Shounen - ai povídky

Cyklus je věnován mojí mamince

Za beta read cyklu Válečné setkání děkuji Alane

Už 800 dní trvá hrůzná blokáda Leningradu. Němci obléhají a snaží se dobýt město na řece Něvě. Bezúspěšně.

„Kosťo, nechoď tam. Zabijou tě a já nechci zůstat sama. Nechci tě ztratit. Jsi to jediné, co mi zůstalo, prosím.“ Kosťa, vysoký hubený mladík, zavrtí hlavou. Je navlečený do ušanky, šály, kabátu, na nohou má válenky, a stejně je mu zima. Taková zima. Nebude poslouchat její slova. Musí ji zachránit. Zbyla mu už jenom ona. Nikoho jiného, jak řekla, nemá.Minulý den pohřbil,ne to je ironie, odvlekl svého dědečka do hromadného hrobu.

Skoro neměl sílu ho tam odvléct na sáňkách, ale podařilo se.Přitiskne se ke zdi domu. Oprýskaného, napůl zbořeného, a zadívá se na oblohu. Hvězdy září na obloze, jako by už druhým rokem neprobíhala zuřivá bitva o Leningrad. Zuřivá bitva. Hořce se usměje. Jaká bitva? Obležení, nic jiného. Na jedné straně Němci a na druhé straně sovětští vojáci a oni, poloviční mrtvoly. Jsou hladoví a slabí, staří umřeli na hlad. Nejdřív jeho matka, pak otec a nakonec jeho milovaný dědeček. Ani nemohl plakat. Všechny slzy jakoby zmizely a teď umírá jeho sestřička Kaťuša. Káťa ji říká. Jeho krásná, talentovaná sestřička.Musí ji zachránit.Těch 150 gramů chleba a kousek masa na osobu je nezachrání a Cesta života není ještě otevřená. A i kdyby byla otevřená, jsou úplně vzadu na seznamu. Nejdřív mají přednost ONI, pak vojáci a nakonec  leningradští obyvatelé. Teď je zrovna nejvíc jídla  u nich, u vojáků v přední linii. Uvědomuje si svou pošetilost i jak může skončit, ale má pořád před očima vyhublou tvář Káti.

Plíží se sutinami, každou chvílí zastavuje, jak je vyčerpán, a poslouchá zvukům linoucím se nocí. Vzdálené hřmění, nic víc. Samé překážky, těžce je přelézá. Vše je zničené, rozbombardované Němci. Nenávidí je. Proč jen začali tu válku? zeptal se svého dědečka. Chvilku váhal a pak mu vysvětlil, že dvě tak rozdílné ideologie nemůžou žít vedle sebe a že nakonec Němci prohrají. Zeptal se, jak to ví? Jen cvrknul ho do nosu a řekl, že to vysvětlí někdy jindy. Nestihl mu to doříct. Neřekl mu, proč si je tak jistý. Ale on svému dědečkovi, po kterém se jmenuje, věří. Věří, protože jako jeden z mála unikl čistkám po revoluci i (těm) pozdějším Stalinovým. Možná ho nechali, protože ho považovali za starého blázna, ale nebyl jím. Jen chtěl přežít a naučil i to jeho. Ale to, že byl důstojníkem v carské armádě, ho navždy poznamenalo a na jeho rodině zanechalo cejch podezřelých osob.

Měsíční stíny se míhají ulicí, kterou jde. Už jsem tam nebo ne? zvažuje. Poslouchá, ale nic neslyší. Mrtvé ticho, přerušované temným duněním. Pomalu se sune vpřed. Zastaví se a (znovu) pár dalších kroků vpřed. Je tak bez síly. Láká ho položit se do náruče paní Zimy a asi by to dávno udělal, ale pořád má před očima ji. Zastaví a opře ruce o zdivo. Kousek dál vidí temný obrys zavátého těla. Žena, muž? Je to jedno. Všichni vypadají stejně. Leningradem se plouží jen stíny. A ti, co nemohou pracovat v továrnách, shánějí jídlo nebo palivo,leží a čekají, až zemřou. Tiše a většinou sami. Jednoho po druhém si je bere hlad a ruská hladová zima.

Automaticky dýchne na ruce. Jsou zkřehlé a on bude potřebovat všechnu jejich šikovnost, sílu. Jestli to nezvládne, tak na ničem nebude záležet. Za krádež je jediné, a to smrt, a v tom případě i rozsudek jeho sestry. Zakroutí zoufale hlavou. Ne, to ne.

 Jekot sirén. Opět nálet. Schová se za sutiny a dívá se, jak nad nim přelétávají německé letadla. Shazují bomby a mezi nimi letáky, aby se vzdali. Copak mají šanci se vzdát? A i kdyby, Oni jim to nedovolí. Leningrad musí být živé město. Dívá se, jak přelétávají. Je to už dávno, co utíkali do skrýši. Teď se jen podívají na oblohu a pokračují dál, jako by se nic nestalo. Život pokračuje dál. Co na tom, že ulice se změní, že s každou další bombou se změní tvář Leningradu. Ten bude dál žít. Měl by jít dál, ale je rád, že může si na chvilku oddechnout.

Sirény umlkly. Opět ticho. Jen v dálce se ozývá hukot vracejících se letadel, teď už prázdných, bez smrtícího nákladu. V noci bombardování, ve dne ostřelování děly.

 Znova se pohne. Plíží se jako stín, mezi stíny domu a mrtvých. Má pocit, že na něm visí nesouhlasný pohled Leningradu, ale odežene ho jedním mávnutím. Je už blízko? Kde vlastně je? Neví to. Jak se mohl ztratit? Předtím prošel tu trasu několikrát. Pravda, bylo to ve dne, ale i tak...

Smích. Cinkot. Lžíce? Cítí, jak se mu v ústech sbíhají sliny. Teď musí být nanejvýš opatrný. Pohne se směrem ke zvukům.

„Achtung!“ Němci! vykřikne v duchu a ztuhne. Rozumí jim, co řekli. Dědeček trval na tom, aby se naučil jazyku nepřítele. Je konec, mihne se mu hlavou.

„Podívejme se, koho tady máme?“ říká nějaký hlas a on ucítí v týlu zbraň. Opravdu je konec.

„Počkej!“ ozve se jiný hlas. Asi druhý z hlídky.

„Proč?“

„Trochu si pohrajeme. Chcípl by tady pes a kapitán tady není. Co ty na to?“ Hrubý smích a kopnutí. Převrátí se a schoulí se do klubíčka. Těžce dýchá, jak na něho dopadají rány. Hodně z toho utlumí jeho oblečení, ale i tak občas se mu zatmí před očima bolestí.

„Na!“ slyší, ale pořád je stočený do klubíčka. „Vodka. Nějak mě to vyčerpalo. Co teď s ním?“

„Necháme ho, ať si zmrzne.“ Cítí ,jak se chystají k dalšímu kolu, když uslyší hlas.

„Co tady děláte? To chcete, aby vás Rusové dostali? Mazejte na hlídku! K čertu, děláte větší hluk než stádo houfnic s kaťuší dohromady.“ Oba se zachvěji. Nemají rádi ten zvuk.

„Rozkaz, kapitáne Vormene. Chytili jsme špeha. Právě jsme ho chtěli vyslechnout.“

„Ach, a proto tady leží a nic neříká. Vyslechnu ho sám, a teď běžte.“ Kosťa uslyší křupání sněhu pod nohama a cítí, že je tady sám, jen s tím důstojníkem. Jeho ruce ho osahávají, stahují šálu a dotýkají se krku. Příjemné teplé ruce. Uslyší cvaknutí a výstřel. Jsem mrtvý, pomysli si, ale slyší kroky, které od něho odcházejí. Žije! Proč ho nezabil? Jen proto, aby umřel tam v tom městě duchů? Pohne se a zjišťuje, že je v pořádku. Jen při představě zpáteční cesty je mu úzko jak ji zvládne. Cesty nazpět domů. Nechce se mu  znova tou cestou jít. Leží ve sněhu a očekává milosrdnou náruč zimy. „Je mi tak dobře.“

 Ví, že umírá. Zůstane tak ještě  chvilku a nakonec usne a nevzbudí se. Je mu tak příjemně. Dokonce už mu není zima. Možná uvidím svoje milované, napadne ho, a pak i možná Káťu... pohne se, ale je mu tak dobře. Usne.

Necítí, jak ho někdo bere do náruče a opatrně se plíží kolem sovětských hlídek. Položí ho do sutin, kde není sníh,a do kapsy dá malý balíček. Rozhlédne se a stejnou cestou se vydá zpět ke své zemljance.

