Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z vůle hada

 

Kapitola 10.

 

  Cesty

„Svatby v Alacaldském království mají různý právní systém, ovšem průběh spojení je vždy stejný. Poté co astrolog oznámí vhodnou hodinu, svědci zajistí co nejvíc květin, které se dělí na krásné, užitečné a voňavé a které hosté poté odnášejí si sebou domů. Rodina zajistí pohoštění. Po svazku před svědky je hostina s tancem, doplněná profesionály, kteří se starají o zábavu. Zábava končí až k ránu, kdy se všichni odeberou na lože. Bývá zvykem mít svatbu v jedné barvě, i když není to nutné. Nikdy není svatba v žluté barvě.“

Alacaldské zvyky  

Elean s Amadeem dojdou k domu mistra Gena. Zaťukají. Kdyby tu byla Oliviena, zasmáli by se jeho vzhledu s železnou helmici na hlavě, ale teď to sotva vnímají.

„Ach to jste vy. Pojďte. Ta protivná bába s vámi není? Ta malá ji shání. Prochází se, že div mi neprodře podlahu.“

„Je mrtvá,“ řekne hluše Daimón. Nikdy by neřekl, že smrt může tolik bolet.

„Cože?!“ Uslyší ženský výkřik a potom Eleanovu tuniku sevřou drobné ruce. Třesou jim. „Cože?!“

„Hermi, je mrtvá,“ řekne tiše Daimón.

„To není pravda!“ zařve. „Není! Lžete! Lžete mi!“ Dupe, jako malé dítě, co nedostalo pamlsek.

„U Oka, to je blbý,“ zabručí Gen. I když se hádali, není rád.

„Je mi to líto, Hermi. Tolik líto. Tetička mi byla vším. Nevím, co si bez ní počnu,“ říká Daimón. Očí se mu konečně zalijí slzami. Nechává je stékat a vpíjet se do pečlivého Hermiina účesu.

Hermi brečí na plné kolo. „Byla… byla mým životem! Amadeo, co si počnu? Eleane, co?“

„Půjdeš v jejich šlépějích,“ ozve se kupodivu suchý Genův hlas. „Co bys asi chtěla dělat? Myslím, že je to důstojná cesta, nebo snad ne?“

Hermi si otře oči. Gen má pravdu. Narovná se, přestože by nejraději někam zalezla, ale na smrt si už celkem zvyklá. Jenomže tohle byla milovaná osoba. Jen díky ní se stala tím, čím je. Nesmí ji zklamat. Nikdy. Přikývne. „Neudělám své učitelce hanbu. Budu jednat jako by jednala ona.“

Elean ví, že časem to poruší, ale v téhle chvíli je to nejlepší, co může udělat.

„Musím jít a zažádat o její místo. Chci mít její oblast. Přála by si to, říkala to, když jsme se viděli naposled. Budu pokračovat tam, kde skončila.“

Zabušení. Gen se vrhne k helmici, nasadí si ji a opatrně otevře.

„To jsem já, Yorwey. Vezu tělo. Mělo by se pohřbít, jak jen to bude možné.“

„Odvezu ji do Drun. Tam patří. Potom přijedu.“ Na chvilku probleskne v jejích slovech Oliviena. „Než odjedete, přijeďte za mnou. Musím vás vybavit vším, co budete potřebovat. Nikdo neměl lepší bylinky než paní Oliviena.“ V očích se jí objeví opět slzy.  Otře si je rukávem tuniky. Pevně se zadívá na Eleana s Amadeem.

„Určitě přijedeme.“

„Dobrá. Omluvte mě. Musím zařídit důstojné rozloučení. Zítra?“ optá se tázavě.

„Budeme tam,“ ujistí ji Daimón. Pojede tam, i kdyby měl zabít celé město. Nic mu v tom nezbrání.

„Dobře.“ Obejme jednoho po druhém. Opovržlivě se zadívá na Gena.

„Ta malá je stejná jako ta stará.“

„Gene!“

„Jojo, a není to pravda? Je. Takže jdeme na ten protijed.“

Elean zaváhá. „Jestli se ten stav zvrátí…“

„Myslíte jako, že se mu vrátí čas?“ vpadne mu do toho Gen. Nepřítomně přikyvuje hlavou. „V tom případě vám doporučuju mít protijed, nebo všechny potřebné věci po ruce. Nechcete tu zůstat? Byt zadarmo i strava,“ řekne uličnicky. „Jenom byste mi musel být k dispozici.“

„A skončím na tvém pitevním stole.“

Gen pokrčí rameny. „Každý má nějaký osud. Je to tuhé, je to krvavé a smrdí to?“

„Rozřezaná mrtvola.“

„Přesně. Ach jo, měl bych zajít mezi lidi nebo zakrním. Té báby je mi líto.“

„Byla skvělá.“

„Jo, tomu věřím. Jen tak mimochodem, neděláte pokusy, že ne?“ Vede je do své pracovny. Spokojeně se rozhlédne po přístrojích. Otočí se k nim. „Víte, dopisuju si jen s pár učenými ohledně bylinek, jedů a podobně. Nejsem drbna.“

Přišel na to. „Nechtěl byste raději zapomenout na všechno, co se tu stalo? Z toho mohou být noční můry,“ navrhne tiše Elean.

„Víte, co je noční můra?“ optá se Gen. Oba zavrtí hlavou. „Ti venku s touhami. Šeptají víc, víc a víc. To je noční můra. Tohle není noční můra, protože ta nezabíjí, ale to víc, víc, chci všechno, to zabíjí. Někdy pomalu, někdy skrytě. Podle toho… Další host? Posečkejte tu. Vážně není to nutné.“

„Gene, proč to říkáte?“

Gen s helmou v ruce se k nim otočí. Široce se usměje, ale oči jsou ustarané a vážné. „Ale pronikly babské historky, jak astrologové ovládli hlavu!“ Poklepe si na hlavu, pak si na ní narazí helmici. Zašklebí se na ně. Vyjde ven.

„Vymažeš mu paměť?“ zašeptá Daimón.

Elean si povzdechne. „Měl bych, ale nechce se mi. Mohl by to někomu říct.“

„Nedělej to, prosím. Myslím, že nic neřekne a jestli někdy budeme potřebovat jeho rady… Myslíš, že se mi opravdu zastavil čas?“

Elen chvilku přemýšlí. „Ano, myslím, že Gen na to přišel. Jen mě mrzí, že jsem to nezjistil já. Až se vrátíme do jeskyně, podívám se, co se tam stalo. Mám předtuchu, vím co to asi je, ale dokud tam nebudu, nechci nic říkat.“ Tím už předem odmítne se k tomu vyjadřovat. „Jestli se to povede, budeme muset rychle na sever. Nebudeme mít dost času zde zůstat, a jakmile se za námi uzavře Severní brána, už se sem nedostaneme. U brány bude určitě léčitel.“

„Bojím se.“

„Odejít?“

„Toho se bojí každý, jenže víte, většinou je to k dobru. Je tu kapitán. Ještě mi tu chybí…“ Gen se zadumá kdo, ale nemůže na to přijít. „Společnice. Ta tu nebyla,“ usměje se. „Víte, že jsem za celou dobu své kariéry mistra jedu měl jen jednou společnicí?“

„Ne. Aidane, kde jsi?“ Elean se usměje, když vidí jeho snový pohled.

„Souhlasil,“ vyhrkne nadšeně. „Bude mi spravovat dům, bude se mnou žít a kašlu na to, co řekne bratr. Jsem rád, že jsem tam šel. Jednu chvíli jsem se bál, že řekne ne, nakonec souhlasil. Stalo se něco?“ optá se najednou. Dívá se do tváří svých přátel.

„Oliviena, pamatuješ si na ni, zemřela.“

„Cože?! Kdo?!“

„Porodní báby. Je to moje chyba. Požádal jsem ji o jednu informaci. Stihla mi ji díky Amadeovi předat. Byla skvělá.“

„To byla.“ Aidan se posadí, přetře si tvář. Najednou má pocit, že je mu sto a je starým dědkem. „U Oka, tak Báby! Kdo by to řekl.“

„Nic jsi nevěděl?“

„Ale jo. I astrologové mají své pochopy, ale že zajdou až tak daleko, to jsem nevěděl. Každý tak trochu slyšel o tom, že no, mají své uklízecí čety. Je mi to líto, Amadeo.“

Daimón přikývne. Na to se nedá nic říct, pak klidně řekne. „Byl mi něčím víc, byla mou matkou, i když jsem ji říkal tetičko.“ Tím přiznáním jako by se mu částečně ulevilo. „Půjdeme na ten lék, mistře?“

Ten mlčky přikývne. Otočí se k pracovnímu stolu, zadívá se na rozložené ingredience. Všechno je rozdrceno, nařezáno a krev rozředěná. Zajímalo by ho, co je to za koně. Nikdy neviděl sssertanské koně, ale ti rozhodně nejsou imunní proti jedu. To není nikdo. Vlastně ten kůň i yerv je stejně prazvláštní jako ten mladík. O Třetím nejvyšším astrologovi nemluvě.

