Vůle hvězd
Kapitola 26.
Pardské královské hrobky
„Pardské království je jedno z Jižních království, sousedící se zemí Riumi, na západě s oceánem a na východě se dotýká Sssertansého království a Jižního království. V současné době mu vládne královna Taria III. z rodu Windranner.“
výňatek z učebnice
„Pardské království, Argési. No jistě, i ty Kakopo. Jak se vám líbí krajina?“ Rozhlédne se kolem sebe. Cestuje po kupeckých silnicích, takže o společnost nemá nouzi, ale nijak po ní netouží. Vlastně nikdy nijak moc netoužil cestovat. Má rád stálý dům, řád, kolem sebe přátelé, ne cizince. Je prostě od přírody peciválem. Nyní musí cestovat jen proto, že se vzepřel osudu. Najde tu, co hledá? V poslední hospodě narazil na vojáka, který toho dost zažil. Vyprávěl u korbele piva o Pardských kobkách, kam se náhodou dostal. Po chvilce upravil to, že to jsou katakomby, kam se pohřbívají královští členové rodiny a prý je jich mnoho. Takže vyber si! Co ho, ale zaujalo, bylo to, že jsou tam vidět stíny, které mordují všechno živé. Jestliže runa dřeva se našla takhle, potom mohou mít stíny něco společného s nimi. V tom případě stačí, když objede místa, kde se vyskytují stíny vraždící lidi. Pořád mu chybí dvě runy.
„Už se stmívá, měli bychom najít nějaké tábořiště,“ promluví na své věrné společníky. Argés jako vždy pokývá hlavou, proto ho pobídne k rychlejšímu kroku. Brzy Kakopo zůstane za nimi, ale Daimón ví, že je vždy dožene. Není příliš rychlý, ale zvykl si na jeho tichou společnost. Každý večer, u Oka, jak to jenom dělá, přinese něco k jídlu. S Argésem si rychle vytvořili pouto a dovolují si k sobě toho dost. Možná proto, že cítí, že mu vždy přinese jídlo a nemusí se snažit sám, i když občas zabije drobnou havěť, kterou s chutí sní. Nakonec i on povolil a občas si s Kakopem hraje na honěnou, ale stačí, aby se na něj svalil, a nemá šanci se zpod něho dostat. Je jak balvan. Kdyby byl velký, chápe to, ale přitom není. Jednou ho důkladně prohlédl. Nechápe, jak může fungovat, ale hlavně jak může tu tíhu na sobě nést. Kůže je opravdu těžká a poskládána jako by do plátu, které se přes sebe překrývají. Chrání celé tělo kromě jednoho bodu a to krku, kde je kůže tenčí. Špičaté uši se štětinkami se otáčejí velmi rychle všemi směry, až dokonce je může sklopit dozadu, jako by lovil zvuk seshora. Tlamu má velkou s velkými zuby, ale dobře ví, že umí uchopit věci jemně, když chce, ale taky vyrvat kus masa jedním trhnutím a to nemluví o tlapách, které se přisají ke všem povrchům. Ovšem musí rychle skočit na jinou plochu, takže spíš jsou ke skoku, přidržení, nohy odpérují a skočí v nemožných úhlech kamkoliv. A vždy jako zázrakem skončí na všech čtyřech.
Jestli si myslel, že Argés je zvláštní, potom yerv je ještě podivnější. S myšlenkami na své společníky se dívá kupředu, když zaregistruje oheň. Opatrně se k němu přiblíží.
„Stůj!“ ozve se chladný hlas. „Nebo střelím. Kdo jsi?“
„Daimón. Jsem na cestě do hlavního města. Uviděl jsem oheň a rád bych u něho přes noc zůstal. Je to možné?“
„Dobrá. Pusťte ho. Poslední dobou tu řádí lupiči, tak není radno nikomu věřit. Máte divného koně a psa.“
„To není pes, to je yerv.“
„To je fuk, vypadá jako pes. Hej lidi, tohle je Daimón. Požádal o přístřeší a já mu ho poskytl.“
„Jídlo mám, nepotřebuji nic, jen společnost a ochranu vašich ohňů.“ Sleze dolů, odsedlá, ale jedním pohledem zhodnotí společnost. Karavana několika vozů, zřejmě drobných kupců, která se složila na ochranu. Vypadají neškodně, ale dá si pozor. Složí na volné prostranství vaky. Argés po svém způsobu se začne nadšeně válet. Daimón mu donese vodu. Nakrmí ho někdy jindy, ale yervovi hodí kus masa.
„Nemůžeš, Argési. Zítra.“ Argés potřese hřívou na srozuměnou. Už zjistil, že když jsou ve společnosti jiných lidí, tak málokdy dostane najíst, ale nevadí mu to. Když žil v údolí, tak někdy nejedl i několik dní. „Kam razíte?“ optá se s úsměvem. „Jedu do hlavního města.“
„Co tam?“
„Netuším. Možná se nechám najmout jako strážný.“
„Ty, ale nejsi odtud, co?“ optá se stařec s obrovským kloboukem. Co zjistil, tak ho tu nosí všichni. Nikdy neměl rád klobouky. I další věci zjistil, jak jel na jih. Ženy se oblékají stejně barevně jako u nich, ale mají lehčí látky, vlasy si nezakrývají a rády se odhalují. Je to lahodný pohled, ovšem tak nějak jemu se líbí víc u nich. Muži nenosí dlouhé tuniky, ale krátké k rozkroku a kamaše, ovšem mají zálibu ve vysokých botách a širokých kloboucích. Dokonce si je všelijak zdobí, od per až po květiny.
„Ne, jedu z Alacaldského království.“
Nastane ticho, protože to je dálka a jen kupci se vydávají na tak velké vzdálenosti, jenže podle oblečení, koně i meče je to voják. Co tu může dělat voják? Daimón vidí jim přesně do hlavy. Dezertér, ale klidně je u toho nechá. Je mu to jedno.
„A jak se vám líbí v Pardě?“
„Nezvyklé. Je to daleko rovinatější země než naše, méně zeleně a zvláštní stromy, jaké jsem neviděl, i když moc jsem toho zatím neviděl, ale každá země má své půvaby.“
„To má pravdu!“ Přikývne vůdce žoldáků.
Daimón si povšimne, že jeho oči ostražitě se rozhlížejí kolem. Najednou je ticho, když se ozve stařec.
„Myslím, že je řada na mě.“
„Něco se děje?“ optá se nejbližšího souseda. Vedle něj s tlapami na packách funí šťastný Kakopo. Už si všiml, že má rád společnost.
„Každý večer si vyprávíme o Pardských královských kobkách.“
„To jsou opravdu tak zajímavé?“
Muž na něj překvapně pohlédne. „Jistěže. Nejsou to totiž jen tak nějaké katakomby, ale je to celé město. Všichni tam žijou ze smrti. Pohřbívají se tam nejen králové, ale taky významní šlechtici, zkrátka všichni, co na to mají a chtějí se předvést.“
„Takže hádám, že někteří lidé tam mají vcelku pěknou živnost.“
Muž se ušklíbne. „Obojí. Jak strážci, tak vykrádači.“
„Hm a vzali by mě tam?“
Muž si ho prohlédne, zrak mu utkví na meči. „Jo, obojí tě rádi přijmou.“
Daimón už se chce optat, jestli by mu někoho doporučil, ale muž si ho přestane všímat.
