Vůle hvězd
Kapitola 12.
Śivy
„Śivy jsou koně používané přes nesmrtelný Bílý lid a jsou spíš pro ně druhové, než jezdecká zvířata. Jsou menší než tažní koně, velmi rychlá a vytrvalá. Jsou celí šedí, s tmavším pruhem na zádech a není mezi nimi žádný jiný odstín. Vyznačují se dlouhými hřívami a ohonem, malou hlavou s ušima zahnutýma dovnitř. Podle nejasných zpráv s nimi elefiane dokonce komunikují prostřednictvím mysli, což považuji to za naprostý nesmysl.“
neznámý kronikář
Šedý stín si odfrkne a s povzdechem se složí vedle Amadea. Ostatní dva se na něj podívají, že člověk má pocit, že vidí v jejích očích zřetelnou výčitku. Ostré přední zuby zachytí tělo za oděv a snaží se ho přetáhnout přes hřbet koně, který leží vedle člověka. Kůň pomalu otočí hlavu a rozzlobeně si odfrkne, načež mu ten menší odpoví pořádným štulcem hlavy do boku.
Chvilku ho tahají všemi možnými způsoby, až nakonec leží na koňském hřbetě. Pomalu se zvedá, aniž si všímá zaschlé krve kolem huby. Nejdřív se zapře předníma, když zaslechne dusot a šťouchnutí menšího koně. Strne, otočí hlavu a s údivem zírá, jak tělo se sesouvá na jeho zadek k ocasu. Větší kůň s hlavou dole se snaží tomu pádu zabránit, zatímco menší rozčileně pobíhá kolem, jak se snaží přijít na to, jak to provést, aby nespadl. Pak se postaví stejně jako větší kůň a strká hlavou tělo nazpět na hřbet.
Hop a kůň stojí na všech čtyřech. Oba dva další stojí vedle něj a upřeně zírají na přehozené tělo. Najednou menší šťouchne do ruky, která se bezvládně skoro dotýká země.
Krok. Tělo se pohne zároveň s vlnícími svaly koně. Další krok. Menší kůň se postaví do cesty koní s lidským nákladem. Ten se zastaví. Menší kůň ho oběhne, podívá se na ruce. Skoro by mohly vzít písek. Obejde ho, podívá se na koně, s kterým přišla. Ten váhavě se postaví jako ona. Natáhnou hlavy k nohám, vycení zuby a chytí ho za boty. Pomalu ho táhnou na druhou stranu. Menší kůň ho pustí, oběhne ho a podívá se na ruce. Spokojeně odfrkne. Pyšně zvedne hlavu.
Větší kůň pustí nohu a potřese dlouhou hřívou. Pomalu vyrazí přes poušť k nejasnému cíli.
Najednou se kůň zastaví, zadívá se na menšího koně, potom na většího. Menší potřese hlavou a zadívá se na většího. Ten stáhne uši dozadu, potom pokorně se vrátí, odkud vyšli. Po chvilce je vidět jak táhne vaky. Menší kůň k němu přistoupí a položí si hlavu na jeho krk. Mazlivě mu zčechrá hřívu a jemně ho kousne.
Kůň s Amadeem na hřbetě potřese hlavou a vyrazí k další cestě. Občas se ohlédne, aby viděl, že tělo je stále na místě, ale podle kroku i jak vypadá, zdá se, že mu není moc po chuti, že ho vláčí sebou.
Krok za krokem jdou sluneční výhní k dalekým skálám. Občas zahlédnou malá zvířátka, ale nechávají je být. Jen malý kůň čas od času zvedne hlavu a zadívá se k obloze, kde plachtí velcí ptáci. Najednou se ozve zařehtání koně, který uskočí před zvířetem, co se před ním objeví. Menší se polekaně podívá na svého druha. Oba zpanikaří a snaží se zachytit tělo, které najednou klouže dolů z hřbetu.
Kůň ihned poklekne, ale tím zhorší situaci. Menší kůň výstražně ho kousne, až se na něj vyčítavě podívá. Ihned se postaví, aby zabránil pádu. Na straně, kam Amadeo klouže, se objeví větší kůň, který se ho snaží zadržet tělem. Menší kůň tahá střídavě za boty, až jedna mu zůstane v hubě. Odhodí ji a rozpačitě zůstane stát, až ho vzpamatuje zařehtání koně, co drží Amadea. Uchopí druhou nohu a táhne. Z druhé strany se snaží ho nadzdvihnout, aby se dostal správně na hřbet.
Vítězoslavné zařehtání potvrdí, že je dokonáno. Oba dva se pyšně dívají na tělo, které je v stejné poloze jako předtím. Menší kůň tanečním krokem přejde k většímu a dívá se na něj. Přistoupí k němu a položí si hlavu na krk. Jemně zafuní.
Kůň s tělem na hřbetě si zlostně odfrkne, načež oba dva se před něj postaví a dívají se mu do očí. Kůň zahanbeně skloní hlavu, když menší kůň do něj uhodí hlavou. Otočením hlavy zjistí, že se tělo opět přesunuje, kam nemá. Vztyčí hlavu a zůstane stát jako skála. Zadívá se na své dva protějšky. Jsou pokojení s dalším taháním, proto opět pomalým krokem vyrazí k cíli. Po bocích mu jdou oba dva koně, kteří hlídají Amadea, aby nesklouzl ze hřbetu.
Najednou k nim přiběhne stejný šedý kůň, jako jsou sami. Obkrouží je, ale nedívá se na ně, ale na náklad. Odfrkne si a jde chvilku s nimi. Co chvilku natáčí hlavu směrem k jednomu druhému. Udiveně potřese hlavou, potom kývne nahoru a dolů. Odběhne, odkud přišli.
Jdou už nějakou dobu, když se kůň, co nese Amadea, natočí zadkem jedním směrem a hlavou na druhou. Oba dva zbývající se k němu přitisknou s hlavami stejným směrem. Zavřou oči, když začne vát vítr, který sebou přináší písek. Mlčky stojí, čekají, skoro by člověk řekl, že spí. Když přestane vát písek, zatřesou hřívou, vytáhnou nohy z hromady a udělají krok. Otevřou oči, roztáhnou nozdry, aby se nadechli vzduchu. Pak se zadívají na Amadea. Menší kůň k němu přičichne, potom zavrtí hlavou. Oba dva se zatváří zklamaně, ale vydají se na další cestu. Až hodně pozdě v noci se objeví temné ústí, které je dost neobvyklé už tím, že před ním stojí dva šedé stíny. Podívají se po přicházejících. Jeden k nim vyrazí. Všichni tři zastaví.
Velký kůň se u nich zastaví, potom vztekle hrábne nohou a zadívá se na menší stín. Kývne hlavou a ustoupí. Vydá se za nimi. Najednou kůň s lidským nákladem poskočí a jen trojí zafrkání ho upozorní, že to neměl dělat.
Amadeo se zaduněním spadne na písek. Všichni i ten co stál u vchodu, se u něj zastaví.
Kůň, který ho nesl, má zahanbeně svěšenou hlavou. Rozhlédne se, dupne na písek a rozhrábne ho. Rychle sní mrtvou ještěrku.
