Vůle hvězd
Kapitola 18.
Shledání
„Nic není důležitějšího pro elefiany než jeho ariméé a zbraň. S nimi je svázán na život a na smrt. Bez nich je jen člověk, který tápe v temnotách hledání.“
Elean
Daimón se zasměje. Krásně jim zdrhl. „To si vážně mysleli, že s nimi pojedu? Argési, jsou to hlupáci.“ Zvážní. „Ale ten slib pěvci, nechce se mi do toho pouštět. Jak mám zabít malou holčičku? Copak se zbláznil? I když vypadal, že to míní vážně. Rozhodně jeho tón hlasu byl přesvědčivý, ale proč? Je to těžké, co Argési? Budeme doufat, že si to rozmyslí, ale teď máme důležitější věci na práci. Musíme jet opět na sever. Myslíš si, že jsem se zbláznil, jenže neviděl jsi to co já. Ten znak, říkal ji runa, plála jak tisíc ohňů. Byla sytější než hranice, než požár pavilonu kněžny Anahity. Jako by v tom byl zkoncentrován čistý živel, není to šílené?“ Popleská ho po šíji. „Víš, musíme si přiznat jedno; Magie existuje, protože jak si jinak vysvětlit, to co se stalo? A mluvím samomluvou. Pojedeme rychle, nikde se nebudeme zastavovat, ať tam brzy jsme.“ Pobídne ho do rychlejšího klusu. Vzduch se mu opře do tváře. Pomyslí, že aspoň bude moci vyzkoušet skutečné Argésovy hranice. Jestli někdy je bude potřebovat, pak bude vědět, co si může dovolit. Schválně nezastaví ani v noci a jede dál. Teprve k ránu Argés zmírní klus a přejde do kroku. Daimón zívne, ale nechce ukázat slabost. Vydrží to společně s Argésem. V poledne už jde pouze krokem a se skloněnou hlavou.
„Dost!“ zastaví ho u vody. Argés dychtivě se po ní ohlédne, ale Daimón ho zastaví. Nejdřív mu sundá sedlo, uzdu a chvilku ho vodí. Pak ho pustí k vodě, Sám se skloní a napije se taky. Je chladná a dobrá a potom, co jeli prakticky bez pití, jídla, mu to připomíná jako nebeský nektar. Rozvalí se na trávě u říčky.
Argés pije ještě dál, potom si najednou lehne a začne válet. Až má toho dost, vstane a jde šťouchnout do batohu. Zadívá se na Daimóna, co on na to.
„Zkusíš to otevřít? Počkej raději ne,“ zamítne, když si vybaví jeho ostré zuby. Předhodí mu kus masa ze zvěřiny, kterou přinesli lovci. Upřít se jim nemůže, že lovit skutečně umí. Přinesli nadšené Brettie tolik zvěřiny, že ani nechtěla po nich peníze za pobyt. Argés se pustí do kusu syrového masa. On si vezme kus sušeného s chlebem, i když dal by cokoliv za teplé jídlo. Pak si lehne.
„Hlídej,“ zabručí, ale i tak ještě chvilku zírá do nebe na chladnou krásu hvězd. Jiskrovec svým jasem zastiňuje měsíc, když se zprudka posadí. Zadívá se na Argése.
Proč ho Lovci nezabili? Zapomněl se optat. Je tedy zločincem nebo ne? Řekli na ten témat vůbec něco? „U Temného oka, měl jsem se důkladně vyptat.“ Nebude riskovat. Bude dál předpokládat, že ho hledají. Mohou ho sice chránit, ale pochybuje, že plukovník Estryhze zapomene na to, že mu udělal čáru přes rozpočet. „Nebylo by lepší být mrtvý?“ zašeptá tiše sám pro sebe, ale Argés našpicuje uši a otočí se k němu. Jenže pak by snažení kapitána, otce, Olivieny i dokonce Lachésis byla by zbytečná. Ti všichni mu pomohli, aby si zachránil život.
„Sliby. Nenávidím je, ale musím je dodržet.“ Vybaví si, jak mu otec domluvil pořádným nářezem, že nesplnil, co měl, jen proto, že bylo mizerné počasí a jemu se nikam nechtělo. Šel a musel se omluvit. To mu bylo deset, když odjel z akademie na delší volno. Vždy se domů těšil. Povzdechne si. Jak se asi otec má? A co Oliviena? Vede se jí dobře? Hermi by už mohla končit učňovská léta. Zajímalo by ho, zda zůstane v kraji nebo naopak ji pošlou někam jinam, i když Oliviena povídala, že je to její poslední učednice, tak snad zůstane.
S myšlenkami na rodinu usne, jako když ho hodí do vody. Po probuzení se s Argésem najedí, nasedne na koně a opět vyrazí vpřed. Spěchá, jak nejrychleji může, aniž ví vlastně proč. Po pěti dnech usilovné jízdy, v druhé hodině větru, stanou na okraji pouště. Kopyta se lehce dotýkají prvních zrníček písku.
Daimón se dívá na poušť, kterou opustil, kdy to bylo? Tři měsíce? Ano. Od té doby, co udělal? Nic, jen se nahromadily další sliby. Smutně skloní hlavu.
„Neudělal jsem nic. Argési, je na čase se přestat flákat. Kapitán Suryo by mě už dávno proháněl Kobkami. Nenáviděl lenost, nepořádek a ulejvání.“ Přetáhne si šátek přes ústa, kapuci stáhne do obličeje. Tvář má pomazanou tukem, jak se to naučil v Nen i Ta. Stejně ošetřil i Argése. Překontroluje vaky, které má vepředu i vzadu. Netuší, jak dlouho bude v poušti, ale město musí najít. Jen doufá, že tam dostane indicii k další runě. Nalezení ohnivé, která je zasazená do meče, bylo spíš jedno velké štěstí, než cokoliv jiného. Až bude meč kompletní, splní aspoň jeden slib. Pak najde válečníka, který ho porazil s bravurností, jakou ještě neviděl.
Argés zaržá radostí, když si uvědomí, že je zpět v domovině. Zeleň je krásná, i voda, ale tohle je jeho skutečný domov. Nasaje do sebe suchý vzduch. Vyrazí vpřed. I jinak se mu chodí. Je nadšený a je rád, že sem ho Daimón vzal. Vysoko v oblacích plachtí ptáci a pod nohama cítí zvěř. Většina je zahrabaných do písku v písku, ale jejich stopy jsou všude. Rozhodně nebude trpět hladem jako v údolí. Až přivede Daimóna zpět k Paní, potom jim vylíčí svět, který tu je. V tak rozsáhlé poušti se ztratí.
„Máš radost, že? Cítím to z tebe. Je mi líto, že ti nerozumím. Já poušť nenávidím.“ Vůbec netuší, jak v nekonečném písku město najde. Kam jeho oko dohlédne, tam vidí nekončící rovinu. Písek, písek a neomezené spousty zrníček, které se dostanou do každé škvírky. K tomu před sluncem se nedá schovat. V údolí byly aspoň skály, které vrhaly stín, ale zde není nic. Bude muset to přežít, protože runa za to stojí.
Večer vytáhne kus papíru, na který si zakreslil, kudy jel. Jestli má najít město, potom bude muset hledat důkladně. Argés k němu přistoupí a zvědavě se dívá, co to dělá.
„Zvědavý? Tady si zakreslím, kolik jsme ujeli. To je dnešní den. Každý den ujedeme to stejné. Když budu křižovat,“ načmárá lehce další čáry, „potom město najdeme. Neznám žádný jiný způsob. Jestli ty ano, potom mi to řekni. Podívej se, dělá se nějak chladno. V údolí to tak nebylo, ale slyšel jsem vyprávět o zimě v hospodě v Nen i Ta.“ Zachumlá se do vlněného pláště. V noci ho krásně zahřeje, v den naopak chladí. Je unavený, že ihned usne.
