Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

27. kapitola

 

     Dvojitý cíl

Alacaldské království má štěstí, že má řeky, jezera, ale i moře, proto na stole je často i ryba. V posledních sto letech se začal rozvíjet chov ryb, které se dovážejí odjinud. Jsou to nejdražší ryby, které si mohou dovolit jen boháči. Mořské ryby se draze rozvážejí v speciálních kádích do celého království, ale nejvíc jich končí na královském stole.

Známé pravdy

Nina pokorně stojí před Valeronem a málem, že neskřípe zuby. Nejraději by mu jednu ubalila. Právě pronesla žádost o propuštění a ten zženštilej blb ji ho nedal! K tomu už tu pár úderů vede monolog na téma učňové a kolik ho stála. Kdyby tenhle barák nepotřebovala, pak…

Klepot.

U Oka, snad už konečně přestane mlít. Ovšem bude se muset odtud dostat, klidně i na márách. Zase ta prodejná služebná! Už by ji konečně měl propustit. Vsadí se, že na úplatcích vydělává víc než ona!

„Pane Valerone, je tu Třetí!“ Málem že nešeptá.

Pff, ten fialovej mrzák, je tu opět. A ta husa šeptá, jako by to mělo být nějaký tajemství. Je to švestkovej bastard…

„Ženská blbá!“ Konečně někdo na to přišel, pomyslí si gustem Nina. „To ho nemůžeš sem uvést?! U Oka, kdo mě proklel někým tak neschopným!“ Rychle se zvedne a začne se upravovat. Nina si vybaví Amadea a nelichotivě si pomyslí, že jeho úprava je mu na hovno. Elean by si ho nevšiml, ani kdyby se obalil zlatem. „Vítejte! Taková vzácná návštěva! Čím mohu sloužit?“ Ještě pár shýbu a bude lízat svůj koberec…

Elean sklouzne na  napůl zahalenou Ninu. Brev si skutečně vybral dobře. „Ji!“ řekne znuděně a ukáže na ni.

„E… C…cože?!“ konečně vykoktá Valeron.

U Oka, tohle, fakt, stojí za to, jen jak to dělá? Nikdy neviděla majitele Bílého domu rozhozeného a to se tu dějí věci! Odpouští mu všechno!

„Mám o ní zájem a nechce se mi sem jezdit den co den. Co je na tom tak těžkého pochopit?“ řekne znechuceně.

„Ale… To nejde!“ Načež se zděsí, když si uvědomí, komu odmlouvá.

Elean v klidu položí před zeleného majitele domů váček na stůl.

„No…“

Ten fialovej bastard si ji kupuje! Nedaruje mu to! Copak je nějaká věc?!

Elean mrkne na Ninu. Zuří. Vypadá ještě krásněji než obvykle. Určitě si v nosítkách vyslechne přednášku na téma ona a peníze. „Jen na pár týdnů.“

„Ach tak,“ uleví se Valeronovi a získá lepší barvu. Zdá se, že vyvázne. „Ale doufám, že pak na náš dům nezanevřete!“

„Jistěže ne. Rád sem chodím za hudbou.“

„Na co čekáš?! Zabal si!“ řekne rázně a ukáže ji na dveře. „Promiňte, nechcete nalít dobrého jižního vína, než se připraví?“

„Rád.“ Usadí se na majitelovo místo a čeká, až ho obslouží. Usrkne, povalí na jazyku. „Máte skutečně výborné víno. Víte, poté, co jsem našel královnu, tak mám trochu volna. Volba byla náročná, chci se pobavit v příjemné společnosti a Nina má vše, co mám rád. K tomu krásně hraje, je příjemná společnice…“ neutrálně pokrčí rameny a jemně nasaje pach, zda v pití není ještě jiný jed. V pořádku.

„No ano, to ano,“ přikyvuje, i když stále nechápe, co Třetí vidí na Nině. Jistě má krásné neobvyklé vlasy, ale zbytek je tuctový. Má daleko krásnější dívky a vyškolenější. Jenže takový mimořádný zájem… To mu přinese popularitu, peníze… na chvilku se zasní.

Ťukot.

„Kdo…“

„Paní Nina čeká v salonku.“

„Ach tak. Prosím.“ Pokyne rukou Eleanovi, který ho celou dobu pobaveně pozoruje. Vsadí se, že Valeron plánuje, jak tohle zužitkovat, což je mu fuk. Sejdou do salonku, kde čeká Nina s objemným balíkem.

Elean okamžitě pozná, že je nasraná jako nikdy jindy. Bude to dlouhá přednáška. „Děkuji za uvolnění Niny.“

„Bylo mi potěšením.“ Ukloní se Třetímu nejvyššímu. Taky říct ne, nebylo možné, řekne si pochmurně, pak se usměje. Sleduje je, potom se otočí k služebné, která tu stojí jako věrný stín. „Erie, někam musím jít, nebudu až do čtvrté doma.“

„Ano, pane Valerone.“

 

„Ty zmetku! Nejsem žádná věc!“ vztekle mu prská do tváře Nina. Snaží se být potichu, ale se celá třese vzteky.

Elean přimhouří oči. „Nepustil by tě.“

„Jo to je fakt,“ zahučí Nina a opře se do fialových polštářů. „To je poprvé, co jedu v takovém přepychu.“ Sleduje Eleana. Nechápe ho. On prostě je… Neví… Záhadný? Nejspíš. „Tak díky,“ zabručí znechuceně, že dokázal co ona ne.

„Není za co. V domku tě bude čekat Ardir. Zmizíte zadním vchodem. Domek po vašem odchodu bude zničen.“

„Myslel jste na vše,“ řekne uctivě. Nálada ji poklesne při myšlence na Ardira.

„Ardir?“ odhadne změnu její nálady.

„Ano,“ přikývne po kratší chvilce. Je to sice chlap, ale chytrej.

„Chceš, abych ti vymazal na to vzpomínky?“ nabídne po chvilce ticha.

Nina, která zrovna studovala jemný materiál na záclonce, na něj upře oči. „To svedete?“ Elean přikývne. „Netušila jsem…“ odmlčí se. Tak strašně lákavé. „Na vše?“

„Ano,“ přikývne. Je sám zvědavý, zda tomu pokušení odolá nebo ne. Upřeně se na sebe dívají. Mohl by se podívat do její mysli, jenže…

„Ne.“ Tak trochu ho to překvapí, i když zas tolik ne. „Nejste překvapený.“

„Naopak, krapet ano.“

„Měla bych to udělat,“ zašeptá si sama pro sebe. Bylo by to daleko lepší. Zapomenout na celou záležitost. „Dvojčata by řekla ne,“ objasní a sama neví, zda pro něj nebo pro sebe. Vyzývavě se na něj podívá.

„Ano, dvojčata by řekla ne, jenže oni tu nejsou. Na jejich místo–“

„Nemusíte mi to připomínat!“ Vztekle ho přeruší a nasupeně se na něj podívá. Moc dobře si uvědomuje, jak na tom je. A nejspíš i ten všivý astrolog. Povzdechne si.

„Bojíš se?“

To je tak průhledná? Není tím nadšená, že do ní vidí, jak do průzračné tůně. „Jistěže ano. On to udělal, Brev by to taky udělal a já taky, ale… zvládnu to.“

„Byl bych nerad, kdyby se ti něco stalo. Žádnému z vás.“

„No jo. Musím se uklidnit. V tomhle stavu jsem na odpis. První, kdo půjde na řadu, bude velitel. Víme o něm něco?“ Najednou změní téma.

„Ardir zjišťoval, i když nějak pochybuji, že tam bude všechno. Jen vím, že jeho časté návštěvy venkova jsou podivné. Mám pocit, že něco tají. Začal bych tam, ale je to vaše mise. Vy se musíte rozhodnout.“

„Neměl jste důvod o něm něco zjišťovat, že?“

„Ne. Nijak mi nepřekážel. Teď toho lituji.“ Zamračí se. Tuhle chybu už nikdy neudělá.

„To nic. Člověk nemůže vědět všechno. Jsme tu,“ řekne, protože nosítka zastaví. „Pěkný přepych, Třetí,“ řekne skoro urážlivě.

