Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

19.

Zátah

Sluneční paprsky proniknou závěsy, které izolují pokoj od okolního světa. Jeden osamělý chvilku tančí na modrém povlečení, a když se slunce pohne, mučivě pomalu šplhá dál. Dotkne se hnědých vlasů a potom spícího obličeje. Polechtá ho a postava se otočí se zabručením. Chce si přetáhnout přes hlavu pokrývku, ale nejde to. Nespokojeně zamručí a přestane se snažit schovat před dotěrným paprskem. Pomalu si uvědomuje, kde je a otevře oči. Zrak mu padne na pohozené šaty.

Úmorná svatba, tanec, po kterém má nohy snad vejpůl a potom plížení do postele. Byl tak zmožený, že se vzmohl jedině na svlečení a padnutí do postele. Uvědomuje si svoji i Maxovu nahotu. Otočí se a znovu se pokusí ignorovat dotěrný sluneční paprsek. Přivře oči a zahledí se na světlovlasou hlavu vedle sebe. Něžně do nich foukne a zavře oči. Nechce se mu naprosto nic dělat. Jen se k němu víc přitulí a ruku položí na pokrývku vnímaje tělo pod ní. Pozoruje ji a přemýšlí, proč má rád muže. Proč se mu líbí Max a ne někdo jiný.

Je to všechno divné. Kdyby někdo dokázal jeho otázky zodpovědět, byl by nejspíš nejmoudřejším člověkem pod sluncem. Jenže nikdo neví proč. Proč ho okouzluje velká Maxova ruka a ne jemná ručka ženy. Max se pomalu usměje a Ethan se k němu ještě víc přivine. Chce pouze vnímat Maxovo tělo. Nic víc.

„Jsi vzhůru?“

„Nejsem.“ Max se odmlčí a pozoruje světlo, které proniká škvírou v závěsu. „Měli bychom vstát.“

„Ne,“ zažadoní. „Zasloužíme si odpočinek. Včera to bylo drsné a moje nohy se ještě vzpamatovávají z těch nekonečných tanců.  A to nebyl ani jeden s tebou,“ postěžuje si a zvedne nohu do výšky. Pokrývka sklouzne po noze a Ethan s ní zacvičí.

Max na ni koukne. „Tak ještě pět minut.“

„Noha vyhrála,“ zakřičí vesele Ethan a přimhouří oči. Spustí nohu dolů a pohlédne do Maxova obličeje. Natáhne ruku a pohladí ho. „Škrábeš.“

„Neholil jsem se, a co má být? Vadí ti to? Jsi na tom stejně.“

„Absolutně ne,“ položí mu hlavu na hruď. „Ani nevíš, jak tyhle chvilky miluji.“

„Já taky,“ zabručí Max a hledí na hnědovlasou Aminovu hlavu. „Co budeme doma dělat? Asi bych chtěl vést zahálčivý život boháče.“

„Můžeme dělat, co budeš chtít,“ broukne Ethan a poslouchá zvuky Maxova těla. Tep srdce, jemné bručení žaludku i nádech a výdech plic. Usmívá se.

„Ne. Bavilo by mě to jen chvilku a pak bych se unudil. Jak se má asi Bubi?“

„Hansen se o něj jistě dobře stará a víš, že zvířata má rád a Bubi, ten černý zloduch, dobyl celé městečko. Nikdo mu neublíží, a kdyby ano, zřejmě by dotyčného lynčovali.“

„Já vím, Amine. Víš, když tak uvažuji.“

„O čem?“

„Dopíšeme příběh. Pomalu už končí a zajedeme za Joy.“

„Dokonalý plán hodný bývalého kapitána wehrmachtu a nečerti se.“

Max se smutně pousměje. „Já jen - rád bych na ty dny zapomněl.“

„Maxi, kolikrát ti mám říkat, že vše dobře dopadlo a sakra máš hlad! Jdu udělat něco k jídlu. Nemohu poslouchat tvůj kručící žaludek.“

„Amine, jsme u tvých rodičů. Pochybuji, že by služebnictvo bylo nadšeno tvým zjevem.“

Ethan se prohlédne. „Pravda,“ sedne si. „Rozčiluje mě to. Já bych taky rád zapomněl na některé události. Myslíš, že pro mě to bylo taky jednoduché? Nebylo pro nikoho. Nemáme zapomenout, ale žít dál.“

Max se k němu přisune a obejme. „Promiň.“

Ethan se uvolní. „Ne, já se omlouvám. Nevím, co mě to popadlo. Jsem vzteklý, protože to nad námi visí jako Damoklův meč. Vynoří se vždy, když je krásně.“

Max ví, o čem mluví. Jako teď a je to jeho chyba. „Je to moje chyba.“

„Ne, není! Tohle už nechci nikdy slyšet,“ vztekle vyjede, odtrhne mu ruce a obrátí se k němu. Nakloní se a začne ho drsně líbat. „Je to vina té prokleté války. Osobně jsem za ní rád.“

„Protože jsi mě potkal?“ zašeptá zadýchaný Max. Vnímá na sobě Aminovo tělo a nemůže se té tíhy nabažit.

„Ano.“ Lehne si k Maxovi. „Vím, že bych tě nikdy nepotkal. Nikdo na světě není jako ty. Nenávidím ji a zároveň jsem jí vděčný.“

„Já taky. Nebudu už o tom mluvit.“

Ethan mlčí. Co by mu poradil Roger, kamarád z koleje, který se specializoval na psychologii? Potkal ho na svatbě a stále vypadá stejně. Malý, štíhlý s chlapeckým úsměvem a zvědavým pohledem.

„O čem přemýšlíš?“

„O tom co by mi poradil kamarád z koleje. Specializoval se na psychologii. Vždy říkal, že to má člověk ze sebe dostat. Vykecat se,“ usměje se zářivě.

