Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 21.

 

   Pátrání

Královský průvod má velmi přísná pravidla, která se cizelovala po staletí. Nový panovník si vybírá šaty z několika barev, přičemž nesmí to být žlutá. Samozřejmě všichni sází, jaká barva to bude a to natolik, že se používají i opeření poslové Konsorcia. Žlutá se nesmí objevit ani v průvodu, dokonce i zlaté šperky jsou zakázané. Jako první jdou členové dvora, potom panovník. Za ním jdou nejvyšší ze Síta, pak dle důležitosti. Po boku panovníka je vždy tajemník. Nový vladař jde pěšky a určenou trasou, která je lemovaná tribunami s lidmi. Na určitých místech, za která odpovídá příslušný astrolog, stojí stráže.

Známé pravdy

Kassie zachmuřeně dorazí domů. Není nadšená tím, že by Amadea neviděla. Popravdě netuší, co má dělat. Nechat to být? „Iliyo?“ Překvapí ji její sestra doma. Proč není u sebe?

„Kassie, stalo se něco? Vypadáš dost divně. Moc věci mě překvapilo, tebe ne?“

„Celkem nic.“ Nechce ji přidělávat starosti. Jenže má asi na to taky právo. „Hodně věci. Náš bratříček už není tím, kým býval, jenže to my taky ne. Svět se mění.“

„To ano. Až se to vyřeší, řekneš mi to, doufám.“ Kassie se usměje. Jako vždy to uhodla. „Zítra jsem zařídila, že budeme v Královském archívu samy.“

„Díky. Musíme něco najít. Představa, že Amadeo zemře jedem, je dost odporná. Je mu dvacet dva, U temného, to jsme se ještě učily, pamatuješ?“ Kassie se posadí vedle své sestry.

„To ano. Máš pravdu, ale najdeme tam něco?“

„Musíme, i kdyby to trvalo měsíce. Je to náš bratr. Měla bys jít.“ I když bydlí nedaleko, noci jsou nebezpečné.

„Vím, Zítra ráno v archívu.“ Kassie přikývne, přesto když uslyší trouby a vzápětí silný hlas, čekají, až zpráva dorazí do jejich ulice.

„Třetí hodina větru, naše nová královna bude korunována na královnu Alacalde.“ Ticho a o kus dál opět volání. Obě se na sebe podívají. Vědí, že tam nebudou a je jim to jedno. Bratrův život má přednost.

„Budeme mít dost času,“ řekne u vrátek.

„To ano, spi dobře, Kass.“ Iliya odejde a Kassie osamí. Najednou zkříží ruce přes hruď, jako by se jí dotkla zima. Má o Amadea strach. Jeho vyprávění bylo úžasné, ale za ním viděla smrt a nebezpečí a má pocit, že větší, než si sama dokáže představit. Nesmí se mu nic stát. Ví, že rodiče si ho doslova vymodlili, ale i je měli rádi. Musí to s Iliyi dokázat a najít pro něj lék.

„Stalo se něco?“

Otočí se k svému muži. Je to její kotva v tomhle životě a miluje ho i po těch letech. „Nic, jen jsem si říkala, že neuvidím královninu korunovaci.“

„Pche, prosím tě. Bude tam takový dav, že pokud by ses nekrčila za Třetím astrologem, potom bys houby viděla. Pojď už domů.“ Obejme ji.

Už chtějí vkročit dovnitř, když uslyší spěšné kroky. Otočí se k vrátkům, kde stojí palácový posel a tváří se značně mrzutě. „Kassie Astryhze?“

„Ano.“

„Mám vám říct, že budou modré.“

Kassie se zatváří zmateně, potom ji svitne. „Muži, nechceš si trochu vydělat?“ Lehce ho praští do ruky.

„Cože? Nerozumím.“

„Jen, že nám právě ten posel řekl, jaké bude mít šaty královna na korunovaci.“

Muž zpozorní a zamyslí se. „Neříkej, že tvůj bratr! Jak ten zrovna to může vědět?“

Kassie se k němu nakloní a pošeptá. „Má blízko k Třetímu astrologu.“ Dívá se, jak se jeho tvář rozzáří. „A řekni to i sestřině muži, buď tak hodný.“ Nechá se políbit a zmizí doma, pak se zamyslí. Proč by si jenom muži měli vsadit? Rychle se převleče do mužského. Už dávno s Iliyi zjistily, že kde je špína a málo prostoru, jako v archívu, pak mužské kalhoty mají něco do sebe. Jak zná svého muže, tak ještě potom zkysne v nějaké hospodě a ony mají svůj maličký vedlejší příjem. Bratr by jim nekecal a posla určitě poslal pan Elean. Když už u něho je, musí zjistit něco víc. Hlavně o jižních národech. Je to celé pořádně zamotané.

„Iliyo!“ zakřičí u jejího domu. Ta otevře okno.

„Stalo se něco?“

„Ne, seber své úspory, jdeme si vsadit.“

Iliya se zamračí, potom sejde dolů. „Povídej.“

„Přišel ke mně posel z paláce, že královna bude mít modré. Určitě je od Eleana.“

„Jen si vezmu plášť.“ Po chvilce stojí v sázkové místnosti, kde je pořád otevřeno. Se sevřenými srdci vsadí na modré šaty.

„Jak si to stojí?“

„Vyhrávají zelené, modré mají nejmenší kurz.“ Obě se na sebe podívají. Jestli to byl vtip, pak přišly o úspory, ale sázku už nelze vrátit.

„Bude to dobré.“

„Já vím. Vyhrajeme.“ Rozloučí se. Jak Kassie předpokládala, její muž tu ještě není. Jen doufá, že nevsadil všechno, protože jinak jsou na mizině.  

Druhý den ráno stojí před archívem. Mlha se ještě válí po zemi a na to, že je léto, je zima. Čeká na svou sestru. Jen doufá, že se jí nic nestalo.

„Kass, jsem tu,“ zvolá udýchaná Iliya.

„Fuj, jsem se lekla. Ta mlha je opravdu strašidelná, jdeme na to?“

„Jasně.“ Vejdou dovnitř, pozdraví nočního hlídače a jdou dál do kanceláří. Posadí se, vezmou papíry. Najednou se dveře otevřou a v nich stojí představený archívu s kapesníkem před ústy. 

„Nevstávejte, jsem nějak nemocný, zvládnete to samy?“

Obě se na sebe podívají. „Samozřejmě, jen doufám, že to není nic vážného.“

„Ne, jen nachlazení. Zítra už tu budu.“

„Tak se vsadím, že buď přebral, nebo chce vidět korunovaci, na co si vsadíme?“ zeptá se Iliya s širokým úsměvem. Zvedne se a uhladí si uniformu. „Jdeme na obhlídku,“ vybídne svou sestru s nevinným pohledem.

