Shounen - ai povídky

 

Z vůle hada

 

Kapitola 6.

 

Krutá pravda

 

„Říční brody jsou na každé splavné řece a jsou pojmenovány po barvách. Spravuje je Správce, který podléhá Říční správě a ta zase Ministerstvu přepravy. Jedním z úkolů správce je i signalizace ustanovená Říční správou. Na sloup se vyvěšují různobarevné vlajky, které určuji žádost lodím. V případě žádosti je sloup osvětlen.“

 

Nepříliš známé pravdy

 

Lehounký skoro motýlí polibek přistane na nahá záda. Postava si lehce povzdechne, ale nechá to být. Předstírá spánek, přestože už je nějakou dobu vzhůru.

„Stalo se něco?“ optá se Elean. S blaženým pocitem se dotkne pokožky svého milence. Je snad něco rozkošnějšího než možnost se ho dotýkat? Ne. Drobnými polibky zmapuje odhalená záda. Opět se v něm vzedme rozkoš z toho, že ho našel a že ho může obdivovat.

„Nevím, asi špatná předtucha,“ zašeptá proti své vůli Daimón. Chtěl by tu, v této posteli, s Eleanem zůstat nadosmrti. „Bojím se jet do Fiory.“

Elean přestane ho líbat, ale nepřestane obdivovat ladnou křivku zad, ramen. „Proč?“ Posadí se. Daimón taky. Nestará se o přikrývku, i to, že je nahý a vzrušený. Momentálně je mu to jedno. Upřeně se dívá na Eleana.

„Nevím, jen mám pocit, že mi něco tajíš.“

„Co bych ti mohl tajit?“

„To právě nevím.“

Elean se mlsně na něj zadívá. Jistěže mu toho hodně tají, ale je to spíš tím, že netuší, jak mu všechno říct. Bojí se jeho reakce, zvláště až se dozví o svém otci. Skloní hlavu a vezme do úst Amadeův vzrušený penis. Sevře kolem něj rty a začne pohybovat hlavou sem a tam. Daimón zvrátí rozkoší hlavu. Zamručí slasti. Nechápe, jak dokáže ho tak rychle přimět do varu. Zatne prsty do prostěradla. Tělo zmalátní. Otevřenýma očima se dívá, jak skoro nad ním klečí a honí si ho. Už se chce pohnout, aby nahradil jeho ruce ústy, ale nakonec to tak nechá a jen ho pozoruje. Vyvrcholení na sebe nedá dlouho čekat a na Amadeovo tělo dopadne sprška spermatu.

Elean si olízne vyschlé rty. Bylo to úžasné. Ať se Amadea dotýká nebo ne, je to jako divoká jízda. Posadí se, nahne se nad Amadea a vřelé ho políbí.

„Budeme muset jít?“

„Měli byste,“ ozve se ode dveří nevzrušený hlas. Přejde k oknu a rozhrne těžké závěsy. „Město začíná být nějak neklidné. Zkusil jsem se vyptat, co v ten den se stalo, ale nikdo nic netuší. Ovšem podařilo se mi zjistit, proč se Igori z Thor vzdal svého pomyslného trůnu.“

„A?“ optá se Elean bez rozpaku. To Amadeo je přikrytý skoro po bradu, a když si vybaví, jak je musel vidět, je mu stydno.

„Podle mého svědka se Igori chtěl přestěhovat do Edanu a synovi přenechat zdejší vládu. Nikdo tomu nechápe, vždyť mohl to tady řídit pomoci poslů.“

„Hm, vypadá to, že jeho syn není do toho zasvěcen. Škoda golema,“ zamumlá. „Vykoupeme se a odjedeme. Bude to lepší. Ještě by mě někdo mohl poznat, což bych byl nerad.“ Vstane a rozhlédne se po jejich věcech.

„Omlouvám se, ale i já budu rád. K tomu mám ještě jednu informaci.“

„Jakou?“ optá se lhostejně Eleana, myšlenkami v Edanu.

„Včera večer do našeho domu přišel jeden klient. Ptal se po Lapis.“ Elean přestane sbírat věci. „Řekl jsem mu, že odešla do Fiory. Velmi se tomu divil, jelikož ji znal z hlavního města. Hrála prý v Domě bílého lampionu specializovaného na hudbu. U bílé holubice, tak tomu domu říkal.“

„Zvláštní,“ zamumlá. „Edan? Co by tam mohla dělat, ale taky je divné, že se vyskytuje… Nemohla by to být jiná žena? Dům U bílé holubice znám z doslechu. Nikdy mě hudba nijak nelákala.“ Bude muset svou chybu napravit.

„Ne,“ zavrtí hlavou Akron. Podá Amadeovi vlhký ručník, aby se po divokých nočních hrátkách otřel. Tomu nic jiného nezbude. Elean se na něj se zalíbením zadívá. „Ptal jsem se ho důkladně, ale opatrně. Plavovlasá žena se zalíbením ve složitých účesech. K tomu hrála na flétnu a tyriandr. Nemyslím si, že by se jednalo o někoho jiného. Vychvaloval ji do nebes. Skvělých hráčů na tyriandr není moc, hráček ještě méně.“

„Začíná se objevovat na všech strategických místech, kde se něco stalo. Edan, Dům Bílých lampiónu, Fiora, u Athiey, která je nemanželskou dcerou knížete a zde. Opět Dům bílých lampiónů. Začínám si říkat, zda je skutečná společnice. Akrone?“

Ten přikývne. „Vím, co myslíš. Když u nás pobývala, ne vždy chodila s hosty na pokoj. Uměla tak nádherně hrát, že nepotřebovala si přivydělávat tělem, i když je pravdou, že některé hosty si do pokoje vodila, ale…“ zaváhá. Elean s Daimónem napjatě vyčkávají. „Zdá se mi, že by byla raději, kdyby to byly ženy.“

„Ženy?“ optá se ostře.

Akron přikývne. „Některé z návštěvnic byly ženy. Je nás takových hodně, kteří nejsou vyhranění, a u žen je to snadnější. Lépe orgasmus předstírají, ale kdo to všechno byl, nebo kam je zařadit, to vám nepomohu. Do našeho domu přicházejí jen významní lidé, kteří mají peníze. Taky je to nějaký čas a tehdy mě nijak nezajímala.“

„Nevadí,“ zamumlá zamyšleně Elean. Potřeboval by být v Edanu, aby si svou teorii ověřil, ale tohle mu připadá jako praktiky jisté skupiny. „Báby…“ řekne syčivě. Mohly by mít s tím něco společného? „Jestli proti nám stojí Báby, máme problém.“

„Porodní báby?“ optá se udiveně Daimón.

„Ano. Astrologové a porodní báby se odjakživa nenávidí, to všichni vědí. To, že jsou nuceni spolupracovat, je nutí hlídat každý krok té druhé strany. Vždy budou pokusy infiltrovat nepřítele a pokusit se zjistit, co má za lubem, přesto se to zatím nikomu nepodařilo. Věrnost až za hrob hlásá každá strana. Zrádce netolerujeme, ty likvidujeme.“ Pokrčí rameny.

„Neboli jedni hlídají druhé. Musí mít vynikající špióny.“

„To mají, přesto se ještě nestalo, že by spolupracovali, i když jednotlivci možná, ale astrolog je především věrný Prvnímu nejvyššímu astrologovi, stejně jako každá bába První bábě. Je to zamotanější, než jsem tušil. Akrone, moc jsi mi pomohl. Jak se ti–“

„Jednou noci?“

Daimón ztuhne. Elean se usměje, přistoupí k němu a políbí. „Nelíbilo by se ti to.“

„To máš pravdu, přesto si myslím, že mě ještě budeš potřebovat.“

„Předtucha?“

„Možná. V kuchyni jsem vám zabalil jídlo na cestu, abyste se nikde nezdržovali.“

„Maso, potřebuji syrové maso,“ připomene si Daimón. Má pocit, že je odsunut. Nelíbí se mu, jak ti dva si dobře rozumí. Je rád, že odjíždí, už jen proto, že bude mít Eleana sám pro sebe. Chybí mu noci a dny, které spolu trávili pod širou oblohou.

