Vůle hvězd
Kapitola 33.
Vězení pro armádu
„Gritterské planiny je jeden velký prostor mezi lesy. Zdá se, že se nekonečně táhne, ale ve skutečnosti není tak velký. Podle místních na planinách straší, přesto jsem nenašel zde jediného duch. Je to nehostinné míst, kde žijí jen lovci kožešin.“
Výpisky neznámého Cestovatele
Ráno se probudí, jako by s ním někdo třásl. Hned je vzhůru a napjatý, jako by mu hrozilo nebezpečí, pak si uvědomí, že je uprostřed skoro sto tisícového vojska. Co by se mu zde mohlo stát? K tomu mu na krku visí ochranný nákrčník skaadských jezdců. Stočí hlavu ke Kakopovi, který ještě spí. Už poznal, že je dlouho vzhůru do noci a ráno rád spí. Protáhne se, zívne. Tak dobře nespal už velmi dlouho. Popaměti vydoluje z kabátce lahvičku a trochu si usrkne. Nenávidí tu hořkou chuť nápoje, ale když to pije, má pocit, že mu nic není, ale dobře ví, že se obelhává. Vymotá se z pokrývek. Posadí se a uvědomí si, že má čas se podívat na věci, roztřídit je, některé odložit a naopak některé doplnit nebo opravit. Rozhodně musí sehnat sušené maso. Vypadá to, že Argésovi zachutnalo a byol by to řešením, kdy není jiná možnost, jak ho nakrmit.
Sbalí deku, vezme cizí plášť a teskně vzpomíná na svůj dobrý, co dostal v jeskyni Śivych. Tenhle není tak špatný, ale do tamtoho má daleko. Stočí ho, protože má pocit, že bude vedro. K tomu deku a prohlédne vaky. Sáčky s vyšitým O a kvítkem měňavky jsou skoro už prázdné. Až mu dojde, netuší, co bude pít, přesto je pečlivě složí do brašny.
„Jsi příliš zhýčkaný,“ zabručí nespokojeně.
Kakopo při hlase muže, kterého provází, zastřihá ušima zakončenýma malými štětičkami.
„Hotovo. Teď nakrmit Argése.“ Pak si vybaví postroj. Měl by ho zkontrolovat, aby nebyl někde prodřený řemínek nebo kroužek. Taky by měl sehnat lepší deku. Povzdechne si. Tolik věci, jenže tady cokoliv si koupit by znamenalo přeplatit dotyčnou věc ne třikrát, ale rovnou desetkrát. Bude to muset počkat, ovšem překontrolovat sedlo s uzdou může.
„Mohu dál?“ ozve se před stanem.
„Jistě, Xenelane, pojď dál.“
„Á, dívám se, že věnuješ se postroji.“
„Ano. Jsem dlouho na cestách a nějak jsem to nestihal. Hanbím se za to. Potřebuju taky pokrývku, jenže tady bych za ní dal tři krát tolik a kvalita by asi nebyla ta, co bych chtěl.“
„To určitě ne. Pojedu s tebou.“
Daimón zvedne hlavu. „Proč?“
„Generál mi to nakázal, protože jsem na tom místě už byl. Sice velmi dávno, ale není ho lehké najít. K tomu ta oblast není zalidněná. Jako by se tomu místu všichni vyhýbali. Jak zvířata, tak lidé.“
„Chápu, ale mám rychlého koně.“
„V pořádku, mám taky rychlého, neboj se, a pak doprovodím tě jenom k určitému místu, dál budeš muset jet sám.“
Daimón váhá. Když pomine Eleana a na krátko Lovce, potom byl od útěku sám. Přikývne. Pomoc se mu bude hodit a nebude to muset dlouho hledat. „Budu rád, když se přidáš.“
„Kdy chceš vyrazit?“
„Myslím, že tak za hodinu. Ještě musím v kuchyni něco vyškemrat na dlouhou cestu.“
„Nemusíš, obstarám jídlo.“
Daimón už chce přikývnout, když si vzpomene na Argése. „Vezmi dost sušeného masa.“
Xenelan už skoro venku se otočí. „Máš rád sušené maso?“
„Možná.“ Skloní hlavu k řemínku. Nechce se mu líbit, ale ještě musí vydržet. Jakmile tohle udělá, pojede za Eleanem do hlavního města. Vsadí se, že tam bude. Ve městě nakoupí za slušnou cenu a vsadí se, že mají tam nejlepší věci a ne tak drahé jako tady. Odloží sedlo, vezme uzdu a vyjde ven. Pohladí Argése po nose. „Budeme mít společnost,“ šeptá mu do ucha. „No ano, nebude nás honit, ale doprovázet. Bude to rozhodně zajímavá zkušenost. Jsme blízko cíle, Argési. Chybí poslední runa a budu moci pomoci i tobě a paní Lachésis, ale největší zázrak bude ten, že konečně budu moci být s Eleanem.“
„Povídáš si s koněm?“
„Vy to neděláte, pane generále?“
„S oblíbenými ano. Tenhle kůň stojí za všechny problémy a vsadím se, že jsou nejedny, že?“
„Máte pravdu, ale nikomu bych ho nedal, už snad proto, že vlastně ani není můj.“
„Nepatří ti? Zajímavé. Přikázal jsem svému pobočníkovi, aby tě doprovodil. Najdeš to rychleji, i když mi vyprávěl, že hledáš vězení na severu. Nevím, kde by se tam něco podobného nacházelo.“
„Ano, generále,“ přikývne Daimón. „Myslím, že tam najdu poslední runu a pak meč bude kompletní. Potom bych udělal to, oč mě žádáte.“
„Co se stane potom, až ji získáš?“ optá se zvědavě.
„Potom? Pak vykovají poslední runu. Aspoň tak mi to řekla nestvůra.“
Skaad Sjöfa se dál nevyptává. Má pocit, že ten tulák by mu už nic víc neřekl. Povzdechne si, a jen se dívá, jak se stará o koně a jak všechno připevňuje. Na krku se mu houpe odznak skaadských jezdců. Jestliže ho bude někdy chtít sundat, potom to může udělat jenom on. Proto se k němu vrátí, protože není to typ, který by rád někam patřil, myslí si generál.
„Moc děkuji za všechno. Zachránil jste mi kůži.“
„Maličkost, proti tomu, co asi máš udělat ty.“ Daimón přikývne, rozhlédne se, zda někde neuvidí Xenelana. „Bude čekat na okraji ležení. Tamhle. Nechť tě, Sirius provází a Vůle hvězd požehná tvému úkolu,“ popřeje mu generál. Ještě dlouho se dívá za ním, ale potom se obrátí a rázně jde ke svému stanu. Musí se zvednout, aby zítra odjeli. Netouží tu zůstat ani o úder srdce déle, než je nutné.
Daimón krokem vyjede z ležení. Odpovídá na pozdravy vojáků, kteří si ho udiveně prohlíží. Když vyjede ven, zahlédne postavu na černém vraníkovi. Přikluše k němu.
„Tak pojedeme, ne?“
„Jistě. Rád se zbavím toho smradu z ležení.“
Xenelan se usměje. „To jen, když se sejde armáda na delší dobu, ovšem pravdou je, že čerstvý vzduch je balzám na duši. Znám jedno místo, kde bychom se k večeru mohli uložit.“
„Jak dlouho pojedeme?“ optá se Daimón. Otěže leží na krku a Argés pod ním kráčí, jako by byli spolu odjakživa. Rád by kupředu vyrazil cvalem, ale černý vraník, i když krásný a určitě rychlý kůň, by tempo Śivych nevydržel.
„Týden a něco. To údolí, o kterém jsem mluvil, není lehké najít. Vlastně já sám jsem na něj narazil náhodou.“
„Jak to?“
„Měl jsem doručit poselství do pevnůstky Severní záře.“
„Severní záře?“ skočí mu do řeči Daimón. „Neslyšel jsem o takové pevnosti.“
Xenelan sed ušklíbne. „A taky neuslyšíš. Ti, co tam jsou, tak jsou vlastně nepohodlní – jak to říct? Svědci? To je nejbližší. I velitelé tam odcházejí, když se znelíbí. Poslední stanice a taky nejdrsnější. Když jsem tam přijel, zde bylo léto a horko, ale tam byly úpatí hor pokryty sněhem. Povídali, já sám jsem to neviděl, ovšem místní, to jsou otužilci a ti vyprávěli, že v zimě i moře zamrzá, takže tvoří tam zledovatělé vlny. V zimě je odříznutá od našich krajů. Hnus, ti řeknu. Nikdy bych tam nechtěl sloužit.“
„Nechápu proč tam je.“
„Piráti.“
„Co je to za hloupost?“
„Není to hloupost. Oficiální důvod, proč tam je, jsou piráti. Samozřejmě, že tam kromě lovců severních vzácných ryb neviděli žádného piráta. Je to jenom oficiální důvod. Je to odkladiště nepohodlných osob.“ Z Xenelanových úst kape ironie.
