Vůle hvězd
5. kapitola
Dospívání
„Síto království spravují dvě nejmocnější organizace. Astrologové a porodní báby. V čele obou organizací stojí První astrolog a První bába. Pod sebou mají své členy, kteří jsou jim oddaní. Pokud některý z členů poruší nejdůležitější zákon království – chybné zanesení narození dítěte, existuje pro něj jediný trest - Smrt.“
výňatek ze zákonů království Alacaldy
Amadeo se kolem sebe šťastně rozhlíží. V tento moment, kdy vyvázl, nemyslí na to, že je na útěku, ale pouze na to, že je volný. Příjemné pocity mu zaplavují duši, takže se málem dá do zpěvu. Zamává obchodníkovi s družinou, který mu udiveně odpoví, přestože je noc. Pobídne koně do rychlejšího klusu. Už se nemůže dočkat, až uvidí otce, městečko a domov. Neuvažuje o tom, že má za sebou Lovce, že by měl utíkat, seč mu síly stačí. Dokonce i zapomněl na své přátele, na kapitána a slib, který dal. Euforie ho zaplavuje ve vlnách, takže dokonce ani neplánuje, že by dál utíkal.
Na chvilku se zastaví na kopci. Shlédne dolů na městečko, které tak dobře zná. Tamten by mohl být dům, kde se narodil. Pobídne koně k trysku. Před domem seskočí z něho a uváže k plotu. Jde rovnou za otcem do dílny, kde se i přes pokročilou noc svítí.
„Tati.“
„Amadeo?! Co tu děláš? Dostal jsi volno, nebo se něco stalo?“
Amadeo se zarazí, ale to, že vyvázl, v něm ještě zpívá, takže to vypustí z hlavy. „Nic, tati.“ Ten se narovná, zadívá se na zabalené boty, které před chvilkou dodělal. Plánoval, že za Amadeem zajede, aby viděl jeho snoubenku a nějakou dobu s ním pobyl. Moc dobře ví, že volno by mohl dostat až tak za půl roku. Takže se něco stalo, ale září, jako by se mu stalo něco dobrého, ne zlého.
„Jaké má vlasy tvá snoubenka?“ optá se.
„Ehm, hnědé. Obyčejné. Tati, není ti něco?“
Ormazad si odváže zástěru, pověsí ji na háček. Jeho synovi se něco stalo. Buď něco dobrého, nebo něco špatného, ale jedno mu nedovolí, a to lhát mu. Kdyby byl malý, dal by mu na zadek. V tomhle duchu ho rozhodně nevychovával.
Amadeo jde zaraženě za ním. Vypadá to, že vůbec nemá radost z jeho příjezdu, a to vyvázl z jisté smrti. Nějak ho to zklame, aniž si vlastně uvědomí, že otec nic neví. Posadí se na židli.
Orm mu podá na talířku přikrytý koláč s ovocem a medem. „Vezmi si.“ Připravuje čaj, zatímco přemýšlí, jak na svého nezdárného syna. Jen doufá, že z jednotky neutekl. To by byla nejen ostuda, ale také něco horšího – porušení příkazů – a za to je vězení. Postaví dva plné hrnky na stůl.
Amadeo se zakousne do koláče. „Je výborný. Pekla ho tetička?“
„Kdepak, Hermi. Je moc šikovná a Olivieně velmi pomáhá. Amadeo.“
„Ano?“
„Nemohl jsem tě mít doma, protože Vůle hvězd rozhodla jinak, ale doufal jsem, že ti vštípím pár životních mouder a pár věcí. Jednou z toho je lhaní. Proč mi lžeš?“
„Ne–“
Orm bouchne do stolu, až se zachvěje váza plná květin. „Lháři! Jestliže chceš lhát otci do očí, pak vypadni a nevracej se.“ Ukáže na dveře.
Amadeo se přikrčí. Ještě nikdy takhle svého otce neviděl zuřit. „Utekl jsem.“
„Cože?!“ Myslel si to, ale nechtěl si to připustit. „Proč?“ Vůbec to nechápe. Amadeo byl vždy pilný učeň, výborný šermíř a nevadilo být mu strážným, tak proč tak najednou? Co když za tím stojí ta jeho snoubenka? Možná mu dala košem. Ženy dokážou být někdy nemilosrdné.
Amadeo se přikrčí ještě víc, jak na něj začíná doléhat pravda. Najednou má před očima své přátele, kteří tam zůstali. Planoucí hranici a pach z ní. Mimoděk nakrčí nos.
Orm čeká, ale v duchu se ptá, co se stalo. Chtěl by být trpělivý, přestože by nejraději s ním pořádně zatřásl.
„Kněžna s dcerkou jsou mrtvé.“
Jeho otec zalapá po dechu. „Jak to, že nic nevíme?“
„Nevím. Přijel jsem, když její pavilon začal hořet. Pamatuješ, jak jsem byl přidělen k ochraně jejího pavilonu?“
Ormazad přikývne. Tehdy dostal volno, proto přijel v slavnostní uniformě se ukázat. Vyprávěl, že musel o dovolení žádat svého strašného kapitána. Oba byli na povýšení pyšní a řádně to oslavili. Málokomu ze strážných se dostane té cti, aby chránil samotnou knížecí rodinu. Slušelo mu to.
„Nevím, co se stalo, ale všichni, celá domácnost, byla odsouzena k smrti jako viníci ze zabití kněžny. Řekl nám to samotný kapitán Suryo. Všichni jsou mrtví, kromě mě. Nemohl jsem tam zůstat. Něco mě nutilo utíkat. Tati, já tam nechtěl zůstat.“ Po tvářích mu tečou slzy. „Podívej se, to nám dal kapitán, abychom netrpěli. Nedokázal jsem si to vzít jako ostatní.“
„Kapitán Suryo?“ optá se, protože netuší, na co se má zeptat. V hlavě prázdno, jak celou věc nechápe. Všichni mrtví? Jeho syn mrtvý?
„Ne, kapitán Estrahzy. Ten, který mě učí šerm. Plukovník řekl, že jsme zločinci, protože jsme nic neudělali. Má pravdu!“ vykřikne zoufale. „Naší povinností je zemřít se svým chráněncem. Všichni jsme s tím souhlasili. Je to První zákon! Kdyby to bylo v boji…,“ hlesne už daleko klidněji. Splnil by svou povinnost. Chránil by kněžnu, jak nejlépe by uměl, a nebál by se položit svůj život za její, ale skončit v plamenech… Bál se toho.
Čaj z Olivieniných bylinek pomalu stydne. Ani jeden netuší, co říct.
„Kapitána Surya degradovali. Všechno nám vzali, i meče s havranem,“ říká bez souvislosti. „Ve vedlejších celách byly služebné, kuchařky, i dvorní dámy, které měly volno, dokonce jedna strážná, co požár přežila. Ona u toho byla. Ten pach z hranice byl příšerný. Nevím, co se stalo. Tati, řekni něco.“
Ormazad tomu taky zcela nerozumí. Zemřít jen proto, že chráněnec je mrtvý? Nikdy o tom neslyšel, jinak by syna do akademie nedal. Riana přece nezemřela, aby její syn uhořel na hranici jako zločinec.
„Kapitán mě proklel.“
„To je vážné.“
„Tati, co mám dělat?“
Ormazad si vzpomene na dny, kdy k němu takhle přibíhával a ptal se stejně. „Tati, co mám dělat? Kamarád se na mě zlobí, co mám dělat? Utrhl jsem sousedovi jablko, co mám dělat?“ Vždy se na něj obracel a žádal, aby mu poradil. Pravda, později už měl svůj rozum, ale teď má pocit, že čas se vrátil a on opět vidí klučinu, který k němu přibíhá s prosíkem, protože jeho rozum nedokáže něco vyřešit. Jenže copak on je schopen to vyřešit? Tentokrát si bude muset poradit sám.
