Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

14.

Zrada

„Tak, pane doktore, jak to, že jste si odvážil udělat volno?“

„Milý pane kolego, skoro kolego a jak to, že vy nejste u svých pacientů?“

Max s Ethanem se rozesmějí a rozhlédnou se po kupé. Na sedadla odloží noviny, které koupili, sundají kabáty a pověsí je na háček. Pak se usadí. Je pátek odpoledne a oni jedou do Londýna. Svatba bratra Ethana je na spadnutí a oni nemají obleky.

„Vůbec se mi tam nechce.“

„Na svatbu nebo ke krejčímu?“ optá se bystře Max.

„Obojí.“

„Neměl bys matce odmlouvat.“ Sedí naproti Ethana a je mu divně. Nepamatuje si, kdy měl naposledy dovolenou. Jeho volné dny od války jsou pořád stejné. Dovolená představuje pobyt v městečku, pikniky s Ethanem a teď nedávno byli v kině na filmu Hrabě Monte Christo v hlavní roli s Jeanem Maraisem. Musí uznat, že je to krásný chlap. Jenže je to herec a on má svého hraběte tady přímo v kupé.

„To máš pravdu, ale pak není žádná legrace a Eva má ráda legraci. Co říkáš tomu filmu?“

Max se pousměje. Někdy se jim to stává, že najednou řeknou věc, na kterou druhý myslí. „Zrovna jsem na to myslel a říkal si, že Jean Marais je nádherný chlap.“

„To tedy ano a skvěle to zahrál. Až s ním budou zase něco dávat, musíme na to jít a taky na Marylin Monroe.“

„Blonďatá ženská a k tomu odbarvená. Takových je.“

„Cha, je sexy.“

„Pro mě ne.“

„Takže bys raději Maraise?“

„Kdybych si měl vybrat, tak jedině tebe.“

Ethan se zardí a přejede si mimoděk tvář. „Nejsem tak hezký.“

„Hloupost. Klidně bys ho strčil do kapsy, a co se týče herectví, nic jsem na tobě ve válce nepoznal. No trochu jsi mi přišel divný.“

„Divný? Jak to myslíš?“ Ethan se zamračí.

„A co mám říct? Že jsi mimozemšťan? Podívej se na to z  hlediska zástupce velitele. Pěkný, inteligentní, dělá sedláka, kterým není, v zapadlé vesnici a k tomu umí dokonale německy. Co by tě napadlo?“

„Špión?“

„Taky jsem uvažoval, to si nemysli. Jednu chvilku tě hlídali tři vojáci. Jenže nic.“

„Ježíši, a já se klidně stýkal s odbojem. Vědět to, tak mě švihne.“ Mimoděk se otřese, když pomyslí, že by mohl být odhalen.

„Ale nestalo se to. Do poslední chvíle jsem netušil, kdo jsi.“

„Tehdy ta poprava maquistů mnou otřásla.“

„Já vím. Proto jsem se k tobě nepřiblížil na pět metrů. Myslel jsem, že je konec a pak ta další událost. Amine.“

„Ano.“

„Přestaneme se o tom bavit, prosím. Jedeme do velkého města a já si to chci užít. Co myslíš, jak vypadá Londýn teď po válce? Moc jsem si ho neprohlédl. Ale měl jsem tehdy jiné starosti, než se procházet po Trafalgar Square. “

Ethan stiskne rty. Takhle to dál nejde. Musí se přestat ukrývat. „Maxi, víš co? V zimě pojedeme na hory.“

„Na hory?“

„Ano, do švýcarských Alp. Nemůžeme se tu pořád skrývat a Eva bude vědět kam jet. A v létě pojedeme k moři.“

„Zbláznil ses.“

Ethan se uchichtne. Málem, že se Max nepoklepal po čele, když to říkal. „Nezbláznil. Vůbec jsem si neuvědomil, že žijeme jak poustevníci. Takhle to dál nejde. Chceš? Pokud ne, nikam nepojedeme. Lyžuješ vlastně?“

„Samozřejmě, že lyžuji,“ odpoví dotčeně Max. „A abys věděl tak výborně. Jen lyže nemám.“ 

„Nevadí, nakoupíme. Mám rád hory. Stejně neutrácíme.“

„A co Bubi?“

„Bubi? Co s ním? Dáme ho matce, ať ho hlídá. Ti dva jsou naprosto stejní. Tedy pokud chceš. Můžeme zůstat doma.“

„A přivezeme mu něco dobrého na zub. Nějakou specialitu.“

„Samozřejmě a nějaký dárek k tomu a na jaře zajedeme za tou klisnou Joy. Podle dopisu a fotografie, co nám poslala Roberta, je docela fajn.“

„Jsem z té klisny rád a budeme mít dalšího Bubiho. Co mě to napadlo mít Bubiho dvakrát?“

„Potěš pánbů a budeme muset rozšířit stáj.“

„To ano, ale i tak se děsím chvíle, až bude pryč. Je to jediné, co mě spojuje s minulostí. Kromě bratra, který mě nenávidí.“

Ethan se k němu nakloní a sevře mu ruce. Nic neříká a jenom je drží.

„Já vím. Nemusíš nic říkat.“ Max se smutně pousměje. „Za chvilku vysedáme, ne?“

„Ano. Vždy, když jedu vlakem vyvstanou mi vzpomínky z Francie.“

„Ethane!“ výhružně se ozve Max.

„Já vím,“ provinile se ozve Ethan. „Užít si výletu a nevzpomínat.“ Zvedne se a pomůže Maxovi do kabátu a pak sobě. Uhladí mu ho na ramenou.

Max se k němu otočí. „Staráš se o mě.“

„Ty o mě také. Půjdeme nebo nestihneme přesednout. “

Vyjdou na velké nádraží a chvilku se snaží zorientovat v hluku lokomotiv, vlakových souprav i lidí. Nakonec najdou vlak do Londýna. Dobíhávají, ale šťastně nasednou. Zalituji, že není kupé prázdné jako ze St. Athan. U dveří sedí otylý chlap v proužkovaném obleku, co vypadá na obchodníka a podřimuje. U okna sedí žena v hnědém kostýmku a  kloboučku s květinou a čte si časopis. Na nose brýle a vedle sebe objemnou kabelu, ze které vykukují pletací dráty.