„Chápu. Víš toho hodně.“
„Ano. Dřív než jsem skončil u Skaadských jezdců, tak jsem učil na univerzitě historii, potom bratr ochořel a já musel nastoupit místo něho. Taková je tradice.“
„Takže ti všichni…“
„Přesně tak. Nákrčník se předává z otce na syna, z bratra na bratra, a pokud není bratr i na sestru nebo bratrance. Je jen málo výjimek, kdy nikdo nenastoupil, ale nelituji toho. To co jsem učil, potom jsem viděl na vlastní oči. Slavná bojiště, místa paktů i setkání. Sám jsem se účastnil mnoha z nich. Dokonce jsem doprovázel i princeznu Araleantu do království Třiceti krajů. Takový je oficiální název.“
„Neznám takovou princeznu, ani nevím o takovém království natož o poselství.“
„To bylo před devadesáti léty. Někdy zapomínám, že jsme stále zde, ale ti ostatní umírají. My ne.“ Schoulí se do sebe. „Jsem unavený, Daimóne. Velmi unavený. Ostatní tolik ne, ale já ano. Nesmrtelnost není pro lidi.“
„Udělám, co budu moci,“ slíbí rázně. Xenelan se usměje. To chtěl slyšet. Odmlčí se a dál cesta probíhá v mlčení, dokud nestanou na břehu říčky. Kakopo jako vždy zmizí do lesa. Po chvilce se vrátí s kusem masa. Odplíží se z dosahu a Argés se k němu připojí. Daimón se vyptává Xenelana na všechno možné, jen aby si nevšiml Argésovy zvláštnosti.
„Ti dva se drží při sobě, co?“
„To ano. Zvykli si na sebe.“ Mrkne se, ale Argés stojí se svěšenou hlavou a šťouchá do Kakopa. Bezvýsledně se s ním pokouší hnout. Zavrtí hlavou. Ti dva jsou vážně divní, ale on snad není?
Týden, kdy jsou spolu. Od té doby, co vyjeli z tábora, ujeli pěkný kus a taky se znatelně ochladilo. Není tomu rád, protože plášť už mu pomalu nestačí. Taky za tu dobu nikoho nepotkali, jako by to byla divočina, jenže kdo by chtěl v takové zimě žít? Podle něj nikdo. I Argésovi vadí ta zima, jelikož není na to zvyklý. Kýchne. Ještě, aby v té pustině onemocněl!
„Za chvilku tam budeme,“ řekne Xenelan, který se choulí v sedle pod pláštěm. „Nemám rád sever.“
„Já taky.“
„Žil jsi tu někdy?“ optá se zvědavě.
„Ne, ale tahle cesta mi úplně stačí. Tobě ne?“
„Jo, máš pravdu. Podívej se, co tamhle? Ta říčka se zmenšila.“
Daimón pohlédne na Jiskrovec a vedle něj je měsíc, zcela pohlcený jasnou září. Může být tak třetí čtvrtá hodina vody. Kakopo, který pozná, že se brzy utáboří, zmizí.
„Je skvělý. Učil jsi ho lovit?“
„Ne, sám se krmí.“ Opět kýchne. Jestli zde bude ještě déle, tak to nepřežije. Aspoň, že ty boty od otce drží teplo. Opravdu by ho zajímalo, co je to za kůži. „Utáboříme se. Už dál nemohu a Argésovi ta zima nedělá dobře.“ Bude se muset vzdát deky a přikrýt ho. Nemůže si dovolit, aby se mu něco stalo. „Potřebovali bychom narazit na nějakou usedlost.“ Opět kýchnutí, až se celý otřese. Otře si nos do rukávu kabátce. Je nastydlý. Xenelan se na něj zadívá. On sám je v pořádku, ale Daimón opravdu je na severu poprvé.
„Jak mohu být nemocný?“ zabručí k sobě Daimón. Copak není mrtvý? Nebo i mrtví mohou být nemocní? Kdyby aspoň našel Černý strom, jenže ten tu jako na potvoru není a pak si to vybaví. Je jenom tam, kde žijou lidé.
Udělají si večeři, čaj a lehnou si. Xenelan se dívá, jak přikrývá Argése, jak mu uhlazuje deku na hřbetu a krku. „Jsi blázen, Daimóne.“
„Ne, bez koně se dostanu akorát někam. Vydržím to,“ řekne unaveně. Cítí, že na něj něco leze. Udělá ještě jeden čaj z bylinek na nachlazení, které mu dala Oliviana. S láskou si vybaví její vrásčitou tvář, šedé vlasy stočené kolem hlavy a laskavé modré oči, které si ho někdy prohlížely až příliš pečlivě. Teď ví proč, ale tehdy se toho pohledu bál. Vybaví si její tichý hlas, který vyprávěl o bylinkách. Zkoušela ho a on nikdy si to neuvědomil. Nikdy by neřekl, že ho připravuje na tuhle situaci. Věděla to, že to bude potřebovat? Zřejmě ne, přesto připravila, jak nejlépe uměla.
Lehne si k ohni, pod sebou chladnou zemi, a jak pomalu mu zima moří kosti.
„Necvakej zuby a pojď sem.“
„Cože?“
„Zahřejme se. Na hlídkách v poušti to děláme běžně, protože tam teplota v noci klesá tak rychle, že nám mrznou koule,“ zasměje se. Daimón váhá, nakonec se zvedne a lehne si ke Xenelanovi. Ten přes ně přehodí tlustou pokrývku. Daimón leží ze začátku dost ztuhle, ale po chvilce se uvolní. Poslouchají praskot ohně, zvuky zvířat, šumění říčky a dívají se na oblohu.
Kde je asi Elean? Napadne ho. Chtěl by, aby takhle ležel vedle něho. Mohl se ho dotýkat, ale hlavně, aby s ním tu byl. Najednou se mu hvězdy ztratí a on vidí lesknoucí se oči. Polibek na rty ho překvapí, ale podvolí se tomu. Lačnost, s kterou mu odpovídá, ho překvapí. Uvědomí si, nakolik mu chyběla lidská společnost i sex, ale hlavně trochu něhy a blízkost člověka. Sice sexu nijakou zvláštnost nepřikládal, ale od té doby, co potkal Eleana se stává, že myslí jen na to.
Líbají se, otírají se o sebe, až konečně Daimónovi dojde, co to vyvádí. Polibky, ruce, které tisknou k sobě mužské napjaté tělo. Jejich zrychlený dech se nese noci. Uhne hlavou. Neví, co to dělá, protože je mu příjemně, dokonce je i vzrušený, jenže jinak než s Eleanem. Tamto bylo spalující touha, horko i zima najednou. Hlava třeštila, dech se nedostával a tělo řvalo po dalším pohledu, po doteku, po polibku. Hladově se dožadovalo, aby udělal, co chtělo, ale on odmítl. Teď je to jiné. Příjemné, ne spalující, kdy hvězdy se točí a mozek odmítá poslušnost.
„Nechceš?“ zaslechne.
„Promiň, ne.“
„Nejsi na muže? To přece nevadí? Jen se zahřejeme.“ Lehký smích. „Nemusí vědět, že jsi se mnou spal. Já jí to neřeknu nebo ty ano?“
„Muži mi nevadí,“ ujistí ho, „jen se cítím hloupě.“
„Svědomí.“ Xenelan se z něj odkulí. „Škoda, i když generál to věděl hned.“
„Co věděl?“
„Že se vrátíš. Řekl nám, že jsi chlap, co své sliby plní a má svědomí. Povídal, že je to špatná kombinace pro vojáka, ale pro nás dobrá. Jiný by utekl a nechal nás být, ale on ne. On přijde a splní to, co požadujeme.“ Kývne hlavou. „Přesně tak to řekl.“
„Moc mi věří. Měl jsi pravdu, je mi teplo. Děkuji.“
„Ale milovat se se mnou nechceš.“
„Ne.“
„No co se dá dělat. Myslel jsem si, že budeš nedostupný a měl jsem pravdu.“
Daimón se cítí hloupě, ale taky dobře ví, že by se cítil hodně mizerně, kdyby potom měl být s Eleanem v náručí. „Bylo to příjemné, děkuji.“
„Jen příjemné.“
„Ano.“
Xenelan se zadívá na Jiskrovec, zavře oči. Lepší je to zaspat. „Škoda,“ řekne přesto, že chtěl původně mlčet. Cestou sem ho Daimón svou mlčenlivosti a svou uvážlivosti i zájmem o koně začal přitahovat. Včera si představoval, jak by spolu mohli být. Jenže jak vidno, ho získal už někdo dřív, i když ta věrnost je dost neobvyklá. Jenže jak řekl generál: Lidé se svědomím jsou jako černá smrt. Jsou sice prospěšní, ale nakonec vždy udělají víc škody než užitku. Nechápe to, ale generál vždy měl pravdu, i když tehdy v tom údolí, jak to vlastně všechno vzniklo, že sklonili před kočovníky své meče? Snaží se tu dobu vybavit, jenže ten den je celý ponořený do nepropustné mlhy. Vzpomíná si na šílenou únavu, kdy sotva ty meče drželi, ale na to, kdo to všechno začal, kdo sklonil první meč a klesl poslušně na kolena, to si nevybavuje. Jen ví, že nakonec i on ucítil písek pod koleny a pak nic. Ještě si vybavuje sucho v krku a pálící oči. To je asi tak vše. Další už jsou vzpomínky na vězení, kde se živili vším, co jim předhodili a nakonec osvobození a poznání, že jejich přátelé na ně číhají na každém rohu. I teď vedle Argése stojí pískový kůň s jezdcem v sedle. Druhého, hnědáka, drží na otěži, jako by s ním čekal na něj. Chtěl by zavřít oči a nevidět ho, jenže není to možné. I přes zavřená víčka je vidět, jak je ve snu zlatá nit spojuje.
