Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Běsnění

Světem, který se mění už od dob co vznikl se pohybuji dvě postavy. Tak rychle, že lidské oko je nedokáže zachytit. Pohybuji se účelně a vedle nich běží dvě zvířata. Jedno větší s žlutýma očima, které skoro žlutavě září a druhé menší.

Zastaví se a rozhlédnou se. Jeden z nich mlčky ukáže vpřed. Vyrazí stejnou rychlostí jako před chvilkou. Jednomu z nich na hrudi měkkým světlem leskne kámen.

„Jsme tu Patriku. Nejsem nadšený, že chceš u toho znovu být. Minule...“

„Tosi, musím si zvykat. Jsem jedním z vás a pak mám sebou tebe a potom chci si něco ověřit.“

„Co?“

„Ani sám nevím,“ zamumlá Patrik a přimkne se k Tosimu. Oba stojí na vrcholku kopce a shlížejí na město v kterém propukly krvavé nepokoje. Až sem cítí nasládlý pach krve. Zatočí se jim hlava.

„Proč Tosi? Proč to děláme?“

„Proč? Oni nebo my? Nebo ti tam dole?“

„Ti dole.“

„Protože vždy jeden chce víc než druhý.“

„Všichni mají vše a když ne, stačí implantát a máš všechno.“

„Ano, ale nikdy nebylo nic co by nemohli mít ještě něco navíc. Ženu, moc, ovládání...“

„Budete se tam ještě dlouho schovávat?“ zazní za nimi hlas a přeruší je.

„Wyare!“ slabě vykřikne Patrik a otočí se zády k městu. Až v něm skončí běsnění lidi i upírů, oni nastoupí bok po boku se záchrannými útvary, vojáky, které vyslala země a budou kontrolovat ty co přežili a vznikli z chtíče upírů.

„Pořád stejně nádherný, Patriku. Nech plavat Tosiho a můžeš si vzít mně. Pořád znám pár věcí, na které ten chameleon nikdy nepřišel.“

„Tosi není chameleon a pak myslím, že si svého Ušáčka ponechám.“

„Roztomilé oslovení.“

„Day. Rád tě vidím.“ Tostig k ni přistoupí, vezme ruce do svých a galantně políbi. „Nejsem tím nadšený. Už jsem si myslel, že s novu érou tohle vymizí.“

Day i odfrkne. „Tosi, ty romantiku. Děkuji a přece víš, že se lidi nemění.“

„Je tu Elizabeth?“

„Imiu?“ podiví se Day. Ona sice si změnila jméno, ale u ostatních to ignoruje a pořád Elizabeth říká Imiu. Snad proto, že Imiu nad ni převzala patronát, když ji změnili a pak ji učila.

„Nemáš jiné vlasy?“ podiví se Patrik a políbí ji také ruku.

Day si zatahá za pramen bílých vlasů. „Tohle, no ano. Ty černé s fialovou se mi už omrzely,“ řekne bezstarostně.

„Slušelo ti to,“ ozve se tak nádherný hlas, že Patrik vždy si povzdechne a zatouží, aby ho měl taky. Ze stínů s měsičním kámenem na zápěstí vystoupí Lyssander.  Přistoupí k ni a políbí ji na tvář. „Tostigu, Wyare, Patriku, jak se daří?“

„Děkuji,“ zardí se pod dojmem hlasu. „Dnes je nás tu nějak moc na tak malou půtku.“

„To je nejspíš tím, že je to možná jedna z posledních. I když nechápu jak mohou jít dolu a krmit se. Copak si neuvědomuji, že ti tam jsou z pádesáti procent nakaženi? A jejich divocí druhové v tom běsnění nedokážou uhlídat kdo je a kdo není nemocný,“ podotkne Wyara a otočí se k městu.

„Omlouvám se, ale...“

Noci se nese hlas Elizabeth - Imiu. Všichni se usmívají.

„Přijde ještě někdo, Tosi?“

„Nevím. Wyara má pravdu. Je nás tu hodně. Jenže za dvacet let od předešlého boje a co se Rusko přiloučilo k Evropě, nikde se nebojovalo a to dokonce ani v Asii. Nikde žádná nemoc, chaos, zmar. Jen mír.“

Ostatní poslouchají.

„Dřív nás stačilo málo. Nejvíc se nás sešlo ve druhé světové válce.“

„Ano. Berlín. Šli jsme v patách války, někteří bojovali, někteří pomáhali a někteří hlídali. U Berlína jsme se setkali. Všichni Ochránci.“

„Teď tu chybí Adam a Istiu.“

„Už ne.“

„Nikdy jsem vás všechny pohromadě neviděla,“ podotkne Elizabeth. Adam vysoký plavovlasý muž, s jiskrnýma černýma očima a jizvou na tváři, kterou si ponechává na památku setkání se svou ženu Adrianou. Istiu, černovlasý asiat, s kamenou tváří, kterou se dá přirovnat k ostře indiánským rysům Wyary. Po pás dlouhé vlasy nosí vyčesané do uzlu sepnuté jehlicemi. Na sobě volnou vyšívanou tuniku, kalhoty a mokasíny. Lyssander s hlasem, který by mu záviděl i Fantom opery. Rád zpívá. Hnědovlasý rarášek s oříškovýma očima.

„To je tím, že jsi zalezla v té poušti. Jak pokračujete?“

Patrik s Tosim a Wyarou jen okrajově vnímají odpovědi jak se tiše baví o pokroku v bádání léčby.

