Vůle hvězd
9. kapitola
Hrůzné intriky III.
„Hodina železa je hodina, která jednou za čtyřicet let ukrajuje šedesát plných úderů z Času vody a šedesát plných úderů z Času dřeva. Je to čas, kdy čtyři živly se spojí, aby vznikl pátý živel a to Železo, které má nesmírnou moc na náš život.“
6 odstavec první kapitoly Knihy živlů
Elean rád, že večírek skončil, jde do svých pokojů. V duchu si přebírá, co se tam stalo. Ke konci už konečně rozluštil, která budoucí kněžna patřila ke komu. Rusovláska Ariana k Jahwnemu. Elvie vysoká štíhlá plavovláska je sestrou plukovníka a kapitána Estrahzyho. Éterická bytost patří k Zafirahovi, ale nepodařilo se mu zjistit, v jakém jsou vztahu. Další dvě jsou nedůležité, jelikož nejsou tak krásné a nemají za sebou tak významné rody. Poslední drobná černovláska s nádherně vyvinutým poprsím vypadala, že nepatří k nikomu, ale má v sobě kouzlo. Kdo ji tam přivedl, ví snad jen Jiskrovec a hvězdy. I ona je kandidátkou na kněžnu. Jelikož tam byly, pak všechny mají naděje, jenže jak chtějí vybrat kněžnu bez knížete? Neberou snad v úvahu, že by měli zájem okolní rody? Proč tak spěchají? I královský dvůr by jistě rád byl s Fior´deni spřízněný. Zvláštní.
Zívne.
Uvědomí si únavu, a že tím přemýšlením o machinacích úplně zapomněl na Amadea. Jakmile vkročí do pokoje, spojí se s hvězdami. Stále stejná situace. Uniká jim, ale na jak dlouho? Je mu tak líto, že mu nedokáže pomoct. Kdyby aspoň věděl, kam míří, ale ani to není schopen zjistit, i když…
Východ? Území pouště? Výběr je to dobrý, ovšem dokáže v tak nehostinném prostředí přežít? Sssertanské království je známé svou dobyvačnou povahou, a jen díky poušti ještě na alacaldské území nezaútočilo. Kdysi i oni, jen díky poušti, lidem unikli a odešli. Povzdechne si. Zadívá se na Jiskrovec, když se najednou objeví Temné oko. Trvá to jen pár plných úderu, pak se opět vytratí. Nikdy se mu nepodařilo ten jev rozluštit. Popravdě ani moc jich neviděl.
Spokojený, že Amadeo žije, se svlékne a lehne do postele. Sotva se jeho hlava dotkne naducaného polštáře, usne, a aniž by se mu cokoliv zdálo, spí až do rána. Ráno se probudí s vědomím, že místnost je ponořená do šera. Nadzvedne hlavu, zadívá se na závěsy. Málem, že je pomocí magii neroztáhne, aby vzápětí si uvědomil, kde je. Vstane, roztáhne je. Je překrásně, dokonce vypadá na to, že ráno krátce sprchlo, protože mezi květinami se třpytí pavučina posetá kapkami vody. Usměje se. Nechá otevřené velké prosklené dveře, které nechá je hlídat vzdušnou pečeti, která ho ihned zalarmuje. Zajde do koupelny, zazvoní a skoro hned začne proudit do bazénku horká voda. V hlavě si plánuje dnešní den. Jen aby někdo nepřišel s nějakým dalším večírkem, povzdechne si.
Nejdřív zajede do Drun. Podle toho co tam uslyší, se rozhodne, co udělá dál, přesto bude muset ve Fiore počkat na příjezd Lovců. K večeru si zajde do školy na hodinu šermu. Ještě dřív než zajede do Drun, by se mohl někde po cestě nasnídat, tak ho aspoň nikdo nebude otravovat. A v noci, usměje se, zajde do Domu bílých lampionů. Po koupeli se nechá osušit teplým vánkem, pak si na sebe vezme uniformu astrologů.
Venku, s pomocí magie, zjistí, kde jsou koně. Jde přímo za Nitkami, které ho vedou jako loutku na provázcích. Po pěti plných úderech se před ním objeví konírny. Venku už někteří chlapci provádí koně v kruhu. Uprostřed na to dohlíží vysoký svalnatý chlap bez označení, ale nikoho nenechává na pochybnostech, že on je vládcem stáji. Přeruší spojení s Nitkami.
„Dobrý den.“
„Co tu chceš?“ osopí se na něj nevrlý Stan. Nesnáší, když ho někdo při ranním provádění ruší.
„Koně jménem Zafir.“ Sotva to řekne, uvědomí si, že zůstal na stanici.
„Neznám,“ odsekne. „Hej ty, dávej pozor nebo ti uteče!“ zařve na jednoho stájníka. Sotva to dořekne, tmavý kůň se bílými ponožkami se vzepne. „Hlupák,“ zasyčí. Jde ke koni a položí na něj ruku, zatímco druhou ho stáhne na zem. Kůň se najednou uklidní.
„Děkuji… Au!“ zařve. Elean jen udiveně sleduje, jak mladík dostane přes hřbet.
„Držíš ho moc pevně, nemá to rád. Jestli nedokážeš si zapamatovat, co mají koně rádi, zmiz.“
„Zapamatuji si to,“ zašeptá.
„Dobrá. Vy jste tu ještě?“
„Ano. Bohužel jsem musel svého koně zanechat na cestách, tak žádám o nového.“
„Astrolog na koni je vzácný jako bílé kuře ve stáji. Hej, nejste to vy, co se sem dostal za sedm a půl dní?“ Stan se nad něj nachýlí. Prohlíží si ho jako nějakou podivnou věc.
„Asi ano.“
„Takže jezdit asi umíte. Jdeme. Dám vám Fábora.“ Přes obličej mu přeletné mrak.
Elean netuší proč, a neptá se. Je rád, že nějakého koně dostane, protože tenhle by mu mohl říct Ne, aniž by bral v úvahu jeho postavení. Docela rád by věděl, co by řekl na jeho Zafira. Snad se mu daří dobře. Mohl by si pro něj poslat. Tajemník Zafirah by to jistě rád udělal, ale ne, staví se pro něj po cestě, i když být odkázaný na cizí koně se mu nelíbí.
„Myslíte, že by mi mohli přivést mého koně, co jsem zanechal na jedné stanici pro posly?“
„Cože? Proč ne?“ zasměje se. „To bych chtěl vidět, na čem jezdí urozený astrolog. Jak vypadá?“
„Černý s bílýma nohama, bílým nosem a hřívou. Na nohou má delší srst a jmenuje se Zafir.“
„Uvidíme, co se dá dělat. Rozhodně je to na koně zajímavá kombinace. Tak tohle je Fábor. Hej, osedlej ho!“ houkne na jednoho stájníka. Oba dva sledují, jak ho pečlivě sedlá.
„Tak ses to konečně naučil.“ Chlapec rozzářeně přikývne. Pokloní se.
„Děkuji.“
„Neusni a jdeme.“ Vezme ho za otěže a vyjde ven. Elean na něj nasedne. Stan ho bedlivě sleduje. Je spokojený. Kdo by řekl, že astrolog může být tak zdatným jezdcem. Elean pobídne Fábora ke klusu. Líbí se mu jeho krok, i jak pod ním poslušně jde. Zdá se, že sice hlavní stájník je tvrdý na lidi, o to víc měkký na koně. Fábor je dokonale vyčištěný a srst se mu leskne, i sedlo a postroje jsou jako nové, ale zároveň měkké dlouhým používáním.
Brzy se dostane k bráně.
„Hej, ty tam, po druhé hodině vody zavíráme bránu!“
„Děkuji, přijedu včas!“ Za bránou pobídne koně k trysku. Ví, že tudy přijel, jen si z tehdejší jízdy skoro nic nepamatuje. Mine hraniční kámen oznamující konec města a přilehlých vesnic, aby vzápětí vjel do lesa. Za krátko mine zájezdní hostinec, ale nechce se tam stavovat, přestože mu v žaludku kručí. Potom mine dřevorubeckou osadu. Konečně les skončí a on se zahledí do malého údolí. Ví na sto procent, že tudy nejel, i když té noci, co sem přijel, by si pamatoval máloco.