Menší kůň vycení zuby a odfrkne si. Její druh a zbylí dva koně se zatváří pobaveně, ale potom se zahledí na viníka. Ten s povzdechem si opět lehne. Zadívá se na tělo, potom na své přátele. Natočí hlavu ke vchodu, aby neviděl, jak ho tam budou dostávat. Koně začnou Amadea strkat na koňský hřbet. Druh menšího koně stiskne nohu bez boty a tělo se vzepne. To je poleká, že ihned zastaví další pokusy. Zvědavě se k němu nakloní, pak se zadívá na tělo, potom na nohy. Po chvilce si uvědomí rozdíl mezi nimi, proto stiskne druhou nohu. Když se nic nestane, uchopí ji a začne do ní strkat. Po usilovné chvilce, kdy jim občas zůstane něco v hubě, dostanou Amadea opět na koňský hřbet. Oba dva poučení předem se postaví k zadním nohám koně, druzí dva se postaví ze stran. Kůň otočí hlavu, aby viděl, jak to vypadá ze zadu. Lup a je na nohou. Čeká, dokud menší kůň ho neoběhne ze všech stran. Za souhlasného odfrknutí udělá krok k nedalekému ústí jeskyně.
Jde pomalu, jak má strach, že spadne a nedonese ho do cíle. Všichni tři pozorně sledují tělo na hřbetě. V menších očích se objeví lítost, ale odfrknutí většího ho od toho odpoutá. Příjemný chlad z jeskyně jen uvítají. Vejdou dovnitř, když najednou všichni ztuhnou. Nevěřícně se dívají, jak jejích přítel jde a za sebou nechává tělo, které se elegantně sesouvá směrem k ocasu.
Šedý stín, co sledoval Amadea, udělá sotva kroky, když si uvědomí, že těžiště nákladu se změnilo. Otočí hlavu a zírá, jak se sesouvá pomalým pohybem dolů. Udělá krok vzad, ale tím ještě zkázu dokoná a lidské tělo dopadne na skalní podloží.
Hlava zaduní a objeví se čerstvá krev. Všichni se na to dívají, když se ozve zafrkání. Zvednou hlavu, zadívají se na viníka, kvůli kterému tohle musí absolvovat. Šedý stín nevybíravě ho chytí a táhne ho za sebou. Jde pozadu, čímž si vyslouží veselé zařehtání od menšího koně. Kráčí za ním a dívají se, jak se dře s tělem. Amadeovo tělo klouže pomalu vpřed, aniž by cokoliv cítil, protože už je delší dobu v bezvědomí.
Chodba se vine pěkný kus, ale jdou dál a dál, když se ozve podivný zvuk, který je potěší. Všichni tři se zastaví, podívají se po sobě. Kůň pustí kus pláště a otočí hlavu k svému zadku. Poté ho vezme ještě jednou a rychle ho vleče k cíli. Místo tmy se objeví světlejší obdélník, který se rozšiřuje, až najednou se ocitnou uprostřed velké jeskyně. Odněkud se ozývá občasné zafrkání a pravidelný zvuk, který vzdáleně připomíná kapání vody.
Zastaví se, pokleknou na přední nohy, aby se zvedli. Rozhlédnou se, jako by někoho hledali, ale podle toho, jak stále hledají, není zde. Menší kůň se na ně podívá, potom na tělo a odchází. Čtyři koně obklopí tělo, ale přicházejí k nim další stejně šediví koně, jakými jsou oni sami. Dívají se na ně, ale všichni mlčí, zklamaně odchází, ale ne daleko. Většina se shromažduje kolem plochého kamene s důlkem na který dopadá v pravidelných intervalech voda. Ta pomalu padá do žlabu, který je kolem kamene a jenž se shromažďuje v menším bazénku. Odněkud se ozve zasténání, potom ticho. Všichni se otočí k menší jeskyni, kam se vypravil menší kůň. Všichni pozorně sledují vchod. Občas některý nervózně hrábne nohou, když se objeví úleva a radost.
„Co se stalo?“ ozve se klidný hlas. Z vchodu do malé jeskyně, kterou všichni pozorovali, vyjde vychrtlá klisna s dlouhou šedou hřívou a ocasem. „Co se stalo, mé děti a co to Dióna plácá o nějakém člověku? Ten tu nemá co dělat. Tohle je naše údolí.“
„Paní Lachésis, omlouvám se, ale je to má chyba a žádám o prominutí ve své netrpělivosti.“ Šedý kůň, co sem přitáhnul Amadea, hluboce skloní hlavu.
„Až tě vyslechnu, rozhodnu se, ale proč je tu?“ přistoupí k Amadeovi. Najednou uskočí. „On je živý!“
Hlava se skloní ještě víc. „Ano, paní Lachésis. Nevěděli jsme, co s ním. Je zakázáno…“
„Ano, to je,“ usekne ho, že nemá odvahu pokračovat. Všichni sledují výměnu mezi nimi. „Dítě, co jsi to provedl?! Ty jsi ochutnal jeho krev!“ zvolá, když si všimne červené barvy, kolem huby.
Kůň skloní ještě víc hlavu.
„Dobrá.“ Přistoupí k němu, natáhne k němu a vsaje do sebe vzduch. Zkoumá ho. Potom pokývne hlavou jako by se rozhodla. „Dejte ho na Kámen. On rozhodne o osudu toho člověka.“
„Cože?!“ ozve se šum od koní, kteří tu jsou přítomní. Otáčejí se po sobě, ale hlavně po své vůdkyní.
„Udělejte to!“ přikáže jim. „Hned!“
Nikdo se nehne, ale když Lachésis skloní hlavu k člověku, pohne se kůň, který ho sem dotáhl a vleče ho k plochému kameni. Všichni se dívají, jak ho pracně dává na kámen.
„Dobře, Argési a teď odejdi.“
„Ano, paní. Děkuji.“
„Počítej s tím, že budeš potrestaný.“ Přistoupí ke kameni, zadívá se vzhůru. Nerozumí ani nechce pochopit tenhle zázrak, který jim pomohl přežít. Nahoře je trychtýř, kterým sem proniká světlo a zároveň kapky vody, ale je vděčná za vodu, bez které by zde nepřežili. V mysli si jasně vzpomíná, jak jeskyni kdysi objevila. Zaplatila za to, a teď je zvědavá, zda pomůže i tomu člověku.
Odstoupí, lehne si i přes své stáří. Čeká na osudovou kapku. Vzpomíná, jak tam stála, dívala se nahoru a čekala. Netušila na co, ale potom ji zalila velká kapka do hlavy k patě. Obalila ji svou magii jako do houně. Tehdy dala Kameni svůj život. Záchranou svých druhů obětovala tolik, pochopila spoustu věci, jenom ne, to co se stalo.
Zatají se v ní dech, jak najednou ucítí přesně co tehdy. Záplavu magie, kterou cítila ze svého pána, kterého hrdě nosila na hřbetě. Milosrdní živlové, buďte shovívaví k tomu tělu, požádá. Najednou spadne kapka, ne jako předtím mala, ale velká, která tělo uzavře do průhledného kokonu.
Lachésis se zvedne, natáhne hlavu, aby to viděla. Přesně jako u ní, ale co bude Kámen chtít za tento dar ne dar? I ostatní koně přistoupí blíž, aby viděli, co se děje. Najednou se kokon rozplyne, jenže místo, aby stekl do bazénku, vypaří se.
Kap.
Kap.
Další kapky už vody proudí na tělo, které tam bezvládně leží. Lachésis k němu přistoupí, dotkne se a odskočí. Pak skloní hlavu. Živlové nejsou milosrdní, ani nemohou být.