Nakonec otevřou noviny a začtou se. „Nepřipadá ti, že je to pořád stejné?“

„Naprosto,“ zabručí Ethan. „Příště si sebou vezmu knihu. Nechceš zajít do jídelního vozu?“

„Rád. Mám už slušný hlad.“ Zvednou se a procházejí kolem kupé dozadu. Otevřou dveře a usmějí se. Pár stolečků je obsazených, jinak prázdno.

„Konečně trochu klidu.“

„Chceš říct, že nás nikdo nebude poslouchat?“

„To ne, ale asi mám rád prostor nebo co.“

„Kam pojedeme k moři, když u moře bydlíme?“ optá se Max, sotva se usadí.

Ethan se zarazí. „No nevím, ale optáme se Evy, kam ona a její přítelkyně jezdí, ale zřejmě někam kde je teplo. Na jih. Itálie, Řecko, Španělsko. Ty, Maxi, byl jsi někdy v cizině, když skončila válka?“

„Ne. Jenom v Polsku a ve Francii v přítomnosti ukecaného protivného starosty.“

„Já trochu ano, ale vždy sám. Víš co, objevíme svět spolu a nebyl jsem ukecaný.“

„Jsi blázen, Ethane, ale budeme objevovat a prosím jednu kávu a k tomu obložené chleby?“ Nadějně se optá mladíka, který k nim přišel pro objednávku.

„Samozřejmě a vy pane?“ Obsluha se obrátí k Ethanovi.

„To stejné a děkuji ti.“ Nají se a u kávy a čaje sedí. Vyhlížejí ven, povídají si o lidech z městečka, o nové paní učitelce a o tom, že se městečko nenápadně rozrůstá.

„Jsem zvědavý, koho si Jonathan vybral za nevěstu. Vidím to před sebou jasně. Poslušná ženuška s dobrým rodokmenem.“

„Mluvíš o ženě nebo o koni?“ popíchne ho Max.

„Cha, u Jonathana je to jedno. Mám pocit, že je tu jen kvůli dvěma věcem. Udělat kariéru v politice a k tomu potřebuje mít toho správného koně. Dobře manželku,“ chlácholí Maxe, když vidí jeho výraz.

„Proč se vlastně nesnášíte? To já se svými bratry vycházím. Tedy vycházel jsem.“ Posmutní.

„Od tvého přítele Richarda nepřišlo nic?“

„Posledně psal, že Jörgen nemůže zapomenout na svoji ruku a hodně pije. Jestliže ho nějaká ženská z toho nedostane, upije se k smrti a já nemohu nic dělat. Když jsem ho posledně viděl, řval na mě, že mě v životě nechce vidět. Prý ať se mažu pelešit s nepřítelem.“ Povzdechne si. O ráně do tváře mlčí. „Věděl jsem, že jakmile se dozví, že nejsem normální, bude takový. Celá rodina by se ke mně obrátila zády. Dřív nebo později.“

„Jednou se to musel dozvědět. Nevím, proč jsi mi to neřekl hned.“

„Promiň, styděl jsem se. Já to vím, ale nepřipouštěl jsem si to. Jenže toho dne, kdy jsem ho viděl…“

„Promiň.“

„Ne, neříkej to. Miluji prostě někoho jiného a žít sám nechci. Kdybys to nebyl ty, byl by to někdo jiný.“

Ethana zamrazí. Být s někým jiným? Nedovede si to představit. „Je to kvůli tomu, že jsem Angličan?“

„Ne a dobře to víš. A proč se vy dva nesnášíte?“

„Nevím proč. Vzniklo to tak najednou. Hráli jsme si, dělali spolu stejné věci a pak myslím v patnácti najednou obrat. Nehlásil se ke mně, ignoroval mě a začal mi nadávat a já mu to oplatil. Patnáctiletí kluci, znáš to. Hádky, rvačky. Matka to nejdřív nechápala a otec si mě pozval na kobereček. Prý za to mohu já, a proč se štěkáme. Nic ze mě nedostal a potom si zavolal na kobereček Jonathana. Když se nad tím teď zamýšlím, myslím, že nějak zjistil, že se mi líbí kluci a hodil mě přes palubu. A otec se ke mně začal taky chovat jinak. S odstupem. Jen Eva ne a později jsem zjistil, že to věděla dávno. Rodinu si člověk nemůže vybírat, ale aspoň mě nezavrhli, i když Jonathan by to nejraději udělal. Jestli bude chtít kandidovat do parlamentu, potom mu budu překážet.“ Pokrčí rameny.

„Mám zmizet?“

„Pitomče, jasně že ne. Je to můj život, a když on mě nedokázal přijmout, já mu ústupky dělat nebudu. A pak otec chce, aby udělal kariéru v obchodě, ne v politice.“

Max se zahledí na Ethanův rozzlobený obličej.

„Opravdu nemám zmizet?“

Ethan se k němu nakloní a dotkne se jeho tváře. „Už jednou jsem řekl, že nemám rád studené postele. Ne, nemáš zmizet. Jestli ano, pak tě vyhrabu a znovu dotáhnu k sobě.“ Oba se začnou usmívat.

„Podívej, Londýn.“

„Obrovské město a stopy po válce prakticky zmizely.“

Oba se zvednou a vrátí se do svého kupé. Oblečou se, vezmou tašku a jdou k východu. Vlak se skřípotem zastaví a oni vystoupí. Rozhlédnou se a pak pokrčí rameny. Vydají se k východu nádraží.

„Amine, Maxi!“ zaslechnou a Ethan chytí do náruče drobnou postavu. Políbí ji na tváře.

„Konečně. Maxi, vypadáš stejně nádherně jako posledně. Ethane, doufám, že se o něj staráš dobře, jinak nejsi můj syn.“

„Mami!“

„Evo a jedeme k nám domů. Už jsem vše připravila a zítra zajdete ke krejčímu. Pro jistotu jsem vás objednala.“ Zavěsí se do nich a vzhlédne k jejich tvářím. „Božíčku, všichni puknou závistí, že si vedu takové dva pěkné mladé mužské,“ zašvitoří. „Už vidím, jak to decentně šeptají tvému otci do ouška, že ta hrozná Eva měla zase dva mužské. Jenže budou jen žárlit.“ Perlivě se zasměje. Max pohlédne na Ethana. Ten se usměje a naznačí: Neutečeš. 

