Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

17.

Tajnosti

„Tady, abys viděl, že se neflákám!“ Max mu vloží do rukou papíry. Je to pár dní, co se vrátili do St.Athan. Na stole trůní psací stroj a před pěti minutami dopsal poslední slovo.

„Co je to?“

„Moje vzpomínky na dovolenou v Paříži. Není to tak hezké ani tak podrobné, jako když píšeš ty, ale snažil jsem se,“ řekne pyšně a čeká, co na to Ethan.

„Nemusel jsi.“

„Kruci, Ethane, jak nemusel? Píšeš to celé sám a já chtěl dát dohromady, co mě vedlo k tomu, abych ti zaťukal na okénko. Červenám se.“ Přiloží si dlaně k obličeji.

Ethan se k němu skloní. „Děkuj ti moc. Nevím, co bych si bez tebe počal.“

„Cha, neměl bys tu uklizeno,“ ale i jemu je podivně kolem srdce, když pozoruje, že o jeho tvorbu nemá zájem.

Ethan se zasměje. „Pořád přemýšlím, co jsi mi říkal v tom vlaku o nenávisti. Cítíš to u mě taky tak? Vzali jsme vám všechno a tobě taky. Domov, rodinu, nemáš nic. Jsi tu pod cizím jménem. Nikdy jsem si neuvědomil, že to pro tebe musí být strašné žít v cizím světě.“

„Ne, tak to není,“ namítne Max a pochopí, proč se na jeho spisovatelský pokus nevrhl tak jako jindy. S nadšením, polibkem a hned nezačal číst. „Částečně vás za to nenávidím, ale my za to mohli. Nemuseli jsme válku začínat, ale tehdy bylo těžké odolat té vzrušené atmosféře očekávání a touhy. Vznášeli jsme se na opojném obláčku. Všechno bylo dokonalé, perfektní. Nikdo nechtěl vidět krizi znovu. Končila noční můra, při které umírali lidé na ulici hlady. Na konci války jsem procházel Německem a díval se na zpustošené vesnice i města a říkal si: Takhle vypadá celá Evropa. Byla to naše volba, ať si to svalují, na koho chtějí. Prostě to nešlo jinak. A pak nenávist. Všudypřítomná ve všech pohledech. Já vím, že mě máš rád stejně jako já tebe. To ani nejde - nemít tě rád. Ve skutečnosti jsem rád, že tu mohu být a trochu napravit to, co jsme napáchali. Zvláštní, ale cítím se tu dobře. Jen se někdy bojím, že mě odhalí a já budu muset odejít. Mám strach, že ve tvářích sousedů uvidím zášť a nenávist. Toho se bojím.“

Ethan cítí, že mu ze srdce padá tíha. Je mu lépe. Sedne mu na kolena a obejme ho.

„Jméno. Jmenuji se Maxmilian. Jsem rád, že tu mohu být. Možná se jednou změní pocity vůči nám a možná ne, a kdyby to bylo možné, rád bych nosil tvé jméno.“ Zrudne a uhne očima.

V Ethanovi se všechno zastaví. Tvé jméno. Neví, co říct. „Já…“

„Přečteš si to?“

„Jistěže. Za co mě máš? Jak dnes bylo?“

„Klid. Prohlédl jsem jen kočičku, co jsem ji amputoval nožičku. Je v pořádku a slečna Shannon je s ní spokojená. Jak se ti to vůbec podařilo zařídit s tou její bytnou?“

„Usmlouval jsem a moje okouzlující osobnost je tak neodolatelná, že kdysi dokonce zapůsobila i na jednoho německého důstojníka, který mu podlehl.“

Buch. Max jemně uhodí pyšného Ethana do zad a shodí ho z kolen. „Nevytahuj se. Když si vzpomínám, bylo to… Ještě, ještě prosím…Kdo komu vlastně podlehl?“

„Jeden druhému?“

„Možná. Jdu udělat večeři a ty to dopiš.“

„A kde jsi skončil?“

„Zaťukám a čekám.“

„Dobře a co bude dobrého k jídlu?“

Max se usměje. Možná to skutečně potřebovali napsat. Zdá se, že si spoustu událostí vyjasňují teprve teď. Po deseti letech, kdy spolu žijí. Směšné, že o tom spolu nedokázali mluvit. Neuvědomoval si otázky, které na něho dotíraly a na které neuměl odpovědět. Díky psaní poznal pravdu. Pocity vesničanů, Amina a další události, které neznal. I jeho váhavost a touhu po něm. Je rád, že Amin začal psát.

Pohlédne ven. Už je šero. Nemá rád zimu. Je taková šedivá, pochmurná. Ale po zimě pojedou za Robertou a klisnou Joy. Z kredence vytáhne špagety. Přišly sem z Itálie a dnes je udělá s omáčkou. Ze zásuvky vytáhne ohmatanou kuchařku. Začne listovat.

„Co to bude?“

„Chci zkusit špagety. Jsou už k dostání, tak jsem je koupil. Vybírám k tomu nějakou omáčku, proto zkoumám recepty.“

„To bude dobré. Těším se. Když si to tak vezmu, není snadné popsat, co jsem tehdy cítil, když jsi zaklepal. Strach a vzápětí hněv a radost, všechno se to ve mně míchalo. A na konci převládla touha.“

„Opravdu? Ve mně taky. Špagety, horká voda. Hotovo. Paříž byla neuvěřitelná. Pozlátko na vrstvě bídy a přesto… já ti nevím. Má své kouzlo. Vládl tam strach, ale jako by si to nepřipouštěli. Snažili se bavit dál. Ženy, dívky i muži. Když bylo světlo, zdálo se, že život pokračuje a teprve s tmou přišla skutečnost falešného zdání.“

„Však potom byly ve Francii soudy, ale ty byly po celé Evropě.“

„Já to dobře vím. Co takhle s houbami a smetanou? Ne, to je fádní. Rajčata. Mohl bych to zkusit.“

Ethan se od stroje s úsměvem otočí. Miluje ho, ať je jaký chce. Patří k sobě. Tehdy je ty události spojily. Obrátí se zpět k psacímu stroji. Spal tehdy klidně jako mimino, když ho probudil ťukot. Zachytí nit příběhu a začne bušit do stroje.

