Shounen - ai povídky

Trojka

5.

„Idiotská baterie,“ zavrčí Pavel. Vždy vyplivne, když je nejvíc potřebná. V momentě, kdy není, drží se skvěle. Má chuť ho mrsknout do řeky, ale pouze jim mrskne na stůl a jde hledat od něj kabel. Zapojí ho, přičemž si uvědomí, že bude muset do práce. Nebude mu už zbytečně volat. Možná přece jen by si měl od něj nechat odstup.

S rukou na telefonu zaváhá a potom ho odloží. Obleče se do džínových čtvrťáků a do trička s krátkým rukávem. Zajímalo by ho, kdy ty vedra pominou. Sedí na kuchyňské lince a dojídá jogurt. Do tašky přes rameno hodí nabíječku, pár drobností a peněženku.

Dnes bude v práci až do večera, ale snad nebude hodně lidí. Zamkne byt a trolejbusem jako skoro každý den odjede do obchoďáku. Jakmile začne škola, přestane tolik pracovat. Martin by chtěl, aby si našel něco lepšího a on popravdě, nesnáší sedět v oddělení zeleniny a vážit. Brambory, cibule, jablka a stále dokola…

„Nenudíš se tu?“

„Martine! Co tu děláš?“ Šťastně se usměje. Pohlédne na hodinky. Sedm čtyřicet pět. Za chvilku bude konec. Dostane nápad. „Právě jsem si říkal, že by se tu mohl objevit princ na koni a zachránit chudého zelináře ze spárů dychtivých nakupujících.“

Vezme sáček od starší tlusté ženy a zváží. Naťuká kód, který nalepí na sáček. Podá ji ho. Banány, jablka, cibule, mrkev.

Ta si je znechuceně prohlédne.

Martin ji sjede pohledem. Vypadni, ropucho!

Žena rychle odejde.

„Odháníš mi zákazníky.“

„Nestačím ti jako princ já? Nemám koně, ale Felicii, ano,“ usměje se, opírajíc se o pult.

„Bohatě.“ Zamyslí se a potom se ušklíbne při představě, co jeho bílého prince čeká. Jenže jak na to? Rozhlédne se a opustí své místečko. Je těsně před zavíračkou…

Stoupne si k němu, aby mu zašeptal do ucha. „Tak si říkám, jestli poznáš, zdá něco mám na sobě nebo ne? Co myslíš?“

Martin ihned sklouzne ke kalhotám a tázavě zvedne oči. Je to ono?

„Jo. Co, myslíš, mám na sobě něco nebo nic?“ uskočí před rukou, aby se skryl za pultem.

Martin sjede dolu, kde tuší jeho klín. Opravdu, že by na sobě nic neměl? Hloupost. Něco na sobě má. „Samozřejmě, že máš.“

„A jsi si jistý?“ zatváří se tajemně jako sfinga před pyramidou.

Martin se zatváří nejistě. Že by přece jen na sobě nic neměl? „Viděl jsem tě krátce, nemohl jsem…“

„Brambory…“

„Tady,“ zváží a podá sáček slečně v průsvitném tričku. Ta je sjede pohledem a zastaví se na Pavlově zástěře. Neskrývaně se ušklíbne a odjede dál.

„Něco jsem schoval, tak to na pokladně zaplať a měl bys jít.“ Vytáhne zpod pultu tašku a vyjde ze svého úkrytu. Dá ji Martinovi do košíku a schválně se ohne. Provokativně se zadívá do Martinových očí. Ten polkne, zatímco ho sleduje. Mizera, pod těmi džínami není nic poznat.

„Tak kšá! Jedeš už?“ vyhání ho, když se zaposlouchá do hlasu oznamujícího zavírací dobu.

Martin vztekle odjede a celou dobu přemýšlí, jestli fakt je tu naostro nebo ne. Pavel ho s úsměvem sleduje. Ještě naposled zváží zeleninu a konec. Oddechne si. Dokud tu budou nějací lidé, musí zůstat.

V šatnách si zajde na záchod. Rychle stáhne slipy a schová je do kapsy kalhot. Je to nezvyklé, ale Martin bude v pořádném šoku. Venku se usměje sám pro sebe. Sakra, to je vedro, když do něj uhodí teplý vzduch. Jako by nebyl večer, ale nejméně poledne. Zahlédne Martina opírajícího se o felicii. Rychle, ale zároveň předváděcím krokem k němu jde. 

Martin ho uvážlivě pozoruje. Čím je blíž, tím v něm roste jistota, že fakt nic na sobě nemá, ale přesvědčit se bude muset.

„Ahoj.“

„Ahoj, nasedni,“ zabručí. Napjatě sleduje jeho pozadí. Má nebo nemá?

Pavel se ušklíbne a posadí se. Ať se dohaduje. Stejně se to dozví, až doma.

Martin se k němu v autě nakloní a políbí. Pustí klimatizaci. „Co kdybychom jeli na Milice? Je šílené vedro a voda bude teplá jako kafe.“

„Na Milice? Ale nemáme…“

„Koupil jsem,“ ukáže dozadu na velkou tašku, z kterého vykukují vínové ručníky.

„Jedeme, můj princi. Je vedro,“ přizná, ale v tom momentě si vzpomene na svoji malou hru, ale to už ucítí ruku na stehně. Nevybíravě ji shodí.

Martin po něm hodí ublížený pohled. Vycouvá s autem, ale na mostě to zkusí znovu, ale Pavel je na stráži. K písáku Martin dojede vzteklý, zatímco Pavel spokojený. Zaparkuje auto a otočí se k Pavlovi.

„Tak.“

„Co tak? Půjdeme.“ Pavel se nevinně rozhlédne.

„Máš pod těmi džínami něco nebo ne?“

Pavel vystoupí a galantně otevře Martinovi dveře. „Za chvilku to zjistíš, tak proč bych ti to měl povídat?“

Martin skoro vybuchne, ale popadne ručníky a zabouchne dveře. Uvědomí si, že auto za nic nemůže a rázuje si ke svému oblíbenému místu. Uvědomí si klid místa. Rodiny se psy už odjely a tak je více místa i soukromí. Taky chybí řev děcek. Příroda uklidňuje a voda zve do své chladivé náruče. Uklidní se.

„Jsi.“

„A jsi si jistý?“

„Moc ne, ale… nevím a to mě štve, ale to za chvilku zjistíme ne.“

„Ano.“ Je mu trochu divně, ale ta nejistota i domýšlení se, co bude potom, ho vzrušuje. Po deseti minutách dojdou na travnaté místo, kde nikdo není. Pavel by nejraději šel na to perfektně skryté místo, ale Martin by měl určitě mnoho otázek.

„Tak se předveď,“ pobídne ho Martin. Napůl je přesvědčený, že pod nimi nic nemá, ale na druhou stranu, proč by tak vyváděl. Napjatě čeká na výsledek.

Pavel si pomalu svlékne tričko a schválně dělá, že mu to nejde.

Martin zafuní, ale nepřibližuje se k Pavlovi. Nejspíš by se neovládl a strhl z něho ty kalhoty sám.

Zahledí se na hladký hrudník a na kalhoty. Pavel se otočí k batohům.

„Kdepak, kalhoty dolu,“ poručí mu.

„Neroztáhneme nejdřív ručníky?“

„Ty počkají.“

Pavel pozná, že Martinovi dochází trpělivost. Sklouzne ke kalhotám na štíhlých bocích. „Co bys řekl tetování?“

„Tetování? Nelíbí se mi.“

„Myslel jsem tady,“ ukáže na boku a směrem k tříslům. „Maličké.“

Martin se zahledí na putující prst klouzající po hladké opálené pokožce. „Možná, nejsi moc rychlý.“

„Jako želva,“ prohlásí a rozepne si knoflík, potom zip… rychle stáhne džíny dolů.

