Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

4.

Nový starosta

Měsíc zaleze do svých černých peřin, aby si na chvilku odpočinul, než ukáže svoji tvář světu. Měsíční paprsky ztratí na intenzitě a přestanou ozařovat tmavý dům s jednou malou rozsvícenou lampičkou. U okna sedí postava v županu a pomalu obrací list za listem. Občas zvedne hlavu a zadívá se na velkou postel. Pak se opět skloní k papírům.

Je mi zima, pomyslí si Ethan a přitáhne si k sobě pokrývku. Je vzhůru, tak jako za války, kdy spánek a liknavost znamenala smrt. Sáhne vedle sebe a ztuhne, když neucítí hřejivé tělo. Usměje se. Není ve válce, je doma a Max zřejmě jen někam odešel. Možná na toaletu, pomyslí si. Vzápětí zaslechne slaboučký zvuk. Něco jako šustění. Otevře do široka oči a opatrně se rozhlédne. Oddechne si, načež mu to dojde. Uvelebí se a nechá myšlenky volně proplouvat hlavou.

Tak Max čte jeho povídání. Moc by ho zajímalo, co si o těch kapitolách příběhu myslí.

Zatím tam vesnice Bois ani posádka a Max nejsou. Jenom popisuje svůj útěk z obleženého Dunkerque a cestu do Paříže a zpět. Zná každé slovíčko z těch stránek, jak se snažil vzpomenout si na ty dny útěku a věrně je popsat. Tichý povzdech Maxe ho donutí otevřít oči a rychle je zavře, když mu dojde, že se na něj dívá. Začne si uvědomovat napjatost situace.

 Musí vědět, co si o těch událostech Max myslí a chce slyšet jeho názor. Trochu se bojí, že nepřijme jeho momentální koníček. Ale možná bude jeho nápad akceptovat, když ten jeho výtvor čte. Je rád a uleví se mu, že ho to zajímá. Podle zvuků odhaduje, že se Max zvedl ze židle a odložil papíry. Najednou je tma. Vidí to i za víčky, které tiskne k sobě. Proč si nejde lehnout?

Max, ozářený slabým světlem, sedí u okna a ničeho si nevšímá. Přemýšlí o jejich nebo spíš o Aminově příběhu.

Tak takhle to bylo? Pomyslí si Max. O začátku války se s Aminem nebavili. Ani o tom, co se stalo v těch čtyřech letech války, tolik důležitých pro ně oba. Prošli si peklem a možná je opravdu na čase už konečně zapomenout. Pořád ho straší minulost. Pomalu se pousměje. K čertu se vším. S válkou i jejími následky. Kdyby mohl, nejraději by ji vymazal, ale to jediné nemůže udělat.

Otočí se k posteli. Nechápe, že zrovna oni dva se mohli dát dohromady. Nejspíš příští díl bude o jejich setkání. Jenže kdo ví, o čem bude psát? Může to být úplně o něčem jiném, ale podle ročního období se brzy setkají. Zajímalo by ho, jak to tehdy viděl Amin.

Sejde dolů napít se a přemýšlí o tom, kolikrát mohl být Amin a on mrtev. Je blázen, že tolikrát hazardoval jen kvůli pitomému kufříku. Kdyby ho tehdy policie dostalo do rukou… Nejraději by se na něj vrhl, jen neví, jestli by mu natloukl za jeho bezstarostnost v těch dnech, nebo ho políbil za to, že přežil. Uvažuje nad tím opřený o kuchyňskou linku se skleničkou v ruce.

Násilí. Celá válka byla – je o násilí, ale tehdy v té vesnici to bylo i o něčem jiném. Nechá to být. Pomiluje ho. Je to lepší než násilí a vzpomínání na dny plné hořkosti. Napije se a skleničku odloží do dřezu. Neumyli jsme večer nádobí, napadne ho, ale pak nad tím mávne rukou. Vyjde nahoru, svleče si župan, vklouzne do postele a hned zaregistruje napjaté Aminovo tělo a ne, jako obvykle, vláčné, rozněžnělé spánkem.

„Tak co?“ optá se dychtivě Ethan.

„Umíš psát. Trnul jsem hrůzou. Jsi lajdák a bezstarostný dobrodruh!“ oznámí mu s chladnokrevností německého vojáka, který přežil čtyři roky válčení.

„Hele já, já…“

„Co?“

„Nic. Jdu spát.“ Odvrátí se od něj a do ruky vezme cíp polštáře.

„Líbilo se mi to, ale jsi hazardér. Mohl jsi být nejméně tisíckrát mrtev a my jsme to pěkně flákali. Nedivím se, že jsme tu válku prohráli.“

„Houby. V každé válce jsou díry a jednotlivec není pluk. Jednotlivec se může ztratit, ale pluk…“

„Taky,“ přeruší ho Max.

Ethan se rozesměje. „To je pravda, že může.“

I Max cítí, že napjatost těla i mysli polevuje a začne se usmívat, jen aby zvážněl.

„Našel jsi ho? Nebo jeho rodinu. Někoho, komu bys ten kufřík vrátil?“

Ethan se posadí a Max ho obejme kolem ramen. Vdechuje Ethanovu vůní.  

„Nenašel,“ zavrtí hlavou a dotkne se Maxovy ruky. Pohladí ji a sevře. „Po válce jsem se snažil, jak to jenom šlo, ale dobře víš, že mnoho lidí zmizelo ve víru války. Je možné, že to byl židovský klenotník. Obrátil jsem se na všechny možné organizace včetně Červeného kříže. Víš co, pojď, ukážu ti to, i když je znáš.“

Vstane z postele, vklouzne do bačkor a natáhne na sebe župan. Vezme Maxe za ruku, hned jak vyleze z postele a táhne ho do knihovny. Max drží chlopně županu i pásek a jde za Aminem. Stanou před stěnou, kde visí obrazy. Natáhne k nim ruku a potom ji spustí. „Tyhle obrázky byly v tom kufříku. Vím, že se ti líbí to moře a mně taky. Dokonce jsem dal uveřejnit ten dětský obrázek, ale nikdo se nepřihlásil. Ty další obrazy patřily zřejmě do soukromé sbírky. U toho moře se mi nepodařilo zjistit malíře.“

Oba se smutně dívají na obrázek kreslený dětskýma rukama.

