Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

2.

Úterý - protivný den, rozpomene se při vyzvánějícím budíku Daniel. Civí na šeď stropu a zívá. Zachumlá se do peřiny. Má ještě pět minut k dobru a taky k tomu, aby se uspokojil. Zaváhá. Nějak se mu nechce. Protentokrát to nechá plavat. Pozoruje zřetelnou bouli pod pokrývku.

„Potřebuji si někoho najít,“ zasténá, načež odkopne pokrývku a snaží se ignorovat vzrušení. V kuchyni postaví vodu na sporák a mrkne na hodinky. Stihne to. Zívne. Poškrábá se v rozkroku a jde do koupelny. Sprcha ho probudí. Stoupne si do vany pod sprchu. Libuje si, jak to perfektně s vanovou zástěnou vyřešil. Má sprchu i vanu. Důkladně se umyje. Zdá se, že už ho všechny myšlenky na sex opustily. Je rád i není. Utře se velkým huňatým ručníkem, který pasuje k barvám koupelny. S turbanem na hlavě, přejde do kuchyně. Namaže chleba máslem a medem. Ukousne, načež usoudí, že je v bytě strašně prázdno. Nemá ani toho kocoura, který by zamňoukal. Možná by si mohl pořídit nějaké zvířátko. Ale jaké?

Psa ne, protože jeho pracovní doba je šílená. Jedině papoušek, ale ten by zas všechno oďobal, kocour pro změnu poškrábal. Rybičky, ty k sobě v zimě nepřitulí. Jedině hada, ale ten zas potřebuje menší zvířátka k jídlu. Zůstane sám. Dojí chleba, umyje hrnek, odloží na odkapávač. Jeden hrnek, jeden talíř. Proč tady má vlastně celou výbavu pro dvanáct lidí?

Zakleje. Takové myšlenky ho nenapadaly, dokud do kavárny nezačal chodit Tajemný cizinec. Dovedl by si ho tu představit. Uvařil by mu… Zastaví se. Polévku ze sáčku? Předsmažené bramboráky? Zasměje se. Nejspíš by ho chytl infarkt. Ale to se nestane, tak se nemusí vzrušovat, že by pro něj vařil.

Fénem si vysuší vlasy, do konečku vmasíruje gel a učeše. Trochu je přelakuje a na rty si dá lesk. Hmm nevypadá špatně. Možná řasenku? Zauvažuje, kterou přece jen nakonec vytáhne. Šikovně si načerní řasy. Perfektní. Odloží do růžového pouzdra, které mu dala jeho sestřenice Bětka k Vánocům. Je velkou parádnicí. Kdysi zkoušela na něm svou kosmetiku a on si na to zvykl. Neví, proč by toho nevyužil, aby vypadal lépe. Deodorant pod paží. Zaváhá nad parfémem, ale nerad ho používá. Zděsí se při pohledu na hodinky. Za pět minut mu jede autobus. V ložnici natáhne na sebe džíny, tričko s dlouhým rukávem a bundu. Boty, popadne tašku a už běží dolu. Naštěstí má zastávku přímo u baráku. Mává na řidiče. Počká?

„Díky!“ zamumlá. Posadí se hned za řidičem. Má to místo rád, protože je daleko od lidí. Vystoupí na hlavní třídě, z které jde na náměstí. Šero se pomalu mění v den. Přicházejí dřív, protože musí hodně věcí udělat. Zívne. Vzpomene si na dopis. Kde je? Potom si vzpomene, že ho viděl v rukou šéfa. Určitě bude vědět, kam ho dal. Včera byl natolik unavený, že na něj zapomněl. Mamka mu říkává, že jednou zapomene i na smrt.

Přijedou se na něj podívat a určitě přiveze spoustu jídla. Nějakou dobu se bude mít fajn. Těší se, že je vezme do té nové indické restaurace. Ví, že je dobrá. Mamka bude nadšena, otec méně, ale přetrpí to. Příště ho vezme někam do steakové…

„Ahoj!“

„Sáro, ahoj.“

„Jsi nějakej zamyšlenej. Bože, chrápala bych ještě. Je to nekřesťanské, takhle brzy vstávat.“

Občas Sára mluví rozumně. Jako teď. Oba vyběhnou nahoru do šaten. Rychle se převléknou, on jde dolu, Sára nahoru.

„Já ji zabiju!“ Ozve se skřek, za který by se nemusel stydět africký domorodec. Daniel vyletí nahoru. Tuší, co tam najde.

