Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

12.

Slavnost

„Jsi stejně nádherný jako tehdy,“ pronese Max k Aminovi a něžně ho pohladí po hrudi. Tísní se na lékařském lehátku, stejně jako tehdy na té rozvrzané jednoduché posteli.

„Měl jsem tehdy chuť na cigaretu.“

„Už nekouříš.“

„Nekouřím. Nedostatek mě donutil přestat.“

„Řekni na rovinu, že jsi s nimi raději handloval.“

Ethan se křivě usměje a políbí Maxe na rty. Polibek se prohloubí. „Handloval.“

Max se rozesměje a lítostivě se podívá na hodinky. „Budu muset jet a ty přijmout paničky, které po tobě jedou jako po kusu prvotřídního masa.“

„Snad nežárlíš!“ rozesměje se.

„Já? Ani náhodou.“

Ethan ví, že je to lež dlouhá jako Pinocchiův nos. On sám má občas co dělat, aby se ovládl, když ho vidí s někým jiným. Ale ví, že od něj nikdy neodejde. Našel to, o čem snil na plážích, v Paříži a ve vesnici Bois. Není zas až takový hlupák, aby ho nechal jít, ale pokud bude Max chtít odejít, pustí ho.

„Nad čím přemýšlíš?!“ Cvrkne ho rozpustile do nosu Max.

„Já? Nad ničím.“

„Lžeš.“

„Já nikdy.“

„Cha. Tomu tak uvěřím.“

Ethan se uculí. Přece mu nebude tvrdit, že nelže. To by lhal. „Nechce se mi jít ordinovat. Jsem líný.“

„Mně taky ne. Vždy po milování mám chuť jít spát.“

„Víš, přemýšlel jsem o něčem.“

Max vstane a protáhne se. „To lehátko je malé. O čem?“

Ethan, pořád na lůžku, nepřikrytý, pozoruje jak jeho nádherné tělo, i když poznamenané válkou, mizí v oblečení. Proč se lidé oblékají? A potom si vzpomene na otce. Nechtěl by ho vidět nahého. Asi přece jen oblečení k něčemu je.

„Tak o čem, Ethane? Zase přemýšlíš o psaní?“

„Kupodivu ne. Jen jsem si říkal, proč lidi nosí oblečení? Vypadáš bez něho…“ odmlčí se a hledá vhodné slovo, které by nebylo příliš sladké. „Lépe. A pak jsem si vzpomněl na otce a matku a některé další osoby, které bych bez šatů raději neviděl.“

„Jen to?“ Zapne si košili a začne zapínat pásek.

„Ne. Mohli bychom spolu psát častěji.“

„Tak jako minule?“

„Přesně tak. Víš, já vím, co jsem si tehdy myslel já.“ Vstane a obejme ho. Drží Maxe v náručí a vdechuje vůní charakteristickou jen pro něj „Co myslíš, jak by přivítali nahého pana doktora?“

„Já bych tě asi popadl a pomiloval. Raději to nezkoušej a dál?“

„Ale nevím, co si mysleli ostatní. Například ty nebo jiní lidé.“

„To ano, ale s tím ti nepomohu. Jasně, mohu ti říct, jak jsem se na to díval já, ale většinou popisuješ události ze svého hlediska.“ Podá mu košili.

 „Tak to zkombinujeme.“ Obleče se a Max pochopí, co myslel tím o oblečení a nahotě.

„To bude nejlepší.“ Ťukot. „Budu v ordinaci.“ Krátký polibek a lítostivý pohled.

„Jasně. Jdu na to.“ Max vyjde ven.

„Dobrý den, doktore Maxi!“ Sborově se nese ordinací. Max zaregistruje známé tváře.

„Dobrý den,“ odpoví a rychle odchází, aby nikoho nenapadlo ptát se na své zvířátko. Některé z nich za pár dní uvidí ve své ordinaci se svými miláčky. Venku před domem nasedne do džípu a jede do ordinace. Potěšeně vnímá vítr v obličeji. Možná je jen dobře, že vzpomínají. Na tyhle věci by se nemělo zapomenout. Nikdy to nebude publikováno, protože takhle to přece ve válce nechodilo, ale oni vědí svoje. Bude to pro ně. Musí aspoň zaznamenat ty střípky, které uvízly v jejich pamětích. Usměje se a přibrzdí, když zahlédne Astu, postarší jezevčici, přecházet ulici. Rozhlédne se, jestli poblíž nezahlédne její paní. Nikde. Vypne motor a jde k ní. Hmm, že by se zatoulala? Olíznutí na ruce.

„Tak pojď, holka. Zavezeme tě k tvé paní.“ Tentokrát olíznutí tváře. Zasměje se a dá ji na zadní sedadlo. Nejdřív nic nedělá, ale když se rozjede, nadšeně se rozštěká.

„Tak jsme tady, dámo.“

„Doktore Maxi! Co tady děláte?“

„Nepostrádáte Astu, paní Higgins?“

„Astu? Ježíši, už zase utekla. Nevím, co se děje, ale poslední dobou nějakým záhadným způsobem mizí.“

„Prohlédl bych zahradu, jestli si nevyhrabala díru pod plotem a měla byste ji vzít občas na procházku. Zřejmě se nudí.“

„Haf, haf!“ Max s úsměvem pozoruje, jak fenka čile vyskočí z auta a běží k paničce.

„Je na mě moc čilá. Nemohu na nohy, ale sousedovic Peter má odpoledne trochu času. Děkuji moc.“

„Není za co.“ Nasedne a odjede.

„Asta, holka zlobivá, cos to zas vyváděla? Zase jsi musela obtěžovat pana doktora.“

„Haf!“ Madeleine si povzdechne. Je to darebačka i přes svůj věk.

„Dobrý den,“ nese se čekárnou.  Max zběžně přelétne zvířata. Dvě prskající kočky a psi, kteří je ostražitě pozorují. Obě skupinky samozřejmě v protějších rozích. Na stolku, mezi oběma skupinkami, jsou položeny časopisy o zvířatech a letáky s léky.

„Dobrý den. Tak kdo přišel první?“ Pak si všimne ležícího vlčáka, který ho smutně pozoruje. Přidřepne.

„Je mu mizerně, doktore,“ řekne robustní muž. V hlase mu zní starost a strach.

