Vůle hvězd
Kapitola 1.
Mistr meče
„Jiskrovec je velmi zářivé těleso neznámého jevu, které je vždy přítomno na obloze, i když ne vždy viditelné. Nejblíže Zemi je Jiskrovec při průletu Zářivé Luny.“
3. příručka astrologie
Mnohonásobné zahřmění nad ztichlým městem nikoho nevzruší. Je ještě tma a město se začíná teprve probouzet do nového dne. Opětovné hrozivé zahřmění, které se odrazí od budov, je čím dál častější. Hned na to se objeví záblesk světla, které ozáří pochmurnost tmavých uliček. Nocí potulující se zvířata zalezou na bezpečná místa. Jen pár opozdilců a opilců, kteří vytrvali v tavernách a nad ránem se vrací domů, přidají do kroku, aby je nezastihla bouřka.
V rozlehlých ubytovnách knížecích strážců si mladík přes hlavu přetáhne podušku. Jeho nahá svalnatá ruka s mozoly ji drží až příliš pevně. Ve stejný okamžik se rozletí dveře. V tmavém obdélníku se objeví mohutná postava s vlajícím ohonem na přilbě. Poryv větru vnikne do ubikací a vnese do ní závan zimy. Muž se nadechne a zařve.
„Vstávat!“
Mladík vyletí jak střela, posadí se, uslyší smích a zase klesne na lůžko. Zavře oči. Má dnes volno a jak si tak uvědomuje, krásné počasí k tomu mít nebude. Přetáhne přes sebe pokrývku.
„Vás se to snad netýká, pane Astryhzi?“ ozve se sžíravým hlasem muž, který vešel dovnitř a několika ráznými ranami vyhodí z postele další ospalce. Neštítí se ani převrátit postel, aby se dotyčný náležitě probudil.
„Mám volno, kapitáne,“ zabrumlá a bezmocně zamává rukama, protože na něm leží něco strašně těžkého. Ihned si uvědomí, že je to postel, která na něm před chvílí přistála. Za tichého pošklebování přátel se zpod ní vyhrabe.
„A to mi jako nehodláte podat povinný raport? To se páníček vyvaluje v posteli, nebo jak tomu mám rozumět?!“
Amadeo se konečně vyhrabe za posměchu těch šťastnějších na nohy. Postaví se vedle převrácené postele. S nechutí si pomyslí, že ji bude muset stlát. „Omlouvám se, pane kapitáne! Mám dnes volno, kapitáne Suryo!“
„V pořádku, strážce Astryhzi! Hezký den.“
„Děkuji, kapitáne Suryo.“ Posadí se na krajíček postele. Hezký den? To zrovna. Zívne si.
„Být tebou, tak si postel rychle upravím, jinak je schopný dojít za velitelem a volno ti zrušit,“ radí mu Yvain.
Amadeo rychle vstane a dá postel na místo. Jistými pohyby upraví pokrývku, deku složí do nohou postele a natřese polštář.
Zatím venku ustupuje tma, rozjasňuje se, když najednou na střechu ubytoven začne padat déšť. Nejdřív jsou to osamělé kapičky, ale jejich frekvence dopadu se zvyšuje, až je slyšet mohutné bubnování.
„Závidím ti, že máš volno,“ prohodí Yvain, který má skříň vedle něj. „Rád bych zůstal zde a nic nedělal. Co máš v plánu?“ zamumlá a zakleje. Zrovna si přetahuje modročernou tuniku v barvách knížecího rodu přes hlavu a přitom se netrefil do rukávu.
„Nemáš spěchat. Chtěl jsem navštívit otce a potom se vydat za Mistrem meče.“
Mladík rychle protáhne hlavu otvorem v tunice. „Cože? Vážně tam jdeš? Jsi v šermu nejlepší, ale mistr nepřijímá jen tak někoho!“
„My tu budeme stát? A jako kdo bude strážit?“ ozve se kousavý hlas kapitána. Přísně na něj pohlédne.
„Omlouvám se, kapitáne Suryo! Jen Amadeo jde k Mistru meče,“ vyletí z Yvaina.
Všechny oči se upřou na Amadea, který prokleje užvaněnost svého přítele. Kéž by ho pohltil oheň, pomyslí si vztekle. Je jasné, že odteď nebude mít klid. Jenže je to jeho chyba, jak říká otec: „Nejdřív hledej chybu v sobě, pak v druhých.“ Neměl to Yvainovi říkat.
„Tak my si myslíme, že bychom měli na víc, co?“ ozve se ironicky.
Amadeo zrudne do krvava. Narovná se. „Je to na doporučení kapitána Estrahzyho.“
Kapitánovi naběhne na spánku zlostná žíla. „Ty posloucháš cizího kapitána? Jak sis to…“ Naštvaně vyjde ven.
„Tak to sis, kamaráde posral,“ řekne Yvain. „Teď určitě letí za velitelem, aby ti zrušil volno a protáhnul tě přes katakomby.“ Otřese se. Ti co to mají za sebou, přísahali, že už tam v životě nevlezou. Zatím se jim to povedlo dodržet.
„Mohl jsi mlčet! U Oka, pomohlo by zmizet?“ zeptá se nahlas.
Yvain s kamarády zauvažují nad dotazem. „Ne.“
Amadeo sebou praští na postel. Přikryje si oči. Ostatní se začnou oblékat, ale podle tváře se jim nikam nechce. Ti, kteří mají službu určenou venku, si berou silné pláště, i když po předchozích zkušenostech vědí, že k večeru budou promočení na kost a kůži. Ti šťastnější, kteří mají službu v paláci, se jim tiše pošklebují, přestože dobře vědí, že příště tam mohou stát oni.
„Je tu,“ upozorní Amadea tiše Yvain, který si natahuje vysoké černé boty lesknoucí se jak zrcadlo. Amadeo vyskočí do pozoru. Čeká verdikt, ale kapitán ho mine, jako by neexistoval. Všechny to udiví, ale nikdo se neodváží ani špitnout. Kapitán je fajn, i když někdy jsou jeho nálady prudší, než by si přáli.
„Nástup v dvojřad!“ zařve. Podívá se na hodiny. Nejvyšší čas k výměně stráží. Zadívá se na Amadea, který stojí v pozoru. Chce už něco říct, ale nakonec mlčí. „Pochodem vchod!“ Postaví se do čela v parádní uniformě. Na hlavě má kapitánskou stříbrnou přilbici s bílým koňským ohonem. Otevře dveře. Okamžitě je mokrý, ale dál pokračuje, jako by to byl lehký deštík, ne slejvák, po kterém se cesty změní v bahno. Dvě desítky strážných oblečených do modročerných uniforem se stříbrnými přilbami bez ohonů vyrazí za svým kapitánem jako jeden muž. Jako zbraně jim slouží píky a meče v pochvách, jenž jsou připevněny k opaskům.