„Jeho jméno nevyslovím, protože by mě za to stihl strašný trest, ale vězte, že nebylo bohatšího muže v Pardském království než jeho. Měl všechno, co chtěl. Muže, ženy, koně, všechno. Stačilo se na to podívat. Byl natolik bohatý, že přemýšlel se stát králem, ale pak si uvědomil, že to nechce. Našel něco jiného. Našel, co nemohl mít.“
„Hej, co to bylo?!“ ozve se ze tmy.
„Nesmrtelnost a nepřerušuj mě,“ vyprskne stařec. „Zjistil, že stárne a tak se obrátil na astrology, alchymisty, věštce, porodní báby, doktory i filozofy. Chtěl žít věčně, jenže místo toho stárl. Rozhazoval peníze plnýma rukama za omlazující masti, za drahé koupele, dokonce se povídá…“ ztiší hlas, „…že se koupal v krvi velmi mladých mužů jen, aby si zajistil mládí. Nepomáhali ani cizinci, ani učení, nikdo, až jednou přišla k němu dívka. Posadila se k němu a optala se.
„Kolik myslíš, že mi je?“
„Dvacet?“ řekne zmateně muž.
„Dvě stě a já mohu zařídit, abys tak vypadal stále.“
„Lžeš!“
Dívka se k němu naklonila a zašeptala. „Opravdu si to myslíš? Jestli věříš, přijď ke mně do domu na kraji města. Pokud mi nevěříš, zemřeš!“ řekla, zvedla se a odešla. Muž za ní vyslal pochopy, kteří mu donesli, kde žila. Váhal celou noc, ale nakonec vzal černý plášť, svého oblíbeného hřebce a vyrazil jako by ho honily všechny živly. Dorazil k místu určení. Jestli čekáte, že to byla nějaká chajda tak to ne. Před ním stál třípatrový kamenný dům s velkou zahradou a kašnou, z které bylo slyšet zpěv vody. Vešel dovnitř, jako by mu to patřilo.
Žena ho přivítala nahá, jen v skvostném průsvitném rouchu. Té noci se milovali nespočetněkrát.“ Ozve se smích. Vyprávěč se ušklíbne. „Ráno se probudil a byl mladý.“
„Cože?! Jak to?!“ ozve se ze všech stran.
Byl nadšený a objal ženu kolem útlého pasu, ale ta ho odstrčila. „Platba za tvé mládí.“
„Dám ti všechno, co mám.“
„Nepotřebuji to, co už máš,“ odpověděla. Všichni mu visí na ústech, zvědaví co dotyčná bude chtít a jak jsou v tom zapleteny Pardské hrobky.
„Pak co chceš?“
„Každý týden, bude v Pardských hrobkách čekat mladík s dívkou. Oba budou neposkvrnění. Víc nechci.“
„Máš je mít!“ vykřikl nadšeně. Neustále se prohlížel, jak jeho kůže je napnutá, lesklá a hebká.
Žena zvedla výstražně prst. „Jestliže zklameš, potom staneš se služebníkem Pardským hrobek. Nezapomeň na to!“
„Jistěže,“ řekne netrpělivě. Toužil vyrazit do města a pochlubit se svou krásou a mládím. Byl to hezký muž, víte. Žena se zasmála, olízla si rty a zmizela, ale muž si toho nevšímal a tak každý týden posílal pod různými záminky dívku a chlapce do pardských kobek, odkud se nikdy nevrátili.
„On to nedodržel?!“
„Ale ano,“ suše opáčil muž. Posílal jich tam hodně, a když nemohl sehnat, koupil někoho na trhu. Peněz měl dost, ale jednoho dne nemohl sehnat na trhu žádného mladíka.“ Všichni se po sobě podívají. Mladíka? Ne dívku? „Ano, mladíka. Nakonec koupil jednoho, kdy ho kupec přesvědčil, že je to ten pravý. Dal za něj deset zlatých.“ U tábořiště se rozlehne údiv, protože krásná dívka stojí pět zlatých a mladík deset? „Byl z neznámé cizí země. Muž nadšený, že ho našel, ihned je poslal k Pardským kobkám. V klidu šel spát, když v noci ho probudily stíny.“ Daimón pod těmi slovy sebou trhne. Opět Stíny! „Sebrali ho a jako balík dovezli do královských hrobek. Pohodili ho ženě k nohám, která do něj kopla.“ Opět smích, jenže už takový stísněný. „Probral se, posadil a optal se.“
„Co tu dělám?“
Žena se krutě usmála. „Nedodržel jsi podmínky.“
„Dodržel!“
„To ano, z půlky, protože ten chlapec nebyl panic!“
Posluchači se začnou smát, i když to tušili. Dokonce i Daimón se pousměje, i když je zvědavý, co se bude dít dál.
„To to…“
„Ssss,“ zasyčela žena. V hrobce se ozval šustot a slabé syčení. Muž strnule se rozhlédl, když mu na nohy spadl had! Konec byl velmi rychlý.“
„To je jako vše?“
„No a co byste chtěli ještě vědět?“ optá se uraženě stařec. „Jak jsem to koupil, tak to prodávám.“
„Ale je fakt, že v Pardských kobkách je hodně hadů snad proto, že jsou v poušti.“
Daimón si povzdechne. Opět poušť, ale Argésovi se tam bude líbit.
„Já zase slyšel, že se tamtěmi chodbami plíží had silnější než mužská paže a požírá všechno, co tam vstoupí. Podle ochránců kobek je had posvátný a klidně mu předhodí každého cizince, který se jim znelíbí.“
„Jo to jsem taky slyšel,“ přidá se další.
„A já, panstvo jdu spát!“ Stařec se zvedne a odejde ke svému vozu. Daimón s mečem po boku si ustele přímo na zemi. Ještě chvilku se dívá na Jiskrovec, když těsně před usnutím zahlédne Temné oko, které se stejně rychle vytratí.
Ráno ho probudí ruch vstávajících, hluk od koní a těžkých volů, kteří jsou schopní utáhnout i dva vozy naložené kamením. Osedlá koně, podívá se na Kakopa, který spí pod Argésem. Pohladí ho po hlavě, Argése po hřívě. Mohl by najít nějaké jezero, kde by se Všichni vykoupali. Podívá se na mapu světa od Arryje. Zatím funguje spolehlivě, i když na okrajích přibývají poznámky, že údaje jsou převzaté od jiných kartografů, ale to mu nevadí. Kdyby selhala mapa, vždy se může optat. Odpoutá se od karavany, která míří do hlavního města a zamíří si to do pouště do pardských hrobek.
Je jiná než je ssertanská, kde je jenom písek. Zde je hrubý písek s mnoha odstíny červené, hnědavé a žluté. Kam až oko vidí, se táhnou křoviska. Menší, větší a mezi tím je čilý život. I zde Kakopo pokaždé nějakým zázrakem uloví maso. Rád by ho viděl při lovu.
„Měl bych už vidět věže, ale zatím nic. No, uvidíme k večeru. Jsou zde zakreslené dvě studně, tak snad budou plné,“ povídá sám pro sebe, i pro Argése. Zatím vody má dost. Není to jako, když se ocitl v Údolí stínu. Tam zažil hrůzu větší než, když měl jít na hranici. Vzpomínky na to, jak se dusil pískem má dosud v živé paměti a ta šílená touha po doušku chladné vody ho bude doprovázet až do smrti. Už nikdy nepodcení poušť.