„A pointou je?“

„Za celou dobu co jsme tam byli, mě nenapadlo, že jste tam hlídali továrnu. Je to pravda nebo odboj lhal? Jak to bylo?“

Max se rozesměje, natáhne se a zvedne domácí telefon. V kuchyni požádá, aby jim za půlhodiny přinesli snídani.

„Stihneme to?“

„Jedině když mě necháš na pokoji. Začínáš mít nemístné choutky.“

„Ty taky,“ chlípně odsekne a převalí se. „Tak co jste tam hlídali? Nebo posádka byla na parádu?“

„Ze začátku jsem se též divil, proč tam jsme. Dost daleko od pobřeží, žádný most, žádná továrna, nic důležitého. Po půl roce k nám přišel vysoký vládní úředník. Vysvětlil nám naši roli. Ten den jsem musel vytáhnout plukovníka z vdoviny postele a stáli jsme před ním jako dva hříšníci. Já měl čisté svědomí. Vysoký muž s brýlemi a rentgenovýma očima, o nás věděl snad každou maličkost. Potom nám vyložil, proč tu jsme. Nikdy tě nenapadlo, proč máme tak velkou posádku?“

„Ne. Viděl jsem vojáky, kteří odjíždějí a přijíždějí. Výcvik nebo odpočinek v zázemí. Posádka, nic víc.“

„Víš, zajímalo by mě, jestli to zjistil odboj, ale jednou továrnu napadli. Museli to být oni. Ale hádám, že ke konci války jim to došlo. Francouzi nebyli aktivní jako Poláci nebo Rusové.“

„Byli o hodně aktivnější?“

„Víc,“ přikývne a vzpomene si na svoje první zranění.

„Jenže pořád nevím, proč jste tam byli.“

Max si povzdechne. „Byli jsme hlídači továrny u městečka. Odváděli tam lidi na práci a ti se už nevrátili. Vše bylo utajené a přísně hlídané. Pouze jsme pravidelně vyměňovali vojáky na hlídkách a ani ti nevěděli vše. Někdo nahoře byl chytrý a jednoduše posádku umístil trochu dál než obvykle, ale ne zas tak daleko, abychom nemohli zasáhnout. Na jaře 1943 to maquisté museli zjistit, protože tam vznikl požár. Hasili jsme ho. Zajímalo by mě, kdo ho tehdy založil. Viníka jsme nenašli. Několik nocí jsem se trápil a uvažoval, proč je natolik důležitá, že tu vybudovali posádku.“

„Takže jste byli zástěrka.“

„Přesně a dobře fungovala. Díky tomuhle rozhodnutí a dalším událostem jsem se s tebou seznámil. A teď mi řekni, co se tehdy stalo?“

„Albert byl zle postřelen. Zradil vás váš voják. Dodal jim dokumentaci.“ Max vztekle zasyčí. „Nevím, nakolik důležitou, ale vyústilo to v akci, ehm, Víno.“

„Nevzpomínej na to. Já myslel, že tě zabiji. Ještě štěstí, že půlka posádky už tam byla odvelena. Víno dostali ti, co přijeli.“

„A jeje. On jim ten útok tehdy nevyšel a já myslel, že velitele osobně zastřelím. Měl jsem takový vztek, že být tam - Neručím za sebe. Původně měl nádherný nápad vás otrávit.“

„A tys to změnil,“ rozesměje se Max, ale při pomyšlení na otravu mu není až zas tak dobře.

Ethan se na něho ošklivě podívá. „Nesměj se. Když už jsi mě chodil navštěvovat, nerad bych tě viděl mrtvého a pak, nelichoť si tolik. Věděl jsem moc dobře, co by se nám stalo.“

Max zvážní. „Ano.“ Dokonale vyčištěná oblast pro výstrahu.

„Byl jsi na druhém místě. Promiň.“

„To nic. Bylo to rafinované a musím přiznat, že muselo být hrozné to pít a vědět, co piješ.“

„Nepřipomínej mi to. Celou dobu jsem cucal z jedné skleničky a bylo mi z toho špatně. To ti, co to netušili…“

„Tvoje oblíbenost u sousedů musela klesnout.“

„Závratná nikdy nebyla, ale je pravdou, že se mnou pár lidí dost dlouho nemluvilo. Naštěstí začaly práce a zapomnělo se, ale vtípky na Starostovo víno slyším dodnes.“

„Zachránil jsi nám všem život. Posádce i vesnici.“

„Nedělej ze mne hrdinu. Chránil jsem si svůj kejhák, potom vesnici a na posledním místě byla posádka. Udělal jsem ve válce ledacos, ale trávit jsem nehodlal.“

„Jsi můj hrdina.“ Nakloní se k němu a začne ho líbat.

„Stihneme to?“

„Samozřejmě,“ ujistí ho Max a odhrne pokrývku. „Podívejme se na toho ptáčka. Potřeboval by vzpruhu.“ Ethan mrkne dolů. Kruci, tohle není moc lichotivé. Zavře oči, když ucítí na pyji ruku a posléze jazyk, který ho vynese do oblak.

Bois, podzim 1943

„Dobrý den, starosto Salacrou.“

„M…Kapitáne Meiere, dobrý den. Krásné počasí! Jste na projížďce?“ Připadá si pitomě. Koktá a k tomu mluví nesmysly.

„Pravé babí léto. Letošní dožínky byly skvostné.“

„Díky vám.“ Oba zrozpačití, když si vzpomenou na vyvrcholení dožínek. Noc v trávě plná vášně, touhy a nerozumu.

„Jsem rád… Bubi, postůj přece chvilku!“ Bubi si odfrkne a natáhne hlavu k plotu. Do zubů vezme kus Aminova svetru a začne ho žmoulat.

„Bubi má dnes zvláštní chutě, ale vypadá nádherně.“ Taky, že ho živí celá vesnice.