„Klid, pane Barone. Princ bude v pořádku.“

„Opravdu?“

Max mlčí. Otevře dveře do ordinace, vezme Prince do náruče a vzpomene si na koně se stejným jménem, který tahal z rybníku větve a stromy. Povzdechne si a položí Prince na vyšetřovací stůl. Odsune myšlenku na jiné jen o krapet pohodlnější lehátko.

Optá se, jestli žere, a co mu je.

„Má průjem. Víte, on na to dost trpí, ale tentokrát to už trvá dlouho a vidíte, jak vypadá.“

„Objevuje se krev v moči nebo výkalech?“

„Trochu ano. Víte, moc jsem to nezkoumal.“ Princ zvedne hlavu a zakňučí, jak se ho Max dotkne a prohmatává zadní části těla.

„K tomu zvrací.“

„Krmíte ho?“

„Jistě a dobře. Má všechno co chce.“

„Tak ode dneška nic.“

„Nic? Ale on…“

„Je nemocný. Dávejte mu jen vodu s medem a přijďte se ukázat, jakmile se to zlepší nebo zhorší a žádné jídlo!“

„Vodu s medem?“

„Ano. To pomůže zvracení, a když mu tohle zmizí, pak mu můžete dát kašovitou stravu a později trochu tužší.“ Skloní se k Princi. „Uvidíš, ještě proženeš fenky  ve městě.“

„Děkuji, doktore.“

„Není za co a další.“

„Psss, mňau,“ slabě zaprská kočička, když je položena na stůl.

„Tak co jí je?“ ale hned na to si všimne zranění na noze. Tuhle kočičku ještě nezná, když si prohlíží zelené oči. Rezatý kožíšek s bílými konečky na chloupcích tvoří zajímavou kombinaci.

„Tohle. Našla jsem ji a zřejmě nikomu nepatří, ale podívejte se sám.“

Někdo tuhle kočku terorizoval a nakonec se jí snažil doopravdy ublížit. Packu má na cucky a je zázrak, že žije. Stojí na třech a nechá si všechno líbit.

„Ta noha musí jít pryč.“

„Hajzlové! Pověsit je!“

Max ji pohladí po rezatém kožíšku. Může ji být tak okolo roku. Má pravdu - pověsit je. „Chcete si ji ponechat?“

„Nemohu. Bydlím v podnájmu a bytná je stará fúrie. Přistěhovala jsem se nedávno a budu tu učit. Shannon Rice.“

„Tak paní učitelka. Víte co? Já ji provedu tu operaci, vyléčím a pak uvidíme. Pokud o ní nebudete mít zájem, Ethan ji někomu udá,“ řekne s úsměvem. Jde ke skříni, kde má léky a vytáhne injekci.

„Jsem ráda, že ji neuspíte.“

„Nedělám to,“ řekne příkře. „Podržte ji.“ Shannon ji podrží a zvědavě se podívá na doktora. Je ohromně přitažlivý a ten podivný sotva znatelný cizí přízvuk. Slabé „Mňau!“ a zaprskání, jak kočka ucítí injekci.

Max ji vezme do náruče a položí do klece na starou deku. Chvilku pozoruje, jak se bude chovat. Lehne si a snaží si vyčistit špinavý kožíšek, ale po chvilce apaticky lehne. Měl ji možná nejdřív vykoupat, ale ta noha je v hrozném stavu. Dobře, že nekrvácí, ale ještě pár dní a pošla by.

„Děkuji moc.“

„Není za co.“ Sedne za stůl a zaznamená si případ. Zvedne se a jde se podívat, kdo je na řadě.

Náročný den. Protáhne se a přejde k neznámé kočce. Bude operovat. Tři hodiny uběhly a jeho pracovní doba skončila.

„Maxi!“

„Amine, pojď dál,“ ozve se.

Dovnitř vejde Ethan se sáčkem v ruce. Přistoupí k němu a políbí na tvář.

„Budeš operovat?“

„Jo. Nějaké děti nebo dospělý. Byla dlouho týraná, a buď ji nakonec vyhodili, nebo utekla. Přinesla ji sem nová učitelka, Shannon Rice. Byla moc milá.“

„Pomohu ti,“ rozhodne se. Odloží sáček na stůl a vezme z věšáku druhý plášť. „Přijde si pro ni?“

„Myslím, že by ráda, ale má přísnou domácí.“

„Zeptej se jakou a já to zařídím,“ zasměje se. I Max se usměje. Chudák paní domácí. Bude mít kočku. Opláchnou si ruce a natáhnou rukavice. „Tak o tomhle se nám mohlo zdát.“

„Máš pravdu. Válka přinesla zlepšení v medicíně.“

„Jo. Jen jedno lituji, že tehdy nebyl penicilin a další vymoženosti. Mohl zachránit tolik životů.“

„To tedy ano. No nic, doktore Drakeu, jdeme na to.“ Oba dva pracují, jako by spolu pracovali léta. Ví, že musí operovat rychle. Vyholit místo, přiložit nůž, pilku a šít.

„Hotovo!“ Spokojeně přikývnou a prozkoumají obvaz a oči kočičky. „Teď už to záleží jen na ní, ale myslím, že to zvládne.“ Pohladí ji po srsti.

„Jsem unavený. Nedělal jsem to strašně dlouho.“

Max vezme kočku do náruče a přenese do pelíšku, který tu má pro tyhle případy. Překontroluje ji, ale zatím vypadá dobře a on jen doufá, že nenastanou komplikace.

„Dnes zůstanu tady.“

„Dobře. Tady nesu něco z Margotina pekařství.“ Max vděčně popadne sladký koláč a pustí se do něj. Každou chvilku se mrkne po kočce. „Zajdu domů něco ukuchtit a zase přijdu.“

„Nemusíš tu se mnou trávit čas.“

„Maxi, nejspíš mě chceš rozzlobit. Víš, že chci.“ Široce se usměje a svůdně zamrká. Max se málem rozesměje. „Jsem zvědavý na kočičku a nesnáším studenou postel.“ Rychle se vyklidí z ordinace, aby jednu neschytal. Ještě, že je tam všechno rozbitné a Max si to uvědomuje.

Cestou domů tiše pohvizduje. U plotu vybere schránku s novinami, které si vždy přečtou až večer, schránku s dopisy a pak si uvědomí povědomou vůni. Eva? Otočí dopis a usměje se. Eva. Noviny odloží na stolek a letmo projde dopisy. Ty nezajímavé položí do košíčku na později. Zase žádný dopis od Danielle a Alberta, a jak se asi daří Nicole?