„Na to, že přebral. Ten jeho oděv vypadal, jako by spal pod stolem a dneska je korunovace. Pro nás je to jenom dobře, ne?“

„Určitě. Máme neuvěřitelné štěstí, i když vždy jedna z nás se bude muset tu občas objevit, aby se neřeklo.“ Kassie přikývne. To je dobrá připomínka. Obě se zastaví před dveřmi, rozhlédnou se a vejdou dovnitř. 

„Mám to tu ráda,“ řekne Kass, když postaví lampu a rozsvítí další. Objeví se hodně knih, svitků namačkaných v malém prostoru. „Jdeme na to!“ Obě začnou se probírat prastarými poklady. Ty, které nemohou přečíst, protože jsou psány jim neznámým jazykem, odloží na hromádku. Prohlížejí a nevzdávají se. Moc dobře vědí, že dostat z tolika svitků tu skutečnou informaci není na pár nádechů, ale na hodně dní. Pečlivě prohlížejí jeden za druhým, knihy odkládají na další.

Kassie vytáhne svitek, rozbalí ho a strne. Prohlíží si obraz nahého muže zepředu a zezadu. Už chce ho odložit, když ji něco dojde a zadívá se do něj opět. Záda se vzorem. Zvedne hlavu a zadívá se na police. Ten už někde viděla, ne stejný, ale podobný a to u… Eleana. Vybaví si bratrovu ruku na nahých zádech, plavé vlasy odhrnuté na stranu. Nebrala to v potaz, ale nyní, když vidí obrázek, je to něco jiného.

„Něco jsi našla?“

„Nepříliš,“ zabručí a začne zkoumat, k čemu ta stránka patřila. Rozhodně nechápe, proč tu je. Úporně začne prohledávat příslušný regál. Nic, ale rozhodně to nedá nazpět. Natáhne se pro další svitek, když strne, protože ucítí závan vzduchu. Otočí se ke dveřím, které jsou zavřené a zamaskované, o to se postaraly. Natočí hlavu k tomu závanu a strne, když vidí, že jeden regál se začne hýbat.

„Iliyo,“ dostane ze sebe přiškrceně a ukáže směrem k regálu. Ta se k němu otočí. Chladnokrevně popadne těžkou knihu, přesune se k regálu a knihu zvedne do výšky. Kassie napjatě očekává, kdo se v nich ukáže. Prostoupí ji strach, protože tady nemají co pohledávat.

 

Elean se probudí vedle Amadea. Pozorně se na něj dívá. Je tak nádherný a umírá. Nemůže dopustit, aby se to stalo, ne kvůli tomu, že by on sám zemřel, ale kvůli němu. Musí žít s ním, u nich doma, kde není závist, zloba, zášť. Vezme do ruky pramínek vlasu, přivoní k němu. Povzdechne si, protože pochopí, že kvůli němu udělá všechno, dokonce i poruší pravidla starších. Jakmile se podaří jeho proměnu zvrátit, nebude moci vstoupit na Stezky a dýky se bojí. Je od Stínů a je nevyzpytatelná. Vůbec netuší, jak by reagovala, kdyby se použila. Bude muset najít jiný způsob cesty do lidského světa. Možná se časem otupila nenávist elefianů vůči lidem.  Bylo by škoda, kdyby choutky krále, který je už dávno mrtvý, ovlivnil je i nyní. Našel mezi nimi spoustu skvělých přátel. Za těch několik století přirostl mu tenhle svět k srdci, přestože to popíral, nebo je to možná tím, že potkal Amadea?  

„Nespíš.“

„Nemohu.“ Daimón otevře oči a zahledí se na svého milence. Taková chvilka, kdy mají jen čas pro sebe. „Co myslíš, dostaly sestry můj vzkaz?“

„Určitě.“

„Teď jen doufám, že ta malá měla pravdu a vezme si modré šaty.“

„Chceš, abych to ovlivnil?“

„Dokážeš to?“

„Ano.“ Je zvědavý, co udělá. Podlehne moci, kterou mu nabízí? „Když mi řekneš, udělám to. Moje moc je tvá, Amadeo.“

Pokušení je silné, ale… „Nanejvýš to sestrám nějak vynahradím.“

Elean se rozesměje. „Až odjedeme, všechno co mám, převedu na tvé sestry. Nebudeme to už potřebovat. I tak jsem spoluvlastníkem Konsorcia.“

„Musíš být bohatý,“ povzdechne si Daimón, který rychle to pochopí.

„Vadí ti to? Za ta staletí člověk něco nasbírá, ať chce nebo nechce. Všechno co je moje, je i tvoje, ariméé.“ Nakloní se k němu a začne líbat. Najednou se ozve zabušení. Vyšle pátracího psa. Posel, takže musí otevřít. Nejspíš je to kvůli královnině korunovaci a určitě to bude kvůli instrukcím. Jako by je neznal do písmenka! „Musím otevřít. Ani se nehni,“ poručí mu. Zahalí se do švestkové dlouhé tuniky. Přejde ke dveřím, ale nejdřív místnost zahalí větrnou stěnou, která mate smysly. Otevře dveře. „Ano?“ Mimoděk pošle pátracího psa ke královně.

„První nejvyšší astrolog vás chce vidět, pane Třetí nejvyšší astrologu Eleane.“

„Hned přijdu.“ Zavře dveře. „Amadeo.“

„Co je?“ Elean se na něj dívá. Přál by si něco jiného, ale kvůli jeho bezpečnosti, musí pryč. „Mám odejít, viď.“

„Je mi to líto, ale bude to pro tebe bezpečnější.“

„Nikdo mě nedostane.“

Elean si povzdechne. „To že jsi skvělý šermíř, ještě neznamená, že jsi jediný, a pak je mnoho způsobu, jak někoho odstranit a já tu moc přátel nemám. Stačí jen člověku nenápadně podat jed, nebo vystřelit šíp z dálky.“

Daimón se zamračí. „Dobře, zajdu za Lovci.“

„A královna si skutečně bere modré. V zelených vypadá prý vyblitě.“ Zasměje se.

„Ovlivnil jsi ji?“ Daimón se zamračí ještě víc. Co všechno Elean dokáže?