„Poslední čára,“ zašeptá pro sebe okoralými rty. Musí se vrátit do království, protože mu došla voda. Odkašle si, ale vydá jen sípavý zvuk. Může mrtvý člověk umřít, napadne ho. „Vracíme se.“ zahledí se na Argése. Vypadá jako na začátku cesty a zdá se, že mu nedělá problémy přežít delší dobu bez vody. Bohužel on není Śivy.
Otočí koně, pobídne ho k další cestě. Večerem by mohl být venku z pouště. Nejede ani deset plných úderů, když se objeví nezřetelný chvějící stín. Zamrká, potom zůstane stát. Má se odchýlit nebo jet dál? Ale co když je to město? Na druhé straně může to být jen písečný přelud. Má risknout a jet k němu nebo jet rovně k záchraně? Otázkou je, zda by ho opět našel.
„Jet nebo ne?“ zamumlá. Bude tam voda? Argés to vydrží, jenže co on? „Jedeme!“ Vidina získání runy převládne nad opatrnosti. Popožene Argése ke klusu, ale brzy pozná, že i on je unavený. Napůl čekal přelud, proto skoro nevěřícně zírá na blížící město. V půlce Času větru, o třetí hodině, je u zdi. Rozjede se podél zdí, aby našel místo, kterým se dostane dovnitř. Nakonec objeví doširoka otevřenou bránu s vlysy květin, mezi nimiž je jasně vidět podivná i normální zvířata. Udiveně si prohlíží monumentálnost a zároveň křehkost budov. Jede noha, co nohu mine. Netuší co je to za město, přesto mu něco říká, že je u cíle. První co bude muset najít, je voda a jídlo pro sebe. Pro Argése má ve vaku trochu sušeného masa. Pro dnešní den si budou muset vystačit s tím, co mají.
Chce si stáhnout roušku, která mu kryje obličej, když uvidí uprostřed ulice stát muže. Je vysoký s rukou položenou na jílci meče. Zastaví koně, nechá roušku být a ruka mu sklouzne k meči. Hlavou mu víří, kdo to může být? Sssertan? Jsou momentálně ve válečném stavu, ale možná to bude nějaký poutník. Má k němu jet nebo ne?
Elean stáhne ruku z meče, když si uvědomí, že neznámý hodlá taky tasit. Nemůže tomu uvěřit, že zde na tom nejnepravděpodobnějším místě na světě někoho najde. „Elefian,“ splyne mu ze rtů a tělem projede bláznivá radost. Není posledním. Někdo ještě zůstal, nebo přijel se podívat. Na rtech mu rozkvete nedočkavý úsměv, když si uvědomí jedno – mýlil se. Není to nikdo z jeho národa.
„Kdo jsi?“ odhodlá se zavolat v sssertanštině, ale odpovědi se nedočká. Zopakuje to v alacaldštině. Nikdy nepochopil, jak může být na světě tolik rozdílných jazyků.
Cizinec nebo je z království? Pomalu stáhne ruku z jílce. Popožene koně k neznámému. „Daimón!“ zvolá, ale rouška ztlumí jeho zvolání, proto si ji stáhne a odhalí unavenou zarostlou tvář. „Daimón Astryhze!“ Ještě mu zřetelně nevidí do očí, jen jedno ví: Je krásný. Nikoho takového neviděl. Opatrně seskočí z Argése, připraven tasit při sebemenším pokusu o napadení.
Elean sebou trhne. Je to možné, divoce mu víří hlavou, ale jedno ví na Přísahu dračích pánů. Před ním stojí jeden ze Śivych, ti kteří jim zachránili život. Přejde k němu a poklekne před ním do prachu. Musí mu vzdát úctu, tak jak si to zaslouží. Kolem sebe rozprostře magii, která ho má ochránit před útokem muže.
„Můj život je tvým životem, Śivy. Mé poděkování je poděkování našeho národa. Má vděčnost je vděčnosti mého národa. Tvé přání je pro mě rozkazem, Śivy.“ Povstane, pomalu natáhne ruce k čelu. Argés odfrkne, ale klidně stojí.
Daimón kromě slova Śivy, nerozumí, co to mluví. „Nechte ho být.“
„Jen se ho dotknu,“ odvětí Elean. Přiloží ruku k čelu a otevře mysl. Je udivený bohatostí myšlenek i jasného rozumu. Když jezdil na svém Śivym jménem Notos, tak se spolu dorozumívali jednoduše, teď dokáže jasně formulovat i abstraktní myšlenky.
Argés překvapeně přešlápne. „Ty jsi náš pán?“
„Ne, jsem váš druh. Mé jméno je Elean. Jsme vám vděční za vaší odvahu, za vaší oběť. Jak jste to dokázali? Mysleli jsme, že jste odešli do země mrtvých.“
Daimón nemá odvahu je rušit. Nechápe, co se mezi nimi děje, jen cítí, že cizinec mu nechce ublížit. A zatímco dává pozor na Eleana, Argés vypráví, co jim vyprávěla paní Lachésis o dávných časech. Eleanovi sklouzne jedna slza, potom druhá. Pláče nad údělem těch nejvznešenějších ze všech. Pak už nemůže to vydržet a obejme ho kolem šedého krku. Argés pochopí, že jsou to ti, o kterých jim Paní vyprávěla. Mluví s ním, jako on mluvil s ostatními v jeskyni.
Daimón si odkašle. „Stalo se něco?“ Zrak mu uvízne na světlých lesklých vlasech. Nechápe, jak mohou tak nádherně vypadat zde v poušti, a pak si všimne jemných copánků a nakonec tetování na krku, které mizí pod oděvem. Zvědavě a nestydatě je okukuje. Ještě nic podobného neviděl, i když pokud je to cizinec, pak mohou mít neobyčejné zvyky. Možná pochází ze severu nebo ze západních moří. Počkat… Je tu něco divného. Jeho chování ke koni, které není normální.
„Ne. Jezdíte na Śivym.“ Něžně ho pohladí po hřívě a bez studu otře si tvář o srst. Pak zaměří pozornost na jezdce. Vypadá nevábně. Zarostlý, špinavý, rty popraskané a krásné šedozelené oči. Velmi ostražité, velmi chladné, za kterými tuší vřelost. Takže tohle je Astryhze, ten který změní jeho osud.
„Znáte je?“ Pomalu i s koněm od něj poodstoupí. Nakloní hlavu a opět zvědavě se zadívá na cizince. Nevýrazný zvláštní přiléhavý zelený oblek. Postava štíhlá, vysoká, ale pevná, která dává tušit oblé mrštné svaly. Dlouhé světlé vlasy svázané snad do tisíce copánků. Pak se mu zadívá do očí a přestane dýchat. Nikdy neviděl nic, co by se dalo přirovnat lesnímu mechu; až teď.
Oba dva pohledy se střetnou v okamžiku Jednoho úderu věčnosti.
Eleanovy očí se rozšíří a ustoupí. Málem, že se z toho úderu nevzpamatuje. „Ariméé,“ zašeptá něžně, nevěřícně a zároveň radostně. „To není možné! Není to možné!“ opakuje stále dokola. Vzdal se už té naděje a najednou je tu. Zalyká se rozkoší, chvěje se jako list v bouři, jak nemůže tomu uvěřit.
„Je vám něco? Pane, jste v pořádku?“ Na Eleanovo rameno dopadne pevná ruka. Ten se pod dotekem napřímí. Má pocit, že jim projel blesk a jeho tělo doslova se vzbouřilo a roztříštilo na tisíc střípků, aby se vzápětí chaoticky poskládaly do těla jménem Elean. „Jste bledý. Počkejte, mám tu trochu vody.“
„Ne, je to v pořádku, ariméé.“ Vychutnává si to oslovení. Nikdy neměl právo nikoho tak nazvat, ale cítí to přesně, jak jeho přátelé a příbuzní popisovali. Třes, nedostatek vzduchu, citlivost a vzrušení, které se šíří ze středu srdce do celého těla. Zaplavuje ho ve vlnách jako moře a nedovoluje mu jasně myslet.
