Shounen - ai povídky

Tak trochu klidu, si pomyslí Kosťa. Mohu konečně napsat svoji sestře Káti a poslat jí dopis, který nebude cenzurovaný. Je moc rád, že jí může napsat. Dopisy chodí nepravidelně a k tomu tak proškrtané, že to nestojí za to, ale tenhle dopis...kamarád byl raněný a dostal dovolenku do Leningradu. Odnese ho Káti a ona si konečně bude moci přečíst o té největší zprávě, jakou pro ni má. Určitě bude ráda.

 Sedí pod stromem na břehy řeky Odry a poslouchá zpěv válečných strojů. Za ta léta si tak na to zvykl, že by snad ani nemohl bez té hudby usnout. Ve válce je nejhorší ze všeho ticho. Dusné ticho znamená boj, zabíjení a připravené lidi. Znamená to, že brzy bude nějaká ofenzíva a oni se pohnou dál, hlouběji do území nepřítele, a taky to znamená, že konec války je zas o kousek blíž.

Nesnáší ticho. Dívá se na rozložený papír na svých kolenou a přemýšlí, jak začít. Dosud byl velmi opatrný, ale teď nemusí. Pohlédne na druhý dopis a na hračku. Vyřezal dost neuměle koníka pro svého takzvaného kmotřence, ale to, co schovává, je něco jiného.

„Jdeš psát rodině?“ ozve se za ním hlas.

„Sestře Káti,“ usměje se na Anatolije. Bojují spolu už druhý měsíc a on doufá, že by s ním mohl dojít až do Berlína. Jeho přátelé, kamarádi, padají jeden za druhýma jen on zůstává. Nechápe to. Už několikrát měl být mrtvý, a stále žije. Jistě, byl několikrát zraněn a u Varšavy obzvlášť zle, ale vylízal se z toho.

„Tak piš. Nikdy nevíš, kdy začneme útočit.“

Oba si dobře rozumí. Za chvilku konečně vniknou na Hitlerovo území do Německa a nikdo neví, kdy. Jen rozkaz zní Být připraven. „Je tady tolik lidí, že není soukromí. Před chvilkou jsem zakopl o jeden pár a vůbec jim nevadilo, že jsou slyšet.“ Kosťa se tázavě podívá.

„Jurij a ta nová sestřička.“ Kosťa si odfrkne.

 „Ta dá snad každému. Jenže je válka a na druhou stranu člověk nikdy neví, kdy zemře.“

„To máš pravdu. Tak tě nechám.“ Odejde a po cestě zakleje, jak zakopne o čísi nohy. Všude jsou vojáci na sebe namačkání jak sardinky. A vedle vojáků pečlivě maskovaná technika. Občas někomu povolí nervy a střílí přes řeku. Za to jsou tresty. Před chvilkou se nesla zpráva, že nějaký pitomec vystřelil z T34. Zašklebí se. Chudáci, ti v tanku, a pitomec ten, co střílel. Určitě půjdou v první linii.

Nasliní si tužku.

 „Drahá Káti,

Nevím, kde začít, a tak začnu asi tím, že konečně ti mohu poslat dopis, jak se vše seběhlo, i velkou novinu. Ale po pořádku. Jak jistě víš, byl jsem raněný. Do ramene a do  nohy. Čisté průstřely, ale bolelo to jako čert. Měl jsem štěstí, že blízko byl zdravotník a byl šikovný. Ošetřil mě a já se dostal do nemocnice. Nebudu ti říkat, jaká to byla řezničina. Myslím, že od blokády tě nic nepřekvapí. Nepatlali se s námi, rozhodně ne. A léků je  nedostatek. Když máš štěstí, dostaneš i hlt vodky jako anestetikum a jako uspávací prostředek zároveň. Měl bych ti psát samé příjemné zprávy, ale žádné  nejsou. Pobyl jsem si tam tři týdny. Bylo to docela skvělé už proto, že to bylo daleko od fronty. Odpočinul jsem si. Sestřičky (taky) byly hodné, ale strava, no hrůza. Nechápu, jak je to možné, ale je zřejmě nemocniční strava všude stejná. Neboli je horší než vojenské jídlo, a to je co říct. Většinou se musíš ve válce sama o sebe postarat. Jídlo dost často není a když je, stojí za bačkoru. Takže zbývají místní obyvatelé u kterých hledáme jídlo a ti sami toho moc nemají. Vrátím se k nemocnici. Byla tam moc roztomilá sestřička. Ošetřovala mě a byla na mne moc hodná. To doktoři byli jeden jako druhý. Postavit nás co nejrychleji na nohy a poslat na frontu. To bylo pořád „Hypochondr, to je dobrý“ a jak tohle člověk slyšel, tak věděl, že příští den už je na cestě na frontu.“

Zarazí se a podívá se před sebe. Káťujša se jmenovala ta sestřička. Stejně jako jeho sestra. Ironie. Když mu bylo lépe, začali se scházet v jedné z místnosti na nemocniční prádlo. Bylo to zvláštní, poprvé se milovat. Jistě, poprvé to bylo s Arminem, ale to bylo jiné. Nechce na něho myslet, a přesto se jeho myšlenky vrací k němu a k mrazivým nocím v Leningradě. Když měl odejít, všiml si, že začala pečovat o dalšího vojáka, tentokrát důstojníka, a on pochopil, že je konec. Od té doby měl víc žen, ale nikdy nezkusil něco mít s mužem. Nerozumí tomu. Musí pokračovatve psaní. Za chvilku se setmí, a i když je jaro, oheň rozdělat nemohou.

„Tak i já jsem jednu neděli uslyšel frontu a sbalil jsem si věci. Přiřadili mě k další jednotce, protože ta moje byla rozprášena na kousky u nějaké bezejmenné vesnice. Dny na frontě jsou stejné. Je to jako tvoje práce. Musím ti poděkovat za ty rukavice z lišky. Nevím, jak jsi je sehnala, ale moc děkuji. Ani nevíš, jak mi pomohly a zachránily ruce před zimou.“

Ví, že za ty rukavice musela těžce zaplatit. Káti, sestřičko. Má je schované v batohu stejně jako její vzácné dopisy v kusu celty, aby se jim něco nestalo. Každou volnou chvilku je vytahuje a čte dost proškrtaná slova, vyjadřující obavy a lásku.

„Po několika měsících jsme přešli do Polska. Je rovinaté, stejně jako Rusko. Boje byly těžké a Němci se umí bránit. Nejsou to žádní nezkušení vojáci nebo zbabělci, ale ostřílení vojáci. Jsou na tom stejně jako my. Unaveni válkou. Je to vidět v jeíich očích, ale něco je popohání kupředu. Bojují často stejně zuřivě jako my a střety jsou dost náročné. Jednou jsem se bavil s jedním zajatcem. Nevím, co se s nim stane, a možná to ani nechci vědět. Bylo to úžasné, kde všude byl. Itálie, Francie, a dokonce mi ukazoval vyznamenání z Afriky. Pak ho odvedli a víc jsem ho neviděl. Bylo by krásné takhle cestovat a vidět všechna ta úžasná místa.“

 Nechce to vědět. Bojí se toho, ale šepot mezi vojáky je někdy hlasitější než zvuky děl. Jen prohozené poznámky, ale zaslechl o Cestách, ze kterých není návratu. Dědeček mu říkal o vyhnanství na Sibiř a podle toho, co ví od ostatních, tam zřejmě šel ten i voják, co měl tak rád horké africké slunce.

