Shounen - ai povídky

Ve stínu hor

Idol

  Slunce už stojí vysoko na obloze, když zastaví své služební auto s nápisem Horská služba před místní poštou a vystoupí. Pořád si ještě nemůže zvyknout na to, že je doma. Těch skoro deset let ve světě ho změnilo. Ale nelituje toho. Zažil spoustu věcí, lecčemu se přiučil a teď našel i práci, která odpovídala jeho dobrodružné povaze.
Zamkne auto, nadhodí si malý batůžek na rameni a vejde do budovy honosící se názvem Česká pošta. Nad hlavou mu cinkne zvonek a jeho ovane teplo, vůně papíru a známek.

  Civí z okna a přemýšlí, ať už někdo přijde. Mrkne na hodinky. Ještě půlhodinku a může konečně vypadnout z práce. Je středa a nikdo nejde. Jistě, jako vždy se sem lidi nahrnou těsně před uzavřením. Zívne, když uslyší zvonek. Vedoucí ho chtěla mít, že prý patří k poště, ale on ho nemá moc rád. Někdy z toho šíleně bolí hlava. Ani nezvedne oči od počítače a natahuje ruku po oznámení. Nic. Teprve pak zvedne hlavu a zamrká nad jeho výškou. Otevře ústa dokořán. Pane jo, ten je krásnej! Hubenej, vysokej, opálenej, šedý oči a delší, asi čtyřcentimetrová jizva na čele. Táhne se šikmo přes pravé obočí, a ty vlasy, skoro bílé. Asi vyšisované. Oči zachmuřené a trochu smutné, přimhouřené. Polkne. To musí být, a pak sklouzne očima na bundu, náš nový záchranář, o kterém si tuhle vyprávěly ženské před konzumem.

Odkašle si a teprve teď si vzpomene na trénink profesního jednání, který absolvoval minulý týden. Usměje se a zahučí: „Dobrý den. Prosím oznámení.“

  „Please?“ zamrká a pak se omluvně usměje. „Promiňte, byl jsem dlouho mimo republiku. Potřebuji tohle poslat příteli do Kanady a nevím kolik…éé, jakou známku potřebuji.“ řekne a vytáhne z batohu psaní.

  „Doporučeně a máte podací lístek?“ Ondřej mu podává už předem lístek a jen se snaží na něho okouzleně nezírat. Skoro se klepe. Musí to nějak protáhnout a přemýšlí jak. 

„Lístek, ne.“ Zaloví v batohu a vytáhne propisku. Začne psát. „Hell, je v tahu,“zabručí, když zjistí, že v polovině jména dopsala.

  „Nevadí, půjčím vám svoji.“ Strká mu pod bezpečnostním sklem propisku a mimoděk se špičkami prstů dotkne jeho ruky. Je úžasná. „A tady máte i celní prohlášku. To víte, Kanada  není v Unii a celníci jsou tak otravní. Musíte vyplnit, co je v tom dopise a potom ještě - je to dárek, nebo zboží?“ Mne si v duchu rukama. Takže  bude mít jméno, adresu, prostě všechno.

  „Málem bych zapomněl - v angličtině. Rychleji to projde přes celnici. I když to mohou kdykoliv otevřít,“ útrpně si povzdechne nad jejich byrokracií. Najednou cinkne zvonek a dovnitř vejde slečna. Mrkne po ní. A jéje, mladá Nováková. Ta se zas bude... zachmuří se.

  „Děkuji, já…don´t remember…no, nepamatuju si nikdy, kolik toho musím vyplnit. A dokonce co…sakra. Kdybych si to tak pamatoval. Ale hlavně to jsou nějaké známky. On je strašně coll…sbírá.“ Skloní se nad lístky a vzápětí se na nich objeví jeho jméno i plná adresa. Všechno vypíše v angličtině a pak se ulehčeně nadechne.

„I hope, že to bude v pořádku.“

 „Jistě,“ a pořád se dívá na toho záchranáře, druhým okem hlídá tu protivnou Novákovou, aby stála od něho co nejdál. Už vidí, jak ho zmerčila a přistupuje k němu. „Slečno Nováková, prosím, trochu ustupte!" skoro na ni zařve. Ten je můj. Zatřese hlavou a pak se podívá na dopis. Posílá to nějakému Brettovi do nějaké zapadlé díry. Hmm, CD, fotky, nic neobvyklého. Nalepí zelenou celní prohlášku. „Raději priorité, letecky, že ano,“ a aniž čeká na odpověď,  hned ji tam lepí. „Budete to mít rychleji. Jinak to může dostat taky až za tři měsíce. Jednomu pánovi to šlo půl roku. Představte si to. Chudák. A pořád tam čekali.“ Ten dopis pak pořádně prozkoumá. „Hotovo, 63 korun."

      Peněženku má, dolarovku, kterou vytáhne z kapsy kalhot. Chvilku se v ní přehrabuje a pak vyndá požadovaný obnos. „Tolik se toho změnilo,“ zamumlá tiše a pak se jemně usměje. „Děkuji za pomoc. Skutečně jste mi pomohl.“

   „To je v pořádku a nechcete si vybrat známky, které mu chcete poslat? Máme tady opravdu některé pěkné.“ Počkej, huso jedna, nevidíš že tady mám klienta? Ženská otravná. Stejně si jde jen pro dopis od advokáta. Jojo, když  se pořád hádá s tím svým bývalým. Vytahuje plato známek a strká mu ho před oči.

   „Jsou skutečně krásné. Podívám se rád, jen nevím,“ otočí se k Novákové. „jestli tady nezdržuji,“ ten neznatelný úsměv znova přeběhne přes jeho rty, přestože oči zůstávají smutné. Přejede prsty po známkách a otočí se zpět. „Chtěl bych mu příště poslat nějakou sérii, známky jsou jeho vášeň,“ zašeptá a oči hledí někam jinam.

