Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Sola

„Pořád jsme stejní. Víš, když jsi mně proměnil na upíra nikdy bych nepředpokládal, že opravdu zůstaneme nezměnění.“

Oba sedí v křeselch, které se automaticky přizpůsobují poloze jejich těl a v rukou drží skleničky. Tosi s vínem ze svého sklepa, které je skoro starší než město v kterém bydlí a Patrik skleničku džusu. Pohodlně si lebedí.

„Ty nevěřícný Tomáši,“ klidně pronese Tostig, ale s úsměvem. „Mám pocit, že těmi slovy jsi vrátil čas. Chtěl bych být zpět a poznávát tě jako předtím. Ne, to je hloupost, pořád tě neznám dokonale.“ Hřejivě se usměje.

„Když myslíš. Víš, je tu ticho.“

„To proto, že Sissi je pryč.“

Patrikův obličej se rozzáří. „Máš pravdu. Málem bych na to zapomněl, že se konečně rozhodla bydlet někde jinde. Já nechci být nějaký škarohlíd nebo že bych děti neměl rád, ale překážela tu dost dlouho. Možná kdyby byla klidné nesměle dítě, které se kam odloží tam je člověk najde, bylo by to jiné. Jenže kam jsi ji odložil, nikdy tam nezůstala. Pamatuješ kolikrát jsme ji hledali?“

„Ani nevím, ale byla to práce na stálý úvazek. Posledně skoro skončila v nějakém výzkumném ústavu. Málem mně ranila mrtvice, když jsem se to dozvěděl. Možná jsem ji tam měl nechat?“ řekne váhavě.

„Problémem je, že ji nikdo nechtěl.“

„Alex se díval jak trpíme a byl rád. Jekatěrina si ji občas vzala, ale taky ne na moc dlouho. Nakonec jsme začali nabízet všechno co jsme měli.“

„Dokonce ani moje polovina sklepu nepomohla.“

„Měl jsi nabídnout celý,“ řekne nemilosrdně Patrik. Pomalu se napije džusu a zakroutí bosou nohou. To ticho je prostě lahodné. Žádný křik, žádné pobíhání malého tajfunu, prostě klid.

„Já vím,“ odpoví kajícně Tostig. „Příště se polepším.“ Oba se na sebe zděšeně podívají.

„Žádné příště!“ unisomo zvolají a začnou se smát.

„Když se to tak vezme byly to léta trapasu a frustrace, ale nebylo to zas tak špatné. Rozhodně jsme se nenudili.“

„Chceš říct frustrace. Jen podívej co jsme se navyváděli jen abychom mohli spolu se pomilovat.“

„Asi nejhorší to bylo, pamatuješ, těsně potom co začala chodit do školy. Bylo to ráno, vypakovali jsme ji a dali ještě svačinu a zatoužil jsem po tobě a jelikož jsem trochu strádal pustem..“

„Trochu?“

„Hodně,“ přizná Tostig. „Strádal jsem tím pustem tak enormně moc, že jsem umíral touhou po tobě a tak jsem si řekl, že bych mohl se s tebou trošičku pomazlit, když ta čarodějnice je pryč a tak jsem si tě svlékl a pomali...“ odfrknutí Patrika, „..čku do tebe vstoupil a udělal jeden, jeden jediný pohyb, když do domu vtrhla Sissi, prolétla domem, kolem nás s kalhotama dole a vypadla. Zvcrkl se mi na takhle.“ Tosi s mohutným povzdechem ukáže prsty skoro u sebe.

„Tosi, bylo to až moc rychle, ale to mi nikdy nevadilo a moje vzrušení z tvých rukou bylo najednou taky fuč. Milostné rána nepřipadala v úvahu poté co vyrazila dveře a skočila k nám s proslovem, že je ji u ní zima. Jo síla je děsná věc a vpadla k nám do postele, když jsem byl zrovna v tom nejlepším. Její slova, klidně pokračujte, byla jak ledová kra co potopila Titanic.“

„Bylo to tak šokující, že jsem si myslel, že dostanu infarkt. Od té doby jsme nezamykali. Nové dveře nestojí zrovna málo.“

„Stejně se nám účty zvedly,“ podotkne Patrik.