„Argési, stáhni ho dolů.“
„Můžeme ho sníst?“ ozve se.
Lachésis si povzdechne. Logická otázka o někom, kdo je mrtvý. „Ne.“
Šum.
„Proč? Je mrtvý. Teď to cítím!“ ozve se z mnoha stran. Stádo začíná být nepokojné. Lachésis je chápe, ale nemůže jim dovolit ho sníst, dokud nezjistí, co se přesně stalo, protože zatím ví jen jedno. Je mrtvý stejně jako ona, ovšem zároveň žije stejně jako ona.
„Zatím ne.“
„Pak později? Mám hlad. Je to hodně jídla, paní Lachésis.“
„Jděte ven si něco najít,“ odsekne netrpělivá, protože ráda by se dozvěděla, co se stalo, a s hlasy, které na ní dotírají, se nemůže soustředit.
„Ticho! Paní něco řekla, ne?“ ozve se malá klisna, co sem přišla s Argésem.
„Děkuji, Dióno. Argési, prosím.“ Argés tělo stáhne z kamene. Vyčkává, potom zamíří s ním za Lachésis, která ho vede hloub do jeskyně, až se zastaví u pruhu zeleně. Povzdechne si, pak jde ještě dál. „Nech ho tu.“
„Paní, nechtěl jsem.“
„Já vím Argési, běž pryč, chci si odpočinout.“
„Ano, paní.“ Odejde, ale i tak se ohlédne po Paní a člověku. Měl jsem počkat, až bude mrtvý delší dobu, pomyslí si, když se připojí k přátelům.
„Co se stalo?“ optá se Dióna. „Argési, kam jsi ho vzal?“
„K Paní. Měl jsem počkat,“ povzdechne si smutně. Tolik ho hlídal, aby mu jídlo neuniklo, a takhle to zkazí.
„To jsi měl. Mám hlad. Jdeme?“ Vyrazí pryč z jeskyně, jako by usoudila, že už byla dost dlouho o hladu. Oba dva se vydají za ní. Našlapují opatrně, protože neradi chodí na skále, ale uleví se jim, jakmile vyjdou na písek.
„Nemám rád tu chodbu,“ zabručí Argés. Dióna mlčky pokývne hlavou. Všichni tři vyrazí do pouště, přestože slunce je v plné síle. Běží, ale smysly jsou ve střehu. Najednou se všichni tři zastaví, otočí hlavu a vyrazí. Za chvilku stanou nad mrtvým hadem.
Dióna skloní hlavu, obnaží ostré zuby a ukousne si. Chvilku žvýká a potom polkne. Ostatní dva se pustí do zbytku, až je pryč. Vyrazí za další hledáním potravy. Uschlé keře úplně ignorují a míjí je. Najednou Argés zvedne hlavu a vyrazí ke skálám. Zařehtá. Všichni přiběhnou k mrtvému ptáku. Zřejmě nezvládl silný vítr, jenže jim je to jedno a do mršiny se s chutí pustí.
„Byl dobrý.“
„To ano,“ zabručí její společník Hyllos. Už pomaleji se vydají na další cestu. Šedé stíny v poušti, kde nepřežije člověk. Když nastane Doba větru, seskupí k sobě, zadkem k větru a písku, hlavami po větru, zavřou oči a čekají.
„Proč to udělala?“ ozve se Dióna. „Kámen je posvátný.“
„Nevím. Mlč. Vysvětli nám to,“ zabručí Argés, který cítí vinu, že nemají jídlo. Neměl spěchat, ale měl takový hlad a dlouho nenašel nic vhodného k jídlu. Neodolal představě tolika masa. Teď za to platí.
„Konec. Jdeme domů.“ Všichni tři zamíří k jeskyni. „Kyréné má mládě.“
„Snad to přežije.“
„Musí.“ Jde se svěšenou hlavou. Hyllos ji něžně šťouchne. „Mohu mít ještě.“
„Budeš mít.“
Klisna po něm mlčky loupne okem. Rozeběhnou se, šedé stíny po tmavé krajině. Brzy už jsou u vchodu do jeskyně. Pozdraví se s ostatními. Zajdou k bazénku, kde se žíznivě napijí. Argés je neklidný, protože vůbec netuší, jaký mu Paní dá trest. Nikdy, co je naživu se to ještě nestalo.
Lachésis si u člověka lehne a přemýšlí, jak to vše začalo. Je nejstarším koněm ve stádě a na rozdíl od ostatních nikdy nezemře. Ráda by se svého věčného života vzdala za cenu, že bude moci si odpočinout od břemene, které na sebe vzala, i když nedobrovolně. Teď možná se to konečně změní.
Ach ano začátek.
Žila už nějaký čas a její pán, nebo ten, s kterým byla, se jmenoval Taien. Rozuměli si, jinak by spolu nebyli. Uměli spolu komunikovat, i když ne v té míře v jaké může dnes. Krátké jednoduché příkazy, kdy jim přiložili dlaně nebo tváře k jejich hlavám. Milovala to. Dokonce měla hříbě, které později zemřelo, a kvůli němu snad to vše udělala.
Přišla válka. Tehdy nevěděli co to je, ale umírali ohněm, zbraněmi. Mrtvých bylo čím dál víc, jich i jejich pánů. Cítili smutek ve svých pánech. Pak přišlo to velké něco a všichni se vydali na sever. Šli s nimi, obtížení nákladem. Neopustili by je za nic, a tehdy se to opět stalo. Najednou se zvedli jako stádo se vším, co měli na hřbetech a opustili je. Šli za svým vůdcem, i když ráda by se vrátila. Nikdy nepochopila, co se stalo, proč je opustili.
Došli sem do údolí a v patách měli lidi se zbraněmi. Prošli údolím, když vůdce přikázal, že zde mají zůstat. Sálalo vedro a měla obrovskou žízeň. Potom uviděli vojáky. Vůdce se svým pánem vrhnul proti skálám. Dívali se, jak se skály uvolňují a zasypávají vůdce i vojáky. Obrátili se do údolí od té zkázy. Chtěla pít, ale nikde nic nebylo.
Jako první udělala krok směrem do pouště.
Umírali, hledali trávu, která nebyla.
Našli východ, ale dodrželi rozkaz údolí neopustit.
Kdo vyšel z údolí, nevrátil se.
Pochopili jedno. Tam venku číhala smrt. Zůstali, i když nemohli dál. Jednou sprchlo. Tehdy našla jeskyni. Zůstalo jich velmi málo a byli spíš šedými stíny než pyšnými koňmi svých pánů. Vešla dovnitř, kde našla kámen a vodu. Vstoupila na kámen a olizovala ho. Dívala se udiveně vzhůru a čekala. Chtěla se obrátit, dovést sem zbytek, když najednou ji zalila magie.
Poznala ji, protože byla stejná, jakou používali jejich pánové. Cítila, že se mění. Najednou uměla mluvit, rozuměla spoustě věci, ale nebyla to už ona. Věděla jedno: Je mrtvá, přestože získala nesmrtelnost a dar mluvy. Proč? Nikdy to nezjistila.