Amadeo vyjde za nimi. Vyhlédne ven, zda tam někdo bude čekat. Nadšení chlapci a dívky, kteří tu vždy postávají, tentokrát zůstali doma. Zavře dveře. Jak tu bylo před chvíli rušno, tak teď je tu ticho. Všechny postele na svých místech, nic není rozházené ani nezůstalo pohozené na zemi. Přejde ke své posteli se skříní a stolkem. Ze šíje si sundá řetízek s klíčem a otevře svou skříň. Začne se oblékat do civilu. Košile, kožený kabátec, kalhoty ze silného sukna a vysoké boty, které mu otec ušil do deště. Nakonec si vezme plášť, který jsou povinni nosit všude a jenž dokládá jejich příslušnost ke knížecímu dvoru. Vykoukne ven a povzdechne si. Pršet stále nepřestalo. Má tu zůstat? Ale otce neviděl velmi dlouho a volno nemusí získat taky hodně dlouho. Navíc musí k Mistrovi. Vyrazí ke konírně. Rychle přeběhne plac, až se dostane ke stájím. Odevšad se ozývá smích a pokřikování stájníků.
„Co tu chceš?“ osopí se na něj hlavní stájník, který přísným zrakem sleduje podřízené.
„Jdu si pro koně! Fuj, to je hnusné počasí.“ Snaží se setřást kapky vody.
„Jo, to je. Jen doufám, že pozítří na přehlídce nebude takové vedro. Ta minulá mi stačila.“
Amadeo se zvědavě zadívá na vrchního stájníka. Prostovlasý, košile s vestou, upnuté kalhoty a vysoké boty. Za opaskem má zastrčený bičík. Nic nedokládá kým je, ale splést si ho s někým jiným by znamenalo pořádný průser a nejeden chlap na to doplatil vyraženými zuby. Naštěstí s ním dobře vychází. Možná i proto, že oba milují nade vše koně. „Co se stalo?“ Co si vzpomíná, tak na poslední přehlídce se koupali v potu. Měl pocit, že sebou flákne na zem, jak mu bylo hnusně. Jeden nováček to dokonce nezvládl a byl vyloučen ze stráže.
„Koně se přehřáli, jak tam stáli několik hodin. Mám krásné klidné dobré koně, ale tehdy by to chtělo spíš pouštní plaváky. Ti by si s vedrem poradili raz dva.“
„Koho?“ Jde za Stanem, který ho vede k jeho hnědáku Fáborovi.
„Neznáš? Nedával jsi moc ve škole pozor, co?“
„Hele, zmlkni. Víš jak to je. Nejdůležitější bylo umět dobře mávat mečem, ne luštit nějaká písmenka a už vůbec ne vědět něco tak odborného. Stačilo jim, že umíme přečíst rozkaz.“
Stan se pousměje jeho rozčilenému výrazu. „Dobrá, dobrá. Máš pravdu. Pouštní koně se především chovají ve východním království Sssertan. Jsou menší než naše koně, taky jsou o hodně vytrvalejší, lépe snášejí horko, ale tady by jim nebylo dobře. Slyšel jsem, že v Edanu se je pokouší křížit s našimi plemeny, ovšem bez výsledku. Nesnáší naše vlhké počasí. Mají v oblasti šíje vak, ve kterém schraňují vodu. Nechápu proč zrovna tam.“
„To jsem netušil.“
„Tebe mučili na škole s psaním a šermem, mě zase učili vše o koních. To ta specializace oborů. Tak tady je Fábor. Dávej na něj pozor, a kam vlastně jedeš? Hej ty tam, osedlej ho.“ Odstrčí Amadea od koně a pak mu pošeptá. „Nováček. Chci ho vidět při práci.“
Amadeo se postaví se vedle něj. Ten chlapec se snaží, ale jak tak hádá, dostane… Vzduchem zasviští bičík a další švihnutí dopadne na útlá záda. Chlapec se přikrčí, ale drží se. Amadeovi je ho líto, ovšem když si vzpomene, kolikrát on dostal výprask, že něco nezvládl, tak zas tak moc mu ho líto není.
„Tak a teď ti ukážu, jak se to správně dělá.“
„Ano, pane.“ Chlapec popotáhne a pozorně se dívá, jak přes statného koně přehazuje pokrývku. Stan ji stáhne a podá chlapci. Ten to zopakuje. Není to dokonalé, ale o hodně lepší, usoudí Amadeo. Ovšem Stan je perfekcionista. Hádá, že odpoledne bude chlapec přes figurínu přehazovat deku, dokud nebude spokojený.
„Dobrá, můžeš jít.“
„Děkuji moc.“ Rozzářený chlapec se ukloní. „Budu si to pamatovat.“
„To bych řekl, že bude. Tak kam jedeš?“ Pozorně sleduje Fáborovo osedlání. Mlaskne nespokojeně jazykem a Fábor ihned vypustí vzduch, takže Amadeo může pořádně utáhnout podpěnku. „Musíš si to zapamatovat nebo skončíš v příkopě.“
„Nevytahuj se. Jedu za otcem do Drun. Už se těším. Jak to děláš, že ti stačí jen mlasknout?“
„Tajemství. Můj otec už je na Stezkách mrtvých. To on mě to naučil.“
„To je mi líto.“
„Jo, mně taky. Nikdo se tak v koních nevyznal jako on. Jen díky němu jsem tady. Tvůj otec byl strážným?“
„Je ševcem.“
„To je mi líto.“
Amadeo přikývne, podívá se na ruce. Mají je s otcem stejně velké, ale každý má jiné mozoly. Je to dobře nebo špatně? „Pojedu, nebo tam do večera nedorazím.“ Vyrazí k bráně vedoucí do města.
„Jistě.“ Dívá se za ním, potřese hlavou, když ztuhne. Tak tohle ne! Skočí do jednoho stání, praští dotyčného o zeď a pak ho vyvleče ven. Bez pardonu ho hodí do největší louže. „V životě se tu už neukážeš!“ Ještě se k němu sehne a strhne mu pásku knížecích podkoní z rukávu. Rozpřáhne se, kopne ho jednou, podruhé. „Abys věděl, jak to toho koně bolí! Co čumíte?! Zmizte!“ Okřikne čumily a vrátí se do stáje. Hovor zmlkl, ale dobře ví, že za chvilku se znovu rozproudí.