Vesnice Bois, podzim 1942

Hluk. Auta. Ethan je ihned vzhůru a obléká se. Od toho hrozného dne, kdy je vzali na popravu, je připraven ve dne v noci a spí jen na půl ucha. Rychle se oblékne a nato se mu ulehčí, když auta pokračují dál, přesto vyjde ven a rozhlíží se. Zívne si a chvilku stojí na zápraží.

Svítá?

Mrkne na hodinky. Ne, jsou dvě hodiny v noci, tak proč je tam tolik světla?

Oheň. Někde hoří a on nechce vědět co. Má špatnou předtuchu, že to nebude jen stodola nebo strom. Uvědomí si, že světlo je směrem k Chabracovi. Snad se mu nic nestane.

„Maxi, proč to všechno?“ zamumlá si pro sebe, otevře dveře a ještě jednou se podívá na světlo. Zavře dveře a opře se o ně. Dnes už neusne. Potichu jde do své ložnice a usedne na postel. Z nohou skopne holínky a lehne si. Ruce založí za hlavu.

Od té doby, co byl v městečku na popravě těch, kteří pomáhali odboji, se s Maxem neviděli. Úplně přerušili kontakt, a pokud něco chtěli, tak to vyřizoval Shauer, který je otrávený, že ho odvádějí od jeho milovaných čísel a statistik.

Nedal vědět, jestli se sejdou nebo ne a on ani neví, zda by šel. Nevyzná se sám v sobě a možná je to lepší, že to skončilo. Nemají společnou budoucnost. Vstane a chce zapnout rádio, když si vzpomene na auta. Jen doufá, že sousedi zůstali doma a nevylezli. Poslední dobou jsou Němci podráždění a ani směnný obchod už není tak čilý a přátelský jako dřív.

Bohužel na tom obchodě hodně závisí jejich přežití. Opět si lehne a tiše očekává ráno a s nimi povinnosti, které bude muset vykonat.

Ráno s kruhy pod očima vstane a dopotácí se do kuchyně.

Ťukot. Otevře dveře.

„Pojď dál, Jeane.“ Pustí dovnitř Jeana Courteliho, který v ruce mačká čepici. Tak ten je zdráv. Možná jen vzdálený požár, nic víc.

„Dobrý den, starosto, a bůh ti žehnej i tvému domu. Daniello, já…“

„Usedni,“ vybídne ho Ethan a Daniella před ně postaví horkou cikorku a mléko ve džbánku. Oba se napijí.

„V noci mě probudilo světlo.“

„Kdo?“

„Viděl jsi to?“

„Jenom jasnější oblohu. Podle toho, že tu jsi, nehořela stodola.“

„Přesně tak. Kéž by to byla stodola! V noci jsem nemohl spát. Dominique je nemocná a probrečela celou noc. Šel jsem ven si zakouřit. Zaslechl jsem auta a opatrně šel za nimi. Ne moc daleko. Vím, byla to ode mne pitomost, ale nechtělo se mi do domu. Mezi nimi bylo nákladní. Zastavili u Chabraca.“ Skloní hlavu a sevře v dlaních hrnek s obrázky pomněnek. Zvedne hlavu. „Moc jsem toho neviděl, spíš zvuky, později oheň a střelbu.“

„Takže Chabrac.“

„Jo.“

„Proč potajmu a v noci? A co mohl provést?“

Jean trochu uhne hlavou a zardí se. „Po té popravě k nám přišel, že odboj potřebuje ukrýt zbraně. Jen na chvilku. Dokud si to nepřijde někdo vyzvednout.“

„On přechovával zbraně?! Proboha! Mohli vyhladit celou vesnici. Já to tušil, že něco provede. Měl jsem na něho dohlédnout.“ Moc dobře ví, že by to bylo k ničemu. Chabrac byl tvrdohlavý jako mula.

„Odmítl jsem. Mám rodinu a Dominique, nechtěl jsem s tím mít nic společného. Povídal, ať ti to neříkáme.“

„To nic,“ mávne rukou. „Přetrhl bych ho jako hada. Jenže už se stalo. Víš, co teď musím udělat?“

„Ne.“

Ethan upije. „Do pekla s ním.“

„Za mnou byl taky,“ ozve se tiše Daniella.

„Obešel všechny ve vesnici?“

„Nevím,“ pokrčí rameny Jean. „Musím jít. Jen jsem chtěl - no víš.“

„Jasně a pozdravuj Sylvii a mrňata.“

„Budu pozdravovat a požehnání domu i vám.“ Nasadí baret na hlavu a vyjde z domu.

„Mám já to zapotřebí?“

„Co je, Amine?“ optá se starostlivě Danielle. Je jí hrozně z té zprávy o Chabracovi, ale poslední dobou se hodně vesnici odcizil. I tak je jí smutno. „Co si myslíš, že se stalo?“

„Nic. Odcházím. Mám z toho moc špatný pocit.“ Bojí se toho nejhoršího. Vstane a dlaněmi se opře stůl.  Praští do něho, až nadskočí hrníčky. Proč musí být tak bezmocný? Z věšáku sundá čepici, nasadí ji a obleče kabát. Vyjde ven a rozhlédne se. Musí jít a bůhví, jestli se vrátí, ale nejdřív se podívá na místo, kde se to událo. Nasedne na kolo a vztekle šlape. Míjí jeden dům za druhým a nikoho si nevšímá. Vyjede z vesnice a mine dům Courteliových. Šlape až k místu, kde stával statek Chabracových. Až moc blízko lesa, pomyslí si. Maquisté tu byli určitě skoro den co den.  Tušil to, ale nemyslel si, že bude tak pitomý a bude něco přechovávat, zvlášť zbraně.

Ví, že vesnice se za ním dívá a čeká, co udělá.

Zastaví a zpovzdálí sleduje kupu ohořelých trámů a cihel. Všechno shořelo. Dům, stodoly, kurník, dokonce i záchodová budka. Zvířata se splašeně porozutíkala a jejich hlasy se ozývají z křovin. Přijde blíž, položí kolo do trávy a smutně pozoruje zkázu. Nad spáleništěm se vznáší pach spáleného masa od zvířat, která nestačila utéci. Občas ohořelý trám spadne a zajiskří červenými uhlíky. Do vzduchu se vznese popílek a vítr rozfoukává jemný šedivý prach, který pokrývá okolí. Uvnitř domu ještě doutná oheň.