„Pamatuješ na Paříž a jak nám o ní vyprávěl dědeček? Jednou bych se tam chtěl podívat. Jak tak bojují a vidím různé země a tváře,  stále to víc chci a chci ještě jedno, ale o tom  později. Chci na cestách zapomenout na krutosti války. Drobné i ty velké. Jsou vůbec velké a malé? Někdy si říkám, že je to jedno, že vše je krutost. Od vojáka, co sebere starým lidem poslední slepici a obere je o jídlo, až po tábory.

Určitě už jsi o nich slyšela. Byl jsem u jednoho menšího, osvobozoval ho, ale slyšel jsem o těch velkých. Lidi namačkaní na sebe, vychrtlí. Připomíná mi to blokádu, ale tam jsme měli volnost a tady ti byli za ostnatými dráty. Je to tak podobné Leningradu. I tihle, stejně jako my, přežili. Nechápu jak mohli přežít. My dva jsme přežili díky němu, ale oni? Vidím jejich velké smutné oči, unavené, plné rezignace, a vychrtlá těla potažená kůží. Zvracel jsem a viděl, jak jim vojáci dávají plné hrsti jídla. Krutost, lhostejnost, nevím., Vím jen, co jsem zažil. Bránil jsem jim v tom, a pak jsem uviděl ty hromady. Myslím, víš... Káti, nic tolik mě nedostalo, jako tohle. Ty hromady věcí, vyšší než já. Vše uskladněno na sobě. Ne nesmyslně, ale po pořádku, precizně. Všechny věci na sobě a podle toho, jak k sobě patřily. Hračky zvlášť, kabelky zvlášť, boty velké a boty malé zvlášť... Natáhl jsem ruku a vzal do ruky panenku. Obyčejnou, s porcelánovou tvářičkou a zlatými vlasy. Pustil jsem ji, jako by byla....nevím. Víš, viděl jsem holčičku, která měla právě takovou....neunesl jsem to a utekl. Pryč, co nejdál. Potuloval jsem se táborem a díval se na to vše. Nedokázal jsem to pochopit. Myslím, že nedokážu pochopit spoustu věcí.

Ještě teď, kdykoliv si vzpomene - a nedá se na to zapomenout - vidí tu panenku a oči lidí za dráty. Ve válce člověk vůči utrpení druhých otupí. Vedle může křičet kamarád s utrženou nohou a vy se díváte, jak vám umírá v náručí. Po nějaké době nepocítíte nic. Vše se ztrácí a vy chcete jedině přežít. Přežil Leningrad, přežije i válku. Musí. Co jiného zbývá...

„Chci se k tobě vrátit, Káti. Nechci tady zůstat někde v bezejmenném hrobě. Mohli jsme skončit jako oni v tamtom táboře, ale neskončili. Víš, chci se znovu smát, ale budu to umět? Říkal mi, abych zůstal takový, jaký jsem, ale věděl, co po mně chce? Tušil tohle všechno? Asi ano, nebo ne? Ví,š o kom mluvím, Káti. Jedli jsme jeho jídlo, mluvil jsem s ním, miloval se s ním. Nepřítel, a přece právě nám nepřítel pomohl. Svět je obrácený vzhůru nohama. Víš, že mám nové válenky? Svlékl jsem je mrtvému vojákovi z nohou, a to jenom kvůli přežití, jen proto, že jeho byly lepší a byl jsem první. Zůstal jsem takový, jaký jsem byl? Nevím, ale chci to zjistit. Stále mi přichází na mysl jedna jediná myšlenka. Pryč od toho všeho. Chápu, proč vojáci utíkají, ale je,smutné, že není kam. Vepředu stojí nepřítel a vzadu vlastní lidé.

Jsem unavený. Rád bych se prošel po řece Něvě a poslouchal zpěv ptáků, rád bych viděl, jak se usmíváš, a stále víc jsem si jistý, že tohle už nikdy neudělám, a víš proč? To je jedna z velkých novinek. Viděl jsem ho. Je naživu. Aspoň byl, tam u té vesnice Biale Dzwonki. Později jsem se vyptal místních, jak se ta malá vesnička jmenuje.

Byli jsme v rojnici, když jsme uslyšeli střelbu. Okamžitě jsme zalehli. Velitel vyslal zvěda a dali jsme vědět dalším. Nikdy bych netušil, koho zde potkám. Vyrazili jsme vpřed, střílel jsem a snažil se nedívat do tváři těch, kteří byli přede mnou a vedle mně. Ale nakonec všechny tváře splynou do jedné jediné. Té první. Nebo té poslední. A pak v jedné vteřině mihnutí oka jsem ho zahlédl. Něco křičel na ostatní a zřejmě dával povely. Viděl jsem jeho oči, jako bych byl jen metr daleko, a přitom nás dělila taková dálka. Vypadal unaveně a trochu kulhal, ale jinak byl v pořádku. Víš, moc jsem si přál a přeji si, aby přežil. Je to zvrácenost? Nevím. Je to můj nepřítel, a přece ho chci znovu vidět, zeptat se ho, proč?

Začal boj. Nepamatuji si tak krutý boj. Možná proto, že jsme bojovali proti sobě? Najednou jsem byl plný pochybnosti, touhy ublížit mu, nevím. Nakonec jsem přestal vše vnímat. Nechali tam čtyři mrtvé. Ostatní se stáhli. Nahradila nás jiná jednotka. Víc jsem ho neviděl, ale určitě žije.

Šli jsme dál. Pořád dál. Nakonec si jen pamatuji, jak den splýval se dnem. Boj a odpočinek. Nespavost.  Lehali jsme si, kam to šlo. Snažil jsem se ukrást kousek odpočinku, kde jsem mohl. Nakonec jsem spal i při dunění děl. Zastavili jsme se u Varšavy a já si opět vzpomněl na dědečka. Uvědomuješ si, Káti, jak nás ovlivnil? Já ano. Uvědomuji si to stále víc. Čím dál jsem od Ruska, tím víc si to uvědomuji.

 Zastavili jsme na velké řece,. Visla jí říkali, a je pro ně tím, co pro nás Volha nebo Dněpr. Národní řekou.

Odpočívali jsme. Nechápali jsme, proč nejdeme dobýt to město. Dívali jsme se přes řeku, jak hoří, jak se tam bojuje a někteří by nejraději vyrazili a konečně bojovali.