„Nemohu za to, že poslední hotel v tomhle městě je tak předražený a služby skoro k ničemu!“ vybuchne Tostig a vzápětí se uklidni. „Chodit do hotelu, abych mohl spát se vým partnerem to už je je...“

„Nehoráznost? Do nebe volající... Jenže nebýt těch jahod, vířívky, šampaňského s kaviárem co jsi objednával po půlnoci...“ nabídne a nechá viset ve vzduchu Patrik, když vidí jak zápolí s vhodným výrazem.

„To taky. Čert nám ji byl dlužen a vlk?“

„Raději se k nám nastěhoval do ložnice a odmítal se odtamtud hnout. Doprovázel nás i do hotelu, ale přece jen zůstal diskrétní narozdíl od Sissi.“

„Myslím, že nechtěl riskovat další torturu od ní.“

„A divíš se mu?“

„Ani ne.“ Oba se napiji a ponoří se do mlčení.

„Byly to strašné časy.“

„I když zábava občas taky byla. Pamatuješ na ty kluky co se ji přišli dvořit?“

„Mně povídej. Skoro jsi je vynesl v zubech, Tosi a Sissi byla ti moc vděčná.“

„Tak vděčná, že mně chtěla málem otrávit svými díky jak je dokola mlela.“

„Trochu to přehání.“

„Vždycky to přehání. Dokonce i Elizabeth s ni to nevydržela a ta má svatou trpělivost.“

„Nemohla by jinak být kněžkou, samozřejmě. Jak vůbec pokračuji s tím virusem?“

Tostig se zasmuší. „Špatně a lidi ubývá. Musíme brát spíš starší lidi a krmit se jimi, jenomže ti taky umírají.  I když genetika už vyřešila spoustu nemoci, věk se prodloužil, stejně umírají. Tvoji rodiče ... byli skvělí Patriku. Snad jedini, kteří vzali tvůj stav tak jak to mělo být. Odmítli moji nabídku, aby přešli k nám.“

„To jsem netušil, ale mohl jsem ti to říct za ně. Byli skvělí.“ Zemřeli před pěti léty, ale i tak je to pro něho stále čerstvá rána, i když se už to hodně uklidnilo a on vzpomíná na to jací byli. Netrpěli. Maminka umřela trochu později, ale říkala, že bez  Juhaniho to stejně nemá cenu, ale až dokonce si zachovala jasný rozum. Věděla kdo je a čím se stal její syn. Plakal tehdy a Tostig se Sissi ho utěšovali.

„Myslím, že se to ještě nějaký čas protáhne. Ankheton sice povídal o tom, že na něco přišli, ale prý je to jen zmínka a Akiko i přes to, že dala k dispozici laboratoře své společnosti a vedle lidi tam pracují upiří, tak výsledky žádné. Pořád stejné. Někdy se mi zdá, že nám někdo brání v tom, abychom odhalili to tajemství.“

„Tosi?“

„Stalo se něco Patriku?“ Tostig vzhlédne k přemýšlivému Patrikovu obličeji. Stalo se něco nebo proč najednou tak divný tón?

„Můžeš mi říct proč tady sedíme a popijíme džus a víno?“

„Jsme přece sami. Ten klid.“

„Přesně tak. Mám pocit, že mně už nemiluješ.“

„Patriku!“ vykřikne zhrozeně Tostig. „Jak tohle můžeš říct? Přece víš, že tě miluji celou svoji bytosti.“

Patrik se potěšeně usměje. „Pak jsi přestal po mně toužit.“

Tostigovi to dojde po čem touží vlastně i on, nejen Patrik. Zatraceně, Patrik má pravdu. Jsou tu sami, nemusí chodit do nějakého hotelu a on tady vzpomíná na Sissi místo, aby z Patrika stáhnul věci  a vášnivě ho pomiloval v tomhle křesle. Je nové a oni dřív všechno ihned vyzkoušeli jak jim to půjde... Odloží skleničku a pomaličku se usměje.

„Promineš svému pokornému sluhovi, pane?“ Klekne si k němu a vezme do rukou bosou nohu.

„Možná. Bude to záležet na tom, jak moc se užitečným ukážeš.“

Tostig zatím políbí nárt nohy a rukou vklouzne do volných nohavic kalhot. Pomalu ji posouvá nahoru, zatímco se dívá do Patrikovy tváře.