„Pravidelné projížďky mu svědčí.“ Zvlášť v noci, pomyslí si Max.

„To jsem rád. Je to miláček. Bubi, no tak, nech ten svetr.“ Bubi přestane, když na něho promluví cizí hlas. Vyplivne svetr a natáhne hlavu k rostlině u plotu. Ukousne a vyplivne. „Zdá se, že stále ještě neví, co je dobré.“

„Jen si hraje.“ Max se pousměje, popleská ho po krku a potom zahlédne v okně Danielle, která vzápětí zmizí.

„Amine.“

Ethan se zarazí nad Maxovým oslovením. Nikdy mu tak neřekl. Jen v nocích, kdy jsou sami, si šeptají slůvka touhy a mazlivě se oslovují.

Max si rozpačitě hraje s bičíkem. Bubi zvedne ušlechtilou černou hlavu a zahledí se k nedaleké hospodě, odkud zazní halas. „Zítra bude špatné počasí.“

„Cože?“ Amin nechápe. Přece lidi říkají, že bude takové počasí nejméně týden. Nádherné pozdní léto. Listí zezlátne, pomalu opustí větve stromů a slunce bude o krapet déle příjemně hřát. Děti budou pouštět draky a dospělí se budou snažit dohnat to, co nestihli udělat. Miluje tohle období a rád se dívá na listí, které pozvolna padá na zem. Na vítr, který vytváří pestrobarevné víry a honí je.

Max polkne. „Zítra bude špatné počasí. Neměli byste vycházet z domu, chápete, starosto Salacrou?“

Ethan by rád věděl, proč mu to říká. Kvůli němu, nebo protože válka se pro ně špatně vyvíjí? V rádiu to aspoň říkali. Nebo proč? Pomaličku začíná chápat varování.

„Rozumím. Doporučím to.“

„To jsem rád.“

„Sieg Heil!“ pozdraví kapitána německá hlídka. Starostu ignorují.

„Heil!“ pozdraví. „Je všechno v pořádku?“

„Ano, Herr Hauptmann. Můžeme pokračovat?“

„Ano.“ Přiloží ruku k čepici a Bubi přešlápne. Vojáci mu odpovědí a pokračují v hlídce. Stočí zrak na Amina. Chtěl by, aby to bylo jiné. Chtěl by, aby válka skončila a on mu mohl říct, co cítí, oslovit ho Amine. „Nashledanou!“

„Počkejte, prosím.“ Obrátí se a přejde ke stodole. Za chvilku se vynoří. „Bubi pro tebe!“ zašeptá mu u hlavy a podstrčí jablko, které rozlomí na dva kusy. Bubi si k tomu čichne, zafuní a sametovými pysky sebere půlku jablka. Potom druhou.

„Bubi, ty zvíře… Pojedeme!“ Max mu přitáhne uzdu a pobídne ho. Bubi se rozkluše drobným vysokým klusem. Ethan se usměje. Ten dareba se rád předvádí.

„Proč jsi mu dával jablko!?“ vyjede na něho rozzlobená Danielle. „Nemáme pro sebe dost a ty strkáš jablka tomu bošáckému koni. Amine, ztratil jsi rozum?“

Ethan se k ní otočí. Pořád jim zazlívá smrt přátel v městečku a zranění Alberta, i když za to mohli četníci ve městě. Ale posádka je blíž. „Němci něco chystají.“

„Hloupost a to ti to řekl jen tak? Amine, co mi tajíš?“

„Nic, Danielle, ale bošové prohrávají.“

„Cože?“

„Nikomu to neříkej. Nech si to pro sebe.“

„Takže se snaží z toho vyváznout, co? Najednou hraje, že nám pomáhá, kdyby něco, že… tak je v suchu. Já nic, já anděl…,“ zaprská jako kočka.

Některé věci nelze změnit. „Kapitán je dobrý člověk, i když stojí na druhé straně. Byl bych rád, ne to nejde změnit,“ zamumlá. Nenávist se nedá tak lehce změnit a Daniella má důvod je nenávidět víc, než on.

„Co, Amine?“

„Zítra nebudeme vycházet. Budeme doma a zbytek vesnice taky.“

„Dáme to ostatním vědět?“

„Dáme. Vyrobíš červené růže?“

„Vyrobím, ale dochází nám papír,“ řekne ještě naštvaně a vejde do domu. Přes bílou záclonu zahlédne, jak vytáhne šuplík s papírem a usedne na židli. Chvilku hledí na červený krepový papír a potom vezme do ruky nůžky.

Nenávist. I on nenáviděl a potom se to změnilo. Pořád nenávidí válku, ale už nedokáže všechny šoupnout do jednoho pytle a říct, ty jsi Němec, ty jsi špatný. Ty jsi Francouz, ty jsi dobrý. Šedé odstíny války. Povzdechne si a přejede si tvář. Cítí se unavený každým dnem, který nastane a uvědomuje si, že je to možná jeho poslední vstávání. Možná není špatné jeden den zůstat doma, i když by potřebovali jít do lesa sbírat houby a další rostliny, díky kterým si žijí nad poměry.

„Nicole!“ zavolá. Je si jistý, že je nedaleko.

„Amine, volal jsi mě?“

Vyrostla a celou dobu byla ve válce. Povzdechne si. Odněkud se přiřítí Puppi s vypláznutým jazykem. Vzpomene si na první setkání. Malé klubíčko, které teprve dávalo tušit velikost psa. Oba vyrostli a oba poznamenala válka a nedostatek potravin, oblečení, normálních běžných věcí. Příliš rychle dospěli.

„Mám k tobě prosbu.“

„Mám zase donést růžičky ke kapličce?“ Zdrobní růžičky. Ráda tam chodila. Cítila, že dělá něco dobrého i nebezpečného. Chtěla pomoci mamince a Aminovi, ale poslední dobou, nemá to místo ráda. Nechce se jí chodit tak daleko.