„Je zabaleno,“ ujistí ho.

„Ne pro mě, pro koně,“ upřesní nepřítomně Elean. „Potřebujeme ho víc. Další cesta,“ zabručí. Rád by se už usídlil v domě. Už žádná cesta, žádné předstírání. Teď když má svého ariméé, tak je to naopak. Víc cestuje, víc intrik. K tomu porodní báby, což je špatné, ale ne nemožné. Co ví, jejich špiónky dost často jsou nasazovány v Domech bílých lampiónů. Ale pokud se do toho zamíchali i astrologové a spolupracují… Není to dobré, usoudí.

„Pro koně?“

Daimón, který pozná, že Elean je mimo, přikývne. „Pojďte…“

„Pojď, pokud vám to nebude vadit.“

Daimón cítí, že nemůže odmítnout, proto přikývne. Vyvede ho ven. Cestou přemýšlí, zda má mu říct o Argésovi nebo ne. „Můj kůň…“

„Je překrásný. Líbí se mi a v Ledonu by stal na čestném místě v královských stájích. Je sssertanský?“

„Ne, není, jen má zvláštní jídelníček. Jí maso.“

„M… Maso?“ vykoktá udiveně. „Kůň a maso?“

„Mrtvé maso,“ upřesní Daimón. Konečně s ním něco hnulo. Ani sex, ani vyprávění, jako by všechno co dosud zažil, byla jedna velká zábava.

„To je hrozné,“ zašeptá Akron, který přemýšlí, zda si z něho Daimón nedělá legraci, ale toho by se snad neodvážil a pan Elean určitě ne.

„Může být i sušené.“

„Chápu, připravím zvláštní balík. Sušené nemám, i když… Chvilku počkejte, skočím pro něj.“ Na nic nečeká, přehodí přes sebe plášť s kapucí a vyrazí ven z domu. Daimón osamí. Najednou netuší, co má dělat. Když si uvědomí, že tu už stojí delší dobu, potřese hlavou. Vydá se za Eleanem, kterého najde, jak balí jejich věcí.

„Bavil ses s ním jako se mnou ne,“ spustí.

Elean se narovná, potom zaváže vak. „Snad proto, že máme podobnou minulost.“

„Kat a astrolog?“

„Ne. Tu ne.“ Přijde k němu, objeme. „Nemusíš žárlit. Prostě rozumíme si proto, že musí žít v přetvářce a myslíš, že se na první post kata dostal jen kvůli své kráse, umění? Ne. Jen proto, že intrikoval, možná zabil své konkurenty rychleji, než se oni rozhoupali k činu a odstranili jeho. Ano, řekl bych, že mám pravdu.“

„A někomu takovému věříš?“

„Ano. Ještě tu jsem. Amadeo,“ řekne pevně s vážným výrazem. Rukama obejme jeho tváře. Dívá se mu pevně do očí. „Nikdo jiný než ty nebude. Nikdy. Spolu budeme žít, spolu umřeme, co víc–“

„Promiň, jen… Je tak krásný,“ řekne bolestně. „Nemám co ti nabídnout a nechci nic slyšet. Moc dobře víš, že mám pravdu. S ním nemohu soupeřit.“

„Pro mě budeš navždy tou nejkrásnější bytostí pod hvězdami. Klidně ti to budu opakovat den co den.“

Akron je s tichou závistí pozoruje. „Pan Elean má pravdu. Nejsi krásný, ale co se komu líbí? Řekl bys že Armilon je krásný? Není, já to vím, jenže pro mě je krásný a přitahuje mě. Jen mohu doufat, že se mu zalíbím. No ano, ani já nejsem pro některé přitažlivý. Do ulic vyšly strážce. Možná nehledají vás a nezjišťoval jsem to, zvlášť že je nevede můj přítel. Na vašem místě bych vypadl tak rychle, jak jen to půjde. Kdyby něco, mám zůstat zde?“ optá se váhavě.

„Ano a děkuji. I tak jsi pro mě udělal víc než dost. Jdeme.“ Rychle se vypraví a zahalení od hlavy k patě do plášťů vyjedou za Akronova nenápadného dohledu z městečka. Za branami, když stráže už nejsou vidět, popoženou koně do cvalu, i když Daimón musí Argése napomenout, aby zpomalil. Ten povýšeně pohodí hlavou a jen lituje, že nemůže Daimónovi vysvětlit, že by se neměli zdržovat. Ovšem je rád, že může mluvit s Eleanem. Kdyby byl tehdy trochu chytřejší, počkal by den, dva, až by byl mrtvý. Jenže na druhou stranu by se nikdy nedozvěděli o světě, i tom, že je možná záchrana. Věří oběma, že udělají všechno, aby je z údolí dostali.

„Je rozzlobený, vidím to na něm.“ Něžně se zadívá na uši Śivyho, potom stočí zrak na Kakopa, který se snaží s nimi udržet krok.

Elean přikývne. „Určitě, protože nemůže běžet rychle, přesto jsem rád, že se mi Zafir vrátil, když jsem ho musel nechat na hradě I tak je dost pravděpodobné, že budu muset se ho vzdát.“ Smutně pohladí koně po hřívě.

„Proč?“ nechápe Daimón.

„Možná ne, necháme to být. Pojedeme k Zelenému brodu, tam najdeme barku, kterou se svezeme až k Fiore.“

Daimón přikývne. „Ty, Eleane, jak ses vůbec ke mně dostal a co Lovci? Kde jsou?“ optá se vážně. „Chtěl bych znát tvé plány. Mám pocit, že mi nechceš něco říct. Co je to?“

Elean mlčí, potom se nadechne. Amadeo má pravdu. „Kde bych začal?“ Před zrakem se mu vybaví Fiora. Lovci, boj a hlavně Athiea se zmrzačenou duši. „Nejspíš Fiorou.“

 

„Do Edanu, hlavního města,“ řekne bez úsměvu. Právě zachránil Aidana od toho, aby spáchal sebevraždu. Dřív než se potkal s Amadeem, s Aidanem, nechal by ho, aby se ji pokusil zabít, ale najednou zjišťuje, že je má rád. Celá staletí lidí nenáviděl pro jejich hloupost, pro jejich slabost a proto, co spáchali. Kdyby tehdy měl ariméé, pak by mohl být už mrtvý. Takhle je odsouzen k životu mezi nimi. Nenávidí je za to.

„Budeš mi chybět! U Oka, jak se mám chovat?! Nedokážu předstírat!“ zavyje v odpověď Aidan. „Prostě to nedokážu.“

„Vyhýbej se ji,“ řekne unaveně. „Co bys chtěl dělat jiného? Je skoro nesmrtelná.“

„Ne, není. Sám jsi to řekl. Amadeo ji dokáže zabít. Dokáže to?“

„Ano, dokáže. Teď už ano.“

„Potom ho musíš najít.“

„Cože?!“ Neřekl mu, že právě se chystá do Edanu? Neposlouchal ho nebo co? „Jedu…“

Aidan se zastaví. V ruce žmoulá otěže. „Ne, Eleane. Jestli je to skutečně Athiea, potom musí být… Popravená. Nemůžeme ji nechat, aby dál páchala zločiny. Nejde o mou sestru. Věřím, že nebude jejím cílem, ale co když se rozhodne zabít knížete? I když má na tom svou vinu, potom ona taky. Rozumíš tomu? Nemůžeme ji nechat naživu.“

Elean se zamračí. Cítí, že Aidan tentokrát má pravdu. Co kdyby Stíny povolala na zem? Co kdyby našla způsob, jak je využít lépe? Ze své pozice by jim mohla nabídnout ledacos. Možná víc duší, než získala z planoucí pohřební hranice.

„Nechápu, proč nejde zabít, ale jestli je to skutečně tak, potom má za sebou silnou skupinu. Kdo je to?“

Elean dál váhá. Má mu to říct?