Martin zalapá po dechu. On byl fakt nahý a on… příště mu bude věřit. Povzdechne si, když se Pavel provokativně postaví.

„Neměl jsem nic. Měl jsi mi věřit.“

„Já vím.“ Přejde k ručníkům, které rozbalí. Ještě voní výrobou a rozloží je vedle sebe. Oblek pečlivě pověsí na větev. Jde k vodě, do které strčí palec, když z ničeho nic do něj Pavel strčí, až vletí s mohutným šplouchnutím do vody. Za ním smějící se Pavel.

„Vyhrál jsem,“ křičí a cáká na všechny strany vodu. Martin ihned skočí po Pavlovi. Má pocit, že mu není třicet, ale osmnáct. Možná jsem skutečně omládl, pomyslí, když mohutně nabere do dlaní vodu a hodí ji na smějícího se Pavla.

„Dost! Dost!“ Pavel se směje i zároveň křičí, až se zalyká. „Milost můj princi!“ Obratně se uhýbá před další sprškou vody.

Martin přestane a je rád, že se rozhodl sem jet. Přímo výborný nápad. „Poplaveme?“

„Ano.“ Pavel se ponoří do vody, aby se vynořil o kus dál. Klidně plave směrem na druhý břeh a užívá si volnosti nahoty. Byl blázen, že chodil se koupat v plavkách a k tomu vyhazoval za plavky tolik peněz, zatímco mohl ušetřit.

„Mohl jsem ušetřit tolik peněz,“ řekne Martinovi, který ho dostihne.

„Cože?“

„Za plavky. Nedá se to skoro popsat, ale je to úžasné.“

„Ano, to je. Těšíš se na dovolenou?“

„Ohromně, i když nechápu, proč mi tajíš, kam pojedeme,“ řekne nespokojeně Pavel.

„Na Krétu.“

„A kde je to? Neznám.“

„Ve Středozemním moři,“ klidně odpoví Martin. Pavel zapomene plavat, rozpomene se, když se začne topit a vyprskne vodu.

„Cože?“

Martin šlape vodu. Asi nebyl nejlepší nápad to oznámit tady. „Na Krétu. Ostrov ve Středozemním moři. Znáš tu pověst o labyrintu, Minotaurovi, Ariadne se zlatým klubkem a Theseovi?“

„O tom posledním ne, ale ten zbytek jo,“ zahučí rozpačitě. Moře? Tak daleko? „Proč zrovna tam? Spokojil bych se s Máchovým jezerem.“

Martin se rozesměje. Právě tohle říkal Tomášovi. „To jsem řekl i tomu prodávajícímu, ale já tě chci vzít někam do ciziny. Co říkáš? Líbilo by se ti to? Poletíme letadlem.“

Pavel sklopí oči k hladině a přemýšlí.

Martin strne. Nechce snad?

„Nemám na takový pobyt peníze,“ zabručí. „Nechci, abys za mě tolik platil.“

Martin, s úsměvem na tváři, drobnými pohyby k němu připlave. Pohladí ho po tváři. „Chci to. Chci mít pořádnou dovolenou. S tebou a nikým jiným. Byl bych rád, kdybys mě doprovodil.“

„Na vybranou moc nemám, že.“

„Nejsi spokojený? Jestli chceš, zruším to a pojedeme k Máchovu jezeru,“ navrhne mu.

„Ne, to ne,“ skoro vykřikne Pavel. „Já tam chci jet. Jen no - jsem překvapený. Nic víc. Já pojedu na Krétu. Musím to říct v práci. Budou…,“ políbí Martina na rty. „Děkuji, poletím rád.“ Začne plavat, ale mlčí. Slunce, moře, Kréta a Martin. Vypadá to jako jeho vysněná dovolená, když si vzpomene, že se ho Martin ptal, kam by chtěl jet. A on jako natvrdlý oslík mu začal vyprávět dovolenou snů a Martin šel a koupil ji. Zastaví se.

„Měl jsi koupit dovolenou, jakou ty si přeješ.“

„A kdo řekl, že nechci totéž, co ty?“ hbitě mu odpoví Martin, který plave za Pavlem.

„Fakt?“ otáže se nedůvěřivě.

„Samozřejmě. Není lepší dovolená než se svým přítelem na klidném místě, kde ho…“

„Sprosťáku,“ otočí se a plave ke břehu. Martin se rozesměje na celé kolo, až se po něm otočí skupinka v žlutém gumovém člunu. S úsměvem se vydá za Pavlem. Je rád, protože když plavali, začal se bát, že to s tou dovolenou přepískl. Už kdysi zažil, že nevhodně chtěl udělat radost a koupil víkendový zájezd do Paříže. Málem, že za to nedostal přes hubu. To chtěl být romantikem. Od té doby raději nedělal takové překvapení. Vlastně vůbec přestal chtít partnera čímkoliv překvapit, až přišel Pavel. S ním je to jednodušší.

Pavel vyleze na břeh a stoupne si na osušku. Martin z vody sleduje, jak se na břeh vynořuje nádherné opálené štíhlé tělo. Kapičky vody po něm stékají, hladí ho a laskají ve svém objetí. Závidí jim. Usměje se. Taková blbost. Vždyť může to udělat taky.

Pavel se utře a lehne si na osušku. Ještě je teplo, ale cítí, že by se rád zahřál. Spokojeně přimhouří oči a zaposlouchá se do šumění bříz.

„Tam asi nejsou stromy, že.“

„Nevím. Možná piniové a olivové háje a určitě palmy. Nikdy jsem tam nebyl, ale rád se tam podívám.“ Sedne si na druhou osušku a pozoruje Pavlovo tělo. Od té doby, co byl na Milicích, se s ním nemiloval. Natáhne ruku a mimoděk se pohladí po penisu. Rychle se vzruší a dál sleduje křivku zad a rozkošný zadek, který je mu vystaven přímo na očích.

Obrátí zrak na vodu a vnímá postříbřenou hladinu písáku sluníčkem, vlnky, které se odrážejí a ticho místa. Paprsky ještě hřejí, stromy kouzlí rozkošné stíny na hebounkém těle. Okouzluje ho, jak se míhají po štíhlém těle. Jako by ho laskaly.

„Jedeme do hotelu? Jakého?“

„Ne. Žádný hotel. Vadila by ti vilka?“

Pavel otočí hlavu na svého přítele a očima sklouzne k tomu, co dělá. Začervená se, ale sleduje jeho ruce. Byl by rád, kdyby místo vodní hladiny pozoroval jeho. Zamrzí ho to.

„Ne.“ Otočí se na záda a roztáhne nohy.

Martin přilákán Pavlovým pohybem se k němu otočí a zůstane stát nad jeho polohou. Podívá se mu do očí. Mizera malý. Přestane se laskat a lehne si k němu. Drobně ho začne líbat. Od pupíku jede výš, ale nedotýká se ho rukama, ale jazýček kouzlí vlhké místečka. Spirálky a čárky s vlhkými doteky rtů. Ví, že to Pavel zbožňuje.

Pavel spokojeně přimhouří oči. To se mu líbí. Spokojeně si užívá pozornosti, když rukou nenápadně si začne hladit boky, stehna a potom úd, když ho Martin plácne přes ruku, odtáhne ji. Pavel toho nechá, ale dál pozoruje modrou oblohu s jemnou nadýchanou mlhou. Zavře oči, aby pouze vnímá rty, které si berou, co chtějí. Odhaduje, co udělá příště.