Ráno se Daimón probudí s tělem přitisknutým k druhému. Nechává zavřené očí a přemýšlí o tom celém. Chybí mi. Nejen on, milování, všechno co představuje. Touží po jeho přítomnosti, jak hladový po kuse chleba.
„Nespíš?“
„Spím,“ zabručí. Xenelan je milý a nebýt Eleana, udělal by to, ale jak potom by se mohl podívat do zelených očí? Má pocit, že ho už jenom tím, že zde leží s jiným mužem, zradil. Posadí se. Ovane ho chlad. Vystřízliví. „Promiň, ranní potřeba,“ zabručí nezřetelně. Uvědomí si, že s nikým nežil, netuší, jak se k tomu druhému chovat. Nikdy nic nepotřeboval vysvětlovat. Začínám se bát? Není toho moc, když chce svázat svůj život s člověkem, kterého ani pořádně nezná?
„U Oka! Dej se do pořádku,“ zamumlá vztekle.
„Pochyby? Ty znám,“ ozve se vedle něho.
Daimón se zadívá k němu a potom sklouzne k penisu. Slušný, když si uvědomí, že civí, jak druhý čůrá. Odvrátí hlavu, schová svůj. Jde připravit jídlo. Koutkem oka zkontroluje Kakopa a Argése, kteří leží přitisknutý k sobě. Deka je na místě. Rozfouká oheň, chce přiložit větvičky, když si uvědomí, že jsou pokryty jinovatkou. I jejich dech se sráží. Zadívá se k lesu. Nakonec z hromady dřeva vyhrabe větve, které může použít na rozdělání ohně.
„Jsme už blízko Vysokých hor a zimu máme na krku. Jsme mizerně vybavení. Chybí nám rukavice a teplejší pláště. Měl jsem to udělat v táboře, jen jsem nějak zapomněl, jak rychle zde zima nastupuje. Moje chyba.“
„Chtělo by to najít nějaké obydlí. Příště už můžeme zmrznout.“
„Já doufám, že ne a pak za tímhle lesem by měla být planina.“
„Tak brzy?“
„No netěš se. Pojedeme přes les celý den.“
Daimón se zatváří zklamaně, pak si uvědomí, že brzy opět začne pátrat po runě a pokušení v podobě milého Xenelana se vytratí. Najde vězení, poslední runu a začne hledat toho bojovníka. Potom pojede za Eleanem a nepustí ho z postele týden. Než zemře, chce poznat všechno a tím pádem i milování, ale jen s ním. Něco mu v nitru říká, že s ním to bude nezapomenutelný zážitek.
Na rtech se mu objeví zasněný úsměv. Xenelan se jemně zamračí, když to vidí. Vzpomíná na toho svého? Nechápe, proč nechce se s ním milovat. Copak ten druhý by to poznal? Taková pitomost.
„Nepojedeme?“
„Pojedeme. Máš pravdu. Kam pojedeš, až mi ukážeš tu planinu?“
„Kam? K nám domu. Podívám se na bratra, sestry, příbuzné. No až skončím s návštěvou, tak pojedu za generálem k jednotce.“
Daimón se zadumá, uhladí pokrývku na Argésově hřbetu. „Tvým příbuzným není divné, že jsi stále stejný?“ Sám neví, jak by na tohle reagoval jeho otec s Olivienou. Když se to vezme kolem a kolem, jsou to jediní jeho příbuzní. Nikoho jiného nemá.
„Generál je zavázal přísahou, že to nikdy nikomu neřeknou. Mají určité výsady,“ dodá na vysvětlenou.
„Aha.“ Přitáhne podbřišník, zapne ho. Zkontroluje ho, a když vidí, že drží pevně, vyhoupne se do sedla. Vezme otěže do ruky a hvízdne. Odněkud se vynoří Kakopo. Usměje se. Až bude mít čas, tak se pokusí Kakopa vycvičit. Nikdy by nevěřil, jak jsou učenliví. Přál by si mít teplé rukavice, ne tyhle tenké, kterým mráz pronikne raz dva. Společně vyrazí k cíli. Rozhlíží se lesem, kterým se prodírají. Má pocit, že za každým stromem někdo číhá. Větve se mírně prohýbají a stromy jsou starší snad než celé království. Najednou narazí na širokou cestu. Tázavě se zadívá na Xenelana.
„Tudy pochodovala armáda k bitvě. Netuším, zda tu stromy nerostou kvůli tomu nebo kvůli čemu. Když jsem na tu cestu narazil, fascinovala mě. Podívej se.“ Shýbne se z koně a dotkne se malého stromku. Na rukavici mu zůstanou suché jehličky, zatímco mimo cestu jsou stromy zelené.
Daimón se otočí. Cesta široká tak, aby vedle sebe mohli jet tři čtyři koně. Otočí se kupředu. Stejně tak. Rozhlédne se kolem sebe. Dokonce i větve stromu, jako by nechtěly růst na toto území.
„Strašidelné, co?“
„Ano, ale podívej se, tráva i keře zde rostou.“
„Ano, ale stromy ne. Když jsem tudy poprvé projížděl, ptal jsem se proč. Snažil jsem se to zjistit, ale nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Pojedeme. Nic jsem tehdy nezjistil. Byl jsem tu celé léto, jenže takových zvláštních míst je po celém království docela hodně, i když většina buď splynula s městy, nebo naopak jsou hluboko schovaná v lesích. Pochybuji, že se někdy dozvím, co se zde stalo.“ Pobídnou koně do klusu. Daimón potěšeně vnímá rychlost, kterou nasadil netrpělivý Argés, ale po několika plných úderech si uvědomí, že Xenelanův vraník mu nestačí, proto přibrzdí. Začnou střídat klus, krok a lehký cval, jen aby byli brzy venku.
„Rychlý kůň. Ani generál nemá tak rychlého, a že on má rychlé koně. Není odněkud z jihu?“
„Z jižní pouště,“ řekne a doufá, že mu to nic neřekne.
„Aha, pak chápu, proč jsi ho přikrýval. Děláš dobře. Podívej se! Tam!“ řekne vzrušeně. Ukáže mezi stromy.
„Obydlí.“
„Irius nás na cestě provázel a ukázal nám obydlí. Díky Vůli hvězd dneska zůstaneme v teple. Doprovodím tě na planiny. Odtamtud musíš už sám a vrátíme se do toho srubu.“
„Dobře.“ Minou bytelný srub. Daimón to odhadne buď na dřevorubce, nebo na obydlí lovce kůží, a že v tom lese musí být zvěře! Ještě jednou se ohlédne, aby si ho zafixoval do paměti. Potom už se dívá jenom před sebe. Vzrušení v něm naroste, když si uvědomí, že světlo, které se před ním objevuje, naznačuje konec ponurého lesa. Pobídne Argése. Ten vyrazí za světlem. Vedle něj běží Kakopo. Zastaví se na okraji lesa. Kam až oko dohlédne, se rozprostírá planina posetá různými keři s napůl uschlou trávou. Počká, až ho dojede Xenelan.
„To je ono?“
„Ano. Není to tu bezútěšné?“
„Je.“ Vyrazí, když si uvědomí jedno. Tři černé stromy. Přiblíží se k nim. Takže tu žili lidé, protože teď už ne. Nebo je blízko nějaká vesnice? I když proč je jich tolik?
„Podívej se.“ Daimón seskočí z Argése a vede ho ke Xenelanovi, který ryje usilovně v zemi. Kov lopatky cinkne o kov. Rychle se snaží odkrýt, co našel. „Vidíš? Toho je tu plno. Musela to být obrovská bitva.“
„Ano, to byla.“ Tři stromy. Začíná už pomalu chápat význam stromu. Čím víc lidi, tím víc stromů. Nebo je to tak, že čím víc lidí zemře, tím víc stromu vyroste, jenže co v tom případě Dračí kopce s pěti stromy? Teď zde najít vězení, ale kde může být? Mimoděk zvedne hlavu výš směrem od lesa. Povzdechne si, když uvidí našedlé a namodralé obrysy.
„To jsou Vysoké hory. Teď už se stmívá, ale když je jasno, je vidět jejich bílé čepice na vrcholcích.“
„I v létě?“
„I v létě. Nikdy jsem nebyl tak vysoko, ale povídá se, že ti, kteří se tam vypravili, brzy se vrátili, protože se tam nedalo dýchat, proto tam málokdo žije. Většinou jsou to Lovci, dobrodruzi, kriminálnicí, hledači pokladů, havíři a něco pomalu tkalci.“
Daimón se začne smát.
