Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

23.

Pouť

Max rozbije vajíčka a tiše zakleje. Opět bude vaječnice. Poslední dobou se mu stává, že nedokáže udělat volské oko, a přestože to Aminovi nevadí, jemu ano. Pohlédne na kuchyňské hodiny. Odešel před hodinou ke slečně Dumont, která mu volala, že jí není dobře, tak snad to nic vážného není. Možná jen něco špatného snědla nebo ji rozbolela hlava. Uvidí se. Měl by se už vrátit. Je pozdě. Podívá se na vajíčka. Zas to bude k ničemu. Odstaví pánev na prkno, přiklopí ji pokličkou a jde k telefonu. Zavolá a zjistí, co se děje.

Zvedne sluchátko a chce už vytočit číslo, když se dveře otevřou a v nich stojí unavený Ethan. Podle tváře to nic vážného nebylo.

Max odloží sluchátko a pomůže mu z kabátu. Potom se nakloní a políbí ho. „Jak to šlo?“

„Žaludek. Tak jsem jí dal kapky a chvilku si s ní popovídal. Myslím, že se spíš potřebovala vypovídat. Jsem unavený.“ Obejme Maxe v zástěře s velkou kytkou na přední straně. „Ale pohled na tebe mě vždy postaví na nohy. Je jídlo? Mám hlad.“ otáže se trochu nesměle a zároveň dychtivě.

„Je a dobře tě znám. Pookřál jsi jen proto, že máš připravené jídlo.“

Ethan se rozpačitě usměje a pak se rozesměje. „To není pravda.“

„Já vím. Jsem rád, že jsi tu, protože mám velkou novinku.“

„Jakou?“ otáže se, zatímco usedá za prostřený stůl.

Max rozdělí na talíře právě dodělaná vajíčka, opečené brambory a nakrájenou zeleninu v miskách a vše položí na stůl. Ethan chňapne po okurce a vloží si ji do úst. Max se posadí.

„Joy je březí.“

Ethan přestane jíst a vytřeští oči. Polkne. „Jsi si jistý?“

Max se zatváří dotčeně.„Jsem zvěrolékař, Amine. Mám podezření už týden, ale dnes to vím na sto procent.“

„A ty mi nic neřekneš. Bubi bude otcem. Věřil bys tomu?“

„Pro mě je stále hříbětem.“

Ethan kroutí hlavou.

„Raději jez, i tak se to nepovedlo,“ řekne mrzutě Max

„Zase volská oka?“

Max se začervená a nabere si na lžíci štědrou porci. „Jo. Myslím, že dávám moc síly do úderu, když je rozbíjím.“ 

„V konečné fázi, Maxi, jsou to vajíčka a já je mám rád.“ S chutí se pustí do vajíček přemýšleje, jak jim hříbě změní život. Moc asi ne. Jen jestli budou mít Bubiho… V tu chvílí se otevře okno a dovnitř místnosti doslova vpluje nádherná černá hlava koně. Rozhlédne se a pohledem se zastaví na stole.

„On snad má lepší čich než Lefty.“ Max se zvedne a vezme připravený třetí talíř. S úsměvem ho strčí pod Bubiho nos. Ten ani chvilku neváhá a začne ho vylizovat.

Ethan je s úsměvem pozoruje. „Cha - vím, proč raději děláš smaženici.“

„Tak jsi mě prokoukl, ale dnes jsem se vážně snažil udělat volské oko. Pro změnu. A zítra udělám obalené plátky vepřového, volské oko a brambory.“

„Zítra vařím já.“

„Dobře.“ Vezme čistě vylízaný talíř a Bubi je dál dychtivě pozoruje. „Nic nebude, strašidlo. Běž se napást trávy.“ Odfrknutí a hlava se ztratí.

„Neuvěřitelné.“

„Mně to povídej.“ Usedne a pustí se do studených vajíček. „Co chceš dnes dělat? Televize?“

„Dej mi s ní pokoj. Mám lepší nápad.“ Ethan se svůdně usměje.

„A jaký? Nevím, co by bylo lepšího.“

Smích. „Mě neoklameš. Půjdeme do postýlky. Pomalu tě svléknu a zneužiji.“

„Bože, ty jeden sexuální deviante. Zneužívat bezbranného muže. No, nápad to není špatný.“ Cítí, že se vzruší. Zavrtí hlavou. Dojí jídlo a nabere si ještě čerstvě pokrájenou zeleninu. „Chceš ji pokapat olejem?“

„Ani náhodou. Chci tě mít v posteli. Momentálně jiný zájem nemám.“

„Myslíš na něco jiného?“

„S tebou? Ne.“ Dojí nakrájenou okurku a složí nádobí na sebe. Prázdný košík postaví na lednici. „Jsem rád, že se dočkáme hříběte.“

„Ano, i když se může stát všelicos. Začal jsem psát svoji část konce. Jak to pojmenujeme?“

Ethan se otočí od dřezu. „Jak to myslíš?“

„No, celé to velkolepé dílo. Jak ho pojmenujeme? Nebo jsi o tom nepřemýšlel?“

Ethan svraští čelo a přemýšlí. „Já nevím. Nikdy mě nenapadlo… Proč bychom to měli pojmenovat? Co Bois nebo válka v Bois. Dva nepřátelé…“

Smích. „Na něco přijdeme.“ Max se zadumá.  

„Ano.“ Ethan vezme utěrku a utře si ruce. „Budeš ještě?“

Max zavrtí hlavou. „Stále si máme, co povídat. Je to zvláštní, ne?“

„Ani bych neřekl. Když si vezmu naši práci a když si vezmu svoji touhu vědět o tobě vše, a když si vezmu…“

„Dost.“ Odsune židli a jde zavřít okno. Zavírá je na kličku, když ucítí ruce kolem pasu a polibek na krku. Povzdechne si a zavře oči. Je to nádherné. Stojí, nic nedělá a nechá se rozmazlovat teplými rty.

Ethan ho zatím líbá na krk a vepředu rozepíná jeden knoflíček za druhým. „Toužím po tobě.“ Rukama zajede pod košili a sevře bradavky. Jemně po nich přejíždí. Max zasykne a rukou sklouzne ke klínu a začne si ho třít.

Ethan ho pustí a otočí k sobě. Pohlédne mu do očí a přisaje se k pootevřeným rtům. Vklouzne dovnitř a plení mu je, zatímco se o Maxe otírá. Je vzrušený a chce ho mít. Únava zmizela jako mávnutím proutku. Svleče mu košili a strká ho ke stolu.

„Už zase?“ zaslechne v hlase dychtivost, touhu i smích.

Ethan ho vysadí nahoru a roztáhne nohy. Jazykem se začne věnovat bradavkám, které má přímo před sebou. Laská, hladí a rty je svírá a saje. Potěšeně pozoruje, jak tvrdnou. Podívá se do Maxova obličeje. Pohladí ho a rukou sklouzne ke klínu a nahradí jeho ruku svoji. Intenzívně mu tře klín.

Max ignoruje nepohodlí, lehne si na stůl. Zasténá slastí. Může být ještě něco nádhernějšího než putující rty a jazyk po jeho těle? Neexistuje nic krásnějšího než doteky Aminových rukou. Zaslechne zvuk rozepínaného zipu a nic kromě spodního prádla ho už netísní.

Ethan se ho lehounce dotkne a rukou přejede látku trenýrek. Políbí ho a potom pomalu stáhne kalhoty, až se ocitnou na zemi. Pohladí svalnatá lýtka a po vnitřní straně stehna putuje nahoru. Nezapomíná ho líbat na místech, kudy putují ruce.

Max se nadzvedne a stáhne si trenýrky. Ethan mu je vezme a odhodí je na podlahu. Max zajede rukou ke klínu a vezme úd do ruky, když ucítí na ruce slabé plácnutí a stáhne ji.

