Vůle hvězd
Kapitola 24.
Výcvik
„Dračí kopce vznikly v starých dobách, kdy Dračí pánové se tam ukládali k poslednímu odpočinku, než se stali nesmrtelnými.“
elefiane
„Strategie je jako život. Nemůžeš je od sebe oddělit. Nauč se využívat slabiny, které ti umožní vyhrát. Nepřemýšlej, co tě to bude stát. Přemýšlet můžeš až poté, co vyhraješ.“
Serenin
Letím, něco mě nadnáší, ale není to hezký pocit, spíš děsivý. Zem se přibližuje. Ne, jsou to kameny. Vím, že na ně dopadnu. V srdci křičím hrůzou, bojím se jako nikdy v životě. Nic nevnímám, jen dopad na ty kameny. Nadskočím a řvu bolestí. Celé tělo žadoní o ukončení těch muk.
„Pomoc!“ Postava se zvedne. Záda rovná jako svíčka, oči se vytřeštěně dívají do tmy. Rychle se začne osahávat, ale všechno je na místě, jen srdce buší jak splašené, na čele cítí pot. Otočí hlavou, ale i ta je na místě. Položí se. Proč se mu nezdálo o jeho přátelích, o nesplněných slibech, o velkých fialových očích, ale o tom jak padá na zem z věže? Ano, byla to věž. Žádná skála nebo strom, ale věž a dopad na kamení. Co měl ten sen znamenat?
„Něco zlého se ti zdálo,“ ozve se zabručení zpod kožešiny.
„Vím to, Serenine.“ Odhodí pokrývky.
Serenin si ho pozorně prohlíží. „Půjdeme cvičit.“
Daimón přikývne. „Ano. Bude to lepší, než přemýšlet, co to bylo.“ Nepřipraví ani snídaní a s mečem, který dostal od paní Lachésis se postaví proti Sereninu. Vybavuje si, jak proti němu stál plný důvěry ve své umění. Velmi rychle ji ztratil. Přesněji řečeno stačily tři údery. Ještě větší ironie byla, že dostal za to pochvalu. Od té doby bojují celé hodiny. Někdy se mu i zdá o jejich bojích, svistotu a cinkotu kovu o kov, ale dobře ví, že je to příprava, aby zvládl meč s runami a postavil se proti neznámému bojovníkovi.
Díval se na své úhlavní nepřátele. Na oheň, který zval k posezení. Věděl, že tu budou, ale i tak pro něj je to šok dívat se, jak vstávají, jak se pošťuchují. Samozřejmě, že k nim přišel. Už když stál mezi stromy, rozhodl se pro jedno. Vypakuje je za Eleanem. On je zde nepotřebuje, ale jemu se bude hodit pomoc. Otázka jen zbývala, zda to přijmou nebo ne.
„Zdravím.“
„Přemýšlel jsi, jestli ti nevrazíme do zad šíp?“ optala se rusovlasá žena. Nina, jestli si dobře pamatuje. Odsedlal Argése, který se protáhl jako kočka a začal se válet v trávě. Se sedlem a věcmi se posadil k ohni. Chvilku se hrabal ve věcech, až našel sáček od Olivieny. Rozhodným pohybem nasypal tu vzácnost do hrnku. Kolem se okamžitě rozlila vůně.
„Odkud to máš?“ optala se.
„Tetička Oliviena. Je porodní bábou, ale její čaj ocení každý. Tak trochu,“ odpověděl na Nininu otázku. Cítil na sobě pohled kudrnatých Dvojčat. Vlastně ani netuší, jak se jmenuji.
„Je lepší,“ zabručel Siel, aniž se mu představil. Co vlastně tím myslel, nechápe dodnes.
„Jo. Klidnější,“ pravilo druhé Dvojče.
Daimón si nalil čaje, stejně jako ostatním. Když uviděl Dračí kopce, jel přes noc a nezastavoval se. Už z dálky viděl oheň. Ani malý ani velký. Tak akorát pro skupinku Lovců. Zamířil si to k němu, i když zaváhal, když je spatřil. To, že ho honili několik měsíců, stále v něm zůstává. Co, když lhali a zabijí ho? Mohli přesvědčit i Eleana.
Mimoděk se zadíval na neprostupnou stěnu lesa.
„Hnusný, co?“ prohodila Nina.
„Cože? Ano svým způsobem ano, ale kromě těch černých stromů, jsem se cítil docela dobře, tedy až později,“ vysvětlil možná trochu zmateně. Mohl bych jim rozkazovat? „Strávím tu nějakou dobu.“ Okamžitě vycítil nechuť a obličeje, že se div neprotáhly ke kolenům. „Chci, abyste odjeli do Thor za Eleanem. Tady budete k ničemu.“
„Prr! Nejsi našim zaměstnavatelem!“ zarazil ho Brev.
„Ano vím, ale jsem tu, abych se učil. Nic mi nebude hrozit kromě šrámu.“
„Učit?“
„Ano. Potřebuju se zlepšit v šermu. Jenže Elean, prostě byl bych rád, kdybyste okamžitě odjeli do Thoru a jeli co nejrychleji. Když říkám rychle, tak rychle.“
Daimón viděl jak, Brev zvažoval jeho návrh, i když na své tváři nic nedával znát. Nina zavrtěla hlavou, ale poslušně vyčkávala, stejně jako ostatní. Zdá se, že všechno řídí právě Brev. Otázkou tehdy bylo, co udělá. Poslechne ho nebo ne. Doufal, že ano. Nechce, aby se Eleanovi něco stalo.
„Pojedeme.“
„Výborně,“ Ulevilo se mu tím rozhodnutím. „Byli byste tu k ničemu,“ snažil se říct co nejpřesvědčivěji.
„Kvůli tobě to není.“
„Já vím.“ Zahleděl se na Dračí kopce. Cítil, že Serenin o nich věděl dřív, než se k lesu přiblížili, že stromy mu o nich dávno řekli. Netušil, jak tohle věděl, ale ten pocit byl silný. „Pojedete rychle?“ optal se Breva.
„Ano. Proč?“ opáčil rychle Lovec.
Nevěděl, co měl říct, proto nakonec řekl, co si myslel. „Potřebuje krýt záda. Víc mi neřekl.“
Brev mlčky přikývl. Věděl, že mu nevěřil, ale důležitě je, aby jel za Eleanem a to udělal.
„Děkuji.“
„Jen si hlídáme zlato, co nám slíbil.“
„Dobrá. Musím odejít, ještě dnes. Čeká mě,“ řekl, aniž upřesnil, co tím vlastně myslel. Vlastně nechápe, proč to tehdy řekl.
„Dám vám nějaké potraviny. Moc toho nemáte,“ řekla Nina starostlivým hlasem. Potěšilo ho to. Brev sice koukal na něj jak na vraha, což nechápe doteď, ale popravdě mu to bylo jedno. Dvojčata se chechtala, jako by slyšeli dobrý vtip. Pak se najednou Brev proměnil v škodolibého skřeta. Málem, že neucouvl, ale najednou měl na ruce krásného červeno černého ptáka s dlouhým ocasem.
„Amadeo, menší společnost,“ řekl v stejném okamžiku, kdy pobídl koně. Za ním vyrazil i zbytek Lovců. Rozpačitě se zadíval na ptáka. Co s ním jako měl dělat? Dobře viděl, že Nina by nejraději Breva za to zabila, ale potom to tak nechala.
„Tak co s tebou? Bude se ti líbit les? Mně se moc nelíbí, ale musím tam. Víš, nechci po tobě posílat zprávy, protože co kdyby si to přečetli Lovci? Ne, to opravdu nechci,“ potvrdí si, když si představí, co by nejraději psal v dopisech.
Pečlivě osedlal Argése, na vaky posadil ptáka. Zadíval se na tábořiště, jako by tu nikdo nebyl. S úžasem se díval, jak Nina hbitě zahlazovala všechny stopy. Nerad pobídl koně k okraji lesa. Jen chvilku byla tma, potom se stromy rozdělily a on byl v normálním lese. Otočil se, aby viděl, že les tvoří nepropustnou stěnu. Netušil, jak dlouho bude Serenina hledat, tak se zatím rozhlížel po lese. Celou dobu vlastně má pocit, že ho sleduje, že ho hodnotí, zda je tím pravým. Co to mělo znamenat, netuší.