  „Kdepak, nezdržujete. Co tyhle květiny? Vylepí je ve všech hodnotách a zrovna nedávno vyšla nádherná série známek s motivem obrazů od Zdeňka Buriana a jiná na téma Praha. Mohu je pro vás objednat, pokud byste chtěl.“ Odtrhuje jednu známku za druhou a lepí je. Jmenuje se Tomáš a je to pěkné jméno. Tomáš Kučera. Hmm, je opravdu okouzlující. Doufám, že to s tím přítelem není nic vážného, ale když je tady… „Tak co, Dinosauři nebo Praha? Objednám je oboje. Vidíte, hotovo. Ještě razítko,“ třískne párkrát do dopisu a hodí jej do koše, který má nedaleko stolu.

  „Prahu, tu určitě. Tu chtěl vždycky vidět. A Burian,“ zdá se, že vzpomíná. „Ano, toho taky, pamatuji si, že kreslil nádherně. Ty knížky jsem měl doma. Děkuji, to je vše…vlastně, je čas oběda, mohl byste mi prosím říct, kde se tu dá slušně najíst? Od rána jsem na nohou a další týden na bagetách…“

  „Jistě!“ a nevšímá si zuřivých pohledů Novákové a ještě někoho, kdo stojí za ní. „Tak to máme U Černého orla. Tam skvělé vaří. Výtečně. Česká kuchyně. A divočina... No a pak máme tady U Krakonoše. Tam jsou i lepší jídla, tedy, nemíním ta obyčejná. Černý orel je hned za rohem a U Krakonoše na náměstí. Je to taky blízko. Ty ostatní nestojí za řeč.“ Zaslechne zřetelné nadechnutí. „Potřebujete ještě něco?“ Nadějně se zeptá a na mladou Novákovou v duchu zahrozí: Jen počkej. Dělat tady takový kravál.

   „Ne, děkuji, asi zkusím toho Krakonoše, stejně si potřebuji koupit ještě nějakou mapu. Díky a nashle,“otočí se a odchází.

  „Nashledanou!“ zavolá ještě a předkloní se, aby lépe viděl, jak odchází. Krásnej zadek a v těch upnutých kalhotách vypadá božsky. Pane jo, já snad omdlím. Vzpamatuje ho až  nechutný ječák slečny Novákové.

„Mám tu tenhle lístek a chci dopis!“

  „No jo, vím, slečno Nováková. Hned Vám to dám.“ Odejde a přinese dopis. Vyhledá ho v počítači a odepíše. „Občanský průkaz!“ Vezme si ho a opíše číslo. Nechá ji podepsat červenou dodejku a hned ji vypakuje. Za ni stojí  pan Bukač, věrný to sportkař. Chodí každou středu a pátek a nikdy nevynechá, i kdyby se venku čerti ženili. 

  „Zdravíčko, pane Bukač. Sportka, no jo. Jde to, ukažte, projedu vám to. Vsadíte si zase, ne, a co los? Máme nové Štěstí za deset korun.“  Vezme od něho tikety a projede ještě starým přístrojem. Už byl na školení na novou Alturu a těší se na ten nový stroj. Jen ještě dostat výkonnější počítač. Znechuceně se na něj podívá a opět mrkne na hodinky. Za chvilku bude padla a on by si mohl vyrazit na oběd. Jistě, dneska si zajde, ale U Krakonoše ještě něco dobrého budou mít. „Tak 48 korun.“ Bere peníze a přemýšlí, odkud může mít tu jizvu. Je tak… vzrušující.

   Venku Tomáš nasedne do auta a hodí batoh na sedadlo spolujezdce.

   „Sedadlo smrti,“ zašeptá tiše a na chvilku přivře oči. Pořád ve snech vidí, jak jedou z výstupu ostrou zatáčkou a proti nim kamion se dřevem. Tehdy ho to vyhodilo z auta… ale ti, co v něm zůstali… Zavře oči, stiskne rty a nastartuje. Potřebuje si sehnat mapu. A pak oběd. Jistě, má mapy z práce, ale chce si hory sám projít a udělat si poznámky. Vždycky spíš věřil vlastním poznámkám než čemukoliv jinému.

U informačního centra zastaví, pozdraví se s korpulentní avšak velice příjemnou slečnou a vybere si mapu. Zaplatí a pak se podívá po vystaveném zboží. Oči mu sklouznou po lahvích s dárkovým alkoholem.e, neměl bych s tím znova začínat.
  Poděkuje a odejde. Další zastávka je hospoda u Krakonoše.
  Kupodivu tam není až tak plno, ale sotva si sedne, přižene se zájezd německých turistů. Jsou mu nepříjemní tím, jak jsou hluční. Až příliš mu připomínají Američany.

   Objedná si hovězí polévku, vařené hovězí a brambory. K tomu místní limonádu. Pak se pohodlně opře do židle. Zatím je naštěstí u stolu sám a to mu vyhovuje. Stůl je stranou od ostatních, ale on přesto vnímá každý zvuk. Zavře oči a spolu s rádiem si začne tiše prozpěvovat American Pie. Přitom si prohlíží stylově zařízenou hospodu s obrazy hor a přírody od místních malířů. Líbí se mu tu.

  „Dobrý den,“ zafuní Ondřej a je rád, že je ještě tady. „Mohu si přisednout? Nebude vám to vadit? Dnes je tu nějak plno.“ Odtáhne židli, sundá si modrou pošťáckou bundu se žlutou trubkou a sedne si. Prohlédne si Tomáše. Je prostě úžasný, nádherný, tak přitažlivý, mužný.
  „Dáš si něco? A co že nejsi u tamtěch?“ přistoupí ke stolu uštvaná servírka v černobílém.
  „Sylvi, ahoj. Prosím tě, hovězí polévku a máš tam ještě rajskou?“ S úsměvem se k ní nakloní.
  „No, že jsi to ty. Ještě se tam najde.“
  „Díky, jsi poklad.“ Obrátí se k tomu záchranáři. „Mají ji tu nejlepší a lepší než U Černého orla. Budete tu nastálo? Nebo jen na sezónu?“ Zeptá se zvědavě a přimhouří zelené oči

  „Dobrý.“ úzké rty sebou trochu cuknou. Zkoumavě si ho prohlíží. Skoro ho ani nezaregistroval. Příliš se ponořil do vzpomínek a… najednou tu byl.
  „Zatím jsem ve zkušební době, ale doufám, že tu budu… zůstanu na stálo. Chtěl bych se tu usadit.“
Hodí očima po servírce, která mu zrovna donese polévku, stejně jako mladému pošťákovi. V ten samý moment mu zakručí v žaludku. Ušklíbne se. Od rána nejedl, ale to mu nikdy moc nevadilo. Už byl v horších situacích, než půl dne bez jídla.