Začne pracovat. Elean s Daimónem ho sledují, jak obratně a precizně provádí jednotlivé úkoly. Nic nepřijde nazmar. I Aidan ho sleduje. Už dřív měl s ním co do činění, ale nikdy neviděl ho při práci.

„Skoro je to hotové.“

„Zde, mistře Gene.“ Elean položí před muže váček.

„Značná suma,“ prohodí Gen, aniž se ho dotkne. „Mám snad někoho zavraždit?“

„Ne.“

„Chápu, pak je to za mou hlavu. Netušil jsem, že mám takovou cenu. Přijímám.“ Obrátí se k Daimónovi. „Až seženete poslední přísadu k protijedu, přijedete sem. Musíme provést korekci toho protijedu.“

„Nerad bych sem jezdil.“

„Kam pojedete?“

„Do Pardy, přesněji řečeno do Pardských královských kobek. Tam jsem byl uštknut. Žena co mi dala protijed, určitě bude vědět, kdo ho vyrobil.“

„Pardské kobky?!“ zvolá udiveně, vstane a žene se ke knihovně. „Počkat, kde to jenom bylo…“ mumlá si pro sebe. „Tady! Věděl jsem to. To jsou poznámky Edilia, což byl velký pozorovatel zvířat. Mám to tu, protože se specializoval na jedovatá zvířata. Počkat, ano zde to je. Pardská královská zmije. Proto mi to nic neřeklo. Smrt přichází po jednom až dvou měsících podle toho zda má dotyčný protijed nebo ne. První fáze je vrávorání, rozostřené vidění, později kolabuje. Na konci… Ukažte pokožku!“ Lapne po Amadeově ruce. Skoro si ji nacpe k očím, jenže nic zvláštního nevidí, tak si ji přitáhne k světlu.

„Co je?“

„V pořádku. Zatím. Posledním příznakem že je konec, je suchá svraštělá kůže, z které se odlupují kousky kůže. I pokožka nabývá šedého odstínu. Zatím jste na tom dobře.“

„To mi Sheezada neřekla.“

„No, myslím, že nečekala, že tak dlouho přežijete a poslední stadium stejně skoro nic nevnímáte. Jestli se vám podaří průběh zvrátit, tak nevím. Rád bych to viděl.“

„Já ne,“ zavrčí zle Elean.

„Já taky ne. Zůstanete tu nebo zajdete ke mně? Budu osla… není na to moc vhodná doba, že?“

„Promiňte, kapitáne, raději ne a pak chci vyzkoušet ten protijed. Raději zůstanu zde. Popravdě bude i lepší, když už mě nikdo nespatří. Nechci vás svou přítomnosti ohrozit. I tak jsem spustil lavinu neštěstí,“ pronese pochmurně.

„Takhle nemluv!“ řekne přísně Elean. „Nebýt tebe, pak… To je jedno. Jsi důležitý, Amadeo.“

„Nepřipadám si tak. Spíš vidím kolem sebe neštěstí, smrt. Od mého útěku až po smrt otce a tetičky.“ Potřese odmítavě hlavou. „Ne, nic hezkého kolem sebe nevidím.“

„A já?“

Gen zařve „Doprdele!“ Rychle stáhne vývar z ohně. Nakoukne dovnitř, začichá, potom strčí klidně dovnitř prst. Tekutinu olízne z prstu. „Dobrý. V pravý čas. Hezky se vás poslouchá. Nejsou blbí, kapitáne?“

„Někdy se mi to taky zdá,“ přikývne. „Hotovo?“

„Ještě vychládnout a bude to. Stačí to tak na tři lahvičky. No co, kdyby se nějaká rozbila. Nikdy nevíte, co se stane. Léta mě naučila to, že člověk musí myslet i na prkotiny. Jeden můj klient si sedl na flakónek s jedem. Střepy se mu zaryly do těla, jed pronikl do krve a ke mně přiběhl, že chce protijed. Klepal se jako rosol. Teď jenom ho vyzkoušet. Nechte to tady. Nemám zvířata, nic se tomu nestane. Už je pozdě, jdu spát.“ Vstane, protáhne se a nechá je o samotě. Cítí se unavený, ale ne na tolik, aby zapomněl peníze. Ty sebere a nese si je nahoru. Až zestárne, bude jeho život bezstarostný. Odstěhuje se někam, kde ho nikdo nezná a bude žít poklidný život bez helmice.

„Tak jenom doufám, že to není jed,“ prohodí Daimón při pohledu na výrazně modravou tekutinu. „Neměla by být červená od krve?“ dumá.

„Gen je v pořádku,“ zastane se ho Aidan. „Párkrát mi pomohl. Věřím mu.“

„Někdo tě chtěl otrávit?“

„Ne, spíš jsem se s tím setkal, ale bratr by mohl říkat své. Nic, jdu do postele. Možná mě tam čeká příjemná společnost, i když pochybuji o tom. Potřebuje čas se přestěhovat. Mohu vás pozvat na potvrzení našeho Svazku?“

„Zítra jedeme se s Olivienou rozloučit.“

„Pak pozítří. Prosím. Ve vaší přítomnosti bratr necekne ani půl slova.“

„Daimóne?“

„Zůstaneme. Kapitán nám pomohl, když jsem byl v úzkých. Tohle bude jen malá příjemná splátka. Nikdy jsem vám nepoděkoval a popravdě nevím jak.“

„Stačí, když přijdete.“

„Plukovník mě zná.“

„Už nejsi zločinec.“

„Pravda, tím se stal můj otec,“ řekne hořce. „Omlouvám se, stále si to nemohu odpustit. Nebýt mého útěku, mohl být doma a šít boty. Ne, Eleane je to pravda. Nestalo se to. Měl jsem si tehdy uvědomit víc věcí. Vy jste o tom mluvil. I kapitán Suryo nás varoval, ale myslel jsem jen na sebe. Musím se s tím srovnat, jenže U Temného, bolí to. Moc.“

„Kdyby to nebolelo, bylo by to špatné,“ prohodí Aidan. Sevře Amadeovo rameno. „Půjdu. Hezký večer, no skoro ráno.“ Vyjde z místnosti.

„Máš pravdu, je to divná barva.“ Elean nakoukne do kotlíku, kde se občas vytvoří bublina. Oba dva zírají na modrou barvu. „Jdeme spát, nebo zítra budeme k nepotřebě.“ Nakloní se k Amadeově uchu. „Rád bych se s tebou miloval.“

„Já taky. Potom budu mít dlouhý půst.“ Vřele Eleana políbí. Vyjdou ven. Kakopo je sleduje. Celou místnost, kterou předtím zničil, si zabral pro sebe. Rozvaluje se, přetáčí se ze strany na stranu, nebo vesele skáče a dívá se pro prostředí. V koutě leží Argés. Zvedne hlavu, ale dál leží. Potom se zadívá na otevřené dveře do druhé místnosti. Kakopo zpozoruje jeho pohled. Zvedne se a šourá se dovnitř. Argés za ním. Dostanou se až ke stolu. Kakopo chce vyskočit na stůl, když Argés zafrká. Kakopo se přimáčkne k zemi, potom aspoň vyskočí na stoličku. Chvilku na ní balancuje a potom se zadívá na něco podivného, co voní jako lesy a jako jeden druh stromu. Zakňučí.

Argés se otočí od toho. Cítí z toho svou krev. Takže to bude lék pro Daimóna. Jde pryč. Kakopo zaraženě seskočí. Argés počká, až vyjde ven a tělem zabouchne dveře. Zalehne opět na podlahu. Má hlad, ale chápe, že nebyl čas, aby mu Daimón něco donesl. Tolik se toho stalo a pak je zvyklý hladovět, i když od té doby, co je s Daimónem má masa nadbytek. Z druhé strany se k němu přimáčkne Kakopo. Skoro se na něm rozvalí. Argés se trochu odsune. Už poznal jeho váhu, a jak umí praštit, když se nečekaně ve spánku pohne.

 

Sotva zapadnou dveře, Elean Amadea přitiskne ke zdi. Políbí ho, ještě jednou, až oběma dochází dech. Zamilovaně se dívají do očí.