Ethan si uvědomí, že možná něco tuší. Je bystrá a určitě si dá dohromady, proč tam chodí. Vzpomene si na den, kdy zemřel její kamarád Chapi. Od té doby už se nikdy na něho nezeptala. Předpokládá, že ví, co se s ním stalo a je mu smutno.  

„Když budeš tak hodná.“

„Je to daleko,“ zablýskne se jí v očích a stojí. Jednou rukou tahá Puppiho levé ucho.

„Pak se zítra budeme jen učit.“

„Ale, Amine, musím se učit? Já už všechno vím.“

„Nicole, neodmlouvej!“

„Stejně nechápu, proč je tam nosím. Nikdo jiný to nedělá a určitě jsou tam ještě květiny z minulého týdne,“ začíná trucovat a Ethan si oddechne. Zdá se, že zatím nic netuší a stále ještě vězí v dětských střevíčcích. Je rád, že je ještě neodložila a neobula dívčí.

„Donesu je tam sám.“

„Ne to ne. Já tam půjdu, omlouvám se.“

Už není nadšena cestami s růžemi, roste a začíná mít svůj vlastní rozum, pochopí a zesmutní Amin. Malá holčička, mezi starostmi o přežití, vyrostla a on si toho ani nepovšiml.

„Nicole, tady máš.“ Danielle ve vybledlé zástěře ji podá růže.

Oba dva za ní hledí, jak se šourá s Puppim směrem ke kapličce. V ruce drží růže a divoce jimi mává. Něco povídá svému psovi.

„Vyrostla a má už svůj rozum. Ani jsem si toho nevšimla.“

„Je moc krásná a chytrá. Je škoda, že je válka.“

„Ano a potřebuje pevnější ruku, než je ta moje.“

„A moje taky.“ Ethan se zvedne a dál hledí za Nicole. „Až příště pojedu do města, pokusím se jí koupit nějaké pěkné šaty.“ Je sice nedostatek čehokoliv, ale pokud nabídne trochu čerstvého jídla, dostane, co bude chtít.

„To bys byl hodný. Nechápu, že hned všechno poničí. Je jako kluk.“

„Je stále ještě dítě a buďme za to rádi.“ Oba posmutní. Nedávno dcera Millicent dostala předvolání k práci. Bylo jí osmnáct a nemohli nic říct. Ve vesnici zůstalo jen velmi málo mladých. Cizí nepotkali už si ani nepamatují a odboj, který se objevuje nepravidelně, nepočítají. Danielle si povzdechne.

„Potřebuji opravit tolik věcí a dráteník nikde. Touhle dobou vždy přijížděl. Vlastně už druhým rokem nepřijel.“

„Dráteník?“ podiví se. Jistě, zná to povolání, ale nanejvýš z knih. To že ještě existuje, netušil.

„Ano. Znali jsme ho pod jménem Zacharie. Každý mu tak říkal,“ zamračí se a snaží se rozpomenout. „Nikdy jsem se neoptala na příjmení,“ zamumlá rozpačitě, jako by to byl prohřešek. „Vždy opravil předměty, které jsme nechtěli vyhodit, povídal si s námi a přitom znal kupu novinek z celého kraje i vzdálenějšího okolí. Hlavně po dožínkách se tu objevil. Seděl u hospody a s každým prohodil slovo. Člověk je na polích, nemá čas chodit po sousedech, kde co a on to vždy věděl. Milý člověk. Měl dlouhé černé vlasy a vousy a děti ječely strachem, jestli to není ďábel. Rozdával jim bonbóny a strašil je. Takové ty barevné, cucavé, trochu nakyslé,“ vzpomíná si na jeho hřejivý úsměv i historky. Bavil jimi nejen děti, ale i dospělí se rádi zastavili a poslechli si vyprávění. Každý ho měl rád. „Chybí mi.“

„Chybí nám toho spousta.“ Rodina, přátelé, obyčejné předměty. „Něco seženu.“

Danielle přikývne. „K večeři připravím jáhly s houbami.“

Ethan Danielle moc neposlouchá a přemýšlí o jiných záležitostech, které se musí udělat, než přijde zima. „Moc toho nemáme a brzy bude zima. Musíme udělat zásoby a schovat je.“

Danielle zavrtí hlavou. „Nemáme,“ přisvědčí „a já bych ti ráda uvařila něco dobrého. Kus pořádného masa, omaštěné brambory, upekla koláč a uvařila polévku.“

„Raději šetři. Zajímalo by mě, co se děje, že mě varoval. Promiň, vrtá mi to hlavou.“

„Ten le fritz … Nenávidím ho!“ nadechne se a rozhlédne se po statku, který jí už nepatří. „Já vím, že ti to vadí, když tak mluvím, ale opravdu je nesnáším. I když může vypadat dobře, boš zůstane bošem, chápeš?“

„Je nebo jeho?“ tiše namítne Ethan.

„Všechny!“ řekne zarputile. „Jsou všichni stejní. Jdu vařit.“

Ethan za ní křikne. „Dojdu pro krávy!“

Pouze mávne rukou a jde dál.

Ethan vyrazí a jde na louku, která je rozdělena na několik pruhů obehnaných drátem. Otevře vrátka a začne je nahánět. Krávy se pomalu začnou hýbat směrem k domovu. Ethan zavře vrátka a usměje se. Jeho přátelé by pukli smíchy, kdyby ho viděli v této situaci. Smáli by se, ale on je rád, že mohl poznat jinou tvář života. Nikdy si neuvědomil obtížnost vyprodukování byť jednoho litru mléka. Bral to jako samozřejmost, že je najde tam, kde má být. Doma mu stačilo sejít nebo zazvonit na služebnictvo. Mléko rozváželi ráno za kuropění v láhvích a on často viděl mlékárenské vozy drkotající po ulicích, když se vracel z večírku. Život sedláků není žádný med.  