Amadeo projede bránou, která odděluje město od ubytoven stráží a jejich jízdních zvířat. Dál za městem jsou kasárna, kde je vždy ubytováno několik jednotek. Jistým způsobem je rád, že není vojákem, protože by byl stále na cestách. Takhle aspoň má jakýsi klid. Podívá se po velkolepém paláci, který obývá knížecí rodina Fior´deni, jedna z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v království. Palác se zahradami brzy zmizí a on vjede do města, kterým musí projet, pokud se chce dostat do Drun, kde žije jeho otec a teta Oliviena. Není to daleko a mnohokrát otci říkal, aby se k němu přestěhoval, ale on neustále trvá na tom, že zůstane v domě, který postavil pro svou milovanou Rianu. I tetu Olivienu přemlouvá, ale ta říká, že pokud vykopeš staré stromy, na novém místě se už nikdy neuchytí.
Mine náměstí s velkolepou kašnou, kterou tu nechala vystavět knížecí rodina. Na vrcholku je labuť a jelen, který symbolizuje úzké rodinné vazby ke královskému domu. Náměstí je zrovna prázdné, ale jindy je tu hodně stánků, kejklířů a potulných i místních vypravěčů. Rád naslouchá jejich vyprávění o vzdálených zemích, ale i o různých starých příbězích. Zajede do uličky a vjede na masné trhy, které přechází plynule v zeleninové, rybí, prodejní a nakonec tržiště, kde se dají sehnat ty nejdražší nejluxusnější a vzácné předměty, jaké je možné v okolí vidět. Mnoho kupců se zde zastaví, jen aby vyložili zboží, které míří do královského paláce. V takovém případě jsou vždy obleženi davem, který zvědavě kouká, co tam poputuje. I on obdivoval cizokrajná zvířata, šperky, vzácné parfémy nebo drahé látky, jaké oko obyčejného člověka jen tak nespatří.
Konečně brána. Stráž je zřejmě schovaná, když ji nikde nevidí, ale sotva se přiblíží, už vycházejí z malého úkrytu. V tmavohnědých pláštích s klobouky proti dešti si ho prohlížejí, jako by něco spáchal. Jakmile uvidí plášť strážných, pokynou mu a zavolají.
„Po druhé hodině vody zavíráme!“
„Není to brzy?“ Co si vzpomíná, vždy zavírali po čtvrté hodině vody.
„Nařízení!“ zvolají.
„Budu si to pamatovat!“ Pobídne koně. Konečně je venku v přírodě. Široce se usměje, pak jeho úsměv pohasne. Měl by ještě navštívit svou snoubenku, kde vzít čas? Jestli se doslechne, že byl mimo ubytovny a nepřijel ji navštívit, tak se rozezlí. Mírně řečeno, pak mávne rukou. Musí pochopit, že otce neviděl už půl roku a ji viděl před týdnem. Po chvilce ho otráví myslet na cokoliv. Déšť nepříjemně buší do něj i do koně a cesta, která by měla rychle ubíhat, je kvůli blátu pomalejší. Takhle netuší, zda stihne navštívit Mistra meče.
Mine hraniční kámen oznamující, že opouští území města a přilehlých vesnic. Teď projede lesem, v kterém knížecí rodina často loví. Ani si nevzpomíná, kolikrát ho hlídal při knížecím lovu, ale to bylo v době, když byl adeptem na strážného. Už čtvrtým rokem je strážným a poslední dva roky hlídá v paláci. Je to pro něj pocta, protože hlídat knížecí palác se nepoštěstí ani zkušeným starším strážcům. Nechá za sebou zájezdní hostinec, který tu je pro ty, kteří nestihnou včas dorazit do města. Za ním se rozkládá dřevorubecká osada. Když i tu mine, vjede do lesa, který je tmavý, jako by byla noc. Kýchne, až odletí kapičky vody.
„Mizerné počasí,“ zabručí znechuceně. Může být tak třetí hodina ohně, což by měl být už doma. Otec jistě bude překvapený, když ho uvidí, protože mu neposlal ani vzkaz. I tak dostal volno zázrakem, tedy spíš štěstím, protože si ho vyměnil s Rivem. Konečně, pomyslí si, když skončí les. Shlíží dolů do malého údolí. Pobídne Fábora, aby ho už za chvilku přivazoval ke sloupu u domu. Otevře dveře a nakoukne. „Tati, jsi tu?!“
„Vítejte, pane,“ ozve se zezadu. „Před chvilkou odešel za paní Olivienou, ale měl by se brzy vrátit.“
Amadea to potěší, protože takhle je uvidí oba dva. „Půjdu za ním, aspoň uvidím tetičku. Můžete ustájit koně?“
„Jistě, pane.“ Učedník se pokloní a vyjde ven. Amadeo jde uličkami k domu, kde sídlí Oliviena. Ví, dobře, že není jeho skutečnou tetou, ale už od mala ji tak bere. Vezme do ruky bronzové klepadlo a zabuší. Nad hlavou mu povrzává štít s věncem a větvemi, znamením porodní báby. Ozve se ostrý zvuk, který přehluší i déšť. Podívá se nahoru k prvnímu patru, ale ihned kvůli vodě skloní hlavu. Kolem projde městská hlídka, která jakmile uvidí plášť, pokračuje dál. Najednou se otevřou dveře. Před ním se objeví starší postava s copem obtočeným kolem hlavy. Přitiskne si ruku k ústům a nadšeně vykřikne. Amadeo ji popadne do náruče, avšak ihned je odstrčen.
„No fuj, jsi mokrý jako čerstvě vykoupané štěně. Orme, Orme, tvůj syn je tu! Pojď sem a ty mazej dovnitř.“ Otevře doširoka dveře. Amadeo vejde, sundá si klobouk, který vytřese, stejně jako plášť. Oliviena ho bere a rozkládá u kamen, aby proschl.
„Ame.“
„Tati, zdravím. Dostal jsem den volna, tak jedu na návštěvu.“ Dívají se na sebe. Jsou kopie samy sebe a nikdo nepochybuje, že jsou otec a syn, nebýt věku, tak i bratři. Orm je léty více shrbený, kdežto Amadeo je na vrcholku sil. Vysoký štíhlý, ale svalnatý a připomíná Orma, když byl mladý. Jediné co po své matce Rianině zdědil, jsou havraní vlasy a rovný nos. Oči má šedozelené po svém otci. Opatrně k němu přijde a obejme ho. „Jak jsi na tom?“ optá se ho dojatě.