  „To je výborné. Přímo skvělé!“ nadšeně zvolá Ondřej. Určitě tu zůstane. „Záchranáři potřebují každou ruku a to hlavně v zimě. Co vám mám povídat. Když tak se jmenuji Ondřej Král. Koukám, že máte opravdu velký hlad. Doufám, že jim ještě zbude štrúdl. Máte rád sladké?“ Čím víc informací, tím lépe. Informací není nikdy dost. Ponoří lžíci do polévky. Hmm, něco tomu chybí, přidá si trochu pepře.

 „Dobrou chuť,“ řekne Tomáš, ale narozdíl od Ondřeje si polévku neokoření. Má skutečně hlad. I pečivo, co tu mají, je lepší, napadne ho, když k polévce přikusuje slaný rohlík. Když dojí, trochu se napije limonády a teprve pak si vzpomene na poslední otázku.
„Jak kdy. Ale štrúdl… ten naposledy tady. Před desíti lety. Thomas… tedy Tomáš Kučera,“ podá mu záchranář ruku. Stisk má pevný jako člověk, který je zvyklý na čestné jednání s lidmi stejného ražení.

  Perfektní, pomyslí si Ondřej a podá mu ji. Pane jo, zasvítí mu oči nad tím stiskem. Už dlouho mu ruku nikdo tak nezmáčkl. Možná by to konečně mohl být ten pravý, pomyslí si a vzápětí se okřikne. Jenže se tu chce usadit a on to tady zná jako svoje boty.

  „Tak dobře, ochutnáme ho spolu, a když nebudou mít štrúdl, zvu vás na ten svůj. Platí?!“ Tak a je to. Touhle dobou by se musel stát zázrak, aby ještě nějaký měli. A když ano, tak přijde na jiný způsob, jak se s ním vidět. Nanejvýš mu začne posílat doporučené dopisy on sám. A jelikož ráno doručuji, polkne polévku, bude hračka ho znovu vidět. A pak se už vždy najde způsob jak ho...

 „Dobře,“usměje se muž. Líbí se mu, jak je ten mladík  plný života. Ideály z něj jen srší, zatímco on… No, jen si to přiznej, část jich leží pod Everestem. Tiše si povzdechne, když mu zapípají hodinky. Vypne zvuk a sáhne si do náprsní kapsy. Vytáhne plato s léky a jeden si vyloupne do dlaně. Tohle u přijímacího řízení zamlčel. Nechce, aby to někdo věděl a jeho to ve výkonech neomezuje. Ale když to řekne, vždy se na něj dívají přes prsty. Hodí si bílou tobolku do úst a zapije ji. Jednou to neudělal a ta chuť je zatraceně hořká.

  „Není ti dobře?“ starostlivě se optá Ondřej a odloží lžíci. „Jestli ano, nedaleko je výborný doktor.“ Neměl by jako záchranář nic brát. Tedy ne tak divné tabletky. Ví to přesně, protože jeho bývalý byl taky záchranář a jeho vzdálený strýček je záchranářem v Jeseníkách. „Víte, jsme moc rádi, že jste tady a pěkně jste rozvířil naší maloměstskou hladinu společenského života. Páni, už je tady. No nevypadá báječně?“ Vezme vidličku a potěšeně začichá nad talířem rajské. „Doufám, že víte, co děláte.“ A v klidu začne jíst.

  „Vím, co dělám,“ řekne Tomáš tiše a pustí se do svého jídla. Jen po těch ranních ho bolí žaludek. Tohle je proti tomu neškodné. Jen to prostě musí brát. Do konce života. Otřepe se, když si na to vzpomene. Ale dalo mu to novou šanci a on ji nezahodí pro nic za nic. Za chvilku zahodí dotěrné myšlenky na to, že by si měl najít specialistu i tady, a vychutnává si jídlo. Je dobré. Moc dobré. Lepší už dlouho nejedl. Ani neví, kdy si vzal poslední sousto, otře si rty a odloží příbor. Pohodlněji se opře a napije se. „Bylo to skvělé.“

  „To jsem rád,“ rozzáří se Ondřej. I on už v klidu dojedl rajskou. Pohledem přivolá Sylvii.

  „Dva štrúdly. Máš je ještě?“ a doufá, že řekne ne.

  „Vždyť víš, že nemám. Touhle dobou je to přece vymeteno,“ kroutí hlavou nad jeho divným přáním.

  Ondřej její slova ignoruje.  „To je mi líto. Chtěli jsme si ho tady dát, ale jak tak koukám, tak nic.“ Mrkne, co on na to. „Víš co? Upeču ti ho. Přece jen, když jsi ho neměl tak dlouhý čas… Zítra ti ho přinesu. Bohužel budu muset jít. Moc mě to mrzí, ale musím ještě něco dodělat na poště. Moc mne těšilo. Jsem rád, že tady zůstaneš.“ Ondřej si natáhne bundu a pořád se na něho dívá. Je tak skvělý. No prostě dokonalý. Dnes ještě upeču ten štrúdl a ráno mu ho zavezu.

  „Díky. Ale nemusíte si dělat škodu… já… stejně mám dnes noční, tak… ale díky.“ Vlastně ani neví, proč přijal. Možná se mu prostě líbilo, jak je ten klučina ze všeho nadšený. Podívá se na lístek na stole, vytáhne peníze a zaplatí. Nechá usměvavé servírce i přiměřené dýško a zvedne se. Je čas se na chvilku natáhnout.  Přece jen, v noci musí být fit.  A on je místo toho od rána na nohou.