„Dokonce jsem ukradl koně, zabil vojáka,“ přizná nerad, jenže už otci nechce lhát. Chce jeho odpuštění, že nezvládl své povinnosti.
„Takže ses stal zločincem skutečným.“
Amadeo překvapeně zamžiká. „Ano. Vadí ti to?“ Napůl si uvědomuje, že by tu neměl sedět, ovšem taky si nedokáže představit, co by měl dělat.
„Ano, vadí.“
Uleví se mu a uvědomí si jedno, důvod, proč sem jel. Chtěl otci všechno říct, a aby mu řekl, že se na něj nezlobí za to, co udělal. „Neměl jsem východisko. Bylo to strašné. Nejdřív jsme mluvili, jak oheň vznikl. Potom odvedli kapitána. Když přišel, řekl, že jsme vinní tím, že jsme nic neudělali a porušili První zákon. Já tomu rozumím, jenže když nám potom rozdal ty kuličky…“ Položí ji na stůl. Celou dobu si ji uvědomoval. Mohl by si ji kdykoliv vzít, ale být na svobodě, přežít bylo pro něj silnější. „Pak vznikl chaos, když v jedné cele někdo vypustil jedovatý plyn. Zacházeli s těmi ženami…“
„Ženy?“ Rozumí slovům, ale mozek to odmítá chápat.
„Podle šátků služebné.“ Tvrdě se na otce podívá. „Oni je křísili, aby samy došly do toho ohně. Yvain křičel, ať toho nechají. Nenechali. Měli jsme jít poslední, ale zřejmě jsme nešli kvůli té události. Myslím, že tehdy jsem si uvědomil, že nechci zemřít. První z nás odvedli, pak jsem byl volný. Sebral jsem někomu koně a utekl jsem.“ Uvědomuje si, že se neustále opakuje, že omlouvá svou chybu, aby to otec přijal. Nechce, aby v něm viděl zločince. „Měl jsem zůstat s nimi, že?“
„Nevím, ale Riana nezemřela proto, abych tě přežil. Co musíš udělat, je na tobě.“ Vstane, dojde ke skříni, kde má uložené peníze a listiny. Z krku sundá klíček, kterým ji otevře. Vyndá váček, položí ho před Amadea. „Tohle ti pomůže.“
„Alacaldy? Proč? Ne, já vím. Musím odjet, že?“
„Měl jsi už dávno být pryč, ale musel jsi to říct a já jsem rád, že se to nemusím dozvědět od cizích lidí. Nesouhlasím s pár věcmi, ale to, co vám udělali, je kruté. Chtěl bych poděkovat tomu kapitánovi. Doufám, že jsi to udělal.“ Přisune k němu kuličku se smrtící látkou.
Amadeo zrudne. „Neudělal.“
Ormazad se pousměje. „Tak teď víš, co máš udělat. Musíš mu poděkovat a napravit tu chybu.“
„Jak? Mám s nimi zemřít?“
„To já nevím, Amadeo. Musíš najít způsob, jak odčinit své selhání.“ Přejde do dalšího pokoje. Rychle zabalí pár věcí. Ze šatní skříně vytáhne nový vlněný plášť. Všechno to k němu přinese. Zajde do kuchyně pro kus chleba, pruhy sušeného masa, sáček se solí, pár jablek. Přibalí křesadlo, dýku, kterou kdysi dávno nosil. Zamračí se, jak se snaží rozpomenout, co by ještě mohl potřebovat, ale nic ho nenapadá. Bude si muset nějak poradit. Věci položí na stůl vedle váčku s penězi a pak si vzpomene. Rychle dojde do dílny, rozbalí balík s botami a postaví je před něj. „Přece jenom se budou hodit. Jsou to nejlepší boty, jaké kdy jsem ušil. Vezmi si je.“
Amadeo si sundá staré, navleče nové. „Tati…“
„Běž. I my víme o Lovcích.“
Amadeo se ohlédne, jako by stáli ve dveřích, ale nikdo tam není. Zabalí věci, váček s mincemi přiváže k pasu. Uvědomuje si, že nemá žádnou zbraň, a bez ní si připadá jako bezruký. Bude si muset nějakou opatřit, i když nemá tušení kde, protože běžný kovář zbraně neková, musel by ke zbrojíři. Plášť s kapucí si zaváže u krku, vzpomene si na sponu ponechanou v cele. Bude muset taky poděkovat Mistru meče, pokud to přežije.
„Tati…“
„Zajdi za Olivienou pro bylinky. Povídala mi, že tam něco pro tebe má. Chtěl jsem za tebou jet do města, ale zvrtlo se to,“ řekne tiše.
„Jistě.“ Obejme ho. Cítí slzy, popotáhne. I Ormazad má v očích slzy, ale je rád, že jeho syn žije. Pak ho odstrčí. Amadeo s věcmi vyběhne ven z domu. Ledabyle přiváže vak, odváže cizího vraníka, vyhoupne se na něj. Klusem jede k Olivineně a vzduch mu vysušuje slzy.
Ormazad zajde do dílny. Podívá se na rozdělané boty, potom sfoukne svíčku. Jde se posadit ke stolu, unavený jako nikdy v životě. Ještě teď cítí synovu vůni, která tu po něm zůstala. Hlavou mu proběhne spousta vzpomínek na jeho dětství i pozdější léta.
„Mrtvý… Díky všem živlům je naživu. Nechť ho Irius provází na cestách, ukazuje mu správnou cestu a vystříhá ho ode všeho zlého,“ pronese. Je mu smutno, protože teď o něm nebude nic vědět, ale hlavně, že je naživu. To je důležité. Poradil si i bez něj. „Kdyby byl mrtvý, nevěděl bych co dělat.“ Zvedne se, stáhne knot lampičky. Pomalu odchází do ložnice. Otevře okno dokořán. Jiskrovec svítí opět tak jasně, že měsíc není vidět. „Zlá noc,“ zašeptá, když na něm uvidí slabý stín. „Buď v pořádku, synku.“ Svlékne se, lehne, ale spánek nepřichází.
Amadeo zabuší na dveře od Olivienina domu. Už je klidnější, když má před sebou cíl, a nějak se mu i ulehčilo, že ho otec tak úplně neodsoudil. Zabuší opět, když uslyší lehké kroky.
„Kdo je tam?“ ozve se mladý hlas.
„Jdu za tetou Olivienou.“
„Počkejte. Jo, jméno?!“ Najednou se ozve.
Amadeo se proti své vůli musí zasmát. „Amadeo Astryhze.“
Dveře se otevřou, v nich se objeví postava. „Máš to říct hned,“ odsekne Hermi se zívnutím. Ustoupí, aby mohl projít. „Na cestách?“
„Skoro. Přijde?“
„Jistěže.“ Odběhne někam dozadu. Za chvilku už vidí Olivienu s velkým vlněným šátkem přes ramena. Překvapeně se na něj dívá.
„Hermi, běž spát. Hned!“ přikáže jí. Sama ho odvede do kuchyně. „Co se stalo?“
Amadeo najednou ví, co má říct. Možná i proto, že to už otec ví. „Kněžna s dcerkou jsou mrtvé. Všichni z její domácnosti zemřeli na hranici. Nemohl jsem tam zůstat s nimi, i když jsem to měl udělat. Udělal jsem chybu?“ Trochu ho překvapí, když mlčí a nedá najevo ani mrknutím oka, že by ji to nějak rozrušilo.
