Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

7.

Olalala…

Daniel se natáhne k telefonu. Zamžourá na volajícího. Nemá ani chuť mu nadávat. „Halo?“

„Danieli, jsi to ty?“

„Ne, Červená karkulka. Co se děje Petře?“ Zívne, zatímco se poškrábá na hrudi. Bože, proč ho volá v takovou nekřesťanskou hodinu? Podívá se po okně, ale je žaluzie jsou zatažené.

„Kavárna… nemohu... já ... je rozmlácena!“

Daniel si pomyslí, proč koktá. „Rozmlácená? To už se stalo. Hosté byli trochu drsnější. Kvůli tomu mě voláš??“

„Spíš nebo co? Neslyšíš, co ti říkám!?“ zařve z druhé strany Petr. „Je roztřískaná. Výlohy, stolky, vše je v háji. Nadobro. Sedím tu na jediné židli, která je celá a přemýšlím co dál.“

Danielovi pomalu dochází, co se stalo. Sevře sluchátko. Vzpomene si na výhrůžky, které byly jemné jako vánek, ale i tak mu běhal z nich mráz po zádech. Vzkaz je jasný. Může se ti něco stát. Rozmyslí si, co řekneš!

„Zavolal jsi policii?“ optá se.

„Jasně, že jo i pana Macháčka. Prej si toho nemáme všímat. Hele, nesouvisí to nějak se soudem?“

„JO souvisí,“ odpoví zachmuřeně. V telefonu nastane ticho.

„Nic jdu. Zavolám Magdě a počkám, dokud nepřijedou. Půjdeš tam?“ Daniel pochopí, že tomu taky porozuměl.

„Já…“

„Chápu. Měj se a no ahoj,“ rozloučí se s ním. Danielova ruka s mobilem klesne na pokrývku.

„Stalo se něco?“ ozve se ode dveří. Daniel přikývne. Zvedne oči k otci.

„Někdo roztřískal kavárnu. Na padrť. Volal to Petr. Ptal se, jestli půjdu k soudu.“ Použije Petra, protože on by neměl odvahu se optat. Ve vzduchu visí otázka má jít nebo nemá. Otec zkoumavě přejíždí Daniela. Jednu chvíli doufal, že půjde v jeho šlépějích, ale nemá na to. Je jiný než on. Přesto doufá, že se rozhodne správně. Otočí se a odejde.

Daniel osamí. K soudu ještě chybí několik hodin.

Olalala…

Zvedne to, aniž se podívá, kdo volá. „Ano?“

„Bylo by velmi dobré, kdybys nešel dnes k soudu, nebo se může tobě nebo tvému bytu stát to co kavárně,“ ozve se zastřený výhružný šepot. „Nebyl bys rád, kdyby…“

Daniel se vzpamatuje a přeruší hovor. Lehne si a civí na něj. Vždy ho měl u sebe. Volal z něj rodičům, kamarádům, ale nikdy by neřekl, že dokáže se ho bát. Samozřejmě ve filmech podobné věci viděl. I četl o tom, ale něco jiného je, když je objektem výhrůžek. Bojí se. Nechce se mu tam jít. Prostě nepůjde, rozhodne se a zároveň si uvědomí, že to nebyl ženský hlas.

Přetáhne přes sebe pokrývku. Snaží se usnout, zatímco v druhé ložnici jeho otec se dívá na hodinky. Ví dobře, jaké to je těžké rozhodnutí.

„Táto, co se děje?“

Pavel pohlédne na svou životní družku. „Vyhrožují.“

„Už zase?“ Byla několikrát svědkem strachu i rozhodování svého muže, zda jít svědčit nebo ne. Vždy šel, ale předtím dlouho váhal. Nesmírně dlouho se rozhodoval, i když neměl žádnou jinou možnost.

„Vždy je to stejné. Musí se rozhodnout žít s tím sám.“ Ucítí polibek. Obejme ji a zachumlají se zpět do postele.

„Jen jedno mě udivuje.“

„Co?“

„Proč s tím začali tak pozdě. V téhle fázi už by ho měli mít na své straně.“

„Nemáš tu někoho známého?“

„Mám, ale zatím toho necháme. Optám se později. Je ještě dost času, aby se rozhodl.“

Olalala… neznámé číslo. Bojí se vypnout telefon, ale taky ho vzít. Zírá na něj. Co kdyby volal šéf?

Tehdy nebylo na náměstí moc lidi, když vyšel ven s tácem naloženými zákusky, kávou a jedním ovocným pohárem. Ze zvyku se rozhlédl, když to uviděl. Přepadení svého šéfa. Viděl mu jasně do obličeje. Jeho postavu, zuřivost s jakou ho přetáhl holi. Znovu a znovu. Nemohl se hnout, ani dýchat, jen zíral. Chtěl se pohnout, ale zůstal tou brutalitou jako přimražen. Trvalo to snad celou věčnost, co se pohnul. Tác mu spadl na zem a ještě teď občas ve snech slyší řinčení kovového tácu i jemnější zvuky od talířku a šálků. Nikdo jiný se nepohnul. Jako by vše zmrzlo v čase. Začal křičet. Byl rád, že se může hýbat, ale těch pár metrů mu trvalo věčnost.

Útočník se k němu otočil, načež začal utíkat. Sehnul se ke svému šéfovi a potom už jen se ho ptali policisté, co se stalo. Usvědčil ho o dva dny později na kameře. Byly vidět jen hlava a půl těla. Zřejmě o nich věděl, proto ho napadl za velkým autem. Parkovalo tam náhodou? Nechápal, proč ho napadl tak veřejně. Neřekli mu, kdo to je - nic. Jen zda půjde svědčit. Okamžitě přikývl.

