Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 29.

 

   Volání

„Naneseš trochu olejíčku na ruce, rozetřeš je a potom bereš jeden pramen za druhým a jemně ho vtíráš do vlasů. Nejdřív ty vlasy rozčesej!“

Lici

Daimón stojí na kontrolní věži pevnosti a dívá se na les. Přes ramena má přehozený plášť, přestože není nijak velká zima. Ohlédne se a usmaěje se. Velitel, který mu tolik pomohl. Vlastně i vojáci a ostatní lidé z vesnic. Výběrčí Basson už dávno odjel, jenom on zůstal a léčil se, i když opravdu někdy pochybuje, že dokáže to. Jako by každé zabití v něm zanechalo šrám.

„Je tu příjemněji a to díky tobě.“

Daimón přikývne. „Neřeknu, že to byla maličkost. Ještě teď pořád cítím tu nenávist. Co Dele?“ optá se. Vzpomene si, jak dával ji recept na barvení látek. Pokud to vyjde, budou mít další příjem a to rozhodně větší než z koření.

„Jsou nadšení, i když popravdě, když jsem tam zajel, tak ta vůně byla hnusná. Koho to, u Temného oka, napadlo?“

„Nevím. Sestry to našly v archívu.“ Zajímalo by ho, zda v tom normálním nebo speciálním. „Jsou hlavními archivářkami,“ pochlubí se.

Velitel přikývne, potom zaváhá. Ten muž jim strašně pomohl, ale taky popravdě nikdy nikoho tak silného neviděl. Včera ho viděl cvičit s mečem. On i ostatní jen zírali s otevřenou hubou. Nepochybuje, že by se ubránil celé posádce a sotva by se zadýchal. Je celý zvláštní, od toho nádherného posla až po přátelství s Třetím. „Popravdě Dele nemá odvahu za tebou zajít.“

„Proč? Problémy?“

Velitel zafuní. „Jo.“ Když za ním přišla, pohostil ji, ke konci by ji nejraději vyhodil.

Daimón se na něj udiveně podívá. „Tak povídejte.“

Velitel se ošije. „Jak to říct… Kořeny. Ty zatracené kořeny nejdou vyrvat a lidé by se tam rádi usadili. Tak jsem, jsme… No, nepomohl by Třetí, tedy Třetí nejvyšší astrolog?“ vysouká ze sebe, protože žádat ho o další takhle velkou službu, to nejde. I tak mají u Daimóna dluh velký jak moře.

Zapřisáhl se, že tam už nevkročí, ale jestli mají pravdu, potom půda je vyčerpaná a prorostlá kořeny delšími než řeky. „Nevím, zda mohu pomoc, ale pokud ano, udělám to. Budu rád, když to místo ožije.“

„Je světlé, ne tmavé jako kdysi. Bude stejně krásné jako kdysi,“ přikývne.

„To je jenom dobře. Je mi nějaká zima.“ Přitáhne si k sobě plášť. Od toho posledního zabití má pořád takový pocit.“

„To je…“

Daimón zavrtí hlavou. „Ne, i když trochu ano, ale mám v sobě jed. Může to způsobovat on, nebo všechno dohromady, jen Oko ví!“

„Cože?! Můžeme nějak pomoct?“ Vzápětí si uvědomí, že asi ne.

„Ne. To nic. Je to tím jedem. Tak mě napadá, nebyl tu slepý pěvec, co si povídal s vnučkou, kterou nikdo neviděl?“

„Posádko sem!“ zahuláká dolů. Všichni ustanou v práci a zadívají se nahoru. Dívají se, jak sem rychle všichni nastoupí. „Slyšel někdo o slepém pěvci? Nečekám moc,“ zamumlá k svému hostu.

„Hraje na tyriandr?“ ozve se ze zadní řady po chvilce ticha. Ruce si utírá do zástěry.

„Ano.“ Zaplaví ho vzrušení.

„Pak byl v Nen i Ta! Gavian mi to psal!“

„To je náš kovář,“ vysvětlí Daimónovi. „ Nebyl tu, když jsi je ničil. Děkuji.“

„Není za co, ale víc nevím.“

„Moc jste mi pomohli.“ Odfrknutí ho pobaví. „Ne, opravdu. Musím ho najít.“

„A pomoci jako nám?“ nadhodí velitel. „Nezávidím ti to.“

„Tak nějak. Nebude to tak těžké, ale snadné taky ne, protože je mám rád.“

„Jsi zajímavý člověk, Daimóne. Máš schopnosti, zbraně, yerva i divného koně a přátelíš se s Třetím. Pomohl jsi nám, to spíš my jsme dlužníky. Co zajít do jídelny? Hádám, že zítřejšek nebude tak lehký, jak předstíráš.“

„Nevím sám, možná to bude dobré, možná špatné, jenom kdyby tam byli ostatní, kteří by mi pomohli. Nevím, zda sám to zvládnu.“

„Dobrá.“ Sestoupí z věže a místo nich tam nakluše voják, co podupával dole, protože nahoře je místo pro dva. V jídelně se posadí k jemu vyhrazenému stolu a poslouchají vyprávění ostatních. Daimónovi je dobře, protože má pocit, jako by byl v jídelně ve Fiore a naslouchal vyprávěním svých kamarádů. Stýská se mi, uvědomí se a pořádně si přihne. Kdyby tak mohl vše zahnat alkoholem, byl by rád. Až bude s Eleanem, zlepší se to.

„Půjdu spát.“

„Dobře.“ Sleduje ho, jak odchází, potom bouchne do stolu. Všichni umlknou, nechají vše být a otočí se k veliteli. Ten klidně vysvětlí, co budou dělat zítra. „Rozchod!“ zavelí na konec. Poslední napití, nedojedené jídlo skončí v rukách, židle způsobně zašoupnou na místo a postupně se vytratí, až velitel osamí. I ten dopije pohár, zvedne se a vyjde ven. Spokojeně se rozhlédne po nádvoří, jak se připravuji na zítřek. Ne, tentokrát nedovolí, aby Daimón tam byl sám.Nermůže udělat vše sám.

Daimón se probudí, chvilku mžourá do stropu. Uvědomí si ticho, což ho udiví, protože vždy ráno slyšel povely na cvičišti, nyní je skutečné ticho. Odhodí pokrývku a vyhlédne ven. Udiveně zírá na seřazenou posádku, vozy a koně. Tady jsou snad všichni, pomyslí si. Uvědomí si, že čekají jenom na něj, tak na sebe nahází rychle oblečení. Vyjde ven a rovnou zamíří za velitelem. Už se nadechuje k odmítnutí, když uvidí tvrdý rozhodnutý svit ve velitelových očích.

„Děkuji.“

„Jedeme.“

„Tady, Argés.“

„Argési, ty ses nechal osedlat? Děkuji.“

Argés potřese hlavou. Samozřejmě že ano, proč by neměl, když viděl, že ostatní koně, on tedy není kůň, se osedlávají, tak se nechal taky, i když na sebe by nikoho nenechal sednout! Drcne do Daimóna, aby už se posadil. Je zvědavý, kam pojedou. Zlobně si odfrkne, když zamíří k tomu špatnému místu, kde byli ti divní lidé. Udiveně si prohlíží vesnici. Nic podobného neviděl, ale svět lidi je tak zvláštní. Možná je to nějaký zvyk.

„U Temného, tady to vypadá strašně!“

Velitel Reon del Val se na něj udiveně podívá. Přece tady už byl a pak si uvědomí, v jakém stavu ho odtud odnesli. Rozhlédne se po domcích. Nikde není strom, rostlina natož květina, jako v těch druhých dvou vesnicích. Vše je prorostlé kořeny y´dele.

Daimón seskočí a chce se dotknout kořene, když stáhne ruku. Kořen je tvrdý a zvrásněný. Natáhne rukavici a vezme ho do ruky. Odhodí, potom přejde k jednomu výhonku, který tu roste, Zatáhne, ale nehne s ním.