Max se na něj zahledí. Je tolik soustředěný na ty události a vsadí se, že neodolá popsat, jak jim bylo spolu nádherně. Konečně si vzpomene, kde viděl stát plechovku rajčat. Vleze do spíže a vytáhne ji. Je tu nejméně dva roky. Být ve válce, už by ji dávno snědli.

Osmažit maso, rozmačkaná rajčata na pánev, sůl, pepř, trochu smetany, není špatná ta kombinace. Zamíchá. Nadzvedne pokličku u hrnce a vytáhne jednu špagetu. Ochutná. Měkká, ale chybí sůl. Zakleje. Zapomněl na ní. Rychle osolí vodu, ale nemůže to dlouho vařit nebo z nich bude kaše. Zamračeně sleduje sporák, když se otevře okno.

„Bubi,“ vykřiknou oba znechuceně. Dovnitř vrazí vítr a rozfouká papíry na stole. Ethan se zvedne a přejde k němu. Podrbe ho po hlavě. „Půjdeme do stáje, ano. Maxi, jdu ho odvést do stáje a podívat se, jestli má vodu a žrádlo.“ Vyjde z kuchyně, na chodbě si obleče kabát a holínky. Skoro by Bubiho minul nebýt bílé lysiny. Místo koně tu stojí černý přízrak. Vezme ho za ohlávkou a vede ke stáji.

„Tak jdeme, Bubi. Já vím, jsi sám, ale do domu nemůžeš. Nevešel by ses tam.“ Odfrknutí. „To měl být souhlas nebo zamítnutí?“ Dojde s ním do stáje a otevře dolní vrátka. Měl se o něho postarat dřív. Nesnáší šero, protože všechny špatnosti se děly za šera nebo za tmy. Povzdechne si a rozsvítí žárovku, kolem které se ihned sletí můry a komáři. Vodu má v žlabu, oves taky. Ustoupí a Bubi tam vejde. „Dnes ti zavřu i horní vrátka. Ten vítr se mi nelíbí. Dobrou noc.“ Bubi k němu otočí hlavu a Ethan zavře oboje dvířka.

Max se zatím rychle otočí od sporáku a koukne na stránku ve stroji.

Přetočí Maxe na záda. Max ho pozoruje, jak se nad ním naklání a pak vydechne. Božské, slastné! Ty ruce, které ho dráždí, a nedovolují mu cokoliv udělat, a protože se nechce připravit o jejich rozkoš, jen svírá rty a tělo mu hoří nedočkavostí. Jak ho hladí, drží, jemně a přitom pevně svírají. Každý dotek, každé olíznutí jazykem, jemné sevření pokožky mezi rty, sání a doteky špičkami prstů až dolů… Cítí, že za chvilku vybuchne v oslepujícím záblesku. Otevře rty, když ucítí ruku a kousne do ní.

Přesně to tušil. Erotika a dnes večer och, začervená se. Už se těší. Rychle se otočí ke sporáku a sáhne na hrnek. „Auu!“

„Ukaž! Proboha, co jsi vyváděl?! Rychle pod studenou vodu,“ rozkáže Ethan. Vezme utěrku a stáhne bublající hrnec, zatímco Max žalostně drží ruku pod tekoucí vodou. Ethan přinese mast a jemně osuší ruku.

„Jsem nešika, Amine. Omlouvám se. Teď budu k ničemu.“

„Rychle se to zahojí.“ Jemnými pohyby prstů mu mastičkou potírá spáleninu.

„Dnes jsem chtěl a bez ruky… To nezvládnu,“ řekne rozpačitě.

Ethan se zarazí a potom mu to dojde. „Postarám se já. A velmi rád.“

Max zrudne. „Dodělám to.“

Ethan se zamračí. „Zvládneš to?“ Nebude mu pomáhat, pokud si neřekne.

„Ano, a když ne, pomůžeš mi, viď?“ Políbí ho na rty a levou rukou vezme cedník a vlije do něj makarony. Ochutná. Lepší. Propláchne je pod vlažnou vodou a přejde k omáčce. Zamíchá vařečkou maso. Ochutná.

„Amine, myslíš, že to stačí? Ochutnej.“ Lžící nabere trochu omáčky, pofouká ji a nese ji ke stolu. Ethan ochutná a svraští čelo. Neví, co říct.„Trochu pepře? Nebo nějakých bylinek?“ naléhá na něj Max.

Ethan se zamračí a znovu ochutná. „Je to fakt mdlé a dnes ti to sluší. Něco tam přidej.“

„Mám jen kalhoty a svetr. K tomu starý. Co je na tom krásného? Tobě to taky sluší,“ vrátí se ke sporáku a přidá pepř.

„Mám staré kalhoty a košili.“

Max se opře o linku a založí ruce. Čeká, co z Ethana vypadne. Dívá se na jeho zátylek. Buší do stroje jako o závod.

„No ano, ale v té košili jsi sexy, a pokud budeš takhle dráždit mou představivost, zapomenu na psaní, na večeři, na noc plnou vášně a vezmu si tě hned tady a pak ti to dovolím taky.“

„Ethane, já ti dám: Dovolím!“

Ethan se zašklebí. „Chceš mě snad přemoci?“ Zničehonic se rozesmějí, protože oba jsou už dávno přemoženi. „Jsme blázni, co?“

„Mně do toho nepočítej a dopiš to. Už to bude.“ Vytáhne kytičkované talíře a rozdělí špagety. Trochu mu kloužou, ale nevadí mu to. Udělá místo u stolu a donese talíř po talíři. Doprostřed položí prkno a na ně donese hrnec s omáčkou. Položí ho na prkno a vytáhne ještě naběračku. Příbory a bílé ubrousky.

„Hotovo, Maxi.“

„A já taky. Povedla se erotika?“ zrozpačití.