„Býval jsem na tom líp, ale stále dokážu ušít boty, že by se za ně nestyděl ani samotný kníže. Ord tě sem poslal?“
„Ano. Jsi s ním spokojený?“ Je mu líto, že nemůže pokračovat v ševcovském umění, ale jeho osud byl jiný, přesto se naučil otcovu řemeslu, jak jen to šlo.
„Potřebuješ horký čaj, abys nenastydl. Hermi, pojď sem!“ Dovnitř vběhne děvče s dvěma copy. Takže učednice. Nezná ji, nejspíš musí být z daleka.
„Ano, paní?“
„Připrav čaj a ty koláčky, co mi donesl pekař. Hýbni se. Moje nová učednice.“
„Kolikátá?“
„Čtvrtá. Bránila jsem se, ale královské nařízení astrologa se musí poslechnout.“ Jen jednou je neposlechla a to kvůli své drahé přítelkyni. Přesto je spokojená, že tehdy udělala, co udělala, i když do šestého roku se bála, zda Vůle hvězd malého Amadea nezavede příliš daleko od otce. Skončil v sousedním městě, proto byla ráda. Měli štěstí v neštěstí.
„Už je připravený, paní.“
„Výborně, pojďte se posadit.“ Oba se usadí do pohodlných křesel a do rukou vezmou šálky čaje. Amadeo blaženě usrkne. Tak to mu celou cestu chybělo. Výtečný bylinkový čaj od tetičky.
„Mohla bys ho prodávat. Nic lepšího jsem nepil. Mohla bys mi ho trochu připravit? Mám pocit, že mi ho někdo na ubytovně bere nebo moc piju,“ zasměje se.
Oliviena se potěšeně usměje. „Ani u knížecího dvora? Nevykládej hlouposti. Tam musí být dobrot!“
„Jenže ne pro nás strážné. A pak, tvůj je stejně nejlepší.“
Orm usrkne čaj stejným způsobem jako jeho syn. „Zdržíš se tu hodně dlouho?“
„Nemohu. Po šesté hodině ohně musím vyrazit.“
„Kam? Sotva jsi přijel. Opravdu Ame, to se nemůžeš zdržet déle?“ Oliviena položí šálek na stolek. „Vidíme tě tak málo a dneska jsi přijel pozdě. Stalo se něco?“
„Ne, jen bláto. Víte, já…,“ zaváhá, protože netuší, jak to přijmou. Přece jen jet za Mistrem meče je dost zvláštní. Možná ne pro velitele armády, ale pro obyčejného strážného ano. „Kapitán Estryhze mi dal doporučující dopis proMistra meče.“
„Cože?! Proč?! Chceš do armády? Ale víš dobře, že máš být strážným!“
„Ale otče, víš…“
Žádný z nich si nevšimne Olivienina neklidného pohledu, který na okamžik spočine na hodinách a na výrazné Hodině železa. Ano, někdo, kdo je narozený ve Znamení dřeva, nemusí jet k Mistru meče, ale ten, kdo je narozený v jediné Hodině železa, tak pro něj by to mělo být zákonem.
„Nehádejte se. Jste jako dva berani, co se trkají o jednu ovci!“
Oba dva zrudnou. „Orme, myslím, že když říká, že tam má jet, tak ať tam jede. Co se může stát? Nanejvýš ho mistr nepřijme, a když ho přijme, pak bude mít meč hodný králů.“
„No ano, ale je to Mistr meče. Přece víš, že přijímá jen lidi narozené ve Znamení železa. Jistě jsi to slyšela i ty, že jeho meče nemůže nosit nikdo jiný!“ namítne Orm.
„Pravda, ale taky vím, že výjimečně přijal i lidi narozené v jiném znamení.“
„Opravdu?“
Lžu, ale nemohu jim říct pravdu, pomyslí si znepokojeně, ale nedá to najevo. „Ano. Já sama to vím nejlépe. Jsem přece porodní bába.“
„To je pravda,“ řeknou oba s úctou. Oliviena se usměje, ale pak se zamračí. Neměla by jim říct pravdu? Ne, bude lepší, když to nikdo nebude vědět. „Nemáš náhodou pro Amadea dárek?“ převede řeč na něco jiného.
„Mám. Brzy ti bude dvacet jedna. Měl jsem velké štěstí, že… ale víš, co? Ukážu ti to doma. Děkuju za čaj, ale pokud chci stihnout ušít ty boty, musím jít.“Vstane, vezme svůj a Amadeův kabát. Amadeovi se nechce vyjít do studeného deště, zvláště, když je tu teploučko, až se mu oči zavírají samy od sebe.
„Raději běž nebo tu usneš.“ Je ráda, že řeči o návštěvě Mistra meče skončily. Vyprovodí je ven a ještě chvilku se za nimi dívá. Oba dva tak stejní a přitom odlišní. Zavře dveře a povzdechne si.
„Stalo se něco, paní?“ Hermi sbírá talířky a šálky na podnos. „Jste v pořádku?“
„Nic. Víš co? Pro dnešek už s výukou skončíme.“ Mohla by udělat něco dobrého nebo jen připravit nějaké bylinky pro Amadea. Zpozoruje její zklamaný výraz. Tolik už touží pomáhat, ale ještě se má hodně co učit. „Nebo bys mi pomohla připravit pár sáčků s bylinkami.“
„Ano, ano, prosím!“ Ve škole ji to neučili, a neumí tolik věcí, a paní Oliviena je tak známá. Má štěstí, že může být u ní na zkušenou.
Oliviena se usměje tomu nakažlivému dívčímu nadšení. Kdysi byla úplně stejná, ale první porod, smrt dítěte a matky, které nezachránila, z ní to nadšení ubralo. Nebýt dětí, kterým pomohla na svět, stala by se z ní nejspíš zatrpklá ženština. Se shovívavým úsměvem ji odvede do sušárny, kde se suší byliny. Vytáhne sáčky s vyšitým O a kvítkem měňavky, jejím znamením.