„Daimóne, je tu Dele.“ Vedle něj se postaví velitel Reon. „Chtěla by s námi mluvit.“

„Dobře, tohle skutečně nebude snadné.“

„Zdravím tě, Daimóne, a musím ještě jednou poděkovat za to, co jsi pro nás i pro tuhle vesnici udělal. Nevím, jak to splatíme.“ Hluboce se mu ukloní.

„To nic, měl jsem dluh u Bassona, ale nyní potřebuji vědět, co s tím kořenem. Mohu jedině ho tak posekat, ale bojím se, vlastně netuším, jak ho vytáhnout.“

„I to pro nás bude velká pomoc. Tím, že kořeny zde rostly, jsou daleko pevnější a tlustší než normálně. Než jeden posekáme, může to trvat i dvacet nádechů, ale to dokážeme.“

„Posadíme se na to. Myslím, že to bude na dlouho.“ Vejdou do jednoho domku, načež se objeví Fairr s džbánkem vody a kalíšky.

„Takže jak vytahujete kořeny, které jsou delší než řeky?“

„Hezké přirovnání,“ řekne Dele. „Jenže nyní by se nám hodilo, kdyby byly daleko kratší. Když přijde čas, odsekneme vršky. Je to namáhává práce, kterou dělají muži. Samozřejmě malé a mladé výhonky dokážeme vytáhnout s pomoci koní. Speciálně kvůli tomu máme takové malé, silné, zavalité poníky.“

 Velitel přikývne. „Jezdí se pro ně na Širé pláně.“

„Ano, vím.“

„Necháme je shořet. Máme na to zvláštní kapalinu, popravdě je to docela nové. Dřív jsme vyhloubili jámu kolem hlavního kořene, nejhloub jak to šlo a jednoduše kořen nechali shořet. Problém je, že tady ty kořeny jsou až moc hluboko a až moc dlouhé. Tak hluboko se nedostaneme. Museli by na to být spíš kutači, co pracují v dolech. Ty si nemůžeme dovolit, i když nakonec bychom to udělali. A oheň se tak hluboko nedostane, to už víme.“ Potřese hlavou. „Nevíme, co máme dělat. Je to jako dolovat zlato holýma rukama.“

Oheň? Pak si vzpomene na magii na svůj meč. Mohl by to dokázat? Rozhodně by to mohl zkusit. Aspoň zjistí, zda to půjde nebo ne a kořeny dokáže přeseknout raz dva.

„Tím, že spálíme oheň, tak popel zůstává v zemi. Svým způsobem to nahradí živiny, které si rostliny z půdy berou. Necháme půdu odpočinout a až potom zasadíme nové rostlinky,“ vypráví dál Dele.

„Posekat to nebude problém.“

„Byli bychom vděční i za to, až to bude, necháme je shořet.“

Daimón vstane. Uvědomí si, že nikdy neukázal sílu svého meče. Všichni, kromě Eleana, ale ten vládne větší magii než on, tak jsou mrtví. Nerad by ztratil jejich přátelství jen kvůli tomu, že použije magii, které by se mohli bát. Má to nechat být? Elean… Jenže on není on. Pohlédne na přátele. Budou jim ještě i po tomto? Nesmí pochybovat a pak, pokud by se od něho odtáhli, pak to nebyli skuteční přátelé. A má Argése. Podívá se jim do očí.

„Zůstanu tu jen já.“

„To…“

„Jen já, vy a ostatní budou čekat v lese, daleko od vesnice. Pokusím se je zničit.“

„Jak?“ optá se velitel a nehne se ze židle ani o kousek.

„Ohněm, jak jinak.“

„Pak máte něco speciálního?“

„Možná. Takže?“

„Odvedu je, ale my dva tu zůstaneme. Nepůjdeš do toho sám, je to jasné!“

Daimón pozná, že prostě velitele nepřesvědčí. Váhavě přikývne. „Tak dobře, ale budete dělat, co vám řeknu, jinak můžete jít.“

Oba odejdou a za chvilku je prostranství prázdné. Daimón se rozhlédne. Je tady tolik práce! Tohle by opravdu sám nezvládl. Jde k Argésovi a vezme Runový meč. Vybalí ho, protože dosud nebyl schopný udělat k tomu pořádnou pochvu. Zavrtí hlavou.

„Takže co máme dělat?“ Velitel se zadívá na meč. Nikdy nic podobného neviděl a v pevnosti cvičil s tím druhým.

„Nejdřív to posekám. Potom budu potřebovat, aby lidi prostranství vyklidili, než se pustím do další práce. Zvládnou to?“

„Jistěže, za co nás máš?“ řekne dotčeně Reon. Je zvědavý na meč a co chce dělat. Nemůže uvěřit tomu, že by dokázal sám podseknout tu rostlinu nebo dřevo, či co to je.

„Dobrá.“ Vezme meč a přistoupí k rostlině. Na chvilku zavře oči a vybaví si nestvůru, Stezky smrti a své učení. „ŽELEZO!“ Cítí, jak ostatní runy ustoupí a i jeho se zmocní chlad a vůle železa. Rozmáchne se. Ani se nedívá, jak dřevo padá a přemístí se k dalšímu. Jediné na co si dává pozor, je kam padá dřevo. Některé jen podetne, jiné rozseká na menší kousky.

Reon s Dele v šoku se dívají, jak y´dele je jedním máchnutím oddělená, další a další. Po chvilce se na sebe podívají. Vidí to stejné, co pociťuji – hrůzu.

Dele zakašle: „Pomáhá nám,“ zachraptí. „Tohle bychom dělali možná roky. On to zvládne…“

„Právě. Pár nádechu,“ řekne jako by nic. „Tohle je…“

„Nelidské?“

Reon mlčí. „Jo, asi jo a já jsem rád, že je na naší straně.“ Oba se uvolní, přesto cítí ještě hrůzu z toho, co se před nimi odehrává.

„Konec.“

Oba pohlédnou na Daimóna. Najednou si vybaví, jak ležel bledý jako smrt a neklidně sebou trhal. „Nečekal jsem tak rychlou práci,“ snaží se to odlehčit Reon.

„To ten meč,“ pokrčí rameny Daimón. Dívá se do očí potemnělých děsem. „Sám se někdy tak cítím,“ řekne a zabalí meč do hadru. „Vyčistěte to tu.“ Odejde pryč z vesnice.

Oba se nehnou a dívají se za docházejícím, až se nakonec pohnou. Dojdou pro své lidi a pomáhají uklidit vesnici od posekaných stonků y´dele. Dokonce i Kakopo tahá dřevo k vozům. Nakonec se dívají na vesnici, která skoro vypadá jako dřív.

„Mám strach.“

„Já taky,“ řekne Dele. „A oprávněně?“

„Nevím, děsí mě to. Nemusíme pro něj jít,“ navrhne Reon. „Myslím, že to pochopí. Netuším, co chce udělat, jen vím, že to nebude oheň, jak ho známe. Stojí to za to?“

Dele se rozhlédne po vesnici, otočí se a vyrazí směrem, kterým Daimón odešel. „Hotovo, Daimóne.“

„Myslel jsem…“ Nějak pochyboval, že pro něj dojdou. Je rád, že se mýlil.

„Myslel jsi špatně. Nevím, co jsi zač, co je ten meč, ale neodmítnu pomoc, kterou jsi nám nabídl. Popravdě…,“ odmlčí se. „Pokud tohle nechceš dělat, nemusíš. Poradíme si jako vždy, jen to bude trochu déle trvat.“ Rozhodí rukama.

„Máte strach?“ optá se zvědavě. Kdy si zvykl na magii?

