Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Nejstarší

Ankheton spokojeně pozoruje živý ruch v místnosti a polohlasné řeči, které vyvolal. Popravdě byl by zklamán, kdyby nic takového nenastalo. Zahlédne Tostiga, který nehnutě hledí před sebe. Zajímalo by ho, jak se cítí. Přece jen se setká s někým, kdo mu předal vlastnost neúplné zvířecí proměny.

Možná tehdy neměl tolik experimentovat. Jenže ti dva před Lancelotem a Tostigem zemřeli a jednoduše se jim to nepovedlo. Zkusili to opět a Lancelot se zbláznil, ale proč ne Tostig? U obou postupovali úplně stejně. No rozhodně mu to sluší a s Patrikem vycházejí dokonale. Je rád, že zrovna on si našel tak skvělého partnera. I když nejsou spolu, pořád má pro něj slabost.

Povzdechne si a stočí zrak na další upíry. Nesmí dopustit, aby se jim něco stalo stejně jako Flo a dětmi. Chce to rozhodně přežít. Jsou tu všichni, kteří mají stejnou touhu. Možná to dokáží, ale musí to být rychle. Cítí, jak a Flo, škoda mluvit.

Před týdnem se konečně probudil první ze tří nejstarších, které našli už dávno. Neví proč zůstali jen tři, když podle dokumentů jich bylo o hodně víc. Nejvíc je naštvaný, že dokumenty jsou neúplné, k ničemu a jednoduše z nich se houby dozvěděl. Toho kdo je psal, přetrhnout ho jako špatného hada. Byl to babral.

Nakrmili ho poslední dobrou krví, kterou mají. Stále se dá najít pár lidi, kteří nepodlehli, nebo spíš u nich nebyla provedena mutace, evoluce, čert ví, co se vlastně stalo. Jenže jsou vzácní jak rajští ptáci a jejich krev nestačí pro všechny. Sice do určité míry nahrazuje to krev partnerů, ale nejde to do nekonečna a ne všichni mají druhy. Podívá se na Day, Akiko a další, kteří přežívají jak se dá. Nebýt jejich divokých druhů, nejsou tu.

Byl v šoku, když zjistil, že jejich řečí nerozumí. Jako diplomat egyptské říše uměl i ostatní jazyky tehdejšího světa, které mu byly vštěpovány od útlého dětství. Pak se, ale něco stalo a on zjistil, že nemůže na světlo v zemi, kterému vládne slunce. Stal se v dnešní řeči upírem. Procházel staletímí zvědavý jak štěně. Učil se a zkoumal, jako by stále žil na dvoře faraónů a měl za úkol hlídat bezpečnost země. Pomalu si uvědomil, že musí chránit sebe a ty které má rád. Svět se měnil a přitom byl stejný. Stejné chyby, které se udělaly v minulosti, se opakovaly a on se svou nesmrtelnosti, o které si myslel, že dostal od bohů, a pak změnil názor, se rozhodl, že to, co mu je drahé, bude chránit. Nechtěl zůstat sám.

Stále doufá, že nezůstane. Vytvořil Světla temnoty a pak nalezl nejstarší a on doufá podle náznaku, které tlumočník přeložil, že oni jsou klíčem k tomu, aby přežili.

Pohodlně se uvelebí v křesle a vezme skleničku s pitím do ruky. Upije a odloží ji. Kde mohou vězet? Chce mít to už za sebou a taky chce „Auuu!“ vykřikne, jak mu na tvář přiletí pádná ruka. Uvnitř se uchechtne. Ryannovi Lian po nocích dokazuje jak je pro něho vhodná a Flo – není s ní nuda ani na okamžik. Dotkne se tváře. „Za co?“

„Chlípníku.“

Ankheton koutkem oka zahlédne zubícího se Tostiga a spokojený úsměv Patrika, který nestydatě na něho vyplázne jazyk. Mizera, jenže rozkošný.

„Nic jsem neudělal,“ brání se, ale je mu jasné, že Flo ví o té aférce voayerství. „Proč myslíš, že jsem něco udělal?“

Flo se k němu nakloní. „Ty červené otisky na krku, nejsou rozhodně jen tak. Kdo to byl tentokrát?“

Ankheton si je rychle vyléčí. Proč ho vždy prokoukne? „Nikdo důležitý. Je tady?“ Vstane a rozhlédne se. Cítí ho, ale ostatní jak jsou z toho objevu rozrušení ho ještě nevycítili nebo to ignorují. Je to upír.