Vytáhne kapesník, aby mohl dýchat. Rozhlíží se, jestli neuvidí těla. Nejsou, to znamená, že žijí. O něco zakopne a odskočí. Mrtvý pes pokrytý šedým popelem. Nebýt oháňky nepoznal by, co to je. Zřejmě zaútočil na četníky. Opatrně jde dál a obhlíží, jestli je něco v pořádku, ale práci odvedli důkladně a z překrásného statku zůstaly jen černé trámy s cihlami. Začíná mu být nevolno z pachu a zkázy. Dříve živé místo je najednou mrtvé.

 Zaslechne hlasy. Prudce se otočí a jde k sousedům.

„Nejsou tu. Odvezli je, ale chce to pochytat dobytek, který přežil a zakopat mrtvá zvířata. Taky ošetřit ta popálená.“ Na mysli mu vytane Chabracův hnědý pes s bílou nohou.

„Museli je dostat hned, když nedokázali zachránit zvířata. Bastardi,“ řekne pobledlý Lestriel a bezmocně svírá ruce do pěsti. Nemůže uvěřit tomu, co vidí.

„Uděláme to hned.“

Ethan přikývne a dojde pro kolo.

„Ještě dobře, že nezapálili les,“ zaslechne poznámku Millie.

„Ano,“ řekne někdo další, ale už neví kdo.

Nasedne na kolo a vyjede. Zuřivě šlape směrem k posádce. Ví, že tam musí jet a optat se proč. Nechce se mu a vzteky se mu tmí před očima. Zbraně. Za vše mohou ony. Za válku i za mrtvého Chabraca. Za nenávist, která v něm doutnala, až ztratil zdravý rozum.

V polovině cesty seskočí a odhodí kolo. Začne šeptat, protože se neodvažuje křičet.

„Ethane, uklidni se, uklidni se. Klid. Nesmíš být rozčilený.“ Nadechne se a zvedne hlavu k obloze. Něco se v něm zlomí. „Pitomec! Pitomec!“ Vzteky řve na holé pole se strništěm. Z jednoho pole se ozve zakrákaní. Otočí se směrem k černému ptákovi. Nějak ho ten obyčejný pohled uklidní a nasedne na kolo. Musí rozvážit, co řekne a co udělá. Uvidí se přímo s velitelem von Bellenem nebo Maxem? Jenže uvidí je vůbec? Je možné, že ho dovnitř vůbec nevpustí. Možná by měl jet na policii  do města, ale nemá na ten den propustku.

Za chvilku je mu teplo od šlapání na kole a nejraději by si sundal kabát. Zastaví a rozepne knoflíky. Chvilku stojí a hledí k bývalému zámečku. Zastaví před posádkou a krátce se pomodlí, aby nezůstal v jejich kobkách. Dotlačí kolo k bráně a strážným podá doklady.

Romana, který má hlídku, zná. Snad mu pomůže, ale jindy přátelský Němec je zachmuřený.

Sleduje ruce, které pečlivě listují knížkou.

„Důvod?“

„Někdo vypálil u nás ve vesnici statek.“

„Aha. Myslím, že pan Shauer vás očekává.“

  Ethan pozná, že o tom vědí, ale proč tyhle okliky? Je rád, že ho pustil.

„Můžete jít.“

„Děkuji,“ zamumlá. Nejraději by je poslal do pekla. Zaslechne řičení koně a zahlédne černý zadek a ohon. Bubi? Postaví kolo u brány a pomalu jde ke dveřím, kde přebývá Shauer. Tentokrát nic nenese.

Vždy když kráčí přes nádvoří, cítí pohledy vojáků a ptá se sám sebe, jestli to nádvoří přejde. Nemá to tu rád a zámeček to už dávno není. Spíš opevněná pevnost, na které se jak oni, tak okolní vesnice nadřeli. Moc se nerozhlíží a zaklepe na dveře.

Ty se otevřou a on podá knížku dalšímu vojákovi, který sedí u stolu s telefonem. Prohlíží si ji stejně pečlivě jako Roman. Telefon zazvoní a voják v perfektně nažehlené uniformě se postaví do pozoru a pak zvedne sluchátko.

„Dozorčí služba… Ano, pane kapitáne. Rozkaz!“

Smál by se tomu postoji v pozoru, i když tu kromě něho nikdo není. Jenže mu není do smíchu od té doby, co zahlédl světlo na pozadí temného lesa a narůžovělou oblohu. Kéž by to byl východ slunce.

„Klausi!“

Jiný voják, který zrovna přichází, přiběhne a sedne si na židli.

„Pojďte za mnou.“ Upraví si uniformu a vede ho nahoru. Takže k Maxovi, uvědomí si mrazivě. Byl tu jen jednou na Vánoce a jinak dole u Shauera, když potřebuje obnovit propustku do města. Jde po schodech nahoru a snaží se nerozhlížet. Nezměnilo se to tu, myslí, když vidí stejné maličkosti. Křeslo, obraz, snad jedině květina přibyla. Vyjdu odtud v pořádku? V ruce drží čepici a poslušně jde za vojákem.

Přede dveřmi se zastaví a voják zaťuká.

„Dále!“ Vstoupí dovnitř, zavře, sotva uběhne minuta a vyjde.

„Počkejte tady!“ ukáže na židli a sám odejde.

Ethan se posadí na měkkou židli a vzpomene si, že na takové naposled seděl doma u rodičů. Byla dokonce i podobná. Vínový potah se žlutými vyšívanými květinami. Prohlíží si obraz naproti. Lovecká scénka. Lovci v červených oblecích na koních, mezi nimi psi a před nimi ohlížející se liška. Scéna jako vystřižená z Anglie. Sklouzne na koberec. Tohle patro ponechali v původním stavu. Upře opět pohled na obraz a za chvilku ho má dost. Lovci honí lišku. Nikdy na lovu nebyl.