„Ta kráva pitomá!“ pokračuje. „Blbá idiotská kráva!“

„Klid, pomohu ti.“ Oba hledí na nepořádek. Skleničky neposbírané, popelníky plné…

„Dnes to řeknu šéfovi. Takhle to dál nejde,“ mumlá srozumitelně.

„Dosvědčím ti to.“ Nemá příliš Magdu rád, ale není to kvůli tomu. Takhle to odfláknout. Určitě se bavila s hosty, místo, aby trochu uklízela. Pan Macháček už dávno spal…

Vrhnou se na úklid. Včera to tu muselo být opravdu bujaré, když za jednou z klubovek najdou prázdnou láhve šampaňského a jedno dokonce napůl otevřené.

„Stop!“ Rozlije je do dvou čistých skleniček.

„Na zdraví!“ napřáhne skleničku.

„Na tebe. Doprdele, já ji ukážu!“ Vypije to na ex. „Mám snad tenhle bordel pořád uklízet, zatímco se určitě s někým tahala? Hele, co jsem našla!“ před nosem mu zatančí použitý kondom.

„Fuj! Dej to pryč!“

„Doličný předmět,“ řekne vychytrale.

„Fakt tu byl?“

„Jo. Myslíš, že kecám?“

Nebylo by to poprvé, ale ať si dělá, co chce. Vysavačem jde luxovat tmavé koberce. Sára zatím roztáhne těžké vínové závěsy a otevře dokořán okna. Najednou se tu lépe dýchá. Z cukrárny je konečně cítit vůně zákusků, které Marcelka peče.

„Hotovo. Necháme to tu větrat.“

„Jasňačke, parde!“

Daniel vytřeští oči. Odkud to má? „Tys viděla western?“

„Co je to? Ne jasně, že ne, proč se ptáš?“

„NO parde?“

„Aha. Mě to přišlo legrační. Byla jsem na plese. Všichni měli takové klobouky a tak. Bylo tam fajn. Někteří to používali. Zní to legračně, že parde.“

„To tedy ano. Kolik je?“

„Za půlhodiny otevíráme.“

„Sorry, mám práci dole.“

„Pomohu ti.“ Ven dají pár stolků s židličkami, slunečníky už dávno schovali. Dole už je uklízeno, ale nahoře musí uklízet oni. Povzdechnou si, podívají na hodinky a sednou si k pultu. Daniel připraví kávu. Mlčky ji popíjejí. Daniel natáhne ruku k rádi a kavárnou se ozve jazz.

„To není moje kafe. Zní to jako vytí.“

„Mně se to líbí a hodí se to sem.“

„Já vím! Hele, nemám si vzít punčocháče?“ natáhne štíhlou nohu přes sebe.

„Ty je nemáš?“

Sára se rozesměje. „Solárko, vtipálku. Nemám. Vezmu je, začíná být zima. Nesnáším kabátek, který musím mít. Hele, možná bych mohla říct šéfovi, abych přišla…“

„Zapomeň na to.“

„Já vím. Ty dědky bych vyhodila… Dobrý den, pane Brdíčko. Mazej je tu tajemňák!“ zachichňá se.

Pan Brdíčko zrudne. „Sáro, kafíčko a noviny prosím. Mladou…“

„Samozřejmě, šéfe! Když tak si zamkněte, kdyby na vás táhlo!“ houkne za ním nahoru.

Daniel zavrtí hlavou, ale už zpozoruje pana úžasného. Mohl by hned připravit kávu, jakou chce, ale nechce se připravit o jeho pozornost. Chce mu být na blízku.

Alexandr se nedočkavě usadí. Přijde. Zná jeho služby lépe než svoje schůzky. Ví, kdy má odpolední, kdy ranní. Ví, že přijde se optat a on řekne pokaždé to stejné. Neměnný rituál, který včera porušil.

„Dobré ráno. Co si přejete?“

Alexandr k němu vzhlédne a opět ho zaujmou oříškové oči i svěží lesklé rty. Je kouzelný. Mimoděk zaregistruje dlouhý rukáv u košile. V létě mají zřejmě povoleny krátký, ale těch parných dnů zase není tolik.

„Kávu s mlékem. Děkuji.“ Na okamžik dostane chuť porušit neměnný rituál. Vidět údiv v jeho oči, slyšet o krapet déle jeho hlas. Proč se bojíš? Můžeš všechno.