Zdá se mu o dětství, jak všichni vyrazili k moři na piknik. Jsou tak šťastní, slunce svítí, moře příjemně hučí, vítr mu hladí tváře. Jen ten vzdálený hluk sem nepatří. Dívá se, odkud přichází. Jak to, že si ho ostatní nevšimli? Otevře oči do rána a hukotu děl, padajících střel, granátů. Vyskočí a zaskučí bolestí. Posadí se a snaží se upamatovat, co se stalo včera v noci. Cesta, nálet, smích a pak ti dva vojáci. Bití a nakonec ten laskavý, ale přísný hlas jejich důstojníka. Jak se jen jmenoval? Neví. Ale říkali to. Připomíná mu hlas dědečka. Ne barvou, ale intonací. Musí jít domů,  uvědomí si. Sestřička bude mít o něho strach. Zvedne se. Už musí být určitě poledne. Přestává vnímat čas. Plouží se šouravým krokem starce ulicemi. Kolem něho projde postava v šátku, vlekoucí tělo. Zastavuje se, stejně jako on. Nepodívají se na sebe a jdou dál, každý za svým cílem. Dřív by tu cestu zvládl za dvacet minut, ale  teď mu trvá tři hodiny.

Otevře dveře od jejich domu a vejde dovnitř. Byt je prázdný. Co se mohlo, to se spálilo. Později zkusí jít do vedlejšího domu a najít něco, co uniklo pozornosti.  Možná bude mít štěstí a najde něco, co by bylo k jídlu. Cokoliv, ale ví, že vše, co bylo k jídlu, už dávno z Leningradu zmizelo.

„Pojď se najíst, Kosťo. Jsem ráda, že jsi zpět,“  uslyší milý Kátin hlas.

„Neměla jsi nikam chodit. Víš, jak je to vyčerpávající. Pro jídlo bych došel sám.“

„Já vím, ale připadám si tak zbytečná a slabá. Víš, mám pocit, že dlouho tady nebudu. Stále častěji vidím kolem sebe tváře rodičů.“

Kosťa sevře rty. Je to špatné. když už začíná mít halucinace. Přejde k ní a klekne si . Dívá se na její vyhublé tváře, vystupující lícní kosti a hořící oči.Sundá si kabát a snaží se ji přikrýt. Brání se, ale tak slabě, že překoná její odpor. Uhladí ho a zarazí se nad vybouleninou v kapse. Třesoucí se rukou vytáhne balíček. Roztrhne opatrně papír, potom by se mohl sníst, a vytáhne půlku chleba.

„Káťo, podívej se!“ a ukazuje jí tu vzácnost. Vidí, jak se jí rozzářily oči tichou radostí.

„Odkud to máš?“

„Nevím. Jedině, že by mi to dal do kapsy ten voják.“

„Jaký voják, Kosťo?“

„Německý důstojník,“ a vše jí vylíčí.

„Měl jsi štěstí. Zůstaneš tady se mnou. Máme tak jídlo ještě na týden. Kousek si dáme a zbytek schovám.“ Pomalu se zvedne a přejde ke stolu. Vezme nůž a odkrojí dva tenké plátky.

Oba vychutnávají ty malé kousky chleba jako největší vzácnost na světě. Další týden přežijeme, a co potom? pomyslí si Kosťa. V noci poslouchají Leningradskou filharmonii a snaží se navzájem zahřát.Den splývá s dnem a oni krájí poslední kousek chleba.S lítosti se dívají, jak mizí ty dva poslední kousky chleba. Káťa se nadechne a chtěla by říct, aby tam šel  znova, že má hlad, ale zdrží se. I ten první jeho pokus, kdy tam šel, byl nebezpečný a teď podruhé... ne, to nejde. A i ten důstojník mohl padnout, nemusí být podruhé tak laskavý, jako poprvé.

Dívá se s hrdostí na svého staršího bratříčka. Je moc hezký. Před válkou svou vysokou pěknou postavou, hnědýma vlasy a hlavně svýma očima barvy čokolády doháněl nejednu dívku k pláči. Ale on se věnoval studiu. Všichni věděli, že se na univerzitu se nedostane, ale i přesto sháněli knihy a učitele, kde se dalo. Hlavně dědeček ho učil. Měli doma skrýš. kde byly i , zakázané knihy. Plakal, když skončily v ohni, aby se zahřáli. Ale aspoň na chvilku přinesly teplo, tak potřebné pro přežití.To ještě měli trochu jídla, a pak se jedl i papír.

Musím tam jít znova, i kdybych měl zemřít, řekne si třetí den poté, kdy jim došel chleba od toho Němce. Kátě nic neřekne a pomalým krokem se vydává opět stejnou cestou. Má strach větší než předtím, ale musí jít. Stejná cesta  jen je víc sněhu a větší mráz. Teploměr spadl v noci k mínus 20 stupňům a on se v duchu modlí, aby spadl ještě víc. Všichni netrpělivě čekají, až Ladožské jezero zamrzne a po ledě začnou proudit nákladní vozy, sáně tažené koňmi plné mouky a jídla. Pramínek života, který spojoval Leningrad se zbytkem světa. Cesta života ji pojmenovali. Je tepnou - jedinou cestou mezi životem a smrti. A i tak nedokáže zachránit všechny.

Je taková zima, ale to je dobře. Snad bude mít opět štěstí. Zastaví se u těch sutin, kde se probudil. Pořád je tu to stejné, nebo to vidí jinak? Pokračuje dál. A opět slyší kroky a opět ucítí zbraň přitisknutou k zádům. Čeká výstřel a část jeho bytosti si i přeje, aby ta ruka ukončila jeho život. Necítí, jak se ten dotyčný rozmáchne a udeří ho. Klesne na kolena obestře ho černá tma. Necítí už, jak ho někdo táhne za límec.

Nikdo mně neviděl, oddechne si kapitán wehrmachtu Armin Vormen. Pitomý kluk, co si to vlastně myslí, procházet se tady v přední linii jak na pobřeží řeky v neděli. Copak je mu život tak bezcenný, že se znova tady objevil? Slyší zaťukání a důkladně svého hosta přikryje.

Otevře dveře a v nich uvidí své dva vojáky, Hanse s Karlem.

„Co je?“ houkne. „ Jsem unavený. Tak co pro mě máte?“ dodá rezignovaným tónem.

„Příděl, kapitáne. Mají strach sem jezdit ve dne, tak to posílají v noci. A taky depeše.“

„Díky, a běžte. Ať vás vystřídá Dittrich s Johannem. Musíte být unaveni.“

„Rozkaz, kapitáne Vormene!“

Zavře dveře a ještě slyší: „Je to slušňák, ten náš starej.“

„Jo, to máš recht, a k tomu spravedlivej, ne jako ty...“ ale zbytek už neslyší a odloží jídlo na polici. Pak odhrne pokrývky a podívá se na svého návštěvníka. Ví o hladu, který panuje v Leningradě, ale i tak ho překvapí vystouplé lícní kosti a celkový dojem vyhublosti. Přikryje ho a přejde ke stolu, kde je depeše. Podívá se na pečeť. Neporušena. Otevře a povzdechne.

 „Pořád stejné žvásty. Ti tam nahoře hovno vědí, co se tady děje. Útočit, střílet za každou cenu. Hlavně ten kurník dobýt. Měli by sestoupit ze svých piedestalů a podívat se, jak to tady funguje.“

Tichým tónem nadává na ty nahoře, ale nakonec - co může dělat, než splnit rozkaz?Takže opět nechá zítra své vojáky, aby se s Rusy pustili do křížku o ten pitomý kopec sutin. Dobudou ho, to je jasné - nahoře budou rádi - pozítří ho ztratí a dostane další depeši, na kterou odpoví, proč ho ztratili, a tak to půjde dál a dál. Depeši spálí a vytáhne knížku a  německo-ruský slovník, který si obstaral, a už ani neví, kde vlastně to bylo. Asi v nějakém městě. Snaží se naučit pár frázi, slov. Je to těžký jazyk, povzdechne si po půlhodince. Asi si přece jen půjde lehnout, když zítra je útok. Otočí se k palandě a vzpomene si, že je obsazena.