„Budu ji hlídat. Měl bych vědět, s čím se mohu setkat.“

Elean zavrtí hlavou. Chce říct, že vyrobí strážného golema, pak si uvědomí, že Stíny by ho mohly vidět. Tentokrát nemůže riskovat. Taky netuší, co všechno Stíny dokážou. Potřebuje o nich vědět víc, ale to by mohl opět jen zjistit Amadeo. Jestli skutečně dovede cestovat Stezkami mrtvých, potom by mohl vyzvědět víc.  

„Máš pravdu, Aidane. Pojď, ať tu nestojíme jako báby na rynku, co nemají doma chlapa.“

Aidan se pousměje. Vyrazí k domovu. „Řekneš mi to?“

„Budeš opatrný?“

„Znáš to rčení?“

„Jaké?“

„Opatrný voják neexistuje a víš proč?“

„Ne.“

„Protože je to mrtvý voják. Budu se snažit, jen netuším jak ti dát vědět, kdyby se něco dělo.“

Elean se k němu otočí, aby viděl do jeho zjizvené tváře. „Nedáš, jen ji budeš pozorovat. I kdybych to věděl, stejně nic nebudu moci udělat. Až se tu objevíme, všechno mi vylíčíš. Přesto musím nějak provést, abych byl na dvou místech najednou.“ Zamračí se nad neřešitelným stavem.  

Dole někdo zabuší. Aidan sejde dolů. Tvář se mu rozzáří, když vidí Lovce.

„Hlásíme, že jsme je hezky vyprovodili. Kapitáne, k snědku by něco tu nebylo? Mám hlad jak yerv, co zrovna sežral nevítaného hosta,“ spustí se širokým úsměvem Brev.

„Určitě. Jsem rád, že všechno klaplo. Jste si jistí, že se nevrátí?“

„Ne,“ řekne suše Nina.

„Výborně.“

„Lovci!“

Lovci s Aidanem zvednou hlavu. „Ještě nejedl,“ zamumlá nesmyslně Armilon,

„No tak, pan Elean jen chce vědět, co nás potkalo. Jestli ještě zataháš toho ptáka za ocas, tak tě praštím. Místo toho mě můžeš plácnout po zadku.“

Brev ohromeně a vztekle ji plácne „Fajn.“

Dvojčata se uchichtnou.

„Já čekám!“ ozve se studený hlas, že je přejde veškeré škádlení. Opatrně vejdou do knihovny. Elean si je zamyšleně prohlíží.

Brev aniž čeká na pobídku, spustí. „Vyprovodili jsme je severní bránou. Nechtěli jet po řece. Jedou dost pomalu a hleděli jsme za nimi, dokud nezmizeli za obzorem. Přesto jsme požádali u brány seržanta, aby dával pozor, zda se nevrátí, ale podle Dvojčat to neudělají.“

„Důvod?“

„Jsou to psi, kteří poslouchají svého pána. Armilone, neuraz se, ale je to tak. Momentálně je tak zřízen, že je k ničemu. Pojedou rovnou do Thor.“

„Výborně. Doufám, že v Thor se to vyřeší, ovšem máme menší problém. Aidane, mohl bys přikázat, aby připravili večeři? Děkuji.“ Počká, až Aidan odejde. Potom mu pár věcí vysvětlí. „Zítra navštívím Konsorcium. Předpokládám, že peníze nemáte.“

„Zůstaly v Cronu. Jsme rádi, že jsme zachránili naše věci.“ V hlase mu nezní žádná omluva.

„Dobrá, nevadí. Mám pro vás nový úkol. Posla budete mít sebou, ale nebudete ho posílat.“ Přistoupí k Nině a pohladí ptáka po peří. Lovce překvapí zacvrlikání. Nemá jinou možnost, než je do toho zasvětit. Jak řekl Brev, budou jeho psy. „Pojedete do Edanu, kde se později setkáme.“

„Cože?!“

„Musím někam jinam. Potřebuji zjistit, co nejvíc informací o jedné společnosti jménem Měsíční úplněk.“

„To je skupina, co chtěla získat tu nepřemožitelnou armádu?“

Nina s Dvojčaty a Brevem se zadívají na Armilona.

Možná už vím, co Akron vidí na Armilonovi, napadne Eleana. „Přesně tak. Problém je jeden. Netuším, kdo tam patří.“

„Promiňte, ale my se nedostaneme do nejvyšších kruhů.“

„To nechci, tam se dostanu já. Chci po vás, abyste pátrali v středních a nejnižších vrstvách. To byste měli zvládnout.“ Tam se zase nedostanu já, pomyslí si Elean.

„Jo ták, to jo. To je lepší. To nám jde. Bude sranda. Měsíční úplněk? Divný název. Koupíme si tam hodinky. Jo, ten malý časový strojek se mi líbí.“

„Dost!“ zarazí je Brev. „Potřebujeme vědět víc informaci. Aspoň jedno jméno, kterého bychom se mohly chytit.“ Dvojčata přikyvujou.

„Nemám ráda město. Nedá se tam číst,“ řekne suše Nina.

„Jenom jedno. Igori z Thor.“

„To není moc, pane. Co říkají hvězdy?“

„Abych mohl přečíst hvězdy, musím znát údaje, které bych mohl zadat. Bohužel zde mám jich velmi málo. Proto vás žádám, abyste zkusili to přes nižší vrstvy. Igori z Thor má určitě v Edanu dům jako každý provinční šlechtic.“

„Začneme tam. Sestavíme seznam, s kým se stýkal, a potom probereme jednoho po druhém,“ ozve se Dvojče. „Jestliže, ale opravdu chtěl získat nepřemožitelnou armádu, potom za ním musí stát někdo další. Někdo z armády, možná i astrologů. Taky získat ten koberec nebylo snadné. Thor vládne obchodu. Jeho úkol bylo získat ten koberec nebo ho získal a tím spustil lavinu. Kdo jiný se dostane k věcem než obchodník? Vsadím se, že členové mají pod palcem různá odvětví. Tohle není činem jednoho,“ ušklíbne se, „provinčního šlechtice. Nebude to lehké, ale ne nemožné. Každá tajná organizace sice má ve svém středu oddané lidi, ovšem otázkou je jak moc. Jestliže to budou fanatici, nezískáme nic,“ spustí druhé Dvojče. „Ale pokud to jsou lidi, kteří mají cíl, a spojuje je jenom to, potom máme šanci, že se někde prořeknou. Věrnost se draze platí. Myslím, že už víme jak na to.“

„Dobrá.“ Překvapili ho. Měl by se už konečně naučit lidi nepodceňovat. „Buďte opatrní. Nestojím o to, abych vás našel mrtvé. Chci zprávu. Možná zjistím něco víc. Kromě toho, potřebuji další věc. Potřebuji něco zjistit o hráčce na tyriandr jménem Lapelis nebo taky Lisapel. Poznáte ji velmi snadno. Hraje překrásně na tyriandr, je hezká a má nádherné světlé vlasy, které si vyčesává do složitých účesů.“

„A hledat ji máme kde?“

„Kdybych to věděl, neříkám to. Podle toho, co vím, je možné, že bude v Edanu v některém z Domů bílých lampiónů specializujících se na hudbu. Kdybyste ji někde uviděli, jenom ji zpovzdálí sledujte.“ Vybaví si třetího slídiče, který ho špehoval v Thoru. Kdyby nehledal, neobjevil by ji. „Je schopná, proto nechci, aby o vás věděla.“

„Dobrá. Lepší než my?“

„Netuším, možná. Je dobrá.“

„Hned zítra ráno vyjedeme.“

„Výborně. Já zatím zajdu do Konsorcia. Zítra ráno tady buďte připravení.“ Dívá se, jak odchází a v duchu jim popřeje šťastné pátrání.