„Ano. Jednu kávu.“ Alexandr zamrká. Daniel řekl něco navíc. Otočí se k němu, ale už zmizel v kavárně. Zatouží vejít dovnitř. Je mu trochu chladno, ale neodvažuje se.

„Jedna káva. Máme výborný tvarohový koláč,“ pronese nejistě.

„Ne, děkuji. Už jsem snídal. To jen, že tohle je nejlepší káva ve městě.“

„Děkujeme.“ Nastane ticho a Daniel se odšourá. Stoupne si na obvyklé místo, odkud zírá na dokonalost. Jak se sklání k šálku, bere ho mezi prsty, nese k ústům, šálek se dotýká rtů a lehce usrkne. Nápoj sklouzne dolu a on očarovaně sleduje jeho krk.

Cink.

Moment, který je narušen a on předem toho vetřelce nenávidí. Žena. Nejraději by ji prohodil oknem. Usadí se v černých vlněných šatech se zlatými ozdobami. Silně nalíčená. Pozoruje ho.

„Omlouvám se, přejete si?“

Žena ho zkoumavě přejede. „Nic jste neviděl, nic neřeknete, je to jasné?“ Zvedne se a odejde s oblakem těžké vůně. Daniel mimoděk se ožene, když mu slova dojdou do mozku. Nic jste neviděl, nic neřeknete…

To není možné, tohle se neděje. Zamrká. Snaží se vybavit tu žernu, ale vidí jen černé šaty s rudě nalíčenými očima. Nestihl si ji důkladně prohlédnout. Ne, on řekne, co viděl a popíše ho.

Cink.

Tvář se mu rozjasní. Bětka. Obejme ji a políbí. Výhrůžka je odvátá.

„Máš to?“

„Samozřejmě.“ Zajde do kuchyně, kde z lednice vytáhne připravené zákusky.

„Všechno nejlepší!“ vlepí ji další polibek na tvář. Nevšimne si, že se v ten moment Alexandr otočil. „To je pro tebe!“ podá jí menší krabičku. Bětka ji rychle rozváže a vyjekne údivem. Skočí mu s malou krabičkou kolem krku.

„Jsi blázen! Tolik utrácet.“

„Nech toho. Rodiče přijedou. Chceš se stavit?“

„Samozřejmě. Kdy přijedou?“

„V pátek, stav se v sobotu odpoledne a zvu tě na večeři. Rodičům to nebude vadit.“

„Přijímám!“ Krabičku s náušnicemi vloží do kabelky, popadne krabici se zákusky a vypluje ven. Daniel ji pozoruje, když si všimne pana tajemného. Dokončil pití. Přiběhne k němu.

Alexandr pozoruje pěknou ženskou postavu s dlouhými nakadeřenými vlasy.

„Omlouvám se, sestřenice má narozeniny…,“ vysvětluje o překot. Nechápe, proč mu říká, kdo to je. „Je trochu spontánní.“

Alexandrovi se uleví, i když chápe, proč mu to povídá.

„Ano, děkuji za vysvětlení. Budu platit.“

„Ach ano, omlouvám se,“ zčervená rozpaky a skoro se rozeběhne do kavárny. Je osel, pitomec, hňup ze zapadlé vesnice. U pultu se opře, vyjede papírek, který vloží do krabičky. Donese mu to a vzdálí se. Neměnný rituál byl narušen. Alexandr zaváhá s dýškem. Místo toho mu odpočítá přesnou cenu. Vstane, rozhlédne se po klidném prostředí. U něj v práci to tak není a obvyklým směrem odejde.

Daniel za ním smutně hledí, ale za chvilku přijde pan Macháček s dalšími lidmi. Jsou veselí a obsadí největší stůl. Daniel je obsluhuje. Zapomněl na výhružku, ale ne na pana tajemného. Ví, že zanedlouho ho uvidí opět. Hodí k němu na kávu, ale jí někde jinde. Kde asi? Co dělá? Chtěl by to vědět stejně, jako líbat jeho rty. Chtěl by toho tolik.  Jednou si někoho najde, ale teď je pohlcen jim.

Po obědě mají chvilku klid, a zatímco on vkládá nádobí do myčky, pozoruje Sáru, která stojí v koutě a dívá se na šéfa. Je to tu, když se hýbne kupředu. Rozhlédne se. Je prázdno, jenom v koutě sedí obvyklí hosté.

„Pane šéf.“

„Copak je Sáro?“

„Jde o Magdu, tu krávu pitomou.“

Daniel zaúpí. Tohle asi neměla říkat.