Ethan se usměje a nabere si omáčku. „S tebou se vždy povede, Maxi. S tebou se nedá nic zkazit.“

Město, jaro 1943

„Dávej pozor!“ Šepot se nocí rozléhá příliš hlasitě. Dvě postavy v hnědých kabátech s čepicemi na hlavě se zastaví a naslouchají. Ticho. Pomalu se plíží podél zdí domů. Bojí se a napínají smysly, jestli je nezachytily německé hlídky. Ale mají štěstí. Jeden z nich pevně drží v kapse kabátu dokumenty, které získali z blízké továrny. Trvalo jim pár minut, než přesvědčili jednoho německého vojáka, že intimní fotografie jeho a velitelovy manželky, by se nedobře vyjímaly ve velitelově schránce. Jejich úsilí načapat ho se vyplatilo. Hned dnes předají dokumenty a ty se odešlou do Londýnského ústředí.

„Jsme za vodou.“

„Jen aby,“ poznamená pochmurně jeden z nich a všemi smysly vnímá život městečka. Bojí se.

„Francoisi, ty mě někdy… Auu!“ zasykne, když na paži ucítí mohutný stisk. „Bolí to.“

„Psss!“ zasyčí druhý a poslouchá. Boty. Pravidelné kroky, které se neskrývají. Hlídka. Vleče svého bratrance Alberta do křivolaké uličky.

„Halt!“

„Utíkáme!“

„Tady jsou! Máme je! Chyťte je!“

„Je to past! Zradil nás!“ Ve stejný moment zaslechnou střelbu. Francois ucítí ve tváři odštípnutý úlomek ze zdi. Nechá krev téci. Vedle něho běží jeho lehkomyslný bratranec. Po tomhle možná zvážní, pomyslí si a v hlavě si vyvolává mapu města. Musí dorazit na místo určení. Musí, protože jestli nedorazí…

„Tudy!“ Už se nesnaží šeptat ani plížit. Otevřou dveře od nějaké budovy a proběhnou zadem. Vynoří se v jiné a zklidní krok, i když se rozhlížejí jako zvířata, která jsou zahnána do kouta.

„Ještě pár ulic a jsme u svých. Merde!“ zasykne, když zaslechne na dláždění dupot vojenských holínek. Jsou dobří.

„Zdrháme!“ Francoise má pocit, že jsou obklopení vojáky, že není úniku a všechno ho ponouká, vzdej se. Ale on utíká a vleče sebou svého bratrance. Srdce mu tluče strachem a touhou žít. Proboha, kde jsou? Nezná to tu! Zastaví se a oddechuje. Střelba. Dostali nás? Ne ještě ne. Proboha, nechce zemřít!

„Tam. Stát!“

„Vědí o nás. Tudy!“ Vyrazí dveře a vběhnou dovnitř. Schody. Vybíhává nahoru a za ním Alberto. Slyší dupot mnoha nohou a německé povely k obklíčení budovy a čtvrtě. Podívá se dolů. Kruci, tohle se nepodaří. Vyběhne na jednu pavlač. Je pochroumaná a může z ní… Zavře oči, rozběhne se a skočí. Zvládl to, zazpívá v něm srdce.

„Dělej!“

„Bojím se výšek!“

„Cože?! Skoč, idiote, pokud nechceš u nich vypovídat. Tak doprdele, skoč,“ řve na něj a rozhlíží se kam dál.

Albert s hrůzou pohlédne dolů a pak ke dveřím.

„Zastavte je!“ zaslechne. Rozeběhne se, zavře oči a skočí. Dopadne na nohy a ruce a zasykne bolestí z odřených rukou.

„Běžíme!“ Další střecha, vypáčení dveří a dolů. Snad tam nebudou. Zadními dveřmi a jsou na hlavní třídě. „Merde!“ zakleje znovu Francois a vrátí se do domu. Sklep? Stojí u stěny a oddychuje. Naslouchá domům, ulici a zvukům, které z ní přicházejí. „V pořádku?“ Otočí se k němu. „Merde!“ zakleje opět. Rychle stáhne z krku šátek a zaváže Albertovi ruku.

„Mohl jsi to říct hned!“ Tomu se zkřiví tvář.

„Nech mě tu a odnes to veliteli. Budu jen překážet.“

„A nechat tě napospas hyenám?“

„Hele, budu je zdržovat. Jen mi dej svoji zbraň. Vezmu jich pár sebou.“

„Dokud to nebude nutné, běžíme. Nebo se chceš vzdát?“

„Jasně že ne,“ řekne dotčeně a snaží se uklidnit dech i bušící srdce. „Kde jsme?“

Francoisovi se nechutí zkřiví tvář. „Skoro na hlavní třídě a měli jsme být někde jinde. Máme ještě půlhodinu, pak jsme v tom sami. Velitel to řekl jasně. Toho Němce zabiju. Osobně. Za chvilku tu budou. Jsou dobří.“

Albert přemýšlí. „Auto. Sebereme auto. Co ty na to?“

Francois přikývne, otevře dveře a plíží se podél zdí. Zdá se, že sem se ještě nedostali. Německej prolhanej parchant. Rozhlížejí se kolem sebe, ale možná nechali vojáky za sebou, protože ulice je tichá. „Byla to past,“ zašeptá. Vmáčknou se do výklenku. Nedaleko je hospoda.

„Dostaneme ho. Zaplatí za to.“ Oba se odmlčí, když zahlédnou zaparkované auto. Podívají se na sebe a přikývnou. Albert zasykne bolestí, když propojuje dráty.

Trata…

Kulky z pušek a samopalů se rozprsknou o silnici. Jedna skončí v autě. Albert dupne na plyn a skloní hlavu. Nevnímá bolest tepající v paži, ani krev prosakující kostkovaným šátkem. Jede, jak nejlépe umí.  V době míru byl závozníkem a s auty to umí. Ví přesně, kam má jet. Kličkuje v ulicích a nevšímá si namáhaných pneumatik.