„Ano.“

Daimón se usměje. „Jsem Nepředurčené dítě.“

Dele vykulí oči stejně jako Reon, který za nimi došel. „Žádného jsem ještě nepotkala!“ vyhrkne a nestydatě si ho prohlíží, jako by to bylo něco cizokrajného.

„No já taky ne. To by… Jdeme,“ zavelí Reon. V hlavě mu vytane poznámka, kterou kdysi slyšel, že Třetí se zajímá o Nepředurčené děti. Jo, bylo to spojené s vojáky a čistkou. Mimoděk se otřese. Takže tady je to spojení. Neví sám, ale nějak ho to uklidní. „Spal tu potvoru, co tam vyrostla,“ přikáže, jako by velel svým vojákům.

„Tak jdeme na to!“ Vezme meč do ruky a zamíří si to doprostřed vesnice. Ucítí runy a své spojení s celým mečem. Najednou je mu jedno, že neumí použít celou sílu meče. Copak i tohle není moc? „OHEŇ!“ Tělem se mu rozlije horko a on zarazí meč do kořene, který vzplane. Sílou vůle usměrňuje žhavý proud a stlačuje ho pod zem. Cítí, jak kořeny povolují a oheň jde dolů. Přesto stále… Vzduch plný popílku a k tomu jed, který se nasbíral v kořenech! Obrátí se k Dele a Reonovi.

„Vypadněte! Jed!“

Oba se na sebe podívají, ale to už uvidí taky. Rychle odejdou, jen Argés zůstane.

Ještě! Musím to vydržet! Zachechtá se. I tak je mrtvý, tak proč ne další jed! Přejde k dalšímu hlavnímu kořenu a opět zabodne meč do středu kořene. Udělá to ještě dvakrát, když k němu přijde Argés a poklekne. Daimón se mu vyškrábe do sedla a nechá se odvézt.

Chce říct, že chce spát, ale cítí, jak ho krk strašně bolí.

Dele s Reonem se k němu skloní, potom se podívají na něj. Vypadá skoro tak strašně, jako když zabíjel Stíny. Najednou jsou odstrčeni mohutným tělem a zlým vrčením. Udiveně hledí na Kakopa  s Argésem, kteří si lehnou vedle svého pána.

„Myslím, že nemůže nic říct. Potřebujeme studenou vodu a obklady, taky něco na krk. Něco jemného léčivého.“

„Fairre, magistra, rychle a doneste posla!“

Rychle vytasí se s papírky a napíše zprávu.

 

„Daimón zničil kořeny y´dele. Ve vzduchu je jedovatý prach.“ Velitel Reon del Val

 

Vyhodí posla do vzduchu. Opět ucítí, i přes situaci, pobavení nad jeho letem.

„Tady, veliteli.“ S Dele začnou přikládat chladivé obvazy. Cítí jak horkost a třes ustupuje.

„Díky ti, Vůle hvězd,“ zamumlá o hodně později. Unaveně se posadí, zadívá se na vesnici, která je obalená šedým kokonem popílku a jedu. „Nikdy by mě to nenapadlo, jinak bych to po něm nežádal.“

„Nikoho to nenapadlo. To nic. Snad něco Třetí poradí,“ zamumlá Dele. „Jsem utahaná, jak se musí cítit on?“ Podívá se do strhané tváře s obkladem na čele.

„Příšerně.“ Zvedne se, když mu najednou přistane na rameni pták. „U Oka, spí vůbec někdy?“ zamumlá, protože je už skoro ráno. Odváže mu z nožičky zprávu.

 

„Jed se zneutralizuje vodou.“ Třetí

 

Reon na to zírá, potom začne brečet.

„Co je?“ optá se neklidně Dele. „Špatné zprávy?“

„Kterou chceš slyšet dřív?“

„No… Co obě najednou?“

„Jed se zneutralizuje vodou. Takže můžeme jít to kropit, nebo se modlit o déšť, nebo čekat až zaprší a vítr jed neroznese a neotráví nás všechny. Další možnosti neexistují. K tomu tohle období je tady nejsušší.“ Oba se na sebe podívají.

„Veliteli?“

„Probudil se. Jak ti je?“

„Mizerně. To ten jed. Musím se tam jít podívat.“

„Tak to ne! Ty zůstaneš tady a budeš odpočívat. A vůbec co ten kůň a yerv? Co to dělají?“

„Děkuji, že jste je nechali u mě. Zahřívají mě. Mají vyšší teplotu než lidé.“ Tedy kromě Eleana, pomyslí si a snaží se nadzvednout. „Co se děje? Jsem slabý jak vánek.“

„Jídlo! Pití! Fairre, hni sebou!“ zařve Reon, že je to slyšet po celém táboře.

„Tady.“

„Najez se.“

Daimón se zadívá na tác s jídlem jak pro celou jednotku Havranu. To jako má sníst? „Já to sním a vy dva mi řeknete, jak to tam vypadá.“

Oba se na sebe zarputile dívají.

„Jak dva malí kluci,“ povzdechne si Dele a posadí se na zem. „Je tam šedo. Jestli zafouká, je konec. Třetí píše, že pomůže voda, takže až se rozední, pošleme lidi s vozy pro vodu a budeme to kropit. Zvládneme to!“ zvolá zarputile.

„Tak dobře. Jsem hladový. Ty vozy nikam neposílejte.“

„Promiň, ale ani nepředurčené dítě nedokáže přivolat déšť nebo snad ano?“

Daimón se skřehotavě zasměje. „Ne, to nedokážeme. Ovšem tu nějakou vodu ano. Nejdřív jídlo,“ řekne, když sebou trhne. „Kde je meč?“

„Neboj se, tady. Sedím na tom jak kachna na vejcích.“ Podá mu uctivě meč.

Daimón si oddechne a začne do sebe ládovat jídlo. „Už nemohu. Cítím se silněji. Potřebuju nějakou roušku.“

Dele zakleje. Proč ji to nenapadlo?

„Fair–“

„Tady,“ se ozve až Reon del Val nadskočí.

„Tři roušky.“

„Ehm no… Pokusím se.“ Zmateně přemýšlí, kde je splašit.

„Počkej, zeptej se Rena, možná sebou nějaké vzal. Používáme je kvůli koření. Příliš mnoho koření není dobré pro nikoho, takže se chráníme kusy látek,“ vysvětluje Dele. Musí říct, že je zvědavá, co chce Daimón dělat. To že posekal kořeny, to by ještě chápala, oheň už méně, ale déšť? Mají Nepředurčené děti takovou sílu?

„Tady, paní Dele.“

„Tak jdeme.“ Daimón se zvedne. Necítí se dobře, ale raději to udělá dnes, než zítra a to chtěl odjet! Tímto způsobem tady přezimuje.

„Je ti dobře?“

„Ne, ale bude lepší udělat to dřív, než to roznese vítr.“ S obavou se zadívá na oblohu. Nezdá se, že by začal velký vítr, ale kdo ví? „Jen se bojím, že stavení to nevydrží. Možná by bylo dobré, kdyby se cenné a potřebné věci vynesly. Mělo mě to napadnout dřív,“ řekne omluvně.

Dele se nadechne. „Ať se to zničí! Je to jedno!“

Daimón přikývne, potom vyrazí vpřed. Na kraji vesnice je zadrží. Vejde dovnitř, vyzkouší roušku, potom na ně mávne. Všichni vyrazí doprostřed vesnice. Daimón zamíří k černému stromu. Tam se postaví a rozhlédne se.

„VODA!“ křikne tlumeně. Cítí, jak jim prostoupí moc vodní runy. Možná měl začít od kraje, přesto vyšle první vlnu. Velitel s Dele jen ohromeně zírají, jak odněkud se vytvoří mohutná vodní vlna.