„Tohle je moje, Maxi.“ Přísný hlas s potlačovanou touhou.

„Myslíš?“ protáhne provokativně a vypne se pod jeho dráždivými doteky.

Ethan se k němu nakloní a jazykem olízne špičku údu, zakmitá. Pomalu ho líbá a laská, až k varlatům. Na chvilku přestane a vezme ho do ruky. Sevře ho mezi prsty a přejíždí nahoru a dolů. Když se ho nabaží dotýkat rukama, sevře varlata a jemně je hněte, zatímco jazykem tepe do naběhlého žaludu.

Max se proti němu pohybuje a touží mít víc. Na chvilku ztuhne a má pocit, že letí, že je ptákem a může vše. Visí v prostoru a nic kromě úlevy a opojení necítí. Zůstat tak věčně, přeje si na chvilku jako pokaždé, když vyvrcholí, a potom pád. Někdy prudký jindy smyslně pomalý, ale vždy se nerad vrací do reality. Moci žít ve snu.

Ethan ucítí první kapku, slízne a vezme ho do úst a svého tepla. Zaslechne výkřik a rukou stále hladí Maxův penis. Rukou mu rozetře sperma po jeho těle.

Max oddechuje a uvolněně čeká. „Mám vstát?“ otáže se lenivě, ale nechce se mu.

„Zkus to a neručím za sebe.“ Přejde k lince a vezme olejíček. Položí ho vedle Maxe a políbí ho. „Chci se v tobě ztratit.“

„Těším se.“ Sedne si na okraj stolu a obejme ho kolem krku. Lenivě ho políbí a vychutnává si Ethanovu přítomnost. Když se nabaží jeho blízkosti, pustí ho z objetí a lehne si nazpět na stůl.

Ethan se rychle svleče a stoupne si mezi roztažené Maxovy nohy. Klekne si a vezme do ruky ochablý penis, který klidně leží v hnízdečku. Políbí ho a potom jazykem sklouzne níž až k dírce. Max si chytí nohy, aby měl lepší přístup. Zavrní spokojeností, když se ho tam dotkne. Už dávno zjistil, že ho to vzrušuje víc, než jiná místa.

Ethan si natře prsty a opatrně do něho vklouzne. Chvilku pohybuje dvěma prsty a potom přidá třetí. Vytáhne je a stoupne si blíž. Nalije trochu olejíčku a namaže si úd a otvor, aby to Maxe nebolelo. Pomalu se do něho tlačí. Když cítí, že to ještě není ono, stáhne se a opakuje, až je uvnitř celý. Max mu položí nohy na ramena a hladí se na údu. Otevře oči a olízne si rty.

Ethan se k němu nakloní a políbí ho. „Líbí se mi to, je to… nádherné, když mě svíráš.“

Max se maličko proti němu pohne. Ethan se od něj odtáhne a potom už proti němu přiráží v pravidelném rytmu. Vyklouzne a opět vklouzne do vstřícného tepla. Kuchyní se nesou slastné steny a oddechování. Slabě vnímají pach potu a vůně, které vydávají.

Max drží okraje stolu a vnímá pohyby Ethana i pronikání do svého těla a potom Ethan vykřikne, zaboří se do něho až po kořen penisu. Zavře oči a vychutnává si jejich dokonalé spojení. Zůstat tak, co nejdéle.  

Otevře oči a zahledí se na Maxe, který se pustil stolu a rukama putuje po svém těle. Ethan se skloní a políbí ho na bradavky a putuje vzhůru, až pohltí ústa.

Vyklouzne z Maxe a pomůže mu dolů. Z ničeho nic ho popadne a vyjde s ním schody.

„A teď ty.“

„Myslíš, že to zvládnu?“ směje se jeho udýchanému funění.

„S tímhle?“ ušklíbne se Ethan a zahledí se na jeho vzrušené mužství. „Hravě a potom si dáme sprchu a půjdeme spát. Ty schody mě dostaly,“ zasměje se. Nepřestává se dívat na stále štíhlé Maxovo tělo, které se léty snad nezměnilo a je pro něj přitažlivé jako poprvé.

„Máš ve mně velkou důvěru a já se ji pokusím nezklamat!“ Ethan padne do postele. Rozkošnicky se v ní zavrtí. „Tak co?“

„Počkej. Nejdřív si musím prohlédnout, co nabízíš.“

„Prvotřídní zboží.“ Rukou pohladí tělo, které mu nabízí. „Nebo se ti zboží nelíbí?“

„Nebudu podporovat tvoje ego.“ Sedne si k němu a rukou ho začne laskat, objíždět kontury svalů, vnímá pokožku. „Jsi krásný.“

„Ty taky.“ Ethan se zničehonic otočí a vyšpulí zadek. Hlavu vytočí, co na jeho výzvu Max řekne.

Upřený pohled a potom už zapomene na vše, když mu Max podloží polštář a rukou pohladí hýždě.

Ethan vydoluje zpod druhého polštáře mast a podá mu ji. S napětím čeká, kdy do něho pronikne. Zasykne a potom už se nechává unášet a absolutně nic nevnímá. Maxův výkřik a jeho zasténání. Tíhu těla, které se k němu tiskne a lenivé drobné polibky po těle.

„Ani se mi nechce do sprchy.“ Vyklouzne z něho a pozoruje jak z Ethana vyteče semeno. Dotkne se ho. „Počkej.“ Odejde do koupelny a vezme ručník, který namočí do vody. Otře sebe i Ethana a ten se přetočí. Max si vedle něj lehne a obejme ho.

„Jsem spokojený jako…“

„… kočka.“

„Ano,“ zívne. „Chce se mi spát,“ řekne trochu nešťastně.

„Mně taky a proto rychle pod sprchu a zakutáme se do pelíšku.“

„Geniální nápad.“ Rychle se osprchují a vklouznou do postele. Ethan si přitáhne Maxe do náruče. Zvykl si s ním spát, a když ho jednou neměl při sobě, musel si vzít aspoň polštář. Má tyhle chvilky ještě raději, než když se spolu milují. Ten důvěrný pocit, že vedle něj je, leží a on ho může kdykoliv obejmout a vzít si z něj útěchu.

„Jaké asi bude? To hříbě myslím,“ slyší Maxův váhavý hlas.

„Černé jako samotné peklo a spi.“

„Nemusí být černé, ale Joy má předky výhradně černé a Bubi nevím. Tehdy jsem se o to nezajímal. Nějak se mi nechce spát. Nechce se ti, Amine, povídat?“

„A o čem?“

„Přece, jaké bude to hříbátko.“

 Ethan se rozesměje. „No, přece černé jako Bubi a na víc se nezmůžu, nenasyto.“

„Jen se tě rád dotýkám. Víš, bez toho neusnu. A možná bude mít taky rád vajíčka.“ Max nahlas přemýšlí a hladí Amina.

„A hlavně nás,“ zabrumlá spokojeně Ethan. Miluje kradmé doteky velkých silných rukou. Kdyby tehdy nevyhrožoval, kdyby ho nehledal, měl by tohle? Kdo ví. Pozoruje Maxovy rysy. Linii smyslných rtů, lehce vystouplých lícních kostí, modré oči, oblouk obočí, čelo. Každý rys si stále zapamatovává znovu a znovu i s jeho proměnlivostí.

Konec války

„Vzdejte se! Jste v obklíčení!“ zaslechne anglicky a vzápětí solidní němčinou. Skloní samopal. Už dřív se s ostatními dohodli, že se vzdají. Sedí v Rúrech a vědí, že je konec. Odhodí samopal, pistoli, ruce dá v týl a zvedne se. Je vyčerpaný. Svým způsobem je rád, že to pro něj končí.