„Ach jo. Věděla jsem, že se to někde musí projevit. Vůli hvězd jsem nemohla ošidit tak snadno jako Síto království. Kolik máš času?“
„Nevím. Nejspíš za mnou pošlou Lovce.“ Uvědomí si, že se mu s ní povídá snadněji než s otcem. Jako by to chápala lépe, nebo proč? „Je známo, že nepospíchají, zas…“
„Že každého dostanou, že? Budeme to muset provést rychle.“ Odvede ho ještě dál, až do místnosti s bylinkami, která má dvojité stěny a není zde nic slyšet. Posadí se na stoličku, druhou přisune Amadeovi. Tiše začne vyprávět. „Nenarodil ses v Čase dřeva. Lhala jsem Sítu království stejně jako tvému otci. Riana, byla mou drahou přítelkyní už od dětství. Zatímco ona se vdala, já jsem se stala porodní bábou a skončila jsem v Sítu. Nevadilo mi to, až do doby, kdy se rozhodla znovu otěhotnět. Tehdy jsem ji před tím varovala, jenže tolik toužili po chlapci.“ Amadeo si uvědomí, že to mluví o něm. „Nevím jak, ale podařilo se jí to. Víš, na dítě už byla velmi stará. Čekala jsem komplikace, jen ne tak velké. Zasekl ses a nemohla jsem tě dostat ven. Rozhodla jsem se pro život Riany, pak jsem názor změnila a rozhodla se, zachránit tebe. Podala jsem jí drogu. Vlastně jsem ji úmyslně zabila. Zemřela šťastná, že přivedla na svět chlapce. Chtěla, abys pokračoval v otcově řemesle, ale narodil ses v Hodině železa, kdy Jiskrovec zářil, a ukázalo se Temné oko. Kvůli ní, kvůli Ormazadovi jsem se rozhodla lhát. Za to, co jsem provedla, je trest smrti, ale Riana by nechtěla, abys vyrůstal v paláci. Vím to. Proto jsem astrologovi Jahwnovi řekla jiný čas tvého narození. Ševcem ses nestal, a astrolog podle horoskopu určil, že budeš strážným.“
„Proto jsi nebyla překvapená, že mám jít za Mistrem meče,“ řekne, když to pomalu stráví. Něco takového nečekal.
„Ano. Tak nějak jsem vždy věděla, že se něco stane. Číhala jsem na to a hlídala tě. Nakonec se tvůj osud Nepředurčeného dítěte splnil. Nevím, co bude dál, ale chci, abys to věděl a nikomu to neřekl.“
„Neřeknu. Děkuji.“
„Opravdu? Nechtěl bys žít v přepychu? Mohl bys tam studovat, dělat všechno, co bys chtěl.“
„Ten přepych jsem viděl. Nestojí to za to, věř mi. A studoval jsem. Umím číst, psát, naučila jsi mě znát bylinky i léčit. Otec zase mě naučil šít boty, i když dobrý švec nejsem. Umím vládnout mečem, jenže stačí to? Možná to byla Vůle hvězd, tetičko.“ Trápí ho to, jenže co má dělat? Je vyhnancem.
„Už mě to taky napadlo. Nějak se mi ulevilo tím přiznáním. Orm to neví. Neříkej mu to.“
„Neřeknu.“
„Dobrá. Máš před sebou dlouhou cestu. Lovci to nebudou mít lehké, protože na tvé straně stojí vrtkavé štěstí. Přesto jim to nebudeme usnadňovat. Za astrology nechoď. Spousta je úplatných, ale hlavně jsou věrní sobě, astrologii a Prvnímu nejvyššímu astrologovi. Nahlásili by, že jsi unikl Sítu. Spolehni se na instinkt, a když tě něco bude ponoukat kupředu, nech to na jeho vůli. Nebraň se tomu. Kdo ví, možná získáš ten meč i dívku, o které budeš básnit jako Orm o Rianě.“ V hlase zazní melancholie, která se při dalších slovech vytratí. „Tady máš čaj, který tolik miluješ. Tady jsou bylinky, kdybys byl zraněný ty nebo kdokoliv jiný. Byl jsi tu dost dlouho, abys věděl, která je která. Neučila jsem tě nadarmo.“
„Pravda,“ řekne překvapeně, když si to celé uvědomí. Připravovala ho naschvál? Tušila něco, nebo jen pro jistotu? Nepřekvapilo by ho to. Do speciální brašničky ukládá jeden váček za druhým, každý s vyšitým O a kvítkem měňavky. Vzpomíná si, jak mu říkala, co je k čemu, na co se používá, jaká bylinka má jakou moc. Stál u ní, míchal, sekal nebo drtil bylinky. Někdy to považoval za otravu, jindy ho to fascinovalo.
„Až budeš v bezpečí, přijď. Chci vědět vše, co tě potkalo. Neboj se, jen kvůli tomu tu ještě nějaký čas vydržím. Teď jeď. Poslouchej hvězdy, co šeptají.“
„Ano, tetičko Olivieno. Děkuji ti moc. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat a mohl být s otcem.“
„Já vím. Jestli to bude vůle hvězd, můžeš i vládnout.“
„Zrušil bych ten zákon.“
Oliviena pohladí tvář. Nechápe, čím vším si musel projít, ale teprve teď se mění v muže. Ještě včera zde bylo dítě. Dnes je to napůl muž, i když ještě ne hotový. Ráda by viděla, jaký bude, až se sem vrátí, protože jedno ví. Amadeo dodrží jí daný slib. Má tušení, že se sem musí vrátit. „Nechť tě na cestách provází Irius.“ Zajde za Ormym. Bude ji potřebovat. Vyprovází ho ven, dívá se, jak se posadí do sedla vraníka, kterého pobídne. Jede na východ, ne na západ. Proč, to ví jen vůle hvězd. Vejde dovnitř, opře se o dveře. Je unavená, přesto musí zajít za Ormazadem, který z toho bude zničený.
Obleče se, vlasy si schová pod vyšívaný šátek. S lampou v ruce jde pomalu k Ormovu domu. V kuchyni zjistí, že šel spát. Postaví rozsvícenou lampu na stůl, stáhne si šátek z hlavy. Najednou se otevřou dveře. Oliviena se otočí na Orma. Je jen v kalhotách a košili, ale jí to nevadí. Viděla ho tak už mnohokrát. Shrbený se k ní došourá. Sevře jí ruku, smutně se na ni podívá.
„Nějak jsem si vzpomněl, že sem přijdeš. Chceš čaj?“
„Ráda.“ Posadí se ke stolu. Vypadá to tu stejně jako za života Riany. Jen ubrus je už zašlejší a u džbánu s květinami je ulomené ucho, ale jinak je vše pečlivě uklízeno. Jako by nikdy neodešla.
Orm vezme Amadeův hrnek, umyje ho. Ohřeje vodu, zalije čaj. Místnost provoní vůně bylinek. Oba se na sebe s hrnkem v ruce zadívají. Ani si nevzpomenou, kolikrát tu takhle seděli, povídali si nebo mlčeli a dívali se, jak Amadeo spí v kolébce.
„Co tomu všemu říkáš, Olivieno?“
„Vyrostl. Mění se konečně v muže. Jen je mi líto, že tímto způsobem. To, co udělali, odsuzuju. Když si vezmu, kolik lidí v paláci muselo žít a všichni jsou mrtví. Nevymyslel by si to.“
„Plakal a ptal se mě, co má dělat. Jako by byl dítě, ale máš pravdu, dospívá.“
„Je to strašné, jen doufám, že z toho vyvázne.“
„Taky doufám.“ Oba se odmlčí, naslouchají zvukům z venku. Oliviena se nadechne s otázkou, když v tom se ozve zabušení. Oba se na sebe podívají. Kdo sem může takhle pozdě v noci jít? Orm se zvedne, jde otevřít. Překvapeně se dívá na knížecí jednotku v uniformách. Starší muž, zřejmě velitel, vejde dovnitř, zbytek zůstane venku.