Martin se dotkne jazykem dvorců bradavek a potom olízne bradavky. Sevře je rty, drží, pomaličku za ně tahá. Pavel zasténá, zatímco se Martin v duchu usměje. Je nadšený, když se na něj zahledí. Pohladí ho po tváři, sevře ji a políbí na pootevřené rty. Jazykem vklouzne do úst a dotkne se druhého jazyka. Tančí spolu a laskají se. Pavel otevře oči a dotýká se teplého Martinova těla.

Přetočí se na záda, když ho Martin zarazí a lehne si na záda, pak si vzpomene a vytáhne balíček kondomů. Roztrhne, když jeden mu Pavel vezme a odloží na ručník. Skloní se a vezme ho do úst. Pohltí ho, až kam se vejde a drží v teplém zajetí. Rukou hladí zbytek penisu a potom sjede níž. Spokojeně si povšimne, že zmohutněl. Vytáhne ho z úst a olízne. Potom roztrhne balíček s kondomem, nasadí ho na pyšně vztyčený úd. Rozhlédne se, ale nikoho nevidí a přehodí nohu přes Martinovo tělo. Sevře úd a zavede si ho k otvoru. Zatlačí, ale bolí to, proto vyklouzne.

Martin ho nechá být. Rukama dychtivě ho hladí po hrudníku, břichu i níže.

„Nech toho, ano,“ řekne zadýchaný Pavel a zkusí znovu. Zatne zuby, dosedne. „Sakra!“ zakleje. Martin ho drží za boky, zatímco Pavel klidně sedí. Otevře oči a usměje se. „Chviličku.“

„Je to rozkošné.“ Dychtivé ruce se zatím věnují neméně dychtivému Pavlovu klínu. Pavel se zkusí pohnout, když se zarazí a rozhlédne se.

„Někdo nás pozoruje,“ zašeptá.

Martin nic neřekne. Ví o stínu, který se snaží splynout s temnotou stromu. Pavel chce sesednout, když mu Martin zadrží ruce a položí si je na hrudník.

„Proč? Žárlíš a potom necháš někoho nás okukovat. Mě.“

Martin zčervená a pohne se pod ním. Sám neví proč.

„Proč?“ ptá se Pavel, ale ruce hladí a laskají Martinovu hruď.  „Proč?“ Sevře drsněji bradavku, až Martin zasykne. „Vzrušuje tě to?“

„Ano.“

„Tak proč ho nepozveš? Nebo mám jít za ním? Můžeš se dívat!“

„Nikdy.“ Zvedne ruce a hladí Pavla po těle. Sevře mu bok, donutí ho nadzvednout se a klesnout. Pavel se na něm začne pohybovat, ale stále se mu dívá do očí zastřených touhou. „Sám tomu nerozumím,“ vyrazí ze sebe. Pavel nic neřekne, zakloní hlavu, pohybuje se na Martinovi. Úplně dosedne. Malými pohyby se jemně na něm pohybuje sem a tam, aniž se nadzvedává, zatímco Martinovy ruce ho skoro zuřivě laskají. Vykřikne úlevou a sprška mléčné tekutiny dopadne na hruď Martina. Pavel rozmaže semeno po jeho těle, vstane a klesne na čtyři. Provokativně vystrčí pozadí.

Martin se nepodívá za náhodným divákem. Je mu to jedno, zda je pozoruje nebo se ukájí, zatímco pomalu vstupuje do Pavla. Vychutnává si každý moment, kdy do něj vklouzává. Začne se proti němu pohybovat a pevně drží boky. Poslední výkřik, příraz do zadečku, výkřik slasti. Zarývá prsty do jeho sametové opálené pokožky, vnímá, jak se vylévá. Pohladí prohnuté záda, zcuchá vlasy. Pomalu z něj vyklouzne a lehne si. Udýchaný Pavel si lehne na břicho. Je mu nádherně.

„Nerozumím tomu,“ přizná po chvilce, když Martin sroluje kondom a schová do roztrženého sáčku. „Vzrušuje tě, když se na nás někdo dívá a přitom nechceš, abych někoho měl.“ Natáhne ruku a položí ji na svalnaté Martinovo tělo. Pohladí ho.

Martin se dívá do oblohy na mráčky ozářené zapadajícím sluníčkem. Dotyčný dávno zmizel a vzrušení, že někdo vás pozoruje, taky. „Nevím sám. Vzrušuje mě, když se někdo dívá, ale nechci, aby tě někdo jiný měl. Prostě je to tak. Promiň mi to. Vadilo ti to moc?“

„Ze začátku trošku ano, ale nakonec mě to trochu vzrušilo. Bylo to divné.“ Otočí se na bok a hledí na Martina. „Asi jsem se zbláznil.“

Martin se usměje vzpomínkou na svou první zkušenost, kdy věděl, že se někdo dívá, ale nepřestal, dokud se neudělal a potom se vypařil. Rád pozoruje a je i pozorován, ale nesnáší, když někdo spí s jeho partnery. Rád je předvádí. Vzpomene si na jednoho klasika, který takhle do postele manželky pozval svého přítele a pozoroval je při hrátkách. Nakonec ji uškrtil. Jenže on nikoho nebude zvát, proto to špatně neskončí.

„Nezlobíš se na mě?“

„Proč? Spíš bys ty měl na mě. Jestli to nebudeš chtít, už to nikdy neudělám.“

Pavel pokrčí rameny a nechá to být. Nebude říkat ano ani ne. „Pojď se umýt. Mám pocit, že jsem ulepený.“

„Já víc.“

„Proto ses mnou miloval na tom parkovišti? Chtěl jsi, aby nás někdo přistihl?“

„Chtěl jsem tě – myslím, že ano.“ Nastaví mu záda a Pavel ho opláchne. Vyjdou ven, načež se Pavel zadívá na stromy, kde stál cizinec. Udělal se?

„Udělal,“ řekne Martin, když si povšimne, že hledí na stromy.

Pavel nic neřekne, sbalí ručníky, které dá do igelitky. Obleče si džíny.

„S těmi kalhotami jsi mě dostal.“

„Tak to asi zopakují,“ pronese nevinně Pavel a vyplázne jazyk. Martin si ho k sobě s vášnivým polibkem přitáhne. „Nebo snad nemám?“

„Budu potěšen a opravdu chceš jet na tu Krétu?“ pronese nejistě Martin.

„Moc. Jen mě zlobí, že jsi tolik pracoval. Slib mi, Martí, že si odpočineš.“

„Samozřejmě. Začíná být chladněji, ale i tak se letos léto vyvedlo.“ Vystoupí z vody, utřou se a ještě se rozhlédnou po krajině. Je kouzelná. Vnímají vlnky, jemný šumot větru, který čechrá lístky stromů. „Je tu krásně. Balzám na nervy. Nechce se mi odtud. Moci žít pro chvilku.“

Pavel smutně přikývne. Nechce se mu odtud, ale nakonec opustí místo. Jdou vedle sebe k autu. Vyprávějí si, co si vezmou na dovolenou. Pavel se vyptává, kde co a jak. Martin se usmívá jeho nadšení. Je zanícený jako malý kluk, který si plánuje, že si pořídí šnorchl na pozorování ryb. Prý to vždy chtěl zkusit, odpoví na jeho dotaz, jestli už někdy se potápěl. Martin se začne smát, zatímco Pavel ho chytí za ruku.