Lekl se. Čekal ho, ale když se z lesa vynořil, bylo strašidelné. Vypadal jako by neuběhla žádná doba od jejich setkání. Na hlavě stejně beztvarý klobouk, pískové vlasy svázané do culíku. I vous měl stejně svázaný a zelené oči se chladně dívaly, jako by zvažovaly, zda je vetřelec nebo ne. Oblečený do kůží různých zvířat, v ruce tlustou hůl. Nevěděl, kde má meč, ale má ho při sobě, to věděl.
„Lekl jsem se.“
„Co tu děláš?“ optal se pomalu, těžce, jako by neuměl mluvit. „Proč jsi sem přišel? To není tvoje země,“ ponášel dál s větší jistotou. „I když les tě uvítal, není ti stále nakloněný,“ promlouval dál. „Odejdi.“
„Nemohu, pane Serenine,“ řekl zdvořile. „Musím se naučit vládnout mečem. Musím porazit…“
„Koho? To je jedno. Nemáš na to. Odejdi a nevracej se. Strážci jsou neradi, když rušíš jejich klid.“
Seskočil ze Śivyho. Zelené oči spočinuly na koni. Viděl, že si láme hlavu, na čem přijel. „Argés. Své jméno jsem zapomněl, pane Serenine.“
Serenin k němu zmateně přišel. Položil ruku na rameno, pak ji stáhl. „Nechápu.“
„Všechno vysvětlím, ale nejdřív ukážu, proč tu jsem, proč nemohu odejít.“ Obrátil se k sedlu, kde má druhý meč s jednou runou. Vytáhl ho a odmotal jemnou kůži z pochvy, kterou meč omotal. Potom ho vytáhl a položil na kůži. Klekl si k němu a vzhlédl k Sereninovi. Ten automaticky k meči natáhl ruku, ale pak ji stáhl. Klekl si k němu, stejně jako Amadeo.
„Nerozumím tomu, co jsi mi tu vykládal, ale ten meč může ovládnout jen zkušený bojovník. Ty jim nejsi.“
Daimón se mu pevně zadíval do očí, doufaje, že ho nevyhodí, protože by nevěděl, co by měl dělat, ale hlavně kam jít. Už do začátku cítil, že ten meč je nejdůležitějším v jeho životě. „Právě proto tu jsem.“
„Dobrá. Nejdřív tě naučím vládnout tímto mečem a potom tě naučíme vládnout tímto.“ S těmi slovy položil ruku na jílec meče.
„Naučíme?“ optal se zvědavě.
„Nebuď zvědavý. Jdeme.“ Povzdechl si. „Už dlouho jsem zde nikoho neměl a hádám, že potřebuješ se s ním naučit vládnout velmi rychle.“ Přikývl. „Nu, uvidíme, jak jsi schopný. Takový výcvik probíhá léta. Nádherný kůň hodný Nesmrtelných,“ zabručel. Nerozuměl mu. Oba dva se nechápali a nechápou dodnes, ale jedno mají společné. Bojují proti sobě, přestože stále má pocit, že je na začátku. Rád by se ho optal, kdy bude vládnout mečem stejně dobře jako on. Jedno ovšem ví. Nemá odvahu slyšet pravdu.
Jak dlouho, ptá se sám sebe Daimón, když ztěžklou rukou odráží další útok. Sotva se vzmůže na protiútok. Slabý jako dítě, i když od té doby, co tu je, se hodně zlepšil, má co dohánět. Jak někdy si mohl myslet, že je skvělým šermířem, nechápe.
„Dost.“
Daimónova ruka s mečem klesne. Čeká na verdikt.
Serenin si hladí vous. Zlepšil se, ale má opravdu na to, aby vládl tím hrozným mečem? Stále ještě neovládá ten svůj. Potřeboval by roky, než by se někam dostal, ale nemá ho tolik. Jenže jak ho naučit šermovat lépe? Pak si vybaví sám sebe, jak zde cvičil s mečem. Vlastně tehdy netušil proč. Žádný voják nebo nepřítel zde nebyl a meč proti zvířeti těžko použiješ, ale on stále tvrdohlavě se s ním bil. Když necvičil, tak vykopával kosti, které ho fascinovaly.
„Potřeboval bys roky.“
„Ale jak jsi to dokázal ty?“
„Já?“ optá se potichu. „Máš pravdu. Nebylo to snadné, ale pojďme cvičit dál.“
„Mám toho dost. Bolí mě ruka, že sotva meč uzvednu. Stejně jako s tím bojovníkem. Hrál si se mnou jako s kosti obalenou masem. Nemám celou věčnost.“
„Věčnost věčnost! Myslíš, že řemeslo se dá vyučit za jeden den? Nech ten meč tady. Pomůžeš mi.“ Odloží svůj. Daimón udělá totéž. Zvědavě jde za ním, až k obrovským bílým…
„To je… Co je to?“
„To jsou kosti. Nevím koho. Když jsem sem přišel, zakopl jsem o jednu a vzdal jsem se všeho, jen abych odkryl, co to je. Tohle je jen půlka toho, co jsem za ta léta odkryl.“
„Serenine a nerozzlobí to někoho?“
„Mrtvé?“ začne se sytě smát a studené zelené oči zteplají. „Ne. Tady máš lopatu. Mám pocit, že jsem při tvém výcviku zapomněl na jednu důležitou věc.“
„Jakou?“
„Vytrvalost a sílu. Člověk si myslí, že to není důležité, ale obratnost je jen půlka umění. Kopej.“ Daimón vezme lopatu a začne kopat. Nejdřív je mu to divné, potom začnou ho bolet svaly, o kterých netušil, že existují. Nakonec odhodil lopatu a zíral na ruce. Vzpamatovalo ho až uchechtnutí.
„Tvrdá práce, že?“
„To ano, jenže existuje lehká práce?“ opáčí a vezme do ruky lopatu. Přece se nenechá tím starcem… „Kolik vám je?“
„Mně? Netuším. Počkej, sedmdesát? Možná.“
„Nevypadáte na to,“ zabručí.
Serenin se narovná. „Možná je to tím, že zde čas plyne jinak? Dost. Za tmy se kopat nedá.“ Odloží do přístěnku lopatu. „Ruce.“
Daimón je zahanbeně ukáže. Serenin nevybíravě přejede pokožku, až Daimón zasykne.
„Jo, bolest. Nauč se ji vnímat. Pomůže ti, protože je ukazatelem, čeho jsi schopen a kolik toho vydržíš. Budeme kopat celý týden. V táboře ti to ošetřím.“
„Celý týden?“
„Ano. Chci tuhle lebku vykopat.“ Daimón v šeru se zadívá na bílé kosti. Nevypadá to jako lebka, ale copak se v tom vyzná? A proč ji chce vykopat? Jeho hlas zněl naléhavě, jako by to bylo velmi důležité a spěchalo to. Ale jaký k tomu může mít důvod? Nevypadalo to, že by chvátal na vykopání těch kostí. Co se stalo?
Mračí se, aniž si to uvědomuje. Serenin se po něm zadívá. V hlavě už má konečně plán. Nejdřív kopání, a až vykopou lebku, potom ho zavede do lesa, kde žijí yervové. On s nimi vychází velmi dobře, ale naučí ho to jedné věci. Potom nastane čas na lebku a černé stromy smrti. To všechno ho snad naučí s tím mečem přežít. Nebo spíš přežít ten meč, aniž by ho zabil.
V táboře mu ošetří ruce. Je udivený, když zjistí, že se vyzná v bylinkách a rád naslouchá vyprávění o tetičce Olivieně. Vypadá to, že ta žena věděla víc, než by slušelo, neboť kdo by vyučoval strážného bylinkám? Ti to nepotřebují, ovšem potulný válečník, to je něco jiného. Vypadá to, že i Amadeo si to uvědomil až nedávno.