„Povídej, jak je v hlavním městě?“
Amadeo se usměje. Pro otce je stále hlavní město Fiora ne Edan. „V pořádku. Dneska měl kapitán tak špatnou náladu, že mě málem nepustil. Nezávidím svým přátelům, že musí v tomto dešti stát venku, ale je to naše povinnost.“
„Taková je Vůle hvězd, synu.“
„Vím a povídej, jaký dárek dostanu?“
„Jako malý spratek. Jen já já. Počkej si chvilku a koukni, už přestává pršet. Budeš mít…“ Ormazd se odmlčí. „Opravdu chceš jet k tomu muži? Povídá se, že se narodil ve Znamení železa, ale nevyrostl v paláci. Jsi si jistý?“
„Ano. Kapitán Estrahzy, u kterého mám zvláštní hodiny šermu, povídal, že bych měl mít náležitý meč, který by splynul s mou duší. Nerozumím, proč to povídal a ani nechápu, jak meč může splynout s duší. Nevím o nikom, kdo by měl nějaký výjimečný meč, tedy kromě kapitána. Jeho zbraň je hodně odlišná od našich.“
„Možná tomu trochu rozumím.“
„Opravdu?“
Ormazd pomalu přikývne. „V každém řemesle je to stejné. Můžeš nosit cizí boty, které ti někdo daruje a bude ti v nich dobře, ale když ti ušijí boty z nejjemnější kůže přímo pro tvou nohu, pak se budeš cítit jako král. Takové boty nesundáš, ani když se potrhají, ale dáš si je opravit, místo toho, abys je vyhodil.“
„Aha,“ řekne zklamaně, protože stále tomu nerozumí.
Ormazd se usměje. Jednou to pozná. Vejdou dovnitř, pláště pověsí k ohni, aby se usušily. Amadeo se posadí ke stolu a rozhlíží se. Nic se tu nezměnilo. Má tu takový pocit stálosti a jistoty. I vůně je stejná jako v dětství. Nejvíc převládá pach kůže, třísloviny, lepidla, ale taky vůně amalky, která roste na svazích městečka, a kterou zde všichni suší do voňavých sáčků. Pošoupne židli a natáhne ruce ke krbu s ohněm. Blaženě přivře oči, když uslyší za sebou kroky.
„Malý dárek.“
Amadeo se otočí a v tu chvíli vydechne úžasem. „To je… Nemám slov, tati. Co to je?“ Ohmatává kůži na botách. Nikdy nic podobného neviděl.
Ormazd se posadí. „Netuším. Projížděl tudy obchodník. Povídal, že cestuje z jižních království. Koupil prý tu kůži od nějakého člověka, ale vůbec netuší, co je to za zvíře. Dal mi ji docela levně, ale popravdě lepší obchod jsem nemohl udělat. Tak jsem si řekl, že bys z toho mohl mít parádní boty. Kůže je velmi odolná, a to nejen proti vodě.“ Popravdě dala mu zabrat a propíchnout ji bylo velmi těžké.
„Jsou úžasné. Lehké a taky krásné.“ Rychle svleče své boty a nandá si je. Dupne do podlahy. „Jako bych na nich nic neměl.“
„To jsem rád, že se ti líbí. Hned zítra je dodělám, ale říkal jsem si, že bych ti je mohl přivézt a podívat se, jak žiješ. Už jsem u tebe dlouho nebyl.“
„Tati, to je skvělé. Představím tě taky své snoubence a jejím rodičům.“
Ormazd se usměje. „Když si vzpomenu, jak jsi mi s brekotem seděl na kolenou, když ti něco nešlo nebo sis natloukl koleno, a najednou se ženíš. Jaká je?“ optá se dychtivě. V paměti mu vyvstanou jeho námluvy. Hned jak viděl Rianu, věděl, že žádnou jinou nechce.
Amadeo zrozpačití. „Je hezká.“
Ormazd se zamračí. Takové mizerné nadšení rozhodně od zamilovaného nečekal. Vlastně vypadá spíš rozpačitě, jako by mu to dělalo problémy. Když si vzpomene na sebe, tak létal v oblacích a celou dobu básnil jen o havraních kadeřích své milované. Rodiče i okolí byli z toho téměř mrtví a vzpomíná si, že ho mistr ani nepustil k řezání kůže. Dokonce tehdy jen zametal a uklízel jen to nejnutnější. Nejšťastnější byl, když horoskop potvrdil jeho volbu. Vůle hvězd a umění astrologů je velká věc. Nikdy si nemohl stěžovat, až na jedno, a to na smrt, ale tehdy si ho poprvé nedal sestavit. Oba dva se rozhodli pro dítě, ať budou následky jakékoliv.
„Je to nádherný dar. Děkuji.“
„Za chvilku bude oběd. Najíš se zde nebo musíš spěchat?“
„Ne, najím se a usuším si věci. Jsem rád, že přestalo pršet.“ Odmlčí se a pátravě se zadívá na otce. Je starý a měl by odejít na odpočinek, ale nechce o tom ani slyšet. Možná až se ožení a bude mít děti, tak se k nim přestěhuje natrvalo.
„Ta tvoje vyvolená, dal jsi udělat horoskop?“
„Jistěže. Je v pořádku. Proč se ptáš?“
Ormazd se ošije. „Snad proto, že tvé nadšení… promiň.“
„V pořádku.“ Sám musí přiznat, že je zaražený svým přístupem. Přátelé byli daleko nadšenější než on, když souhlasila. Vlastně ji požádal o ruku jen proto, že má nejvyšší čas se oženit. Nebýt toho, tak by si nikoho nehledal.
Ormovi se uleví, že se na něj nezlobí. Přejde šouravým krokem ke skříňce. Otevře ji a vytáhne láhev vína. Nalije do dvou skleniček, jednu podá synovi, který si k vínu přivoní. Něco mu to připomene…
„Odkud to máš?“
Ormazd pokrčí rameny. „Splátka za boty. Nemohl mi je zaplatit.“
Amadeo se rozesměje, protože dobře ví, kdo to byl. Je tím pověstný. Raději zaplatí skvělým vínem z vinic svého otce, než aby platil alacaldy. Je sice bohatý, ale víno je tak výborné, že to nikomu nevadí.
„Na Hvězdy.“
„Na Rianu a tebe. Nechť tvé manželství je stejně skvělé jako moje.“
Amadeo raději víno vypije, než aby něco říkal. Má podivné tušení, že jeho manželství bude jedna velká nuda. Ještě chvilku tak sedí, než jsou zavoláni k obědu, který připravil Ord. Amadeo vypráví, co nového v kasárnách, a žertovně i vtipně povídá o palácových zvycích, co a koho viděl na stráži.