Slunce pomalu zapadá, když se objeví věže mihotající se v horkém slunci. Zastaví Argése a zírá na ně. Jsou štíhlé a pnou se vysoko k nebi jako u nich hodinové věže, aby byl čas vidět z kteréhokoliv místa. Slunce je zasypává červánky, proto vypadají jako polité krví. Zatím nevidí hradby pouze ty věže, ovšem je to uklidňující pohled s pocitem, že brzy dorazí do města, kde se dobře nají a vyspí.
Utáboří se, protože moc dobře ví, že by ho stejně za brány města, tak pozdě nepustili. Připraví si teplý plášť, protože jak zjistil, všechny pouště jsou stejné a s nadcházejícím večerem teplota klesá nebezpečně k mrazíkům. Rozdělá skromný ohýnek, nad kterým si připraví jídlo. Argés se krmí společně s Kakopem.
Vysoko zvedající se skály ostřejší než nože se mu zařezávají do těla. Šplhá, aniž tuší proč, nahý jak se narodil stále výš a výš. Po dlaních teče krev stejně jako z těla, které se dotýká horkého kamene.
Klapot kopyt. Pohlédne za sebe. Je vysoko, ale vedle něj stojí Lachésis, jako by tam byla pevná zem.
„Co tu děláš?“
„Dívám se a přemýšlím, proč šplháš, můj synu. Vrať se.“
„Ne. Musím tam vyšplhat.“
„Proč?“
Ruka zachytí dalšího výstupku ostřejšího než nůž. „Protože, když tam dorazím, uvidím se s ním.“
„S kým?“
„S ním. S mým ariméé.“
„A co my?“ ozve se tisíc hlasů. Otočí se. Lachésis zmizela, ale objevilo se zlaté pouto, které svírá jeho, kapitána, kamarády, bojovníka a dalších lidi.
„Vy…“
„Máme počkat?“ ozve se ironický hlas Sisimony. „Proč my máme čekat a on ne? Proč on je důležitější než my? Čekal tisíc let, jenže my nemůžeme čekat dál!“
„Má pravdu!“ Do popředí vystoupí něco tmavého, průhledného, ale pevného. Stín. „Čekáme tě, měl bys za námi přijít, protože my nebudeme čekat.“
„Ne?!“ ozve se pobaveně a vzhlédne vzhůru ke špičce skále, na kterou se šplhá. „Všichni můžeme počkat, protože Vůle hvězd je jedinečná, že maličký?“ řeknou fialové oči. „Nespadni a šplhej dál, tak abys splnil své sny i přání. Nebo bys raději spadl a roztříštil své sny o pevnou zem na kousky?“
„Ne!“ zařve, zachytí se dalšího výstupku, ale ruka uklouzne a on visí nad propasti. Dole číhá smečka yervů s očima přilepenýma k jeho postavě. Přesně vidí, jak jejich těla jsou připravená ke skokům, aby ho rozervali na kusy.
„Pak spadni, protože sliby tě jenom zdržují!“ Zalapání po dechu, dušení se a písek obklopí jeho tělo. Leží na bílém písku a zírá do Jiskrovce, který je tak nízko, že by ho mohl rozdrtit. Zvedne ruku, aby ho zastínil, ale nejde to. Najednou se nad ním něco objeví. Nerozeznává co to je, ale děsí se toho. Tiché zaševelení ho vyděsí.
„Zemřeš, jestli ho dáš dohromady. To je varování, Zloději duší.“
„Co?!“ vykřikne, obrátí se na čtyři, s hlavou dolů. Zvedne hlavu. Další neklidný sen, jenže to varování bylo skutečné. Je mu jasné, co si dotyčný přál. Meč živlů, Spasitele nebo Runový meč nikdy nemá být kompletní. Jelikož může ohrozit jen dvě skupiny, pak to byl buď mrtvý nebo Stín. Jenže co v jeho snu dělala Sisimona? Byla tam prvně a další tváře? Některé byly rozmazané, jako by teprve měly získat podobu. Má jich plné zuby a obzvláště těch velkých fialových očí. Ty nenávidí. Jsou tak ironické a zároveň laskavé, jako by nevěděly, jak se vůči němu rozhodnout, ale možná je jich víc?
„Dej pokoj, Argési.“ Odstrčí koňskou hlavu, ale ten místo, aby odešel, lehne si vedle něj a kryje ho vlastním tělem. Z druhé strany se k němu přimáčkne Kakopo. V první chvílí se cítí, jak ve vězení, ale postupně se uvolňuje. Poskytují mu bezpečí, které ze snů necítil. „Děkuji.“
Argés k němu obrátí hlavu s moudrýma očima. Ten člověk potřebuje ochranu a on má ho chránit. Je to jako s hříbaty, co mají špatné sny, a pak jak řekla paní Lachésis, je to člen jeho stáda. Má dokonce i jejich jméno. Patří k němu, jen je škoda, že s ním nemůže mluvit. Ochrání ho za jakýchkoliv podmínek.
„Ráno. Další ráno bez Eleana. Jak jsem si na něj mohl zvyknout, aniž bych s ním strávil delší dobu? Jsou to čáry?“ mumlá si pro sebe. Hlavu má těžkou, jako by v ní nesl kámen. Posadí se. Argés očichává nějakou kytku, Kakopo leží s hlavou pod jeho pláštěm, takže je jenom vidět, jak se plášť hýbe. Aniž se nají, vyrazí k věžím, které stále rostou a jsou blíž a blíž. Nechápe jejich význam, jedině snad, že slouží jako ozdoba.
„Vítejte v Telénu.“
Daimón se zamračí. „To nejsou pardské katakomby?“
Vojáci se po sobě podívají a vyprsknou v smích. Daimón pochopí, že je to zřejmě nějaký jejich místní vtípek. „Jo, jsou, ale město se nějak musí jmenovat, no né? Nebudeme místu říkat katakomby. Zní to strašně a je tu víc živých než mrtvých.“
„Ach tak. Mohu se optat, kde bych se mohl ubytovat?“
„Nejsem informační úřad. Obrať se na některou z bab,“ najednou odsekne.
Daimón je nechápe, nejdřív se baví, potom obrátí o sto šest. Takže kde by mohl sehnat nějakou tu bábu povídalku? Nebo je to další místní vtípek? Doufá, že ne, ale ptát se mu už dál taky nechce. Projíždí městem, které je opravdu pěkné, i když taky zahlédne ubohé přístřešky. Po chvilce si uvědomí jedno. Chybí tu věž s hodinami. Co ví, tak u nich by město raději oželelo novou bránu než, aby nemělo věžní hodiny. Zastaví před hospodou. Tedy podle toho co vidí na štítu, pak by mělo to být ono. Uváže koně, vezme věci a meč a vejde do hospody.
„Vítejte, pane. Z daleka?“
„Z Fiory,“ odvětí s úsměvem. „Chci nocleh a stání pro koně. Je to možné?“
„Ale jistě a pán má naší měnu?“
„Tohle by stačilo?“ Hodí stříbrný na stůl. Zkoumavý pohled a úsměv, kde chybí pár zubů.