„Spát. Pamatuj si, spánek je nejdůležitější umění vojáka.“
„Nejdůležitější?“
Serenin se pousměje. „Jistě. Musíš se naučit usnout kdekoliv a kdykoliv. Nikdy nevíš, kdy budeš mít čas spát.“
Daimón okamžitě zavře oči, ale pálení rukou, bílé kosti a slova, které mu Serenin říká, víří mu hlavou, až nakonec těžce usne.
Obrovské oči se otevřou. Dívají se a jsou stále blíž.
„Co chceš?! Nech mě na pokoji!“ sípá.
„Nemohu, maličký,“ řeknou vlídně oči.
Ví, že to není možné, že oči nemluví, ale v hlavě mu zní hlas. Laskavý, nekompromisní, neodbytný jako když byl nucen dělat jednu věc stále znovu a znovu. Hlas kapitána Surya.
„Nemůžeme!“ ozve se kolem něj. Trhne sebou, ale pouto, zářivé a silné jako lano, se nepřetrhne. Oči kamarádů se dívají klidně. Ne, vyčítavě jako dřív, dokonce nepřátelsky. Pouto je ovíjí stejně jako jeho.
„PROČ?! Proč?! Proč?“ řve, nakonec je šeptá. Drží se za hlavu. Otočí se. Jen černý stín, o kterém dobře ví, kdo to je. Zavře oči. Už nechce vidět pouto, nechce vidět nesplněné sliby. Potom se zadívá vzhůru.
„Ty! Nemám u tebe slib! Nic ti nedlužím!“
Ohromné fialové oči mrknou. „Opravdu ne, maličký? Je to tak skutečně?“
„Ano!“ přikývne troufale. Touží, aby zmizely, aby nad ním nevisely jako meč, který má na něj každou chvilku dopadnout. „Ano!“ ještě jednou zdůrazní.
Klapot. Zvuk podkov na kameni, tiché šustění písku pod nohama. Otočí se k šedému vzdálenému stínu. Tělo obejme mrazivý vichr. Chytí se za krk, jak se dusí a na čele se objeví pot. Zima, horko a do toho klapot koňských podkov, které se neúprosně přibližují. Ne, nechce tam! Nechce jít do Údolí stínů, a pak jediné tiché slovo, které zaduní v hlavě jako zvon.
„Pleteš se!“
Pouto zmizí, tváře zmizí, až nakonec se ztratí i fialové oči. Zůstane jen on a šedý stín se svěšenou hlavou. Chce promluvit, ale krk je vyschlý a hlava prázdná bez jediné myšlenky.
„Pleteš se, Daimóne, můj synu.“
Ticho. Stín se rozplynul ve větru. Písek přestal šustit, kroky ustaly, rozhostil se klid a on se nadechl čistého vzduchu. Les.
Celý týden. Stačily tři dny, aby si svaly daly říct a nakonec i ruce se zahojily. Musí říct, že je rád, že konečně dělal něco jiného, než držel meč v ruce.
„Je tma a vykopali jsme ji,“ řekne pyšně. Nikdy by nevěřil, že se to podaří.
„To ano. Je velká.“
Daimón se Sereninem se zadívají na bílé kosti. Vypadá nestvůrně s protáhlou lebkou, velkými zuby a rohem na čele. Velké oči jsou posazené jako u koně. Čenich taky velký, jednoduše všechno je to šíleně obrovské.
„Teď půjdeme spát a zítra tě někam zavedu.“
„Mám se bát?“
„Proč? Bojíme se každého nadechnutí, protože netušíme, zda je poslední nebo ne? Kdepak, ale strach je dobrá věc. Nic si sebou neber, kromě meče. Nic nebudeš potřebovat. Pojď, najíme se a potom ti něco ukážu.“ Těší se, až mu představí yervy. Ne, ty zkrotlé, které mají vysocí postavení lidé pro pobavení, ale ty divoké se zuby ostřejšími než meč.
„Začínám se bát.“
„Nemusíš. Naučíš se další dovednost. Na univerzitách se toho hodně učí, jen ne všechno.“ Klidné zelené oči se zahledí na mladíka. Rukou pohladí si vous. Svede další úkol? Možná ano, možná ne, ale musí se naučit jedno. Hledat slabiny a tenhle způsob je nejrychlejší.
Druhý den se probudí s jasnou hlavou. Je rád, že se mu tentokrát nezdál žádný sen. Proč vlastně je má? Kvůli tomu, že něco slíbil a nesplnil? Chce je splnit, ovšem nejdřív se musí naučit ovládat ten prokletý meč. Kéž by nikdy toho černého bojovníka nepotkal!
„Dobré ráno.“
„Dobré. Závidím vám.“
„Není co. Stárnu, proto každý den beru takový jaký je. Naučíš se to.“
Daimón zabručí, protože si opět vybaví stín paní Lachésis. Musela to být ona. „Jsem mrtvý.“
Serenin zamíchá v kotlíku. „Hloupost.“
„Ne, není!“ prudce opáčí. Neví, co ho popadlo, ale má tendenci se k tomu neustále vracet. Serenin se najednou zvedne, položí mu ruku na rameno a jde si dřepnout k ohni, tak jako by se nezvedl.
„Tak vidíte.“
„Není to tak úplně pravda,“ řekne zamračeně. „Ovšem co to je, to netuším.“
Daimón se dychtivě předkloní a není to kvůli skvělé vůní polévky.
„Kdysi dávno jsem učil na univerzitě. Zvláštní, že jsem skončil tady, ne? Tehdy byl oproti mně starý, ale zabýval se věcmi kolem duše těla, a co je po smrti. Připadalo mi to divné a myslím, že divné je to i dnes. Povídal, že kdyby se podařilo oddělit duši a tělo…“
„Co je tělo, co duše?“
„Tělo je fyzické. To čeho můžeš se dotknout. Ten zbytek, on tomu říkal duše, tvoří člověka. Kdyby ti to vzali, potom jsi skutečně mrtvý.“
„Jenže já jsem mrtvý.“
„V jistém smyslu, ale…“
„Ale.“
„U Oka, nepřerušuj mě!“ vybuchne Serenin. Daimón ihned zkrotne. „Trochu trpělivosti by ti neuškodilo a nechtěj, abych tě to začal učit!“ Daimón se proti své vůli usměje, protože co si vzpomíná, tak podle jeho kamarádů z jednotky byl tím nejtrpělivějším člověkem na světě. „Duše tvoří soubor vzpomínek, myšlenek, pocitů a dalších věcí. Už si to tak důkladně nepamatují. Taky říkal, že člověk je mrtvý jedině v tom případě, že duše a tělo jsou oddělené od sebe. Což sice v tvém případě je, ale tvá duše je spoutaná v stejném místě jako tělo. Mlč, laskavě, jo. To znamená, že tvá duše, která tvoří tebe, není na Stezkách mrtvých a nemíří do Země mrtvých. Je zde na tomhle světě. Proto můžeš jíst, mluvit, pít, cokoliv jiného, i když v jistých smyslech jsi mrtvý. Jako by někdo chtěl něco z tebe ochránit. Tak, u Temného, promluv!“
„Aha. Dává to smysl.“
Serenin zavrtí hlavou, pak si vybaví roky na Univerzitě, co učil. Možná to jen potřebuje strávit. Vezme misky, nalije do nich polévku s velkými šťavnatými kusy hub. Podá mu ji. Oba dva mlčky jedí, zatímco Daimón skutečně si to přemílá v hlavě. Svým způsobem je rád, že jeho duše není na Stezkách. Tedy pokud je to pravda. Mít tak u sebe Sissimonu. Ta by mohla něco vědět.
„Tak jdeme!“
„Už?“ Má strach, co ho potká.
„Jistě nebo chceš, abych tě opečovával? Myslím, že něco chceš dosáhnout nebo ne?“
Daimón přikývne. „Omlouvám se, Serenine, jen obavy z neznámého.“ Vstane, chce si vzít pár věci, když je zaražen Sereninovou rukou.