 Elean neodpoví. Tuší, že je to její obrana proti tomu, co ji čeká. Svým způsobem Brev je nemilosrdný mizera. Možná proto je tak skvělým Lovcem. Záclonka se odhrne a ukáže se ruka. Nina vystoupí a zadívá se na pěkný, skoro obyčejný domek. Otočí se k Eleanovi, který sedí v měkkých poduškách. „Je ho škoda. Líbí se mi. Dovedla bych si představit, že tu bydlím.“ Vyjde z nosítek, zhluboka se nadechne a vejde dovnitř domku. Za ní sluha s jejími věcmi.

Elean napůl čeká vzteklý řev. Moc dobře ví, co… spíš koho tam jako prvního spatří. Ticho. I přes tu nervozitu, kterou dávala najevo, je to profesionál. Určitě úkol dokončí úspěšně, jen Ardir bude asi litovat svého činu. Tohle je mezi nimi, nikdo cizí to za ně nevyřeší, ani on ne.

„Do paláce.“

Nosítka se jemně zhoupnou.

 

„Zdravím.“

„Paní Niniewo,“ dodá nasupeně Nina. Potom se otřese nad tím oslovením. „Paní Nino, je to jasné! Nech ty věci tady a můžeš jít,“ odešle sluhu z domku.

„Jistě.“

„Tak dobrá, co tam o nich máš?“ Posadí se v jemných šatech na lavici, jako by byla někde v hospodě.

Ardir se otočí, vezme papíry, položí je před ní. Pak se opět otočí a vezme konvici a šálky. Nalije čaj, přidá sušenky.

„Jestli si myslíš, že mě tím uplatíš, tak to si nemyslí!“

„Vůbec ne, paní Nino, jen prostě je to nezáživné jako psí koule.“ Nina se málem uchechtne. Něco podobného říkává i Brev. „Ti dva jsou tak čistí, že za jejími zadky vidím něco špinavého jako kanály. Nevěřím jim.“

„To je jasné. Kde jsou teď? Nebýt Eleana, tak mě z toho sexuchtivého baráku nepustí. Valeron je spíš otrokář než majitel Bílého domu,“ odfrkne si naštvaně. „Chudáci holky.“

„Přinášíte mu peníze a k tomu oblíbenkyně Třetího, nedivte se. Velitel je na severu na svém panství.“

„Elean se zmínil, že je tam podezřele často?“

Ardir pokrčí rameny. „Nemám tušení, jak boháči často jezdí na venkov, jenže on skutečně je tam nějak často a nemocnou matkou to není.“ Nina se opět skoro zasměje. „Něco schovává a milenka to není, ta je zavřená tady.“ Nina se tentokrát zasměje. „Bude to něco jiného. Něco, co ho tam táhne jako můru. Jenže co to je, to jen Oko ví.“

Nina přikývne. „Určitě. Nemá cenu plánovat něco, o čem nevíme, jak udělat. Za tu laboratoř se ti omlouvat nebudu. Nevím, jak ses odtamtud dostal, ale mít šanci, nechám tě tam opět.“

„I nyní?“

Nina syčivě se nadechne, přimhouří oči. „Nemám na výběr, jsem Lovec. Brev ví, proč tě najal, přesto bych ho nejraději za to zabila.“

„Srdce odpouští rychleji.“

„Ano,“ nerada s ním souhlasí. „Ty jsi ovšem něco jiného. Nebýt toho, že jsi přežil… nikdo by nic nezjistil. Jsi fakt dobrý a neber to jako poklonu. Na té honbě jsme jen litovala toho, že ten blbej šíp nebyl otrávený, je to jasný?“

„Myslím, že jsme si kvit.“

Nina se k němu nakloní a studeně řekne. „Ne, to nejsme. Až to řeknu já, pak budeme kvit, je to jasné? Co ten druhý?“

„Desmo la Venda. Je to šlechtic z jihu. Má tam menší zchudlé knížectví.“

„A dělá nevyššího pokladníka království? To je jako pořídit si yerva a potom ho zamknout. Vsadím se, naše království je značně zchudlé.“

„Kupodivu ne.“

Nina nadzvedne obočí. „Hele, neříkej mi, že je tak čistej, že si nic bokem neulil. To ti neuvěřím!“

„Záznamy to dokazuji. Naopak upozornil na podivnou ražbu minci, která měla v sobě dost nečistých kovů. Znepřátelil si tím rod Ryorů.“ Ušklíbne se. „A dostal se na druhou nejvyšší pozici. Popravdě má slušný příjem z ryb.“

„Z čeho?“

„Vlastní v okolí největší rybníky a má jich dost na svém menším panství, které zdědil po jiném rodu. Jeho šupinatý poklad je dost často i na královském stole. Zdá se, že mu to vynáší víc než okrádání země.“

„A pak mi vyprávěj bajky o tom, jak nekrade. Zdědil? Byli nějak příbuzní?“

Ardir se ušklíbne. „Právě že ne, jenže převod je čistej jak padlej sníh, Možná ještě čistší. I řádně zaplaceno! Nikdo nechápe, jak to dokázal získat. Peníze v tom nejsou,“ zarazí nadechující Ninu. „Momentálně urgentně odjel pod záminkou, že se jeho rybníkům stalo něco zlého. Bojí se.“

„Necháme ho kvasit. Pomaloučku. Bude druhej.“

„Souhlasím. Vyrazíme?“ navrhne a zadívá se na její oblek. On sám má na sobě plášť z kůží, jako by ho nikdy nesundal.

„Ano, co se stalo, že jsi ho odložil?“

Ardir sebou cukne, potom přikývne. „Umíral jsem. Zachránil mi život. Lovec se mu nehodil, ovšem oddaný pes ano. Uvědomoval jsem si, jenže…“

„Jasně.“ Mávne rukou a zvedne se. Rozhlédne se po příjemném interiéru. „Připrav všechno. Převleču se. Ať tu nic nezůstane.“

„Neboj se,“ vytratí se do vzduchu. Ardir pomalu zabalí její věci. Obdivuje krásné zelené šaty, které sem přinesla. Bylo by škoda je zničit, vypadá v nich opravdu krásně. Složí je, položí na vedlejší hromádku. Při pohledu na ně si uvědomí, že tehdy udělal chybu. Dnes by ji neudělal, jenže tehdy Ninu neznal. Měl tehdy tušit, že se nedá zlomit. No, škoda byla napáchána, jen kdo mohl tušit, že se stane její parťákem? Nikdo. Neví, zda to byla náhoda, nebo tomu tak chtěla Vůle hvězd.

„Co tu koukáš, jak yerv se zavázanou hubou na kost?“

„Jen je škoda je zničit. Určitě hodně stály.“

„To jo a ještě je splácím.“ Povzdechne si. „Spal je!“ otočí se a odejde pro plášť.

Ardir se rychle rozhodne, zabalí je do látky a vyjde s nimi ven. Připevní je k sedlu, pak se vrátí dovnitř. „Dvojčata měla pravdu. Máte nejhezčí plášť, jaký jsem viděl. Ne, nejobtížnější.“ Nina se nejdřív zatváří otráveně, pak vztekle.

„Že je lehký?“

„No, pár zvířat bylo jistě těžko ulovit, jako toho na kapuci, ovšem ne nejtěžších.“

Nina sebou trhne. „Není… Tak jo možná,“ řekne vztekle. „Tak jaký je nejtěžší plášť?“ Vyzývavě se na něj podívá. „Osobně si myslím, že Armilon má plášť, na kterém jsou zvířata, které snad nikdo nezná.“

„Jeden lovec zvířat. Měl bílý plášť podšitý různými kusy kůži, mezi nimi byla i měňavá.“

„Z ostrovů?“

„Přesně. Žil v horách a sbíral vlnu, kterou poztrácely Severní kozy. Říkal, že ho není v té bílé vidět.“

Ninu to zaujme. „O nich mi vyprávěl Armilon. Prý se snažil, seč mohl, ale nenašel je a tenhle lovec sbírá vlnu. Je cvok?“

„Netuším. Ani jsem se neptal, k čemu to potřebuje. Zajedeme za Brevem?“

„Musíme. A pak konečně vypadneme z města.“ Znechuceně se na něj podívá. Je těžké ho neobdivovat, protože je vážně dobrý. Problém je minulost. Kdykoliv se na něj zadívá… Potřese hlavou. Zbaví se někdy té noční můry? Zastaví se před Oříškem, jejím milovaným koněm. Zanedbávala ho. Polaská ho po hřívě, vyhoupne se do sedla. Otočí se k domu, v srdci lítost. Takhle pěkné věci by neměly být zničeny a možná později zde někdo postaví stejně a možná krásnější dům. Myšlenka na budoucnost ji spraví náladu, i když ne moc.