„Jsou těsně za námi! Rychleji!“

„Blížíme se. Víc ta rachotina nedá! Jeď! Proboha jeď!“ zaklíná auto k rychlejší jízdě. „Poslední rovinka. Zbaví nás jich.“ Doufám, že tam budou, pomyslí si ustaraně Francoise. Londýn ty dokumenty chce. Stejně jako Němci a oni taky. Patová situace, řekl by jeho dědeček. Budou je chtít dostat a oni dva to zase chtějí přežít.

„Ne…To ne!“

Navíc se Alberto nezmůže a s hrůzou v očích pozoruje přibližující se zeď. Zakryje si rukama obličej a potom necítí nic.

Francois vypadne z auta, nadzvedne se, zaskučí bolestí, když zaslechne střelbu a za nimi výbuch stíhajícího auta. Leží a kryje si hlavu. Bolestivý křik vojáků ho uspokojí. Plameny osvětlují přízračnou scénu s domy, střelbou a nadávkami. Odrážejí se v oknech a lesknou v očích přítomných. Šouravým krokem dojde k Albertovi a zvedne ho. Namáhavě ho táhne k veliteli a druhům. Střelbu ignoruje. Nemá dost sil udělat jakoukoliv jinou akci.

„Kde jsou?“ Francois položí Alberta ke zdi a vytáhne papíry z kapsy.

„Cyrano, odnes je na místo.“ Velitel se rozhlédne připravený zasáhnout. „Jak je na tom Albert?“

„Jde to, šéfe, ale…“ zavrtí hlavou. „Žije, ale jen tak, tak. Co máme udělat?“

„Bois. Je tam klid,“ zašeptá Alberto, který se zrovna probral. „Jen mě tam dovezte.“

Velitel se zamračeně rozhlédne. Doslova cítí oprátku kolem krku. Němci určitě nelenili a obsadili důležité uzly. Do půlhodiny musí vypadnout, protože začne čistka. Jeden barák po druhém, byt po bytě. Dupot, řev a strach ovládnou čtvrť. Auto je na maděru a nemohou ho použít. Budou muset na to jít jinak.

Francois se od Alberta zvedne. „Vezmu ho na záda. Nemůžeme ho tu nechat!“ Pohlédne do velitelových očí. Tuší, co chtěl udělat. Uvědomuje si bláznovství brát ho sebou, když je těžce raněný a nevědí, jestli to přežije.

Velitel uhne očima. Kruci a pohlédne na lidi. Podřídí se mu, ale důvěra… „Bereme ho.“ Jeden podá samopal svému druhovi a vezme Alberta na záda.

„Jdeme! Vy dva dopředu. Francoisi, Leone, Vincente, dozadu. V nesení se budeme střídat. Nikoho tu nenecháme.“

Všichni vykonají, co mají a jdou. Velitel se rozhlíží a snaží se vnímat změnu zvuků, cokoliv, co by napovědělo o úmyslech těch prašivých les boches. Svině! Pomyslí si.

Nemůže tomu uvěřit, když se dostanou z města pryč.

„Šéfe, podívejte se!“ Velitel se obrátí k městu. Albert na zádech Adama se vůbec neozývá. Francois mu starostlivě přiloží ruku ke krku. Žije, ale na jak dlouho?

„Oheň. Někdo v továrně založil požár.“ Rty se mu zvlní do spokojeného úšklebku. „Nu nic, ať je to náhoda, či boží vůle, my jsme z toho venku. Mizíme!“ Vyrazí od města do ticha lesa.

Vesnice Bois, jaro 1943

Jaro je tady, ale ještě je zima. Zkontroluji hlídky, myslí si Maxmilian Meier. Ale v srdci ví, až moc dobře, že jeho úmysly zrovna nejsou tak čisté, jak by se zdálo. Neměl by se potulovat sám po oblasti. Nakonec vezme Bubiho a vyjede. Bubimu udělá pohyb dobře a jemu taky. Krokem projíždí trasu hlídek. Někdy uvažuje nad tím, proč se mu ještě nic nestalo. Proč na něho nezaútočili, proč ještě žije a hlídky v této oblasti taky. Jako by je maquisté míjeli nebo je chránili andělé.

I v tom rybníce klidně mohou lovit. Nejdřív jeden z vojáků lovil a druhý nervózně hlídal se zbraní v ruce. Později už lovili oba.

Tlumeně se baví o tom, co bylo před válkou, o svých plánech do budoucna. Navzájem si ukazují fotografie rodiny, přítelkyň, manželek a dětí. Nechápe, čím to je. Když pominou, že byl zabit jejich informátor Brux a vypálení toho statku, pak celé to všechno je podivné. Jako by tu válka ani nebyla.

Dobře ví, že posádky v městech Francie na tom takhle nejsou a jejich ztráty na vojácích převyšují daleko ty jejich. A to nemluví o Polsku a dalších zemích. Je pravda, že v jiných vesnicích okolo nich je to jiné. Pořád se tam něco děje, ale Bois, jako by byla zakleta. Rád by ukojil svoji zvědavost, proč tomu tak je. Je to starostou, nebo čím, že se banditi té vesnici vyhýbají? Bude to tak napořád, nebo se to změní?

Popleská Bubiho po černé sametové srsti. Bubi odfrkne a klidným krokem kráčí, kam ho pán vede. Max se vždy zastaví nedaleko hlídky a pozoruje je. Jsou ostražití a jedna hlídka ho dokonce objevila. Na nástupu přede všemi dostanou pochvalu. Ti druzí jemnou výtku.

Vojáci z posádky vědí, že je po nocích kontroluje. Ví, že nemusí vysílat hlídky, ale podle něj je to pro vojáky dobře. Objíždí na Bubim hlídky a zkoumá les. Někdy v nich cítí oči, které ho pozorují, ale nic nedělají. Odežene ty představy. Bát se? Možná se trochu bojí. Poslední zvěsti z bojišť nejsou růžové. Spíš pochmurné. V severní Africe probíhají těžké boje, stejně jako na východní frontě a oni bojují na dobytých územích. Nejhorší zvěsti jsou ty od Stalingradu. Generál Paulus se vzdal. Ale copak to jde? Jak mohla prohrát armáda a nechat se zajmout? Rádio a noviny píšou o vítězstvích, ale vojáci, kteří přicházejí z front, povídají něco jiného.