Aidan se postaví doprostřed pokoje. Vyčkává, aby mu to všechno objasnil. Elean se na něj zadívá. Bude muset jim začít věřit. I tak Aidan ví toho moc. „Lisapel neboli Lapis je osoba, která patří k Athieie. Podle Akrona, což je společník v Thor, slídí pro někoho, koho neznám. Netuším, zda Athiea jednala na svou vlastní pěst nebo na popud některé z vlivných frakcí. Je možné, že je spoluúčastníkem Měsíčního úplňku, ale nezdá se mi. Ovšem je možné, že o Úplňku ví. Co se týče Athiey, využila své znalostí bylin a drog. Vytvořila ze smrtelných a halucinogenních rostlin, nevím přesně co, ale díky tomu se spojila se Stezkami mrtvých.“

„Cože?! To jsou… Určitě?“

„Ano. Vím, že v Edanu jsou dost časté experimenty se spojit s dušemi, které zemřou. Zdá se, že Athiee se to podařilo, i když trochu jiným způsobem, než jen pokecání se zemřelými. Kolik toho víš o mrtvých?“

„Jen, to že jsou mrtví a snad se nemohou vrátit na zem? Nebo snad ano?“

„Běžný mrtvý rozhodně ne. Stezky mrtvých jsou přestupní stanice do Země mrtvých. Co tam je, to už nikdo netuší. Ovšem ze zemřelých duší mohou za určitých podmínek vzniknout Stíny. Vše co je v lidské duši negativní, to v nich je. Zlost, závist, pokoření, bezmocnost, zrada. To vše v nich bublá. Netušíme jak, ale oni mohou přijít na Zem. To oni jsou nesmrtelní. Zabít je může jenom Meč Spasitel nebo Dýka stínů. Meč byl vytvořen před mnoha staletími a Dýka byla vytvořená samotným Stínem k pomstě. Meč dokáže Stín zabít, ovšem dýka ho dokáže zničit.“

„Jaký je v tom rozdíl?“ Snaží si to všechno sesumírovat, ale mozek mu to moc nebere. Odkud má Elean takové znalosti? Je to tím, že je Třetím nejvyšším astrologem?

„Jaký? Když zabiješ Stín zde na Zemi, vrátí se na Stezky mrtvých, ovšem dýka ho zničí kompletně. Jako bys vzal vodu, nalil ho do hrnce a vznikne pára, která se vytratí. To je doslovný popis. Duše zanikne.“

„A Amadeo má meč nebo dýku?“

„Vlastní meč.“

„Chápu. Takže on zabije Athieu a Stíny. Nevrátí se?“

„Určitě ano, jenže Athiea už je nikdy nebude moci pozvat. Je dokonce možné, že se k nim připojí, což bych nerad, jenže ovlivnit to nemohu.“

„To je začarovaný kruh. Bude se mstít,“ řekne s obavami.

„Ano, jenže v lidských rukou neexistuje možnost, jak tomu zabránit. Někdy mě napadá, že samotná Vůle hvězd to tak chtěla.“

„Dobře. Budu se od ní držet z daleka. Sestra první půl rok bude mít tolik povinnosti, že bude mít co dělat. Do té doby musíme situaci vyřešit. Eleane, jakou má s tím vším souvislost pavilon?“

Elean váhá. „Necháš si to pro sebe?“

Aidan se zamračí, jak usilovně přemýšlí. „Ne. Myslím, že ne.“

„A to co jsem ti řekl?“ optá se naléhavě.

„Tohle nemohu splnit. Vždyť to víš. Stačí pár hodin mučení a člověk se přizná i k tomu, že spal se svou babičkou.“

Elean se usměje. To je pravda. „Tak se snaž, ať tě nikdo nechytí. Jednou ti to možná řeknu a možná to zjistíš sám.“

Aidan nakloní hlavu. „Až zemřu, že?“

„Ano a teď jdeme do Konsorcia.“ Vyjde ven v doprovodu kapitána Aidana. Mine Dům u bílých lampiónů nazvaný U věžních hodin. Nedaleko stojí budova, která je ve všech důležitých místech království. Vejde dovnitř. Suverénně jde ke stolečku, kde sedí muž s papíry před sebou.

„Dobrý den.“ Zdvořilá úklona. „Mohu nějak pomoci?“

„Ano, potřebuji vyzvednout tak tři sta zlatých.“

Aidan málem, že se nezadusí částkou. Tak tři sta zlatých? Tolik v životě neviděl. Po chvilce vyjdou ven.

„To je velká suma.“

„Nijak závratná. Lovci budou potřebovat toho dost a já jsem bohatý,“ pokrčí rameny. K čemu peníze, když je člověk mrtvý? Nechápe, co lidi nadělají se zlatými. To jejich hromadění něčeho tak nicotného je dost zvláštní. Mohlo by se využít daleko lépe.

„Necháš mě o samotě?“ řekne u Aidana.

„Budeme večeřet.“

„Nezpozdím se. Musím zjistit, kde je Amadeo a nebude to jednoduché.“

„Dobře. Počkáme.“ Zavře dveře od sklepa.

Elean ví, že nikdo sem nevstoupí. Prsty pohladí Nitky, sevře je, pozvedne hlavu a oči se mu rozzáří. Souhvězdí, i jednotlivé hvězdy jsou před ním jak ve výloze. Jemnými pohyby prostřednictvím Nitek je přesouvá. Zadává údaje o Amadeovi. Sever. Oddechne si. Je rád, že má směr. Je v Alacalde. Nic víc na severu není, když nepočítá elefiany za Severní bránou.

Zklamaně spustí ruce, zavře oči. Nechává je tak být, dokud cítí, že i poslední záblesk hvězd zmizel. K tomu ten obrovský stín, který nikdy u nikoho za celý život nespatřil. Co to jen může být? Nepředstavuje nebezpečí, přesto visí nad Amadeovou hlavou jako balvan, který hrozí ho kdykoliv rozdrtit.

Připomene si, že na něho čekají s večeří. Vyjde nahoru. Aidan a jeho paní Prachmet. Vypadá to, že už mezi nimi není tolik napětí, jako dřív, ale i tak k sobě nepatří. Posadí se.

„Našel jsi ho?“

„Sever, jen nevím kde. U Amadea je velmi těžké zjistit cokoliv.“

Prachmet nechápavě se optá. „Proč?“

Elean se jenom usměje. Aidan, to je jiné, jenže svěřit cokoliv Prachmet by bylo nebezpečné, zvláště proto, že ona patří do země, kde jsou jiné zákony.

 

Daimón, který napjatě naslouchal, přikývne. „Takže Lovci jsou v Edanu a ty jsi jel za mnou, protože Athiea je natolik nebezpečná, že se bojíte, že by mohla najít způsob, jak přilákat Stíny do království.“

„Ano. Smůla je ta, že o Stínech nevíme skoro nic. Dal bych cokoliv, kdybych mohl být s našimi staršími a zvlášť s knihovníky a dějepisci. Potřebuji jejich moudrost věků.“

„Copak jsem katem?“

„Ne, nejsi. Amadeo, už jsem ti říkal, že na rozdíl od ostatních lidí, můžeš si dělat cokoliv. Nepostihne tě nic. Vůle hvězd nad tebou nemá pražádnou moc. Jestliže se rozhodneš ji nezabít, nic se ti nestane.“

„Eleane, jsi si jistý? Já mám pocit, že stále musím něco dělat, co nechci.“

Elean se zahledí před sebe. Za chvilku budou u Zeleného brodu. Jeli rychleji než tehdy s Lovci, ale oni se nemusí schovávat a mohli jet přímo. „To je výchovou. Kdybys byl v paláci, nic takového by sis nepoložil. Udělal bys, co by se ti přikázalo.“

„Brr,“ otřese se. „Skutečně?“

„Jistě. Od nejútlejšího věku je Nepředurčeným dětem vštěpována zásada, že mají poslouchat. Ti, co neprojdou testy poslušnosti, jsou odstranění,“ řekne nerad. „Ale jestli ji necháš naživu, pochopím to. Budu vždy při tobě stát, ať se rozhodneš jakkoliv.“

„Nechat vraha svých přátel?! Ne! Slíbil jsem kapitánovi, že vypátrám našeho vraha i kněžny. Možná jen díky tomu ještě žiju. Stíny nemají co pohledávat na tomto světě, nepatří k nám se svou zlobou. Eleane…“ odmlčí se a mlčí hodně dlouhou dobu. „Zničím ji.“