Krásné malebné prostředí. „Tak tady ses narodil, Amadeo.“ V dálce zahlédne malé pohybující se tečky. Zřejmě ovce. Z komínů stoupá dým, nic nevypadá na to, že by cokoliv chtělo narušit poklid městečka. Pobídne Fábora do kroku. Snad mu někdo řekne, kde je jeho dům a porodní bába Oliviena. Prohlíží si jednotlivé domy, zahýbá do uliček. Na centrálním náměstí je čtvercový ohraničený bazének s vodou. Zřejmě pro hasiče, hádá. Zahne s koněm dál, když se zastaví. Pěkný dům s půdou, skleněnýma okny. Na vývěsním štítu je bota. Nakloní hlavu, jak zauvažuje, zda by to mohlo být ono. Dva kroky, sesedne, uváže koně. Jde ke dveřím. Zamčeno. Nakoukne oknem dovnitř, ale moc toho nevidí. Obejde dům. Něco mu říká, že je na pravém místě, přesto je tu pusto, což je zvláštní.
„Hej, co tu chcete?“
„Pan Astryhze tu je?“
„Jdete si pro boty? Není.“
„A kde ho mohu najít?“
„Co já vím? Optejte se Olivieny!“ houkne zamračený muž.
Zřejmě cizinci zde nejsou vítání. „A kde ji najdu?“
„Za Náměstím.“ Otočí se a odchází, jako by řekl vše, co potřebuje.
Elean si povzdechne. To se toho dozvěděl. Odváže Fábora a jde zpět na náměstí. Není ještě poledne, přesto je tu jako vymeteno. Jak asi ji najde, ale našel dům Amadea, najde i její. Zatočí do jedné z uliček, když se ocitne před dvoupatrovým domem. Na štítu je věnec z klasů s větévkami stromů, což je označení porodní báby. Věncem se označuje příchod děvčete, větvičkami chlapce. Uváže koně ke kruhu a zabuší na dveře.
Málem, že nepřiloží ucho, aby slyšel, zda tam někdo je. Už se odhodlává použít magii, když uslyší kročeje. Dveře se otevřou a v nich se objeví udýchaná dívka s copem na zádech.
Tohle Oliviena není, usoudí ihned. „Oliviena je doma?“
„Ehm astrolog? Kde je Jahwne?“ Zvědavě se rozhlédne, kde by mohl být schovaný.
„Jahwne?“ Podiví se a vybaví si astrologa stejného jména.
„Náš astrolog, co je při porodech,“ řekne trochu netrpělivě. „Jak to, že to nevíte?“ podiví se ještě víc.
Elean si pomyslí, že dosud neměl v úmyslu pobývat někde v malém zapadlém městečku. Nebýt Amadea, nejspíš by netušil, že nějaké Drun existuje.
„Nejsem odtud, jsem z hlavního města.“
„Kontrola, co? Oliviena dělá svou práci skvělé!“ vybuchne.
Elean se podiví ještě víc, ale je to pěkné, že svou zřejmě učitelku brání. „Určitě, můžeš mi říct, kde je?“
Hermi váhá, když se ozve. „Hermi, kdo je to?“
„Nějaký astrolog, paní Olivieno!“
„Tak ho pusť dál,“ ozve se z hloubi domu.
Elean se kolem ní prosmýkne, i když je jasné, že ho už teď nemá ráda a to se snažil být milý. Zamíří za hlasem, otevře dveře a vydechne nadšením. Tolik bylinek a tak nádherné vůně, když vzápětí se ozve kategorické: „Ven!“ Okamžitě zavře dveře, ale ty vůně jsou v něm stále.
„Měl byste se chovat slušně a neprocházet se v cizím domě jako ve svém,“ řekne Hermi naštvaně. „Tam nemůžete. Pojďte. Paní Oliviena hned přijde.“ Vede ho do pokoje, který je zřejmě vyhrazen pro návštěvy. Posadí se na židli a čeká. Zatím si prohlíží výzdobu, která dokazuje, že majitelka je úspěšná, ale i rozvážná.
„Tady máte!“ Praští doslova před ním se šálkem, z kterého se vznáší tak příjemná vůně, že úplně zapomene na nesnášenlivost, kterou mu Hermi projevuje. Napije se.
„Vynikající.“
„Vážně? Měla jsem…“
„Hermi, už zase?“ ozve se od starší značně prošedivělé ženy. Kolem hlavy má na znamení své profese stočené dva copy jako do koruny. „Omlouvám se, je velmi schopnou asistentkou, jen krapet prudší povahy. Hermi, dojdi pro koláč. Host jistě má hlad.“
„Jak to víte?“
„Určitě jste z Fiory vyjel brzy ráno, že? V té době se tam nedá nic kloudného sehnat k snědku, jak mi bylo už několikrát sděleno, a jelikož jste tu tak brzy, tak jste se nestavil v zájezdním hostinci. Hermi přines toho víc a udělej ještě trochu čaje.“
„Je výborný, paní Olivieno.“
„Jistě,“ přitaká klidně. „Proč tu jste?“ Prohlédne si jeho hezkou tvář, bohaté plavé vlasy, stříbrnou čelenku i přepychový šat. Obyčejným vesnickým astrologem není, to je vidět.
„Kvůli jednomu člověku. Poslal mě za vámi kapitán Estryhze.“
„Kapitán?“ podiví se. „Neznám ho.“
Elean znejistí, potom si vybaví, že o Olivieně ví díky Amadeovi. „Ano já vím, ale máte společného známého. Pana Amadea Astryhze.“ Ve tváři Olivieny se objeví šok, který rychle ho skryje.
„Neznám ho.“
„V záznamech stojí, že jste byla jeho porodní bába, takže bych rád slyšel pravdu.“
„Pravdu?“ optá se hořce. Nakonec ji Síto dostalo. Je konec, tak proč to neskončit: Je unavená a stará. Co ji asi tak mohou udělat? Na smrt je už dávno připravená.
Elean mlčky přikývne.
„Konečně jsi tady, bratře,“ přivitá knížecí astrolog svého bratra Liena.
„Stalo se něco? Byl jsem u porodu. Taková otravná nudná práce. Jen stále čekat, až se to narodí a k tomu v těch zatuhlých zapáchajících chatách a potom se dívat na ty upocené porodní báby! Kdyby si je Oko odneslo!“ řekne hořce. Svalí se do židle, zvrátí hlavu. I u něho se dvacet let podepsalo a už nevypadá tak mladě, jak by si přál, ale dost staře. Jak ta protivná Oliviena jednou prohlásila, tak tvář doběhla jeho ruce.
„Tady máš. Musíme spoustu věci prodiskutovat.“
Lien se posadí. „Síto?“ optá se napjatě.
„To taky, ale musíme nějak knížeti strčit do postele Arianu. Taky Zafirah nám dělá problémy, a myslím, že díky Eleanovi přišel, že pavilon je zhoubný. Nechápu, jak jsi to dokázal poznat.“
Lien pokrčí rameny. „Nějak to dokážeme, a kdo je Elean?“
„Elean je Třetí nejvyšší astrolog v království. Začal se míchat nejen do pavilonu, ale určitě i do toho, kdo bude vládnout po boku knížete. Mám tušení, že nestojí zrovna na něčí straně kromě té své. I když říká, že odjíždí, nevěřím mu. Mohl by nám zhatit plány.“
„Taky bych nevěřil. Proč tu vlastně je?“
„To je právě další věc. Všem povídá, že chtěl najmout Amadea Astryhze jako doprovod do své země. Tak průhledné! Mohl si vymyslet lepší lež. Mám pocit, že zjistil, že je Divoké dítě.“
„U Oka, musíme se ho zbavit.“
„Ne! To by bylo příliš nápadné. Musíme se zbavit konečně všech, kteří s ním mají něco společného.“ Zamyšleně pohlédne ven. Ano, zbavit se Třetího astrologa je příliš nebezpečné.
„I mě?“ optá se ironicky Lien.
„Jistěže ne. Jsi jediný člověk, který všechno ví, a věřím ti, ale pamatuj, jestli mě zklameš, potom…“
„Neboj se. Moje zájmy jsou tvými zájmy. Takže mám zabít Olivienu?“
Jahwne přechází sem a tam. „Ne.“
„Proč ne? Je to jen porodní bába, aspoň bude o jednu méně.“
„Mezi členy Síta, tedy mezi námi a porodními bábami je v současnosti značné napětí. Kdyby se doslechli, že jedna z jejich členek zemřela, ne zrovna přirozenou smrti, pak by byl oheň na střeše. Druhý nepotřebujeme. K tomu je značně oblíbená i ve Fiore. Lidé by se mohli začít ptát.“
„V pořádku, tak co navrhuješ?“ optá se klidně Lien.