„Úplně. Prosím pojďte za mnou a ty Arddy postarej se o pánova koně.“ Klučina, co se ochomýtal po místnosti, zmizí jak pára nad hrncem. V mžiku nikdo tu není. „Nějaké jídlo?“
„Rád. Polévku a stačí chleba s paštikou a pivo k tomu.“ Posadí se, věci odloží vedle sebe. Překvapí ho, že tu nikdo není. Za chvilku už před ním stojí v misce polévka. Ochutná ji. Ostrá, možná až moc, ale jsou na jihu, kde koření je levnější, než u nich doma a používá se ho víc, jak už po cestě zjistil. Po poslední lžící přistane na stole chleba v košíku a pořádný kus paštiky s neznámou zeleninou. Přičichne k ní. Nikdy nic podobného nejedl. Váhá, zda má to sníst, ale snad ho nechtějí otrávit. Po cestě slyšel zvěsti, že existují jižní národy, které mají zálibu v mužském mase, které nakládají do zvláštních sudů s olejovitou omáčkou. Pak to na ohni upravují. Povídačka nebo skutečnost?
„Je to dobré, nebojte se. Odkud jste?“ Naproti němu se posadí dívka asi v jeho věku. Krásné rusé vlasy má rozpuštěné a paže obnažené jak společnice. Kulatý obličej a hnědé rozpustilé oči se mu líbí.
„Z Fiory.“
„Neznám to tam. Co tu chcete dělat?“
„Právě jsem přijel, ale řekněte mi, co jsou ty věže zač?“
Dívka se na něj udiveně podívá. „To jsou hrobky králů. Ti mají nejvyšší věže. Čím méně majetný a níže postavený šlechtic nebo boháč, tím nižší věže. Na to je předpis, ovšem se nic neříká o tom, jak mají být zdobené, takže leckterá věž šlechtice nebo obchodníka je ozdobenější a hroznější než královská.“
„Myslel jsem, že hrobky…“
„Ach ne. Ty věže, aby každý ochránil sebe a majetek, jsou plné bludišť, nástrah a různých potvor,“ dodá tiše.
„Avverio, už zase vykecáváš? Za co tě platím? Mazej pomoci sestře!“
„Mizera,“ zašeptá a zvedne se.
„Děkuji za společnost!“ houkne za ní Daimón. Tak teď už něco ví, ovšem co ty Stíny? Škoda, že ten hlupák hospodský je přerušil, i když by možná dokázal s ní dát opět řeč. Vypadá informovaně. Po jídle jde se podívat na pokoj. Hospoda se zatím naplnila různými lidmi. Pochopí, že jestli chce s Avverii mluvit, potom jedině, kdy nebudou hosté, což znamená ráno nebo odpoledne. Zatím by se mohl projít po městě, nebo se rovnou mrknout na ty hrobky. Zamkne dveře a vyrazí na Argésovi k hrobkám. Už z dálky je vidí, ovšem taky vidí početnou stráž.
„Kam jedete?“
„Podívat se, nemohu?“
„Ne. Není to výletní místo, ale hrobky mrtvých, kteří si přejí mít po smrti klid. Odejdi.“
Daimón se zamyslí. „Je možnost, abych se tam podíval?“
Strážce se ušklíbne. „Dokonce tři. My, strážci, vykradači hrobek a … mrtví!“ zachechtají se s ním ostatní strážní.
Daimón se rozhlédne po zdi, která se vine kolem této zvláštnosti. Rozhodně si vybere buď první nebo druhou možnost, protože rozhodně nechce být mrtvý. Ne, když musí tolik splnit a už v žádném případě ne, když našel to, po čem toužil – lásku. Pomalu se s Argésem vydá kolem zdi. Vypadá bytelně a vysoká, ovšem jsou tu vykradači hrobek, pak je tu jistě možnost, jak se tam dostat. Buď jsou to šikovní šplhači nebo uplatili stráž. Zastaví se. Nebo strážci jsou zároveň vykradači. Rozhodně ví jedno, musí se tam dostat. Obrátí koně a jede k hostinci, když zpozoruje krámek s kůžemi. Zde by mohl najít, to co potřebuje. Uváže Argése a vejde dovnitř. Za chvilku vyjde přesně s tím, čím chtěl. Kůže se budou hodit na dvě věci. Na obojek pro Kakopa, přeci jenom zákon je zákon, a za druhé se budou hodit jako provazy. Možná lano by bylo lepší, jenže kdyby si kupoval dlouhé pevné lano s hákem, tak se to dozví za pár úderů, jak jedni, tak druzí. A jak je zná, obě dvě skupiny se začnou zajímat, kdo chce jim lovit v revíru. Netouží po pozornosti.
V pokoji začne šít. Nejdřív udělá dlouhá lana, potom z tenkých proužků kůže splete široký obojek, který podšije. Bude aspoň trochu chránit Kakopovo nejchoulostivější místo. Prohlédne si svou práci. Vypadá to dobře, i když otec by jistě našel na tom kazy.
„Kakopo, pojď sem.“
Ten zvedne hlavu, aniž by ho poslechl. Daimón si povzdechne. Proč nemůže být tak chytrý jako je Argés? Vstane, položí mu kůži k čenichu. Kakopo lhostejně přičichne, potom to začne žvýkat. Daimón se začne s ním přetahovat, až spadne.
„Tohle není žrádlo ani zábava, i když nejspíš ti něco podobného udělám. Tohle je obojek, abys mohl být se mnou. Na to jsou zákony a ty jsou důležité. Nač na sebe přivolávat zvědavé pohledy? I tak přitahuji dost pozornosti tebou a Argésem.“ Vytasí dýku, bouchne ho zespodu, což Kakopo nečeká a obojek připevní. Krásně mu sedne, pomyslí spokojeně, když proplete konce obojku a zaváže, že není vidět, kde končí a kde začíná. „Hotovo.“ Jde si lehnout před noční cestou. V noci vyleze oknem, protože hospoda je narvaná až po střechu. Ve stáji osedlá Argése, jako by se nic nestalo. Ani si nevšimne, že Kakopo vyskočí z okna za ním. Jede ke zdi, když zahlédne pár mužů. Pousměje se. No vida, možná, že ani ten provaz z kůží nebude muset použít. Pomalu jde za nimi, když se ozve.
„Kdopak to je?“
„Avverio?“
Ta rozpustile nakrčí nosík. „Tak ty se plížíš za našimi chlapy? Co jim chceš? Poklady? Zlato? Zbraně?“
„Nech toho,“ ozve se vedle Avverie další ženský hlas. Postava je zakuklená od hlavy až po paty. „Co tu hledáš? Slyšela jsem, že se dnes někdo ptal na hrobky. Taková hloupost.“
„Jen zvědavost. Zajímají mě katakomby.“ Už v pokoji usoudil, že Stíny sotva budou ve věžích. Spíš by hádal na katakomby.
„Cože tě zajímá? Jsi praštěnej?!“ vyjekne Avverie. „Tam nikdo nechodí a nač, když tam kromě havěti nic není?“
„To ne, ale hledám něco, co není nahoře, naopak dole.“
„Tam bohatství nenajdeš, cizinče,“ řekne neznámá postava. „To najdeš nahoře v oblacích.“ Pohlédne vzhůru k věžím, které ční k nebi.