„Je neuvěřitelné, jak mě vzrušuješ,“ zašeptá Elean. „Stačí pomyslet na tebe a málem se udělám. Jak jsem bez tebe mohl žít, nechápu.“

„Ariméé, všichni ho mají?“

„Ne, dokud ho nenajdeme, žijeme normálně, potom už zůstáváme jen s jedním partnerem. Proč hledat něco, když už jsme to našli?“ Poklekne, stáhne mu kalhoty a vezme do ruky penis. Zálibně na něm spočine. Foukne na špičku.

„Nemusíš…“

„Pst, ale já chci. U Oka, je nádherný, až se mi sbíhají sliny a chuť ho vzít do pusy a přesně to udělám,“ říká fascinovaný Elean. Déle už neváhá a pohltí ho do svého tepla. Amadeo zajede do světlých vlasů. Opět je překvapený jejich jemnosti. Čechrá je, zatímco všechno se v něm svírá touhou po vyvrcholení. Byl by rád, kdyby Elean to mučení ukončil a na druhou stranu si přeje, aby pokračoval stále znovu a znovu.

„Už budu!“ zašeptá. Chce ho odstrčit, jenže tlak Eleanových rtů i rukou zesílí. Na okamžik si připadá jako ve vězení. Vyvrcholí. Tělo se mu otřese dlouhým orgasmem. Drží se jediné opory. Eleanových širokých ramenou. „Ještě se nezvedej, nebo se sesunu.“

„Tak to udělej!“ poručí mu. Daimón se pustí ramen a sjede dolů. Sedí, nohy roztažené od sebe. Usmívá se. „Miluji, když se tváříš tak spokojeně.“

„Já taky. Eleane, chci, abys mi to udělal. Teď hned. Přeju si, abys do mě pronikl. Uděláš to?“

„Co když…“

„Kašlu na to!“ přeruší ho. Otočí se, vyzývavě na něj vystrčí zadek. Zatají dech, zda to udělá nebo ne, ale pátravé ruce na oblinách ho uspokojí. Slastně očekává, až si ho přisvojí. Cítí každou maličkost. Jeho ruce, svůj dech, bijící srdce. Napne se, když do něj pronikne. V tu chvílí má pocit míru.

„Jsi čarovný. Víc než moje magie. Jsi dokonalý,“ zaslechne šepot. V duchu zavrtí hlavou. Není. To Elean je čarovný. Bez něho by nikdy nenašel ten mír, který mu přináší sex.

Elean ho pevně svírá. Dívá se na jejich spojení. Vždy si myslel, že si umí vychutnat sex, ale s Amadeem, to slovo dostalo nový rozměr. Má pocit, že všechno zvládne, přitom v duši cítí mír a porozumění. Už chápe ty, co se na něj dívali shovívavě, když tvrdil, že hledání ariméé se přeceňuje. Byl mladý a nerozvážný. Byl blázen, ale už nebude. Nikdy. Už chápe, proč tak vytrvale hledali svůj protějšek, proč umírali s vědomím, že se shledají. Nemohl by bez něj žít. Sám by dobrovolně odešel. Vlastně smrt by byla vykoupením, jenže on po ní netouží. Touží po Amadeovi. Po jeho slovech, dotecích, po jeho vášní smíšené s očekáváním i studem. Chce jedině jeho. Nic neříká, nic není potřeba. Vytáhne a v záchvěvu rozkoše postříká zadek. Úleva, prázdnota i frustrace se mísí s radostí.

„Miluji tě.“

Daimón se otočí. Pak si povzdechne. „Měl ses do mě udělat.“

„Otřu tě,“ ušklíbne se, jednou rukou nechá vznést Amadea do vzduchu. Nechá zmizet oblečení, aby ho vzápětí zalila teplá voda. Zadívá se na prskajícího se ariméé. Vyvolá vánek a nechá ho osušit.

„Hotovo.“

„To není fér!“

„Nechtěl jsi být čistý?“

„Samozřejmě a pus… opatrně!“ Dosedne na zem. Uleví se mu. „Raději to nezkoušej. Víš, budu si připadat méněcenně. Už teď si připadám.“

„Proč?“

„Za prvé neumím magii. Za druhé jsi oblečený.“

Elean se rychle svlékne. „S magií nic neudělám, ale takhle jsi spokojený?“

„Naprosto. Jsi krásný,“ řekne bez okolku. Posadí se na postel, dívá se, jak ladně se pohybuje. Sbírá oblečení a dává je na hromádku.

„Ty taky.“

Daimón zavrtí hlavou. „Ne, tak jako ty. Řekl jsem o tobě otci.“ Elean se zastaví. Nevěděl to. „Byl rád. Jeho tvář se vyhlazovala, jako by mládl. Oči mu při každém slově víc a víc zářily. Byl spokojený, cítil jsem to. Vyprávěl jsem mu o tvé kráse. Jen pár slov, ale stačilo mu to. Prý to musí říct mé matce. Tolik to bolí. Chtěl jsem mu říct daleko víc.“

„Myslím, že to ví. Tady to ví.“ Přitiskne mu ruku na srdce, že se prst dotýká bradavky. „Četl to v tvé tváři, očích a hlase.“

„Myslíš?“

Elean se položí vedle něho. Políbí ho na rty. „Ano. Určitě. Spí.“

Daimón si zívne. „Ty taky. Máme náročný den. Jsem rád, že zde zůstaneme delší dobu, jen netěším se na rozlučku s Olivienou. Měl jsem ji tolik rád. Ztratil jsem tady toho tolik.“

Elean pohladí ho po čele. Spokojeně pozoruje, jak zavře oči. Usíná, ale on ne. Potřebuje si víc odpočinout než on. Poslední dny byly náročné. Vina ze smrti otce, zabití Athiey, kterou jistě měl rád a obdivoval a nakonec smrt Olivieny. Byla to jeho chyba, že na ní nedohlédl, ale myslel si, že bude v bezpečí. Netušil, že ta nevinná otázka bude vést až tak daleko. Myšlenky mu skočí na Athieu a její dítě.

Takže dítě byla holčička a je u porodních báb. Jistě ji nenechaly vyučit jen tak čemukoliv. Vsadil by se o všechno, že je z ní porodní bába. Jestliže zdědila něco z rodičů, a vsadí se že ano, potom jistě nebude někde stát u rodiček. Je dokonce možné, že tvoří nejvyšší kruh kolem První báby. Musí zjistit totožnost jak Lapis, tak toho dítěte. Je možné, že by ji někdo řekl o jejích pravých rodičích?

Povzdechne si, když ucítí pevné sevření. Amadeo, jeho láska. Proč zrovna jemu se to muselo stát? Je to tím, že se narodil v té prokleté hodině nebo tím, že potkal jeho? Nepřináší jenom smrt?

Udělá si pohodlí. Je mu hezky, když ho má v náručí a může se dívat na jeho rysy. I kdyby se díval dalších sto let, bude to stejné. Jako by ho praštil palici a nemohl se vzpamatovat. Usměje se a konečně zavře oči.

Po třetí hodině ohně, kdy slunce už je vysoko na obloze, se probudí. Ihned si uvědomí Amadea a pak na to, že se musí rozloučit s Olivienou. Je mu líto, že ta statečná žena zemřela. Měly víc odvahy než chlapi. Posadí se a jemně sundá těžkou Amadeovou ruku z těla. Bude ho muset probudit, i když to nechce. Skloní se a políbí ho na rty. Je v přádku, aspoň pro teď.

„Je mi dobře.“

„Já vím, ale musíme jet.“

„Pravda, Oliviena. U Oka, proč zrovna ona? Měla dožít uprostřed přátel a dětí, které odrodila, ne takhle.“

„Ano, měla,“ přitaká. Vezme oblečení. Pomalu se oblečou. Vykoukne ven, ale Argés už stojí a Kakopo se rozvaluje. Nábytek je na vyhození. Povzdechne si. Ti dva jsou zvláštní sami o sobě. Argése by chápal, proč následuje Daimóna, ale Kakopo? Měl by být v lesích.

„Už jste vzhůru?“ ozve se Gen. Položí misku. „Ty blboune, nech to na pokoji!“ Zařve na yerva, kterému zvědavost nedala a hrne se k tomu. „Hej, dejte jim nažrat. Mají hlad jak tři strážní. Lék už je hotový, jen nejdřív musíme to ozkoušet. Jedete pryč?“

„Ano.“

„Je mi líto, nedoprovodím vás.“

„Není nutné.“ Sleduje Amadea, který hladí Argésovu hlavu.

„Je mi líto, že jsem tě nakrmil.“

Gen zavrtí hlavou. Mluvit se zvířaty je poslední stadium choromyslných. No, on mluví s kytkami. Možná se až tolik od sebe neliší. Ovšem vytřeští oči, když vidí, jak sahá k pasu a vytahuje… zamrká, zaostří… sušené maso? Pak mu miska vypadne a on jen zírá, jak se ten kůň láduje masem a Kakopo ňafa, aby něco té dobroty ulovil.