„Ormazad Astryhze?“
„To jsem já.“
„Půjdete se mnou.“ V očích se mu mihne lítost. „Ihned.“
Orm se otočí po vyděšené Olivieně. „Jen se obleču.“
„Dobrá. Vy jste kdo?“
„Oliviena, zdejší porodní bába. Potřebujete něco?“
Muž se zastaví na spleteném copu kolem hlavy, v duchu si vynadá, že si toho nevšiml. „Nic. Omlouvám se za tu otázku, paní.“ Stojí, rozhlíží se po místnosti. Ormazad se zatím v klidu obleče. Takže musí jít s nimi. Určitě je to kvůli Amadeovi, ale popravdě je rád, že utekl. Nikdy moc nechápal jejich zvyky a ani se na to nevyptával, ale jedno se za ta léta naučil. Za zločiny se musí zaplatit, ať je to viník nebo nevinný. Vyjde ven s pláštěm přes ruku.
„Ještě jednu věc, prosím.“
„Jistě, ale rychle.“
Orm přistoupí ke skříňce, vytáhne listinu, rychle na ni načmárá dovětek, podepíše. „Prosím, můžete to potvrdit, že je to bez donucení?“
„Ano.“ Podepíše se vedle něj.
Orm to předá Olivieně. „Dům je tvůj. Postarej se o něj, dokud se nevrátíme.“
Voják mlčí, i když v očích mu prokmitne poznání, že tu zřejmě byl, jenže stíhání zločince není záležitost jeho, ale Lovců. On má pouze přivést jeho rodinu k plukovníkovi.
„Co to děláte? Proč ho odvádíte?“ vyhrkne Oliviena nechápavě. Listinu pevně sevře.
„Nevím,“ odpoví, i když má tušení a není mu z toho dobře, když vidí toho starce, jenže rozkazy jsou jasné. „Máme ho odvést do Fiore.“
„Nic víc?“
„Olivieno, prosím, nech to být.“ Zadívá se na dům, pak vyjde ven. Vida, i koně mu přivedli. Pracně se vyšplhá do sedla. Jezdit umí, jen už je to strašně dávno, co osedlal koně. Uchopí otěže.
„Olivieno, měl jsem tě rád. Děkuji.“
Vojáci s Ormem se rozjedou. Oliviena rozbalí listinu. Srdce se v ní zastaví. Listina, kde vše převedl na její jméno. V tu chvíli pochopí, že Orm nepředpokládá, že se vrátí. Sevře rty, schová listinu do kapsy. Vejde domů, zhasne světla. Pospíchá k obchodníkovi s látkami, kde zabuší na dveře. Když čeká, mine ji na koních pět postav ve zvláštních pláštích. Otočí se za nimi. Jedou na sever. Kdo to jen může být? podiví se, ale dál nepátrá. Buší dlouho, než jí otevře její adoptivní dítě.
„Tetičko Olivieno!“
„Arie, jedeme do Fiory. Hned.“
„Dobrá. Jen se obleču a připravím povoz.“ Oliviena netrpělivě podupává. S úsvitem vyrazí k Fiore.
Amadeo na statném vraníkovi pomalu vyrazí z městečka. Nikdy neutíkal, tak neví, kam se má obrátit, když si vybaví slova kapitána Estryhze. Dračí kopce. Poslal by ho tam, i když jaký by měl k tomu důvod? Neřekl mu ho, taky proč, když za chvilku měl zemřít. Nikdo zřejmě nepředpokládal, že by se někdo mohl pokusit o útěk. Zamyšleně sklopí hlavu a zamíří na východ, i když původně si myslel, že pojede na sever, který je řídce osídlen.
Zadívá se na hvězdy. Divine, Irius a Pták jsou stále vidět, i když začíná úsvit. Jen Jiskrovec je i přes vycházející slunce krásně jasný. Co to říkala Oliviena? Jiskrovec a Temné oko, ale co si vzpomíná na hodiny na akademii, tak tam říkali, že Temné oko nemá vliv na osudy lidí. Zarazí se, že i vraník přestane jít.
„Hodina železa. Já? Narodil jsem se jako Nepředurčené dítě.“ Vybaví si hrůzostrašné zkazky o dětech, které se takto narodily a nebyly vychovány v paláci. Říkalo se jim Divoké. Všichni je před nimi varovali, že přinášejí zmar, válku, chaos a smrt. Ne, on takový nebude, rozhodne se. Pobídne vraníka směrem, kde tuší, že jsou Dračí kopce. Míjí vesnice a políčka s pracujícími lidmi, kteří se po něm ohlédnou.
Mám strach.
Jsem psanec.
Co když mě někdo pozná? Najednou si uvědomí, že je sám. Ramena mu poklesnou, sklopí hlavu. Měl tam zemřít, jako jeho přátele. Měl splnit svou povinnost, ale když všechno v něm křičelo: Žij. Ještě teď si ten pocit vybavuje. Bylo to, jako by se něco z něho dralo ven. Jako by to nebyl on, protože on by se nikdy nevzepřel, a pak to jak se odtamtud dostal. To on taky nebyl. Má v sobě snad druhou bytost? Slyšel o tom, že člověk v sobě může mít několik bytostí, jenže proč teď? Je tam někde? Co když opět vyleze a ovládne ho?
Nechci to!
„Stalo se vám něco?“
Amadeo stočí pohled na pasáka s holí. Obličej mu stíní velký klobouk. „Nic!“ zachraptí, pobídne vraníka ke cvalu, aby se od něj dostal co nejdál. Otočí se za ním. Dívá se na mě, uvědomí si se strachem. Bude si mě pamatovat, uvědomí Lovce, až pojedou kolem. Co teď? Optá se sám sebe, když vraník zvolní. Nemůže ho uhnat. Nevyzná se v útěku, ale dobře ví, že kůň je důležitější než jídlo. Co má dělat, co nemá? Tetička mu řekla, řiď se hvězdami, ale těm nerozumí. Jak se má podle nich řídit? Bylo by jednodušší tam zůstat a podřídit se rozhodnutí.
Jede celý den vyděšený k smrti, že za ním mohou být Lovci. Až k večeru, když si uvědomí, že se za ním nikdo nežene, uvolní se. V té chvíli pocítí hlad. Rozhlíží se, kde by se mohl utábořit. Povzdechne si, zamračí se. Tyhle věci jdou mimo něj.
Najde potůček, stromy a malý palouček s trávou pro koně. Ihned se napije. Koně uváže ke stromu, sundá sedlo a vytře ho do sucha. Stan by mě určitě pochválil, pomyslí si spokojeně. Jenže knížecí dvůr i se Stanem je daleko.
„Víš, že ani neznám tvé jméno? Budu ti muset nějaké dát.“ Pohladí ho po štíhlém krku. Je krásnější než Fábor. Taky musel být daleko dražší. Být jeho majitelem, tak by byl vzteklý, že o něj přišel. Lovci budou mít jistě za úkol chytit nejen jeho, ale i koně.
Přemýšlí o jménu pro koně, aby odvedl myšlenky od Lovců. Zavrhuje jedno po druhém, zatímco bere z potoka kameny, pokládá je do kruhu. Sbírá tenké větvičky, podaří se mu najít i suchou trávu. Nakonec přitáhne silnou větev. Najednou se ozve štěkavý zvuk yerva. Trhne sebou, i když dobře zvuk zná, vždy jej slyšel s ostatními, nikdy ne sám. Rychle vykřesá první jiskru. Spokojeně se dívá, jak oheň mohutní, až osvětluje okolí. Přiloží silnější kusy větví, aby vydržel co nejdéle. Nakonec se opře o sedlo, natáhne před sebe nohy. Plášť si k sobě přitáhne úžeji, ale stále se dívá do ohně.