  Tomáš s ulehčením usedne do jednoho ze dvou pohodlných křesel v hlavní místnosti horské služby Krkonoše a zavře oči. Je utahaný a odpolední hledání malého chlapce, který se ztratil páru německých turistů, mu taky mnoho energie nepřidalo. Natáhne své dlouhé nohy na židli před sebou a trochu se sveze v křesle. Služba mu začíná přesně za dvacet minut a on si tu chvíli chce vychutnat. Ani netuší jak a usne.

  Vzbudí ho budík, který ohlašuje začátek služby. Tiše zavrčí, zvedne se a dá se do úklidu stanice, jediné činnosti, při které ví, že neusne.

  V devět volají ze sousední stanice. Mezi jejich stanicemi se ztratila houbařka. Navlékne si bundu, zavolá ostatní a vyrazí.

  Domů se vrací ve čtyři ráno, ale houbařku našli. Čeká do sedmi, vezme si další dávku a praští sebou do postele.

  „Tak, ještě tenhle dopis někam do Hradce a hotovo.“ Svázat, svazovky, vlaječku na pytel a hotovo. Teď jen počkat na tu slavnou výpravu a může zmizet. Dnes to bylo náročné, ale těší se, až ho zítra uvidí. Jen musí být obezřetný. V tak malém městečku se hned na všechno přijde. A on nechce, aby se to rozneslo. Zvonek. Konečně. Chytne předávací seznam a vyjde ven dozadu.
  „Ahoj kluci, dnes nějak pozdě.“
  „Mizerná doprava. Nějaký pitomec s dřevem. Děs a ti cizinci,“ odfrknou si chlapi z přepravy a nahází pytle s poštou do auta. „Tak se měj a zítra.“
  „No jo,“ ještě chvilku stojí a pak pečlivě uzamkne poštu. Zakóduje ji a zavře. Venku nasedne na svou motorku. Pozdraví pana Bukače rukou a za svistotu pneumatik vystartuje k sobě domů.

  Jede a přemýšlí o tom, jestli má doma na ten štrúdl všechno. Nakonec odkývne a jede opatrně dál. „Tak a je to.“  Zastaví a dotlačí motorku do přístěnku. Zadívá se na chatu. Trochu velká pro jednoho a nabízeli mu za ni majlant, ale je to dědictví po mamince a sestra ji nechtěla. No, aspoň sem v zimě jezdí si zalyžovat, a později až bude mít děti, bude strýčkem v horách.

  Otevře dveře a vejde. Tak, první ten štrúdl, pak se podívá na televizi nebo si pustí film a potom nejspíš usne. Jde do kuchyně a vytáhne vše na pečení. Musí být perfektní. Až na těsto si vše dělá sám. Tiše si u toho pohvizduje. Po chvilce pustí rádio a dlouhé závitky, plněné jablkami a rozinkami, šoupne do elektrické trouby.

   Uklidí, vezme brambůrky a sklenici vody a sedne si k televizi. Nohy stočí pod sebe a dívá se na noviny. Už je pozdě a stmívá se. Po skončení zpráv vytáhne štrúdl a nechá ho ležet. Tak a hotovo. Jde do kuchyně a nakrájené vychladlé kousky zabalí pečlivě do dózy. Pak si lehne a vzpomíná na toho úžasného záchranáře, kterého potkal, zívne, a pohrouží se do mírně erotického snu.

  Ráno nastartuje motorku a jede na poštu. V polospánku vykonává věci jako každé ráno. Převzít pytle, roztřídit poštu. Opět Nováková, stará Severová, balík do hotelu. Teprve solidní káva před výjezdem ho dostane na nohy. Ještě zaskočí na záchod, opláchne se, sebere bundu a vleze do auta.

  Jede se. „Dobrý den, Děkuji,  Nashledanou, Jak se daří? Co vaše rameno, už je lepší?“ Pořád to stejné, ale dnes je to tak zvláštní. Mrkne se na papírek. Nejdřív služba a pokud tam nebude, pak domov. Stočí zrak na sedalo vedle sebe, kde trůní dóza se štrúdlem.

  Trochu zklamán zvoní kolem jedenácté hodiny u Tomáše doma. Panelák a nic moc. Zvoní trpělivě a podupává.
  „Ale, dobrý den, Ondřeji. Copak tady děláte?“  Ondřej se s úsměvem otočí za známým hlasem.

  „Dobrý den, paní Skvělá. Na procházce? Ahoj, mrňousi.“ Psy zásadně dělí na mrňouse, obludky a vzteklouny. Cherry byla jednoznačně mrňous.
  „Kdepak, jdu od doktora. Ještě že je tak blízko. Komupak to nesete?“
  „Ten nový, nějaký Kučera, má tady balíček.“ Ukáže prozíravě tmavomodrou pošťáckou tašku, v níž je štrúdl.
  „Tak to jo. Je to sympatický mladý muž. Já zas půjdu a pozdravujte paní Šimkovou.“
  „Jistě a nashledanou.“ Vedoucí určitě pozdraví. Opět zazvoní.

   „Go to hell!“ zakryje si Tomáš hlavu polštářem, ale když zvonění nepřestává, zvedne se. Promne si oči, prohrábne vlasy a jde sev trenýrkách a starém tričku, ve kterém spí, podívat z okna. Vykloní se z okna. Pošťák. Zatřepe hlavou, aby setřásl poslední zbytky snu.

   „Mám pro vás balíček!“ křikne Ondřej, když zaslechne otevírané okno. Pane jo. Neví, jestli je hezčí v uniformě, nebo takhle rozespalý a rozcuchaný. Vypadá jak bonbónek. Je hned v prvním patře, vidí ho moc dobře a to vytahané tričko, co má na sobě… Moc toho nezahaluje. Opře se o zeď a čeká. Na chodníku stojí zaparkované modré auto s logem ‚Dnes podáte, zítra dodáme.‘

Tomáš si natáhne džínsy a vklouzne do sandálů. Přejde k domovním dveřím a pustí ho dovnitř.