Kdyby to bylo v Americe, byl by nejspíš korunní svědek, tady je jen svědek. Počkat nebyl tam jenom on. Určitě přijdou další. Ano nechá to být, ale svědomí na něj dotírá, že je to jeho povinnost. Nemá svědomí rád. Nutilo ho chodit do školy, místo za školu, psát úkoly místo, aby se díval na televizi. Ne, nemá ho rád. Vyrval by ho, protože teď na něj tlačí, aby splnil to co je správné, ale on se bojí.

Má strach, že ho nebo rodiče přepadnout, že rozmlátí jeho krásný byt, že by mohli přepadnout hosty. Co mám dělat? „Tati, poraď?!“ Málem zaprosí, ale ví, že otec to za něj nerozhodne. Proto odešel.

Olalala…

Neznámé číslo. Chce odhodit mobil do rohu. Prosím nech, přestane vyzvánět!

„Danieli?“

„Tati. Jak…,“ dál nic neřekne. Je to zbytečné. Otec se posadí na pohovku.

„Jak? Bál jsem se. Nedivil ses, že někdy i když nejsi nemocný, jsi zůstával doma?“

„No ano… Ježíš, proto maminka…“

„Ano. Někdy na ni to bylo moc, ale vydrželi jsme. Tohle, ale za tebe nerozhodnu.“

„Vím, ale přijdou další svědci. Byli tam jiní lidé. Například ta žena s kočárkem, nebo ta důchodkyně a dvě děvčata a další lidé… Mají jména. Přijdou. Viděli totéž co já.“

Otec se na něj dívá ani souhlasně, ale taky ne nesouhlasně. Neřekne mu, že když to na něj zkoušeli, ty ostatní jsou určitě daleko víc ovlivnitelní, protože jsou mladí nebo někoho mají. Dítě například. Strach je mocná páka a někdy stačí naznačit a ten druhý udělá cokoliv.

„Oni za nimi taky šli,“ hlesne.

Otec mlčí. Daniel ví, že mu říká Ano. 

„Běž ještě spát. Soud je na devátou. Chceš, abych vzal telefon?“

Daniel zavrtí hlavou. „Ne, já… sám nevím. Možná zavolá šéf. Jsem hnusnej zbabělec!“ vyhrkne.

„Nejsi. Jsi normální člověk,“ klidně řekne, otevře dveře, kterými proklouzne do pokoje jako duch. Jeho žena opět usnula. Včera vařila hodně do noci. Nadzvedne přikrývku a lehne si. Možná dělá chybu, že ho tam nechává samotného.

Olalala…

„Dost!“ kašle na to. Vypne ho. Najednou je klidnější, protože může pořádně přemýšlet, aniž někdo zvoní. Podívá se na hodinky. Tři hodiny do soudu. Diví se, že dokázal večer usnout, ale možná to bylo tím, že byl unavený.

Co kdyby se něco stalo rodičům? Nikdy by si neodpustil.

Zvedne se, protože se chce podívat, zda něco nenajde v kuchyni. Když se podívá na hromadu jídla, udělá se mu zle. Rychle ji zavře a místo jídla si udělá horký čaj. Posadí se ke stolu a kouká ven. Je ještě šero. Denní svit pomalu nastupuje, zapuzuje tmu, ale on by raději, kdyby světlo nenastoupilo. Nemusel by nikam jít.

 Kéž by tehdy tu službu měl Petr. Nebo kdyby nevyšel ven. Nemusel by nikam jít.

„Na nás nehleď.“

„Nemůžeš spát? Ale musím. Kdyby se vám něco stalo, neodpustil bych si to.“ Otec se usměje.

„Jsme na to zvyklí. Ber ohled na sebe, ale káva bude lepší.“

„Proč mi nepomůžeš?“

Danielův otec přemýšlí. Otevře lednici, mrkne, co tam je a vytáhne si kus kuřete. Zakousne se. „Jsi dospělý, rozhodnout musíš sám. Nebudu to dělat za tebe. Svědomí tě tlačí?“

„Jo.“

„Je dobře, že lidé nějaké mají,“ pronese hluše. „Tak jak ses rozhodl?“

„Nevím. Není to jednoduché. Přestane to soudem?“

„Někdy ano, někdy ne. Jestliže dají odvolání…“

„Cože dají?“

„Potom ano, ale…“

„Ale?“

„Je možnost, že chtějí to sklidit ze stolu, potom nikdo nebude naslouchat.“

„Nechápu.“

Otec usedne s kávou za stůl. Přejede si ranní strniště. „Jsou určité dohody, kdy prostě každý chce, aby to dopadlo, tak jak dopadne. Pokud by to byl ten stejný případ.“

„Jak se to dozvíme? Nechci žít celou dobu ve strachu. O sebe, o vás, o Snížka nebo byt.“

„Byt?“

„Mám ho rád,“ zamumlá neurčitě. „Vadilo by mně, kdyby tady někdo byl, rozmlátil to tu, přehraboval se v mých věcech.“

„Hmm. Zjistím ti to, ale až po soudu. Stejně - víš, ten soud je strašně rychle. Tyhle věci jdou pomalu.“

„To jako má být od otce útěcha?“

„Ne to jsou fakty. Jedeme se strojit. Pojedeme autem nebo autobusem?“

„Autobusem.“

„Nemyslí na bomby a podobné ptákoviny. To se děje jen ve filmech.“

„Fakt?“

„Ne, ale nejsou tak časté. Pojedeme autobusem. Vezmu sebou mamku.“

„Tak dobře.“ Trochu se mu ulevilo, že nakonec rozhodl. Nějak to dopadne. Pečlivě se ustrojí do saka s kalhotami. Včera si je pod přísným dohledem matky zkoušel, zatímco otec mu vykládal, jak se má u soudu chovat. Chtěla se ujistit, že mu sedne. Pochválila ho a dokonce mu vyžehlila košili. Uváže si kravatu.