„To jsem rád a sedněte si na lavičku, udělá se vám lépe.“ Chce ho podepřít a Elean se nadšeně odevzdá do jeho objetí se vší touhou, jakou je schopen. Sedne si a pozoruje svůj osud. Věděl, že nějak zasáhne do jeho života, ale natolik? „Děkuji vám, všemocné živly,“ zamumlá.
„Zde. Není nejčerstvější, a jste skutečně v pořádku?“ Podává mu rozpačitě vodu. Ještě nikoho takového nepoznal, a už vůbec ne, aby ho někdo jen svým zjevem přitahoval.
Musí se sebrat. „Ano. Jen malá nevolnost, jsem tu příliš dlouho.“ Kde začít? Tak rád by všechno věděl. Teď lituje, že se na Amadea Olivieny důkladně nevyptal.
„Jste ze Sssertanského království?“ optá se zvědavě, i když ví, že není důvod se ptát. Měl by odejít a nechat muže o samotě. Když se dostal sem, určitě se o sebe umí postarat, ale nechce se vzdát práva být v jeho přítomnosti. Je tak lahodná, že doslova cítí, jak z něj padá únava.
„Ne. Jsem tulák bez domova. Mé jméno je Elean.“
„U Oka!“ zavrčí, zvedne se z lavičky. Pochybuje, že podoba jména od Lovců je náhodná. Prohrábne si vlasy. „To vy jste poslal za mnou ty idiotské Lovce?“ Nevypadá na Třetího nejvyššího astrologa, jenže kdo ví. Vypadá spíš jako zámožný muž, který si vyrazil na lov. Tedy nebýt toho tetování, které by žádný šlechtic nenosil.
„Ano já.“ Nakloní hlavu, jak vnímá jeho rozčilenost. Pak se zadívá na Śivyho. „Vůbec netuším, kde začít, ale myslím, že to bylo před dvaceti roky, kdy hvězdy ukázaly, že do paláce přibude Nepředurčené dítě, které ovlivní můj osud.“ Daimónova tvář pomalu tuhne pod zjištěním, kam astrolog míří. „Jenže to dítě nedorazilo… Počkejte!“ zvolá udiveně, protože Daimón sedí na Śivym a pobízí ho k útěku. Elean se i přes tu situaci uchechtne, zdvihne ruce a vypustí vítr, který ho obklopí stejně jako koně. Trochu nadzdvihne obočí, když ucítí sílu Śivyho, ale nakonec je spoutané přitáhne k sobě. Ani jednomu se nelíbí, že nemohou se hnout a vyděšeně sebou zmítají, až dostane strach, aby si neublížili.
„Dost! Klid!“ zavelí. Śivy se uklidní, ale boky se mu třesou rozčilením. Ještě nikdy nebyl svázaný a nechápe, proč nemůže běžet. „Nic vám neudělám, tobě Śivy už vůbec ne. Můžeš odejít, jen on tu musí zůstat.“ Přejde k němu, dotkne se a ztuhne. Zamrká, potom se ho začne dlouhými prsty jemně dotýkat.
„Ty… Ty jsi mrtvý!“ vydechne úžasem.
„U Oka, jo! Co má být? Pustíš nás?“ Oči mu bezmocně spočívají na překrásné udivené tváři. Nepřítel a to si myslel, že by mohli být přátelé. Krutá mýlka, která ho stála svobodu.
„Jak to? Ano, to je proč tě nemohu od jisté doby sledovat. Proto jsem za tebou pustil Lovce. Pozdravuje tě Oliviena.“ Vynadá si, že ho to nenapadlo už dříve.
„Cos ji udělal?! Nech ji na pokoji!“ Zatne ruce v pěst.
„Je v pořádku. Naopak jsem ji zachránil ve Fiore z Díry.“
V Daimónovi se zadrhne dech. Díru zná každý, takže ten muž nelže. Byl ve Fiore, ale co když ji tam on dostal? Co když celou dobu lže?
„Podívej se.“ Vytáhne sáček s vyšitým O a kvítkem měňavky. „Čaj mi došel, ale ještě stále po něm voní. Mám taky pár sáčků pro tebe.“ Rozevře ho a dá mu přičichnout. Snad ho to přesvědčí. Daimón zavře oči a vybaví si vůní sušicí místnosti. Uvěří mu, protože tyhle sáčky nedává kdekomu, ale musí být něčím výjimečným a už vůbec by jim nenamíchala čaj. „Je v pořádku u sebe doma a Hermi skvělé vaří, dokonce ji začala pomáhat v sušicí místnosti. Je to sice už nějaký měsíc, co jsem tam byl, ale ujišťuji tě, že bych jí neublížil. Mohu tě pustit? Neutečeš?“
Daimón přikývne. Nechápe, jak ho dokázal svázat, i když před nějakou dobou se přestal čemukoliv divit.
Eleanovi se uleví. Musí si získat jeho důvěru. Kdyby to byl elefian, bylo by všechno daleko snazší, jenže je to člověk. Elefiané netápou v pocitech jako lidé. S tím, co se mu stalo, bude velmi těžké ho přesvědčit, že je jeho přítel.
„Jsem rád, že je v pořádku. A otec?“
„Nevím, neviděl jsem.“
Daimón se zamračí. „Vy jistě znáte moje jméno.“
Elean udiveně vzhlédne. „Jistě.“ Stalo se něco, nebo proč se ho ptá. „Proč se ptáš?“ Je zanedbaný jeho miláček – ariméé. Jaká slast, že může někoho takto oslovit.
„Nepamatuji si ho. Oliviena mi radila, abych nevěřil astrologům.“ Přimhouří oči.
„Taky jim nevěřím.“
„Ale… Brev, ten lovec, povídal, že jste astrologem. Nerozumím tomu.“
Elean se posadí na lavičku. Přemýšlí, zda má začít vyprávět nebo se o něj a Śivyho postarat. „Něco ti k tomu řeknu, ariméé.“ Daimónovi to zní cize, ale příjemně ho hřeje na prsou, přesto se brání důvěřovat tomu muži, i když instinkt mu říká, že může. Rozpolcen se posadí na okraj kamenné lavičky, aby kdykoliv mohl utéct. „Nebyl jsi na žádném voze, které tehdy do paláce přijelo. Dvacet let jsem hledal, až nakonec jsem tě náhodou našel a to díky tvým sestrám Kassie a Iliyi. Jsou v pořádku, postaral jsem se o to. Netuší, že ses narodil v Hodině železa. Kromě mě, tebe a Olivieny to vědí už jen dva lidi a ti to nikdy neřeknou.“
„Kdo?“
„Astrolog Jahwne a jeho bratr u knížecího dvora. Znáš je?“
Daimón zmateně zavrtí hlavou. „Oba dva jsem viděl. Jednoho u dvora, druhého u nás ve vesnici, ale co mají se mnou společného? Netušil jsem, že jsou bratři.“
Elean se pousměje. „Mít pod palcem Nepředurčené divoké dítě je jako bys měl na dosah království. Tolik nechtěli, to ne, a nejspíš by se spokojili s tím, že bys jim získal knížectví. Bohužel dřív než stihli provést plány, zasáhl někdo další, o kom nic nevím.“ Zamračí se. Tohle ho trápí do chvíle, kdy zjistil že Jahwne v tom nejede.
„Zemřela kněžna.“
„Ano. Byl to záměr, nebyla to nehoda, ale nev… Ou!“ vyhekne, jak s ním Daimón zatřese.