Pobízením a voláním je žene ke stodole. V dálce zahlédne Millicent, jak je taky zahání a slabé halekání. Usměje se. Dalo by se říct, že celá vesnice je jeden velký živoucí orgán a ve stejnou dobu všichni vykonávají to samé. Až podojí krávy, objede na kole sousedy. Pneumatiky na kolech jsou jedna velká záplata, protože není možné sehnat gumu, ale ještě pořád funguje a jít pěšky se mu nechce. Ostatní jsou na tom stejně. Nekupuje se nové, ale opravují staré použité předměty, jak se dá.

Každý den si sedne k dojení. Ze začátku byl hodně nešikovný, až se mu Danielle smála, ale teď už zkušeně zvládá podojit všechny krávy, aniž by přitom klel jako pohan a krávy bolestně bučely. Tenhle rok už mu začíná pomáhat i Nicole, pokud ji zastihnou. Když už má polovinu krav podojených, přijde k němu Danielle.

„Nechceš obejít sousedy?“ Vzhlédne k ní, aniž by přestal dojit. Stodolou se ozývá bučení a přežvykování krav. „Získá to na důležitosti, když jim to řekneš ty.“ Podkasá si sukni a posadí se na stoličku. „Mají z tebe strach.“

„Proboha, proč jako? Neříkej, že to prasklo.“

„To ne, ale některým došlo, co jsi udělal.“

„Božíčku, proto mě divně pozorují a mně nic nedošlo.“ Ušklíbne se. Starosta padouch.

Danielle se rozesměje. „Běž, dodělám to tu.“

Ethan se zvedne a protáhne si záda. Vezme kbelík a mléko vylije do konve. Vyjde ven a ohlédne se za zapadajícím sluncem. Hrdina, který jde zachránit svět. Směšné. Spíš starosta, co je posraný strachy o sebe a o vesnici také. Vezme kolo, které je opřené u zdi a na cestě na ně naskočí. Šlápne do pedálu a snaží se srovnat jízdu.

Nejdřív dojede k Renově hospodě, která je nejblíže. Opře kolo vedle ostatních a vejde dovnitř. Smekne černý baret a přejde k Renovi.

„Zdravím, starosto.“

„Rene, něco potřebuji.“ Ren se neznatelně odtáhne a potom v něm převládne zvědavost.

„Pokud mi chceš nabídnout něco ze svého statku, potom musím odmítnout. Posledně mi klienti zdrhli bez placení. Nemám rád takové nemilé překvapení. Ještě by si mohli myslet, že Renova hospoda je mizerná.“

Ethan se pousměje. „Kdepak. Potřebuji, abys řekl lidem, aby zítra nechodili ven. Měli by si vzít den volna. Opravit postroje, umýt okna, zašít sukně, podrbat psa za uchem…“

Ren pohlédne ven z okna. Neutrálně nadhodí. „Viděl jsem venku černého vraníka s kapitánem v sedle.“

Ethan pokrčí rameny. „Možná.“

Ren doleští sklenici a uvážlivě ji položí k ostatním. „Vyřídím, i když se to spousta lidem nehodí. Poslední krásné dny podzimu a ke mně nepřijde ani noha.“

„Rene, co budeš dělat?“

„Já? Asi budu kutit dole ve sklepě. Zvu tě na skleničku, až to dodělám.“

„Díky moc a já ještě musím navštívit pár míst.“ Vyjde ven a narazí si na hlavu černý baret. Nasedne na rozvrzané kolo a za taktu Vrzzz vrzzz jede k Genevivě a k dalším lidem, kteří nebyli v hospodě. Neví, proč mu Max pomáhá. Zda je to kvůli válce, nebo je fakt slušný. Povzdechne si. Byl by rád, kdyby to bylo kvůli němu, ale nedělá si iluze. Pomáhá jim a nemusel by. Proč?

Německá posádka, podzim 1943

Na nádvoří je slyšet štěkot psů, smích a hlasitá řeč. Někteří si krátí chvíli kouřením nebo jen tak lenoší, ale aby to neviděl velitel. V řadě zaparkované nákladní vozy čekají na majitele. Ostrý vítr se prohání po nádvoří a narušuje zdánlivě klidnou atmosféru. Občasné zadupání nohou a foukání na ruce, dává tušit, že vojáci už mají dost čekání a rádi by vyrazili.  

„To je on?“ nedůvěřivý tón důstojníka wehrmachtu ostře zazní i přes vítr.

„Pascal Nicodéme,“ klidně řekne jméno svého průvodce postarší muž v černém kabátě s výložky plukovníka SS.

„Je v pořádku?“ optá se neklidně Max a mrkne po plukovníkovi. Usmívá se a potěšeně mne rukama. Nevěří jeho vychytralému pohledu. A hlavně nesnáší SS a tajnou policii, která to celé organizuje. Možná protože nemá čisté svědomí.

Podívá se kolem sebe. Muži, psi a náklaďáky. Jednotka SS waffen ve vší kráse a oni jim poskytují ubytování.

„Samozřejmě, že je.“

„A on vás povede?“

„Ano. Vy nemusíte nic dělat. Jen se dívejte, jak ty francouzské bandity pochytám jednou provždy. Ozdobím jimi cestu k městečku. Zítra budou lesy naprosto čisté. Vaše selhání v městečku není dobrým příkladem pro německou armádu. Viníci měli být pozatýkáni a popraveni.“

Max si pomyslí své, ale nedá nic najevo. Ty lesy budou plné, jako před zátahem. Je jenom rád, že je k tomu nepřizvali a nechtěli pomoci s obklíčením lesa. Zdá se, že jdou na jisto a ten Pascal je zrádce. Zajímalo by ho, oč tu běží.