„Ano?“ Pan Macháček se pohodlněji usadí. Daniel mu přinese kávu.

„Ta pitomá nána zase neuklidila! Já nebudu po ní uklízet ten svinčík!“

„Aha. Dobře si vzpomínám, že posledně uklízela ona.“

Sára sevře rty. „Jo, ale to bylo, protože mě někdo čekal. Ji nikdo nečeká a ještě tohle!“ Na stůl přistane kondom. Šéf na to zírá.

„Co je to?“

„Tohle jsem našla na podlaze za pohovkou,“ odfrkne si. „Já jenom chci, aby si to uklízela. Není to poprvé, kráva pitomá,“ zamumlá.

„Není to kráva pitomá a optám se jí.“

„Fajn! Jinak odcházím!“ vstane a odejde.

„Danieli?“

Už zase. Nesnáší to. „Uklízeno tam nebylo, spíš bordel. O tomhle nevím.“ Oba se dívají na použitý kondom, který stále leží na stole. Pan Macháček ho vezme mezi dva prsty a podává mu ho. Daniel vezme ubrousek, nastaví ho. Dívají se na doličný předmět s kamennými tvářemi.

„Vyhoď to!“ poručí mu šéf. „Co pan tajemný?“ Daniel se posadí. Zrudne. Zavrtí hlavou.

„Kdyby chtěl, zeptal by se.“

„To je pravda. Pozdravuj rodiče.“

„Samozřejmě.“

„Máš ho tu tak leť.“ Není nad platonickou lásku, pomyslí si. I když ta člověka nezahřeje. Přál by mu trochu štěstí.

Alexandr se usadí. Je po obědě, ale bez kávy nemůže být. Stačila by mu ráno, ale ten důvod návštěvy svého snu by se ztratil a peníze… K čemu jsou, než aby se utrácely?

„Přejete si?“ Má pocit, že se rozletí na kousky. Vídat ho tu a nemoci s tím nic udělat.

„Kávu s mlékem. Děkuji.“

„Hned ji přinesu.“

Pan Macháček vrtí hlavou. Ti dva jsou zvláštní. Když jsou vedle sebe, zdá se, že jsou v jakési bublině a sotva se oddělí, je to pryč. Ale tohle je jejich věc. On má dost starostí, než aby dělal amora. Otevře dopis a zkamení. Už zase! Zmačká vzkaz s vystřiženými černými písmeny. Kašle na ně. Jen týden a bude po všem. Doufá v to. Jakmile ho zavřou, bude konec. Nedá se zastrašit, protože kavárna je jen jeho, nikoho jiného.

Daniel vyjde s kávou ven. Elegantně ji naservíruje. S úsměvem se k němu nakloní. „Nechcete jít dovnitř? Už je zima.“

„Ne děkuji. Zatím je docela hezky.“

„Dobře.“ Odejde. Nepostaví se na své místo, protože tam už sedí šéf. Je z toho rozmrzelý.

Alexandr zjišťuje, že mu chybí jeho pohled. Ví, že ho takhle pozoruje jen ráno nebo večer, když jde z práce. Upije kávy, která je stejně dobrá jako vždy. Nejdřív sem šel na kávu, ale když ho uviděl, začal chodit i kvůli němu. Rád by zůstal déle, pozoroval ho, jak se proplétá mezi stolky, žárlil na úsměvy, které rozdává cizím. Určitě si ho prohlížejí, šeptají o něm, možná si někdy nějakou odvede k sobě. Děsné! Proto tu nerad zůstává. Za chvilku dopije kávu a bude muset odejít. Jenže povinností volají. I tak by tady neměl být, ale nemůže si tu jedinou radost nechat ujít. Vykašlal by se na čtení zpráv na šanony, na přípravy v práci. Proč o ní vlastně myslí, když by měl myslet jen o vysokém krásném blonďákovi. Má vlasy přírodní? Napadne ho z ničeho nic. Nedávno viděl barvy pro muže v drogerii. Udiveně je chvilku pozoroval.

„Přejete si ještě něco?“

Pan Macháček se uchechtne. To jsou tedy námluvy. Žalostné. Pozoruje je a zapomíná, že má zapnutý notebook, který si nedávno pořídil a učí se na něm. Tohle je výborná zábava, i když někdy hodně smutná.

