Shounen - ai povídky

Nehoda

  Něco ho probudí a neví co. Automaticky se podívá na hodinky a vnímá svítící ručičky. Dvanáct hodin. Dvanáct… náct… hm hodin. Ježíš Maria. Vyskočí a neuvědomí si kde je.

  Tomáš! Rychle se podívá na něho, ale spí. Musí domu! Začne tiše lítat po bytě a shánět vršky. Nadává, když do něčeho vrazí. Ještě dobře, že ty věcí nejsou moc roztahané. Obleče se, políbí Tomáše a tiše vyklouzne z bytu. Nastartuje auto, mžourajíc na cestu jede domu.

  Sněží a on se plouží dvacítkou. Tohle se musí nějak vyřešit. Mohl klidně spát v jeho náručí do rána a takhle se tady vleče. Zívne a skoro přehlédne srnu. Dobrý když zmizí v lese. Dostane se domu a jde se podívat, co by šlo rychle ukuchtit. Dívá a přemýšlí a nic ho nenapadá. Vše je tak pracné a tak nakonec vytáhne špagety. Za chvilku už bublají na sporáku a ve velké pánvi omáčka carbonara.

  „Doufám, že rád špagety,“ mumlá si pro sebe ospalý jako medvěd po zimním spánku. Všechno odstaví a dopotácí se do postele. Studená, hnusně nepříjemná a studená. Chvilku se klepe v posteli a vzpomíná na teplo Tomáše a jeho ruce i to, co spolu dělali.

      „Ráno poštu, dopisy, pytle, balíky káva a telefon paní Dvořáková, a tak se s ní domluví, kdy přijde na hodinu vaření. Odpoledne. Dohodnou se na špagetách. To by měl zvládnout i začátečník. Cestu jede po paměti, vydává tak, že lidé se ptají, jestli spal nebo flámoval na mezi, až se dostane před dům Tomáše. Klíče má a tak si otevře a vejde dovnitř.

      Tomáš celý den proleží. Je unavený a včerejší den se na něm trochu podepsal. Lenoší, spí, poslouchá hudbu a čte si. Ideální dovolená nebýt nohy a bolavých žeber.

     Nakonec usne nad rozečteným příběhem. Jsou tři odpoledne, když se vzbudí a jde na záchod. Bolí ho žebra, ale jinak je mu dobře. Jen si zajde pod sprchu a už je zase čilý. Pak jen něco udělat na počítači, odeslat maily a zavolat do práce, že snad příští týden nastoupí. Konec.
Pustí si rádio a poslouchá hudbu i předpověď. Další sníh. To se mu nelíbí. Budou problémy a on trčí doma.

     „Ahoj Tomáši!" Ticho, že by ještě nevstal? Zjistí, že usnul u knihy. Vezme deku a přikryje ho. Políbí na čelo a jde do kuchyně.

      Máš v lednici špagety, ohřej si je, přijdu okolo 16. Pá O.

      Vyjde z bytu a jde dál roznášet poštu. Usmívá se a je rád, protože i Věra je nějak zamlkla, takže výslech se nekoná a odkládá se na neurčito. Začíná chápat odsouzené, kteří by to raději měli už za sebou.

     Myšlenky se mu točí kolem Tomáše. Je unavený a není ještě zdravý. Včera to trochu přehnali. Dnes žádné hrátky nebudou.

  Po druhé hodině jde za Růženou. Ta ho rozpačitě přivitá a ukáže na stůl, kde jsou potraviny. Z toho by se najedli čtyři a ne dva, znalecky odhadne množství Ondra.

  „Tak jdeme na bolognesu. Má váš muž rád špagety?"

  „Má a moc. On má vůbec všechno rád a já jsem tolik nešikovná."

  „Nebojte, do měsíce bude z vás prvotřídní hospodyňka." Měsíc? To přehnal, zjišťuje po půlhodině. Vůbec neví, co je vaření. Ještě dobře, že ví, jak se zapne sporák. Zajímalo by ho, čím se živila. Nakonec se spokojeně dívá na sporák, na kterém bublají špagety a omáčka.