„Je ti něco?“
„Ty s tím výčtem obyvatel. Podle mě zde žije dost lidí. Pojeďme nazpátek. Stmívá se.“ Otočí Argése. Usmívá se, když si vybaví, jak vypočítával, kdo všechno žije v téhle krajině. Líbilo se mu to, i když ti tkalci ho zarazili.
Brzy stojí před srubem. Takže je to lovecký. Otevřou dveře, vejdou dovnitř. Rychle rozdělají oheň, aby prohřál místnost. Za chvilku je v místnosti světlo a teplo. Daimón zaváhá, ale nakonec otevře dveře a vtáhne dovnitř koně. Venku má pocit, že zahlédl pramen.
„Co to vyvádíš?“
„Co by? Bude jim tu teplo a za druhé aspoň je něco nesežere, protože venku je pramen. Nerad bych, abych ráno našel jenom jejich kostí, tedy pokud by neutekli. Máš něco proti tomu?“ optá se vyzývavě. Xenelan se zadívá na oba koně a Kakopa, který rychle zalezl pod postel. Z postele mu oči sklouznou na meč.
„Ne.“
„Díky moc. Uděláme si jídlo, ne?“ Vezme vědro a vyjde ven. Nečeká, co na to Xenelan. Trpělivě čeká, až se vědro naplní vodou. Kolem je dost stop různé zvěře. Vsadil by se, že by Nina dokázala určit každé z nich. Vrátí se dovnitř. Rychle si připraví jídlo a stejně mlčky ho snědí. „Promiň, nějak na mě padla špatná nálada,“ omluví se při pití čaje.
„Kvůli koním?“ optá se Daimón, který myje v kbelíku talíře s příbory.
„Ne, tam na planině. Víš, většinou vidíme jednoho dva, ale tam jich stálo hned deset. Ten vepředu, Zimon, měl osedlaného koně. Vždy mají osedlaného koně bez jezdce. Čekají na nás, až si na ně sedneme a pojedeme s nimi. Nejhorší je, jak tam trpělivě čekají. Den za dnem, pokaždé někdo jiný a čekají. Leze mi to na hlavu!“
„Dost kruté.“
Xenelan sevře šálek s čajem, unaveně se rozhlédne po srubu plných pastí. „Možná. Jdu spát.“ Lehne si na postel. Daimón si ustele na zemi. Nevadí mu to. Kakopo se připlíží a lehne si k jednomu z boku. Zafuní, vydá zvláštní hrčivý zvuk a ztichne. Brzy všichni usnou. Venku zatím se k pramenu opatrně blíží zvířata. Ostražitě, jak všemi smysly odhadují, zda je to bezpečné.
Druhý den ráno Xenelan odjede. Rozpačitě se rozloučí. Když se ztratí z dohledu, Daimónovi je smutno, ale zároveň je rád, že je pryč. Sedí za stolem, vedle sebe Kakopa. Argés je venku. Pomalu upijí poslední Olivienin čaj na nachlazení a přemýšlí o planině, hlavně o vězení.
Vězení – to je budova, jenže jak najít tak velkou budovou pro armádu? Ta Vykládačka osudu říkala armáda, ne jednotka jako jsou například skaadští jezdci. Musí to být něco velkého, ale podle toho, co včera říkal Xenelan, tak zde nežije tolik lidí. Jenže taky sever je útočiště kriminálníků a co ta pevnost Severní záře? V takové pevnosti vězení je. Jenže celá armáda? To je jako strčit do hrnku obrovskou rybu. Malá se tam vejde, velká přetéká. Vězení. Co ještě může být vězením? Ve Fiore nejhorším vězením byla Díra. Byla malá, ale zmizelo tam hodně lidí. Aspoň se to tak říká a on nemá důvod tomu nevěřit. Takže to může být i něco malého. Vězení ani nemusí být něco pevného, když se mu vybaví zlaté pouto. Vězením může být cokoliv, když si vybaví výběrčího daně Bassona. Jeho vězením je údolí plné mrtvých vesničanů, které nezachránil. Nebo Śivy. Jejich vězením je údolí. V tom případě může to být údolí nebo něco, odkud se tam armáda nemůže dostat. I když je to divné. Armáda.
Armáda je obrovský útvar. Není to sto nebo tisíc vojáků. Jsou jich desetitisíce. Kdo by mohl zapomenout někde nějakou armádu? Nesháněli by ji?
Připadá si nějak blbě při tom uvažování. Jenže co když ta armáda je mrtvá?
Musí se napít, když si uvědomí, že vlastně je možné, že nehledá živou armádu, ale mrtvou. Možná dokonce Stínovou?
Sáhne do vaku pro menší lahvičku. Napije se a otřese. Armáda Stínů? Počkat! Ne! Ta žena na Stezkách mrtvých mluvila o tom meči jako o zabijáku Stínů na Zemi. Dále se mluvilo o dýce, která jediná dokáže Stín zabít. Takže meč může Stín zahnat ze světa živých. Dýka dokáže Stín zabít definitivně.
„Je v tom bordel, u Temného!“ zavyje. Imaginárně smete ze stolu všechno. Musí přemýšlet jinak. Kde v téhle zemi by našel vězení? Je trvalé, nehýbe se. Může to být planina, údolí nebo jeskyně. Zarazí se. Napije se. Jeskyně jako vězení je krásná představa, ale to by muselo být v horách. Jak vlastně daleko se ta planina táhne? Bylo by možné, že by na konci bylo něco…
Armáda. Tisíce jezdců, tisíce pěšáků. Dvě armády. Jedna jede vepředu lesem plných zvěře, druhá ji honí. Zadní voje pravděpodobně zadržují přední. Zemi skrápí krev obou armád, až dorazí na planinu. Tisíce lidí se utáboří. Na zemi vykvete z ohňů druhé nebe. Stojí tak dva tři nebo více dnů, až dojde k tomu, že se proti sobě musí postavit. Jako vždy jedna armáda prohrává. Jestliže ta, která utíkala, potom stojí zády k horám. Utíká k ní. Proč? Nikdo neví. Druhá armáda ji stíhá. Jsou zachvácení úspěchem, opití vítězstvím. Nikoho nešetří. Ty, co jsou pomalí, zabíjejí, ani je neobírají, jak se snaží je všechny zabít. První, ta co bitvu prohrála, dorazí k horám vysokým jako nebe. Snaží se uniknout, ale není kam. Přes hory se nedostanou. Jak říkal Xenelan, nikdo tam nemůže žít. Uniká tak možná pár osamělých bojovníků, pár menších skupinek. Hlavy opité vítězstvím se vracejí. Za sebou nechávají mrtvé, které nestíhají ani obrat. Nechávají to na další den. Jen ti, kteří byli vzadu nebo ti, kteří ještě mají dost sil, chodí mezi mrtvými, obracejí je, dobíjejí a obírají o vzácné nože, luky nebo meče. Obtížení kořisti, co udělají? Chtivost je popohání, že místo, aby si po bitvě odpočinuli, někam to uloží, aby na jejich kořist nikdo nepřišel. Někde na hromadu. Jeskyně? Mohlo by to být ono? Mezi tím možná najde někdo runu…
Ožije, jak jeho představy vypadají pravděpodobně. Udělá to tak. Jinou teorii zatím nemá. Pojede k Vysokým horám, kde bude dál pátrat. Buď bude mít pravdu nebo ne, ale je to lepší než sedět, užírat se nebo přemýšlet, kde najde vězení s armádou.
Venku nakrmí Argése, vyhřebelcuje ho a osedlá. Za chvilku už cválá planinou k vysokým horám. Na zádi Argése má upevněnou ještě jednu pokrývku, kterou si půjčil ve srubu. Rozhlíží se kolem sebe a žasne, jak obrovská planina to je. Jeho představa obrovské bitvy opět se potvrdí, ale odehrálo se to tak? Míří správným směrem? Nemůže si dovolit dělat chyby jako v Pardských kobkách. Jedna chyba a taková katastrofa. Kdyby tam nešel, nebyl by teď smrtelně nemocný, i když může vůbec mrtvý člověk zemřít? Jenže když žije, tak podle něj může i umřít. Navečer, protože ještě nepřejeli celou planinu, se utáboří. Nasbírá keře, které zapálí. Ohně z toho moc není, usoudí, proto rychle udělá aspoň čaj. Přes Argése přehodí tlustou deku a sebe zachumlá, co to nejvíc jde, že mu vykukuje jenom nos. Ze včerejška kýchání přešlo, tak doufá, že se nevrátí.
Druhý den ráno, pokrytý jinovatkou se zahřívá poskakováním. V sedle přes sebe přehodí ještě jednu deku. Zachumlaný až po krk se dívá na šedomodré hory, které jsou jasně vidět. Za hodinu se dostanou k území pokrytému sněhem. Argés u toho zastaví a ponoří čenich. Zafrká a potřese hlavou. Jak může něco studeného ležet na zemi?