„Jen meč.“
Vezme si meč, který získal od Lachésis. Nikdy lepší neměl, ale runovému se nevyrovná.
„Je dobré mít obavy, ale to by člověku nemělo zabránit v tom, aby zůstal stát na místě.“
„Já vím.“ Takhle je to celou dobu. Pořád ho o něčem poučuje. Ví, že učil na univerzitě, i když přece jenom je to dost zvláštní. Přesto jeho rady jsou no jak to říct… Jako by tu byl otec a vysvětloval mu různé věci. Je to bez nějakého postranního úmyslu nebo výsměchu. Prostě se ho snaží něčemu naučit a on se nemůže ani na něj zlobit, ale by byl rád, kdyby to nedělal.
Po chvilce se zarazí a pohlédne na Sereninova záda. Je ticho. Žádné poučky, žádné vyprávění.
„V lese se člověk má chovat tiše, aby slyšel les,“ řekne bez otočení.
„Umíte číst myšlenky?“ Odpověď žádná. Přestane přemýšlet a naslouchá lesu, přestože dobře ví, že zatímco Sereninovi vypráví každé šustnutí, co se děje, pro něj jsou to jenom zvuky. Neuhodne z toho, zda nějaké zvíře někde něco zabijí nebo jen si čistí kožíšek. Úporně se je snaží rozluštit, ale bez výsledku. Jako by les mu nechtěl nic říct. Nakonec se důkladně rozhlédne. Vyděsí ho, protože světlo skoro zmizelo a stromy rostou tak hustě, že nejen kořeny, ale i větve bojují o kousek místa.
„Tak jsme zde. Zde žijí yervové.“
„Tady?“
„Vždyť to říkám. Přežij a žádné nezabij!“ přikáže. Vytáhne píšťalku a foukne. Najednou se ozvou zvuky, které donutí Daimóna udělat krok dozadu. První zavrčení, potom zaštěkání. Serenin se chytí větve a vyhoupne se na něj. „Ty ne! Pamatuj, jestli některého z nich zabiješ, nepřežiješ ani tři plné údery. Miluji čerstvou krev!“ Pobaveně se zasměje, když zahlédne v houštině prvního yerva. Vypadají hrůzostrašně, ale jsou to milá zvířata. Rozhodně inteligentnější než jiná. Kdysi dávno jeden mu dělal společnost, než zahynul.
„Jak…“
„Najdi jejich slabinu!“
Daimónovo čelo se orosí, když si vybaví malá, obratná zvířata, jejichž tělo je potažené kůži tvrdší než vojákův pancíř. Najednou je uvidí. Nejsou krásní, jenže… Skok. Už chce vytasit meč když si vzpomene na příkaz. Použije meč s pochvou jako klacek, který s výsměchem odskočí od kůže.
„No tímto způsobem tu budeme dlouho. Žije jich tu dost!“
„Serenine, dost!“
„Ne! Tedy pokud to nechceš vzdát!“
Daimón má na jazyku Ano, které nakonec je spolkne. Bojuje jako ďas, ale yervové kolem něj tančí s obratnosti, kterou on sám nemá.
„Každý má svou slabost! I já! Najdi ji!“
Daimón si pomyslí, že jsou to kecy. Zatím žádného neškrábnul! Slabost? U Oka, kde by měl takový obrněný pacholek slabost? Zadívá se na mrňavá očka. Někteří jen sedí a dívají se, jak druzí útočí. Proč? Čekají?
„Teď na tebe útočí ti slabší. Vylepšují svoje schopnosti. Ti co sedí, jsou feny a vůdci. Nezvládneš ani mláďata!“ posměšně na něj zvolá Serenin. Už si všiml, že konečně jeho pochyby se stávají koordinovanějšími, že začíná předvídat pohyby yervů, ale stále je dost vyděšený, než aby přemýšlel, a když začne bitva a dotyčný zpanikaří, buď zdrhne, nebo bude hodně rychle mrtvý. „Přemýšlej mozkem, ne kalhotami! Mozek máš v hlavě ne ve svém péru!“
„Serenine, sklapni! Jsou rychlí!“
„Vážně? Nezdá se mi. Docela je stíháš, ovšem nejsou to ti nejlepší ze smečky. Tedy pokud chceš si hrát na vojáčky s dětmi, potom ti to stačí.“
Ten parchant! Sundám ho z té větve! Otočí se, ale Serenin už tam není a jeho postava je na větvi, kam nedosáhne. Už chce za ním, když si vzpomene, že nemůže a k tomu na něj zaútočí dva najednou. Vztekle se rozmáchle a pochva se rozpadne. V šoku se dívá na obnažený meč. Do těla mu narazí yerv, aniž by se do něj zakousl. Serenin přimhouří oči. Věděl to, že pochva nevydrží tolik úderů. Co teď udělá? Samozřejmě, že meč je natolik dobrý, že dokáže yerva přepůlit, ale to nesmí. Přestane to konečně brát jako hru?
Daimón bezděčně vzhlédne k Sereninovi, potom k yervům. Krouží kolem něj, jako kolem kořisti. Oni si jenom hrají, jenže to on nemůže. Musí přemýšlet. Kde by mohli mít slabinu? Hřbet, nohy, hlava s ušima zakončenými štětinkami taky ne. Ocas je blbost. Oči? Těžko a malý cíl. Musí být nějaký jiný. Útočí.
Konečně, pomyslí si Serenin, když si všimne, že tělo jedna jinak. Váhavost zmizela a nahradilo ho odhodlání. Vypadá to, že si konečně uvědomil yerví hru. Teď jen je otázkou, zda je dost chytrý a dokáže najít jejich slabinu, protože tu má každý. „Má to,“ mimoděk zašeptá, když vidí, jak jílcem meče zespodu zasáhne yerva. Ten odletí kus. Nastane ticho, že se mu zježí chloupky na krku. Už přikládá píšťalku ke rtům, ale nakonec si to rozmyslí.
Hra skončila.
Na obou stranách.
Přesto nechává ji v ústech. Pozoruje, jak odhazuje mladé yervy kolem sebe. Vůdci a feny se postavili a rozchlípli tesáky. Jakmile skončí, zaútočí všichni najednou a teď už půjde o krev. Dokáže si zachovat chladnou hlavu a žádného nezranit nebo ne?
První. Vůdce ještě stále čeká. Z očí mu září chladná inteligence. Zadívají se navzájem na sebe. On ze stromu, yerv z dolejška. Někdy má pocit, že jsou chytřejší, než se mu zdá.
Kolik ještě? Je to daleko těžší, připustí si Daimón. Dřív by už odpadl v půlce, teď má ještě dost sil bojovat. Jakmile zjistil, že jejich slabé místo je spodní část krku, kam útočník může těžko dosáhnout, pak to byla hračka. Stačilo vyčíhat, kdy skočí a udeřit tam. Tihle skáčou málo, skoro vůbec ne, ale jejich taktika lovce je nutí prostě skočit a zatnout tesáky do měkkého masa. Musí jen čekat a do té doby uhýbat se, což je těžké.
Konec? Ne poslední yerv. Není nijak velký, přesto má pocit, jako by stál proti člověku. Někteří mladší yervové se vzpamatovávají a šourají se pryč. Staví se za vůdce. Napadnou ho všichni nebo jenom vůdce? Pevněji sevře meč.
Serenin usoudí, že toho bylo dost a zapíská. Nic. Sleze až na nejdolnější větev. Pozoruje ty dva. Zřejmě se rozhodli vybojovat svůj boj. Otázkou je, zda dokáže vůdce porazit. Ovládne ho nejistota a zároveň zvědavost jaký bude výsledek. Popravdě jediné co může udělat je to, že je bude sledovat, proto se pohodlněji usadí.
Daimón se po svém učiteli neohlíží. Ví, že by to byla velká chyba a taky ví, že tu nepůjde o hru, ale o tvrdý střet, který bude mít za následek, zda půjde na yerví hostinu jako předkrm nebo ne. Nadechne se a yerv zaútočí. Nízko bez skoku.