„Takhle to nepůjde,“ zamumlá s přivřenýma očima Daimón. Potom se zasměje má to! „Jdeme.“

„Kam?“

„Na okraj vesnice. Poženu mrak směrem k černému stromu. Nic se mu nestane.“

„Dobrá. Budeme s tebou.“

„Bude to lepší,“ přitaká souhlasně. Kdyby mu došly síly, nechce tu bezmocně ležet. Bude tak muset usměrňovat tok runy. Nikdy to nezkoušel, ale není důvod, aby to nešlo. Jak když posiloval oheň, tak moc vody utlumí. Postaví se a pokusí se mávnout jemně. Málo! To je ono, zajásá, když uvidí pořádnou spršku, ale ne vlnu. Je to náročnější než normální vlna na ničení nepřátel. Se zaťatými rty a očima přilepenýma k vesnici vysílá vlnu za vlnou.

Dele s Reonem ho ustaraně pozorují. Vypadá to, že ho to pořádně vyčerpává. Zalije je vina nad tím, že ho o to požádali. Vždyť tolik pro ně udělal. Tohle nesplatí do konce života.

Daimón se opře o meč. Má pocit, že to nezvládne. Dívá se na ten poslední chuchvalec popílku protkaný jedem. Nenávidí to! Sebere síly a mávne mečem. Kolem něj se vytvoří vlna vody a všechny tři pořádně zlije i s mrakem popele.

„Tos nemusel,“ zamumlá velitel, zatímco si ždímá spodek tuniky.

„Promiň, nějak už to špatně koriguji,“ řekne provinile. Oba se na něj dívají, jak tu sklesle stojí. „Nějak mě tu unavilo,“ zamumlá a znechuceně se zadívá na meč. „Já…“

„Dost!“ zvolají oba dva a třesou se. Daimón je nechápavě pozoruje. „Nebo nás zabiješ!“ Oba najednou propuknou v smích. „Om… O…lou…vám se!“ koktá slzící se mokrý velitel. Přistoupí k němu a obejme ho. „Děkujeme.“

„Jsme tvými dlužníky nadosmrti,“ prohlásí vážně Dele a zadívá se na vesnici. Vypadá to tu jako by týden pršelo. Hlavně je tu čisto, i to bláto je nádherné. Zavrtí hlavou. Musí to brát jako zázrak. Přesně to je.

„Jsem unavený.“ Posadí se s mečem v klíně. „Nevím, zda se zvednu. Argési!“ zakřičí.

Mezi poničenými domky vodou se objeví šedý přízrak. Přistoupí k němu a dotkne se ho tlamou. Cítí únavu, jed, všechno dohromady. Klesne vedle něj a zadívá se na něj.

„Děkuji,“ řekne a vyškrabá se mu do sedla. Na zem spadne meč. Ještě víc se na něj znechuceně zadívá. Je slabý jako moucha. Vzpomene si na Serenina a jeho popichování. „Meč na zemi je kus železa, většinou patří do ruky.“ Natáhne se k němu s pocitem, že je od něj vzdálený jako Jiskrovec. Najednou ho drží. Udiveně pohlédne na velitele. Sevře ho a očima mu poděkuje. Sám by to asi nezvládl. „Pojedeme, Argési.“

Velitel najednou uchopí otěže. Nějak má pocit, že jim chce zmizet z očí. „K nám do pevnosti,“ řekne pevně a zatahá za otěže. Argés se nechá vést.

„Já…“ začne, aby vzápětí pod velitelovým pohledem zmlkl.

„V tomto stavu bys akorát dojel tak deset verstev. Musíš si odpočinout.“

Daimón si uvědomí, že má pravdu. V tomto stavu by skutečně vydržel tak pár verstev. Nechá velitele Reona, aby vedl koně až do pevnosti. Nechá se uložit jako dítě. Najednou si uvědomí, že opravdu byl unavenější, než si připouštěl a sotva ho přikryl, upadl do snů. Velitel s Dele nad ním stojí.

„Postaráme se o něj, jen jedno bych ti doporučil. První várku koření, i kdybyste umírali hlady, bych spálil, vyhodil, cokoliv s tím udělal. A nikdy bych tohle už neudělal.“

„Neboj se, uděláme a pak mám pocit, že víc získáme prodejem látek. Jen nevím, jak se mu odvděčit,“ říká už před bránou na menším poníkovi. Kolem ní jsou lidé, které vzala z vesnice.

„Ani já ne. Je to tak velký dluh, že se snad ani nedá splatit.“

Dele přikývne, zatáhne za otěže a pobídne koníka ke kroku.

„Uvidíme se později,“ houkne za ní. Vrátí se k posteli jejich zachránce. Sedí, dokud Daimón neotevře oči. „Nikam!“ zabrzdí ho.

„Musím dát najíst Argésovi.“

„Udělám to osobně, ale ty lež.“

„On…“ odmlčí se, potom unaveně si položí hlavu na podušku. Velitel má pravdu, skoro nemůže zdvihnout ruku, jenže nemůže Argése nechat hladovět. Zadívá se do ustaraných očí velitele. Jak moc by byl zděšený? I když poté ukázce ve vesnici ho možná už nic nepřekvapí. „Dej mu syrové maso.“

„Jistě… Cože?! Syr…“ zasekne se. Zírá a přemýšlí, zda Daimón neblouzní, ale oči má jasné, i když unavené. Takže… „Neděláš si legraci?“ Zavrtění hlavy ho přesvědčí, že opravdu slyšel dobře. Kůň a syrové maso? Zvedne se a vyjde ven. Jde do kuchyně pro maso. Mlčky ho vezme a jde s ním do stáje. U vchodu se zadívá na šedého koně. Nemůže tomu nějak uvěřit. Zadívá se na maso, potom na Argése.

Argés se k němu otočí, potom se zadívá na maso a zpět na muže.

„Takže je to pravda?“ nechá vyznít do ticha stáje. Přijde k němu a položí před něj maso. Cítí se tak nějak hloupě… Ale když vidí Argése sklonit hlavu a začít žrát, otevře ústa. Pochopí, že na tohle nebyl připraven. Mimoděk se mu zvedne žaludek a vypadne ze stáje.

Argés se po něm nechápavě podívá, potom se pustí opět do masa.

Velitel oddechuje, zatímco se opírá o zeď stáje. Tohle nikdy nechtěl vidět, uvědomí se. Nakonec se uklidní, ale dovnitř nejde. Daimón je skutečně zvláštní. Narovná se. Neskutečný člověk přece nemůže mít obyčejného koně. Takže prostě je … divný… oba. S pocitem, že už ho nikdy nic nemůže překvapit, vydá se k Daimónovi. Čekal na něho. Posadí se na pelest lůžka.

„On za nic nemůže,“ řekne, jako by obhajoval člověka.

Co na to říct? Asi nic. „Co budeš dělat? Půjdeš hledat toho slepce?“

„Jistě. Je to další dluh.“

„Jako ta vesnice?“

„Ano. Děkuji, že tu mohu být.“

Velitel vstane. „Odpočiň si, jen víš… Říkám si, zda to není obráceně.“ Odejde, aniž by dál cokoliv vysvětloval.

„Obráceně?“ zamumlá pro sebe Daimón. V duchu zavrtí hlavou. Ne, není, je to jen splacení. Poslední dluh a bude konec. Potom s Eleanem odjedou… Vlastně ne, uvědomí si vzápětí. Tohle není poslední dluh, který má. Asi největší má vůči Śivym, kteří mu zachránili život a nechali ho jezdit na Argésovi. Bez něho by ty cesty vůbec nezvládl. Uvědomí si, jak je na něm závislý. Žádný normální kůň se mu nemůže vyrovnat. Musí je zachránit a odvést z toho hrozného místa, jenom doufá, že elefiané je přijmou.