„Nebyla to nehoda?! To jsme zemřeli zbytečně?“
„Nech mě. Nevím. Myslíš, že ke mně přijdou a řeknou? Ano, to jsme byli my, ale nech si to pro sebe? I tak mě to stálo dost tohle vypátrat. Chtěli dosadit svou kněžnu a neklepej se mnou jako s rybou v nálevu!“ vybuchne. „Omlouvám se.“
„Ne, já se omlouvám, ale viděl jsem a cítil…“
„Promiň. Neměl jsem o tom mluvit. Hned na to jsi zmizel z oblohy. Osudy lidi se dá sledovat, jenže ty jsi tam nebyl. Musel jsem čekat na Lovce, ale ti se vrátili s prázdnou. Nemohu tě sledovat, proto jsem je najal, aby mi podávali zprávy o tvém pohybu, a taky aby tě v případě nutnosti chránili.“
„Proč?“
Elean si odkašle. Teď to dává smysl dvojnásob. Nemůže ho nechat čímkoliv ohrozit. Je jeho ariméé a musí ho chránit celou bytosti. „Máš moc změnit můj osud. Jestliže bys byl mrtvý, potom bys nic neudělal.“
„Chápu.“ Další sliby už odmítá. Je po krk v nesplněných a přibrat další? Už ne. Odmítá být cizím osudem. „Musím tu něco najít.“
„Počkej!“
Daimon na něj zhlíží seshora. „Ještě něco? Ochranu nepotřebuji.“
Elean přimhouří oči. „Jsi si jistý?“
„Naprosto. Musím najít vodu.“
Ó všechny živly, proč je tak tvrdohlavý?! „Pojď se mnou.“ Nejraději by ho zasypal otázkami, ale pochybuje, že by mu odpověděl. „Kde jsi našel Śivyho?“
„Jak víš, že je to Śivy?“
Elean se odmlčí. Má mu říct tajemství, které nikdy nikomu neřekl? Co když ho prozradí? Mohl by zařídit, že si nebude nic pamatovat, ale mohl by zapomenout i na něj. Po tom netouží. Naopak si přeje, aby na něj myslel každou minutu. „Jsem astrolog,“ napadne ho výmluva, i když rád by mu všechno řekl.
„Jistě, zapomněl jsem. Astrolog v poušti.“
Lžeme si sobě navzájem. Bojíme se říct pravdu, ale když ona je tak ošidná. „Amadeo Astryhze. To je tvé jméno.“
„Tak se jmenuji? Asi ano. Amadeo. Hezké jméno, které mi nic neříká. Ztratil jsem duši, tak mi to řekli a zároveň s ní i jméno. Dali mi nové. Daimón.“
„Ten, který hýbe osudem lidí,“ odpoví udiveně. „To je jméno Śivych.“ Jak je to možné? Kdo mu to dal? Ten kůň? Jak se s ním může dorozumět? Počkat, podle Śivyho je jich hodně. Bude je muset odvést sebou k elefianům. Nikdy nepátral, co se s nimi stalo. Když odcházel od Severní brány, on i zbytek si mysleli, že lidé je vybili. Tak to myslel po celá staletí. Daimón mu nic neřekne, ale Śivy ano.
„Jak se jmenuje?“
„Argés – Jas. Je překrásný, rychlý. Myslíte, že bude dost vody na koupel?“ Cítí se hnusně. Najednou si v jeho přítomnosti ostře uvědomuje svědění a pach nemytého těla.
„Určitě.“ Usměje se při představě, co ho čeká.
„Teď se jmenuji Daimón. Řekli mi, že až se vrátím, pak se mi vrátí jméno. Aspoň v to doufám.“ Elean na něj udiveně pohlédne. Vypadá to, že má větší tajemství, než si myslel. Ale i on má velké tajemství. Je zvědavý, čí bude větší. Dovede ho k domu se studnou. Tam nechá Argése vedle svého Zafira. Argés si klidně prohlédne koně, potom od něj odstoupí.
„Myslí si, že není kůň,“ řekne se smíchem Daimón.
„On je Śivy,“ poučí ho důležitě Elean. „Je úžasný a těším se, až budu moci s ním hovořit.“ Důkladně se ho na vše vyptá. „Chceš se vykoupat?“ nabídne mu potěšení, kterého si i on užívá.
„K…Koupel?“ zadrhne mu hlas. „Jistěže ano. Obětoval bych pro to život.“ Nechá se vést do dalšího domu. S údivem se dívá na bazének s modrou vodou jako obloha. Sluneční paprsky si hrají a lámou se o ní. Váhá, zda má do ní skočit, pak si všimne, že Elean už je skoro svlečený. Okouzleně se dívá na štíhlou vysokou postavu, na svalnaté ruce, které berou copánky a spínají je hřebenem do účesu. Svaly hrají na zádech. Ještě stále má kalhoty, ale kulatý pevný zadek přitahuje jeho zrak a potom polkne, když se ohne a najednou zírá na rýhu a na zvoucí vstup do těla. Nevnímá dlouhá svalnatá stehna ani lýtka.
„Děje se něco?“ Jeho ariméé. Oči mu zněžní a zelený mech se přetaví do žhavé zeleně. Chtěl by s ním být teď hned a začít zkoumat hranice jejich přitažlivosti. Poznat jeho vzrušující místa i slabiny. Dotýkat se rozkošného těla a sát jeho hloubu, až by vykřikl v opojném mámení. Držet ho a dívat se do ukojené tváře. „Nesvlékneš se, nebo máš ve zvyku se koupat oblečený?“
Daimón se neklidně dívá, jak si dřepne k bazénku. Nahá záda se zvláštním vzorem lákají se jich dotknout, pohladit objet obrys svalu. Najednou je ve vodě až po břicho.
„Nepůjdeš nebo se stydíš?“
„Jen jsem překvapen tím bazénkem.“ A okouzlen majitelem.
„Ach tak. Pozůstatek po dávných obyvatelích. Našel jsem způsob jak ho zprovoznit.“ Odrazí se a udělá pár temp. Okouzlený Daimón sleduje jeho paže, jak rozčesávají vodní hladinu, zadek, který je zřetelně vidět i rozevírající se nohy. Rychle se svleče a vklouzne do vody, rád, že ten záhadný cizinec se na něj nedívá. Ponoří se celý do vody, až se na hladině rozprostřou černé vlasy.
Elean se otočí. Vida, ponořil se. Vzruší se, když si uvědomí, že sdílí bazének se svým ariméé. Nikdy zvlášť půst nedržel, ale potřebuje stimulací jako každý jiný člověk. Jenže u něho stačí jen pomyšlení, že k němu patří, aby se dostal do varu. Doplave k okraji nehlubokého bazénku a zalituje, že není někde, kde by si mohl zaplavat. Stoupne si a zadívá se na vodní hladinu. Jen doufá, že se nechce utopit, když se najednou Amadeo vynoří. Sleduje pramínky vody po svalnatém hrudníku. Hořce si přizná, že sice na něj má vliv, ale on na něj úplně nulový.
„U Jiskrovce, je to nádhera!“ zvolá nadšeně Daimón. Rukou uhladí vlasy dozadu, které jsou teď delší než, jaké měl předepsané. Rozpačitě se zadívá do čistě řezané tváře. Je překrásný. Jako krásná skleněná váza, která by se pod jeho hrubým dotekem rozpadla.
„To ano. Zůstaneme tu chvíli, ne? V celém městě nikdo není.“ Kromě tebe a mě. Tyhle myšlenky svádí k jednomu, ale kde jsou hranice touhy, žádostivosti? Mohl by se ho snadno zmocnit. Stačí vyslat Větrné řetězy a bylo by to, a co potom? Ne. Připlave k němu.