Škodolibě si pomyslí, že pokud dobře odhadl starostu, zítra chytí tak leda myší nožičku. Dobře jim tak. Nesnáší tu jejich nadutost a pohled, jakým je přehlížejí. Taky dělají důležitou práci. V tom případě by to ale znamenalo, že Amin je ve spojení s bandity. Popravdě jim ani moc neškodí. Jejich aktivity se zaměřují spíš na město a na vzdálenější cíle a to ještě dost slabě. Je nechávají na pokoji. Žargonem plukovníka, chcípl tu pes. Jediná větší akce byla ta s tím přepadením kurýra, který byl ještě ke všemu falešný, jak se později dozvěděl. Škody minimální.

Odpojí se od velitele a toho panáka v nažehlené černé uniformě, který to řídí. Nechápe, proč na ty bandity poslali celý pluk. Odhaduje to tak na sto lidí, ale je pravdou, že většinou na protipartyzánskou akci jde víc lidí. Ano, jdou na jisto, potvrdí si opět domněnku. Ten pocit v něm stále sílí. Ale v tom případě mají přesné informace. Někdo musel zradit? Ale kdo, jak, co? Rád by věděl víc.

Zarazí se a usměje. Bude je hezky poslouchat z dálky. Otočí se jako na obrtlíku a přesune se k radiostanici a ke Klemensovi, který ji obsluhuje od začátku, co tady jsou. Většinou chytá Angličany z druhé strany a zahlédl u něho Německo - Anglický slovníček.

„Nech toho,“ poručí Klemensovi, který se vztyčí do pozoru s rukou napřaženou k pozdravu. Váhavě usedne a stáhne jedno sluchátko. „Všechno v normálním režimu, Herr Hauptmann.“ Max přikývne a usedne na druhou stoličku.

„Klemensi, něco potřebuji.“

„Povídejte.“

„Dokázal bys odposlouchávat ty venku?“

Klemens se usměje a pohlédne na dveře. „Dokázal, pokud budou vysílat a nebude to přísně tajné, ale v tomto případě o tom pochybuji.“

„Perfektní. Zjistíš, co a jak?“

„Samozřejmě, ale tohle…“

„Je to na mě a nikdo se to nedozví. Rád bych věděl víc a oni nám to neřeknou. Rozumíš? My tu budeme dál žít.“

„Dobře.“ Max se zvedne a vypadne z místnosti, ve které to jemně hučí a pípá. Klemens si natáhne nazpět sluchátko a zaposlouchá se do šumu vln. Natáhne ruku a jemně upraví poslech.

Max venku prohlédne diskutující hlouček. Rozhodně tam jednoho navíc nepotřebují. A je to. Zítra si udělá volno. S Bubim stejně na vyjížďku nemůže a Amin… Lepší bude, když si dají malou přestávku. O těch jeho nočních vyjížďkách se už začíná špitat, a kdyby někdo začal počítat. Půlhodina je půlhodina a on nepotřebuje, aby někdo začal slídit.

Druhý den časně ráno vyleze z postele a nastěhuje se ke Klemensovi do kamrlíku. Ten zavrtí hlavou.

„Nic, kapitáne. Dodržují rádiový klid.“

„Rád bych věděl, co se tam děje.“

Klemens odloží sluchátka. „Jestli chcete, potom v tom oddíle mám známého.“

„Výborně, Klemensi. Nebude ti vadit, že to tu bude trochu natěsnané?“

„Kdepak. Jsem sám zvědavý, jak to dopadne,“ odkašle si a rozpačitě začne. „Vy moc nevěříte tomu, že je pochytají, že?“

Max se na něho zadívá. „Vynechali nás. To mi zas tolik nevadí, ale…,“ nedokončí, co má na mysli.

„Občas zachytím jejich radiostanici. Určitě budou mít vůz na polapení jejich vysílačky, ale pokud neodvysílají dostatečně dlouhou zprávu, je to k ničemu.“

„Já to vím a neviním tě. Jsou chytří.“

„Spíš mají velmi zkušeného radiotelegrafistu. Rozhodně ví, co dělá. Mění čas, frekvenci, dokonce místo, i když by to nemusel dělat. Kapitáne, má můj obdiv a na Francouze hodně neobvyklý. Rád bych ho poznal.“ V hlase zazní úcta k neviditelnému protivníku. „Potřeboval bych lepší vybavení. Vím, že existuje, ale o tom si mohu nechat zdát. Ale poslední dobou,“ zamne si rozpačitě bradu, „mám pocit, že se objevil další telegrafista. Jiný, ne tak šikovný.“

Max strne a upře oči na sešit s tužkou. Druhá skupina? Kolik jich tu v lesích může operovat? Zajímavé.

„Chápu. Pokračuj.“ Klemens přikývne a nasadí si sluchátka. V ruce má tužku a ťuká do linkovaného sešitu.

Max vyjde ven a zahledí se na prostor posádky, který ráno opustil oddíl pokoušející se chytit francouzské maquisty. Je rád, že jsou pryč. Jako by najednou byl čistší vzduch.

Les je opravdu hluboký, ale popravdě jsou tam díky tomu, že maquisté nikdy nic vážnějšího nepodnikli. Vyřizování účtů s kolaboranty, útoky na menší konvoje, dokud nepřišli na továrnu. Zřejmě se dozvěděli víc, než ví on sám. Jenže jeho úkol je hlídat a chránit ji. Rozhodně nebude pátrat po tom, co tam vyrábějí. Není sebevrah. Vnitřní hlídky obstarává SS složka armády a jejich velitel je nepříjemný.

Tohle ať si tajná policie vyřídí sama. Nejsou žádní špioni, ale vojáci.