Dopis od Evy odloží na stolek k novinám. Drnc a v okně se objeví černá hlava, která se zvědavě dívá přes sklo. Ethan ihned otevře okno. Přitiskne si ji k sobě a vlepí pusu. „Hned to bude. Max dnes nemohl. Víš, má operaci.“

Bubi mu šmátrá po kapsách, zatímco Ethan ho spokojeně hladí. Když nic nenajde, pohrdavě ho opustí. Ethan se převleče na chodbě do holínek a jde ven. Kolečko, vidle a vyčistit malou stáj. Bubi zatím postává v zahradě a zkoumavě pozoruje trávu. Občas si ukousne stéblo.

„Bubi, tak pojď.“

Bubi se přiloudá a nakoukne dovnitř. Přejde k plnému žlabu se zrním. „Chrup, chrupky, chrup,“ je pouze slyšet. Ethan ho pohladí a dává pozor, aby se jeho noha nepřipletla kopytům. 

Zavře vrátka a jde domů, kde si sundá holínky a přejde do kuchyně. Chvilku přemýšlí, co uvařit a nakonec vyndá z lednice polévku a postaví na sporák. Chce to ještě něco a zrak mu padne na troubu. Proč ne. Vytáhne malý pekáček, který už dlouho nepoužili, dále brambory, mrkev, cibulku a kus salámu. Začne krájet a sekat a všechno pečlivě ukládá do pekáčku ve vrstvách. Mléko s troškou smetany, bylinky na dochucení, sůl, pepř a je to. Teď jen čekat. Mohl by jít za Maxem, ale raději u trouby počká a přečte si noviny. Trouba je nová a on z ní má docela strach, i když si ji Max pochvaloval.

Hlavní titulek nedůležitý. Nemá rád politiku. Nalistuje stránky s novinkami ze sousedství. Vraždy, klasika. Člověk by řekl, že se lidi z války poučí, ale to ne. Reklama na nějaký prací prostředek. Recept na omáčku s masem. Chvilku ho studuje. Nic moc. Novinky ze světa. Studená válka. Pořád to stejné. Jedna válka skončila a na blízku je další. Znechuceně odhodí noviny.

Mohl by chvilku psát, ale nic se mu nechce dělat. Mrkne k troubě. Už to pěkně voní. Zvedne se a podívá se na jídlo. Bublá, bublá. Zavře ji. Tak deset minutek a zapálí oheň pod polévkou. Od války se vymyslelo tolik úžasných vynálezů. Teď se začíná hodně propagovat televize. Vzpomíná si, že se o tom mluvilo před válkou, ale všechno bylo v plenkách a pozapomnělo se a teď? Přenos pohyblivých obrázků do každé domácnosti. Na druhou stranu je léto a nedaleko stojí letní kino a mohli by se s Maxem zajet podívat na film. Nebo se podívat do normálního kina. Vyjet si do většího města. Trochu zpestřit všední dny.

Připraví si velkou pokličku, utěrku. Mohl by vzít na noc něco teplejšího. Přece jen střední Anglie není Francie. Vyběhne po schodech nahoru, vytáhne svůj hnědý svetr a Maxův modrý. Krásně se mu hodí k očím. Vezme je dolů a vloží do tašky. Jak tohle ponese, pán bůh ví, ale je to nedaleko.

Zvonění. Utěrku si zastrčí za pas kalhot a zvedne sluchátko.

„Ethan Drake.“

„Amine, kde jsi?“

„Vařím,“ řekne dotčeně, „a kdybys mě nezdržoval, tak to právě tahám z trouby.“

„Oh, promiň. Bude něco dobrého?“

„Doufám. Nádherně to voní.“ Natočí si na prst telefonní šňůru a slabě se usmívá. „Maxi, provedeme v našem životě pár změn. Mám pár nápadů.“

„Zase psaní, ale to nevadí.“

„To ne. Něco jiného. Pusu a za chvilku jsem u tebe.“ Lásko. Položí sluchátko na vidlici a jde vytáhnout brambory. Vezme železnou jehlici a jemně propíchne bramboru. Měkká, mrkev měkká, salám na vrchu opečený a voní jak to má. Ochutná omáčku. Slaná akorát. Možná měl dát trochu méně pepře, ale oba mají rádi pikantní. Přikryje pekáč a nadzvedne pokličku nad hrncem s polévkou. Vyvalí se pára a Ethan ucukne. Zamíchá a ochutná. Horká. Zhasne oheň a obalí hrnec utěrkami. Vytáhne velký piknikový koš a na dno položí pekáček se zapečenými bramborami a na to položí obalenou polévku. Co ještě? Příbory tam jsou, talíře taky a naběračku vezme. Navrch svetry a je hotovo.

Vyjde s nákladem do předsíně a obuje se. Na vrch koše položí dopis a vzpomene si na noviny. Zaběhne pro ně. Poskládá je a prohlédne si náklad. „Všechno, Ethane. Jsi šikovný,“ pochválí se. Vezme piknikový koš, zavře dveře a spěchá do ordinace.

„Dobrý večer, doktore Drakeu!“

„Dobrý večer, paní Mortyr.“

„Kampak tak pozdě?“

„Ale, Max má případ, tak mu nesu něco k jídlu. Někdo ztýral kočičku a musel ji operovat.“

„Božíčku! To jsou lidi. Za mých mladých let by se to nestalo.“

„Znáte to a musím jít, dokud je to ještě teplé!“

„Jen běžte!“ Ethan pokračuje dál v cestě. Ještě dvakrát odpoví na pozdrav sousedům, až dorazí k ordinaci.

„Maxi!“ zahuláká.

„Neřvi.“ Ve dveřích se objeví rozcuchaný Max.

Líbí se mi. Každým dnem se mi líbí víc a víc. Jak tohle je vůbec možné? Když pozoroval své známé, tak milostné opojení vyprchalo po několika měsících a u něho stále trvá, jako když Maxe poznal.

„Nesu jídlo,“ natáhne před sebe koš s jídlem.

„Tedy, krásně to voní. Zdá se, že to čekání stálo za to.“ Do široka otevře dveře a Ethan se kolem něho protáhne. Když ho míjí, pohlédne na něho svůdným výrazem.

Max se zarazí. Kočička se už probudila a byla neklidná, tak ji dal uklidňující lék. Díval se na ni a vzpomínal na svůj první případ tady v Anglii. Klepal se tehdy. Byla to taky kočička a měla poraněnou pacičku. Uklidnil dech a ošetřil ji. Umouněná holčička mu poděkovala a podala mu penci. Vzal ji a ještě dodnes ji má v zásuvce.