„Ne, děkuji. Účet. Byla výborná.“ Nadechuje se k pozvání, ale mlčí. Co kdyby ho jednoduše odmítl? Musel by sem přestat chodit, což on nechce. Nemůže ztratit jedinou radost života, kterou objevil. Počká, až donese účet, zaplatí, nechá dýško jako vždy, zvedne se a odejde k autu, které má zaparkované nedaleko náměstí. Nechce se mu odtud odcházet, ale musí. Mrzutě jde a nevšímá si ničeho.

Daniel se za ním dívá, když mu hodinky pípnou. Na tváři se objeví úsměv. Za chvilku bude končit, ale ještě obslouží dvě dámy. Dívá se na hodinky. Kde je Petr? Je dochvilný jak přízračné švýcarské hodinky.

„Ahoj!“ do kavárny vletí vysoký muž, který bez zastávky letí do šatny. Volá na celou kavárnu. „Zácpa. Nějaká nehoda ve městě. Děs!“ Potom ticho. Zřejmě zapadl do převlékárny. Za chvilku přijde dolu. „Ahoj. Omlouvám se, ale nemohl jsem nic dělat.“

„To je dobrý a co se stalo?“

„Nějaký kolář vlítnul pod kola červené škodovky. Raději jsem se na to nedíval. Nechceš si o víkendu vyměnit službu?“

Daniel lítostivě zavrtí hlavou. Většinou mu to nevadí, ale tentokrát. „Bětka má narozeniny a přijedou rodiče. Neviděl jsem je dva měsíce.“

„Bětka má narozeniny?“ V očích mu zahoří. „Tím myslíš tu svoji krásnou sestřenici s dlouhými vlasy, nohama a štíhlou dokonalou postavu, nádhernou tváří, kterou stvořila snad samotná bohyně Venuše?“

„Jo.“ Podezřívavě se na něj zadívá. Něco má za lubem. „Proč se ptáš?“

„Nic. Hele, co má ráda?“ Daniel se pozorně zadívá na vysokého svalnatého Petra. Má modré kouzelné oči s dlouhými řasami, po kterých šílí každá ženská, vypracovanou postavu a k tomu je milý a inteligentní.

„Kup ji nějakou kytku?“

„Fajn, dřevo. Co ještě?“

„Jak já to mám vědět?“ zasténá. „Má ráda kosmetiku…,“ při výrazu jeho tváře nápad odsune. „Tak něco jiného.“ Zapřemýšlí, co by se jí mohlo líbit. Kniha? To ne? Má jich dost. „Můžeš jí koupit svíčku.“

„Jenom?“ Petrovi se přitáhne obličej.

„Petře máš tu lidi!“ ozve se chladně šéf. Můžou si povídat, cokoliv, ale ne na úkor čekajících lidi.

„Počkáš tu!“ přikáže mu Petr, který s úsměvem Casanovy jde ke skupince mladých dam, které po něm pokukují. „Tak mladé dámy, co dnes bude?“

„Zdá se, že je dobře zná,“ pomyslí si Daniel. Jde nahoru, převlékne se a prohlédne uniformu. Je zatím čistá. Z klubu zaslechne hudbu, ale nic víc. Většinou je tam ticho, kromě pozdních večerů. Irena, co tu byla před Magdou, jednou neudržela klid a museli dokonce zasahovat policajti. Dostala padáka. Byla vzteklá a řvala, že to tak nenechá, ale nebylo nic ji to platné. Teď je tam jenom Magda, ale šéf hledá ještě jednu, aby byli v noci dvě.

Čeká na Petra. Usedne za stolek, kam si přichystal kávu. Nevšimne si drobné černovlásky, která na něj upřeně zírá. Za chvilku se zvedne a odejde jako by nic.

Odejdu. Ještě pět minut a odejdu, myslí si zuřivě Daniel, který pohledem hypnotizuje hodinky. Je pravdou, že nespěchá do prázdného bytu, ale…

„Jsem tu. Tak co?“

„Svíčka. Má je ráda. Tak kup nějakou luxusní,“ zavrčí.

„Nebuď morous? Uletěl ti ptáček?“

Do kavárny napochoduje velká kytka. Zpoza ní vykoukne černovlasá hlava. Chladně se rozhlédne a zamíří si ke stolu, kde sedí Petr s Danielem.

„Dobrý den, To je pro vás a půjdete se mnou do kina?“

Daniel s Petrem stejně jako celá kavárna zkoprní. Najednou je ticho, že by se dalo krájet.

„Líbíte se mi. To je pro vás, takže na ten film půjdeme. Zítra dávají Avatara. Zvu vás.“

Daniel v šoku zírá na krásnou kytici červených růží. Petr se zájmem ho sleduje. Oni vědí, že Daniel je na kluky, ale pochybuje, že někdo další to ví. Zajímá ho, jak z této situace vybruslí.