Ardir zamíří za Ninou. Pečlivě sleduje okolí, smysly napjaté, ale kolem se neděje nic divného. Když vyjedou, uvolní se. Nemyslí si, že budou problémy. Na náměstí Zákrutů, seskočí z koně a zabouchá. Dveře se hned otevřou, jako by Brev neměl noční. Musel čekat, že přijedou, i když se takhle rozhodl na poslední chvíli.

„Rád vás vidím. Jedete?“

„Ano, na sever za velitelem, potom za pokladníkem.“

„Výborně, očekávám vás oba,“ zdůrazní. „Zdravé a se všemi končetinami.“ Najednou se vřele usměje.

„Hele, Breve…“ Zmlkne. Důvod Brevových obav je odůvodněný. Už jednou Ardira na misích nechala. Taky by váhala. „Přijedeme! Celí!“ Neloučí se, protože pak by nemusela přijet. Má raději přivítání.

„Výborně.“

„Breve, můžeš mi to pohlídat? Dům byl jen pronajatý a sestra teď bydlí v paláci. Lovec je větší bezdomovec než skutečný bezdomovec,“ ušklíbne se nad svým výrokem.

„Jasně.“ Převezme balík a zpozorní, když si uvědomí známou zelenou jemnou látku. Zadívá se do Ardirových oči. Nic tam není, přesto… „Budu to hlídat jako oko v hlavě.“ Nechápe, proč zachraňoval Niny věci. Nápad se zničením domu a všeho byl jeho nápad.

„Děkuji. Hyjé, jedem!“ Pobídne koně.

„Cvok,“ utrousí Nina k Brevovi. „V městě se jezdí poklidně.“ Brev se usměje, jak si vybaví Ninu, která cválala s výskotem po Fioře. „Zastav, debile!“ zařve a popožene Oříška.

„U Oka, kéž se nepozabíjejí“ zašeptá Brev a zavře dveře. Rozváže uzel a přivoní k zeleným šatům. Ty má nejraději. Vypadá v nich jak samotný živel lesa. Dá je vyprat a vyžehlit u někoho zkušeného. Musí říct, že je příjemné vidět Ninu i takto pěkně oblečenou.

 

„Brána.“

„Osle, to vidím taky. Nemusíš mi říkat samozřejmé věci.“ Hrdě projede bránou, dobře si vědomá, jak na ní zírají kvůli vlasům a plášti. Za branou, když je volněji, pobídne Oříška do lehkého klusu. Ardir za ní. Tak nějak si uvědomuje, že ona bude velet a on platit. Což se ukázalo k večeru, kdy se ubytovali v zájezdní hospodě.

„Jeden pokoj. Jemu stačí konírna,“ ukáže na Ardira.

Ardir zaskřípe zuby. „Paní Nino, máme dost a myslím, že volných pokojů je tu povícero, že?“

Hospodský se zadívá na Ninu a polkne. Je mu jasné, kdo by mu připravil perné chvíle, kdyby nesouhlasil. „No, máme jen jeden.“ V duchu nadává, protože ti dva vypadají jak dva kohouti na smetišti.

„Dobrá, vezmu si místo v konírně. Něco k jídlu?“ Zachmuřeně pozoruje, že hospodskému se ulevilo, že nedělá scény. Ono mít proti sobě Ninu, není jen tak. Jen doufá, že ho nepřiměje, aby si sám dobrovolně otrávil jídlo.

„Samozřejmě! Máme čerstvý chleba, za pár úderů ho vytáhneme z pece. Pečeme pro ranní poutníky. Taky máme paštiku a od oběda zbytek polévky.“

„Dáme si to všechno.“

Muž si v duchu zamne rukama. Zdá se, že tihle Lovci nejsou škrkouni, jak se o nich vypráví. I když se mu nelíbí, jak ta hezká paní na něj vyvíjí tlak. Byl by rád, aby jak on, tak stavení jejich návštěvu přežilo. Vejde do kuchyně a dá ohřát polévku. Potom si vzpomene na ten pokoj. Nechá polévku polévkou a vejde do místnosti. Sedí u stěny a zírají na dveře. No jo, lovci, pokývá hlavou.

„Ukážu vám pokoj.“

„Díky.“

„Půjdu se mrknout na koně.“ Ardir se zvedne, vyjde ven. Protáhne se a uvědomí si, že skutečně je pozdě. Celou dobu od brány nepromluvili, a jestli to takhle bude pokračovat, zešílí. Jde ke konírnám. Jak vidno už se o ně řádně postarali, když je vidí s čerstvou vodou a žlabem plný sena.

„Jsou v pořádku. Krásní koně,“ řekne usměvavý chlapec s vidlemi v rukou.

„Tady.“ Hodí mu stříbrný.

Chlapec vytřeští oči. „Vyhřebelcuju je. Nebojte se, umím to,“ nabídne se. Takový peníz ještě v ruce neměl.

„Dobře.“ Hodí mu druhý. Ten málem že nedostane záchvat a tak se uklání, i když Ardir dávno je pryč.

„Co koně?“

„V pořádku. Á, jídlo.“ Vezme chleba a nadšeně se zakousne. Nina ho pozoruje, jak jeho obličej tuhne.

„Něco v nepořádku?“

„Ne.“ Nevěřícně se dívá na jídlo, pečlivě rozdělené na dvě hromádky. Nepochybuje, že kdyby sáhl na tu nesprávnou, skončil by s železem v těle. Neměl odcházet. Pomalu žvýká polosyrový chleba a přemýšlí, čím uplatila hostinského. I když ono stačí vytasit nůž a druhý hned udělá, co je třeba. Přemýšlí, jestli se má pustit do dalšího chodu. S odevzdáním ponoří do polévky lžící. Má takové tušení… Voda! Hodně vody! Zařve jeho mozek a on sáhne po džbánu. Napije se. V duchu poděkuje, že aspoň voda je v pořádku. Hlavu pomalu otočí k hostinskému, který nešťastně stojí a žmoulá zástěru.

„Výborná polévka a paštika jedná báseň,“ básní Nina s plnou pusou a zvědavě ho pozoruje.

„Ano, to věřím, jen nemám moc hlad. Půjdu si lehnout.“ Vezme své vaky a odplíží se do konírny. Zadívá se na koně, odsune jednoho a nahne se…

„Pane?!“

„Nemáš čistou vodu?“

„Jistě. Hned donesu.“

„Díky ti živlové,“ zamumlá. Chlapec přiběhne. „A něco k snědku?“

„No, nemohu do kuchyně, ale víte co?“ Odběhne a donese mu dvě placky. Nabídne mu. Ardir má pocit, že nic krásnějšího neviděl. Vezme je a pomalu žvýká. Po jídle vytáhne dva stříbrné. Ninina snaha mu znechutit život, ho něco bude stát. Ještě dobře, že pan Elean je zásobil penězi. „Děkuji.“

 

O týden později se dívá do skoro prázdného sáčku. Nina, fakt, to přehání. Dvojčata to říkala, ale popravdě tak dlouho to její mučení nevydrží. Když ráno se probudí, první nad čím přemýšlí, je to, co mu zase vyvede. Celou dobu je na polosyrovém jídle nebo o hladu. K tomu přibylo bláto v botě, naříznuté otěže, málem, že si nezlomil krk a další záludnosti. Tehdy mu ujely nervy.