„To je sníh, Argési. Je to voda.“
Argés to ochutná jazykem. Opravdu voda, ale divná. Ponoří se do té bílé studené vody. Až se vrátí ke stádu, nebudou mu to chtít věřit. Nelíbí se mu to, ale zřejmě tam musí jet. Kakopo se začne ve sněhu vesele válet. Packy nahoře, záda na sněhu a vrtí se.
„Jsme tady. Nikde nikdo!“ Zvedne hlavu a na nos mu dopadne vločka, která roztaje. Snad nebude sněžit, napadne ho. Musí začít hledat. Rozhlédne se na jednu stranu, potom na druhou, ale poblíž není žádná ústí jeskyně. Zamíří napravo. Jeden den tam, druhý den na druhý a bude doufat, že někoho najde.
K večeru se utáboří v malé průrvě, kam nefouká studený vítr. Rozehřeje vodu a dá ji Argésovi. Sám si udělá odvar z listí, které sice mu nechutnají jako Olivienin čaj, ale je to lepší než ohřátá voda. Později se přitiskne ke skále, dívá se na oheň. V téhle zimě už mu nepřipomíná hranici, jenom teplo. Zavře oči a usne.
Fialové očí se zájem se dívají. Amadeo je nevnímá, protože proti němu stojí obrovský válečník s mečem. Je unavený, ale zápas se protahuje do nekonečna. Už ani neví, kdy měl přestávku.
„Zabij mě!“ hlesne, když se zhroutí na bílou zem.
„Ne, přineseš mi ten meč!“
„Ne! Nemohu!“
„Potom zemři!“ Nad očima se mu vznáší špička divukrásného meče. Najednou se vzepne. Kolem něj jsou přátele, paní Lachésis a další. Odněkud zní tyriandr. Divoce smutně a zároveň toužebně. Dívenka se nad ním smutně sklání.
„Pojď si hrát,“ vyzve ho.
„Nemohu.
„Potom zemři,“odsoudí ho nemilosrdně a planinou pokrytou sněhem, mrtvými a tečkami pochodní se ozve svěží nevinný smích.
„Najdi vraha!“ přikáže mu hlas, který dobře zná. Kapitán Suryo. „Vztyk!“ Vzlykne, ale postaví se. Opírá se o meč, jak stařec o svou hůl. Před očima se mu stále vznáší špička meče.
„Sliby se musí plnit,“ ozve se jemný hlas. Zaslechne ťukot kladívka. Boty. Narovná se ještě víc, vymrští meč a odrazí meč. „Co jsem tě učil, synku?“
„Dodržet sliby, i když je ti to proti srsti.“
„Tak běž a řekni, že zítra ho navštívíš.“
„Je nemocný?“
„A? Slíbil jsi a vezmeš mu jablka. Má je rád.“
„Jablka? Kam mám donést meč?“
„Ty víš kam,“ ozve se dutý hlas a hlava mu skoro praskne, jak se do ní zařezává fialový pohled a hlasy slibů, které dal.
„Ne!“ zařve, vymrští se a lapá po dechu. „Hnusný sen. Co mi chtěl říct?“ zamumlá. Začne vzpomínat na sen. Poprvé od té doby, co se mu zdály, se pokouší si na něj vzpomenout. Vždy v něm zůstal prázdný pocit a zlaté pouto. Jenže tentokrát je to jiné. Něco dostal. Neví co, ale ví, že si na to musí vzpomenout. Argés se na něj dívá. Přijde k němu a dotkne se ho nosem. Daimón obemkne ušlechtilou hlavu. Drží ji, hladí a myšlenky volně proplouvají, když ztuhne, jak před očima mu vyvstane obrázek zvláštního útvaru, který ten obr měl za sebou. Včera tamtudy jel. Zadívá se na oblohu. Do svítání to bude ještě tak tři hodiny. Ve tmě nemá cenu cokoliv hledat. Nejspíš by to místo minul, ale přiloží na oheň, aby osvětlil místo jejich přenocování.
Ráno se vydá na zpáteční cestu. Tady to je. Je to zával. Otočí koně od skály. Je to asi ve středu planiny. Otočí se nazpět, sesedne. Pár kamínku pod jeho výstupem povolí, víc ne. Některé balvany jsou těžké. Je to nezvyklé, protože kolem jsou hladké stěny. Zde ne. Vrátí se nazpět. Stojí s rukou položenou na sedle. Poprvé od doby, kdy bojoval s nestvůrou na Stezkách smrti, použije meč. Jestliže ani on nepomůže a nebude to ono, potom se pokusí najít nějakou vesnici, kde se vyptá, doplní zásoby a vymyslí, jak na ten zával. Přestat hledat si nemůže dovolit.
Stane tak, jak se to naučil na Stezkách mrtvých. Ucítí sílu, kterou vládnou všechny živly a vybaví si slova paní Aaralyn. Nejlépe je použít runu dřeva na ty co se narodili v tomto čase, ale možná to bude fungovat na zával. Vybere runu dřeva, kterou získal od výběrčího daně a mávne mečem proti skále. Ucítí otřes, puknutí. Zaraduje se. Opět a opět mává mečem a vysílá vlnu magie, kterou runy vládnou, proti závalu. Musí ustoupit hodně daleko a vysokými horami se nese jeho útoky do daleka. Zničehonic stojí u ústí jeskyně. Kolem něj leží menší kamení a prach se vznáší po kolena, ale místo pro vstup udělal. Meč už neschová, ale připne si ho k pasu místo elefianského, který připevní k sedlu. Ohlédne se na Argése a Kakopa.
Vrátí se?
Zůstane tam?
Odhodlaně začne šplhat po kamenech dovnitř. Stane u vchodu. Myslel si, že to bude daleko horší. Vejde dovnitř. Vytřeští oči, kdy uvidí bohatství, které je tu uloženo, ale nechá to být a zamíří hloub do jeskyně, i když má co dělat, aby nezastavil a nezačal se přehrabovat v drahocenných věcech. Otázkou je, jak mezi hromadami těchhle věci najde runu. Napřáhne meč, když ztuhne. Ten zvuk se mu nelíbí. Zní to… zní to… Jako šelest brnění. Pomalým krokem se posouvá dál, až stane na hranici mezi světlem a tmou. Otočí se do tmy, kde je vidět pouze šero vcházející do jeskyně průchodem, který udělal. Otočí se ke světlu, kde stojí armáda. Nemá jiné slovo proto, co tu vidí. Neodvolatelně udělá krok do světla. Nastane ticho a mrtví upřou své očí na vetřelce.
„Přinesl jsi meč, který měl pronést Kaisha, ten, který se pro nás obětoval. Mé jméno je Julien le Falyn a jsem kovářem Meče živlů.“
„Jmenuji se Daimón Astryhze. Muž, který mi ho dal, se mi nepředstavil.“
„Protože zapomněl své jméno. Splnil svůj slib a teď je Stínem. Nechť jeho duše dojde někdy vykoupení.“
Daimón se rozhlédne kolem sebe a uvědomí si dvě věci. Jsou tu lidé z obou armád a někteří mu připomínají Eleana.
„Zřejmě chceš vědět, co se stalo?“
„Rád bych, ale taky bych rád našel poslední Runu.“
„Je zde, ale popořádku. Před mnoha léty se strhla bitva o území, odkud jsi přišel. Bojovali jsme, my elefiané s lidmi, o jeho nadvládu. Zde ne Gritterských planinách měla být poslední vítězná bitva. Jenže prohráli jsme ji. My elefiane zde jsme prohráli. Netuším, co se dělo později. Hnali nás až sem k Vysokým horám a zabíjeli nás, i když jsme se chtěli vzdát. Netušili jsme, že rozkaz zněl každého zabít bez milosti. Krev nás i lidi se vsakovala do planiny i hor, které jsou nemilosrdné. Narušili jsme jejich posvátný klid, aniž bychom o tom tušili. V noci nás začali okrádat krkavci. Brali nám naše posvátné zbraně, zbroj, peníze i oděvy.“
„Nejen nás, i své vlastní lidi obírali o jejich věci. Bloudili jsme, protože jsme netušili, kudy odejít na Stezky mrtvých. Shromáždili jsme se u vlastních věci,“ pronese jiný hlas. Zadívá se na rozložitého muže, jenž stojí vedle štíhlého kováře. Uvědomí si rozdíly. Člověk a elefian.
„Na planině chyběly stromy smrtí, teď jsem tam viděl tři. Myslím, že čekají na vás. Můžete jít.“
„Není to tak snadné, jak si myslíš, Daimóne Astryhzi. Máš jméno Śivych a vidím jednoho po tvém boku. To znamená, že jsme přežili?“
„Ano.“
„Chvála Dračím pánům, zřejmě nás zachránili, ale dovyprávím ti tenhle příběh. Sešli jsme se zde. My elefiané a oni lidé. Nevěděli jsme co dělat, když se ozval hluk a hora se začala hýbat. Vběhli jsme sem hluboko, ale s námi zůstali ti, co se stali krkavci Gritterských planin. Dívali jsme se, jak se vraždí, jak pojídají sami sebe, protože nemohli uniknout z této kobky. Nakonec zemřeli žízní. Mysleli jsme, že je to poslední odezva bitvy, která proběhla, ale nastala další.“
„Objevily se Stíny,“ pochopí Daimón.