Patrik se zachvěje slasti. I po tolika letech ho Tostigovy ruce vzrušuji. To jak klouže po lýtku, koleno, stehno výš až, zalapá po dechu, jak se ruka dotkne údu a sevře ho. Jemně, ale nekompromisně. Nadzvedne se a vyjde boky vstříc.

Tostig vytáhne ruku, s rozkoší hladíc nohu. Políbí na holeň a a zvedne se. Položí ruce na Patrikův pas, kde začínají kalhoty.

„Správně to dělám, můj pane?“

„Jistě můžeš pokračovat. Možná tě pasuji na svého osobního komorníka.“

„Pocta pro mně to nehodného sluhu, pane. Nevím jak se vám za tu laskavost odvděčím.“

„Svoji službou, Tostigu. Tím, že se o mně budeš řádně starat, vynahradíš mi své chyby, které jsi se vůči mně provinil.“

Tostig zajede pod kalhoty a pomalu je stahuje přes zvednuté boky a níž. Opatrně vyprostí úd a políbí ho. Stahuje je pomalu dolu až je odhodí na zem. Vztáhne ruce k tomu co před ním tak pyšně stojí a mine je.

Patrik si jen povzdechne a zavře oči. Ovane ho  dech Tostiga a vzápětí zmizí. Posadí se, aby mu mohl lépe sundat triko a i to letí na zem. Vnímá jen svoje pocity za zavřenýma očima.

Tostig mu rozevře nohy a usadí se mezi nima. Nejdřív Patrik potom on. Skloní se k jeho údu a pohltí ho do svého tepla a rozkoše. Slyší jenom Patrikův  dech a slovíčka, ano to je ono, prosím, udělej mi to...

„Tak tomu se říká božský pohled.“

Patrik otevře oči a Tostig strne  s údem ve svých ústech. Nechá toho a pomalu se vzteklým svitem v očích se otočí.

„Asi ruším, vidím.“

„Ánkhetoone!“ Patrik vyskočí tak jak je a  skočí po něm. Tostig hned za nim. Povalí ho na zem.

„Takhle skončit hned po ránu to by mně nenapadlo, ale když už jste začali, můžete pokračovat se mnou?“ řekne trochu sípavě Ankheton s Patrikovýma rukama kolem krku.

„Nezabíjej ho ještě! Může se hodit?“ nabadá Patrika Tostig.

„K čemu asi tak,  ten vlezlý šmírak? Úchylák mizerný.“

„Ten virus.“

„Tak dobře,ale tohle si neodpustím!“ napřáhne se vrazí mu jednu facku. Zvedne se a se zdviženou hlavou, pyšně přejde k odhozeným věcem. Obleče si je. „Tak a teď ať to vysype co ho sem přivádí nebo se neznám a jak se tu objevil?“

„Tohle bolelo a jdu za Sissi.“

„Není tu a jak ses sem dostal?“

„No jak? Teleportační průchod byl otevřený a dveře od něho do domu taky.“

„Sissi!“ zavrčí oba vztekle.

„Ta malá holka musí škodit i když už je pryč.“

Ankheton se zvedne a jde do kuchyně. Z lednice vytáhne led a přiloží si ji k tváři. Bože ten byl vzteklý jako Flor, když nemohl přijet domu a ona měla na to chuť. Chvilku čeká a pak se vrátí do obývacího pokoje.

Dusno, skoro by řekl, že ho nenávidí. Ale proč proboha? Dveře byly otevřeny a co znamenalo to Sissi. Jako by ji taky neměli rádi.

„Tosi, zajdeme dnes do hotelu?“

„Jistě. Možná ho koupím. Tam budeme mít od všech klid.“ Oba pochmurně přikývnou. „A ta nová vana byla zybtečná. Ani jsme si ji důkladně neužili.“

„Mohu se optat...“

„Ne!“ odvětí oba.

„Tak co tu chceš?“ zavrčí se špatně utajovanou nechutí Patrik.