Od města se nesl dým a křik. Rachot výstřelů. Po dvou měsících zbyly z města trosky. Nevím, proč nás tehdy drželi na uzdě... snad taktika, opravdu nevím. Tehdy jsem si odpočinul a pak jsme šli dobývat město. Jen mrtví a Němci. Nikdo jiný snad ve městě nebyl. A žal. Městem se nesl žal a nenávist. Ne k Němcům, ale k nám, že jsme jejich krásné město nechali zničit, že jsme nezasáhli. První známky nenávisti k nám, Káti. Ale proč?“

Zastaví si a vzpomíná, jaké to tehdy bylo. Čistili jeden dům za druhým, ruiny, mrtví a mezi nimi zbytek obyvatel a Němci. Boj mezi ruinami. Jeden voják mu pak řekl, že to bylo horší než u Stalingradu. Nikdy tam nebyl, ale slyšel o tom dost vyprávět. Ve městě nebylo jídlo, nebylo nic.

„Dobyli jsme město. Nikdy jsem tak těžké boje nezažil. Domy a ruiny. Každý metr byl těžce zaplacený naši krví. Oslavovali jsme a tiše trpěli nenávist, nechuť obyvatel. „Postavíme ho znovu, kámen po kameni,“ řekl mi jeden starý muž. „Varšava bude žít.“

Vzpomněl jsem si na Leningrad. Taky byl živý, celou dobu. Ale byl opravdu živý, nebo jen jsme to předstírali? Omlouvám se, Káti, že píšu takové věci, měl bych psát, jaké to bylo skvělé a jaká je skvělá nálada, když jsem vyhráli, ale vítězství je tak trpké.

Ve skutečnosti máme války dost. Je to zvláštní země, řeknu ti. Plná historie a války. Jakákoliv země. Musím chvilku přemýšlet, abych přišel na něco hezkého.

Ubytoval jsem se s vojáky na okraji Varšavy. Nebylo to tam tolik zničené. Jedna rodina mě pozvala na večeři. Donesl jsem jim čaj, který jsem našel, když jsme čistili město od Němců. Našel jsem ještě něco, ale to ti řeknu na závěr. Dál jsem to manželce muže, který mně pozval. Měli radost. Nechápal jsem, proč mě pozvali. Byl jsem s nimi dlouho a musím přiznat, že to bylo skvělé. Pozvali mně lámanou ruštinou a já odpověděl kostrbatou polštinou. Řeč je to úžasně měkká, taková šišlavá. Jiná než naše. Nakonec jsme spolu mluvili německy. Divné, viď, když nakonec se domlouváme němčinou, řečí nepřátel. Byli udiveni, že tak dobře umím německy, a ptali se, kde jsem se ji naučil. Vyprávěl jsem jim o dědečkovi. Neviděl jsem důvod, proč ne. Nechápu to, ale jako by ledy roztály. Začali se dívat trochu jinak a hospodář dokonce vytáhl láhev vodky. „Na zdrowie.“

Nechtěl jsem tolik pít, ale jedna sklenička stíhala druhou. Někteří pili hodně, ale já chci přežít. To už mi říkal Armin - a na druhou stranu jsme mohli kdykoliv vyrazit. Byl to příjemný večer a nakonec jsem tam zůstal až do svítání.“

Nebude psát Káti, že ho tam pozvali kvůli ochraně. Vojáci prostě drancovali. Byla mu hanba, když to zjistil, brali, co se dalo. Byli ochotni za ochranu zaplatit a nakonec se to vyvinulo jinak. Vzpomínalo se, jak to bylo před válkou. Žádný z nich se nedotkl tématu války, občas něco uklouzlo, jak to bylo těžké a podobně, ale na to se připilo a povídalo se dál. Pochopil, že je nemají rádi. Ptal se jich proč, ale oni neodpověděli. Pak zčistajasna vypadlo z té paní slovo Katyň a ona utekla. Nechápal jsem,o co jde, a zjistil to až o hodně později. Nastalo rozpačité ticho a přerušil ho až další přípitek.

„Skoro mě tehdy hospodář opil. Poprvé. Ráno mě bolela hlava jako střep. Hnusné. Příště budu už pít jen s mírou. Ostatní se mi smáli a poplácávali po zádech a já vrčel jako vlk za studené nocí. Každé bouchnutí jsem mnohonásobně cítil. Smáli se, když jsem dostal pozvání pro zbytek pobytu. Dokonce jsem se tam nastěhoval a dostal jsem pokoj po jejich synovi. Zemřel. Neřekli mi, kde. Viděl jsem jeho fotografii v důstojnické uniformě s koněm vedle sebe. Usmíval se a byl šťastný. Od války o něm nic nevědí, ale přesto říkají, že je mrtvý. Pravidlům války někdy nerozumím. Ale dá se válka vůbec pochopit, Káti?

 A pak jsem se hnuli dál. Bylo mi líto, že  se s nimi loučím. Oblíbil jsem si je. Hodně dlouho jsem na ně vzpomínal, ale šli jsme dál. Čím blíž jsme byli německým hranicím, tím horší byly boje, a přesto jsem zpozoroval takovou nějakou únavu. Jako by válce docházela chuť bojovat. Nikdo nechtěl zemřít před koncem války. Všichni se chtěli vrátit zpět domů.“

Možná tady se zrodila nenávist k těm, kdo nebyli ve válce. Možná právě tady se zrodila touha všechno vzít, vždyť mohu být druhý den mrtvý. Proč si neužít, když já bojuji a nastavuji krk za vás. Pozoroval, jak se z některých stávají zvířata a pochopil, že o tom mluvil Armin. O tom, aby i on se nezměnil na něco, co přežívá ze dne na den, a je mu vše jedno. Na někoho, kdo vše ztratil a nemá sny a budoucnost. Bez pudu sebezáchovy, bez toho, že je mu jedno, co se stane s ním s ostatními. Nebyli takoví všichni, ale hodně, hodně takových bylo. Jistě, přežití bylo nejdůležitější, ale co až přežiješ? Můžeš se pak podívat do očí a říct ano, bojoval jsem, ale jinak nemám se za co stydět? Jenže tyhle pocity ve válce umírají. Nejsou, zůstane jen syrová podstata žít, a nic víc.

„I já se chci vrátit. K tobě. Nebyly jen smutné věci, ale i některé veselé. Například jsme dostali do jednotky vojáka a k němu se připojil pes. Malý, bílý pes. Byl s ním docela dlouho a nějak jsme si na něj zvykli, jako na maskota. A jednou zmizel. Ten voják nás málem postřílel, protože si myslel, že jsme ho dali do guláše.

Nežertuji. Ten den jsme si udělali guláš z krávy, kterou roztrhal granát. To byla dobrota. Třásli jsme se na něj jak malí kluci před cukrárnou. No, ale ten voják on to nevěděl. Museli jsme ho svázat. Za dva dny se ten dareba nakonec ukázal.  Zdravý. Museli jsme ho nechat na jednom statku.

