ti nejodolnější. Zahlédne Patrika s Tostigem jak se baví se Sissi a Lian s ptáčkem na rameni. Svena a Katherine. Všechny Světla temnoty. Nechce jim překážet v zábavě, jenže Ryann se rozhodl pro něco jiného.

„Dámy a pánové, Ankheton.“

Ten ďáblík, pomyslí si An a ukloní se. Potlesk. Všechny oči se na něho upřou. May se Say a Tinou se usmívají hned vedle Adama a Wyara.

„Jako vždy dovede uchvátit každého,“ poznamená Jekatěrina s Alexem.

Patrik znovu pomyslí, jak se málo změnili. Vypadají stejně jako před léty a Alex dává na Trin stejný pozor jako tehdy. Září.

„Trin, nejsi těhotná?“ Tostig sebou škubne. Znovu už ne. Prosím!

Jekatěrina se uculí. „Je to poznat?“

„Přiznám se, že jsem to tipl, ale takhle naposled jsi zářila v o době, kdy mně Tosi proměnil. Gratuluji.“

„Ankhetone, perverzáku, uhni se.“ Ankheton se zapotácí.

„Trin, zadrž ho.“

„Nech ho být. Má pravdu. Chci jim to oznámit. Jenže…“

„Jako posledně. Nikdy není vhodná doba.“

Patrik stoji na židli, nadechne se. „Prosím o potlesk Jekatěrině s Alexem. Proč? Protože čekají další miminko.“

Všichni začnou tleskat a z mnoha tváří spadne napětí. Jako by nový život dal naději. Tolik vzrušujících události.

Ankheton vystoupí k Patrikovi a obejme ho kolem ramen. Tostig zasyčí. Ten starý úchylek si nedá pokoj.

„Nech ho být,“ dopadne mu na rameno dvě ruce. „Tentokrát chce říct něco jiného.“ Tostig se trochu zastydí a dál je pozoruje.

„Dnes jsme tu slyšeli dvě nové zprávy. Imiu, moje a vaše dlouholetá přítelkyně si našla partnerku. Tamhle je vidím ve dveřích a podle toho jak se tváří, tak měly příjemný den. Trin s Alexem oznámili, že čekají radostnou událost. V této době, kdy nevíme, jestli to přežijeme nebo ne, je to do nich odvážné mít druhého potomka. Proto i já mám dobrou zprávu. Jak víte s celým týmem vědců, s Akiko a Imiu jsme pátrali po léku na náš problém. Taky někteří vědí, že jsme našli nejstarší.“

Šumot dohadů se nese místnosti od těch, kteří to nevěděli.

„Proč to říkám? Před týdnem se nám je podařilo probudit. Ne, prosím jenom rajčata, ne!“ když na něho něco přiletělo. „Proč to tak dlouho trvalo?!“

„Jo proč? Ano proč? Vyklop to, ty úchyle!“ řekne fascinovaný Patrik. Setřese Ankhetonovu  ruku z ramene. Má pocit, že i když mluví a věnuje se ostatním upírům, jeho ruka se nenápadně přemisťuje jinam.

„Jaký úchyle?“

Smích ostatních v něm vyvolá úsměv.

„Tak dobře. Neuměli náš jazyk, proto jsme museli sehnat tlumočníka. Dnes ráno zdárně jazyk rozšifroval. Flo moje milovaná, je přivede sem asi tak za hodinku. Myslím, že bude lepší, když od nich uslyšíte to co já a věřte, jsem ještě teď v šoku.“

„Chtěl jsem odejít domu, ale zdá se, že to tu vydržím,“ řekne zamyšleně Tostig a vzpomene si na sebe a přiznání Imiu, že v něm možná koluje krev nejstarších. Je zvědavý jak už dlouho ne.

Konec