„Nezajímá mě bohatství. Chci se podívat do katakomb. Vezmete mě tam?“
„Ne…“ Avverie odchází, když se ozve druhá osoba, která se odmlčela.
„Pojď, ale jestli se dotkneš věží, jsi mrtvý muž.“
Daimón přikývne. Zajímá ho ta žena. Je opravdu zvláštní. Poslušně za ní jde. Argése vede za otěže. Po chvilce zmerčí Kakopa. Opravdu si dělá, co chce. Jedna z bran, jak správně si myslel, zeje prázdnotou. Takže možná napůl jedou se strážci. Všechno pod rouškou noci. Proč ne. Jemu je to jedno.
„Děkuji.“
„Do páté hodiny dřeva bude brána prázdná, potom s úsvitem začnou ji hlídat. Jestli to nestihneš, budeš muset to tady přežít do další volné brány.“
„Chápu a děkuji. Prosím tě a co zeď?“
„Nepokoušej se, protože po obvodu je zasazeno sklo a koně chceš tu nechat?“ optá se posměšně. Po těch slovech se ztratí se ve stínech jako duch.
Daimón přistoupí k jedné z věží. Prohlédne si ji. Už je dávno vykradená, i když to není znát, ale něco mu říká, že to tak je. Vejde dovnitř. Světlo, pomyslí si, když se otevřou dveře a objeví se ruka s pochodní.
„Díky.“
„Zelenáči!“
„Má pravdu,“ zabručí rozpačitě. „Připravil se jak zelenáč, i když popravdě netušil, že se sem dostane tak lehce. Pátá hodina dřeva. Do té doby by mohl zjistit, zda tu něco je, nebo to byly báchorky na ukrácení dlouhé chvíle. I když tetička Oliviena povídala, že na každé pověsti je zrno pravdy. Zvedne pochodeň do vzduchu. Vysoká místnost se schody, jenže Avverie povídala, že je zde plno pasti. Možná tohle je jedna z nich, ale proč se tu staví katakomby, když se pohřbívá do věží? Jen doufá, že nebudou tak hrozné jako ty, kterými museli procházet při výcviku. Neznal kadeta, který by je měl rád. Každý se jim vyhýbal, jak mohl a kdyby pomohlo uříznutí nohy, tak by to udělali. Skloní světlo a osvětlí zdi. Jeho oči upoutá obrys. Jde k němu blíž. Dveře. Otevře je velmi pomalu, protože má stále v paměti pasti. Schody vedoucí dolů, a jak se zdá, jsou bez pasti. Stane v tunelu. Rozhlédne se na obě strany. Potom se vydá na jednu stranu.
Páchnou, je slabé slovo, pomyslí si po chvilce. Ony smrdí hůř, než neví co. Musí říct, že takový smrad snad ještě nezažil. Nejraději by si ucpal nos, ale po chvilce mu to přestane vadit. Najednou mu pod botami zapraská. Sehne se a mráz mu přejede po zádech, když zjistí, že na to, co se dívá, je vybělená kostička. Vlastně celou dobu kráčí po kostech. Co se to tu děje?! Otočí se, když zjistí, že chodba vypadá trochu jinak. Zatočí se mu hlava, opře se o zeď, aby ruku ihned stáhl. Jsou pokryté něčím mazlavým. Přivoní k ruce. Tak tohle je ten smrad nebo jen část toho pachu. Jde dál. Musí najít tu prokletou runu, aby stvořil meč. Ano, už zná jméno pro meč. Prokletý.
Zastaví se, jako by ho něco varovalo. Kromě jemného praskotu ohně z louče, slyší ještě něco. Šustot. Něco se blíží a je to stále blíž, uvědomí si. Otřese se, protože ho ovládne strach.
„Je těžké čelit něčemu, co nevidíš. Buď utečeš, nebo půjdeš se podívat co to je,“ v uších mu zazní Serenina poučka. Nemyslel si, že bude se rozhodovat v této situaci tak brzy. Měl pravdu. Čelit neznámému je o hodně těžší.
„Tak, jak se rozhodneš, Daimóne?“ otočí se a odchází, ale brzy pozná, že ten zvuk není jen z před něj, ale kolem něj. Takže útěk nebude možný. Postaví se tomu a co když jsou to stíny? V současné situaci z něho vyrobí další kosti na podlahu.
„Jestliže máš proti sobě hodně nepřátel, likviduj je jednoho po druhém. Nikdy nedovol, aby všichni stáli proti tobě najednou. Tvé šance jsou menší, čím více proti tobě jich stojí. I tisíc mravenců udolá koně.“ Nesnášel ho za jeho poučky, protože měl pocit, že z něj dělá hlupáka, ale nakonec je pečlivě si zapsal do paměti. V něčem mu připomínal Olivienu.
Rozeběhne se vpřed. Meč už má dávno v ruce. Ještěrka dlouhá asi jako metrový had. Plazí se proti němu s jazykem ohmatávající všechno vůkol sebe. Má ho dlouhý. Ví, že ji musí zabít, stejně jako ostatní. V tu chvílí pochopí, že zde žádné Stíny nebudou.
„Hledej slabiny!“ zamumlá si pro sebe a tne po jazyku, který se mihá rychleji než bič v rukou Stana. Ani ne dva údery a před sebou má nehybné tělo. Krev se řine z těla. Přitáhne to pozornost ostatních. Přeskočí svou oběť. Netuší, kam běží, ale za sebou slyší parádní povyk všech možných zvuků, když ucítí kousnutí. Máchne mečem. Tělo odletí, ale ještě se svíjí. Hlava je zatnutá s jedním zubem do stehna, druhá uvízla v kůži boty. S povděkem si vzpomene na otce. Rychle ji vypáčí z rány. Nemůže uvěřit, že had zaťal ten zub tak hluboko. Nařízne kalhoty. Je tam rána. Jedovatý? Rychle vymačkává krev. Musí se dostat k léčiteli, jenže teď se musí dostat pryč. Běží dál, když ucítí závan svěžejšího vzduchu. Schody, další věž tentokrát jiná. Stoupne, podlaha se pod ním zhoupne, opře se o zeď a je mu fuk, čeho se dotýká. Každý krok je jak na houpačce. Před očima mu tančí fialové mžitky. Dotkne se dveří, které povolí. Spadne, zvedne se na čtyři. Má pocit, že celé tělo mu hoří, že krev bouří chutí dostat se z těla. Zvuky jsou stokrát jasnější a barvy stále divočejší.
Halucinace? Netuší, jak, ale po čtyřech se dostane z věže, aniž by si všiml dvou spuštěných pastí, které vystřelily šípy v úrovni člověka. Vykutálí se z věže. Těžce dýchá, když obrátí zastřené oči k šedé obrovské postavě s fialovýma očima. Začne se ohánět rukama.
Argés přistoupí k tělu. Ihned pozná jed. Tlamou se dotýká těl, aby našel ránu. Ano nohy. Ví, že by neměl, ale tohle je povolená výjimka a ponoří zuby do rány. Ostré zuby prokousnou kůži, svaly, až se dostanou k žíle. Krev začne vytékat. Argés ji jazykem chlemtá, aby krev neustále proudila ven.