„Mám toho dost!“

„Já za to nemohu, že se neudržíš na koni. Možná bys měl pod sebou jaku?“

Ardir málem, že po ní neskočil a tak ji přidržel před očima otěže. „Jsou naříznuté. Mohl jsem se zabít. Já vím, byla bys nadšená, ale odsud posud. Tohle nás zdrží. Máme úkol, pokud jste to nezaregistrovala, princezno,“ řekl sarkasticky. „Já se neprosil Breva, aby mě přijal. Byl jsem rád, že mohu dělat svou oblíbenou práci. Jídlo chápu, drobné nehody chápu, ale smrtelné, to už je moc, ne? Jestli nejsi schopná poznat hranice, řekni. Odejdu a bude to.“ Stál s otěžemi a čekal.

„Dobrá, přepískla jsem to,“ připustí klidně.

Dobře věděl, že víc z ní nedostane. Splnila to. Už žádné smrtelné nehody typu nařízle otěže nebyly, ovšem schválnosti těch bylo mraky.

Zastaví před hospodou a přimhouří oči. „Paní Nino.“

„Co je?“ optá se nevrle. Jeho oslovení Paní ji začíná pořádně srát.

„Ti vojáci, nelíbí se mi to.“

Nina seskočí a zvedne kopyto jednoho z koní. Pečlivě je zkoumá a přemýšlí. „Jedeme ke kováři. Hej, je tu kovář?“

„Tam!“ Jeden z vojáků ukáže na vzdálené stavení.

„Díky!“ Nasedne a vyrazí. „Co s nimi?“

„Už jsi viděla tři vojáky posedávat venku, s vodou v korbelech a tlachat o počasí?“

„No… Ne. Takže tvá domněnka?“ Nerada musí přiznat, že jeho úvahy o zločincích na ni udělaly dojem už v Edanu. „Hlídají, kdo přijede a hlásí to dál. Vsadím se, že za chvilku se jeden zvedne a odjede.“

„Dobrá. Zastavíme ho?“

„Ne, ale budeme muset být opatrní. Dva lovci jsou nápadní.“

„Na druhou stranu jsme jen dva. Pokud se někdo loví, potom ho loví čtyři.“

Ardir přikývne. V tom má pravdu. „Zneklidní je to. Budou nás hlídat.“

„To by hlídali i tak.“ Najednou strne, položí ruku na zem. Ardir s údivem se dívá na její soustředění. „Odjel. Jeden muž na koni. Spěchal. Měl jsi pravdu.“ Povzdechne si. „Nina.“

Ardir se na ní překvapeně podívá, pak pochopí. Má oslovení plné zuby, není to tím, že by mu odpustila. To ani náhodou, ale pokrok to je. „Zamíříme dál na severozápad a pak se stočíme. Vůbec se mi nelíbí ti vojáci. Jistě je to velitel armády, přesto nakládá s nimi jako se svými strážnými.“ Nina přikývne. Taky na to myslela. Ardir stojí a přemýšlí, potom přimhouří oči. „Zajímalo by mě, kolik jednotek tu má.“

„Cože? Zdravím. Připadá mi, že Oříšek kulhá. Někoho hledáme, tak se nemůžeme moc zdržet, Můžeš se na to podívat?“

Kovář přikývne. „Počkejte tu.“ Ukáže na lavičku.

Oba se na ní posadí. „Zajímalo by mě co druhá skupina.“

Ardir pochopí. „To netuším, ale rozdělit se, byl od nich skvělý tah,“ pronese nahlas.

„Co se stalo?“ ozve se zvědavý kovář.

Nina se s úsměvem otočí. „Čtyři banditi vyloupili jedno sídlo a majitelka neměla to štěstí a nepřežila. Její syn byl vzteky bez sebe. Tak jsme se vydali po jejich stopách. Jako správní zločinci namířili na sever.“ Nesouhlasně mlaskne a zavrtí hlavou nad jejich blbostí. „Měli jet na jih. Jenže se rozdělili, tak jsme to udělali taky.“

„To je hrůza!“

„To je. Už jsme blízko. Neviděl jste projet tudy dva muže na černých unavených koních?“

„Ne, ale myslím, že sotva budou nocovat v hospodách.“

 Ninin úsměv se ještě víc rozšíří. „To máte recht, mohl byste s fleku dělat Lovce. Tak jak je Oříškovi?“ zeptá se ustaraně.

„Jen malý kamínek, nic podstatného.“

„Děkuji. Ubytujeme se, potřebuje odpočinek. Nebýt toho kamínku, tak tu ani nejsme.“

Perfektně to zaonačila. Vědí už všechno. Jdou pěšky. „To bylo skvělý.“

„Je to tu prošpikované vojáky víc než palác špióny,“ zamumlá.

Ardir pomalu přikývne. „Ten kovář byl vojenský a dobrý. Páchnou tu kanály plné mrtvol.“

„I mrtví se musí důkladně střežit.“ Oba na sebe pohlédnou s porozuměním. Zastaví se v hospodě, kde se ubytují. Ardir je překvapený, že není osolená polévka, překořeněný chleba a voda nepáchne močůvkou. Uvědomí si, že myslí víc na jídlo než na úkol. To není dobré, povzdechne si. Najednou si uvědomí, že se k němu Nina tulí. Málem že se nezadusí.

„Spolupracuj, blbe,“ ho do ucha dokonale probere. Co má za lubem, pomyslí si, když ji obejme kolem pasu. Usměje se, zadívá se do chladných kalkulujících očí. Má plán, jenže jaký? Mohla mu taky něco říct. „Zlatíčko, co jít na kutě?“

„Jistě, miláčku,“ doufá, že přežije tohle oslovení a neudělá z něho za prvním stromem jehelníček. „Konečně sami.“

„Ale, jistě broučku.“ Ardir se nejistě usměje, protože si právě připadal jako brouk mezi dětskými prstíky. Jen je sevřít.

„Zbožňuji tu tvou chladnost.“ Přitiskne se k němu. „Fuj! Konečně. Za dvě hodiny padáme.“

Díky, u všech živlů. Nesnáší takovou Ninu. To je radši, když je věčně naštvaná. „Zmizel další voják.“

„Jo. Tahle celá vesnice je jen pozlátko. Proč? Co skrývá?“

„Když se něco skrývá, potom to vůbec není zákonné.“

„Samozřejmě, pitomče. Musíme vypátrat, co to je a taky zařídit… Nelíbí se mi to. Nevím proč, padáme.“ Zadívá se na Ardira, který stojí jako socha a jen trochu se kymácí. Překvapí ji jeho přikývnutí.

Ardir se zadívá na strop. „Musíme vzít koně. Za deset úderů.“

Nina chce zavrtět hlavou, potom přikývne. Už jeho zvláštní schopnost vycítit jiné lidi poznala. Nechápe, jak to dělá. „Dobrá.“ Postaví se k oknu, když sebou cukne, jenže to už ji Ardir drtí v objetí. Zabije ho, vykuchá… Koutkem oka zmerčí postavu. Uvolní se, i když přísahá, že za to zaplatí. Šťouchne ho loktem. Donutí ho odstoupit od okna. Jakmile zjistí, že nejsou v zorném poli, praští ho vší sílou.

„Au!“ Ardir má co dělat, aby ztlumil výkřik. Předkloní se. Nemyslel si, že má takovou páru. Neví proč, čekal, že bude slabší.  

„Ještě tam je?“

„Ne.“ Narovná se.

„Nevím, jak to děláš, ale tohle je vyhrazeno pro Breva.“

Ardir se nasupí. „Neměla sis začínat. Můj nápad to nebyl, jestli si vzpomínáš.“ Nina zrudne. „Je čisto. Vojáci odjeli.“

„Nic…“ Chce říct, že nic neslyšela. Teď mu dokáže, že mu věří. Ukáže na okno. Ardir přikývne, zavře dveře, pro jistotu ho ještě zatarasí. Nina otevře okno, vyhodí vaky a bedlivě naslouchá temnotě. Je klidná. Najednou přesně ví, že nebudou mít moc času k likvidaci generála. Vyskočí, přitiskne se ke zdi. Ardir za ní. Popadnou vaky a jemně podél zdi se plíží ke konírnám. Tam zaváhají, zadívají se na sebe a osedlají dva cizí koně. Moc dlouho to nepomůže, ale snad nějaký náskok budou mít. Ardir natrhá kusy látky a ováže je kolem kopyt. Nina dělá to samé. Vyvedou koně, hladí je po nose a doufají, že nikdo není dost pitomý, aby byl venku. Jako první jde Ardir. Nina věrně za ním jako pes. Jednou se zastaví, ona taky, když se hne, ona taky. Nakonec nasedne. Pobídne koně. Mlčky jedou deset minut, potom z koní sesednou a odvážou hadry. Schovají je do torby.