Přejde k palandě a usedne na ni. Ani neví, proč si byl od začátku jistý, že je to kluk. Mohla to být dívka, ale on si přál, aby to byl... Dost, Armine, napomene sám sebe. Víš, co tě baron učil. Předstírat a hlavně se snažit zapomenout. Přežil, ale ta jiskřička touhy  dotknout se a milovat se s mužem mu zůstala a teď tady má, mohl by... zavrtí hlavou. Být stejný jako ostatní? Ne, to ne. Tak hluboko neklesne. Natáhne ruce, sundá mu ušanku a odmotá šálu. Nebýt té vychrtlosti, je krásný. Myšlenky mu naštěstí  zakázat nemohou. Odhrne mu hnědé vlnité vlasy z obličeje. Zkoumá každý jeho rys. Jemně přejde po obočí a pak se dotkne řas. Kluci se mu určitě smáli a dívky žárlily, pomyslel si, má rovný nos a pevné smyslné rty. Ne velké, ani úzké, tak akorát. Lícní kosti. Opatrně se dotýká jeho tváře. Zkoumá je jako slepec. Vrátí se k jeho rtům. Cítí, jak touží je políbit, cítí oheň touhy v podbřišku. Málem by zapomněl v té zimě, co je touha po někom, a teď ji cítí k tomuhle klukovi. Sklání hlavu - ještě nikdy nepolíbil muže. Ne! přikáže si. Narovná se.

Jaké asi má oči? Hnědé, černé nebo modré? Zajímalo by ho to. Podívá se na hodinky. Za hodinu je úsvit. Seděl tady u něho tak dlouho a nevšiml si, jak čas letí. Úsvit - a s ním útok. Jako vždy bude v čele a možná tentokrát nepřežije. Ale poprvé od překročení Polska se mu nechce riskovat život. Chce být tady a dívat se do... čokoládových očí.

Kosťa se bojí dýchat. Leží asi na palandě, je přikrytý dekou a u něho sedí starší muž, asi okolo třiceti. Plavé vlasy, hranatý obličej a šedomodré oči. Oči s laskavým výrazem, které tolik toho viděly. Nechápe, proč mu připomínají oči dědečka. Polkne a ticho mezi nimi se přeruší. Armin se rozpačitě odvrátí. Tak krásné oči ještě neviděl. Skoro se v nich ztratil.

„Ráno. Muset zůstat. Útok!“ snaží se mu vysvětlit kostrbatou ruštinou. Kosťa se nadechne. Je to ten samý hlas, který slyšel poprvé. Ale měl tušení, že je to on, když tam v sutinách upadal do bezvědomí. Posadí se a chytne se za hlavu, jak ho zabolí od úderu pistoli. Armin rychle něco zadrmolí a pak se zarazí, když mu dojde, že mu jeho host nerozumí. Kosťa zatím klesne nazpět.

„Rozumím německy,“ odpoví perfektní němčinou, ale Arminovi neujde, že je naučena. Příliš pečlivě. Pomalu vyslovuje slova. V duchu se zaraduje. Můžou si promluvit a budou si rozumět.

„Je ráno a nedostaneš se odsud. Zůstaneš tady pod těmi dekami. Nikdo sem nepřijde, rozumíš? Pokud chceš zemřít, můžeš zkusit jít, nebo budeš mít štěstí a projdeš.“ Kosťa by se rád zeptal, proč to dělá, ale nemá odvahu. Dívá se, jak si připíná opasek se zbraní. Armin se rozhlédne po zemljance. Nic důležitého tady není. Jen osobní věci a jídlo. Vezme samopal, pak ho odloží, přejde k polici a vyndá chleba. Ukrojí pořádný krajíc a namaže ho sádlem.

 „To je pro tebe a tam v konvici je čaj.“Vezme z věšáku bundu, nasadí čepici a vyrazí do ranního úsvitu.

Kosťa se dívá, jak se za ním zavírají dveře. Pak se vrhne na chleba, ale vzpomene si na Káťu a půlku chleba odlomí. Rozhlédne se a pak vezme kus papíru a zabalí ho, když uslyší střelbu a křik. Němci útočí. Zatrne mu, když si uvědomí, že je zrádcem, že teď právě umírají jeho krajané a on jí chleba a popíjí čaj nepřítele. Neví, co dělat, a v rukách svírá ten chleba. A pak si vzpomene na Kátinu tváři a na svoji rodinu, jak všichni postupně leželi v ložnici, tiše a nehybně. Jak nejprve s otcem odváželi matku, pak s dědečkem otce a nakonec on sám dědečka k pohřbu, zabaleného jen do kusu lepších hadrů, protože rakve nebyly. Doslova cítí na sobě jeho přikývnutí na souhlas. Zakousne se do chleba. Ví, že dědečkovo poslední přání bylo, aby přežili, tak jako on za revoluce.

Moc hltá ale nemůže se nabažit té chutě. Z ničeho nic se mu protočí a zvedne žaludek. Začne dávit. Rychle si dá před ústa ruku, ale nepomáhá to. Rozhlédne se kolem a začne zvracet do mísy. Drží se za žaludek a proklíná se. Byl tak laskavý, a on provede tohle. Cítí, jak mu hoří tváře hanbou. Nalije si jen čaj. Pije ho, a i když je studený, tak si ho vychutnává. Žaludek se po chvilce uklidní. Pak si vzpomene, kde je a honem si lehne a přikryje až po hlavu. Poslouchá dunění děl a tlumenou střelbu kulometů a samopalů. Obvyklé zvuky války jsou teď tak tlumené a přitom tak jasné jako nikdy předtím. Je to proto, že jsem v první linii? Neví, jak dlouho poslouchal tu hudbu války, ale z ničeho nic se dívá do šedomodrých oči toho důstojníka.

„Já omlouvám se, ale nechtěl jsem ...“ Armin ho prudkým gestem zarazí.

„Nech toho, chyba je na mé straně. Zapomněl jsem, jak jste vyhladovělí, a tvůj žaludek nesnesl tak bohatou stravu.“ Kosťa se dívá, jak si ten důstojník svléká bundu, odkládá zbraň z jeho dosahu a stahuje opasek. Potom se na něho mlčky podívá a rozepne si uniformu.

 Sedne si a dívá se na něho, jak sedí na té posteli. Vytáhne placatici a lokne si. Vodka jim projede jak žhavý plamen a teplo se rozlije žilami. Zašroubuje ji a položí ji na stůl. Zadumaně si pomyslí, že dokud neskončil tady v zákopech, tak skoro alkohol nepotřeboval. Taky proč. Přišel sem zemřít, ne přežít. Ale zemřít zimou, ne to ne, rozhodně ne. Dívá se, jak se jeho zajatec zvedne a postaví se do pozoru u palandy. Pěkný mladík, nebýt té vyhublosti. A ty jeho oči. Nádhera, nejedna dívka kvůli nim určitě hořekovala.

„Co s tebou? Proč jsi tady zpět?“ Ví proč, ale chce to od něho slyšet.

Kosťa má sklopenou hlavu a cítí, jak mu tváře hoří hanbou, že musí prosit, ale spolkne hrdost, svoji pýchu a vykoktá ze sebe: „Jídlo, prosím.“ Neví, jak to ze sebe dostal, ale je rád, že vůbec to dokázal říct.

Armin prudce vstane. „Nejsem dobročinná společnost,“ řekne úsečně.

„Já... prosím. Mám sestru, Káťu, ona... musím mít to jídlo. Ona... zůstala mi jen ona... celá rodina...“ vypráví sem a tam přerývaně a zpřeházeně.

„Dost. Nech toho. Nejsi sám. Jsou vás tam tisíce.“ Armin zaváhá a podívá se do těch čokoládových očí. Měly by se smát, a zatím je v nich jen bolest, ponížení a strach. Skrytý věčný strach. Stočí zrak na stůl. Už dávno vstal od stolu a jen tak u něho stojí. Dlaní přejíždí jeho desku. V hlavě se mu rodí myšlenka. Hříšná myšlenka. Snaží se ji zaplašit, ale vytrvale ho pronásleduje. Nakonec  se jí chtíc nechtíc podvolí. Rozhodne se a pak záleží vše na tom druhém. Ani nevím, jak se jmenuje, napadne ho, a to, co mu chce navrhnout... Zpříma se mu podívá do očí.

„Jídlo za milování, za sex s tebou. Chci s tebou spát!" Kosťa udělá krok dozadu. Narazí na postel a sedne si na ni. Jeho mozek chápe i nechápe, co mu ten důstojník tady navrhuje. To je... neví jak říct. Má pocit, že se ocitl někde jinde, na jiné planetě, že není tady v Leningradě, ale...

„To je nemorální!" vykoktá ze sebe, jen aby něco řekl.

„Já vím,“ pokrčí rameny Armin. „A teď se zvedej. Za dva dny v ruinách, pokud budeš souhlasit. Jestli ne, nechoď. Jinak tě zastřelím jako vzteklého psa. Rozumíš mi?“

Armin lže. Nezabil by ho jen proto, že shání jídlo, ale on je on a ostatní... povzdechne si. To, co navrhl, to je i pro něho dost silné, ale chce, potřebuje vědět, jaké to je. Dost dlouho to tají a kdyby se to někdo dověděl, tak nejen on, ale i jeho rodina, příbuzní...nechce myslet na to co by se stalo s jeho dětmi. Ale s ním by mohl bez obav. Je tady pánem a co řekne, to platí, a ten mladík nic neřekne, pokud to přijme. Sevře pěsti, jak jím myšlenka na milování s mužem projede žhavěji než ten lok vodky před chvilkou.