Zítra by mohl vyrazit. Pokusí se zvednout ruku, ale jenom pohne prsty. U Oka, je to horší než si myslel. Jestli bude takhle někdy používat meč, musí být opatrný a víc cvičit. Co si bude říkat, jak rady netvora, tak Serenina moc nedodržoval.

„Jsem pořád na cestách,“ začne se obhajovat, jenže vnitřně ví, že lže sám sobě. Přetočí se na bok a zavře oči, jako by chtěl všechno nepříjemné zaspat, což se mu skutečně podaří. Nevnímá, jak kolem něj po špičkách prochází ustaraný velitel a kroutí nad ním hlavou. Nakonec se probudí, protáhne se. S úlevou cítí, jak je mu dobře. Zívne se, potom odhodí peřinu. Najednou vyběhne ven a zapadne na latríny. Posádka se na něj udiveně zadívá, potom se ozvou různé hlasy.

„Veliteli, už se probudil!“

„Co hulákáte? Do práce!“ zařve velitel Reon. Je rád, že se probudil. Už přemýšlel, že napíše Třetímu, protože se pořád neprobouzel.

„Zdravím, krásné počasí. Co vesnice?“ ptá se ho Daimón, jak vyleze z budky.

„Dobrý, jen by ses měl umýt, smrdíš. Fadrre, koupel. Čekám tě v jídelně. Jo, spal jsi tři dny. A Argése jsem krmil.“

„Tolik?“

„Jo,“ přikývne velitel. „Nechci nic říkat, kdyby…“

„Dost!“ zasténá při představě, že by poslouchal další přednášku ala Serenin. „Já vím, přehnal jsem to. Už to neudělám,“ slibuje, když se chytí za žaludek, který se hlasitě ozval. „Jdu, slibuji!“ řekne a usměje se. Najednou má pocit, že sem patří, že velitel je jeho kapitán, který mu čte levity. Byl přísný, ale jak došlo na věc… „Děkuji.“ Jde za Fadrrem. Vykoupe se a žaludek ignoruje. Ani netušil, že je až tak špinavý. Dokonce museli měnit vodu.

„Tak jsem tu. Ráno vyrazím.“

„Dobře. Pojedeš do Nen i Ta?“

„Ano. Snad se tam něco dozvím. U Jiskrovce, to je tak dobré. Měl jsem hlad.“ Přejede si tvář. „Děkuji, že jste se postaral o Argése. Slíbil jsem vůdkyni stáda, že se o něj postarám, víte.“

„Je zvláštní, stejně jako ty, stejně jako Posel, i Kakopo je divný, protože není domácí a nemluvím o mečích.“ Daimón pokrčí rameny. Co na to říct. „Asi to tak má být.“

„Chtěl bych se podívat ještě do vesnice.“

„Dobře. Pojedu s tebou, i když včera jsem tam poslal pár vojáků. Podle nich to vypadá dobře.“

„Bude to v pořádku, e přesto se chci na to podívat.“

Velitel se zvedne, vyjde ven a dá rozkaz, ať připraví jeho koně a Argése. O třicet nádechů už jedou k vesnici. Zůstanou stát na samém okraji. Potom se ponoří mezi domky. Vypadají šedivě.

„Bude tu hodně práce,“ poznamená Daimón. Zastaví Argése a pozoruje černý strom. Pocítí nutkání do něj vejít a cestovat po stezkách do Edanu za Eleanem.

„Daleko méně, než kdyby tu byly ty kořeny.“

„Máš pravdu. Ten černý strom, nechte ho tu a ať se kolem něj nevysazuje koření.“

„Proč?“ optá se, protože z těch slov cítí velké tajemství. Možná největší na světě.

Daimón se usměje. „Protože je to průchod na Stezky smrti. Vy, vojáci, lidé z blízkého okolí, když jim dojde Dech života, sem chodí a projdou jim. Y´dele jim v průchodu brání.“

„Chápu. Mohu to říct Dele?“

„Určitě. Nevím, zda jsem ji to říkal nebo ne. Bude lepší, když to bude vědět ještě někdo jiný. Vypadá to tu… Pojedeme.“

„Udělal jsi daleko víc, než jsi musel. Bude to zase pěkná vesnice plná smíchu. Nech něco na nás a na lidech co sem přijdou.“

Daimón přikývne, obrátí Argése a vyjedou. Večer je velkolepá hostina, kdy opět to málem přežene, tentokrát s alkoholem, ale ráno stojí na nádvoří. Kolem něj je celá posádka, Dele a pár lidi z vesnice.

„Moc toho nemáme, ale kdykoliv sem přijedeš, vždy tu budeš vítán,“ řekne velitel celý naměkko.

„Děkuji.“ Vyhoupne se do sedla. Má pocit, jako by opouštěl jednotku Havranů.

„Tady od nás.“ Dele natáhne ruku s dvěma většími sáčky. Podle vůně je to koření. „Možná ti pomůže a rozhodně ti ochutí potravu na cestách.“

„Tohle…“

„Tohle není nic, oproti tomu, co jsi pro nás udělal.“Strčí mu to do ruky.

Daimón přikývne, otevře brašnu s léky a uloží do ní sáčky. „Všem děkuji, U Oka, jedu!“ pobídne Argése k cvalu, jinak by se asi přede všemi rozbrečel.

„Hodně štěstí a ať ti Jiskrovec osvětluje cestu!“ nese se za ním. Ještě dost dlouho se za ním dívají, potom se po sobě podívají a mlčky se rozejdou po své práci.

 

„Kakopo!“ Kde ten ušatý yerv může být? Musí říct, že celý pobyt v pevnosti ho neviděl, ale vojáci mu říkal, že ho slyšeli a objevil se, když tehdy zkolaboval. „Kakopo!“

„Ňaf!“ Před Argésem zabrzdí yerv. Převalí se na záda a třepe nohama ve vzduchu.

„Vypadáš spokojeně. Pojedeme? Co myslíš, Argési, zvládneme to?“ Pohladí ho po spletené hřívě. Jak to viděli vojáci v pevnosti, tak najednou všichni si vzpomněli, že taková pentle nebo korálek vypadá v hřívě hezky. Když to viděl velitel, málem dostal záchvat a udělal před nastoupenou jednotkou dlouhé kázání, že to nejsou jejich koně, ale království a ty nemohou nijak šňořit. Čím víc mluvil, tím byli vojáci zachmuřenější. Na chvilku se bál, že chudáka velitele zlynčuji. Nakonec korálky a ozdůbky sundali, ale dobře viděl, že si je schovali. „Tak jedeme, ať tam jsme co nejdřív. Bojím se, že je budeme hledat docela dost dlouho.“ Spokojeně vyrazí vpřed.

 

Po měsíci a kousek zastaví před pevnosti. Opět vypadá ospale, jako by nikdy neodjel.

„Vítej, Daimóne!“ přivitá ho stráž u brány. Kupodivu nejsou tak ospalí jako předtím. Dokonce ho poznali. „Zdržíš se?“

„Možná.“

„Výborně!“

Daimón zvědavě nachýlí hlavu. „A proč?“

Oba dva vojáci skloní hlavu k botám a zašklebí se. „Švec dal pořadník. Chtělo by to ještě někoho dalšího.“

„Aha, uvidím a Gavin jak se má?“

Oba se uculí. „Jeď, uvidíš sám.“

„Argési, jedeme. Aspoň se ti podívají na kopýtka. Kakopo, kde vězíš?! Ach ne!“ zaúpí, když ho vidí obřadně skočit na bránu a z brány na vlajkový stožár. Ještě, že je bytelný, ovšem jak se tam dokáže udržet, to snad ví jen Temné oko! Nechá ho být. Vojáci naštěstí mu neublíží, spíš naopak. Vypraví se rovnou za Gavinem, na rtech nedočkavý úsměv. Musí říct, že se na oba bratry těší. Vida, dokonce i Argés, když si uvědomí, že ho nemusí řídit a rychlým krokem si to zamíří přesně ke kovárně. Už chce zavolat jeho jméno, když Argés pořádně zařičí.