„Ne, jen jsem tam poslal pátrače, aby se mrknul, které šaty si bere.“

Daimón zakroutí hlavou. „Řekni, jak jste mohli prohrát? Vždyť umíte takové věci a mohli byste nás smést z povrchu. Nerozumím tomu.“

Elean se obléká. Tak rád by se s Amadeem miloval, místo toho musí jít poslouchat otravné instrukce. „Dlouho jsem o tom přemýšlel. Myslím, že jsme byli v šoku. Taky tím, že jsme najednou umírali. Nebyli jsme na smrt připravení. Potom nastoupily jednotky, částečně imunní proti jednotlivým živlům, ale osobně si myslím, že jsme vás nechtěli vyhladit.“

„Takže jste utekli.“

Elean sevře čelist. „Ne, neutekli. Prostě jsme odešli. Nevidíme v smrti nic radostného a vyhladit všechny lidi? Jistě mohli jsme to udělat a co potom?“ Daimón se otřese. „Kdo by tu byl? Někdy si říkám, že kdybyste požádali o tu půdu, odešli bychom někam jinam.“

„Jenže tu nešlo o půdu?“

„Ne o něco, co jsme nemohli dát, o nesmrtelnost. Kdyby mezi námi nevzniklo pouto, byl bys člověkem i po našem setkání. Rád bych věděl, jak pouto vzniká. Hlavně nemůžeme mu poručit. Je to něco tady,“ přitiskne si ruku k srdci, potom ji přesune na hlavu, „co nám řekne, který partner by byl vhodný. Tehdy nikdo netoužil po půdě, my ne, ovšem nesmrtelnost to je jiná. Dokonce i teď si astrologové dělají předpověď, jak dlouho budou žít. A kdo má peníze, udělá to samé.“

„Je mi to tak líto.“

„Možná je to lepší, Amadeo, sám nevím. Budu muset jít. Dostaneš se odtud, nebo tě mám doprovodit?“

„Zvládnu, ale večer chci tu být, bude to možné?“ řekne rozpačitě.

„Určitě, i kdybych měl palác převrátit vzhůru nohama. Jakmile to bude možné, z hostiny se vytratím. Myslím, že po třetí hodině vody dorazím, dřív pochybuji.“ Políbí ho, až Amadeo zůstane bez dechu. Vezme mu hlavu do rukou a přitiskne jeho čelo k svému. „Pořád jsi ode mě pryč. Tolik bych si přál být s tebou neustále. Ve dne i v noci. Prokleté povinnosti.“ Skoro Amadea odhodí a vyběhne ven. Na chodbě se vzpamatuje a nasadí kamennou masku Třetího astrologa. V bohatém oděvu s fialovými ametysty zamíří do části, kterou obývá První astrolog. Po chvilce potká Druhého a připojí se k němu. Tím setkáním vystřízliví, protože si připomene svůj úkol. Zabít ho a První s Druhou bábou taky. Nikdo se nesmí dozvědět, že existuje národ, který lidem může dát nesmrtelnost. Tentokrát už odejít nemají kam.

Daimón se obleče, vykloní se z okna. Překrásné počasí, ale Elean by nevybral den, kdy by lilo, a nikdo si nemohl korunovace užít. Zavře je, potom si to rozmyslí a opatrně pootevře dveře. Vypadá to, že v paláci nikdo není. Vyklouzne ze dveří. S předstíranou jistotou prochází chodbami a přemýšlí, jak se dostat ven z paláce, když u brány každého kontrolují. Musí sehnat někoho, kdo ho odsud vyvede. Měl to říct Eleanovi. Zasmuší se, když si vzpomene na Breva. Jeho oběť je někdo z paláce, takže ji našel, teoreticky by našel Breva a ten ho odtud propašuje. Vrchní přepravčí Kaze Sifera, tak zní jméno mrtvého.

„Hej!“

„Žádné Hej, jsem Nabila, co chceš?“ zavrčí posel.

Oba dva se na sebe dívají. „Promiň, jen nevím, jak se jmenuješ. Potřebuju najít Vrchního přepravčího Kaze Sifera. Co myslíš, je v paláci?“

„No jasně, pojď. Máš kliku, že ses omluvil.“ Rázuje si to po prázdných chodbách. „To víš, poprvé to člověku nevadí, ale když to slyšíš posté Hej ty tam, štve tě to!“

„Tomu věřím, jen se mi zdá, že je to tu nějak ticho.“

„To je tou korunovací. Všichni, kteří nejsou zapletení přímo do průvodu–“

„Kdo?“

„Cože? Nechápu.“

„Kdo v něm bude?“

„Jó ták! No přece královna,“ vyprskne smíchy. „Fajn. První, Druhý a Třetí astrolog, První, Druhá a Třetí bába, potom osobní strážce královny, její dvorní dámy, všechny a pak důlež… Nechceš je doufám, vyjmenovat?“

„Ne, to ne!“ vyděsí se. „Myslím, že bude dlouhý na třicet verst.“

„Tak ne, ale dlouhý jo. No rozhodně přepravčí v něm nebude, i kdyby to byla jakkoliv důležitá osoba. Buď bude už venku, možná získá místo na nějaké tribuně, nebo za chvilku vyrazí. Tamhle je!“ Ukáže mu statného muže, který se kolem sebe rozhlíží. „Hele, musím plavat, tak se měj.“

„Díky!“ zavolá za ním Daimón. Potom začne očima projíždět dav a okolí. Zanedlouho zahlédne stín. Přimhouří oči, pak se zadívá na dav. Uvědomí si jedno, není kontrolovaný. Má zkusit se dostat ven zároveň s nimi, nebo zkusí najít Breva? Nakonec se připojí k ostatním, i když je v něm malá dušička. Moc dobře zná z vyprávění, co se stane lidem, kteří skončí v královských kobkách.

Venku, jsem venku! Jásá, když mine strážné. Decentně se odpojí od průvodu a zmizí mezi davem lidi.

 

Iliya se sevřeným krkem a zvednutou knihou čeká, co se z toho vyklube, ale oběma je jasné, že tohle musí být člověk, žádný přízrak.

BUM!

Kniha dopadne na hlavu dotyčného, který chvilku stojí a pak se elegantně sesune na zem vedle zaprášených knih.

„Tys ho zabila!“ zařve Kassie a klekne si k postavě. Otočí jim. Objeví se starší tvář. „Znáš ho?“

Iliya mezitím odloží knihu a sehne se k dotyčnému. Zavrtí hlavou. „Neznám. Vypadá divně.“ Obě rychle prohlédnou oděv. Celý v černém s jemným stříbrným vyšíváním a čepici. Iliya má pravdu, vypadá divně, když přitiskne mu prsty ke krku.

„Žije?“

„Ano. Vůle hvězd mu dech nevzala, díky ti Temné oko,“ zamumlá Kassie. „Co teď?“ zeptá se sestry. Vzápětí se ozve sten, který je vyleká. „Ztratíme se?“

„Myslím, že to nestihneme,“ řekne Iliya odevzdaně. Podívá se na svou starší sestru. „Myslím, že bychom měli o něm něco vědět, vždyť taky přestupuje zákon,“ snaží se uklidnit sestru, ale především sebe. „Hlavně, že není mrtvý, ne?“

„Možná by bylo lepší, kdyby byl,“ řekne suše Kassie. Povzdechne si, protože muž otevřel oči a zadívá se na ně. „Jste v pořádku?“

„Vy–vypadám snad na to?“ řekne jistým pevným hlasem, který se příliš k jeho tváři nehodí. „Kdo jste a co tu děláte?“

„A kdo jste vy a co tu děláte? Tohle je archív!“

„Královský! Sem kromě úředníků nemá nikdo přístup,“ přidá se rázně Iliya.

Muž se posadí, potom se opře o jeden ze sloupců nesrovnaných knih. „Vy jste to tu zase zmasakrovali,“ prohodí, až se Kassie s Iliya zardí. „Hádám, že to jste vy dvě, co sem chodí. Voda by nebyla? Budu mít pořádnou bouli.“

Iliya mu podá vodu ve džbánu.