„Popravdě jsme pořád na začátku. Sice jsme přišli na zajímavé věci, ale nic co by nám pomohlo tu nemoc zastavit.“

„Mně spíš udivuje, že lidem to nijak neškodí nebo ano?“ pronese Istiu.

Všichni se k němu otočí.

„Bádali jste v té oblasti nebo ne?“

„Napadlo nás to nedávno,“ podotkne opatrně Elizabeth a zrudne. „Moc jsme se soustředili na nás, ale vypadá to jako normální průběh vývoje člověka až na to, že trochu uspěchaný.“

„Trochu?“ jízlivě podotkne Lyssander a nakloní se k ni. „Elizabeth, tohle je až moc rychlý vývoj. Uvědomuješ si, že vývoj probíhá ne v desteiletích, ale v miliónech letech?“

„Dřív ano, když nebyly podmínky, který by vývoj urychlil, jenže s vývojem techniky možná, že i příroda urychlila vývoj!“ opáči Elizabeth.

„Klidek!“ snaží se je uklidnit Istiu.

Ti se po něm ohlédnou.

„Máme čas, ne.“

„Nemáme. Tak dvě nanjevýš tři generace a my nebudem mít co jíst.“

„A sakra! Zatraceně! Do pekla!“ Wyara je méně jemný než ostatní. „To je v prdeli!“ 

Všichni se zachmuří. Zrovna teď se tak cítí.

„No prostě jednoduše najdeme východisko. Nanejvýš odletíme na jinou planetu?“ podotkne optimisticky Patrik.

„Opustit Zemi?“ rozpačitě se po sobě podívají.

„Pokud bych měl ztratit Zemi nebo Tosiho, vyberu si Zemi, je to jasné. Tosi?“

„Jdu s tebou. Můj domov je u tebe!“ Patrik se vítězoslavně rozhlédne.

„No výborně! Upiří - kosmonauti!“ vesele a trochu ironicky zašvitoří Elizabeth.

„Elizabeth ty nikoho nemáš, ale já chci zůstat s Tosim a nechci zmizet ve Světle a myslím, že takhle smýšlejí i ostatní.“

„Jenže na té planetě musí být krev. Nebo myslíš, že po vesmíru lítaji lidi se složením krve, kterou potřebujeme?“

„A nestačila by krev živá? Nebo musíme mít červenou? Co kdyby byla například modrá?“

Zbytek sleduje jejich zápas.

Elizabeth se odmlčí. „Na tom něco je, ale já myslím, že to nebudeme potřebovat.“

„Víš něco?“ optá se napjatě Day.

Elizabeth skousne rty. „Jen mezi námi, našli jsme nejstarší.“ Pomalu přikývne a tváří se vážně.

„Tři, ale bylo jich víc.“

„Doprdele!“ tentokrát pronese Tostig. „Vždy jsem si myslel, že jsou to báchorky.“

„Nejsou. Jenže spí, takže je to nám k ničemu. Pokoušíme se je probudit, ale zatím marně.“

Všichni mlčí a Patrik se otočí k městu. Uklidňuje se? Zkoumá svými smysly město a nevšímá si ostatních až teprve Tosiho otázka ho vytrhne z pátrání.

„Elizabeth je pravda, že v sobě mám krev prvních? Vždy jsem si myslel, že je to nesmysl, ale to jak se měním,“ nedopoví a zvedne ruce výš. Prohliží si je.

„Tostigu já nevím. Vím jen, že jednoho dne Ankheton přišel s něčím a aplikoval vám dvěma něco. Co to bylo neví nikdo z nás. Lancelot se nejspíš zbláznil. Málem mně zabil stejně jako Ankhetona. Kdyby tehdy neudělal chybu...“ zakroutí hlavou. „Ankheton přesvědčil mně a zbytek, že jsi neškodný, že tebe to nepotká. Moc jsem mu nevěřila, ale nakonec jsem souhlasila. U ostatních už Ankheton to nikdy neudělal.“

„Aha,“ zašeptá Tostig a dál si prohliží své ruce. Sevře je a zadívá se na město. Pak se křivě usměje. „Nu což stalo se a já aspoň jsem silný.“

„Mně to nevadí,“ zašeptá  Patrik a jemně ho obejme. Tosi přikývne.

„Tak tam jdeme, ne. Elizabeth skryj se a my jdeme dělat svoji práci.“

Day, Wyara, Istiu, Adam, Lyssander a Tostig s Patrikem se hnou kupředu jako temné stíny. Day si sedne poblíž města. Vzhlédne k nim.

„Jdu na to!“ zašeptá a zavře očí.

„Zůstanu s ní,“ zavrčí Istiu. Lyssander, Wyara s Tostigem a Adam s Patrikem přikývnou.

Day se nadechne a uvolní moc zatímco tělo ji ztrne. „Teď!“ vykřikne. Všech pět překročí pomyslnou hranici. Patrik ucítí jemne brnění jak nebyl dost rychlý a kruh se o něho otřel.

„V pořádku?“ zahučí Tostig a rozhlédne se. Město je neproniknutelně uzavřeno. Škoda, že nadání Day se dá využít jen na malé prostory nebo města. Jejím kruhem, který vytvořila neprojde bez povšimnutí žádný upír.

„Nejdřív zajistíme vzniklé upíry,“ poznamená Lyssander „a v noci kontrola těch co tu jsou.“

„Myslíte, že tady budou bratři Cordeliové?“ zajímá se Patrik.

„Rozhodně!“ pronesou ostatní.

„Pokud vím, nikdy nechyběli v žádném konfliktu světa. Myslím, že vytvořili víc upírů než kdokoliv jiní, ale taky jich víc zabili.“

„Jak to myslíte?“ optá se Adama, který zkoumavě přejíždí město a ozbrojené složky. Pokyne Wyarovi. Ten se odpoutá a rozeběhne se.