  „Děkuji Vám. Nevím, co bych si počala a víte co, vezměte si část sebou. Je toho hodně a nevím jak vám poděkovat.“

  „To nic nebylo a musím už jít." Růžena rozzářeně přikývne a on vezme kastrůlek s jídlem. Tak další špagety. Nanejvýš se přešpagetují. Na chodbě narazí na manžele Sovákovi, kteří ihned zaregistrují, odkud odchází. Pozdraví je a spěchá o dvě patra níž.

  „Ahoj Tomáši,"  zavolá s úsměvem.

      „Tady,“ Tomáš zrovna bloudí po bytě a hledá, kam včera založil kudlu. To se mu stává dost často, něco někam dá a pak to nemůže najít. Otočí se.

     „Ahoj Ondro!“

  "Co to tady vyvádíš?" zajímá se hned a stahuje péřovou bundu. Na stůl položí kastrůlek s jídlem.

       „Něco hledám, ale…“ přijde k němu blíž a políbí. „Teď tu mám tebe.“

      Ondra ho popadne do náruče a zatočí. Začne ho líbat a pak pustí. 

     „To mám. Už jsi jedl? Jak ti chutnaly ty špagety?" optá se a pak se podívá po věcech. Pořád je to tady tak chaotické. „Až se najíme, začneme uklízet. Ty mně budeš dirigovat. Promiň, ale no je tu mírný chaos, i když lepší než jsem to viděl poprvé." Povzdechne si a pak se podívá na Tomáše. Je tak… neodolá a důkladně ho políbí. Dnes nic nebude. Musíš odpočívat, víš."

  „To je mi pěkné, ty mi budeš říkat, co mám dělat jo?“ mrkne na něj lišácky. „A byly skvělé.“

      „To jsem rád, protože tady mám další špagety. Včera jsem usnul a nestihl jsem nic uvařit." Ondra se usměje. „Uznej, to chce trochu uklidit, a kdepak ty budeš sedět hezky s dekou kolem sebe a číst a jen mi budeš říkat, co mám dělat."

  „To počká. Jen když budu sedět s tebou,“ Tomáš mu zaboří hlavu do ramene a oddechne si. Někdy se mu zdávají hnusné sny, co mají sklon se plnit.

      „Dobře." Tiše řekne a vezme ho do náruče. „Vůbec nejsi těžký." Přenese ho na pohovku a pak sebe i Tomáše přikryje. „Je mi tu s tebou moc dobře,“ tiše řekne. Rukou mu hladí tvář a vlasy.

      „Mě taky…a dávej na sebe pozor, ano? Slib mi to…prosím.“

  Ondra na něho zmateně kouká, než mu to dojde. „To víš, že budu. Jsem přece pošťák a my jsme odolní. Nás hned tak něco neporazí. Všechno víme, všechno známe a nic nás neudolá!" Zvedne ukazováček a políbí Tomáše. Jen krátce.

  „Dobře,“zašeptá Tomáš a políbí ho.

Ondra se usměje. Má ho tolik rád. To setkání na poště bylo osudové. Určitě. „Můžeš pustit film, ale jen na hodinku a pak pojedu domu. Ne nejdřív uklidíme ten nepořádek.“

„Musí to být?“

„Hm, ano, ale víš co, film si nebudeme pouště.“ Je mu na té pohovce nádherně. Jako by tam patřil léta. Chce u něho zůstat, milovat se a neopouštět ho. „Tak kdy jdeš do práce? Jak znám vás záchranáře tak určitě příští týden!“

„Ano. Je tolik práce a každá ruka dobrá,“ provinile řekne Tomáš. Má výčitky svědomí, že se tu fláka, ale na druhé straně sám uznává, že jednoduše by jim tam byl houby platný. „Ty máš taky hodně práce.“

„Mám,“ přizná se. „Jsou Vánoce a lidi objednávají balíčky jako šílení. Popron média, knihy, parfémy. No řekni, dal bys někomu parfém? Já ne. Ale i šílenosti jako psí potravu, sekačku nebo dokonce dveře. Kdo se s tím má tahat?“ Zasměje se.