Astrolog se usměje. „Určitě něco ji přišijeme. Uvězníme ji. Za nějaký čas po ní neštěkne ani pes. Lidi zapomínají, zapomenou i na ni.“
„Dobrá. Zbývá ještě někdo? Co jeho otec?“
„S ním si nedělej starosti,“ mávne rukou. „Kdo by další mohl znát o něm pravdu?“
„Nemyslím si, že by Oliviena něco řekla. Bojí se Síta. Pochybuji, že někdy lhala, tedy, když nepočítáme tohle. Je stejně smůla, že se takto to zvrtlo, ale máme ještě šanci, ne?“
„Jistě. Každou chvílí by se měli vrátit Lovci. Přivedou ho, i když to trvá nějak dlouho.“
„Co chceš po někom, kdo si určuje osud sám? Že bude jako běžní zločinci?“ Lien se zasměje. „Dej mi radši něco k jídlu a jednotku, abychom ji přivedli. Taky mi řekni, co je nového v Sítu.“
Jahwne vyjde na chodbu a nechá donést bohatou snídani. Když Lien jí, vypráví. „Vypadá to docela špatně. Jak jsme byli navrchu, tak se nám podařilo pár věci ztratit. Hlavně královna je opět těhotná. To se král vždy přiklání k porodním bábám. Má příliš své děti a manželku rád. Měl by ji občas vyměnit.“
„Spí s dámami, ne?“ zamumlá s plnou pusou Lien.
„To ano, jenže královna je příliš tolerantní, a král to dobře ví, takže šance výměny je mizivá. U Oka, možná nastala chvíle vyměnit nástupce, i když informace, kdy zemře, nezískáme, to ví jen nejvýše postavení.“
„Opravdu se král narodil v Hodině železa?“ Do pusy si dá kus opečeného chleba s masem.
„Hloupost, i když se snažily všechny. Zfalšovalo se to, jako vždy, ale podle mě a dalších členů, potřebujeme na trůně novou krev. Příliš dlouho se nic neděje. Taky je tu problém s jistou frakcí nazvaném Měsíční úplněk.“
Lien nadzvedne obočí. „To je kdo?“
„Netuším, i když vypadá to na dost vlivné lidi, kteří se zabývají nesmrtelnosti. Prý objevili něco vzácného, ale chrání se před vniknutím lépe než Síto.“
„Zajímavé, jenže nesmrtelnost sem nebo tam, důležité je to, kdo bude vládnout, na to nezapomínejme. První astrolog má dost velký vliv, ne?“
„Jistě, ale taky nemůže vše. Král je tvrdá palice, i když se to nezdá. Opět si usmyslel výpravy za neznámem, aspoň co mi píšou z hlavního města. Jsou rádi, že tady jde jako na drátkách, přesto naše plány jdou hůř než v hlavním městě.“
„Amadeo. U Oka, jak se tohle stalo?“
„To kdybych věděl. Udělali jsme všechno, abychom měli nad ním maximální kontrolu. Jeho snoubenka je naše. Dobře ví, jaký byl její úkol, ale zřejmě mu nepřirostla k srdci. Po útěku měl zamířit k ní a ne domů,“ zavrčí znechuceně. „Pořádně jsem ji za to vypeskoval a nasadil jsem ji do nejlepšího Domu bílých lampionů. Ať si zvyká na jiný režim. Jestli se bude dobře chovat a dodá zajímavé informace, tak…“
„Nech ji tam.“
„Dobrá. Jak chceš. Vyjedeš hned?“
„Určitě. Měli jsme se ji zbavit už dávno.“ Odloží šálek a pohladí se po břiše. „Měl jsem hlad, protože v té ovčárně to páchlo tak sýrem, že jsem málem zvracel, jenže musím tuhle práci dělat. Je dobré mít lidi na různých místech.“
Jahwne mu položí na rameno ruku a stiskne. „Jsi nejlepší.“
Lien se samolibě usměje. „Já vím. Pojedu, ať to máme z krku.“ Jahwne vyprovodí svého bratra, až k oddílu, který ho už čeká. Je rád, že vše jde tak hladce, když nepočítá Astryhzeho. Když odjede, vrátí se do observatoře. Zadívá se na dalekohled. Pokud chce, aby jeho plány se splnily, musí být ve střehu.
Oliviena přimhouří oči a rozhodne se, tak jako se rozhodla před dvaceti léty. Bude mlčet. Umírat ještě nechce. Ne, dokud neuvidí Amadea. „Pravda je taková, že se nic nestalo. Co chcete slyšet?“
„Datum jeho narození.“
Pomalý nádech, v kterém Elean rozezná bezpečně jedno. Rozhodla se lhát. „Třicet plných úderů srdce po Hodině železa. Stejně jako jeho otec se narodil v Čase dřeva.“
„Narodil se v době, kdy Jiskrovec stal v úplňku a Temné oko prošlo jeho tváři. Zářivá Luna proletěla Aspisem a Divinem. V té době se Amadeo Astryhze narodil. Hodina železa je jeho živlem.“
Oliviena je v šoku, že zná takové podrobnosti. Nechápe odkud. „Co chcete?“
„Všechno. Chci vědět, co se tehdy stalo i jak vypadá.“
„Proč?“ Vzdá to. Ten muž ví všechno.
Elean pohlédne pevně na Olivienu. Ta žena umí držet jazyk za zuby, jenže stáří, mučení… Nedovolí mu říct pravdu. „To už je moje věc. Zatím jsem to nenahlásil Sítu, ale víte, co vás čeká, jestli se dozví, že jste porušila Posvátnou přísahu hvězdám a zatajila narození dítěte, k tomu ještě Nepředurčeného.“ Vyčkává. Povolí nebo ne.
„Chcete mu ublížit?“
„Ne, potřebuji ho. K čemu, to je moje věc, ale chci všechno vědět.“
Oliviena zarytě mlčí. Elean by na ni nerad použil magií nebo donucovací prostředky. Má k tomu právo, ale je to jediná žijící osoba, která mu může to říct, když nepočítá Amadeova otce. Vlastně kde je?
„Kde je Ormazad Astryhze?“
V Olivieně něco povolí. „Zapomeňte na něj.“
Elean nechápe, ale smutný výraz v Olivienině tváří nic dobrého nevěstí. Jakmile odejde, zjistí proč. „Takže?“
„Jsem už stará. Za své působnosti jsem přivedla několik tisíc dětí na svět. Mnoho z nich zemřelo, hodně z nich přežilo. Někdy nepřežila matka a někdy zemřeli oba. Viděla jsem štěstí stejně jako smích a moře bolestí. Tolik bolestí, že někdy si říkám, proč jsem se nezbláznila, ale možná je to kvůli tomu, že není nic krásnějšího než úsměv matky, když mu vložíte do náruče dítě. Rianu, to je Amadeova matka, jsem znala od dětství. Naše cesty se nakrátko rozdělily, i když jsme se vídávaly. Já jsem byla určená jako porodní bába, ona zase se provdat. Tehdy se teprve začínalo využívat ženy i k něčemu jinému než k rození, ale to je minulost. Byla jako moje sestra, kterou jsem toužila mít. Dala svému muži, Ormovi, dvě krásné dcery. Obě pracují v královském archívu.“
„Potkal jsem je.“
„Opravdu? Moc sem nejezdí, protože je to dálka a obě mají své povinnosti. Obě dvě už mají svůj život v Edanu, přesto oba dva velmi toužili po chlapci. Varovala jsem ji, že je příliš stará, že se to nepovede. Nějakým zázrakem otěhotněla, i když jen živly vědí jak. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale netušila jsem, že na tom bude tak špatně.“
Elean trpělivě čeká. Možná pochopí to celé víc, kdo ví. Takže Amadeova matka zemřela při porodu, tak jak to říkal spis.
„Bylo to ještě hůř. Chlapec se zasekl, Riana se vyčerpala. Musela jsem si zvolit - chlapce nebo Rianu. Zvolila jsem svou přítelkyní.“
Elean se syčivě nadechne, když si uvědomí, jak málo chybělo, aby Amadeo se nenarodil a on ztratil možnost pohnout svým osudem. Stačilo, aby se porodní bába rozhodla jinak.