Max se prudce odvrátí. „Jak se mnou můžeš být? Není ti špatně z toho, co jsme provedli?“

„Ty jsi to provedl? Ty jsi zastřelil toho pána a toho mladíka? Ty jsi byl v táboře a mučil vězně?“

„Mohl jsem tam skončit. Nejsem žádný svatoušek. Vydával jsem rozkazy, střílel jsem a nebýt tebe, Bois málem lehlo popelem. Jsem netvor… Nesahej na mě!“

„Dost, pitomečku! Miluji tě a vůbec… jsi dobrý člověk. Bez tebe bychom nemohli osít a velitel by dal postřílet všechny dospělé, nebo co já vím.“ Násilím ho obejme. Max ztuhle stojí v jeho objetí. „Člověk pocitům neporučí, to dobře víš. Láska se rozvíjela i ve válce. Mezi tebou, mezi mnou, mezi děvčaty ve městech a vojáky. Našla si cestu i v běsnění, kdy se zdá, že všechno hezké se ztratilo, jenže neztratilo se. Nebo myslíš, že bych mohl mít rád zlého člověka?“ Ethan mu zajede pod župan a dotkne se pokožky, pod kterou cítí tlouci srdce. „Já, děkuji…“

„Fuj. Díky. Tohle nechci slyšet. I já bych měl poděkovat. Například mým adoptivním rodičům za jméno, za ten kousek chleba tomu železničáři, tomu mrtvému za kufřík, všem lidem, které jsem potkal a i tobě.“

„Mně?“ podiví se Max. Cítí na prsou příjemně hřejivou Ethanovu ruku.

„Jo. Byl jsem přesně takový, za jakého se popisuji. Hlupák, který neuvažoval a neměl odpovědnost za nikoho, jen za sebe. Asi by to tak zůstalo hodně dlouho.  Možná jsem se trochu naším setkáním změnil.  A vůbec, pojď nahoru. Minulost změnit nemůžeme, ale budoucnost ano.“

Max ještě jednou pohlédne na obrázky, které visí na stěně knihovny. Kdo asi kreslil ten nádherný východ moře?  A kdo ten dětský? Vydá se za Ethanem a oba vklouznou do studené postele.

„Všechno teplo je pryč. Pojď mně trochu zahřát.“ Max se k němu přitiskne a vzpomene si na studené francouzské noci. Za chvilku se ložnicí rozlehne tiché Ethanovo pochrupávání.

„Amine, i tak děkuji.“

„Blbost. Nikdo není svatý. Dokonce ani já ne a spi. Zítra máme náročný den a ta kráva Riceových tě potřebuje,“ promluví z ničeho nic Ethan.

„Dobře. Spím!“ Max zavře oči, ale v hlavě se mu rojí písmenka z Aminových popsaných listů.

Bois, podzim 1940

Konvoj nákladních aut dorazí na místo určení. V prvním autě sedí německý důstojník v nažehlené uniformě. Vysedne z velkého černého auta a rozhlédne se kolem. Nádherná země podobná té jeho - rodné, kterou musel opustit. Pak se zadívá na rozlehlou budovu. Zámeček s přilehlými budovami nedaleko městečka a továrny. Stáje se budou muset předělat na ložnice, až na malý prostor pro koně a psy. Jinak zátarasy, dráty - bude mít, co dělat než přijede velitel. A to mu na velitelství řekli, že vše bude připravené a obyvatelné. Houby. Zas, aby všechno dělali sami.

„Kurte, jdeme.“ Jeho pobočník a sluha s hodností svobodníka už stojí vedle něhoVejdou do zámečku, před kterým zaparkovali na cestě vysypané štěrkem. Na schodech se otočí ke koloně aut s vojáky, kteří poslušně čekají na rozkazy.

„Vysedat!“ zavelí hlasitě a řízným hlasem. Netečně pozoruje vojáky, kteří obezřetně vyskočí a seřadí se na prostranství. Rozhlížejí se kolem sebe a nediví se jejích zájmu. Bude to jejich domov, než rekruty vycvičí a pošle na frontu. Ti, co tady stojí v řadách, jsou určeni především ke strážní službě. Ostatní přijedou později. Do té doby toho musí hodně stihnout. Hlavně to tu musí být obyvatelné a musí mít kde jíst. V duchu mávne rukou nad neobyvatelností zámečku. No, nějak se tu musí směstnat. Jen ať si trochu protáhnou kostru, pomyslí si Maxmilian, který je tu jako první z důstojníků.

Otevře dveře do hlavní budovy. Až moc luxusní prostředí na vojenskou posádku. Rozhlédne se po pěkné, ale ne zas přepychové hale. Nahoru vedou dvoje schody. Zavrtí hlavou. Čím ti nahoře mysleli? Tohle a kasárna? Bože, jak tu má umístit svoje vojáky? Bude muset nahnat do práce lidi z vesnice a teď když je doba žní… Vyžeň si to z hlavy. Už nejsi doma na statku a tvojí prioritou není sebrání pšenice. Vojáci jsou přednější.

Povadlé květiny, koupelny s použitými toaletními prostředky. Zamrká nad oděvy ve skříních. Vypadá to tu, jako by obyvatelé nenadále odešli a nic si s sebou nevzali. Zavrtí hlavou a zabere si nahoře ložnici. Chlapi se zatím vyspí ve stájích a v domech pro zámecké služebnictvo. Jediné štěstí je to, že majitelé milovali koně a stáje jsou obrovské.

Dole udělají kanceláře pro nižší důstojníky a podřízené a bude to. Snad je kuchyň dostatečně velká a jídelna taky. Naštěstí se tady budou vojáci střídat. Ostatní budovy budou sloužit pro jednotky. Chtělo by to i společenskou místnost. Tolik věcí se musí zařídit a rozhodování je na něm. Znechuceně otevře okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, když zaslechne auto. Upraví si uniformu a seběhne schody.

„Hauptmann Maxmilian Meier k vašim službám, Herr Standortälteste Major.“ Zvedne ruku k pozdravu a předpisově stojí u schodů. Major mu oplatí pozdrav.

„Jak to jde?“ přejde major rovnou k věci a sundá si čepici. Pomalu stahuje černé rukavice. Rukou si přejede špinavé blond vlasy.

„Nic moc, pane majore. Není dost místa pro vojáky. Budeme muset nahnat chlapy z okolních vesnic na úpravy, natáhnout dráty, zátarasy a další věci. Uskladnit munici a taky auta. Taky musíme pokácet nadbytečné stromy. Nejméně týden usilovné práce a  přízemí zámečku…“ jde za majorem dovnitř budovy, „…předěláme na kanceláře. Horní patro zůstane…“

„Nám. Výborně. Až přijede plukovník von Bellen, bude chtít objet vesnice. Při té příležitosti seženete lidi. Udělá se aspoň průzkum, co všechno máme v rajóně a zároveň se jim představíme. Nějací záškodníci? V Polsku začínají být až moc drzí. Tyhle akce jim tolerovat nebudeme. Ne u nás.“

„Nic pane. Ale nedaleko je dost hluboký les a samozřejmě jsme blízko moře. Předpokládám, že budeme mít rušno, dokud se Anglie nevzdá, pane.“ Major přikývne a usedne do křesla potaženého červenou látkou se žlutým květinovým vzorem.