„Můžeme jít.“ Mamka v šatech, v kterých přijela, otec taky, ale je to bez účastí veřejnosti. „Připadám si jako pohřebák,“ řekne ve výtahu. V poklidu jdou na zástavku, kde chvilku čekají. Usednou naproti sobě. Za chvilku zaslechnou - kavárna. Zůstanou ticho. Zřejmě už se to rozneslo, že kavárna je v troskách a nebude fungovat. Svírá ruce na kolenou a zírá před sebe. Přeje si, aby už bylo poledne a on to měl za sebou. Nesnáší čekání.

„Klid.“

„Nemám rád čekání, ty ano?“

„Nemá,“ odpoví za otce matka. „Je do všeho hrr. Člověk by řekl, že ho to u policie odnaučí, ale kdepak. Místo, aby přemýšlel, do všeho se vrhnul po hlavě.“

„Není to pravda!“

„Ne? A kdo mě požádal o ruku dvě hodiny potom, co jsme se viděli poprvé?“

Otec zrudne, Daniel se usměje. Už opět jsou v sobě. Ulehčí se mu pod tou všední situaci.

„Protože…“

„Vsadili jste se, že?“

Otec zrudne, ale Daniel se podiví. „Opravdu ses vsadil?“

Otec mlčí, ale matka se usmívá. „Já to vím, protože Bára Kolečková mi to povídala. Kouřila venku pod pánskými záchodky. Dělávala to často. Povídala, že chlapi jsou horší drbny než ženské.“

„To není pravda!“

„Jak chceš, ale mně to nevadilo. Líbil se mi už nějaký ten rok, ale byla jsem pro něj vzduch.“

„To tedy nevím, proč mi to říkáš?“

„Ani nevím. Možná je tou situaci, nemáme vysednout?“

„Ne, ještě jednu zastávku. Mám strach. Šílený.“

„To chce panáka.“

„Žádný alkohol,“ odmítne rázně Daniel. I tak má v životě dost smůly. Nemusí k tomu dodávat to, že půjde k soudu s pár promile. Jak se zná, dal by si do jedné nohy potom do druhé nohy jen, aby se nebál a dopadlo by to katastrofálně. 

„Vysedáme,“ řekne Danielova matka, která hlídala zastávku.

„Bože, já tam nechci,“ zaskučí. Kašle na to, že je to na celý autobus. Jen ať se dívají, i když zastávka se na nadarmo jmenuje U soudu. Vysednou a rozhlédnou se kolem sebe.

„Rozmyslel sis to?“

„A kdyby?“

„Tvoje volba,“ suše odpoví otec, který stojí, protože neví, kudy má jít. Daniel se zamračí. Je mu mizerně a kolem žaludku má stísněný pocit. Zklamu ho, když tam nepůjdu? Mohu onemocnět, soud se odloží… Ne, jen prodloužím své trápení. Telefonáty neustanou. Ať mám to za sebou. Vykročí k žluté velké budově, kde parkují auta a mezi nimi i policejní. Polkne. Jediný styk s policisty měl, když jednou přeběhl na červenou. Od té doby se jim snažil vyhýbat, i když se rádi zastaví u nich v kavárně. Vždy mu tuhne úsměv i krev, když je spatří. Jako by říkali: Hele ty máš něco na svědomí.

Vejdou do budovy a jdou k dvěma policistům, kteří stojí u rentgenu. Vyjme dopis, kterým se prokáže.

„Jdu k soudu,“ oznámí jim s pilinami v puse. Je mu hnusně.

„Kabelky, deštníky i hodinky prosím dejte sem.“ Pokyne jim k pojízdnému pasu, který mizí v černé krabici. Na druhé straně u monitoru sedí další policista. Všichni uposlechnou. Táta se musí vracet kvůli pásku, který si odepne. Projdou a podle instrukcí jdou do druhého patra. Má být předvolán na desátou.

Strachy v něm se všechno svírá. Posadí se na lavici, která je u okna. Čeká, až bude předvolán. Kromě něho tu nikdo není a šéf ho nevolal. Ucítí na rameni otcovu ruku. Je rád, že je tady s ním. Nebýt jeho, třese se pod peřinou.

„Pan Daniel Stavovský.“ Daniel se zvedne s mučivým pohledem na otce. Ten se  povzbudivě usměje.

„Bude dobře,“ prohodí, mamka. Dveře se zavřou. „Tohle je šílené, táto. Jak jsi mohl?“

„Vydržel jsem já, vydrží to i Daniel. Je po mně. Jdeme.“ Popadne ji za ruku a táhne do třetího patra. Zaklepe na jedny dveře.

„Ty jsi…“

„Mlč.“ Nakoukne dovnitř. „Rusalko ahoj!“

Žena kolem čtyřicítky zvedne hlavu. Na očích brýle, prošedivělé vlasy stočené do uzlu. Tvář se jí rozjasní.