„Protože, jsem jich pár musel zabít kvůli tomu, že neměli krev tvůrce,“ pronese Adam. „Nesnáším to. Za tohle ho nenávidím!“ řekne divoce. „Jestli tady budou,“ odmlčí se, jen vzteky sevře ruce v pěsti.

„Musíme nějak jinak se tam dostat. Vojáci mají tolik implántatů, že jednoduše mých příkazů ignorují a nemyslím, že to bude lepší,“ oznámí jim Wyara. Je zachmuřený a znechucený výsledkem svého úsilí.

„Nevím, proč ještě používají vojáky. Jako by neměli dost robotů a jiných věcí.“

„Patriku, ve válce vždy bude potřeba člověka. Robot nemá tu vlastnost chtít bojovat.“

„Já to vím,“ zavrčí. Ostatní se usmívají. „Půjdeme?“

„Jistě. Patriku jdeš se mnou.“ Patrik zachmuřeně i nervózně přikývne. Bude to jako poprvé? Hromady mrtvých, pach sražené i čerstvé krve a mezi tím pobíhající krysy a mouchy, které lezly po obětech? Nebo to bude jiné? Ne, když vidí první oči, vytřeštěné, chladné, tvář zkroucená v němém údivu proč já. Zvedne se mu žaludek nad mrtvým.

Tostig se po něm ohlédne. Zvládne to. Je pravda, že je z dvacátého století, kde smrt nebyla běžným průvodcem života, ale zvykne si. On a ostatní to měli jednodušší. Už od útlého věku se učili bojovat a zabíjet a pak vlastně, je to ironie, začali život chránit. Už ho nebrali, ale naopak.

„Někdo tady až moc řádil, Patriku,“ podotkne zamyšleně Tostig.

„To tedy ano,“ zamumlá Patrik na mladý pár v krví a opodál dítě. Proč musí být válka tak špinavá? Proč to odnášejí ti, kteří s tím nemají nic společného? Ptal se na to Tosiho. Odpověď, že někdo touhy a chtíče druhých musí odnést, se mu nelíbila, jenže je to pravda. Nedaleko se ozve praskající výstřel. Technika zabíjení se stále zlepšuje, ale výsledek je pořád stejný. Mrtví v ulicích města náhodně zanechaní na chodnících jak je smrt našla.

Poklekne k jednomu muži.

„Tosi?“

Tostig k němu poklekne. „Ano to byl někdo od nás. Nikdy jsem nepochopil jak může upír zůstat normální v tomto prostředí. Ale oni dva žiji válkou a možná už ztratili pocit soucitu a dalších lidských vlastnosti, ale pak nechápu jak mohou projít testem.“

Patrik pochopí, že mluví o Davidovi a Danielovi Cordelio. „Já taky ne. Podívej další. Čtyři vedle sebe, jako by nestačil jeden. Nelíbí se mi to.“

Tostig přikývne. Tohle není normální, aby počet obětí od upírů byl vyšší než počet obětí od lidi. Takže znamená to, že ve městě řádí upír, který se už neovládá. Vyšle informaci spíš obraz Day, která přikývne. Předá ji Istiu, který ji hlídá. Ten přikývne a ještě víc zostražiti. Už dříve se párkrát stalo, že chtěli projít kruhem tak, že napadnou Day.  Od té doby pokud se vytvoří kruh, jeden z Ochránců ji hlídá.

„Mám dalších pět, neuvěřitelné!“ oznamuje nevěřícně Lyssander.

„Muži děti a ženy, řádí nám tu někdo.“

„Tohle jsem ještě neviděl, jeden se mění. Musím ho...“ zmlkne.

„Zabil ho?“

„Ano a my podívej se tam,“ zpoza rohu se vypotácí postava v rozedraném červeném oblečení. Oči nepřítomně upřené před sebe a vrávorávě jde. Tostig s Patrikem ho odtáhnou ze světla. Cítí jak jim umírá před očima.

„Bolí!“ zformuluje postava slovo a z ničeho nic mají v rukou hadrovou postavu s očima hledíc někam mimo.

„Zemřel. Možná kdyby dostal krev tvůrce...sakra, nemám to rád.“

„Takhle jsem mohl dopadnout i já. Proč jim nedáme naši krev? Tak jako u mně,“ Patrik se dotýká tváře mrtvého a jemně se pohupuje.

„Nemůžeme. Musí mít v sobě krev svého původního stvořitele v tomto případě nevím kdo jim je. Vůbec nechápu, že jsi to tehdy přežil. Neměl jsi,“ povídá o tom jak stvořil Patrika. „Umíral jsi, když ke mně přišla Jekatěrina s Alexem a navrhli, abych ti dal svoji krev. V tu chvílí jsem moc nepřemýšlel a dal ti napít. Teprve potom když jsem tě držel v náručí jsem přemýšlel, že tvoje krev už částečně upiří, by nemusela moji přijmout. Bál jsem se šíleně. Najednou jsme cítil, že chci tě zachránit, že chci, abys stanul vedle mně. Abys mi byl vším. Dodnes nechápu jak se to mohlo podařit. Když jsem šel za ním, abych ho potrestal, věděl jsem, že tě chci zachránit.“ Odmlčí se vzhlédne k Patrikově tváří. „Vím, že se to nehodí, ale jsi můj domov. Když tě svírám v náručí, líbám, spojím se s tebou, tak jsem doma. Promiň.“

Patrik pochopí, že poslední slovo nebylo určeno jemu, ale tomu mrtvému.