„Nic. Právě odcházím. Vyprovázet mně nemusíte. Nevíte, kam odešla?“

„Do pekla nejlépe a nastěhuj se tam hned za ní.“

„Jistě.“ S níma teď není žádná řeč, ale ten pohled stejně za tu facku stál. Měl tak málo přiležitosti vidět ty dva v akci a Tostig ze svého umění opravdu nic neztratil a zřejmě ho ještě s Patrikem vylepšil. Tak slastný odevzdaný obličej neviděl hodně dlouho. „Jdu!“ když vidí pohledy které ho sleduji jako nějakou jednohubku na taliří, která je nabídnutá hostům a ti jen čekají až se na ni budou moci vrhnout.

Sejde k teleportačnímu zařízení a zmizí k Jekatěrině.

„Tosi, zavři ty dveře od toho zařízení. Jestli sem ještě někdo vejde, neručím za sebe.“

„Jsi nějak podrážděný.“

„Já vím. Poslední dobou nejsem ve své kůži. Omlouvám se.“

„Pche. A díky za tu facku. Ani nevím kolikrát jsem mu ji chtěl vrazit a neodhodlal se.“

„Byl opravdu překvapený.“ Tostig se usměje a sejde dolu k teleportu. Zavře dveře a nastaví komunikátor, aby hlásil příchozí. Úplně nový vynález japonských a švýcarských vědců. Odstranily letadla. Zatím jsou drahé, aby byly v každé domácnosti a hodně lidi jim nedůvěřuje, ale oni si je pořídili. Jelikož vynález je společnosti Akiko, tak si to mohli dovolit a pak potřebuji v tého době lépe komunikovat. Na krátkou vzdálenost pořád používají svoje schopnosti,ale na vzdálenější používají tohle. Vyjde a vyběhne za Patrikem.

Sice mají po náladě, ale mohli by se jenom mazlit. „Patriku?“ zvolá znepokojeně, když vidí ho rázovat sem a tam.

„Tosi něco se děje a nevím co. Myslel jsem, že mi pomůže milování, ale nechce mně to pustit. Nevím co dělat.“

Uklidni se, to je jako hodit atomovou bombu doprostřed hřiště. Přijde k němu a obejme. Vyděsí se, když cítí jak se jeho tělo chvěje něčím neznámým. Ne touhou nebo něčím takovým, ale uvnitř něho. Je to jako vlnky moci, která chce jít ven.

„Něco potřebuji a nevím co. Tosi, pomoz. Prosím.“

„To bude v pořádku.“ Objímá a horečnatě přemýšlí co to může být, že je to tak silné.

Patrik je rád, když ho někdo drží a on může odpočinout od toho co už ráno se v něm sváří. Má pocit, že za chvilku vybuchne něčím co neumí pojmenovat. Něco potřebuje a to nutně. Jenže co?

„Tosi, musím to jít hledat. Promiň.“ Vymaní se z jeho náruče.

„Počkej pomohu ti. Půjdu s tebou!“ ale když vidí zamítavý pohled, přikývne. „Dobře,“ a pak se mu rozjasní tvář.

„Patriku.“

„Nech mně!“ odsekne a vytratí se.

Tostig chce za ním volat, ale pak to vzdá. Přejde k oknu a zadívá se ven do zamračeného světa. Obloha už dávno není taková jaká by měla být a Patrik právě jde aniž by to tušil, najít svého divokého druha. Tak se přece jen dočkal, pomyslí si. „Jsem zvědav co přitáhne domu,“ řekne nahlas. „Jsem tu sám. Opiji se a vezmu si k tomu nějakou knihu.“ Usadí se a vzpomene si jak byl sám a tohle byl jeho pravidelný denní režim. Jen místo vína tehdy pil džus a podobné věci. Alkohol nemohl. Nalije si jiskřivého rudého vína do křišťalové skleničky zdobené zlatem a otevře encyklopedii zvířat. Trochu se zamračí nad stránkami vyhynutá zvířata a raději začne prohlížet ty, kteří ještě jsou na světě.

Kam to jdu? Pomyslí si Patrik a vrávorávě kráčí po ulici. Vzmáhá se v něm chuť někoho získat, něco dostat. Neví co ho k tomu nutí, ale musí to hledat a jít dál a dál.

„Další implatár!“ zaslechne, ale vůbec mu to nedojde. Rozhliží se kolem sebe. Jeho oči se zastaví na dalmatinovi a odfrkne si. Kočka na parapetu je robot a nic tady není.