„Víte, proč jsem byla určená jako porodní bába?“ Nečeká na odpověď, jako by si to vyprávěla pro sebe. „Astrolog předpověděl, že jako porodní bába budu preferovat děti a uhyne jich pod mou rukou méně. Měl pravdu. V poslední chvíli jsem změnila názor a zachránila dítě. Rianě jsem podala jed, který umožnil chlapci se posunout, ale ji zabil. Ani nevím, nakolik jsou moje ruce potřísněné vraždou.“ Položí ruce, které si prohlížela, do klína. „Velmi toužila po chlapci, který by zdědil po otci řemeslo. Obětovala kvůli tomu vše, i život, jen aby naplnila jejich touhu. Když jsem vytáhla dítě z mrtvého těla, pohlédla jsem na hodiny, jak je zvykem. Ihned jsem si uvědomila dvě věci. Že je Hodina železa a seberou chlapce. Poprvé a naposled jsem udělala to, co jsem udělala. Počkala jsem, až mine hodina a astrologovi jsem uvedla chybný čas. Doufala jsem, že to nebude vadit, ale mýlila jsem se. Nakonec i to, že skončil ve Fiore jako strážný, bylo požehnáním. Riana by nechtěla, aby mu ho vzali, i kdyby se měl stát panovníkem.“
„Stát se panovníkem nemohl. Vždy je na trůně někdo z královské krve.“
Oliviena váhavě přikývne. „Vida, udělala jsem dobře.“
„Co bylo dál?“
„Dál? Nic. Odvezete mě?“
„Ne, jen bych ještě rád věděl, jak vypadal.“
„Je nižší než vy, ale svalnatější. Ještě je dítětem, i když myslím, že na útěku se změní. Jak netuším. Šedozelené oči má po Ormazadovi, černé havraní vlasy po matce. Ostřejší rysy, ale řekla bych tak akorát. Má rád víno, nerad lže a někdy má svou hlavu. Je skvělým šermířem, to snad má díky narození, protože Ormazad by neuměl zdvihnout meč, natož aby jim mával. Má rád koně. Co ještě říct? Miluje můj čaj. Proč utekl, je jednoduché.“
„Proč?“ optá se zatajeným dechem. Netušil, že se dozví i tohle. Musel tady být hned po útěku. Bláznovství, na které mohl doplatit. Museli mu pomoci v útěku.
„Chtěl žít.“
Elean přikývne. Ano to by se u dítěte narozeného v Hodině železa dalo předpokládat. To jak lidé narození v tuto hodinu lpí na životě, je legendární. Snad proto taky si královské rody drží jednotky vojáků přesně z těchhle dětí. Nasazuje je v nejkrajnějších případech a právě oni rozhodli osud Elefianů a lidi. Měl by je nenávidět, ale nemůže.
„Rád se vyptával. Zamiříl na východ, ale předpokládám, že Lovci vyrazili za ním.“
„Je v bezpečí, i když jsou za ním.“
Oliviena otevře široce oči. „Jak… Jak to víte?“
Elean zvedne tmavozelené oči ke stropu. Oliviena si jen pomyslí, jak je krásný. Skoro jako žena, ale ne, na to má dost mužné rysy. Možná je to díky dlouhým řasám nebo těmi světlými vlasy? Kdo ví.
„Hvězdy mi to řekly. Ptal jsem se. Hledám ho dvacet let. Teprve před několika dny jsem se dozvěděl jeho jméno.“
„Vy jste věděl, že se narodí?“ podiví se.
„Ano. Děkuji za informace. Sítu nic neřeknu.“
Oliviena přikývne. Zvedne se. Je ráda, že to někomu řekla, ale na druhou stranu má šílený strach, co tenhle člověk s tím může provést. Mohl by cokoliv a Amadeo je tak bezbranný. Má jen na své straně nevyzpytatelné štěstí.
„Vy ho milujete, proto jste to taky udělala?“ optá se, ale zároveň to konstatuje.
Oliviena pomalu přikývne. Nechápe, jak to může vědět, ale vždy Ormazada milovala, nakonec štěstí její přítelkyně pro ni bylo důležitější. Mohla jen jim přát hodně štěstí, a pak Ormazadovy oči visely jen na Rianě. Ani ji nedokázala nenávidět, a tak stála v pozadí, a po její smrti se o oba starala. Najednou znejistí, protože Elean se hluboce ukloní.
„Děkuji vám za starost o Amadea i za péči, kterou jste mu věnovala. Kdybyste cokoliv, kdykoliv potřebovala, stačí se ozvat, pomohu.“
„No…,“ neví, co říct. „No, raději už běžte. Jsem unavená.“
„Děkuji.“ Vyjde ven, když ho zastaví Olivienin hlas.
„To je pro Amadea. Najdete ho, že? Určitě mu tou dobou dojde a má ho rád. Dejte mu to, prosím.“ Podá mu větší sáček s monogramem O a kvítkem měňavky. Elean přikývne.
„Dám mu ho, jakmile ho najdu, ale kdy to bude, netuším.“
„V pořádku. U Oka, nechápu, proč vám věřím, protože jste…“ Rozpačitě se odmlčí, jako by si uvědomila, s kým hovoří. „Kdo vlastně jste?“
„Třetí nejvyšší astrolog Síta, Elean.“ S těmi slovy nasedne na koně a bez rozloučení odjede.
Oliviena si uvědomí, že to byl Amadeův kůň, pak polkne, když ji dojde, kdo to byl. Nejvyšší představený v Sítu. I když podléhá výhradně Straně porodních báb, pak i oni mají svým způsobem nad nimi moc, stejně jako ony nad nimi. Snad proto je tolik rozporů v Sítu, ale ona má na starosti jen jednu věc a to je rození dětí. Politika ji nezajímá. „Musím mu věřit, protože jinak jsem v pořádném průseru,“ zamumlá si pro sebe.
Elean s úsměvem se rozjede do Fiory. Z Olivienina popisu toho moc nepoznal, ale to nevadí. Až k tomu dojde, bude aspoň vědět, jak přibližně vypadá. Jen doufá, že všechno přežije, aby ho vůbec mohl vidět, ale Nepředurčené děti mají velmi silnou vůli žít.
Když vyjíždí z městečka, mine ho oddíl jezdců s astrologem uprostřed. Aniž by kývl, jede dál. Mine dřevorubeckou osadu a zastaví se v zájezdním hostinci. Ty koláčky byly sice dobré, ale bylo toho málo a on má hlad jako vlk. Uváže koně, vejde dovnitř. Vzpomene si na poslední návštěvu hostince. Tady mu nic podobného nebude hrozit, když místnost je plná, přestože k Fiore je velmi blízko. Posadí se do odlehlého kouta. Uštvaná žena se optá, co chce. Za chvilku před ním stojí víno a voda, které si smíchá, kus chleba a hustá polévka, z které se pořádně kouří. Nasaje vůní. Vypadá to, že je důkladně okořeněná, což je rád, protože mdlá jídla nesnáší. Po prvním soustu pochopí, proč je tu narváno. Tomu, kdo ji vařil, pozlatit ruce. Na tváři se mu rozlije blažený úsměv, který zaujme okolí, ale jakmile spatří fialovou barvu, dají ruce pryč od jakéhokoliv seznámení.
Elean dojí, když ho zaujme žena, která vejde dovnitř se stolečkem na zádech a cestovním vakem. Je oblečená do černého, ale nezvyklý je černý závoj, který ji zakrývá tvář kromě očí. O něčem mluví s hostinským, ale ani on nedokáže rozeznat, o čem si s ním povídá, přesto ho něčím zaujme, aniž ví proč. Sedí dál s ředěným vínem a čeká, co se z toho vyklube. O okamžik dál s úžasem hledí, jak hostinský otevře dveře do malé místnosti, kde se žena schová, aby vzápětí vyšla. Přistupuje ke každému stolu a pokládá na něj malou kartičku. U něj zaváhá, sklouzne po oděvu a jde dál, aniž by před něj cokoliv položila. Elean je čím dál zvědavější nejen kvůli jejímu vzhledu, i proto co to dělá. Zajímavá tvář s velkýma černýma očima a s prameny vlasů světlých jako len. Usrkne a hledí, jak muži čtou kartičku. Někteří se zvednou a jdou ke dveřím, odkud žena vyšla. Když opět se za nimi ztratí s úžasem hledí, jak tam mizí první muž.