Ormazd se směje. Po jídle si zapálí fajfku s bylinkami, které mu doporučila Oliviena. „Všechno ti to po mé smrti připadne. Tvé sestry, Kassie a Iliya, už své dostaly, ale o tenhle dům by se nemohly starat.“
Amadeo se zamračí. „Proč to povídáš? Ještě tu budeš dlouho. Přestaň tak mluvit.“ S ledovým prstencem strachu ale ví, že jeho otec je už starý, jenomže nechce slyšet, že by odešel. Nedokáže si představit, že by tu nebyl, že by nemohl přijít a se vším se mu svěřit.
„Dobrá, dobrá.“ Pak si povzdechne. „Budeš už muset jít, že?“
„Bohužel ano. Rád bych tu zůstal, ale chci tam ještě dojet za světla. Z nějakého důvodu posunuli zavření brány. Nechtěl bych se domáhat vstupu přes kapitána. Měl by řeči o dochvilnosti, což bych nerad.“
„Chápu.“ Těžce vstane a dojde mu pro plášť. Podá mu ho a vyprovodí k Fáborovi, který je stále ještě osedlán, ale vytřen. Amadeo by si nejraději vynadal do tupců. Vidět to Stan, tak už mu koně v životě nesvěří.
„Přijedeš ke mně, ne? Brzy se uvidíme! A tati,“ ten k němu s úsměvem vzhlédne, „ty boty by mohli nosit v paláci. Nádherná práce.“
Ormazd se rozzáří a plácne koně po zadku. Ten se pohne. Amadeo se pohodlně usadí v sedle na další cestu. Ormazd se dívá za ztepilou postavou svého syna. Vzpomíná, jak od něj odjel. Pamatuje si to jako dnes, protože tehdy od něj odešel jeho největší poklad a živoucí připomínka Riany.
V ten den krásné počasí slibovalo dlouhé léto a on byl tomu rád, i když si uvědomoval, že nadešel čas, kdy se bude muset svého syna vzdát. Čekal dlouho na královského astrologa, který mu měl říct, čím jeho syn bude, ale ten nepřicházel, proto šel za ním sám. Možná kdyby tehdy nešel, tak by mu zůstal, ale neodvažoval se protivit královskému nařízení.
„Dobrý den, vznešený královský astrologu Jahwne.“
Muž v černém zvedl hlavu. Na čele měl hlubokou ustaranou vrásku. „Co chceš?“
„Můj syn dosáhne šesti let. Měl…“
„Později přijdu. Jak se jmenuje?“
„Amadeo Astryhze. Psal jsem vám, jak je nařízeno.“ Nechápal, že na něj zapomněl. Byl u jeho porodu, kdy mu zemřela žena. Tehdy řekl, že Amadeův horoskop bude brzy, ale nebyl.
„Dobrá. Přijdu, jak jen budu moci.“ Mávl rukou jako by to bylo nic.
Stál tam ještě chvilku, ale Jahwne už se ani nehnul, jen si sám pro sebe mumlal. Až tiché zakašlání učedníka ho donutilo odejít. S napětím čekal verdikt, který přišel skoro po týdnu.
„Ormazd Astryhze?“
„Hned k vám přijdu,“ ozval se. Nepoznal ho po hlase a myslel, že k němu přijel zákazník. Když vyšel ven, strnul. Ihned pochopil, že přišel s rozsudkem o životě jeho syna. „Omlouvám se, ale nepoznal jsem vás.“ Muž sesedl z bělouše a vešel dovnitř. Posadil se za stůl, jako by mu patřil a nastřihanou kůži smetl ze stolu. Málem, že ho Orm nezabil, protože celé odpoledne ji pečlivě řezal a skládal. Am, jak říkával svému synovi, se celou dobu na to díval a brebentil, že už chce být velký, aby mohl taky šít tak krásné boty. Moc ho to těšilo, ale dobře věděl, že rozhodnutí není na něm.
„Narodil se třicet úderů srdce po Hodině železa. Škoda, protože leckteří rodiče by za tu hodinu vraždili.“
Ormazd dosud nechápe, co je na tom tak skvělého, ale tehdy mu to nevyvracel a čekal na rozsudek. Bál se rozsudku, jenže neodvažoval se mu protivit.
„Konstelace hvězd k tvému chlapci byla velmi příznivá, jestli to tak mohu říct. Kometa už proletěla, což ho uvrhlo do Času dřeva, kdy získává vlastnosti jako věrnost, neochvějnost, zručnost, klid. Souhvězdí Divine, které bylo postavené v Dómu slunce, zase dává dlouhý život. Souhvězdí Aspise naopak vzrušující život plný nových věcí společně s odvahou. Do této konjunktury vstupuje Měsíc, který dává tvému synovi zručnost potřebnou pro řemeslný život. Tím, že na Dóm Měsíce uvrhla stín hned dvě slavná souhvězdí, určuje, že není předurčený pro život řemeslníka. Je tu ale taky Jiskrovec, který tehdy svítil velmi jasně. I on má vliv na tvého syna, i když ne takový, aby mé rozhodnutí ovlivnil.“
Ormazd cítil, že v tu chvílí zestárl. „Jaký je výsledek, ctihodný Jahwne?“
„Podle propočtu je osudem tvého syna stát se strážným. Dokonce bych řekl, že bude sloužit v paláci samotného knížete.“
„Strážný?“ Nechápal to, protože všichni v jeho rodině byli řemeslníky kromě dcer, které začaly pracovat pro královský archív.
„Jistě. Všechny vlastnosti, které mu dávají hvězdy, ho k tomu doslova předurčují. Věrnost neochvějnost, klid, dlouhý život, zručnost a odvaha.“
„Chápu.“
„Zde je mé rozhodnutí. Jistě to zařídíte.“
„Ano, ctihodný Jahwne.“
„Tím jsem skončil. Zde je opis horoskopu vašeho syna. Ničím výjimečným zrovna není. Druhý opis bude u mě a třetí se posílá do hlavního města. Jako strážného ho mohou kdykoliv povolat do války, to chápete.“
„Rozumím.“ Měl pocit, jako by ta slova pronesl škodolibě, ale snad se mu to jenom zdálo.
„Nechť Hvězdy mu dopřejí dlouhý a šťastný život. Vůle hvězd je jasná Ormazde Astryhzi a není radno se jim protivit. “
Pamatoval si, jak dlouho seděl u napůl prázdného stolu. Četl horoskop a přemýšlel o všem. Ztratí ho. Oběť Riany… Ne, nebyla. Nesmí tak přemýšlet.