„Nebudeme mít moc času.“

„Taky sis to uvědomil? Mám pocit, že ani králík se nenadechne bez generálova svolení.“

„Musí to být nehoda.“

„Bude,“ řekne tvrdě Nina. „Nanejvýš se schováme v lese. Tam nás neobjeví.“

„Dobře, v krajní situaci. Ani já nemohu odhadnout pohyb hodně lidi, rozumíš?“

„Jo, jak vlastně to víš? Je to…“ hledá slovo, „děsivé.“

Ardir pokrčí rameny. „Nevím, jen vím, že mě pan Elean dokázal ošidit.“

„Z toho si nic nedělej,“ řekne velkoryse Nina. „Ten dokáže vést na provázku celé království.“ Oba na sebe pohlédnou s porozuměním, když najednou se Nina zašklebí. Tak to ne, tak jednoduché to nebude! Zaplatí za tu věc.

„Podcenil jsem vás, paní Nino.“

„Jo a zaplatíš za to,“ zabručí. Takovými řečičkami ji neoblomí.

Jedou svižným krokem, když dorazí k místu, odkud je vidět zářivé tečky. Sesednou z koní a jdou mlčky za tečkami. Uvědomí si, že to jsou ohně. Tolik? V noci? Podívají se na sebe, jako by to dělali odjakživa, uvážou koně a velmi opatrně jdou k ohníčkům. Najednou Ardir natáhne ruku a dotkne se Ninina ramene. Ta ztuhne, pak pochopí, když sleduje Ardirův pohled. Stráž. Už nyní? Ještě nejsou tak blízko. Proč? Co se tam děje, víří ji hlavou, když zaléhá mezi křoví. Sleduje stráž spíš sluchem než očima. Až když nic neslyší, zvedne se. Pomalu míří k zdroji světla. Podívají se na sebe, v očích obrovské otazníky.

Aréna? Dívají se svrchu dolů, co se děje, rty sevřené, když zahlédnou člověka a hned na to yerva. Je jim jasné, jak to skončí, vzápětí, když odtahují lidské rozdrcené tělo, souboje mezi nějakými lidmi. Odtrhnou oči od arény a rozhlédnou se. Mají pocit, že tam jsou mezi diváky, že slyší jejich jásot, že vidí v jejích očích touhu po krvi.

Ardir kývne hlavou dozadu. Pomalu vyrazí vpřed už přes přerušení. Oba stojí vedle sebe, drží koně za otěže a přemýšlí.

„To je svinstvo. Neměl šanci. Žádný člověk, snad kromě Amadea by neměl šanci.“

„Jsou zakázané!“ zašeptá zuřivě Nina. „To by–“

„Nejsou, jen se časem vytratily. Dřív byly velmi oblíbené,“ povzdechne. „Vlastně ještě jsou,“ přizná těžce.

„Cože?“

„Vím to. V Thor se občas tyhle zápasy pořádají, jenže ne v takovém stylu. Tohle jsou spíš jatka. Tam byla aspoň šance.“

„Představení pro naboby. Už chápu, proč jezdí tak často na venkov. Tohle vzrušení v městě nemají.“

„Přesně. Rozhodně to oznámíme panu Eleanovi.“

Nina mlčky přikývne, protože má na mysli něco jiného. Probírá všechna fakta, která o dotyčném vědí. Nadává, že je toho tak málo.

„Nino?“

„Přemýšlím, jak ho rozporcují párátkem zaživa. P-o-m-a-l-i-č-k-u,“ hláskuje.

Ardir se usměje. Mají podobné myšlení a nějak se vsadí, že tohle by řekli všichni v Brevově skupině. „Doma bude chráněn. Na to, abychom se zde usídlili a pozorovali, je moc lidi. Dřív nebo později na nás přijdou.“

Nina pohladí hřívu vraníka, potom se zadívá na Ardira. Potřebuje jeho pomoc, ať chce nebo ne. Bude to společný úkol. Zamrazí ji najednou, když si uvědomí, že by ji mohl nechat na pospas nepřátelům. Tihle by si užili a ještě by skončila v aréně, pokud by měla to štěstí. Bude mu muset věřit. Jestliže ji tam nechá, pak… „Potřebuji tvou pomoc.“

„Co máš na mysli?“

„Pamatuješ na ty papíry o generálovi?“ Ardir přikývne. „Jsou určité zvyky, které se nemění. Podle nich generál rád, pokud neměl něco důležitého v paláci, jezdil na lov. Brzy ráno. Musím ke koním.“

„Dobrá.“ Opět uvážou koně. „Snad je neobjeví. Jsou zaujati hrátkami, tak by jejich pozornost mohla být oslabená.“ Neptá se, co chce dělat. Na chvilku ho napadne, že by ji mohl tam nechat, pak se pousměje nad takovou hlouposti. Jde jako první. Oba dva nepředpokládají, že by zde byly pasti. Generál jako správný voják bude dávat důraz na stráž. Posouvají se ke konírnám. V jednom okamžiku má strach, že Nina vylítne, když zaslechnou ženský naříkavý hlas z baráku.

„Zabiju ho!“ cedí mezi zuby, že ani Ardir nic nezaslechne. „Zabiju, tu svini krysáckou.“

Dorazí ke konírnám. Ardir se přitiskne ke stěně a v duchu žehrá nad osvětleným prostorem. Jestli ho někdo zmerčí, ihned mu dojde, že je nezvaným hostem. Povzdechne si a doufá, že ať Nina udělá cokoliv, udělá to rychle.

„Pohni,“ zaklíná nepřítomnou Ninou. Vnímá pohyb. Netuší, zda je to strážný, sluha nebo některý z hostí. Už se chystá vejít do koníren, když ucítí Ninu. Strhne ji pryč od lidí. Je mu to jedno, kam jdou, jen ji táhne za sebou.

„Ta je určená pro vojáky?“ zaslechne.

Zakleje. Jak byl soustředěný na ty vzadu, přehlédl ho. „No ano.“ Popostrčí ji k osobě, ta ji lapne, když mu dojde, že něco není v pořádku a otevře ústa, z kterých vyjde jen zachroptění zdušené rukou. Čapnou ho a táhnou pryč. Ardir se rozhlíží, kam by ho mohl uložit, aby se na něj velmi dlouho nepřišlo.

„Tam!“ Rychle ho zatáhnou do domku, stejně hbitě ho zaházejí různými předměty. „Snad vydrží, ty parchante.“

„Promiň. Byl to instinkt. Au!“ vykřikne s předklonem, protože Nina ho pořádně kopne přímo do koulí.

„Já vám dám ty instinkty, prasáci!“ zavrčí a opatrně vyhlédne ven.

Ardir se slzami v očích a s rukama na klíně zadoufá, že tím to skončí, ale nějak pochybuje. Musí přiznat, že Brev si vybral skutečně temperamentní ženskou. Ovšem kopat do citlivých míst, to neměla. Jenže pokud by se chtěla pomstit, potom to neskončí. Takhle může doufat, že za rok, dva se prostě uklidní a vezme ho na milost.

„Jdeme.“

Ardir se za ní vyplíží. Zamíří si to nejkratší cestou do lesa. Obloukem se dostanou ke koním. Nasednou a vyjedou.

„Musíme najít úkryt.“

„Dobrá, jen tak mimochodem, co jsi tam dělala?“

Nina se ušklíbne tak zle, že se Ardir otřese. Příšerně mrazivý to byl škleb a ty oči… „To zítra uvidíš. Co tam?“ Ukáže na podivnou hradbu?