„E… leane!“ zašeptá v hlavě Daimón. Argés neustále líže krev, když k němu přiběhne Kakopo. Zavrčí, rozběhne se a jeho tělo dopadne na velkou skvrnitou ještěrku, kterou přilákal pach krve. Rozhlíží se, kdo bude další, když uvidí hada, který kousnul Argése do nohy. Ožene se a odhodí daleko za sebe. Tam je další! Skočí a zalehne ho. Zmítání štíhlého těla pod ním brzy přestane. Vstane, chytí ho a začne jim mávat do stran. Rozhlédne se kolem sebe, mohutně zavrčí, potom vydá dlouhý pískavý zvuk. Dvěma skoky se ztratí. Argés si ničeho nevšímá a neustále snaží se dostat jed z těla, ale cítí, že v krvi je už příliš mnoho.
„Hej, co to tu je?“ ozve se vzteklý hlas ženy, co doprovázela Avverii. „Zase se někdo pokoušel o samostatnou akci, hlupák. U Deviante, to je ten zelenáč.“ Skloní se k němu. „Tak ten to má za sebou,“ řekne. Pohlédne na koně. Otřese se, když vidí zakrvavenou mordu a jeho upřený pohled na nohu. Velmi rychle pochopí, co se stalo.
„Sestřičko, co se děje? Všichni se po tobě ptají. To je ten co se u nás ubytoval,“ řekne Avverie. Pohlédne na ránu. „Královská zmije. Ano. Má to za sebou. Vezmi koně. Je cenný, Sheezad,“ poručí Avverie. „Jdu za chlapci a neflákej se.“
Sheezad mlčí, jen se dívá za svou sestrou. Potom vstane, chytí Argése za otěže, zatáhne, ale ten se nehne. „Pohni se!“ zavrčí, ale ten stojí jak přibitý. „Kašlu na tebe, chcípní si tu!“ zavrčí a odkráčí. Argés skloní tlamu k noze. Sheezad se otočí, potom si povzdechne. Jde zpět k tomu hlupákovi. Jak mohl být tak neopatrný a nevidět královskou zmijí? Kdyby byla rychlá, ale i slimák by jí uprchl. Vytáhne šátek, zaškrtí ránu, potom ho odtáhne do věže, o které ví, že byla nedávno vykradená konkurenčním gangem. Nikdo sem nepřijde. Zmizí a nechá tam yerva, Argése i Daimóna.
Yerv leží u Daimóna a pozoruje Argése, kterému se zvedají šíleným tempem boky. Najednou se převrátí, jako by byl tuhý. Yerv vydá naříkavý pískavý zvuk. Začichá k němu. Nelíbí se mu pach, který vydává, ale zůstane tu s nimi.
Po východu slunce se ozvou kroky a objeví se postava zahalená v plášti. „Jsem hlupačka!“ zavrčí Sheezad. Rozbalí uzlík, pohlédne na ležícího koně, o kterém usoudí, že to za chvilku bude mít taky za sebou. Vůbec nechápe, co to v noci s tím chlapem dělal. Kdyby byl člověk, pochopila by to, jenže tohle je kůň, k tomu překrásný.
„Netuším, zda ti to pomůže ale na.“ Otevře mu násilím ústa, dá mezi ně kolík a nalije do hrdla obsah flašky. Rychle ji zavře. Tělo se zazmítá, ale nakonec obsah láhve sklouzne do žaludku. „Protijed, i když je už pozdě. Nějakou dobu tě to udrží na živu. No, aspoň mi za to zaplatíš. Jed královské zmije působí pomalu a nakonec tě stejně zabije.“ Rychle ošetří ránu na noze. V noci vypadala hrozněji než teď. Posadí se do rohu místnosti, natáhne před sebe nohy, zívne a usne. V duchu přemýšlí, zda ten hlupák přežije, jenže prostě má slabost pro šedooké hezké cizince.
K večeru otevře oči. S údivem se zahledí na Argése, který stojí, jako by ráno neumíral. Zavrtí hlavou. „Co je zač ten kůň?“ Pak pohlédne na muže. Ani nezná jeho jméno. Včera se jim podařil menší úlovek, takže dneska nebudou muset jít krást.
„Tak co? Jsi vzhůru?“
„Žízeň.“
„Tady.“ Dá mu napít.
Daimón se dívá do tváře, která je prostě ošklivá. Kdyby na ni něco bylo hezkého, jenže není. Obočí křivé, jedno napůl spálené, tvář má divně pomačkanou, nos křivý a rty taky. Vlasy mastné a zplihlé. I oči mají takovou nijak bezbarvou barvu. Dokonce hlas je nepříjemný, přesto je u něj a dává mu napít. Možná je šeredná, ale má dobré srdce.
„Ten lék mi zaplatíš. Hele, poslouchej mě dobře. Kousla tě zmije královská, protože prvně se s ní naši předchůdci setkali v královské hrobce. Už nikdo netuší, jak se ten král jmenoval. Její jed působí pomalu ale jistě, takže si nedělej naděje, že přežiješ, i když jsi nedostal celou dávku. Ten divnej kůň z tebe něco dostal. Nohu máš na cucky, ale zahojí se to. Jednoduše, připrav se na smrt.“
„Cože? Jsem už mrtvý.“
„Jo jsi a teď zaplať za léky a za to, že tě odtud ostanu. I tak netuším, proč to dělám. Asi kvůli tomu, že ti moje jídlo chutnalo.“
„Ty jsi kuchařka v hospodě,“ dojde mu.
„Jo. Sheezad jméno mé a Avverie je má sestra. No co, prostě někdo není hezkej. Můžeš vstát?“
„Jo.“ Jenže tak jednoduché to nebylo a on nasedl na Argése s vydatnou pomoci Sheezad. Ta ho vezme za otěže a vede ho pryč od věží. U brány zaplatí něco strážným. Daimón pochopí, že je to jejich menší přivýdělek. Je mu hnusně, když zahlédne černý osamocený strom. Zatouží odtud vycestovat, tak rychle, jak jen to bude možné, jenže bez Argése a Kakopa se nehne. Bude muset nějak poděkovat Argésovi. Postranním vchodem se dostane do svého pokoje, kde padne na postel. Tělo má malátné a v noze mu škube od zranění.
„Prachy.“
„Stačí?“ vytáhne jeden zlatý.
„Jo. Hele, ten kůň, co je zač? Neprodáš ho?“
Daimón polkne. Je mu hrozně. Vypadá to, že za chvilku dostane třesavku, protože ruce musí zatínat. „Je ze Sssertanského království od kočovníků. Drahý kůň, na kterého nemáš.“
„Ach tak to jo. Zřejmě ho nějak speciálně vycvičili. No ale i tak je ti to prd platné!“ Protáhne se. Tak tohle byly lehce vydělané peníze. Je jen škoda, že nechce umřít tady. Jeho věci jsou luxusní a dostala by za ně balík peněz.