Někdy je z toho zmatený a dívá se na mapu Evropy, kde všude jsou. Děsí ho množství států, cizích názvů měst a odchází od ní zneklidněný. Kdyby to měl brát podle náletů, které přicházejí z Anglie, pak prohrávají. Luftwaffe skoro neslyší. Uvnitř má pocit, že prohrávají, ale proč tedy…

Lžou? Klamou je a uvádějí falešné zprávy? Jak mohou vojáci a tisk mluvit jinak? A on naslouchá a pořád neví, kdo má pravdu. Vojáci z první linie nebo generálové a důstojníci, kteří hledí na vývoj války z širších hledisek?

Poslední hlídka a chybí ještě dvě. Vesnice Bois. Vojáci se těší na hlídku v té vesnici a další hlídka je trochu mimo vesnici. A on se zatím vplíží k Aminovi. Červenám se? Měl by se starat o posádku a zatím spíš přemýšlí, jak se dostat do Aminova pokoje. Celou dobu někde uvnitř sebe zvažuje možnosti.

Mohl by přivázat Bubiho u stromu a vkrást se k němu. Natáhne ruku a poškrábe Bubiho za ušima. Chlapče, doufám, že se nebudeš moc nudit.  Pobídne ho a Bubi zrychlí do klusu.

Je blázen, když pozoruje hlídku, která se baví a prochází kolem něho. Dostanou pokárání. Bavit se nahlas a ještě k tomu o posádce.

„Halt!“ Doslova cítí jejich zděšení.

„Hail!“ Vojáci zvednou ruce a srazí podpatky k sobě.

Max sesedne z Bubiho a stojí před ním. V ruce bičík a přemýšlí. „Zítra se budete hlásit u mě osobně, a jestli zaslechnu, že se vybavujte na hlídce… Snad vám víc nemusím vykládat.“ Rozhodně je potrestat musí.

„Ano, Herr Hauptmann,“ dostane ze sebe jeden z vojáků. Stojí ještě ztuhle pěknou dobu.

Lajdáci, já jim dám takhle flakát hlídky. Nejsou tu od toho, aby se prošli a vybavovali. On jim ukáže. Copak si neuvědomují, že potom jim bude na frontě lépe? Tohle si zapamatují do konce života. Uváže koně u rybníka a jde k vesnici. Vida, hlídka stojí na předepsaném místě a sleduje okolí. Nic neříkají.

Někdo vyjde z hospody. Kontrola dokladů. Výborně.

„Siege Heil, Herr Hauptmann.“

„Stalo se něco?“

„Nic, Herr Hauptmann. Ve vesnici je klid.“

„Dobře.“ Jde nazpět k rybníku, a když zajde za domy, přitiskne se ke zdi. Pohlédne na hodinky. Jedna hodina. Bude spát, ale nechť. Touží se s ním milovat, dotýkat se ho. Copak musí žít jako mnich? Velitel von Bellen si užívá, tak proč by on nemohl? Nadechne se a rozhlédne. Pomalu se sune podél zdi. Je dobře, že je pod mrakem, zakleje, když prostranství ozáří měsíční světlo. Vzhlédne k nebi. Tam pluje mrak a popohání ho myšlenkami. Nerad se plíží do Aminovy postele. Dal by cokoliv za to, aby tohle nemusel dělat.

Sleduje mizící měsíční světlo a pohne se. Už je tu a celou bytostí lapá zvuky z okolí. Klid, jen zvuky zvířat a ševelení listí v korunách stromů. Zvedne ruku a zaťuká. Má pocit, že ten zvuk musí být slyšet až na posádce.

Přišli pro mě!

Když mu dojde do rozespalého mozku význam zvuku, uklidní se. Vstane a přejde k oknu. Vykoukne a zaúpí. Neví, jestli potěšením nebo nechutí. Možná obojí. Opět se nevyspí.

„Uhni se!“ zašeptá Max a trhne sebou.

Ethan se uhne a pobaveně sleduje, jak se všemocný kapitán posádky souká oknem do jeho pokoje.

Max se postaví v místnosti a začne se oprašovat. „Mohl bys zavřít to okno?“ zašeptá.

„Rozkaz.“ Zavře okno, když ucítí, jak se k němu zezadu tiskne Max. Paže kolem jeho těla, ruce chtivě vytahují triko s dlouhým rukávem z podvlékaček. „Jsi netrpělivý,“ zamumlá.

„Ano. Ty taky, nebo mám odejít?“

„Dokončil bych, co jste začal, Herr Hauptmann,“ zamumlá Ethan a kousne se do jazyka, aby nezasténal pod laskáním. Otočí se a vášnivě Maxe políbí. Chyběl mu a Max zřejmě zahodil opatrnost a je u něho stále častějším hostem a jemu to nevadí. „Mohu vás svléci, kapitáne?“

„Samozřejmě, starosto Salacrou.“

Už se docela vyznám ve svlékání uniformy, pomyslí si Ethan. Části uniformy pečlivě skládá na židli vedle postele. Rád svléká svého partnera a odhaluje pokožku kousek po kousku. Doteky na holé kůži, polibky, dráždění citlivých míst -  miluje předehry, které v něm probouzejí chtíč a touhu.

Max ho pozoruje s úsměvem, jak ho pomalu svléká. Měl by mu říct rychleji, ale i on se v tom vyžívá. Začíná mít rád ty svlékací procedury. Kdyby mohli spolu žít. Celá noc promilovaná. Nemuset odcházet nikam za povinnostmi. V téhle chvíli si nejostřeji uvědomuje, že válka je špatná. Je možná sobec, že takto uvažuje a ne o odloučených rodinách a dalších věcech jako nedostatek jídla, střelná zranění a utrpení. Jenže to všechno už začal brát jako samozřejmost. Někdy se v noci ptá, kdy se to tak stalo.