„Dámy a pánové, Thyrross.“ Tuší, že vejde a odhadl ho dobře. 

Všichni upíří v sále otočí hlavu ke dveřím jako jedna bytost. Mlčí.

Tostig neví, co čekal. Někoho, kdo vypadá jako ti upíří z filmů?

Delší tmavohnědé vlasy, černé oči, postava vysoká a štíhlá, jen mírně shrbená, jako by byl dlouho nemocný nebo starý. Vyzařuje z něho arogance. Takovou nemá snad ani Ankheton, si pomyslí s úšklebkem a pak se zardí. Jestli jim pomůže, může klidně vypadat i jako Narciss, který svou krásou okouzlil bohyni a odmítl ji. Je jen jedno důležité. Co přináší a jestli je to zachrání.

Všimne si tlumočníka. Není velký a je to spíš krabička, která se dá připevnit na oblek.Už dávno na Zemi existuje jen jeden jazyk a tohle, jak si myslí, muselo být vyvinuté vědci, kteří se zabývají problematikou osídlování vesmíru a kontaktu s jinými bytostmi.

„Tak vy jste našimi potomky. Děs!“

Tostig cítí jak se zbytek upírů přestane usmívat a zamračí se. Nelíbí se jim a mně taky ne. Vzhlédne k Patrikovi. I ten se mračí a to vychází i s těmi upíry, s kterými nevychází nikdo. Nemáme ho rádi, zhodnotí situaci jednou vteřinou.

„Co tím myslíte?“ ozve se ode dveří stejně arogantní hlas.

Tostig ji v duchu blahořeči. Už se bál, že budou tu stát a němě zírat na toho vetřelce včetně něho. Imiu je mu podobná, ale není to stejné. Má stejně velké sebevědomí jako ten cizinec, ale je od nich.

„Co tím myslím? Není to snad jasné? Stvořili jsme vás.“

Tostig by si myslel, že upíří budou překvapeni nebo něco takového. Ale šok se nekoná.

„Já vím. Pamatuji si tě, jak jsi mně proměnil a zanechal v chrámu ležící na zemi. Odešel jsi a nechal jsi mně napospas osudu. Řvala jsem tam bolesti a nikdo nebyl, aby mi řekl co a jak.“

„A co má být?“ podiví se.

„Jak co má být? Měl jsi se o ni postarat, být s ní!“ vykřikne Patrik.

„Cože?“ Údiv toho upíra je nepřehlédnutelný.

Nechápe to, nebo co mu je? Každý se obrací na svého partnera, na toho kdo vedle něho stojí.

„Tlumočník špatně překládá,“ nesměle namítne Liana držíc se Ryannovy paže. „Přece jen nebyl nikdy vyzkoušen.“ Ryann ji pohladí po ruce.

„Ne on to myslí vážně.“ Imiu rozzlobeně k němu přistoupí. Za ní jde Elizabeth. „Oni takoví opravdu jsou a já chci vědět kde se tu vzal? Jiná planeta?“

Smích - vědoucí a arogantní. Tostig najednou má rád Ankhetona. Myslel si, že horšího upíra snad nepotkal. Jistě každý má své libůstky a špatné vlastnosti, ale tenhle cizinec je svým pohrdáním uráží.

„Ne jsem ze Země. Jak vidím nic, ale vůbec nic nevíte.“

„Možná víme méně než ty, ale rozhodně jsme lepší. Takže čím se chceš vychloubat?“ Akiko vyjde do popředí. Je jedná z malá, která nemá partnera a přesto neodešla do světla.

Tostig na ni tu tvrdohlavost obdivuje i to jak usilovně někoho hledá.

„I když absolutně nevím, čím se chceš vychloubat!“ sjede ho pohledem koňského handlíře, který kupuje kobylu.

Ostatním zacukají koutky rtu.

Thyrross zrudne před tou krásnou ženou, která si ho chladně měří. Vzpamatuje se a hbitě k ni přistoupí.

„Můžeme jít někam jinam.“

„S tebou bych nešla ani za milion let. Tak co nám chceš říct? Bože jsi jak mumie a i tak jsi cítit. Asi omdlím.“ Zamává před obličejem rukou.