„Cože?“

„Nezrodí se jako Stín. Říkal jsi, že je tu taková šance.“

„Ano je, ale je to jenom předpoklad. Nevíme, co se stane, když zemře.“

„Poznám to,“ řekne unaveně. „Poznám, zda se stane Stínem nebo ne. Sisimona mi to ukázala. Varovala mě, že na Stezkách mrtvých nemám říkat své jméno a vyhýbat se lidem s tmavou aurou. To je Zelený brod?“

Vypadá to, že skutečně umí s mrtvými mluvit. Je to šílené si přiznat i pro něho, jenže viděl věci vymykající se všemu rozumnému. „Ano.“ Vybaví si, jak se tu nalodil posledně. On, Lovci a na stejném místě, jak tu dnes stojí, stál Ardir Iskallin. Jeho kůň sotva stál, ale Iskallin seděl v sedle vzpřímeně, jako by ho počasí ani honička nedokázaly udolat. Teď se schovává. „Není tam žádná barka. Snad nějaká kolem pojede.“

Daimón neřekne nic, jen jemným tlakem kolen dá Argésovi pokyn k jízdě. Ten stojí, hlavu natáčí na jednu stranu a na druhou. Ještě něco podobného neviděl. Jistě viděl moře, tak té vodě říkali, ale pruh tekoucí vody táhnoucí se do dálky na obě strany, to ještě ne.

„Argési, co ti je? Oh, řeka?“

Argés pokývá hlavou. Takže to je řeka. Už si vzpomíná, že paní Lachésis o tom vyprávěla. Další skutečnost.

„To je řeka. Voda vytéká ze země a přibírá k sobě další, až vznikne velká řeka, která se vlévá do moře.“ Až po tomhle vysvětlení se Argés hne. Nic ho nezastaví, až řeka. Nedůvěřivě si k ní přičichne, dotkne se vody tlamou, a když zjistí, že je v pořádku, napije se.

Elean zatím jde ke správní budově. Na verandě sedí muž s prutem v ruce. Vedle sebe má vědro. „Dobrý den,“ pozdraví je. Ohodnotí koně, šat a tvář. Pánové z města. „Potřebujete něco?“

„Nejraději barku.“

„Až zítra.“ Lítostivě se zadívá na svůj prut, jenže nemůže jinak. Od toho tady je. „Chcete, aby vám některá zastavila?“ Odloží prut, vejde do domu. Přes košili si vezme vestu. Z jedné skříně vytáhne vlajky.

„Ano. Jsme dva. Koně a dva lidi.“ Nikdy to neviděl, ale slyšel o signalizaci, které dokážou zastavit říční barky.

„Pak se modlete ke všem živlům, aby někdo zastavil. Lodě jsou plné, nepotřebují pasažéry. K tomu tu řádí bandité, tak je neradno zastavovat, i když na noc se musí. No nic, kdyby někdo přišel, že za dvacet plných úderů jsem zpátky.“ Ze stáje vyvede malého koníka, kterého osedlá. Z hromady vlajek vytáhne tři. Bílá znamená zastavit, červená přeprava pasažérů s koňmi a zelená s číslem dva určuje počet pasažérů.

„Správce jel nahoru po proudu vyvěsit signalizační vlajky,“ vysvětlí Elean Amadeovi, který k němu přišel.

„Takže připluje.“

„Zítra. Přes noc si důkladně odpočineme. Argés není una… Co je ti?“ zeptá se zbytečně. Ví, proč se zlomil v pase a vydává zvuky jako by se dávil.

„Jed, promiň, ale tělo říká, že bych měl zvracet, jenže nejde to.“ Otře si čelo. Je roztřesený. Má strach, že ho to potká v boji. Sáhne automaticky pro lahvičku, když si uvědomí, že neví, kdy získá další dávku. S rozmyslem sundá ruku.

„Co je?“

„Nevím, kdy budu mít další záchvat. Tenhle nic nebyl a mám málo protijedu.“

„Ve Fiore jistě mistr jedu bude vědět, co a jak. Získáme ji, klidně se napij.“

Daimón zavrtí hlavou. „Ne, promiň. Napiju se, až budu mít v ruce recept na výrobu.“ Posadí se na lavici na verandě úřadu pro přístav Zelený brod. „Takhle nemohu žít. Je to vyčerpávající. Strach,“ dodá.

Elean se posadí vedle něj, vezme mu ruku do své a uklidňujícími tahy ho hladí. „Taky jsem měl strach, když se za mnou zavřela brána. Věděl jsem, že se bez luku nemohu vrátit. Je se mnou spjat jako ty nebo meč s tebou. Bál jsem se lidí, protože jsem věděl, co dokážou. Až po mnoha letech jsem se rozhodl to změnit.“

Daimón trhne. „Tohle je jiné. Mám strach, že v bitvě spadnu a potom i ty…“ Nerozumí té obludnosti, protože kdyby zmizel, potom i on prostě zmizí. Bez něho život nemá smysl.

„Promiň.“ Sedí, dívají se na líně tekoucí řeku. Oba dva přemýšlejí o různých věcech.

„Tak jsem zpět. Někdo se po mně ptal?“

Elean zavrtí. „Dá se tu někde ubytovat?“

„Deset stříbrných. Je v tom jídlo a ubytování pro vás a koně.“

Elean se nedohaduje a vysází je do natažené dlaně. O jeden plný úder stojí před domkem se stájí. Vejdou dovnitř.

„Za chvilku přinesu večeři. Být vámi, šel bych spát. Barky projíždějí časně ráno.“

„Děkujeme.“ Posadí se na postele. Podívají se po sobě. Oba vidí na tom druhém únavu.

„Půjdeme spát.“

„Ano. Myslíš, že zítra budeme ve Fiore?“ Daimón se zvedne. Stáhne si plášť, který pověsí na stěnu, potom kabátec, až zůstane v košili. Zacvičí hlavou. „Stavil bych se nejdřív u otce a Olivieny. Nebude ti to vadit?“

„Proč ne? Myslím, že budeme ve Fiore k večeru. Pochybuji, že budou mít otevřeno po třetí hodině vody.“ Elean k němu přistoupí, obejme ho. Těší se z jeho blízkosti, ale taky cítí únavu z cesty, a především má strach z toho, co přijde. „Zajedeme do Drun.“ Dál to nemůže oddalovat.

„Děkuji. Tetička Oliviena nám připraví skvělý čaj a Hermi něco upeče. Seznámím tě s otcem. Dělá nejlepší boty na světě. Tyhle jsou jeho práce. Nebýt jich, tak bych dostal plnou dávku jedu. Jsou nepromokavé, pevné a noha je v nich jak v bavlnce. Požádám ho, aby ti taky ušil tak skvělé boty, i když povídal, že je to výjimečná kůže. Povídal, že ani ten obchodník nevěděl z jakého zvířete je.“

Ozve se zabušení, potom se dveře otevřou. Dovnitř napochoduje úředník od Říční správy. Mlčky položí na stůl přikrytou misku a uzlík s pečivem. „Tamhle jsou příbory. Až budete odjíždět, vše bude ve stejném stavu.“

„Určitě, děkujeme.“ Vezmou ze skříně talíře, příbory a posadí se ke stolu. Zadívají se na sebe. Oba dva si uvědomí, že touží po stejném. Sedět v jejich vlastním domě, jíst a mlčet nebo povídat. Žít poklidný život bez přetvářky, bez nebezpečí, ze strachu z jedů, vrahů. Najedí se.

Ustelou si každý zvlášť, když jako první se zarazí Daimón. Zadívá se před sebe, potom chytí postel a rázně ji přitáhne k druhé. Elean je tím gestem potěšen. Vždy on byl aktivní, ale je rád, že to dokáže i Amadeo.

„Trochu nepohodlné,“ zabručí rozpačitě. Polibek jeho rozpaky ještě prohloubí. Má pocit, že se něco sotva neznatelného změnilo, jen netuší co.