Je rád, že ho lidi přijali a neví, co by se stalo, kdyby zjistili kým je. Má z toho strach. Přejde do malé kuchyňky, kde jsou základní věci pro dva. Prostřou si na vyšetřovacím stole, na kterém Ethan roztáhl velké prostěradlo. Vzal dvě židle od stolu a dal je z každé strany.

„Dobrou chuť, doktore Maxi.“ Nalije naběračkou polévku, ze které se ještě kouří.

„Doktore Ethane, jsi génius.“

„Jen polévka od včera,“ zakření se a sedne si. „Jak je jí?“

„Dobře. Měla neklidné sny, na chvilku se probudila, ale už je to v pořádku. Tak povídej, co jsi dostal za nápad?“

„Prohlížel jsem si noviny a kromě obvyklých věcí tam nic není. Jen samá politika a Studená válka. Pár vražd a nehod. Reklamy a tak jsem si řekl, co si vyjet do letního kina?“

„Do letního kina?“

„Ano. Dnes mi o tom říkala Sam. Nikam nejezdíme a jsme tu zašití jak medvědi v zimě. Co myslíš?“

„Všichni nás uvidí.“

Ethan odstrčí prázdný talíř a vyndá pekáček. „Všichni vědí, že bydlíme spolu. Já bych chtěl, ale pokud nechceš, tak aspoň do normálního kina.“

Max sundá poklici a rozzáří se. „Mňamky. Pojedeme.“

Ethan se ujišťuje: „Opravdu?“

„Proč ne. Myslel jsem, že ti to tady vyhovuje, ale rád se podívám na nějaký pěkný film. Ale ne s válečnou tématikou. To nemusím.“

Ethan neví, co říct a tak se Max chopí velké lžíce a nandá brambory do talířů po polévce. „Tak už jez. Proč jsi tak překvapený?“

„Já si myslel, že jsi spokojený, jak žijeme a tak jsem nic nenavrhoval.“

„My jsme tedy páreček! Já taky ne. Dobrou chuť.“

„Dobrou chuť. Miluji tě.“

Max zvedne hlavu a zapomene na vidličku s jídlem. „Já tebe taky miluji, i když opravdu nevím proč,“ řekne trochu škádlivě. Ethan se pousměje a vezme do ruky druhou vidličku.

„Není to moc slané?“ optá se po chvilce Ethan.

„Vůbec ne. A zákusek bude?“

„Nebude. Měl jim být ten koláč, který jsme snědli.“

„Stejně už nemohu.“ Oba se zadívají na pekáč, ve kterém zbylo tak na dvě porce.

„Budeme mít zítra oběd. Poobědváš se mnou?“

„Přijdu a napsala Eva.“

„Tvoje matka? Mohl jsi to říct dřív. Ukaž!“ Rozhlíží se, kde je dopis.

Ethan nadzvedne koš a až teprve po chvilce hledání ho najde pod stolem.

„Tak to otevři, Ethane. Myslíš, že má nějaké zprávy o Bubim?“

„To nevím.“ Opatrně roztrhne dopis. Odkašle si

Maxi a Amine,

„Nechápu, proč musí tebe jmenovat jako prvního,“ postěžuje si.

„Neremcej a čti!“

Mnoho pozdravů z Londýna. Počasí je tu dost pochmurné a nevlídné a tomu odpovídá i nálada tvého otce. Je zamračený a vůbec se mi nevěnuje, tak chodím aspoň po nákupech. To víš, svatba tvého bratra se blíží a tak chci, aby bylo všechno dokonalé. Nevěsta je milá a dá si poradit. Na můj vkus sice trochu fádní a se vkusem Angličanky, ale co můžeš čekat od anglické rodiny s titulem.

Na nákupech jsem potkala pár známých. Nikdo důležitý, ale je dobré mít známé všude. Taky jsem potkala Francés. Neznáš ji, ale je to moje spolužačka z Francie. Představ si, že tu byla po celou válku a já o tom netušila. Když vypukla válka, tak zrovna připlula do Anglie a rozumně tu zůstala. Našla si moc sympatického korvetního kapitána, který naštěstí válku přežil, zatímco její manžel ve Francii ne. Znovu se provdala. Kdo by to řekl, jak válka zamíchá lidskými osudy.

Ale proč píšu o své bývalé spolužačce. Zašli jsme si do kavárny posedět a zavzpomínat na staré časy. A představ si, zmínila se o svých sousedech Stokerových. Nejsou to potomci toho upírského spisovatele, ale mají jedno - velké stáje, které jsou zrovna v krizi. To víš, válka je ještě všude znát.

Hned jsem se vyptala, co a jak a o víkendu jsem se tam rozjela. Nádherná příroda, je to u moře, a víš, jak je miluji. Skaliska a lesy. Bydlí v úplném zapadákově.

Max se rozesměje nad slovem zapadákov. „Nevím, co si Eva myslí o našem zapadákově.“

„Pokud to nemá několik miliónů obyvatel, tak to je vždy zapadákov. Možná našla kobylku pro Bubiho. Jenže už začíná podzim. Budeme muset stejně čekat.“

„To snad nevadí. Hlavně, že se našla a čti dál.“

Jak říkám prostředí je nádherné, ale samotné stáje nic moc. Přivedli mi asi tři klisny, ale musím říct, nelíbila se mi ani jediná. Byly tak fádní. Pro Bubiho to chce něco chic. Ty mě, Amine, určitě chápeš. Zaslouží si to nejlepší. Tak jsem odmítla. Přece jenom to chce něco jiného. Ale byli to moc milí lidé a tak jsem tam zůstala déle a hovořila jsem o Bubim. Po chvilce konverzace mi nabídli jinou klisnu. Není jejich, ale jejich pravnučky. Byli už staří. Měli by to prodat a já uvažuji, že bych něco investovala. Vždy jsem chtěla mít své vlastní stáje. Vyhrát v Ascotu a trochu se pomstít Dianě za tu poslední prohru.

Vysvětlili, tedy řidiči, víš, jakou mám mizernou orientaci, kde bydlí. Je to ona. Je černá jako pekelná neděle a oči má nádherně velké a je to uličnice. Pravnučce musí být kolem třicítky a tak jsem se ji představila a vysvětlila problém, jaký máte.

Nebyla nadšena, že by se měla vzdát hříbátka, ale nakonec jsem ji umluvila. Musíte se na Joy přijet podívat. Není tak rozkošná jako Bubi, ale má své kouzlo a hříbě dostanete. Dole vám připíšu její adresu.