Chtěl léčit zvířata a zatím… Nechce v tento moment vzpomínat na válku. Chce urvat kousek pro sebe a snad pro Amina. Je krásný, když se na něj zadívá zelenýma očima, když ho hladí, když se usmívá a šeptá slůvka něhy a přitom ho víská ve vlasech. Někdy to až bolí, že mu nemůže dát všechno, co by si zasloužil.

Vjede mu do neposlušných hnědých vlasů. Miluje okamžiky strávené s Aminem. Skoro se to blíží ráji. Lehne si na postel a přihlíží jeho svlékání. Za chvilku vklouzne do jeho náruče a bude se těšit s ním až na hranici únosnosti. Vybuchnou v oslepujícím vyvrcholení a on bude muset odejít jako zloděj, co se krade noční tmou, aby loupil.

„O čem přemýšlíš?“ Ethan mu vklouzne do náruče a pohladí ho. Usmívá se, zatímco pozoruje rty, které jsou nesmlouvavé a jen na chvilku se dokážou uvolnit.

Max zamrká. „Je to na mně poznat?“ Políbí ho a dá mu najevo, po čem prahne. Líbá rty i tváře, krk a bloudí po místech, které ho vzrušují.

„Trošičku,“ přizná zadýchaný Ethan a natáhne ruku ke stolku. Podá mu nádobku. Max ji s úsměvem vezme a odloží. Přitiskne se k těsně k Aminovi a začne se o něj otírat. Ethan ho obejme, líbá, hladí, kam až dosáhne. Krátkými i delšími pohyby vyhledává vzrušující místa.

Max se odtáhne a klekne si k Aminovi. Sleduje mohutný naběhlý úd. Líbí se mu, jak před ním ční a je připraven pro jeho laskání. Vzrušuje Amina a je v hloubi srdce rád. Natočí se hýžděmi k Aminovým rtům a jazykem přejede špičku, zakmitá a vsaje ji do úst. Rukou ho chytí a přejíždí ho od svých rtů ke kořenu pyje. Snaží se, aby se měl dobře.

Amin hladí Maxe po zádech a bocích, ale stále víc ho fascinují hýždě a tak ho hladí v rýze a putuje níž. Sklouzne k otvoru a opatrně, jen bříškem prstu ho začne dráždit. Snaží se a soustředí na Maxovu rozkoš stejně, jak to dělá on a nakonec ho jen hladí a zajíždí mezi nohy. Laská ho a zvyšuje jejich vzájemnou rozkoš.

Max zrychlí pohyby rukou, až uvidí první kapky a pak Amin vyvrcholí.

V posledním okamžiku se Ethan vzpamatuje a zakryje si ústa.

„Nemohu!“ zasípe Ethan.  Rád by vykřičel své uvolnění do světa a nemůže. Vnímá vůní potu i jeho lepkavost. Pohladí se dole a rozetře si semeno po svém těle. Je mu to jedno a obrátí se na čtyři. Prohne se v zádech a dráždivě pozoruje Maxe.

Max se natáhne pro nádobku, a zatímco si hladí úd rukou potřenou vazelínou, druhou rukou opatrně proniká do Ethana a rozšiřuje ho pro svůj vpád.

„Mohu?“ zašeptá mu do ucha.

Ethan přikývne. Je to, jako by spolu byli stále poprvé. Než se uvidí, tělo zapomene na to, že je ochotno se podřídit pohybům a není tolik pružný. Stiskne polštář. Bolí to, i přestože se Max vždy snaží být jemný. Ví, že za chvilku to přejde, ale v tuto chvílí se modlí, aby do něho přestal pronikat.

„Omlouvám se.“ Max chvilku čeká a hladí mu napjatá ramena a záda. Ví, že ho to bolí. Kdyby to šlo jinak… Příště to vynechá. Zkusí se pohnout, všimne si trhnutí a přestane. Čeká, zatímco ho líbe na záda, hladí zadek a stehna. Vklouzne dopředu a dráždí bradavky, až cítí, jak ztvrdnou. Do ucha šeptá blbůstky o tom, že je rozkošný a sladký.

Ethan se začne mimoděk usmívat a uvolní se. On - sladký a rozkošný. Max ho pohladí a zkusí udělat pohyb. Pozorně sleduje Aminovy reakce a pak už nic. Drží ho za boky a jenom vnímá svoje vklouznutí a vyklouznutí v pravidelném rytmu. Pociťuje až bolestnou touhu skončit, vyvrcholit, zažít ten okamžik, kdy je mu vše jedno a cítí se naprosto skvěle. Poslední pohyb, rychle vytáhne úd a nestačí se ani dotknout penisu a vystříkne. Křičel? Neví. Skloní se a obejme ho. „Křičel jsem?“

„Trochu,“ zachraptí Ethan a přetočí se na záda. Max si k němu lehne a položí hlavu na hruď.

„Příště do tebe nevstoupím,“ začne klidně mluvit a pozoruje pokožku, která se nadzdvihává pravidelným rytmem dýchání.  „Bolí tě to a jsi napjatý.“

„A co? Mně to nevadí.“ Rád by si vyměnil role, ale neví, jak to navrhnout.

„Ale mně ano.“

Šeptají do ticha místnosti. Max políbí Ethana na zpocenou pokožku a vdechuje jeho vůní a nechápe, proč se mu líbí.

Ethan se zvedne a dojde ke skříni. Vytáhne ručník. Škoda, že nemá vodu. Rychle se rozhodne, otevře dveře a přeběhne chodbu ke koupelně.

Max ho ohromeně sleduje a raději zaleze pod peřinu. Co kdyby sem někdo přišel? Klapnutí a najednou nemá na sobě pokrývku. Ethan se nad ním sklání a čistí ho vlhkým ručníkem. Odhodí ho na stolek a lehne si. Přetáhne přes ně peřinu. Sen mít ho tak blízko a nesplnitelný sen s ním zůstat do rána.