„Vzdáváme se!“ Hořká slova porážky. Je unavený. Před měsícem se jak takž vylízal ze zranění nohy a už opět bojuje. Tentokrát žádná dovolená. Od té doby ho pobolívá noha, když je mizerné počasí. Ostatní udělají to co on. Odhodí zbraně, zvednou ruce. Pohlédne do tváří svých kamarádů. Plukovník byl zabit při pokusu prorazit obklíčení, ale před sebou měli příliš mnoho vojáků a museli se stáhnout. Kurt zahynul už dávno. Pohřbil ho s křížem a helmou na hrobě. Byl rád, že měli tehdy klidnou chvilku a on to mohl udělat. Současné velení bylo pryč a občas potkali stejné malé útvary pokoušející se prorazit obklíčení, do kterého se dostali. A nebylo kam jít. Po smrti plukovníka velení padlo na něho. Šťastný z toho nebyl, ale měl se na zbytek vykašlat?

Jeho i tváře spolubojovníků vypadají stejně. Vyčerpané, špinavé a neoholené. Po zimě a ofenzívě v Ardenách jejich oděvy nejsou o moc lepší než hadry. Nevzpomíná, kdy se zastavil a důkladně si odpočinul beze strachu, že to bude jeho poslední den. Pohlédne na americké vojáky. Únava, ale přece jen jsou na tom lépe než oni.

„Tak hýbněte se! Dvojřad!“ ucítí vůni cigaret a slyší slova, které nezná. Ve volném čase se učil anglická slovíčka, ale těch chvil moc nebylo.

Přistoupí k němu voják. Zelené oči, rezaté vlasy vykukují zpod helmy a on si vzpomene na Amina. Myslí na něho každou volnou chvilku. Prohledávají ho kvůli zbraním a cennostem. Nic nenajdou. Všeho se zbavil kromě dokladů. Nemá ani památku na Amina, ale nečekal, že přežije.

„Major,“ zavolá na ostatní. Prohlídka dalších vojáků. Nic. „OK, seržante.“

„Jdeme do tábora. Bože, kolik jich ještě bude? Jsou jako kobylky.“

Popoženou je slovy i zbraněmi. Role se vyměnily. My jsme je hnali a oni teď ženou nás. Jak dlouho ještě bude válka trvat? Pochoduje vedle hlídky. Jsou ostražití a seržant poslal dva muže napřed. Vyrozuměl, že se krajinou potuluje spousty oddílů, stejných jako byl jejich. Armáda Střed právě přestává existovat. Je mu mizerně.

Po dvou hodinách pochodu doráží skupinka do tábora. Je nás tam víc. Sedí na holé zemi a tiše mlčí, hlavy sklopené. Usedáme k nim a nenápadně se rozhlížíme.

Táborem se nese angličtina, smích a hudba nějaké zpěvačky.

Max kolem vidí odpočívat americké vojáky. Čistí zbraně, povykují a vůbec jsou rozjaření. Ani se jim nediví. Konec války je zas o kousek blíž.

„Čtvrtý pluk a vy?“ Z ničeho nic se k němu otočí vysoký plavovlasý muž.

„Záložní pátá tanková. Jak to vypadá?“

„Blbě. Hans Einscheid.“

„Maxmilian Meier. Víš něco určitého?“

„Jo. Umím trochu anglicky, ale žádná sláva. Armáda s vrchním velitelem Modlem je v pytli. Skončili jsme. Tihle teď chytají rozdrobené jednotky, aby je neměli v týlu.“

„Takže tábor.“

„Ten bych uvítal, ale podle mého je nás příliš. Vidíš tamto?“ kývne k nákladním autům.

„Ano. A?“

„Tak to je náš tábor. Zaslechl jsem, jak se o tom bavili.“ Max se na Hanse nechápavě dívá. „Ostnatý drát, hlídky a to je vše. Mohu jen doufat v konec války a to co nejrychleji.“

„Ježíši!“ vydechne.

„Věřící?“

„Ano i ne. Tak nějak.“ Věří po tom všem ještě v Boha? Má pocit, že je dávno opustil, že žádný Bůh neexistuje.

„Já ano. Dvakrát raněný. Jednou u Kurska a potom jsem měl štěstí, že jsem se dostal sem. Moji přátelé z pluku jsou už dávno mrtví. Polsko. A co ty?“

Max se začervená. Když si vezme, co dělal a ostatní zatím bojovali a umírali. „To je mi líto. Hlídal jsem jednu továrnu. Tady na pobřeží.“

„Závidím ti a mám chuť na cigaretu. Mít něco a vyhandlovat to s nimi. Rozhodně jsme na jedné lodi. Mám pocit, že by to nadlouho byla jediná cigareta, kterou bychom získali. Další,“ zamumlá znechuceně.

Max pohlédne směrem, kterým se Hans dívá. Další skupina amerických vojáků se zajatci s rukama v týlech. Oni je mohli dát aspoň dolů. Jeden z německých vojáků zakopne a spadne. Bouchnutí pušky do zad. Stiskne rty.

„Moc slušné zacházení nemůžeme čekat,“ poznamená tiše Hans a zahledí se ke skupině stanů. Z jednoho z nich to začíná vonět. „Mám hlad.“

„Proč? Přece ženevské konvence… Ne, já vím. Už jsem o tom něco slyšel. Je to vůbec možné?“

Hans se zamračí. „Já to viděl.“

„Takže skutečně existují.“ Celou dobu to věděl. Ne v tomto rozsahu, ale věděl, že ne vše se dodržuje, jak by mělo. Co například jejich továrna? Věděl, že jsou v podzemí uvěznění zajatci a oni pouze hlídají komplex budov. Dovnitř proudili lidé, ale nazpět už nevycházeli. Vše pod rouškou tmy. Raději se neptal proč. Brzy pochopil, že vědět příliš mnoho, se nevyplácí. Zavíral oči před pravdou nebo se jí bál? Bál se, že tam taky vejde a zůstane? Bývalá předělaná továrna – nikdy se neptal, co tam bylo dříve - a nakonec ji vnitřní ochrana vyhodila. Doslechl se, že tam všichni zůstali. Nechce na to ani pomyslet. Proč si na to vzpomněl teď? Den účtování?

Ten večer dostanou kus chleba a ještě vařící polévku s bramborami a kousky masa. Je za ní rád a tuší, že to nebude jen tak. Večerem auta s drátem odjedou neznámo kam. V noci se navzájem zahřívají. Zřejmě nejsou připravení na tak velké množství zajatců. Může jedině mluvit o štěstí, že je důstojníkem a přesunou ho někam jinam, ale co ti ostatní?

Druhý den se seřadí do dvojstupu. Pochoduje vedle Hanse. Něco mu říká, že aspoň s někým bude moci promluvit a nebude tolik sám.

K večeru, kdy v poledne dostali hodinu přestávku, dorazí k táboru. Hans má pravdu. Drát kolem travnaté louky a hlídky. Stan Červeného kříže, kuchařské stany a stany důstojníků, kteří je zřejmě budou vyslýchat a hlídky. Sem a tam pořád projíždějí nákladní auta. Za plotem už jsou vojáci, kteří si budují malé tábory. Žádné budovy, žádné stany. Mají nanejvýš celty, z kterých jsou udělané mrňavé přístřešky. Vejdou dovnitř a on není schopen nic vnímat, jen svůj žaludek. Jedl by, až by brečel.

„Peklo začíná, kamaráde. Jdeme si najít dobrý příbytek,“ ironický řekne Hans a vydají se po obvodu drátu. Všude je to stejné. Nakonec sednou na zem a přitáhnou si k sobě kabáty. Opřou se o sebe a usnou. Druhý den stejně, jako ostatní vojáci čekají na příděl jídla.