„NO paprdo, kde celou dobu vězíš! Pojď dál. Co tu děláš?“

„Ale syn má tu soud.“

Rusalka neboli Kateřina Syrová se zachmuří. „S tím nemohu nic dělat.“

„Neboj, je tu jako svědek.“

„Neříkej… co budete pít a vy musíte být jeho paní. Prosím kávu, čaj?“

„Čaj stačí. Poslouchej, potřebuji něco vědět.“

„Já to tušila. Co přijít a jen si popovídat. Jde o tu kauzu Macháček, že.“

„Jo, nezdá se mi na tom něco. Proč tak rychle? Bez novinářů?“

Ozve se pískot konvice a z vedlejší místnosti se rozlije vůně citronového čaje. Na stůl před nimi přistanou dva hrnky. Objemné tělo Rusalky se usadí do křesla.

„Nevím, kde začít. Původní soudce skončil v nemocnici.“

„Taky nás napadli,“ vmísí se do řeči prudce Pavel. „Vyřídil jsem je,“ dodá s úšklebkem, který nevěstí nic dobrého.

„Fajn. Jestli je tady tvůj syn, pak je jediný svědek, který zřejmě přijde. Ostatní najednou onemcněli. Ale bude stačit jenom on, pokud řekne to, co viděl. Nevíš, zda byl na něj dělaný nátlak?“

„Byl, ale proč?“

„Praní špinavých peněz. Macháček dlouho odolával. Jenže potom udělali chybu a napadli ho. K tomu ho napadl hlavní šéf. Muselo to být pro ně velmi důležité.“

„Ale přece jedna kavárna… Být to kasino, restaurace – pochopil bych to.“

„Nezapomeň na jeho klub.“ Nastane ticho. Pavlovi to pomalu dochází. Nejen prát špinavé peníze, ale mít přístup k významným lidem města. Od Daniela ví, že tam chodí lidi z magistrátu, městského úřadu a další. Soud, policii a dole paničky. Neocenitelné informace, za které by leckdo vraždil.

„Udivuje mě, že tvůj syn nic nehlásil.“

„Mě to taky trápí. Vím, že mu vyhrožovala nějaká žena, dnes ráno telefonáty a včera to přepadení, ale jinak nic.“

„Celkem je to v kostce. Vůbec jsem netušila, že je do toho zapleten. Jo ještě něco. Tenhle případ, pokud bude říkat pravdu a usvědčí ho, bude velmi rychle vyřízen.“

„Pročpak? Je pravda, že je to snad nejrychleji vyřízený soudní proces, co jsem viděl. Neuraz se!“ zvedne nahoru ruce v sebeobraně, ale usmívá se.

„V pořádku, ale někdo tlačil. Normálně by se to odročilo, a dostal to nový soudce. Naštěstí ten nový se přistěhoval nedávno a byl volný, jinak nevím. Taky mám takový pocit, ale je to jenom moje domněnka, že ho chtějí jeho kamarádi potopit.“

„Uch,“ jen vyhekne.

„Přesně. Ale povídej, jak ses měl celou dobu?“

„Takže tímhle soudem to skončí?“ ozve se Danielova matka.

„Mělo by a já jsem ráda. Tohle skončí ve vězení. Alexandr mu napaří ten nejvyšší trest.“

Pavel tiše hvízdne.

„Pan Macháček je ve městě velmi oblíbený,“ neutrálně prohodí.

„Tak tohle jsou mi novinky.“

„To je mezi námi, Pavle.“ Pohlédne na jeho ženu.

„Budu mlčet.“ Rusalce se uleví a usměje se. „Tak než skončí, můžete tu zůstat. Chcete sušenky?“ Přejde ke skříni, odkud vytáhne sáček sušenek. „Mají je výborné v Lidlu a levné.“ Nasype je do mističky, kterou před ně postaví. 

Daniel zatím vstoupí dovnitř na rosolovitých nohou. Rozhlédne se a okamžitě zaregistruje ženu, která tam sedí. Udiveně si ji prohlédne. Svědek nebo někdo jiný? Zároveň uvidí pana Macháčka, který se na něj úzkostlivě dívá. V ruce drží novou hůlku, protože tamta byla zabavena coby doličný předmět. Pohlédne k hlavnímu stolu.

 Ztuhne.

Dech se zkrátí, srdce divoce rozbuší.

Promnul by si oči.

Proč?!

„Svědek nechť předstoupí a prokáže svoji totožnost.“

Ne! To není pravda, ale ví, že ano. Tajemný cizinec sedí u stolu v černofialovém taláru. Sedá uprostřed. Soudce. Vedle něj sedí ještě dva přísedící, podle otce, ale teď jsou nedůležitý.

„Svědek Daniel Stavovský se žádá o prokázání totožnosti!“ Opakování žádostí ho vzpamatuje. Jde s průkazem dopředu. Položí ho, kde ho zkontrolují. Zapíšou si nacionále.

Alexandr převezme jeho průkaz. Rád by, kdyby to Daniel věděl. Možná mu to měl říct, ale předpojatost… Bože, proč ten případ musel vzít, ale odmítnout to nešlo. Začne mu povídat o právních důsledcích jeho kroku. Nakonec se optá, zda je nějak příbuzný s obžalovaným, či chce vypovídat nebo ne.

„Ne,“ hlesne ohromný Daniel. Naslouchá jeho hlasu, ale nic nevnímá. Sotva je schopen zachytit poslední slova a dostat ze sebe jediné slovo: Ne. Stojí v ohrádce a dívá se přímo do šedých očí soudce.

Jeho pan Tajemný je soudce. Už ví, kde pracuje. Otočí se nalevo. Muž v černém taláru s červeným. Jako kat, ale zřejmě přednese obžalobu, nebo je to jinak?