„A kdo jste vy?!“

„Já? Hmm,“ zamručí. Hlavou mu víří, co má dělat. „Jsme na jedné lodi.“

„To tedy ne!“ překvapí svou sestru i muže Iliya. „My sem můžeme, vy ne!“

Muž se rozesměje, pak zaúpí. „Tak o tom by se dalo dlouho diskutovat, jelikož tohle místo vybudoval můj prapředek. Smůla byla jedině v tom, že mi Vůle hvězd určila jiné povolání než mému dědovi. Vždy v našem rodě byl nějaký archivář.“

„Aha. Proto ta tajná chodba?“

„Ano. Tohle místo vybudoval můj prapředek s tím, že tyhle informace by se neměly ztratit, i když osobně si myslím, že stejně jsou ztracené.“

„Proto jste nic neudělal, když jste přišel na to, že sem chodíme.“

Muž přikývne. „Přesně. Byl jsem rád, že tohle místo zná ještě někdo jiný. Takže dámy, kdopak jste? Tak dobře, mé jméno je Arian Rell a jsem z rodiny Rellů.“

„Těch velitelů armády?“

„Odnož. Dobré ne? Zatímco jedna odnož mé rodiny pálila každou informaci, druhá ji zachraňovala a teď vy. Jinak dělám hodinky.“ Vytáhne malé hodinky na stříbrném řetízku a podá jim je.

„To je krása,“ vydechnou obě dvě „ Jestli vyhraju tu sázku na královniny… Netušíte, jaké má na sobě?“

„Modré.“ Zasténá, protože do hlavy se mu zařízne výskot obou žen. „Hádám, že jste vyhrály.“

„Vyhrály, jmenuji se Kassie, tohle je Iliya a našla jsem tohle místo už dávno. Někdo zazdil dveře, které sem vedly. Byl jste to vy?“

„Ne. Poslední archivář, co sem měl přístup. Snesl do téhle místnosti veškeré rukopisy a nechal sem přesunout regály, které zaplnil rukopisy. Podle něj to nikdo nemohl najít.“ Tázavě se na ně zadívá.

„Náhodou jsem to objevila, když jsme vrazila do jednoho z regálů. Zaujal mě název a vytáhla jsem svazek. A ejhle dveře. Samozřejmě mi to nedalo a začala jsem vytahovat dál svazky. Osobně všechny byly tak nudné, že se nedivím, že to nikdo dosud nenašel. Ovšem, když jsme se sem dostaly, bylo to daleko zajímavější než ty listiny před dveřmi. Co se stalo? Proč jsou tu tyhle knihy?“

Muž se opře pohodlněji. „Nikdo to už neví, možná akorát se vypráví někde báje na vesnicích nebo v cizině. Kdysi dávno, ještě před námi, existovaly dvě rasy. Říkali si Dračí pánové a Elefiané. Obě dvě byly nesmrtelné. Po čase Dračí pánové zmizeli a zůstali Elefiané s nesmírnou moci.  Žili jsme vedle sebe a nic nenasvědčovalo, že by se stalo něco strašného. V té době na trůn na jihu dosedl Satari ar Feiniel, ano prapředek dnešní královny. Zatoužil po něčem, co měli Dračí pánové a Eleafiane. Po nesmrtelnosti. Nevím vše, ale odmítli ho udělat nesmrtelným a on se rozhodl je zničit. Vypukla strašná válka, kde bojoval snad každý, kdo měl dvě ruce a dvě nohy. Nakonec se nám podařilo je porazit a oni zmizeli. Kam, nevíme. A tak vzniklo Alacaldské království. Jeho syn později nedokázal udržet jižní državy a tak vznikla další království, tak jak je známe dodnes. Od té doby už žádná válka nebyla. Astrologové si to hlídají a pak nikdo nechce prohrát.“

„Elefiane, to je… Skutečně byli nesmrtelní?“

„Prý ano, ale byla to pravda nebo lež? Nevím. Možná jen král chtěl území, kde nyní žijeme, netuším, a tyhle záznamy o tom pojednávají. Občas sem přijdu a čtu si.“

„Ty hodinky…“

Muž se usměje. „Ano. Našel jsem návod v jedné knížce. Podrobný to ne, jen návrh a zmenšení dílů bylo jak zjevení.“

„Pak se tu vyznáte?“ Rozhlédne se po místnosti.

„Trochu ano, mé milé dámy. Co uděláte?“ Kassie přemýšlí. „Jsou tu informace, které by neměly existovat. Nahlásíte to dozorci?“

„Tím je Elean, že? On kontroluje… Elean, nemohl by být… Kassie, co myslíš?“

„Určitě je elefianem.“

Muž se vztyčí. „Cože? Třetí nejvyšší astrolog?“ Udělá krok, jenže kvůli prostoru nemůže udělat další. „To by dávalo smysl, jen proč tu je? Pak to znamená, že přežili. Pokud ano, pak musím říct, že se mi ulevilo.“

„Proč?“

Muž se zamračí. „Protože děda povídal, že jsou strážci, čeho – to netuším. Vždy, když začal o nich vyprávět to, co věděl od svého praděda a ten od… to je jedno, pak říkal, že jestli vyhynuli, bude země ztracená. Bál se toho, ale vždy dodával, že dokud tu jsme, oni musí žít taky, načež mi důrazně jako strážci toho archívu připomněl, že o tomhle nikomu nemohu nic říct.“

„A my dvě?“

„Vy dvě? Vy jste to zjistily samy. Oni žijí, nějak se mi ulevilo. Mimoděk na mě přenesl ten strach, takže proč tu jste a nedíváte se na překrásné šaty nové královny?“

„Hledáme něco, co by nám pomohlo najít lék pro našeho bratra, kterého uštkla královská zmije v Pardských hrobkách. Prokopat se tím vším bude horor, ale zvládneme to! Můžeme tu být?“

„Proč ne? To by bylo jako nacpat dítě zpátky do matčina břicha.“ Obě se mimoděk tomu usmějí. „Víte, co pomohu vám. Přece jen to tu pořád uklízím, ale upřímně chtělo by to tu trochu dát do pořádku, utřídit, jenže kde na to brát čas.“ Narovná se. „Toho vašeho bratra zachráníme!“ prohlásí slavnostně.

 

Daimón si ihned zamíří na náměstí Zákrutů. Je mu líto, že nemůže být s Eleanem, pravdou je že by měl se podívat na Kakopa a Argése a taky na Lovce. Ti se za chvilku vypraví za svými… Co oběťmi? Zní to strašně, když člověk ví, že toho druhého jedou zavraždit, vlastně přichystat malé nehody, ale je to jen zaoblení slova vražda. Jenže kdyby je nezastavili, mohli by objevit Eleanův lid a vyhladili by ho tentokrát navždy? Někdy přemýšlí, jak to tehdy bylo skutečně. Opravdu to bylo jen na popud krále, který toužil po nesmrtelnosti? On teď podle Eleana je. Nijak to nechtěl, spíš by dal celý život za to, aby jeho otec žil. Zaplaví ho smutek a pocit lítosti, že tu není. S myšlenkou na otce mu přijde na mysl, že musí navštívit i Dvojčata. Najednou má co dělat, což mu rozjasní tvář. Nerad jen tak bloumá bez cíle.