Neuvědomuje si, že se dívá po zvířatech. Neuvědomuje si nic jen svoji bolestnou touhu po něčem. „Musím dál hledat. Musím to najít,“ říká v něm každá buňka a on jde za město. Krysa. Zadívá se do černých korálkových očích a odvrátí hlavu. Není jeho.

„Bolí mně hlava!“ chytne se za ní a začne se pohybovat. Neví kam tak spěchá, neví vůbec nic. Jen musí jít. Uleví se mu trochu z té rychlosti.  Mijí velkoměsta do kterých se lidi přestěhovali z venkova a které se rozrůstají nebývalým tempem. Nic nevnímá kromě svoji potřeby někoho přijmout, vlastnit.

Pohybuje se směrek k území, které se nazývalo Rusko, ale teď patří evropskému společenství stejně jako vzniklo Africké, Asijské a další. Potřeba dát všechny dohromady.

Jenže on s Tosim a další upiří žiji mimo společnost. I po letech zůstávají v tom malém městečku, kde se potkali a kde si jich nikdo nevšímá.

Ani on, ani Tosi netouží po davech lidi, kteří by je obklopovali, ale i tak si všímají jak jejich městečko chátra a vylidňuje se. Měsíc je plný lidi a povídá se o letech na jiné planety, jenže on chce zůstat tady. Netouží po Měsící, Marsu nebo bůhvíčem. Chce být s Tosim, ale teď je ta potřeba přehlušena ještě jinou potřebou a on neví jakou.

Zastaví se, aby se podíval do tváře Sovy.

Húú. Húú!

Odvrátí se a kráčí dál. Nikdy neměl pocit, že je tolik zvířat jako teď. Ano ... a na jeho rtech rozkvete spokojený úsměv. Už ví proč je tady v pustině, kde přežívají zvířata jen proto, že lidi se shromažďuji ve městech a nemají zájem o divočinu. Jenže jejich přírozená prostředí jsou poničená a tak jich mnoho není a ochočit si psa nebo kočku... nejde to. Musím je nalézt. Zastaví se u jelena. Pohladí ho a odejde. Patří k němo jinému a v jeho mysli zahlédne slabou ozvěnu postavy - ženy. Ozvěna která je vyrytá v rodu, který je jednomu z nich podřízen.

Zastaví se u řeky a dívá se na dno. Ryba, která není v atlasech. Mutace už probíhají všude. Jak dlouho tu budou moci být? Může ještě získat svůj vlastní Divoký rod?

Sever a vydá se do pustiny. Cítí volání. Tam snad a zahledí se do omračujícíh zbytků sněhu Dřív sníh sahal dál, ale taje i přes snahu všech lidi v Unii. Mine soba a losa. Nějaké zbytky kostry. Zastaví se a pohlédne nahoru. Slunce. Divoce kolem sebe se rozhlédne a vrací se. Minul polorozbořenou chatu už dávno neobydlenou.

Skoro a schová se do ní. Svine se do klubíčka a snaží se ovládnout třas, který ho zachvátil jak v něm síla se divoce dere ven.

„Mohl jsem zahynout.“ Vzpomene si na slova Tostiga jak někteří za honbou za svými touhami přestávají vnímat čas a skončí v paprscích slunce nebo vysílení klesnou na zem a nechají se jimi pohltit. On ne. Bude dávat pozor. Chce se vrátit k Tosimu se svým divokým druhem, pochlubit se a být s Tosim jak to nejdéle půjde. Nechce aby všechno skončilo. Tosi mu slíbil nesmrtelnost a jejich svazek byl potvrzen, tak nechce odejít Za světlem. Chce ještě svírat Tosiho a chce tolik věcí vidět a poznat. Má pocit, že je teprve krátce na světě a vlastně nic nezažil.

Pozoruje na podlaze sluneční paprsek a přitáhne si k sobě staré deky. Zachumlá se, aby měl co nejvíce tmy. Sice patří k Ochráncům, ale i tak na slunce nesmí a tenhle rok slunce svítí den co den. Párkrát si s Tosim vyrazili k pobřeží a koupali se v měsičních paprscích. Moře je přijimalo vlídně a oni se v něm chladili.