Kytice se položí na stůl. Oba si prohlédnou majitelku růží. Nic moc usoudí, ale sebevědomí tedy má. Daniel ještě v šoku na ní zírá.

„Takže zítra v šest před kinem. Budu čekat. Jsi moc hezký.“

Holky u stolu se přestaly hihňat a sledují jejich stůl.

„Slečno!“

„Jmenuji se Michala. Ahoj zítra.“ Závan lehké citrusové vůně. Petr se začne smát a kavárna se pomalu vzpamatovává z šoku.

Daniel se dotkne růží. Doprčic, co jako má dělat?

„Ten film je hezký a díky za tip. Dostane tu nejhezčí svíčku. Krásné růže a drahé,“ podotkne snaživě Petr. „Měly by přijít, co nejdřív do vody. Trochu seříznout.“

„Cože?“

„Květiny do vody. Ty jsi úplně mimo. Mě takhle pozvat nějaká holka s kytkou rudých růží, skáču do stropu,“ posmívá se mu lehounce, ale i závidí. 

„Danieli, kdo to byl?“

„Nevím, pane šéf. Nikdy jsem ji tu neviděl.“

„Krásné květiny. Ta dáma rozhodně ví, co chce.“

„Půjdeš?“

„Cože?“

„Ptám se tě, zda půjdeš do kina s neznámou dámou. Počkej, je to Michala. Hezké jméno.“

„Petře…,“ ozve se výhrůžně pana Macháček.

„Už jdu!“

„Měl bys jít a vysvětlit ji to.“

„Myslíte?“

„Určitě.“ Daniel s těžkým srdcem vezme květiny. Kdyby byly od tajemného cizince, pak by opravdu skákal do stropu, ale takhle se musí spokojit jen s šedým pohledem. Vyjde ven. Co s nimi bude dělat? Snad má doma vázu, nějak si nemůže vzpomenout. Dorazí domu k páté hodině. Zdá se, že ta nehoda fakt tam byla, protože provoz je omezen.

Zaslechne tichou poznámku o mrtvém.  Přejede mu mráz po zádech. Někdo známý? Ne, snad ne. Za chvilku to pustí z hlavy a přemýšlí o tom, co bude zítra. Najednou si vzpomene na ženu a její výhrůžku. Zapomněl to říct šéfovi.

Doma vloží květiny do vázy, kterou po pečlivém pátrání našel. Udiveně se dívá, jak se pokoj rozjasnil. Usměje se. Bude si kupovat kytky. V Tescu viděl květiny, které nebyly až zas tak drahé. Nakadeří je se spokojeným pohledem. Michala, hezké jméno, i když majitelka nic moc. Černé polodlouhé vlasy a plnější postava. Zbytek si nemůže vybavit.

Konečně mohu odejít domu, pomyslí si Alexandr, otočí židli a pozoruje chvilku park. Zlátne, i když ještě převládá zelená. Přivře oči, sundá brýle a promne si kořen nosu. Dnešní den byl klidnější než ten včerejší, ale musel se připravit na další jednání. Zvedne se, zabalí si tašku a opustí pohodlné čalouněné křeslo. Zamkne svoji kancelář a sejde dolu po schodech. Pozdraví strážné, kteří mu odpovědí a vyjde na slunce. Přitáhne si kabát. Už je chladno, proto rychlým krokem zamíří k nedalekému autu. Natáhne ruku s klíčem a auto zapípá. Usedne za volant a opře si hlavu o volant.

Zaťukání.

Sroluje okénko.

„Všechno v pořádku?“

„Ano. Děkuji, jen hodně práce.“

Strážný přikývne a odchází k vysoké budově.

Ani nemohu v klidu si odpočinout, pomyslí naštvaně Alexandr. Vyjede z parkoviště. Přemýšlí, kam by jel. Do kavárny ne, protože už má po směně, domu se mu nechce, protože barák na něj poslední dobou padá. Nakonec se projíždí, když si vzpomene, že by mohl místo bezcílného ježdění nakoupit.

Rád, že našel nějaký cíl, rozjede se k obchodnímu domu. Zaparkuje, vezme košík, s kterým zamíří k frontám. Zelenina, sýry, salámy. Nakonec si nechá oddělení zmražených polotovarů. Vybírá hotové jídla. Večer musí jíst. S košíkem si to zamíří k pokladně, kde se postaví za otylou paní. Sleduje její zátylek a přemýšlí, co jí Daniel. Určitě kuchtí nějaké vynikající dobroty. Možná nějaké kuře po Burgundsku nebo na hořčici. K tomu zeleninový salát.