„Amadeo!“

„Armilone, zdravím. Chystáš se na cestu?“ Je rád, že ho Armilon vyrušil z myšlenek.

„Ano, vyrazím před ním. Stíhaný člověk se ohlíží za sebe, ne před sebe a pan z Thor si nemůže dovolit zmeškat korunovaci. Všichni tu musí zůstat, ale vsadím se, že zítra vyrazí jak spráskaný pes. Stalo se něco?“

„Ne, jen přemýšlím… jak se vyrovnáš s tím, že ho zabiješ?“

Armilon se na něj dívá. „Jde ti o mě nebo o sebe?“

Daimón se na něho zahledí. Vždy byl takový tichý, ale když něco řekl, pak to stálo za to. „Sám nevím, myslím, že obojí.“

„Víš, těžká je jen ta první vražda, pak to nějak odsouváš a děláš, co máš. Vlastně jen nachystám léčku, nic víc. Je to podobné, jako když tě někdo honí. Má tě dohonit a zabít nebo se pokusíš bránit? Námitka to, že on přece tě – mě nechce zabít, je irelevantní. On chce. Mám pocit, že se stejně rozhoduješ u sebe. Udělej to, co máš.“

„Mám zabít mrtvou holčičku na přání jeho dědečka.“

„Tak tohle bych nechtěl řešit, ale víš co, pojď za Argésem. Mám pocit, že se mu po tobě stýská. Jestli mohu poradit, optej se Dvojčat. Můžeš se s nimi vidět, ne?“ Otevře dveře od malé konírny. Vejde dovnitř, kde je ustájen Argés a koně.

Daimón se usměje, když uslyší ňafnutí. „Kakopo!“ Jemně ho zatahá za štětinky na uších. Ten válí sudy. „Argési.“ Obejme ho kolem krku. „Stýskalo se mi.“

„To se nedivím.“

„Jak jste na tom s přípravami?“

„Kromě Breva jsme připraveni. Dnes v noci, kdy bude veselo, nepozorovaně vyjedeme. Já do Thor, Ardir s Ninou na panství Rellů. Brev tu zůstává. Co ty?“

Daimón na něj zůstane koukat. Má pravdu, i on bude muset vyrazit, ale tolik se mu nechce. Po dlouhé době viděl sestry, taky noci s Eleanem, to vše musí opustit. K tomu sestry navždy. Přál by si tu zůstat napořád, ale byl by šťasten, že nepomohl lidem, kteří mu pomohli, aby získal tohle štěstí? „Zítra vyjedu.“ Dnes naposled stráví noc s Eleanem.

„Je to těžké, že?“

„Je. Ještě než odjedete, zajdu za Dvojčaty. Počkejte na můj návrat.“

Armilon přikývne. „Brev tu není, doprovodím tě a zůstanu u tvých věcí. Co královna bude mít na sobě, mě vůbec nezajímá a jestli ji někdy uvidím nebo ne, je jedno. K životu to nepotřebuju.“ Potřebuje zjistit jen jednu věc. Jak je na tom s Akronem. Chybí mu.

„Děkuji. Kakopo, hlídej Argése!“ Ten odfrkne, jako by mu rozuměl. Kakopo ňafne. „Zítra jedeme na dlouhou cestu.“ Argés zařičí.

„Vypadá to, že ti rozumí.“

„Lysandr ne?“ opáčí.

„To ano, jen jsem netušil, že ještě někdo by člověku mohl tak dobře porozumět. Je to zajímavý jev.“ Vyjdou ven a jdou klikatými ulicemi k černým stromům. Daimón jimi projde a Armilon si sedne pod nedaleký strom. Po chvilce usoudí, že nějakou chvilku to potrvá a donese si džbán s pitím. Pomalu upijí a přemýšlí o svém setkání s Akronem. Chce ho vidět, držet ho v náručí a dívat se do jeho oči. Je v nich tolik chladu i ohně. Kým asi byl, než se stal společníkem?

Daimón projde černým stromem a hned na prvním ostrově narazí na Dvojčata. Provinile si uvědomí, že se měl tu stavit už dávno, ale jak je s Eleanem, ztrácí pro realitu smysl.

„Tak jak? Co nového? Všechno v pořádku? Co dělají?“ spustí jeden přes druhého. „Tady není žádné soukromí,“ zahučí Siel a táhne Amadea pryč. Skončí na ostrůvku, kde opět vykouzlí stůl s židlemi i džbánek, z kterého se nemohou napít. „Tak povídej.“

Daimón začne vyprávět. Trochu ho překvapí, že nekomentují, nevyptávají se, jen sedí a naslouchají, občas přikývnou hlavou. „To je asi tak všechno.“

„Dopadlo to lépe, než jsem čekal, co ty na to bráško?“

„Souhlasím. Ardir může být klidný. Nina ho rozhodně na misi nenechá ve štychu a zřejmě pár let bude jíst přesolenou polévku.“ Svorně se zasmějí. „To přežije. Přece jen, aby to nechala jen tak být, to zase nejde. Dělá mi starost, že chtějí dotyčné jen tak odklidit.“

„To mě taky.“

„A mluvíš za ně nebo za sebe.“

Daimón se ošije. To je tak průhledný. „Za sebe. Jak to zvládnout?“

Dvojčata se na sebe podívají. „Musíš si říct, zda z toho něco máš nebo ne. A pokud si to řekneš, potom si řekni, co to je. Je to určitá věc nebo ne. Co budou mít z toho, že zabiji pána z Thor? Přepravčího? Vrchního velitele?“

Daimón se zamyslí. „Peníze?“

„Myslíš? Dostaneš ty za své služby peníze?“

„Ne, ale dostal jsem runy.“

„Samozřejmě a ty runy byly k čemu?“

„Získal jsem meč proti Stínům.“

„Dobře. Bylo to ve tvůj prospěch?“ Oba se dívají na Aamadea velmi vážně.

„Trochu ano,“ přizná. „Jenže…“

„A Lovci…“

„Nic.“

„Přesně. Oni z toho nemají nic, dokonce ani potěšení z lovu. Máme lov v žilách, chytat ne pro svůj prospěch. Kdyby ano, pak nejsme Lovci. Kdyby Brev vycítil jen na chvilku, že je to pro někoho ze skupiny, že je v tom zášť, pomsta, nikdy by k tomu nedal svolení. Uděláš, co musíš, ne pro sebe, ale pro druhé. Pokud váháš, pak zjistí si o tom víc.“

„Víc?“ podiví se.