„Výborná práce. Můžete jít. Zatím se ubytuji.“ Dívá se, jak dovnitř vstupují vojáci s jeho kufry a jdou nahoru.

„Děkuji, Herr Major. Mohu se optat, kdy Herr Oberst von Bellen přijede?“

„Přijede s jednotkou za dva dny.“

„Děkuji. Dovolte mi odejít.“ Zvedne ruku k pozdravu a odkráčí. Venku si oddechne. Majora s plukovníkem viděl letmo na velitelství a mají být jeho nadřízenými.

Francie. Z celé země viděl pouze Paříž, když dostal dovolenou. Buď pracoval na otcově velkostatku, nebo studoval zvěrolékařství, které si vydupal. Pozdější studium na vojenské škole a začátek vojny, mu zabránili cestovat, jak by chtěl. Původně měl být knězem, ale nakonec vyškemral, že bude veterinářem. Otec s tím nesouhlasil a pohádali se.  Celá rodina jejich hádku napjatě sledovala. Nakonec povolil, když mu slíbil, že půjde do armády. Pruská vojenská rodinná tradice se takhle nevyhnula ani jemu. Teď bez své odbornosti zvěrolékaře, kterou povýšením a přeložením ztratil, má hlídat oblast, provádět výcvik a přezbrojování nových jednotek.

 Na chvilku se zastaví ve své pracovně s ložnicí, kterou si pro sebe zabral a přejede rukou knihy v knihovničce. Francouzské. Některé autory zná. Měl by si sehnat učebnice francouzštiny. Neumí ani slovo a jako důstojník posádky bude často ve styku s Francouzi, kteří jím nebudou nadšení.

Už se setkal s tím, že je místní obyvatelé nemají rádi a on je do jisté míry chápe. Kdyby někdo obsadil Německo, taky by je nemiloval. Vyjde ven a nasadí si čepici.

„Ubytovat se. Natáhnout dráty, rozvést telefon a telegraf.“ Začne rozkazovat a řídit tento malý chaos. Uklidní dvě hádky, kdo půjde kam spát a než se naděje, nastane poledne. Hladový žaludek se přihlásí o jídlo.

„Kde je kuchař?“ zařve. Uleví se mu.

„V kuchyni, Herr Hauptmanne!“ úslužně naznačí Kurt. Toho vyfasoval spolu s dalšími věcmi, o kterých ani neví, ale je za něj rád. Max si vynadá do blbců, že mu to nedošlo. Při představě, jak dlouho ten den bude trvat, ho obejdou mrákoty.

„Vaříte výborně, madam Danielle,“ pronese nadšeně Ethan jako tolikrát předtím. Ta se potěšeně zasměje. Už dávno poznala, že to není muž pro ni, ale je skvělý společník a rošťák. Je ráda, že je na statku aspoň nějaký muž.

„Tak co provedli Puppi s Nicole, že tu nejsou?“ Zadívá se na omaštěné brambory s kusem uzeného masa. Vedle stojí miska se salátem a talířek s velkým kouskem moučníku. Úplné hody. Danielle Lamaison pokrčí rameny a s úsměvem odejde, aniž mu odpoví na otázku.

Ethan odloží vidličku a povzdechne si. Místo aby se odtud snažil odejít a dostat se ke své jednotce, tak tu sedí, pochutnává si na jídle a pomáhá Danielle v hospodářství. Doktor Burget, který tu trávil dovolenou, dávno odjel a vysvětlil mu sundání dlahy, a co má dělat poté, aby si rozhýbal nohu. Samozřejmě to jako doktor zná, jenže v momentálním hnutí mysli se rozhodl vystupovat jako námezdní dělník. Sádru už má dole a nohu důkladně rozcvičil při práci na statku. Až se vrátí do Anglie, doporučí to svým pacientům.

Žně skončily a on se smutně s ostatními vesničany díval na nesklizenou úrodu, která pod nepřízní počasí hnila na polích. Všichni nad tím skuhrali a bědovali, ale lidi jednoduše nejsou. Jak minulé roky jich bylo spousta, že si mohli vybírat, tak letos nikdo není. Je jedním ze tří lidí, kteří jsou ve vesnici na práci. Ti další dva pracují u nejbohatšího hospodáře vesnice Bruxe, a to jen proto, že si je ponechal z minulého roku.

Místo, kde si zlámal nohu a musel chtě nechtě zůstat, se jmenuje Bois. Třicet různě majetných rodin. Od nejbohatšího statkáře Bruxy, se 150 hektary té nejlepší půdy, až po manžele Fraser, Genevivu a Luise Mariuse, kteří vlastní malé políčko a louku. Chovají kozy a z mléka vyrábějí sýr proslavený po celém okolí. Další postavou, možná nejzajímavější z celé vesnice, je asi bývalý porybný Andrés, který nedá dopustit na koně a odsuzuje moderní techniku.

Pak je tady hospoda. Těm se asi daří vždy a všude. Má velký sklep se skvělým vínem a pivem, jak zjistil a bodrého majitele, který si rád v poledne dopřává siestu.

V této mírumilovné vesnici plné života se zbaběle schovává, a zatímco jeho druhové válčí, on si tady sedí jako za kamny. V suchu a v klidu. Jen pracuje za ubytování a stravu. Je mu z toho bídně a nejhůř se cítí, když slyší přelétávat německé letadla.

Upije šťávu z ovoce a mrzutě si připomíná poslední události.

Vzpomene si na ukončení žní. Dožínky byly nádherné. Sám, nadávaje jako cikán, upletl věnec z obilných klasů a předal ho Danielle, která ho schovala do komory do příštího roku. Potom děti, ženy i muži s kyticemi a svazky plodin vyšli k nedaleké kapličce, kde všechny dary zanechali před sochou Panny Marie a prosili o další bohatou úrodu. Po prosbě se vrátili do vesnice, kde začala opravdová veselice s pohoštěním a samozřejmě vínem i hudbou. Muzikanti nebyli nic moc, ale po pár skleničkách piva a vína ji člověk vnímal jako tu nejlepší hudbu na světě. Kytara a housličky brnkaly a předháněly se, kdo zahraje lépe a do toho veselé písničky. Oslava byla nádherná a děvčata i paní zářily při zpěvu a v kolech a on se snažil, seč mohl, všechny je provést.