„Co tě pobavilo?“ optá se Tomáš a hledí na rozohněnou tvář Ondry.

„Ale taková situace. Trochu choulostivá. Asi jsem už pošťák a ti bývají zvědavi a poslední dobou se objevili balíčky. Název ti nic neřekne a tak se ptám mladého Krause. Hele co v tom je? Podává mi peníze a najednou se ošije. Přestanu tahat tu dobírkovou poukázku z balíku a on najednou: Erotické prádlo.“ Zasměje se. „Byl jsem červený až za ušima.“

Tomáš se s ním zasměje. Je mu neskutečně dobře. Je tak blízko a on se cítí v bezpečí. Nebýt toho snu, bylo by to krásné. Jenže od určité doby bere sny vážně.

„Taky pomáhám vařit Dvořákové. Té štíhlé obarvené blondýně nad tebou,“ upřesní. „Spíš ji učím, ale popravdě je to nemehlo. Jenže je z města.“

Tomáš nechápe, jakou má souvislost vaření a město, ale přejde to. Začínají se mu opět klížit oči.

Ondra ho chvilku pozoruje a pak se rázně zvedne. Nerad, ale taky nechce vařit až někdy o půlnoci.

„Tomáši!“ vyruší ho ze snění. Zahledí se do jeho nádherných šedých očí. Zlíbe je až ucítí kolem krku Tomášovy ruce. Tolik ho chce! Na večer to vypadá na pořádnou sprchu.

Tomáš ho k sobě tiskne a opětuje jeho polibky. Pak ho pustí a přitáhne si pokrývku ještě víc. Je mu zatraceně nepohodlně a bude rád, až vyrazí do hor. Aspoň nebude pořád přemýšlet o Ondrovi…i těch dalších věcech.

„Kam mám dát toto?“ ukáže na fotografické přístroje.

„Tam do té skřínky a tamto dej na botník.“

„Nářadí?“

„Do skříně na chodbu.“  Posadí se s pokrývkou kolem těla. Začíná se mu líbit, jak tu Ondřej pobíhává a uklízí. Vypadá přitom…rozkošně. Líbí se mu. S nostalgií si vzpomene na svého přítele. S tím klukem od jízdní chodil asi půl roku a pak je osud zavál někam jinam. Byl podobný Ondrovi…ukecanej a živej.

„Ani to tak dlouho netrvalo!“ vykřikne nadšeně a postaví se doprostřed pokoje s rukama v bok. „Zasloužím si polibek.“

„Jsem nemohoucný,“ odvětí Tomáš s jiskřičkami v očích. „Musíš sem!“ zakývá prstem vykukujícím zpod pokrývky.

„Tak jsem tady. Víš, musíš přijet se podívat ke mně.“ Ondrovi se moc líbí, jak je tam zachumlaný. Jako medvídek.

„Samozřejmě!“ Fascinovaně hledí do zelených očí Ondry. Nechápe, proč je tady, proč mu dovoluje to co nikomu jinému, ale konečně od té nehody je šťastný. Pustí pokrývku a políbí ho na… bradu. Zavrčí a políbí ho na rty.

„Panečku jo to byl polibek. Svoluji, abys udělal ten nepořádek častěji.“ S lítosti se zvedne. Venku je tma jako v pytli a on má pěknou štreku k svému domovu a pak vaření.

„Musíš jít?“ Tomáš se zvedne s pokrývkou kolem ramen. Zasykne, jak se mu ozve kotník, ale je to rozhodně lepší, než to bylo.

„Musím a víš co? Promiň!“ vypadne, jak nejrychleji svede. Ještě minutu a už by ležel na Tomášovi a prováděl s ním, co nechce a co mu rozhodně na uzdravení nepřidá.

„Ondro!“ zavolá Tomáš a pak se usměje. Vlastně… už si zvykl na ty jeho odchody. Odkulhá k počítači a zapne ho. Usedne a serfuje po internetu. Je zvědavý, kdy dorazí dárek pro Ondru. Zasloužil si to. Těsně po půlnoci si jde lehnout. Je unavený a tak doufá, že dnešní noc… bude bez snů.