Potom byla volná. Běžela pro své přátele. Chrlila na ně všechno, ale nechápali ji, proto je odvedla do jeskyně. Byla prostornější, než si myslela. Našli úkryt, našli vodu, jen potravu stále neměli. Suché keříky jim všem nemohly stačit. Časem se naučili jíst mrtvé. Věděla, nějakým smyslem, že nemohou zabíjet živé. Trvalo to hodně dlouho, mnoho z jejich přátel zemřelo, ale část z nich přežila. Postupně se stali i odolnými proti jedu místních obyvatel. I když občas vyšli ven z údolí, neodvážili se jít daleko. Zůstali zde, vládci pouště.
Časem se stalo, že začali mezi sebou mluvit. Učila je, co je co. Měla na to celou věčnost. A oni se učili, rodila se hříbata, umírali, jen ona zůstávala stejná. Stála se Paní, vůdkyní posledních Śivych. Pomalu jich začalo přibývat, i když nikdy jich nebylo tolik, jako když žili se svými pány.
Netuší, jak je tu dlouho, ale postupně se přestala bát Kamene a pokusila se s ním domluvit. Nerozuměla jeho šumotu, který vyzařoval, až jednoho dne získala čistou odpověď.
„Budete osvobozeni člověkem.“
Přijala to jako všechno, co se tehdy stalo. Teď ji Argés, to hříbě pitomé, přineslo člověka. Možná měla počkat, až zemře a sežrat ho, ale když nasála z něj pach, bylo pod ním něco, co ji varovalo před tím rozhodnutím. Proto ho nechala položit na Kámen, který to rozhodl za ní. Stal se tím čím ona – mrtvým ve světě živých. Důvod nezná, ale v tuto chvíli je pod ochranou Kamene. Vypraví ho ven a snad jim přinese nový život, ovšem Argése musí potrestat. Takový je zákon. On ho sem přinesl, on nese za něj odpovědnost.
Musí je opustit, to bude jeho trest za neposlušnost.
Bojí se, jak si poradí s neznámým prostředím.
Má o něj strach, ale nemůže tu zůstat poté, co ochutnal krev.
Dotkne se člověka. Spí? Vypadá to že ano. Bude se muset s ním domluvit, pokud toho bude schopná. Zavře oči, aby si zdřímla. Ve spánku zachytává všechno, co se děje v jeskyni, proto ji neujde příchod Argése, Dióny a jejího druha Hyllose. Měla by se ještě pokusit s ním spářit, než její čas vyprší. Mají tak málo hříbat. Bude muset si s ní promluvit.
Našpicuje uši. Člověk, jejich nepřítel se probouzí, pak se vzpamatuje. Válka skončila, i když pro ně katastrofálně. Podívá se do obličeje mrtvého muže.
„Konečně patříš k nám. Pojď, tam kam patříš,“ vyzve ho kapitán Suryo. Obličej je spokojený stejně, jako jeho přátel obtočených Poutem smrti. I jeho otáčí stejné Pouto.
„Ne! Nepatřím!“
Kapitán se zamračí. „Patříš, pojď, stále na tebe čekáme.“
„Proč?“
„Jednotka odchází vždy společně. Chybíš tu. Podívej se, je nás dvacet ne jednadvacet.“
„Ne!“
„Ne!“ zahřmí nad nimi. Všichni vzhlédnou. Velké fialové oči mírně na ně shlížejí. „Ještě ne.“
„Ano!“zazní ode všech. V očích je vidět touha po klidném odchodu tam, kam patří.
„Kapitáne, můj slib.“ Udělá krok k mrtvým, z nichž k němu zavane pach spálených těl. Udělá se mu nevolno.
„Slib… Pravda!“ Chytí ho za rameno, zmáčkne, až zbělají prsty. „Slib splníš a pak přijdeš.“ Kamarádi se vzdalují, přesto Pouto je mezi nimi pevnější než skála. Cítí ho stejně jako bolest v rameni.
Amadeo první co udělá, když se probere, si sáhne na rameno. Pobolívá ho, ale nezdá se, že by bylo zraněné, tak proč? Taky je žádná ruka nesvírá. Potom otevře oči. Má strach, že uvidí obrovské fialové oči. Uleví se mu, že je nikde nevidí. Podívá se na koně vedle sebe.
„Buď zdráv, člověče!“ zahřmí mu v hlavě. Trhne sebou, rozhlédne se, ale kromě šedého koně nikoho nevidí.
„To mluvím já, Lachésis.“
Amadeo se postaví, rozhlédne se po okolí. Stále nemůže přijít, od koho ten zvuk přichází a kdo to je a jak to, že je naživu? Byl srozuměn, že zemře v poušti, ovšem tohle vypadá na jeskyni. „Kde jsi?“ Pak si uvědomí, že neslyší zvuk, ta slova mu zní v hlavě. Divoce se kolem sebe rozhlédne.
„Tady vedle tebe. Jsem Śivy. Mé jméno zní Lachésis a tvé?“
„Nevidím tě! Ukaž se mi!“ Začíná panikařit, že se zbláznil.
„Ach, chápu. To mluvím já, kůň.“ Zvedne k němu hlavu, aby lépe viděl, potom se zvedne celá. „Mohu mluvit, člověče.“
Amadeo ustupuje před tím hlasem v hlavě, až se dotkne skály. To ho vzpamatuje. „To…“
„Magie, člověče. Potřebuješ něco?“
Hlas zní laskavě, přesto tomu nemůže uvěřit. Určitě si z něj někdo dělá legraci. I přes situaci, do jaké se dostal, ozve se. „Pít.“
„Pojď.“ Vyrazí k bazénku, o kterém netuší, jak mohl vzniknout, proč je v zapadlém koutu pouště. Jen celá jeskyně je připravená k pobytu, obsadili ji, protože tu nikdo jiný nebyl. Někdy ve spánku se jí zdají divné sny, kterým nerozumí, ani se o to nesnaží. Celou tu dobu čeká, aniž ví na co, ale až to přijde, bude to vědět. Neohlíží se za sebe, zda ten člověk jde za ní nebo ne. Je to jeho rozhodnutí.
Amadeo zírá za vzdalující klisnou. Bojí se odlepit od skály, která v tomto divném světě jedině dává smysl. Rozhlédne se kolem sebe. Není tu nic kromě skály a nedaleko zřejmě roste tráva, ale kde to je? Zvětšující touha po vodě ho donutí přestat myslet na bolest a vydat se za klisnou. Udiví ho světlo. Aniž ví, proč pohlédne nahoru, kde uvidí nebe. Uleví se mu. Sleduje světlo, které dopadá na oválný kámen a pak si uvědomí nádhernou hudbu.
Kap. Kap.
Voda. Olízne si rty, když v tom zaslechne zafrkání. Koně? Rozhlédne se důkladněji. Mnoho šedých koní jak světlých tak tmavších, ale všichni mají tmavý pruh na zádech. Někteří jsou větší, někteří menší, a všichni ho upřeně pozorují. Nejistě se obrátí k vodě. Opatrně přistoupí k balvanu, když si všimne žlábku. Dychtivě sleduje jeho cestu, až se jeho pohled zastaví na bazénku s vodou. Nemůže tomu uvěřit, že je ji tu tolik. Rozeběhne se k tomu zdroji života. Lehne si a ponoří hlavu do vody. Neslyší zlobné zafrkání, ani přibližující kroky. Pije jako nikdy v životě. Když má dost, převalí se. Zadívá se nahoru, když se v jeho zorném poli objeví hlava s dlouhou hřívou. Je špinavá, napadne ho jako první. Stan by se vyděsil, pomyslí si opět.