Rozloučili jsme se dost pozdě. Musím se Vám přiznat, že jsem pochybovala o tom, že nějakou vhodnou klisnu najdu. Jistě, koní je dost, ale najít přesně tu onu, která má šarm, kterým by upoutala Bubiho není jen tak, ale je to tady. Takže se s ní spojte a mně dejte vědět, jak to dopadlo a chci vidět hříbě. Je to jasné!

To by bylo k Vám a teď to další. Svatba. Je to hrůza jak pořád musím bojovat s rodinou nevěsty. Jsou to zkostnatělí aristokraté. Promiň, Amine, ale trochu odvázanosti by Vám neuškodilo. Naštěstí matka nevěsty onemocněla a tak si dělám, co chci.

„Ta je zničí,“ vydechne Ethan.

„Ale svatba bude nádherná!“

„To ano, a snad všechno dopadne dobře. Jdu číst dál.“

Musíte rozhodně přijet. Jak já, tak otec s tebou a Maxem počítáme. Odmítnutí neexistuje, Amine. I kdybys měl zlomenou nohu nebo byl na smrtelné posteli, tak přijedeš. Bratr se ti žení jen jednou v životě. Doufám.

Oba se nad doufám rozesmějí. Ethan otočí list papíru.

Obřad bude v kostele a budou tam všichni známí. Nezapomeňte si vzít obleky. Ty, Amine, jeden máš, ale nevím, jak je na tom Max.

„Bude se o nás starat až do smrti.“

„Má pravdu. Nic na sebe nemám.“

„To já taky ne. Měl jsem jeden před válkou. Jenže od té doby jsem z něj vyrostl a pochybuji, že by se Evě líbil.“

„Nesnáším krejčího!“ řeknou oba ve stejný moment.

„Vždy mě píchne tam, kam nemá, a pro ty obleky musíme do Londýna. Mamka by nás určitě ráda viděla v rukou francouzských krejčích, ale tam jet nechci. Nějaký víkend budeme muset oželet a zajet ke krejčímu. Nesnáším svatby.“

„Pokračuj.“

„Není spěch.“ Oba se podívají na kočku strnule ležící v šedém měkkém pelechu udělaném z okousané deky.

„Máš pravdu, ale už je stejně konec.“

Zatím budu končit. Až budu vědět něco konkrétního, zavolám a Amine, pro obleky zajeďte do Londýna!

S láskou Eva

„Nechce se mi na tu svatbu, Maxi.“

„Pojedeme tam. Eva nám moc pomohla a myslím, že tam bude trochu ztracená.“

„Cože? Ona? Ani při královské audienci nebyla nervózní. Kdepak, ta bude jako ryba ve vodě. Spíš nás chce využít jako svoji pravou a levou nohu.“

Max nechápe: „Jako co?“

„Budeme tam něco, jako udělej to, udělej tamto, skoč pro tohle a zatančí si s ní!“

„Aha, už chápu.“ Položí na sebe talíře a odnese je do kuchyňky. Ethan zatím schová pekáč do košíku a hrnec s naběračkou taky. Postaví ho ke dveřím. Otočí se, ale to už jsou otevřené dveře do sousední místnosti a Max klečí u velké matrace pro dva.

„Pomohu ti!“ vezme do ruky cíp prostěradla a u rohů je zastrčí pod matraci. Uhladí je a chytne dva polštáře. Zaslechne vyheknutí a Maxe na podlaze s peřinami v náručí. Rozesměje se.

„Nesměj se a pomoz mi!“ Max se nezřetelně ozve. Ethan po čtyřech k němu doleze a sundá jednu peřinu. „No fuj, málem jsem se udusil.“ Vstane, vezme peřinu za cípy a zkušeným pohybem ji rozprostře na matraci. „Hotovo!“

Stojí u nohou a dívají se na své provizorní lůžko. „Nevím, proč když se podívám na postel a jsi tady ty, napadají mě jen myšlenky související se sexem.“

„Maxi!“ Snaží se dát do hlasu šokovaný tón.

„Nedělej ze sebe neviňátko,“ zívne. „Po dobrém jídle jsem unavený.“  Rychle se svléknou a zalezou do provizorní postele.

„Nevětrané.“

„To je přece jedno. Hlavně, že máme kde spát.“

„To je pravda.“ Oba mlčí a dívají se na strop. „Nikdy jsem se neoptal, co se tehdy stalo s těmi zajatci.“

„Kterými?“

„Těmi od rybníka. Pamatuješ na tu dobu, když jsme ho opravovali a pak napustili.“

„Pamatuji dokonale, protože tohle možná byla v té válce největší šílenost, jakou jsme provedli. Zapomeň na to a věnuj se mi,“ svolí milostivě a Ethan se usměje. Nakloní se k němu a políbí, zatímco rukou odvážně přejede tělo.

Vesnice Bois, jaro 1942

„Jak pomohou?“ optá se Andrés. Úžasem dokonce zapomene bafat.

„Budou pracovat s námi.“

Atmosféra nabitá neočekávaným prohlášením se dá krájet a i Ethan znervózní. Možná to nebyl dobrý nápad. Vzpomene si, že něco takového včera nadhodil.

„A krmit je musíme taky?“ ozve se Geneviva. Někdo se v skupince nervózně uchechtne. Ethan na sobě cítí pohled Maxe. Tváří se netečně, ale zajímalo by ho, co si o tom všem myslí. Pomalu se otočí a zadívá do těch překrásných modrých očí. Nikdy předtím takové neviděl a pokaždé ho uchvátí. Odkašle si.

„Geneviva se ptá, jestli pro vás musíme vařit.“

Max se usměje a Amin si pomyslí, že to je jako rána palicí, takový má ničivý účinek. Je škoda, že se nesměje častěji, ale ono moc důvodů k smíchu není.

„Nemusíte. Jídlo si dovezeme sami.“ Neodolá se k němu sklonit. Ví, že to co mu řekne, si nechá pro sebe. „Nechceme se nechat otrávit.“

Zhrozí se: „To ne!“ V ten okamžik pochopí, co tím myslel. Má horší smysl pro humor než jeho otec. Přikývne, a dá najevo, že pochopil, i když se tváří tak vážně, že to možná myslel vážně. Čert, aby se v něm vyznal. Otočí se k vesničanům.