Jednou byli i se Sissi, která už získala upiří moc a nemohla světlo vidět. Bylo zajímavé sledovat jak se vyvijí. Nejdřív mohla na světlo a možná to potřebují k svému vývinu a pak najednou zaslechli křik a pláč. Léčili ji popáleninu. Přijala to klidně, i když ji bylo smutno, že škola skončí. Začala se učit po internetu a pro ně to znamenalo, že i ty krátké chvíle oddechu kdy je ve škole, jsou pryč.

Paprsek zas o kus popolezl a on zavře oči. Možná na chvilku usne. Cítí jak je vyčerpaný všemi těmi bouřlivými pocity které ho zmítají.

„Konečně mohu dál,“ pomyslí si. Vstane, shodí ze sebe pokrývky a protáhne se. Vyjde ven a kolem něho proběhne zajíc. Zastaví se a dívají se na sebe.

Hop. A je pryč. Povzdechne si. Nakonec na něho zbyde jen nějaká moucha nebo komár. Už vidí jak ovládá všechna hejna komárů jaká na světě jsou. Vytvoři mraky a ty napadnou lidi a ... no tak copak každé zvíře musí už někoho mít? Mine malého ptáčka. Podívají se na sebe a Patrik se rozzáří a pak mu úsměv  pohasne.

Nesouhlasí, nechce ho. Zesmutní a nechá ptáčka letět. Proč?

Plouží se po sněhu se stromy které tu rostou déle než on je na světě. Zaslechne naříkání. Začne se otáčet po směru zvuku a pak si uvědomí, že nastalo opět ráno. Co teď? Sotva stihne se dostat k nějakému obydlí a pak se zadívá na sníh. Nedá se nic dělat a horečnatě začne hloubit ve sněhu díru. Jenže jak se do něho dostane. Pozoruje jak východ šedne a začne nahrnovat na sebe všechno co vyhrabal.

Ať to stihnu, prosím. Malé iglú. Podvědomě vyjekne bolesti jak se ho dotkne světlo a stáhne ruku dovniř iglú. Východ z úkrytu je na západ a on doufá, že tohle vydrží. Pokud ne, sbohem Tosi. Bude vědět, že se mu něco stalo. Cítí jak mu teče po zádech velká kapka potu. Mám strach, přizná si a smysly zkoumá slunce. K strachu, se mu do mozku zarývá i volání o pomoc. Chce mu pomoci, ale nejde to. Chvilku počkej, prosím tě, neslyšně volá po tom hlase, ale ví, že ho ten dotyčný nemůže vnímat. Zarazí se, když zahlédne paprsek. Ihned mu dojde, že slunce už se přestěhovalo na západ a do hodiny nakoukne do jeho provizorního iglú. Nemůže dovolit, aby slunce proniklo do jeho skrýše. Co mám dělat? Všechno se v něm sevře děsem a skoro ho to ohromí.

S hrůzou pozoruje světlo. Zády se tiskne k iglú a pak se otočí tváří od západu směrem na východ. Nemá látku, která odráží sluneční paprsky, ale stejně by to nepomohlo.

To naříkání je stále blíž a blíž. Musí tomu volání pomoci. Začne hrabat hlouběji a hlouběji a sníh nahrnovat ke vchodu. Chloubí větší jámu.

Podařilo se to, když zazdí poslední kousek vchodu a nastane tma.

Přijdu, slibuji. Snaží se dýchat mělce kvůli vzduchu, sedí na bobku, až ho svaly bolí a zkoumá slunce. S prvním červánkem který zapadne za obzor, rozvalí sněhové iglú a setřepe ze sebe zbytky sněhu, který na něm uvízl. Podařilo se to. Natočí se směrem z kterého zaslechl volání a vydá se tam.

Lovec. I teď když se nemusí lovit zvířata, kdy je dostatek, jsou lidé, kteří musí lovit a ustupující sníh dovoluje lovcům jít hluboko do antarktických poli. Chápe je, ale nenávidí je za to. Oni taky loví lidi, jenže pro potravu a oni ze sportu nebo pro kožešinu. Lov v nich zůstane zřejmě zakořeněný až dokud tady budou nějací lidé.

„Nechte toho!“ zavrčí znechuceně a pohlédne na drobné těličko bezvládně ležící na sněhu.