  „Tak tady!“ Ondřej vysekne úklonu jako Japonec a  podává mu tašku. Koutkem oka pozoruje, jestli není někdo nablízku. Sousedi v práci. Vše OK. Úchvatné, lepší než včera, když si všimne nohou v džínech a když vyjede pohledem výš, málem zapomene dýchat. Zrudne a narovná se. Tohle mu rozhodně nedělá dobře.

  „Děkuji,“ zamumlá Tomáš a neví, co teď. Připadá si divně. „Nechcete jít dál?“

  „Oh, velmi rád,“ ale mrkne se ven. Nikde nikdo. „Jen na chvilku. To víte, musím dál. No tedy, tady to vypadá!“ Chaos je slabé slovo pro to, co vidí, nakoukne do kuchyně. Ježíši, Marie, Josefe! Vidět to jeho maminka, tak mu natluče na holou. A ty nevybalené věci. Rozpačitě si stoupne doprostřed pokoje. Neví, co říct. „Nejste tu dlouho, že.“ Je šťastný, že našel něco, co může říct.

  „Omlouvám se, ale vypadá to tu jak po nájezdu Indiánů. Ne, ještě jsem nestačil vybalit. Mám práci a v noci jsme měli pohotovost.“ Přitom sundá horolezecké lano z druhé židle a pokyne mu, aby se posadil. Na stole leží mapy, busola, čelovka a baterky v adaptéru, který teď svítí červenou barvou nabíjení.

  „Dáte si kávu, čaj?“ zeptá se trochu nejistě, když vidí ten pohled.

  „Velmi rád.“ Sedne si na židli a přemýšlí, jestli tu kávu stihne. Je na něho pěkný pohled, ale na nervózní vedoucí taky. Po očku sleduje, jak vaří kávu. „Jak se vám u nás líbí?“ tak, a je to.

  „Líbí, je to tu moc pěkné,“usměje se a postaví před něho hrnek s draky. Sám si vezme jiný, na kterém je napsáno Thomas.

  „Tady je čaj.“ Konvice a cukřenka si udělají místo vedle čelovky. Pak vybalí štrúdl. V očích se mu najednou mihne skoro něžný výraz. „Děkuji vám…“

  „Není za co,“ upije čaje a skoro se opaří. „To je na přivítanou. Abyste tady zůstal a aby se vám tady líbilo. Rád vařím a víte co, až budu zas něco péci, tak vám to sem hodím.“ Odkašle si. „To víte, záchranářů si tady vážíme.“ Znovu upije a dívá se, co tady všechno je. Úplné poklady a největší z nich je on.

  „Díky. Víte, dělal jsem něco podobného už v Kanadě, ale pak…“ zadívá se do dálky. Ještě teď vidí, jak vítr smýkl s vrtulníkem na stranu a on narazil do hory. Výbuch a smrt jeho kolegů. Přátel. Nevnímá, že na chvíli přerušil hovor, jen se dívá do dálky. Pak si odkašle. „No, řekl, jsem si, že to zkusím doma. Mám doporučení od Kanadské horské služby i záchranných jednotek, takže mě přijali i bez zkušební doby.“ Pak se na mladého pošťáka zadívá. „A pokud vám to nebude vadit, tykejte mi, jsem na to už zvyklý.“

  „Ondřej. Děkuji vám, tedy ti,“ rozesměje se na celý byt. „Ale budu muset svištět, nebo ze mě vedoucí udělá proužky masa pro svého miláčka. Má kokra Oskara. Strašný pes.“ Směje se a natahuje si bundu. „Výborný čaj. Tak zítra. Ahoj.“ Jde ke dveřím a ještě jednou přejede po bytě. To bude chtít úklid. No, nějak si s tím poradí. Otevře opatrně dveře a podívá se ven. Prázdno. Jeho život se dost změnil a stačila k tomu taková maličkost. Ještě se otočí, usměje se a zavře dveře.

  Tomáš se jen usměje a koukne se na štrúdl. Má skutečně hlad. Sní, kolik může, vezme si další z prášků, pak si dá sprchu a naskládá si věci do jednoho z menších batohů. Dnes se projde okolí Zlatého návrší a pramenů Labe, možná se podívá i k Mumlavskému vodopádu. Ale prohodil si službu a tak má večer volno. Nezáleží na tom, kdy se vrátí.

  Vynese z bytu kolo a sedne na něj. Bude to štreka, napadne ho ještě, ale to už vidí první skibus, mimo sezónu sloužící pro kola, a naskočí do něj. Vystoupí pod kopcem a na Zlaté návrší to vyšlape na kole. Pak se projíždí, chvilkami zastavuje, dělá si poznámky o terénu a fotí.

  Poslední dopisy do hotelu a konec. Vyjede na zpáteční okruh a přemýšlí, co dělá Tomáš. Jede klidně. Má čas do další směny. Jedna zatáčka, druhá, vzpomene si, jak s ním jezdil Míša.

   Michal, jeho bývalý přítel. Taky záchranář. Neměl ho vozit, ví to, ale on to udělal a pak to přišlo… neví, co se stalo, ale najednou odešel. Nic neřekl a zmizel a hlavně všem řekl, že je gay. Zakroutí hlavou. „Parchant,“ zavrčí, kdykoliv si na to vzpomene. Od té doby je sám.

   Už je zpět. Myšlenky se mu stočí k práci, když uslyší v rádiu předpověď počasí. První sníh. Podívá se na hory. Ano, bude sněžit. Dojede do městečka a zaparkuje před poštou. Všechno vynosí z auta a jde na vyúčtování. Má ještě čas a může jít na oběd, nebo může zůstat tady a dát si kousek štrúdlu. Mrkne se na svoji postavu. 