Stočí zrak napravo. Je to on. V očích má výhružku. Jeho advokát mu něco říká. Je mu jedno co. Pohlédne opět do šedých přísných očí. Už ví, proč byl tak klidný. Skoro netečný.

„Prosím řeknete, co jste dne 3. 6. 2009 viděl.“ Povzbudivě se pousměje. Podle tváře není nadšený jeho vzhledem. Přitom má rád talár a dalo mu práce, než ho získal. Pravda není nejnovější, ale co.

Řekneš pravdu Danieli? Budeš lhát? Tuší, že na něj dělali nátlak. Podle toho, co četl ve spisech a podle svědků, kteří se dostavili, muselo to tak být. Byl rozzloben, že ho nevzali do ochranné vazby.

Daniel pomalu začne vyprávět. Alexandr na něm vidí, že získává sebejistotu. Už se s tím vyrovnal, ale vyrovná se s tím i v budoucnosti?

Zapisovatelka všechno zapisuje.

Alexandr se chystá na nejdůležitější otázku. „Je to ten muž, který napadl Jaroslava Macháčka dne 3. 6. 2009 v jedenáct třicet na náměstí Míru?“

Daniel se otočí.

„Ano, vaše…,“ neví jak dál. Otec mu říkal, jak se má oslovovat. „Ctihodnosti,“ z něj nakonec vypadne. Alexandr se v duchu usměje.  

„Děkuji. Máte k svědkovi nějaké otázky?“ Přísedící zavrtí hlavami. Tenhle svědek je velmi důvěryhodný a pak je vše rozhodnuto dopředu. Jedině, kdo by mohl zvrátit vážky, je obhájce obžalovaného.

V té době svítilo vám do očí slunce, že?“

„Prosím? Ne. Máme stříšku. Viděl jsem ho,“ zasekne se Daniel, který odpoví na jeho otázku. Advokát se nakloní k obžalovanému. Něco mu pošeptá.

„Nemáme žádných dalších otázek.“

„Pane Danieli Stavovský, můžete usednout.“ Daniel se odlepí z ohrádky a přejde k volnému místu. Usedne. Na nikoho se nedívá. Ani ne svého šéfa, kterému se ulevilo. Alexandr začne číst další listiny. Vypadá to, že jeho nadřízená měla pravdu. Proces je opravdu rychlý. Když čte zdravotní stav pana Macháčka, Danielovi se udělá špatně. Netušil, že na tom byl tak špatně a k tomu vnitřní zranění.

Úlevou i tím, jak dopadl. Doufá, že mu Alexandr napaří nejvyšší trest, i když neví, kolik to bude. Je pravda, že tehdy šéf byl hodně dlouho v nemocnici, skáčou mu myšlenky z jedné věci na druhou.

Očarovává mě, uvědomí si rytmus i kadenci soudcových slov. Uvědomí si, že stále ještě neví jeho jméno. Pohlédne mu do přísné nádherné tváře. Kolik mu muže být? Někde zaslechl, že soudce by měl mít kolem třiceti pěti.

Očarovává nejen mě, ale i ostatní. Strážní sedí klidně. Dokonce i obžalovaný. Obrátí se k té ženě. Určitě svědek. Zahlédne ještě dva další neznámé. Obrátí se opět k té neznámé. V tom telefonu to nebyla ona, uvědomí si. Proč? Naznačí očima.

Vřelý úsměv, který ho vytočí.

Málem, že mi neposlala polibek, pomyslí si nervózně, když zaslechne šoupání. Nenápadně se podívá na hodinky. Dvě hodiny. Jak je to možné?

Ale ví proč to tak je.  Díval se do jeho očí, naslouchal jeho hlasu. Nechápe, proč neudělali přestávku. Zdá se, že všichni jsou s tím srozumění. Nikdo nic neřekl.

Tati je to nastrojené? Proč sedí tam tak klidně?

Z ničeho nic se ozve řev. Lekne se, až povalí židli. Otočí se k obžalovanému. Teď zná i jeho jméno. Pavel Karásek, několikanásobně už trestaný recidivista. Zdá se, že mu to došlo, že není vše, jak má být.

Dva ozbrojení strážní se k němu vrhnou a zadrží. Odvádějí ho pryč. Žena netečně se po něm podívá. Daniel pomyslí, že je konec. Alexandr vyčkává, dokud nebude ticho v místnosti.

Bude pokračovat? Jak to?

Naslouchá svému soudci, mimoděk se pousměje nad svému soudci. Rozsudek. Napne se, aby se vzápětí uvolnil. Snad ho už nikdy neuvidí.

„Pět let…?“ úlevou zavře oči. Konec. Vyjde den. Postaví se na chodbu. Otec s matkou tu nejsou, proto se usadí na lavici, když zaznamená známou vůní fialek.

„Dobrý den. Pavlína Bílá.“

Může se mluvit po soudu nebo ne, napadne ho. To mu nějak otec zapomněl povědět. Bohužel všechny instrukce šly do kytek a to jen díky soudci. Stál tam jak tele.

„Myslíte, že…“

„Je po soudu. Proč ne? Omlouvám se,“ řekne tiše.

Daniel zůstane údivem stát. Ona se mu omlouvá? Proč?

„Někdy některé věci mají tak zůstat.“ Odpojí a on se dívá, jak se připojuje k dvěma mužům. Kdo nebo kým je?

„Přijdete na kávu?!“ zvolá z ničeho nic.