„A vadí ti to?“

„Ne.“ Nechá se hýčkat rty i něžnými doteky. Najednou vezme Eleanovu ruku do své a otevřenou ji pozoruje. Je jiná než jeho, plná mozolů. Sevře ji. Elean nechá být laškování a dívá se na spojené ruce. Dnes je tak spokojený, jako nikdy v životě. Dokonce víc, než když se spolu milují.

„Eleane, mám strach.“

„Proč neustále o tom mluvíš?“ Vykroutí mu ruku a posadí se tak, aby mu viděl do tváře. Skutečně má strach. Je to vidět v jeho očích, ve tváři i stažené lince rtů. Neví, jak by ho uklidnil, aniž by vstoupil do jeho mysli. Opatrně se ho dotkne. Je tam čisto, žádný chaos, ale proč tedy?

„Sám nevím. Jako by se mělo něco špatného přihodit. Pojďme raději spát,“ navrhne tiše.

 Elean váhavě přikývne, protože dobře ví, že násilím nic nezmůže. Spíš naopak. Vlastně i on má strach a to z toho, co se Amadeo dozví. Netuší, jak na to zareaguje. On sám neví, jak by reagoval. Zamračeně si lehne k Amadeovi. Najednou se kolem něj obtočí silné paže a ucítí jemný dotek na tváři. Nevzruší ho to, spíš jako by získal něco posvátného. Usměje se a uvolní. Věří Amadeovi. Musí mu věřit, jinak by se zbláznil. Usnou bez nočních můr i snů. Ráno je probudí bouchání. Rozespale se na sebe podívají.

„Barka! Vstávat!“

„Rád bych jen tak v posteli lenošil,“ zabručí Daimón. Doobleče se a přehodí přes sebe plášť. Mohutně zívne. Nevzpomíná si, kdy se tak dobře vyspal. Vlastně být to někde jinde a nebýt to správce, zabil by ho. Vyjdou do tmy. Ještě jednou mohutně zívne, pak se zahledí na hvězdy. Mělo by být…

„Pátá hodina dřeva,“ ozve se tiše.

Vezmou Argése a Zafira za otěže. Daimón tiše pískne, jak ho to naučil Serenin. Stihne se sotva uhnout, jak na něj skočí Kakopo. Ten přistane, nohy se zaryjí do půdy a hbitě se otočí.

„Dej pokoj, Kakopo. Na hrátky nemáme čas,“ přikáže mu mrzutě Daimón. Elean se tiše pochechtává. Nechápe, proč Kakopo na Daimóna někdy skáče. Většinou je to, když to nečeká. Jako teď.

„Jdete?!“

„Ano!“ Vydají se za světlem. Stojí na přívozu a zírají do tmy. Nechápou, jak mohou v té tmě kapitáni něco vidět. Nebo jsou zvyklí.

„Budeme čekat. Nate!“ podá jim teplé housky. S chutí se zakousnou do křupavé kůrky poseté různými semínky. Nečekají dlouho a noc ustupuje prvním šerým příznakům probouzejícího se dne. Kolem propluje barka. Nezastavuje se, jen kapitán zahaleká pozdrav správci, který taky odpoví. Další a další proplouvají za zahulákání, ale ani jedna nezastaví.

Správce zakloní hlavu a zadívá se na nebe. Je den a slunce už dávno visí nad horizontem. „Konec. Dneska už žádná nepřijede,“ řekne lhostejně. Taková je doba. Otočí se, když se ještě jednou otočí směrem k moři. Nakloní hlavu a potom jen řekne. „Počkejte. Ještě jedna loď.“

„Jak to víte?“ zeptá se Daimón už v Argésově sedle. Ať napíná zrak, jak chce, nic nevidí.

„Vím,“ houkne nepřítomně. „No jasně! Víla! Mohlo mě to napadnout! Vůbec neprojela.“

Elean s Daimónem nechápou, ale neptají se, protože to vypadá, že tu zastaví.

„Hej, to je ten náklad?!“ zařve vousatý kapitán. „To jsou ti suchozemci?“

„Potřebují do Fiory! Jo jsou, Nerone!“

„Vezmu je!“

„Je spolehlivý, ale jenom na vodě. Jak si stoupne na zem, tak mu to nesvědčí. Pak zapomíná a nebýt jeho posádky, nejspíš jednou shnije v bezejmenné škarpě. Ovšem nikdo nezná řeku tak jako on. Vsadím se, že se zakopal natolik, že ho nemohli najít,“ vysvětluje. „Proto jede tak pozdě. Myslel jsem si, že žádný náklad nemáš!“

„Mám, jenže to nestojí za řeč!“ zavrčí znechuceně Neron. Když ráno zjistil, že mu zbylo jen pár soudků podřadného zboží, tak by někoho nejraději zabil. Jenže těžko zabít sebe sama, že? A jako vždy se zaklínal, že už nevleze na suchou zem. „Tak pojďte. Hele, pět zlatých za každého.“

Správce zalapá po dechu. Ta suma překračuje obvyklou sazbu nejméně desetkrát.

„Když budeme ve Fiore před první hodinou vody, potom je dostaneš. Zas tolik nespěcháme.“

Kapitán zaskřípe zuby, že mu jeho plán nevyšel, ale ten vysoký hezký chlapík je zřejmě rozhodnutý, tak přikývne. „Dobrá, budeme tam!“

Elean nadzvedne obočí. Jen doufá, že nenarazil na dalšího Asamiho. Sotva se dotknou paluby barky, lodníci odstrčí loď dlouhými bidly. Kakopo nadšeně se přemístí na záď, kde si sedne a zírá na břeh. To Argés si div nevykroutí hlavu, aby viděl, zda je ta voda opravdu tak dlouhá jak se zdá, nebo někde končí.

„Tak co líbí se ti řeka?“ Argés zakývá hlavou. „Věděl jsem to. Neboj se, pomohu ti, i když se vsadím, že bys byl rád doma.“ Argés se na něj zadívá. Jemně do něj šťouchne a potom se postaví a se vztyčenou hlavou se dívá směrem, kde je Údolí stínu.

„Plachty!“

Elean s Daimón se otočí za kapitánem a jeho posádkou, kteří instalují tyče a plachty. „Tak zřejmě si je opravdu chce vydělat.“

„Vypadá to tak, ale je to bezpečné?“

„Pokud nás nevyklopí, je mi to jedno a pak budeme tam už před večerem, což znamená jedno. Stihneme ještě otevření brány.“

„Máš pravdu, ale stejně chci nejdřív navštívit otce a Olivienu.“

„Stihneme. Mám trochu starosti, co se děje s Athieou. Hej, kapitáne, znáte nějaké novinky z Fiory?“ Měl by, když pendluje mezi Fiorou a mořskými přístavy. I když někteří se o drby nezajímají.

„Jo, chystá se knížecí svatba. Měla by být pozítří. Hej, zaber, nemehlo! Tak vztyčit!“ Vítr se opře do plachet, loď sebou škubne jako živá a zřetelně je cítit, jak přidala na rychlosti, přestože plují proti směru toku. „Jo, celé město tím žije. Kníže si prý vybral někoho docela bezvýznamného, jenže podle mě jsou to jen kecy. No jo, všichni se tam sjíždějí, proto taky máme paluby narvány zbožím. Taková šance si snadno vydělat… Ty, dívej se, kam šlapeš! Lovit tě nebudeme, pitomec jeden,“ uleví si. „Neměl jsem ho brát,“ postěžuje si jim, „jenže co člověk neudělá pro rodinu, že?“

„Jistěže.“

Kapitán se na ně podezřívavě podívá, potom mávne rukou a jde na příď. Pozorně sleduje oba dva břehy, hlavně zákruty, kde rádi číhají bandité. Od té svatby přibyly nejméně dvě nové bandy, říkali kapitáni, ale jak vidno nečekali, že někdo pojede tak pozdě, když zahlédne postavy na břehu, jak na sebe něco volají. Jo, někdy zaspat odjezd vlastní lodě je fajn.