  Mám ji dobrou, ale možná... dnes je mizerný den, přemýšlí u kávy a štrúdlu a čte nejnovější číslo pošťáckých novin. „Hmm,“ nějaké novinky v oblasti SIPA. To bude blbost a ehm, tedy, pane jo. Opět zimní sportovní hry. Tak letos vyhraji. Musím tvrdě trénovat. Oči se mu rozzáří. Ano, musí. Odloží noviny a sedí s kávou v ruce.

  Cesta Tomášovi zabere celý den a večer, když prší, se vrací zpět. Je unavený a nepřeje si nic jiného než horkou koupel a pak postel. Už i hlad ho přešel. Pak tmu večera protrhnou světlomety, která jedou proti němu. Dvě auta se předjíždějí a jedou plnou rychlostí. Stačí ještě strhnout kolo do příkopu.

  Tomáš vypadá moc dobře, ale něco mu říká, že není na muže. Což je škoda, ale snad by to šlo změnit. Jo, a tvoje orientace taky, což už vůbec nejde, sarkasticky si řekne. Mrkne na hodinky. Dvě hodiny u přepážky a domů. Co by tak mohl upéci? Bábovku. Ano. Dlouho ji nedělal a Tomášovi bude chutnat. K čaji i ke kávě je výborná. Jen musí opatrně. Nechce, aby si všichni začali povídat. Tak je to tu. Rychle přebere peníze, vytáhne z trezoru věci na přepážku a otevře dveře prvním lidem.

  „Dobrý den,“ úsměv. „Jistě, nechápu, ale zvonil jsem…“ a tak dál.
  Konec dalšího dne. Ale pokud nenajdou někoho za přepážku, tak pomůže seč mu síly stačí. Nejhorší jsou Vánoce. To je opravdu špatné. No, mohl by ho pozvat na večeři a stromeček taky bude… S myšlenkami na hekticky vánoční provoz a na Tomáše zavře poštu a nastartuje motorku. Je už pozdě večer a za chvilku na ní nebude moci jezdit. Jede a v tom zahlédne auta a kolo. Zakleje a zastaví.

  Kolo se mu sice podařilo strhnout, ale v příkopu nebyla jen tráva, ale i voda, kamení a nějaký dobrák tam hodil i pivní flašku, jejíž střepy mu roztrhly bundu. Tiše kleje a snaží se dostat zpod kola. Nemusí být jasnovidec, aby věděl, že bude potřebovat zase trochu vyklepat přední kolo. Za chvíli už sedí vedle něj a dívá se, jak mu po ruce teče krev.

  „Jsi v šoku, you idiot!“ řekne si tiše a chytne se za pravé zápěstí. Pár kapek krve, co na tom. Byl v horších situacích. Sundá si batoh, vytáhne čelovku a příruční lékárničku.

  „Jste v pořádku?“ Ondřej zastaví motorku a dívá se, kdo to tam sedí. „Takhle jezdit. Blázni a idioti to jsou!“ rozzlobeně říká a sesedne z motorky. Dá výstražný trojúhelník na silnici a jde k cyklistovi. „Tomáši?“ V hlase mu zazní údiv ale i potěšení, načež převládne strach. Snad se mu něco nestalo? Začne panikařit. „Jsi v pořádku?“ Sedne si na bobek vedle něj. „Udělám to já.“ Odhodlaně ze sebe dostane.

  „It ´s nothing…nic mi není. Jen trochu střepů. Díky,“ řekne tiše a stáhne si bundu. Sykne, ale nic víc, a světlo čelovky ozáří na paži hlubokou ránu s velkým střepem. Tomáš si připraví sterilní gázu a pak střep prostě vytrhne. Prohlédne si důkladně ránu, která se rychle pokrývá krví a pak, zřejmě spokojen, ji stáhne.

„Pomoz mi to jen utáhnout, prosím.“

  „Ach jo,“ povzdechne si Ondřej. Nemá rád krev a proto taky není záchranářem. Vůbec ji nemá rád, ale zapře se a utáhne mu ránu. Je mu mdlo, ale nakonec se ovládne. „Tomáši, nechceš domu odvézt? Nemyslím, že s kolem něco zvládneš.“  Vytáhne ho z příkopu a dívá se na dost pokroucené přední kolo. „Nebo dojedu pro auto a hned jsem tu. Šlapat tady po silnici ve tmě je bláznovství.“

  „Myslím, že to auto bude nejlepší, nechci si hned kupovat nové kolo.“ Tomáš pořád sedí a snaží se správně dýchat. Ano, je unavený, a přece jen má trochu šok. S tím nic neudělá. Ale alespoň ho nemusí děsit.

Ondřej vyskočí, dá do tašky trojúhelník a vyjede. Domu je to kus, ale dolu do města  maličký. Za ani ne deset minutek, kdy jel jako blázen, se přiřítí s pošťáckou dodávkou. „Tak sem s ním a jedeme.“ Zdvihne kolo a hodí ho dovnitř.

  „Můžeš jít?“ optá se starostlivě.

  „Mohu,“ odpoví Tomáš a zvedne se. Musí si přitom pomoct, ale zvládá to. Na sedadlo spolujezdce vklouzne a batoh si hodí pod nohy. Je unavený a chce se mu spát. To, že zítra má službu, vypouští z hlavy. Ruka ho bolí, ale on si toho nevšímá. Zná víc bolesti, než by měl, a tohle… Je jen unavený a cesta se mu trochu houpe před očima.

  „Tak jsme tady.“ Ondřej se s obavami podívá na Tomáše. Zaklapne dveře a otevře jeho dveře. „Tak jdeme. Klidně se o mě opři.“ Kdyby nebyl v takovém stavu, asi by si to vychutnával, ale takhle má o něho starost.

  „Dobrý večer, paní Skvělá. Ani se neptejte. Srazilo ho auto. Ještě, že jsem byl po ruce. Hrůza, jak se dnes jezdí. Pomůžete mi otevřít dveře? Děkuji moc,“ už předem umlčel a zodpověděl všechny její otázky. Zvuk otevíraných dveří. „Klíče, pane Kučera,“ zakoktá se na jméně.