„Klidně se ještě napij,“ pobídne ho Lachésis.
Amadeovi ta slova zabuší v hlavě, pak si uvědomí další věc. Mnoho hovoru na pozadí, které se přes něj přelévají, aniž by je doopravdy zachytil. Oni? Posadí se. Lachésis se od něj mírně odtáhne.
„Ne, děkuji. Mám dost.“
„Jak chceš. Pojď za mnou.“ Pomalu se vzdaluje od bazénku s vodou. Amadeo se zadívá na koně. Nejsou přátelsky naladění, uvědomí si. Dostane strach z jejich pohledů. Rychle se zvedne, aby dohnal šedou klisnu.
„Je to zdroj našeho života.“
„Chápu.“
„Jsi mrtvý, víš to?“
Amadeo se zastaví. „Žiju,“ opáčí.
Lachésis v duchu pobaveně odfrkne. „Vy lidé, tak málo toho znáte. Jsi unavený. Spí.“ Lehne si a hlavou naznačí, aby se položil.
Amadeo si lehne na zem, která se mu zdá tak tvrdá oproti písku. Mrtvý… Taková hloupost, ale než stačí pomyslet na cokoliv dalšího, usne. Lachésis se nad ním skloní, vsaje pach. Mrtvý, živý, jaký je v tom rozdíl? Žádný až na to, že co? Netuší. Musí znát o něm víc. Pak se rozhodne.
„Argési, přijď.“
Argés se zachvěje pod nekompromisním rozkazem. Loudavě jde dál od světla, od vody. Zastaví se, zadívá se na člověka, kterého sem přinesl. Co to asi dělá? Proč je mrtvý, když sem ho donesl, byl živý, a proč ho nemohou sníst? Bylo by z něj hodně masa. „Ano, Paní?“
„Vyprávěj mi o něm.“
„O něm? Proč?“
„Protože chci vědět víc.“
Argés váhá, potom začne vyprávět. „Uviděl jsem ho, před mnoha slunci. Šel od vchodu, když jsem hledal jídlo. Přežil Vítr, tak jsem chtěl vědět, co tu dělá. Z vyprávění jsem poznal člověka. Hlídal jsem ho. Šel stále tam, kde je Brána. Nakonec se od Brány odvrátil a šel nazpět. Šel, když zářil měsíc, přes den spal. Taky přežil Vítr v poušti. Nevím, co tam hledal. Našel jsem nějaké věci, tak asi tomu říkají.“
„Věci?“
„Nesl něco, ano.“
Lachésis by zajímalo, jak dlouho v poušti byl. Rozhodně je unavený. Potřebuje odpočinek. „Přines jeho věci, Argési.“
„Cože?“
„Proč?“
„Nevím.“ Lachésis zvedne hlavu. „Hříbě, neodmlouvej a jdi. Pošli sem Diónu. Je venku a nemohu ji zavolat sama. Jdi,“ řekne trochu podrážděně. K čemu jsou ji slova, když může mluvit jen sama se sebou? Naučila své stádo hodně, ovšem k čemu to je, když jsou v údolí přivázání? Ráda by vyšla ven. Novým hříbatům vypráví o světě, ale dobře ví, že to považují za báchorky, když poznají poušť. Ráda by jim ho ukázala, ale bojí se, že lidé je zabijí. Nechce zažít ty dny hrůzy, kdy slyšela své druhy křičet bolestí. Potřese hřívou, aby odehnala přízraky minulosti. Kéž by zapomněla, ale i to ji bylo odmítnuto.
„Paní?“
„Dióno, proč se mi vyhýbáš?“
„Paní? Já ne…“
„Měla by ses spářit s Hyllosem nebo chceš, aby tvůj čas minul?“
Dióna rozpačitě skloní hlavu. „Ne, Paní. Přikazuješ mi to?“
„Ne. Naopak mám pocit, že nás čeká něco dobrého.“ Pohlédne na člověka. Je to snad tak? Mohl by je ten člověk zachránit? Ale jak, když to nedokázali ani jejich páni? Čekala je, ale žádný z nich nepřišel.
„Já…“
„Jdi už.“ Dióna tiše odejde s hlavou skloněnou. Má to zkusit ještě jednou? Její tři hříbata už dávno pobíhají se stádem, ale to poslední se narodilo mrtvé. Nepřežilo. Tehdy se rozhodla, že už žádné nebude mít, ale jestli Lachésis…
„Dióno?“
„Hyllosi, nic se neděje. Pojďme najít jídlo,“ navrhne. Hyllos se na ni pozorně dívá. Dióna rozverně pohodí hlavou a rozeběhne se k východu jeskyně. Hyllos ji sleduje, uvažujíc co to znamená, potom se mu nozdry rozšíří. Vyrazí za ní.
Lachésis se dívá za klisnou, pak obrátí hlavu k člověku. Zdřímne si taky. I když je mrtvá, všechny starosti s životem jí zůstaly. Usne na půl oka, ovšm dál vnímá život v jeskyni. Občas zastříhá ušima, když je něco rušivějšího. Vzbudí se současně s člověkem. Tentokrát mlčí.
Amadeo se probudí. Podívá se na klisnu, která ho pozoruje. Už mu to tak divné nepřipadá, že kůň může mluvit, ovšem to, že tu je, ano. Pak svraští čelo, aby si vzpomněl na poslední slova před spánkem. „Mrtvý. Proč? Jak? Vysvětlíš mi to?“ Nejistě se usměje. Zbláznil se, protože si povídá s koněm, i když s Cannem si taky povídal. Mohl taky mluvit? „Proč mluvíš? Jak?“
Lachésis k němu natáhne krk, vsaje jeho pach do sebe. „Proč to chceš vědět, člověče?“
„Abych se nezbláznil?“
„Nezbláznil?“ podiví se.
Amadeo pokrčí rameny. „Ano. Nedělal divné věci.“
„Ach tak. Divné. Přišli jsme sem před mnoha a mnoha roky, kdy byla velká válka mezi lidmi a našimi pány. Nevím, proč jsme je opustili. Našim novým domovem se stala tahle jeskyně a údolí. Byla jsem tehdy mladá klisna, když jsem jeskyni objevila. Taky jsem našla Kámen. To je ten, kam dopadá voda. Kámen mě s pomoci magie změnil. Vzal mi něco a já žiju od té doby tady. Taky mi dal dar mluvy. Naučila jsem své stádo mnoho z toho, co jsem poznala, proto jsem jejich vůdkyní. Argés tě našel, když jsi umíral. Zmýlil se a chtěl tě sníst.“
O pár plných úderů, když mu dojde, co tím mínila, se v Amadeovi všechno obrátí a málem začne zvracet žluč. Představa být sněden je odporná, ještě odpornější je, že takový ušlechtilý tvor jakým je kůň, jí mrtvoly.
„Za tu chybu zaplatí. Bohužel mrtvý jsi ještě nebyl. Donesl tě sem a já tě položila na Kámen.“
„Dost!“ zasípá Amadeo, protože dál nemůže.
Lachésis se odmlčí. Udiveně pozoruje člověka. Vypadá, že ho značně něco rozrušilo, protože pach těla se změnil. Vyčkává.
Amadeo zhluboka dýchá, protože představa, že on je jídlo, oni by ho snědli, je příliš… Absurdní? Hnusná? Odporná? Nechutná? „Zvracím!“ zařve, přesto z něj nic nevyjde jen žaludek je sevřen v třesoucí se chuchvalec.