„Tady máš!“ Přejde k polici, vezme půlku bochníku, dá k tomu plechovku sádla a sýr. I pro něho je to vzácné, ale on si jídlo na rozdíl od nich obstará. Není to nic moc, ale pro ty dva to znamená hranici mezi životem a smrti.

 Zabalí jídlo do šátku a podá mu ho. „A padej. Podmínky znáš,“ řekne lakonicky, jako by mu na tom nezáleželo. Obleče kabát a vyjde za ním. Doprovází ho k ruinám. Dívá se, jak mizí do Leningradu. Ví jen, že za dva dny obě strany budou unaveny bojem o ten pitomý kopec sutin a povolí ve své ostražitosti. Začichá, jaký je vzduch. Bude chumelit.

Kosťa jde jako náměsíčný s balíčkem v rukou a nevnímá stíny Leningradu, jeho pomalý tep života. Ten návrh je nepřijatelný. Už tam nikdy nepřijde, nic ho nedonutí tam znovu jít. Míří k domovu. Pořád přemýšlí o slovech toho důstojníka. Bouří se, ale nějakou podivnou částí mu rozumí. Možná by to neměl vědět, ale dědeček... dojde ke dveřím a v náručí drží  balík jídla od německého důstojníka, kterého už nespatří.

Pomaličku vejde dovnitř a vše položí na stůl. Přejde ke Kátě. Je studená a nehybná, když se jí dotkne. Uvědomí si, jaká je tady zima a jaké tam bylo krásné teplo. Kdyby to mohla zažít... Ani si nevzpomíná, jak takové teplo chutná.

Stáhne si rukavice a odmotá jí šálu. Sáhne na krk a modlí se, aby byla naživu. Zavře oči a cítí, jak z něho všechno padá. Klesne na kolena a modlí se, že nezemřela.

„Kosťo?“ ozve se tichý hlas, jako by tam ani nebyla.

„Jsem tady. Promiň. Už nikdy neodejdu. Už nikdy!“ šeptá divoce.

„Byl jsi tam zase. Tam u něho, viď.“ Ticho.

„Ano, byl. A dostal jsem ...“

„Co za to chtěl? Němci nejsou milosrdné sestry, Kosťo. Víš, že mně můžeš říct všechno.“

„Nic nechtěl, Káťo. Opravdu nic.“ Jeho hlas zní pevně, ale má strach, že pozná, jak jím tentokrát otřásl. „Posuň se.“ Kaťuša se posune a on si lehne vedle ní. „Bude dobře. Přežijeme,“ ale ví, že už zase usnula. Oba se k sobě tisknou a snaží se zahřát.

Druhý den ho vzbudí užasle vyjeknutí a on spatří rozzářenou Kátinu tvář . Usmívá se. Ona se usmívá. Cítí, jak se jeho rozhodnutí láme a ví, že zítra bude na určeném místě. Polkne... prodá se za kus jídla, jen aby mohl spatřit znovu její úsměv. Neví, jestli ji to zachrání, ale musí udělat vše, co se dá.

„Musíš opatrně a jen po kouskách.“

„Já vím, Kosťo. Musí být milý, když ti dal takové dobroty.“

„No, trochu mi připomíná dědečka."

Tak to je asi starý, domýšlí si Káťa. S blaženým úsměvem kousne do krajíčku a zapije horkou vodou. Rozdělali oheň z nalezeného dřeva, aby si udělali aspoň teplou vodu. Později se vypraví na shánění dříví a dalších užitečných věcí. Kosťa pozoruje její šťastný obličej. Je stejný jako před válkou, kdy všichni seděli doma v kruhu a povídali si večer historky. Zvlášť milovali ty dědečkovy dobrodružné o soubojích a divokých večírcích, krásných dámách a plesech v palácích. Těžko věřit, že kdysi takový život byl...

Dneska měli štěstí a sehnali trochu dříví ze skříní. V domě už nikdo nebydlí. Všichni jsou pryč nebo zemřeli, a tak mají celý dům pro sebe. Večer si dají znovu kousek chleba a on vzpomíná na toho důstojníka. Začíná mít strach z toho, co po něm chce. Celý den předstírá radost, ale v noci nespí a vnímá Kátino oddechování. Nic není důležitější než ona.

Další den proběhne stejně jako předešlý. Tak to bylo až doteď. Dny splývaly v jeden a vše se podřizovalo jen tomu, přežít do druhého dne. Když to nebyl hlad, mohla to být bomba a obyvatelé Leningradu se naučili žít den ze dne.

 „Musím jít, Káťo, já...“

 „Zase za ním, ale máme toho dost na hodně dlouho. S tím přídělem přežijeme... On přece jen něco chce a ty ...vezmi ty věci po našem dědečkovi. Možná...“ Kosťa zavrtí hlavou, otevře dveře a rychlým krokem vyběhne ven. Udýchaně se zastaví a cítí, jak mu poprvé po dlouhé době mu tečou slzy. Neví proč, neplakal při smrti otce, matky, dědečka, proč teď? Nad čím? Neví. Vykročí a zastaví se. Pořád je tak slabý. Musím jít. Káťa... Káťa je důležitá. Myslí na to a vše bude v pořádku.

Plíží se ve stínech domů a slyší pod svými válenkami křupat sníh. První vločka a za ní další. Dívá se, jak se Leningrad zahaluje do bílé mlhy sněhu.

Jde cestou, jako by tam chodil celý život, a ne jen dvakrát. Teď už ví, proč chtěl, aby přišel dneska. Dneska, když sněží a sníh milosrdně přikryje všechno svou bílou peřinou. Přestanou vidět mrtvoly a přestanou vidět stopy, které zanechají jeho válenky. Myslel na všechno. Sníh na něho padá a on je do něho celý nabalený. Dojde k těm ruinám a čeká.

 „Jmenuji se Armin Vormen.“ Kosťa ztuhne při tom hlase, který už začíná tak dobře znát. Odkašle si a od úst se mu zvedne obláček páry.

 „Konstantin Petrovič Zavajgincev.“

 „Kosťa, mohu ti tak říkat?" ale ví, že v tuhle chvílí mu může říkat, jak on bude chtít. Armin se otočí a vede ho k sobě do zemljanky.

On přišel a teď zná i jeho jméno. Najednou dostane strach. Strašný strach. Vždyť je to ještě kluk a on po něm chce něco, co pro něho není přirozené. Jako by pro tebe bylo? Tajíš to před celým světem a dokonce sis, abys to zakryl, pořídil  manželku, rodinu a z ničeho nic máš tady jeho. Víš, co po něm vůbec chceš? Bude tě nenávidět, bude nenávidět Němce. Jestli ti doteď důvěřoval, tak nepočítej s tím i do budoucna. Ale i on má strach. Stejně jako ty. Je poznamenaný válkou, a to nejen těch pár jizev, ale pro to, co viděl. Zastaví se. Má ho pustit? Kosťa do něho narazí, jak jde těsně za ním. Oběma projede impuls a Armin opět vykročí ke své zemljance. Dneska jsou všichni zalezlí a venku jsou jen pravidelné kontroly. Nikdo nezjistí, co se bude u něho dít, nikdo nic neuslyší.

Už jsou na místě. On přišel a ani pro jednoho není cesty upět. Možná to tak bude lepší. Oklepou se od sněhu a Armin otevře dveře. Vyvalí se na ně teplo, až se oba zajíknou. Nikdo tady není. Celé dva dny šetřil dřevem, aby dnes bylo teplo. Zachvěje se touhou, očekáváním. Ani on sám neví, co vlastně dělat. Rychle zavře dveře, aby neunikalo teplo, a otočí se k němu. Všechny zbraně ukryl a připravil stůl. Sundá si těžký kabát a podívá se na něho.

„Sundej si ho a přestaň se tak třást. Rozhodně si tě nedám k večeři.“ Snaží se ho rozesmát, ale i jemu to připadá jako hluchá ozvěna vtipu. „Trochu se najíme se .“ Kosťa si sundá kabát a pověsí ho na věšák. Armin si ho zvědavě prohlédne. Je tak hubený, přizná si. Sotva chodí a on po něm chce, aby se miloval.