Ve dveřích se objeví mohutný muž, který si je udiveně pozoruje. Rychle přistoupí, obejme Argése kolem krku. Daimón seskočí, aby vzápětí se ocitl v silném stisku.

„Vítej!“

„Ty taky. Vypadáš dobře.“

„Zdržíš se tu?“

„Jen chvilku. Potřebuju někoho najít, i když týdenní odpočinek by nám všem prospěl.“

„No a kde je Kakopo? Neříkej…“

„Ale ne, někde skáče. Jak spatřil střechy, tak je v euforii a musel se do nich pustit. Jej, krásně to tu voní? Copak?“

„Ale, no… Tak dlouho do mě šťouchali, až jsem vešel do svazku.“

„Neříkej! Rimie?“ Opatrné přikývnutí ho trochu pobaví. Ti dva k sobě patří. „Gratuluji! To asi místo pro mě nebudeš mít?“

Gavin se usměje. „Na půdě a nemusíš uklízet.“ Pátravě se na něj zadívá. „Není ti nic?“ Daimón sebou lehce trhne. Jak to mohl poznat? Je už na něm vidět důsledky otravy? „Vypadáš pocuchaně.“

„Škoda mluvit a chci se optat, nebyl tu pěvec s vnučkou, kterou nikdo neviděl?“

„Byl? Před dvěma týdny odešel. Povídal, že půjde do Fiory, ale nemyslím si to. Spíš ke Skaadům nebo na jih.“

„To je škoda, potřebuji je najít. Věštkyni tu nemáte?“ nadhodí.

Smích. „Ty jsi zvláštní a nemáme, i když byla tu. Zajímavé to bylo. Tak ustájíme Argése a copak chceš?“ Když opět do něj drcne ušlechtilá, šedivá koně Śivyho. Potom s úžasem se dívají, jak zvedá nohy a snaží se mu ji vložit do ruky. „Aha, ty chceš prohlédnout.“ Já si na to nikdy nezvyknu, pomyslí si, když vidí mohutné kývnutí. Zkamenělé pozoruje, jak jde ke kruhu a zvedne přední nohu. „To je snad poprvé, kdy zákazníkem je kůň. Víš co, běž za Licim a já se o Argése postarám. Myslím, že poprvé v životě nepotřebuji asistenci jeho pána.“

„Děkuji.“

Gavin si pospíší., protože Argés doslova ho pobízí, aby se podíval. Vezme do ruky malé kopýtko a povzdechne si. Takoví koně by mohli být všichni.

Daimón zatím přejde k voňavé zahradě s domkem uprostřed. Samozřejmě, že nezahálí a něco kutí na nějakém záhoně. „Ať Jiskrovec požehná tvému dílu.“

„Daimóne a kde je Argés?! Neříkej–“

„Ne,“ přeruší ho. Copak si všichni myslí, že u něho zvířata strádají, nebo je někde prodal? „Jen si vzal Gavina do pucu a chce, aby mu prohlédl kopyta. Vsadím se, až s ním skončí, přikluše a bude se dožadovat tvé pozornosti.“

„No ano, to je celý Argés. Pojď, mám tu něco dobrého. Ledový čaj.“

„To si dám rád.“ Posadí se uprostřed vytvořeného ráje a nechá se hýčkat vůněmi. Najednou začichá a rozhlédne se. Je to jiná vůně než bylinky. Smíchaná z několika rostlinek a voní přímo nádherně. Dovedl by si ji…

„Tady.“

„To je dobrota a řekni mi, co to tu voní?“

„Cože? No byliny?“ řekne se smíchem.

„Ne, ne, cítím v tom několik věci. Nejdřív jsem to necítil, potom ano. Je to výrazné a musím říct, že krásně to voní. Po jarních květinách.“

„ Ach, už vím. Máš dobrej nos. Počkej.“ Zajde do domku a vrátí se s lahvičkou.

Daimón ji otevře a přičichne. „No ano, to je ono. Krásná vůně. Olejíček?“ optá se, když trochu nanese na prsty a rozemne. Vůně zintenzivní.

„Na vlasy,“ vysvětlí. „Stačí kapka. Provoní a vyživuje vlasy. V tomhle prostředí je to nutné.“

„Ach ano,“ zamumlá nad flakonkem. „Kolik za ní chceš?“

„Cože? No…“ přemýšlí, protože tohle je první várka, kterou vyrobil. Nebýt toho, že zaslechl si stěžovat Rimie na vysušené vlasy, nenapadlo by ho to a jednou v noci nemohl při tom horku spát, ani nezabíral bylinkový odvar a najednou věděl. Vstal a začal míchat. Chvilku mu to trvalo, jak musel odstranit pár věcí a jak namíchat v správném poměru bylinky s květinami, ale podle něj výsledek stojí za to. „A k čemu?“ Vyprskne v smích, protože Daimón je najednou rudý, jako by byl celý den na sluníčku. „Blbě se ptám.“ Zaleze zpět do domku a vrátí se s dalšíma dvěma flakonky. Podá mu je.

„To je…“

„No jo,“ zabručí, protože tak nadšenou tvář málokdy viděl. Najednou zpozorní a obrátí se k brance. Povzdechne si, protože Argés je ještě krásnější, než ho viděl naposled. A k tomu ta zdobená hříva… Obrátí pozornost k flakónkům, když se ozve odfrknutí. Jde k němu a jen okouzleně zírá, jak mu šedý kůň pokládá do rukou hlavou. Prohlédne si ho.

„Kopyta má v pořádku,“ ozve se sytý hlas velkého kováře.

„Děkuji, jsem rád.“

„Je naprosto v pořádku. Argési, jsi v pořádku.“ Všechny pobaví, když důstojně přikývne a do obou bratří šťouchne. „On je prostě úžasný. Vědět, že kývneš, dám ti za něj vše, co mám.“

„Vezmu si všechny tři, bude ti tohle stačit?“ Klidně mu podá deset zlatých.

„To je… Našel jsi zlatý důl?“ Daimón trochu ztuhne… „Je to moc a není vyzkoušené.“

„Nech si to. Zanedlouho pojedu a budu rád, když mi něco přenecháš ze svých bylinek a nějaký čaj. Můj skoro došel. A možná se vám tohle bude hodit.“ Vytáhne jeden váček y´dele.

„Nechci nic říkat, tohle ti vracím. To má pro nás větší cenu.“ Vrátí mu peníze a vezme sáček. Tvář se mu rozzáří. „Koho jsi obral, že toho tolik máš?“ řekne nadšeně a užasle se dívá na velký váček. Tolik koření y ´dele v životě neviděl. Stačí mu to na hodně dlouho.

„Vesnici,“ řekne suše.

„V tom případě museli být slepí a vožrali, anebo jsi pro ně udělal něco hodně velkého, že ti to dali. Já sázím na to druhé. Jen si vezmi. Ještě dělám čtvrtou.“

„Ano voní po jaře, létě a tahle má v sobě kouzlo zimy. Zajímala by mě vůně podzimu. Musím říct, že mi voní nejvíc, ale ani ty druhé vůně nejsou horší.“  Přesně ví, na které vlasy je použije a nemůže se dočkat.

„Zajímalo by mě, kdopak vlastní tak nádherné vlasy, že jsi z toho mimo,“ zasměje se Lici. „Jo, nechceš navštívit našeho mistra ševce?“

Další? Když si vybaví Poslední odpočinek, tady… pak království má zřejmě nedostatek ševců. „Budu tu týden… Ehm!“ vyhekne, jak oba zmizí a najednou jsou u něj s vaky. „Přednostně,“ zvolají oba dva bratři. Vtisknou mu do ruky vaky a zálibně se na něj dívají. „Tak dobře,“ přikývne. Odpočinek potřebuji oba dva, jak on, tak Argés.