„Položila tě na Kámen, protože už jsi skoro byl mrtvý,“ pokračuje Lachésis. „Kámen ti vzal něco a musel ti taky něco dát. Jsi jako já.“
„Ne!“ zařve, až Lachésis se udiveně podívá. „Nejsem jako ty.“
„Jsi. Nechápu, proč se tomu bráníš, člověče. Měl bys být rád, že tě Argés nenechal v poušti.“
„Snědli byste mě.“
„Ano, to je pravda. Vlastně je škoda, že jsi nezemřel. Máš na sobě hodně masa.“
„To je… To je.“ Zvedne se a vyrazí ven. Čím jde dál, tím získává větší klid, jistější krok. Při pohledu na stojící koně si říká, že je to šílenství. Lhala mu. Tak to je. Tihle krásní koně nemohou pojídat mrtvé jako mrchožrouti. Přesto ho něco odrazuje se k nim přiblížit, pohladit jejich hřívu. Možná je to tím, jak ho pozorně sledují nebo bůhví čím. Rozumí jim? Mluví taky jako ta šedá klisna nebo co když si z něho dělá legrací? Co když tohle je jedná velká lež?
„Dávejte na něj pozor!“ přikáže svému stádu Lachésis.
„Nesu… Děje se něco?“ optá se Argés Lachésis. V hubě drží nalezenou botu.
Amadeovi se otevřou oči, pak k němu přistoupí. „To je moje.“ Natáhne se pro botu a chce mu ji vzít z huby, ale ten ji nepouští. Začnou se o ní přetahovat, když ji Argés najednou pustí. Amadeo zavrávorá a kecne si na zadek. Je mu to jedno a ihned si ji natáhne. Vstane, dupne nohou. Spokojený vyrazí ven. Přesně. Všechno je to podivný sen, který musí skončit. Jde chodbou dál a dál, až zahlédne světlo. Rozeběhne se k němu, když se zastaví, protože na něj vyrazí takový žár, že se málem zalkne. Udělá ještě krok k žhavému písku, pak se zastaví. Zírá na koně, který k němu otočí hlavu, potom se pustí do žrádla. Polkne, když si uvědomí co to je. Had. Zavře oči, ale stále má před sebou šedou hlavu, ostré zuby a tlamu s kusem masa v hubě. Opře se o stěnu skály. Uvědomí si, že nemá kam jít. Buď do pouště, kde zemře, nebo k těmhle… koním.
„Śivy, i když to jméno bychom neměli používat. Už nejsme tím, čím dřív,“ dýchne na něj nostalgie z Lachésina hlasu. „Vrať se nebo odejdi.“ Hlas mu přestane znít v hlavě. Otočí se, aby neviděl toho koně, ale ví, že na ten obrázek nezapomene nikdy na světě.
„Tráva…“
„Kde, člověče?“ ozve se klidný hlas. „Našla jsem způsob jak přežít. Není tu tráva, stromy, ale jsou tu drobní živočichové. Nejíme živé.“
„Jak… Já…“
„Zvykneš si. Vrať se ke mně.“
Amadeo váhá. Pak udělá krok do pouště, ale výheň, vzpomínky na úkryt z pláště na to, jak se dusil, na žárem spálenou tvář i halucinace, ho odradí od dalšího kroku. Vrátí se do jeskyně. Koně mu ustupují z cesty. Amadeo jde apaticky, až se dostane ke kameni. Dotkne se ho. Je chladný, mokrý. Bouchne do něj. Lachésis ho z přítmí pozoruje. Rozumí mu víc než by si přála. Za ta léta si zvykla, přesto nikdy nepřijala to, čím se stali.
„Jaké je tvé jméno, člověče?“
„Jméno? Mé jméno?“ podiví se. „Nevím.“
Lachésis k němu přijde, dotkne se ho. Amadeo objeme její krk a začne brečet do hřívy. Slzy odplavují bolest i nevědomost, ale Lachésis zaplavuje teplo. On je má zachránit, on je tím člověkem, o kterém mluvil kámen. Dal mu život, ale vzal to něco a jméno… Musí mu dát nové jméno. Jejich jméno. Jméno rodu Śivych. Bude jejím posledním hříbětem.
„Tvé jméno bude Daimón, což je ten, který ovlivňuje osud člověka.“
„Daimón?“
„Ano. Byl to náš vůdce, který nás sem přivedl a rozkázal zde zůstat. Sám zemřel, když lidem zabránil sem vstoupit a nás pobít. Je to slavné jméno, které nos se ctí. On ovlivnil osud lidí.“
„Kdysi jsem měl jiné jméno. Proč si nemohu vzpomenout jaké? Můj otec se jmenoval Ormazad Astryhze. Má matka Rianina a má teta Oliviena je porodní bábou v městě Drun. Mám sestru Kassie a Iliyu. Vybavím si vše, až na to, jak se jmenuji já. Byl ševcem a já se stal strážným v knížecí rodině Fior´deni. Jednoho dne kněžna s dcerkou zemřela a my s ní. Utíkal jsem před Lovci, ale dostihli mě. Vešel jsem do údolí, aniž bych věděl, že je smrtelné. Potkal jsem Serenina. Vzpomínám si na všechny, i když si nevybavím jméno své snoubenky. Moje nejzazší vzpomínka je, jak jsem lezl na sousedovu jabloň, abych dal otci jablko. Bylo červené a krásné. Spadl jsem.“
Lachésis nerozumí, co povídá, ale ví jedno. Bolí ho to. Je to z něj cítit a nesmířil se svým osudem jako ona. Možná právě proto je zachrání od života v této pustině.
„Řekl jsem jim při svém odchodu, že se vrátím, abych splnil své sliby. Budu muset odejít, Lachésis. Nemohu zde zůstat.“
„V pořádku, teď si odpočiň. I když tě Kámen uzdravil, pak nejsi ještě zdravý. Máš naše jméno, budeš žít jako my.“
Amadeo pokorně skloní hlavu. Zadívá se na kámen, který ho okradl a zároveň obdaroval. „Nenávidím tě,“ pronese do ticha.
Lachésis se zastaví. „Až se vrátíš, pak ti jistě vrátí, co ti vzal.“
„Vrátil i tobě, Lachésis?“
Ta potřese hřívou. „Ne. Mockrát jsme stála na Kameni, žádala ho, aby mi splnil mou žádost, nikdy to neudělal, jenže možná tvůj příchod to změní.“ Spokojeně jde k Argésovi, který vleče vaky i věci. Znechuceně je pustí. Vyčkává.
„Můžeš jít, Argési.“ Ještě mu neřekne jeho osud, ale bude ho muset přijmout, protože je potřísněn krví, kterou musí splatit. Tak zní zákon Śivych. Doufá, že ještě bude žít, aby viděla, jak jejich život změní tento člověk. „To jsou tvé věci, i když nevím, zda jsou všechny.“
Amadeo odsune prázdné měchy, probere věci. Plášť je na cucky. Bude si muset obstarat nový. Nepřeje si tu zůstat. Nechce vidět, jak se krmí, netouží po dalších slovech ve své hlavě. Chce odejít do svého světa, kterému rozumí.