Je rychlý, když mu uhýbá. Už poznal, že praštit ho kamkoliv je zbytečné. Yerv se odrazí, skočí na strom a odpíchne se do něj. Letící tělo jako střela je připraveno vetřelce povalit.
„Hezké,“ mimoděk zašeptá Serenin. Šikovné. Co asi udělá? Lehl si a překulil se. Jenže teď je na zemi. Jak je vidno vůdce to nečekal, když jeho nohy se zaryjí do půdy. Hlavu pootočí po vetřelci, který dostal celou jeho smečku. Bleskurychle se otočí a s hlavou nízko u země se k němu rozeběhne. Obnaží tesáky. Dimón polkne, napřáhne zbraň a jílec se zaryje do napůl odkrytého chřtánů.
„Pěkné!“ zvolá mimoděk. Yerv zalapá po dechu a sesune se na Daimóna. Ozve se vytí.
Serenin ihned zapíská a yervové se jako na povel uklidní. Seskočí a jde k Daimónovi.
„U Oka, Serenine, odval ho.“
Ten se ušklíbne. „No a v bitvě, kde budeš sám, taky budeš volat o pomoc, aby z tebe sundali mrtvolu? Musíš holt zvítězit tak, abys nebyl pokrytý mrtvolami. Pamatuj, ten kdo leží na zemi, prohrává! Musíš vždy stát, i kdyby ses měl opřít o meč! Vítěz je ten, kdo stojí, ne ten kdo se válí po zemi.“ Přejde k nejstarší feně. Pohladí ji po hlavě. Ta mu olízne ruku, potom zavyje a vyrazí se smečkou pryč. Na bojišti zůstane jen vůdce na Daimónovi a zbytek členů smečky, která se ještě nevzpamatovala.
„No tak, Serenine! Smrdí,“ zaúpí. Serenin se nad něj skloní. Vidí jen jedno šedozelené oko.
„Víš, jak se musí cítit on? Myslíš, že ty mu zrovna voníš? Ovšem doporučoval bych ti nebojovat v této pozici, tedy pokud na tebe neskáče sličná žena.“
„Serenine, zrovna teď bych ti tvé poučky strčil do prdele a zapálil. Pomoz!“
Serenin zvažuje, potom zavrtí hlavou, protože cítí, že vůdce se probouzí. Daimón vztekle zápasí s yervovým tělem, když se vůdce zvedne. Daimónovi se protočí panenky, protože mu tlapou šlápne přímo na břicho. Vyhekne. Má pocit, že všechny vnitřností jsou napadrť.
„Vida, další důvod proč neležet na bojišti,“ mlaskne soucitně Serenin. Postaví se a vytáhne zbraň. „Do boje!“
Daimón vytřeští oči. Tady v tomhle místě, kde se sotva pohyboval kolem těch yervích zmetků, kde sotva napřáhne slušně meč? Zbláznil se? Posadí se. „Tady?“
„Ano, tady! Nebo si myslíš, že si vždy budeš moci vybrat bojiště? Vstávej!“ Šťouchne do něj mečem. Daimón se na něj s nenávisti zadívá a zvedne se tak rychle, že by to Serenin do něj nikdy neřekl. Ušklíbne se. Silně na něj zaútočí. Serenin chladně i v nedostatečném prostoru ránu odrazí. Málem, že se neuzívá, když se Daimón na něj zadívá. Připomene si: „Každý má nějakou slabinu i já.“ Tak kde má slabinu? Zaútočí. Lehce spíš jako by se ze souboje stala hra. Chvilku zkouší všechno možné. Serenin ihned odhadne, o co se pokouší. Splní mu a odhalí svou chybu.
Daimón přehodí si meč a zaútočí zleva na pravou ruku. Zabrní ho a tak připraví sérii útoku, až z něj se lije. V tu chvíli neuvažuje, kde je a jak si stěžoval. Najednou je proti němu protivník bez meče.
„Trvalo ti hodně dlouho. Musíš chybu protivníka odhalit rychleji.“
„Já tě porazil,“ řekne tupě Daimón. Nemůže tomu uvěřit.
„Ano, ale jenom proto, že jsem ti to dovolil. Je pravdou, že moje slabina je pravá ruka, ovšem taky jsem velmi rychle přišel, oč se pokoušíš, rozumíš tomu?!“ Ťukne ho do čela. „Jdeme domů.“
„Cože?“
Serenin se rozhlédne. „Chceš přenocovat zde? Mně to problém nedělá.“
Daimón sevře rty, potom to vzdá. Má toho dost. „Jdeme.“ Serenin vykročí. Za chvilku jsou v táboře. Jak to Daimón nechápe, protože by řekl, že předtím urazili daleko delší cestu. Unaveně se posadí k ohni.
„Večeři bude dělat kdo?“
„Jdu spát hladový.“
Serenin se rozesměje. „Dobrá.“ Připraví rychle opět polévku a dá na rožeň dva kousky masa. Škodolibě se podívá po svém učni. „Příliš pozdě jsi mou chybu poznal. Protivník není hlupák. Jakmile zjistí, že znáš jeho chybu, už nikdy ti nedovolí, abys toho využil.“
„Takže je lepší ho zabít.“
„Jistě, pokud ho nehodláš nějak využit. Ovšem toho bojovníka budeš muset zabít. On si to přeje, proto ti dal meč.“
Daimón se zachmuří. „Já vím. Jsem pomalý.“
„Houby, nezkušený. Ovšem učíš se docela rychle, jen musíš být rychlejší, než tví protivníci. O těch pomalých se nikdy nemluví a o rychlých co nepřemýšlí, taky ne,“ usměje se. Stáhne kus masa a položí ho na talíř. Daimón se do něj s rozkoší zakousne.
„Netoužím po tom, aby se o mně mluvilo. Chci splnit, co jsem slíbil a potom…“
„Co?“
„Žít.“
„Oh někoho sis našel.“ Rozhodl se pro tu nejtěžší ze všech? Neboli tu, na které bude kráčet se svým partnerem?
Daimón se usměje. „Je překrásný. Dlouhé světlé vlasy jako hvězdný třpyt a oči hlubší než tvůj les a zelený jako ten nejhebčí mech. Je chytrý a sexy.“ Přestane mluvit. Zasněně se dívá do dálky.
„Pěkný a má ta tvá dokonalost nějaké jméno?“
„Elean.“
Serenin se zvědavě na něj zadívá. „Pěkné jméno. Sláva je k ničemu, peníze taky, ovšem ten správný partner, to je něco jiného. Za to stojí se poprat se světem i nočními můrami.“ Ovšem dost zvláštní u tak mladého člověka, který by měl snít o slávě, uznání, poctách, bohatství, ale on mluví o životě s milovaným člověkem. Tak by mluvil někdo o hodně starší. Pomůže mu, jak bude moci. „Zítra dotáhneme tu hlavu k pěti stromům.“
„Dobrá.“
Serenin si vzpomene na jejich první setkání. „Už se jich nebojíš. Proč?“
Daimón si vzpomene na svou cestu. Má se mu svěřit? „Jedna mrtvá dívka mi ukázala, že s pomocí stromů mohu vstoupit na Stezky mrtvých.“
Serenin vytřeští oči.
„Není to nic příjemného. Jsou tam cesty, které vedou na různá místa. Mezi nimi jsou ostrůvky pro ty, kteří se ihned nevydají do Země mrtvých. Člověk tu nechává oblečení, ale uvnitř se obleče pomoci myšlenek. Takhle jsem byl v mžiku v Edanu. Mohl bych jít kamkoliv, myslím.“
„Nikdy bych neřekl. Proto jsou stromy ve většině míst, kde jsou lidé a pokud ne, pak jsou nedaleko.“
„Nevím, ale ve Fiore žádný nebyl, v Edanu byl. Možná v Druni, tam bylo místo, kam jsem nesměl chodit. Zblízka to bylo, když jsem jel k Mistru meče.“
„Zvláštní. Zajímalo by mě proč je tady zrovna pět. Ach neboj se, nikde to nebudu říkat. Jedině yervům nebo kostem,“ řekne, když vidí Amadeův upřený pohled.