Julien přikývne. „Ano. Začali nám našeptávat a my podléhali jejich svůdnému hlasu. Velmi rychle jsme pochopili, že jejich šepot je jedna velká lež, že nikam se nedostaneme, že naopak svou duši ztratíme v temnotách vzteku a beznaděje. Rozhodli jsme se ukovat Meč živlů neboli Spasitele. Zjistili to a runy ukradli. Přesně řečeno se jim podařilo ukrást tři runy a pohodit je venku, kam jsme nemohli. Na chvilku jsme mysleli, že je vše ztraceno.“
„Jak jste tedy meč… Nerozumím tomu?“
„Jeden z nás, elefian Kaisha, se pro nás obětoval stejně jako ti, kteří pomohli vykovat runy a vložili do nich svou veškerou sílu. Stal se dobrovolně Stínem a my ho svázali přísahou, která ho nutila i jako Stín hledat majitele meče. Netušili jsme, zda se nám to podaří nebo ne, jenže nebylo jiné východisko. Dnem za dnem jsme trpělivě čekali, zda se meč objeví. Ztráceli jsme naději, podporovali jsme se navzájem, až se naše snaha vyplatila. Mohl taky předat meč Stínům a pak naše jediná naděje by zemřela, ale podařilo se mu to a ty jsi ten meč donesl.“
„Zde je meč.“ Podává mu, ale kovář se nemá k tomu, aby si ho vzal, proto stáhne ho k sobě. „Proč…“
„Meč je tvůj. Ty jsi jeho právoplatným vlastníkem, Daimóne. Meč nemůže držet jen tak někdo, proto bylo tak těžké někoho najít. Jsme Kaishovi velmi vděční.“
„Co mám udělat?“
„Omlouvám se ti, musíš nás všechny zabít.“
„Ale…“ zadívá se na armádu. Je tu tisíce pěšáků, tisíce jezdců a dalších.
„Zde je poslední runa, která vyková tu poslední, která tu chybí.“ Udělá k němu krok. Daimón je překvapený, že nic neucítí. Čekal zimu, sám neví, místo toho necítí nic. Podrží meč, když na poslední místo vklouzne runa vzduchu. Ovane ho teplo i chlad. Bílé světlo se mění v světlé, až do temné jako bouřkové mraky. Cítí, jak kolem něj proudí všechny živly a tvoří něco dalšího. Cítí chuť zabíjet, cítí na jazyku chuť železa. Sevře ho pevněji, když spatří šeď. Chladnou nezdolnou ocel, která meč proměňuje v něco dalšího, a zároveň na opačné straně než je špička tvoří runu, která se rozprostře po celém meči.
„Hotovo!“ zahřmí jeskyni. „Meč je hotový! Ti co se obětovali a vytvořili runy, nemusí litovat svého rozhodnutí. Konečně budeme moci odejít! Radujte se!“
Daimón se divoce kolem sebe rozhlédne, protože jásot připomíná hřmění, bouřku i blesky a už se na něho valí první mrtví bojovnicí. Vybaví si vše, co se naučil.
„Dřevo proti dřevu… Vztek ovládni… Hledej slabinu… Nikdy se nedívej, kolik jich je, dívej se na prvního… Šetři síly, nevíš jak dlouho…“ A Daimón pod vlivem učitelů mávne živlem ohně proti těm, kteří září podobně. Jsou nejblíže a najednou je tam místo. Pochopí a použije runu vody na lidi i elefiany zrozené v Čase vody. Jeskyní se nese vzdechy, řinčení, dupot mnoho nohou, válečný řev, řechot koní. Bojuje neúnavně v hlavě Sereninova slova.
„… Ten, který leží na zemi, je mrtvý muž… Vyhraj, potom se ptej… Nevzdávej se…“
Jak dlouho bojuje, netuší, ale cítí, že síly mu docházejí. Meč klesne a on zírá na nekonečnou jeskyni s vodní plochou. Nechápe to, vždyť Julien povídal, že ti muži zemřeli žízní. Pochopí. Oni jim zabránili, aby jídlo i pití viděli, aby pozřeli sama sebe i své bližní. Sevře meč, protože proti němu stojí poslední hrstka mužů. Ti, kteří se zrodili ve výhni železa. Je jich málo. Proč?
„Proč je vás tak málo?“
„Nestačíme ti? Jsme ti vděční za naše spolubojovníky, bratry, za všechny, které jsi uvolnil a poslal na Stezky mrtvých. Cítíme, že jejich duše se nám vzdaluji a stříbrné pouto se ztrácí. Hodně lidi se rodí v Čase čtyř živlů, ale v Čase železa málo, i když tady se nás setkalo hodně, přesto většina zemřela při ukutí meče.“
„Chápu.“ Sevře pevněji meč. Ucítí vlnu síly, daleko větší než cítil z celých jednotek, které se vrhaly proti jeho meči. Zoufale s nadějí, že konečně jejich utrpení skončí, zaútočí. Ozve se řinkot mečů. Bojuje, jako nikdy předtím. Cítí tutéž sílu, jako z bojovníka, co mu předal meč, ale tehdy nebyl připraven. Teď je, jenže pro změnu je unavený používáním magie, na kterou není zvyklý.
„… trénink nezanedbávej. Cvič každý den několik hodin…“ Selhal jsem, Serenine. „Měl jsem cvičit,“ zašeptá suchými rty.
„Bojuj!“ zaslechne kovářův hlas. Napřímí se. Musí to dokázat. Musí. Když ucítí v sobě železo, jak saje jeho krev. Vybaví si a použije skutečnou moc železa, kterou ještě nikdy nemusel použít.
„Ty jsi narozen jako Nepředurčené dítě, díky živlové. Pochválena buď Vůle hvězd!“ vykřikne nadšeně Julien le Falyn.
„Kdybych poslechl učitele, kdybych… Máš!“ ovládne ho vztek žhavý jako oheň a chladný jako ocel meče. Rozmetá je, až stojí před kovářem, který se nehne. Je posledním.
„Nikdy nedokážeš ho ovládnout celkově, a možná, že je to i lepší, protože pak by se tě mohl zmocnit. Pojď za mnou.“ Jde směrem k hranici tmy. Daimón zvedne hlavu. Vysoko je průduch, kterým sem dopadá jak světlo, tak vločky, které teprve teď cítí na pokožce. Setře si kapičky vody. Otočí se k Julienovi le Falyn. Jde za ním k hromadě, kde na něj čeká Kakopo s Argésem. Dívají se na něj. Pochopí, že pozorovali celý boj.
„Vyber si něco z těchhle cetek. Rychle.“
„Nechci!“
„Nejsou prokleté. Ber to jako dárek těch, které jsi zachránil. Určitě se ti něco hodí.“ Argés se otočí, jde k hromadě a začne něco tahat. Když to uchopí do zubu, jde k východu. „Jeskyně se za chvilku zavalí. Rozrušili jsme strukturu hory. Ty svou magii, my bojem. Necítíš, jak sténá, a zdi pukají?“
„Ne.“
„Ber,“ pobídne ho. Daimón se rozpačitě rozhlédne, Potom vezme namátkou tři váčky, když zahlédne nádherný luk a vedle toho šípy. Vyšplhá se na hromadu věci, aby ho vytáhl. Kdyby Elean chtěl luk, pak s tímhle by si ho dovedl představit. Zřejmě to není ten, který hledá, ale snad se mu bude líbit.
„Jak vidím, vzal jsi elefianský luk. Víš, proč jsou tu jen lidské zbraně? Ne? Protože když elefian zemře, luk se vrací do své podstaty, stejně jako jeho životní zbraň. Umírá s ním. Tenhle někomu bude chybět.“ S těmi slovy vytasí meč. Daimón sotva stihne si přehodit přes záda toulec a luk, když ucítí v ruce brnění, tak silný je to úder. Nestvůra! Jedině ona má tak silný úder. Bojuje a pomalu ustupuje. Kakopo se rozhlíží po hromadách, tak lákavých ke skokům.
Je silný. Nejsilnější protivník, který proti němu kdy stál, i když ne tak silný jako nestvůra. Bojuje velmi dlouho, až pocítí, jak zdi sténají a pukají. Zahlédne drolení, šedý poprašek jemně se vznášející a pak ticho. Žádný úder se nekoná. Kovář se bez ohlédnutí vzdaluje, až zmizí.
Daimón s lukem na zádech chce vyběhnout ven, když zahlédne Kakopa, který skáče po hromadách věcí.
„Kakopo, pojď!“
Ten se odrazí, otočí se a v nemožném úhlu dopadne někam, kam nevidí. Zaslechne vrčení a potom ho opět vidí, jak skáče s něčím v hubě z jeskyně.