Zaplatí kartou a s košíkem plným nákupních tašek jede k autu. Tašky naloží do kufru, rád, že má nákup za sebou. Klidně se usmívá, když mu zrak padne na nápis Fitcentrum. Mohl by konečně to zrealizovat a někam chodit. Dnes si prohlédne, co vlastně tohle město nabízí za sportovní vyžití, ale fitcentrum, to zní dobře. Mohl by tam jezdit po práci.

Doma obsah tašek nastrká do mrazáku a ledničky. Nechá venku bramborové knedlíky plněným masem a cibuli. Ve velké ložnici se převlékne do domácího oděvu a jde do kuchyně. Vezme prkno a nůž. Odloží to, aby prostudoval návod, co má udělat s knedlíky. Horká voda do hrnku, trochu soli. Postaví na plyn. Zakleje pod dojmem krájení cibule. Jenže knedlíky bez cibulky, to není ono. Odhodlaně ji oloupe a rozpůlí. Popotáhne, vezme utěrku, aby si utřel slzící oči.

„Doprdele!“ zakleje, když mu ujede cibule. Dokrájí ji, do hrnku vloží knedlíky, na rozehřátou pánev hodí cibulku, která zaprská na rozehřátém sádle. Šťastně se usměje. Vsadí se, že to Daniel zvládá levou zadní. Pravidelně ji míchá na pánvi, vezme špejli, vyzkouší knedlíky. Asi jsou, proto je vytáhne. Síto dá do dřezu, vezme hrnek a obsah vylije do síta. Perfektní. Otočí se, odhodí hrnek na sporák, popadne pánev a neví, co s ní udělat. Pohlédne na obsah v pánvi. Není to špatné. Trochu moc dorůžova, ale co. Vypne oheň, pánev odloží na sporák. Zaváhá, zda má použít misku či talíř. Nakonec vytáhne talíř, na který naaranžuje knedlíky. Cibulku rozmístí po knedlíkách. Vytáhne příbor, ubrousek, načež vše zanese k jídelnímu stolu. Než se posadí, pustí si hudbu. Jak asi jí Daniel? V kuchyni nebo u televize nebo počítače? Dokončí jídlo, umyje nádobí, aby vzápětí přešel k počítači. Otevře ho.

Tak co tady máme? Prohlíží si stránky, které jsou zaměřeny na sportovní aktivitu. Nakonec zůstane u dvou stránek s fitcentrem. Jedno je ve středu města, druhé je mimo město. Klikne na ně. Vida není daleko jeho domu. Jak to, že to neví? Zkoumá něco bližšího. Nové moderní posilovací zařízení, osobní trénink, ušklíbne se. Něco by potřebovalo trénink jako sůl a nejsou to svaly ani mozek. Zítra tam zajede. Podívá se, kolik je hodin. Vyděsí se, když zjistí desátou. Zavře počítač, protáhne se. Sprcha a do postýlky, a když je v postýlce může snít. Rychle se zvedne s nedočkavostí, už aby byl v posteli.

Jedna z mala radosti, co má. Co by asi řekli rodiče na to, že jejich syn je gay? Moc rádi by asi nebyli. Tajil to před ním, až do výšky. Těsně před ukončením studií se zabili. Pitomá autonehoda. Teď je rád, že už měl po zkouškách, protože byl úplně mimo. Dokonce dodatečně převzal diplom.

Ale možná by to vzali. Navlékne na sebe měkoučké pyžamo. V létě nenosí zásadně nic a nedávno dostal od kolegyně v práci k narozeninám noční košili. Kolegové se mu smáli, až Irina byla rudá vzteky. Ještě si ji nezkusil. Do postele doslova skočí, až na protest zaskřípe. Zasměje se, přitáhne přikrývku za hlavu. Ve tmě zírá na neviditelný svět, který se pomalu před ním otevírá.

Přichází ke kavárně. Náměstí je vylidněné. Je strašný pařák, proto jsou všichni u vody nebo sedí doma. Před kavárnou postává vysoká štíhlá postava, která čeká, až někdo přijde. Vlasy se mu nehnou. Podle obličeje se nudí, ale když ho zahlédne, rozzáří se. Má košili s krátkým rukávem, proto jsou vidět štíhlé, ale svalnaté ruce. Na zápěstí ej tenký stříbrný náramek. Představuje si, jak je v jeho objetí. Trochu se bojí, že tam bude šéf, ale nikdo tam není.