 Každé žně se musejí oslavit důkladně a tak si druhý den z večera pamatoval jen málo. Ale jelikož se k němu sousedé chovají jako každý jiný den, tak zřejmě na návsi a v hospodě nevykřikoval anglicky Heloo, frogs. Je pravda, že tu jejich posedlost konzumovat žabí stehýnka nechápe. Jemu stačily jen ty pokusy na žabách ve škole, kdy je pitvali a pak do nich pouštěli elektrický proud. Od té doby nemusí ani elektrický proud ani stehýnka.

Večerem padne do postele jako mrtvý. Práce na statku je dřina a pořád je co dělat. Od polí, až po dojení mléka a starání se o koně. Někdy zahlédne pochybnosti v Danielliných očích, ale mlčí a nechává ho být.

A Nicole s Puppim? Bože, takovou rošťandu snad ještě nezažil. Má ji rád, i když je to její vina, že tu zkysl. Pořád někde pobíhá i s tím psiskem plným blech, odolávajícím jakýmkoliv pokusům na vycvičení. Jenže jemu se s tím nechce nic dělat. Zanedlouho vypadne a zamíří si do Anglie.

Dokonce byl pozván na hon, který se bude konat zítra časně ráno. Neví, jestli je to dobrý nápad, chodit ve válce se střelnými zbraněmi, ale je pravda, že se tady kromě letadel a němčiny v rádiu nic neobjevuje. Žádní vojáci, žádné tanky nebo kolony vojenské techniky. Kdyby se měl o vísce vyjádřit – chcípl tu pes.

Starosta vesnice je nakonec přesvědčil, že si nebudou podzimní dny kazit nějakou válkou a jako tradičně po dožínkách vyrazí na lov. Je vášnivým lovcem stejně jako Brux a jeho dva nádherní setři této vášní odpovídají. Nejdřív řekl, že nikam nepůjde, že nemá zbraň, ale Daniella mu ji vtiskla a pošeptala, aby přinesl zajíce a kachnu. Byl v šoku, když zjistil, že snad ve vesnici má každý zbraň. Odkud, bůhví. Popravdě ho překvapilo, že ho pozvali, ale neptal se proč. Všichni se na něho tak záhadně dívají. Vůbec tomu nerozumí.

„A zatímco ty tu dumáš nad posledními událostmi, tak ti stydne báječný oběd,“ zamumlá pro sebe Ethan.

Zaboří lžíci do brambor a vzpomene si na svoje seznámení s traktorem značky Ferguson. Danielle byla ráda, že umí řídit a tak rychle vyjel na pole, aby sklidil. Později ho Danielle poprosila, jestli by nezoral pole. Sice to znamená, že by z vesnice vyrazil, až někdy v půlce podzimu, což je už dle něho zima, ale nemohl jejímu pohledu odolat. Samotná ženská na velké hospodářství nestačí a navíc vlastní druhý největší statek ve vesnici.

Jen ho začíná zajímat, kde vezmou benzín a další potřebné věci. Zatím měli kontakt jen s blízkými vesnicemi, u kterých jde život jako v době míru. Ráno vstát, opatřit zvířata, dělat na hospodářství, vyjet na pole, oběd, opět zvířata, večeře, trochu poslechnout rádio nebo zajít do hospody a spát a další den opět stejný kolotoč. Den za dnem, lišící se jen počasím a ročním obdobím.

Nemůže uvěřit tomu, že zrovna jim by se válka vyhnula. Něco se stát musí. „Rozhodně,“ zamumlá a rychle dojí oběd. Nemůže se tu povalovat do večeře. Měl by svézt poslední brambory a bude skoro večer. Než se dostane na to nejvzdálenější pole…

Zvedne se a vyjde ven. Na hlavu narazí černý baret a kabát přehodí přes rameno. Vyjde k traktoru a nejdřív se podívá, kolik má benzínu v nádrži. Dolije do nádrže a odloží prázdný kanystr. Mrkne na zbytek. Moc ho nezbývá. Bude potřebovat další. Musí se optat Danielle, kde je v okolí nejbližší čerpací stanice. Ale úroda má přednost, optá se později. Vlastně, proč by měl přemýšlet o tom, kde získat benzín? Tou dobou se už hodlá tiše vypařit. Vyskočí na sedátko a vyjede z vrat velké stodoly. Zamává Danielle, která věší na zahradě prádlo a jede na pole. Za ním kodrcá valník.

Hvízdá si do rytmu motoru a rozhlíží se krajinou. Ve skutečnosti se tu má dobře. Jídlo vynikající, milá společnost, v pátek malý karetní kroužek s ostatními sedláky a v sobotu posezení v hospodě. Nerad do ní chodí, protože se musí hlídat v pití, ale odmítnout pozvání nebo tam nejít, to si nemůže dovolit. Nechce, aby všichni věděli, že není zrovna tím, za koho se vydává. Měl by taky napsat rodině, přeskočí mu myšlenky na manželský pár v Dunkerque. Moc mu pomohli. Jestlipak ještě bydlí v tom domě? Doufá, že se jim nic nestalo.

Tak a je tu. Vypne motor, sesedne a začne zvedat pytle s bramborami a házet na přívěs. Je to dřina. Když začal s pracemi na statku, tak mu před očima plavaly hvězdičky, kdykoliv měl zvednout něco těžšího, ale po čtrnácti dnech ani nevěděl, že něco zdvihá.

Po čtvrté hodině hodí poslední pytel na přívěs a opět nastartuje traktor. Pobrukuje si známou melodii z rádia a jede na statek. Traktor sebou cuká a natřásá se, jak je polní cesta hrbolatá, ale jemu to nevadí. Je rád, že nemusí na statek pěšky.

Statky ve vesnici jsou roztroušené mezi svými poli, takže z domu nemají daleko na pole, ale přesto tvoří jednu jedinou vesnici. Kromě tohohle pole. Danielle mu řekla, že její muž ho koupil dva roky před smrtí a je nejdál od jejich statku. Musí jet přes cizí pole, ale soused to povolil.

 Zadívá se na blízký temný les. Je hodně velký a právě zítra kolem něj a do něj půjdou lovit. Dokonce tu prý žijí vlci, a proto mají někteří sedláci na ochranu krav psy. Brux povídal, že mu před třemi léty roztrhali nejlepší dojnici, ale ostatní ty řečičky berou s rezervou.