Žena se zastaví. Otočí se k němu s překrásným úsměvem. „Ale ano, přijdu. Přece nevynechám tu nejlepší kávu od nejhezčího číšníka, že?“ odpoví mnohoznačně. Daniel je zmatený, co tím myslela.  Proč mu nejdřív vyhrožuje, jen aby po soudu chtěla přijít na kávu. Pokrčí rameny. Ženám nikdy nerozuměl. Dokonce ani Bětce ne. Na jednu malou chvilku ho napadlo, že mu nechce ublížit, že ho má ráda. Pitomosti.

Usedne opět na lavici. Sakra, kde mohu být? Vstane, že je půjde hledat. Najednou si vzpomene, že má sebou vypnutý mobil. Zapne ho. Čelo se mu orosí, když vidí třicet nepřijatých zpráv neznámého čísla.

Zahledí se, kam zmizela. Proč?

Olalalla…

„Tati?“

„Přijď ke dveřím číslo čtyřicet tři. Paní Kateřina Syrová.“

„Ok.“ Vyrazí hledat místnost. Brzy mu dojde, že musí o patro výš. Soudci, když si prohlíží dveře s tabulkami. Jak jde po slabě osvětlené chodbě, otevřou se dveře. Zaskučí, jak do nich vrazí.

„Doprdele!“ uletí mu.

„Dobrý den, Danieli.“ Najednou je vtažen dovnitř místnosti. Alexandr se ještě jednou rozhlédne, zda ho neviděl. „Omlouvám se.“

„V pořádku. Sakra nemohl jsi mě upozornit?!“ vyjede na něho vzteklý z boule a překvapení, které mu uchystal. Ani si nevšimne, že mu tyká.

„Já se omlouvám, to víš střet zájmu,“ blábolí, ale zároveň ho hltá očima. Je rozrušený z představy, že je tu. Daniel si tře čelo.

„Jakého zájmu?“

„Ale nic. Já… Nechceš čaj?“ nabídne mu nesměle.

Daniel na něj zírá. Proč mu nabízí čaj? Rozhlédne se po místnosti. V rohu nějaká kytka, stěna pokrytá svazky knih s nepříjemnými názvy. Velký psací stůl a na něm opět mnoho lejster. Možná další případ. Na podlaze tmavý koberec. V rohu místnosti věšák, kde je talár a kabát.

„Soudce.“

„Rodiče si to přáli, i když bych raději byl státním zástupcem.“

„Ten dnešní případ…“

„Je uzavřený.“

„Vyhrožoval mi.“

„To nevím,“ ale všechno se v něm vzedme touhou ho ještě víc potrestat.

„Co když se odvolá? Díky.“

„Na to má právo, proto…,“ zarazí se. Neví, jak dál.

Daniel na něj nechápavě hledí. Něco chtěl říct, ale co? Napije se. Pomalu mu dochází, že je sám v místnosti se svou láskou, touhou, tužbou, čert ví, co ještě. A nezná… „Jak se jmenuješ?“

„Alexandr Vaněk,“ usměje se. Daniel si povzdechne. Neví, co má dělat. Přejde k oknu, podívá se ven na stromy s řekou. Otočí se, aby se kolem sebe ještě jednou rozhlédl.

Soudce – číšník. Tohle k sobě nepasuje stejně jako to, že je příliš mladý. Neměl jsem nikdy zjistit, kým je.

„Lituješ toho?“ optá se Alexandr.

„Ano.“

„Já ne.“ Přistoupí k němu. Pořád váhá. Co, když ho odmítne, co když řekne ne. Přece jen je starší a on… „Půjdeš se mnou na kávu? Někdy. Nemusí to být teď.“

„K… Káva?“ vykoktá pitomě Daniel. On má jít s tímhle úžasným člověkem na kávu? Všechno se v něm sevře. „ANO!“

Alexandr se usměje. Je rád. Stojí vedle něj tiše, hledí mu do očí a přeje si být naprosto jim pohlcen. Oříškové oči, je tak krásný, bolí to, že já…

Daniel to už nevydrží. Kašle na všechno, chce se ho dotknout. Natáhne ruku k jeho tváři.

Alexandr to nevnímá, až když je velmi blízko, všimne si jí. Zachvěje se slastnou předtuchou. Udělej to, prosím, zaklíná i prosí ho v duchu. Chci cítit tvůj dotek. Zavře oči.

Ruka váhavě se dotkne jeho tváře.

Dotkl jsem se ho, zajásá. Drží ji na dokonale vyholené tváři. Vždy ho zajímalo, jestli je opravdu tak hebká, jak se mu zdála. Trošičku je drsnější než samet, připustí si. Sjede níž ke krku, kde narazí na límec. Neví, co to způsobilo. Jestli touha, to, že nemohl jít dál, dotýkat se jeho pokožky. Najednou je k němu přitisknutý, divoce ho líbá. Nemůže se nabažit rtů, které se otevřely pod jeho vpádem. Nevnímá ruce, které ho objímají a tisknou k sobě.

Chci vše!

Odpoutá se od něj, rychle ji rozváže, knoflíčky horečnatě rozpíná, zajede pod košili rukama, které se dotekem na hladké pokožky rozechvěji. Rozhrne ji, přitiskne rty. Slast! Věnuje se jeho bradavce, líže ji, trochu kouše, nebere na nic ohledy. Všechno o čem snil, se vtělilo do toho úžasného těla, které má před sebou.