„Sheezad, existuje na to lék?“
„Už jsem ti řekla, že ne. To co jsem ti dala je normální protijed. Zdrží to otravu, ale nepočítej s tím, že by ses z toho dostal. Ovšem možná v jiných zemích existuje nějaký lék. Ty zmije byly odněkud dovezeny. Nejsou z Pardského království. Hele, ňoumo, jak se k tobě dostala? Je pomalejší než slimák.“
„Bojoval jsem s nějakými ještěrkami a potom se zastavil a už jsem ji měl na stehně.“
„Tak to jo. Ona tak útočí. Postaví se na ocas, natáhne se a kousne. Potom čeká. Většina zvířat stejně jako lidi zemře rychle. Máš kliku, že ta bota zadržela většinu jedu a dostal jsi menší dávku, ale i ta je smrtelná. Promiň, měl sis dávat bacha. Ona je dost nápadná, pomalá a smrtelně jedovatá. K tomu, co mi říkali je její maso tak hnusné, že ho nikdo nejí. Dokonce ani ještěrky, co tam sežerou i mrtvé a zapáchající mršiny. Možná je celá jedovatá. Mizím nebo nedostanu výplatu. Nějaké krytí musím mít.“
„Sheezad, děkuji. Chtěl bych se tě na něco optat.“
„U Deviante, ty jsi tvrdohlavej. Tak jo. Za stříbrňák přijdu.“
„Dobrá a díky ještě jednou.“ Zavře oči, ale v mysli se mu honí její slova o tom, že jed je smrtelný. Takže teď aby hledal runu a protijed. Možná má pravdu a bude nejjistější najít zemi, kde se zmije vyskytuje. Tam by ten protijed mohli mít. Kolik času mu asi zbývá? „Elean,“ řekne smutně. Takže přece jenom… „Ne!“ posadí se. „Odmítám to! Najdu ten lék a budu žít s Eleanem. Udělám to!“ Krapet se mu tím uleví, ovšem ne příliš. Měl být opatrnější. Opravdový zelenáč. „Už nesmím udělat žádnou chybu,“ zamumlá do polštáře. Usne.
Probudí ho časné zaklepání. Cítí se lépe, proto otevře. Dovnitř s podnosem vejde Sheezada. „Další stříbrný. Nejsem posluhovačka.“
Daimón se usměje. „Děkuji.“
„Peníze. Tak co chcete?“
„Jak jsem pochopil, tak často navštěvujete hrobky.“
Sheezada na něj kouká, pak propukne v hýkavý smích. „Ty, jsi divnej! Jasně, že jsme vykradači hrobek. Sice je to nelegální, ale uctivé. Jen tak někdo to dělat nemůže. Vstoupit dovnitř dveřmi nemůžeš, proto musíš šplhat a já,“ píchne se s pyšně vztyčenou hlavou, „jsem nejlepší lezačka v městě. Vyšplhám bez zajištění na každou věž. Ovšem do katakomb nelezeme. Je to nebezpečné, i když každý tam jednou vleze.“
„I ty?“ optá se s plnými ústy.
„Jistěže. Stačilo mi to. Skoro jsem se odtamtud nedostala. Mohla bych říct, že mi z toho zbělaly vlasy, ale ne. Mám je stejné jako dřív. Ovšem nešla bych tam už. Procházka po katakombách člověku jednou za život stačí.“
„Viděla jsi tam Stíny, nehmotné věci, které nemůžeš zabít, ale jsou tam? Ony tě mohou zabít.“
„Povídačky. Nic tam takového nežije, ale jestli hledáš nějaké potvory, pokud možno nebezpečného, jedovatého a šeredného, tam je najdeš. Někteří vypadají skoro jako lidi. Kdyby tam něco podobného bylo, věděli bychom to,“ řekne už daleko vážněji.
„Chápu.“
Sheezada si všimne, že posmutní. Jako by na tom něco záleželo. Šel snad dolů kvůli těmhle táborovým báchorkám? Pak je hlupák dvojnásob. „Něco hledáš? Nebo snad někoho?“
„Něco.“
„Snadná pomoc. Za stříbrný.“
Daimón se rozesměje. „Kolik ti jich už mám dávat?“
Sheezada vycení v úsměvu zuby. Pár jich chybí. „Čtyři. Znám někoho, kdo dovede najít věci. Pomůže ti, ovšem…“
„Za stříbrný.“
„Hovno. Pět jich musíš vybalit. Jdeme. Už jsi to dojedl. Ptát se tě co hledáš, je zbytečné.“
„Ty Sheezado,“ optá se, když si přes ramena přehazuje plášť, „jak se projevuje ten jed?“
„Jak? Viděla jsem to u svého bratra, který katakomby nepřežil. Možná proto, ale nechme toho. Slabost. Nejdřív krátké intervaly, které se budou prodlužovat. K tomu vrávorání a občasné rozostřené vidění a nakonec je to čím dál delší. Začneš plivat krev a no kolabovat. Nejsem léčitel. Jen popisuju, jak to u něj probíhalo a jednoho dne nevstaneš. Zemřeš v klidu.“
„Jen to?“
Sheezada nepromluví. Neřekne mu, jak se tělo pomalu mění v šedé svraštělé, jak kůže pomalu po šupinkách se odlupuje. Nakonec zbude jen stín toho, čím dotyčný byl. „Nic. Tady jsme. Je to vykladačka osudu. Jmenuje se Gyra Kolgrim a chovej se k ní s úctou. Ona ti řekne, kde to najdeš. Prachy!“ natáhne ruku. Daimón ji vysází do ruky čtyři stříbrné. Okamžitě jsou schované v koženém váčku. „Tak se měj a pamatuj, zkus najít zemi, odkud ta mrcha pochází. Máš ještě nějaký čas, jen netuším kolik.“ Mávne rukou a zmizí mezi domy.
Daimón pohlédne na malý domek s modrou fasádou. Vybaví si, jak Elean měl taky takové karty. Jak mu může pomoct nalézt runy, které jsou mrňavé? Přesto to zkusí. Musí je najít co nejrychleji, aby našel i lék. Možná by se mohl zeptat na všechny tři věci.
„Patnáct stříbrných?!“ zaječí o chvilku později.
Gyra, malá osůbka s jiskrnýma očima, mladou tváři a copem kolem hlavy natahuje před sebe tři prsty. „Jedna otázka pět stříbrných. Dvě otázky deset stříbrných a tři otázky patnáct stříbrných. Slevu nedávám!“ Tvrdě se dívá na Daimóna. Ten má zrovna dost, jak se všude platí.
„A jak mám vědět, že vaše rada bude k něčemu?!“
Gyra zalapá po dechu. „J… Já jsem nejlepší! To ti dosvědčí každý v městě. Každý slyšíš?!“ zvolá brunátná vzteky. „O mně pochybnosti nejsou!“
Daimón se posadí. „Tak fajn. Jestli je nenajdu, vrátím se.“
Na Gyřine tváři rozkvete samolibý úsměv. „Nevrátíš se, chlapečku, ale kdyby ano, vrátím ti je. Všichni byli spokojeni. Mám dar, chápeš? Tak povídej, co chceš najít?“
„Stačí, když si to budu myslet?“
„Oho, pán, má zkušenosti. Podrž karty a zamíchej je. Dej je sem. Takže první věc.“
Daimón pomyslí na runu větru. Musí ji získat. Gyra vezme první kartu. Překvapeně zamrká. „Smrt. Mnoho smrti. Jednoznačně. Nic vedlejšího nevidím. Další znamená menší jednotka. Tohle je opět spojeno se smrtí. Armáda. Je to někde v armádě. Poslední karta. Vysoce postavená osoba. Spíš velitel než někdo jiný. Ano. Řekla bych, že to co hledáš, bude mít vysoce postavený velitel v armádě.“
„Takže armáda? Nejsem tím nadšený. Která armáda?“
„A jak já to mám vědět?!“ vyprskne. „Netuším,“ řekne poprvé starostlivě, ale dávej si pozor. Ta menší jednotka,“ vytáhne kartu a položí ji bokem, „je nebezpečná. Jako by na ni padal stín.“
„Něco víc?“
Gyra vezme karty, podá mu je. Daimón neochotně je zamíchá.