Vojáků stále přibývá a zdá se, že neubývají. Jsou oddělení od ostatních, a protože nemají, co dělat, Hans ho učí angličtině. Hovoří s hlídači. Pomalu začíná rozumět některým slovům a spřátelí se s jedním strážným. Mike se jmenuje zkráceně a ten jim sežene knihu v angličtině. Podle něj ji Hans umí skvěle. Co by tu taky měl jiného dělat? Většinou posedávají, baví se a čekají na jídlo, které mají třikrát denně. Nijak velké porce, ale dá se to jíst. Jediné vzrušení, které za celou dobu zažívají, je právě příděl jídla. Dal by půl života za vodu. Umýt se, oholit, vyprat nebo mít nit s jehlou. Maličkosti, kterých si nikdy moc nevšímal. Má pocit, že plave ve špíně.

Sedí tu už třetí týden a pořád se nic neděje. Prší, sněží a oni tu pořád jsou. Naučili se zahřívat navzájem. Nijak ho to nevzrušuje. Chtěl by odtud vypadnout a je mu jedno, že tu vojáci zůstanou. K tomu někde získal nějaké breberky a má co dělat, aby se pořád nedrbal, a svědí ho celá pokožka. Má zajít ke zdravotníkovi? Jenže tam jsou fronty na týden. Nějaký čas to snad ještě vydrží. Hans a ostatní mají stejné problémy. Je mu to líto, ale důstojnicí mají přednost.

Třetí pondělí co tu je, hned po snídani k němu přistoupí stráž. Kyne na Hanse, který má uniformu kapitána.

„Běž.“

„Blázníš?!“ vyjede na něj, protože nechápe, proč mu přepouští svoje místo. Hans se na něj tvrdě podívá. Otřese se. Celou dobu to ignoroval, ale měl by si přiznat pravdu. Nikdy by se s nimi nespřátelil, ale tady jeho instinkty zřejmě zrezavěly. Chce získat čas? Očima sklouzne na paži. Ledový úsměšek Hanse ho nenechá na pochybách. SS - jaká jednotka? Co všechno má na svědomí? Co chce udělat? Mlčí.

Poslední myšlenky o Hansovi se mu vykouřily z hlavy, jakmile dojde do zdravotnického stanu. Ihned ho svléknou a hodí ho do provizorní sprchy. Drží jazyk a snaží se dostat ze sebe vši a ještě pár dalších zvířátek. Jen kdyby se mohl zbavit i toho, co má v šatech. Snad v táboře, kam ho odvezou, to bude lepší. Vezme do náruče oblečení a ve spodkách jde do další místnosti. Je mu zima a noha ho bolí. Málem by vyl bolestí.

Sympatický, ale taky unavený doktor.

„Svléknout!“ Kolem je ještě další pomocný personál a další doktoři. Max si se sevřenými rty svlékne spodky. Všem je to jedno. Kouká se na celtovou stěnu stanu.

„Zvednout ruku.“

Zvedne ruku. Chápe, proč to dělají, protože sotva se s Hansem usídlili, už jim stačili ostatní vysvětlit pár věcí. Nechá se prohlížet, zda tam má tetování SS.

„Jméno.“

„Maxmilian Meier.“ Doktor zapíše do karty údaje.

„Obléknout. Nahlaste se ihned u doktora v táboře.“

„Ano,“ řekne klidně. Doktor ho už ignoruje a ohlíží se po dalším. Nedívá se, kdo tam za ním je.

Navleče se do špinavé uniformy, jak nejrychleji to jde. Co by dal za to, aby se mohl zcivilizovat.

„Další.“ Nějaký voják ho bez vysvětlení popadne za paži a vleče ho dál. U dveří stanu ho pustí. Jde za stráží a ani se nepokouší utéci a jen se trochu rozhlíží. Před ním dva důstojnicí. Rozvědka?

Usedne na židli a zvědavě se podívá na svého vyšetřujícího důstojníka. Starší muž s perfektním účesem, oholenou tváří a čistou uniformou. V očích nepřátelství a nechuť. Na uniformě označení majora. Za tu dobu, co je na vojně, se naučil rozlišovat, kdo je kdo.

„Jméno, doklady.“ Podá mu je.

Nepářou se s tím, pomyslí si. „Major Maxmilian Meier.“

„Věk?“

„Třicet.“ Už to vidí. Mladý na majora. Čert ho vem.

„Působiště? Kde jste sloužil?“

„Polsko třicet devět u veteriny.“

„Veterinář?“ major pohlédne na uniformu, na místo, kde by měl mít našitou odbornou způsobilost. Vzpomene si, jak mu bylo mizerně, když si ji sundával. Tolik práce, úsilí a odříkání a bylo to k ničemu.

„Vysoká veterinární a vojenská. Ano.“

„Co se stalo?“

Zřejmě otázka mimo. „Převeleli mě.“

„Aha. Kam?“

„Posádka u vesnice Bois -  Francie.“ Už dřív se rozhodl, že řekne co nejméně. Však má v tom praxi. Mluvit málo, hodně vědět a něco důkladně utajit.

Poznámka a jde se dál. Deset minut nejrůznějších otázek.

„Další.“

Rozpačitě vstane a čeká na stráž. Je odveden do malého stanu, kde s ostatními důstojníky čeká na odvoz. Vzpomene si na Hanse. Podařilo se mu to nebo ne?

„Zajímalo by mě, kam nás odvezou.“

„Na lepší místo než tenhle prašivý tábor,“ odpoví muž v uniformě kapitána. Vypadá naštvaně. Max mlčí. Neví, co by měl říct a nechce se s ostatníma vybavovat. Až moc dobře si uvědomuje, že je na straně poražených. Odolá podrbat se ve vlasech. Začíná to být svinsky nepříjemné i po sprše. Obrátí myšlenky k jiným věcem, aby na to nemusel myslet.

Co asi dělá Amin a Bubi? Začíná jaro. Určitě budou připravovat stroje a další potřebné věci na sezónu, která začala. Chtěl by se s ním procházet mezi poli zlátnoucí pšenice. Doufá, že přežil a přes vesnici se neprohnala fronta. Zamiloval se do té krajiny.

„Tak dělejte! Nástup.“ Zvedne se a nastoupí s dalšími důstojníky na nákladní auto. Vzpomene si na Bois a začne se modlit. Ještě téhož dne jsou dovezeni do tábora pro důstojníky. Vytane mu na mysli tábor, kde byl doteď. Tohle je luxus. Důkladná prohlídka, zda nemají vši, vyrážky nebo jiné nemoci. Dostane léky. Sice to svědí víc než, když je měl, ale nakonec  se vyléčí. Vypere si uniformu, oholí se - konečně se cítí jako člověk. Prohlédne se v zrcadle. „Pohubl jsi, Maxi,“ řekne sám sobě a zamračí se. Není to příjemné být na straně poražených. Za stolem se sedí podle hodností. Jí mlčky a moc se nebaví. Ani se mu nechce, tak je unavený.  

Po čtrnácti dnech je zavolán k veliteli tábora. Výslech. Delší, podrobnější.

Jméno, věk, působnost. Co posádka měla za úkol. Říká všeobecné informace, snaží se mlčet o věcech, které by mu mohly uškodit. Když to probere, neví toho zase tolik.

„Nebylo to blízko nějaké továrny?“ otázka kapitána, který asistuje veliteli tábora T.J.Rieglovi. „Britové o to měli zájem,“ poznamená a zaťuká nedbale tužkou.

„Ne. Vím, že nějaká továrna byla za městečkem. My byli spíš k vesnicím. Přezbrojování, odpočinek jednotek, výcvik a podobně,“ upřesňuje jejich roli. O hlídání továrny mlčí. Váhají. Vidí jim to ve tvářích, ale zřejmě nemají dost informací, nebo jim Britové neřekli vše. Možná ho nechají jít.

„Zátah proti partyzánům?“

„Jednou, ale to byly jednotky SS. Pouze se u nás ubytovali. Museli jsme jim poskytnout zázemí,“ řekne kysele a dá srozumitelně najevo, za co je považuje.