„Kávu s mlékem.“ Usmívá se na něj a on taky. Kavárna je prázdná. Je rád. V předtuše se mu stáhne břicho a vzrušení je doslova cítit.

„Prosím jednu kávu s mlékem!“ Na povrchu kávy je vidět srdíčko, které mu udělal. Zadívá se mu do oříškových očí. Nikam neodchází, stojí u něj a čeká, aby mu poskytl další služby, která ke kávě patří. Pomalu, protože chce sebe i jeho potrápit, vypije kávu. Během pití si rozepne sako a uvolní kravatu. Přesně ví, jak se Daniel cítí.

Nadrženě, ale on to protahuje. I on, chce tu dodatkovou službu, které k objednávce patří.

„Dost!“ Prázdný šálek je odložený a on je vytažen nahoru. „Budete si přát něco víc?“ Cítí vůní jeho dechu, lesklé rty jsou blízko něj. Blaženě spočívá v jeho náručí. Chce víc.

„Samozřejmě.“

Daniel na nic se neptá, ví přesně, co patří k objednávce. Sundá mu sako. Teď patří jen jemu. I kdyby přišli další zákaznici, on se bude věnovat pouze jemu. Hladí ho přes košili. Kravata skončí někde na podlaze. Je jim to jedno. Daniel mu potom ji přesně uváže tak jak byla. Košile je knoflíček po knoflíčku pomalu rozepínána, až odhalí hruď. Dlaně ho hýčkají, hrají si s bradavkami, mazlí se s nimi a on poslušně reaguje na jeho dotyky. Když ruce skončí, nahradí je rty, které se k nim přisají. Laskají je, sají něžně i trochu tvrději.

Spokojený oříškový pohled, ruka putující po břiše k pásku kalhot. Cink, pásek, knoflíček a zip jsou rozepnuty. Vykoukne saténové prádlo. Vždy si je bere, když jde na kávu. Olíznutí, až zůstane mokrá skvrna na jeho přirození. Ruka ho přes látku jemně hněte, ale on začíná být velmi netrpělivý. Odstrčí Daniela a vyndá si ho. Ční mezi nimi, zvoucí k dalším hrátkám.

„Udělej mi to.“

„Ano.“ Usedne, aby měl pohodlí. On je tu zákazník, ale to nic neznamená. Napjatě se dívá na světlou hlavu, která se k němu sklání. Vzrušení z touhy po dotyku v něm vzrůstá. Cítí už dech a potom olíznutí. Jen krátké, ale všechno se v něm sevře, napne touhou po dalším. Chce vyvrcholit do jeho úst. Položí ruku na jeho hlavu a jemně ji tlačí do svého klína. Blaženě mručí. Je to božské, jak to s ním dokonale umí.

 Daniel si ho zasouvá hluboce do úst a přináší mu rozkoš, která patří k nabídce. Je rád, že ji objevil a s ním Daniela, který to bravurně ovládá. Ta slast být v jeho ústech, slast, kterou se nedá vydržet. Ucítí ruku mezi nohama. Představí si štíhlou ruku, která tam je. Vzruší se ještě víc, a když si začne hrát s jeho varlaty, jemně hněte, mazlí se s nimi, nevydrží jeho laskaání a vyvrcholí.

Vykřikne úlevou a napjaté tělo se uklidněno položí do podušek. Slastně zamručí. Nerad odhodí pokrývku s tím, že musí do koupelny. Podívá se do zrcadla, a zatímco voda teče, čeká. Dívá se do svých očí. Ukojených i trochu znechucených, že se na víc nevzmůže, umyje si ruce a opláchne obličej. Doufá, že ta frustrace i chuť, teskný pohled někam zmizí. Podívá se znovu. Z mokrého obličeje dopadají na umyvadlo kapky vody, ale ještě tam ten výraz je. Touhy a uspokojení. Utře se, zavře vodu a jde do postele.

Pokusí se navrátit fantazii, ale ta zmizela s vyvrcholením. Rád by někdy pokračoval, rád by, aby ho obrátil a on uspokojil jeho. Zavře oči, ale únava z prožitého zážitku vykoná své. Usne neklidným spánkem plným erotických fantazií, z kterého se probouzí ráno vzrušený.

3_dil - Tajemný cizinec