„Pojď dál. Dokončíme to tu a odejdeme domů.“

Tostig se zvedne a vyjdou z domu ven. „Máme štěstí s počasím. Jednou jsme museli čekat tři dny, než jsme mohli vstoupit na bojiště.“

„Mám jednu ženu, možná se dá záchranit. Odvádím ji...“ Wyara udá polohu domu v mysli.

„To bude sběrné stanoviště. Mám pocit, že tentokrát se tady zrodí buď až moc upírů nebo až moc jich zabijeme.“ Patrik ukáže před sebe.

„Tohle je práce pro lidi, ne pro nás. Začínám mít divný pocit, že tentokrát to není jen práce člověka.“

„Jak to myslíš?“

„Víš, normálně co čtu ty novinky na internetě a v těch krabičkách co dostáváme...“

„Virtuální kniha, časopis, Tosi.“

„Jistě. Dej s tím pokoj. Stačilo by shodit něco na město a všichni usnou a konec. Jenže tady to trvalo čtyři dny než něco provedli.“

„A ty si myslíš, že...“

„Že tentorát lidem někdo od nás k tomu vraždění a všemu napomohl a pokud ano, musíme ho ještě dnes najít. Moc mrtvých na tak malé město. Podívej se.“

Dvě postavy podpírají jiného. Tostig s Patrikem k nim přistoupí. „Postaráme se o něho.“

„Vy jste z těch sil. Bože bylo to hrozné. Já... já...“

„Patriku vezmi ho a jdeme.“

„Nepomů...“

„Jak?“ vezmou nového upíra mezi sebe a přemísťuji se k domu, který jim předtím ukázal Wyara.

„Strašné. Kromě Druhé světové snad jsem větší masakr na tak malém území neviděl. Od upírů,“ upřesní.

„Ano. Mám dalšího. Jednu ženu jsme musel zabít.“

„Adame!“

„Zabiji ho vlastníma rukama, podívejte se.“ Položí vedle ženy a muže dítě. Desetiletá holčička. „Tohle přehání. Děti jsem vždy vynechával!“ zavrčí znechuceně.

„To každý. Zajímalo by mně kdo uvolnil tak moc stavidla své bezzuzdnosti a žádoati po krvi, že napadá děti.“

„Nevíme, ale uděláme s ním krátký proces. Půjdeme. Mám pocit, že ...“

„Adame zůstaň s níma.“

„Nechci.“

Všichni ho chápou. Kdo by chtěl v případě nutnosti zabít někoho z těch kdo tu leží? Tostig zavře oči.

„Já tu zůstanu a Patriku jdi s nima.“

„Já...“

„Prosím.“

„Dobře.“ Vyjde ven a povzdechne si. Pokud budou mít štěstí přežiji, pokud ne, Tosi je bude muset zabít. Ví, jak to nerad dělá, ale bude muset. Tehdy v té ruské válce, dělal totéž. . O přestávákách se choulil v jeho objetí a on ho konejšivě hladil. A další den a noc znovu likvidovali následky choutek několika upírů. Třetí den se s Patrikem miloval tak divoce až oba pili si navzájem krev. To spojení tehdy bolelo, ale možná to potřebovali oba. V tom co viděli, v té bolesti ostatních, když viděli mrtvé, možná potřebovali cítít, že žiji. Zranili se a pak léčili se. Omlouvali se jeden druhému. Otočí se a vejde dovnitř nazpět. V rohu zahlédne vrčící stín. Vlk.

„Tosi.“

„Patriku.“

„Nevím, proč mně to napadlo, ale proč jsme se tehdy v té Ruské válce omlouvali navzájem? Chtěl jsi to?“

„Milovat ano, zranit ne.“ Tostigovi ihned odjde co Patrik myslí. Jenže proč mu to připomíná?

„Jsem rád. Zničeho nic jsem viděl jak jsme se po milování navzájme omlouvali a chtěl jsme vědět proč?“

„Patriku?“

Ten se na něho usměje. „Tosi, miluji tě a nikdy se už nebudeš mi za to omlouvat.“ Zvedne se a zmizí.

Vždyť skončili v krvi, poranil ho až za moc a ... má pravdu. Už nikdy to neudělá. Bude po něčem takovém něžný a bude ho hladit a vyléčí ho. Pohlédne na ty tři lidi. Vidí v jejích tváří utrpení a bolest. Pochybuje, že přežijou. Jedině, že by se některý z nich zrodil v krví. Nikdy to neviděl, ale ví, že je to možné.

Patrik se trochu usměje a pak zvážní. Prochází ulicemi. Cítí poschováváné živé ve svých domech a bytech jak se dívají na ulici nebo naopak jsou přilepení k virtuální televizi se sluchátky na uších, aby nic neviděli a nic neslyšeli a přesto cítí a ví co se děje venku, ale ignoruji to.

Zahlédne pohyb a jde za ním. Zkamenělé se dívá jak někdo tam se sklání nad mrtvým a pije. Ohromeně se dívá na upíra jak se krmí. Nikdy takhle to neviděl. Vždy to bylo jiné a teď a co světlo?

Přistoupí k němu a chytne ho za rameno. Odtáhne ho od mrtvého a odvleče ho do domu. Je silný, ale jak to?

Vyšle obraz i co se děje.

Lyssander a Adam vyrazí k němu. Tostig znepokojeně zvedne hlavu, ale snaží se ulevit od bolestí aspoň tomu dítěti. Wyara zachmuřeně pokračuje v prohledávání ulic.