  „Pravá kapsa,“ řekne tiše Tomáš a levou rukou hrábne do kapsy. Podá mu klíče a pak zavře oči. Čeká, až odemkne a projdou do bytu. Nechá si pomoct do křesla, z kterého předtím musí Ondřej sundat krabici s fotografickým příslušenstvím a opře si hlavu.

„Děkuji,“zašeptá slabě

  „Není za co. Myslím, že bys sis měl lehnout. To bude nejlepší.“ Položí mu ruku na čelo, ale nevypadá to, že by měl horečku. Třes nic. Vypadá to na únavu a spíš šok. Jenže potřebuje vrátit dodávku před poštu. I tak si lidi budou šeptat. Váhá, jestli nejdřív vrátit auto, ale starost o Tomáše vyhraje. Nanejvýš mu vedoucí strhne prémie. Ne moc skvělé pomyšlení, ale Tomáš je důležitější. Jde do ložnice. Aspoň postel je volná, ale kde má nějaké pyžamo, nebo spí bez něj? Nakonec si všimne starého trika. Vezme ho do pokoje. „Převlékneme se a půjdeš hezky spát, ano?“

  „Díky,“ Tomáš si opatrně stáhne poničenou goratexovou bundu a pak i speciální tričko od Merivy. „Možná bych to měl vydesinfikovat a převázat. Pomůžeš mi? Věci mám v koupelně.“ Nečeká na odpověď a vstane. Hlava se mu trochu zatočí, ale není to tak zlé. Přece jen, je zvyklý.

  „Počkej, počkej, ne tak hrr. Pomalu. Hlava se ti točí a před očima máš mžitky. Opři se. Neboj. Nejsem zas taková křehotinka.“ Podepře ho a vede do koupelny. Posadí Tomáše na okraj vany a začne zkoumat lékárničku. Obvaz, dezinfekci i antibiotickou mastičku najde. Položí vše na umyvadlo a začne mu rozvazovat obvaz.

  „Jen sebou nesekni, nesekni. Nic to není, naprosto nic,“ šeptá slova jak litanii a žaludek se mu houpe sem a tam. Otevře dezinfekci a nalije ji. „Hlavně rychle,“ drmolí a nevšimne si trhnutí Tomáše po vylití dezinfekce do rány. Nanese mast a začne ránu zavazovat. Žaludek se mu ihned uklidní.

  „No vidíš, zvládli jsme to.“ A neví, jestli to říká sobě, nebo Tomášovi. Rychle dojde pro triko a přetáhne mu ho přes hlavu. „Tak a do ložnice. Opři se o mě. Máš tady hrozný nepořádek. Děsivý. Kdy máš volno?“ řeční a odvádí ho do postele.

  „Měl bych mít o víkendu. Díky, žes mi pomohl.“ Nechá se uložit do postele. „Můžu tě ještě poprosit o batoh, potřebuji si z něj něco vzít.“
  Když mu Ondřej batoh donese, otevře ho, vyndá večerní dávku prášků, zkontroluje čas na hodinkách a zapije to zbytkem vody z flašky, co měl sebou.
  „Děkuju ti, Ondro.“ Tomáš zaboří hlavu do polštáře, ze kterého jsou cítit nějaké bylinky a zavře oči. Pak si vzpomene na budík a sáhne pro telefon. Rychle do něj nacvaká šest nula nula a pak se zadívá na Ondřeje. „Dáš mi číslo? Víš, kdybys ty něco potřeboval.“

  „Telefon?“ On chce můj telefon. Sice ví, že to není proto, že by ho okouzlil, ale i tak. Bude mít jeho telefon. „755 614 815 Vodafone. Prý má signál všude,“ zachechtá se a přikryje ho. „Budu muset jít. To víš, tvoje pověst...“ nechá to vyznít do prázdna. „Kdybys něco potřeboval, ozvi se. Telefon máš.“ Otevře dveře, ale neodolá se na něho ještě jednou podívat. „Opravdu nic nepotřebuješ? Zvládneš to?“

  „Neboj se, zvládnu…jen jdi. A ještě jednou díky.“ Tomáš zavře oči a za chvíli už spí.

  „Dobře.“ Zavře dveře, klíče položí na stůl a zaklapne dveře. Vyjde ven a vrátí dodávku na místo. Zítra, kdyby něco, vysvětlí své šéfové co a jak. Je to rozumná ženská. Nasedne na motorku a opatrně řídí domů. Zaparkuje ji do přístřešku k autu. V létě rád jezdí na motorce, ale v zimě to nejde. Vejde do chaty a sedne si na otoman. Opře si hlavu o pohovku a přemýšlí o celém dnu. Musí si přiznat, že mu Tomáš hodně učaroval. Je hezký, mužný, skvělý a prostě se mu líbí. Sice moc nemluví a na pořádek si nepotrpí, ale to se dá zvládnout. Stočí se do klubíčka na velké hnědé pohovce a vezme polštář do náruče. Hmm, kdyby byl, ale je to jen zbožné přání. Ani neví jak a usne. Ráno se vnitřním budíkem vzbudí o páté a protře si oči. Chvilku zírá do stropu, když si uvědomí, kde zůstal spát. Zaúpí nad přeleželým svalem. Další den kolotoče na poště nadchází.

  Tomáše probudí vřeštění mobilu, který mu zapadl pod postel. Zívne a vyletí z postele. Rychle tu vřeštící bestii zaklapne a pak se podívá na obvázanou ruku.
  „No, mohl jsem dopadnout hůř,“ pokrčí nad tím rameny a jde spáchat ranní hygienu.
  V práci je na čas a má sebou i poslední kousek štrúdlu. Střídá se s Michalem Pokorným. Pokynou si na pozdrav a on se posadí k počítači, u kterého leží jeho dnešní program.