„Nemusíte pro ně vařit. Jídlo si dovezou sami.“ Ulehčení a Ethan pochopí, že už každý přemýšlel, co bude muset dát ze svého, aby uživili pár dalších lidí, a odbýt je nemohou.

„Skvělé, starosto, a jak nám budou rozumět?“

„Tak mě zavoláte.“

„To se naběháte!“ Zaslechne z davu výkřik a tlumený smích.

 Vida, jak jim otrnulo, když nemusí pro vojáky vařit a dávat svoje jídlo, kterého není nadbytek. „Aspoň nezůstanu tlustý,“ opáčí. „Andrési, to je Hans Gruber a pomůže ti se stavidlem. Pokud si nebudete rozumět, zavoláš mě.“

„To je Andrés. Je zdejším porybným a ukáže ti stavidlo.“ Zneklidněně pozoruje odchod. Vysoký mladý voják v uniformě a starší shrbený muž. Ten rozdíl bije do očí, jenže nemůže nic dělat.

„Včera se tu byl podívat. Bude vědět, co a jak,“ zaslechne za sebou hlas Maxe. Vzruší ho, jak ho má u sebe blízko. „Jen díky němu vám pomáhají vojáci. Ti, kteří nechtěli, stojí na hlídce nebo zůstali v posádce.“

Za chvilku se obě skupiny promíchají, a co chvilku je slyšet: „Starosto!“ aby něco vysvětlil. V poledne má toho plné zuby a má pocit, že uběhl stejně kilometrů jako slavný Feidippida ve starověkém Řecku. Danielle mu účastně podá sklenici vody a on se napije. Odloží ji a zarazí se. Byl snad u všech kromě jednoho a to Andrése. Orosí se mu čelo. Co když se tam pozabíjeli?

Vyrazí ke stavidlu, aniž cokoliv komukoliv řekne. Max se otočí, když zaslechne volat Daniellu, že bude oběd. Pak už jen zahlédne Aminovy záda. Opět někam letí, aby přeložil. A on tady v pohodě na všechno dohlíží.

„Andrési,“ zavolá. Nic. Ježíši, opravdu se pozabíjeli!

„Starosto, pojď sem!“

Z hromady dřeva vykouknou dvě hlavy. Jedna šedivá s fajfkou a druhá světle hnědá s cigaretou. ‚Špinavé, ale spokojené tváře se usmívají.

„Ten kluk tomu rozumí a jde nám to jedna báseň. Co ti ostatní?“

„Dobrý. Jen jsem uřícený jako čokl, co se honí za fenou! V pořádku?“

„Ano. Jsem rád, že mohu pomoci. Mě to v kasárnách moc nebaví,“ usměje se a ukáže na kus dřeva. Klep. Zřejmě něco sbíjejí. Pak si vzpomene, co za ním volala Danielle.

„Bude oběd.“ Ihned to přeloží i Hansovi.

„Danke. Mám hlad jako vlk.“

Danielle s ostatními ženami, které zůstaly ve vesnici vařit a hlídat ratolesti, podávají oběd. Ethan pohlédne opět na obě skupinky, které se živě baví. Kdyby to takhle bylo pokaždé. Jako v době míru. Jenže mír není.

Koncem večera se všichni loučí a Max v autě přemýšlí, že by to takhle mohlo vypadat pořád. Jenže tohle je malý dílek války, na který se snad bude vzpomínat v dobrém. Musí vymyslet, jak se setkat s tím zatraceně okouzlujícím starostou.

Jenže rybník je drží a nepustí ze své náruče, dokud není vyčištěný a napuštěný. Setkání Max odkládá z jednoho dne na druhý.

„Chybí jen ryby,“ poznamená ke konci týdne kapitánovi Meierovi.

„Zítra tu budou, jestli se jim cestou něco nestane.“

Ethan se tváří neutrálně. Nemůže říct, že pokud jsou na cestě, tak dorazí v pořádku.

„Tak zítra,“ loučí se všichni. Ethan se ještě ohlédne po modré hladině rybníka. Kvůli němu nechali hospodářství stát. V případě, že kádě s rybami nedorazí, byla to nejzbytečnější práce jakou, kdy dělal.

Dorazí domů a sedne si na lavičku před dům. Zvrátí hlavu a vystaví se posledním paprskům slunce.

„Amine, bude rybník?“

„Proč se ptáš, lištičko?“ Pootevře jedno oko a zahledí se na Nicole. Ta stojí, v až příliš krátkých šatičkách, a upřeně ho pozoruje.

„Myslíš, že nám dovolí se v něm koupat?“

Ethan nejdřív nechápe, ale pak pochopí. „Určitě tam můžete a umíš plavat?“

„Nicole a Puppi umí plavat a Puppi Nicole zachrání. Musím to říct ostatním.“

„Nicole,“ zakřičí za ní Danielle, která ji zaslechne mluvit. „Je nebezpečno a ona si lítá kde chce a jak chce. Měli bychom jí to vysvětlit.“

„Můžeš to zkusit, Danielle.“

Danielle si povzdechne. „V koupelně máš horkou vodu.“

„Vodu. Ježíši, děkuji ti. Po tom týdnu ji potřebuji jako sůl. Mám pocit, že budu bahnem páchnout ještě týdny.“ Vejde dovnitř a nadšeně si jde sednout do vany. Zavyje slastí a vezme do ruky hrubé mýdlo. Začne se drhnout zpívajíc lalalala. Nakonec vstane, opláchne se vodou z kbelíku a osuší se ručníkem.

„Ethane, jsi nový člověk!“ Vyjde ven jen s ručníkem kolem boků. Přejde do ložnice a obleče se. Možná zbytečnost, ale raději být připraveným než nalezený s kalhotami dole.

„Měla bys jít taky, Danielle.“

„Vykoupala jsem se dopoledne a Nicole taky. Jenže u ní to není nikdy poznat. Myslíš, že ty ryby skutečně dorazí?“

„Za podmínky, že je někde Němci nebo odboj nezabavili, tak dorazí.“

„Víš, nevím, jestli to není zbytečné, ale chtěla bych upéci nějaký koláč a ostatní taky. Přece jen je to událost, válka ne válka a před ní bychom uspořádali velkou veselici.“

„Proč se mě ptáš?“

„Jsi starosta.“

Málem bych na tu nepodstatou záležitost zapomněl. „Proč ne. Obejdu sousedy a řeknu jim to.“

Danielle se rozzáří. „Něco jsem ušetřila a nebudu to dál schovávat. Však se něco najde,“ optimisticky řekne.