Drží ji a spokojeně vedle něj kráčí. Tohle chtěl celý život udělat a najednou je to tady. Když bydlel ještě s rodinou, snil, že si přivede takhle někoho domu a bude ho držet za ruku. Jednoduchý sen, který se změnil v krutou realitu, ale nikdy se ho nevzdal. Teď se stal skutečnosti. Bude se snažit, aby vydržel, co nejdéle.

Martin pohlédne na spojené ruce a nechá to být. Je mu dobře, když ho drží. Má pocit, že ho potřebuje a on se má o koho starat. Tomáš se ho nikdy takhle nechytl. Jen tak z touhy být s ním blízko. Možná teď by se to změnilo. Oba jsou o hodně starší. Co by asi řekl Pavlovi? Ale on se mu musí líbit každému. Je rozkošný a možná někdy dost naivní, ale rád by věděl, jak to je ve skutečnosti. Někdy má v očích takový hořký pohled, jako někdo, kdo hodně viděl a nebyly to hezké věci. Zná celou historii o jeho rodině, ale co bylo po tom? Náznaky, nic víc se nedozvěděl. Nechce se ptát a Pavel nikdy to neříká, ale nezahořkl i přes názory rodiny a okolí. Vlastně on potřebuje víc Pavla než on jeho. 

„Zamyslel ses.“ Ucítí polibek na tváři.

„Promiň, ale tak nějak mě to prostředí ukolébalo. Je tu krásně. Musíme sem ještě někdy zajet.“

„To bys nemusel tak dlouho ponocovat v práci,“ vytkne mu jemně Pavel a pak si vzpomene, proč vlastně tolik pracoval. Dovolená snů. „Ale jsem rád, eee nejsem a …,“ rozesměje a políbí ho. „Ty mi rozumíš,“ řekne spokojeně, nerad pustí jeho ruku a přejde na druhou stranu felicie. Čeká, až ji Martin otevře.

Martin lehce přikývne a otevře. Pavel se ihned usadí a zapne pás. Zašklebí se nad tím, jak je v autě vedro. „Upečeme se zaživa,“ zamumlá, zatímco k nohám hodí tašku s ručníky. „Bylo to skvělé. Nádherné a zítra práce.“

„Taky nemusíš kazit tak skvělý den myšlenkami na práci,“ opáčí Martin a nastartuje. Stáhnou okénka, aby se osvěžili. Jedou pomalu, nikam nespěchají. Pavel mlčí, zatímco Martin přemýšlí o dnešním dnu. Byl překrásný a na moment zapomene, kde je.

„Dávej pozor,“ vykřikne Pavel, Martin prudce otočí volantem. Sedí s hlavou na volantu a těžce dýchá. Má pocit, že mu srdce vyskočí z hrudí. Otřesený Pavel sedí vedle Martina.

„Na co jsi myslel?!“ vybuchne náhle a zacloumá jim. „Mohl jsi nás zabít!“ Martin civí na zeď domu. Zná tu zatáčku. Jel ji tolikrát a jedno zasnění…

„Promiň,“ zamumlá, ale ví, že pro to není omluvy. Pavel třesoucí rukou odepne pás a vystoupí. Třískne dvířky. Opře se o auto, zhluboka dýchá. Snaží se potlačit třes rukou i méně nápadný - vnitřní. Martin taky vystoupí, ale dívá se před sebe. Obejde felicii, přistoupí k Pavlovi. Obejme ho a drží. Pavel se nadýchne.

„Jednou jsem jel takhle se svým bývalým přítelem. Napili jsme se a Jay usedl za volant. Skončilo to dobře, ale v půlce jsem si uvědomil v jakém je stavu a jak jede. Z jedné krajnice k druhé. Celou dobu. Vyčetl jsem mu to, ale on si z toho nic nedělal. Rozešel jsem se s ním o týden později na stejné diskotéce, kdy pil jako duha. Chtěl mě tehdy svézt. S šílenou hádkou jsem tehdy jeho pozvání odmítl. Tenkrát mě svezl jeden kamarád. O měsíc později se vyboural se svým novým přítelem. Přežili to, ale jeho přítel zůstal poznamenaný na celý život.“

„Omlouvám se. Už nikdy to neudělám. Zasnil jsem se.“

„Pojedeme.“

Nasednou a připoutají se. Martin počká, až bude prázdná silnice a vycouvá. Najednou zjistí, že se mu třesou ruce. Zpomalí, když ucítí na ruce dotek. Pavel se usmívá.

„Věřím ti, tak nejeď dvacítkou. Chci být doma.“

Martin přikývne a zrychlí. Po chvilce získá jistotu, ale ví, že si to bude pamatovat do konce života. Kdyby Pavel nevykřikl a on nezareagoval…

Vzpomíná si ještě na to v posteli, kdy drží Pavla v náručí a promítá si tu nehodu. Už nikdy si nedovolí zasnít. Nakonec usne a jen občas sebou trhne při špatném snu.

Druhý den Pavel v práci přemýšlí o včerejšku. Na Milice bylo nádherně, ale potom to byl šok, přesto ví, že Martinovi věří. Když řekl, že to podruhé neudělá, tak to neudělá. Vezme sáček broskví a naťuká kód meruněk. Zarazí se. Udělal přesně to co Martin. Lístek nalepí vedle na pult a vyťuká správný kód. Když v práci skončí, stojí na zástavce a přemýšlí co dělat. Tomášovi se mu nechce volat a Martin je v tělocvičně. Volal mu, že si zajde dát do těla. Navštíví ho. Vyzvedne si ho jako dítě ze školky. Martin bude nadšený jeho návštěvou. Pořád ho láká, aby se tam zastavil. Ví, kde tělocvična je, protože mu ji jednou z dálky ukázal. Nasedne do trojky a potom přesedne na desítku. Zastaví před novým centrem, kde v přízemí je nová velká posilovna. Nedočkavě se usmívá. Vybafne na něj, až vyjde z fitcentra. Usadí se na lavičku pod stromem, kam není vidět.

Martin zatím skončí v práci, vezme tašku s věcmi a batoh s oblečením na cvičení. Bude muset začít chodit častěji, uvažuje v autě, když jede do fitcentra. Bylo vystavené nedávno a je tam draho, ale vlastní to tam jeho kamarád. Když viděl, že chce tam chodit, dal mu slevu, proto asi přijal.

Pozdraví kamaráda z výšky a převleče se v šatně do trička a šortek.

„Vypadáš dobře, mohly by se posílit zadní partie a hrudník. Moc sedíš u počítače,“ znalecky ho ohodnotí přítel, který se vykašlal na vysokou a šel dělat do kulturistiky. Říká, že mu to dalo konečně smysl v životě a nakonec si otevřel tady to centrum.

„Tobě se to řekne, ale mě moje práce baví,“ brání se Martin s úsměvem.

„Já vím. Lehce se rozcvič a potom ti dám program.“

Martin přikývne. Neví, kdy se to stalo, ale Láďa se rozhodl, že na něm zapracuje a tak do něj cpe nějaké vitamíny a sestavil mu program. Jasně, ne pro kulturistu, který se připravuje na závody, ale aby vytěžil z těch pár hodin to málo, co tady je. Protáhne svalstvo a jde si zajezdit na kole, než se pustí do cviku.

„Tady to máš,“ prohodí Láďa, který má opravdu úžasnou postavu a chodí tady spoustu ženských a kluků, kteří ho obdivují. Láďa nic neříká, ale dělá mu to dobře.

„Díky. Uvažoval jsem, že začnu víc cvičit.“

„Copak se stalo?“ Pleskne ho po zádech takovým způsobem, že má Martin pocit, že do něho strčilo nákladní auto naložené dřevem.