Budu muset pomalu končit. Světla ubývá a v noci není dovoleno cokoliv zapálit, aby Němci nevěděli, kolik nás je. Sedím pod stromem u Odry. Další řeka. Kolik jsem jich přešel? Přestal jsem počítat někde u páté, šesté, nevím. Až dostaneš tenhle dopis, budu na území nepřítele.“

„Kosťo, už máš ten dopis?“ dotkne se ramene jeho přítel. „Jsem rád, že jedu nakrátko domů. To víš, ženu jsem neviděl už tři roky. Možná budete v Berlíně, až pojedu nazpátek.“ Na blůze se mu třpytí vyznamenání.

„Ještě chvilku, ano? Dopíšu pár řádků a bude to.“

„Jasně, jdu se ještě zeptat Andreje z třetího praporu, jestli nechce něco v Leningradě.“ Odchází a Kosťa jde psát poslední věty.

„Posílám i koníka svému synovci. Pamatuješ, měli jsme podobného, ale ten můj nebyl tak hezký. Posílám pár věcí, které by se ti mohly hodit. Nevím, jestli jsi z mých slov poznala k čemu se chystám, ale pokud...víš, rád bych. V den kdy máš narozenin, mezi 15. a 16. hodinou na místě, kde měl dědeček líbánky a odkud má fotografii s babičkou.

Nevím, jestli se mi to podaří, nevím, nic nevím, ale musím to udělat a chci ho znovu vidět, zeptat se ho na ty mrazivé dny. Odpusť mi to.

S láskou Kosťa“

Svine dopis do ruličky a dřevěného koně rozpůlí. Vytáhne malý váček, který sebral mrtvému německému důstojníkovi a vloží oba předměty do koníka. Složí ho. Nic není vidět. Jen náhodou by ho někdo mohl otevřít, a kdo by Tolju prohledával? Poslouchá zvuky, ale kromě vojáků, dunění a přeletů bombardéru nic neslyší.

Zvedne se a opráší si kalhoty od země. Jde hledat Tolju, aby mu dal koníka a pár dalších nezbytností pro Káti. Ví, že je nedaleko. O něco se bouchne.

„Sakra, pitomý tank,“ a tře si čelo, jak mu tam naskočila boule od hlavně. Musí si dát lepší pozor, nebo do Berlína nedojde.

Opatrně podleze hlaveň, když z ničeho nic uslyší křik. Jde tam, aby viděl, co se děje. Důstojník, kterému říkají jednoduše Kat, zase někoho terorizuje. Dva polonazí vojáci se třesou a tisknou k sobě. Asi nováčci, řekne si Kosťa a už chce odejít, když ho zarazí slova: „Že se nestydíte, vy buzeranti,“ zasyčí. Kosťa ztuhne, když pochopí, co se stalo.

V armádě je za to smrt. Děje se to a všichni to vědí, ale tihle, co si proboha mysleli... jen se otočí a vidí, jak důstojník vytahuje zbraň a střílí. Ten starší chce mladšího chránit, ale oba umírají. Někteří přijdou blíž, šťouchnou do nich nebo plivnou. Hrubě se chechtají. Kosťovi se obrací žaludek. Kdyby se někdy přišlo na to, co se stalo tehdy u Leningradu...

„Patří jim to!“ zaslechne Toljův hlas. V duchu poděkuje všem svatým, že mu to neřekl. „Zítra jdeme do útoku. Máš ten dopis?“ Kosťa by mu nejraději nic nedal, ale nakonec mu dá malý uzlíček.

„Dopis, koník, pro synovce a něco hezkého pro Káti. Dáš jí to, ne?“ Má strach. Tolja byl vždy byl tak milý a on si ho oblíbil. Nic nepoznal.

„Jistě. Tak synovec?“

„No jo. Není Kátin, ale přežil blokádu, víš, co myslím. Vzala si ho k sobě, aby nebyla tak sama. Jsem tomu rád. Pojď, půjdeme ke své jednotce.“ Na mrtvá těla se už nepodívá.

Druhý den nastane útok. Děla a vše, co může, pálí na druhý břeh svůj smrtonosný náklad. Ženisté postavili plovoucí mosty a teď se přepravuje těžká technika a vojáci. Dny opět splývají jeden s druhým a on sleduje, jak nejen jeho kamarádi, ale i všichni ostatní podléhají šílenství války. Jako by pochopili, že jsou konečně na území nepřátel a mohou jim vrátit všechno za to, co se stalo. Za to, že museli do války, za mrtvé cestou i tam doma.

Skoro každý ve válce někoho nechal. Šílenství povolené tichým souhlasem velitelství. Kosťa se jen modlí, aby byl konec. Konec tomu řádění, konec tomu bezhlavému zabíjení.

Je rád, když stojí před Berlínem. Konečně bude vše v normálu a on snad konečně přestane všechny hrůzy války vidět. O co jsme lepší než Němci, než kdokoliv jiný? Mstíme se jim za válku, mstíme se jim za to, co provedli. Je to tak správné nebo ne? Neptají se, co je nebo není. Prostě jdou a udělají to, co cítí, to, co potřebují. I já bych to udělal, kdybych neviděl před sebou tvář Káti s jejíma nevinnýma očima - a Armina. Možná, kdyby se něco stalo Káti, možná bych byl stejný. Pomstil bych se za smrt svých blízkých.

Válka dosahuje vrcholu. Před týdnem se musel dívat, jak na statek zavlekli dívku (?),kolik jí bylo? Čtrnáct, patnáct? Všichni tam šli a nakonec padly výstřely. Bylo to pro ni vysvobození. Jistě, ženy ve všech válkách platily, ale ne děti. Nabízeli mu ji, a on se vymluvil. Už ani neví ,co řekl, ale nechali ho být. Nakonec byl rád, když z toho statku vypadli. Ale stejně si to bude pamatovat. Její křik, její strach lapeného zvířete bude do něj vypálený jako žhavý cejch.

Stojím tady a snaží se nemyslet na to vše, co viděl během té cesty z Leningradu. Má pocit, že víc už se nemůže stát, že viděl tvář pekla. Bude se snažit přežít dobytí Berlína. Jsou tu zbytky armády a město je dobře opevněné. Všichni obyvatelé se budou bránit. A oni - vojáci si můžou dělat, co chtějí. Zítra začne poslední útok a on se ptá, bude tam? Přežil to taky, nebo je někde jeho bezejmenný hrob?

Sedí a čistí si zbraň. Na ní teď vše záleží. Nakonec se opře o zeď a usne,  sny plné bezejmenných temných tváří, ze kterých se na něho dívají oči.

*      *      *

Berlín 1945

„Drahý příteli,

konečně jsem se dostal k tomu, abych ti napsal. Poslední dopis jsem psall ještěžz ruských hranic. Tenhle ti posílám po důvěryhodné osobě, takže by měl dojít neporušený. Nevím, jestli jsi ho dostal, ale hádám, že ano.