„Jsem jen člověk.“

Nina se na něj překvapeně zadívá. „Eh, to je fakt.“ Zamíří si to k větvím a přemýšlí, proč ona to vidí a on ne. Za touhle hradbou stromu by se schovala celá jednotka i s kytkami. Usměje se, odhrne větve. Spokojeně se zadívá na pěknou skrýš. Zatáhnou dovnitř koně. „Jen doufám, že neobjeví tu mrtvolu.“

„Nemyslím si. Měli bychom si zdřímnout.“ Odsedlá koně, uváže je. Pěkná skrýš, uzná. Je tu vše a větve stromů tvoří přirozený úkryt, přitom on viděl nepropustnou hradbu. Ze sedlových brašen vyndá jídlu. V tichu jedí a přemýšlejí o dalším dni. Jestli se to nepodaří, budou se muset důkladně zašít a udělat jiný plán. Když dojedí, zachumlají se do plášťů. Pod hlavu si dají sedla.

Ráno vstanou, jak by se domluvili.

 „Mlha, je to v prdeli!“ sprostě promluví Ardir.

„Kdepak do hodiny se zvedne. Vezmeme koně a jedeme.“ Vyvedou koně z úkrytu. „Měli jsme na něj štěstí,“ prohodí Nina. Opět se přiblíží k usedlosti s arénou. Vybaví si včerejšek a otřesou se.

„Viděl jsem ledacos, ale tohle nějak…“

„Znechutilo?“ navrhne Nina.

„Jo, myslím, že jo. Docela chápu, proč se s tím přestalo. Zábava je zábava, tohle je krutost. Zvedá se,“ řekne překvapeně. V tu samou chvíli se ozvou lovecké rohy. Ardir si vybaví generálův spis. Nina měla pravdu. Jsou zvyklosti a zvyklosti a zřejmě Tyr Rell neodolal své vášni ani tady. Mlha se rozptýlí a oni zahlédnou osedlané koně, psy a průvodce. „Co uděláme?“

„Co by,“ řekne nadšeně. „Sledovat, ty pacholky. Musíme se o jejich smrti přesvědčit.“ Čeká, až generál se pohne a s ním jeho nohsledi. Zpovzdálí je sledují, i když dává to práci, protože družina je z lovu nadšená a žene své koně do krajnosti. Nina se zamračí, když se najednou usměje. Už je to tu a zrovna v situaci, kterou si nedovedla představit. Říčka, břehy pěkně zvednuté a je to tu.

Ardir z dálky nevěřícně pozoruje, jak koně se plaší, psi vyjí a jezdci, i když jsou zkušení, se válí na zemi. Zavře oči, protože moc dobře si dovede představit ten masakr, co okované koňské kopyta splašeného koně dovedou udělat s jezdci.

„Tak a je to.“ Seskočí z koně, přiblíží se. Řev koní, jezdců ji vůbec nevzruší. Jen si vybaví rozdrcené mužovo tělo yervem. A to viděla jen toto, ale dokáže si představit, co se asi v aréně odehrává. Nevinné zábavy to nebudou. Písek v aréně jistě bude hodně krvavý. A nejen ten, pomyslí si pochmurně na tu neznámou ženu v noci.

„Generál! U Oka, generál! Pomozte mi!“ Sleduje zpovzdálí, jak generála tahají zpod koně.  Poklekají. Klidně se přiblíží ještě blíž, když si všimne vrčícího psa.  Zatne zuby a doufá, že se na ni nevrhne.

„Felčar!“

„Já!“ zezadu přikulhá muž. Skloní se k muži v bohatém loveckém šatu. „Chraňte živlové jeho duši. Ať projde Stezkami do země mrtvých bez nehody. Je mrtvý.“  Nina se zadívá a přemýšlí, když v tu samou chvílí se jeden z koní vzepne, vrazí do lidí a žene se říčkou pryč. Nina skoro zvědavě pozoruje kopyto, které dopadlo na generálovu tvář. Je konec a tak to má být. Otočí se a nevzrušeně odkráčí k čekajícímu Ardirovi. Na jeho zvědavý pohled jen prohodí.

„Je mrtvý.“

„Dobrá. Mizíme.“ Nasednou na koně a vyrazí pryč od tragédie. Za hodinu zpomalí. „Jak, Nino?“

Nina se usměje. „Tohle.“ Sáhne do brašny a vytáhne dózu. „Je to koňská mast, kterou používáme, když se něco naším koním stane. Armilonův výrobek na oděrky a podobné lehčí věci.  Jenže jednou se Oříšek odřel pod sedlem. Důvěřivě jsem ránu namazala, osedlala a za hodinu jsem myslela, že nastala moje poslední hodinka. Byl úplně mimo. Ignoroval moje příkazy, okolí, až Armilon ho dokázal uklidnit, i když spíš to bylo tím, že se úplně vysílil během. Šílel.“

„Ta mast.“

„Jo, vypadá to, že jak není na vzduchu, sedlo se pohybovalo a váha člověka způsobila, že ho to začalo bolet, nevím sama. Armilon mi to nikdy nevysvětlil.  Prostě díky tomu zdivočel. Vzpomněla jsem si na to a tak jsem pomazala pro jistotu všechny koně. Nevěděla jsem, kterého koně preferuje. A pak všichni byli diváci!“ dodá urputně, aby ospravedlnila masakr v říčce.

„Tak proto ti to tak dlouho trvalo?“

„Bál ses?“

„Jo, k smrti,“ přizná. „Nerad bych tam zůstal a skončil v té aréně. Mám tušení, že tam nikdo moc dlouho nepřežije.“

„Pravda!“ Otočí koně, když ucítí mocný stisk.

„Ne, s tím nic neuděláš. Nech to bejt, prosím.“

„Udělám!“

„Neuděláš, protože jinak naše snažení bylo zbytečné. Pan Elean bude vědět, jak zasáhnout. Nějakou dobu se tam nic pořádat nebude.“

Nina tvrdohlavě stojí a dívá se směrem k usedlosti. „Dobrá.“ Otočí se k vesnici, kde nechali koně. V noci mlčky vymění koně a hned je pobídnou na jih k dalšímu cíli panu pokladníkovi Desmo la Vendovi.

Po cestě si Ardir posteskne, že by raději byl v pevnosti generála. Jako by to, že ji chtěl opět předhodit vojákům jako hračku, způsobilo, že zapomněla na vratké příměří a opět ho terorizuje. Neví, zda má její vynalézavost v jeho mučení obdivovat, nebo nad tím plakat. I když je pravdou, že aspoň nejsou to zákeřné útoky, které by ohrozily jejich misi.

„Jsme tady,“ řekne Nina a ukáže před sebe na rybník. Aspoň to povídali místní.

„Skvělé. Dal bych si dobře upečenou rybu.“ Rozjede se a nechá ohromenou Ninu stát. Má toho dost. Jistě je zvyklý na dost věci, ale jíst polosyrové jídlo už se mu zajídá. Zastaví na břehu rybníku. Klidně shodí ze sebe plášť, boty, odváže ponožky, kalhoty vykasá a vstoupí do vody.

Nina, která ho dostihla, ohromeně pozoruje odloženou kupičku a Ardira. Nechápe, co jako to vyvádí. Málem, že nevýskne, když se v Ardirových rukou zatřepotá ryba. Ten ji hodí na břeh s představou, jak si udělá ohníček a opeče ji. Číhá na břehu a oba dva jsou tak zaujatí lovem, že si nevšimnou ozbrojené družiny.

„No tedy, kdo by řekl, že tu dva Lovci budou pytlačit.“ Ardir s Ninou se otočí. V duchu zaklejou. Potíže není to, co by je zrovna udělalo šťastnými. „Zatkněte je!“

„Cože? Za dvě ryby? Koupíme je!“

Muž ve vysoké čepici se pousměje. „Jistě. To my víme, ale víte, nejde to.“

„Proč? Co zlatý alacalde? Není to dost?“ zeptá se vyzývavě Nina. Ponoří ruku do váčku.