Stočí zrak na tapetu. Vzorek vytvářející květiny. Nelíbí se mu. Neodváží se pohnout. Mrkne na hodinky. Od té doby, co tu je, uplynula půlhodina. Jak dlouho ještě bude čekat? Jenže může čekat věčnost a nakonec ho pošlou nazpět a on bude muset přijít druhý den opět. Trest, Maxi? Za co? Že jeden z nás schovával zbraně?

Možná ano. Nechce se mu tam a vysvětlovat, proč přišel. Proč to ten osel udělal? Proč se nechal nachytat? Určitě ty zbraně měl od začátku války, tak proč až teď? Co se stalo? A stane se to znovu?

Nechce, aby jednou přijeli, vyhnali ho z domu a on se díval na hořící domov. Teď je statek jeho domovem a přirostl mu k srdci. Nechce vidět další světlo na obloze v jednu hodinu ráno. Chce klidně spát celou noc.

Dveře se otevřou a on pohlédne do Maxovy tváře. Je stejně unavená jako jeho. „Pojďte dál.“

„Děkuji.“ Zvedne ztuhlé tělo ze židle a vstoupí.

Max přejde pár kroky místnost a posadí se za pracovní stůl. Před sebou haldu papírů.

„Co chcete? Mám málo času.“

„Dnes v noci shořel dům Chabracových.“

„Co já s tím mám společného?“

„Víte, já se omlouvám, ale oni zmizeli.“

„Tak to je závažný přestupek, ale my jsme vojenská posádka, ne policie. Jsem rád, že jste mi to oznámil a zprávu předám veliteli policie. Možná jsou jen u některých ze sousedů?“

Nejraději by na něho zařval, kam je odvezli.

„Nejsou a střílelo se tam.“

„To je mi líto. Zřejmě banditi. V okolních lesích je jich hodně, a kdybyste nám pomohli, určitě bychom je našli a eliminovali. Jenže vy nespolupracujete, jak mi povídal plukovník.“

Ethan se nadechne. Má toho dost. Nanejvýš odtud neodejde. „Rád bych věděl, co se s nimi stalo.“

„Vy to nevíte?“ podiví se Max a zvedne se od stolu. „Jste stále drzejší.“

Ethan stojí a nervózně žmoulá čepici. Čeká.

„To co se s nimi stalo, vás nemusí zajímat. Porušili důležitý zákaz a bez povolení přechovávali zbraně.“

„Děkuji.“  Neví, co říct víc. Dozvěděl se, co chtěl. Určitě jsou v kriminále.

„Starosto.“

„Ano, kapitáne Meiere?“

Max zvažuje a pak si vzpomene na chvíle rozkoše. Skončili už, ale má toho Francouze stále rád a to, že se tu objevil, mu imponuje. Neřekl by, že se přijde optat, co se s tou rodinou stalo. On sám se o tom incidentu dozvěděl v noci od plukovníka a taky ví, že ve vesnici je teď razie. „U nás vinu nehledejte a teď už zmizte. Mám hodně práce.“

„Děkuji, kapitáne Meiere.“

„Vypadněte!“ zařve a přejde ke dveřím. Prudce je otevře a Ethan rychle odejde. Dveře se s třísknutím zavřou a on na roztřesených nohou jde dolů po schodech. Projde kolem dozorčích a jde k bráně.

Projdu nádvořím?

 V druhém patře zámečku se pohne záclona a Max pozoruje jeho odchod prostředkem nádvoří, jako by mu to vše patřilo. Statečný a velmi rozumný muž. Kdyby nepřišel a nezeptal se, musel by to hlásit. Bezpečnost Říše… Snad razie na nic nepřijde. Pustí záclonu a pohlédne na tunu papírů, které by měl vyřizovat velitel. Tedy aspoň některé z nich. Jenže ten na posádku kašle a věčně je u své milenky v městečku, nebo se baví v Paříži, pokud nejezdí po poradách. Sedne si za stůl a přetře si spánky. Bolí ho hlava. Potřeboval by se uvolnit v něčí náruči, ale je jen jedna, po které touží.

Raději vezme pero a začne pročítat papíry.

Jsem stále tady.

Vezme kolo a projde bránou opět za pečlivé kontroly strážných. Ještě chvilku vede kolo a potom na ně nasedne.

Rozechvělý došlape ke statku. Popravdě se s ním ráno loučil. I s ostatními. Myslel si, že se tu už neobjeví a skončí v cele jako Chabracovi, protože ti tam skončili určitě. Otázkou, je co řeknou? Udají svoje sousedy? Jenže Chabrac Němce nenávidí. Snad nic neřekne, ale varovat odboj musí, i když určitě o tom vědí. Odloží kolo a vejde domů. Něco je v nepořádku… Zbledne, když si všimne nepořádku. Danielle dům udržuje v čistotě. Razie. Stalo se něco? Zpanikařeně začne hledat Daniellu a Nicole. Kde jsou?! Začíná mít strach, ale ovládá se. Kde jsou? Uvažuj! Vběhne do stodoly, kde uvidí Danielle u krav. Uleví se mu. Je v pořádku.

„Jsem zpět.“ Prudce obejme Daniellu a drží ji. „Bože jsem tak rád, že jsem se odtamtud dostal.“

„Nemohu chytnout dech, a proč by ses neměl vracet? Byl jsi tam tolikrát. Jo, byla tu razie z města. Chovali se hnusně,“ pokrčí rameny jako samozřejmost. „Zřejmě hledali zbraně, ale nic nenašli. Doufám, že ostatní dopadnou taky dobře. Ethane, víš něco?“

„Máš pravdu. Proč bych tam měl zůstat. Zbraně,“ pokrčí rameny. Je rád, že je všechno v pořádku. Pustí ji a jde ji pomoci vyhnat krávy na poslední trávu. Pomalu je začínají přikrmovat.