„Éé…“

„Ano, mistře?“

„Nic. Naprosto nic. Kůň žere maso. To je v pořádku, ne?“

„Jistě. Můžeme jet?“

„Určitě. Potom ho nakrmím důkladně.“

„Něco mu přinesu,“ zavrčí Gen. Když vypadnou, posadí se. Po tomhle ho zřejmě už nic nepřekvapí. Bouchne pěstí do dlaně. „Do práce, Gene, tohle je děsné…!“ zaúpí. Má pocit, že s nimi přišel chaos. Už aby byl tu klid. Někdo zaklepe. Teď? Ve dne? Většina chodí v noci nebo za úsvitu. Spěchá ke dveřím, když si něco vybaví a vrátí se pro helmu. Opatrně otevře. Nikdo. Potom zaslechne mích.

„Pitomci!“ zařve. Zase mu házeli kamínky na dveře. Banda protivná. „Tak do práce!“ Odloží helmu a pak se usměje. Kolem očí se mu utvoří vějířky vrásek. Otevře dveře kumbálu a vezme koště.

 

„Drun.“

„Vím to. Byl jsem tu několikrát. Když jsem zjistil, že ses narodil, ty který pohneš mým osudem, jen jsem tehdy netušil, že se staneš i mým ariméé. Podívej se, žluté stuhy.“ Dívají se, jak Drun je ověšená žlutými stuhami.

„Oliviena byla velmi oblíbená. Nejen proto, že byla porodní bába. Každý ji měl rád, každý ji byl nějak zavázaný. Musela být to pro ně velká ztráta. Odjedeme hned, jak to bude možné, ano?“

„Určitě.“ Popoženou koně. Daimón zamíří k rodnému domu. Srdce ho bolí, když ho vidí, ale nemůže nic dělat. Otevře dveře svým klíčem. Vstoupí. Elean stojí na zápraží. Chápe ho. I on se těžce loučil se svým domovem a ještě hůř se svým lidem, kdy netušil, zda ho ještě uvidí.

„Všechno tu na mě útočí. Jestli odejdu s tebou, nikdy se už tady neukážu. Nechci, aby to tu zchátralo!“ řekne prudčeji než by sám chtěl.  „Půjdeme.“ Vypraví se na vršek. Je tam skoro celá rodina. Oliviena je položená na márách ve svých nejlepších šatech. Ve vlasech má žluté stuhy, na prsou větvičku stromu a věnec, odznaky své profese. U hlavy ji stojí Hermi. Podle kamenné tváře jí není nejlépe. Zahlédne je, Daimón mlčky skloní hlavu.

„Přátelé, sešli jsme se, abych se rozloučili s Olivienou, tou, která pro mnohé znamenala. Byla to ona, kdo stála při našem zrození a některé provázela cestou života. Celý život pomáhala vlídným slovem, radou, ale i pohlavkem. Měla jsem ji ráda, byly mou učitelkou. Větší čest mě v životě nemohla potkat. Přála bych si, aby tady s námi byla, ale odešla. Doufám, že zaujmu se ctí její místo.“ Odmlčí se. Najednou popotáhne. „U Oka, nechtěla jsem brečet, nesnášela slzy, jenže víte co, myslím, že ji to tentokrát vadit nebude. Ať tě provází všechny živly, tetičko, učitelko, ženo.“ Nadechne se, rukávem si utře oči, vezme připravenou pochodeň a přiloží ji ke klestí. To okamžitě chytne.

 Nejbližší lidé poodstoupí. V mnoha očích je lítost a slzy. Smutek se vznáší nad místem jak těžká prachová přikrývka. Najednou vykřiknou údivem. Nad pohřební hranici se objeví z plamenů věnec s větvemi. Očarovaně na to hledí.

Daimón se zadívá na Eleana. Vypadá normálně, ale jen podle nehybných oči, pozná, že to on to způsobil. Znamení porodních bab se drží ještě velmi dlouhou, až na konec vytrysknou do nebe jako poslední výkřik kvítky měňavky. Hermi na ně hledí se slzami v očích, pak se zadívá na Eleana s Amadeem. Má pocit, že za tím jsou oni, i když nechápe, jak ten zázrak způsobili.

„Konec.“ Mnoho lidí ještě čeká, až popel vychládne.

Daimón se dívá na nedaleký černý strom. Byl by rád, kdyby Oliveina prošla jim a ne tím malým stromkem v příbytku zla.

Hermi  se skloní a vezme trochu popela. Nasype je do váčku. Daimón a postupně všichni přikročí, vezmou hrst popela, poodejdou a rozhodí ho kolem sebe. Když skončí, čtyři muži začnou zasypávat rov. Nakonec jsou tu už jenom oni tři. Hermi jim podá stuhy. Jde ke stromu a začne jednu vázat. Daimón ji drží. Uvažuje, jenže Oliviena si zaslouží něco víc, než jen stuhu na tyči. Jde dál. Hermi zmrzne hlas a jen pozoruje, jak černá větev je ozdobená žlutou stuhou.

„Ty ses zbláznil!“ vykřikne, když dováže stuhu a vrátí se k nim. „Co kdyby se ti něco stalo?“

Daimón si ji udiveně prohlíží. Ten tón, ten postoj, je to, jako by tu stála Oliviena. Potřese hlavou. „Omlouvám se, nevím, co mě to popadlo, ale takhle vydrží navěky.“

„Navěky ne. Časem barva vybledne, povolí a zbude z ní jen cáry. Děkuji.“

„Za co, slečno Hermi?“

„Za to, že si lidé budou ji pamatovat. Za ten oheň. Prosím pojďte za mnou.“

Elean ji zadrží. „My ne. Ona svými činy způsobila, že si ji lidé budou pamatovat. Tohle byla jen připomínka toho, co ztratili.“

„U Oka, zase budu brečet. Občas váhám, zda budu důstojnou nástupkyní, ale chci kráčet po stejné cestě.“

„Věřila vám.“

„Děkuji.“ Dojdou mlčky k domu Olivieny. „Budu tu nadále bydlet. Lidé si na to zvykli. Myslíte, že dělám dobře?“

„Určitě,“ přitaká Daimón zahalený do pláště a klobouku. Bude rád, když bude moci ho odložit. „Vždyť tě považovala za svou nástupkyni. Mnohokrát mi to říkala.“

„Dobře. Posaďte se.“ Naservíruje jim buchtu s ovocem, voňavý čaj. „Nestihla jsem složit vrcholné zkoušky, takže budu nějakou dobu čekat, až někoho pošlou. Až složím atestaci, budu moci pokračovat v práci. Chutná?“

„Vynikající.“

„Včera jsem nemohla spát, něco jsem pro vás připravila. Počkejte tu.“ Vytratí se. Daimón se rozhlíží kolem sebe. Byl tu stejně často jako u sebe doma. Ani neví, kolikrát šel nejdřív se poradit s tetičkou než s otcem. Samozřejmě, že nakonec musel za otcem, ale tady mu Oliviena poradila a ukonejšila. 

„Vzpomínáš?“

„Ano. Byla neuvěřitelná. Měla laskavé srdce, kam se mohl uchýlit kdokoliv. Nevěděl jsem tolik věci.“

„Zachránila tě.“

„Já vím. Neměla to dělat… promiň.“

„Ne, neměla, jenže udělala to a já ji budu vděčný každým svým úderem srdce, že se tehdy rozhodla pro tebe. Promiň.“

„Tak tady to je. Mastě, asi víš na co. Oliviena mi říkala, že tě učila, i když nechápu proč. Tady máš toniky a zde jsou bylinky.“ Pokládá jednotlivé torby s vyšitou měňavkou na stůl. „To jsou čaje. Nestihla je připravit, ale v noci jsem nemohla spát. Naučila mě přesné receptury.“ Daimón vezme do ruky váček. Je to jiný květ. Tázavě se zadívá na Hermi. Ta se na to zadívá. „Oliviena trvala na tom, že bych měla mít své vlastní věci. Vybrala jsem si květ laskavce. Myslím, že je to hezký zvyk.“ Posadí se. Do očí ji vhrknou slzy. „Tolik mi chybí. Tolik. Chci, aby tu byla a vynadala mi. Ani nechci, aby mě chválila, jen chci…“

„Vím, jak ti je.“ Daimón ji obejme kolem útlých ramen. „Moc děkuji za dárky.“

Hermi popotáhne. „Není za co. Kdykoliv sem přijdeš, budeš je tu mít. Oliviena o tobě často mluvila. Někdy se mi zdálo, jako bys byl její syn. Hloupost.“

Elean si odkašle. „Budeme muset jít.“

„A já vás tu zdržuji. Omlouvám se.“

„To je v pořádku.“

„Och, málem bych zapomněla. Byl tu Andréi. Chtěl pronajmout dům.“

„To je?“

„Švec. Pracoval s tvým otcem. Oliviena povídala, že se tě musí optat. Teď vůbec netuším, jak to bude.“

„Děkuji za všechno a hlavně za čaje.“

„Maličkost. Jestli tudy budete projíždět, přijeďte se na nás podívat.“

Daimón i Elean pochopí. Budou tu obě dvě. Hermi i Oliviena.  Jdou k Amadeovu domu.