Ráno ho probudí nepříjemný zvuk budíku. Nadzvedne se, vezme si prášky a pak lehne. Zachumlá se do vyhřáté pokrývky a usne.

Tak co uvařit? Přemýšlí cestou Ondra. „Polévku. Nějakou dobrou. Zelňačku. Doma má vynikající zelí od babičky Stránské. Každý rok mu neopomene trochu dát. Když je vyrábí, sousedi by se nejraději odstěhovali na Mallorcu, ale on je z něho šťastný. Mohl by ho trochu zkusit jinak a co dál? Kuře. Obyčejné pečené kuře na bazalce v smetanově omáčce. Je zima vydrží to.

S nosem nalepeným na skle se dívá před sebe a opatrně řídí. Snad to do rána silničáři ten sníh prochází. Jinak se nedostane do práce. Zatím se to stalo jen jednou a druhý den toho měl tolik, že nevěděl co dělat.

Ráno na poště začne jako vždycky. Převzít balíky, dopisy a peníze, kávě a výslech se opět nekoná. Začíná uvažovat, že Věra se dala na dráhu inkvizitora, protože po něm šlehá pohledy jako harpyje.

„Ondro!“

Kupodivu si oddechne. Je to tu.

„Něco potřebuješ?“

„Já ne, ale včera jsme si vyslechla zajímavou historku.“ Pozorně si ho prohlédne. „Hele jsi teplej nebo ne!?“ řekne s upřímnosti jak je na to zvyklá.

„Cože?“ Pochybnosti.

„Vyslechla jsem v konzumu zajímavou historku.“

„Jakou?“ optá se proti své vůli. V ruce mačká černou brašnu s penězi a úplně zapomene, že už chtěl jet.

Věra si odkašle a pak spustí.

Slečna Bohatá: „Vždyť je na kluky!“

Paní Sováková: „Dušuji se ti, Boženko, při všech svatých. Ve dvě hodiny odpoledne od ní vyšel!“

Slečna Bohatá: „Není možné. Myslíš, že nám Michal kecal?“

Paní Sováková: „To nevím, ale viděla jsem to na vlastní oči a ona ještě byla lehce oblečena a křikla Tak zas příště! V jednu hodinu odpoledne. Přece, víte, že tehdy jsou všichni tam nahoře!“

Pan Sovák. „Viděl jsem to taky.“

Slečna Bohatá: „Ten její žárlí jako tygr. Vždyť víte, že možná zabil svoji bejvalku!“

Já: „Hloupost. Jeho bývalá teď žije v Hradci s nějakým maníkem. Povídala mi jedna známá na školení.“

Slečna Bohatá: „To je škoda, ale pokud se to dozví, tak ho chytne amok a co nám neste za dopisy?“

Já. „Jedno rekomando, slečno Bohatá. Stejně nějak se mi tomu nechce věřit. Takový slušný kluk a on si začne s takovou fuchtli.“

Paní Sováková: „Tady vidíte co dokážete udělat samota s chlapem! Měl by si najít slušnou ženskou.“

„Tak a teď mi řekni co na tom drbu je pravda. Jsi gay ne? Dyť to Michal povídal a proč by lhal?“

„Možná proto, že se mi chtěl pomstít. A tohle je fáma, Věruško.“ Vypochoduje z pošty vrtíc nad tím hlavou. Neskutečné, co dokážou z jedné lekce vaření udělat. Mobil.

„Tady pošta ee promiňte, Ondra Král, Růženko. Klid ano jsem tak rád. Jistě. Nakoupíte na rajskou? Tak ve tři. Dříve nestihnu.“

Deset hodin. Spěchá. Potřebuje sprchu jako sůl, ale nejdřív Tomášova ruka vklouzne pod pokrývku. Zapomněl se svléci… a teď jak se o něho otírá prádlo. Jemně ho vysvobodí z trenýrek a pohladí. Nepřítomně se dívá do stropu. Od té doby co se objevil Ondra je mimo a tyhle… ranní chvilky, škoda mluvit. Tiše vykřikne a vstane. Hlava se mu trochu zamotá po prášcích. Zatřepe ji, jak se ji snaží pročistit. Nakonec se zvedne a jde pod sprchu. Kotník bolí už méně a on doufá, že příští týden nebude jen sedět u vysílačky, ale půjde taky do akce. Chybí mu lesy, hory a vzduch.