Dáma z Domu bílých lampionů? Nějak tomu nemůže uvěřit. Tohle je… „Pane, mohl bych se podívat na tu kartičku?“ Zvědavě se nakloní nad stůl.
„No… tady máte. To je Vykládačka osudu.“
„Kdo?“
„Vykládá osud. Tahle je dobrá, ale vědět svou budoucnost už podruhé raději nechci,“ zamumlá. Rychle dopije víno, kartičku nechá v Eleanových rukou a odejde. Elean se zadívá na papírek.
Chcete vědět budoucnost?
Trápí vás něco?
Neznáte odpovědi?
Hledáte něco, někoho?
To vám vše řekne madam Kalysto.
Budoucnost? Elean pro jistotu obrátí kartičku, aby se podíval, zda tam není něco víc, ale není. Zadívá se na dveře, u kterých se shromáždila slušná skupinka lidí. Dokonce i dívka, co tu roznáší, se tam mačká. Podívá se opět na kartičku. O tomhle neslyšel, ale je to rozhodně zajímavé. Vědět budoucnost je základ této společnosti. Pochybuje, že by to ta žena dokázala. Tohle dokáže jedině astrolog, jenže nechce se nějakého ptát. Přesto sedí dál a dívá se, jak fronta pomalu ubývá. Lidé většinou odcházejí spokojení. Zdá se, že i ta dívka je už veselejší. Na co se mohla ptát? Na svého snoubence? Na zdraví? U Oka, co tam asi může říkat? Nikdy o takové profesí neslyšel a pochybuje, že kdyby něco takového existovalo, pak by je Síto království povolilo.
Nikdo tam už není, ale je mu hloupé tam chodit a ptát se na budoucnost. Žena opět vyjde, ale sama, všechny věci tam zůstaly. Zvědavě ji pozoruje. Dává něco hostinskému. Zřejmě poplatek za použití místnosti. Kolik asi může si brát, zapřemýšlí. Astrologové si účtují nehorázné ceny za horoskop. Jedině, co je zdarma, je udělaní horoskopu Osudu, tak se tomu říká. Je to horoskop, který určuje profesionální dráhu dítěte.
Vstane, použije svou magii, aby se dostal nenápadně ke dveřím a proklouzl jimi. Nechce, aby se říkalo, že astrolog navštěvuje někoho takového. Posadí se na židli, zahledí se na stolek, kde leží úhledný balíček karet. Čeká, kdy přijde, ale na karty nesahá, i když jsou dvojnásob velké jako normální a s překrásným rostlinným motivem na jedné straně. Co skrývá druhá strana, neodhadne. Dveře se otevřou…
„Co…“
„Dobrý den, madam Kalysto.“
„U Temného, astrolog!“
„Ano. Rád bych věděl, co to děláte.“
Žena odloží misku s vodou a posadí se naproti němu. „Stejně jednou na to Síto muselo přijít. Tak když už tu jste, tak neděláme nic špatného. Jen lidem věštíme budoucnost. Neexistuje žádný zákon, který by to zakazoval,“ brání se.
„Ne, není,“ přizná Elean, čímž ženu vyvede z rovnováhy. „Jen bych rád věděl, co mi můžete říct.“
„Chcete znát svou budoucnost?“
Elean se na ni zahledí. „Pokud to funguje, víte sama, že vědět den své smrti je dost…“ neví, jak to pojmenovat.
„Děsivé.“
„Ano. Chci jen vidět, jak to funguje.“
„No, tak proč ne. Padesát měděných.“
„To je málo.“
„Nehrabeme jako vy a pak do paláců raději nechodíme. Stačí nám tihle,“ kývne hlavou směrem k lokálu. Elean pokývne. Nějak to čekal, protože kdyby se objevili v blízkosti mocných, Síto by zareagovalo, takhle je zřejmě nechává být. Rozhodne je to zajímavé, a taky tu zřejmě nejsou dlouho, protože to by jinak už o nich slyšel.
„Nejste tu dlouho.“
„Jak to myslíte?“
„No vykládáte osud. Jak dlouho to děláte?“
„Ach tak. Ne, tohle umění se objevilo poměrně nedávno v Západních mořích. Byla jsem tam, jak se to dá říct…“
„Prodaná.“
Žena se na něj bezvýrazně zadívá, potom kývne hlavou. „Naučila jsem se to od své majitelky. Když uznala mé nadání, pracovala jsem chvilku s ní, pak mě propustila. Odešla jsem zpátky na pevninu. Tak co chcete slyšet? Jestli potkáte osudovou lásku? Zda vám hrozí nebezpečí? Vyjde vám obchod?“
Připadám si skoro jako u astrologa, pomyslí si. „Osudovou lásku.“
Žena se pousměje, protože to je nejčastější otázka, kterou slyší, a podá mu karty. „Zamíchejte je.“ Elean opatrně to udělá. Vrátí je a dál sleduje, co bude dělat. Žena sama zvědavá otočí kartu. Když je to takhle jednoduchá otázka, stačí tři karty. První jsou milenci. To je dobré znamení. Otočí druhou, kterou položí na první, ale aby byla vidět. „Smrt?“ pevně se podívá na Eleana.
„To znamená co?“ V duchu je rád, že potká osudovou lásku, ale tahle karta s černým stromem se mu nelíbí. Proč vlastně na kartách symbolizuje smrt? Je to sice pravda, ale pochybuje, že by to lidé věděli.
„Může to být všelicos, i když s tímhle je to konec něčeho starého a začátek něčeho nového. Měl byste nechat vše staré odejít a připravit se na velkou změnu.“
„To vypadá pozitivně. A poslední karta?“
„Král. Zvláštní, protože bych ji tu nečekala. Rozhodně budete mít zajímavý osud, astrologu. Král znamená cílevědomost, rozhodnost, vůli, disciplínu, sebeovládání. Zřejmě se to vztahuje k druhému z páru.“ Přisune první kartu, kde jsou dva milenci.
„Děkuji, je to velmi zajímavé. Tady máte.“ Chce vstát, když se žena sehne a vytáhne malý balíček. „Nechcete si to zkusit?“
„Kolik za ně chcete?“
„Jeden…,“ nedořekne to a zamíchá kartami. Elean ji udiveně pozoruje, protože je bledá jako duch. Zvědavě se posadí.
„Kněžka. Moudrá milující, chytrá žena. Je vnímavá, ta žena, protože to musí být žena. Je velmi trpělivá, moudrá, ale nezávislá i obětavá. Znáte někoho takového?“ Aniž čeká odpověď, vytáhne další kartu. „Oběšenec.“ Polkne. „Uvízla mezi dvěma světy, neví kudy kam. Svaří se v ní povinnost s obětavosti. Neví si rady, do jejího života zasahuje Kněz. Fanatismus, mravokárce, přesvědčený o své vlastní důležitosti. Dostává se s ním do konfliktu. Kněz je silnější.“
Elean ji udiveně sleduje, protože ho vůbec nevnímá. Pak s údivem si všimne Nitek, které ji obklopuji, řídí její činnost. Ví, že o nich neví, ale zřejmě hvězdy si našly i tuhle cestu, jak sdělit své poselství. Najednou ji plně věří.
„Opět smrt. Je v nebezpečí. Neví kudy kam. Přivádí ji to k nevíře, chce se vzdát. Kněz je silnější, a skončí to jediným možným způsobem. Smrti.“ Najednou smete karty. „Vypadněte.“
„Ty karty si vezmu. Ta žena, kdo to může být,“
„Jak já to mám vědět?!“ vyštěkne. „Klidně vaše prabába!“ Rychle posbírá karty, které schová do krabičky. Už se natahuje po druhých, které mu nabídla, když je Elean vezme. Na stůl položí jeden zlatý alcalde.
„Děkuji.“ Netuší, o koho se jedná, ale vypadá to, že je to pro něj velmi důležité. Opět decentně použije magii. Za chvilku sedí u svého poháru, jako by od něj neodešel. Přemýšlí o ženě, která je v nebezpečí, ale nikoho tu prakticky nezná, nebo se snad jedná o někoho z Edanu? Pochybuje, ale ta Vykládačka osudu, na něj udělala dojem. Je čas jít, pomyslí si. Vyhoupne si na koně. Moudrá, obětavá, nekompromisní, a nezávislá. I přes to, že ženy stále víc zasahují do běžného života, tak takových žen moc není. Vlastně poznal… „Oliviena!“ Otočí koně a tryskem vyrazí do městečka.