„Myslím, že ho pronajmu. Jen dílnu. Nechci, aby dům chátral.“ Elean mlčky přikývne. Chápe ho. Přece je to jenom dům, kde vyrostl, kde byl šťastný. „Tolik věci na zařizování. Nemám to rád. Vždy se o to staral táta. Chybí mi. Tolik mi chybí.“

„To vždy, když odejde milovaný člověk.“

„Já vím, promiň. Fňukám tu jako bába.“

„Ne, jen jako člověk, který ztratil podstatnou část svého života.“ Zpozoruje rychle jdoucího muže. Vypadá to, že se chystá…

„Pane Astryhzi. Mohu na chvilku?“

Daimón je zmatený, pak si to vybaví. „Jistěže. Hermi mi o vás povídala. Vy jste Andréi.“

„Ano. Rád bych si pronajal dílnu. Moc toho nemám, ale za práci umím vzít. Pan Ormazad Astryhze byl skvělý mistr. Neumím toho ani z poloviny tolik, ale jednou se mu vyrovnám. Něco mám odloženo, něco od rodičů, ale nemohu dát tolik. Musím nakoupit kůže. To bude stát hodně.“

„Určitě, ale jen dílnu.“

„Děkuji. Kdybyste mi dal slevu, potom bych se postaral i o dům, tedy pokud nechcete tu bydlet.“

„Ne,“ řekne tiše Daimón. Pochybuje, že dům někdy v budoucnu uvidí. „Budu rád. Nebudu tu často pobývat.“

„Chápu. Budu se o něj vzorně starat.“

„To bych radil, jinak si na vás Hermi došlápne.“

Mladý muž zrudne, ale je rád, že získal místo, kde může pracovat. Zařídit se sám pro sebe není levné. „Ano, vím, je to rázná žena. Nemusíte mít žádné obavy.“

„Eleane, připravíš koně? Já zatím zajdu za starostou a vyřídím formality.“

„Dobrá a dávej na sebe pozor.“

„Budu.“ Miluje ho, pak si vybaví otce. Kdysi dávno seděli před domem a pozorovali západ slunce. Tehdy řekl, že dům je tam, kde jsou lidi, kteří tě milují. Otcova slova zapadla jako mnoho jiných. Teď se vynořují. Na úřadě vyřídí potřebné věci. Je rád, že to má za sebou. Starosta potvrdil smlouvu. Je rád, že vyřešil starost s domem.  I ten Andréi měl radost a otec by do učení nevzal nějakého flakáče. Na rozloučenou řekl, že může si vzít kůže, které tam byly. Myslel, že se mu rozbrečí, ale jen řekl, že udělá z nich dobré boty. Potěšilo ho to. Usmívá se, když uvidí Eleana s Argésem, Kakopem a tím flekatým koněm. Dělal si z něj legraci, ale je to dobrý kůň.

„Hotovo?“

„Ano. Jsem rád. Další věc, kterou jsem udělal. Otec by byl rád, že to tu nebude chátrat. Jedeme.“ Pobídnou koně do klusu. Argés zafrká. Je rád na cestách a nesnáší města. Snad brzy zase vyrazí.

Minou zájezdní hostinec, když se Daimón předkloní a zalapá po dechu. „Je… to tady!“ vysouká ze sebe. Našmátrá lahvičku, potom spustí ruku. „Eleane, pomoz.“

„Neboj. Rychle Argési, Zafire! Jedeme.“ Uchopí Nitky a přidržuje Amadea v sedle. Zafirovi vloží do žil oheň a vítr je popohání kupředu. Bránou projedou jako větrná smršť, aniž by na kohokoliv hleděli. Vojáci nelibě vykřiknou, chtějí je stihat, jenže Khaliso Devo, velitelka brány, mávne rukou.

„Nechte je!“ Vojáci zaujmou původní postavení. Khaliso ustaraně se za nimi dívá. Ten jeden muž byl evidentně nemocný. Snad to stihnou včas, zadoufá.

„Už jsme tady!“ rozvrátí dveře, aniž se jich dotkne.

„Kdo… rychle sem!“ nasměruje je do pracovny. Rychle vezme lék. Zadívá se na třesoucího se Daimóna. Nijak pěkný pohled, usoudí. Otevře mu násilím pusu a nevybíravě nalije lék. Zavře mu sanici a ucpe nos. „Zkušenosti,“ zavrčí. „Takhle je to donucen polknout. Výborně.“ Zadrží Eleana. Pozorně se dívá do mladíkovy tváře. Ruku drží v ruce. Oddechne si. „Zabral rychleji, než jsem si myslel, ale potřebuji třetí složku. Nutně.“

„Pozítří odjíždíme. Seženeme to.“

„Musíme. Eleane?“

„Už je to v pořádku, mladíku. Nepěkný pohled,“ mlaskne. „Máte kliku v čase. Nebýt jeho, už líbáte zemi ze spodu,“ zavtipkuje. „Tak vstanete, nebo budete mi tu ležet? Dveře!“ vykřikne. Nechá je být na pokoji a vypadne je zavřít. Ještě, že i mezi ostatními domy v ulici nemá zrovna dobrou pověst, jinak by byl vykraden týden co týden. Sám ji občas přiživuje hrůznými historkami, ovšem hlavně nepovedenými pokusy.

„Musím se uzdravit. Nutně, Eleane.“ Posadí se. Ruce v klíně, hlavu sklopenou, dýchá jako by měl za sebou tréninkové kobky. V ten moment se cítí jak stařec. „Musím.“

„Já vím. Pojedu s tebou.“

„Ne. Argés je rychlý. I kdybys uštval Zafira, nestačí mi. Pojedeme jak Severní vítr, co řádí na planinách. Musíme zařídit věci. Spoustu, a potom, až se setkáme, mě vyléčíš.“

„Vyléčíme. Někteří elefiané se specializují na léčení. Bude dobře, uvidíš.“

„Já vím.  Ustupuje to. Bylo to velmi rychle. Myslím, že Argésova krev mi hodně pomohla. Možná i jiné látky, mistře?“ optá se Gena, který se k nim vrátil.

„Cože? Jo dal jsem tam něco navíc, přesto mě průběh překvapil. Tím myslím rychlost. Je dobře vědět, že to tu funguje,“ potěšeně se poklepe na hlavu.

„Nejhorší je, že netuším, kdy mě to přepadne,“ povzdechne mrzutě Daimón.

„Hm, zkuste si to vypočítat. Většinou záchvaty přicházejí pravidelně. Vždy před tou dobou se napijete a je to.“

„Zkusím to.“ Ukloní se mistru jedu. „Děkuji moc.“

„No jo, běžte, než mi zbouráte barák,“ řekne mrzutě. Co tady jsou, nemohl se ničemu pořádně věnovat a zákaznicí taky nechodí. Jako by tušili, že má hosty. Elean se pousměje. Je jako samotář, ale v srdci pomůže i přes dost zvláštní profesi. Vyjdou ven, vezmou koně za otěže a pomalu jdou k Aidanovu domu. Ještě než stihnou uvázat koně, Aidan vyběhne z domu. Elean se pousměje nad jeho zářící tváří. Nevzpomíná si, že by ho tak někdy viděl.

„Pojďte, rychle. Je úžasný.“ Vleče je dovnitř. Tam uprostřed haly stojí vysoký černovlasý muž v umně stočeném účesu. Otočí se k příchozím.

„Vítejte doma.“

„Není krásný?“ vyhrkne, aniž by je představil.

Daimón se zamračí, potom si vybaví. „To jste vy!“

„Prosím?“ potkal mnoho mužů, měl hodně mužů, ale na toho mladíka si nevzpomíná. „Nemyslím, že vás znám.“ Nastane trapná chvilka.

„Ale ano. Seděl jsem u Věžních hodin. Nevzpomínáte si? Bavili jsme se, než vás zavolali dovnitř. Nedávno.“

„Oh, pravda. Mluvili jsme o ztrátě blízkého člověka. Povídal jste si s koněm a yervem. Krásná zvířata.“

„Přátele,“ opraví ho.