„Zabít!“ vykřikne Lyssander a pustí se do něho společně s Adamem, který doběhl za ním.

„Byl na světle, krmil se mrtvou krví!“ říká udýchaný a poškrábaný Patrik. Dívá se jak ho doslova trhají na kusy. Nakonec na podlaze zůstane nehybné tělo.

„Na světlo a hned.“ Vynesou ho ven a čekají. Nic. Udiveně na sebe pohlédnou. Adam k němu přistoupí a začne si ho prohlížet.

„Implántaty.“ Žádný z upírů je nemá. „Je mi líto, ale oheň.“

„Tohle nemusím vidět,“ řekne pochmurně Wyara, který k nim dorazil. „Promiňte, ale půjdu.“ Zmizí.

„Proč?“

„Zažil v Americe až moc ohně ještě předtím než ho odvlekli do Evropy a my ho změnili. Jednou mi to povídal, jak to nemá rád. Je mi líto, ale musíme to provést my.“ Cukne sebou a pak se otočí k Patrikovi. „Udělám to sám. Běž,“ řekne laskavě Adam.

„Ale...“

„Říkám ti jdi nebo se rozzlobím!“ řekne Adam a nasupí se. „Mně je to jedno, ale někomu koho máš rád ne. Myslím, že bys měl jeho prosbě vyhovět.“

Patrik zrudne. „Nejsem dítě!“

„Nejsi, to ne. Dobře můžeš tu zůstat, ale měl bys jít.“ Patrik umíněně zavrtí hlavou. Adam s Lyssandrem pokrčí rameny a vejdou do domu. Vytáhnou ze sklepa staré hořlavé věcí. Dají je na hromadu a pak na ně položí upíra.

„Nevím, ani jak se jmenoval.“ Zvedne hlavu k obloze. „Ren je hezké jméno co myslíš.“ Přistoupí a zapálí hranici. Ustoupí do stínů. „Musíme teď čekat až zmizí. Nezůstane nic. Je to jako by odešel do světla.“

Patrik se dívá do tančících plamenů, hukotu a praskotu věcí a pak pach těla. Zvedne se mu žaludek. Vydržím to vydržím. Musím. Jsem jedním z nich. Musím to vydržet.

Adam smutně hledí na to jak tělo pomalu končí svoji pouť. Cítí pach těla i implántatů, který praskají v ohni.

„Konec. Nesnáším to,“ řekne Lyssander a vytrati se.

Adam přikývne. Patrik je bledý jako vápno, ale vydržel to. Musí za dalším. Wyara zatím donesl do domu další dva poloupíry, ale jednoho zabil.

Patrik se odpotácí od té hranice. Jak se na to lidé mohli dívat? V paměti mu vytanou hořící výjevy z honů na čarodějnice a starší hořící kříže s křesťany. Skloní se k domu a pak ucítí konejšivou dlaň na zádech. Zvrací s očima přilepenýma k šedivému chodníku. Otře si rty.

„Tak řekni jaký jsem vůl, že jsem tě neposelchl. No tak řekni!“ bouchne ho do hrudi a pak se schoulí v Tosiho náručí.

„Nejsi. Mám tě rád.“

„Začínám nenávidět to, že jsem člověkem.“

„Ne upírem?“

„Nevím, nevím nic. Ten pach, krev, praskot.“

Tostig si pomyslí, že ještě neslyšel bolestný jekot lidi, kteří hořeli zaživa. Přimkne ho k sobě a konejší.

Patrik ho objímá a drží se ho jako záchranného kruhu.

„Už je to lepší.“ Popotáhne a Tostig mu podá s úsměvem kapesník. „Nemusíš se smát, ty pane odolný.“

„Popravdě nikdo z nás to nemá rád. Půjdeme. Město je prohlédnuto a v domě máme šest těl. Pět,“ posmutní a pak pokrčí rameny. „Budeme čekat, které to vydrží do noci a pak vyrazíme na lov toho upíra. Už minule bylo to divné a tentokrát....“ zavrtí hlavou.

„Tosi tobě taky?“

„Co?“ zareaguje.

„Že v tom bylo něco divného. V té ruské válce. Už jsem si myslel, že jsem jediný komu se to zdálo. Jsem rád, že i někomu jinému to připadalo divné.“

Nechápu co tím myslí, odkašle si. „Jak to myslíš?“

„Ti bratři Cordeliové víš a sám jsi říkal, že je to podivné.“

„Ano. Bylo to skoro stejné jako tady. Jenže jsme zabili tři upíry.“

„Víš, mám pocit, že nevíš o čem mluvím.“

„No...ano,“ pokrčí rameny.

Patrik ho lehce bouchne. „Popravdě sám nevím na sto procent co mně připadalo divné, ale já to dnes zjistím.“

„A na válce nebo na čem?“

„Na těch testech. Na válce ne.“

Tostig zavrtí hlavou. Ty testy jsou vyzkoušené staletími. Nejsou divné. Jednoduše najdou upíra nebo on sám před ně předstoupí a prověří ho. Popravdě stačí už sám vzhled upíra aby prošel testem nebo ne. Když někdo k nim přijde a konverzuje s nima a baví se, tak prošel, pokud někdo vypadá jak opilý a rozhliží se po lidech a k tomu se vrhne na někoho, neupravený - tak je to jasný a jistě pohled v očích. Podlité červeni a hladovou touhou jako v nějakém horrorovém snímku. Je to děs a oni moc dlouho neváhají.