„Cann, co tomu říkáš? Líbí se ti? Mně ano. Cann zní dobře. Víš, kdyby nebylo celé té situace, pak bych si myslel, že někam cestuju. Myslíš, že jsou za mnou?“ promlouvá ke koni, který v klidu spásá trávu. „Já bych řekl, že ano. Ale mohli by mě nechat jít. Dělám si marné naděje, že? Říká se, že svedou vypátrat vránu ve vzduchu. Nikdo jim neunikl.“ Zasměje se neveselým smíchem. „Nemyslím si, že to budu zrovna já, kdo jim uteče. Canne, mám strach.“ Zadívá se na vraníka, potom na vak. Přitáhne si ho k sobě. S údivem se dívá na kus masa a chleba. V tom spěchu si ani neuvědomil, co mu všechno dal.
„Tati, děkuji ti.“ Odlomí kus chleba, zbytek skoro posvátně zabalí, dýkou odřeže kus masa. Pomalu žvýká a dívá se do ohně. Fascinující, pomyslí si, když najednou se v něm vše sevře.
Mohutný sloup ohně, dým, horko, jemný prach padající na zem, lidi, budovy. Po tvářích stékají čúrky špinavého potu. Soustředění, děs i nechápavost v ušmudlaných tvářích. Hrůza zračící se v obličejích kolemjdoucích. Horko se zvětšuje, pach je nepříjemnější, až se ukáže hranice z těl.
Žlutá, červená, zlatá, nejkrásnější barvy doprovázené pachem smrti. Prameny ohně se slévají do jednoho obrovského. Oheň, praskot, smrt…
Nad ním zahouká pták. Trhne sebou. Sebere kus masa, který mu vypadl z ruky, a tvář odvrátí do temného lesa. Naslouchá potoku, který jemně šumí. Pochopí, že už nikdy se nepodívá do ohně s tím okouzlením, které dřív zažíval. Teď mu bude připomínat jedno: smrt.
Nakonec přihodí další kus větve, vezme plášť a zachumlá se do něj. S očima hledícíma do temnoty pomalu usíná, i když tělo co chvilku sebou úpěnlivě trhne ze snu. Ráno se zavrtí, pak se protáhne. Rozhlédne se, ale kromě bílé mlhy nic nevidí. Vstane. Ohniště je studené. Stojí nad ním a přemýšlí, co dál. Nedaleko se ozve přidušené zafrkání.
„Canne!“ Vrhne se k němu. Úlevou zavře oči. Je v pořádku. Jít pěšky, taky by rovnou mohl zůstat někde stát, dokud ho nechytí. „Pojedeme dál, co tomu říkáš?“ Pohladí ho po hřívě, pak ho osedlá, nandá uzdu. Připevní vak, plášť si ponechá na sobě. Vyjede. Přemýšlí, co dál. Jak dlouho má utíkat? Stačí až do další země? Budou ho hledat i tam?
„Dokud nebudu mrtvý,“ zašeptá. Musí se naučit bránit, získat meč. Opět si vzpomene na kapitánova slova. Dračí kopce. Pojede tam. Možná dělá hloupost, jenže celý ten útěk je pitomost. Lovci ho nakonec dostihnou. Jedinou šancí je se jim postavit. Je lepší zemřít mečem než na hranici.
Hned v první vesnici se zastaví u domu, kde na lavičce sedí stařec. Zřejmě už nemůže pracovat na poli, přesto v rukou má nějaký postroj, který spravuje. V hlavě si vybaví mapu knížectví. Dračí kopce by měly být na pomezí s Ryodským knížectvím. Na jih jsou neprostupné lesy a kousek dál je Ryorská země, která je neutrální vůči jejich království. Netuší, kde je a jak je daleko k jeho cíli.
„Dobrý den.“
„Zdravím. Nechť tvé kroky hvězdy provází. Co potřebuješ?“
„Kde jsem? V noci jsem zabloudil.“
„Tam je Fiora. Jistě jedeš tím směrem,“ povídá s rukou napřaženou, odkud přijel. „Prý je to velké město, ale já tam nikdy nebyl.“
„Naopak, hledám Dračí kopce.“
Stařec si odplivne, přestane postroj spravovat. „Chlapče, co tě napadlo vyslovovat to proklaté jméno?! Mlč o něm, pokud se chceš dožít sta roků.“
„Proklaté?“ Nevzpomíná si, že by se tohle učili v akademii.
„Jistě? Ty nic netušíš? To až tady je pověst těch kopců známá. Nikdo jim už neříká tak jako ty. Jsou proklaté a každý, kdo tam vstoupí, už nikdy se neobjeví. Povídá se, že tam žijí duchové netvorů, kteří tu kdysi žili. Z každého odvážlivce vysají duši. Nechoď tam, jestli je ti život milý.“
„Musím tam jít. Kde je najdu?“ Možná když z nich mají strach místní, pak budou mít strach i Lovci.
„Povídali, že tamtím směrem, i když kdo ví. Nikdo tam nechodí.“ Opět začne spravovat postroj.
Amadeo si povzdechne. Proklaté kopce. Ty tak potřeboval. „Děkuji ti.“ Pobídne koně.
„Chlapče, chlapče, děláš chybu,“ povzdechne si stařec. Odloží postroj, zadívá se směrem, kterým odjel. Zvláštní mladík, ale líbil se mu.
Amadeo už se nikoho dalšího neptá, protože jestli reakce toho starce byla taková, pak ostatních může být ještě horší. Problém je ten, že potřebuje vědět, kde je. Pak ho napadne spásná myšlenka - hostinec. Tam jistě najde dost lidí, kteří cestují po světě. Tam se nebudou bát o nich mluvit. Rozhlédne se, ale ve vesnici nic podobného není. Pojede dál. U každé cesty, i té sebemenší, stojí hostinec. S lehčím srdcem vyrazí na cestu, občas se ohlédne, ale nikoho nespatří. Nakonec uvidí, co hledá. Seskočí a koně uváže u sloupu s železnými kruhy. Stojí tu formanský povoz s plachtou, pár tažných a jezdeckých koní se krmí. Z hostince se neozývá hluk, ale jistě tam někdo bude. Když ne, pak hostinský jistě.
Uvnitř se rozhlédne. U stěn jsou lavice, židle, velká kamna, která se používají v zimním období. U jedné stěny je dlouhý pult, za kterým jsou velké sudy. Místnost je provoněná pečínkou a čerstvým chlebem. Zamíří si to rovnou k hostinskému.
„Co to bude?“ ozve se vysoký hubený muž s pusou od ucha k uchu. Na hlavě má malou čepičku, kolem pasu zase velkou zástěru, která je snad kolem něj dvakrát obtočená. „Víno, pivo, nebo něco na zahřátí? Možná něco k jídlu?“
Amadeo cítí, jak taje. „Spíš se potřebuju něco dozvědět, ale na cestu bych si rád vzal nějakou pečínku.“ V hlavě mu vytane, že by měl utíkat, ne se tu zdržovat, jenže co když jsou pověsti o Lovcích nadsazené? Těch pár plných úderů nic neznamená, pomyslí si ještě.
„Jistě, jistě. Tak co potřebujete vědět?“
„Kde jsou Dračí kopce?“
Hostinského úsměv se pomalu vytratí. I ostatní, kteří se mezi sebou bavili, ztichnou. Amadeo je překvapený. Takovou reakci zde nečekal. Jistě nějaký vesničan, to by chápal, jenže tady jsou lidé, kteří cestují za obchodem a překonávají všelijaká nebezpečí. Obrátí se na ně.