A co bys chtěl, aby po tom všem byl tlustý? okřikne ho druhý hlas. Mlčky si sednou ke stolu a Armin k němu přisune čaj a kousek chleba. Zapamatoval si, jak to minule skončilo. Dívá se, jak pomalu žvýká chleba a zapíjí ho čajem. Zvedne se a dá do připraveného balíčku plechovku čaje. On si nějaký opatří a ti dva budou mít radost. Pak se otočí a dívá se do jeho očí. Kosťa se pod jeho pohledem červená. Neví, co říct. Neví, co dělat.

 Přistoupí k němu a položí mu ruku na hlavu. Vychutnává si blízkost a důvěrnost toho dotyku a pochopí, že teď nechce nic jiného, že tohle mu stačí. Jen cítí teplo a tělo toho druhého. Svobodně se moci dotýkat a nebát se. Nebude se s ním milovat, i když jeho tělo by chtělo, ale najednou chce trochu víc. Obejme ho a přitiskne svoje rty na jeho krk. Vzdychne. Je to tak jiné než s Annou. Je to tak vzrušující. Třese se touhou, ale zároveň vnímá jeho ztuhlost, jeho strach. Počká, než dojí, a pak mu sundá svetr, válenky a sám se skoro svlékne. „Lehni si!“řekne ochraptělým hlasem.

 Kosťa si lehne a znepokojeně se dívá, jak si Armin sundává oblečení. Zůstanou jen spodky, ale dobře vidí na hrudníku jizvu a na paži další. Armin si k němu lehne a obejme. Nemůže tomu uvěřit, že objímá muže, tedy chlapce, ne, to je jedno. Je to tak rozkošné, odtáhne se od něho a přitiskne svoje rty k jeho. Necítí žádnou odpověď a ani to nečeká. Jemu stačí v tu chvílí, že je může líbat. Poprvé od té doby, kdy zjistil, že se mu líbí muži. Dotýká svými rty jeho tváří drobnými polibky, líbá jeho oči, které se mu tak líbí, tvář, krk. Rukou hladí jeho tělo. Chtěl by víc, ale to počká. Zima je dlouhá a on nechce jednu noc. Chce jich hodně a chce, aby byly beze strachu. Nebude se mu to nikdy líbit, ale nechce, aby si ho bral násilím, jako když viděl ostatní vojáky řádit ve vesnicích.

Zesmutní, když si vzpomene na strach a pak na nenávist v očích žen. Na uštvané pohledy. A to on nechce. Nebude mít ho rád a vlastně si jeho povolnost kupuje, ale ...

„Spí!“ a cítí údiv. „Neboj, vzbudím tě včas,“ zašeptá Armin. Ale on nejde spát a ani Kosťa nemůže dlouho usnout, ale nakonec cesta a strach vykonaly své a on usne.

 Armin se od něho odtáhne a něžně pozoruje jeho spící klidnou tvář. Opatrně mu vytáhne tričko a dotkne se jeho pokožky. Je hubený, ale to nevadí. Dotýká se ho. Jak dlouho sní o tom, že bude mít tak někoho v náručí? Neví to. Neví, kdy to začalo. Proto skončil tady. Přišel zemřít, protože už nemohl snést Annin pohled a to její věčné „co mu je“? Udělal vše pro to, aby se měla dobře, ale to jediné ji nikdy nemohl dát.

Zakleje. Friedrich mu to říkal dobře a naučil ho, jak to schovat před ostatními. Musím mu o tom napsat, ale jak, aby to cenzura nenašla? Ne, nebude nic psát. Až dostane dovolenou, zajede k němu a bude starému pánovi vyprávět o čokoládových očích od Leningradu. O zimním setkání a o tom, že se konečně miloval.

 S něhou se podívá na tu tvář. Jak asi vypadá jeho sestra? Nikdy se to nedoví, ale jestli je podobná jemu... políbí ho na rty jemně, jako motýlek. Má je pootevřené a on do nich nenásilně vklouzne. Zasténání. Čí? Jeho. Poprvé cítí takovou touhu.

Objímá ho a slyší tikot svých hodinek a jeho tichý tlukot srdce. Za chvilku musí jít zpět. Je určitě vyčerpaný a cesta za dne by nebyla dobrá. Taky se pomalu ochlazuje. Kamínka už nehřejí, ale jeho tvář jak uviděl teplo byla tak neuvěřitelně krásná.

„Vstávej!“ zatřese se a neodolá, aby ho nezlíbal. Zasténání a pohled jeho očí. Využije toho a dá mu polibek na rty. Armin vstane a natáhne na sebe košili. Je vzrušený a ví, že je to vidět. Kosťa si ho prohlíží a pochopí, co to znamená. Jen nechápe, proč ta celá noc. Nerozumí tomu  a je celý zmatený. Vstane a začne se oblékat. Armin s lítostí pozoruje, jak se obléká. Nejraději by ho tady zadržel a vracel se k němu. Natáhne se k polici a dá mu připravený balíček do ruky. Oba zrozpačití. Platba. Kosťa chce něco říct, ale Armin zavrtí hlavou. Natáhne si kabát a vykoukne ven. Sněží. Ale celý týden nebude. Ale to, co jim dal, stačí.

„Pojď!“ Trochu má strach. Dřív se do všeho vrhal po hlavě a v přední linii, ale tentokrát ví, že nebude, že bude opatrnější, že nechce zemřít. Ne teď.

 Mlčky dojdou do ruin, když ho Armin chytne za paži a přitáhne ho k sobě. Začne ho líbat. Skoro zoufale. Kdo ví, co přinese den, týden. Odváží se říct  pevným hlasem, ve kterém nezní nejistota a strach.

„Za týden v sobotu, pokud chceš.“ Otočí se a zmizí v poryvu sněhu. Kosťa si k sobě přitáhne jídlo a má chuť je vyhodit, ale ví, že je tady někdo, kdo díky tomu uzlíku přežije. Otočí se a je mu jasné, že přesně za týden tady bude stát v noci a pak i další noci, dokud to bude potřeba, dokud bude blokáda trvat a dokud tady bude on nebo Armin. Vykročí cestou a sněhem, který přikryl jeho první stopy a který je přikryje i teď.

 Jde cestou s tím uzlíkem a přemýšlí, co řekne Kátě. Trápí se tím a ani si nevšimne, že už je blízko domu. Vejde a otevře dveře. Studená zima oproti teplé zemljance. Posmutní a rozhlédne se, kde je sestra. Položí jídlo na stůl.

„Kosťo?“

„Ano.“ Její hlas zní tak divně. Začíná se bát. Přejde k ní.

„Nechci to jídlo.“

„Ale...“ zmlkne, neví, o říct. Chápe ji a podívá se na balíček na stole. Co má udělat? „Nic se nestalo, Káťo. Nic nechtěl.“ Není to tak docela pravda.

„Nikdo ti dnes nedá jídlo zadarmo, Kosťo, a ty mi lžeš a já jídlo od lháře nechci,“ říká tichým, ale pevným, rozhodnutým hlasem. Poklesnou mu ramena. Jak íi má říct, co po něm chce? Jak jí říct, že se vyměnil za jídlo?

Obejme ji kolem ramen. Aspoň, že se ho nebojí. Tuší vůbec, co po něm může chtít? Je pravda, že ta noc nebyla tak špatná, neudělal nic, co by se mu nějak příčilo. Znamená to, že je snad i on na muže? Ne, to ne, ale když ho držel a líbal, tak mu to nevadilo, nevadilo, neva...

„Mám tě rád a udělám cokoliv, abych tě zachránil. Jsi poslední, co mně zbylo, a je pravda, že ať je mezi námi cokoliv, tak to dělá s mým souhlasem. Víš, myslím, že je strašně sám.“ Chvilku tak sedí, dívá se na stůl a na ten drahocenný balíček.

„Možná jsem se do něj zamiloval?“ ozve se dutým hlasem Kosťa.

„Kosťo!? Ale on je Němec. To nejde!“ V Kátině hlase se ozve úžas a nesouhlas. Kosťa se zarazí. Jí nevadí, že je to muž, ale to, že je to Němec? To je nenormální. Tohle by neměla vědět. Kde to vůbec vzala a jak to, že jí to nevadí, že se jí nehnusí?

„Jak?...“ nedokáže to vůbec ze sebe říct. Dívá se jí do obličeje, který celý hoří. Odkašle si a chytne ho za ruku. Jde do pokoje, ve kterém zůstaly věci po rodičích a po dědečkovi a měly spíš  cenu pro ně než pro kohokoliv jiného.

„Tohle jsem našla, když jsi tady nebyl a já...čekala,“ vytáhne z krabičky deník a starou fotografii. Je slabě vidět, ale i tak poznává dědečka a vedle něho jiného muže, jak ho důvěrně objímá. Proto mu říkal před smrtí, že je jedno, kde najde lásku, a ať ji přijme v jakékoliv podobě. Nechápal to tehdy, ale teď rozumí, co mu chtěl říct. Podívá se na Káťu, jak jí hoří tváře.