Max se k němu přitulí. Aspoň na chvilku předstírat, že nejsou na opačné straně barikády, ale milenci, kteří spolu žijí. Tohle je blízko ráje. Skoro. Jenže za chvilku musí jít nazpět. Mrkne se na budík. Půldruhé. Ještě má půlhodinku.

Oba mlčí, až ticho prolomí šepotem Ethan. „Co rodina?“

„Má se dobře. Dostal jsem od nich sáhodlouhý dopis o probíhajících přípravách na další rok. Bráškové se mají dobře a zatím jsou v pořádku. Ptali se na Bubiho.“

„To zvíře je moc rozmazlené.“

„To ano, ale nikoho zde nemám. A co tvoji?“

„Moji?“ Neviděl jsem je už roky. Možná si myslí, že je mrtev. Někdy se ztrácí v tom, kým skutečně je a musí si připomínat, že je Ethan Amin Drake, anglický důstojník, lékař ve službách její Výsosti královny. „Mají se dobře. Letadla město nechávají na pokoji a snaží se. Nedostatek jídla a dlouhé fronty před obchody. Víš, jak to je.“ Nic mu nevyčítá, říká jak to je a Max se to snaží tak brát.

„Je mi to líto.“ Nic víc k jeho slovům neřekne. „Byl jsi někdy v cizině? Před válkou?“

„V Německu a v Anglii. Jinak nikde.“

„Pak umíš Anglicky.“

„Jen pár slov. Byl jsem tam jen týden a rychle odjel domů.“

„Já nebyl nikde. Jen v Německu, ale rád bych projel Evropu. A až skončí válka, budu zvěrolékař.“ Při životě nás drží sny, jaké to bude po válce. Jeho stejně jako vojáky, kteří přemýšlí a plánují, co budou dělat po válce. „Co … Ne ty budeš tady. Máš hospodářství. Blázním. Chtěl jsi vždycky sedlačit?“

„Ani nápad. Chtěl jsem být doktorem. Proto taky jsem byl i jednu dobu v Německu. Jenže pak začala válka. Kolik ti vlastně je?“

„Třicet. Několik let na škole jako zvěrolékař a potom vojenská škola. Rodiče se na to nedívali nadšeně, že chci dělat zvěrolékaře, ale vydupal jsem si to,“ ušklíbne se a pohladí Amina po tváři. „Pod podmínkou, že budu veterinářem u vojska.“

„A čím jsi měl být?“

„Knězem. Dovedeš si mě představit v kostele?“

„Moc ne. Omlouvám se. Třicet. Jsem mladší.“

„Já vím. Dvacet sedm.“

Ethan si pomyslí, že vlastně je mu o tři roky víc, ale podle dokladů, které tehdy získal v Dunquerke, je mu méně. „Vadí ti to?“

„Proč by mělo? Spíš mě udivuje, že já tebe zajímám. Jsi daleko zkušenější a neříkej, že ne. Někdy se ptám, jestli to není kvůli uniformě.“ Pohlédne na uniformu, která leží pečlivě složena na židli.

Ethan je překvapený rozhovorem i tím, že Max vlastně poprvé dává najevo, že něco cítí. Vždy byl dokonalý a nedával najevo pochyby, emoce, kromě pár momentů a chvilek v posteli. Vždy se perfektně ovládal.

„Hloupost. Kvůli ní to není, i když mohl bych toho využít?“ Maxovi je třicet a z toho čtyři roky ve válce. Jak moc se snaží ignorovat celou situaci? Moc mladý na zástupce velitele posádky. „Kdybych nechtěl, myslíš, že bych tě dovnitř pustil? Vzrušuješ mě, spaluješ mě a já bych si přál těch momentů víc,“ pokračuje, aniž dá najevo, co si myslí.

Polibek na rty a ruka na tváři, pohled do očí. Němé děkuji od nich obou, visí ve vzduchu.

„Ťuk. Ťuk.“

Oba se s děsem otočí ke dveřím. Ethan nehybně pozoruje kliku. Nehýbe se a oddechne si.

 Ťuk. Ťuk. „Ethane, vstávej! Ethane!“

„Danielle,“ zašeptá němě.

Odkašle si. „Danielle, co je?“ Má strach, jaký snad nezažil. Max v jeho posteli, Danielle za dveřmi a něco se stalo.

„Kráva se telí!“

Ethan sedí v posteli, zřetelně cítí Maxe u sebe a nic neví. Vymeteno. Maquisté jsou tady. Odboj je tady a on má v posteli důstojníka wehrmachtu. „Ježíši!“ zašeptá. Co teď? „Hned jsem tam. Podestel ji!“

„Podestlat?“ Danielle přemýšlí, proč má Alberta proboha schovávat. Hlídka, Němci. Určitě. Rychle odejde do stodoly.

„Musím jít. Tentokrát budu utíkat já.“ Maquisté, tady. Tohle je nebezpečné. Co má dělat? Odboj v jeho stodole, přesněji řečeno zraněný maquista a v jeho posteli leží německý důstojník, pořád se mu omílá v hlavě, zatímco se snaží obléct a Max taky. Jak se mohl dostat do téhle šlamastyky? Co komu udělal? Platba za chvilku rozkoše?

„Pomohu ti!“

„Cože?“

„Pomohu ti. Jsem zvěrolékař a vím, co mám dělat. Už jsem u telící se krávy byl.“

Ethan má pocit, že když se sere jedno, zákonitě jde do pekla všechno. Nejistě se usměje. „Nemusíš. S Daniellou to zvládneme. Je to hračka.“

„A co když budou nějaké problémy?“ Vklouzne do holínky a dupne. Natáhne druhou a sáhne po blůze. „Rád bych to udělal.“

Noční můry se asi mají ve zvyku zhmotňovat. Ethan pozoruje spokojenou Maxovu tvář. On to opravdu chce udělat. Těší se na to, že se bude hrabat v krávě. Jenže jak mu má říct, že žádná telící se kráva není, že je tam zraněný odbojář, kterého by on měl zajmout a jeho i s Nicole a Danielle postavit ke zdi?