Prohlédne si lednici. Špagety. Díky Ondrovi je plná, ale na nic nemá chuť. Nakonec vytáhne rendlík se špagetami. Možná by se měl dokodrcat něco nakoupit, ale kdyby ho chytla kontrola, tak by byl mazec. Položí rendlík na plotnu, když zazvoní. Ožije a běží otevřít.

„Překvapení!“ zvolá Ondra, který sice pozdě vyrazil, ale neopomněl se stavit v místní pekárně. Vejde dovnitř, a když dveře jsou zavřeny, políbí Tomáše, v rukou stále držíc nákupy a oběd. „Dej pozor a budu muset za chvilinku jet.“

„Já vím,“ řekne smutně Tomáš. Je mu hned lépe, co je tu Ondra. Pořád mu to připadá tak vše podivné. „Co tam máš?“

„Zelňačku, a sedni si a teď na snídaní koláče s tvarohem a mákem a nějaké rohlíky a chleba. Bohužel nemohu se zdržet. Mám toho dost a silnice nejsou úplně cool.“

Položí nákup na stůl v kuchyni a přitáhne si Tomáše k sobě. „Stýskalo se mi strašlivě,“ řekne dívajíc se do šedých očí. Cítí tenké triko a tepláky. Bože, má na něho zničující vliv. „Máš na mně zničující vliv.“ Slabě si povzdechne.

„Já se s tebou taky cítím… příjemně,“ zašeptá Tomáš. „Co je?“

„Jen, že po víkendu půjdeš do práce a neuvidíme se tolik. Líbí se mi o tebe pečovat.“

„Nemohu se tu jen tak flákat. Když si představím, co tam mají za práci, brr. Hrůza,“ ale usmívá se. Nebýt Ondry, tak ještě vězí v té hnusné nemocnici. Je mu s ním dobře a chce si zopakovat lekce. Lehounce se při těch myšlenkách začervená.

Ondra ho pohladí po vlasech. „Vím.“ Krátce políbí a vnímá Tomášovu ruku, jak ho hladí po modrém svetru. „Musím jít, ale stojí to za to tě vidět v tomhle. Vezmeš si to častěji?“

„Tak běž,“ pobídne ho lišácky Tomáš a pousměje se. Nechce se mu odtud, jako on nechce, aby odešel.

„Jdu!“ urputně se přesvědčí Ondra, sundá si ty kouzelné ruce z hrudi. „Za dva týdny Vánoce.“ S těmi slovy rozehřátý vypadne. Už se těší na odpoledne. Vyjde na mráz a hned mu klesne nálada nejméně o pět stupňů.

Tomáš osamí a tak raději jde vybalit nákup. Odpoledne trochu cvičí s kotníkem. Jde to dobře, ale první půlhodinu si myslel, že vyskočí z kůže. Dívá se na hodinky a nemůže se dočkat, až přijde Ondra. Ten kluk je o tolik mladší, než on a přece je mu s ním dobře. Možná proto, že je stejný, jako on byl kdysi dávno. Po té nehodě má pocit, že něco ztratil a teď po kouskách je nalézá.

Nakonec vezme knihu a začte se do ní, u které usne ani neví jak.

„Tomáši!“ tiše zavolá Ondra, když otevře dveře. Je už pozdě a on je unavený. Doručování o vánočním čase není nijak růžové. Koutkem oka zkontroluje chodbu, ale je prázdna. Bojí se, že je někdo zahlédne a všichni se to dozví.