„Hmm. Důvod odložení odbornosti?“

„Nevím. Převelení.“

„Divné.“

„Generál nebyl ze mě nadšený, na rozdíl od jeho paní,“ řekne neutrálně. Velitelův malý úsměv.

„Dobře. Vítejte v táboře. Pravidla už jistě znáte. Doufám, že nebudou žádné problémy. Kdybyste chtěl, ale je to jen návrh, pak bychom potřebovali veterináře,“ vypadne z něj na konci výslechu.

Max zauvažuje a potom přikývne. Je tu dva týdny a zná snad všechny bratrance a sestřenice všech důstojníků, co tu jsou. „Rozumím. Děkuji.“ V duchu začne děkovat všem svatým za to, že trval na veterině. Bude aspoň venku. Až skončí válka, možná ho díky tomu brzy propustí. Opět začne dělat svoji milovanou práci.

Dostane papíry a přidělení. Rození a ošetřování zvířat. Je ve Francii a je vděčný, že se naučil jazyk. Francouzi se k němu chovají s odstupem, ale když jim zachrání krávu, koně, tají a chovají se k němu dobře. Je rád za tu těžkou práci. Dokonce dostal auto s vojákem, který ho vozí po okolí. Ošetřuje i pěkného hnědáka velitele tábora.

Květen čtyřicet pět a on se dozví, že je konec války. Sedí a neví, co má dělat. Po chvilce se vzpamatuje a přemýšlí, co bude dělat. Bez propouštěcích papírů je tu bohužel přivázán jako pes k boudě. Brzy se vrátí do měst zajatci, vlastně už teď se Francouzi vracejí a jeho snad propustí. Půjde do Pruska. Jen dostat papíry.

Jednoho dne stojí s propouštěcími papíry v rukou a hledí na východ. Vezme vak, ve kterém má nůž, jídlo, nějaké to oblečení, holící potřeby, zrcátko, pár zbytečností, papíry, anglickou knihu, kterou mu dal Hans a už v civilním obleku se vydává na pouť. Uniformy, kromě holínek a kabátu se zbavil. Je teplý a zahřeje ho. Dal si ho ušít sám a ví, že je kvalitní a něco vydrží. Už nikdy nechce mít na sobě uniformu. Přejede si tvář a přemýšlí, co rodina. Už přes rok nemá o nich zprávy.  

Domov.

Vykročí a cestou se snaží přijít nějakým způsobem k jídlu. Vzpomene si na Bois, kde na podzim očesávali, co bylo jedlé a on to udělal taky. Cokoliv najde růst a je to jedlé, sní to.

Spí většinou venku nebo v budovách poničených válkou. Někdy se musí o příbytek dělit s dalšími lidmi. Nemá odvahu zajít k vesnici. V této době chaosu, krádeží, zločinů a vyrovnávání si účtu mezi sebou, není nikdo, kdo by jakkoliv zasáhl. Po týdnu se odhodlá a zaklepe na jedno vesnické obydlí. Je hnán psem, zkusí opět a opět a tak začne krást.

Jde směrem Prusko – do své domoviny a v srdci mu sídlí obavy, co tam najde. Zprávy jsou kusé a nepřesné a dozvědět se cokoliv přesnějšího, je nemožné.

Cestuje hlavními tepnami silnic a občas je zastaven kontrolou. Pěšky, stejně jako zbytek lidí, kteří hledají po válce nové domovy. Ženy, staří muži, děti na kárách, jdou a někdy se mu zdá ta cesta bez cíle. Křižují Německo jako cikáni bez toho, aby věděli, co bude. Hodnota peněz je relativní a tak zbylo, co si najdeš, je tvoje. Co vyměníš a za co, je tvoje věc.

Neví, jak se mu to podařilo, ale na konci podzimu dorazí do Pruska. Na rodinném statku žije jiná rodina. Soused, který vlastní mlýn ho pozná a přijme domů. Vypráví, jaký byl poslední rok. Vypráví o smrti otce a matky, když oblastí prošly ruské jednotky.

„Nebránili jsme se, ale stejně je to nezajímalo. Brali, co se dalo. Možná je to lepší. Byli zničení, když jim přišlo oznámení o smrti tvého bratra Ivana. Teď kdyby přišli o statek…,“ vypráví starý sedlák, který k nim často chodil na kus řeči.

 Odpočívá a přemýšlí, co má dělat. Kdyby tu byl aspoň bratr, ale rodina je mrtvá. Byl na hřbitově. Plakal. Upravil jim hroby a položil na ně svazky zelených větví, které nařezal ze stromů. Po nocích rozmýšlí, co má dělat a pořád neví, co dál. Jedině co ví, je to, že tu nemůže zůstat. V srdci chová naději, že přece jen některý z bratrů mohl přežít.

Týden na to, jako zázrakem, se vrátil jeho bratr Jörgen. Vyčerpaný, bez ruky, ale živý. Povídají si celou noc a potom se mu svěřuje s tím, že chce odjet do Francie. Jörgen začne křičet, že je to jejich majetek, že jim to musí vrátit. Nechce slyšet jinou alternativu. Neprozřetelně vyřkne Aminovo jméno. Jörgen ztuhne, chvilku se na něj dívá a poodstoupí. S kamenným výrazem ve tváři vyřkne. „Nemám bratra.“

Nemůže tomu uvěřit. Ve skutečnosti nepočítal s tím, že zde někoho najde, ale musel sem jít. Nic a nikoho, kromě Bubiho, nemá. Plakal radostí, když Jörgena objímal a on ho odhodí, jako prašivou věc.

„Jörgene, nemůžeš mě vyhodit! Jsme rodina. Vzpamatuj se!“

„Ta zemřela. Vypadni a nevracej se.“

„Je konec války, kruci proč? Protože jsem se zapletl s nepřítelem? Nebo z jakého důvodu? Můžeš mi to vysvětlit? Mám na to právo!“

„Nemáš na nic právo! Ty ne! Zatímco my jsme trpěli… Obstaral sis teplé místečko, abys nemusel na frontu. Nemusel jsi bojovat, jako my.  Ty ses… ses tam šmajchloval s nepřítelem v seně a k tomu s mužem. Proboha, hnusíš se mi! Nechápu to! Můj bratr! Stydím se, že jsme jedna rodina!“

„Možná jsem celou válku nebojoval, ale taky jsem byl v jednotce. Pátá záložní. Celou dobu. Normandie, Ardeny a potom Porúří. Možná jsem ze začátku nebyl v prvních linií, ale díky nám jsi měl jídlo. Víš, jaké to bylo, když ses díval, jak jsme odváželi jídlo lidem, kteří to sami potřebovali? Ne. Vy jste se starali jen o to, jak jich co nejvíc zabít. Já jsem musel asistovat u popravy, ty ne. Hlídal jsem továrnu, kde lidi mizeli a nikdy nevyšli na povrch! Pak si něco říkej!“

Facka.

Max tomu nemůže uvěřit. Jeho bratr, kterého má velmi rád, o kterém vyprávěl Aminovi historky, ho uhodil. Nikdy to neudělal. V místnosti je ticho.

„Co chceš dělat?“ Nakonec se Max odváží prolomit mlčení.

„Získám nazpět statek. Je náš.“

„Nevidíš, že nás deportují? Tohle území nám už nepatří. Nebude NĚMECKÉ, chápeš to nebo ne? Všichni to říkají. Jen se podívej, kolik nás tu zůstalo.“

„Pokusím se. Nevzdám to.“

„Jörgene, odejdi se mnou. Najdeme jiné místo, kde bychom mohli žít.“

„Kam?“ Hořký tón a rezignace.