Vyjede na polní cestu vyjetou spíš koly traktoru, než čímkoliv jiným a vesele kodrcá dál. Zvedne hlavu, když vysoko nad ním proletí letadla Luftwaffe. Strašně rád by věděl, co se u nich doma děje. Dnes zkusí naladit rádio na nějaký jiný příjem, než na říznou němčinu prokládanou francouzštinou, která vychvaluje Německo a její úspěchy v ekonomice i na válečném poli.

Chce slyšet angličtinu a co se děje ve světě. Tomu, co Němci a odrodilci říkají v rádiu, nevěří. Jistě, něco asi pravda je, ale většinou ne. Doufá, že ne, protože jestli ano, pak Evropa i on jsou ve velkém průseru.

„Amine!“ zaslechne slabě a jako tisíckrát předtím je vděčný, že jeho anglické jméno souhlasí s tím francouzským. Aspoň nemusí přemýšlet nad tím, kdo je to proboha Amine.

Zahlédne malou postavičku v šatičkách s copy. Pod nohami se jí motá obrovský pes. Vypne motor a čeká, až k němu doběhne a vyšplhá k němu.

„Tak copak je, cácorko? Puppi dolů!“ zavelí, když vidí, že pes chce vyskočit za paničkou. Ten se zarazí a způsobně si sedne vedle obrovského kola traktoru.

„Amine, svezeš mě domů? A mám novinku. Povídal, že tu viděl vojáky… Tratata!“ vesele naznačí střelbu. V Ethanovi hrkne.

„A kdopak to povídal?“

„Ale, potkala jsem cestou jednoho kluka. Říkáme mu Dlouhán Chap. Je velký a ten to říkal. Nechci žádné vojáky. Jsou prý zlí,“ postěžuje si a vrtí se mu na kolenou.

„A to povídal kdo? A drž se. Nechci, aby ses mi po cestě ztratila.“

Nicole zapiští nadšením, jak vysoko sedí a že pojedou.

„No, říkali to v naší hospodě,“ důležitě řekne a opět zapiští pod zaburácením motoru.

Nevěřícně zavrtí hlavou. Božíčku, ty děti. Celý den lítá po všech možných čertech. Mělo by to přestat. Zajímalo by ho, jestli ti vojáci jen projížděli nebo se chystají někde ubytovat. Měl by vypadnout. Snad se dnes v naší hospodě, jak trefně poznamenala Nicole, něco dozví. Jinak se hospoda jmenuje úplně obyčejně - U tří kohoutů. Nalévají tam dobrou míru jak vína, tak alkoholu dovezeného i podomácku páleného, dle chuti a finančních možností zákazníků.

„Jsme doma!“ zakřičí Ethan a zajede ke stodole. Teď to ještě shodit dolů. Hospodářství je dřina a dř…

„Nicole, kde jsi byla?“ ozve se přísně Danielle se založenýma rukama v bok. Ethan popadne Nicole a postaví ji na zem. Usmívá se.

„Já, ve vesnici. Potkala jsem Dlouhána C.... auu, za co, mami?“ Danielle ji plácne přes zadek, až Nicole vykvikne a zkrabatí se jí obličejíček.

„Domů a fofrem. Copak jsem ti neříkala, že se nemáš dlouho a daleko toulat? Nerozumíš tomu, co řeknu? Nebo máš nějaké vysvětlení, dámo?“

„Ale mami,“ namítne Nicole a chce ji už říct, co ji prozradil její kamarád.

„A ty Puppi, no, vypadáš, jako by ses válel v hnoji.“ Ten si z toho nic nedělá a vesele pozoruje hubující Daniellu. „Vykoupat a hned. Mladá dámo…“

„Ano, mami. Hned bude čistý.“ Popadne Puppiho za silný kožený obojek, táhne ho k neckám a cestou mu žvatlá. „Puppi, musíš být čistý, jinak se mnou nebudeš moci být a maminka má pravdu. Smrdíš. Mám skvělý nápad. Zůstaň!“ Nechá Puppiho u necek. Poslušně tam sedí, i když by raději zmizel. Za chvilku se Nicole vrátí a něčím mává. „Puppi, mám to!“

V neckách je už připravená voda a Danielle se s úsměvem otočí k Ethanovi. „Shodíme to spolu do stodoly. Zítra je sobota a ten lov.“ Oba zamíří ke stodole a už si nevšímají, co provádí Nicole s Puppim. Danielle vyšplhá nahoru a přesunuje pytle s bramborami k okraji valníku. Ethan je naloží na záda a pokládá na místo.

„Tak, Puppi, a je to hotovo!“ Nicole nadšeně nakrčí nosík a dívá se na mokrého Puppiho, kterému vodou nasáklá srst přilehla k tělu a vypadá dvakrát menší a vychrtlejší než je. „Teď tě utřeme a ukážeme mamince. Určitě nebude nic mít proti tomu, abys byl u mne v pokoji. Krásně voníš.“ Vytáhne kus hadru a usilovně ho začne třít. Vůbec si nevšímá, že je od hlavy k patám mokrá. Puppi důstojně vystoupí z necek a nechá svoji velitelku, aby ho osušila. Ta dokončí vytírání a nadšeně se zadívá na svého miláčka. Vůbec ji nevadí, že vypadá jak přerostlá velká černá obluda s tesáky vlka a očima, kvůli kterým lidi přecházejí na druhou stranu cesty. „Tak, Puppi, jdeme se ukázat mamince,“ prohlédne si mokrého Puppiho.

 „Mami! Mami! Puppi už je čistý a krásně voní!“ nadšeně křičí už z dálky Nicole a zápasí s Puppim, aby ho k mamince dotáhla.

Ethan vyleze zaprášený od pytlů s bramborami a zadívá se na mokrou Nicole a mokrého jakoby zbitého Puppiho.

„Opravdu?“ Danielle přesune poslední pytel a sleze z valníku.

„Ano a může dnes večer spát se mnou? Je čistý,“ prohlásí pyšně a zadívá se nadšeným pohledem na psa. Ten vyplázne jazyk a taky se podívá na Nicole. Ethan se opře o vrata a s napětím sleduje, co z toho bude. Nějak se mu to celé nezdá.

„Tak dobře, mladá dámo… Aaaaaa!“ vykřikne mohutně Danielle. Ethan udiveně sleduje rozzlobenou Daniellu, která se otočí k neckám a rozeběhne se k nim.