„Co kdyby tě někdo uviděl?“

„Máš pravdu. Půjdu zadem, ale i tak chci tu krávu vidět.“

Ethan zaúpí.

„Co je ti?“ Zneklidněně se optá Max. Vypadá divně a je bledý jako vápno.

Ethan se usměje. Nic. Obleče se. Má riskovat? Co má dělat, ale to už Max vylézá oknem. Naprosto zbytečné lezení, ale to nevadí. Vyjde ven a jde ke stodole. Pořád hledá řešení, co má dělat.

„Amine! Dobře, že tu jsi. Trvalo ti to. Je to drzost, co provedli.“

„Klid Danielle, to se zvládne.“

„Jsem ráda. Obvaz…“

„Dobrý večer, madam Danielle, starosto Salacrou!“

Danielle zalapá po dechu a pohledem klouže z Amina na kapitána. Je bledší, než stěna stodoly. Pomyslí si znepokojeně Max. Co se tu děje?

„Děje se tu snad něco?“

„Telí se kráva,“ lže odhodlaně dál. „Danielle jdi do domu.“

„Ale, ale…“ zoufale pohlédne na stodolu. Ještě, že Amin přikázal zakrýt Alberta. Jenže, co když ho ten zatracený Němec najde? Co potom? Otočí se a odchází. Po pár krocích se s obavou otočí. Tohle je zlý sen a ona v duchu zakleje.

„Pojďte dál, kapitáne.“ Snad ho někde schovala. Max, natěšen, že opět bude zvěrolékařem a ne vojákem, vstoupí dovnitř. Ethan si všimne petrolejky. Vezme ji a prochází podél krav. Moc dobře ví, že se ještě žádná telit nebude.

„Zřejmě se spletla.“

„Ano, zřejmě.“ Pozorně sleduje usměvavého Amina. Je klidný, ale v pokoji byl vyděšený. Co má udělat? Jako německý důstojník to moc dobře ví. Prohledat a najít cokoliv, co se tady schovalo. Zřejmě nějaký protiněmecký živel nebo zbraně. Ne, zbraně by Amin nepřechovával, ale člověka pravděpodobně ano. Neodmítl by pomoci raněnému.

„Půjdu dál na obhlídku.“ Vyjde ven a zahledí se na nebe. Má to nechat být nebo má něco podniknout? Válka, letadla, stane se něco, když to nechá být? Nebude si to vyčítat do konce života? Může to nějak ohrozit válku, když někoho nechá přežít?

„Dávej na sebe pozor, prosím,“ řekne rozpačitě Ethan.

Max se zarazí. „Budu a až se bude telit nějaká kráva…“

„Pozvu tě.“

„Domluveno. Bubi mě už čeká.“ Nerad odchází. Kdyby mohl, zůstal by tu. V té stodole cítil krev a všiml si obvazu. Ví, že Amin si toho všiml taky. Dívali se na ty kousky obvazu a věděli oba, proč tu jsou. Byl napjatý, když přešli k další krávě a uvolnil se, když odešel.

Přejde k rybníku a pozoruje klidnou hladinu, ve které se odráží kulatý měsíc. Pohladí Bubiho po nozdrách. „Stýskalo se ti, chlapče.“ Jemný výdech do dlaně. „Mně také. Co mám dělat, Bubi? Poraď.“

Netrpělivé přešlápnutí. Max se na něho vyšvihne, zatočí se s ním a zadívá se na ztemnělou vesnici. Klidný přelud, který si zřejmě draze vykoupili. Neví vše a ptát se nebude. Pobídne Bubiho k cvalu.

„Sieg Heil!“ pozdraví ho strážní u závory posádky.

Max jim odpoví zvednutou pravicí a jede dál. Ve stáji obstará vraníka a tiše ho hladí po celém těle. Vystoupí do svého pokoje a v uniformě si lehne na postel. Založí ruce pod hlavu a prohlíží si kazetový strop. Co má dělat? Před očima má ustaranou Aminovou tvář. Má to nechat být? Má se zpronevěřit povinnostem německého vojáka? Co má dělat?

„Dobrý den, starosto Salacrou?“

„Dobrý den, Herr Hauptmann Meier.“

„Náročná noc?“

„Ani ne.“ Oba na sebe pohlédnou. Max se z Bubiho rozhlédne. „Tady něco pro vás.“ Podá mu balíček. Ethan ho rychle vezme a schová pod kabát. „Snad se vám to bude hodit. A doufám, že nezapomenete na slib.“

„Nezapomenu, pane kapitáne. Můžete se spolehnout. První tele bude patřit vám.“

Max se pousměje. Stále neví, zda jedná správně. Pobídne Bubiho k cvalu. Ethan vytáhne balíček a rozbalí šátek. Krabička první pomoci. Utišující prostředky… Vykročí ke stodole. Proč to udělal? Možná to neměl dělat a byl by raději. Dnes si maquisté Alberta odvedou a on jim něco řekne od plic.

Současnost

„Nebylo to lehké, že?“

„Ne, nebylo, ale snad jsem tehdy udělal správně. Byl tam někdo z odboje, viď?“

„Albert. Danielle ho ošetřovala ještě měsíc. Ty léky se nám hodily. Nebýt jich, možná by to nepřežil.

„Tak Albert.“

„Ano a Maxi ten důstojník v Paříži.“

„Co je s ním?“

„Nic. Půjdeme spát, ano?“

„Amine, co zas máš s tím důstojníkem?“

„Nic, ti říkám a nehádej se mnou.“

„Ty žárlíš!“

Ethan s ponožkou v ruce se přestane svlékat. „Jak tě taková pitomost napadla?“ předstírá úžas.

Max se zasměje a obejme sedícího Ethana kolem krku. „Ale žárlíš a mně se to líbí,“ pošeptá mu do ucha, jemně ho kousne a jazykem olízne zčervenalé místečko.

„Ďáble!“ Ethan se otočí a povalí ho do přikrývek. Vpije se do jeho neuvěřitelně nádherných očí. Miluje ho a skloní se k lákavým pootevřeným rtům.

18_dil Ve jménu Říše - Akce