„Počkej!“ křikne, když ucítí jemný poprašek v očích. Snaží si oči vytřít, jenže nejde mu a je stále zasypáván dalším popraškem a menším kamením. S hrůzou se rozhlédne. Nevidí nic kromě slabého světla. Ztuhne, když do něj něco strčí. Neohlíží se, co nebo kdo to byl, ale rozeběhne se. Padá, šplhá, rozdírá si ruce o kameny. S děsem v srdci naslouchá skále. Vyběhne ven, skutálí se, vyhekne, jak narazí do něčeho tvrdého, e zvedne se a opět padá, vstává, až si lehne na bílou zem a zarudlýma očima se dívá na světlou oblohu bez hvězd. Sněží. Otočí hlavu, zvedne se, ale vchod je zavalen. Těžce se vyšvihne na Argése a chce ho pobídnout, když si všimne, že něco drží v hubě. Popadne to, přehodí to přes hrušku sedla a pobídne ho. Vyrazí, jako když ho honili Lovci. Po chvilce neodolá a ohlédne se. Zatáhne za otěže, zastaví a dívá se, jak se skála propadá dovnitř. Vybaví si jezero, světlo a hromady zlata a drahých věci, které tam zůstaly.
Sklouzne ze sedla, lehne si na zem se zavřenýma očima. Přežil to. Zachránil je. Zvedne se, podívá se na svou kořist. Nejdřív stáhne ze sedla látku, kterou přitáhl Argés. S údivem zírá na lehounký zeleno hnědý plášť. Popravdě nikdy tak šerednou barvu neviděl. Je sepjatý zlatou sponou ve tvaru květiny s červeným drahokamem uvnitř. Svlékne svůj potrhaný plášť a natáhne tenhle. S ohromením zjišťuje, že ho obalí teplo. Přehodí si kapucí přes hlavu. Je mu ještě tepleji. Obejme Argése kolem krku, když ucítí šťouchnutí. Pohlédne dolů. Vypadá to, že i Kakopo tam něco ulovil. Vytáhne mu z tlamy dýku. Je štíhlá. Jeden kus lesklé ocele bez jílce bez ničeho, jen v místech, kde se dá uchopit, je zlato, které se v složitých ornamentech rozšiřuje dolů, aby v půlce skončilo a pokračovala jen ostrá ocel. Sevře ji v ruce. Zavane z ní chlad a zvláštní pocit, jaký ještě nezažil. Vypadá cenně, proto ji dá za pas. Váčky vloží do vaku. Později se podívá.
Konečně se zadívá na luk. Sedne, vezme si ho do klína. Je kouzelný. Celý černý protkaný stříbrnými nitkami, které navazují na tětivu. Je elegantní a ty vzory, co jsou vyryté v černém dřevě… Má pocit, že už je někde viděl. Potom se podívá na toulec se šípy. Jsou stejně elegantní a zvláštní jako luk. Jestliže to nebude Eleanův luk, který hledá, potom si myslí, že je to důstojný nástupce toho původního.
„Je mi blbě!“ najednou zachrčí a schoulí se do klubíčka. V první chvílí se mu zdá, že opět se přihlásil jed, ale brzy pozná, že jsou to zranění, která utržil při opuštění jeskyně. Argés k němu skloní hlavu. Cítí, že Daimónovi není dobře. Klekne si vedle něj a šťouchne do něj.
„Díky moc,“ uchopí ho za hřívu a přetočí se do sedla. „Srub,“ zachrčí, i když netuší, jak tohle přežije. Nemá léky, nemá nic a podle toho, jak mu je, vypadá to vážně. Opět ho napadne myšlenka, zda může zemřít. Drží se silou vůle, napůl v nevědomí, když Argés stane u srubu. Očichá dveře, ale neví, jak se dovnitř dostat. Cítí, že Daimón je na tom špatně, a přestože nečichá žádnou krev, trpělivě čeká, až se vzpamatuje.
K večeru se Daimón pohne. Zahlédne srub. Sklouzne ze sedla a jen to, že se ho přidrží, nespadne na zem. Pohne se k srubu. Otevře ho, vejde dovnitř. Mimoděk se napřímí, protože v něm zahlédne Stín.
Prohlíží si ho napůl zvědavě, napůl omámeně. Pochopí, že tu na něj čekal, i to, že už Eleana neuvidí. Vytasí meč, zoufale myslíc, že je příšerně pomalý.
„Našel jsem tě. Splň svůj slib!“ zasyčí Stín slabě.
„Ty jsi Kaish!“
Stín zaútočí. Meč Daimónovi vypadne z ruky. Spadne. Na něm leží Stín. Mohu se ho dotknout, sevřít, ale k čemu mu to je, když je slabý jak dítě. Jak ho má porazit? Bojuje s nedostatkem vzduchu, který mu mlží jeho myšlenky. Z poslední vůle vědomí zašmátrá kolem sebe, když se mu podaří nahmatat dýku. Sevře ji pevně v ruce a bodne.
Čas se zastaví, ozve se povzdech. Stín se pomalu stahuje do sebe, až nakonec vybuchne v záplavě nenávistí a zla. Daimón, který s bodnutím dýky ztratí vědomí, nic nevnímá. Leží značnou dobu, když se nad ním sehne postava. Něžně se rukou dotkne tváře. Copánky světlých skoro bílých vlasů, spadnou na tváře a jemně je pohladí. Muž vezme Daimóna do náruče a položí na postel. Posadí se vedle něj. Tmavozelené oči hltají výrazné rysy. Natáhne ruku, kterou položí na srdce. Zpod ruky začne se šířit teplo do celého těla. Přivřenýma očima kontroluje jeho stav. Nejhorší rány pomalu zaceluje. Vysává to z něj magii, proto druhou rukou uchopí Nitky a vezme jejich život. Ztrácejí svůj jas, přesto bere další. Ví, že by to neměl dělat, ale jinak ho nezachrání. Když cítí, že je mimo ohrožení života, Nitky s omluvou propustí.
„Miluji tě, Ariméé, to nevíš? Budu ti vždy nablízku, miláčku,“ zašeptá. Ruce něžně přejíždíí kontury brady, rtů, lícních kostí, až spočinou na víčkách. Vyhladí neviditelné vrásky, ze spánku setřou únavu. „Miluji tě, každou částečkou svého bytí,“ promlouvá tiše Elean. Lehne si vedle něho, i když se musí hodně uskrovnit, ale už jenom to, že může vedle něj ležet, ho naplňuje blaženosti. Obejme ho, aby mu dal veškeré teplo, které má. Usne, protože ví, že už nic nehrozí.
„Eleane,“ ozve se šepot na pokraji vědomí. Na Daimónových rtech rozkvete úsměv. Cítí se jako v poušti, když se díval na spícího Eleana. Cítí se bezpečně, jako kdyby našel klidný přístav po bouři. Mimoděk otře si tvář o něco pevného, když si uvědomí další tělo. Otevře doširoka očí.
„Pš, tiše ariméé.“
„Ty jsi tady? Jak?“
„Astrologie, nepamatuješ? Ptal jsem se na tebe. Vůle hvězd byla laskavá, protože prozradila, že budeš v nebezpečí. Bylo to poprvé, kdy tak jasně odpověděla. Nechápu proč. Z Fiory jsem sjel po vodě do Thor, potom do Edenu. Už jsi tam nebyl, ale moji větrní psi našli tvou stopu. Uháněl jsem za tebou, aniž bych Zafira šetřil. Slyšel jsem už z dálky hřmění hory. Bál jsem, že nedorazím včas, ale Vůle hvězd byla opět milostivá a já zahlédl srub a Śivyho.“ Okouzleně pozoruje slabý svit slunečních paprsků v šedých mhouřících očích. Je to jako by se vrátil do domova. Lehounce s pečlivě ovládanou touhou ho políbí. Dotek jemný jako závan motýlích křídel v nich vyvolá bouři po dalším. Chvějí se jako listí ve větru, který si s nimi pohrává, jak se mu zachce.
„Chci tě, toužím a vím, že musím ti dát čas.“ Eleanovi se touhou chvěje hlas. Není si sám sebou jistý, ale kvůli Amadeovi udělá cokoliv.
„Chci se s tebou milovat, jen…“ zadrhne se v Daimónovi hlas, zbledne. Roztřese se ne touhou, ale horečkou se zimnicí.
Elean ho vystrašeně pozoruje. Cítí, že to je něco jiného. Něco silnějšího, než rány, které mu vyléčil. Přiloží k jeho tělu ruku, ale je odmrštěn tápající rukou, která hledá lahvičku. S hrůzou sleduje, jak se třese čím dál víc. Setře mu pot z čela, protože netuší, co má jiného dělat. Znepokojeně sleduje, jak pije nějakou tekutinu, i jak se vzápětí uklidňuje.
„Co se to děje? Řekni mi to!“ křičí pečlivě ovládaným hlasem.
„Jed z Pardských hrobek. Jed, který mě pomalu zabijí. Tenhle dryák mi jen o krapet prodlouží život,“ řekne vyčerpaně. Nedívá se do Eleanových očích, protože má pocit, že by to nevydržel, že by se rozbrečel. Má pocit, že ho zradil.