Jahwne lhostejně sklouzne pohledem po městečku, které je mu domovem a zároveň rajónem, kde zapisuje porody a další věci spojené se službou v Síti. „Tam je to,“ ukáže chladně na jeden dům, sotva viditelný. Vyrazí tam. Zastaví se u dvoupatrového domu s vývěsním štítem věnce a větví. Zabuší.
„Hned to bude!“ zakřičí zevnitř mladý hlas.
„Oh to jste vy. Buďte vítán, pane Jahwne,“ řekne Hermi, ale na hlase je znát, že ho příliš v lásce nemá. Uhne se, aby mohl dovnitř, když si všimne vojáků, kteří rozrazí dveře a vejdou dovnitř.
„Kde je Oliviena?“
„Cože?“ Dostane strach, protože ti vojáci a Jahwnův vzhled nevěstí nic dobrého. Požádá všechny živly, aby našeptaly Olivieně, že má zůstat vzadu u bylinek. Tam se nikdo neodváží.
„Kde je Oliviena? Prohledejte to tu.“ Sám se posadí do křesla. Čeká na výsledek prohlídky, když uslyší známý hlas. Tváří mu přeběhne krutý úsměšek. Už nikdy si z něj nebude dělat legraci, bába mizerná. Nenávidí ji, protože ví, že jim pohrdá, ale tentokrát na koni je on. Zmítá se v rukou vojáků, ale není ji to nic platné.
„Jahwne, co to má znamenat?“ vyštěkne a uklidní se.
„Olivieno Orsy, porušila jste zákon Síta, a proto budete po zásluze potrestána!“
„Ty parchante!“ pomyslí na Eleana. To je jeho slib? Takhle dodržují astrologové sliby. Vždy tušila, že se jim nedá věřit, ale teď se o tom přesvědčila na vlastní kůži.
„Klidně si nadávaje, ovšem nemyslí si, že ti to bude platné.“ Přistoupí k ní. „Myslíš, že nikdo neví o Astryhzovi? Myslela sis, že nás můžeš oblafnout? Mýlila ses. Myslíš, že za ta léta nedokážu poznat, kdy skončil porod?“ Teď lže, jenže ta bába ho štve už velmi dlouho. Štve? Ne, on ji nenávidí, všechny nenávidí!
Oliviena otevře pusu, potom ji zavře. Je v šoku. Takže on to celou dobu věděl? Dostane strach ne o sebe, ale o Amadea. Proč to udělali, když tušili, že je Divokým dítětem nebo se ho snažili využít… Rozesměje se, když se Jahwne rozezlí a jednu ji ubalí.
„Dostal tě co? Tím útěkem! Dobře ti tak.“ Najednou má radost, že aspoň jeden astrolog umí držet slovo. Chce říct Hermi, aby se za ním vydala, když jí spadne hlava a tělo ochabne.
„Konečně je klid. Odvezte ji, víte kam. Tu malou potvoru někam přivažte. Jaká učitelka taková studentka. Tady u mě nebudeš, je to jasné!“
„Ani bych nechtěla!“ zaječí Hermi, ale není ji to nic platné a je přivázána. Bezmocně sleduje, jak Olivienu táhnou ven z domu. Ani boty nemá, když vidí nohy v punčochách. Co když někde nastydne, dělá si starosti. Sotva vypadnou, doplazí se k noži, který jí předtím upadl. Za chvilku je volná, ale vůbec netuší, co má dělat. Pak se rozhodne jít za starostou, i když dobře ví, že proti Jahwnovi nepůjde, protože je za silný. Posadí se, když zahlédne švestkovou barvu. V hlavě ji to vybuchne vztekem a rozežene se první věci, kterou nahmatá. Pomsta, jí pulzuje v žilách.
Elean, který štve koně, se na kraji údolí ani nezastaví a zamíří si to rovnou k Olivieninu domu. Seskočí a vběhne dovnitř. Dveře jsou pootevřené, což ještě nemusí nic znamenat, když mu na hlavě přistane váza. Opře se o stěnu, aby neupadl, protože má pocit, že má místo hlavy kaši.
„Ty parchante!“ řve na něj Hermi, která se chystá hodit hrncem. „Ty… ty!“
„Co se stalo?“ Použije uklidňující vlnu magie.
Hermi upustí hrnec a začne brečet. „Od… od… odvezli ji!“ vyrazí ze sebe pracně.
Elean k ní přistoupí, zatřese ji, až se hlava zakymácí. „Kdo?“ optá se chladně, přestože uvnitř doslova v něm to bouří.
„No kdo? Astrologové! Vy fialové svině!“
Elean urážku nechá bez povšimnutí. „Poznala jsi někoho z nich? Já to nebyl.“
„Jahwne.“ Elean strne. „Měl sebou nějaké vojáky. Posadili ji na koně a někam odvezli, ale nedala jsem se. Co budu dělat?“
„Přivezu ji!“ vyhoupne se na Fábora, kterého pobídne k trysku. Kašle na to, zda ho uštve. Dodá mu sílu, i vítr má v zádech.
Hermi se za ním dívá. V duchu se modlí, aby se Oliviena vrátila. Potřebuje se ještě tolik toho naučit. Vejde dovnitř a zadívá se na spoušť. Nechápe, proč zrovna věří té fialové potvoře, ale když se Oliviena vrátí, musí najít tu pořádek. Začne uklízet, jen občas se zadívá ven z okna.
Elean ještě víc pobídne koně, aby se včas dostal k bráně. Zavírají, ale stihne to. Kolem šokovaných vojáků proletí hnědý blesk. Sotva stihnou zaregistrovat, že je to kůň.
„Co… co to bylo?“ vykoktá voják, pustí kliku a brána s rachotem spadne. Omluvně se zadívá na velitele, který vylezl po tom hluku.
Druhý se poškrábe ve vousech. „Netuším, ale asi to měl být kůň.“
„Taky rychlej?“ zapochybuje ten první. Velitel zmizel, za což je rád.
„No… a co jiného by to mělo bejt?“
Elean po chvilce přitáhne otěže. Nemůže městem běžet jako vítr. Pohladí Fábora. Třese se a za chvilku padne únavou, jenže musí dál. Rozhlédne se, když si uvědomí, že ani netuší, kde by měla Oliviena být. Pak si vzpomene a zamíří s koněm ke škole. Vejde dovnitř. Zdviženou rukou zamítne nabízený klíč. „Potřebuji mluvit s kapitánem.“
„Ale…!“ Ušklíbne se, když si vybaví, jak kapitán takové nezvané návštěvníky vyprovází. Dokonce si i vesele zanotuje.
Elean rozrazí dveře, rozhlédne se po všech možných vojácích. „Ven!“
Kapitán se zadívá, kdo ho ruší. Najednou je ticho, jak všichni zamrzlí, protože je něco nutí toho cizince poslechnout.
„Hele, to je naše Panenka,“ zavrčí Yorwey. Meč mu klesne k zemi.
Kapitán mu jde vstříc. Čelo zamračené, rty sevřené, v očích zlobu. Jednou rukou vytahuje meč. Elean se na něj zadívá. Je vzteklý a to přesně potřebuje.
„Jestli…“
„Amadeo,“ řekne potichu, tak aby to slyšel jen kapitán. Ten se zastaví, ale meč nechá vytažený. Otočí se k svým studentům. „Procvičujte si sedmou sekvencí, dokud nepřijdu.“ Místnosti se ozve dlouhé zaúpění, podle kterého Elean pozná, že tohle bude něco oblíbeného. „Za mnou.“ Elean na nic nečeká a jde za kapitánem, který zmizí v dovedně ukrytých dveřích. Tam se otočí, chytí ho pod krkem a zasyčí.
„Jestli to nebude dobrý důvod, tak je z tebe mrtvola, i kdybys byl První nejvyšší astrolog.“
„Potřebuji pomoc.“
Aidan zvažuje. Tohle je důvod, aby jeho hněv trochu ustoupil, ale ne příliš. „Dál.“
„Jahwne unesl Olivienu. Potřebu…“ Ruce povolí a on je volný.