„Nevím. Svět je veliký. Vybudujeme společně nový statek nebo můžeme dělat, co budeme chtít. Můžeme odjet do zahraničí nebo k Richardovi. Určitě nám pomůže.“

„Vypadni. Jen špiníš památku rodiny,“ na chvilku se vzpamatuje a opět se ponoří do řečí o získání statku. Max si povzdechne. Nechápe, že nemůže snít? Že je to k ničemu? Nemohou nic dělat.

Zůstává s Jörgenem v bývalém mlýně, nedaleko jejich statku, dokud jim nepřijde rozkaz vystěhovat se. Jörgen zuří, řve, že je všechny postřílí. Seberou se a odcházejí s poslední rodinou, která tam zůstala a přijala je. Stejně jako Jörgen, doufali, že tu budou moci zůstat. Naloží vůz nejcennějšími předměty a jídlem a vyrazí do neznáma. Chtějí se dostat k Franfurktu. Doufají, že tam najdou příbuzné.

Uvědomuje si, že ho nemůže nechat samotného. Stará se o něj, jako Jörgen pečoval o něj, když byl malým a rozbil si koleno. Přejdou na území ovládané Američany a Brity. Jörgen nenávidí Rusy, za to co provedli a on chce být co nejblíže Francii. Dělá si o něj velké starosti, protože je pořád podrážděný a vzteklý. Když se jednou dostal k láhvi, vypil ji náraz a museli zůstat na místě dva dny, než vystřízlivěl.

Dojdou ke Kolínu k řece Rýn. Dívají se na modrou vodu a on tuší, že se rozejdou. Pozoruje na bratrovi, jak se mu vzdaluje a nenávistně na něj hledí. Dovede ho k Richardovi Reiter. Dluží jejich rodině. Ví, že mu otec půjčil peníze, když potřeboval a znají se s ním hodně dlouho. Naposled ho viděl v osmatřicátém na Vánoce. Potom přišla válka a už se neviděli, ale rodiče mu vždy podávali zprávy, jak se má. Chybí mu. Úsměv matky i přísný otcův výraz. Kdyby je mohl zachránit.

Stočí se na jih k Bendorfu. Jen doufá, že se mu válka vyhnula. Oddechne si, když uvidí statek. Je sice zpustlý, ne tak výstavní jako kdysi, ale co je dnes v pořádku?

Zahlédne známou postavu a rozbuší se mu srdce. Je to Adam? Byl do něj zamilovaný, když mu bylo sedmnáct, osmnáct? Jeho první láska.

„Adame!“

Muž se otočí. „Maxi, Jörgene! Žijete!“ přiběhne k nim a objímá je. „Pojďte dál. Jsem rád, že jste to přežili, tolik se jich nevr… Otec je ve městě, ale k večeru se vrátí. Můžeme být rádi, že máme kus pole. Co u vás? Co tu děláte?“ chrlí na ně a oči září radostí ze setkání.

„Rodiče a Ivan jsou mrtví. Vyhnali nás jako prašivé psy!“

Adam stočí zrak na Maxmiliana. Dobře si všimne, že Jörgenovi chybí paže. „Budete tu jako doma. Jsem rád, i když vaši rodiče… Je mi líto,“ vyrazí ze sebe, ale po slzách není ani památky. V očích smutek.

Max přikývne. V to doufal. Za týden stojí ráno před statkem a pozoruje vycházející slunce.

„Chceš opravdu odejít? Místa tu je dost a jako zvěrolékař najdeš uplatnění.“

„Děkuji, ale Jörgen…“

„Nenávidí tě? Proč? To není kvůli tomu, že ho vyhnali z půdy, která vám patřila tři sta let. Tak proč?“

Max sklopí hlavu. Má se mu přiznat? Jak to vezme?

„Protože chrápal s nepřítelem. Proto. Hnusí se mi,“ ozve se za nimi hlas Jörgena. Max s Adamem se za ním otočí, ale zahlédnou jenom záda.

„Nemůže spát. Alkohol…“

„Dohlédnu na to. Kam ti mám psát?“

Max na něj vděčně pohlédne. Je rád, že to nerozvádí. Nevidí v očích ani odsouzení, ale ani pochopení. Ignoruje to. Ví, že Adam je takový. Když se mu něco nelíbí, nevšímá si toho. Možná to jednou přijme. Načmárá na kus papíru Aminovu adresu.

„Děkuji.“  

„Nech toho!“ plácne ho po zádech. „Musím ti nabalit trochu toho jídla, bude se ti hodit a pak napiš, co s tebou je.“ Chvilku váhá. Mračí se a usilovně přemýšlí. „Mně je fuk, co jsi dělal ve válce. Každý dělal to, co dělal. Pro mě jsi Maxem, chápeš,“ usměje se.

„Myslím, že ano.“ Je mu vděčný a rád by byl, kdyby to tak bral Jörgen, ale bojí se, že mu nikdy neodpustí.

Začne opět putovat zemí, která je rozvrácená a pomalu začíná pookřávat. Jako ušlápnutá květina u cesty, kterou skropí vlahý déšť.

Od Richarda dostal peníze a tak si koupí jízdenku do Amiens. Je to přímý spoj, ale i tak oproti cestování před válkou se vlečou. Je rád, že je trať obnovená, protože Richard povídal, že u Kolína byla hodně poškozená.

V Amiens vysedne a odtud musí jít pěšky. Vypadá to, že tady se lidí dřív vzpamatovali z války. Občas ho svezou na voze nebo v autě a vypráví. Všichni lační po novinkách a hlavně, jak to vypadá někde jinde. Na jednom statku, po dlouhé době, odrodí své první tele. Vzpomene si na Amina a jeho slib, že ho zavolá k porodu krávy. Nikdy k tomu nedošlo. Má pocit, že tam nejde za Bubim, ale za ním.

Občas ho zastaví hlídky, ale už to není tak často jako na začátku. Vytáhne propustku z tábora a svoje doklady. Prohlížejí si je vždy důkladně a on má pocit, že se nic nezměnilo. Stejně důkladně kontrolovali oni doklady Francouzů. Jak dlouho ještě bude trvat válka? Zapomenou na ni někdy?

 Po cestě si zdokonaluje svoji francouzštinu, kterou se učil v době války a později ve Francii při práci. V hlavě si představuje, co Amin řekne na to, až ho osloví francouzsky a řekne mu J´aime -  Miluji. Bude určitě koukat jako tele na nová vrata a potom ho políbí anebo on ho políbí. Je to celkem jedno. Možná je blázen, že se vrací, ale cítí, že má šanci žít novým životem.

Prochází vesnicemi i městem a rozhlíží se. Je mu smutno z toho, co způsobili. Důsledky války jsou vidět na každém rohu a mezi tím vším nenávist k Němcům.

Jednoho dne dorazí do vesnice Bois. Čepici si stáhl až na uši a srdce buší jak splašené. Kruci, proč se sem vracím? Nenávidí mě a Amin mě nemůže nikdy přijmout, uvědomí si v jedné jediné hořké vteřině pravdy. Dívá se na Renovu hospodu, na Aminův statek. Zaslechne Nicolino zaječení a vzápětí štěkot. Usměje se. Aspoň se z dálky podívá na Bubiho a potom odejde. Utře si slzy. Sejde k rybníku a hledí na hladinu. V mysli se mu vybavují obrazy války. Nedaleko zaslechne zařehtání. Srdce se v něm zastaví a pomalu se otočí. Ne to není Bubi, ale jiný kůň. Začíná se stmívat a on hledí na plochu rybníka, které je hladké jako sklo.

Z kalhot si setřepe kousky trávy a hlíny a jde k statku. Poprosí Amina, aby si mohl pohladit Bubiho. Určitě mu to dovolí. Po celou válku si přál, aby se nemusel plížit. Teď, skoro rok po válce, opět se plíží. Vejde na dvůr a zavrávorá, jak ho porazí vrčící bestie.