„Miloval babičku,“ zašeptá Káťa. „Mluvil o ní s takovou něhou v hlase, a přitom... Jak mohl? Jak mohl zradit babičku? Já tomu nerozumím, Kosťo, nechápu, proč ty...“ choulí se k němu. Kosťa ji obejme a otevře deník.

„Četla jsi to?“ Káťa zavrtí hlavou. Otevře na poslední stránce na poslední větě.

„...Nikolajev je mrtvý. Nechápu, co se stalo, ale vím, že je konec. Vezmu si Marii, bože.. .proč je mrtvý!!“

Pochopí, co se stalo. Osoba, kterou miloval, zemřela a on si vzal babičku a naučil se ji mít rád. Zřejmě ji nikdy nemiloval tak, jako toho důstojníka Nikolajeva, ale byla mu oporou. Odloží deník do krabice a řekne: „Pojď, ukážu ti, co jsem přinesl.“

Káťa zvedne hlavu. Kosťa opatrně rozbaluje balíček. „Musíme tím šetřit. Nevím, kdy zase něco přinesu.“ Káťa přikývne. Chápe to, že díky tomu přežijí zimu a možná válku. Dny ubíhají, jako by se nic nestalo, a oni opatrně odkrajují kousky jídla z toho balíčku. Shánějí dřevo a Kosťa pozoruje, jak Kátiny oči už nehoří tím divným ohněm jako dřív. Občas se usměje, ale už nikdy se na něj nezeptá. Na toho důstojníka, co jim dal jídlo. Když odchází pryč, jen mu popřeje štěstí. Zůstane sedět u okna a dívá se na jasnou noc. Modlí se, aby bylo vše v pořádku.

Dnes nebude sněžit, uvědomí si Kosťa cestou k sutinám. Jde pomalu. Je mu lépe, ale ví, že silami musí šetřit. Co kdyby se stalo, kdyby se nevrátil, co by se stálo s Káťou? Bojí se toho. Cítí, jak mu vrže sníh pod nohama a doslova slyší, jak se ten zvuk se rozléhá tmou. Je snad slyšet na kilometry daleko.

Dojde s přestávkami do sutin a zastaví se. Přitiskne se k nim a snaží se zmizet. Byl tak pošetilý, když si myslel, že by svedl ukrást vojákům jídlo. Teď to chápe jasně, ale tehdy, tehdy byl zoufalý. Z ničeho nic ucítí ruku na rameni a ruku na rtech. Zůstane tiše a nevykřikne. Zná tu vůni, tu ruku jako by ji znal odmala.

Armin stáhne ruku a pokyne mu. Jde opatrně. Trochu má strach, že budou vidět stopy, ale možná jim nedojde, že otisky bot nejsou od ranního útoku. Má pocit, že každou chvilkou vybuchne štěstím, že je tady, i strachem, že se prozradí. Otevře dveře a popostrčí Kosťu dovnitř. Rozhlédne se kolem, ale nikoho nevidí. Kosťa stojí uprostřed zemljanky a dívá se na stůl. Je tam otevřený balík. Armin si stáhne věci a pomůže s vatovanou bundou i Kosťovi. Ten popojde a natáhne ruce nad kamínka. Armin k němu přejde a vezme je do ruky. Začne je třít. Kosťa  nad tím důvěrným dotykem zčervená. Armin se dívá na něj a na jeho tvář.

„Jsem rád, že jsi přišel.“

„Máme dohodu,“ odpoví. Neví, co jiného říct. Neví, jak odpovídat na jeho laskavost. Armin pomalu pustí jeho ruce ze svých. Neochotně, ale...

„Je to pro tebe jenom dohoda?“ řekne tiše. Nejraději by si zakryl uši. Tuší, jaká bude odpověď, a neví, jak zareaguje.

„Ano.“ Armin zavře oči.

„Došel mi balík s jídlem od ženy.“ Kosťa vytřeští oči.

„Ty jsi ty... ty... ženatý?“ koktá. Netuší, jak na to reagovat. Sedne si na židli a třeští oči na jméno odesílatel Anna Vormen, Strasse A. Hitler 1205, Frankfurt. Jméno i adresa se mu vpíjí do mozku jak žhavý cejch. Neví, co říct. Vstane a sundá si kabát z věšáku. Armin se dívá, jak tam stojí s kabátem v ruce.

„Zůstaň. Prosím.“ Možná to slovo prosím, možná smutek v Arminově hlase Kosťu zadržely. Svlékne si kabát a odloží na věšák.

„Jak? Proč?“

„Nutnost. Tady to je moje rodina. Anna,“ ukazuje na vysokou ženu, zřejmě blond a s modrýma očima, „Johann, to je nejstarší, pak Friedrich a nejmladší Gertruda.“ Kosťa vycítí, že má svoje děti rád, ale při jméně Anny zazní podivný tón, který nedokáže rozluštit.

„To sádlo je z posledních věcí, které mi poslala. Víš, i my máme tady hlad a balíky se ztrácejí. Jsem rád, že sem dnes došel. Chtěl bych, abys zůstal.“ Kosťa se dívá na jejich společnou fotografii. Všichni se usmívají, až na Armina.

„Proč mi to říkáš?“

„Já nevím. Opravdu nevím. Možná se chci někomu svěřit. Možná si popovídat. Dál to netajit... nebo chci, abys odešel a už se nevracel. Ten minulý den - neustále se mi vrací. Nikdy jsem nebyl spokojenější. Bylo to jak splnění všech mých tajných snů, přání a nadějí. Můžeš jít. Já dám ti jídlo, neboj se. Nezabil bych tě kvůli tomu, že sháníš jídlo pro sestru. Ale zůstaneš?“ Možná jsem dál příliš najevo, jak mi na něm záleží. Na tom vysokém hubeném chlapci z Leningradu.

Ale Kosťa je ponořený do svých vlastních myšlenek. Jak se má zachovat?

Armin vycítí jeho váhání a obejme ho zezadu kolem těla. Drží ho a jen si vychutnává to, jak se ho dotýká. Chci víc, rozhoduje se. Ví, že mu nedává možnost se rozhodnout, a dotkne se jeho krku. Jemný polibek. Kosťa se pod jeho teplými rty zachvěje. Zavře oči. Neví proč, ale rozpojí jeho ruce a sundá si svetr. Pomalu se svléká. Armin za ním stojí a nechce věřit tomu, že se tak rozhodl. Nepřemýšlí, proč se tak rozhodl, ale využije toho a rychle ze sebe shodí uniformu. Kosťa se zatím položí na palandu a otočí se ke zdi. Armin si k němu lehne a obejme ho. Drží ho v náručí a poslouchá jeho dech. Vklouzne mu rukou pod triko a hladí ho. Stejně jako minule.

Jen cítí, že tentokrát chce víc. Bojí se a váhá, co na to Kosťa. Svléká ho. Cítí, jak je napnutý, ale pokračuje dál. Cítí, že doslova hoří. Jeho první milování. Je to tak nádherné, ale koutkem mysli nezapomíná ani na něj. Je vzrušený a když ucítí jeho nahé tělo, má pocit, že shoří. Plameny pekla nebo plameny ráje, ho napadne ve vzpomínce na Danteho. Něco šeptá, a neví co. Snaží se být pomalý, ale touha ho popohání. Bojí se a zároveň slastí skoro křičí. Kouše se do rtů, aby nesténal, a cítí v ústech krev. Otevře a přitiskne se k jeho krku. Neví, jak to mohl doposud vydržet, a neví, jak to vydrží bez něho dál. Hladí ho po hrudi, jemně si s nim hraje a svým údem vytrvale do něho tlačí . Cítí jak, se noří do jeho těla. Vzlyká rozkoší a svírá ho, skoro drtí v objetí.

Je to příjemné, myslí si Kosťa, když ho Armin hladí po nahém těle. Cítí, jak do něho vklouzává. Zažil to dědeček také tehdy s Nikolajem? napadne ho z ničeho nic. Vypadá to takhle, že to jednoho bolí a druhého ne? Poslouchá Arminovo sténání. Potřebuje ho. Dělá mu to dobře. Snaží se nevykřiknout, když ho ucítí v sobě. Je to jiné než před chvílí, když cítíl jeho prsty. Leží na boku a snaží se najít lepší polohu. Přitáhne a nakrčí jednu nohu. Má pocit, že je to lepší a nepříjemné pocity mizí.