„Ano. Děkuji za tu možnost.“ Najednou ucítí ruku na srdci. „Nebije. Jsem opravdu mrtvý, přestože mohu jíst, pít, mohu všechno.“
„I milovat se?“ optá se vážně.
Daimón se proti své vůli začervená, protože zrovna mu tohle blesklo hlavou. „Nevím. Já…“ Ta graciézní ruka na srdci ho rozptyluje. To jak špička prstu se dotýká jeho bradavky, je tak vzrušující. Cítí, jak jeho tělem projíždí jedna vlna slasti za druhou. Intenzita vzrušení stoupá spirálovitě výš a výš. S jistým tušením očekává, kdy ho pohladí a zároveň s hrůzou zjišťuje, že jeho mužství se vzpíná k tělu, které je tak blízko jeho. Je to tady. Bezmocně sleduje nehet, jak přejíždí jeho bradavku.
„Mohli bychom to poznat.“ Odpoutá ruku od lákavého cíle. Chtěl by ji sevřít ve rtech a sát ji, dokud by neprosil o milost. Je rád, že na něj reagoval. Dává to naději, že si uvědomí, že nikdo mu lépe nebude vyhovovat než on. Nejhorší je, že jakmile pozná elefien svého ariméé, ztrácí zájem o jakýkoliv sexuální kontakt s jinými. Může s někým být, ale není to ono. Pouto sexu, které se mezi nimi vytváří, je prostě stejně neúprosné jako smrt obou v tutéž chvíli.
„Ne, vypadám strašně.“ Přesune se na druhý konec se zmatkem v obličeji, jako by byl u něho. Elean pozoruje dráždivý pohyb svalnatých zad, páteř, jenž přechází v rýhu mizící pod vodou, útlý pas lákající položit ruku a sevřít. Každá maličkost ho vzrušuje, aniž by se mohl ukojit. Vypadá to, že dlouho nikoho neměl, možná byl by jeho prvním mužem. V tu chvílí ho nezajímá nic jiného než jeho miláček. Nemůže se dočkat, až ochutná jeho sladkost rtů a šťávu, která z něj prýští, když se vášeň rozprskne do všech stran.
Daimóna mrazí z jeho mlčení a upřeného pohledu. Neví, co dělat, ale rád by věděl na co myslí. Začne se drbat, čímž přitáhne Eleanův zrak ještě víc. Znervózní, protože nechápe, co po něm chce. Ten pozoruje jeho ruce, jeho tělo. Neuvědomuje si svůj zrychlený dech, ani napjaté mužství, které prosí o jedno.
„Zajdu se zadívat za Argésem,“ zamumlá Daimón. Vyšvihne se i přes vzrušení, které se snaží potlačit a ignorovat zároveň. Zadkem k Eleanovi se obleče a uteče, jako když byl malý a nachytal svého souseda při sexu s manželkou. Elean automaticky se za ním otočí. Vystoupí z bazénku. Jeho úd stojí připravený se ponořit do miláčkova těla. Místo toho si lehne na chladné dlaždice. Roztáhne nohy do zvoucí pozice chtíče. Olízne si rty a vybavuje si, jak šel od něj pryč. Záda, zadek, stehna a lýtka i úzký nárt. Rukou stahuje předkožku penisu, až ho to skoro bolí. Vzpíná se pod rychlými pohyby rukou, kterými se ukájí. Jeho hlava je v zajetí představ, jak to dělá s Amadeem.
Ten se po chvilce bezhlavého útěku obrátí a vrátí se pro boty, když si uvědomí zvláštní zvuk. Opatrně se přibližuje k bazénku, když se zastaví. Pozoruje roztažené tělo s rukou mezi nohama a druhou mezi rty. Sleduje, jak si ho honí čím dál divočeji a prst hluboko mizí v ústech. Sjede rukou ke svému vzrušenému klínu. Začne si ho mačkat a zajede až mezi nohy. Sevře rty, aby nezasténal. Nemůže se vynadívat na souhru rukou i těla, které se ukájí přímo před jeho očima. Najednou strne, když změní pozici a on zřetelně vidí zadek a prst, který si zasouvá dovnitř těla.
Elean ho zpozoruje, až po drahné chvilce, kdy mu dojde, že tam stojí, pozoruje jeho tělo a ukájí se. Rád by, kdyby nad ním stál a udělal se. Přijal by jeho semeno jak v puse, tak na svém těle i v zadku, a ještě raději by byl, kdyby on mohl být v jeho teple svírán, až by vyvrcholil. Rozkoš z toho, že ho sleduje, v něm probudí touhu mu ukázat všechno, proto se přetočí a zjede si do konečníku prstem. Předstírá, že si ho nevšiml, ale citlivým sluchem zachytává každé jeho zasténání.
Chci být v něm, a ještě víc chci mít ten prst v sobě, uvědomí si Daimón holou pravdu bez příkras i to, proč nikdy moc neměl zájem o svou snoubenku. Udělá krok, aby si ho vzal, když v tom se Elean přetočí a s roztaženýma nohama se na něj zpříma podívá. Rukou přejíždí úd, až najednou skropí nahé tělo. Ještě si ho chvilku honí, ale Daimón už to nemůže vydržet a studem uteče. Elean si lehne. Je ukojen, ale znechucen, že mu ukázal, že o něm ví a že se neudělal. Teď se bude zbytečně trápit jeho začátečnickou chybou. Zakleje. Musí ho najít. Nahý, jak se narodil, se ho vydá hledat. Venku vypustí Větrné psy, kteří mu dají zprávu, kde se nalézá. Vejde do jednoho z domů. Tam je. Stojí a zřejmě si neví rady. Tiše k němu přijde a poklekne před ním.
„Posloužím ti, můj ariméé. Dovol mi to.“
„Já…“ Chce ho odmítnout, jenže to už je jeho úd vytáhnut z kalhoty a sevřen do teplých dlaní. Elean ho má ve svém zajetí a dobře to ví. Teď nesmí nic pokazit. Musí napravit svou chybu u bazénku. Oběma rukama mu stáhne předkožku a políbí špičku žaludu. Jazykem přejede růžovou odhalenou jahůdku. Kmitá po ní jazykem. Daimón se už nedokáže ovládnout, hlasitě zasténá. Rukou instinktivně zajede do plavých vlasů a bedry přirazí proti ústům.
Touží po mně, chce to! zajásá Elean. Udělá ho to šťastnějším než, když ho našel. Dál líže, až pustí ruce a pomalu si ho zasouvá do krku. Jazykem olizuje úd, který ještě mohutní. Druhou rukou dráždí jeho koule, až zajede ještě dál a tře místo mezi nimi a otvorem. Daimón už se neovládá a touží vyvrcholit, když najednou není sevřen mezi rty. Elean mu rukou jemně hněte koule a pozoruje nádherný nástroj, kterým jeho ariméé obdařila příroda. Pod jeho péči ještě nabude na objemu. Přejede po celé délce jazýčkem smyslně jako by to byla nejlepší věc na světě. Chvilku si s ním tak hraje, až nakonec ho slastně pohltí do svých úst. Rytmický se sevřenými rty, aby cítil těsnost, jakou by mu mohla poskytnout dírka, ho zasouvá, až ucítí první kapku a potom gejzír slasti, která mu zalije ústa, až z nich vytéká. Pustí ho ze svého zajetí a rukou ho ještě chvilku honí, až zůstane ležet ochablý ve svém hnízdečku.
„Děkuji,“ řekne pokorně ještě užaslý ze zážitku. Ani sebelepší společnice z Domů bílých lampiónů by mu neposkytla takovou rozkoš.