„Ano. Víme, že máš zabít tu holčičku. Proč to její děda chce? Víš to? Pokud váháš, zjistí to. Možná zjistíš, že je to proto, že takhle ta holčička už nebude muset svého dědečka doprovázet, že ji osvobodíš nebo taky ne.“

„Myslím, že rozumím, ale je to těžké.“

„Každá smrt je těžká. Když si vezmu jak Ninu a Armilona sebrala jen smrt tvého koně u Údolí stínu. Zabít je lehké, nést důsledky zabití je něco jiného, ale někdy není vyhnutí a myslím, že pan Elean to dobře ví. Myslím, že se pokouší něco, nebo někoho ochránit a my to tak nějak víme, jinak bychom mu nepomáhali.“

Daimón sedí a přemýšlí, zda to nebyl i ten důvod, proč elefiane utekli a přenechali zemi lidem. Nechtěli nést důsledky vyhlazení lidi? „A můj otec? Jak se té viny zbavit? Šel na hranici místo mě.“

Dvojčata se na sebe podívají. „Čas, Amadeo. Toho se nezbavíš.“

Daimón stiskne rty. „Bolí to.“

„To je jen dobře. Kdyby nebolelo, pak bys měl zaděláno na pořádný průser,“ řekne drsně Aviel. „Je mi tvého otce líto.“

„Když jsem s ním mluvil, řekl, že je spokojený, že jsem si někoho našel, jako by na tom závisel život. Byl bych raději, kdyby žil.“

„On taky, ale víš, on žije v tobě. Vsadím se, že není dne, aby sis na jeho slova nevzpomněl.“

„To ano. Děkuji.“

„Pche. Jsme rádi, že se to vyřešilo. Zůstaneme tu a budeme sledovat Stíny. Co chceš teď dělat?“

Daimón zaváhá, ale komu by to řekli? „Odjedu splnit, co jsem slíbil, a máte pravdu, ve dvou případech si nejsem jistý, zda mám udělat to, co si přejí. Zjistím něco víc. Potom odjedu napravit, co způsobili Śivym. Taky se musím stát normálním a vyléčit se.“ Dvojčata přikývnou. „Potom odjedu s Eleanem do jeho země. Čas se mi obrátí, proto nevím, zda se dokážu s vámi spojit.“

„Pak musíš, ještě než se proměníš, že?“

„Ano.“

„Je tu možnost, ale Elean o tom nerad slyší. Vlastním dýku Stínu, která prý dokáže vytvořit průchod na Stezky. Kdyby nebyla jiná možnost, udělám to.“

„Nelíbí se mi to taky. Co přichází od Stínů, to není dobré. Dobře, takže ujednáno. Do té doby tu budeme a zjistíme, co nejvíc.“

Daimón přikývne. „Nevím, jak poděkovat.“

„Nemusíš, jen jsme si s tebou povídali. Ardir si s ostatními povídá?“ vyzvídá Siel.

„Popravdě nevím, snažil jsem se být co nejvíc s rodinou a Eleanem,“ dodá s uzarděním.

„Řekni mu to, aby si povídal, ne jen stíhal lidi, rozumíš? Tým musí zůstat fit.“ Poklepe si na hlavu. „Nemohou bláznit. Uděláš to?“

„Samozřejmě. Řekl jsem jim jasně, že mají počkat, co jim řeknete.“

Oba dva se usmějí. „Běž a my jdeme ty mršiny dostat!“ Oběma zahoří v očích nedočkavost z lovu a zmizí. Daimón se rozhlédne po nádherném ostrově. Moci tu strávit zbytek dnů, pak si připomene, že musí na druhou stranu a projde průchodem.

„Amadeo!“ zvolá Armilon, který zrovna zvedl hlavu k černým stromům.

„Dobrý. Uff, cítím se vysátý. Dvojčata to neřekla, ale pozdravují vás. Jsou rádi, že Nina je nazpátek, jenom Ardir prý bude nějakou dobu litovat, že šel do týmu. Měl jsi pravdu. Promluvit si s nimi mi udělalo dobře.“

Armilon se usměje. „Oni byli smíšci, ale dovedli člověka přivést na správnou cestu. Strašně nám chybí a Ardir je skvělý, ale upřímně, nikdy je úplně nenahradí. Půjdeme, abychom mohli vyrazit.“

„Měla královna modré šaty?“ zeptá se po cestě.

„Ano, někdo to volal, když probíhal kolem. Proč?“

„Nic.“ Je rád, že sestry si krapet přivydělaly. Snad mu uvěřily a pochopily vzkaz. Mlčky jdou vedle sebe, až se dostanou k domu, kde bydlí Lovci. Ihned zajde za Argésem. Začne ho hřebelcovat, což ví, že má rád. Přitom mu vypráví, co zažil nového. Hlavně mu říká, že musí na cestu.

„A až skončíme se sliby, potom zajedeme do Údolí stínů. Nechci se tam vracet, jenže nepatříte tam. Elean má pravdu. No vidíš a jsi opět krásný. Vlastně jsi byl krásný i předtím, jen ti řeknu jednoo, nikdy jsem neviděl koně s takovými šperky. Vsadím se, že Stan něčím podobným by byl nadšený. Jenže toho už sotva uvidíme. Víš, je mi líto, že bych už nikoho neměl vidět. Nejen Stana, i sestry, lovce nebo kapitána. Budeme muset to napravit. Nanejvýš jak říká Elean, požádáme nejvyšší radu. Jistě svolí. Víš, nerad bych použil dýku stínů. Je prazvláštní, i když všechno kolem mě je divné.“

„Mluvíš sám se sebou nebo s Argésem?“

„Breve! Myslím, že jsem tě viděl v paláci.“

Brev se zamračí. To je špatné, pokud ho tam zahlédl. Neměl. „To je špatné. Nikdo o mě neměl tušit.“

„Nemyslím, že by někdo jiný tě viděl, je to spíš proto, že jsem tě hledal. Netušil jsem, jak se z paláce dostat.“

„Ach, tak doufám, že mě nespatřil ještě někdo. Proč bys nikoho neměl vidět a proč se bojíš dýky stínů?“

Daimón pochopí, že odpovědět musí. „Protože, když jsem ji použil, vytrysklo z ní všechno, co Stín obsahoval. Zlo, zášť, nenávist, pomstychtivost. Nebyla tam jediná neutrální natož hezká emoce. Obalilo mě to a málem pohltilo. V té chvíli jsem nenáviděl sebe i svět.“ Brev přikývne. „No, budu s Eleanem a jeho lidi se moc nestýkají s jinými, proto.“

„Jasně. Rozhodně bys měl sem zajet a tu dýku nepoužívej, jen v nejnutnějším případě.“

„Já vím, jenže jako jediná má moc úplně zničit Stín. Mečem ho mohu odeslat na Stezky, kam patří, ale nezničí jeho podstatu.“

„Chápu. Přesto s ní zacházej opatrně.“

„Budu, zas takový blázen nejsem. Myslíš, že bys mě mohl dovést nazpět do paláce? Prý v noci vyrazíte?“

„Já ne, zůstávám. Kaze Sifer má dům tady, i když má taky malé panství nedaleko, takže zas mi tak utéct nemůže. Armilon povídal, že jsi byl na Stezkách. Co Dvojčata?“ Prohrábne si vlasy. „Nikdy bych si nemyslel, že mě budou otravovat i po smrti.“ Oba se na sebe podívají a začnou se smát. „Měl jsem je rád,“ řekne, když se uklidní, „ale někdy tím svým „Já vím nejlépe“, mi šla na nervy. Co ti řekli?“ zeptá se ještě, než vejdou dovnitř.