Ticho. Nejspíš spí a tak tiše zavře dveře. Shodí boty a v rukou nese další kastrůlek tentokrát s rajskou. Paní Růžena mu hned u dveří skočila kolem krku a začala povídat, jak její muž byl nadšený jídlem. Tak jestli by mohli zkusit rajskou. Měla všechno připraveno a opět nejméně pro deset lidi. Hned ji to řekl a ona jen mávla nad tím rukou a prý její muž sní sedm knedlíků a po hodince si dá další dva.

Opět na pohovce. Klekne si k pohovce a pozoruje, jak spí. Sebere knihu, když z ničeho nic se dívá do šedých očí.

„Ahoj Ondro. Už je…“

„Zapomněl sis prášky.“

„Ne ještě hodina. Nějak jsem usnul,“ řekne provinile.

„Lež. Přidám se.“ Tomáš s úsměvem se trochu uhne a čeká, až Ondra přijde k němu a lehne si. Ondra zatím položí na stůl rajskou.

„Přinesl jsem rajskou!“ křikne z kuchyně a vynoří se ze dveří. Shodí bundu a pověsí ji vedle červené. Protáhne se a sedne si.

„Hodně práce?“ optá se účastně Tomáš. Pozoruje se znepokojením jeho unavené rysy.

„JO. Jako každý rok. Pokaždé si říkám, vydržím to?“

„Aa?“ jemně se ho optá Tomáš a neodolá ho pohladit. Bolestně si uvědomí, jak mu chyběl dotek už od doby… asi co viděl svého přítele se milovat. Tak trochu jim záviděl jejich blízkost.

Ondra pokrčí rameny. „Přežíváme to. Co nám zbývá. Jen kdyby lidi nebyli čím dál hnusnější a seshora čím dál horší.“ Dál to nerozvádí a otočí se k Tomášovi. „Omlouvám se.“

„Není co.“ Obejme ho.

„Chybělo mi to. Jak se uzdravíš, budeme pokračovat v lekcích.“

„Nemůžeme hned, pane učiteli?“ Tomášovi zajiskří v očích.

Ondra mlčí, tolik touží po tom držet Tomáše v náručí, milovat se s ním, patřit k němu, jenže se bojí. Ne se milovat, ale co tomu řeknou lidi v městečku. Vydrží ještě jednou ty pohledy, úsměšky a zpovídání? A jak to zvládne Tomáš? I když je pravda, že jediní, kteří nic neřekli, byli právě záchranáři. Dokonce s ním žertovali, jako by se nic nestalo poté, co mu vyjádřili účast.

Tomáše překvapí trochu smutný, ba skoro zahořklý výraz v jindy tak veselé tváři Ondry. Co se mu stalo? Pohladí ho po tváří a prsty sklouzne ke rtům. Lehounký polibek ho trochu překvapí. Obejme ho a přitiskne se k němu. „Půjdeš…“ nechá vyznít do ticha pokoje.

„Dnes ano a zítra už bude pátek. Mohu tu zůstat přes víkend?“ začne. „Ne, raději ne. Zapomeň, co jsem řekl!“

„Počkej!“ zakřičí Tomáš, ale to už Ondra vezme modrou bundu a uteče ven, kde se opře o stěnu chodby. Bože, co má dělat? Nakonec sejde dolu.

Tomáš se postaví k oknu a dívá se, jak nasedá do auta. Rád by věděl, co se stalo. Jenže kde to zjistit? Pak si vzpomene, že jeho bývalý přítel byl záchranář stejně jako on. Jenže mezi nimi nejsou ukecané báby, ale možná by mohl něco zjistit. Nejraději by se do toho pátraní pustil ihned. Musí se krotit, aby někomu nezavolal. Nakonec vytočí číslo Ondrova mobilu. Sedne si na pohovku. Nic. Zřejmě ještě nedojel domu. Přejde k počítači. Vůbec není ospalý, a jak nic nedělá a tak sedne a serfuje. Na emailu najde vzkaz od Bretta. Měl by poslat ten balíček, ale dle Ondrových slov bude pozdě. No nevadí, dojde trochu se zpožděním. Druhý email ho velmi potěší.

Ihned odepíše. Tak dárek pro Ondru je na cestě. Tedy bude na cestě, a on doufá, že se mu bude líbit.