„Už je stejně mrtvá!“

„Žije a říkám nechte toho.“

„Třista eur, mladíku a je vaše.“

„Nedám vám nic!“ chytne ho pod krkem a odhodí jako zbytečnost. Klekne si k pasti a vymotá ji z ní.

„Tak vidíš a ukáž se. Jsi unavená. Vezmu tě odtud. Od toho zlého člověka.“

„Stůj!“ Cvak. Patrik se k němu otočí. Ten lovec klečí s puškou namířenou na něho a to zvířátko. Šklebí se a natahuje kohoutek.

„Nemám rád pitomce,“ zavrčí Patrik, pohne  se a pušku odhodí pryč. Chytne ho pod krkem a skoro ho zabije. Odhodí ho a zmizí jako by nikdy tu nebyl. Na sněhu zůstane jen rozbitá past a lovec držíc se za krk. Nevěřícně pozoruje stopy. „Zas ty gravitační hračky,“ zamumlá a jde hledat svoji laserovou pušku. 

„Tak vidiš lištičko. Takhle se nechat chytit. Hned tě vyléčim,“ mumlá spokojeně Patrik a dotkne se rány. Musí být nesmírně unavená tím voláním. Vyléčí ji a odloží ji na zem. Taková malička pomačkaná lištička. „Tak utíkej. Já musím jít hledat, víš.“ Otočí se a zmizí. Liška zůstane sedět a zametá sníh svým ocasem. Olízne si zahojenou pracku a vstane. Jemně zaštěká a vyrazí vpřed.

Už zase další noc. Proč nemohu pořád nikoho najít. Potkal ledního medvěda, dokonce i zašel k moři. Nic a ve vzduchu taky nic. Nejspíš bude muset jít jinam. Proč tedy mám nutkání být tady na severu? Nežije tu moc zvířat. Zastaví se a smutně pohlédne na měsíc. Už potřetí nastal čas, aby se schoval.

Zajde do chaty, kde přespal první noc. Vzpomíná co mu říkal o svém prvním setkání Tosi.

Byl jsem zrovna ve Francouzských lesích okolo Touluse. Víš, bylo to tehdy maličké město. Ne jako teď. Byl jsem trochu vyčerpaný, když jsem musel zabít jednoho silného upíra. Díval jsem se na měsíc, když mě napadl vlk. Byl rozzuřen a já nechtěl mu ubližít.

Začali jsme bojovat. Dorážel na mně jako by mi něco chtěl, ale víš, když to vezmu nazpátek, nechtěl mi ubližít, ale já myslel, že ano. Že mně chce kousnout. S vlky jsme měli špatné zkušenosti. Napadali krávy, ovce a domácí zvířata a nezřídka i v hlubokých lesích nebo v zimě lidi. Bál jsem se jich. Jejich zubů a žlutých divokých očí.

Nakonec jsem ho vyčerpaného vzal do náruče a vyhledal dřevorubeckou chatu. Chtěl jsem ho prohlédnout a vyléčit. Ani nevím proč jsem ho tam nenechal.

Neměl žádné zranění. Olizl mi tvář a já se podíval do jeho oči. Tehdy jsme oba stvrdili úmluvu mezi námi a on zůstal u mně. Měl jsem ho moc rád. Pak přišli další. Nemohl jsem mu darovat nesmrtelnost a on ani o to nestál. Jsou moudřejší než lidé.

„Vlastně on si tě vybral.“ Smích.

„Ano i tak by se dalo říct. Někdy to bývá i obráceně.“

Závidím mu vlka. Zívne. Je unavený, když zaslechne jemné škrabání na dveře a zvuky jako by štěkot spíš ňafání. Je slunce si uvědomí a pak dírou zahlédne jak něco dovnitř proklouzne. Nadzvedne se a zadívá se na svého návštěvníka.

„Auuu!“ zavyje jak mu v obličeji přistanou drápky. Chytí se za ni a léčí si škrábance.

„Co si myslíš, že děláš?“ Zoufale pohlédne na drobné těličko porostlé hnědými chlupy s trochou bílé.

Zvíře zvedne hlavu a pohlédne do jeho oči. Patrik strne a jen noří svůj zrak do jjích. Má pocit, že se zastavil čas a on natáhne ruku. Pohladí ji po srsti. Ta přijde k němu a shoulí se u něho do klubíčka.