„Dračí kopce?“
„Jsou proklaté!“
„Proč?“
„Pán je cizinec?“
„Nejsem odtud,“ připustí klidně. Proč ho tam kapitán posílal, když jsou tak nebezpečné?
„Aha, tak to jo.“ Úsměv se vrátí na hostinského tvář. Křikne směrem do kuchyně. „Hej, Yorwe, zabal pánovi jedno kuřátko, čerstvý bochník a dobře vyuzenou klobásku si dáte taky, ne?“ Amadeo přikývne. „Dračí kopce jsou odtud asi tři čtyři dny jízdy koňmo. Pokud spěcháte, tak i dřív. Neradi o nich mluvíme, víte. Jsou divné a nikdo se odtamtud nevrátil. Povídá se, že všechny zabíjí podivná bytost.“
„Pravda. Nikdo tam nejezdí, ani my ne,“ přisadí si jeden z povozníků.
„Kdysi tam byla krásná cesta, jenže posledně se odtamtud nevrátily tři velké karavany. To je moc,“ přidá se další muž u stolu. Napije se z velkého korbele. „Přestali jsme tamtudy jezdit.“
„I ptáci tam nehnízdí,“ dodá další. Všichni moudře přikyvují hlavami. „Bejt vámi, nejezdil bych tamtudy. Tam může jet jedině sebevrah.“
Nebo mrtvý muž, připomene si svou situaci. „Můžete mi povědět, jak vypadají? Nikdy jsem je neviděl.“
„Jak? Každý je pozná,“ zamračí se. „Jsou to zvlněné kopce,“ naznačí rukou vlnu. „Roste tam neproniknutelný les. Na okraji to ještě jde, pak prý není vidět na špičku nosu.“ Ostatní u stolů přikyvují. „Jo a jak říkal hostinský, neuvidíte tam létat ptáky. Táhnou se dost daleko. Kolem lesa vede cesta. Je při okraji a není tam žádná krčma. Každý chce tamtudy rychle projet.“
„Zde, pane.“ Podá mu úhledně zabalený balíček. „Snězte to, dokud je to teplé. Deset měděných alcaldů.“
„Děkuji moc.“
„Ten se už nevrátí,“ poznamená muž v tmavém kabátci. Napije se, utře si pěnu. „Ještě jeden!“ Hostinský s úsměvem a pořádným džbánem k němu dotančí.
Tři dny jízdy koňmo. To není zas tak daleko, pomyslí si unaveně Amadeo. Vyjde ven, nasedne na Canna. Po chvilce rozváže balíček a koně nechá se loudat. Pojede tím směrem a potom se uvidí. Nejspíš zamíří na jih, kde jsou země, které k jejich království nejsou přátelské. Mohl by najít nějakou obživu jako švec, i když není tak dobrý jako táta. Teď už ví, že mu nebylo určeno se stát ševcem, ale kým tedy? Rád by se optal astrologa, ale poslechne tetičku Olivienu, protože ta je zná lépe.
Obrátí se. Nikdo za ním nejede. Oddechne si. Možná ztratili mou stopu, pomyslí si vesele. Na noc se zastaví v jednom hospodářství. Za dva měďáky dostane svolení nakrmit koně a na seníku přespat. Dokonce dostane kus chleba, teplou hustou polévku ze zeleniny s kouskem klobásy. Je rád, že nemusí spát pod pláštěm na tvrdé zemi. Tělo sebou opět občas trhne, jak ve snech vidí tváře svých přátel. Ráno se probudí zpocený. Ví, co se mu zdálo, i když si to nepamatuje. Yvain, kapitán, Ran, Piras a další z jeho jednotky. Lehne si, ale pak se vyhrabe na nohy. Poděkuje za nocleh a vydá se na cestu.
„Canne, už by nás chytli, ne?“ optá se svého koně optimisticky. Na Dračí kopce se hospodáře raději neptal. V poledne sní už tvrdší chleba, rád, že něco má, protože za celou dobu nikoho nepotkal. Dokonce i země tu leží ladem.
K večeru si opět lehne pod starý velký strom. Dívá se skrz mohutné větve na hvězdnou oblohu. Přemýšlí, proč se to všechno stalo. Zatím vždy měl nějaký cíl, a najednou, co má dělat? Utíkat? Jak má žít? Chtěl by se optat otce nebo Olivieny. Vždy si věděli rady.
Nevrátí se. Už nikdy. Zůstane někde v cizině. Zde v knížectví je vyděděncem. Kdyby se vrátil, ihned ho zavřou do katakomb jako zločince. Najde si místo, kde se usadí, možná i ženu.
Vůbec si neuvědomuje, že Síto království je všudypřítomné a první, co by měl udělat v novém místě bydliště, je zajít za astrologem, který ihned uvědomí královský archív a ten po čase uvědomí knížectví, až ho dostihnou. Netuší, že všechna království a země pracují na stejném principu. Zasní se, dokud neusne.
Horko. Šílené horko, které se dere kolem něj a do něj. Vedle něj stojí jeho přátelé. Jsou svázáni zlatým Poutem, které je smrtelným očím neviditelné. Čekají, až se k nim přidá poslední z nich. Ví, co chtějí, jen nechce k nim, přestože ví, že Pouto natahuje chapadla i po něm. Ještě se ho nedotklo, ale očekává, že se mu vzdá.
Horko začíná být nesnesitelné. Přestože už dávno se svlékl, nepomáhá to. Vyčítavé oči přátel se tážou, proč s nimi není. Pak z jejich rtů sklouzne slovo, které se kolem něj obtočí jako jedovatý had.
„Zrádce…“
„Ne!“ řve, tiskne si hlavu rukama, aby to přestalo. Ustupují, přesto pouto mezi nimi se netrhá. Muž v slavnostní uniformě s přilbou v ruce, na které je ohon z lidských vlasů, prochází uličkou. Dívá se do jednotlivých tváří a odříkává jejich jména. Každý se hlásí.
„Amadeo Astryhze…,“ vyčkává.
„Není tu,“ ozve se tichý šelest z mnoha úst. „Nepřišel.“
„Kapitáne…“
„Zrádce,“ odsoudí ho. I on, stejně jako ostatní, je obtočen zlatým poutem.
„Ne…!“
„Slib! Chci tvůj slib a Pouto ti bude prominuto!“ Všichni se k němu obrátí. V tvářích, které vídával každý den, je zřetelné odsouzení.
„To… přísahám…“
„Splň to. Slib, že přijdeš vypátrat pravdu… Slib… ty zrádce!“
Čekají na jeho odpověď a on ví, co musí říct. Buď jejich žádost splní, nebo ho pouto obtočí i přes jeho nesouhlas.
„Slibuji na čest strážných Havranů!“
Vykřikne, posadí se. Srdce mu buší. Nevidoucíma očima zírá do tmy. Potom skloní hlavu. Bude se muset vrátit, protože musí splnit slib, nebo Pouto smrti, které je spojuje, dostihne i jeho. Musí je požádat o prominutí, že s nimi není, že je zradil. Utře si slzu, chvíli se převaluje sem a tam, až nakonec opět usne.
Jezdci na tmavých koních. Jeden se zastavuje, dívá se na hvězdy. Něco si mumlá. Na zadky koní splývají pláště z kůží divokých zvířat. Neustávají, pátrají, oči jim září touhou, ale do tváře jim nevidí. Opět pobízejí koně, přestože je tmavá noc. Vedle nich běží pes s čenichem u země.
Zastavují se. Muž vepředu pomalu hrozivě natahuje ruku před sebe.
„Tam.“
„Ne!“ zakřičí. Předloktím si otře čelo. „Něco se mi zdálo. Ale bylo to tak skutečné,“ mumlá sám pro sebe. Pět jezdců se psem. Byl to jen sen bez významu, usoudí, přesto tentokrát už neusne. I když je zabalený do teplého pláště, je mu neustále zima. Ráno se mátožně zvedne, zívne nevyspáním. Nechce se mu rozdělávat oheň, proto jen osedlá koně a vyrazí na další cestu.