„Vítej u nás, Daimóne.“

Daimón se otočí a známým hlasem místního ševce. Jsem v pasti… pomyslí si. Sevře vaky a odevzdaně jde za mistrem ševcem. Za týden u jídla jen tak prohodí. „Zítra odjíždím.“

„Tak dobrá. Boty mám spravené, můžeš jet,“ rozesměje se Gavin.

„Kdopak odjíždí?“

„Já.“ Liciho neviděl od té doby, co od něj odešel a vlastně potom, když mu dal boty. Jeho tvář byla unavená, ovšem nadšeně se rozzářil, když si oblékal své zřejmě oblíbené boty.

„Lici, co polévka?“

„Cokoliv, ale jsem rád, že jsem to stihl.“ Posadí se, na stůl položí váček. „Napadlo mě, že ta tvoje kráska nežije v poušti.“ Daimón mimoděk zavrtí hlavou. „Takže na vlasy potřebuješ ještě něco jiného. Přece jenom je to olejíček…“

„A co jako já?!“ Před Licim Rimie rázně postaví talíř a dá ruce v bok. „Jsem jako vzduch nebo co? Kdo váš krmí? On?!“

„No, hned ti je donesu, slibuji.“ Okusí polévku a zvolá. „To je výborné! Jsi nejlepší kuchařka na sto verstev! Opravdu!“

 Oba dva si u stolu pomyslí, že tímto si ji asi těžko udobří, ale překvapeně sledují, jak jí měknou rysy.

„Pořád ti to říkám a pro tebe něco extra, ne takové věci jako tady Daimónovi.“ Omluvně na něj mrkne.

„Tak dobře, hlavně že ti chutná.“ Poplácá Liciho po ramenech a odejde do vedlejší kuchyně.

„Jsi dobrej,“ ocení to oba dva jednohlasně.

„Co to je?“

„Jak jsem říkal, ta tvoje kráska, sice se ji bude chodit ten olejíček, jenže to víš polštáře a tak jsem ti vyrobil velmi jemný parfém do vlasů. Bude ti v noci vonět tak akorát, aniž by ses udusil. No co,“ řekne dotčeně, když vidí jejich překvapené pohledy. „Občas přemýšlím,“ zašklebí se. „No tak, otevři.“

Daimón vytáhne zdobenou lahvičku, otevře zátku a přičichne k zimní vůni olejíčku. Lici má pravdu. Voní to daleko slaběji, dokonce by řekl, že skoro vůbec nevoní, ale ve vlasech v noci… Zrudne…

„A vidíš! Mám pravdu!“ zvolá vítězoslavně.

„Bude pro něj perfektní,“ řekne a potom ještě víc zrudne, když mu dojde, co na sebe právě práskl.

„Ehm to je…“ Gavin se odmlčí. „Je to vůbec vhodné pro… Nás?“ řekne zaobleně.

Všichni tři se dívají na lahvičku jak na hada, co se je chystá uštknout.

Prásk! Liciho dlaň přistane na stole, až flakonek nadskočí. „Jasně že je! Když mohou utratit za parádu tolik, proč bychom si nemohli taky dopřát trochu něco takového a je to! Raději budu čichat tohle, než hnůj!  Je to tvoje.“

„Děkuji. A mohu vás ujistit, že někteří na dvoře si na sebe vypatlají daleko víc, i když tohle je nádherná vůně a do vlasů to jsem ještě neslyšel.“

„Bodejť by ne. Na kůži parfémy drží jinak než na vlasech. Však mi to dalo práce vykoumat jak na to. A teď spořádáme tohle nádherné upečené kuřátko,“ navrhne a odlomí křídlo. Spokojeně se do něj zakousne.

 

Ráno se loučí s Gavinem a Licim. Povídali si hodně dlouho do noci, ale když si vezme, že je už možná nikdy neuvidí… Zamává a pobídne Argése ke klusu. Rozhlédne se po Kakopovi. Toho ušatého yerva opět neviděl, co byl den dlouhý, ale vsadí se, že rozhodně nestrádá.

„Hej, za rok opět tady!“ zvolá na něj stráž. „Nezapomeň, budeš vítaný!“

„Děkuji, nechť vás Jiskrovec hlídá!“

„Děkujeme!“

Pobídne Argése do lehkého klusu. Uvědomí si, že ho prostoupila melancholie z rozlučky. Kéž by je mohl opět vidět. Uvědomí si, že až odjede s Eleanem, nikdy je už neuvidí. Získá lásku, ztratí přátele. Sice si tam nějaké najde, jenže už to nebude ono.

„Kakopo, no fuj! Sem se lekl!“ zvolá, když před ním přistane ňafající yerv. Začne tančit krátkými skoky kolem Argése. Potom poodběhne a opět kousek a zase k nim. Argés udělá tím směrem krok. Opět.

„Co je, Argési, jedeme na sever! Počkej! Hej, tam ne!“ Jenže to už Argés kluše za yervem. „Hej… Tak dobře a nezaveď nás do pasti!“ O několik dní zasténá nevůli, protože pozná, kam je Kakopo vede. Zpět k Sereninovi do Dračích kopců. Doufal, že ty pravidelné vlnité kopce už neuvidí a Serenina taky ne. To bude jedna poučka za druhou. Povzdechne si, ale bez Argése by se nikam nedostal. Takže nakonec ho ovládá kůň a yerv.

„Tak jo, je to tady. Co kdybychom…“ Chce doplnit ´počkali´, jenže ti na nic nečekají a ponoří se do příšerného lesa. Obrní se proti tomu a je rád, že to brzy skončí. Ty kopce jsou prostě divné.

Muž zvedne hlavu a usměje se. Nečekal návštěvu, ovšem tuhle uvítá nadšeně. Zakopávání kosti není tak zábavné jako jejich odkrývání. Odhodí lopatu a vyrazí směrem k návštěvníkům. „Daimóne!“

„Serenine!“ Seskočí z koně a obejme ho. Nemá rád jeho poučky, ale nebýt jeho, tak se s mečem plácá ještě dnes. „Les ti řekl, že jsme přijeli?“

„Samozřejmě a vypadáš mizerně. Co se stalo?“

„Menší smrtelná dávka jedu.“

„Na to, že to má být smrtelná dávka, tak jsi čilý dost a proč jsi tady? Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Málokdo se sem vrací.“

„Popravdě bych se nevracel, to Kakopo mě sem zatáhnul a netuším proč.“ Podívají se na yerva, který způsobně sedí vedle šedého Śivyho. „Táhnul Argése sem bez přestávky. Nemáš ponětí proč?“

Serenin se zamyslí a zvědavě pozoruje yerva. Vypadá… No ano…

„Už zase?!“ zasténá Daimón, popadne Argése za otěže a táhne ho za Kakopem. Za ním vyrazí zvědavě Serenin, i když začíná tušit, proč jdou tímto směrem. Najednou se Daimón otočí a zvolá. „Nešli jsme tudy už jednou?“

„Jo šli,“ spíš ustaraně zamumlá Serenin.

„Měl jsem pocit, že tudy jsme už šli,“ zabručí znepokojeně. Najednou zůstane stát, protože před sebou uvidí takové množství yervů, jako nikdy v životě. Mimoděk udělá krok dozadu, ale narazí do Argése, který naopak neuhnul ani o krok, spíš naopak zvědavě natahuje krk dopředu. Dokonce má drzost skoro svého jezdce odsunout.