„Děkuji, Lachésis. Zítra odejdu.“
„Dobrá. Musíš jíst. Řeknu, aby ti něco přinesli.“ Vydá rozkaz a dvě šedé siluety se ztratí v dlouhé chodbě.
„Já…“
„Patříš ke stádu, budeš jíst to co my. Tráva je pro hříbata. Lidé jedí maso, ne?“ Vykročí jiným směrem. Amadeo mlčí, protože neví, co má na to říct. Má pravdu, jedí maso. „Pojď za mnou.“ Vede ho od světla a vnoří se do tmy. Amadeo se přidržuje skály, tápe, když na něco narazí. „To jsou věci po naších pánech. Vezmi si, co potřebuješ. Dávám ti to právo.“
„Nevidím, musím zapálit oheň.“ Jenže jak, když dřevo neviděl?
Lachésis se zamračí, ale potom šťouchne do hromady. Zazní kovový zvuk. „Jdi, budu ti je nosit. Nemůžeme zapálit oheň, protože není dřevo.“ Amadeo pochopí, že si nebude to maso moci připravit na ohni, když nemůže ani udělat pochodeň. „Naši páni tvořili oheň.“
„Nemám z čeho.“
Klisna si odfrkne, vytáhne něco z hromady a vleče to z jeskyně. Amadeo jde opět za ní velmi opatrně. Je zvědavý, co to vytáhla. Uleví se mu, když zahlédne šero. Nemá rád tmu. Zvědavě se ohlédne na klisnu. Údivem povytáhne obočí. Meč? Je pravda, že žádný nemá, jenže…
„Mí páni je nosili, ty ho nemáš. Tady je.“
Pustí ho na zem. Meč cinkne, až přitáhne pozornost některých Śivych. Amadeo se pro něj sehne. Udiví ho lehkost. Vytáhne ho a napůl čeká rezivějící meč. Ještě s větším údivem zjistí, že je v naprostém pořádku, jen nikdy nic podobného neviděl. Je delší, než je zvyklý a konec je zahnutý. Jílec je obtočen tvrdou kůží, která mu v ruce neklouže. Dokonce je zde úchyt na ozdobu. Napřáhne ho před sebe. Dokonalé vyvážený. Ten meč je mistrovské dílo. Dokonce by řekl, že je lepší, než meč kapitána Estryhze. Udělá pár kroků a tvář se mu čím dál víc rozjasňuje. Klisna ho chvilku pozoruje, potom jde opět k hromadě věci. Vytáhne z něj vak, který vleče k Daimónovi.
„Zbytek. Je v pořádku?“
„Kdo ho vyrobil?“
„Mí páni. Je jedním z těch horších, jinak bychom je nenesli.“
„Horších?!“ Výkřik rozbije poklid v jeskyni. „Je dokonalý. Nic podobného jsem neviděl. Nádherný, ale je to meč, který jsem měl najít?“ zaváhá. „To je jedno. Mám ho a je dobrý. Takový meč by mi záviděl každý strážný a voják.“ Ihned si ho připevní k opasku. Spokojeně si pomyslí, jak mu ta váha chyběla. Pak se skloní k vaku. Rozbalí ho. Materiál je lepší než ten u jeho. Vymění ho, ale věcí jsou k ničemu. Nechá si svoje. Na dně najde malý přívěsek. Prohlíží si ho. Je to lístek nějakého stromu, ale je na něm vidět každá žilka, každá nerovnost. Vypadá jako list stromu vykutý do kovu. Připne si ho k meči. Slabě o sebe cinknou, až se rozezní příjemný zvuk. Nakonec si vezme plášť s kapuci. Vezme si ho na sebe. Je mu skoro, i když je o dost kratší, takže je jen k lýtkům, ale je lepší mít něco než nic.
„Děkuji ti, Lachésis.“
„Dobrá. Je to všechno?“
„Jistě. Je noc?“
„Ne. Nastal Vítr.“
„Vítr?“
„Ano. Čas, kdy vítr žene písek proti skálám. Je to velmi nebezpečný čas, kdy hodně koní se udusilo, než jsme se naučili proti němu bránit. Pojď, je čas jídla.“ Vede ho k bazénku. Dovnitř vstoupí dva koně, kteří v tlamách nesou zvířata. Jeden je had, druhý vypadá jako nějaký hlodavec. Amadeovi se obrátí žaludek, pak si uvědomí hlad. Jak může být mrtvý, když má hlad, cítí vůně, má žízeň, dýchá? Zadívá se na Lachésis. Ta to zřejmě bere normálně, ale co když mu lhala? Co když je živá stejně jako on? Pochybností jím zazmítají.
„Děkuji, ti Bélosi, Gyési. Jez, nezahanbí jejich úsilí najít ti jídlo. Není to lehké.“ Sama pečlivě se zakousne do hada. „Je trochu jedovatý, ale zvykli jsme si na to. To tvoje je v pořádku.“
„Jen sundám kůži,“ zabručí s nevolí. Vytáhne nůž a šikovně oddělí maso od kůže. Odloží ji. Lachésis ho pozoruje, zda skutečně… Oddechne si, když se pustí do zvířete. Spokojeně začne jíst. Amadeo žvýká maso a snaží se nemyslet na to, že jí mršinu, ale na úsilí obou Śivych, kteří jídlo pracně sehnali.
„Děkuji za jídlo.“ Pravda je, že spíš ho to rozdráždilo, protože dlouhou dobu nic v sobě neměl.
„Jsi v pořádku?“
„Ne. Moc jídla.“
„Moc jídla? Nerozumím.“
„To nic. Lehnu si.“ Odejde na místo, kde spal, pod sebe si dá plášť a zavrtá se do něj. Voní tak zvláštně, že nemůže vůní určit, až nakonec usne. Lachésis pokyne Bélosovi. Je už starší, proto možná brzy odejde. Ten si vezme kůži a pomalu ji žvýká.
„Děkuji, Paní.“
„Bélosi, on nás možná zachrání.“
„Ten člověk? Jak myslíš, Paní. Bylo moudré dát mu meč našich pánů?“ Nevzpomíná si na ně, ale Lachésis udržuje v nich na ně vzpomínku. Všichni berou to tak, že se jednou vrátí, přestože netuší kdy. „Přivede je?“
Lachésis se zadívá na Kámen. „Je to možné.“
Bélos přestane žvýkat. Zvláštní, že to Paní řekla, protože nikdy takhle nemluvila. Jestliže odejdou odtud, co bude potom? Ne, Paní se plete. Odejde, aniž by si toho Lachésis všimla. Ta se zvedne a jde k Daimónovi. Lehne si vedle něj a začne ho zahřívat aspoň z jedné strany. V klidu se dívá na toho zvláštního člověka. Kdo ho sem přivedl? Co když to byli Draci? Ne, ti dávno neexistuji. Jsou to jen pověsti, protože ti by nedopustili válku. Zachránili by jejich pány.
Zítra člověk odejde a život se vrátí takový, jaký byl, přesto musí se k nim vrátit. Udělal vše, co mohla, aby svému stádu zajistila přežití. Teď se musí spoléhat na křehkého člověka. Udělá jedno, i když s těžkým srdcem. S tou myšlenkou usne, ale zároveň vnímá, co se děje v jeskyni i dál. Mimoděk ji napadne, že to nové hříbě se má čilé k světu. Zítra se na něj půjde zadívat, a jestli přežije, pak mu dá jméno.