„Puppi, klid,“ zašeptá.

„Kdo je to?!“ ozve se a ze dveří vyjde mužská postava. Není to Amin, ihned si uvědomí. „Stůj, nebo střelím.“

Max si odkašle a pokusí se změnit hlas. „Nestřílejte, jen procházím.“

„Na cizím dvorku, co?“ posměšný hlas.

„Bože, to je kapitán!“ zaslechne Daniellin hlas. V duchu zakleje.

„Cože?“

Max zaslechne natáhnutí spouště.

„Dobrý večer. Je tady Amine Salacrou?“

„Danielle, dojdi pro ostatní.“

„Hned to bude.“ Danielle vyrazí ven a běží k hospodě. „Byl jsem v odboji a umím střílet. Neměl byste se, kapitáne Meiere, o nic pokoušet.“

„Byl jsem propuštěný.“ Vyrazí ze sebe, ale cítí, že tady nic nepomůže. Tak konečně našel svůj osud v podobě francouzského odboje. Pootočí hlavu a pozoruje z hospody valící se dav.

„Zabijte ho!“ zazní davem.

„Dost!“ pozná Andrése. „Přece nebudeme jako oni. To chce řádný soud, sousedé.“

„Pro takového jako on? Blázníš, Andrési? Pověsíme ho a je to!“

„Já bych taky navrhoval soud. Se vším všudy,“ ozve se Ren. „Zabít ho můžeme vždy, ale aspoň si vyslechne, co mu chceme říct, no ne? Já bych mu rád řekl pár věcí.“

V davu nastane ticho. Všichni zvažují.

„Rene, můžeme ho dát k tobě do sklepa? Máš ho už prázdný, ne?“

„No, tak úplně prázdný není,“ poškrábe se na hlavě. „Ale nedostane se odtamtud.“

„Tak běž!“ Je popostrčen a ucítí, že někdo po něm něco hodil. I ti Američané se chovali férověji, ale co vlastně očekává od lidí, kteří ho nenáviděli celá léta?

Z hlasitých nadávek je dotlačen do hospody a strčen do sklepa. Slyší šoupání a potom buch. Sud?

„Svoláme soud!“ zaslechne ještě Max a posadí se na dřevěnou stoličku.

„Hurá!“ Cinkání sklenic.

Schoulí se a nadává sám sobě. Kdyby nechtěl vidět Bubiho a Amina, nemusel by tu teď trčet a ve shovívavost vesnice a odboje nemůže věřit. Sice možná pár dobrých věcí tu udělal, ale kolik špatných? Mohl by se obhajovat, ale neudělá to. Nejhorší bylo, že vůbec neviděl Amina a to sem šel jen kvůli němu.

Seshora k němu doléhá stále hlasitější halas. Když už má pocit, že ohluchne, všechny zvuky pomalu utichají. Zavře oči, ale nemůže spát. Možná bude mít možnost posledního přání. Pokusí se o úsměv, ale spíš se objeví škleb, který rychle zmizí. S těžkým srdcem a smutkem sedí a prohlíží si černou zeď. Ve skutečnosti nevidí nic, ale ani tmu. Spíš černou šeď. Stejně jako válka. Černá šeď sledu událostí.

Možná ho zahlédne zítra. Možná ho už neuvidí nikdy. Proč sem chodil? Mohl zůstat v Německu, najít si nějakou práci, usídlit se a žít ve vzpomínkách. Místo toho se rozhodl najít cestu, kde by mohli být oni tři a teď ji ztratil. Měl být mrtvý už tehdy v Ardenách, kdy to schytal do nohy. Málem tam vykrvácel. Podařilo se mu s jednotkou odjet a nohu zachránit, ale věděl, že je to o fous a potom přišla Rúrská kapsa. Neustále dokola tytéž události a vzpomínky.

V Porúří měl být mrtvý podruhé a potřetí v táboře při jedné rvačce, kde se objevily nože a on nedával pozor. Nebýt tvrdošíjnosti nepodlehnout, měl tam zůstat ležet. Jenže přežil. Udělal pro to vše. Stejně jako vesničané v Bois. I oni udělali maximum.

Ráno ho probudí bouchnutí. A další. Nejspíš si zdříml i přes celou situaci. Vlastně ani jinak nemohl dopadnout. Možná kdyby zůstal v Německu. Kdyby, kdyby… jenže kdyby neexistuje. Stalo se to a on si nemůže pořád říkat kdyby.

Hledí na strop a počítá minuty, kdy se poklop otevře a jeho vyvedou. Moc by si přál, aby to skončilo jinak. Začíná litovat, co se stalo. Co má říct? Dostane vůbec slovo a dovolí mu něco říct? Nemá se nakonec obhajovat?

„Vylez!“

Max zamžourá do světla. Namířené pušky. Vstane, pomalu vyleze a rozhlédne se. Lavice, stůl se třemi židlemi a jeho vakem. Mimoděk se přistihne, že se o něj bojí. Celou dobu ho ochraňoval. Pořád v něm má odrbanou anglickou knihu, trochu jídla, misku a talíř se lžící. Sirky, fotografii jejich statku a rodiny, další drobnosti, které vyprosil na nových majitelích jejich statku.

Dovnitř vejdou tři lidé. Nezná je, ale on ví, že oni ho znají a potom se začnou trousit vesničané. Na konci přijde Andrés s Genevivou. Vzpomene si, že je Amin měl rád. Ale proč tu není? Prohlíží si své soudce i katy, ale kvůli komu tu je, zde není.

„Soud zahájen.“

„Proč soudit? Zastřelte ho a je to. Přece všichni víme, kdo to je!“

„Simone, sedni si. Nebudeme zvířata, jako jsou oni. V klidu předneseme žaloby a vyneseme rozsudek. Jsme Francouzi, sakra, a ne bošové. Nebo někdo má jiný názor? Někdo se tu považuje za boše?“ Ren řídí soud, jako by to dělal odjakživa.

„Když myslíš, ale je to zbytečné.“ Mladý muž v baretu zachmuřeně usadí. Max si pomyslí, že ho nikdy neviděl, ale je mu povědomý.

„Tak začneme. Maxmiliane Meiere, jste obviněný z těchto zločinů.“ Začne vyjmenovávat zločiny, kterých se dopustil. Seznam je dlouhý a on podle jednotlivých reakcí přesně ví, kdo je tam přidal.

„Chcete k tomu něco dodat?“ Nastane ticho. Max se rozhlédne. V žádné tváři nenajde byť trochu sympatií. Vlastně ať řekne, co řekne, rozsudek už byl vynesen v momentě, kdy ho Danielle poznala.

„Ne.“

„Pak jste vinen ve všech bodech obžaloby a budete zastřelen. Soud ukončen.“

„Tak jdeme dolů.“ Někdo ho popadne za paži a chce ho shodit dolů do sklepa, když se dveře otevřou a v nich stojí britský důstojník s dvěma dalšími.

„Zdravím,“ pozvedne hlavu a sundá si čepici, kterou dá pod paži. „Ten muž bude vyslýchán naším soudem kvůli cílům, proč zde byla posádka. Ihned si ho odvedeme.“

Max ztuhle stojí a hledí na Amina v perfektně střižené uniformě kapitána. Nemůže tomu věřit. Amin, britský důstojník. Jeho Amin celou dobu…

Ethan na něho bezvýrazně pohlédne a potom na Daniellu, která zrudne. Přistoupí k němu s ještě jedním vojákem a chytne ho za paži. „Chabracu, pusť ho, nebo se chceš protivit?“

V místnosti nastane dusná atmosféra, která zničehonic propukne v šílenství.

„Starosta Salacrou!“ zařvou jedním hlasem a zvednou se z lavic. Bože, jejich starosta je Brit. Těkají z Ethana na sousedy vedle kterých stojí. Geneviva se šklebí. Tedy, to je filuta ten náš starosta, myslí si spokojeně.