„Tak dobře. Půjdeme k ostatním a podíváme se na to co nám tam vzniklo.“

„Ten upír co jsme ho zabili sám vznikl, že.“

„Ano. Zajímalo by nás proč? Ale zřejmě to bude jedná z těch otázek, které nikdy nevyřešíme. Jsme tu. Ahoj,“ pozdraví ostatní.

„Tostigu. Další. Bojím se, že je neudržíme,“ promluví Wyara a pohlédne na tělo, které má v rukou.

Patrik pozoruje těla. „Takhle to bylo se mnou? A nebýt tebe...“

„Zemřel bys takhle jako oni. A hlavně mi neříkej jak jsi za to vděčný.“

„Ani bych si nedovoli. Děkuji.“ Zamračení klidně  snese. Klekne si k jednomu muži a dotkne se ho. Oklepe se jak se ho dotkne jeho bolest. Pokusí se vzít na sebe část bolestí.

Tostig se prchavě pousměje. Zbožňuje ho a je hodný. Klekne si k holčičce. Všichni sedí u svých lidi.

Po dlouhé době Adam otevře oči a pustí ženu ze svého zajetí. „Stmívá se. Uvědomujete si, že jsou nakaženi?“

„Pak ten upír je taky nakažený.“

„Dá se vyléčit.“

„To ano čerstvou zdravou krví. Patriku jdeme nebo chceš tu zůstat?“

„Ne, půjdu, rád bych si něco ověřil.“

Tostig přikývne a pustí holčičku z náruče. Bojí se, že to nepřežije. „Jak to vidíte?“

„Nemá to cenu, myslím. Uvidíme kdo to přežije. Naší prioritou je teď dostat toho parchanta. Day a Istiu jsou na tom dobře, tak můžeme vyrazit ho hledat.“

Všichni vyjdou ven, Tostig se zastaví a roztáhne svoji mysl do prostoru. Pátrá po přítomnosti upíra, když na jednoho narazí. Poznává ho Cordelio.

„Jsou tu Cordeliové.“

Pochmurné uchechtnutí. „Ty jsou tu vždy už od dob co vznikli. Nepamatuji se, že by někde chyběli. Jedině, když je více konfliktů najednou, Pak si vybírají ty nejhorší. Nikdy jsem nechápal jak to dokážou přežít se zdravým rozumem. Víte, osobně nejraději bych ho zabil,“ řekne s klidem Wyara. „Jde k nám.“

„Zdravím vás Světla v temnotě.“ Po boku mu kluše hyena.

„Cordelio, zdravíme. Opět v centru dění?“ Zaskřípaní zuby je sotva slyšet.

„Jistě. Mimo válečného světa je šílená nuda. Jen tady to žije. A jak vidím musím projít tou vaší slavnou obranou a testem.“

Všichni na něho znechuceně zírají. Patrik si ho pozorně prohliží. Tmavé vlasy lehce zvlněné, modré oči s odzbrojujicím pohledem, ostře řezaná tvář až skoro vyhublá a tělo šelmy. Není na nim nic co by odpuzovalo a přesto pach krve z neho linojící vyvolává v něm podráždění a nespokojenost. Něco mu na něm vadí a ostatním podle výrazu taky, ale taky nic nemohou udělat. Je prostě v pořádku.

„Takže jmenuji se David Cordelio...“

„Stačí. Víš, že tady v domě máme čtyři lidi, kteří trpí, protože byli napolo přeměnění na upíry? Je tam holčička. Jak tohle vysvětlíš?“

„Sorry přátele, ale já to nejsem. Klidně si to můžete porovnat. Nejspíš máte tu jiného upíra.“

„Zmiz.“

„Jasně, miláčkové. Nebudu vás zdržovat od práce,“ klidně pronese. Vytratí se.

„Byl by prvním upírem, kterého bych rád ponechal na světle,“ pronese Adam.

Ostatní mlčí jak tím prohlášením přesně vyjadří jejich myšlenky. Nelidský chrapot z domu jimi otřese. Neotočí se a stojí. Musí rychle najít toho kdo to udělal.

„Jak jenom se může kontrolovat? Nechápu to. Nesnáším to,“ povídá Patrik, když k nim se bliží další postava.

„Daniel Cordelio.“ Za ním jde jeho druh daněk.

„Mohli byste nás už nechat být.“

„Víš, že to nejde.“

„Trhni si nohou, Adame.“

„Ochránce,“ zasyčí Adam.

Daniel se zle usměje. „Bastarde!“ zasyčí. „Jsem normální nebo mám snad podlité oči nebo snad jsme neupravený?“ otočí se dokola. „Parchanti namyšlený!“

„Jen máme dole tři poloupíry...“

„Hele, nevyrábím upíry. Já je zabijím. Proč bych vyráběl nějaké další. Hledejte si někoho jinéhon jako svého obětního beránka. Já jim nejsem. Ciao!“ zamává po italsku.

„Doprdele!“ pronese Adama. Z hlasu mu zní vztek, nechuť a bezmocnost. „Tostigu je tu nějaký další upír?“

„Není.“

„Cože? A kdo tedy... Ten pach, který na nich ulpěl není bratří Cordeliových.“

„Mohu malý dotaz?“

„Jistě, Patriku,“ řekne netrpělivě Lyssander.

„Oni jsou dvojčata?“

„Jistě.“

„Tosi, kdy je viděl někdo pohromadě? Oba dva? Víš, možná se pletu, ale kdybys byl můj bratr nebo ty bys Tosi byl v situaci, že bys zešílel, chránil bych tě jak by to jen šlo, jen abys se mnou zůstal věčně.“

Ostatní se k němu pomalu otočí. Patrik se ošije, když si ho pozorně prohlížejí. Vysměji se mi nebo ne?