Elean rázně přiloží ruku k Daimónově srdci. Překvapeně zvedne zrak. Má pravdu. Jed tak prudce smrtelný, že ho nedokáže vyléčit ani jeho magie. Snad jenom léčitele, co se specializují na podobné případy, by to dokázali, jenže ti jsou za Severní bránou Vysokých hor. Musí zpět k Bráně.
„Zavezu tě k nám domu, kde tě vyléčí.“ Pohladí ho po havraních vlasech, shrne mu je dozadu a prsty jemně přejíždí lícní kosti, dotýkají se rtů, brady. Vlasy jsou zas o kousek delší, lícní kosti výraznější a rty dokonalejší, než jak si je pamatuje.
„Ne,“ odmítne. Ponoří se do tmavozelených hlubin, které ho okouzlily na poušti v ruinách. Jsou ustarané a není v nich touha, ale on to chce vidět. Touží, aby se na něj dívaly stejně jako tehdy. Připadá si vedle něj nicotně, dokonce špinavě, ale…
„Proč ne? Jsi pro mě to nejdůležitější na celém světě.“ Přiloží si hlavu k jeho vlasům, vdechne vůní. Možná někoho by odradil jeho pach potu, špíny, jemu je to jedno. Pro něj je nepřitažlivější bytosti na celém světě. Projezdil, prožil kus života a stále nemohl nalézt toho pravého, až nakonec se dočkal. Znalec by řekl, že nemá vysoké čelo, že rty by mohly být plnější, lícní kosti ne tak výrazné a brada měkčí, ale jemu připadají dokonale.
„Nejdůležitější,“ řekne blaženě s pocitem, že srdce mu vyskočí z hrudi. „Chci se s tebou milovat. Když jsem bojoval s mrtvými, říkal jsem si, že až tě uvidím, zatáhnu tě do postele a nepustím tě z ní několik dní,“ řekne odvážně se zatajeným dechem, co na to Elean.
V Eleanových očích se objeví nevěřícný úžas a potom zakmitne odhodlání. „V tom případě to udělám i já, protože právě jsi řekl i můj sen.“ Skloní se ke rtům a slíbe veškeré obavy z toho, že by nebyl žádoucí. Odtáhne se od něj a spěšně ze sebe sundá všechno co má, až stojí před ním nahý se vztyčeným mužstvím. Klekne na jedno koleno a prohlíží si jeho oči, zda v nich najde pochybnosti nebo odmítnutí, ale nalézá v nich jen úžas a touhu. Spokojeně zamručí a opět ho začne líbat, když je odstrčený. Nespokojeně zavrčí, když mu dojde, co chce jeho ariméé udělat.
Daimón se cítí daleko lépe, jen se mu nelíbí, že jenom Elean je nahý. Není tak krásný jako on, ale chce cítit jeho pokožku na své, jeho ruce i rty, jak se ho dotýkají a přeje mu všechnu tuhle krásu oplatit. Pozorný zelený pohled mu dělá dobře. Konečně má pocit, že je žádoucí, přitažlivý, že po něm někdo prahne natolik, že se sotva ovládá. Po tomhle toužil, tohle chtěl zažít, ale dokud Eleana nepotkal, nevěděl to. Bylo to zastřeno mlhou, kterou protrhl jen tím, že mu pohlédl do očí.
„Jsi krásný,“ pronese jednoduše Elean. Vstane, přistoupí k němu. Ruce chvějivě přejedou ruku k boku, kde jeho roztažená ruka zůstane stát. Opět s úžasem vnímá, jak jejich křivky dokonale k sobě pasují, jak dychtivě si vycházejí vstříc. Hebkost kůže vnímá každým svým smyslem a jen tohle by mu stačilo k štěstí. S ním má pocit úplnosti, ale dotek nahé pokožky, ruce, které hladí a vzrušují, rychle pocit přenesou blažený pocit, do víru vášně, kdy krásu nahradí syrová touha po spojení. Smysly ovládnou prastaré instinkty dávat i brát, až tělo i srdce zapomenou, kým jsou. Líbá Amadea stejně jako on a odpovídá jeho polibkům a hlazení. Divoce se dotýkají, jak v rychlosti si chtějí připomenout zapomenuté a dohnat čas, kdy spolu nebyli a přitom objevit to, co nestihli.
„Chci víc!“ zamumlá nezřetelně Daimón, ale Elean to vnímá tak jasně, jako by křičel z plná hrdal svá přání, protože i on si to přeje. Klekne si, s úžasem se dívá na vztyčený úd a bez rozpaků ho vezme úst, kam patří. Blaženě se ponoří ne do své rozkoše, ale do Amadeovy, kdy naslouchá jeho nevysloveným přáním a jen smysly zachycuje, co má rád a co ne. Odsune svou touhu po vyvrcholení až na mez, protože jeho touha se stala i Amadeovou a nic není pro něj důležitějšího, než aby uspokojil svého ariméé.
Olízne, zaťuká špičkou jazyka na žalud. Má to tak rád, tohle ho nejvíc vzrušuje, a zatímco jazyk se věnuje špičce žaludu, ruce dráždí různými způsoby nejen pyj, ale koule. Nakonec zajede rukou mezi rozkročené nohy a dráždivým tlačením se pomalu dostává dovnitř těla. Amadeo instinktivně zatlačí na prst taky, jak touží ho mít v sobě. Pohybuje se proti němu, aniž by si to uvědomoval.
„Ano!“ zašeptá konečně Daimón, když si uvědomí, po čem jeho tělo prahne. Konečně se odváží pohlédnout na skloněnou plavou hlavou, která se věnuje jeho mužství. S pocitem, že už teď létá, ho odstrčí a nabídne se mu. Zdá se mu, že je to nejpřirozenější věc pod sluncem. Něco jako dýchání, pití, láska, přátelství i věrnost. Chce, aby si ho přivlastnil, aby do něj zajel a vyvrcholil do jeho těla. Chce cítit jeho teplé semeno uvnitř těla.
Elean jako by mu porozuměl, namíří si to údem k jeho otvoru. Zatlačí, povytáhne a opět zatlačí, až branka povolí, a on do něj vklouzne. Slastně zamručí, když ho sevře.
V Daimónovi vybuchne pocit vítězství, že v něm je. Zavrtí se, aby cítil ho ještě víc. V hlavě má jedinou myšlenku, aby ho dokonale uspokojil. Má pocit, že to Eelan ví, protože se v něm začne pochybovat a spirála touhy naroste do bolestivého rozměru, kdy přestává vnímat, kde je on a kde končí Elean. Nevnímá nepohodlí, nevnímá nemoc, zranění nebo podlahu pod koleny, jenom bolest, která se šplhá nahoru a neustane, odkud se mu neuleví. Přeje si, aby byl konec, a zároveň prahne po tom, aby to nikdy neskončilo a on mohl tohle cítit neustále.
Ucítí zacukání, skloní hlavu a skoro nedýchá, když vystříkne. Spirála vášně i bolestivé touhy se rozprskne a on necítí nic. Ani sebe, ani Eleana nebo jeho přírazy. V tu chvílí neexistuje, ale po chvilce blaženosti se vrací nazpět, kdy pocítí Eleanovy ruce na bocích, podlahu pod koleny, sípající dech a své srdce, které bije v šíleném tempu. Je mu nepohodlně, ale vědomí, že v něm je Elean všechno odstraní a on začne vychutnávat jeho doteky, pach z jejich těl, sténání a přírazy do jeho těla. Konečně dokáže vnímat každou maličkost, která tu je. Zbystřenými smysly zaznamená i prach, který jemně poletuje nad postelí. Otočí hlavu. Užasle sleduje Eleanovou potemnělou tvář úsilím, která je stejná jako jeho. Usměje se, uleví se mu a zavře oči. Pohybuje se s ním jako jedno tělo, když do něj prudce zajede úd a jeho nitro zaplaví sprška semene. Tělo i mysl mu zaplaví štěstí. Nikdy se tak necítil. Ani když poprvé prošel sám katakomby, ani když požádal svou snoubenku o ruku, nebo prvně uviděl Eleana. Pro tohle stojí za to žít a zemřít. Pro tohle jediné vítězství, kdy neexistuje ani vítěz ani poražený.
Vzpamatují ho polibky na záda. Otočí hlavu. Tmavozelený šťastný ukojený pohled se mu zařízne do duše. Takhle chce vidět Eleana. Takhle i on bude šťastný. Vytočí se ještě víc a Elean se k němu nahne, stále ještě spojený s Daimónem, a políbí ho na rty. Jazyky se propletou v pomalém rytmu vášně, která před chvíli otřásla jejich dušemi i těly.
„Jsem šťastný.“
„Já taky, i když ta podlaha je hnusná,“ řekne zničehonic Daimón a zardí se, protože ta slova se nehodí k prožitku, který zakusili. Rozesmějí se úlevou i uspokojením. Elean z něj vystoupí, vezme kus plátna a otře sebe i svého ariméé. Lehnou si vedle sebe na bok. Otírají se a dobře vědí, že stačí jen pár okamžiku a opět budou spojení tím nejstarším tancem, jaký existuje.
Konec Z vůle koně
Pokračování Z vůle hada