  „Spravit zábradlí u vodopádu nedaleko Návrší?“ zvedne obočí. „Kdybych to věděl včera, udělám to. Byl jsem tam a bylo v pořádku.“
  „No, teď už není,“ zahučí Michal, který si upravuje natrženou košili.
  „Co se stalo?“
  „Nějací vandalové. Hlásili nám to dnes ráno z Labské boudy.“
  „Rozumím. Sjedu tam. Co dál?“

  „Jo, šéf něco chtěl, ale myslím, že už jede. Takhle s tím Micákem nejezdí snad nikdo jiný než on.“
  Tomáš se zhoupnul na židli a skutečně spatřil, jak terénní mitsubishi pagero zastavilo před jejich ústřednou. Tomáš se zvedne, když jejich šéf vejde, a slušně pozdraví. Michal se rozloučí a jde domů. A Tomáš poslouchá, co vše musí zařídit.

  Čas běží jako splašený a najednou je tu víkend. Tomáš je v práci spokojený a i jeho nadřízený si na něj nemůže stěžovat. Nováček svou práci bere poctivě, sám dělá vlastní průzkum terénu, neremcá nad nočními službami. Inženýra Pavla Pavku napadne, že by možná, když je tu nový, by ho mohl přesvědčit na vánoční službu.

  Tak a je tu opět víkend a Ondřej má konečně volno. A dlouhou dobu už neviděl Tomáše. Jako by se pod zem propadl. No, párkrát ho zahlédl, a slyšel samé řeči o hezkém přijatelném muži, vhodném do chomoutu. Nejraději by je zašlápl. Ženské myslí jen na vdavky a ty, co na ně nemyslí, tak pro změnu myslí jen na to, jak ho dostat do postele. Ne, že by on byl jiný. Sedí na židli a kouše  tužku. Tohle je tady jeho poslední služba. Od pondělí tady bude sedět už jen šéfová a Miluška Pavlasová. Je z druhé vesnice a nemá to daleko. Zná ji letmo od vidění, ale důležité je, že nebude potřebovat moc zaučovat.

  Otravný víkend a on neví, co by měl dělat. Nejspíš vyrazí někam na výlet. Měl by taky začít trénovat na pošťáckou Olympiádu. Pět minut a padla.

   Kdo ví, co dělá. Je doma nebo ve službě? Myšlenky se mu rozutíkají. Mohl by ho pozvat na víkend někam na výlet. Konečně. Vyskočí a jde zavřít poštu. Poslední dobou je dost ozbrojených přepadení a zvlášť tyhle malé venkovské pošty jsou dost častým terčem.

  Zavře poštu  a pak se rozhodne pro oběd. Zajde k Černému orlu. Dá si svíčkovou nebo něco dobrého. Vařit se mu nechce.

  Tomáš řídí auto a přemýšlí, že ledničku má už zase jak po nájezdu Prusů. Tedy vymeteno. Až na máslo a vajíčka, a ty on moc nemusí. Nakonec se rozhodne. Před službou si zajede do hospody. Ale dnes zkusí tu druhou. Toho Orla.
  Už je skoro u ní. Najde vhodné místo, zaparkuje služební auto, protože dopoledne stejně lítal po horách a spravoval poškozené přístřešky. Takže, uchechtne se, je v práci skoro dvacet čtyři hodin denně, tak jak si to přál. Vystoupí a za chvilku už vchází do útulné hospůdky, zařízené v příjemně horalském duchu. Lana, mačky, staré lyže i bambusové hůlky tu visí vedle skob a fotek známých horolezců.
   „Sem budu chodit častěji,“ usměje se a kývne na hostinského i boubelatou servírku.

  „Dobrý den. Vy jste ten nový. Máme plno, ale tam u Ondry je volno, co chcete?“ Hned ho vede na místo a z vedlejšího stolu sebere jídelní lístek.

  „Tak co, už sis vybral?“ zeptá se servírka Ondry a culí se na něho. Ondra chce vypláznout jazyk, když zahlédne Tomáše. Zarazí se.
  „Sví… čkovou,“ dostane ze sebe a otočí hlavu k servírce Markétě. Ta se pořád culí.
  „Jistě, zlato! Vy si zatím vyberte.“  A už kvačí k jinému stolu.
  „Ahoj,“ rozpačitě zahučí Ondřej. Dlouho ho neviděl a když tak před ním stojí, voňavý z hor, je mu skoro do breku. Zase horal. Proč se nemůžu  zamilovat do někoho normálního? zaskučí v duchu.

  „Ahoj Ondro, jak se vede?“ Tomáš si k němu přisedne a protože nesnáší otevřený prostor za zády, sedne si po jeho pravé ruce. „Můžeš mi něco doporučit? Mám hlad jak vlk, ale ať pak neusnu. Mám noční. Co ty? Už ti skončila služba?“ Tomáš je z hor ještě nadšený a tak se z něj slova jen sypou. Dnes byl tam nahoře krásný den a i když mu to jednou ujelo, na pravou ruku už se zase může začít spoléhat. Prostě jeden z těch dní, kdy si ráno, i když jemně mžilo, uvědomil, že má cenu žít.

  „Jo, mám se dobře a od pondělí už nastupuje nová síla, takže budu mít více času na trénink a taky na hory a jasně, začnou Vánoce, a to je šrumec i tady. Sice ne tak, jako v Božím Daru, ale cizinci, turisté, to poznáš sám. Najednou tady bude narváno k prasknutí. Teď je klid a ticho a toho se musí využít. Och, povídám, a ty čekáš na radu. Rozhodně svíčková nebo myslivecká pečeně je výborná. Anebo i špagety. Jinak, no, jde to, anebo pokud chceš něco pikantního, tak Krakonošův oheň s bramboráky. Kuřecí pikantní směs, ale vrátím se k tomu, co chci. Říkal jsi, že máš volno a tak mě napadlo, jestli si nechceš vyjet nebo vyjít na výlet.“ V ruce žmoulá ubrousek a napjatě čeká na odpověď.

2.díl-Výlet