„Proč vlastně tam dáme lebku?“
„Uvidíš. Kdysi dávno, takhle fungovalo u něčeho menšího. Možná to bude fungovat i s tak velkou lebkou.“
„Další výcvik?“
Serenin se už ale přikrývá dekou z kožešin. Zívne si. „Možná, uvidíš. Je noc. Spí a nech mě spát.“ Daimón si lehne, pak vstane a jde k Argésovi. Pohladí ho. Dneska ho nehřebelcoval, ale není to potřeba. Řekl by, že trochu ztloustnul. Masa má dost, takže nedostatek nemá a Serenin neskutečně rychle si zvykl, že kůň žere mrtvé maso. Přitiskne mu k čelu svou hlavu stejným způsobem jako Elean, ale nic necítí, natož aby slyšel.
„Dobrou noc, Argési.“ Argés se za ním dívá, potom se rozhlédne po světě, do kterého ho přivedl. Je tajuplný a zvláštní, ale líbí se mu tu stejně jako v Údolí. Bude hlídat, i když by řekl, že ten druhý člověk svede ohlídat vše sám.
Druhý den, posilnění jídlem, které připravil Daimón, začnou vytahovat lebku ze svého úložiště. V poledne vyhekne.
„Nikdy bych nevěřil, že je to taková fuška a to nám pomáhá Argés!“
„Ten odedře největší kus,“ řekne Serenin. „Obdivuhodný kůň.“
Daimón se pousměje. „Rozumět ti, nejspíš tě kousne. Nepovažuje se za koně, ale za Śivyho.“
„Vážně? Má čtyři nohy, hlavu, ocas, a i když vypadá podivně a jí zvláštně, pak podle vzhledu je to kůň. Tak do toho, ať tam do večera je!“ Nakonec osekali několik spadlých kmenů a přesouvají to pomocí nich. Večer se podívají na pět černých stromů a u nich vybělenou lebku.
„Vypadá dost zvláštně.“
„Stejně jako ty stromy. Tak ony jsou to průchody. Kdo by to řekl. Mladíku, to chce kus masa a koupel.“ Nejdřív se najedí, potom spočinou v malém jezírku, které není až tak studené, jak by se zdálo. Daimón leží a přemýšlí, co ho zítra čeká. Jak by lebka mezi stromy mu mohla pomoci ve výcviku? Nakonec samým přemýšlením usne, až ho probudí sluneční paprsek, který se prodral mezi stromy. Nakrčí nos, ožene se rukou, ale paprsek je stále čím dál dotěrnější, až se převalí a pak si vzpomene, že dneska lekce pokračuje.
„Už ani nemohu být unavený,“ řekne se zívnutím.
„Bude krásné počasí, Amadeo.“
„No jo,“ zabručí. Nechápe, proč ho tak oslovuje. Ví, že se tak jmenuje, jen má pocit, že to jméno je mu vzdálenější, než je teď od Eleana.
„Měl bys vstát, nebo jsi po tanečku s yervy unavený?“ rýpne si do něj. „Unavený můžeš až, když je bitva vyhraná…“
„Serenine, sklapni! Vsadím se, že jsi neodešel sám, ale vyhodili tě, protože už tě nemohli dál poslouchat!“ Přesto se otráveně zvedne, jako by nebyl překrásný den. Serenin se šklebí na celé kolo. Potom zvážní.
„I to je možné. Jdeme. Raději nic nejez.“
Zaražený Daimón ho poslechne, přestože mu v žaludku kručí. Překontroluje Argése, zda má dost jídla. Potom se vydá ke stromům. I když ví, že se jich nemusí bát, přesto v něm vzbuzují podvědomý děs a úctu. Ne, nikdy je nebude mít rád.
„Tak jdeme na to!“ Společným úsilím popostrčí ji mezi stromy. Serenin bezděčně uskočí, jak dlouhé povislé větve ožijí a začnou se obtáčet kolem bílé lebky, až už není bílá, ale černá. Oba dva se na sebe podívají.
„Tohle nevypadá dobře. Bál jsem se jí, ale takto vypadá ještě děsivěji.“ Sotva domluví, ozve se praskot a oni mají pocit, že stromy jsou doslova vyrvané ze země. Pomalu zvedají hlavu vzhůru, protože to co nad nimi ční, to se nedá nazvat jinak než nestvůrou.
„U Temného…“
„U Oka!“ zašeptá Daimón. „Co to je?“
Co ti dva ovšem nečekají, je to, že se na ně upřou dva prázdné oční důlky. „Posvátné stromy, co tu dělám? Nikam nemohu,“ ozve se sytý hlas, který duní jako by běželo stádo koní.
„To byla chyba, Serenine.“
Serenin to ignoruje, postaví se před nestvůru velkou jako několik koní. „Já tě povolal, pane!“ křikne. Hlava se skloní k zemi, stromy zaúpí, ale stále jsou na stejném místě.
„Ty? Kdo jsi? Neznám tvůj druh, i když mluvíš jazykem, který znám i když s velmi podivným přízvukem.“
„Mé jméno je Serenin a potřebujeme tvou pomoc.“
Smích. „Mou pomoc? Už dlouho nikt nežádal pomoc. Co žádáš, Serenine?“
Sereninovi se uleví. Vypadá to, že ty nestvůry byly inteligentní. „Potřebuji, abys pomohl mému učni ovládnout meč.“
Smích ještě děsivější a hlubší než předtím. „Mistr žádá, aby učeň se naučil víc, než umí sám? Dobře, Serenine, udělám to. Kde je ten člověk, ať ho mohu sníst.“
„Pane, kdo jsi?“ optá se Daimón.
„Já?“ najednou je ticho. „Paměť… Jsem Dračí pán. Stačí ti to, Bezejmenný?“
Daimón zůstane stát jak opařený. „Ja… Jak to víš?“
„Nemám oči, ale vidím. Nemáš jméno, protože ti bylo odňato. Velmi zvláštní, ale ne neobvyklé. Jakého zločinu ses dopustil?“
Serenin s Daimónem se na sebe podívají. „Žádného! Myslím…“
„Myslíš?“ Opět řev smíchu, který přejde v bouři. „Tak to mě pobavilo. Pomohu vám. Kde je ten meč?“
„Běž pro něj.“ Serenin si otře čelo, když se Dračí pán pohne.
„Ty, moje vzkříšení je tvá práce?“ Serenin přikývne. „Pak mě okamžitě zase pohřbí!“
„Ale…“
„Když jsi měl dost odvahy mě vykopat, pak jistě mě zakopeš, nebo chceš skončit mezi stromy? Ještě mám… Spasitele?!“ zvolá tak jasně, že větve blízkých stromů zapraskají a ohnou se až k zemi. Ty slabší nevydrží a zlomí se.
„Spasitele?“
„Vy dva jste divní. Máte meč, jenž jsem naposled viděl vlastně kdy? Netuším. Pro některé Spasitel, pro ty, kteří ho vykovali, je to Meč živlů a pro zbytek světa je to Runový meč. Mnoho názvů, ale smí ho nosit jen ten nejlepší šermíř. Jak jsi ho získal? Ne, nemusíš… Stínový bojovník ti ho dal. Ach tak. No, uvidíme, Bezejmenný, co se dá dělat. Ovšem je tu něco divného. Zaútoč.“
Daimón polkne, protože jak má zaútočit mečem na něco tak velkého? Nakonec se rozpřáhne…
„Dost!“ ozve se příkaz. Ledový, chladný beze vší pobavenosti a zájmu, který projevoval doteď. „Serenine, dones šupiny z ocasu! Vypadají jako oválky,“ vysvětlí, když vidí zmatek v tváři. Ten muž by byl vhodnějším k ovládnutí meče, ale zřejmě nebyl schopen meč převzít. Svět musí být v beznaději, když svěřili tak mocný meč někomu, kdo neovládá ani šerm ani magii, pomyslí si probuzený Dračí pán, který čerpá svou sílu z Posvátných stromů a tím pádem ze Stezek mrtvých.