Leningrad bylo peklo na zemi. Zima, hlad a dunění děl, nálety. Ani nevíš, jak začínám nenávidět zimu. Ale ne tu naši mírnou evropskou zimu, ale ruskou hladovou zimu, která se ti zakousne do morků kosti a nepustí. Ale proč znova začínám o tom bílém pekle. Dlouho jsme se neviděli a já, když jsem měl výjimečně dovolenou, tak jsme zajel k Annie a dětem. Jak vyrostly, to si  nedovedeš představit. Jsou tak velké a Gertruda je tak hezká. I když celý vztah je... jak to říct. Už vůbec si nerozumíme. Jediné, co mě drží, jsou děti a on. Vlastně nevíš, o kom mluvím.

Když jsi mě poznal a já se ti později svěřil, že se mi líbí muži, tak jsi mi poradil, abych to utajil. V té době nebylo možné mít takový vztah. Našel jsi mně dokonce Annie a já to přijal, ale nešlo to, víš, žít tak dál. Odjel jsem do války. Annie byla, to přece víš, rozzlobená. Odjel jsem a chtěl zemřít, ale smrt mě míjela.

Nechápal jsem to. Několikrát jsem byl zraněn, vždy v přední linii. Dostal jsem vyznamenání, rytířský kříž s meči a dubovými ratolestmi, a smrt nikde. Pak jsem v tom bílém pekle potkal Kosťu. Píšu to rusky. Trochu jsem se tu řeč naučil. Něco dělat musíš, když tam tvrdneš měsíce a jen se díváš na město.

Celým jménem se jmenuje Konstantin Petrovič Zajagincev a já se do něj  zamiloval. Můj první vztah. Možná namítneš, že to není pravda a tak, ale vím, co tady cítím, když jen sedím a dívám se, jak se přibližuješ. Vím, že to přežije.

Později začala protiofenzíva a my museli utíkat. Vlastně utíkáme doteď. Válka se, příteli, blíží ke konci a já cestou viděl, co jsme spáchali. Bylo mi hanba a stydno, že jsem Němec. Nikdy bych neřekl, že to bude možné. Takové věci. Musí mě nenávidět, musí se mu ze mě dělat zle. A já mu ještě říkal, ať se nezmění! Jsem osel. Copak to, co jsem viděl, člověka nezmění? Nezmění ho válka? Musí. Jak jsem byl naivní, ale chtěl jsem, aby zůstal takový, jako byl.

Není to možné. Není to možné kvůli  nenávisti obyvatel, kvůli zabíjení, kvůli táborům a všemu ostatnímu. Ale když jsem naposled viděl jeho krásné čokoládové oči, tak se nedívaly s nenávistí. Asi do nich jsem se zamiloval, nevím.. Jenže kdo ví. Vypadal jinak a šel v rojnici s ostatními vojáky. Vedl si moc dobře. Správně se kryl a bojoval jako děs. Je to zvrhlé, že jsem na něho pyšný? Na nepřítele? Řekneš, že ne, ale jiní by to tak neviděli.“

Jak by to viděli asi ostatní, řekne si a přeruší psaní dopisu baronu Friedrichovi von Alystock, jedinému opravdovému příteli, kterého má. Je v Berlíně už několik měsíců a město kromě zatemnění žije tak, jako by se nic nestalo. Jako by neprobíhala válka. Všichni jsou stále tak zaslepení, že jen oni jsou dokonalí. Jaký to výsměch. Až válka skončí, budou platit. Hodně budou platit.

„Stáhli jsme se do té polské vesnice, kde jsme odpočívali. Odpočinek. Až teprve když mě převeleli do Berlína, vím, co to je. Nemohu neuposlechnout rozkazu, ale chtěl bych být tam vepředu. S ními. Stojí teď na Odře nebo je někde pohřbený v cizí půdě? Ne, musím věřit, že to přežije. Ale pořád ti tady vyprávím jen o něm. Ale chápeš mě, příteli, ne? I ty jsi byl zamilovaný.

Jak si tam vůbec žiješ? Co válka? Zasáhla hodně tvůj kraj? A co louky, pastviny, dům? Bojím se o tebe. Jestli to přežiji, chtěl bych za tebou přijet a zůstat. Mohu? Řekni, že ano. Vím, že jsem u tebe vítán, ale mám pocit, že zůstanu tady v Berlíně.

Poslední dobou mě přepadají takové úzkostné myšlenky. Můj pobočník mě pořád tahá na různé setkání, večírky, ale mně se nikam nechce chodit. Nejraději bych byl, aby už bylo po všem. Po válce. Ať už skončí jakkoliv, chci, aby to skončilo. A moje druhé největší přání? No ano, znova ho vidět. Chtěl bych vidět, jak se změnil. Co je z něho teď. A už zase jsem skončil u něj.“

Zaslechne ťukot. Vstane a chce otevřít dveře, pak se obrátí a schová dopis do zásuvky a zamkne. Člověk nikdy neví, kam gestapo vleze a co prošmejdí. A na konci války je snad ještě aktivnější než dříve.

„Majore Vormene, máte se dostavit na poradu,“ hlásí jeho pobočník. Není s ním dlouho, ale válku snad přežije. Dívá sena  jeho ještě pořád dětskou tvář. Poslední vojáci, které viděl, jsou tak mladí. Sedmnáct osmnáct let. V domobraně viděl starce a naopak mladé lidi. Jsme na tom špatně a vojáci, zkušení staří mazáci, to vidí. Jen ti nahoře ještě spřádají plány jak vyhrát válku, ale to se nedá. Nikdo to neřekne nahlas a děláme to, co nám poručí. Nikdo nechce zemřít před koncem války německou kulkou.

„Tak mě veď!“ upraví si uniformu a vzpomene si na někoho jiného. Tak, jak ho viděl naposledy. V sovětské uniformě, hubeného, vysokého mladíka s krásnýma očima a duší, která prahla po vědění. Ptal se ho, jestli studuje a on mu vše vysvětlil jak je to s jeho studiem.. Byl by tak rád, jak vystuduje něco... pozdraví kolegu a jde dál. Nikdo na něm nesmí nic poznat. Nikdo se to nesmí se to dozvědět. Za tohle je smrt, popřípadě  sterilizace nebo tábor. A rodina - nechce na to myslet. Bude asi muset přijmout nějakou nabídku některé z žen,jež nabízejí svoje služby. Povzdechne si. Nedělá to rád, ale jednou za čas musí. V duchu zakleje.

Pozdraví „Heil Hitler“. Gestapo a současně vedle něj SS. Co ti tady dělají, na vojenských poradách? Zneklidní, když vidí černou uniformu. Vojáci jimi opovrhuji, ale musí je respektovat, protože mají moc. Neustále s nimi tajně válčí a hází jim pod nohy klacky. Snad tady nejsou kvůli němu. Sedne si na volné místo. Atmosféra je oproti jindy tak dusná.