„Proč myslíš?“

„Já nevím. Jen pocit. Už předtím se mi to nezdálo. Oba ve válce, oba bratři a přichází jeden po druhém. Přitom... omlouvám se. Je to hloupost.“

„Adame, Wyare, jdeme na to.“ Ti mlčky přikývnou.

„Jestli je to pravda pak...“ neřekne co, ale všichni to vědí. „Cítíš Tostigu, jednoho z nich?“

„Ano.“

„A druhého?“

„Ne. Nikdy mi na mysl nepřišlo, že by mohli takhle podvádět.“

Vyrazí rozhněvaní vpřed se smrti v očích. Pátrají po jednom z Cordeliů.

„Tak vám to došlo?“ řekne muž s hyenou po boku, když před ním všichni zastaví. Vedle hyeny stojí daněk se sklopenou hlavou.

„Jak jste mohli. Jak? Provinili jste se proti nám, lidem i vůči divokému druhovi. Proč? Vždyť...“

„Je to můj bratr. Mám ho rád. Budete muset se mnou bojovat, abyste ho dostali. Vím, co se z něho stalo, ale i tak je pořád mým malým bratříčkem. Každý z vás by to udělal. To stejné co já. Chránil ho za jakoukoliv cenu. Je to vaše chyba, že jste to nezjistili. Nedám vám ho.“

Každý si uvědomí, že má pravdu.

„Já bych to pro tebe Tosi udělal.“

„Já taky. Ale neomlouvá... já... Danieli nebo Davide, je mi líto, ale musíme to provést.“

„Vím to, ale jedině přese mně.“

„Nemusíš odcházet a David je nakažený.“

„Mohu ho vyléčit. Už jednou se mi to podařilo!“ odvětí divoce a rozhlédne se.

„Nemáš šanci to víš, ne.“

„Vím, ale pokusím se. Viděl jsem jak vy všichni bojujete. Připravil jsem se na to.“ Připraví se k boji a vedle něho stane hyena, když v tu chvílí z hloubi domu se ozve nářek, chtíč a nakonec vztek. Mimoděk se všichni se otočí po zvuku.

„Hlad!“ vykřikne postava ve dveřích.

Patrik polkne. Tohle, že je upír? Ten nádherný tvor plný elegance, nádhery, smyslnosti? Nedotkl by se ho ani tyči. Zarostlý špinavý, s dlouhými nehty, divoce se rozhližející a se slinou v koutku úst.

„Hlad! Jídlo!“ vrčí a pak sklouzne na ně.

„Danieli ne!“ jenže ten už nevnímá nic kromě pachu krve a skočí po Patrikovi, který stojí nejblíž.

Tostig zavrčí a v mžiku se promění. Všichni i Cordelio od něho uskočí. Mají pocit, že tu není jedna bestie, ale dvě. Tostig zavrčí jak se v něm probouzí jeho zvířecí instintky. Snaží se je potlačit, ale to jak se Patrik jeho druh brání. Nedovolí nikomu, aby mu ubližíl. Natáhne ruku a máhne ji proti Danielovi. Ze zad zůstanou jen cáry masa.

Daniel pustí Patrika, který závravorá a obrátí se proti Tostigovi.

David s rukou před ústy se dívá jak jeho bratr zoufale bojuje a stejně nemá šnaci. Stačí jen pár máchnutí ruky a Daniel skoro leží na zemi. Poslední útok a David klesne na zem. Necítí už spojení s bratrem. Vzlykne. Neví co má dělat.

Tostig se k němu skloní a chce se napít, když se po něm Patrik vrhne a odstrčí ho. Obejme načež je odhozen stranou. Tostig se zvedne a dívá se před sebe.

Wyara obezřetně obchází ho kolem. Objeví se i Day s Istiu.

„Jestli se nevrátí...“

„Vrátí!“ vykřikne rozzlobeně Patrik. „Vrátí kvůli mně. Tosi!“ ale nic nepomáhá a Tostig pořád stojí stejně apaticky nad Danielem a nic nevnímá.

„Tostigu!“ řekne Elizabeth, která vyšla z úkrytu a bliží se k nim. Přistoupí k němu a pokyne Patrikovi. Nadechne se a propojí Tostiga s Patrikem a svoji mysli. Tostig sebou trhne, když ucítí hřejivé teplo a někoho bez koho nemůže žít. Uvolní se.

„Stačí?“ zavrčí a pomalu se snaží ovládnout. Za chvilku je v normální podobě. „Elizabeth co když se jednou nevrátím?“

„Vrátíš. Naučím Patrika jak se tě má dotknout.“ Otočí se k Davidovi. „Je mi líto, ale víš, že už to dávno Daniel nebyl. Ani tě skoro nepoznával. Mám pravdu, že.“

„Vím Elizabeth, ale  pořád to byl můj bratr.“

„Vím to. Nechceš si někoho najít?“

„Ne. Odejdu za ním.“ Elizabeth si povzdechne. Tohle mu už nevymluví. Rozhodl se.

„Proč? Vy jste byli milenci?“

Elizabeth se uchechtne načež zvážní a někteří zalapají po dechu. Tostig se začne culit. Tohle je Patrik, jediné kvůli čemu stojí žít v tom chaose, kterému se říká Svět.

„No dovol? Kdo je to?“

„Patrik, druh Tostiga.“

„Když nejste milenci tak proč bys za ním odcházel? Takhle se vytratí ze světa úplně. Já bych si našel hezkou kočku, promiň Tosi, oženil bych se, zkusil dát svému dítěti jméno Daniel.“

Tostig se začne smát nad tím jak ostatní jsou úplně hypnotizování Patrikem a jeho slovy. Dokonce i Elizabeth je ohromena.