„Nemáte ani vychování. Ženy jsou podřízené mužům.“

„I upiří?“

„Jistě. Máte být nám k dispozici.“ Přitáhne si ji k sobě. Akiko se klidně nechá obejmout a pak mu dupne na nohu podpatkem a za chvilku se Thyrross  regulérně valí na zemi.

„Nebýt upírem jsi mrtvý!“ zasyčí. Vstane, uhladí si kimono a poodejde.

„Je to arogantní prase!“ klidně prohlásí.

Smích. Osvobozující smích a nikdo neví proč a co se vlastně stalo.

Thyrross rozzlobeně se zvedne a hledí na vlnící dav upírů. Jsou tak stejní a přitom odlišní. Liší se od nich jako den a noc. Jenže momentálně jsou v přesile. Zajímalo by ho proč ho vůbec budili.

„Máme rovnocenné partnerství a teď bys nám mohl vysvětlit odkud jsi.“

Thyrross pohlédne na Ankhetona. Tak se mu aspoň představil. Když sem přišel, pamatuje na lid s bronzovou pokožku, dokonalým tělem a černýma očima. Byli na primitivní úrovní. On patří k nim. „Je to na delší dobu, ale proč ne. Nevím, proč bych to tajil. Jsme stejného druhu.“

Jenže ne stejného myšlení, pomyslí si Tostig s Patrikem zároveň a možná i někteří jiní. Povšimnou si Alexe a Jekatěriny jak se k nim prodírají. Pokývnou hlavou. Vypadají trochu v šoku stejně jako já i zbytek. Povzdechne si a otočí se k tomu vetřelci. Ano bude mu tak říkat.

„Rovnocené partnerství? Zajímavé,“ suše pronese. Zatěká očima po místnosti. Kdyby mohl odejít.

„Nechápu, proč je to zajímavé. Ankheton o mně dlouho usiloval a ostatní snad až na pár výjimek taky. Co je na tom špatného?“rozzlobeně promluví Flo.

Tostig má co dělat, aby se nerozesmál. Jak tam stojí s rukama v bocích, nádherná jako samotná Venuše, bohyně lásky a tamten najednou vedle ni vypadá tak nicotně. Drahá Flo, zřejmě ti odpustím, že jsi mi ukradla Ankhetona a pak si uvědomí, že ji odpustil dávno. Vezme Patrikovu ruku a políbí ji na hřbet. 

„Nic. Přišel jsem ze Země.“

„Nechápu!“ odpoví Imiu. Vykročí do popředí a Tostig pochopí, že bude za ně mluvit. „Jestli chce někdo s tímto podřadným upírem mluvit, klidně může.“

„Ne díky!“ zavolá ze zadních řad Adam. „Myslím, že ho vyřídíš stejně elegantně jako každého z nás.“

„Adame, ještě jsi to nepřenesl přes srdce?“

„Ale jo, ale těším se, že to nepřenese ten cizinec!“ škodolibě prohlásí.

„Pokusím se. Můžeš nám vysvětlit odkud pocházíš?“

„Jak říkám ze země, jenže u nás se ji říká jinak.“ Posadí se. „Nevím kde bych začal. Ankheton mi řekl, že máte problémy s potravou. Když jsem odcházel z naší země, nazýváme ji Tierra, tím myslím planetu, nastala stejná situace. Lidi zdokonalil techniku natolik, že letěli ke hvězdám.“

Všichni mlčí. Uvědomuji si podobnou podobnost jako vznikla teď.

„Pak nastalo nevím co, ale neřešili jsme to. Až najednou první z nás začali umírat. Zachvátila nás panika, když jsme zjistili, že nejsme nesmrtelní. Snažili jsme se proti tomu bránit, ale nevěděli jsme jak. Nakonec se pár z nás dalo dohromady a začali jsme zkoumat co se stalo.“

„To jste si nevšimli, že upiří onemocněli?“

„Ne. Jsme děti noci ne dne a v noci jsme se hlavně krmili.“

„Žiji jinak než my, proto si toho nevšimli. Nemají partnery,“ šeptá Patrik.

„A co druhové, nebo nežijete s nikým?“

„Ale ano. Máme sluhy a v případě noci ty, kteří nás obšťastňuji.“

„Aha to vysvětluje všechno.“

Ryann stiskne ruku Lian a ona jeho. Nevzpomíná si na to jak a kdy onemocněl, ale musela zajet lodi ke břehu a odnést ho k Elizabeth sama. Zachránila ho a on ji to nezapomene do smrti. Miluje ji a je rád, že ji našel.