Černý strom se vynoří, nad ním černý havran, který zastiňuje celou oblohu. Je tma, přesto cítí pod dlani teplo, jak se někoho dotýká. Usměje se a tma pomalu mizí. Začíná se objevovat světlo a ukazovat vlídnější tvář. I černý strom se po něm tak dychtivě nenatahuje.
„Co jsi?“optá se stromu.
„Co jsi?“ ozve se ozvěna.
„Světlo?“
„Je to tma, maličký.“ Vzhlédne k obloze. Opět ty fialové oči. Jsou pobavené.
Co je tu k smíchu? Já?
„Smrtelná tma, jež víří v kolech Vůle hvězd. Přijď,“ pokračují fialové oči bez lítostí.
„Ne!“ Dotkne se tepla, zavře oči. Už je nechce vidět, jako nechce vidět tváře kamarádů vyrytých do černé kůry. Vypadají tam jako uvěznění. „Ne!“ zařve, když si uvědomí další tvář, jež se z ní dere.
Svou.
Posadí se, plášť sklouzne z těla, otře si čelo i tváře. Podívá se na koně. „Sníš, Lachésis?“
„Ano, ale nepamatují si nic. Ty sny, které se pamatuješ, tě zvou.“
„Kam?“ Přijme to, jako musel přijmout všechno od chvíle, kdy zazněly knížecí gongy.
„Nevím. Čas ukáže.“
„Chci zpět.“ Lachésis nic neřekne. „Není to možné. Jsem tu a netuším, co po mně všichni chtějí. Ty sny, děsím se jich. Promiň, že jsem tě vzbudil.“ Pohladí ji po hřívě. Je špinavá, slepená. S rukou na teplém těle usne, aniž by se mu něco zdálo.
Ráno vstane, protáhne se. Cítí se dobře, když si uvědomí, že tu není Lachésis. Sbalí si věci a vydá se ji hledat. Stojí u kamene s dalším koně. Má pocit, že poznává Argése.
„Dobrý den, Lachésis.“
„Paní, člověče. Je to Paní!“ zavrčí Argés znechuceně.
Amadeo vytřeští oči. „Já tě slyším!“
„Je to díky mě,“ vysvětlí mu Lachésis. „Předtím jsem nedovolila, aby na tebe mluvili, ovšem tohle je výjimečná příležitost. Poslouchejte mě. Ty, Argési ses provinil, že jsi ochutnal čerstvou krev. Ty, Daimóne, potřebuješ průvodce. Jsi slabý a potřebuješ sílu. Argési, jsi silný hřebec, budeš nosit Daimóna, budeš ho chránit a pečovat, jako by to byl jeden z nás. Patří ke stádu. Ty, Daimóne, jež nejsi Śivy, ale máš naše jméno, budeš se o něj starat a chránit ho. Nedovolíš, aby ho lidé zabili. On tě vyvede z údolí pryč, on tě sem přivede, až splníš své sliby. Pouto krve vás dva spojilo.“
Oba dva se na sebe zadívají. „Ne!“
„Ano. Takový je zákon. Přinesla jsem něco.“ Jde k hromádce věci. „To jsem měla na sobě, když jsem opustila svého pána. Teď to budeš mít na sobě ty, Argési. Myslím, že ti to padne.“
„Paní, nemohu opustit údolí. Zabijou mě!“
„Ne. On tě ochrání. Přísahej, Daimóne!“
„Lach…“
„Paní, člověče!“
„Paní Lachésis, to nejde. Nemohu…“ Pochopí jedno. Musí ho mít sebou, protože jinak se nedostane ven. Ani neví, kde je. „Jak přikazuješ.“
„Paní, nechci odejít.“
„Nemáš klisnu. Musíš, Argési.“ Potichu dodá jen pro něj. „Pro sebe, pro své stádo.“
„Paní… Já, udělám to.“
„Děkuji ti, Argési. Dávej na něj pozor. Je tak slabý, ne jako my.“
„Ano. Musím to mít na sobě?“
„Ano. Můžeš Argése osedlat?“ Nostalgicky si vybaví, kolikrát ona byla takhle strojena.
Daimón přikývne. Přejede kůži sedla, setře jemný prach. „Je už starší, ale kvalita kůže je vynikající. Sedlo i vše dělal mistr. Můj otec šil boty, vyznám se v kůži. Paní, bude se mnou takhle mluvit, když odtud vyjedeme?“
„Ne. Můžeme mluvit jen se svými pány. S tebou ne. Mluví s tebou jen díky mě, jenže já s vámi nebudu.“
„Rozumím. Argési, děkuji, že mě budeš doprovázet. Budu se snažit ze všech sil.“
„Dobrá, já taky.“ Pro své stádo, pro Lachésis. Argés neklidně cukne, když mu dopadne na hřbet vybledlá pokrývka, potom ucítí sedlo. Ošije se. Lachésis ho okřikne. Daimón když mu chce vložit mezi zuby uzdu, poraní se o jeho zuby. Přitiskne si ke rtům ruku. „Krvácím. Jak tedy mohu být mrtvý?“ Nikdo mu neodpoví, jen na sobě cítí mnoho pohledů Śivych. Dokončí sedlání koně. Potom naplní prázdné měchy, sbalí vaky, které připevní vzadu k sedlu.
Stojí s rukou na šedém krku. Rozhlíží se kolem sebe. Nechce se mu. Zvykl si zde. Na hlas v hlavě, na kapky vody, na přítomnost koní. Tam venku netuší, co ho čeká, zde přesně ví.
Lachésis se hne do chodby. Amadeo vezme Argése za otěže. Jdou za vůdkyní stáda. Zbytek koní za ním. Když vyjde z jeskyně, spatří Jiskrovec i měsíc, který visí nad pouští jako bledý stín svého mohutnějšího bratra. Pojedou v noci, za což je rád. Venku se chytí sedla a vyhoupne se do něj. Vezme otěže.
Argés strne. Tak o tomhle Lachésis vyprávěla. Otočí hlavu, aby viděl na Daimóna. Je to pro něj nezvyklé, ale Paní povídala, že takhle nosila svého pána denně. Přemůže se, i když by ho nejraději ze sebe shodil.
Udělá krok.
„Děkuji vám všem!“
„Argési, Daimóne, vraťte se!“
„Vrátím se. Slibuji!“ Daimón pocítí v duši strach. Další slib, který má splnit. Kolik jich ještě bude? U Temného kolik?! Pobídne Argése. Ten začíná chápat, co chce, i to proč dnes ráno Lachésis vyprávěla o tom, jak nosila svého pána. Vyprávěla to podrobně, ovšem on jako vždy dával pozor na půl ucha. Zoufale se obrátí ke stádu, k Paní. „Nechci odjet! Nechci!“ zařičí.
„Vrátíš se, Argési. Děkuji ti, hříbě.“ Argés pokorně sklopí hlavu a vyrazí k východu z údolí. I Daimón se ohlédne po ústí jeskyně, ale už nikoho nevidí, jak splynuli s temnotou. Pohladí Argése po hřívě. Netuší, jak se k němu má chovat, ale je vděčný za něj, i když raději by měl pod sebou normálního koně než tohohle zvláštního.
Stiskne mu ještě víc boky. Argés vyrazí s větrem v zádech, až se Daimónovi otevřou oči údivem. Tohle je rychlost, jakou nikdy nezažil. Výskne radosti a ta se přelije i na Argése, který ještě přidá.