„Jahwne? Proč?“
Elean se zamračí. „Bude lepší, když pravdu nebudete znát, ale je to kvůli Amadeovi. Chci ji z jeho spárů dostat.“
„Takže ty povídačky, že i uvnitř Síta se bojuje, je pravda.“
Elean pokrčí rameny. „Vždy to tak bylo.“
„Co chcete?“
„Nevím, kam ji ukryli. Jestli to nebudu vědět, tak nebudu ji moci odtamtud dostat. Potom na dva dny bezpečný úkryt a na konec spěchá to. Nevím, jak dlouho ji nechají naživu.“
Dost neveselý smích. „To je tak nebezpečná?“
Elean je vážný. „Možná víc než tušíme.“
Aidan se zazubí. „Dobrá, pomohu. Zjistíme to a pak rád naštvu svého bratra i Jahwneho. Úkryt budete mít u mě, jen uvědomujete si, že ji musíte nějak ochránit? Nechci někoho zachraňovat, kdo bude o pár dní později nalezený s podřezaným krkem.“
„To bude moje práce.“
„No dobrá. Nechápu proč, ale asi vám věřím. Zůstaňte tu.“ Vyjde ven. Elean se zahledí ven. Hvězdy už vyšly, Jiskrovec je dokonale zakrytý a jen mdlý kotouč měsíce ukazuje svou studenou tvář.
„Tak co?“
„Počkáme. Chcete si zacvičit, zahrát karty nebo se opít?“
„Nejspíš zacvičit,“ řekne váhavě. „Pomáháte mi jen proto?“
Aidan trhne ramenem, pak se na něj podívá. „Nemohl jsem Havrany zachránit, ale dal jsem jim útěchu. Jenže stále mám uvnitř neklid, zda je to všechno, co jsem tehdy mohl udělat.“ Sehne se k něčemu na zemi a zvedne to. „Co je to?“
„Karty. Dala mi je Vykládačka osudu. Prý se jim tak říká.“
Aidan překvapeně zamrká. Nakloní hlavu a pousměje se. „Mám je rád. Jsou levné a působí jako balzám na duši, nemyslíte si? Moc jim nevěřím, ale většina, aspoň ty hodně dobré, dokážou člověku poradit a popostrčit na správnou cestu. Když člověk neví kudy kam a neví, co má dělat…,“ zrozpačití. Elean se posadí a rozdělá krabičku. Rozloží karty. Oba si k nim sednou, dívají se na ně. Elean jen zkusmo se jich dotkne Nitkami. Jako by ožily, ohromeně si uvědomí. Mohly by nahradit jeho pohled do hvězd?
„Tohle je oběšenec. Tohle milenci a tohle je osud.“
„Znáte je dobře.“
„Možná.“ Vezme je a vyloží tři karty. „Štěstí, smrt, život. Myslel jsem na Amadea.“ Oba dva se dívají na karty, kdy Elean vezme další kartu a položí ji na ty tři. Pohlédne do Aidanových oči. Jsou moc hezké, pomyslí si. Čeká na verdikt.
Aidan polkne. „Šašek. Naivita, špatné rozhodnutí, lehkomyslnost.“ Sevře karty, potom je pohodí. Zadívá se ke stropu. „Udělá chybu, jen v jakém směru?“
„Nevím, ale chtěl bych, aby ji nedělal.“
„Taky. Když odjížděl, stále to byl mladík. Na útěku většinou člověk dospívá, i když je otázka, kam se jeho kroky budou ubírat.“ Zadívá se opět na karty. Štěstí, je dobré znamení, smrt špatné. Nerozumím těm dvěma kartám. Nikdy jsem je neviděl pohromadě.“
„Jsi snad Vykladač karet?“
„Ne. Jen občas zajdu do jednoho domů Bílých lampionů. Občas svým klientům vykládá karty společnice. Něco jsem si zapamatoval.“
„Kde je to?“ Mohl by ji navštívit. Docela rád by se naučil víc.
„Věžní dům. Je to blízko věžních hodin. Nejlepší dům, který tu je. Měli by se už vrátit.“ Elean mlčí, když se ozve hluk. Oba dva vejdou do šermířské místnosti. Na celé kolo se tam zubí Yorwey, přestože je tam sám.
„Mám to a jsem první!“ nafoukne se. „Je v Díře.“
„V čem?!“ Vyděsí se Elean. Ten název není hezký.
„V Díře, nejstřeženějším vězení, které tu máme. Kapitáne, on nic neví?“
„Ne.“
„No jo, tak já mu to vysvětlím, jo?“ Aniž počká, hned spustí. „Ve Fiore jsou tři vězení. Městské pro drobné podvody, krádeže a tak. Potom tu máme klasické vězení, to je blízko paláce, kde jsou ti, co něco spáchali. Vražda nebo jako s tím požárem, no a potom je tu Díra, o které se moc neví. Tedy mezi prostým lidem. Říká se jí tak proto, že tam vedou jedny dveře. Je bez oken, bez ničeho, přesto uvnitř neustále plane dnem i noci lampy, takže je tam jako ve dne. Tam jsou zavírání zločinci, kteří se provinili proti Sítu. Jen ti nejtěžší bez možnosti záchrany.“
„Vyznáš se,“ poznamená Elean. Otřese se. Musí tam být hrozně.
„No jo, protože tam občas hlídá kamarád. Momentálně má volno, tak toho nemůžeme využít. Říkáme jim Kolo, Vůz a Díra.“
„Dost zvláštní.“ Nějak nechápe ty přezdívky.
„No Kolo, že se vracejí do života. Vůz, že je odváží na popraviště no a Díra, to je jasné. Odtamtud nikdy nikdo nevyjde.“
„Dobře. Jdu na to.“
„Yorwey, zapomeneš na to.“
„Na co?“ zakření se Yorwey. „Posledně mi magistra říkala, že ta rána do hlavy byla příliš silná. Od té doby mi stále zvoní v uších. Tak zase příště, Panenko, a chci si s tebou zašermovat.“
Kapitán hledí za hromotlukem. Potom se zadívá na Eleana. „Jdeme, ne?“
Elean ho zastaví. „Udělám to sám.“
„Hovno uděláš,“ řekne sprostě. „Na to potřebuješ víc lidi. Šermovat umíš, jdeme. Nesnáším ty umíněnce, co odmítají pomoc.“ Vezme si černý plášť z věšáku, druhý podá Eleanovi. Zahalí se. Elean jde za ním trochu rozpačitě, protože naprosto netuší, kam ho vede, i proto že se vždy spoléhal sám na sebe. Ovšem tentokrát musí magii použít. Jen doufá, že nebude zraněná nebo ji nemučili. V tom případě by mohl použít hojivou magii, ale ta není jeho přirozenosti.
„Tady to je,“ ozve se po deseti plných úderech. „Tohle je Díra. Yorwey měl pravdu, když řekl, že se odtamtud nikdo nevrací. Je to vězení a pohřebiště zároveň. Ti co se tam dostanou, žijí vedle mrtvol. Jestliže je ještě potřebují, dostanou jídlo, většinou se tam umírá na hlad a značné zranění.“ Dívají se na dva strážné v plné zbroji s připravenými zbraněmi. Vedle nich je železný gong s paličkou.
„Nechtěl bych tam skončit.“
„Já taky. Máš plán?“ Oba si uvědomí, že ani neví, kdy mezi nimi zmizely formality.
„Odlákat stráž, vejít a vyjít s Olivienou.“
Aidan má co dělat, aby se nerozesmál. „To je plán hodný Třetího nejvyššího astrologa?“
Ten se na něj podívá. „Máš lepší?“
„Nemám. Tady si tohle vezmi.“ Vyndá ze sáčku klíč. Elean si ho prohlédne v slabém světle, protože na prostranství je jako ve dne.