„Nicole!“ zakřičí. „Pojď sem!“ Nicole přiběhne i s Puppim k neckám a Ethan, kterému zvědavost nedá, taky.

„Nicole můj… můj poslední oblíbený šampón. Já… já.“

Ethan cítí, že Danielle je na pokraji zhroucení. Přistoupí k Puppimu a přivoní k němu. Nicole má pravdu - nádherně voní. Vidí na Nicolině tváři, že nic nechápe. Danielle si ho nejspíš šetřila a teď drží prázdnou lahvičku a nemůže uvěřit, že drahocenný šampón spolklo jedno velké psisko.

„Mami, ale Puppi teď krásně voní. Stejně krásně jako ty.“ Ethan má co dělat, aby nevyprskl smíchy. Danielle se nadechne a potom si dřepne, aby viděla Nicole do tváře.

„Jistě, zlatíčko,“ a Ethan cítí, že by nejraději plakala. „Musíš mi slíbit, že už nikdy nepoužiješ šampóny na Puppiho. Puppimu stačí jen mýdlo, ano.“

„Mami, ale proč? Teď hezky voní a líbilo se mu to, že jo Puppi.“

To už Ethan nemůže a vyprskne smíchy. Pod hněvivým pohledem Danielle se raději rozhodně utéci do stodoly. Tam se rozesměje naplno. Bože, tohle je moc. Popadne nedaleké vidle a opře se o ně zalykajíc se smíchy.

„Protože, Nicole, tohle není…“ co má říct? „Tohle není šampón pro pejsky.“

„Aha a neuškodí mu ten tvůj šampón?“

„Puppimu? Kdepak, ale slib mi, že už nevezmeš ty šampóny.“

„Slibuji a může dnes se mou spát? Prosím prosím, mami.“

Danielle si povzdechne. „Tak dobře a teď se běž převléknout a na večeři.“ Vstane a jde do stodoly, kde najde ještě pořád pochechtávajícího se Ethana. Opře se o traktor. „Tohle není k smíchu, to je k pláči.“

„No jo. Omlouvám se, ale voněl krásně.“

Danielle se začne smát. „To ano. Můj nejoblíbenější šampón. Tak dokončíme to a jdeme vařit.“

„Já ne. Neumím to.“

„Dobře. Vařit budu já.“ Už se usmívá. Dokončí stěhování pytlů a zaparkují traktor i s valníkem pod střechu. Danielle se narovná a zadívá na oblohu. „Bude krásně a ráno vyrazíte brzy. Muž rád chodil na lov a co vy?“

„Já?“ Už chce říct, že to nemá rád, ale pak se zarazí. „Nikdy jsem neměl příležitost. Puška je drahá a…“ mluví a vidlemi přehazuje balíky slámy.

„A? Mluvíte jako vzdělaný člověk,“ klidně mu odbroukne. „Opravdu nechcete koupit ten statek? Zlevním vám ho.“ Ethan potřese hlavou. On a statkář? Kdepak, on chce léčit lidi a odjet domů a najít si přítele. Zakření se. Přítele? Iluze, zřejmě se nedožije konce války.

„Tak nic. U vás by byl v dobrých rukou. Máte pro to cit. Udělám něco k večeři. Mám tam čerstvý chleba, chtělo by to zajíce nebo bažanta,“opět mu naznačí, že by nebylo špatné něco ulovit.

Vykročí ke dveřím a Ethan najednou zatouží po tom, proč se mu nelíbí ženy. Ne, že by nelíbily, to zas ne, ale jaksi ho nevzrušují. Danielle je kus ženský. Má všechno, co správná ženská má mít. Pěknou postavu, hezká ňadra, dlouhé nohy, příjemný obličej, ani povahu nemá špatnou a ráda vaří.  

Slabounce si povzdechne a pomyslí si, že než se objeví u večeře, musí ze sebe spláchnout ty tuny prachu, který se na něj lepí. A k tomu nesnesitelně svědí ty kousky slámy, které zalezou snad všude. Natáhne ruku a podrbe se na zadku. Jak se i tam dostala, to ví snad jen Bůh. Zamíří si to rovnou do koupelny.

Zlatá Danielle, pomyslí si nad plnou vanou a hned ze sebe všechno stáhne a ponoří se do vody. „Božské!“ zamumlá a jeho oči sklouznou k různým šampónům. Vzpomene si na voňavého Puppiho a znovu se ho zmocní smích. Když vylézá z vany, ještě se směje a pak znechuceně vezme špinavé oblečení. Zase zapomněl. No nic. Snad neviděný proklouzne do svého pokoje. Danielle s Nicole jsou v kuchyni. Otevře dveře, rozhlédne se po chodbě, a když se ujistí, že je vzduch čistý, vyrazí vpřed.

„Nicole, počkej tu. Donesu Aminovi čisté věci, ano? Na nic nesahej!“ upozorní ji. Nicole přikývne a předstírá, že jí, zatímco Puppi pod stolem likviduje pohozené kousky jídla.

Danielle vyjde z kuchyně a zajde k sobě do ložnice. Ještě se neodhodlala uklidit věci po svém manželovi, ale nemá cenu je pořád schovávat, vzpomínat a Amin má podobnou postavu, i když kalhoty mu asi budou krátké. Vytáhne ze skříně kalhoty a košili, provoněné váčky s bylinkami. Vyjde ven a jde ke koupelně, když už jen zahlédne záda a pozadí jak mizí v pokoji. Tiše si hvízdne. Kruci mít tak pěkného chlapa doma je těžké. No zřejmě to oblečení nebude potřebovat. Otočí se s myšlenkou na opravdu moc pěkné tělo jejího pomocníka.

„Tak kdepak je večeře?“ rozmarně řekne Ethan v čistém oblečení a zamne rukama. Nicole sedí u stolu, šťourá se v jídle a v koutě kuchyně Puppi něco olizuje. Jednou ho viděl stíhat zajíce a šlo mu to výborně. Posadí se k bytelnému stolu s vázou uprostřed, ze které trčí nějaké fialové květiny. Mám hlad, uvědomí si, když se usadí. Vypadáme skoro jako rodina. Maminka, tatínek, dítě a pes. Taková večerní idylka. Pohlédne na Danielle a vyděsí se. Dívá se tak nějak jinak. Jako by ho chtěla do… zarazí se. Nesmysl, odežene myšlenku, ale po celou večeři na sobě cítí její pohled a myšlenka se neustále vrací jako roj čmeláků. Dotírá, dotírá a nedá se odstranit. Asi raději půjde o dům dál. Je nejvyšší čas vypadnout.