  Druhý den netrpělivě popohání vojáky a snaží se zahlédnout vracející oddíl. Když se to s plukovníkem dozvěděli, pomysleli si své. On osobně si myslí, že někdo nahoře se zbláznil. Je pravda, že je podzim a boje pomalu utichají, ale i tak poslat takhle silnou jednotku pro pár banditů? Poslední akcí je museli důkladně naštvat.

V první světové by boje s nadcházející zimou úplně utichly, ale tohle je už moderní válka a on ví, že se bojuje i v zimě. V poledne se nají a vyrazí za Klemensem. Vstoupí a tiše stojí. Chvilku stojí a pozoruje jeho úsměv. Baví se tím, co slyší.

„Co je?“ tiše se optá.

Klemens nedbale pozdraví a pak se usměje. „Zdá se, že se ztratili.“

„Cože?!“

Klemens přikývne. „Žádají o mapy.“

„Nemají snad žádné?“

Klemens pokrčí rameny a oči mu září veselou škodolibostí.

„Díky. Počkáme na jejich návrat. Ostatním ani slovo. Je to jasné.“

„Nejsem baba, kapitáne Meiere!“ Nasadí si opět sluchátka.

Max potichounku vypadne. Cha - měli požádat o pomoc někoho zkušeného. Jen doufá, že Bois a zbytek vesnic budou v pořádku. Aminovi docela věří, ale těm ostatním moc ne. Jde do své kanceláře a raději se ponoří do stohu hlášení a papírů. Byrokratický šiml je obdivuhodný, když čte oběžník o tolikrát opakující se banalitě, jako dodržování zákazu dodávek pohonných hmot civilnímu sektoru. Odhodí ho. Copak tam nahoře nemají nic jiného na práci? Vstane a protáhne se. Setmělo se, uvědomí si, přetře si oči a rozsvítí lampičku na stole. Ještě se nevrátili.

Měli by se postarat o dostatek dřeva na zimu a vojáci potřebují zimní uniformy. Zvlášť ti noví. Ti co jsou tu delší dobu, je mají. Jenže to už slyší. Nemáme, nemáme. Vojáci v předních liniích mají přednost. Začíná pociťovat nedostatek. Dřív stačilo jen zvednout sluchátko a do týdne tu měli oblečení. Dnes jsou rádi, že vůbec něco přijde. Zavolá jako tolikrát Herbertovi. Nerad ho využívá, ale k čemu mu jsou mrznoucí vojáci? Neudrží ani prst na spoušti. Mimoděk se napřímí, když zaslechne hluk aut. Rty mu zvlní úsměv. Dorazili. Sto mužů, kvůli tomu vyčleněných z  velitelství.

Měl by sejít dolů. Upraví si uniformu a snaží se nasadit kamenný obličej. Popravdě je rád, že to vzali na svůj štít. Ven vyjde dokonale upravený zástupce posádky. S plukovníkem von Bellenem  se na sebe podívají. Vypadá to, že aspoň v tomhle si perfektně rozumí. Důkladně si toho nafoukance vychutnají.

Oberst Reinhard von Bellen vykročí k přijíždějícím autům. Za ním jde Hauptmann Maxmilian Meier. Zastaví se a čekají, až z auta vysedne Oberführer Nickl, který si vzal pochytání francouzských banditů za svůj svatý úkol. Aspoň v tomto duchu celou dobu mluvil.

„Heil Hitler!“ zvednou všichni pravou ruku.

„Mohu vás pozvat na občerstvení, Herr Oberführer Nickl?“

„Děkuji, rád. Sesednout!“ zavelí na oddíl vojáků, kteří čekají na korbách aut.

„Mohu být zvědavý, jak dopadl zátah?“ projeví zdvořilý zájem plukovník. Max mu úplně vidí do hlavy. Směje se.

„Jistě. Podařilo se nám najít jejich doupě a samozřejmě jsme ho vypálili. Máme sebou tři zajatce. Doufám, že mi na noc půjčíte svoje vězení,“ řekne ironicky. Ví přesně, co ti dva si myslí. Nic nechytí, je to žabař, ale on je pochytal. On je někým jiným než tihle vesničtí burani.

Max s plukovníkem von Bellenem lehce strnou a překvapeně zírají na tři civilisty poháněné pořádnými štulci. Zatracený Nickl, nezdvořile si pomyslí. On to dokázal. Spolknou plukovníkův úspěch a usmějí se.

„Gratulujeme,“snaží se, aby to vyznělo upřímně.

Plukovník von Bellen otevře dveře a nechá svého protivníka vejít. „Kapitáne Meiere, obstarejte pohoštění.“ U dozorčího stolku stojí v pozoru dva vojáci. Zasalutují plukovníkům. Ti ledabyle odpovědí a stoupají po schodech do pracovny velitele posádky.

„Rozkaz!“ Odejde do kuchyně, kde vládne drsnou rukou Ulrich Klein.

„Občerstvení pro plukovníky!“

„Připraveno, kapitáne Meiere. Mám to odnést?“

„Ne, dej to na tác. Obsloužím je sám.“ Ulrich nic neřekne a připraví pohoštění na tác.

„Jídlo hned připravím.“

„Výborně.“ Vezme tác, počká, až mu Ulrich otevře dveře a nese to nahoru. Nahoře odloží tác na židli a zaklepe.

„Dále.“

„Občerstvení.“ Mlčky ho položí na stůl. Okem zahlédne otevřenou broušenou karafu a dvě skleničky. Už začali. V krbu hoří oheň a je tu útulno. Oba sedí v křeslech a zdá se, že živě povídali, i když… „Mám donést z kuchyně ještě něco, pane plukovníku?“

„Samozřejmě. Jděte.“ Kapitán vyjde ven. Panečku docela dusná atmosféra, ale vypadá to, že ho nebudou potřebovat. Donese ještě druhý tác s jídlem. Položí na stůl. Atmosféra se uvolnila a místností tiše hraje Wagner.