Ethan, kdyby mohl, zazubil by se a pozdravil je. Má škodolibou radost, že jim vytřel zrak. Místo toho se zamračí. „Ten muž je náš a doufám, že to chápete a taky chápete, že patří před vojenský soud. Jdeme!“

Max omráčeně udělá krok a potom další. Chabrac ho znovu zadrží a potom vztekle pustí. Ethan jde za doprovodu Michaela ven.

„Díky moc, Michaeli.“

„Není za co, kapitáne Drake. Mohl jsem konečně splatit dluh.“

„Splatil jsi ho víc, než tušíš a teď do Paříže.“ Nasednou do džípu a vyjedou.

„Jak?“

Ethan s úsměvem na Maxe pohlédne. „Vypadáš strašně. Hned ti zařídím papíry a další věci. Jak? Nechtěl jsem strávit válku v zajateckém táboře. Prý jsou tam strašné podmínky,“ řekne tiše. „A tak jsem se vydal domů. Klidně bych přeplaval kanál. Jenže jsem si zlomil nohu a ztvrdl ve vesnici a potom jste přijeli a já najednou zjistil, že jsem starostou. Dobrý fórek. Doktor, britský důstojník, frajírek - starostou vesnice. Proč jsi, ty idiote, sem lezl?! To tě život omrzel nebo co?!“ Zařve, až auto dostane smyk, jak se Thomas u volantu lekne.

Max pozná cestu k posádce a k městečku.

„Chtěl jsem vidět Bubiho. Byl jsem v zajetí a statek už nám nepatří.“

„Vím to.“ Informoval se přes známé.

„A my s bratrem Jörgenem jsme dostali rozkaz opustit území a tak jsme šli. Nemá paži a dovedl jsem ho k našemu příteli Richardovi. Postará se o něj. Otci hodně dlužil. Dal jsem mu na tebe adresu a rozhodl se podívat na Bubiho. Je poslední z mé rodiny, který zbyl. Jenže mě chytli. V té uniformě vypadáš jinak.“

„Ty bez té uniformy taky.“

„Natankujeme v městečku a pojedeme do Paříže. Bojím se, že nás začnou shánět,“ obrátí se k nim usměvavý Michael, který poslouchá němčinu a ničemu nerozumí, ale podle tónu se ti dva znají velmi dobře.

„Jak myslíš, Michaeli,“ odpoví Ethan. Rozpačitě se rozhlédne kolem sebe. „Maxi.“

„Co je?“ Pořád nemůže tomu obratu uvěřit.

Ethan se nadechne. „Chci, abys se mnou odjel ke mně domů. Chtěl bych s tebou zůstat po celý zbytek života. Tedy pokud o to stojíš.“

Max sevře ruce. „Jsem Němec. Chápeš, co to znamená? K tomu důstojník armády, která prohrála, která páchala zvěrstva. Byl jsem dobrovolným i nedobrovolným aktérem v mnoha věcech. Jsi blázen? Tvoje rodina tě vydědí, až to uslyší. Ne.“

„Asi ano. Přišel jsi jen kvůli Bubimu?“

„Jak se má?“

„Je v Paříži, v malé útulné stáji, a všichni v okolí jsou do něj zamilovaní. Chci ho odvézt do Londýna, kde dobude srdce všech Angličanů. Uvidíš. Chci… Ne, přeji si, abys mou nabídku zvážil. Můžeš tam dělat zvěrolékaře a já ti pomohu.“

„Jak se jmenuješ?“

„Ethan Amine Drake. Bývalý kapitán britské armády. Za týden odcházím.“ Zazubí se radostně. Dobrodružství má plné zuby.

„Budu ti jenom překážet a co když zjistí, kdo jsem?“

„Nikdo to nezjistí a mně to nevadí. Víš, Bubimu se u nás určitě bude líbit a my milujeme koně.“

Max váhá. Neví, co má dělat. Poté co opustil tábor v Porúří, měl jeden cíl. Najít rodinu. Tu našel a ona ho odvrhla. Jedině myšlenka, že uvidí svého koně, ho držela při životě a potom to, že opět spatří zelené oči jednoho francouzského starosty. Jenže Bubi je pryč a ze starosty jako ve špionážních knihách se vyklubal britský voják, který ho k tomu žádá, aby odešel s ním do jeho země.

Zní to jako pohádka. Možná, že pohádky existují.

„Zní to jako pohádka.“

„A ty mají dobré konce. Jestliže nechceš bydlet v Anglii, najdeme jinou zemi, kde budeme žít. Pokud chceš, můžeme bydlet v Německu. Myslím, že německy umím docela slušně.“

„Ty bys se mnou odešel?“

„Ano.“ Max vyhledá Aminovou ruku. Pro něho zůstane už navždy Aminem. Cítí bezpečné teplo, které vyvěrá z ruky. Vzpomene si na první dotek. Vždyť si to celou válku přál.

„Umím trochu anglicky.“ Začne slušnou angličtinou. Ethan se rozesměje nad hrozným přízvukem a Michael se na předním sedadle usměje. Je rád, že mohl pomoci muži, který mu daroval druhý život.

„Co říct: Vítej, Anglie? Mám spoustu plánů.“

„Vždy jsi je měl,“ klidně odpoví Max. Sen, který snil celou válkou, se nějakým podivným způsobem naplňuje. Zavře oči a vnímá úlevu. Válka skončila. Aspoň jedna její část skončila.

Tehdy jsem musel odjet a zanechat tam to nejcennější, co jsem měl. Nejen Bubiho, ale i Amina. Teprve, když tady stojím na velitelství armády Střed, uvědomují si, co jsem ztratil. Něco, co už nikdy nevrátím. Chtěl bych, aby zamrzl čas a schoval nás tehdy v náručí ticha, ale čas je neúprosný stejně jako válka.

Když jsem tehdy v tom čtyřicátém roce vystoupil z auta a pohlédl na vesnici, netušil jsem, co získám. Získal jsem nejcennější, co je možno získat. Přítele a lásku.

Čtyři roky smrtelného tance ve válečné mašinérii na nás zanechalo jizvy. Přesto se pokoušíme ty jizvy zahladit a žít. Miluji Amina a budu ho milovat. Není dokonalý, ale ani já nejsem. Jsem rád, že jsem ho tehdy potkal a nenechal ho utéci. Ani tehdy v maličké vesnici Bois ani teď. Válka je špinavá, ale něco nádherného v ní vykvetlo.

Vždy když pohlédnu do jeho tváře, rozbuší se mi srdce a děkuji.

Komu?

Ani sám nevím, ale děkuji za něho, za možnost žít nový život a pomáhat lidem i zvířatům. Jsem zvěrolékař.

Současnost

„Chceš smaženici nebo volské oko?“

„Volské oko.“

Ťuk. „Sakra! Bude smaženice!“ zavrčí znechuceně Ethan, který vaří. Rozesmějí se a kuchyní zní smích. Vrátil mi úsměv, víc než si zasloužím.

Hotovo. Vytáhne papír ze stroje a položí ho na poslední list. Otočí se ke sporáku a pozoruje Amina u sporáku. Miluji ho. Někdy to až bolí jak moc. Vstane a obejme ho.

„Spálí se mi to,“ nevrlé zabručení.

„Ať se to spálí.“ Otočí ke mně hlavu a já ho políbím. K čertu se vším. Je rád, že ten příběh je hotový.„Co bys řekl názvu Vše ve jménu německé říše.“

„Cože? Tebe to ještě nepustilo? Vlastně vzpomínám si. Kdysi jsem ti to řekl. Proč ne a nech mě dodělat ty pokažená volská oka. Dopsal jsi to?

Zalétne pohledem k hromadě papíru.

„Ano.“

24_dil Ve jménu Říše - Dezertér