Je to v pořádku. Jen jim přinesl informace. Zase žvásty. Copak nevidí, jak to vypadá? Na východě, skoro na Odře, Rusové se svou mohutnou armádou a na západě a na jihu Američané s Angličany a nevyčerpatelnými zdroji. Jsou obklíčeni ze všech stran. Ale sedí a nedává najevo ani jedinou myšlenku. Rád by tady měl po svém boku svého přítele Klause od Leningradu, ale padl na polském pobřeží. Chybí mu. Oba byli učitelé (učiteli), ale Klaus na rozdíl od něho nenarukoval dobrovolně. Klausův  přehled byl širší než jeho a vždy si dobře rozuměli.

Poslouchá o zavedení systému přídělu potravin. V Leningradě to bylo taky . Poslouchá o pracích na opevnění. Nezná nic horšího než boje ve městě. Je to peklo, bránit město. Bude to kruté, bude to strašné. Berlín bude bojovat ze všech sil a lidé se nevzdají. Bude to masakr. Pořád v něm sílí pocit, že to nepřežije.

Kdosi rozdává obálky. Vezme svou a otevře ji. Plán na celý den. Ach jo. Kontrola a kontrola.

„Konec porady,“ ozve se a on se zvedne. Odchází, když vtom k němu přistoupí gestapo a ten důstojník od SS. Vždyť je to ještě neopeřené kuře. V té uniformě vypadá starší.

„Jak se má baron von Alystock?“

„Nevím. Dlouho jsem ho neviděl. Proč se ptáte?“

„Co mi o něm můžete říct?“

„Stará šlechta, ale oddaný Německu. Je na vozíčku, co jsem se dozvěděl. Naposledy jsem do něho dostal dopis... kdy, to opravdu nevím. Byli jsme si blízcí, ale znáte to, válka.“

„Ano. Děkuji. Kdyby něco...“

„Samozřejmě, můžete se na mně kdykoliv obrátit. Potřebujete něco? Mám toho hodně a večer mně čeká jedna krásná dáma.“

„Jste ženatý.“ To ano, ale je daleko a  když je člověk diskrétní, tak se to přejde mlčením. Spíš by bylo divné, kdyby nevyužil možností, které nabízí Berlín.

„Ano, a chybí mi. Moc ji miluji.“ Hraje tu jejich hloupou hru a ví, že si nemůže dovolit chybu. Dnes se bude muset...  zase opít, přinejmenším. Ani by se nedivil, kdyby jim donášela. Ale tak dlouho kolem SS nich krouží, že mu to pomalu  přešlo do krve. „Neměl jsem dovolenou od té doby, co jsem přijal Železný kříž, a to je dobrých dva a půl roku.“ Snaží se naznačit, že „to je výjimka, chápete, ne.“ Co to mládě může chápat. Vidí, jak zčervená a předstírá, že si ničeho nevšiml.

„Tak běžte!“

Armin srazí podpatky a zvedne ruku. Vyštěkne: „Heil Hitler!“ Předpisově se otočí a vyrazí na kontroly.

„Štěně!“ zavrčí. „Jenže má moc kousat, a to bolestivě,“  mumlá si na inspekci ve svém rajóně a dívá se, jak pokročily práce na opevnění. Má hodinku čas, a tak jde dopsat dopis. Vejde do kanceláře a pozorně se podívá, jestli tu někdo nebyl. Nikdo.

„Dneska se mě ptalo na Tebe gestapo. Buď velmi opatrný. Nevím, proč se vyptávají, ale snad jsem je zmátl. Zatím se možná k ničemu nechystají, ale znáš je, ty černé můry. Nemám je rád, ale nemá je rádo celé vojsko.  Když si znovu přehrávám celý rozhovor, začínám se bát. Nic nedělají bezdůvodně. Právě jsem byl na kontrole prací. Berlín se opevňuje. Ještěže tak.

Až to začne, tak tady bude pěkný zmatek. Spíš chaos. Bojím se, Friedrichu. Poprvé se bojím. Nejen nadcházejících měsíců, ale taky toho, že se na mě vyptávali. Dnes se budu muset zas opít a jít do... zní to strašně. Ještě dobře, že tě mám. Nechápu, proč se k tomu musím neustále vracet, ale ten rozhovor mě zneklidnil.

 Jinak mám nového pobočníka. Osmnáct let. Připomíná mi něčím Kosťu, a přitom   jsou tak rozdílní. Pokusím se ho ochránit, ale nevím, jestli to bude možné. Dostal jsem Železný kříž, ale to jsem psal už minule. Za hrdinství, a přitom jen jsem chtěl být mrtvý. Nic víc. A byl jsem taky povýšený na majora. Proto jsem se dostal až sem do Berlína.

Nesnáším to nic nedělání. Ani nevím, proč mi chybí zvuk děl, střelba a ostatní zvuky války. Jistě, jídlo bych nemusel. Je tak hrozné, že to častokrát ani psi nechtějí jíst.

Vše začíná chybět. Všeho je čím dál míň. Munice je ještě dost, ale náhradní díly k čemukoliv, to je katastrofa. Jídlo. Oblečení Pořád jsem bojoval s byrokracií a když jsem objednal zimní oblečení, přišlo letní nebo naopak. Jednou jsem dokonce objednal munici a přišla nevhodná. A to pak byly jen telefony a telefony. Po čase jsem si se seznámil s vhodnými lidmi a prostě jsem to obcházel. Ale většinou jsme se museli postarat sami o sebe. Pokud možno jsem se snažil koupit potravu, ale ani místní jí nemají dost a vojáci byli přednější. Slyšel jsem, že ani Rusové se nechovají příliš dobře k místnímu obyvatelstvu. Jo, válka je lítá šelma, která vše polyká. Jaké to bylo za Tvých časů? Bylo to taky takové, nebo ne? Já vím, vyprávěl jsi mi historky, ale chtěl bych slyšet, jaké to bylo v zázemí.

A co doktoři? Byl jsem raněný. Do nohy. Opět. Ta noha přitahuje kulky jako magnet. Občas mně ta rána pobolívá. Žertuji, že jsem jako barometr a mohu předpovídat počasí. Doktoři byli docela dobří a péče taky,, ale i tady už bylo vidět nedostatky. Pozoroval jsem, jak začínají chybět léky a vše ostatní. Ani jsem nešel na zotavenou jako obvykle a rovnou jsem se musel hlásit do boje.

Dojel jsme k jednotce a přivítal mě velitel. V první chvílí jsem nevěděl, jestli si nedělá legraci. Mladý, sotva dvacet let. Byl rád, že přijel někdo zkušenější. Skoro se mi rozbrečel na rameni. I poslední voják měl víc zkušenosti než on. Udělal jsem ho svým pobočníkem, ale brzy nato zemřel jako tolik jiných. Raději s nikým nenavazuji přátelské vztahy. Nikdy nevíš, kdy ho ztratíš, a bolí to. Loučení je tak těžké. Ale nevyhneš se tomu. Musíš  navázat vztahy, jinak to nejde. Jednotka musí být sehraná, jinak je brzy mrtvá.“

Zarazí se a teď neví, jestli to má psát nebo ne. Jako jedna z mála v Polsku náhodu narazil na tábor. Ještě teď je mu špatně z toho, co viděl. Má psát o tom Friedrichovi?  Ale po válce to budou všichni vědět. Stane se to...