„Univerzální klíč. Udělal mi ho Mistr meče.“
„Cože?“
„Fušuje do zvláštních věcí a vyrábí ze železa nádherné růže. Uvidíš sám. Teď!“ zašeptá, protože stráž si mohutně zívne. Přehodí si kapuci a vyjde na prostranství. Motá se jak opilý. Stráž ho pozoruje, zatímco Elean jako kočka se blíží ve slabém svitu ke dveřím. Skoro nedýchá, když si uvědomí, že Aidan bude potřebovat pomoc. Vyvolá Nitky a objeví dvě kočky, které se protahují na blízké střeše. Požádá je o pomoc. Ve chvíli, kdy kapitána chytají za ramena, vpadnou tam dvě kočky, které se začnou honit jak šílené, aniž by brali na cokoliv ohled, takže jeden ze strážných skončí s pořádným šrámem pod oknem. Elean nedýchá, když otevírá dveře klíčem. Cítí, jak se podivně kroutí, ohýbá, až se ozve cvaknutí. Vletí dovnitř, kde ho přivitá jas. Měli pravdu, protože tolik světla není snad ani na slunci. Nitkami začne pátrat dole v Díře, kde Oliviena může být. S překvapením zjistí, že zde chybí jakákoliv stráž nebo popravčí.
Hotovo, si řekne v duchu Aidan a odpotácí se pryč, zatímco obě kočky řádí, až taky zmizí. Vyčkává, když si uvědomí, že bude potřebovat krýt i při ústupu. Vypadá to, že si ho nevšimli. Najednou cukne, protože mu dopadne na rameno velká tlapa.
„Yorwey!“ zpanikaří, když si uvědomí, že se netváří jako obvykle. Práskl ho? Sáhne na meč, ale znejistí ho, že se Yorwey nehýbe.
„Je uvnitř?“
„Ano.“
„Je to blázen, co?“ ozve se tónem, který se ptá, i neptá. „Bude potřebovat pomoct. Co uděláme, kapitáne?“
„Proč nám pomáháš?“
Yorwey se zadívá ke dveřím. „Co já vím? Nudím se?“ navrhne. „Tak jaký je plán?“ Po chvilce dodá. „Co tam asi naše Panenka dělá? Co myslíte?“
„Kdo ví,“ zašeptá kapitán, ale v hlavě mu to víří, jak odvést pozornost stráží podruhé. Sice nechápe, jak se tam objevily kočky, ale tentokrát se na to spoléhat nemůže a zabít stráž? Zvládli by to? Jenže to by se seběhli všichni strážní. Stačilo by udeřit na gong.
Elean s Nitkami v rukou stále prohledává Díru, až konečně ji najde. Oddechne si, protože vypadá, že je naživu. Jde najisto, aniž by musel složitě hledat. Najde dveře, které jsou bez okénka, jen solidní pevné dřevo pobité železem. Smrt hladem, hádá, protože kudy by podávali jídlo? Zastrčí klíč, chvilku jim hýbe, až povolí. Vejde dovnitř. Chladně se rozhlédne po místnosti, která je tak na to, aby si vězeň lehl a umřel. V koutku sedí Oliviena, která ani nezvedne hlavu, když vejde. Poklekne před ní. Má strach, že ji už stihli něco udělat.
„Olivieno?“ Dotkne se jí. Žije, ale je v pořádku?
„Jsem nevinná,“ zachrčí. Zvedne tvář se šrámy. Zaschlá krev už stačila vytvořit tmavé stružky se strupy. Oči se prázdně dívají před sebe.
Přišel pozdě. Dali jí drogu nebo nějak mučili? Kéž je Oko za tohle pohltí! „Jsi nevinná.“
Po tváři sklouzne slza. „Jsem. Elean?“
„Ano. Půjdeme odtud, ano?“
„Mohu?“ optá se jako dítě, které se ptá, zda může udělat něco, o čem si není jisto, že může.
„Ano.“ Podá jí ruku. Doufá, že bude schopná jít, ale ty šrámy v duši už nikdo nedokáže vymazat.
„Chci jít. Mám své povinnosti.“
„Ano, máš. Hermi tě čeká. Taky Amadeo.“
„Ormazad ne,“ namítne tiše. Elean sevře teplou dlaň, která se chvěje. Oliviena se zvedne. „Mohu jít. Dali mi drogu. Poznala jsem ji, potřebuji protijed.“ Potřese hlavou jako by se chtěla vzpamatovat. „Za chvilku to přijde znovu. Záchvaty se budou střídat s chvílemi klidu, až nakonec zemřu. Poznali to. Vědí o Amadeovi,“ rychle mumlá. Eleanovi dojde, že se snaží říct co nejvíc. „Prý to od začátku, ale nevěřím tomu. Myslím, že to zjistili, až o hodně později. Snaží se ho využít, jen netuším k čemu.“ Sevře mu ruku, až Elean zasykne bolestí. „Musíš ho ochránit.“
„Ochráním ho.“
Oliviena se rozhlédne po místnosti, potom pevným krokem vyjde z místnosti. „Rychle, než přijde záchvat.“
„Nic mě nenapadá,“ řekne tiše kapitán Estrahzy. Yorwey se ušklíbne. Jeho taky ne, pak zmizí ve tmě. Aidan se za ním nedívá. Ví, že ho nezradí. Sice netuší proč, ale je si jistý. Napřímí se, protože má tušení, že se vrací. Najednou se ozve temné dunění. Rychle se přitiskne ke zdi. Málem, že nedostane záchvat smíchu, když vidí pět splašených koní. Vypadá to, že Yorwey našel řešení, ale nechtěl by vidět Stana, a jestli zjistí, kdo to udělal, Yorwey bude bez kůže. Vezme dýku a hodí, protože jeden ze strážných uchopí paličku. Stihne to, když sleduje letící dýku k cíli. Štíhlá dýky se zaboří do ruky, až muž vyjekne. Palička mu vyklouzne z ruky a koně v ten moment narazí do stráže. Zaslechne řev bolestí. Ušklíbne se, protože by nechtěl být na jejich místě.
„Děkuji.“
„Jak?“ Údivem si uvědomí, že vedle něj stojí Elean s ženou v náručí.
„Potřebujeme protijed.“
„Dobrá. Zajdeme k magistře.“
„Ne!“ řekne Elean. „Musíme mít mistra jedu.“
„Dobrá. O někom vím.“ Odlepí se od zdi, když zahlédnou Yorweye s vozem.
„Položte ji sem,“ pobídne je.
„Děkuji.“
Yorwey se zahledí na Díru. „Vím, co se tam děje,“ zamumlá bezvýrazně. Jedou, až se zastaví před dvojdomem, na kterém je štít s listem a bobulemi. Zabuší.
„Eleane, jed z bobulí krysí rostlinky. Opě…“ Tělo se vzepne v záchvatu a Aidan zabuší daleko rázněji.
„U Ok… Rychle. Co je to za jed?“
Elean se podiví, protože jeho by napadlo, že je spíš nemocná. Pak pochopí, kam ho kapitán zavedl. Muž, který jim otevřel, se zabývá jedy. Vždy se někdo takový najde, kdo je vyrábí. Vydělává dvakrát na stejné věci, ale nikomu to nevadí. „Bobulí jed z krysí rostliny.“
„No tedy! Drahý jed, ovšem Gen umí mlčet. Můžete se spolehnout.“ Hrabe se ve velké skříní, pak se otočí, sklouzne po obou. Kapitán na akademii a vysoce postavený astrolog. Zvláštní kombinace, z které cítí peníze. Vida, ten astrolog už je sází na stůl. Zřejmě jeho zaváhání pochopil. Vytáhne flakonek, přičichne k protijedu, zda není prošlý. Jde k ženě, ale koutkem oka sleduje tři zářící zlaťáky. Víc než štědré, usoudí. Otevře násilím ústa, vloží mezi zuby širokou trubičku a bez rozpaků nalije do ní obsah flakónku.
„Hotovo, pánové. Můžete si ji odvézt.“
„Díky, Gene.“
„Taky děkuji. Mějte se a přijďte opět.“
Aidan vezme Olivienu do náruče, Elean otevře dveře. „Tak ke mně domů. Yorwey, a děkuji.“
„Není za co, kapitáne. Zítra jako obvykle?“
„Ano.“
„Měj se, Panenko. Dlužíš mi opravdový souboj.“ Mávne rukou.
„Nezabij ho,“ podotkne kapitán, když jim mohutná postava zmizí z dohledu.
„Neboj se. Děkuji za pomoc. Copak asi udělám s Jahwnem?“ řekne tak tiše, že Aidan by přísahal, že neřekl nic. Kůň s vozem, který byl ukraden Stanovi, se rozjede k domu kapitána Aidana Essena Estrahyze. Elean se zadívá do tváře Olivieny, která způsobila svým rozhodnutím tento chaos. Omyl, ona ani tolik ne, jako Amadeo už jen tím, že se narodil.