„Tosi, řekl jsem něco špatně?“

„Ne. Naopak.“ Patrik se usměje.

„Vidíš jak je to jednoduché a neodejde úplně odtud. Je mi to líto. Víš, já bych pro Tosiho udělal to stejné co ty, ale protože je ehm... no odešel bych za ním, ale ty ten důvod nemáš, že. Nebyl tvým milencem.“

„Jsem tvoje láska, druh, partner, milenec,“ začne mu vypočítaávat do ucha Tostig.

„Já vím, Tosi. Nemusíš mi to pořád připomínat.“

„Rozhodnu se,“ řekne fascinovaný David. Nikdy neměl čas na tyhle hrátky nebo někoho najít a žít s nim. Možná by bylo hezké někoho mít s kým se bude hádat a milovat a Daniel. Mít dítě? Co bys na to řekl Danieli? Otáže se ho. Možná by byl spokojený. Ano bude se řidít radou Patrika.

„Jenže máme vážnější problém.“

„Jaký?“

„Ti poloupíří. Tostig bohužel moc toho po sobě nenechal.“

„Je mi to líto. Někdy jsem dokončil proměnu, ale tentorát to nešlo. Byl vyhladovělý a nevím co říct.“

„Věděl jsem, že tohle musel udělat ještě někdo jiný a ne lidi.“

„Ano. Nedokázal jsem ho uhlídat. Nakonec se mi ho podařilo sem uklidit, ale tušil jsem, že tentokrát asi námto neprojde. Proč mi radíš! Nenávidím tě!“ vykřikne zničehonic na Patrika. Ten sebou trhne.

„A já tebe taky!“ s gustem odpoví. „Kvůli tobě umírali lidi a umírají další! Proč bych tebe měl milovat nechápu.“

„Hele, to sloveso patří mně,“ řekne Tostig. „Jenom mně máš milovat.“

„Tosi, nepleť se do toho.“

„Ježíši, už zase?“ povzdechne si Elizabeth, když zalapá po dechu.

„Já ho měl rád!“ David se složí do Patrikovy náruče a pláče. „Nikdy jsem nikoho neměl než Daniela. Nevím, co si počnu.“

Patrik ho nesměle poplácá po zádech.

„Víš, nevím co dělat. Já prostě - prosím chvilku mně drž. Já ho měl rád. Víš, byl takový uličník a měl strašně rád dortíky...“

„Já ti dám dortíky!“ zavrčí Tostig, odtáhne Davida od Patrika a pořádnou mu vrazí až hekne.

„Ježíší už zase!“ povzdechne si Adam.

„Hele, jen jsem se chtěl přitulit,“ řekne ufňukaně David. Patrik vytřeští oči.

„Přitiskni se k Ankhetonovi,“ poradí mu.

„K němu? Zbláznil ses nebo chceš mně vidět mrtvého?“

„No vidíš jak jsi to uhodl.“

Patrik si vzpomene na Flor. Otřese se. Nejspíš by o vykuchala tupou dezertní lžičkou a dala záležet, aby to trvalo poněkud déle než normálně.

„Jste blázni.“

Elizabeth si odkašle. „Ti v domě.“

Všichni se zardí nad jejím upozorněním a přemísítí se tam.

„Mrtev a ta žena taky. Ta holčička ještě žije. Neuvěřitelné. Máš trochu krve toho mizery?“

„Ano.“ Elizabeth ji nalije do krku a obejme ji.

„Budu tu s ní. Pokud to přežije...běžte dokončit práci. Davide zůstaneš tu se mnou.“

„Měl bych, že.“

„Rozhodně. Pomůžeš mi nést tíhy za tu holčičku.“ David sklopí hlavu a přiklekne k ní. Položí ruce na tělíčko.

„Promiň,“ zašeptá.

Tostig s Patrikem a zbytkem Ochránců vyjdou ven.

„Díky, Patriku. Nikdy by mně nenapadlo, že může to udělat. Podle čeho jsi to poznal?“ optá se zvědavě Lyssander.

„Podle divokého druha. Ten daněk šel vedle Davida, ale chybělo tam mezi nimi pouto. Zdálo se mi to trochu divné. Auuu!“ vykřikne a pohlédne na Solu. Ta jako by nic si líže tlapku. „Ještě pořád se nezbavila toho hrozného zvyku mně kousat.“

„Asi nezbaví a jistě to řekne své nástupkyni a pak není to nic hrozného.“ Vezme ruku do své a vyléčí ho.

„Nesnáším vrkající holoubátka,“ odfrkne si Day.

„To proto, že nikoho nemáš, Day,“ poznamená Wyara.

Ta pohodí hlavou až ji bílé vlasy vyklouznou z gumičky a rozsypou se po zádech. Zvedne gumičku a sváže si je do uzlu. Přes čelo nechá spuštěný pramen. Přemístí se k Danielovi.

Všichni čekají na úsvit. Tostig s ostatnimi přesunou zbytky těla na světlo.

Dívají se jak pomalu mizí. Povzdechnou se.

„Takže už nemusíme se bát, že bratry Cordeliovy uvidíme.“

„To ano. Jdeme k Elizabeth.“

Přesunou se.

„Jak je na tom?“

„Přežije to. Už promluvila.“ Všichni cítí znovuzrození upíra. „Jmenuje se Elizabeth,“ pronese podivným tónem a něžně pohladí vyčerpanou tvář se světlými vlasy.

Konec