„Lék nebo přičínu jsme nenašli, ale našli jsme něco jiného. Anomálie.“

„Jaké?“ ozve se Katherina.

„Jaké? Jak bych to nazval. Vypadá to, že Země má svoje dvojče.“ Tlumočník se odmlčí a pak vyhrkne. „Paralelní zemi. Napadlo nás, že bychom mohli sestrojit přístroj a dozvědět se víc. V té době i začal boj o upíry.“

„O co?“ ozve se Ankheton. „ Našel jsem to ve spisech, ale nerozumím tomu.“

„No o krev.“ Zakroutí hlavou nad jejich tuposti. „Lidé už nebyli vhodní a tak jsme začali žít z upiří krve. Nebylo to snadné, ale nakonec jsem měl dva na to aby mně udrželi naživu. V té době jsem já a další vymysleli přístroj jak se podívat do té druhé Země.“

Nevšimne si, jaký to odpor vyvolalo ve všech.

„Dal bych všechnu svoji krev pro tebe dobrovolně.“

„Hnusné!“ tiše poznamená Jekatěrina.

„Ale praktické. Kdyby šlo o Alexe nebo o tvé nenarozené dítě, udělala bys to taky.“

„Asi ano, Alexi, ale nerada. On o tom mluví tak samozřejmě, jako by na to měl právo.“

„Asi měl!“ nakloní se k nim Patrik.  „Začíná mně to celé moc zajímat.“

„Zjistili jsme, že je identická. Skoro.“

„Jak skoro?“ nechápe Katherina, která se Svenem se protlačila kupředu.

„Ta vaše byla zelená a začínal tu život. U nás už skoro pohasl.“

„Je možné, Katherino, že by Země prováděla dvojpolné hospodářství?“ poznamená Patrik.

Tostig se nechtěně usměje nad přirovnáním.

„Pitomé přirovnání, ale zřejmě velmi realistické. Tím myslíš, že jedná země dosáhne vrcholu, vyplivne lidi do vesmíru a druhá začíná. To by znamenalo, pokud jsme zde na vrcholu, pak u nich by začínala asi na úrovní našeho starověku. Zajímavá úvaha. Pomalu se regeneruje, ale co když nikdo tam nezůstane kdo by zemi znovu osídlil?“

„Copak Katherino musí být rozumný tvor jen člověk? Nemůže to být zvíře nebo rostlina?“ namítne Sven a v očích se mu zableskne. Blýská se na zajímavou diskusi.

„Jistě, jenže si nedokážu představit jak jím nějakou mochomůrku nebo nedej bože švába, který by byl inteligentní. Promiň, ale přece jen tíhnu k estetice a mělo by to aspoň chodit po dvou.“

Patrik si vzpomene jak o něčem podobném diskutovali s Tosim.

„Rozhodně to stojí za úvahu, Katherine a Svene!“ zarazí je v rozletu Imiu. „Tohle by stálo za to rozvinout jako diskuzi a necháme si to na později, ano.“

„Dost vy dva. Nemusíte ukazovat tu vaše diplomy.“

„Jistě, ale později. Možná mám řešení.“

„Můžeš pokračovat?“

„Jistě. Zvířata byla u nás doma i zde stejná a lidé taky. Rozhodli jsme se přesidlít na tuhle Zemi a pokračovat v stejném životě jako předtím. Sestrojili jsme stroj.“

„Stroj a jak složitý?“

„Jednoduchý, věřte mi.“ Odmlčí se a klouže po těch nádherných tvářích. Jsou jako oni a nejsou. Nevěří jim.

„Když jste odcházeli, byl tam někdo?“

„Nevím, ale myslím, že ano. Ne všichni upíří chtěli odejít. Někteří tam raději zůstali. Jestli přežili nevím a nezajímá mně to. Já žiji a o to je hlavní. Taky i nějací lidé tam zůstali, ale Tierra už nebyla to co bývala. Zeleň pryč a zvířata skoro taky. Měli jsme to vzít do svých rukou a nedopustit to. Jenže byli silnější, bylo jich víc.“

„Myslíte lidi?“

„Ano. To my byli silnějším, my je ovládali a nakonec jen počtem nad námi vyhráli. A tady to bylo stejné.“ Odmlčí se a sevře rty. 