„Tati, tati, kdo byl ten pán ve fialovém?“
„Astrolog Jahwne. Má na starosti tuto oblast.“
„A co chtěl?“ Usmál se tomu zvídavému pohledu. Nechápal, jak mu hvězdy mohly dát do vínku klid, když vymete každý roh, který potká, ale ještě stále to bylo dítě. Vzpomínky zmizí a on se vrátí do současnosti. Teď už je mužem, který se bude ženit. Musí dokončit ty boty. Posadí se k verpánku a upraví sílu plamene kahanu, aby dobře viděl. Nejspíš moje poslední a taky nejlepší dílo, pomyslí si s jehlou v ruce.
Amadeo zatím jede po málo používané cestě k Mistru meče. Netuší, co má čekat, protože kapitán Estrahzy mu nic neřekl, ale doufá, že to nebude tak strašné, jak se vypráví. Prý Mistr dokonce neváhá někoho za tu drzost setnout, ale jelikož jeho zbraně jsou nejlepší a vědomosti ještě větší, nikdo nic neřekne a mlčí. Má docela obavy, jak dopadne. Nejvíc se spoléhá na průvodní dopis, který dostal od kapitána, ale bude to stačit?
„Prachy, strážce!“
Amadeo vytřeští oči. Lupiči? Tady? V této době?
„Mýtné!“ zašklebí se jeden z nich nad jeho překvapeným výrazem.
Amadeo si prohlédne čtyři silně ozbrojené chlapy. Je vidět, že zrovna nejsou nováčci, ale zarazí se nad jejich přízvukem … Nejsou odtud nebo co? „A koně nechcete?“ optá se ironický, ale zvažuje svou situaci. Rozhodně jim nebude dávat nic .
„Ne. Prej je máte ňák vycvičené, či co?! Stačí prachy. Potřebujeme se dostat k pobřeží,“ řekne nejmenší z nich, který v ruce ledabyle potěžkává sekeru. Amadeovi se nechce pouštět do nějakého souboje. Pobídne koně a zaútočí mečem na toho se sekerou, kterou by mohl za ním hodit. Dostal ho. Koutkem oka zmerčí kopí, které stihne taky poškodit, ale to už je za jejich zády a nechává Fábora cválat. Otočí se, ale chlapi stojí na místě a dívají se za ním, aniž by se ho pokoušeli pronásledovat. Zavrtí hlavou. Divná skupinka s divným přízvukem a co tu, u Oka, vlastně dělají? Už pěknou řádku let neslyšel, že by se tu loupilo. Po chvilce, když je jasné, že ho nepronásledují, zvolní tempo. Pohlédne na slunce. Bude muset přidat nebo to nestihne. Nad obzorem se objeví světlý obrys Jiskrovce. Pokloní se k němu. Otec povídal, že když se narodil, tak byl velký a zářil jako slunce v poledne.
Teď by měl zatočit, ale kde je ta stezka? Proč vlastně musí sídlit na takovém místě? Nemůže mít svou kovárnu na kraji města jako každý jiný? Tady je strom. Kapitán mu ho popsal do písmenka. Taky povídal, že hned bude vědět, o co se jedná, protože takový strom ještě neviděl. Měl pravdu, protože je opravdu velmi zvláštní. Je celý černý s dlouhými převislými větvemi. Připomíná vodní vrbu, ale ta není celá černá. Má z něj husí kůži a raději by se mu vyhnul. Opatrně, aby se nedotkl jediné větve, ho mine. Je rád, když je za ním, ale i tak má pocit, že ho sleduje. Otřesný strom. Nechápe, proč tu roste a proč ho dřevorubci nepokácejí. Nemine ani šedesát úderů srdce a je na palouku. Dívá se na roubený dům se zahradou, dřevníkem a velkou kovárnou, ze které zní údery. Z komína se kouří, takže je doma. Člověk by nehádal, že zrovna zde bydlí slavný Mistr meče.
Podle instrukcí zastaví deset kroků od domu. „Haló, je doma Mistr meče?“ připadá si hloupě, ale nezná jméno. Všichni, i kapitán, ho oslovují jako Mistr meče.
„Hodina tvého zrození?“
Ozve se z domu a Amadeo si povzdechne. „Třicet úderů po Hodině železa!“
„Vypadni!“
„Ale…“
„Neslyšel jsi, nebo co?“
„Mám dopis od kapitána Estrahzyho!“
Ticho. Amadeo vytáhne ze záňadří dopis s pečetí rorýse. Zvedne ho do výšky.
„Od Essieho?“
Amadeo se zatváří nechápavě, ale pak mu dojde, že je to zřejmě kapitán. „Ano!“
„Sesedni z toho koně a pojď do kovárny!“ Amadeo ho přiváže k sloupu a jde ke kovárně. Mimoděk obdivuje nádherné květiny modré barvy. Nikdy takové neviděl. Vejde do kovárny, kde na něj dýchne vedro. „Dopis, mladíku.“ Amadeo mu ho s úklonou podá a pak si ho důkladně prohlédne. Není nijak obrovský, spíš svalnatý střední velikosti. Prošedivělé vlasy má stejně jako otec svázané do culíku. Na sobě má jen koženou zástěru, kalhoty a boty. Do obličeje mu nevidí, ale musí být asi stejného věku jako kapitán Estrahzy. Pak se zaměří na dílo, které ková. S úžasem zjistí, že to není meč nebo jiná zbraň, ale kovová květina.
„Tak ty jsi Amadeo.“
„Ano, Mistře.“
„K čemu mi tě posílá, když nejsi narozen v Hodině železa a nemáš schopnosti vládnout meči zrozeném v této hodině?“
„Zrozeném v této hodině? Nerozumím.“
„Chytej!“ Hodí mu něco a Amadeo to zachytí. V šoku se dívá na železnou květinu. Chybí jen barva, aby byla jako živá.
„Výborně. Tak jdeme.“ Udělá pár kroků k truhle, kde přechovává různé věci. Otevře ji a vytáhne zbraň. Vyjde ven a Amadeo za ním. „Vezmi si ji.“ Amadeo rozpačitě růži zastrčí za pás. Pochvalného výrazu si nevšimne. Převezme zbraň, až mu ruka z toho doteku zabrní. „Mávni jím.“ Amadea překvapí lehkost meče. „Ještě.“ Kovář ho obejde. Dívá se na postoj, na to jak drží meč, jak mu pasuje, pak si povzdechne a zadívá se na Jiskrovce. „Napřáhni s ním ruku a drž.“ Dál ho pozoruje, ale je vidno, že souznění není možné. Jako by se duše meče bála toho mladíka přijmout.