Daimón se vzpamatovává, když si uvědomí svou polohu a ruku ve vlasech. Rychle ji vymotá, ale to už ji Elean bere a líbá do dlaně. Nemůže odolat, aby se ho nedotýkal. Představoval si tisíckrát, jaké to bude, až svého ariméé najde, ovšem tohle nečekal. Vášeň, touhu, slast, ale i nehraničící perverznost z toho udělat pro něj cokoliv. Co bude žádat, dostane. Podívá se mu do šokovaných očí. Zalije ho zklamání. Vypadá to, že necítí to co on, jenže co by chtěl? Okamžité poznání? Nahý vstane.
„Omlouvám se,“ řekne pokorně, „když jsi zmizel, musel ses trápit. Chtěl jsem jenom pomoci.“
„Já…“ Neví, co na to říct. Všechna slova mu připadají hloupá, zbytečná, protože takovou slast v životě nezažil. Měl pár styků se ženami, sice ne s muži, ovšem byly to znalkyně oboru, ale s nimi se necítil, jako kdyby měl začít létat a padat zároveň.
„Nechceš se tentokrát pořádně vykoupat?“
„Jsi nahý,“ vyhrkne, když si uvědomí štíhlou perfektní postavu, které by se chtěl dotýkat.
„Promiň, spěchal jsem, aby ses nemusel trápit. Vlastní ruka je sice dobrá, ale od druhého má to své kouzlo, že?“ Vyjde ven. Podívá se dolů na své mužství. Touží po něm. Chce být v něm pevně sevřen. Jeho ruce touží sevřít jeho boky, nohy a přirážet do něj v divokém rytmu.
Daimón se cítí skvělé i provinile. Jde za ním. Neví, co si o všem myslet.
„Bylo to čarovné.“
„Ano.“ Zatouží se postavit ke zdi, prohnout záda a vystavit se jeho pohledu, jak to udělal Elean. Teď už ví, že se u bazénku předváděl naschvál. Chtěl, aby ho pozoroval, jak se ukájí. Znal z jednotky Tygrů takového strážného. Dělali si z něj legrací, ale když začal, málokdo dokázal odolat a nepřidat se.
Elean na něj svůdně pohlédne. Vidí mu až do duše. Ví, co chce, ale je příliš zmatený svým a jeho jednáním. Teď musí působit přirozeně a až nastane chvíle, už nebudou rozpaky, pouze čiré potěšení ze sexu. Tak to má být, jen těžko se to říká hlavě a srdci.
„Vy…“
„Byl jsem dlouho bez společnosti, ale dávám přednost mužům.“ Ze spojení s nimi má větší rozkoš.
„Ach tak.“
„A ty?“
„Já? Měl jsem snoubenku.“
„Chápu, že to musí být šok.“
„Ne, až tak velký,“ zamumlá. Elean jeho poznámce nerozumí. „Ale jak vidno, i v tomto směru fungují v pořádku.“ Oba dva se rozesmějí.
Elean se odváží. „Chtěl bych s tebou opět ležet. Neudělám nic, co bys nechtěl.“ Zatají dech nad jeho odpovědí.
Daimón zamrká. Ještě nikdy v životě nedostal tak přímou nabídku k sexu, když nepočítá jednu kurtizánu, jenže ta to spíš řekla v legraci, protože tehdy byl na stráži a ona se ho snažila vyprovokovat.
„Jen tě chci potěšit. Nemusíš nic dělat. Přináší mi to slast stejně jako spojení.“ Proč, u Oka, mlčí?
Daimón v duchu zuřivě přemítá. Odmítnout a vzdát se rozkoše? Přijmout? Podle stavu Eleanova údu, by ij měl hned, zas na druhou stranu nechce to. Odkašle si. „Uvidím.“
„V pořádku.“ Je vedro. Zadívá se mu do zarostlé tváře. Jak vypadá bez těch vousů? Ignoruje své vzrušení. „Nechceš oholit?“
„Cože? Máte? Vlastně já mám sám náčiní, jen v poušti se těžko holí. Je to smrtící písek plný života.“
„Ano. Přesně, ale já tě oholím sám, nechceš?“ Doufá, že přijme jeho nabídku.
„Já, vlastně ano.“ Elean v duchu zajásá.
Bude to příjemné, pomyslí si Daimón. Bude jen sedět a někdo o něj pečovat. Už se těší, přestože celá situace od chvíle, co sem vešel, je podivná. Když pomine placené společnice z Domů bílých lampiónů, tak snad nikdy tak rychle nevyvrcholil. Možná je to placená společnice? Uctivě se ho optá. „Nejste placená společnice?“ Vzápětí si uvědomí, že je astrologem.
Elean se zastaví, potom vybuchne v smích. Utře si oči.
„No, jste krásný a zkušený a…,“ blábolí páté přes deváté. Musí si myslet, že je retardovaný.
„Děkuji. Jsem rád, že mě považuješ za krásného, což směle mohu říct i o tobě, ale určitě nejsem společnice. Opravdu jsem astrolog, přestože už si pár lidi tyhle profese spletly.“
„Ach tak. Omlouvám se, ještě jsem tak rychle…“ Začervená se.
„Nevyvrcholil?“ Zavalí ho pýcha.
Daimón přemýšlí o celé situaci. Nechápe, že jde vedle nahého muže a baví se s ním o sexu. Před chvílí ho dokonale ukojil a on by chtěl opět. „Už to mám!“
„Copak?“
„To je královským dvorem. Slyšel jsem…“
Elean se zasměje. Neví, kdy naposled se tolik smál. Dojdou k bazénku, kde má veškeré věci k holení. „Ve skutečnosti, sedni si sem.“ Poklepe na okraj bazénku. Vzrušení se bolestivě domáhá vyvrcholení, ale on naschvál to utrpení prodlužuje. „Ve skutečnosti dvůr je velmi konzervativní, i když samozřejmě je při něm Dům bílých lampiónů. Každý tam zajde už jenom proto, že ledacos se od společnic dozví, a nejen to. Znají mnoho praktik, které jsou velmi užitečné.“ Přitiskne se k jeho zádům údem. Dělá mu potěšení, jak se o něj tře. Daimón zrudne do krvava, když mu dojde, že se ukájí na jeho zádech. Neví, jak to zarazit, když zjistí, že ho jeho způsob sexu stimuluje.
„Nahni hlavu.“ Koutkem oka zjistí, že se Daimónův úd zvedá a to nic nedělá. Usměje se. Opatrně ho začne holit. Když skončí s pravou tváří, pohladí ho. Vzrušuje mě i se ho dotýkat, když se dotkne rty tváře. Touží po něm, jako kdyby nikdy neměl milence. Před Velkou válkou se smál, když novopečení ariméé mizeli na dlouhé týdny, ale teď je chápe. Tehdy je nechápal, nyní po tom touží, aby mohl zmizet jako oni.
„Teď druhá strana,“ řekne chraptivě. Tolik touží ho mít opět v puse. Sloužit mu jako svému skutečnému pánu, a zároveň mu vládnout. Ještě chvilku a vyvrcholí na hebká záda, proto se od něj odtáhne. Daimón pocítí ztrátu. Už si vykl, že se o něj otíral a dokonce ho to příjemně vzrušovalo, že někdo po něm tolik touží.
„Hotovo,“ zašeptá. Vezme mu hlavu do dlaní a donutí ji pohnout se k němu. „Ariméé,“ řekne zastřeně, když přitiskne se k jeho rtům. Daimón ucukne nad tou intimitou, ale Elean ho drží pevně. Hladově se dobývá do rozkošných úst. Měl pravdu, když řekl, že je krásný. Najednou povolí a on se dotkne jeho jazyka. Hraje si s ním, dovádí v bitvě, která nemá konce ani začátek, protože vždy začne a skončí jako kruh.
Daimón si ani neuvědomí a přesune se, aby to pro ně bylo pohodlnější. Za oparem chtíče dělá věci, které by v životě neudělal.