„Ano, Dračí pane.“
Dračí pán mlčí a prohlíží si toho ubožáka s mečem v ruce. Zřetelně vidí plát runu ohně a moc železa. I ten muž byl zrozen v Hodině železa, ale co je platné, když nemůže ovládat živly? I kdyby se to povedlo a naučí ho tomuto umění, pak nikdy nebude schopen využít celý jeho potenciál, ale jelikož meč je na světě a on se vždy objeví jen, když mrtví žádají pomoc a vybrali ho, potom udělá vše, aby to zvládl.
„Tady, pane!“ Položí před něj kruhy, o kterých myslel, že jsou z kůže. Takže šupiny. Ještěrka… Velká jako nejvyšší domy…
„Ukousni si myšlenku nad tou ještěrkou,“ doporučí Sereninovi jízlivě Dračí pán. „Vezmi ty šupiny a dosaď je na místo, kde mají být runy. Je to náhražka, ale nic jiného po ruce nemáme.“
Daimón provede příkazy Dračího pána. Zřetelně vidí, jak zaplají. „Je kompletní?“
„Ne. Musíš najít skutečné runy, i když nechápu, co se stalo, že je nekompletní. Možná, ale máš je jenom najít,“ řekne nadějně. „Ne. Jak někdo převezme meč, je jeho pánem. Tak to platí od začátku světa.“
„Nechápu!“ zavyje a bezmyšlenkovitě zaútočí. Dračí pán ustoupí jen maličko. Ví, že meč by byl schopen mu pocuchat kůži. Přece jen je mrtvý a pak mu svitne. Rozvlní větve Posvátného stromu a vtáhne Daimóna dovnitř Stezek. On sám jimi snadno projde. Zastaví se a rozhlédne se. Zde se opravdu nic nezměnilo. Je dobře, že jsou na křižovatce Stezek.
„Teď tě naučím, co je ten meč i jak s ním bojovat.“
„Bojuje se s ním jinak?“
„Ano. Každá runa představuje živel, který můžeš použít. Voda, Vítr, Dřevo, Oheň.“
„A železo?“
„Meč je železo a zároveň je pátou runou. Až budou všechny runy, vykovají tu poslední. Ty nejlépe ovládneš železo.“
„To proto, že jsem v ní narozen?“
„Ano. Tvým živlem je železo a železo, aby vzniklo, potřebuje tyhle čtyři živly. Nikdy nebudeš moci použit všechny najednou, protože neovládáš magii.“
„Ale Elean ano.“
„Elean? Ach služebníci. Ano, ti by mohli, jenže meč je tvůj. S tím už nic nikdo neudělá. Špička meče koordinuje živly a směr, kterým ji pošleš. Voda!“ Dračí pán zůstane civět, pak sebou praští. Zaúpí, protože s mečem jen tak máchnul. Jak ho naučit používat magii, když prostě magii neovládá?
Daimón se zadívá na ležící nestvůru. Popravdě už mu tak nepřipadá děsivý. Spíš řekl by, že je zklamaný. Měl tušení, že to nebude fungovat. Stojí, dívá se do prázdných důlků. I ostatní tělo je jako by poskládané narychlo, ale hlavně nepevné.
„Já se meče vzdám!“
„Ticho!“ ozve se zavrčení, které rezonuje prostorem. Daimón ho poslechne. Mohl by sice se tudy vydat kamkoliv, jenže podle toho zavrčení by to byla blbost. Stojí s mečem, Dračí pán naproti němu a kolem nich se začnou objevovat první mrtví. Žádný se nezastavuje. Pospíchají dál na cestě do Země mrtvých. Nakonec se posadí. Odvahu se ozvat nemá. Popravdě nemá odvahu k ničemu. Místo toho si smutně prohlíží meč.
„Dai!“ ozve se radostný křik.
Daimón se otočí. „Sisimono!“ Vstane a už drží v náručí tělo dívenky, která se směje na celé kolo. „Jak se máš? Co tu děláš?“ Točí s ní a směje se na celé kolo.
„Dědeček spí, tak jsem vyrazila na stezky a vzala to tudy. Je tu dost lidi a nedaleko je pěkný palouček. Jej, co to je?“ V klidu přistoupí k netvoru a šťouchne do něj. „Co tu děláš? Máš zas sebou ten hnusný meč? Ne, je krapet jiný.“ Obchází ho kolem. Daimón si pomyslí, že jedná jak dospělá. „Co s ním tu chceš dělat? Už chápu, proč jsou tu všichni tak nervózní.“
„Snažím se s ním naučit zacházet, jenže neovládám magii živlů.“
„Jej, to je mi líto, ale víš co? Znám někoho, kdo by mohl vědět víc.“
„Zase další přítel?“
Sisimona zvedne prst. „Kdepak! Přítelkyně. Tak jdeme. To strašidlo nech tady.“
Dračí pán se v duchu zasměje. On a strašidlo? Možná, že ta mrtvá dívenka má pravdu. Je zvědavý, zda Bezejmenný odejde nebo ne.
„Nemohu.“ Otočí se k němu.
„Nech ho plavat. Ten buď spí, nebo je mrtvý. Možná ti poradí. Ona je strašně chytrá.“ Tahá ho za rukáv. Daimón poočku se podívá, na to podle Sisi, strašidlo.
„Já…“ Žádná odezva od Dračího pána. Snad nebude vadit, když na chvilku se vytratí. Nechce tu stát a cítit z Dračího pána zklamání. Připásá si meč k pasu a jde za Sisi, která mu vypráví, co se událo.
„A co ta přítelkyně?“
„Ta? Je zajímavá. Hele, jsme tu. Aspoň většinou zde pobývá. Aaralyn!“ zvolá na kusu země, kde nikdo není. Daimónovi jméno připomene Eleana, aniž ví proč. „Aaralyn, kde jsi? Vedu hosta!“ Daimón se rozhlédne. Pravda je tu kouzelně. Malý vodopád, spadající odnikud a vytvářející jezírko s potůčkem, který se vine jako modrá stuha do dálky. Zelená tráva a lavičky různých tvarů. I když už to viděl, stále to celé nechápe. „Aaralyn, to jsem já, Sisimona! Ach jo. Musela někam odejít. Je mi líto.“
„Co potřebuješ?“ ozve se lahodný hlas. Sisi vyjekne, popadne ji kolem pasu. „Koho jsi to přivedla? Má Meč živlů, zlatíčko. Víš, jak ho nemáme rádi.“
„Já vím, ale není nebezpečný, slibuji. Jen potřebuje pomoci, jak se ovládá. Jmenuje se Daimón, proto mu říkám Daii. Hrál si se mnou. Mám ho ráda.“
Daimón si prohlíží ženu v dlouhé tunice až na zem, jenž je přepásána páskem. Vysoký límec ji halí krk, dlouhé rukávy zase ruce. Kromě hlavy není nic vidět, jen štíhlá postava. Člověk by řekl krásná žena, ale tvář, kterou jedinou ukazuje, je šeredná, až na oči barvy letní oblohy. Netuší, co se stalo, ale hádal by, že ženu někdo polil něčím horkým.
„Ach tak. Tomu meči se říká Spasitel, protože dokáže zabít mrtvého a Stín na Zemi. Meč živlů mu říkají ti, co ho ukuli a ti co vědí, že existuje, mu říkají Runový meč. Jak mu chceš říkat ty?“
„Meč?“
Žena se sytým hlasem rozesměje. „Přivedla jsi ke mně šprýmaře, ale ano, pomohu mu. Hádám, že zde jsi, protože nevládneš magii.“
„Ne,“ řekne zahanbeně. „Kdo jste, že to víte?“
„Já? Jsem žena, která zemřela v bitvě o území. Zabil mě můj vlastní rod, jen proto, že jsem byla vyvolená přes elefiana. Bohužel jsem tu uvízla. O meči se vypráví hodně, ovšem jestli mi pomůžeš, pak pomohu ti i já.“
„Jak?“
„Až meč bude kompletní, přijdeš za mnou a já ti řeknu, co máš dělat.“
„Další slib?“
Žena natočí zvědavě hlavu. „Je jich hodně?“ Daimón přikývne. „Tak to bývá. Život se skládá ze slibů, které plníme, které porušujeme a o kterých lžeme. Je tak snadno slíbit a hůř dodržet svůj slib. Člověk se naučil nebrat je vážně, přesto v srdci doufá, že se uskuteční, viď, zlatíčko? Neměla bys být u dědečka?“
Sisimona se nafoukne. „Už zase mě vyhazujete, jen proto, že si myslíte, že jsem malá, ale máš pravdu, musím za ním jít. Je tak sám… Měj se, Aaralyn, Daii! Uvidíme se ještě, já to vím!“ křikne za ním, když se ztratí na Stezce.