Mlčky vycouvá z pracovny. Rychle seběhne schody, až se Udo s Tobiasem podiví. Přejde rychle plac a zaklepe na dveře od radiostanice.

„Pan…“

„Klid. Máte tu vše?“ Druhý voják stojí v pozoru.

„Dovolte se mi představit. Feldwebel Mathias Shulz.“

„Sednout.“ Podívá se na stůl, za kterým většinou sedí Klemens. Teď jsou papíry a tužky pryč. Na jejich místě je chleba, kus šunky a sýr, určitě od Genevivy, a otevřená láhev vína.

Posadí se na stoličku a vytáhne cigarety. Jednu si vytáhne a další jim nabídne. „Odkud se znáte?“

„Z výcviku, Herr Hauptmann,“ odpoví nervózně Matthias. Klemens mu něco naznačil, ale ne vše.

„Aha. To je dobře.“ Odmlčí se a uvažuje, jak mu má říct, co po něm chce.

„Herr Hauptmann,“ odmlčí se a nervózně koukne na Klemense. „Víte tady, Klemens mi něco už naznačil. Bylo to fiasko! Tedy ten závěr! “ vybuchne z ničeho nic a zatne pěsti. „Až do konce to šlo perfektně. Šli jsme na jisto. Věděli jsme přesně, kde jsou. Opustili jsme auta a rozvinuli do rojnice. Psi byli tiší. Nic nás nerušilo a ten Francouz nás vedl na jisto. Dostali jsme se přesně do tábora banditů. Psi, protože byli zticha a tak byli překvapení. Někteří se vzpamatovali a pokoušeli se utéci, ale dostali jsme tři. Ostatní tam zůstali. Nebylo jich mnoho. Taková menší skupina a výzbroj taky nic moc. Ale jakmile jsme se dostali z lesa, konec. Vyšli jsme zřejmě jinudy, protože po autech ani vidu ani slechu.“

„Co bylo dál?“ Nemůže odolat, aby v duchu nepocítil aspoň trochu škodolibou radost.“

„Ten Francouz nás vedl dobře. Jenže nezná dobře kraj a ten kraj, kde jsme vyšli, neznal dobře. Prostě jsme se ztratili.“

„Co se stalo?“ I Klemens napjatě naslouchá.

„Cedule.“

„Cedule?“

Matthias si odkašle. „Ano. Nějakým zázrakem chyběly cedule. První, kterou jsme našli, byla i divná. Neboli když říkala sto kilometrů k Danquerke, určitě tím směrem nebylo to město. U velkých měst to šlo, ale značení malých vesniček se ztratilo. I ten Francouz byl z toho totálně grogy. Plukovník zuřil, ale nemohl nic udělat.“

„Co se s ním stalo? Chápu.“ Francouz už se domů nevrátí.

„Jo. Bloudili jsme tam až do pozdního odpoledne, kdy se jeden z vojáků optal, kde je Bois. Víte, plukovník se rozhodl vrátit. Naštěstí jsme našli auta. Tedy oni na nás narazili, jinak bychom to zřejmě šlapali pěšky.“

„A?“ nevydrží Klemens.

„Místo deseti kilometrů od Bois, jsme byli skoro třicet. Plukovník ihned nařídil směr Bois, ale už byla skoro tma. Když jsme k vesnici dorazili, všichni byli zalezlí. Venku se pouze pásly krávy a vesnici nejspíš napadl mor. Zabarikádování až po střechu. I psi byli zalezlí.“

Díky bohu.

„Plukovník byl rozzuřený a nakázal mi spojit se s velitelstvím.“

„A co to doupě? Jak daleko od nás bylo?“

„Od Bois? Hmm asi tak tři kilometry?“

„Co plukovník?“

„Chtěl to tam vypálit. Děsil jsem se, že chytne les. Bydlel jsem u lesa a zažil požár. Peklo je studené proti tomu, když hoří les. Ta vůně spáleniště, žár, jiskry a černý sloup dýmu. Okolí pokryté šedým popelem. V blízkosti se nedalo dýchat. Naštěstí nic nechytlo.“

Klemens si oddechne a zapálí cigaretu. Ruka se mu třese. Ježíš, ještě požár.

„A dál?“

„To je vše. Z Bois jsme už snadno našli cestu. Vůbec nerozumím, jak se to mohlo stát.“

„Díky moc.“

Zavře dveře a jde na obhlídku. Z jídelny zaslechne cinkot lžíc o talíře a víc nic. Obvyklé řeči a výbuchy smíchu se ztratily. Povzdechne si. Takže to přežili. Požár. Nejraději by plukovníka Nickla zaškrtil. Je rád, že Amin poslechl jeho rady a nevystrčili nos ze dveří.

Tři kilometry od vesnice Bois. Je to docela blízko od jeho posádky, i když jestli tam byly dvě skupiny, pak jedna tam ještě je. Zavrtí hlavou. Stejně nic neudělají.

Po kontrole hlídek zajde za Bubim a pohladí ho po nose. Ten jemně odfrkne a potřese hlavou.

„Co si o tom všem myslíš, Bubi? Já vím. Neumíš mluvit, což je škoda. Myslím, že bys mi poradil lépe než nějaký učený.“ Přitiskne se k němu.

„Herr Hauptmann, Herr Oberst chce, abyste se k němu dostavil.“

Max pohladí ještě jednou vraníka po hřívě, upraví uniformu a s kamennou tváří vyrazí k pracovně. Doufá, že plukovník si nebude chtít ještě jednou zopakovat cestu po krásách francouzských vesnic. Možná jen potřebují průvodce pro zpáteční cestu. Koutky rtů se mu zvlní a on vstoupí do budovy. Zasalutuje dozorčím a vykročí ke schodišti.

 20_dil - Ve jménu Říše - Nenávist