„Jsi sladký, můj ariméé.“ Skloní hlavu k jeho klínu a olízne špičku žaludu. Pomalu si ho zasouvá do úst. Nemůže se dočkat, až opět ucítí jeho vášeň ve svých ústech. Spokojeně mhouří oči, když zaslechne spokojené vrnění. Daimón zavře oči a vychutnává si hbitý jazyk a neskutečné variace, kterým ho jeho milenec těší. Výstřik ho překvapí stejně jako Eleana. Ten se šťastně zadívá na svého milence. Toužebně chce se mu stulit od náruče, ale místo toho si ho vezme do ruky, stáhne předkožku a s vystrčenými bedry v pomalém tanci se hýbe sem a tam. Daimón si uvědomuje jeho pohyby pánví jako při sexu. Neví, co má dělat, ale nakonec stydlivě položí svou ruku na jeho a tím ho zadrží.
Elean překvapeně stáhne ruce a nechá ho obdivovat jeho úd. Ví, že je větší, než obyčejně bývá a řekli mu to nejedenkrát, přesto má pocit, že to Amadeovi bude vyhovovat.
„Nemusíš…“ začne, ale to už se k němu schyluje černovlasá hlava. Elean čechrá napůl mokré vlasy, přesto taky tlačí proti svému klínu. Sice není na podobné milování zvyklý, vzrušuje ho to. Nakloní se a něžně políbí ho do vlasů. Naučí se spoustu věci spolu, ale hlavně, jak si vyhovět. Něžně se dívá, jak ho bere. „Už budu.“ Pochybuje, že by napoprvé chtěl spolknout jeho vášeň. Daimón to zaslechne, cukne a tak mu bílá tekutina přistane na tváři. Elean vezme jeho hlavu do rukou a jazykem čistí jeho pokožku. Potom spočine lehce na ústech.
„Já…“
„Děkuji ti. Pojď, vykoupeme se.“ Se samozřejmostí vklouzne do bazénku. Zadívá se na svého milence.
„Nejsem zvyklý tohle provozovat. Nedělám to na potkání,“ vypadne z Daimóna. Pociťuje stud, že se dal tolik strhnout.
„Já vím. Věř mi, já taky ne, jenže když jsem s tebou, toužím jedině po sexu s tebou.“
„Já taky. Je to kouzlo?“
„Věříš na magii?“
Daimón vklouzne do zajetí vody. „Ano,“ přitaká vážně s vráskou na čele. Dlouhý prst ji rezolutně vyhladí. „Stalo se toho tolik, že jsem na ní začal věřit.“
„Já taky.“
„Přestože jsi astrolog?“
„Třetí nejvyšší v zemi,“ připomene mu s úsměvem. „Ano.“ Obejme ho, protože ho chce cítit na své pokožce. „Ne, tohle není kouzlo, aspoň ne takové jako myslíš. Je to dar a prokletí. Někdy sám nevím, i když myslím, že Dračí pánové to tak chtěli. Možná je to trest za to, že jsme jim přestali sloužit. Nikdo to z nás neví. Dostali jsme od nich spoustu darů a tenhle je dost divný. Nejdůležitější je, že to nemůžeme ignorovat.“
„A když budete?“
Elean pokrčí rameny. „Kdo by chtěl se vzdát úžasného sexu bez hranic? Kdy přestáváš myslet a jen vnímáš svět bez hranic. Nejsi sám, protože máš toho druhého. Zde, zde, všude. Dýcháš místo něj, myslíš na něj, jsi jim, a přesto nejsi.“
Daimón potřese hlavou, vymaní se mu z náruče. Vyleze z bazénku na dlaždice. Předkloní se a nabídne dychtivému Eleanovu zraku pohled na rozkošný pevný zadek a branku, z které má sucho v puse. Jeho představy se točí jenom, jak se tam dostat, aby ho nevyděsil. Povzdechne si, čímž překvapí sebe i Daimóna. Nikdy takovým nebyl, a najednou jeho všechny plány jsou v tahu. Neodkáže myslet na nic jen na něj.
„Mám spoustu slibů, které musím dodržet,“ řekne těžce. Zvedne vlněný plášť a zatřese jim. Rozkašle se pod pískem a prachem, který v něm byl zachycen.
„Jaké?“
Před nepřítomným Daimónovým zrakem začnou defilovat. Elean zpozoruje, že se stalo něco divného, protože se ani nehne. Rychle vstane a zatřese jim. Vypadá, jako by jeho mysl bloudila po stezkách nočních můr.
„Je jich hodně. Musím jít.“
„Počkej, půjdu s tebou,“ rozhodne se rychle. Vyjdou ven. Nepřekvapí je temná obloha posypaná hvězdami a zářivým Jiskrovcem. Jdou vedle sebe, aniž by přemýšleli kam. Jako první se vzpamatuje Elean.
„Co potřebuješ najít? Jsem tu delší dobu, tak možná budu vědět.“ Došlo mu, že něco hledá, když zpozoroval, jak bloudí zrakem po okolních budovách.
„Mozaiku. Je krásná a je u ní slyšet hlasy.“
„Ta je na náměstí, ale není určená k tomu, aby se používala. Slouží pro potěchu. Počkej, je tamhle!“ vykřikne. Ukáže opačným směrem. Proč chce jít k Mozaice přání? Jakmile ji uviděl, hned věděl, oč se jedná. Vydá se za Amadeem. Povzdechne si. Našel svého ariméé a co z toho má? Zadívá se na oblohu. Nic, jen si opět uvědomil, že nejsou na tomto světě jediní. On i Amadeo má své povinnosti. Přesto je spokojený, protože už dál nemusí hledat. Vlastně posunul jeho život, tak jak to předpověděly hvězdy, dokonce víc, než kdy snil. Stoupne si na okraj mozaiky, kde jsou vyobrazeny květiny, které se mezi sebou prolínají. I po staletích je z té krásy cítit magie. Netuší, kdo ji stvořil, ale na lidi působí špatně.
„Ne!“ zvolá, jenže to už Daimón vstoupí na mozaiku, která se začne jemně vlnit. Ihned ho pohltí vůně, rozkoš, i strach. Ozvou se hlasy, které dotírají a ptají se ho, co žádá. „Nic si nepřej!“ zvolá, vztáhne ruku, vyvolá Nitky a vytrhne ho ze zajetí. Odhodlaně se rozpřáhne a jednu mu vrazí. Daimón zamrká, potom se chytí za tvář. „Co sis myslel, že děláš? Je to nebezpečné!“ Úlevou se mu roztřesou nohy. Jak mohl být takový blázen a vejít do kruhu? Nezabilo by ho, jen pomalu by vysávalo přání, až by z něj zbyla troska.
„Musím tam jít. Je tam…“
„Co? Co ti řekl ten hlas?“ třese se vzteky. Nechápe, jak ji mohli jeho obyvatelé nechat aktivní.
„Najdu tam další runu,“ vydechne.
Elean se narovná, strne a potom se optá. „Odkud znáš slovo runa? Kdo ti je řekl?“
„Mrtvá dívka Sisimona a té to řekl Zertie nebo tak nějak. Mám jednu, ale chybí mi tři. Musím je najít, aby meč byl kompletní. Pěvec s kouzelným hlasem a prsty mi ji dal výměnou za to, že dívku zabijí.“
Elean ho napůl chápe, i když většinu z toho nerozumí. Budou si muset promluvit, přestože touží po něčem jiném. „Teď nic s tím neuděláme. Pojď, možná ti dovedu poradit. Jsem astrolog. Ti vědí všechno.“ Daimón se nechá odvést do domů, kde se Elean zabydlel. Ten prostře, když Daimón vyskočí a odejde pryč. Zvědavý jde za ním. Pozoruje, jak něco vyndává z brašny. Dolehne k němu pach krve. Zamračí se. Dál ho sleduje a žaludek se mu obrátí, když vidí Śivyho, jak skloní hlavu a zahryzne se do mrtvého masa. Odvrátí zrak. V tom okamžiku to zpozoruje i Daimón. Odvede ho.