„Není snad věrnější přítel než němá tvář?“

„To né, oni se mnou mluví,“ řekne pyšně. „Po svém, ale rozumím jim. No částečně,“ poškrábá se rozpačitě v černé hřívě.

Aidanovi se uleví.

„Máte krásné vlasy. Stejný odstín jako já, jen o ně nedbáte.“

„Cicerio, je to válečník,“ vmísí se do toho Aidan.

„A to má být důvod se o sebe nestarat?“ podiví se.

„To ne. Omlouvám se,“ řekne pod vlivem slov Daimón. Ten nádherně upravený muž má pravdu. Vedle něj se cítí jako vybírač odpadků.

„Za co? Musím říct, že jsem se tak dobře nebavil,“ opáčí Elean. „Chtěli jsme se tu ubytovat, ale…“

„V žádném případě. Zůstanete zde. Ještě není nic připraveno, i když bratrovi jsem už napsal, že se budu ženit,“ odmítne Aidan. „Prosím, zůstaňte zde, jak dlouho budete potřebovat. Jsou to přátele, Cicerio. Daimón Astryhze, Elean, Třetí nejvyšší astrolog.“

Cicerio se zatváří pobaveně. „Aidane, posledně jmenovaného znám, takže vítejte v našem domě.“ Aidan se nafoukne. Náš dům. Zní to skvěle. „Můžete mi říkat Cicerio.“

„Jistě. Stačí Daimón, i když přátele mi říkají Amadeo.“

Cicerio si ho důkladně prohlédne. Zadívá se na Eleana, pak na Aidana. Zaváhá, potom pokrčí rameny. „Jednotka Havranů?“ Usměje se, jak všichni přítomní ztuhnou. „Člověk v paláci a od obdivovatelů se dozví hodně věci. Podle mě neměli to dělat. Jsem rád, že žiješ, i když do strážného máš daleko.“

„Člověk na útěku se změní.“

„A potká různé věci.“

„Cicerio, můžeš o tom pomlčet?“

„Jistě.“

Elean se na něj chladně zadívá. „Ovšem já bych rád věděl, co jsi všechno slyšel.“

Cicerio půvabně ukáže rukou k soukromým pokojům. „Nedáme si čaj a pár sušenek?“ Pohne se pryč z haly. V duchu kroutí nad jejich nápadem hlavou. Povídat o důvěrných věcech před služebnictvem?

„Ach, není dokonalý?“ povzdechne si Aidan s očima přilepenýma k perfektní postavě.

„Je,“ řeknou souhlasně jak Elean, tak Daimón.

„Zítra bude slavnost Svazku. Stále mám strach, že to bratr nepovolí.“ Zachmuří se, pak se pevně zadívá na Eleana. „Vůči tobě nic namítat nebude.“

„Pokusím se, ale víš… Chceš snad ode mě horoskop?“

„Och, to né. Cítím, že je ten pravý,“ řekne a položí si ruku na srdce, pak na hlavu. „Nepotřebuju to, jen potřebuju tvůj úřad, aby Svazek posvětil.“

Cicerio se v soukromých pokojích otočí k Aidanovi. Přiblíží se k němu, jemně ho políbí. „Nepotřebuješ jeho, ale mě. Měl byste si uvědomit, kým jsem byl.“

„Já vím, kým jsi byl.“

„Cicerio má pravdu. Tvůj bratr nebude nadšený, ale není tak blbý. Uvidíš sám,“ dojde Eleanovi, co tím Cicerio mínil.

„Co to má znamenat?!“ dovnitř vpadne plukovník Ailo Estrhyze. „Ty ses zbláznil! Co tě to, pitomče, napadlo?!“ řve, aniž hledí na hosty.

„Myslím, že to není vaše věc, ale kapitána, vašeho bratra. A nemyslím, že je hloupý. Naopak, myslím, že je chytřejší než vy,“ ozve se chladně Cicerio.

Aiol pohlédne jeho směrem. První co ho napadne je to, že je to nádherný muž. Ozdoba každé… „Vy… Vy…“ Společník. Dům bílých lampiónů. A ten by se měl dostat do jejich rodiny? „Nikdy!“ najde řeč. „Nikdy nedám svolení k tomu svazku!“

„Já nepotřebuji tvůj souhlas, bratře. Jen jsem ti to slušně oznámil, jak je zvykem. Tentokrát mě nezmanipuluješ! Vejdu do svazku. Miluju ho!“

„Nikdy! Vždy´t to je společník! Kolik jich měl včetně tebe? U oka, tvá sestra je kněžnou! Můžeš mít kohokoliv a ty…“

„Avarreon. Víte o něm vše?“

Aiol ztuhne. Otočí se opět k tomu… „Co tím chcete říct?“

„Och najednou mě posloucháte. Už nejsem jen společníkem, že?“

„Zapomínáte, s kým mluvíte!“

„Naopak, vím to moc dobře, ale zřejmě vy ne. Souhlasil jsem, že spojím svůj osud s bratrem. Co jsem slíbil, dodržím. Vy, budete tak hodný a budete stát za bratrem, až ta chvíle přijde. Dáte plně najevo, že tento svazek podprujete.“

„Vy jste se zbláznil! Nic nepodpořím! Naopak zastavím se.“

„Avarreon, váš pobočník. Narozený v Edanu a jeho mentorem byl…“

Elean vyprskne smíchy; neodolá, protože plukovníkova tvář je rudější než západ slunce.

„To vám řeknu, až po našem spojení. Teď jestli dovolíte, rádi bychom probrali jiné věci, které s vámi nesouvisí. Jestli byste byl tak hodný a nechal nás o samotě. Zítra doufám, že vás uvidím stát za bratrem. Pak možná dostanete odpověď, kdo byl Avarreoným mentorem. Aidane, miláčku, můžeš donést pro nás čtyři nějaké pití. Buď tak hodný. Tvůj bratr svou hloupostí mě vyčerpal.“

Plukovník zaskřípe zuby, otočí se, odejde.

„To… Jsi neskutečný. Kdo to byl?“

„Poslouchá za dveřmi. Anebo víte co? Co kdybychom došli do jedné krásné krčmy, kde podávají lepší vína, než v paláci?“

„Já, dobře.“ Podívá se po Eleanovi s Daimónem. Ti přikývnou. Za chvilku už kráčí ulici ke krčmě Zoethe Červená a černá růže. Posadí se v koutku stolu.

„Víte, jsem obyčejný strážný. Jo, vypráví se o nás dost žertíků, ale můžete mi to vysvětlit? Nechci se nikoho dotknout, plukovník má pravdu. Společník není jistá výhra. Zvlášť, když je v tom knížecí rodina.“

„Co je hloupější než knížecí strážný na koni?“

„Dřevený meč,“ řekne suše Daimón.

„Přesně. Tak dobře. Za ta léta k nám do domů přišlo mnoho lidí. Žen i mužů. Méně významných, ovšem i významných. Byl mezi nimi i kníže. Ti lidé touží se zbavit starosti. Jsou bezstarostní, když vidí tančit nahé dívky a společnicí jim dolévají výborné víno. Občas něco řeknou, co nechtějí. Významní úřednicí i méně, astrologové i vojáci. Ti všichni projdou domy Bílých lampiónů a my to slyšíme.“

„Děsíš mě.“

„Aidane, jsem tvůj, nic tě na mě nemusí děsit. Vše, co vím, patří i tobě.“

„A já nemám nic.“

„To není pravda, lásko. Ty jsi ty a nic nechci víc. Budu tě bránit, jako ty bys bránil mě. Tvůj bratr mě naštval. Pokud řekneš, zapomenu vše, co jsem se kdy dozvěděl.“

„Užitečné.“

„To je pravda. Už chápu, proč plukovník odešel.“

„Informace,“ řekne klidně Elean. „Nevěřili byste kolik je společníků vychovaných přes astrology a porodní báby.“

„Jsem jen obyčejný voják.“

„A to se mi na tobě líbí, lásko. Proto jsem svolil, že vstoupím s tebou do svazku.“

„A já se už nemohu dočkat. Zoethe, ještě po džbánku a toho nejlepšího!“

„Slaví se pohřeb nebo svazek?“ řekne jiskřivě Zoethe.

„Svazek. Cicerio a já.“

„U Oka, to je skvělé. Přeju vám, aby vám Vůle hvězd požehnala a zářila nad vámi bez jediného mráčku. Nechcete něco k zakousnutí?“

„Jistě, dej to sem. Tady mě bratr nevyčmuchá.“ Zamilovaně se zadívá na Ciceria. Ten ho pohladí po ruce. Elean s Daimónem se jejich štěstí dívají.