„V tomto případě, skoro, jenže my potřebujeme menší odstrašovací příklad.“

„Jsme Lovci!“

„No právě!“ rozzáří se muž. „Mé jméno je Floret a jsem správcem panství pana la Venda. Pochopili jste to! Chápejte,“ pokračuje, když vidí nechápavé výrazy Lovců, „že nějaký vesnický nýmand nezapůsobí, ale Lovci,“ usměje se skoro přátelsky. „Jo. Zatkněte je!“

Ardir se zahledí na Ninu, zda chce bojovat nebo ne. Vypadá nešťastně, což se nediví. Je jasné, že netouží být zavřená a raději by přijala nabídku k boji, jenže v tom případě nesplní Eleanův úkol.

„Byl bych rád, kdybyste nedělali problémy. Možná by se dalo uvažovat, že po nějaké době vás propustíme.“

„Jen se obleču,“ kapituluje Ardir. S lítosti se zadívá na rybu. A to se těšil… No, když se to tak vezme, nejspíš v tom vězení bude mít lepší jídlo, než za celé putování s Ninou a to už stojí za to přetrpět nemožnost pohybu. A pak netouží být v tom vězení příliš dlouho, takže si pochutná na vězeňské stravě, a jakmile bude příležitost, zdrhne. Dívá se, jak je mu zabaven meč a dýky.

Správce Floret se usměje. Popravdě když je viděl, zaváhal, ale jeho pán mu jasně přikázal, že má někoho exemplárně potrestat za chytání v jeho rybnících. Čas od času to tak udělá, jenže moc to nemá odezvu. Většinou to bývají pouliční nýmandi, kteří nijak na další nezapůsobí a popravdě kdo by nechtěl mít na stole jednu z drahocenných ryb? Tihle dva mu spadli do klína jak zralé jablko. Je jasné, že je nemůže popravit a jakmile pán odjede, propustí je, ovšem nějak potrestat je bude muset. Nejspíš nějaké veřejné potrestání buse stačit. Už to má! Zachechtá se nad svým nápadem a otočí se spokojeně ke svým zajatcům.

Nelíbí se mi jeho pohled, řekne si pro sebe Ardir. Mrkne se na Ninu. Zuří. Najednou pochopí a zamračí se. Jen doufá, že správce nebude mít stejně blbý nápad jako on a Nina neskončí pro pobavení nějakých ožralých pitomců. Pochybuje, že by to skončilo pár mrtvými.

„Tak jsme tu.“

Výborně, skončili uprostřed nepřátelského hnízda, i když jak se to tak vezme, jsou uprostřed dění, povzdechne si v duchu Nina. Ardira pomalu rozkrájí na proužky a bude jimi krmit ty ryby v rybníce! Budou aspoň tlustší. Co ho to popadlo lovit vzácné pokladníkovy ryby? Prvního nejvyššího pokladníka království, ne nějakého výběrčího a to je síla, jistě Třetímu se nevyrovná, přesto má svou váhu. Nějaký Lovec je podružnou záležitosti, kterou vyřídí mávnutím ruky.

„Šoupněte je tam!“

Ardirovi s Ninou poklesnou brady, když si uvědomí, že zírají na bytelné klece. To nemyslí vážně, pomyslí si rozčileně. Budou tu vystavení jak zrůdy pro pobavení!

„To…“

„Do klecí!“

Ninu do zad píchne kopí a popostrčí ji ke kleci. Za chvilku dřepí v kleci a přemýšlí, že z Ardira proužky nenadělá, bude z něho mleté maso pro starého yerva. Jo, sedře z něho kůži i maso zaživa a tupým nožem. Ostrý je na něho škoda! Dřepí vedle sebe v kleci. „Za tohle–“

„Jsme na místě ne?“

„Jo, jenže ne za mřížemi! To je nám platné jako hovno v botě!“ zasupí vztekle.

„Kdybys mi dala pořádné jídlo, tak nelovím!“

„No jasně, tak zase Nina za vše může a jako vždy jídlo! To že jsem ženská, ještě neznamená, že vám musím vyvařovat jako nějaká hospodská! Měl sis uvařit!“

„Jo a kdy?“

„Když si neumíš obstarat žrádlo, pak nejsi Lovec, ale hňup!“ řekne s gustem. Hádka ji rozproudí krev v žilách a vzpamatuje se z toho, že je zavřená v kleci.

Ardir zaskřípe zuby. Cítí, že má pravdu, jenže s ní za zády? „S tebou za zády bych neulovil ani krysu, protože by před tebou zdrhla!“

„Já věděla, že jsem děsivá! Díky!“

Prohrávám a jsem unavený. „Jen jsem se chtěl slušně najíst,“ řekne skoro proti své vůli. Rád by věděl, jak by tohle řešila Dvojčata. „A jestli ženská neumí nakrmit svého chlapa, možná by měla zajít opět k astrologovi. Nejspíš by ji poslal krmit prasata! Zamíchat a vylít žrádlo do žlabu umí každé hovado!“

„Nejsi můj chlap a prasata jsou sympatická zvířata!“ Co to melu, do Oka?! Nic není horšího než krmit prasata!

Ardir se v duchu zazubí. „Lituji Breva, že si našel ženskou, co neumí uvařit. Nejspíš zemře hladem!“ Má toho dost. Nebude už jí ustupovat. Není to jeho chyba, že ho načapali, jak loví v skoro královském rybníce.

„Já umím vařit!“

„No, zatím ses nepředvedla! O Jídlo, děkuji ti všichni živlové, že neumřu pod Nininou neschopností.“ Nadšeně se pustí do kaše. Není nijak valná, ale chuť má a je teplá. To je víc, než za ty tři týdny měl. „Ňam, ňam!“ mlaská na celé kolo a kašle na to, co si kolemjdoucí pomyslí. „Nic lepšího jsem za poslední tři týdny nejedl! Byl by přídavek?!“ zařve, i když ví, že dostane velké prd. Najednou zamrká, jak na něj dopadne sprška kaše.

„Nažer se, ty prase!“ Nina nabírá lžící kaši a hází ji na Ardira. „Klidně se jí udav! Neumím to a co?! Najmu si hospodyní!“

„Jen jestli Brev na ní vydělá!“ řekne spokojeně Ardir. Obratně uhne před další dávkou kaše. Ještě pár lžící a bude žít jako ta prasata! Ona to chce přesně takto“ Pocítí obdiv. Další dávka kaše. Začne se smát, když najednou znejistí, jak uvidí stát před klecí šokovaného správce. „Jen menší hádka.“

„Chápu, ode dneška žádné jídlo! K potrestání nemusíte vypadat jak prasata!“

Nina se začne smát, Ardir se vztekle posadí, aniž by bral v potaz změněný vzhled klece. Podepře si bradu, odvrátí se, aby nemusel na Ninu koukat. Zase o hladu a to se těšil na jídlo. V noci se zachumlá do pláště, které jim nechali, a opře se o stěnu klece.

Nina udělá totéž, ale nemůže usnout. Ardir má pravdu, chovala se jak dítě, ovšem on taky. To mu má projít, jak se k ní choval? Ne! Jenže jak se pomstit, aby Brev ji nevyhodil ze skupiny. Pravda, v duchu luskne prsty, ještě ani ve skupině není.

„Nino!“

„Co je?“ otevře oko.

„Kdy utečeme?!“ zeptá se Ardir tiše. Nepřátelství má svoje meze.

Může ho nesnášet, ale to má své meze. Potěší ji, že uvažuje o zdrhnutí a začlenil ji do toho. „Dneska ne, je příliš jasno. Víš, co mě udivuje?“

„Co?“

„Že se tu neobjevil ctihodný pan pokladník.“

Ardir přikývne. „No jo, to je pravda. Nechápu tomu. Přece ne každý má zavřené takové úlovky v kleci, jako jsme my dva. Myslím, že i královna by se na nás přišla podívat.“

„Si o sobě moc myslíš. Nó, v jistém smyslu máš pravdu?“ povzdechne si. U Oka, nesnáší, když mu má dát za pravdu. „Pst, někdo jde.“

Skvělý sluch, pomyslí si Ardir, ale má pravdu, cítí ho už taky a to jen proto, že se blíží za strany Niny. Jejich schopnosti se opravdu doplňuji, i když v jistých směrech jsou stejné.