„Přítel,“ pousměje se. Jeden z mala, který vzal jeho orientaci klidně, jako by se nechumelilo. Prostě řekl mu to a on pokrčil rameny a prohodil. „A co já jako s tím mám dělat?“ Zasmáli se tomu a šli to tehdy zapít do jednoho baru, kde bylo levně.

„Ještě jsem ho tu neviděl. Máš malou obtížnost,“ přitáhne mu šlapání. Martinovi ztuhne úsměv a cítí, jak se svaly napínají větším úsilím. V duchu mu vynadá od blbce, ale nahlas neřekne nic. „Čekám, kdy mi ho představíš a ty pořád nic. Podle toho, že jsi mi nevynadal a chceš tady chodit častěji, tipuji, že je to mladej zajíček.“ Zakroutí boky a tence zavzdychá.

„Láďo?!“ Takového ho nezná.

Ten pokrčí rameny. „Mám tady pár lidi, co se takhle vyjadřují o svých milencích.“

„Ale já ne,“ utne ho Martin.

„Já to vím. Neboj, ještě na tobě tuk není vidět, ale už nejsi nejmladší,“ dodá nemilosrdně. Martin se zašklebí, ale začne rychleji šlapat. Dveře se otevřou, ozve se zvonek. Láďa se otočí a nadšeně spěchá ke dveřím přivítat se s drobnou blondýnkou, která vede za ruku chlapečka. Martin pozoruje jejích přivítání i to, jak Láďa zvedá do vzduchu dítě, které nadšeně piští.

Po půlhodině jde cvičit na lavičku. Kruci, nesnáší to, ale když si vzpomene na prohlášení, že je starej… Občas se mrkne na Láďu, ale ten má oči všude, proto když se ulejvá, hned se mračí. Raději poctivě cvičí dál. Občas se pozdraví se známým a pronesou pár slovíček. Ke konci je vycucnutý. Zrovna si otírá tvář a čeká, až se uvolní chodítko. Rád chodí a vždy si dopřeje aspoň deset minut cvičení na pásu. Je to taková tečka za celým cvičením. Potom sprcha a hurá domu.

Vleze na pás, zapne si kilometrovník, udělá krok, když mu ujedou nohy a on se svalí. Zírá na dveře, v kterých stojí Tomáš.

„Není ti nic?“ Přispěchá Láďa a starostlivě ho ohmatává.

„Dobrý. Jsem v pořádku,“ ujišťuje. Co ten tu dělá? Víří mu hlavou a má pocit, že zrovna houpačka se převážila na druhou stranu.

„Určitě?“

„Stopro,“ vyjádři se zvednutým prstem.

Láďa zavrtí hlavou. „Musím se jít věnovat,“ kývne hlavou k Tomášovi, který zírá na tělocvičnu a na kluky v ní. Tiše pro sebe hvízdne a pak upře na nádhernou postavu Ládi. To je kus, pomyslí si, když ztuhne a nevěřícně pozoruje Martina na zemi. Milenec? Tak to je jeho objev? Copak o to, je nádherný, ale hned to zavrhne, když k Láďovi přiběhne klučina, který mu šplhá po noze. Tajný milenec? Blbost. Takový on není.

„Jen běž.“ Postaví se na pás. Tentokrát mu nohy neujedou, ale má pocit, že nervy jsou na pochodu a nervové zakončení jiskří. Pozoruje jeho pěknou postavu, jak se prochází místnosti. Náhle má co dělat, aby utáhl rychlost, kterou si na pásu nastavil.

„Ahoj, Martine.“

„Vy se znáte?“ podiví se Láďa, když mu to dojde. Zvedne prst v gestu pochvaly a zapluje za recepční pult, kde už stojí jeho známý, který zřejmě něco potřebuje. Má opravdu pěkného přítele, ještě pomyslí.

„Ahoj, Tomáši. Co ty tady?“

„Ale, uvažuji, že rozšířím svoje koníčky.“

„Opravdu? Nikdy jsi nebyl na sport.“

„Znáš to,“ ležérně se opře o přístroj, zatímco si prohlíží ostatní. Záměrně se vyhýbá pevnému Martinovu tělu. Svádí ho k hříchu jako Maří Magdaléna. Potřese hlavou a vrátí se k Martinovi, který vypíná přístroj.

„Jednou najdeš na sobě pár vrásek, nedopneš svoje oblíbené kalhoty, a buď si koupíš větší kalhoty, nebo se rozhodneš s tím něco dělat. Trápíš se dietami, v tělocvičně a…“

„Jsi to ty nebo tvůj duch?“ potřese pobaveně hlavou Martin. Když si vzpomene na Tomášovu přezdívku: Vymetač večírků… Proboha, je možná taková změna, nebo to hraje? Podezřívavě se na něj podívá. „Jdu se osprchovat.“ Tomáš jde s ním a Martin to nekomentuje.

„Jdeš snad se mnou?“

„Ne, jenom si na tebe počkám.“ Pozorně sleduje, jak se svléká. Pěkné pevné tělo s mohutným údem. Povzdechne si a před očima se mu promítne jejich ohnivé seznámené a ještě ohnivější rozchod i soužití. Zakleje. Chce do toho opět padnout?

Martin pustí sprchu a nastaví ji na horkou. Neví, jak reagovat. Tělo Tomáše zná, ale jinak je to stejný člověk? Nerozumí tomu. Opravdu se někdo může tak změnit? Ale on přece se taky změnil. Nebo si to jenom namlouvá? Kašle na to. Zavře vodu a s ručníkem kolem boku vyjde ze sprchy.

„Sluší ti to.“

„Potřebuješ chlapa, Tomáši.“

Ten se zasměje a uculí. „Nabízíš se na post mého přítele?“

„Ne. Myslím, že by to neskončilo jen rozchodem.“

„Jsme jiní.“

„Skutečně?“ optá se a neví, zda Tomáše nebo sebe.

„Jak to myslíš?“ optá se zvědavě.

Martin něco zabručí, zatímco se obléká. „Tím jen chci říct, že nemůžeš potlačit svoje charakteristické vlastnosti.“

„Á pán psycholog promluvit,“ řekne kysele a vzpomene si, kolikrát mu dělal přednášku kvůli jeho prostopášnému životu. V něčem měl pravdu, ale přiznat si to? Ani za milion let.

„No vidíš?“ poukáže na to Martin, když si uváže i kravatu.

Tomáš se ušklíbne. Pořád stejně dokonalý kravaťák jako před lety. Ten se snad v obleku už narodil.

„Jdu.“

Tomáš se zvedne a vykročí za ním. Naštvaný i frustrovaný. Má snad pravdu? Změnil se nebo nezměnil? Blbosti. Nevyvádí už jako dřív a rodina je moc ráda. Vyjdou ven, když si Martin pořádně zívne.

„Půjdeš už spát?“ posměšně se optá Tomáš. „Není ještě půlnoc!“

„Někteří neponocuji, ale pracuji a já jdu zítra do práce, na rozdíl od některých lidi.“

„Hele!“ Tomáš ho chytne za ruku už důkladně nasraný. „Pracuji taky a dělám výšku. Nemusíš se do mě navážet.“

„Ale, ale to je jako nějaké hrdinství?“ Martinovi se zablýskne v očích, setřese Tomášovu ruce. Oba proti sobě stojí a upřeně se pozorují.