Alexandr trochu překvapeně přijal jeho rty, ale jeho chuť v něm vyvolala bouři pocitů. Je mu jedno, co se děje. Bolí to trochu, ale spíš slastně sténá, když se bradavky smršťují pod Danielovou péči. Chce říct, že to bolí, ale najednou klečí před ním a rozepíná mu pásek. „Speciální nabídka!“ napadne ho s uzarděním. Fantazie se stávají skutečností.

„Cože?“ optá se sotva vnímající Daniel, ale přestane si ho všímat a stáhne mu kalhoty i s boxerky. Pohladí ho, ale hned na to ho pohltí. Kašle na vše a zasouvá si ho hluboko do sebe. Chce, aby se měl dobře. Najednou ucítí první kapičku. Olízne ji, vsaje do sebe a výbuch. Neucukne, ale vše spolyká. Uvědomí si, že mu nijak to příliš nechutná, ale přemůže se. Šťastně vzhlédne k svému miláčkovi. Je ohromený, pozná podle oči. Zachvěje se úzkosti. Nelíbilo se mu to? Rychle ho upraví. Rozpačitě vstane.

„Promiň.“ Jde ke dveřím.

„To bylo úžasné. Já… prosím.“

Daniel se otočí k polo svlečenému Alexandrovi. Přijde k němu. „Líbilo se to?“

„Jak se dá vyjádřit slast, tužba rozkoš v ráji? Byl to ráj i peklo zároveň. Hořel i vznášel jsem se.“ Přestane mluvit, natáhne ruku a dotkne se kravaty. Letí na zem vedle jeho a protnou se jak dva lidé v milostném zápolení. Knoflíčky se rozletí na všechny strany. Je jim to jedno. Alexandr ucítí, že je opět vzrušený.

„Já…, Ježíš!“ Daniel si přitiskne ruce ke klínu. Rychle ze sebe stáhne kalhoty. Snad to nebude vidět.

„Nech to být,“ zavrčí Alexandr. „Koupím ti nové!“

„Jo a jak půjdu domů, ty génie. Bože, rodiče! Tohle jim nevysvětlím!“ Pustí kalhoty, usměje se. Je to jedno. „Ještě jednou?“ V hlase mu zazní touha.

„Ano.“ Udělá krok, něco pod jeho nohama křupne. Nevšímají si toho. Klekne si před něj, stáhne trenýrky s mokrou skvrnou. Pohladí ho. Ochable leží ve vyholeném místečku. „Myslel jsem, že se neholíš.“

„Cože?“ podiví se.

„To je jedno. Je nádherný.“ Vezme ho do úst. Velký, překrásný, který mu přinese mnoho rozkoše. Vezme ho do rukou, jemně přejíždí po celé délce. Je zvědavý, zda ho svede postavit. Druhou rukou zajede mezi rozkročené nohy. Olízne si rty, když si uvědomí, že mohutní. Na nic nečeká a vezme ho do úst. Je ještě trochu ochablý, ale čím déle po něm přejíždí, tím je mohutnější a větší. Opustí ho, bříšky prstů ho laská, obdivuje jeho žalud, jeho strukturu. Je krásný. Hladí ho. Nejraději by se na něj díval donekonečna. Místo toho se zvedne, najednou znejistí, protože neví jak. Nic tu nemá. Klekne si před něj opět a vezme do úst. Příště, pomyslí spokojeně, když si ho zasouvá do úst.

Daniel překvapen jeho divným chováním jemně přirazí k jeho bedrům.

Bzzz……..

Miluji jeho chuť, vůní, pomyslí si Alexandr. Olízne ho, těší se z něj znovu, opět ho vezme do ruky. Snaží se, aby se měl stejně krásně jako on. Když zajede k zadku, vzruší ho to.

Bzzz…..

Už budu! Pomyslí si Daniel, proto ho vezme do ruky a přímo před Alexandrovým obličejem si ho dráždí. Dívá se do šedých očí a představuje, jak do něj proniká. Úlevně vykřikne. Opře se o knihovničku. Odtáhne ruku, stáhne trenýrky, do kterých se utře.

„Danieli…“

Bzzzz…

„Telefon,“ zabručí nerad Daniel. Alexandr si uvědomí zvonění. Vrhne se k telefonu, na něco šlápne, ale ignoruje to. Odkašle si.

„Alexandr Vaněk.“

„Ano.“ Přiloží si prst k ústům. Daniel pochopí. Sebere kalhoty, navléká si je. Alexandra vzruší to, že pod nimi nic nebude mít. Nejraději by si ho vytáhl z kalhoty… Co to dělá? Divoce zapřemýšlí, když se k němu přiblíží a rozepne mu tichounce zip. Zmateně na něj kouká, když mu dojde, co chce udělat. Zuřivě vrtí hlavou.

Daniel si přitiskne prst k ústům. Vezme ho do ruky. Položí ruku na vršek… pustí, nasliní si trochu ruku a za chvilku už ho přejíždí, nakonec ho vezme do úst. Alexandr zatíná zuby, aby nezasténal a nemručel blahem. Matně vnímá hlas své nadřízené Karin. Zapomněl, že ji nesnáší. Volnou rukou zajede do blond vlasů. Čechrá je, naslouchá a dívá se na dveře. Uvědomí si, že jsou otevřené a polije ho mráz. V duchu zakleje.

Daniel potěšeně vnímá, jak se zvedl. Je nádherně vzrušený, když do něj strčí prstem. Konce prstů ho přejíždí, hladí, laská, jemně hněte varlata. Potěžkává je, různě zvedá.

Alexandr přemýšlí, co to dělá za tělocvik, ale vzrušuje ho.