Ethan přikývne a vyjde ven. Podívá se na hodinky na ošoupaném černém řemínku. Jsou ještě z Anglie a dostal je od otce. Ještě stihne sousedy v hospodě. Vytáhne rozvrzané kolo a za brankou na cestě na něj nasedne.

„Reno!“ Podle hlasů je v hospodě rušno.

„Co je?“ Z okna hospody vykoukne hnědovlasá hlava s knírem.

„Nic, jen zítra bude veselice u rybníka. Máš něco na skladě?“

„Cože? Jo mám a jsi si jistý, že tam ty potvory budou?“

„Jasně! Jedu dál!“

„Reno, co je?“

„Starosta, pořádá večírek u rybníka!“

„Tak už vím, proč moje stará vytáhla pekáč,“ řekne pochmurně jeden ze štamgastů a dívá se na stále stejnou sklenici piva, kterou má už od začátku.

„Tak sbohem, chlapi,“ řekne Jean Courteli. Dopije sklenici, narazí na hlavu baret a vyrazí ven. Jde ke svému domu. Pro ty parchanty nikdo vařit nebude. Oni sami nemají dost a ještě rozdávat jiným. Své staré zakáže cokoliv upéct a zítra nikam nepůjdou.

Odhodlaně vtrhne do domu: „Sylvie!“

„Boty dolů!“

„Hned to bude,“ pokorně zamumlá a sundá si je. Vejde do kuchyně. Aha, tak to o tom večírku je pravda. Mrkne na lezoucí Dominique, kterou hlídá jeho nejstarší syn.

„Sylvie, nechceš se té slavnosti zúčastnit, že ne.“

„Ale hodlám. I kdyby ryby nebyly, tak aspoň se všichni sejdeme. Dřív jsem viděla ostatní jednou za měsíc a teď tu žijeme jak na pustém ostrově. Je to důvod být s ostatními, poklábosit a dozvědět se něco nového a ty, vidím ti to na očích, mi v tom nezabráníš. Upeču svoji slavnou mrkvovou buchtu.“

„Mrkvovou buchtu.“ V duchu se olízne. Tu Sylvie dělala jen o svátcích a od začátku války ji neměl. „Tak dobře, půjdeme tam.“ Sylvie se spokojeně usměje.

Ethan se taky pod oknem usměje. Vida, kdo vládne v rodině Courteliových. Nasedne na kolo a jede dál.

Druhý den jdou k rybníku svátečně oblečeni s pekáči, košíky, džbány a ošatkami. Je lehce pod mrakem, ale to nikomu nevadí. Dojdou k rybníku, na kterém vítr vytváří drobné vlnky.

Už z dálky Ethan vidí, že vojáci a auta nejsou vidět.

„Počkáme,“ řekne klidně. Kolem poledne už jsou všichni nervózní a i děti začínají zlobit. Dospělí je uklidňují.

„Jdeme domů!“

„Tak to ne!“ Zastaví je rázně Sylvie. „Uděláme si piknik. Válka ne válka, já to chci oslavit.“ Vytáhne velký kostkovaný ubrus a rozloží ho na trávník. „Můj mrkvový koláč!“ Položí na něj vítězoslavně plech.

„Sušenky s jablky,“ řekne další. Objeví se další ubrusy a jídlo.

„Auta!“ Zaslechnou křičet malého Patrika a mávat rukama jako větrný mlýn. „Auta. Čtyři auta!“ Ethan si oddechne a zadívá se směrem k posádce. Po minutě napětí zahlédne obláček prachu a zaslechne vrčení motorů.

„Dobrý den.“ Z auta vysedne Max.

„Pane kapitáne, vítáme vás.“

„Vezu ryby a pořádáte slavnost?“

„Ano. Chtěli bychom vás pozvat.“

„Dobře.“ Podivně se usměje a něco křikne na vojáky. Co, to Ethan v šumění hlasů sousedů nezachytí. Auta zajedou až k rybníku a z koreb seskočí vojáci. Jídlo je zapomenuté a jen děti si ho všímají a uždibují. Sylvie se vzpamatuje a odežene psy. Postaví se k jídlu. Raději oželí vypuštění ryb, než přijít o tu hordu jídla.

„Sylvie?“

„Fuj, Reno, to jsem se lekla. Co tak pozdě?“

„Ale, řekl jsem si, že si pospím a pití se hodí i na konec slavnosti a hele, ono to ještě nezačalo,“ podiví se naoko.

„Slepoto. Ne, nezačalo. Dej je dolů.“ Reno s hekáním svalí z malého povozu taženého oslem dva sudy piva.

Sylvie zatím pozoruje, jak chlapi sundávají kádě.

„Hej rup a dej to tam!“ Volají všichni ve dvou jazycích, ale naprosto shodně.

„Tak se ti to povedlo.“

„Jen tak, tak. Málem je zabavili, a proto jsem telefonoval, kam se dalo. Kvůli tomu jedu pozdě.“

„Už jsme chtěli začít bez vás.“

„To by byla škoda. Něco tak svátečního jsem viděl naposled - už si ani nepamatuji.“ Do rybníka vklouznou poslední třepotající rybičky a všichni se spokojeně dívají na prázdné kádě. „Budeme tu lovit.“

Ethan se zadívá k lesu, ve kterém cítí snad sto očí. Za jídlo a přikrývky nic neudělají, ale dodrží to, když se jim tu Němci budou procházet před očima jak po promenádě v Paříži?

„Rybník je všech.“

„Sedmdesát pět procent je našich.“

„Na tohle bych nikdy nezapomněl. Prosím, pane kapitáne.“ Zachytí jeho vůní. Zřejmě nespal, protože není oholený, ale takhle se mu líbí ještě víc. Max vyrazí ke stolu následován ostatními vojáky.

„Trochu hudby!“ Lestriel rozdrnčí kytaru. Tlesknutí a veselý popěvek se přidá k hudbě. Všichni se baví, jako by zapomněli na to, že je válka. Zpívají a jídlo rychle mizí pod prsty dospělých i dětí, které se brzy začnou nudit, na rozdíl od dospělých. Začínají si něco špitat a potom se starší děti vytratí, jako pára nad hrncem, aniž si toho dospělí povšimnou.

Pozdě večer jde rozjařený Ethan po návsi, když si povšimne podivného shluku děcek. Zarazí se. Zase nějaká jejich hra, ale vypadají sklesle. Spíš neklidně, opraví svůj názor a ustoupí do stínů, aby si ho nevšimli. Zajímalo by ho, co se děje.