Amadeo zvyklý plnit rozkazy to vykoná. Je nadšený z meče. Je to něco úplně jiného než ty, kterými bojují nebo mají u pasu při službě. Jako by měl ruku dvojnásob dlouhou. Natočí meč. Nádhera. Na konci je špička mírně zatočena. Ještě to u meče neviděl. Jejich jsou rovné a menší.
„Stačí. Nemám pro tebe meč.“
Amadeo se zbraní v ruce ztuhne. Nemůže tomu uvěřit. „Nemáte?“
Kovář se na něj zadívá. „Nechápu, jak ses mohl narodit ve Znamení dřeva, ale výjimky existují. Kapitán je jednou z nich, ale pro tebe nemohu vykovat meč.“
„Proč? Tenhle je úžasný! Nikdy jsem nechápal kapitána, když povídal o splynutí duše a meče, ale teď myslím, že tomu rozumím.“
„Tohle je můj meč, nikoho jiného, ale dokonale vyzkouší všechny adepty. Tvůj meč leží za mou hranicí schopností a vědomostí.“
Amadeo otevře ústa. „Nerozumím.“
„Já taky ne,“ řekne mu vesele. „Ale vím jedno. Najdeš ho, až to budeš nejméně očekávat. Určitě bude výjimečný. Kdyby ještě žili staří mistři, poslal bych tě za nimi, ale ti zmizeli a jejich umění zaniklo s nimi. Prostě nemohu vykovat pro tebe meč, rozumíš.“
„Ano. Děkuji.“ Nerozumí ani jedné věci, které tu řekl, ale chápe jedno. Nedostane meč. S lítosti se zadívá na ten zakřivený. Bral by ho celou svou bytostí. Je mu líto, že odejde s prázdnou. Dobře ví, že nabídku ke koupi zbraně by kovář odmítl.
Kovář se na něj dívá. Ještě nikdy neviděl někoho takového. Jeho meč je k němu přitahován jako můra ke světlu, ale zároveň se od něj odtahuje a doslova křičí, že jeho sílu nezvládne. U Jiskrovce, je to zvláštní mladík. Chtěl by vidět meč, který k němu pasuje.
„Myslím, že pojedu.“ S lítosti v srdci nasedne na Fábora.
„Počkej, tu růži.“
Amadeo zrudne. „Omlouvám se, zapomněl jsem na ni.“ Podá mu ji. Je překrásná.
Kovář se pousměje. „Máš už vyvolenou?“
„Ano.“
„Počkej.“ Líbí se mu. Je tak jiný než ti, co sem přicházejí. Namyšlení hlupáci, co si myslí, že ho obalamutí, ale tenhle mladík je nesmělý, tichý. Prostě jako dřevo. Přehrabuje se ve věcech, které vyrábí na trh. Tohle je hezké, ale nehodí se, tohle taky, až nakonec najde květinu ve tvaru spony. Podá mu ji.
„Kolik?“ vyhrkne.
„Dárek. Nepotkal jsi náhodou čtyři ozbrojené muže?“
Amadeo se zamračí. „Chtěli peníze. Musím to nahlásit v kasárnách. Už dlouho nebudou otravovat pocestné. Děkuji. Je krásná, ale víte, ten meč je daleko skvostnější,“ řekne, doufaje, že se dá obměkčit a svěří mu ho.
„Jeď už a je mi to líto, ale jednou svůj meč určitě potkáš.“
„Ano.“ Nevěří mu. Jak může potkat meč, který nesvede ukovat ani Mistr meče? Jen snůšky lží, kterými ho chtěl uklidnit. Zklamaně odjíždí od kovárny.
Kovář se za ním dívá, pak se zamračí. „Vylezte!“ Na palouk vystoupí ze stínů lesa čtyři muži.
„Tati, to byla ehm… Au!“ zařve ten nejmenší, jak dostane přes záda zakřiveným mečem, který se kolem nich vlní jako vodní řasy. I ostatní dostávají svůj příděl. „Ještě jednou a neznám se, a alou do kovárny!“
„No jo,“ zabručí odevzdaně, zatímco si třou bolestivé rány, které schytali.
„Já ti říkal, že to nemáme dělat,“ ozve se nejmladší se slzami v očích. Vejdou do kovárny, kde začnou vyrábět věci pro trh. Kovář zmizí za chalupou na stezku sotva znatelnou. Za chvilku přijde k další kovárně. Otevře ji. Na stěnách visí zbraně, které vykoval. Na prázdné místo pověsí Zkušební meč. Uchopí do ruky kus železa, potom ho odloží. Poprvé v životě nemohl vykovat meč, který by pasoval k majiteli. Jeho mistr to předpověděl, ale on mu nevěřil. Teď se jeho proroctví splnilo. Neví, co má dělat. Pokračovat s pocitem, že to nezvládl? Ale jak by mohl vykovat meč, který nemůže vykovat žádný lidský kovář? Jak?
„Nechci nic říkat, bratři, tohle nikdy nezvládneme.“ Všichni se s úžasem dívají na dokonalou růži, kterou nejmladší z nich položí na kovadlinu.
Jedu domů bez meče, myslí si Amadeo. Nerozumí mistrovým slovům, ale kapitán bude zklamaný, že se vrací s prázdnou. Místo marného shánění mohl být s otcem a Olivienou. Takhle je to promrhaná cesta. Povolí si u pláště knoflíky a dotkne se spony, kterou mu Mistr meče daroval. Je krásná, i když tak nějak pochybuje, že by jí Tianka byla nadšená. Má raději jiné kovy a ještě víc korálky, které vozí kupci od moře. Ví, že by ráda perly, ale na ty nemá. Jednou jí je koupí, ale to bude muset sloužit ještě pár drahných let. Opatrně mine černý strom. Opět na něj zapůsobí tísnivě, až se zachvěje. Pak pobídne Fábora ke cvalu. Cesty za odpoledne uschly pod slunečními paprsky a jede se krásně. Nakonec se usměje a vymete všechny myšlenky na Mistra. Těší se z jízdy, z přírody, z toho, že nemusí stát na stráži. Ani si nevšimne, že se blíží k Fiore. Ve chvíli, kdy dojede k bráně, ozvou se poplašné gongy.