„Sola, ano.“

Otevření tlamičky dokořán a ukázaní ostrých zoubků.

„Takže souhlasíš. Já mám svého druha. Lištičku. Malou roztomilou lišku. Musím se doma podívat co jsi zač. Půjdeš se mnou?“ Ví, že ano. Ulehne k ni a pozoruje její drobné unavené tělíčko. Musela hodně dlouho jít, aby se dostala sem a on ji tam nechal. Je prostě osel. Tupý ignorant, který odmítal tak samozřejmou věc.

Mám lišku, mám druha, v něm všechno jásá a zpívá radosti. „Představím tě, Solo, Tosimu. Je mým partnerem a je starší než já. Má vlka. Říká mu jen vlk, ale jemu to nevadí. Vlci asi nemají rádi jména, ale ty ano. Sola, to je pěkné jméno. V noci půjdeme domu. K nám. Bude se ti tam moc líbit.“

Liška nic neříká a jen tiše oddechuje a dohání spánek, který zameškala. Patrik na ni zamilovaně hledí. Pro něho je to nejkrásnější zvíře na zemi a je rád, že ji má. Pohladí ji a nevšímá si jemného zavrčení. Zavře oči a spokojeně usne. Cítí jak se v něm moc uklidňuje a vrací se mu vnitřní rovnováhá. Jen hluboko v něm vzniklo pouto mezi rodem lišek a jím. Je šťastný.

V noci vezme lišku do náruče, ale ta se mu vykroutí a začnou se pohybovat. Zvykla si pomyslí si spokojeně. Ještě ten den stojí před dveřmi jejích bytu.

„Otevři.“

„Patriku a máš ...“

„JI. Sola a je to liška. Potkal jsem ji... auu!“ oba se zasměji, když ho kousne do ruky. Postaví ji na zem a spokojeně hledí jak jde dovnitř. Opatrně se rozhliží, čenichá a pak se vytratí ven. Za chvilku slyší vrčení.

„Neboj bude v pořádku. Jen se seznamuje s vlkem. Co je to vlastně za druh?“

„Nevím, chtěl jsem se právě podívat.“ Vrazí do knihovny, ale nemůže tam knihu najít.

„Mám ji tady!“ volá Tostig z obývacího pokoje. Patrik se otočí a vejde. Zahlédne skleničku, láhev a encyklopedii v které zrovna listuje. Vytrhne mu ji. Liška. Liška obecná pouštní... „Polární!“ usměje se a zabouchne knihu. Odloží ji na stolek.

„Tosi, je tady Sissi?“

„Co by tady dělala?“

„Nevím, jen vím, když tady tak sedím s tebou po boku a mám konečně divokého druha, mám chuť na něco jiného.“

„Co by to mělo být, můj pane? Něco sladkého, něco pikantního, něco ostrého nebo něco jemného?“

„Můžeš mi připravit všechno. Nejdřív jemného a sladkého a pak pikantního a nakonec ostrého s kapkou něčeho lahodného.“

„Jak si přejete. Jak poroučíte. Hned půjdu do kuchyně.“ Naoko se zvedne.

„Tostigu, vy mě vůbec neposloucháte.“

„Pane?“ údiv. „Neodvážil bych se nikdy vás neuposlechnout. Prosím, odpusťte svému nehodnému sluhovi. Poroučejte!“ Klesne na kolena a skloní svou hlavu.

„Hmm když tak vezmu, můžeš mně zanést do vany. Potřebuji koupel.“

„Jistě. Pane. Váš nehodný sluha  hned ji připraví a zatím mohu vám podat něco lahodného co vám uleví.“

„Jistě, Tostigu.“ Pokyne mu rukou a nechá se svléknout. Tohle je život přesně jaký mám rád, pomyslí si a vykřikne slasti, kterou mu poskytl Tosi. Přesně jak mluvil, lahodný s trochou pikantnosti.

V Tosiho náručí uspokojený se nechá nést do koupelny.

„Když si vzpomenu, jaký jsem byl...“

„Jsi stejný. V mých očích se nikdy nezměníš, Patriku.“ Polibek na rty. Začervená se pod žhavým černým pohledem. Ani přes ty roky se některé věcí nezměnily.