„Taky tě miluji.“

„Já vím, ariméé.“ Políbí Amadea do dlaně. V noci si pomyslí, že aspoň na chvilku zapomněl, jaké mají starosti. Teď v tuto chvíli, když leží vedle Amadea, je šťastný. Takhle by si přál žít. Jemně jako vánek pohladí odhalená ramena. Vychutnává si ten dotek klidu.

„Nemůžeš spát?“ ozve se tichý hlas.

„Vedle tebe? To asi tak za sto let, ale ty potřebuješ si odpočinout.“ Pevně ho obejme. „Spí.“

„Nezkoušej na mě ty svoje čáry.“

„Nezkouším,“ brání se Elean. Dívá se do šedých očí svého protějšku. Nikoho víc nemiluje než Amadea. „Půjdeme spát oba dva.“ Zavře oči, aby dokázal, že to myslí vážně. Daimón se usměje, potom zvážní. Nemněl by se smát, když mu odešli dva nejdražší lidé, které kdy měl. Teď už má jen Eleana. Vlastně ne. Ještě je tu Kakopo a Argés. Ti dva k němu patří taky. O Argésovi nepochybuje, že mu rozumí, ale Kakopo je jiný. Někdy má pocit, že ví víc než on.

Teď nemohu usnout já, pomyslí si s pohledem na uvolněnou tvář, ale jako vždy má pravdu. Měli by spát. Zítra se nemohu mračit, uvědomí si v polospánku. Nemohu. K svazku patří květiny. S myšlenkou na květiny usne.

Ráno brzy vstane. Za doprovodu Eleana vyrazí na místní květinový trh.  Tohle patří k slavnosti a jejich úkolem, tedy úkolem svědků je zajistit květiny, symboly hojnosti a zdraví. Jdou rovnou k stánkům, které se specializují přímo na toto. Objednává krásné květiny pro potěchu oka, omamné pro jejich vůni a potom květiny užitečné, které běžně se používá v lékařství. Zastaví se skoro u každého stánku a nechávají je dopravit ke kapitánovi.

„Neoznámili barvu svého svazku, tak myslím, že to bude hodně pestrobarevné,“ zamumlá najednou Daimón a zadívá se na další pestré květiny. Červené ještě nemají. Osobně si myslí, že přesně takový život chtějí.

„Pan… U Oka, dobrá, Panenko, copak tu děláte?“ ozve se hlas, který dobře znají. „Lásko, klidně je oškubej, jsou nechutně bohatí!“ Nakloní se přes pult a dá polibek hezké ženě, která je obsluhuje. Stejně, jako kolem sebe má květiny, i ona je oblečená do květovaných šatů.

„Yorwei, pracuješ někdy?“ optá se ho Elean pobaveně. Vůbec mu nevadí oslovení.

„Jistěže. Za hodinu jdu k bráně. Přivstal jsem si, což vy taky. Kdopak uzavírá Svazek? Vy dva?“

„Kap…“

„Cože?!“ zamrká Yorwey. „Tím chcete říct, jako kapitán? Náš kapitán? Kapitán s mečem divoké kočky? Co je to za blbost? Přece nemůže podruhé… Tak jak to je?“

„Dobrá, ale necháš si to pro sebe?“

Yorwey se zeširoka usměje. „Ale jistěže ne! To jako čekáte, že si to nechám ujít? Jistěže ne. Dneska se hodím marod a půjdu kapitána řádně vyprovodit, tedy jak to je?“ optá se zmateně.

Elean přemýšlí. Chce Aidan svůj Svazek utajit nebo ne? „Nevím, zda kapitán nechce to utajit.“

„Aha. No možná, že by chtěl. Nikdy nebyl moc společenský, jenže to žádný z nás. Nic, uvidíme. Jo díky. Miláčku, uvidíme se večer, ano?“ Najednou pospíchá pryč. „Musím něco zařídit, práce!“ zvolá ještě s ohlednutím.

„Yorwey!“ vykřikne rozzlobeně, jenže to už jsou jen vidět záda a zdvižená ruka. „Pořád někde lítá. Už jsme mu tolikrát říkala, že ho nechci kvůli penězům, ale on nedá. Jenže co naděláte s chlapy? Nic. Jsou tvrdohlavější než ženské, když si myslí, že dělají dobře. Tak to bude všechno?“

„Ano, moc děkujeme. Tak co ještě? Květiny máme. To bylo nejdůležitější.“

„Teď půjdeme nazpět a lehneme si. Takhle vstávat brzy. Proč?“

„Protože potom není žádný výběr a vidíš, jak málo je tu lidi? Nikdo nemusí vědět vše, ale kapitán si vybral dobře. Cicerio je krásný.“

„Je, to je.“ Zajímalo by se, jak by se Amadeo tvářil, kdyby věděl, že k němu chodil, ale teď je to zbytečné. Je tu jeho ariméé. Ovšem ty květiny… Nikdy by neřekl, jak jsou důležité. Je pravdou, že nikdy je nezajišťoval. Bral je, že tu jsou, o významu nepřemýšlel. Možná… Ano, udělá to. Viděl Amadeův obličej, když vybíral květiny. Dělal to pečlivě, skoro každou prohlédl a diskutoval o tom s tou prodavačkou.

„Vy jste se zbláznili!“ uvítá je doma Aidan. Daimón i Elean pochopí, že je po odpočinku.

„Jsou nádherné a děkujeme,“ ozve se vřelý jiskřivý hlas Ciceria.

„Maličkost. Jsme rádi, že se vám oběma líbí.“

„Určitě. Kdy to začne?“

„V poledne. Na přelomu ohně a větru. Myslíte, že je to vhodná hodina?“

Elean přikývne. „Ta nejvhodnější. Jediná vhodnější by byla už jen Hodina železa. Tvůj bratr jistě tu bude.“

„Bude určitě, pokud ne, nikdy se nedozví…“ Cicerio pokrčí rameny. „Jdu do kuchyně. Musím instruovat kuchařku, co má přesně připravit. Pozval jsi nějaké přátele, Aidane?“ optá se. Daimón s Eleanem si vybaví nadšeného Yorweye.

„Ne. Jen nejbližší okruh. Neboli my a svědkové, a pokud bude chtít přijít bratr, přijde. Sestra určitě nebude moci. Přece jen je kněžnou. Má teď mnoho povinnosti.“

Daimón jde taky do kuchyně. „Cicerio,“ zašeptá.

„Ano?“

„Já, myslím, že bys měl připravit daleko víc jídla než pro pět lidi.“

Cicerio přimhouří oči. „Jistě. Pošlu ještě pro nějaké pití. To nakonec stejně jde nejvíc na odbyt. Děkuji za upozornění. Nechci, abych se ztrapnil hned při první příležitosti.“

„Já děkuji za ten večer. Pomohl mi. Můj otec zemřel místo mě. Nevěděl jsem co dělat. Teď mi zemřela další osoba.“

„Jednoho dne se s tím vyrovnáš. Řeknu ti jedno.“ Klidně přiloží ruku na srdce, druhou na čelo. „Nikdy na ně nezapomeň. Teprve až na ně zapomeneš, oni skutečně zemřou.“

„Půjdu. Nebudu tě rušit. Děkuji, Cicerio.“

„Není za co, Amadeo.“

Daimón odejde. Přál by si, aby to jméno mu něco říkalo. Nemá se tak začít oslovovat? Možná by si časem zvykl. Starostlivý Eleanův pohled ho zahřeje. Cicerio má pravdu. Nikdy nezapomene na otce a Olivienu. Zůstanou s ním. S nimi chyby už neudělá jako tehdy.

„Jsem v pořádku. Myslím, že pomůžeme s přípravami,“ navrhne nadšeně a uchopí koš plný modrých omamně vonících květin. „Kapitáne, kde bude obřad?“

„Jdu mu pomoct. Ty se zatím připrav.“ Ve dveřích si prohlédne místnost. Při takové slávě to chce opravdu výjimečnost, proto… K čemu mu je magie? Uchopí Nitky do rukou, přivře oči. Ucítí polibek na tváři a tichá slova. „Děkuji.“ Amadeo, jeho ariméé, mu děkuje. Vynasnaží se. Když skončí místnost je plná světla a vůně květin. Spokojeně se rozhlíží. Ano přesně tak to má vypadat.

„To je nádherné!“ zvolá Amadeo, který přinesl další koš. Zadívá se na květiny, které lemují místo u okna, kterým sem odpadá slunce. „U elefianů se koná něco podobného?“

„Ne. Není třeba. Jakmile nastane čas k svazku, tedy když nejdeme svého ariméé, pak se to všichni dozví. Až skončí líbánky, přichází jim lidé gratulovat.“

„U Oka, zvláštní, i když proč ne. Poslední koš.“ Umístí ho dozadu. Ještě jednou se utvrdí, že všechno je tak, jak má být.