„Sereš mě!“

„Ty mě taky!“ opáčí klidně Martin, ale cítí, jak to v něm vře. Má co dělat, aby nevybuchl. Přistoupí a potom už drží Tomáše u stromu, kam nedopadá světlo. Tvrdě ho políbí a vytahuje mu tričko. Tomáš ho obejme a zoufale se o něj tře. Batohy a tašky se válejí u jejích nohou. Matně si vzpomene, že vždy to skončilo stejně. V posteli, ale teď se nemůže výbuchu nabažit a touží jen v sobě cítit ten tvrdý úd, který ho skoro rozerve. Ruku vloží mezi těla a tře obě pohlaví.

Nevšimnou si postavy, která ztuhle stojí a pevně svírá batoh, až má bílé klouby. Zírá na Tomáše a Martina, jak se o sebe třou a vášnivě líbají. Na veřejném místě, bez studu se oba páří. Zrudne a neví, co má dělat. Utéci, objevit je? Vřískat? Obvinit? Co?

Co mám dělat?!!

Světla od auta se ho dotknou a vzpamatují. Otočí se od dvojice, která se vášnivě ohmatává ve stínu stromu. Snad je někdo neuvidí, napadne ho, ale potom se usadí k jinému stromu. Nevnímá, že se kývá sem a tam a zírá do země. Nevnímá slzy, které mu tečou po tvářích. Popotáhne a vstane. Neví, jak dlouho tu seděl. Dojde na zástavku autobusu, kde se posadí na lavičku. Nehnutě zírá před sebe a na šedočerném chodníku se mu promítá scéna, které byl svědkem.

Desítka, ale nechá ji minout. Sedí, apaticky pozoruje na páry, které kolem něj procházejí, na další, které spěchají někam. V hlavě chaos a neví, co má dělat? Nenávidět?

Desítka, vstane a vleze do autobusu. Otočí hlavu a pozoruje, jak u sloupu stojí mladík s růží a dívá se na hodinky. Zpozdila se nebo nepřijde? V hlavě mu vybuchne přání: Ať se nedočká!!

Je konec. Opět popotáhne a zatvrdí se. Stalo se to předtím, stane se to opět. Jenom se neměl tolik vázat na Martina. Měl si ponechat odstup, ale měl pocit, že konečně mohl někde zakotvit. Cítil se v bezpečí, milován a zatím to byla obrovská iluze.

 Vyndá mobil a vyťuká číslo Růženky.

„Ahoj,“ tiše řekne.

„Pavlíku, Ježíši co se stalo?“

„To je tak poznat?“ řekne po odmlce.

„Pravdu? Ano je. Co potřebuješ?“

Pavel zavře oči. Právě někoho takového potřebuje. „Potřebuji na nějakou dobu aspoň pohovku, než si najdu podnájem.“

„Dobře. Budu tě čekat. Přijedeš ještě dnes?“

„Mohu?“ neuvědomuje si, že křečovitě svírá telefon.

„Vystupovat!“

Konečná. Jednu zastávku přejel. Dojde to pěšky. „Děkuji ti.“

„Jen přijeď,“ řekne a zavěsí. Smutně hledí na telefon. Co se stalo? S Martinem vypadali jako dokonale šťastný pár. Zachmuří se a jde připravit pohovku.

„Tak už jdeš nebo mám zavolat policii?“ Pavel vzhlédne a uvědomí si, že ještě stále sedí v autobuse.

„Omlouvám se. Jdu.“ Vstane, s telefonem v ruce vyjde ven. Uvědomí si světla a tmu. Je pozdě. Neví, kam se vrtnout. Nikoho nemá. Sedne si na lavičku. Nechce se mu jít domu a čelit Martinovi. Zvonění. Martin. Ožije, prst se vznáší nad zeleným tlačítkem a potom zmáčkne tlačítko ukončit hovor. Nechce ho slyšet. Před očima má Tomáše a Martina. Tisknou se k sobě, vytahují trička, třou se o sebe, jako by to nemohli vydržet domu.

„Proč?!“

Žena v teplácích s vlčákem po boku se po něm udiveně otočí. Martin se zvedne a šourá se k domu. Hledí do osvětlených oken, ale stále neví, jak se má zachovat. Zůstat nebo odejít? Chtěl by dál snít iluzi o životě, ale žít v iluzích…? Odejde od toho zrádce. Má plnou hubu hezkých řečiček o věrnosti a potom zradí. Ví, že se určitě milovali. I on podlehl Tomáši. Ten sviňák. Zatřese hlavou a zastaví. Dívá se na tenisky. On jediný je nevinný. Nikdy mu neřekl, že Martin je jeho přítel. Znají se nebo se seznámili v posilovně? Odkud? Proč? Brečí a nechá slzy kanout po tvářích. Utře si je. Je vůl. Je blázen, když si myslel, že ho může potkat štěstí. Někdo jako on na ně nemá právo. Ne, má na to právo, jen… jen… 

„Kurva s tebou,“ mumlá přede dveřmi bytu. Určitě Martin na něj už čeká. Co má udělat? Nechce odejít. Má ho rád, ale kolem srdce má takovou tíseň. Jako by ho někdo svíral pevněji a pevněji. Chtěl by se schoulit do klubíčka a brečet. Nic víc, ale není to možné. Nemá, kde se svinout to klubka a brečet.

„Proč se to muselo stát?“ zamumlá s čelem opřeným o dveře. „Chci jenom spokojeně žít.“ Co kdyby přimhouřil oči, ale pak si vzpomene na ruku, která mu tiskne jeho a svírá, až to bolí. Studený vyhrožující tón, ať se neodváží si nikoho najít. Jsi můj.

„Asi by to tak dopadlo,“ řekne tiše, když zasune klíč do zámku a otočí.

„Kde jsi byl? Proč nezvedáš telefon… Pavle, co se stalo?“

Bolí to, kurva. Bolí, uvědomí si Pavel a zírá do milované tváře, ale nemůže takhle pokračovat. Rty líbající Tomášovy. Možná ještě jim voní. Ne, určitě se vykoupal. Zná Martina jako sama sebe.

„Co tak zíráš? Tak odpovíš, sakra?“ zatřese jim. „Bál jsem, že se něco stalo! No tak, co se děje?! Porouchal se telefon? Mluv, doprdele!“

Pavel se nadechne. „Odcházím od tebe.“ Vymaní se z jeho rukou a jde vzít tašku. Donese ji do pokoje a otevře skříň.

On to myslí vážně, uvědomí si ohromený Martin, který za ním jde.

„Proč! Počkej, to nemůžeš!“

„Proč ne? Nejsem tvůj majetek,“ odpoví chladně. Už se vzpamatoval, ale stejně je mu do breku. Chtěl by brečet, ale teď nemůže. Nejdřív musí odejít. Musí na něj zapomenout. Pak si může dovolit lítost.

„Tak to ne!“ Chňapne po něm a otočí ho k sobě. Sevře mu ramena. „Co se stalo?! KURVA, co se stalo?!“ ujedou mu nervy. Nemůže tomu uvěřit. Proč od něj chce odejít? Plánují si společnou dovolenou. Těšili se.

„Dnes jsem si řekl,“ vypráví klidně, jako by se nic nestalo, ale cítí se mizerně, „že tě vyzvednu v tělocvičně. Udělám mu radost. Překvapím ho a doprovodím ho domu a potom se budeme milovat,“ mimoděk pohlédne na velkou postel.

Martin mu pustí ramena a narovná se. „Chápu.“

„Došel jsem tam a čekal. Vybafnu na něj… Co myslíš, že vidím. Dva muže. Tebe a …,“ zarazí se. Polkne. „Nějakého kluka. Pářili se tam jako zvířata. Nic neviděli, nic neslyšeli. Mě, auto, nikoho…,“ polyká slzy. Drží se, ale na jak dlouho?