„Nic. Byli rádi.“ Odkašle si a začne šeptat. „Prý Nina nenechá Ardira na štíru, ale taky mu bude dělat schválnosti, prý jinak nemůže. Asi tím chtěli říct, že to máš nechat být.“ Brev přikývne. „A taky to, že s vámi má Ardir víc mluvit. Kvůli hlavě.“

„Děkuji. Málem jsem tě zabil, a nebýt Eleana, udělali bychom to. A nyní závisí na tobě existence mého oddílu. Jak může Vůle hvězd změnit stav věci tak moc? Pojď dál a potom tě odvedu do paláce.“  Daimón s Brevem vstoupí dovnitř. Zadívá se na Lovce. Chybí mu tu Dvojčata, když se najednou usměje. Nějak tak pochybuje, že je opustili. Spíš nad nimi budou viset jak kámen, co čeká, až spadne. Posadí se. Palác ještě počká a nějak pochybuje, že by Elean šel brzy spát.

 

„Takže kde by to mohlo být?“

„Nechci si stěžovat, ale na tolik knih je tu moc málo prostoru. A to nemluvím o tom, že se ty knihy ničí,“ řekne mrzutě Kassie se svitkem muže s tetováním na zádech.

„Dámo, ty knihy hlavně neměly existovat. Mají být rády, že jsou na světě. Tam! Bude to rychle.“ Odsune hromádku, druhou přesune někam jinam. Sestry se dívají na ten tanec stěhování. Jsou okouzleny hbitostí rukou i malým mužíkem. „Tady!“ Na volnější prostor se stěhují knihy a svitky. „Tyhle pojednávají o jedech.“

„No jo, jenže my potřebujeme lék!“ řekne zoufale Iliya, když vezme vrchní svitek do ruky. Kassie otevře knihu. Udiví ji materiál. Takový ještě neměla v rukou, a že měla v nich ledacos. Začne jí listovat. Další už má v rukou muž a listuje taky. Chvilku je slyšet jen šustění stránek. Kassie svou odloží, když pochopí, že pojednává o rostlinných jedech a ne o zvířecích.

„Tuhle nemohu přečíst. Jen tak mimochodem, proč měly být spáleny? Je to jenom o jedech.“

„Mladá dámo,“ Kassie se uchichtne, „to není k smíchu, oproti mně jste mladá. Pálili všechny knihy, kde je jen zmínka o elefianech a v těchhle knihách jich je. A to, že nemůžete přečíst, nevadí, jsou tam obrázky ne? Ty snad rozluštit umíte ne?“

Iliya se zasměje. „Omluvte mě, ale nandal ti to, Kassie. Hele, počkej, otoč to!“ Skoro vytrhne Kassie knihu. Obě dvě zírají na hada. „U Oka, měla pravdu, nevíme, zda ten had je ten pravý. Amadeo nám moc neřekl, jen, že je smrtelný.“

„Ukažte. Hm,“ zabručí muž. „Hmmm… možná… Hmmmmmmmmm!“

„Přestaňte mručet!“ naježí se Kassie. „A nedělejte se, že to dokážete rozluštit.“

„To nedokážu a náhodou něco vím.“ Natáhne se za sebe, vezme knihu a položí ji vedle téhle. „Můžete ji odnést jen proto, že váš bratr je smrtelně nemocný. Jakmile Třetí s vaším bratrem potvrdí, že je to ten had a tohle,“ píchne do listu s květinou, „je protijed, potom sem to přinesete, je to jasné?“ Položí jim obě dvě knihy do náruče. „Nikdo se nesmí o tomhle malém archívu dozvědět.“

„Jistěže nedozví, od nás dvou ne, ovšem mám menší nápad.“

„Kassie, co chceš dělat?“

„Já celkem nic, ale tak si říkám, že Třetí by mohl zapracovat a toto místo zabezpečit a rozšířit. My bychom to tu zkatalogizovali. Co myslíte, pane Relle?“

„Popravdě delší dobu mě stav této malé knihovny trápil. I tak nemám komu to tu předat.“ Už delší dobu uvažoval, že by mohl dotyčného, co do jeho archívu chodí, požádat o pomoc a když už je tu má, proč toho nevyužít? A jak vidno, obě umí zachovat tajemství. „Zkusit to můžete. Musí se to tu uchovat za každou cenu,“ řekne přísně.

„My víme a děkujeme za pomoc. Bez vás bychom to vůbec nenašly.“

„Určitě našly,“ usměje se. Dívá se, jak odchází dveřmi. Ještě chvilku zůstane a potom se dívá na knihy. Miluje je, i když ještě víc hodinky, ale jak říkal otec i praděd, ty vědomosti musí být uchovány a on se bojí, proč to tehdy chtěli. Ty mladé ženy se nebojí tajemství. Jenže jim nikdo nevyprávěl příběhy o nadlidských stvořeních, o magii a síle rovnající se síle živlů. Až dodneška tak nějak ty příběhy považoval prostě za příběhy, nyní už se k nim takto stavět nemůže. Má stejný pocit, jako když natáhne čerstvě vyrobené hodinky a ty začnou jít. Jako by se v tom okamžiku něco změnilo. Teď má stejný pocit. Zavře za sebou tajnou chodbu a shrbený pospíchá do svého domova, který není daleko od archívu.

Kassie s Iliyi pro změnu spěchají do paláce. Už je skoro večer, když se dostanou k bráně. Prokážou se a jsou vpuštěné dovnitř.

„Už jsem měla strach… Hej, ty počkej!“

„Žádné hej! Jsem Nabila!“ zavrčí posel v královských barvách. „Tak nevím, zda nemám to nechat být. I tak na mě každý volá Hej. Tak co potřebujete?“

„Královna byla v modrých šatech?“ Chce se ujistit, zda ten muž mluvil pravdu, i když proč jim by měl lhát?

Mladík otevře pusu a prohlíží si je. Ony nebyly na korunovaci? Ale vždyť tam byl každý i ten nejubožejší nebožák, co nemá měďák na horkou vodu.

„Najdeme si někoho jiného,“ navrhne Kassie Iliya.

„Máš pravdu.“ Minou ho, když se posel vzpamatuje.

„Modrou!“ zařve.