Rozcházejí se a tak nějak… Má to! Něco provedli. Přesně takhle schlíple šel on, když otrhal všechny květiny pro maminku a zahradník ho honil po zahradě. Řval, že ho zabije, a plakal dohromady. Rychle mu došlo, co provedl a bál se jít domů.

„Chapi, byla to chyba.“

„Copak mohu za to, že uletěl?“ Chapi kopne do kamínku.

„No jo, ale co když to Němci řeknou? Bojím se.“

„Byl to tvůj nápad, tak …“

„Já vím!“ Nicole se rozbrečí a utírá si tváře sukní. „Byla to chyba.“

Chapi se podivně uculí. „Ale víš co?“

„Co?“

„Byla to paráda, jak stříleli. Málem jsem puknul smíchy, ale taky jsem se trochu bál. Jednoduše budeme mlčet. Na kočičí duši na psí uši. Slíbili jsme si to.“

„Bylo to pěkné a hlasité,“ zarozumuje Nicole. „Budu muset jít nebo se mamka zblázní. Tak se měj.“ Zamává mu a rozeběhne se domů.

Ethan stojí vrostlý do země a divoce přemýšlí, co to proboha ty děcka vyváděly, že Němci stříleli. Snad nikoho nezabili. Ne to ne, ale udělali něco jiného.

Já je zabiju!

Rázuje za Nicole. Já jí dám. Před domem ji popadne, vezme pod paží a nevšímá si jejího křiku ani třepotajících rukou a nohou.

„Ticho nebo ti nasekám, mladá dámo!“ Postaví ji ve stodole na zem a přísně se na ni zadívá. „Tak co to bylo?“

„Co? Nic.“ Tvrdohlavě stojí a zarputile se dívá na zem. „Nevím, o čem mluvíš,“ řekne dospěle.

„Ale víš. O těch Němcích, co stříleli. Tak povídej.“ Očima Nicole se mihne úlek, ale mlčí.

„Bude to!?“

„Nic.“

„Nicole, nechtěj mě rozzlobit. Vysyp to, nebo tě doma na týden zavřu.“

„To ne!“ vyděsí se Nicole, zvažuje a rozhodne se. „Nic se nestalo.“ Přece slíbila, že bude mlčet.

Ethan to zkusí jinak. „Já tě chválím, že nechceš nic říct. Taky bych to udělal, ale musím to vědět, kdyby se Němci ptali. Jsi rozumná holčička a víš, že jsme ve válce.“ Nicole přikývne. Přece si hrají na vojáky a ona je kapitán, zatímco Chapi je generál.

„Vím to.“

„A jako starosta to musím vědět, aby se vesnici nic nestalo. Nechceš, aby se něco stalo Puppimu a mamince.“ Bože, nakonec se ze mě stane vyděrač, ale jinou cestu, jak se to dozvědět, nezná.

Nicole stojí a jako vždy, když nad něčím přemýšlí, vezme cop do ruky a žmoulá ho. „Udělali jsme draka.“

„To je hezké.“

„Že ano,“ rozzáří se Nicole a najednou z ní vše vyletí. „Byl veliký a nádherný a pomalovali jsme ho. Velké oči a obrovské zuby. Dala jsem na ně odrazky a barevná sklíčka. Myslela jsem, že na sluníčku bude hezky rozjasněný a barevně blikotat, víš. Taky, že jo. Jenže Jean, ten pitomec, ho neudržel a uletěl. Běželi jsme za ním hodně daleko.“

„Až k posádce.“

Nicole se odmlčí, ale podle jejího pohledu ano.

Ethan začíná dostávat celý obrázek a cítí, že se v něm zvedá hněv. „Drak uletěl a uvízl blízko německé posádky. Jelikož byl už večer, zapnuli světlomety a oni…“ začíná před ním vyvstávat hrůzný obrázek. „Oni začali střílet.“

„My jsme nic neudělali. To oni. Nemůžeme za to, že vítr vál špatným směrem,“ opakuje, co jim řekl Chapi.

„Nicole?“

„My opravdu nechtěli,“ zabručí, ale Ethan v tom cítí spokojenost. Popadne ji, vyhrne sukni od šatů a rukou pořádně dvakrát přiloží. Nicole vyjekne a bouchne Amina do stehna. Ethan ji postaví na zem a drží ji za ruce.

„Jestli to komukoliv řeknete, dostanete všichni takový výprask, že si týden nesednete, je to jasné?“

„Jo. Vždyť jsme přísahali. Nikdo nic nešpitne,“ zapřísahá se a na tvářích není ani jedna slzička.

„Tak to ještě jednou řekni svým kamarádům a mazej, než si to rozmyslím.“ Nicole vyběhne ze stodoly, otočí se, vyplázne jazyk a potom už je pryč.

„Dřív než mě zabije Němec, zabije mě vesnice a především děti,“ mudruje Ethan. Proboha, co je to napadlo? Asi se na slavnosti nudili a šli si hrát. Nevinná hra se zvrtla v něco, co mohlo dopadnout moc špatně. Němci budou mlčet. Přece jen nebudou chtít přiznat, že stříleli vším, co měli po ruce do pitomého draka s odrazkami.

Odrazky. Zvedne se a běží ke kolu. Nejsou tu. „Nicole!?“

Současnost

„Černá hodinka povídání?“

„Asi ano. Mlč a víš, ty ryby byly opravdu výjimkou ve válce, protože pak to už bylo horší a horší.“

„To ano, ale víš co? Nevykládej mi tady tyhle věci a polib mě.“

„Taky mi vyhládlo,“ zasměje se Ethan a víc se přitiskne k Maxovi. Ve tmě najde rty a začne ho líbat. „Sáhni si, jak jsem vyhladovělý.“

„S tím se musí něco udělat.“ Odkryje pokrývku a tápavě hladí tělo Ethana. Ten lehounce zavrní. Miluje jeho dotyky, které způsobují, že hoří.

„Mňau,“ se ozve ve chvíli, kdy Max obejme dlaní úd a začne ho přejíždět, zatímco ústy hledá citlivá místečka.

„Mňau,“ další slabounké a Max si vzdychne.

„Maxi, řekni mi, proč se ta zvířata probudí v okamžiku, kdy se začneme milovat?“ Max lítostivě vstane.

„Zkus se jich optat, Amine.“

13_dil - Ve jménu Říše - Přízrak