„Jak jste vůbec zjistili o naší Zemi?“

„Jsou místa, která mají velmi tenkou linku mezi námi a vámi. Jsou podivuhodné a mají svoji auru. Neplatí tam fyzikální zákony. Vymykají se všemu co známe.“

Patrik přimhouří oči. „Bermudský trojúhelník!“

„Nevím, co to je,“ pokrčí rameny.

„Místo v moři, kde se ztrácejí letadla a lodě.“

„Ano. Občas se u nás objevují divnější věci. Takhle jsme zjistili o vás.“

„Před časem možná před dávnem, už nevím jak je to dlouhou jsem hledala svého divokého druha,“ začne Maya. Tina a Saya na svou družku s něhou pohlédnou. Jen díky ni se smiříly jedná z druhou. „Myslím, že jsem prošla celou zemi a v Rusku jsem potkala podivnou věc, nebo se mi možná zdála a možná ne. Najednou jsem viděla nádherné oblé tvary budov. Přecházel z toho zrak jak vše bylo bělostné, nebe modré a sem tam zelený strom. Měla jsem pocit, že se v křivkách ztratím. Zmizelo to velmi rychle. Druhý den v jedné vesnici jsem se dozvěděla, že tam spadl Tunguzský meteorit, ale myslela jsem si, že to byl mam a klam. Víte, v jakém stavu je člověk, když ho popadne touha po divokém druhovi. Moc toho nevnímá a někdy toho vnímá až moc a pak jsem se dostala do Egypta mezi pyramidy a tam jsem to znovu uviděla,“ pousměje se a pokrčí rameny. „Halucinace, jsem si řekla a pustila to z hlavy a pak jsem našla Tita a zapomněla jsem úplně na vše.“

„To byla naše země. Milujeme oble tvary, křivky prohnuté i zahnuté, do oválu i kulaté. Viděla jsi jeden z naších státu. Nevím, který, ale zřejmě tam vládl upír.“

„Cože?“

„Aha dle vaše reakce soudím, že nevládnete. Někteří z nás si řekli, že by to nebyl špatný nápad a pak lidi jsou tak...“ hledá slovo nebo stroj hledá slova, napadne Ankhetona. Vládnout lidem? Nikdy a za nic. Raději vejde do slunce. „Nebezpeční a zapomnětlivi, prostě k ničemu. Ale špatně snášeli někoho kdo může vládnout tak dlouho.“

„Asi v každé zemi lidé nemají rádi diktátory,“ podotne Alex Tostigovi a ušklíbne se. „Jediný kdo vládne je Akiko, ale ti Japonci byli vždy divní.“

„Mohu, Imiu?“ ozve se Patrik a vstane. Černý pramen vlasů mu neposlušně spadne na čelo a Tostig se ovládne, aby mu ho neupravil. Určitě by si ihned vysloužil rady na dnešní noc.

„Jistě.“

„Mohu se optat jestli tam v té druhé zemi máte divokého druha?“

„Koho?“

„Zvíře s kterým žijete a který vás doprovází.“

Thyrross chvilku přemýšlí a pak se mu rozjasní tvář. „Och vy myslíte podmanění a pohlcení.“

„Nechápu asi pro změnu já.“

„Když nastane čas, vyrážíme do přírody a hledáme zvíře nebo spíš rod, který by nám sloužil. Jejich přísaha je věčná a my je pak pohlcujeme do sebe. Můžeme se pak změnit v zvíře, které si vyberme a jejich rod nám pak slouží jak si přejeme. Je to výhodné, protože někdy nemůžeme na světlo a oni jsou prostředníky mezi námi.“

„Aha!“ hlesne šokovaně Patrik a sedne si. Vzpomene si na Solu a teď Syrii. Jak mohou to udělat svému druhovi? Jsou strašně divní a pak se předkloní a zalapá po dechu.

„Patriku?“ ucítí ruku Tosiho na zádech. Zvedne k němu oči. „Co je ti? Omlouváme se,“ oznámí všem v místnosti. Vezme ho do náruče a vyjde ven.

„Kdo je to?“

„Patrik s Tosim, naše Světla temnoty,“ odpoví zneklidněně Ankheton. Provází je pohledem, dokud nezavřou dveře.