„Váhám, jestli ti to napsat, ale nakonec - možná to bude lepší, když napíšu.

V Polsku jsem narazil na tábor. Nevím, jestli jsi o nich slyšel nebo ne. Něco se šeptalo, že půjdeš do tábora, ale nikdo nic nevěděl. Narazil jsem na něj náhodou. Jak popsat tu hrůzu? Lze to vůbec? Nepustili nás dovnitř, ale viděl jsem hubené vězně, ne, Kosťa byl hubený, ale oni byli vychrtlí. Vezmi si kostru potaženou kůži, to je asi přesný popis. Nechápal jsem to. Prošli jsme kolem tábora  a ztratili se v lesích nepřemýšlejíc, že jsme na něco takového narazili. Viděl jsem, jak se vojáci odvracejí.

 Vrátil jsem se tam. Musel jsem vědět. Kéž bych nebyl se nikdy nevrátil, kéž bych zůstal v nevědomosti! Snažím se ti to popsat, ale dokud to neuvidíš na vlastní oči, neuvěříš. Je to tak obludné, že normální mysl to nemůže pochopit. Nevím, jací lidé tam hlídali a zabíjeli. Byli to vůbec lidé? Ale asi to byli lidé. Zvířata tohle v povaze nemají. Kdo to vše vymyslel? Ale to se dovíme po válce, až dojde k zúčtování. Je to příliš monstrózní, příliš na to, aby to šlo přejít a odhodit jako naprosto nepodstatnou věc.

Ale abych to dopověděl. Zabíjeli se, ne, likvidovali se tam lidé. Viděl jsem, jak do nich stříleli, a přitom my neměli často dostatek munice.

A pak hroby. Doufám, že tenhle byl ojedinělý, ale nevím proč, nevěřím tomu. Nevím, kdo byli ti lidé, ale podle žluté barvy na pruhovaných šatech mi připomínali Židy.

Znovu to vidím jasně před očima. Vybavuji se mi takové detaily... Probůh, ať to Kosťa nevidí!. Chci, ne, přeji si, aby to neviděl. Modlím se za to.“

Sevře tužku a dívá se na papír, co napsal. Má chuť to spálit. Vše, co napsal, to všechno tady je na kulku. Dopis odsuzující k smrti.

„Prosím tě, ten dopis. Nemusím ti říkat, co s ním máš dělat. Pošlu ho tak, aby ho nezachytili a posel je mi zavázán, takže nezradí. Budu končit. Musím jít a splnit povinnost. Povinnost. Nesnáším to slovo. Chtěl bych jednou dělat to, co si přeji.

Víš, nejšťastnější jsem byl v mrazivých nocích Leningradu. Chtěl bych, aby se vrátily. Abych nic z toho neviděl, nepoznal, kromě něj. Když tehdy narazil na ty vojáky, byl to nejkrásnější den mého života. Kéž by pokračoval. Ale to je nesplnitelné. Nemá to budoucnost. Jestli se vše bude dobře vyvíjet, ukážu se u Tebe a vše Ti vylíčím ústně. Chtěl bych Ti ukázat jeho fotografii, ale žádnou nemám. Mám na něj  jen jednu vzpomínku a možná, kdybych ji právě nedržel v ruce, tak bych si myslel, že to vše byl sen. Krásný, nebezpečný sen.

Budu končit. Budu muset jít za povinností. Jsem Ti tak zavázán. Nevím, jestli Ti to někdy budu mohl splatit. Tvoji péči o mne. Kdybychom se neviděli, děkuji, příteli!

                                                                                                                             Armin“

Složí dopis a zapečetí jej. Dá si ho do kapsy uniformy a podívá se na sebe do zrcadla. Starý donchuán.

Povzdechne si. Musí jít. Co kdyby ho sledovali? Musí jít a splnit povinnost, nebo je to proto, že chce přežít, že znovu se chce setkat s Kosťou?

Na prsou ho hřeje dopis pro Friedricha. Cestou se pozdraví se známými a přemýšlí, jestli bude nálet. Ale ani to jim nebude bránit se bavit. A taky - co mají jiného dělat?

„Tady je dopis. Musíš ho odevzdat baronovi. Nikomu jinému. Rozumíš?“ nakazuje tomu vojákovi. Jako jediný s ním prošel Leningrad a teď ho viděl znovu. Byla to náhoda, ale začíná si pomalu myslet, že neexistuji náhody. Když byl zraněný, tak se dostal k jiné jednotce a tu svou už neviděl. Nechápal, proč se tehdy tak stalo, proč se nevrátil ke své bývalé jednotce.

Uviděl ho tady v Berlíně v cukrárně. Řekl, že mají tady oddech a nastupují na jih proti Američanům. Armina hned napadlo zeptat se, jestli nejedou před Bavorsko, a on odkývl, že ano. Pak se zeptal, jestli by nemohl doručit dopis jeho příteli.

„Je konec. Prohrajeme válku, že?“ zeptal se tak tichounce, že ho skoro nebylo slyšet.

Armin váhal, ale nakonec řekl: „Ano.“

Jestliže je špeh, tak zemře, ale Johan jim nebyl a on teď svěřuje do jeho rukou svůj život a život svého přítele.

„Zachránil jste mi tehdy tam život a já nezapomínám. Uvidíme se po válce.“

Armin přikývne. Johann se vždy o sebe uměl postarat. Má nadání přežít. Nezná nikoho, kdo by byl tak dlouho ve válce a celou ji přežil. Jistě, není ještě konec, ale Johann - kdo ví. Možná ho opravdu uvidí po válce.

„Za hodinu odjíždíme. Víte, co jste mi slíbil. Napište. Určitě.“ Podají si ruce a Johann Lieber odejde. Je to smutné se loučit, ale kdo ví jak to dopadne a teď vzhůru za povinností nebo jen přežít. Vytáhne svého pobočníka, opije ho a sebe taky.

Za chvilku už klepe na dveře svého pobočníka. Ten vykoukne v pyžamu, vlasy rozcuchané. Když si uvědomí, kdo proti němu stojí, srazí bosé nohy a chce napřáhnout ruku k pozdravu.

„Nech toho. Jdeme na večírek. Co ty na to?“ Pobočník vytřeští oči. Major chce někam jít. Není si jistý ,jestli dobře slyšel, ale to už Armin zavře dveře a nastěhuje se k němu. Trochu si oddechne, že nikdo tam není a on spí sám. Bál se, že bude mít dámskou společnost.