Před polednem kdy poslední Hodina vody se přehoupne do První hodiny větru, Aidan s Ciceriem stojí vedle sebou pod zářícími květinami ve formě oblouku. Drží se za ruce, dívají se na sebe.

Elean před ně předstoupí. „Můžeme začít?“

„Ano. Cicerio, když jsi souhlasil, řekl jsem si, že ti nikdy nic nebudu slibovat, ale tvou ruku vždy budu držet ve své dlani a nikdy nezapomenu, že tu jsi. To jsou má slova a tím stvrzuji náš Svazek před těmito…“

„Tak jsi na mě nepočkal!“

„Aiole, nemyslel jsem, ale jsem rád, že jsi přišel.“

„I já,“ řekne s úsměvem Cicerio. Nechtěli jsme déle čekat, protože Elean, jako nejvyšší astrolog řekl, že toto je nejvhodnější Hodina pro uzavření Svazku.“

„V pořádku,“ řekne stručně. Rozhlédne se po místnosti. Vypadá to tu jako by sestoupilo slunce a nebylo zimní období.

„To jsou má slova a tím stvrzuji náš Svazek před tebou, mým bratrem Aiolem Estryhze a svědky Daimónem Astryhze a Třetím nejvyšším astrologem Eleanem. Tímto náš svazek bude zpečetěn.“

„Hezká slova,“ řekne Elean.

„Pravdivá,“ odváží se špitnout Daimón.

„Když jsi mě požádal, abych vedl tvůj dům, mé srdce zaplesalo, ale rozum váhal. Váhal jsem, zda pro tebe budu vhodným partnerem a zda dokážu nést tak velkou zodpovědnost, ale srdce vyhrálo a já jsem řekl ano. Byl to můj největší krok, který jsem uskutečnil. Jak říkáš, sliby jsou jen prázdná slova, která mohou se rozplynout při prvních potížích, přesto bych chtěl říct toto. Tvé srdce bude vždy u mě v bezpečí a budu ho navždy milovat. Toto jsou má slova, to je můj vklad do našeho společného Svazku a tímto ho potvrzuji před tebou, Aidane Estryhzi, tvým bratrem a přítomnými svědky. Tímto náš Svazek bude zpečetěn.“

Jako by někdo dal pokyn, ozve se řev, řinkot zbraní. Když to skončí, ozve se překrásný zpěv v doprovodu zvučné veselé melodie na tyriandr. Aidan jako na povel se vykloní. Zasténá. „Zval jsi je?“

„Ne.“ Vykloní se taky, aby viděl kdo tam je. Na jedné straně urostlí vojáci v plné zbroji, na druhé straně jsou nádherné ženy a muži v doprovodu hudebních nástrojů. Někteří zpívají, další tančí a jiní je doprovázejí na hudebních nástrojích. 

„A já chci vědět o Avarreonovi,“ ozve se klidný suchý, ba přímo ledový hlas plukovníka.

„Mentorem Avarreona je samotný První nejvyšší astrolog. Nakolik je mu věrný a nakolik mu donáší, netuším, ale vím, že se tím chlubil, že zná jednoho z nejmocnějších mužů království.“

„U Temného!“ vyjde ven, aniž by se dál staral o hostinu nebo bratra.

„Vypadá to, že zprávou není potěšen. Je škoda, že nezůstane. Můžeme očekávat to nejkrásnější představení dam a pánů z nejlepšího Domu bílých lampionu U věžních hodin.“ Sejdou do zahrady. V pozadí se culí spokojený Yorwey a paní Wiwerna.

Aidan se postaví s Ciceriem před své přátelé, žáky. „Děkujeme a bavte se.“

„Miluji tě, Aidane. Krásně jsi to řekl.“

„Blbost,“ opáčí zrudlý. „Tak půjdeme do kola.“ Vezme ho a zatáhne do kruhu. Daimón vezme Eleana za ruku a připojí se k ostatním.

 

Druhý den ráno sedlají koně. „Neměli bychom se rozloučit?“ optá se tiše Daimón. Popleská Argése po krku. „Nepřibral jsi, Argési?“

Argés pokývá souhlasně hlavou, ale cítí, že vyrazí na cesty.

„Měli byste se rozloučit.“

„Neměli jste vstávat.“

„Utíkat z hostitelova domu, to je jako byste říkali, že se s vámi ztratí i cennosti, ale spíš se ztratí vaše společnost. Vrátíte se?“

„Nevíme. Pravděpodobně se už neuvidíme.“

„Já sem ještě přijedu, jen nevím kdy. Navštívím vás, kapitáne. Já, chci za vše poděkovat. Hlavně za to, co jste pro nás udělal v nejtěžší hodině. Mluvím za všechny.“

„Nech toho,“ zabručí rozpačitě. „Byla to má povinnost. Chtěl jsem udělat víc, nešlo to. Kam jedete?“

„Do Pardských kobek.“

„A já domu.“

Aidan se pousměje. Už dávno tuší, že Elean není obyčejný člověk. „Chápu. Domu a kobky. Ať vás Iris provází na cestách a Vůle hvězd vám odklidí všechny překážky. Jestli sem budete mít cestu, nezapomeňte na nás. Aidan a Cicerio.“ Vezme Ciceria za ruku.

„Myslím, že nikdy nezapomeneme. Na nikoho z vás.“

„Tak to má být, Amadeo. Všichni dýcháme prostřednictvím dalších. Rodiče skrz děti a děti skrz ně. Nikdo není sám, ať si říká, co chce. Všichni se ztratí, až když jim nebudeme věnovat jediný úder srdce. Potom teprve jsou mrtví. Nechť vám požehná Vůle hvězd.“

Daimón přikývne, pobídne Argése ke kroku, když se na křižovatce zastaví. „Eleane, chtěl bych se rozloučit. Mohu?“

„Jistě.“ Otočí koně k bráně knížecího paláce. V bráně stojí Yorwey. Zadrží svého kolegu a nechá je projet. Rád by věděl, kam jedou, ale nesmí odtud se hnout. Daimón zamíří s Eleanem k místu, kde hořela hranice. Daimón sesedne, vezme otěže a vede Argése na místo utrpení svého otce a přátel. Tiše stojí, když vedle něj poklekne Elean. Uchopí do rukou Nitky. Utká síť, která každému vymaže paměť na jejich příchod ke spáleništi. Když je hotový, sevře je víc. Prsty zaboří do hlíny. Cítí bolest, smutek, rozhořčení… Odstrčí je. Pak si vybaví vzácné černé květiny rostoucí na Západě, žluté obyčejné v každé vsi. Spáleniště pod vlivem magie ožije. Uprostřed začínají kvést černé květiny a kolem žluté na znamení smutku.

Daimón udělá krok zpět, potom pochopí. Oči mu zalijí slzy. Utírá si je, aby viděl černého havrana uprostřed žlutých květin smutku. Konečně celá plocha kvete.

Elean ještě jednou se nadechne a vloží do nich nekončící cyklus. Nikdo je nebude moci zničit a nikdy neuvadnou. Stále zde budou kvést. Pak se postaví. Pustí Nitky ze svých rukou. Stojí a spokojeně se dívá na své dílo.

„Amadeo, je to v pořádku?“ optá se váhavě.

Daimón ho mocně obejme. „Děkuji. Dej mi chvilku. Ještě chvilku, ať se mohu podívat na to. Je to nádherné. Památka na to, že my jsme nezanikli, i když nás ze záznamů vymazali. Že tu byla jednotka Havranů. Slíbil jsem to kapitánovi Suryovi, když jsem utíkal. Díky tobě jsem ten slib dodržel. Děkuji. Pojedeme.“ Nasednou na koně a vyrazí.

Za bránou Fiory se opět zastaví. Další rozloučení, další dvě cesty a přitom prahnou po tom, aby mohli být spolu. Nechce se jim rozloučit. Dívají se na sebe, váhají. Každý z nich chce promluvit a říct: „Nechť tě provází všechny živly“ ale ani jeden to nedokáže. Najednou Argés hrábne nohou, otočí se a rozeběhne se. Daimón se zakymácí, chytí pevně otěže. Otočí se.

„Najdu tě! Vždycky!“

„Já taky!“ řekne slabě Elean. Ten pocit, že mu rvou srdce na kusy je příšerný. Nakonec i on popožene Zafira k Edanu.

Kakopo se otočí za jedním, pak za druhým. Mohutným skokem vyskočí a zamíří si to za Daimónem.

 

Z vůle hada - 11. Střípky hledání

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(Widlicka, 7. 1. 2021 17:36)

Nádhera <3
moc děkuji že stále tak krásně píšeš

(╥﹏╥)

(Natali, 11. 7. 2020 22:14)

Oh, toto bol smutno-pekný diel, ďakujem.