„Patriku co je ti?“

„Nepřipomíná ti někoho?“

„Nechápu. Vystrašil jsi mně. Odejdeme.“

„Ne. Ani za nic. Tosi, oni jsou upiří.“

„Jistě my taky.“

„Ne počkej.  Jak bych to řekl. Oni jsou upiří z knížek, které jsem četl. Vím, že jsi je nečetl, ale já jo a ostatní možná taky.“ 

Tostig se nad tím zamyslí. Co to pořád mlel Patrik o upírech? Jak jsou divní a arognatní a rakve a tyhle pitomosti. „Máš pravdu. Těsně předtím než jsem tě poznal a provedl Proměnou jsem četl jednu knihu. Pasuje na ně dokonale. Nejdřív jsem si myslel, že Ankheton nebo některý z dalších upírů nakecal lidem o těch pitomostech a jací jsme, ale zřejmě to byli nejstarší. Takže zpočátku žili mezi námi a lidi někdy mají až přilíš dlouhou paměť.“

„Ano. Tosi, co myslíš, že uděláme?“

„Nevím, ale ten Thyrross se mi nelíbí, ale vůbec ne. Představa, že mám jeho krev...“ nedokončí slova. „Neřeknu mu to. Nic se nedozví!“ divoce ze sebe vyrazí.

Patrik ho konejšivě obejme. „Půjdeme tam, protože mám pocit, že vím co musíme udělat.“

„Nikdy bych nedržel někoho v zajetí a živil se jim.“

„Ani já ne, ale víš co?“

„Copak moje lásko.“ Vezme ho do náruče a pomaličku se s ním po chodbě otáčí v neviditelných tónech hudby.

„Že nebudeme muset udělat nic a pak chci tě jen pro sebe. Ankhetone?“ řeknou udiveně, když se otevřou dveře a nejstarší vlastně druhý nejstarší upír z jejich země vyjde ven.

„Patriku, Tosi už jste to zjistili taky, že.“

„Ano a kam jdeš?“

„Ověřit si to co je na druhé straně. Nemohu tomu uvěřit. My egypťané, jsme byli egoističtí a arogantní, ale takhle zas ne. Jděte dovnitř. Možná trochu méně než Římané,“ zaslechnou z dálky a usměji se.

„Ještě štěstí, že nejsi ani Říman ani Egypťan,“ podotkne Patrik. Tostig nic neřekne a otevře dveře do místnosti.

Zaslechnou další otázku, tentokrát od Svena.

„Mohu se optat na ten stroj, kterým jste přišli?“

„Stroj? Ten zůstal na druhé straně. Nevím jak bych ho vám popsal jelikož ho vytvořil jiný z upírů. Navrhl a postavil. Na nás bylo mu dodat energii.“

„Elektřinu.“

„Nerozumím jakou myslíte, ale byla to naše vlastní energie. Proto jsem měl tolik upírů, kteří mně krmili, ale přežil jsem to.“

„Vlastní energii. Divné.“ Všichni sedí a dívají se před sebe.

„Proč jsi mně tehdy změnil?“ vyhrkne najednou Imiu.

„Tebe? Aha ty myslíš zřejmě tu kněžku, kterou jsem viděl. Připomínáš mi ji. Měl jsem hlad a pak jsi byla krásná a já si řekl, že bys mi dobře posloužila v nocích. Problém je, že jsem ztratil přilíš moci a usnul jsem.“

„Mohu vědět proč někteří se rodí z krve svého mistra a někteří ne?“

„Tím myslíte jako úplně mimo? Jako, že nedostanete krev?“

„Ano.“ Ryann vstane. „Byl jsem vysát, ale Proměna u mně přesto proběhla.“

„Jak to mám vědět?“ pokrčí rameny. „Neznám nikoho, kdo by se proměnil jen tak. U nás vždy musí být mistr a sluha. Nějde to jinak a u vás taky.“

„Obyčejně ano, ale ne vždy. Dokonce máme...“

„Imiu, neříkej to prosím!“ Tostig vstane, který ihned pochopí, co chce říct.

Thyrross se zahledí na toho upíra. Je v něm něco podivného, ale je nádherný. Některé  upírky z jeho země by uvítaly společnost někoho tak zajímavého. „Některé ženy - upírky z mojí země by uvítaly tvoji pozornost a proč mi to nemá říkat a co?“

„Jen o divokých druzích. Že je máme taky.“ Hbitě naváže na Imiina slova. „Ano, máme je, jenže nepohlcujeme je, ale žiji s námi. Vedle nás.“

„Není to nepraktické?“

„Je to čestné!“ vyhrkne Patrik až ho Tostig musí jemným pohlazením po ruce krotit.