„Pavle…“

„Nech mě. Nedotýkej se mě. Pořád říkáš, že mám být věrný a já jsem, ale zřejmě to platí jen pro mě. Ty nemusíš. Ty máš jen jiné pravidla! Seru na tebe! Jdu pryč!“

Chci brečet, chci se schovat v jeho náručí, chci, aby nikdy tam nešel. Chci s ním zůstat! Proč jsem tam byl?! Proč?

Martin ho chytí a přitiskne ho k sobě. „Promiň, už to nikdy neudělám. Omlouvám se.“

„Opravdu?“ chce tomu uvěřit. Chce, aby to byla pravda. Určitě to tak bude. Martí přece nikdy nelže.

„Samozřejmě. Už se s ním nesetkám,“ potvrdí.

Pavel vykřikne: „Lžeš!“

„Ty taky!“ oplatí mu to Martin. „Nebo myslíš, že nevím o tom chlápkovi, s kterým jezdíš na výlety? Myslíš, že jsem tak blbej?!“ odstrčí ho, až skončí na posteli vedle tašky. Pavel na něj omráčeně hledí.

„Ty ses hrabal v mém telefonu!“

„Ne, ale právě ses přiznal!“ odhodí sako a sundá si kravatu. „Máme si, co vyčítat.“

„Počkej, co to děláš?“ posune se k čelu postele. Bojí se. Hledá, kam uniknout, ale nevidí cestu. I přes strach na něj fascinovaně hledí. Je tak krásný.

„Co by. Chci si tě ještě naposled užít,“ řekne chladně a rozepne si košili. „Musíš nás přece porovnat. Odcházíš za lepším?“

„Odcházím za Růženkou!“

„Nebo za Růžákem,“ řekne posměšně. „Nebalamuť mě. Nejsem pitomec, víš.“ Shodí boty, stáhne kalhoty. „Tak proč jsi ještě oblečený? Nebudu čekat dlouho.“

„Martine, neblbni.“

Martin se na chvilku zastaví a zavrtí hlavou. Přejde k němu a pohladí ho. „Neublížím ti. Copak jsem to někdy udělal?“

„Ne,“ vydechne zoufale pod jemným dotekem Martina. Jenže tehdy nebyl tak chladný, neosobní, tak… Má pocit, že je děvka. Proč? Nadechne.

„Chceš se s mým přítelem seznámit?“ Neví, co ho to popadlo.

Martin se zarazí. „Cože?“

Pavel se posadí a se sklopenou hlavou hledí na jemný vzorek pokrývky. „Ptám se, jestli se chceš seznámit s mým přítelem.“

„Ty ses zbláznil!“ vyskočí z postele. Ignoruje svou nahotu. Kašle na ní. Prohrábne si vlasy. To vše je šílené. Pohlédne na otevřenou tašku. Zabolí ho, když si představí, že je pryč. Nic už nebude takové. Zatracený Tomáš, proč se tam musel objevit? Proč ho naštval a proč si ho vzal? Měl ho ignorovat a jít přímo domů do Pavlovy náruče.

„Ne. Jdu k Růženě. Zůstanu u ní, než si něco najdu.“ Sleze z postele a otevře skříň. Zabalí to nejnutnější.

Má to nacvičené, pochopí Martin, když sleduje jeho úsporné pohyby a přesnost s jakou pokládá každou věc vedle sebe. Dělal to často, zamrazí ho z těch pohybu.

„Pro zbytek si pošlu později.“

„Tak mi představ toho pana X.“ Nikdy se nedíval Pavlovi do mobilu. Tolikrát ho držel v rukou napjatý zvědavostí, kdo mu volal nebo on komu a pokaždé tomu odolal. „Chci vidět toho supermana, kterému nesahám po kotníky.“

Pavel se zarazí s dvěma tričky v rukou. „Myslíš to vážně?“ pro změnu nevěřícně řekne on.

„Jistěže. Chci to.“ Ale všechno se v něm chvěje. Neví, zda vztekem nebo rozpaky.

Pavel si sedne a zírá na trička. Jedno si koupili společně na výletě v Praze. Pohladí ho.

„Ztratil jsi odvahu?“

„Ne. Jen přemýšlím, proč jsem to řekl. Já ho zavolám.“ Vytočí číslo a zavře oči. Před očima mu vyvstane Tomáš v Martinově objetí. Na divoké polibky jich obou.

„Ahoj.“ Tomáš udiveně pohlédne na hodinky.

„Ahoj. Myslíš, že bys mohl za mnou přijít?“

Sex? Vypadám dobře? „Samozřejmě. Kde bydlíš?“

Pavel se smutně usměje a nadiktuje mu adresu.

„Tam to znám. Najdu to jako by nic,“ nadšeně ho ujišťuje Tomáš.

„Díky moc, těším se,“ donutí se říct a pomalu spustí ruku s mobilem. „Přijde. Mezi tím si zabalím.“

„Jak myslíš.“ Přejde ke skříni, z které vytáhne lepší tepláky. Pavel ho smutně pozoruje, jak odchází. Zvuky z kuchyně jindy tak normální teď zní ošklivě. Cinkot příborů zní jako pohřebení zvon. Je mu hnusně. Ucítí slzy. Otře si oči a zamrká, ale pláče pořád.

„Trochu pozdě na brekot, ne?“ řekne tvrdě Martin, když se vedle něj posadí. I jemu je mizerně, ale stalo se to.

„Ty toho kluka znáš?“

Martin se zarazí a uvažuje. „Můj bývalý expřítel. Bylo to ďábelské soužití. Být spolu trochu déle skončili jsme v nemocnici,“ cynicky se zasměje. „Dělali jsme to všude. Bylo to neuvěřitelné,“ zamumlá.

Pavel se k němu otočí. Nemůže tomu uvěřit. Tak on ho zná. Je to jeho bývalý přítel.

„Promiň, ale s ním byl sex úžasný. Ne - to je blbě. Ale prostě byl jiný než s tebou.“ V duchu nadává, do čeho se to zase zapletl.

„Lepší než se mnou?“

„Neposloucháš mě,“ řekne podrážděně. „Jiný. Prostě se to nedá srovnat. Proč nebalíš?“

„Nevím,“ zamumlá a odvrátí se od Martina. V hlavě se mu líhne myšlenka. Je divoká, nebezpečná a naprosto nevhodná. Většina lidi by se na něj dívala jak na blázna, ale jeho to vzrušuje. Zakleje a otře si suché oči.

Zvonek. Martin se na něj podívá, ale Pavel sedí.

„Neotevřeš mu?“

„Není to můj byt.“

„Pozval sis ho.“

„Souhlasil jsi s tím.“

„Běž k čertu!“ Nic a Pavel dál sedí na posteli. „Kurva, otevři ty posrané dveře.“

„Nebuď sprostý.“ Poprvé v životě je klidný. Udiveně hledí na vzteklého Martina. Cítí se tak klidný jako nikdy v životě. Je na křižovatce, kdy všechno se mu rozbilo a on je klidný. Nechápe tomu.

„Promiň,“ řekne ironicky Martin. Cítí, že jestli Pavel neotevře ty dveře, vybuchne a udělá něco špatného.

Pavel jde do předsíně a otevře dveře.

„Ahooj! Donesl jsem bublinky,“ povídá Tomáš a podává láhev. Zarazí ho Pavlův výraz. „Něco se stalo?“

Martin s nohou ve dveřích naslouchá známému hlasu.