„Smrt. Bitva. Pouto? Zvláštní. Nikdy tuhle kartu jsem neviděla s těmito. Pouto patří k milencům, k obchodům, ne k smrti. Možná byla bitva, kde se vytvořilo se smrtí pouto. Netuším a opět vysoce postavená osoba. Jakmile najdeš ji, najdeš i to, co hledáš. Je mi líto, víc tam není. To máš tu slevu, ty nevěřící!“
„Další.“
„U Deviante, co to má jako být?!“
„Co je?“
„Smrt. Bitva. Armáda. Nejsi z armády? Kolem tebe se točí smrt jako Vůle hvězd kolem života.“ Daimón zavrtí hlavou. Právě myslel na runu vody. Poslední runu. První najde v armádě. No je rád, že to nejsou nějaké hrobky nebo údolí stínu. „Och, zajímavé.“
„Co je?“
„Vězení.“
Daimón se zatváří nechápavě na kartu se zamřížovaným oknem.
„Taky nechápu, ale zkusím ještě něco.“ Vytáhne menší karty čtvercového tvaru a položí je před něj rubem nahoru. „Vezmi je a pokládej je směrem ke mně.“ Daimón to udělá. Na čtyřech kartách jsou jen šipky. „Sever, možná severovýchod, jen krapet. To vězení je na severu.“ Tři ze čtyř šipek směřuji jedním směrem, kdežto druhá doprava.
„Vysoké hory?“ napadne ho jako první.
„Netuším. Tak poslední otázka.“
„Kde najdu pro sebe lék?“ Gyra zvedne překvapeně hlavu. V šoku se dívá na souhvězdí. „Vůle hvězd. Och Deviante, buď mu milostivá. Cesty. Budeš cestovat. Milenci. Láska. Vysoce postavený muž.“ Chvilku tu zvláštní kombinaci žvýká. Potom se podrbá ve vlasech, až se jí uvolní pramínky z copu. „Těch posledních pět stříbrných mi nemusíš dávat. Z tohohle nejsem moudrá. U Deviante, ještě jednou!“ Podá mu karty. Vykládá je a bledne. „Souhvězdí. Cesty. Milenci a vysoce postavený muž! Jediné, co z toho chápu je, že budeš cestovat, ovšem souvislost mezi nimi ti neřeknu. Je mi líto, neznám odpověď na tvou otázku. Jedině co mě napadá,“ vezme kartu s vysoce postaveným mužem, jenž má v ruce meč a hůl, „že tento muž může mít na tebe nějaký vliv, jenže co ti milenci? Je to osudová láska. Popravdě málokdo si ji vytáhne,“ řekne smutně. „Dokonce souhvězdí, jež znamená Vůli hvězd.“
Elean, napadne Daimóna. Možná on bude vědět lék nebo znát místo, kde žije královská zmije. Hodně procestoval a ví toho víc než on. „Děkuji ti, Gyro. Zde jsou peníze. Doufám, že to najdu, a ještě si připlatím, když mi poradíš, kde najdu tu armádu.“
„To nejde. Karty čtyř směru se vztahuji pouze k pevným věcem. Vězení nepřestěhuješ, ale armádu ano. Zkus si to sám.“ Podá mu čtyři karty. Daimón je vyloží. Šipky směřuji do všech stran. „Chápeš?“
„Ano a děkuji.“ Netuší, jak to dělá, ale tohle ho přesvědčilo. Pojede do Alacaldského království. Zkusí tam něco zjistit, a kde je nejvíc informací na jednom místě? Pak si vzpomene na místo, kde jsou všechny důležité věci. Královský archív a k tomu uvidí své sestry, Kasii a Iliyu. Jistě mu poradí. Bitev zas tak mnoho nebylo, aby o nich bylo hodně záznamů. Horší by bylo, kdyby to bylo v jiném království, ale nějak věří, že je to u nich. Zatím všechny runy se našly blízko, skoro by mohl říct na hranicích Alacaldského království. Hned vyrazí na cestu, protože k čemu se zdržovat na místě, kde nic není a bohatství ho nezajímá. Vejde do hospody, kde zahlédne otáčet se kolem hostí rozesmátou Avverii. Měl by nějak poděkovat Sheezad, ale když si vzpomene na čtyři stříbrné… Rozesměje se. V pokoji začne balit. Vyrazí ještě dnes. Bude se řídit srdcem.
„Kakopo, odjíždíme. Nevíš, jak poděkovat Argésovi, za to co pro mě udělal? Co myslíš, bude mu stačit koupel v nějakém rybníce? Myslím, že ano. Jak vůbec někomu poděkovat, když ti skoro zachránil život? Musím se optat Eleana, zda bude něco vědět o jedu královské zmije.“
Ťukot.
Otevře dveře. Sheezada.
„Tři zlatý,“ spustí, aniž mu co řekne. Podá mu velkou lahvičku, v druhé nese jídlo. „Je to protijed, který by mohl zpomalit jed o dalších pár týdnů. Nic moc, ale…“ Pokrčí rameny.
„Když člověk umírá, potom jsou mu peníze k ničemu. Děkuji.“
„Nic to nebylo. Dneska jdeme na další věž. Jestli se tam u vás k něčemu modlíte, tak se za mě můžeš přimluvit.“
„Jistě.“ Převezme lahvičku. Uschová ji k ostatním lékům a mastím, které má. S vaky i sedlem přes ruku vyjde z hostince. Zaplatil už dřív, tak ho nikdo nezdržuje.
„Mějte se!“ Mávne rukou ke strážím. Pobídne Argése k rychlejšímu klusu. Vedle něj běží Kakopo s obojkem kolem krku.
Ještě kousek a budu na římse, pak je to hračka.
Žena pravidelně oddechuje, odpočívá před každým nebezpečným úsekem. Natáhne ruku k malému úchytu, nohou se snaží nahmatat výstupek, když najednou cítí, že prsty povolují. Snaží se přitisknout ke zdi, ale není kde. Klidně se podívá na oblohu s Jiskrovcem, který jasně září.
Peníze. Úspěch. Cestovatel a smrt. Vidí karty jako by to bylo včera, co je viděla a ne na začátku své kariéry. Varovali ji, ale příliš věřila ve své schopnosti. Jen nějak zapomněla na svoje předsevzetí, že nebude nikomu pomáhat kromě sebe, když jí Gyra vyložila osud. „To ty peníze…,“ sklouzne ji ze rtů před dopadem.
„Sheezado, ne!“ zvolá Avverie s očima plnýma hrůzy, když vidí, jak padá. Na zem dopadne tělo a zůstane pokrouceně ležet bez života. Vrhne se k němu. „Ty hlupačko, co zajištění?! Proč jsi je nechtěla?! Proč?!“ Buší do ní se vztekem i smutkem. „Proč?!“
Z vůle koně - 27. Drama v Cronu