Krajinu, kterou dřív zvědavě sledoval, teď nechává míjet. I to, jak se mlha válí u kopyt koně a tlumí jeho kroky. Podřimuje, ale nemá odvahu usnout, protože má strach, že opět uvidí své přátele i jezdce. Šel z nich strach. Netuší, kdo to je. Nikdy je neviděl, ale bojí se jich. Mimoděk sevře otěže, když se Cann zastaví. Mlha se během jízdy pomalu zvedla a on pozoruje kopcovitou krajinu porostlou stromy.
„Vypadá, jako by někdo vzal běhoun a nařasil ho do vln,“ zamumlá údivem. Něco tak pravidelného snad ani nemohlo vzniknout přirozeně. „U Temného oka, je to strašidelné. Canne, nejsou to ty Dračí kopce, o kterých mluvili?“
Výskne, protože má pocit, že je to ono. Pobídne Canna do cvalu. Ten se rozeběhne, jako by mu chyběl pohyb. Amadeo zpomalí, protože spatří něco podivného A opatrně se k tomu přiblíží. S údivem zírá na kus kamenné cesty důkladně prorostlé trávou. Táhne se k lesu, kde pomalu mizí v zákrutu.
„Tak to je to, o čem mluvili v hostinci. Vydáme se tam?“ Pobídne koně k lesu. Vůbec neuvažuje, že je neozbrojený až na dýku u pasu. Rozhlíží se kolem sebe, jenže nic tajemného nevidí, když pomine příjemný les, jaký roste po celé zemi. Jenže za chvilku už je les hustší a hustší.
Cesta, spíš silnice, pokračuje hloub a hloub a neustále se vine, jak obchází kopce. Les je stále hustší, až nemůže spatřit, co je za stromy dál než na dva kroky. Jak by dovnitř projel, netuší.
„Měl jsem se optat, kam ta silnice vede,“ promluví ke koni. Ten kráčí dál, váhavě, jako by se mu nechtělo. Polaská ho po hřívě. Je to dobrý kůň, jenže v paláci žádní špatní koně nejsou, pomyslí si. Zastaví se, rozhlédne se kolem sebe a stočí koně do lesa. Kůň, ač nerad, poslechne. Vjedou do lesa a Amadeo v šoku zjišťuje, že je to normální les. Jaké kouzlo ho přesvědčilo, že je neprostupný? Projíždí hezkými palouky, dokonce je tu studánka. Zvláštní krajina, pomyslí si a otočí se. Zamrazí ho, když za sebou vidí neprostupnou černou hradbu. Pohlédne vzhůru, kde by měl slabě zářit Jiskrovec, ale kromě slunce tam není nic. Zamžiká, podívá se důkladněji, ale stále vidí to stejné – modrou oblohu se slunečním žhavým kotoučem.
Dostane strach. Tohle není obyčejný les.
Muž se zastaví, rozhlédne se. Světlé pískové vlasy má svázané do culíku, delší vousy stažené šňůrkou, na hlavě velký klobouk, který mu napůl zakrývá obličej. Je oblečený do kožešin. I beztvaré boty jsou z kůží divokých zvířat.
„U Temného, on někdo vstoupil do kopců a les se nebrání. On nedělá nic!“ promluví skoro nadšeně až udiveně. Slova ze rtů kloužou těžko, jako by muž neuměl mluvit nebo zapomněl zvuk slov. „Zvláštní. Musím tam jít. Neobvyklé.“ Čím déle mluví, tím jeho řeč získává na jistotě. Rozeběhne se jako šelma. Les mu ustupuje z cesty, nebrání mu v průchodu. Muž je udiven čím dál víc. Nakonec stane ve stínu mohutného stromu. Sleduje mladíka na koni, který se sem odvážil vkročit? Proč? Ucítí zájem, jaký pocítil jen jednou v životě, a to když vešel do lesa a našel obrovskou kost. Tehdy odešel ze světa, kde žil. Zatratil rodinu, snoubenku, vše, na čem pracoval, jen aby odkryl tajemství kosti. Zůstal ve světě, který má daleko od toho, v kterém se narodil. Naučil se tu žít, naučil se tu bojovat.
Jen málokdo vstoupil sem, aby ho vyhledal, ale našlo se pár lidí, kteří o něm věděli. Většinou to byli lidé, kteří netušili o Dračích kopcích a které les nevyštval a nechal projít. Posledně to byl milý mladík, nějaký kapitán, který s ním strávil a učil se dobrý měsíc, ale ani on zde nemohl žít. Jednoho dne odešel, zatímco on měl už kopce v krvi. Tam venku by bez nich zemřel.
„Co mám dělat? Ukázat se mu? Láká mě někdo, kdo má tolik odvahy, i když možná je tu nevědomky.“ Různě se zakroutí, zahýbe a promění se v shrbeného muže. Bude už tma, pomyslí si, bude se muset utábořit. Jeden den společnost snese.
„Canne… Kdo jste?“ Srdce mu vynechá, jak se lekne, i když tu není důvod. Starý muž s holí v ruce by sotva byl nebezpečný.
„Serenin, tak mi říkali, a ty jsi kdo, že ses odvážil vstoupit na půdu Dračích kopců?“
„Amadeo Astryhze.“
Je na útěku. Utíká před svými démony i před těmi, kteří za ním spěchají. Potřebuje pomoc, uvědomí si. Hledá ji, aniž má o tom tušení. Otázkou je, jakou pomoc hledá. „Těší mě. Nechceš se utábořit? Bude noc.“
„Já…“ váhá nad tím podivným pozváním. Měl by utíkat, ne se zdržovat.
„Věř mi, mladíku. Tahle noc bude zvláštní. Po dlouhé době bude vidět Jiskrovec, což je tu vzácností.“
„Taky jsem si všiml, že odtud není vidět.“ Sesedne. Jde za mužem, aniž dobře ví, proč. Po chvilce uvidí pramen, a něco, čemu by se raději vyhnul. Pět černých stromů roste u pramene, který tryská u úpatí jednoho z nich. Jejich větve s černými lístky se nepohnou, přesto má pocit, že se natahují po jeho duši. Udělá krok vzad.
„Ach, tyhle. Nevšímej si jich.“ Zahledí se k černým stromům. Občas vnímá zvláštní světlo, které z nich vychází, ale on sám nemá ponětí, co to je, a les mu to nechce prozradit.
„Nenašlo by se jiné místo?“
Muž uznale pokývá hlavou. Vnímavý mladík. On sám se tomu místu vyhýbal velmi dlouho, aniž by tušil proč a vlastně to netuší doteď, akorát se jim už nevyhýbá. „Budeme tu v bezpečí. Neboj se.“ Připraví oheň, který by jindy nezapálil, ale lidé jsou jiní. Potřebují v noci světlo, o kterém věří, že je ochrání.
Za chvilku sedí u ohně. Serenin připraví skromnou večeři.
„Proč utíkáš, Amadee? Nic mi potom není, jen že les tě neodmítl, což je zvláštní.“
„Neodmítl? Les přece není živý.“
Serenin mlčí. Jednou to pochopí. Buď to přijme, nebo ho to zabije. On to přijal a od té doby už nemůže žít, tak jako dřív. „Nevšímej si toho.“ Ten mladík má na duši sliby, které nechce splnit, což je žalostné. Vlastně je to dítě, které se buď vyklube ve válečníka, nebo do zbabělce. V tu chvílí pochopí, proč les mlčí. Dítě je v jeho zdech v bezpečí, zbabělec a válečník není.