Když za nimi zavřou vrátka od ohrazené pastviny, pomalu jdou k domu. V tu chvílí se Ethan zastaví a zbledne. „Danielle.“

„Co je?“

„Mezi námi je zrádce. Můžeš prosím tě ihned poslat Nicole ke kapličce. Prosím.“

„Zrádce? Počkej, nikdo by nás nezradil. Všichni spolu držíme. Co je to za nesmysl?“

„A jak se Němci dozvěděli o zbraních?“

„Od odboje?“ navrhne nejistě, a když dojde domů, přesto zavolá. „Nicole!“

Ethan se na ni zadívá skepticky. Celou cestu domů o tom přemítal a pořád to nechtěl vidět. Vždyť s nimi žije. Ale nic jiného není možné. „Nevěřím tomu. Meier poznamenal, že jejich vina to není. V tom má pravdu.“ Kdyby to neřekl, možná by to přešel jen tak, ale to, že zdůraznil, že jejich vina to není… Udělal to záměrně nebo se jenom přeřekl?

„A čí by byla?!“ vybuchne. „Oni to udělali, tak čí vina by to byla než jejich? Mezi námi zrádce není. Dáš víc na slova Němce?!“

„Uvažuj trochu. Chabrac obcházel všechny, jestli by mu nepomohli. Dobře víš, že s tím jsem nesouhlasil a odboj mi slíbil, že nás nechá na pokoji. To příměří musím dojednávat s každým novým velitelem. Co když někdo z nás to Němcům řekl?“

„Hloupost, Amine. Známe se léta! Kdo by na koho, co říkal a proč taky? Jsme na jedné lodi.“ Vytáhne papír a začne z něj stříhat pruhy.

„Danielle, v každé válce jsou zrádci a někdy jsou jimi ti nejbližší.“

„Mami?“

Ethan se zadívá na Nicole. Zase vypadá, jako by se protáhla křovím. Na punčoše bodláčí a šaty - škoda mluvit. Kterými místy ta holka chodí? Musí to říct Danielle, ale podle jejího pohledu jí to zřejmě taky došlo.

Danielle dodělá růže a podá je Nicole.

„Mně se tam nechce!“ prohlásí. Danielle si povzdechne. Co teď?

„Tak já tam tedy půjdu.“ Vykoukne ze dveří a zakřičí. „Puppi!“ Počká a zakřičí podruhé. „Puppi!“

Odněkud se vyřítí velká černá vychrtlá obluda s vyplazeným jazykem. Skončí v kuchyni, až se převrátí židle. Daniele si uhladí hnědé vlasy. Aniž si toho všimnou, Nicole popadne růže a zmizí i s Puppim.

„Danielle, co teď?“

„Sama nevím. Měla jsem ji více hlídat, ale od večera do rána jsem v hospodářství a řeknu ti, jsem už unavená. Začne pomalu zima a snad se dostanu k tomu, abych jí něco nového ušila. Roste jako z vody.“

„A já bych ji mohl po večerech učit. Vyrůstá z ní pěkná uličnice. Postrach vesnice. Představ si, že vede všechny děti ve vesnici.“ Ví, proč přeskočila z tématu a on ji ponechá iluzi, že sousedi jsou přátelé. Chapi už není a Nicole po něm převzala vůdcovství.

„Božíčku. Neuvědomila jsem si to.“ Rozpačitě sedí u stolu, žmoulá si zástěru a přemýšlí nad tím. „Pitomá válka.“

„Ano.“ Pitomá válka, která z člověka dělá napůl zvíře. Kdo je mohl zradit? Kdo to byl? „Pojedu přeorat pole.“ Vstane, ale nechce se mu. Jeden den nic nedělat. Zajít si do divadla, na večeři a pak se pomilovat. Zapomenout na strach, na pocit bezmoci, na to jak přežít další den a netušit, jestli přežije ten příští.

„Dobře.“

Ethan vyjde ven a nasedne na traktor.

Strach.

Strach ze smrti, kterou nemůže ovlivnit. Strach, že nebude mít nic k jídlu. Strach, že ho někdo zradí. Strach z toho že mu vyplivne motor a on neoseje. Strach z toho, že počasí bude šílet a oni neseberou úrodu.

Strach. Má ho plné zuby. Až válka skončí, opije se radostí, že je konec.

Vyjede na pole, kde o kus dál na dalším poli se svými koňmi orá Andrés. Je toho moc na ně dva. Příští rok budou muset vzít i býky, cokoliv. Orá až do večera a jen jednou doplní palivo.

S padající tmou mávne na Andrése a oba odjedou do svých domovů. Jak se asi má Andrés? Sám na svém statku. Je nejblíže posádce, blízko rybníku, ale daleko od lesa.

„Večeře je na stole,“ zaslechne ve dveřích domu.

„Jsem unavený, Danielle, že ani nemám chuť, ale jíst se musí, že?“ křivě se usměje a políbí ji na tvář. Ta překvapeně zamrká, ale Ethan pokračuje dál do kuchyně. Odsune židli a usadí se. Prohrábne si vlasy, na sobě starý hnědý svetr, a upřeně zírá na zelenožluté kostky na ubruse. Pohladí ho. „Chci, aby skončila. Tak co máme k jídlu?“

Nedokážu o tom nepřemýšlet. Kdo je zrádcem? Kdo? Courteli? Chabrac to nemůže být. Nebo Andrés anebo Fraser? V opilosti mohl něco prokecnout v hospodě před německými vojáky. Někdo jiný? Brux? Může to být kdokoliv. Mohl Chabraca zadržet? Mohl s tím něco udělat?

„Nepřemýšlej o tom!“

Ethan se podívá na vykoupanou Nicole, která sedí u stolu. V koutě, s hlavou na packách podřimuje Puppi, který zanedlouho vyrazí na noční lov. Danielle u sporáku. Rodinná pohoda a mezi nimi je vlk, který kouše. Může to být Danielle? Napadne ho zničehonic. Otřese se, když si uvědomí, kam jeho myšlenky směřují.

„Amine, o čem nemáš přemýšlet?“ optá se nevinně Nicole. „Amine, kdy se vrátí Simon a Judith? Někdo zabil Serge a zapálil dům? Nelíbí se mi tam.“

„O zimě, slečinko,“ zalže pohotově. „Já nevím, sluníčko.“ Serge – malý hnědý pes s bílou nohou. Je mu špatně, ale jí dál.

Ta se zamračí a potom usměje. „Zima, to je hodně sněhu, že? Budeme stavět sněhuláka?“

„Ano a taky se budeme učit.“ Je rád, že se dál nevyptává. Umět tak jako ona hodit věci za hlavu.

„Učit? Já nechci.“

„A proč?“ Díky bohu za Nicole. Nebýt jí, asi by zestárl a uschnul.