„Zítra budete potrestání před naším pánem!“

„Za jednu rybu?“

„Za dvě ryby, ta druhá ještě nebyla vylovená, ale úmysl tu byl.“

„Pane správče, já nelovila,“ snaží se z toho vykroutit Nina.

„Ne, ale dívala ses a nejspíš bys tu rybu snědla.“ Hovno, pomyslí si neuctivě Nina. Ardir by je sežral sám! „Takže jsi spolupachatelem neboli vinna.“

Tak takhle kdyby fungovaly soudy, pomyslí si. Rychle a efektivně.

„To bylo rychlý.“

„A efektivní!“ dodá Ardir, když správce odejde. „Co myslíš, jaký bude trest?“

„Netuším, jen vím, že téhle noci neuprchneme.“

„Jdu spát. Mám hlad, kvůli tobě!“ Oba sedí, mlčí a přemýšlejí o všem možném, oba hlavně o tom, že v břiše mají díru o velikosti Temného oka.

Ráno, nevyspalé a svázané je vedou pryč z panství a až po notné dávce přemýšlení odhadnou, že jdou k nějakým rybníkům.

„Pane správče, kam jedeme?“ zeptá se Ardir. Neví proč, ale nelíbí se mu to. Jako by se ve vzduchu vznášela krev.

„K rybníku, kde budete před naším pánem potrestání. Jsou tam už shromáždění ostatní z vesnic. Poznají, že si nemají s naším pánem zahrávat a jeho rybníky jsou posvátné. Vždyť naše ryby končí i na královském stole!“

„Pěkná litanie,“ pronese napůl úst Ardir. „Ještě trochu a pokladník se stane samotným živlem, bez kterého královna si ani neuprdne.“

„To královny nedělají, ty si odfouknou.“ Oba v sobě zdusí smích.

„Za chvilku vám do smíchu nebude!“ pronese rozzlobeně správce. Odcválá kupředu ozbrojeného průvodu.

„Tak co s námi asi udělají?“

„Netuším a nějak se mi nechce o tom přemýšlet.“ Dokonce je mu to jedno a nikdy by neřekl, že nedokáže o ničem jiném přemýšlet než o tom, jak si zaplnit žaludek.

„Jsme tady!“

Ardir s Ninou jsou nevybíravě popostrčeni k rybníku. Ardir natočí hlavu k vesničanům. Udiví ho, že jsou skleslí, dokonce by řekl, že některé si k očím přiložily kapesníčky, výmysl bohatých dam, který se brzy rozšířil do všech vrstev.  Nakloní se k Nině. „Bacha!“

Nina mlčky přikývne. Ani jí se nechce scéna líbit. Zpozorní, když si uvědomí, že všichni se dívají na rybník. Upře zrak tím směrem. Někdo na loďce. Jestliže je zákaz chytání ryb a takhle veřejně si někdo tam pluje, potom to je samotný vrchní pokladník. Vyzkouší pevnost pout. Jsou krapet povolené, takže jemně začne je roztahovat. Cítí, že Ardir to usilovně dělá taky.

„Na kolena, psi, před vznešeným panem Desmonem le Vendem!“ Oba jsou strženi na kolena.

„Milí vesničané! Jak to jenom říct?! Opět jsme byli okradení! A kým? Jimi!“ spustí muž na loďce, jakmile, vidí, že odsouzenci před ním klečí. Nina se podívá na sebe. Myslí to jako vážně, nebo si dělá legraci? Zlodějem ji ještě nikdo nenazval, to je fakt. Jistě někdy si to zaslouží, jenže takhle veřejně? „Ukradli naše jídlo, náš poklad, který chováme s takovou péčí! Proto budou potrestání starobylým způsobem.“

Tohle se mi nechce líbit, pomyslí si jak Nina, tak Ardir. To starobylé zní strašně děsivě.

„Musí být potrestání, ať jsou kýmkoliv! Abyste věděli, že spravedlnost existuje pro všechny, nejen pro vás, ale i pro Lovce, kteří představují pilíř spravedlnosti! Oni nás chtěli okrást! Zaslouží si jediný trest! “ pokračuje rozohněný na loďce jako by kázal z pódia. „Nakrmte ryby!“

„Doprdele!“

„Do hajzlu!“ Nina klopýtne, narovná se, rozhodnutá neskončit jako potrava po hladový rybí břich, když se ozvou výkřiky. Mimoděk se podívá na rybník. Otevře pusu k výkřiku ´Pozor ryba! ´ a potom ji zavře. „Hele, mrkej!“ Uvědomí si, že jsou zapomenutí, že lidé z panství, kromě vesničanů zmateně pobíhají sem a tam. Mimoděk ji to zaujme, ale jen na krátkou chvíli.

Ardir upře oči na loďku, která je najednou rozkývaná. Najednou ve vzduchu se objeví modravé tělo ryby. Další a ruce, které mávají kolem sebe.

Oba dva Lovci nemohou uvěřit divadlu, které se před nimi odehrává. Ryba za rybou útočí na loďku, která se pomalu… potápí. A do toho neskutečný řev pokladníka, který je požírán zaživa.

„U všech živlů, hrozná smrt,“ zamumlá Ardir.

„To je.“ Přesto na tom krmení, neví jak to jinak říct, je něco fascinujícího. Za chvilku se hladina vlní hřbety věčně hladových ryb, které se rvou o tělo. Ani jeden nepochybuje, jak vznešený pokladník skončil.

Nina ucítí nůž na ruce, cukne sebou, aby vzápětí se uklidnila, že rozhodně ten nůž neskončí v jejich zádech, naopak ji uvolnil ruce. Koutkem oka zmerčí muže, který snaživě nenápadně přeřezává pouta na Ardirových rukou. „Padáme!“ sykne směrem ke svému druhovi v zajetí. Rozhodně nemíní zde zůstat déle než je nutno. Co kdyby správce napadlo, že by mohli jít za pánem jako oběť? Rozeběhnou se k panství, potom uslyší za sebou koně se strážnými. Zastaví se, připraví, úkrok a skoro jako jeden muž chytí muže na koni za nohu a trhnutím ho vyhodí ze sedla.

„Skvělý!“ Opět se rozeběhnou za koňmi, kteří vláčí za sebou těla, která se snaží dostat nohu z třmenu. Jeden z nich nakonec bezvládně zůstane ležet na cestě. Podle zdvižené ruky je naživu, ale druhý stále nemůže nohu vykroutit. Nina se vyhoupne na světlého hnědáka, podá ruku a Ardir se vyšvihne za ním. Chytí ji kolem pasu a oba cválají k panství. Za pár plných úderů jsou tam. Rychle najdou své koně, zašklebí se, když v koutě zahlédnou svou výstroj. Pracují jako jedno tělo a za pět úderů cválají na odpočatých koních z panství. Až k poledni se odváží zastavit, rádi, že je nikdo nestíhá.

„Co myslíš, kdo to byl?“

„Nevím. Klidně bych tipovala na správce.“

„Úkol je splněn.“

„Směr Eden.“ Pobídnou koně ke kroku. „Já myslím, že to byl někdo z vesnice.“

„Proč myslíš?“ zeptá se překvapená Nina.

„Ty ryby byli masožravci. Něco o nich vím, přece jen jsem pobýval v Thor. Podle toho co mi vyprávěli, krmí je tak, že je nasadí do rybníka a potom krmí masem. Samozřejmě se pojídají navzájem, holt menší kusy nemají takové štěstí. Prý mají neskutečně dobrou chuť. Čím větší ryba tím lepší.“ Pokrčí rameny.

„No a? Nějakou dobu rybu nebudu muset, jestli kdy.“

„Nepěkný zážitek. Já bych se nedivil, kdyby ten starobylý způsob potrestání byl všednější než jen na kolemjdoucí, kteří si chtěli zpestřit jídelníček rybkou.“

„Do hajzlu!“ vybuchne Nina, která to pochopí.

Ardir nic neřekne, jen pobídne koně ke klusu. Nina vyrazí za ním, uvažujíc, že ryby se už nikdy nedotkne.

 

Z Vůle hada - 28/1. Žlutá stuha