„Tak jsem si říkal, že bych měl navštívit své rodiče.“

„Teď uprostřed války?“

„Bydlí nedaleko. V Dunkerque.“

„Aha. To je opravdu blízko. Několikrát jsem tam byla s mužem,“ poznamená Danielle. „Je to pěkné město. Byli jsme tam hlavně nakoupit a po úřadech.“

„No, teď už moc pěkné není. Jen tak tak drží pohromadě. Měl bych se za nimi podívat.“

„Aha. Zřejmě budete chtít nějaký plat. Zítra připravím peníze a na lov zůstanete?“ Danielle ani neví proč, ale je jí líto, že chce odejít. Přece mezi nimi nic není a je to jen pomocník a ona… k čertu, ať jde. Proč jen musel Leopold zemřít? Proč? Stýská se jí. Sice jejich svatba byla domluvená, ale časem se do něho zamilovala a on ji nosil na rukou. Škoda, že další dítě jim nebylo dopřáno a potom ta jeho smrt. Snažila se udržet hospodářství, ale bez muže to bylo čím dál tím těžší.

„Večeře byla dobrá, děkuji. Děkuji moc, ale půjdu spát nebo zítra netrefím zajíce, ale starostova setra. Nevím, jak by nám všem chutnal.“ Danielle se začne smát.

„Mami,“ ozve se z ničeho nic Nicole. Oba dospělí se na ni podívají. „Že Amin neodjede. Já nechci, aby zmizel a Puppi taky ne. Puppi ho má moc rád, že jo, Puppi.“ Puppi zvedne hlavu a dál okusuje něco neidentifikovatelného. Nepozná, jestli je to bota, kus provazu, nebo dřevo. Přiblížit se k tomu znamenalo hluboké temné vrrrr a tesáky, které by přeštíply ruku vejpůl.

Danielle se klidně zadívá na Amina. Ten bezradně povzdechne. „Víš, chtěl bych navštívit rodiče. Musí se o mě bát a chtěl bych je taky vidět. To je, jako bys ty byla pryč a stýskalo se ti po mamince.“

„Dobře. Můžeš jít,“ prohlásí a seskočí dolů. „Puppi, jdeme!“ zavelí a vyběhnou z kuchyně. Danielle ji starostlivě sleduje.

„Půjdu taky spát. Zítra ráno časně vstávám,“ zamumlá Ethan a doslova vyběhne stejně rychle z kuchyně jako Nicole. Zapadne do svého pokoje a zavře dveře. Imaginárně si otře z čela pot. Proč se dnes Danielle tak divně chovala? Co ji to popadlo? A kašle na to. Dlouho tu nebude. Jednoduše odejde o dům dál. Svlékne se a vklouzne do postele. Pohled mu sklouzne na skříň.

Ve skříní je to málo, co si s sebou přinesl a pod skříní schoval obrázky a sáčky z kufříku. Ještě teď se mu zdají sny o dnech v Červené karkulce a o honicích psech v pařížských uličkách. Dodnes nechápe, že se mu podařilo utéci a z útěku si pamatuje jen matné tváře neznámých lidí. Pohlédne k oknu se záclonou, za kterým se začalo šeřit. Je teprve sedm hodin, ale on už je unavený. Usne a občas s sebou trhne, když mu do snů proklouzne noční můra.

Ráno ho probudí zaklepání a on je hned vzhůru. Vzpomene si na dnešní hon. No ono je to spíš pytlačení. Zbraně jim zabavili hned na začátku války, ale všem se podařilo nějak uschovat lepší kousky. Sraz je před hospodou a jdou skoro všichni ze vsi, kromě ženy hospodského, která jim připraví občerstvení po lovu. I hospodský se chlubil svým střeleckým uměním a puškou, kterou si v zimě pořídil. Vyleze z postele a otřese se chladem. Ještě není zima, ale teplo skončilo. Teple se obleče, nazuje holínky, teplý kabát a baret. Vyjde ven.

„Danielle,“ zašeptá. Ta přiloží prst a jdou do kuchyně. Napije se horké kávy a do kapsy si strčí pořádný kus chleba. Na stole leží puška. Už dřív se s ní seznámil a je výborná. Manžel Danielle se zřejmě ve zbraních vyznal. Jdou společně na náves a zdraví se s ostatními, kteří se vynořují z mlhy. Občas zaštěká pes.

„Tak ještě chybí Brux a jsme všichni,“ zakřičí trochu hlasitěji starosta Adam Everard Treginac. Ruku mu trhají netrpěliví štěkající setři.

„Nejspíš zaspal se svojí starou,“ zakřičí někdo v odpověď, ale nedokáže určit, kdo to je.

„Nebo se mu nechce z teplých pokrývek!“ doplní další.

Usměje se. Někdo mu podá placatku s pitím. Upije a cítí, jak mu pití pořádně rozehřeje krev. Přihne si ještě jednou a podá ji dalšímu. Zaslechnou štěkot psů a za nimi mohutnou postavu statkáře Burxe, stylově oblečeného do myslivecké zeleně s pírkem na čepici.

„Zdar honu!“ řekne nepříliš silným hlasem. Ethan si vzpomíná, jak byl překvapen, když ho poprvé slyšel. Postavou a chováním by člověk řekl, že bude mít silný hlas, který se bude rozléhat, ale opak je pravdou. Ani když křičí na své dva pomocníky, tak není slyšet o nic více.

„Můžeme vyrazit!“ zakřičí starosta, který je trochu nahluchlý. Všichni se začnou houfovat, když někdo vykřikne.

 „Ticho!“

Všichni se zastaví, až na starostu, kterého někdo zadrží. Z daleka slyší slabý zvuk aut. Udiveně se po sobě podívají a jako na povel se otočí po směru zvuku. Ethan mimoděk vykročí vpřed. Vzadu na krku se mu zježí chloupky. Jestli se neplete, tak jejich vesničku právě chtějí navštívit Němci. Ten zvuk je čím dál hlasitější a jemu se vybaví nákladní auta. Co tu chtějí? Divoce se kolem sebe rozhlédne, kde by našel únikovou cestu, ale je obklopen zvědavými sousedy. Z ničeho nic se zvedne šedavá mlha a oni zahlédnou přijíždějící černé auto a za ním nákladní auta. Zabrzdí, až se zvedne prach a z nákladního auta vyskáčou vojáci se samopaly v rukou. Z vozu vystoupí řidič a otevře dvířka spolujezdce. Vystoupí dle insignie vysoký důstojník a Ethanovi se vztekem zatmí před očima. Nejraději by se vrhl na tu německou uniformu a holýma rukama dotyčného zardousil. Druhých dvířek si nevšimne.