Když ho Armin  zepředu pohladí, není vzrušený. Armin má výčitky svědomí, ale za chvilku zapomene a začne se pohybovat. Hladí ho a vychutnává svoje první milování. Je to jiné, nádherné, vzrušující. Zvedne hlavu a políbí ho. Cítí, že je tak vzrušený, že víc nebude. Ještě pár pohybů a Armin vykřikne do jeho zad. Ztuhne a poslouchá, jestli někdo neslyšel, nepřišel. Ticho, jen jejich oddechování. Jeho prudké a Kosťovo tiché. Zvedne hlavu a podívá se do jeho tváře. Spí. Usměje se. Určitě je unavený. Zívne. Nejraději by spal, ale přikryje je víc a přitiskne se k jeho zádům. Rukou se s ním spokojeně mazlí. Tak dobře se necítil, ani si nepamatuje. Čas letí a Armin by ho chtěl uchopit do dlaní, zastavit čas pro ně dva, ale jen cítí, jak mu minuty proklouzávají dlaněmi jako písek, jako voda děravým sítem. Přemýšlí, jak to bude dál, ale ví, že jejich vztah nemá budoucnost. Ve válce nic nemá budoucnost. Počítají se jen minuty, které jsou jim dány, a každou chvilkou se ty minuty mohou přervat.

 Podívá se na hodinky. Bude svítat. Za chvilku začne obvyklý kolotoč. Nechce se mu od něho odtáhnout, ale musí. Mohl by se s ním ještě pomilovat, ale zavře oči a vyklouzne z postele. Rychle se obleče a všechno na sebe natáhne . Vybalí balík a dá stranou pár věcí, které ti dva potřebuji. Z police dá bochník chleba, kus masa, který mu přinesl jeden voják, čertvíkde ho vzal, ale lidské není. Přidá další věci, mezi nimi i balíček obyčejných sušenek, a vše pevně zabalí. Přejde ke Kosťovi a dívá se na jeho tvář. Natáhne ruku a pohladí ji. Skloní se a začne ho líbat. Chtěl by takhle pokračovat celou věčnost, ale nejde to. Zatřese jím. Ještě jednou, a teprve se probudí. Má stejně špatnou náladu jako já, uvědomí si, když poslouchá jeho vrčení. Kosťa si chce přitáhnout pokrývku přes ramena. Dlouho se necítil takhle dobře a teď ho někdo budí.

„Vstávej!“ Kosťa se vyhrabe zpod deky a Armin ho začne strojit. Navleče mu kabát a dívá se, jak vteřiny utíkají jak splašení koně. Strčí mu balík do náruče a vyklouzne ven. Ještě je tma. Rychle ho vede přes linii k sutinám. Srdce mu bije strachem, aby je nikdo nevyslídil. V ruinách se zastaví, políbí ho.

„Promiň mi tu noc. Za týden touhle dobou!“ otočí se a rychlým krokem odejde. Kosťa se za ním dívá, jak mizí a najednou zaslechne výstřely a hned na to další. Křik. Chce se vrhnout tam dopředu, kde zmizel Armin, ale otočí se a úprkem skončí v nějakém domě. Sejde do sklepa a tam si sedne na nějakou kládu. Po chvilce si uvědomí, že sedí na něčí noze. Rozhlédne se líp. Sklep s mrtvými. Jsou... zvedne ruku a zachvěje se. Slyšel o tom... musí vypadnout, a to hned. Zvedne se a odejde, jak nejrychleji může. Celou cestu je mu z toho sklepa špatně a zima. Tiskne si balíček k tělu a modlí se, aby ho někdo nezahlédl, aby všichni zůstali stejně nevšímaví jako dřív. U dveří domu si oddechne a vejde dovnitř.

„Kosťo!“ letí k němu Káťa a má slzy na krajíčku. Políbí ho. „Tak moc jsem se bála, měla jsem špatné tušení. Je všechno v pořádku?“ drmolí a nechce se pustit jeho ruky.

„To víš, že jo. Jen při zpáteční cestě měl Armin problémy.“

„Tak se jmenuje?“ Popadne ho pod paží a vleče do obýváku.

„Armin Vormen. On... podívej se, co nám dal. Vlastně ani sám nevím, co tam je.“ Káťa nedočkavě rozbalí balíček s jídlem. První, co uvidí, jsou sušenky. Zůstane s pusou dokořán a tiskne si je k sobě. Kosťa se usměje. Káťa miluje sladké. Potom vytáhne chleba a kus masa. Kosťa se na to maso dívá a najednou se mu udělá zle, jak si vzpomene na ten sklep a ruku, kterou zvedl. Otočí se a snaží se zapomenout na hrůzné divoké představy.

„Musí být moc hodný. Poděkuj mu hlavně za sušenky.“

„Tak ses už smířila?“ zeptá se Kosťa, když se mu uklidní žaludek. Armin by mu nic špatného nedal.

„Asi budu muset. Ty, Kosťo,“ řekne stydlivě a červená se, „jaké to bylo?“ Nedívá se na něho a přehrabuje se v ostatních věcech. Balíček jáhel, nějaká plechovka. „Tolik jídla?“ snaží se to zamluvit. Kosťa ji obejme.

„Bylo to hezké,“  řekne jen. Má pocit, že je vše normální, že není žádná válka a Káťa se vyptává na jeho první holku. „Nejsi nějak moc zvědavá, myšičko?“ obejme ji kolem ramen.

„Nikoho nemám,“ prohodí zamyšleně. „A bojím se. Moc se bojím.“

„Čehopak? Máme teď všechno.“

„Ano, ale brzy odejdeš do války. Bude ti osmnáct. Zapomněl jsi?“ Kosťa se zastaví.

„Zapomněl jsem. Bude to brzy, že.“

Těžce se posadí. Jak přežívali ze dne na den, úplně na to zapomněl. A díky Arminovi prohlídkou, jestli nějaká bude, projde. A pak válka. Představí si celou Evropu až k Berlínu. Jak dlouho bude trvat? Přežije to?

„Já ji přežiji. Vrátím se k tobě.“

„A Armin?“ zeptá se zvědavě. Kosťa zakroutí hlavou.

„Je válka a já... ne, nemá to budoucnost.“ Kaťuši je smutno, ani neví proč. Vidí, že si Kosťa ho velmi oblíbil, že na něm visí.

„Prokletá válka. Tolik toho bere!“ Je rozzlobená. Pak se uklidní. „Já věřím v šťastný konec. Věřím, že to dopadne dobře. Musím. Stejně nemáme nic než sny.“ Kosťa přikývne, ale neřekne jí o tom, že Armin má rodinu.

Dny opět splývají jeden s druhým a oni díky jídlu žijí. Začínají se bát náletů jako v prvních dnech obležení. Kosťa vyráží za Arminem. Armin vypráví o svých dětech, ale o Anně mlčí. Většinou se jen milují nebo si vyprávějí. Kosťa se dovídá o Friedrichovi von Alystock, o jediném člověku, který ví, proč Armin odešel do války, a on na oplátku vypráví o svém dědečkovi Konstantinovi a své rodině. Nemluví o tom, co bude, vědí oba, že žádné potom nebude. Kosťa se bojí přiznat, že brzy narukuje, a Armin zase pozoruje jeho napětí. Miluje ho a je mu smutno, když se něčím trápí. Jsou spolu tři měsíce studených ruských zim a kromě pár přestřelek se nic nestalo.

Vánoce slaví s oběma a je mu smutno, že Káťa nikdy nepozná toho, kdo jí zachránil život. Na Silvestra dostane povolávací rozkaz. Má nastoupit 25. ledna k pozemnímu vojsku. Když se to dozví Káťa, rozpláče se a Kosťa ji utěšuje, že se vrátí. Neřekne to Arminovi, ale v jeho objetí se objeví zoufalost. Armin chce se zeptat, co se děje, ale nakonec mlčí a pozoruje ho, jak spí.

 Pořád je tak slabý, když ho pozoruje ve spánku. Nemůže se na něj vynadívat. Je tak krásný a smutný jako anděl, kterého měl na obrázku v dětství. Před odchodem ho ještě naposled  políbí a řekne mu „příští neděli“.

„Armine, mohl bych přijít o dva dny dříve?“ Poprvé ho osloví. Armin ztuhne strachy. Poprvé ho oslovil jménem. Nikdy mu tak neřekl, ani když se milovali. Ani netušil, jak mu to chybělo, a teď má strach. Tak velký strach. Už delší dobu má pocit, že se s jeho milencem, s jeho láskou, něco děje, a neví co.

„Dobře zařídím to,“ řekne klidně. Podá mu balíček a jako tolikrát předtím ho vyprovodí k ruinám. Někdy se diví, že si toho Rusové nevšimli, ale je jenom rád. V ruinách se jako obvykle políbí a Kosťa s těžkým srdcem zmizí do Leningradu. Armin se otočí a jde nazpět, když ho zastaví hlídka. Zkontroluje je divoce, že ho přerušili, když uslyší: „Kapitáne, myslím, že něco chystají. Mám takový špatný pocit,“ řekne tiše Johann Lieber.