„Protože všechno vím!“

„Opravdu? Tak mi řekni, kde je Itálie.“

„Itálie?“ zamračí se. „To nepotřebuji vědět.“

„Tak vidíš, že vše nevíš.“

„A dozvím se to?“

„Samozřejmě.“ 

 Nicole, chvilku přemýšlí. „Ale Puppi se bude se mnou učit taky.“

„Samozřejmě, a jestli budou chtít tví kamarádi, mohou se přidat.“

„Nene. Jen já. Budu nejchytřejší a budu všechno vědět a budu se nad nimi vytahovat.“

Ethan se pousměje nad tím prohlášením stejně jako Danielle. Je rád, že se nevyptává, kam zmizeli Judith se Simonem. Nevěděl by co říct. Doufá, že to přežijí.

„Tady máte.“ Podá jim talíře s bramborami, vajíčka a trochu zeleniny. Usedne a poděkuje Bohu za jídlo. Začnou jíst.

„Jdu spát. Dobrou noc a krásné sny, cácorky.“

„Jsem slečna.“

„Tak princezno!“ Klesne před ní na koleno a pokloní se. Nicole nakrčí nosík a lžíci ho poklepe na rameno. „Mami budeš mi chvilku číst?“ Vzápětí se obrátí k Danielle.

„Dnes ti budu číst já. Chceš?“ nabídne se Ethan.

„Ju, ano, chci. Mami, jdu do postýlky!“ Sklouzne ze židle a už jen zahlédnou vlající copy a Puppiho, který za ni vyrazí.

„Díky moc.“

„Není za co.“

„Děláš toho pro nás hodně.“

Ethan mávne rukou. Nedělat, asi by se zbláznil. Být sám, asi by se dávno utopil v láhvi vína nebo provedl nějakou pitomost. Kupodivu to, že dělá starostu, jeho touhu po dobrodružství utlumilo a díky bohu za to. Byl blázen, když se přihlásil do armády. Tati, měl jsi v tolika věcech pravdu. Jsem velký tupý osel.

„Co jí mám číst?“

„Řekne si,“ uklidní ho Danielle.

Ethan přikývne a jde do pokoje Nicoly. Vejde dovnitř a rozhlédne se. Svíčka, kobereček a skříň. Malý stolek se zrcadlem a květiny. Posadí se na židli, která už je tam připravená.

„Tak, princezno Nicole, co budeme číst?“

„O popelce. Tamta velká kniha.“  Ethan se zvedne a vezme z malé knihovničky knížku. O Popelce ho nijak neláká číst. „A co bys řekla, princezno, kdybych dnes četl o pirátech?“ Zahlédne knihu s názvem Pirátský útes.

„O pirátech?! Ano, ano. Maminka mi ji nechce číst. Že prý jsem moc malá.“

„Tak já ti ji přečtu, ale bude to naše tajemství.“ Měla by už číst sama, ale je válka. Možná, že ji rozmazlují až moc, ale on chce, aby zůstala tím dítětem, které potkal. Nejde to, uvědomí si, když jí pohlédne do tváře. Je mu nějak smutno. Taková divná tíha u srdce.

„Dobře a zítra budeme pokračovat. Je moc tlustá.“ Spokojeně se zavrtá pod pokrývku, až jí vykukuje nosík. Puppi spokojeně buší ocasem do podlahy.

„Na pobřeží, v jedné zemi u moře, stojí hospoda na útesech. Moře je zde divoké a nezkrotné stejně jako skály, o které se rozbijí. Do dálky září světla oken jako velké hladové oči. Nad dveřmi vrže vývěsní štít, na němž byl kdysi dávno vyryt nápis U piráta.

V tu dobu, co začíná náš příběh, zrovna řádila bouřka, která zdvihala moře až k úpatí skal a vlny se o ně tříštily. Nebe bylo zamračené a vítr vyl v oknech a komíně. Všichni seděli tiše u ohně, když najednou zaslechli ťuk, ťuk,“ zaklepe na židličku a Nicole sebou trhne.

Po deseti stránkách čtení, už ví, proč jí to Danielle nechtěla číst, Nicole usne. Raději schová knížku do přihrádky a jen doufá, že nebude mít noční můry. Vyjde ven a najednou zaslechne hvizd. Trhne sebou, když si uvědomí, že je to vítr. Během čtení se musel zvednout, protože když dooral, nebyl nijak velký. Vyjde ven a pohlédne na ženoucí se mraky. Vypadají jako rozzlobení démoni noci, o kterých před chvílí četl.

„Snad jsem to nepřivolal.“ Drží si kabát u těla a vyrazí do stodoly. Má co dělat, aby od nich zavřel vrata.

„Co se děje, starosto, a proč je vypálený statek Chabraca? Víme, že jsi byl na posádce.“

„Fuj, to je počasí. Jo byl.“

„Sakra a co? Chabrac byl jedním z nás.“

„Pitomci! Mohli jste ohrozit celou vesnici. Uvažujete vůbec?“

„Hele, starosto, nebuď drzý. Chabrac měl ty zbraně od začátku, tak proč teď?“

„Protože si ten pitomec pustil hubu na špacír. Proto. Máme mezi sebou zrádce. Chodil po všech rodinách, a co myslíš, že jim navrhoval. IDIOT je to!“

„Ježíši!“ vyhrknou chlapi a sevřou zbraně. Jeden se pokřižuje.

Ethan se uklidní a uhladí si vlasy. „Meier mi řekl, že to není jejich vina. Někam je odvezli, tak se modlete, aby vás nepráskl. Asi bych varoval lidi a zdejchl se na nějakou dobu. Ráno tu byla razie. Určitě hledali další zbraně.“

„Víme sami, co máme dělat. Cyrane, jdi.“

„Jasně, šéfe.“ Ze sena seskočí malý mužíček a proklouzne vraty.

„Hele, domluvili jsme se, že neohrozíte vesnici.“

„Zbabělci!“ zasyčí někdo vzadu.