„Bude výběr vůdce a my jsme pozvání,“ řekne Serenin. „A hádám, že Kakopo se bude o ten post ucházet.“

„Aha. Vyhraje,“ řekne bezstarostně. Potom zneklidní. „Nebudou se zabíjet, že ne?“

Serenin se uchechtne. „Ne, jen musí toho druhého povalit a znehybnit. Tamten od nás co je nejdál, je současný vůdce. Bude svůj titul obhajovat. Myslím, že nejdřív půjdou ti mladí a nakonec s vítězem bude zápolit právě on.“

„Dobře.“ Důkladně se kolem sebe rozhlédne. Všude kolem něj jsou yervové, kteří způsobně sedí a dychtivě pozorují mýtinu. Dokonce se tu batolí štěňata, na která dohlížejí matky. Začíná pomalu chápat, co se stane, jestliže Kakopo vyhraje. Proto s ním snad šel? To asi zjistí sotva. Sváří se v něm dvě touhy, kdy jedna si přeje, aby vyhrál, druhá aby prohrál. Spíš než sleduje zápas, tak zkoumá sebe sama.

„Daimóne, je ti něco?“ osloví ho tiše Serenin. Celou dobu, kdy probíhají boje, tak je úplně mimo.

„On odejde, viď,“ řekne tak smutně, že Serenina píchne u srdce.

„Ano.“

„Já…“

„Pusť ho. Takový je osud všech.“

Daimón otře si slzy a přikývne. Nikdy by si nemyslel, jak si na něm vypěstoval závislost. Tolikrát mu pomohl, ať přinesenou zvěřinou, nebo že si s ním hrál a což teprve, když ho sklátil jed. Z jedné strany Argés, z druhé Kakopo. Nikdy by neřekl, že dokáže být hřejivý. Neví, co si bez něj počne.

„Dávej pozor, je to předposlední boj.“

„Nespravedlivý! Vždyť… Promiň.“ Začne Kakopa pozorovat. Není na něm znát únava, přestože už bojuje dlouho. Sevře pevně otěže, jak z celého srdce ho strká k vítězství. Už viděl jeho parádní skoky, ale co ti dva předvádějí, to je za hranici lidských smyslů a pochopení. „Teď!“ Vykřikne a v srdci se mu rozhostí pocit pýchy, když vidí jeho protivníka ležet a na něm rozvalovat se Kakopa. Přesně tak to má být. Určitě musel hodně trénovat, když si vzpomene na městečko a na les kolem vesnice Y´dele. „Skvělé, Kakopo!“ Serenin má pravdu jako vždy, on patří do světa za lesem a Kakopo sem. Ale do konce života na něj nezapomene a bude se mu po něm stýskat.

„Teď bude boj se starým vůdcem.“

„To nebude tak lehké.“

„Ne, vůdce je zkušený, má za sebou spoustu takových bojů a Kakopo je nováček. Taky je unavený.“ Zavrtí hlavou. „Skutečně netuším, jak to skončí.“

„Vyhraje, dokáže to!“ Vzpomene si na stěžně, kde všude byl. „Dokáže.“

„Mě nemusíš přesvědčovat. Začíná to.“

Oba je pozorují, jak chvilku proti sobě sedí, potom vstanou a čekají. Daimón nervózně žmoulá otěže, až se po něm Argés udiveně podívá. Moc dobře chápe, co se tu děje a přeje Kakopovi výhru. Pomyslí si, že je dobře, že u nich nic takového není. Neví, zda by dokázal své přátele porazit.

Mám pocit, že čas zamrzl, pomyslí si, až zapomene dýchat. SKOK. Vydechne a uvolní se. Rád by pomohl, jenže chápe, že nemůže. Neuvěřitelná rychlost a ty úhly skoků. Jen tak stíhá je sledovat. Zpomalují, když si uvědomí, že rychlost se snížila. Chladně jako vzdálený divák sleduje jejich skoky. Je na zemi, tak to je Kakopův konec. Vůdce doskočil na zem a potom jen zírá, jak se proti sobě rozeběhnou. Porozumí, že žádný nenašel na tom druhém chybu, a tak zkouší, kdo víc vydrží. Kakopo je mladší, ale Vůdce je zkušený starý vlk a taky větší. Najednou se usměje. Už tenhle pochyb viděl, tehdy na lodi s lanem. Prakticky rve zemí svým tělem, jak vpřed klouže, až se dostane pod jediné místo, které dovede yerva zabít – pod bradu. Kakopo trhne hlavou vzhůru přímo pod hlavu svého vůdce. Daimón vyrazí ze sebe soustrastný sten. Tohle vůdce muselo bolet. Nikdo se ani nehne, jak sledují oba dva. Vůdce prohrál, ale leží na mladším yervovi. Dostane se zpod něj?

No tak! Zvedej se! Zvedni se, u Oka! Zaklíná ho v duchu Daimón. Najednou se vůdce nadzvedne a zpod něho se vyplazí Kakopo.

„Hurá!“ zařve Daimón, načež ztichne a provinile se podívá po yervech, kteří se k němu obrátili. „Omlouvám se, omlouvám se,“ zaklíná, až Serenin se musí smát. „Co to dělá?“ optá se, když vidí ho mířit na roztřesených nohou k menším yervům.

„Jde si vybrat vůdkyni,“ zašeptá, aby nenarušil ticho. Nikdo se nedívá po bývalém vůdci, jen pozorně sledují svého nového vůdce. Každého zajímá, koho si vybere. Jeden z yervů vstane a odejde. „Tohle byla družka starého vůdce. Tuto pozici právě ztratila a uvolňuje místo jiné. Vidíš, jak leží stranou? Po vybrání nové vůdkyně se stane druhou.“

„Uch, skoro jak v lidském světě. Jsem napjatý. Doufám, že si vybere milou a hezkou slečnu.“ Usměje se. „Co myslíš, Argési?“

Jistěže si vybere odpovídající družku, pomyslí si Argés. Daimón je stále prostě hříbě. Musí být silná, dobrá ale přísná a musí mít spoustu štěňat. On sám ještě tu pravou nenašel, jenže je ještě mladý, možná časem…

Kakopo se posadí. Nic nedělá, což udiví yervy, že se po sobě začnou dívat a ňafat. Najednou se jedna z menších zvedne a někam odběhne. Stará vůdkyně se po ní podívá, ale nechá ji jít, když se objeví s něčím zeleným v zubech. Položí to před Kakopem a odplíží se dozadu.

Daimón udiveně se podívá na Serenina. „Co to mělo být? Nekulhá?“

„Trochu jo,“ přikývne. „Spíš by mě zajímalo, co mu to přinesla. Stát se vůdkyní ovšem díky tomu ne…“ Další slova mu zamrznou na rtech, protože Kakopo se postaví, sežere donesenou věc a jde až dozadu. Položí svou hlavu na plece a ňafne. „Oj,“ zabručí. „To jsem nečekal.“

„Cože?“

„Nic, dívej se. Jde k tobě.“

Daimón obrátí pozornost ke Kakopovi. Jde k němu a vedle něho na stejné úrovní ta malá yerví slečna. Poklekne a natáhne ruku. Bude mu muset sundat obojek. Oba dva před něho posadí, natáhnou hlavy a dotknou se natažené ruky.

„Jen ti sundám obojek.“ Chce už ho stáhnout, když Kakopo odskočí a zaňafá. Potom silněji, otočí se a zmizí. Zničehonic je mýtina prázdná. „Proč?“

„Netuším. Něco málo o nich vím, ovšem takové jednání jsem snad nikdy neviděl. Půjdeme.“

„Uvidím ho někdy?“ Vlastně ne, uvědomí si. Odejdeme někam na sever. Zesmutní.

Serenin pokrčí rameny. „Nejspíš ne. Jedeš hned nebo se zdržíš?“

„Je noc, nerad bych tu bloudil. Jak pokračují práce?“optá se zvědavě, protože posledně se na to tvářil, jak by snědl něco hodně hořkého.

Serenin se zaškaredí, i když je rád, protože dnešní noc bude rozhodně zajímavější než zakopávání starých smrdutých kostí.