 

„Fiora!“ zahaleká kapitán a ukáže na změť lodí, lodi a zboží na břehu. Zubí se na celé kolo, protože je třicet plných úderů k poslední hodině větru. Přijeli ještě dřív, než byla podmínka.

„Tak jsme doma.“

„Tak jsem to stihl! Víla je prostě nejlepší!“ Nafoukne se kapitán s nataženou rukou. Těch deset zlatých mu nahradí přepravné neboli jeho kocovinu.

„Zasloužíte si to, kapitáne Nerone.“ Elean kapitánovi vyplatí deset zlatých. Je spokojen, jak spokojený nebyl s Asamim. Chtít prodat pasažéry je opravdu do nebe volající a Vůle hvězd by ho měla vytrestat.

„Díky, kdyby něco, tak se ptejte po kapitánu Neronovi a Víle. Je to dobrá loď, to mi věřte! Neflákej se! Neměl jsem ho brát,“ zamumlá a odspěchá za vytáhlým mladíkem, který se prohýbá pod balíkem látek.

„Tak pojedeme, jestli máme stihnout, co je Amadeo?“ zeptá se tiše.

„Nic, jen vzpomínám. Připadá mi to tak strašně dávno, co jsem zde byl. Rád jsem se sem chodíval. Kakopo, kde jsi? U Oka, mohl by být aspoň trochu uvážlivý jako Argés.“

Elean se pousměje. „Jako Argés nikdo nemůže být.“

„To je pravda. Musím ho nakrmit.“ Sice mu dával nenápadně proužky masa a krmil ho jako dítě, ale dobře ví, že by potřeboval daleko víc stravy. Za ten den si odpočinuli, jenže moc si nepovídali. Na barce bylo příliš zvědavých uší. „Těším se domu. Myslíš, že mě nechají na pokoji?“

„Určitě a pak jsem s tebou, Třetího nejvyššího astrologa nikdo nebude otravovat,“ ujistí ho.

Daimón se ušklíbne. „Abys samou pýchou nepraskl. Není na tobě vidět, že jsi jednou z nejmocnějších osob v království.“

„Tak to má být. Jedeme.“ Minou domky obchodníků, překupníků a skladiště. Ohlédnou se za hradbami, o kterých vědí, že skrývají vraha nejen kněžny, ale hlavně blízkých Amadeových osob. Na široké cestě popoženou koně. Zájezdní hostinec minou stejně jako dřevorubeckou osadu. Teprve na návrší zastaví, ale ne nadlouho a vzápětí sjedou dolů do městečka. Daimón nedočkavě zamíří k domu, kde vyrostl. Ještě za jízdy seskočí z koně, odhodí otěže, sevře kliku. V šoku se dívá na zavřené dveře. Elean přijede o dost pomaleji. Ví, že v domě nikdo není.

„Táta není doma!“ vydechne údivem. „To je divné, ale možná tetička bude vědět, co se děje.“ Opět nasedne na Argése a popožene ho k známému domu, kde trávil stejně času jako ve svém rodném. Přiváže koně a způsobně zabuší.

„Kdo to je?!“

„Da…“ chce říct své nové jméno, potom si řekne, že je nebudou znát. „Amadeo!“

Hermi vykoukne. V jejich očích se objeví úžas, potom nelíčená radost. Otevře naplno dveře a skočí Amadeovi kolem krku. Tiskne ho tak, že ho málem uškrtí.

„Jsem ráda, že jsi tu!“ dostane ze sebe, když si vzpomene na Olivienu. Pustí ho, Daimón rukou zamne krkem a nechá se táhnout dovnitř.

„Hermi, kdo to je?!“

Daimón nakoukne dovnitř. Tak známý pohled na tetičku u ohně, že se mu utvoří v krku chuchvalec.

„Paní Olivieno, to je… To je…“ začne brečet Hermi.

Oliviena se otočí od plotny. Vařečka jí vypadne z rukou. Udělá dva kroky a položí ruku na Amadeovu tvář. Jemně ji hladí, pozorně sleduje stopy stárnutí a zkušenosti, které získal. Už to není mladík, co odjel, ale muž.

Daimón se usmívá, svou rukou přikryje Olivieninu na tváři. „Jsem to já. Neboj se.“

„U všech živlů já… Vypadáš jinak.“ Nemůže se skoro hnout, jak jí zmítají pocity.

Elean zatím přivázal koně a teď se dívá s úsměvem na shledání. Je rád, že Olivienu zachránil, a za tu krátkou dobu si ji oblíbil. Připomíná mu jeho babičku, i když ta měla daleko nevybíravější slovník, když ji popadla zlost.

„Já, rád tě vidím, ale otec není doma. Je snad nemocný?“

Oliviena spustí ruku, pak se zahledí ke dveřím.

„Nesu koláč. Ještě dobře, že jsem… Stalo se něco?“ Hermi opatrně položí talíř s nakrájeným ořechovým koláčem na stůl. Radost, která tu trvala před sotva úderem srdce, je pryč.

Elean zavrtí hlavou. Oliviena se posadí, polkne. Jak mu to říct?

„Teti, co se stalo? Není nemocný? Tak co se stalo? Je to divné, že není doma, nebo má zakázku?“

„Myslím, že by ses měl posadit. No, tak, sedni si!“ řekne nervózně Oliviena. Hermi se posadí na okraj židličky. Nechápe, co se tu děje a pak ji to dojde. Sevře ruce do pěsti.

Daimón se posadí, ale je tak nervózní, že by nejraději vyskočil z židle a vytřásl z Olivieny pravdu. Proč by se jinak ozvala takovým tónem?

Oliviena pohladí ubrus, dárek od Rianiny, její přítelkyně, kterou zabila. Svým způsobem zabila i Ormazada. „Tvůj otec je mrtvý,“ řekne přímo. Neví, jak to jinak říct.

Daimón zkamení. „Jak?“ napadne ho první myšlenka. „To není legrace, že ne? Olivieno!“

„Nech ji!“ Elean se ho dotkne, protože s Olivienou třese sem a tam. „Je mrtvý.“

„To není možné! Pravda, nebyl nejmladší, ale ještě měl… Nemoc?“ optá se napjatě. Stojí, ruce svěšeny podél těla, a stejně jako u Hermi, jsou zaťaté v pěst. Měl být s ním, měl a nebyl.

Oliviena se zadívá na Eleana. „Ne,“ vysouká ze sebe. Proč jenom to musí říct? Nechce se jí do toho. Připravovala se na to celou dobu a teď najednou zjišťuje, že to byla jen iluze.

„Jak? Ty něco víš? Tak řekněte mi to.“

Hermi už to nevydrží. Podle ní by měl vědět pravdu, i když je strašná. „Uhořel,“ zazní do ticha místnosti.

„Cože? Ale dům stojí? Co je to za blbost? Co mi tajíte?! Teti, Eleane!“ zadívá se postupně na každého z nich, až skončí kupodivu na Hermi, která klopí hlavu.

„Můžeš se posadit?“ vybídne ho mírným tónem Oliviena.

„Ne. Co se stalo?!“ Ví, že mu nelžou, jen nechtějí mu říct pravdu. „Teď hned nebo odejdu.“

„Stalo se tu noc po tvém útěku,“ začne těžce Oliviena. Daimón zkamení. Vybaví si vězení, útěk, pomoc tetičky i otce. „Přijeli. Knížecí jízdní. Přivezli rozkaz, ať tvůj otec se dostaví do paláce. Napsal závěť, nechal ji kapitána potvrdit a svěřil mi ji. Dostala jsem strach. Arie mě zavezl do Fiory. Na poslední chvíli. Stála jsem a dívala jsem se na hranici. Byl poslední. Měl na sobě knížecí zbroj jednotky Havranů. Šel vzpřímený, jako by mu netáhlo na šedesátku, ale byl mladík. Šel vedle tvého kapitána. Potáceli se, ale šli dál, až k hranici.“ Po tváři se jí kutálejí slzy, až přestane mluvit a jen je tiše polyká. Otře si je rukávem haleny. „Zemřel statečně, jako bys tam byl ty,“ dořekne, aniž by věděla proč. „Dvacet jedna strážných tehdy šlo do plamenů.“ Dál už nemůže a pláče. Hermi popotahuje, potom uteče do zadních místností. Nemůže už dál. „My-myslím, že-věděl, co se stane. Že se už nevrátí. Všechno je tvé. Pevně věřil, že se vrátíš, že tě nechytí.“

Daimón se pomalu sesune na kolena. Zírá na dřevěnou podlahu, ale nic nevnímá. Jako by se před ním odvíjelo divadlo, přesně vidí, jak to tehdy bylo. Přivlekli ho, oblékli ho. Kapitánovi zřejmě něco dali, aby vydržel. Nemohl jít sám jako poslední. A otec byl daleko statečnější než on.