„Takto přežili v údolí. To mi vyprávěla paní Lachésis, nejstarší klisna a matka stáda. Mluvila ke mně přes mysl, jako já mluvím s tebou. Jejich hříbata nejdřív spásají trávu, a když to přežijí, tak jedí mrtvé.“
„To je hrozné. Oni…“ Po tvářích se mu kutálejí slzy. Jejich druhové a takto to s nimi dopadlo. Zasloužili by si trest za to, že je nechali.
„Ano. Prosím, nedávej před ním znát, že tě to znechucuje. Zvykl jsem si na to a obstarávám mu potravu. Je to rychlý a skvělý kůň.“
„Neodsuzuji je, ale nás, že jsme proměnu dopustili. Půjdeme.“ Vede ho nazpět, jenže před očima má kus mrtvého zvířete a zuby koně, které ho rvou, aby přežilo. Mlčky jedí, i když Elean jen uždibuje. Přemýšlí jak Śivym pomoci. Pak si uvědomí, že bez Daimóna to nepůjde. „Vyprávěj mi vše o runě.“
Daimón překvapeně spustí. Vynechá jen cestování po Stezkách, protože se mu to zdá nedůležité.
„Runa, jak jste si domysleli je skutečně znak pro oheň.“ Rychle načrtne do vzduchu runu ohně, vody, větru, dřeva a potom poslední železa. Popořádku je vyjmenovává.
„To železo tam nemám. Jsou tam jen čtyři znaky. Oheň, voda, vítr a dřevo.“
„Mohu vidět meč?“
„Jistě.“ Vyhrabe ho ze zavazadel, které sundal z Argése. Opatrně ho rozbalí.
Eleana meč naplní hlubokým obdivem. Ten, kdo ho vykoval, musel být nejen mistrem, on byl rovnou největším z kovářů. Je celý prosycený magii, že se ho bojí dotknout. „Oheň,“ dotkne se místa a runa vzplane. „Voda chybí. Dřevo chybí. Vítr chybí. Železo netuším, kde je, ale musí někde být. Oheň, voda, dřevo i vítr je něco, bez čeho meč by nevzešel. Je možné, že meč je samotná runa železa. Ten, kdo ho vykoval, věděl, co dělá. Je prosycený magii, ale jak se k tobě dostal?“
„Neznámý bojovník mi ho dal, abych našel všechny části a lepšího učitele,“ řekne mrzutě. Je rád, že chápe význam meče, jenže k čemu mu to je? „Doufal jsem, že najdu runu v mozaice.“
„Zde určitě nebyla. Ten muž toužil po hudbě, čímž mozaiku aktivoval a ta mu věnovala za to dar.“
„Kdo jsi?“ optá se ho Daimón. Schová meč do pochvy.
Elean pochopí, že je čas na pravdu. „Jsem elefian. Národ, který jste skoro vyhubili. Byli jsme tu daleko před vámi.“
„Chápu. Vy jste ovládali magii.“
„Ano, ovšem vy jste se naučili číst z hvězd. Než jsme na to přišli, ovládli jste toto území.“
„To je mi líto.“
„Stalo se to dávno. Zůstal jsem zde uvězněn, protože jsem něco důležitého ztratil. Něco bez čeho nemohu odejít za ostatními. Hvězdy, které jsem se naučil využívat stejně jako vy, mi řekly, že změníš můj osud vyhnance. Proto tě hlídám, proto se o tebe starám.“ A k tomu neměl tušení, že se jedná o jeho ariméé. Vůle hvězd si hraje s lidmi opravdu úžasně.
„Nechci další slib!“
„Cože?“
„Pořád něco po mně někdo chce! Udělej tamto, udělej tohle! Nechci to! Chci žít v klidu doma, mít přítele a…“ klesne na kolena. „Netoužím po slávě, po bohatství. Chci mít klid.“ Po tváři mu sklouzne slza. Eleanovi je ho líto. Jak zvláštní se stalo, že zrovna on se stal Nepředurčeným dítětem s takovou budoucnosti. „Každý se spoléhá, že vyřídím jeho starosti.“
„Je mi to líto.“
„Měl jsem shořet s ostatními. Pronásledují mě. Cítím je vůkol sebe a ty strašné fialové oči.“
Elean zamrká. „Fialové oči?“
„Jo, jsou zvědavé, laskavé, chladné, strašné a někdy kalkulující. Jako by jich bylo hodně a jsou velké.“ Najednou z něho se všechno sype, že Elean nestíhá to sledovat. Pochopí, že nemohl se s tím nikomu svěřit a dusil to v sobě. „Omlouvám se. Jsou to mé starosti, ne tvé.“
„To nic. Nepůjdeš spát? Zítra se podíváme po runách, ale upřímně, nebude tu. Něco tak magického bych cítil.“
„Ach jo. Nemůžeš zjistit, kde to mám hledat?“ Zamyslí se nad svou větou. Nikdy by neřekl, že ho přijme tak rychle.
„Nemohu vyčíst z hvězd ani tvou polohu. Ne. Jsou věci, které stojí mimo Vůli hvězd.“
„Jako?“
„Nepředurčené děti, mrtví, runy, Dračí pánové a mnoho jiných.“
„Hodně,“ řekne lakonicky, čímž vyvolá Eleanův úsměv. Něžně ho políbí na rty.
„Proč tohle děláš?“ dotkne se rtů. Měl by se vztekat, měl by se odtáhnout, jenže nedělá ani jedno. Jako by to bylo správné nebo možná hůř, že sám to chce. V tomhle blázinci, který ho potkal, je tohle jedna z mala krásných věcí, co ho potkaly.
„Protože jsi můj ariméé. Protože nemohu jednat jinak.“
„Neznáš mě.“
Elean přikývne. Tuhle lidskou vlastnost nesnáší. Všechno poznat. Nejen okolí, i ostatní. Jako by jim nestačilo jen poslouchat své srdce. „Ano vím, proto nic už po tobě nechci, jen chci tě lépe poznat.“ Vidí v jeho tváři úlevu. Je rád, že našel správnou odpověď. „Chci vědět, co máš rád, co ne, co tě vzrušuje nebo o čem myslíš.“
„No…“
„Máme na to dost času. Jednou své sliby splníš a pak budeš mít spoustu času, ne?“
„Ano, jen to může trvat strašně dlouho.“ Zamračí si při vzpomínce na všechny sliby, které dal.
Byl jsem zde přes půl tisíciletí, pár let mě už nezabije, pomyslí si s úsměvem. Hlavně že vím, že jsi zde. „Nevadí. Budu tě hlídat.“
Daimón zrozpačití. „Nemusíš.“ Zívne. „Musím jít spát. Cesta mě vyčerpala.“ Nejen ona, ale i pozdější nestoudný sex, který ho úplně rozhodil. Nikdy takový nebyl, jenže s ním mu to připadá naprosto přirozené. Elean přikývne. Tak rád by mu navrhl společné lože, ale musí být trpělivý, což bude těžké, ovšem podruhé chybu neudělá.
„Dobře. Taky jsem unavený.“
S očima otevřenými zírá na hvězdy, když se optá. „Eleane, co tu vlastně děláš?“
Elean se usměje. „Hledám něco podobného co ty. Něco co spustilo zájem o mě, o mé lidi. Spi, ariméé, zítra máme hodně práce.“
Daimón ještě pomyslí, že nezná význam toho slova. Další myšlenka je, jak snadno mu podlehl ve všech směrech, potom vyčerpaně usne.