„Děkujeme!“ Obě se na sebe rozzářeně podívají. „Daří se nám. Jen aby to Elean dokázal rozluštit.“ Kassie se zadívá na knihu. Vykoukne a zadrží Iliyu.

„Co je?“

„Nic jen Elean jde s Druhým. Nemyslím, že by nás měl vidět. Rychle pryč, jde naším směrem!“ Začnou utíkat, ale jako na potvoru, Druhý jde za nimi. Rozhlédnou se a vrazí do první místnosti, na kterou narazí. Opřou se o dveře. Nervózně se na sebe podívají, potom se rozhlédnou. Tohle místo vypadá zvláštně, protože kromě nástěnných koberců na stěnách a koberci na zemi, tu nic není. Najednou vyjeknou, když se klika pohne. Rychle se schovají za obrovský vyšívaný výjev se zimní krajinou. Stojí, ani nedutají.

Zaslechnou. „Můžete jít.“

Druhý nejvyšší astrolog vejde do prázdné komnaty. Udělá krok, rozhlédne se a zamíří si to ke gobelínu na zdi s překrásným motivem jarní zahrady. Odsune ho a zaklepe.

„Vítejte, Druhý nejvyšší astrologu.“

„Druhá nejvyšší bábo, máme něco projednat. Je První nejvyšší přítomná?“

„Oč jde?“

„O tu záležitost v pavilóně děti.“

„Jistě, pojďte dál.“ Kassie s Iliyou tisknou knihy k tělům, až mají bílé ruce. Při zaslechnutí klapnutí vyběhnou ven a potom ze dveří. Bezhlavě běží ke komnatám Třetího astrologa. Ani neklepají a vpadnou dovnitř. Je jim fuk, že jejich bratr zrovna Eleana objímá, líbá. Obě se sesunou na zem.

„Kassie, Iliyo, co se stalo?“

Obě vzhlédnou k Eleanovi a bratrovi, potom napřáhnou knihy před sebe. „Ten lék!“ dostanou ze sebe.

„Amadeo, nalij jim něco. Rychle.“ Obě dvě se třesou jak v zimnici. Sáhne jim na čela, ale jsou chladná, tak proč? Pak ho napadne. Strach. Ty dvě něco vyděsilo k smrti. Ty knihy? Podívá se na ně. To je písmo elefianů, tak co tu ty knihy pohledávají? Ovšem musí počkat, protože ta jediná věta asi bylo to celé, co byly schopné dát dohromady. Obě do sebe kopnou mléčně zabarvenou tekutinu, až se rozkašlou. „Tak co se stalo?“ řekne laskavě, ale nekompromisně.

„Druhý…,“ začne Iliya.

„Druhý šel za Druhou bábou a chtěl vidět První.“

Elean se narovná. „Víte–?“

„Mohli vás zabít!“ přeruší ho Daimón. „Jsou nebezpeční, zvláště Druhá!“

„My víme. Viděly jsme vás s Druhým astrologem a rozhodly se ho nepotkat. U Oka, celou dobu šel za námi a tak jsme vklouzly do místnosti s koberci a gobelíny. Myslely jsme, že jsme v bezpečí, ale zřejmě to byl jeho cíl. Schovaly jsme za velký gobelín se zimní krajinou.“

„Ještě klika, že to nebyl ten druhý, s tou jarní zahradou,“ prohodí Iliya a natáhne ruku. Daimón jí automaticky dolije.

„Zaklepal a objevila se Druhá, aspoň ji tak oslovil. Ptala se, co chce a on řekl, že musí mluvit o incidentu v dětském pavilonu. Když jsme slyšely zaklapnutí, vyrazily jsme sem. Krapet nás to sebralo.“

„Vyslechly jste, co jste neměly. Určitě vás nezahlédli?“

„Ne. Víme, jak je palác nebezpečný. Umíme se v něm pohybovat a tyhle knihy by neměl nikdo vidět, proto jsme utíkaly. Druhý je velmi zvědavý, že Iliyo?“

„Ano. Prý sbírá vzácné knihy. Častokrát jsem ho viděla u nás v archívu. Je státní a většinou tam jsou obsaženy jen nezáživné údaje, ale má oddělení se vzácnými starými knihami, které by chtěl, ovšem marně.“

„To ano, je to jeho vášeň.“ A to co drží v rukou, by ho obzvlášť zajímalo.

„Pomůže vám to?“

„Kde jste to sebraly?“ řekne prudce, jak je jeho pozornost odvedena ke knihám. Kassie s Iliyou se na sebe podívají. „Tak kde? Mohu to snadno z vás dostat. Neměly existovat!“

„Eleane, klid,“ napomene ho nervózní Daimón. Takhle ho ještě neviděl.

„Nejsem klidný, jsem rozzuřený. Tohle je vzácná kniha, možná jediná na světě! Velmi stará. Když jsme utíkali, museli…“ zadívá se na dvě zvědavé tváře. „Takže už to víte.“

„Ano. Našli jsme svitek s vyobrazením člověka s tetováním.“

„U Dračích pánů a já myslel…“ Najednou má pocit, že celou dobu se snažil uzavřít děravý džbán. Jakmile zacpal jednu díru, informace o nich vytryskly jinou dírou.

„Udělaly to kvůli mně, Eleane. Moc se o mě bály, prosím.“

Elean se zasměje. „No nic, už se stalo. Tohle je úplný seznam jedů, který byl sepsán jedním z našich největších léčitelů Nireidem. Měla celkem tři části. Rostlinnou, zvířecí a ty, které byly připravovány lidskou rukou. Nikdy bych neřekl, že ji kdy uvidím. Měl jsem za to, že všechny byly spáleny. K tomu patřila samostatně kniha o protijedech.“

„Jsou tam všechny části. Mělo to být spáleno, jenže první knihovník je uchoval s tím, že musí být zachráněny. Po čase se vybudoval Královský archív, kde se všechno, co se z té doby zachovalo, schovalo. My jsme našly vchod náhodou a dneska nám pomohl Arian z Rellů. On našel obě knihy. Nebýt jeho pomoci, trvalo by nám to déle.“

Elean natáhne ruku pro knihu, kterou drží Daimón. Ten mu ho podá. „Ano, tohle je seznam veškerých protijedů. Odpověď na první tři seznamy.“

„Prý je tam květina, která by bratrovi pomohla.“ Iliya nalistuje příslušnou stránku a zapíchne do ní prst. „Tahle.“

Elean se zatváří udiveně. „No ano, ta by určitě pomohla, jenže kvete pouze v zimě a to ještě v nejsevernějších krajích.“

„Získáte ji?“

Elean přikývne, potom ji sklapne. Už to nepotřebuje. „Tak co teď?“

„Jak to myslíte?“

„Znáte mé tajemství.“

„Je to má rodina. Nikomu to neřeknou.“ Postaví se před sestry s roztaženýma rukama. Vyzývavě se mu podívá do tváře. Ví, že kdyby poručil, taky by ustoupil. Udělá to?

 

Z vůle hada - 22. Kaze Sifra