„Ano, poslední dobou je ticho. Až moc ticho. Doslova zlozvěstné. Možná chystají protiofenzívu,“ tiše se zasměje, ale do smíchu mu moc není. Johann chce něco říct, ale zmlkne. Kapitán je fajn chlap, ale poslední dobou se změnil. Jako by to nebyl on, ale je válka, a ta působí na lidi různě. „Pokračujte dál!“ zamíří ke své zemljance a otevře dveře. Zastaví se. Všude vidí Kosťu. Dokonce má pocit, že ho cítí. Přejde k palandě a sevře deku. Dá si ji k tvářím. Voní po nich. Po jejich milování. Vzruší se.

Den plyne za dnem a povinnosti jsou stále tytéž. Jeden den jede na poradu a jen tak se ostatních ptá, jestli si všimli podivného klidu v zákopech a zároveň jako by něco viselo ve vzduchu. Ti, kdo jsou od začátku ve válce, přikývnou a ostatní jen zakroutí hlavou. Rozbor situace na frontě, ale Armin i přes ty chvály, jak postupují, cítí, že prohrávají. Pohlédne na svého přítele, se kterým společně bojuje už od ruských hranic. Mlčky se dorozumí. Něco si čmárá do deníku a vzápětí je napomenut. Oba vědí, že prohrávají.

 Venku mu po poradě velitelů  nabídne cigaretu, ale Armin odmítne.

„Máš štěstí, že sis na ně nenavykl. Nevím, jak bez nich přežiju. Těžko se shánějí a hůř bude, až se budeme vracet.“

„Jo, to jo. Já zas si navykl na hlt vodky. Ale v Polsku mají dobrou vodku. A v téhle prokleté zimě se nedá nic jiného dělat.“

„Jo, jo. Doufám,,že mě po válce navštívíš. Mám malý statek na jihu země.“

„A ty mne taky. Mám v plánu si otevřít malý alpský hotýlek.“

„A Anna? Ta to chce taky?“

„Nevím, poslední dobou si moc nerozumíme. Když jsem byl u ní posledně, připadala mi tak vzdálená. Ale děti rostou jako z vody.“ Oba mlčí a jsou ponoření do vlastních myšlenek.

„Neboj to, s Annou se spraví. To jen ta válka. Á, mám tu auto. Tak se měj. Myslíš si fakt, že něco chystají?“ ozve se ještě z auta. Armin mlčky přikývne. Vezme si lyže a je šťastný, že nějaké má.

„Závidím mu,“ řekne po pár kilometrech ploužení hlubokým sněhem. „Nechápu, proč jsem si nevybral motorizaci, ale pitomou pěchotu?“ Ale dobře to ví. Myslel si, že tak rychleji přijde o život, a zatím už je ve válce čtvrtý rok a až na pár škrábnutí a nemoci je zdravý jako řípa.

Dorazí k zemljance a je rád, že v tom sněhu nezabloudil. Postaví lyže a vejde dovnitř. Oklepe ze sebe sníh. Je mu zima, ale ušetří tu trochu dřeva, až zítra přijde Kosťa. Vyjde ven zkontrolovat ostatní. Vše v pořádku. Ptá se jich, co Rusové, ale jen vrtí hlavou.

Příští den se chystá do ruin. Zaraduje se, když začne jemně chumelit. Stopy se zakryjou. Už je skoro v ruinách, když uslyší: „Nestřílej!“

Poznává Kosťův hlas. Sáhne po zbrani, a neví proč. Nee, to ne. Dívá se, jak se z ruin vynořuje sovětský voják. Podívá se do tváře. Kosťa. Tak proto byl poslední dobou tak špatný. Přistoupí k němu.

Kosťa se dívá na ruku na zbrani a pak se mu uleví, že je to on. Spadne mu kámen ze srdce. Chtěl, aby ho viděl v uniformě.

„Pozítří nastupuju ke své jednotce.“

„Aha. Myslím, že je konec. Mám pravdu?“ Stojí a dívá se na Kosťu v uniformě.

„Tobě to nevadí?“ zeptá se Kosťa.

„Vadit? A co? Ten kus hadrů? Máš mě, Kosťo za tak povrchního člověka?“ Usedne na kus cihly. „Víš, u mne nezáleží na uniformě. Jsou to jen kusy oděvů, které tě řadí ke skupině, ale pro mě je důležitější člověk, který v nich je. Víš, prošel jsem kus cesty a zjistil, že válka v nás vyvolává ty nejhorší a nejlepší věci, které jsou. Jako by všechny jemné odstíny povahy zmizely a zůstalo jen to, co je skutečné. Naše skutečná povaha. Bojím se toho, co uvidíš, až nás budete hnát před sebou. Mění se role. Víš, já bych chtěl jen říct, že všichni Němci nejsou stejní - stejně jako u vás.“

Oba sedí mlčky na sutinách a jen vnímají svoji přítomnost toho druhého.

 „Armine, proč to všechno?“ zeptá se Kosťa. Armin se zvedne. Kosťa ho oslovil nahlas jménem. Jen jednou slyšel svoje jméno a vše vedlo k tomuhle. Vybavují se tady v přední linii, v hluchém místě mezi dvěma tábory. Neodpoví. Proč by mu měl odpovídat. Otočí se a přistoupí k němu. Políbí ho a zašeptá: „Bojím se, že moje přání se nesplní, ale prosím, zůstaň takový, jaký jsi.“

Je mu z loučení smutno. „Pozdravuj Káťu. Chtěl bych ji poznat.“ Otočí a odejde do poryvu sněhu. Kosťa se za ním dívá. Najednou si uvědomuje, že neví, proč to všechno? Proč se o ně staral? Kvůli těm společným krátkým nocím?  Váhá. Chce znát odpověď, ale nemůže za ním. Teď už ne.

 Armin jde sněhem a stopy za ním pomalu mizí. Vstoupí do rozehřáté zemljanky. Na stole uvidí připravený balík pro ně dva. Přistoupí, rozpřáhne se a chce ho smést ze stolu. Zastaví svoji ruku a dívá se na balík. Ruka mu klesne.

„Teď to budupotřebovat já .“ Vybalí ho a dá jídlo zpět na polici. V ruce svírá balíček sušenek pro Káťu a čaj pro oba. Položí je vedle ostatních věcí. Vezme čistý papír a tužku. Zastaví se hrotem tužky na papíře, ale nakonec povinnost vyhraje.

Vrchní velitelství 18 armády....

Dopíše hlášení, zapečetí ji a drží obálku v ruce. Váhá, ale nakonec ji vezme a vyjde do sněhu. Musí poručit vojákům, aby byli ve střehu.

 27.1.1944 začala protiofenzíva Sovětské armády u Leningradu. 18. německá armáda byla donucena ustoupit. Po 900 dnech obležení blokáda skončila a Leningrad byl osvobozen.

„Útok!“ křik velitele a Kosťa s ostatními vyráží vpřed. Už předtím poslouchali, jak jejich letectvo a dělostřelectvo ostřelují pozice Němců. Všichni se modlí, aby byli úspěšní a blokáda skončila. Drží samopaly, pušky v chvějících rukou a snaží se nedat najevo strach. Kosťa si vzpomene na Armina a je rád, že nestojí na pozici, kde je i on. Ale mohli ho přesunout. Bojí se, že ten strach mu zůstane celou dobu války, že každá tvář, do které pohlédne, by mohl být on. Sevře pevněji zbraň, jako by na ní záležel život. Vzpomene si na Káťu a na její slova, že půjde pracovat do továrny na zbraně. Zesmutní, že dva jeho nejmilejší lidé odcházejí z jeho života a jednoho z nich může kdykoliv potkat proti sobě. Že kdykoliv může ukončit jeho život svou rukou.

„Útok!“ slyší křik a vyrazí. Dnes  přežije opět jen díky němu. Vyráží vpřed a střílí. Míjí první mrtvé. Nedívá se, kdo to je. Nechce to vědět.

 „Jen ať není on mezi nimi!“ modlí se kapitán wehrmachtu Armin Vormen. Nechává už tři dny své vojáky v pohotovosti a je rád, že to udělal. Nejdřív nálety a dělostřelectvo a teď slyší křik a povely k útoku. Protiofenzíva je tady. Brání se, ale podléhají jim. Balí různé věci a otáčí se k zákopům, kde před chvilkou byli. Bojí se, že tam mohl zůstat tváří dolů po zásahu jeho kulky Kosťa. Ale se svou jednotkou ustupuje dál.