„Martine, to je Tomáš. Prosím, pojď se seznámit s mým přítelem z výletů.“

„Mar… Martin.“

„Ano. Miláčku, no tak nestyď se. Přece ho znáš.“

Martin vyjde a zírá na Tomáše ve dveřích.

„Raději zavřu dveře. Nemusíme lidem dělat divadlo, že ne.“ Dveře třísknou a Pavel se o ně opře. „Překvapení!“ zvolá jako na narozeninách. Výkřik spíš zní jako umíráček. Martin s Tomášem sebou trhnou.

„Tak to je tedy překvapení. Proč jsi mě zavolal?“

„Proč?“ Pavel se zamyslí. „Kdybych to věděl, řekl bych to, ale nejspíš kvůli vaší šoustací scéně před tělocvičnou. Rozdávali jste si to tak důkladně, že nějakého toho člověka jste přehledli! Bohužel jsem vás nepřehlédl já. Smůla pro nás všechny,“ rozhodí rukama. 

Tomáš se zčervená a dokonce i Martin se ošije a zírá na sarkastického Pavla. Nikdy by neřekl, že umí být tak sžíravý.

„Musíš být sprostý?“

„A jak to mám říct? Volně se milovali před tělocvičnou? Spali nebo snad sprostě kurvili se? Jak to vám bude nejlépe znít?“

„A co?!“ tentokrát vybuchne Tomáš. Kruci, co tady v té frašce dělá? „Odcházím.“

„Ne.“ Martin se uklidnil. Možná ho uklidnil Pavel a jeho sarkasmus. „Zvu vás do pokoje na menší pohovor. Tomáši, Pavle.“ Ukáže jim rukou a porovnává je. Oba jsou rozdílní a oba jsou nádherní. Nelze si mezi nimi vybrat. „Myslím, že tohle se musí vyřešit.“

„Nechápu, co se tady řeší,“ snaží se Tomáš odvrátit od celé situace. Láhev položí na konferenční skleněný stolek. Vypadá jako výsměch tomu, proč tu přišel.

Martin se posadí vedle Tomáše a zadrží ho, když chce si odsednout.

„Co chceš dělat?“ otáže se zneklidněný Pavel.

„Co? Rozhodneš se.“

„Cože?“ Tomáš i Pavel nechápe.

Martin se po nich rozhlédne. „Pavel se rozhodne, s kterým z nás bude žít.“

„Vyprošuji si to. Nejsem věc a nemusím se vůbec rozhodovat. Mizím od vás obou. Máte pití, postel nově povlečenou, můžete si v ní zajebat do rána! Vesele beze mě!“

„Ale ano,“ stojí si na svém tvrdohlavě Martin. „Rozhodneš se.“

„Tak proč nejste vy dva spolu?!“ ukáže na ně Pavel a stojí před nimi. Má větší jistotu, když nad nimi ční.

„To nejde,“ promluví Tomáš. „Nejspíš bychom se tentokrát zabili.“

„Nechci nic říkat, ale před tělocvičnou to tak nevypadalo. Spíš naopak.“

„To jsi nás neviděl před pěti minutami,“ klidně odpoví Martin. „Bohužel je to tak. Většinou to tak skončilo. Pár facek a skončili jsme spolu v posteli. Vždy to tak bylo.“

„Nebudu se rozhodovat. Můžeš jít nazpět k Tomášovi a na dovolenou můžeš jet s ním.“

„To pro něj jsi vybíral tu dovolenou?“

„Ano.“

„Ó, tak ty jsi u svého milence vybíral dovolenou pro mě, co? Jsi hnusný. Odporný. To je vrchol, co jsi udělal. Já…“

„Hele, nabídl jsem to nejlepší. Ta dovolená není hnusná,“ brání se Tomáš. „Je prvotřídní!“

„Nemluvím o dovolené a já…“

„Co?“ útočně se zeptá Tomáš.

„Nic.“

„Dost. Chci odpověď. Hned. Koho si vybíráš. Mě nebo Tomáše.“

Pavel se zarazí a usedne. Mlčky je pozoruje a vzpomene si na svůj nápad. „Mám si vybrat.“ Hlavou mu víří možnosti.

„Oba jsme dost zajištění. S oběma ti to klape…,“ vypočítává Martin, ale Pavel nic z toho nevnímá. Bude mít na to odvahu? Zvedne se a přejde k Martinovi. Políbí ho.

Martin ztuhne. Popravdě doufal, ale nevěřil, že si ho vybere.

„Myslím, že tu jsem zbytečný. Adiós!“

Pavel s rukou na Martinově rameni se k němu otočí.

„Ty bublinky vypijte. Neponesu ho nazpět.“ Vstane a odchází. Pavel se rozhodne.

„Počkej!“

Tomáš se zastaví, ale neotočí se.

Martin udiveně pohlédne na Pavla.

„Zůstaň tu.“

Martin rychle pochopí a pohlédne na Pavla. Tváří se vážně, ale mírně zčervenal. Uhýbá očima, jako by si nevěřil. 

„Pavle chápeš, co chceš?“ začne Martin váhavě. I jemu to zcela nedochází a má pocit, že je na lávce a pod ním propast.

„Já nevím… Ne, úplně. Tomáši, prosím zůstaň.“

Tomáš se nadechne a otočí se. Zopakuje Martinova slova. „Pavle víš, co chceš?“

„Ano. Chci vás oba dva. Mám vás rád a moc.“ Pomaličku se usměje, když si vzpomene na den, kdy mu Martin řekl poprvé, že ho miluje. Nebylo to v posteli, ale u stolu s květinami a on mu potom řekl po cestě totéž. Tehdy byl rudý až za ušima, ale šťastný. To je i teď. Bláznivě a nádherně spokojený. „Jsem divný, že.“ Přikryje si tváře. „Já…bože, zešílel jsem.“ Neví, jak se zachovat a mlčení těch dvou mu nepomáhá. Seknul se. Vstane.

„Odcházím za Růženkou.“

„Za kým?“

„Ne,“ rázně zamítne Martin jeho snahu utéci. „Později to Tomáši pochopíš, ale nejdřív musíme vybalit a zavolat Růžence. Potom vypijeme tu láhev vína.“

Pavel se usměje a pohlédne na Martina. „Vadit ti to nebude?“

„Myslím, že ne a když ano, skončím ve vězení a vy na hřbitově,“ ušklíbne se.

Pavel zrudne a zahledí se na oba. Zbláznil se. Jak si vůbec myslel, že může spát s nimi oběma. Zbláznil se, ale vyvolává to v něm příjemné mravenčení. Nemůže se dočkat, až ucítí Tomášovy rty a ruce Martina na svém těle. Bude se dívat na ně dva. Neví, jak to celé dopadne, ale bude se snažit, aby jim to klapalo.

Dnes, když je viděl spolu, přiznal si, že se zamiloval, ale přitom miluje i Martina. Bylo mu líto, že ho zradil. Chtěl být s ním a zároveň s Tomášem. Nevěděl co s těmi pocity. Neměl nikoho a zůstal sám jako vždy. Myslel si to.

Toužil se k nim přidat a bylo mu stydno za to, že si to přeje. Měl pocit, že k nim nepatří. Že je opět sám jako kdysi a dva lidi, které miluje z celého srdce, se na něj vykašlali. Toužil po nich obou a plakal nad svou blbostí. Všechno ztratil a jednou větou získal opět vše. Je šťastný, protože jsou tu dvě osoby, které miluje nade vše. Jsou spolu. Vlastně je to nádherné, a když se tak zamýšlí, mohlo by být to ještě dokonalejší. Ošije se. 

„A Tomáši, pojedeš s námi na dovolenou?“ 

Konec