„Chtěl, abys přežil za každou cenu. Jsi jejich…“

„Nejsem! Jenom jsem jejich smrt. Matka, otec! Jak mohu takto žít?“ Zvedne hlavu, ale Eleanův tišící dotek nevnímá.

„Tak to ne! Jestli někdo za to vše může, jsem já!“ vyjede Oliviena. „Já zabila tvou matku! Kdyby nebylo mě, nežil bys!“

„Tak dost! Nikdo za to nemůže!

„Ticho!“ Daimón drží hlavu v rukou. Třese se jako strom v bouři. „Zemřel mou vinou.“

Elean zavrtí hlavou. „Ne tvou, ale Athiey. Ona zabila kněžnu a tím dala do pohybu události. To, že jsi chtěl přežít…“

„Kapitán říkal, že nemáme se pokoušet o útěk. Povídal, že by to mohlo mít nedozírný dopad na naše rodiny. Všichni poslechli kromě mě. Všichni šli do ohně kromě mě. Já zde zůstal. Utekl jsem jako zbabělec a můj otec vzal na sebe moje zbabělství. Jak mohu dál žít?!“ vzlykne.

Oliviena se starostlivě na něj zadívá. Ona si za tu dobu zvykla, že Orm zemřel, ale pro Amadea to musí být otřes.

„Jak? Jak?!“

Elean chce už něco říct, když se Oliviena postaví. Chytí ho za ramena a donutí ho, aby se jí podíval do tváře. Drží ho pevně a potom ho uhodí do tváře. Tvář má nesmiřitelnou, jen stopy slz ukazují její druhou tvář.

„C-o–“

„Chceš otce zklamat? Riana i Orm dělali vše pro tebe. Riana věděla, že zřejmě svůj porod nepřežije. Oba dva chtěli, abys žil. Jejich syn, jejich krev. Chceš jejich smrt zahodit? Jak žít? Tak jak by chtěli to oni, nebo chceš si vzít život, aby měli radost? Chceš se s nimi setkat na Stezkách a vidět v jejich tvářích hrůzu? Orm věděl, co dělá. Chtěl ti zachránit život. Má jeho oběť přijít vniveč? A nejen on, i další. Tvůj kapitán, kapitán Estryhze a další lidi, co ti pomohli. Opravdu se ptáš jak? To stále nevíš? Zklamal jsi mě, Amadeo. Doufala jsem, že se sem vrátí muž ne zbabělec, který kňučí a ptá se jiných, jak má žít.“

Daimónovi se vžene pod jejími slovy krev do tváří. Ví, že má pravdu, že je k ničemu, ale slyšet to…

„Olivieno, to snad–“

„Buď ticho! Ty tu nemáš co dělat! Milovali tě a Rianino poslední slovo bylo tvé jméno. Orm se o tebe staral, i když netušil jak. Neoženil se a měl možnost, tolik tvou matku miloval a i tebe. Bylo pro něj těžké, když jsi odjel, ale nechával si posílat z města zprávy o tvém pokroku. Po večerech mi o tvých úspěších vyprávěl. Když jsi dospěl, pak dychtivě očekával, až se zamiluješ. Pořád čekal, že mu ukážeš svou nevěstu. Byl zklamaný z tvé vyvolené, jenže co měl dělat, bylo to tvé rozhodnutí. Doufal, že prožiješ to co on. Ptáš se jak žít? U Oka, tak jako on!“ vyčerpaně se posadí na židli. „Milovala jsem ho.“

„Tetičko?“

„No ano, byl moji láskou, proto jsem se nikdy s nikým nesvázala, kromě mých dětí. Bylo těžké žít vedle Riany a Orma. Oba dva jsem sledovala a někdy jsem se užírala závisti. Tak ráda bych byla na Rianině místě, ale Orm měl před očima Rianiny černé vlasy. Nakonec jsem se s tím smířila a začala prožívat svou lásku prostřednictvím jich dvou. Byl jsi jako můj syn, Amadeo.“

„Ty jsi to věděl, že?“ obrátí se k Eleanovi.

„Ano,“ řekne těžce.

„Proč jsi mi to neřekl? Proč?!“ obrátí svůj hněv proti němu.

„Protože jsem netušil jak ti to říct,“ řekne popravdě.

„Chtěla jsem ti to říct sama. Pevně jsem věřila, že se sem vrátíš. Amad-eo?“ Ta nenávist v očích ji děsí.

„Zabiju ji!“ Vyběhne ven, odváže otěže, vyhoupne se do sedla a popožene Argése do prudkého cvalu. Ten zařičí radostí, že konečně může naplno běžet.

„Co se stalo?“

Elean se posadí na židli. Ví, že Amadeo nestihne dojet do města. „Myslím, že si vzpomněl, kdo zabil kněžnu, kdo zabil všechny…“

„Ty to víš?“ skočí mu do řeči.

„Ano. Je to Athiea Fior´deni. Našla způsob, jak povolat na svět nestvůry. Zabila kněžnu. Už nemohla unést, že její otec ji přestal milovat.“

V Olivienině tváří se objeví pochopení. „Proč jsi ji nezabil ty?“

Elean vstane, křivě se usměje. „Věř mi, rád bych to udělal, jenže ty nestvůry může zabít jen Amadeo svým mečem. Rád bych ho toho ušetřil. Jedu za ním. Bude mě nenávidět.“

„Eleane!“ Elean v sedle Zafira se otočí na porodní bábu. „Až bude po všem, přijeďte!“

„Přijedeme!“ Pobídne koně a vyrazí k Fiore. Ví, že Argésově rychlostí se nemůže vyrovnat, ale má něco stejně silného, jako je jeho nedostižnost v běhu. Vyvolá oheň, který vlije koní do žil a do zad se jim opře vítr. Sešle na něj neúnavnost. Nevydrží takhle běžet navždy, ale dost dlouho, aby Amadea dostihl. Mine zájezdní hostinec. Pobledlý sleduje před sebou Amadea, který vytahuje Meč živlů. Snad nechce rozrazit bránu?! V duchu zbytečně volá: „Zastav!“

Daimón vzteky vidí před sebou jednu jedinou tvář. Viděl ji častokrát, dokonce ho dvakrát ošetřovala. Milá krásná žena s jemným dotekem rukou. Už ten dotek léčil rány. Věří Eleanovi, že to byla on. Zabije ji. Za otce, za druhy, za kapitána a kněžnu a za ostatní, kteří tu noc skončili svůj život v plamenech. Zahlédne zavřenou bránu, ale ta ho nezadrží. Vytasí meč a chce ji rozvalit jedním úderem. Napřáhne meč a spustí ho. Zadrží Argése těsně před bránou. Stojí, dívá se na hradby, na strážné, kteří se zvědavě dívají na jezdce s vytaseným mečem.

„Už je zavřeno!“ zvolá jeden bezelstně.

„Já vím, počkám!“ křikne prázdným hlasem bez citu. Má čas.

„Amadeo?“

Daimón se neobrátí k Eleanovi, který ho dohnal. „Počkám. Ještě chvilku počkám a pak ji zabiju.“ 

 

Z Vůle hada - 7. Setkání se zlem