„Má pravdu,“ ozve se Saya. „Proč bychom je měli pohlcovat? Nevidím v tom smysl.“

„Asi proto hlupačko, že můžeš se v ně změnit.“ Už nevydrží Thyrross. Proč s ním mluví jen ženské?

„Ale já nechci být zvířetem. Možná jsem blbá blondýna, ale rozhodně ne natolik, abych byla zvířetem pohlcená,“ řekne posměšně.

Thyrros zrudne. Tyhle ženské ho tady zabiji. Sakra dali jim moc a to se nemá. Ženské jsou dobré k jednomu. Do postele a aby jim dělali společnost. Tihle upíří jsou podivní.

„Imiu, přinesu nějaké občerstvení.“

„Jistě drahoušku.“ Zamilovaně se zahledí na Elizabeth. Od té doby co si to vyjasnili v knihovně je to mezi nimi lepší a i ona je spokojenější. Už se v ní nesváří dvě bytosti jako kdysi. Povzdechne si a zahledí se na Thyrrosse. Šklebí se mi. Ale co, on není důležitý. Mají skoro všechno pohromadě co chtěli vědět. Teď jen se rozhodnout a je to.

„Občerstvení? Výborně mám už hlad.“

„Doufám, že vám bude chutnat.“ Už aby tady byl Ankheton.

Flo se zatím přibližila k Tostigovi a Patrikovi. „Ahoj,“ pozdraví je.

„Flo, jak se daří?“

„Jde to až na to, že slábnu a co u vás?“

„Stejně. Říkal něco An?“

„Jen to, že si jde něco ověřit.“

„Neviděl jsem, že by něco říkal,“ zmateně řekne Patrik.

„An je telepat. Neříkal jsem to?“

„Neříkal. Telepat.“ Pak mu svitne. „Chceš dosáhnou se mnou to co s nim, Tosi?“

Tostig zrudne. „Vadí ti to?“

„Ty jsi to zažil?“ vyhrkne Flo.

„Ano. Bylo to jako by v jiné dimenzi.“

„Co bylo v jiné dimenzi?“ ozve se u nich Thyrross, který vstal ze židle a vmísíl se do davu.

„Milování,“ řekne Tostig klidně  a upře na něho černý pohled. „Tady máme druhy a milujeme se.“

„Prchavý cit. Je to jen sex!“ ozve se tlumočník, ale intonace Thyrrossova hlasu je jasná.

„Tosi myslíš, že je to jen sex?“

„Nevím Patriku, ale to bych asi skončil u Ankhetona. Auu, a to je za to, že mluvím pravdu.“

„Vy, vy spolu žijete?“ prohlédne si je odshora dolu. Bože, tihle upiří jsou podivínšti.

„Ano a co je na tom divného?“

„Nic.“

„Patrik je jeho druhem už skoro století a má v sobě jak krev svého tvůrce tak i Tostigovu.“

„Dvojí krev? Zajímavé a co se stalo s tím prvním?“

„Zabil jsem ho jako vzteklého psa,“ klidně pronese Tostig „a jídlo se nese,“ dodá zároveň se svým prohlášením. „Vypadá to, že Elizabeth se snaží, Imiu.“

„Ano. To ano. Jen nemohu se dívat jak slábne.“

„Tak nakrmte ji nějakým upírem. Jste silná dost, abyste ji nějakého ulovila.“

„Bohužel slábneme i přes to, tak je to zbytečné. Krmím ji spíš já.“

Thyrross vytřeští oči. Dobrovolně dávat svoji krev? Zešíleli nebo jsou to blázni. Zmateně zakroutí hlavou. Nakonec aspoň řekne. „Takže ono to nefunguje.“

„Jen v omezené míře. Musíme mít lidskou krev. I po století výzkumu nechápeme proč. Proč zrovna krev nás může nasytit a nic jiného. Dokonce ani uchovávána nebo uměle vyrobená krev to nesvede. Taky nechápeme proč najednou lidská krev ztratila pro nás vyživnou hodnotu. Někteří ani nespali z toho jak se snažili na to přijít, ale nepodařilo se to. Stejně jako to proč nemůžeme na slunce? Proč je pro nás vražedné? Jediné na co jsme přišli je to, že je přirozený vývoj člověka. Nač? Nevíme. Proč se příroda rozhodla najednou změnit lidskou krev? Kvůli nám? Nevadili jsme ji po tisicíletí.“

„Co když je to pro vesmír?“ připojí se k nim Lissy se svým partnerem Robbiem. Drží ho kolem pasu. Oba dva plavovlasí a podobní jako bratr a sestra. „Víte, byli jsme ve vesmíru a vrátili se před týdnem.“

„Jaké to bylo?“ vpadne jim do řeči dychtivě Patrik.