„… zdá se, že se někde v budově ztratil Daniel Stavovský.“

Po chvilce si uvědomí jméno Daniel… A kruci. Vytrhne se z rozkošného mučení, nasouká na sebe kalhoty, zasykne, když si uvědomí, že se kalhoty změnšily. Daniel užasle sleduje jeho počínání. Přece chce pokračovat.

„Ano, jistě…“

„Není ti nic?“

„Ne, promiň, ale musím něco zařídit. Zavolám ti později.“ Položí sluchátko.

„Musíš jít. Zdá se, že tě někdo shání.“

„Rodiče. Proč, ale nevolali? Vstane, hmátne do kapsy kalhot. Vytáhne mobil, který se rozsype na koberci. Oba dva se dívají na nefunkční mobil. „Kurva práce!“ hlesne Daniel.

Alexandr si vzpomene, že měl pocit, že na něco šlápl. Už ví na co. Provinile se usměje, ale mlčí. „Já ti koupím jiný!“

„To je jedno. Mám doma druhej. Musím jít.“

„Danieli, chci tě vidět.“

„Samozřejmě, domluvíme se v kavárně, ano. Mám odpolední.“ Dá mu pusu, která se protáhne.

Alexandr zavrtí hlavou. „Já…“

Daniel si vzpomene, že takhle rozpačitě vypadal, těsně než na sebe skočili. Podívá se mu na poklopec.

Alexandr ze sebe vysype. „Nebudu moci chodit do kavárny.“

„Cože?“

„Střet zájmu,“ odpoví hluše, „ale chci tě vídat, jen budeme ehm no muset být opatrní.“

„Proč?“ řekne nechápavě Daniel. „Jsme dospělý nebo máš ženu a dítě!“ vyhrkne.

„Ne!“ zhrozeně vykřikne Alexandr. „Nemám ani psa,“ ujišťuje ho. „Bydlím sám, ale no víš, kdyby dal odvolání a někdo zjistil, že spím s jedním ze svědků…“

Daniel si vzpomene na Michalu, Káju a fotbal. „Budu brát, že je doktor… Co ji to radil? Já věděl, že si nemám nic začínat se soudy,“ zamumlá.

Alexandr se pousměje. „Víš, ono to může trvat dlouho.“

„Jak dlouho?“

„Nevím.“

Daniel se otočí. Tohle nemá zapotřebí, aby se plížil do milencovy postele jen proto, že nějaký grázl zbil jeho šéfa. Začne se smát, otevře dveře a vyjde. Alexandr se pohne.

„Mami, tati.“

„Co se ti stalo?!“ Otec přeběhne jeho oblečení. „Proč se neozýváš?“ Daniel si vzpomene na jednotlivé součástky na koberci v pracovně ctihodného soudce. „Někdo tě napadl?“

„To je dlouhá historie, ale to ti řeknu doma. Jsem unavený.“   Už se vidí, jak jim oběma říká. Mami, tati můj vyvolený je soudce, který bohužel kvůli střetu zájmu ani nemůže dojít ke mně na kávu. Něco jim nablekotá, ale jak se zná, spíš jim to přesně takhle vyklopí.

Alexandr za dveřmi se snaží něco pochytit z toho, co se děje na chodbě. Nic. Co má dělat?

V úterý ráno vejde do zničené kavárny. Překvapeně zjišťuje, že je tam postava, která se hrabe ve věcech.

„Padej!“ určitě krade. Kde jsou ostatní? Muž se zvedne a on se dívá do pohledné asijské tváře. Co ho uchvátí, jsou dlouhé černé vlasy stočené do uzlu. „Kdo jsi? Kde jsou ostatní?“ Vysype ze sebe, sotva uvažujíc, že nemusí mu rozumět.

„Nahoře,“ odpoví česky s roztomilým přízvukem. „Jsem…“

„Danieli, pojď dál!“ Seshora čiperně seběhne pan Macháček. „Díky za svědectví.“ Za ním sejdou Petr, černovlasá Magda a nakonec seběhne Sára, která se mu vrhne kolem krku se slovy: „Ty můj hrdino!“

„Dobrý den. Přišla jsem pomoci.“ U dveří stojí rozpačitá Blanka.

„Aha chtěl jsem vám…“

Bzzz… všichni se otočí. Asiat se hrabat v jedné hromadě věcí. Vyštrachá telefon. Daniel automaticky zvedne sluchátko.

„Malý Louvre, pře…“

„V sedm hodin konečná desítky.“ Zná ten chraplavý hlas. Alexandr. Položí sluchátko, když si uvědomí, že autobusová linka má dvě konečné.

„Kdo to byl?“

„Omyl,“ řekne stručně.

„To je Pham Sinh Duc. Bude nám tu pomáhat. Je studentem na vysoké.“

„Je hezkej, že?“ ocení ho Sára. „Pane šéf, kdy nastoupíme do práce?“

„Hned!“ Sára protáhne obličej. Daniel si pomyslí, že se viděla na Havaji.

Bzzzz…

Popadne sluchátko přístroje, který stále ještě drží Duc. „Co Je?“

„Na Univerzitní.“ Ticho.

„Kdo to byl?“

„Omyl,“ usekne. Není nadšeným, že by měl několik let se schovávat.

„Do práce. Polož ten telefon, Danieli nestůj jako solný sloup. Telefon ti neuteče!“ rozkazuje uprostřed nepořádku pan Macháček. „Celé to tu panstvo změníme! Vylepšíme!“ Daniel ho neposlouchá. Na zástavce v sedm bude, i kdyby měl se tam doplazit.

Konec