„To jsou Dračí kopce, že?“
„Ano. Šel jsi sem záměrně?“ To ho udiví ještě víc.
„Ano. Kapitán Estrahzy mě sem chtěl poslat.“
„Estrahzy… Estra… Ano, to je ten mladík, co tu byl nějaký ten čas. Tak on.“ Podívá se na něj jiným pohledem. Vynadá si, že se nedíval dobře. Šermíř, stejně jako tamten. Jestli ho poslal, musí mít v sobě nadání vládnout mečům. Toho mladíka naučil něco ze šermu. Měl přirozené nadání. „On tě učil?“
„Ano, potom zemřela kněžna s dcerkou.“
To mu nic neříká. „No ano,“ přikývne, protože si vzpomíná, že lidé něco chtějí slyšet. Je divné proč. Vždy to říkají tak, jako by ten druhý hned věděl, o co se jedná.
„Všechny zabili. Celou naši jednotku Havranů, služebné, prostě všechny.“
„Smůla. Lidé jsou krutí. To je dobře, že jsi přežil.“ Snad mluví dobře, protože vůbec nerozumí, co to tu mele. Najednou zvedne hlavu, postaví se. Do lesa vkročil někdo další. Ne, stojí na hranici, bojí se kopců.
„Poslali za mnou Lovce,“ hlesne, aniž vlastně ví, proč to říká.
„Jsou tu.“ Nijak tu skupinku nepřiřadil k Amadeovi, dokud se o nich nezmínil. Pak zapadli do stavebnice jako kosti.
„Cože?“
Serenin se zadívá na mladíka. Teď přichází ten moment, kdy z dítěte se zrodí skutečný muž nebo zbabělec. Lhostejně pokračuje. „Na kraji lesa, kde začíná Stará silnice, sedí na koních pět mužů. Dívají se směrem k nám. Mají s sebou slídicího psa.“
Amadeo si vybaví svůj sen. „Jak to víte?“
Serenin pokrčí rameny. „Nevím. Co uděláš?“
Amadeo se skrčí, jako by se chtěl schovat do matčiny náruče.
Oddaluje to. Nechce překročit mez, kdy bezstarostnost zamění za povinnosti. Je mu ho líto, ale musí si tím projít. Oddalováním si nepomůže. Mlčí stejně jako Amadeo. Ti muži do rána do lesa nevejdou. Utábořili se. Neříká mu to. Proč taky? Se zájmem se posadí nazpět k ohni. S údivem se dívá na pomalý přerod chlapce v muže. Nikdy to ještě neviděl a není to hezký pohled, jak se v něm sváří touha vzdát to a na druhou stranu se s tím poprat. Věčnou otázkou je, co si vybere.
„To jsou Lovci. Stíhají mě za zločin.“
„Ah?“ Popravdě je mu jedno, čím jsou, nebo čím je vinný ten mladík.
„Říká se, že dokážou vypátrat vránu ve vzduchu.“
Serenin se zasměje. On to nedokáže a normální člověk ano? Pochybuje, to že mají dar pátračů, tomu by věřil. „Jsou to jenom pátrači, nic víc.“ V tu chvíli se hodlá vzdát. Škoda. Les začíná reagovat negativně. Rád by rozhodl za něj, jenže nemůže. Rád by zastavil les, a to taky nemůže. Je jen divák, který sleduje krutý zápas v dětské duši.
„Nemohu se jim postavit.“
Serenin mlčí, pak si to uvědomí. Nemá meč a spoléhá se na něj. Myslí si, že bez meče je slabý. Dřív si to taky myslel, ovšem je to velká rarita, protože venku se nikdo neprojíždí neozbrojený. „Kde jsi ho zanechal? Někdo ti ho ukradl, nebo jsi ho zahodil?“ optá se posměšně.
„Meče nám odebrali, když nás všechny uvěznili. Měl jsem zemřít s ostatními na hranici, ale utekl jsem. Nemám ho, protože Mistr meče řekl, že ho pro mě nemůže vykovat. Chci ho najít.“
Serenin se narovná. Chce najít svůj meč? Té touze rozumí, protože i on svůj hledal velmi dlouho. Od doby, kdy to zjistil, byl beze zbraně, než svůj získal. Je zvláštní, jak jsou na tom podobně. „Mistr meče řekl, že ti ho nemůže vykovat?“ Co je zač? Pak se zarazí. Říká se, že Mistr meče je divoké Nepředurčené dítě a přijímá pouze lidi narozené v Hodině železa. A ani on to nedokáže? Pak kdo by dokázal vykovat meč, který by mohl nosit ten mladík?
„Ano. Tady by se nějaký nenašel?“ optá se nadějně.
Kloní se k druhé straně, k té špatné. Je jak na vahách. Jednou se kloní k zlé straně, pak k druhé – té dobré. Děsivé, přitažlivé, hnusné. „Ne.“
„Chápu.“ Pak se zasměje. „Otec by nechtěl, abych zemřel. Pojedu.“ Vstane. „Uteču jim.“
Serenin se usměje. Tak je hotovo. Uvidí se potom, i když bude záležet, zda si vybere stezku zla, nebo dobra. Jen málo lidí si vybírá stezku, kdy kráčí po té své. Nezná nikoho takového, protože ta stezka je nejtěžší ze všech. Vnímá, jak je les najednou o hodně teplejší a klidnější. Přijal ho do svých zelených zdí. Kdykoliv se sem vrátí, bude v bezpečí. Dítě zemřelo, narodil se muž, i když stále má před sebou dlouhou cestu. Ví, že útěkem nic nevyřeší, ale taky ví, že jiná možnost, zde není. Uběhne ještě spoustu času, než se jim dokáže postavit, a hlavně sám sobě. „Nech koně odpočinout a lehni si. Nevstoupí do lesa dřív než ráno, ale potom ti radím jedno. Utíkej do doby, než ten meč najdeš.“
„Pak se jim postavím a splním sliby, které jsem dal. Kapitán mě naučil vše, co uměl, přesto se bojím.“
Strach není zbabělství. Ten mladík… „Amadeo, kdy ses narodil?“ Překvapí ho, že mlčí, dokonce uhnul očima.
Amadeo si prohlíží muže před sebou. Už to není stařec, teď by se ho dokonce bál. „Slíbil jsem… Děkuji vám za jídlo, za vše. Ještě mi řekněte, co jsou zač ty vrby?“ Oba dva pohlédnou k černým stromům, které tam nehybně stojí.
„Netuším, ale nejsou pro nás. Viděl jsi je už?“
„Ano, když jsem jel k Mistru meče. Musel jsem projet kolem jedné. Nebylo to hezké, jenže tady jich je pět.“
Serenin mlčí. Amadeo, když se nedočká odpovědí, si lehne.
„Budu hlídat a pomohu ti,“ zamumlá Serenin. Už jen proto, že jednou se tu objeví, aby ho cvičil, ať si vybere jakoukoliv stranu. Do té doby tu musí být. Je to muž, který se rozhodl správně. Má jistou dávku odvahy, ale ne té šílenosti, která vede vojáky do ohně, aniž by znali své meze. Přesto se musí hodně učit. Je jako květinka, která získává trny…
Tiše se zasměje svému přirovnání. Vlčím během se rozeběhne ke svému domu. Zastaví se a dívá se na bělostné kosti, které během času odkryl. Jeho osud, jeho vášeň, jeho budoucnost i jeho smrt. Pak se zadívá na Jiskrovec. Nádherně svítí.
„Tam je,“ řekne muž v plášti z kůží divokých zvířat. Pět mužů za úsvitu stojí před hradbou stromů. Pes nedočkavě natahuje krk kupředu. Muž, který je trochu víc vepředu, natáhne ruku.
„Tam je.“
„Pak tam jedeme.“