Na návsi je ticho. Nikdo nepromluví a měří se pohledy.

„Meine Name ist Reinhard von Bellen und ich bin der Kommandant für diese Region,“ pokyne k druhému německému důstojníkovi. „Das hier ist meiner Adjutant, Hauptmann Maxmilian Meier. Die Waffen strefen! Sofort oder verbrennen wir das Hause!“ Ukáže na hospodu. Všichni se podívají na dům a pak na něj. Stojí a přemýšlí, o čem to ten boš mluví.

„Jmenuji se Reinhard von Bellen a jsem velitelem pro zdejší oblast. To je můj pobočník, kapitán Maxmilian Meier. Složte zbraně. Hned, nebo vypálím ten dům!“ překládá automaticky mozek nevěřícnému Ethanovi. Nemůže tomu uvěřit. Klid a mír je najednou pryč a on stojí tváří v tvář Němcům a zkáze.

Ethan se dívá na německého důstojníka, který jim vyhrožuje. Najednou mu dojde, že to není komedie jako v divadle, ale skutečnost. Do popředí vystoupí starosta s úsměvem na rtech. Musí přivítat ty vojáky, jak se patří na starostu vesnice.

„Zbraně! Odhoďte zbraně!“ zakřičí na ně Ethan a odhodí svoji pušku k autu. Tím přitáhne pohled Maxmiliana Meiera.

„Proč?“ začnou se dohadovat ostatní. Nechápou, proč Amin odhazuje pušku. V rukou vojáků cvaknou spouště.

„Chtějí vypálit hospodu,“ zařve už doopravdy zneklidněný Ethan, když vidí zvedající se ruku velitele a jeden voják se chystá vyběhnout z řady. „Tak je složte, pitomci!“ zařve ještě jednou a švihne sebou na zem. Nechce být mrtvým. Zaslechne řinkot. Zřejmě ostatním taky došlo, co Němci chtějí a odhazují pušky na hromadu, když z ničeho nic třeskne výstřel.

Ethan zvedne hlavu a vedle sebe na zemi, uvidí starostu se zbraní v ruce a nechápajícím výrazem ve tváři. Psi se k němu vrhnou, kňučíc, jak nechápou, co je s jejich pánem. Ježíš, snad je nenapadne…

Nepřemýšlí, co se může stát, vyskočí a začne mávat rukama.

„Klid. Klid přece nechcete, aby nás pozabíjeli,“ vykřikne nervózně. Sakra, chce tu válku přežít.

 „Wer sind Sie und wer isr das?“ Vy jste kdo, a kdo je tohle?  Ethan se otočí, když zaslechne důstojníka, který se německy ptá, kdo je a kdo je to tělo. V hlavě má najednou prázdno. Odkašle si, znervózní ještě víc, když pohlédne do modrých očí toho německého důstojníka. Skoro zapomene na svět, když zjistí jejích zvláštní barvu a tvar. Mají tvar květin a jsou modré jako letní obloha. Krásnější a zajímavější oči nikdy neviděl.

„Wer sind Sie?“ Kdo jste?  Ethan zaslechne rázný rozkaz a koutkem oka zaregistruje zbraň u pasu a ruku na ní.

„Amin Salacrou und das hier ist der Obmann des Dorfes, Adam Everard Treginac.“ řekne německy trochu klopýtavě, jak se snaží vzpomenout na slovíčka. Amin Salacrou a to je starosta vesnice Adam Everard Treginac. Snad to přeložil dobře.

„Entnimmt alle ihre Waffen und sucht die Häuser durch! Alle Waffen, Radios und gefährliche Gegenstände sollen konfisziert werden!“ vydá rozkazy dozadu vojákům plukovník von Bellen.

„Seberte zbraně a prohledejte domy. Všechny zbraně, rádia a nebezpečné věci zabavit,“ Ethan pro sebe hláskuje v hlavě jako písmenkovou abecedu. Tváře kolemstojících jsou v šoku. Zřejmě vypadá stejně jako on. Ví, že je zakázáno vlastnit zbraně, ale hned střílet?

„Sie sind jetzt der neue Obmann,“ ohlásí velitel Ethanovi, že je novým starostou a nasedne do vozu. „Kapitáne Meiere, zařiďte to tady. Jedu dál.“ Maxmilián mu řízně zasalutuje a jeho velitel mu odpoví. Ethan s lehkou nevolností pomyslí na výsledky německé návštěvy ve zbývajících vesnicích. Ani se mu na to nechce pomyslet. Najednou zaslechne křik a pláč a uvidí Marcellu, manželku starosty, která běží k mrtvému manželovi a k jeho tělu.

„Vrazi!“

Rychle ji obejme a zacpe ústa, aby mlčela. Pokyne Danielle, ať se o ni postará. Ta v šoku k němu přistoupí a pak si vzpomene na Nicole. Co když ji něco udělají? Když zpozoruje, že vojáci vstupují dovnitř domu a vynášejí různé věci, zbledne. Vyběhne, když ji Ethan násilím zadrží za paži. Marcellu pustí a ona klesne k mrtvému tělu. Bezhlesně ho hladí, jako by ho mohla vrátit k životu.

„Nic jí nebude,“ zašeptá Danielle. „Nic jí neudělají. Je to ještě dítě,“ uklidňuje ji a pevně svírá v objetí. Doufá, tedy. Ohlédne se po tom nažehleném panákovi, který má jejich životy v rukou. Ten zrovna mluví k jednomu ze svých podřízených a potom se otočí k Aminovi.

„Vy vlastníte, co?“

„Tady statek, Frau Danielly,“ řekne do ticha, přerušovaného tichými vzlyky Marcelly, a šlápne na nohu Danielle. Ta nic neříká, mlčí a zoufale sleduje svůj statek. „Nedávno jsem ho koupil.“

„Výborně, budete mi dělat tlumočníka a všem řeknete, co požaduji.“

„Jistě, pane kapitáne.“ V duchu si pomyslí, že se odtud nedostane už vůbec a kapitán je zlý čumák i přes ty nejhezčí oči, jaké kdy viděl. Pomyslí na všechny ty lidi, kteří bezradně stojí v houfu, zmateně po sobě pokukují a neodvažují se nic udělat, natož zvednout hlas. Vyhýbají se pohledu na plačící ženu i tělo starosty.

Tak válka dorazila i sem, pochmurně si pomyslí Ethan a pevně sevře ruku vystrašené Danielly.

 5_dil Ve jménu Říše - Nevítané  setkání