Proč já hlupák, takhle vypadl, přece se nic moc nestalo, zanadává Ondra. Jen se optal, jestli chce s ním strávit víkend. Obvyklá otázka zamilovaných a on je. Neví, jestli Tomáš, ale přece by nechtěl po něm učitelování, kdyby nebyl. Zítra odpoledne ho odveze do nemocnice, aby mu doktor podepsal revers, že může jít a jak zná horaly, tak to na něm vymámí jen, co se usměje. Staví se v konzumu a ignoruje zvědavý pohled paní Bohaté. Dnes mu té štěbetající ženské lezou na nervy.

„Copak budete vařit?“

„Šunkofleky.“

„A tak proto sem jdete. Měl byste udělat jednou i něco sladkého.“

Ondra se zamyslí a pak si probere co má doma. „Tak mi dejte dvě veky.“ Odolá říct, k čemu ji chce.

„Nechcete objednávku na Vánoce?“

„Ne děkuji, vánočku a salát budu dělat sám.“ Zaplatí a odejde.

„Toho doma bych chtěla mít. Ten můj jedině zařve: Kde je to maso sakra, ženská!“ Zanadává Chaloupková. Ostatní přikývnou.

„No a už jste slyšeli, že chodí za Dvořákovou od záchranáře Pavla Dvořáka?“

„Ne!“ zazní odpověď jako z hejna hladových slepic. „Povídej, Maruško.“

Paní Bohatá se nakloní nad pult. „Tak ta fáma, že prý je na chlapy, je lež!“

„Ne!“ vydechnou opět a odloží tašky k nohám. „Povídej!“

Ondra zatím vyjde ven, nasedne do auta a pomalu jede k domovu. Za ta léta se už naučil brát hory s respektem i láskou. Dovedou být stejně laskavé jako rozzlobené. Zaparkuje, doma se svlékne a hned jde zapéci šunkofleky. Mez tím navštíví stránky, zaktualizuje, dodá vánoční výzdobu a lehne si. Sotva zavře oči, už spí. Poslední dobou mu všechno splývá v jednom. Paní Dvořáková nevolala a tak má volno.

Větší, menší balíky, dopisy, poukázky. Navštíví záchranářů, kteří se ihned ptají, jak se má Tomáš. Jsou potěšení, že se uzdravuje. Zdá se, že si ho rychle oblíbili.

Menší, větší balíčky k Vánocům i zboží doručuje. Zastavení v středisku záchranářů. Je klid a žádné hlášení. U vysílačky sedí Honza a nedaleko se potuluje zamračený Pavel Dvořák. Hodí jim časopisy, rozdá dopisy a Honza převezme úřední dopisy.

„Tak se tu mějte a klidný víkend!“

„Kéž by a pozdravuj Toma!“ zavolá na něho Rozina, který se tam objeví.

„Jistěže budu.“ Dnes je tu v dodávce, kvůli těžkým balíkům a trvá mu to dvakrát tak dlouho než se skútrem. Povzdechne si a vyjede. Jede opatrně, když ho polije horko. Dupne na brzdu a ta nic. To není možné! Kopeček? Co má dělat?

Otevře dveře a vyskočí. Zaslechne řachu a pak nic.

„Nehoda!“ vykřikne u záchranářů nějaký běžkař a ukazuje dolu. „Jel jsem zrovna, když jsem viděl modré auto v stromech!“

Všichni vyskočí ze svých míst a nasednou na do aut, další do skútru a jednou dolu.

„Bože to je Ondra!“ vykřikne Rozina a zbledne. Rychle jedou k autu. Hledají ho, ale nikde není. Dávají pozor, jestli auto nezačne hořet, ale mají kliku.

„Ondro!“ křičí záchranáři.

"Jsem tu!" Šeptá slabě Ondra a v koutku se objeví krev. Nemohu se hnout!

„Je tady!“ Tady!“ křikne Honza a přitiskne mu prsty k tepně.

„Žije?!“ optá se Rozina. Toho kluka měl rád od první chvíle, na rozdíl od Michala.

Honza k němu zvedne hlavu.