„Teď jen doufám, že trefím nazpět.“
Aarayln se na něj udiveně podívá, potom pochopí a rozesměje se.
„Prosím, nesměj se mi, i tak mám pocit méněcennosti. Neumím slušně vládnout mečem, neovládám magii, ani neumím chodit po Stezkách mrtvých. Musí mi to každý připomínat, že jsem nemehlo?“
Aarayln zvážní. „Omlouvám se. Máš pravdu, za to, že člověk něco neumí, neměl by se druhému posmívat. Skloň hlavu. Sisi si to zřejmě neuvědomila.“ Daimón se skloní, ucítí ruce, které mu sevřou hlavu, a najednou mu v ní vybuchne ohňostroj.
„Daň za Stezky mrtvých. Kam bys chtěl jít?“
„Drun, moje město.“ S úžasem se dívá, jak před jeho očima vyskakují stezky, kterými se má odtud vydat. Jenže… Nic nevidí, kromě nitky, jež se před ním vine do nekonečna. „Nic nevidím.“
„Ano. Proto lidé na Stezkách mlčí a jdou. Nevidí. Co se týče meče, nech ho ochutnat tvou krev. Už jsi jim někoho zabil?“ Daimón zavrtí hlavou. „Ne? To je dobře. To co vím, vím od svého muže, který byl kovářem elefianů. Není zde, proto jsem tu uvízla. Svým způsobem ten meč je naděje. Jakmile ochutná tvou krev, vím, zní to hrozně, buď tě přijme, nebo odmítne. Následky pocítíš. V jakém živlu ses narodil?“
„V železe.“
Žena se pousměje. „Výborně. Železo tvoří zbývající živly. V tom případě by ti mohl pomoct ovládnout i ostatní, ale nikdy neovládneš je všechny najednou.“
„Dračí pán mi to říkal,“ přikývne nerad, že něco zůstane mimo jeho hranici.
„Dračí pán? Je tu? Půjdu s tebou,“ rozhodne se rychle. „Jestli tě on bude učit, zvládneš to. Musíš mi slíbit, že se ke mně vrátíš.“
„Vrátím,“ přikývne. Odepne meč a bodne se do ruky. Zasykne, protože má pocit, že jim projelo něco žhavého. „Je to všechno, ctěná paní Aaralyn?“
„Ano, je. I když paradoxně, použij živel na ty, co se v tom znamení narodili. Jestli se dotyčný narodil v Čase ohně, použij oheň.“ Vstane, uhladí si tuniku narůžovělé barvy. „V Čase vody, vodu, v Čase dřeva, dřevo a Čas větru je nejvíc náchylný runě větru.“
„Paní, a není to naopak, že je právě nejodolnější?“
„Ano, ale ne v případě, když se jedná o ten meč. Pojď.“ Vyrazí a zmatený Daimón za ní. Dívá se na její záda, když ho napadne zkusit zapnout svou mapu v hlavě. Prostředí, Aaralynina záda se ztratí a on vidí pouze vinoucí nitku před sebou. Najednou zůstane stát, jak nitka se vytratila a on stojí na palouku s Dračím pánem. Před ním stojí Aaralyn, která mu něco říká neznámým jazykem a uklání se, až k zemi. Stojí opodál a přemýšlí o tomto cestování jak pohodlným tak nepohodlným. Není to nebezpečné? Pak jako ve snu před sebe napřáhne meč. Neuvažuje, kým je žena, která o meči ví víc než Dračí pán, jen obdivuje jeho hladkost jeho strukturu, jeho živel a nakonec i… Mávne, žena se rychle uhne, zaječí a Dračí pán napřáhne proti vodě svou hlavu, která skropí tělo i okolí. Pár kapek dosáhne i na zkoprnělého Daimóna.
„Pitomče! Hlupáku! Ty zelenáči!“ zařve rozčileně Aaralyn.
Daimón omámeně zvedne oči. „Omlouvám se, neuvažoval jsem. Tohle byla síla!“ vydechne uctivě stále omámen útokem a něčím, co nedokáže identifikovat. Jako by jim projel blesk chladné vody nebo ne, jako by byl ponořen do vody, která se do něj vsákla a potom vytryskla podle jeho přání.
„Paní Aarayln, velmi děkuji za pomoc. Věřím, že dál už to zvládnu.“
„Já děkuji. Dělám si velké naděje, že meč nakonec ovládne. Pokud ne, mnoho slibů, mnoho naděje zůstane ztraceno,“ vysvětluje Aarayln. „Už příliš dlouho se procházím po Stezkách a jsem čekáním unavená. Nebýt dnešního setkání, podlehla bych brzy šepotu Stínů. Jsou tak svůdné.“
„Nebojte se, bude toho útoku litovat.“ Daimónovi zatrne, protože ten hlas nevěstí nic dobrého. „Ovšem lépe by bylo najít Stínovou dýku.“
Daimón zvědavě naslouchá. Stínová dýka? Pak si vybaví, že něco podobného povídala i Sisimona. I tak je to záhada, že se tu objevila právě ve chvíli, kdy potřeboval pomoc stejně jako v té vesnici. Nebýt jí, tápe ve spoustě věci.
„Je jediná, protože ji vykovali samotné Stíny a nelze ji zničit, Dračí pane, a to jen z důvodu pomsty. Nejde ji vykovat znovu. Je škoda, že je ztracená, ale takhle budu čekat a doufat. Daimóne, slib mi potřetí, že přijdeš za mnou. Budu tě čekat na Palouku vodopádů. Zapamatuj si to jméno.“
„Přijdu, paní Aaralyn. Slibují a ještě jednou se omlouvám, že jsem neopatrně na vás zaútočil.“
„Omluva se přijímá. Jsem ráda, že tě železo přijalo, ale mohlo by jednat jinak, než přijmout své dítě narozené v Hodině železa? Dračí pane, žehnejte a nechť vám živly dopřeji dlouhý klid.“
„Dlouhý nebude, jen doufám, že už nikdy nebudu pozván na svět. Žehnej, má paní, a nechť tě Vůle hvězd doprovází za tvým cílem.“ Oba dva se ukloní a Aaralyn odejde. Dračí pán upře prázdné koutky na Daimóna, který se zachvěje. Jeho zlá předtucha, co se týče příštích věcí, vzroste.
„Zaútoč! Oheň!“
Oheň? Kde je… Jak vypadá oheň?
„To je voda!“ zařve drsně lahodný hlas a palouk se otřese. Mrtví už z dálky změní Stezky, aby se palouku, i když velkému, vyhnuli. „Voda není oheň!“
„Já vím!“ zařve v dopověď naštvaný Daimón. Dračího pána obalí ohnivý dech. Ten potěšeně zařve.
„Vztek je výborný rádce, ale špatný sluha. Nesmíš mu nikdy podlehnout, ale ovládnout. Jestli mu podlehneš, zemřeš, protože se jim vyčerpáš. Jestli ho ovládneš, potom můžeš si s ním dělat, co chceš. Dodá ti sílu, ale zároveň ti ji ubere, když ji budeš nejvíc potřebovat. Je to jako s koněm, kterého pobízíš od začátku závodu, ale když jeho sílu potřebuješ na konci, je pryč, rozvátá do tvého úsilí na začátku. Posloucháš mě, Amadeo, nebo opět spíš?“
Z vůle koně - 25. Výběrčí daní