„Sklapni. Máme rodiny. Děti. Nechceme skončit jako ti v létě nebo jako Chabrac.“

„Byli to mučedníci a budou pomstěni.“

„To je moc hezké, ale nezapomeň, že v nás máte zázemí. V téhle vesnici zbraně nechci vidět až do konce války. Pak je mi to jedno.“

„Hlídáš si svůj zadek?!“

„A proč ne? Mám ho moc rád. A jo jsem zbabělec, a co má být?“ klidně to přizná, ale skřípe zuby. Skoro řve, ale oni se nemuseli dívat na světlo na noční obloze ani čichat pach spáleného masa. Nezakopli o Serge a neslyšeli teskně bučet tele, které hledalo matku.

„Fajn, starosto. Nebudou.“

„To jsem rád, ale nejsem nadšený tím, že někdo z nás je zrádce. Dokážete zjistit, kdo jím je?“

„Jako bys to nevyslovil. Samozřejmě, že ano.“

„Dobře, to jsem rád, protože bych nerad hlídal i své lidi.“ Zarazí se nad oslovením své lidi. Kdy tak začal uvažovat? Kdy se stali jeho lidmi? Rozpačitě si přetře tvář.

„Jen tak mimochodem začne výlov ryb, že?“

„Nezapomínám. Pět procent je vašich.“

„Musím se přiznat, že jsem to považoval za šílenost, ale mít rybu….“ nedořekne.

„Popravdě to byl šílený podnik, a kdyby nám nepomohli.“ Zarazí se a povzdechne si. Uvidí Maxe, protože ten u toho bude chtít být. „Máte na někoho podezření?“

Velitel pokrčí rameny. „Možná. Půjdeme. Dnes se venku žení všichni čerti. Pro nás jedině dobře.“ Vyklouzne se svými lidmi ven a Ethan se usadí na stoličku. Poplácá krávu po zadku. Jsou vypasené a musejí tak zůstat až do jara. Mléka zatím dávají dost. Dvě se budou telit.

Kdo je zrádcem?

Nakonec se zvedne a vyjde ven do nečasu. Do obličeje ho uhodí vítr s kapičkami studeného deště. Předkloní se a prodírá se k domu. Otevře dveře a zakleje nad dveřmi, které se zabouchnou sílou větru. To je svinské počasí. Po špičkách dojde k ložnici. Zastaví se u dveří Nicole a nakoukne dovnitř. Spí a jak je vidět, nemá z těch pirátů noční můru. Těší se, že bude ve čtení pokračovat. Opatrně zavře dveře a vejde k sobě. Svlékne ze sebe oblečení, pečlivě je složí a vklouzne do pokrývek. Začíná zima a měli by natahat dřevo z lesa nejen sobě, ale i Genevivě a sousedům, kteří nemají koně. Zavře oči a usne trhavým spánkem. Ve snu se mu honí piráti v německých uniformách a s nimi maquisté.

Ťukot. Vyskočí a mrkne se z okna. Sychravo, zima, hnusně a on se rychle obleče. Vyjde ven.

„Co je?“ V takovém dni by se nemělo vycházet.

„Brux!“ vyhrkne Geneviva zabalená do tlustého vlnitého šátku. Třese se zimou a je bledá jak plátno.

Ethan si povzdechne. Takže tentokrát je poslem špatných zpráv Geneviva. Proč nemůže přijít jednou krásný zlatovlasý chlapec s modrýma očima? Žádný ve vesnici není, odpoví si. Vrátí se dovnitř, obleče boty, kabát a vyjde ven. Ježíš, i přes oblečení je zima.

„Co se stalo?“

„Uvidíš sám, starosto. Nepříjemný pohled.“ Jdou k největšímu statku v okolí a projdou bránou. Zaslechne pláč, ale Geneviva ho vede dozadu. Nechápavě se po ní podívá.

„Tady!“ Hlouček vesničanů se rozdělí a on jde k hnoji, který se tam skladuje.

„Merde!“ zakleje a zírá na Bruxe v noční košili s tváří zabořenou do hnoje. Na zádech rozpitý krvavý květ. Nakloní se a odežene havěť, kterou přilákala i přes zimu krev. Otočí ho.

Ježíši!“ zamumlá, pustí ho a mimoděk se pokřižuje.

Současnost

„Tak tady jsi bydlel? Nikdy jsem tu nebyl. Ne, vlastně jen jednou.“

„Máme dva pokoje.“ Ethan přestane psát na stroji a políbí Maxe.

Ten mu to oplatí. „Neměli jsme spát?“

„Víš, že někdy nemohu spát.“

„Já taky.“

„Maxi, byl Brux opravdu zrádcem?“

„Byl. Plukovník ho naverboval - ani nevím kdy. Jeho vlastní iniciativa. Asi chtěl mít informátora. Chabrac tehdy nic neřekl. Raději si prokousl jazyk, než aby mluvil. Ptal jsem se známého v městečku.“

„Krucinál. Byl tvrdohlavý a nenáviděl celý svět. Nejen vás, ale i sebe a sousedy. Myslel si, že jeho jediný syn padl hned na začátku války nebo něco podobného. Zřejmě už se to nikdy nedozvíme. Zemřel že?“

„Ano i jeho žena. Nevydrželo jí srdce. Měl jsi být další na řadě a potom sousedi. Chtěl zachránit své bohatství za každou cenu. Snažil se proti tobě cokoliv najít, ale nešlo to. Bude svítat.“

„Proč shořel statek? Nemuseli jste ho ničit.“

„Zapálil ho Chabrac. Aspoň to tvrdil můj známý,“ pokrčí rameny. „Už nezjistíme, co se přesně tehdy stalo.“

„Psal jsem dlouho. Vadí ti to?“

„Nevadí, to přece víš a pak nechci se tu s tebou milovat. Mám takový divný pocit a tvůj otec mě nesnáší a bratr to o mně určitě ví.“

„Nic si z nich nedělej. Já tě miluji, na tom snad záleží. A pak žiješ se mnou a ne s mým otcem a bratrem.“ Vstane a protáhne se.

Max ho s úsměvem pozoruje. Málem toho štíhlého Angličana na podzim roku čtyřicet dva ztratil. Jenže nevydrželi být sami. Touha převládla nad rozumem, nad rozdíly v jejich postavení, nad tím, že byla válka. Přistoupí k němu a zezadu ho obejme. „Miluji tě, Amine.“

Ethan se o něj opře, položí ruce na jeho a nechá se objímat.