„Tak oblékat, a pokud se vám nechce, tak je to rozkaz. Nechce se mi pít samotnému.“ Dívá se, jak ze sebe shazuje oblečení, a má divný pocit, že je sám o samotě s mužem. Polkne, jak ho to vzruší. Neotočí se, ale vychutnává si to a v paměti mu blesknou vzpomínky na Kosťu. Na jeho tělo. Jak asi vypadá? Určitě přibral...

„Hotovo, majore Vormene.“

„Tak dost. Jdeme spolu pít, takže pro dnešní noc jsem Armin. Jdeme.“

Otevře dveře. Za ním jeho pobočník Klaus. Je mu divně, že má oslovovat svého nadřízeného Armine, ale po několika skleničkách vína a alkoholu mu to připadá normální.

„Klausi,“ ptá se ho druhý den ráno s mokrým ručníkem Armin, „nevíš, co jsem minulou noc dělal?“

„Moc ne, pane majore, ale podle účtu, co vám přišel, tak jste rozbil dvě židličky, utíkal před hlídkou a pokud si vzpomínám, skončili jsme u madam Charlotty, kde jste...“

„Dost, víc slyšet nemusím. A křičel jsem něco?“

„No, jen v tom baru, kde jste se porval. Říkal jste něco o dívce toho vojáka a on...“

„Aha. A jinak nic?“

Už nikdy žádný večírek. Má pocit, že v jeho hlavě kutají uhlí.

„Ne, pane majore. Jenom nechápu, jak jste zvládl hned dvě najednou?“

„Dvě?“ To musel být fakt sťatý. Pamatuje si jen jednu.

„Jo, dvě. Podle toho, jak mi dali ty lístečky, byly spokojené.“ Armin natáhne ruku a ucukne, když ucítí ten hnusný, těžký parfém. Zírá na dvě jména na lístkách. Už nikdy víc. Podívá se do bledého obličeje Klause. Je na padnutí.

„Máte celý den volno. Běžte si odpočinout.“

„Děkuji, majore Vormene. Já...“ ale Armin mávne rukou a dívá se, jak opatrně našlapuje a tiše zavírá dveře.

Klid. Konečně. Vyhodí lístky do koše. Dvě, proboha. Tak, a snad má do konce války pokoj.To byl na tom vážně špatně. A stejně si nic nepamatuje. Vědět to jeho drahá polovička...

Opře se do židle a zavře oči. V paměti si promítá milování s Kosťou. Zasténá. Chce ho vidět znova a znovu ho držet ve svých rukou.

Jeden den za druhým šly a plynuly. Už nikdy znovu nešel přežít do města za ženami a taky nebyl čas. Rudá armáda stojí před Berlínem a všichni s napětím očekávají útok. Armin obsadil s jednou jednotkou domobrany dům a teď čekají. Všichni čekají na povel k útoku. I Kosťa čeká a přemýšlí, jestli je tam někde Armin.

Útok, a oni vyrazí do poslední bitvy. Boje jsou těžké, ale převaha Sovětské armády je znát. Nakonec, 2. května 1945, se berlínská posádka vzdává a o sedm dní pozdějije  ukončena druhá světová válka.

Kosťa se vrhne do bitvy, jako by mu na ničem nezáleželo. Nechápe, co ho popohání vpřed. Jde k domu a uslyší střelbu. Odepíná granáty a hází je do oken. Výbuchy a křik. Nevnímá to. Patří to k válce. S ostatními vojáky vrazí do domu. Čistí jedno patro za druhým. Měl by se zastavit a trochu  (si odpočinout? vydechnout?), ale nejde to. V nejhořejším patře najde ležícího muže. Neví proč, ale jde k němu a obrátí ho. Armin! Divoce se kolem sebe rozhlédne. Sehne se a dotkne se jeho krku. Žije!  Kruci, už to vidí.  Noha. Rychle ji zaškrtí a vypadne.

„Zděs nikavo!“ zakřičí a mávne rukou. Jde vzadu a opožďuje se. Musí mu pomoci. Teď je na řadě on, aby pro něj něco udělal. Otočí se a jde do posledního patra.

„Armine!“

Ten otevře oči. Tak dlouho neslyšel jeho hlas. Určitě se mu to zdá. Ne, je to on. Opět náhoda.

„Něco mě sem popohánělo. Mlč. Jsi zraněný. Já nevím jak, ale pomohu ti.“

„Takže  jsi přece zrádce. Celou dobu jsem to tušil a teď ses prozradil.“

Kosťa se dívá do modrých Arminových očí . Ten hlas. Hlas jeho přítele Tolji. Možná, kdyby se neprozradil tehdy u Odry, tak by z toho nic  nebylo.

Zabij ho! hláskuje němě Arminovi. Pochopil to, když vidí, jak jeho oči zamžikají. Jeho ruka na jeho zbraní a výstřel. Tělo padá. Kosťa se otočí a jde k němu.

Mrtvý. Moc dobře. Vytáhne z blůzy dokumenty. Komisař. Tak proto. Má hlídat lidi. Podívá se na Armina a na Tolju. Rychle mu stáhne uniformu a vezme doklady.

„Takhle se dostaneš z Berlína. Dál nevím. Budeš si muset pomoci sám. Nemohu dál s tebou. Ještě ne,“ dodá a obléká mu sovětskou uniformu. „Nebraň se, Armine. Sakra, chci, abys žil. Káti se má dobře.“

Armin přestane bojovat. Kosťa se na sebe zlobí. Neví, jestli ho zasáhl granátem nebo kulkou, když čistil dům nebo ne. Vezme ho do náruče.

„Tak to je poprvé, co mně neseš,“ zašeptá Armin. „Myslel jsem na tebe. Jsem rád, že jsi přežil,“ šeptá.

„Psst, nemluv. Musíš se dostat k Američanům nebo k Angličanům. Odvezu tě, jak nejdál budu moci.“

Ten přikývne. Nechápe, proč chce, aby podnikli takhle nebezpečnou výpravu. K nim je to blíž.

Kosťa vyjde ven. Boj se posunul o kus dál. Nese ho opatrně, až narazí na džíp. Položí do něho Armina a pokusí se nastartovat.

„Hele, to je můj vůz“ ozve se za ním hlas. Otočí se.

„Jen si ho půjčím. Potřebuji odvézt kamaráda, přesněji řečeno pana komisaře, do štábu. Tak uhni.“

„Jasně, jasně,“ a raději se odklidí. Kosťa nastartuje auto.

„Jak ti je?“

„Už mi bylo lépe. Je to zase ta noha, kterou jsem dvakrát už měl zraněnou. Vyrostl jsi. Vypadáš jinak.“

„Dlouho jsme se neviděli.“

„Ano, to ano. “ Jede a ničeho si nevšímá. I Armin sedí tiše. Oba jsou v rozpacích a nevědí, co říct. „Tak, a je to. Dál musíš se dostat nějak sám.“

„I tak...“

„Mlč.“ Podává mu klíčky. „Jeď!“ Dívá se, jak Armin nastartuje a váhavě se rozjede. Z auta vypadne košile s doklady sovětského komisaře. Kosťa se usměje.

Přežije.