„Nádherné i bolestné. Měla jsem pocit, že mně něco roztrhne. Robbie měl stejný pocit. Vrátili jsme se z Měsíce jak to nejrychleji šlo.“

„Tak vesmír,“ podotkne Alex. „Myslíš Katherino, že je to možné?“

„Ne možné, ale na sto procent. Takže příroda rozhodla pro své dítka, že je čas opustit její mateřskou náruč a vyslat je vstříc neznámému. Asi jako když dítě opouští rodiče, ale pak co my?“ 

„Možná si s náma neví rady? Prosím. Male jednohubky s lososem a k tomu opečené tousty s oříškama.“ Elizabeth jim nabídne podnos s jídlem. „Co když Země je kolébkou života ve vesmíru a po určité cykly vypouští do vesmíru život? Není to namyšlené, že zrovna země by byla kolébkou veškerého života ve vesmíru?“

„Ty tousty jsou pro mně, nesahat!“ řekne Patrik a hned si vezme dva. Strčí si je do úst a labužnicky přivře oči. Polkne a zaúpí slasti. „Elizabeth je mi jedno jestli země produkuje život nebo ne, ale tohle jídlo je božské. Půl Tosiho sklepa za recepty.“

„Hele to je můj sklep!“

„Jedině za celý.“

„Škoda,“ pronese pochmurně Patrik a pak se s chutí zakousne do toustu.

„Prosím ochutnejte. Jsou výborné na to, že to není maso, ale náhražka.“ podá podnos Thyrrossovi, který na to vše němě zírá. 

„Vy jíte!“

„Jistě!“ řekne s plnou pusou Patrik. „Rok mi trvalo než jsem se to naučil a musel se závistivě dívat jak Tosi si dopřává koláčky moji maminky. Nejraději bych ho za to zardousil. Dobrůtka a chuť je stejná jako kdysi.“

„Děkuji. Snažím se. Imiu dej si taky.“

„Díky. Vezmu si toho lososa.“ Začne jíst. „Vy si nic nedáte?“ otáže se, když vidí jak na ně Thyrross zírá.

„My nejíme.“

„Oh pardón,“ zamumlá rozpačitě. Neví co říct. „To je mi líto. Nový nebo zrozený upír se to naučí tak do roka. Alkohol, drogy nebo tabák o hodně déle. Naše těla špatně to snáší. Vy jako nejíte vůbec nebo proč?“

„Neumíme to!“ málem zaskřípe zubama při té pravdě. „Jak jste se to naučili?“

„Shromažďováním moci. Když se zrodíme, tak umíme vše co má upír umět, ale přesto v nás moc narůstá. Schraňujeme ji a uvnitř se rozhodujeme jak s ní naložit. Každý upír svoji první moc použije, aby mohl jíst. Někteří z nás jsou skvělými kuchaři a Francois, zas tu není, je skvělým vinařem. Strašné, nemoci jíst. Je mi to líto.“

„Zas o tolik nepřicházíme.“ Všichni vidí, jak jim to závidi. Elizabeth v duchu přikývne a najednou jídlo je odnášeno.

„Víte, moc mi připomínáte upíry z našich knížek.“

„Vy zas z našich.“

„Jsem tu!“ dovnitř vrazí Ankheton. Stojí ve dveřích jako bůh Ra a usmívá se jak samotné slunce. „Mám novinu.“

„Že tam nezůstal,“ zamumlá Tostig. Patrik do něho strčí loktem a mrkne na Flo.

„Klidek, já si to taky někdy přeji,“ pošeptá jim spiklenecky a vyrazí k němu.

„Lže. Jen se podívej. Nemůže bez něho žít.“

„Já bez tebe taky ne.“

„Odcházíme!“

„Cože?“

Thyrross se napne a pak uvolní. Konečně je to tady a proč to vše podnikl..